Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
2/3

Byla jsem úplně v klidu a snažila se celou situaci pochopit. Netušila jsem, co jsem udělala špatně, když jsem přišla na území a na hranicích se zastavila a zavyla, protože vlčici se to evidentně nelíbilo. Pochopila bych, kdybych si nakráčela do středu lesa, ale takhle? O co jí jde? Snažila jsem se to pochopit, ale evidentně to nemělo význam. Raději jsem nedělala unáhlené závěry a sledovala tu její show s ohněm. To se mi líbilo, musela jsem uznat, že jí to šlo dobře. Až na fakt, že jí sem tam zmizely některé chlupy a části těla, což jsem skoro vůbec nevnímala, protože jsem se soustředila na ohnivou kouli.
Jakmile mi k tomu dala mírné ponaučení, přikývla jsem. "Taky mám.. oheň. Vrozený," řekla jsem jen a pohlédla, jak si s plameny pohrává. Skoro to až vypadalo, že je nemá pod kontrolou, ale jistě věděla, co s nimi má dělat. "Ale.. k čemu... je to dobré?" Zatím jsem zjistila jen to, k čemu to dobré není.
Když se v tom koule přiblížila a já cítila, že už to poměrně dost pálí, nestihla jsem ustoupit a schytala nepříjemné šlehnutí ohnivým obloukem. Přivřela jsem oči a stáhla uši ke krku, když se v tom vlčice zasmála. Zavrtěla jsem jen hlavou a stoupla si o kousíček dál, aby mě to nespálilo.

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
1/3

Stále jsem nechápala to, kde se vlčice ukrývala. Došlo mi, že za tím asi bude magie, což mě zaujalo. Bylo to zvláštní, kolik těch magií existovalo a těšila jsem se, jakmile začnu ovládat já tu svou. Podívala jsem se vedle sebe, když najednou ze stínu se prodraly rudé oči a za nimi tmavý kožich s bílými odznaky. Vlčice nevypadala nadšeně z mé přítomnosti, nechtěla jsem tu narušovat nějakou klidnou auru. Chudáci vlci, kteří si sem přijdou zažádat o místo. To bych raději umřela hlady, než se doprošovat tady, projelo mi hlavou. Mohlo to mít svoje pozitiva, že je vlčice takhle agresivní, ale já jsem je zatím moc neviděla. Kdybych byla na pokraji smrti, tady by mě akorát tak dodělali, prolétlo mi nakonec hlavou a já poslouchala její slova.
Na její otázku jsem neměla ani moc odpověď. "Já... nic nechci," řekla jsem ještě. Sledovala jsem však, jak si jiskry pohrávají v jejím kožichu. To bylo fascinující. "Páni," řekla jsem a sledovala, jak se najednou sem tam nějaký ten plamínek objevil na zemi a doutnal. Nasála jsem vůni kouře a podívala se na vlčici, která ještě se svým představením nekončila. "Ten oheň..," začala jsem a sledovala kouli, která byla kousek ode mě. Pocítila jsem i její teplo. "To je něco... neuvěřitelného," koukala jsem na kouli a pak na vlčici. "Jak to... děláte?" To mě prostě nedalo se nezeptat. Buď mě vyhodí, podpálí mi kožich, anebo mi třeba něco o téhle magii řekne, abych věděla, co jednou dokážu i já.

Zastavila jsem na hranicích a dala o sobě vědět. Mohlo se stát cokoli, ale neměla jsem strach. Z čeho? Že někdo přijde a sežere mě? Maximálně mě odtud vyhodí, ale už teď alespoň vím, že tu je smečka a budu moci o ní Siriusovi říct.
Čekala jsem a čekala, poslušně jsem jen stála a skoro se ani nepohnula. Nechtěla jsem vypadat, jako že mi je to jedno, že jsem na území smečky, proto jsem byla stále na pozoru. V tom se najednou ozval něčí hlas, ale nikoho jsem neviděla. Ohlédla jsem se kolem dokola, ale dala bych tlapu do ohně za to, že jsem tu byla sama. "J-já," začala jsem, "pardon. Nejsem... harant," dodala jsem ještě a neustále se zmateně rozhlížela. "Nechci... problémy. Jsem...," začala jsem mluvit, "z Borůvkové smečky." Šlo to o trošku hůř, ale přeci jen jsem to ze sebe dostala. Jak se schovává, kde a proč? Vypadám snad nebezpečně? Nad tou myšlenkou jsem se musela lehce pousmát, pro jistotu jsem si ale křídla o to více složila k tělu.

<<< Dlouhá řeka

Už jsem alespoň tolik nepajdala, což bylo fajn. Nevypadala jsem díky tomu tolik zranitelně, takže jsem mohla být trochu jistější v jednání. Netrvalo dlouho a já proplula mezi stromy, kde jsem cítila poměrně silný pach vlků. Ano, jistě to je smečka. Než jsem se však stihla rozkoukat, byla jsem mezi stromy. Hned u hranice jsem si uvědomila, že je to opravdová smečka. Raději jsem přibrzdila, určitě by se neslušelo sem vpadnout a hned se tu promenádovat, proto jsem jen koukla směrem do lesa.
Nikoho jsem tu však zatím neviděla, takže bylo potřeba počkat. Tedy, alespoň jsem doufala, že to je správný postup, netušila jsem, jak se to sluší a patří, ale byla jsem opatrná. Neměla jsem strach, ale musela jsem respektovat i ostatní a jistě by nebylo vhodné někam vpadnout. To, že nevím, jak to funguje, by mě neomlouvalo. Proto jsem se zastavila, přitiskla křídla k tělu a rozhodla se o sobě dát vědět. A to bylo nejlepší samozřejmě zavytím. Proto jsem neváhala a zprvu tiše, po pár sekundách však sebejistě jsem zavyla, aby mě bylo slyšet.

<<< Západní úkryt

Vyrazila jsem z úkrytu přímo za nosem, ale z toho tepla a sucha mi poměrně vyschlo v hrdle. Proto jsem se ještě předtím rozhodla zastavit u řeky, kde jsem se musela napít a zajistit tak dostatek vody pro tělo na nějakou další dobu. Hltala jsem vodu, jako kdybych nepila týdny a užívala si toho, jak je příjemně chladná a osvěžující.
Zdvihla jsem hlavu a nasála do čenichu pachy, které byly v okolí. Ucítila jsem i nějaký silnější, což dost pravděpodobně značilo o nějaké smečce. Neváhala jsem tedy a vyrazila směrem tam, ať už to bude stát cokoli. Odletět můžu přeci jen kdykoli, napadlo mě zábavně a s pocitem zvědavosti jsem se odebrala do lesa, který byl hned vedle.

>>> Ageron

Hned, jakmile jsem zavřela oči, jsem usnula. Únava na mě padla okamžitě a já byla úplně vyčerpaná. Takže pořádný odpočinek mi bodnul jako sůl.
Spala jsem poměrně dlouho a hlavně kvalitně, což se odrazilo i na tom, že jakmile jsem se vzbudila, pocítila jsem nával energie. To bylo super, mohla jsem totiž ještě chvilku cestovat a objevovat, takže jsem to jistě potřebovala.
Ani tlapka už nebolela tolik, jak jsem čekala, proto jsem se zdvihla, protáhla se a pak i hned na to křídla a rozmýšlela se, kam vyrazím teď. Vidět ostrov bylo skvělé, ale možná by to chtělo zkusit najít i nějakou tu smečku, abych pak mohla Siriusovi o nějaké povědět. Kdo ví, jestli vůbec na nějakou narazím, ale vědět, co v okolí je, bylo užitečné.

>>> Dlouhá řeka

<<< Sráz
8. Napsat jeden post v rýmech

Naštěstí netrvalo dlouho a já uviděla místo, kde jsem mohla sklonit hlavu. To, že to je přesně to, co hledám, jsem zjistila hned na prahu. Vyšla jsem po kameni výš, tak, abych se dostala do úkrytu. Nemohla jsem odolat tomu potěšujícímu pocitu. Létat jako pták a být volný, to bylo něco, díky čemu jsem opravdu žila. Mít křídla na zádech, to byl ten vlk, kterým já jsem byla.
V jeskyni bylo sucho a teplo, proto jsem se hned vydala dál. Přede mnou se v tu chvíli rozprostřel poměrně velký sál. Ten by určitě zajistil přístřeší pro několik vlků. Byla jsem ráda, že jsem měla takovouhle kliku. Nebylo to totiž daleko a tak jsem nemusela trpět bolestí z tlapy. Doufala jsem jen, že za sebou nedělám krvavé stopy. Aby mě tu někdo našel, kdo ví, že jsem zraněná, to by byla moje konečná.
Neváhala jsem proto ani chvilku a dopajdala ke stěně jeskyně. Možná bych se mohla k tomu, aby se mi tlapa zahojila, porozhlédnout po nějaké bylině. Ale snad, až se vzbudím, to bude lepší. Fakt, že jsem se mohla sama jít někam projít či proletět, to bylo to, co mě těší. A hnalo mě to dopředu, chtěla jsem jít hned, ale musela jsem na chvíli zavřít oči a nechat být tenhle svět. Spánek jsem potřebovala jako sůl, proto jsem zalehla a usnula jako kůň.

<<< Papouščí ostrov letem

Cesta zpátky byla opravdu rychlejší a jednodušší. Strach jsem neměla, spíše mě poháněla čistá euforie a pocit radosti, který se mě držel, jako klíště. Měla jsem neuvěřitelnou radost a cítila se tak spokojeně, jak nejvíc to jen šlo. Tohle byl opravdu dar, díky kterému jsem mohla žít úplně jiný život.
Když jsem doletěla zpátky ke srázu, zpomalila jsem a musela být opatrnější. Tlapa furt bolela. Nekrvácela, ale cítila jsem, jak mi v ní tepe puls. Skoro jsem ve vzduchu zastavila a pak se jen pomalu snesla níž. Až k zemi. Šlo mi to už celkem dobře, ale teď přišel čas na to si odpočinout. Zasloužený odpočinek a nabrání sil na další výpravu bylo přesně to, co jsem potřebovala, proto jsem neváhala a vydala se někam, kde tak budu moct v klidu učinit.

>>> Západní úkryt

<<< Sráz letem
1) Přeletět vodu na oba Gallirejské ostrovy (Papouščí a Palmový)

Když jsem se odrazila od země, cítila jsem, jak jsem plná síly a energie. Vítr byl tady trochu silnější, než jsem čekala, i tak jsem ale viděla pevninu a cítila se odvážněji. Jen tak nad vodu bych nevzlétla. Když už jsem se dostala do vzduchu, odpíchla jsem se nad tu celou vodní plochu. Byla to taková výška, že jsem jen užasle měla skloněnou hlavu pod sebe a sledovala to. Jak se voda vlní, jak odráží sluneční paprsky a sem tam mě oslní. Bylo to něco neuvěřitelného! Tohle až řeknu bráchovi, tak se závistí po... pomyslela jsem si s úšklebkem.
Postupně jsem se přiblížila k pevnině. Byl to ostrov, na který jsem hned přistála, abych se zhluboka nadechla a odpočinula si. Navíc jsem potřebovala uklidnit rozprouděnou krev s adrenalinem, který mi teď pěkně cloumal se srdcem. Bylo to neskutečné a já si to hrozně moc užívala. Spatřila jsem kolem sebe a nad sebou opeřence všech možných barev. To byla podívaná, vydávali různé skřeky a já se cítila jako na jiné planetě. Kdybych mohla, štípla bych se do ucha, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. Ale bolest v tlapě mě vždycky ujistila, že nespím.
V tom se však ozval nějaký skřek, který nebyl určitě od vlka. Muselo to vydat jiné zvíře, které asi nebylo tak potěšeno mojí přítomností. Tady se jeden ani neohřeje a hned ho ta zvířata vyhání, pomyslela jsem si a raději se zase vydala zpátky. Pak už si definitivně musím odpočinout, tohle byl teda pěkně dlouhý výlet. Naštěstí se mi teď vítr opíral do křídel, takže cesta zpátky byla jednodušší a rychlejší.

>>> Sráz letem

<<< z Armanských hor přes Dlouhou řeku

Dostala jsem se postupně až k vodě, která teď teda přišla vhod. Mohla jsem se u ní zastavit, napít se a načerpat trochu síly a hlavně - opláchnout si vodu. A vyhnout se případně nějaké infekci nebo tak. Namočila jsem ji a sledovala, jak se postupně barví do červena, ale krev už mi tolik netekla. Navíc už to ani tolik nebolelo, ale chlupy mi tam přinejmenším chyběly.
Vykračovala jsem pomalou, kulhavou chůzí dál, až jsem došla na místo, které bylo teda něco. Přede mnou byla neskutečně hluboká díra dolů a pod ní byla voda. Obrovská, tak moc velká, že jezero, které jsem nedávno přelétla, bylo oproti tomu jako kaluž. Páááni, užasle jsem sledovala, jak se voda vlní jinak, než na jezeře. To bylo hustý!
Když jsem se rozhlédla a podívala dál, všimla jsem si, že na druhé straně je nějaká pevnina. To nemůžu nechat být. Tak jdeme na to.

>>> Papouščí ostrov přes moře

<<< letem ze Svištích hůrek

Kdo by to čekal, že tak malí hlodavci budou takhle agresivní. Ještě teď jsem z toho byla v šoku, proto jsem poměrně rychle doletěla až na další hory, které jsem spatřila a tam už jsem byla obezřetnější. Musela jsem přistát, což už mi šlo poměrně dobře, ale s jednou zraněnou tlapou to bylo o něco horší. Bolelo to, jako blázen. Snažila jsem se na to nemyslet.
Dorazila jsem na místo, kde jsem se rozhodla, že dál už půjdu pěšky, nebo se o to alespoň pokusím. Udělám si ještě jeden malý výlet a odpočinu si, měla jsem toho všeho dost. Boj s nějakýma parchantama mě dost vyčerpal, takže nebylo energie nazbyt. Ale nechtěla jsem se tady zastavovat, na můj vkus jsem byla stále poměrně blízko tomu území, kde jsem málem přišla o tlapu. V tom lepším případě.

>>> přes Dlouhou řeku na Sráz

5. Najít masožravé hlodavce /jsou na konkrétním území/, otravovat je a uniknout jisté smrti snědením... nebo umřít (3 posty) 3/3


Tohle jsem opravdu nečekala. Hlodavci vypadali mile, přátelsky, ale vůbec tací nebyli. Netušila jsem, že před nimi budu muset utíkat, byla jsem trochu vyčerpaná, ale na boj o život jsem přeci jen energii měla. Ucítila jsem, jak mě kousl druhý a drží se mi na ocase. "Áá," zvolala jsem jen a snažila se odrazit, abych vzlétla a vzdálila se jim, ale nešlo mi to. Jak jsem utíkala, nemohla jsem se soustředit a křídla plně ovládnout. Cítila jsem, jak mi po tlapě teče krev. To ne, to ne! Nemůžu tady zemřít, projelo mi hlavou. Strach jsem neměla, ale adrenalin se mi tak rozlil do žil, že jsem dala všechnu sílu do běhu. Proplést se mezi skálami ale bylo těžké, navíc s křídly jsem nebyla tak rychlá a hlodavci měli výhodu. Skákali ze skály na skálu a pak i na mě. Když mi jeden přistál na zádech, okamžitě jsem zabrzdila, oklepala se a vylétla. Cítila jsem ale, jak se mi jeden drží na tlapě. "P-PADEJ!" Křikla jsem naštvaně a tlapou tak silně zamávala ve vzduchu, až jsem se opřela zároveň i do křídel a vylétla mnohem výš, než jsem chtěla. Tím jsem alespoň zabránila ostatním, aby na mě doskočili.
Ten jeden se neudržel a spadl, co se s ním stalo už mi bylo jedno. Bolelo to, jako čert. Neváhala jsem ani sekundu a hned letěla pryč, alespoň o jedno území dál, abych se jim vyhnula. To jsou parchanti!

>>> přes Jedlový pás a Severní Galtavar na Armanské hory

5. Najít masožravé hlodavce /jsou na konkrétním území/, otravovat je a uniknout jisté smrti snědením... nebo umřít (3 posty) 2/3

Postupně jsem procházela malé hory, ze kterých teda žádný výhled nebyl. V porovnání s mým letem tohle byl opravdu slabý odvar, i tak jsem se tu chtěla podívat. Zajímalo mě, co je na druhé straně, jestli Gallirea pokračuje i tam.
Postupně jsem se proplétala mezi kameny, až jsem si všimla místa, které vypadalo zajímavěji, než celé tohle území. Co tam je? Pomyslela jsem si zvědavě. Vyrazila jsem po pěšince, že to minimálně alespoň prozkoumám, protože mě to zajímalo. V tom se rozprostřely dva velké kameny, skaliska, mezi kterými bylo potřeba se protáhnout, což bylo mírně obtížnější. Zejména proto, že jsem měla křídla, ale podařilo se mi to. Když už jsem se ocitla na mýtině, spatřila jsem pár malých hlodavců. "P-pardon," řekla jsem, abych se omluvila, než se úplně rozutečou. Tedy, to jsem si myslela, ale k mému překvapení se na mě všichni otočili a rozběhli se proti mně. Co- projelo mi hlavou, ale to už se mi jeden dral na tlapu. Snažila jsem se ho skopnout, jenže on se mi do ní zakousl. "Áu!" Vykřikla jsem a dala se na úprk. Nechtěla jsem je otravovat, ale evidentně moje přítomnost tak učinila.

<<< letem od VVj
5. Najít masožravé hlodavce /jsou na konkrétním území/, otravovat je a uniknout jisté smrti snědením... nebo umřít (3 posty) 1/3

Přelétla jsem postupně přes jezero, které bylo opravdu velké. A to poměrně dost i z výšky. Trošku mě to překvapilo, u tohohle jezera jsem byla i předtím a ano, bylo obrovské, ale ze vzduchu jsem ho mohla vidět prakticky celé. Bylo to úžasné, slunce se mi opíralo do kožichu a lesklo se na hladině. Kdyby se teď cokoli stalo a já spadla, přemýšlela jsem, ale nechtěla jsem začít být nervózní. Brala jsem to s klidem.
Postupně jsem doletěla až k malým horám, kde jsem se rozhodla se odpočinout. Let byl skvělý, ale chtělo to ještě trénovat, abych měla větší výdrž. Trošku unaveně jsem vzdychla a pak se připravila na přistání. To už nebylo tak tvrdé, jako poprvé, ale i tak to chtělo ještě dopilovat. Jakmile jsem stála na všech čtyřech, oklepala jsem se a rozhlédla se. Vypadalo to tu zajímavě, takovéhle území jsem ještě neviděla, proto jsem se rozhodla si to tu minimálně aspoň projít a podívat se, kde to vlastně jsem. Jenže to jsem netušila, že se pomalu chystám čelit nebezpečí malých hlodavců, do kterých by vlk v životě neřekl, že můžou vůbec nebezpeční být.

<<< letem ze Zarostlého lesa

Musela jsem uznat, že tohle byl ten nejlepší a nejúžasnější dar, který se mi kdy stal. Vlastně byl první a byla jsem s ním nad míru spokojená. Byla jsem ve vzduchu a letěla si, cestování bylo mnohem rychlejší a zábavnější. Viděla jsem všechno z výšky, stromy byly maličké a les se zdál být rychle průchozí. Jít chůzí by mi mohlo zabrat trojnásobně více času, takhle to bylo opravdu rychlé a skvělé. Užívala jsem si vítr v kožichu, nebyla jsem ani tolik vysoko, ale ani úplně nízko. Nechtěla jsem se zatím odvážit letět výš, kdybych náhodou situaci neodhadla. Tak jistá v kramflecích jsem si ještě zatím nebyla.

>>> přes Severní Galtavar na Sviští hůrky