Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 4/10

Dlouho se nic nedělo, takže jsem se rozhodla se sem později vrátit a vydat se na průzkum. Tiše jsem se plížila lesem, uši napjaté, nos nasával každý pach. Ucítila jsem ji! Malá myš se proplétala mezi kořeny stromů. Srdce mi bušilo vzrušením. Byla to moje šance. Lehce jsem se přikrčila, soustředila jsem se na každý její pohyb. Pomalu, krůček po krůčku, jsem se k ní blížila.
Ale pak, když jsem byla sotva pár skoků od ní, ztratila se v díře pod kořenem stromu. Zklamání mi sevřelo hrdlo. Sedla jsem si a zírala na to místo, kde zmizela. Naštvaně jsem se zamračila a chvilku tam stála, jako kdybych byla zmražená. Zabručela jsem a rozhodla se to nevzdát. O tom to přeci je, no ne?

Srpen 3/10

Pak mi ale došel jeden důležitý fakt. Si za chvíli dospělá, ale ještě si pořádně nic nelovila, pomyslela jsem si. Na tom něco bylo. Musela jsem na sobě zamakat, co si budeme, k čemu je vlk, co neumí lovit? A jestliže chci být ve smečce, něčím musím být přínosem. Proto jsem se rozhodla se trochu porozhlédnout po okolí a zkusit najít nějakou malou, zatoulanou myš, se kterou bych posunula svůj lovecký um zase o kousek dál.
Po chvilce čochtání a pár desítek metrů v nohách jsem uviděla v zemi noru. Přitiskla jsem k ní čenich, ale nic jsem necítila. Lehla jsem si tedy opodál a trpělivě vyčkávala.

Srpen 2/10

U jezera mě to už nebavilo, a tak jsem zavítala do lesa. Být s rodiči bylo fajn, ale co si budeme, po chvíli je to otrava. Nic se neděje, pozornost pokulhává a tak se jeden musí prostě zabavit sám. Líbilo se mi, jak šel čas a já rostla. Už jsem neviděla věci z takové blízkosti, ale teď jsem nahlížela na svět z výšky. Neměla jsem daleko k tomu být brzy dospělá a můžu vám říct, že jsem se na to těšila. To vlčecí dovádění na mě teda fakt nebylo, ani to chování, které předváděl třeba bratr. To mě fakt nebralo, ale jakože vůbec. Chtěla jsem mít klid, svoje místo, kde budu odpočívat a to mi stačilo. A ne se furt s někým vykecávat, to mě taky nebere.

Srpen 1/10 | Odine

Potulovala jsem se opět u toho stejného jezera, jako obvykle. Vyrazila jsem mezi stromy, nasála poslední nasládlou vůni borůvčí a vyrazila k vodě. Byl příjemný západ slunce, takže jsem si to chtěla užít, ale vypadalo to, že u jezera nebudu sama. Vlče, které stálo u břehu, bylo o mnoho menší, než já.
Sklopila jsem křídla k tělu a podívala se. Našlapovala jsem opatrně a potichu, nechtěla jsem ho vylekat, ale zase jsem ho nechtěla rušit. Dorazila jsem pár desítek metrů podél břehu vedle vlčete a tam jsem se taky sklonila a napila. Sledovala jsem ji po očku, byla to vlčice. Prohlížela si svůj odraz. Bylo to jako včera, když jsem to dělala já. Neměla jsem ale tušení, jestli se náhodou neztratila, nebo co tu dělá sama. "Jsi... v pohodě?" Zeptala jsem se opatrně a podívala se na hladinu vody.

Nad mým myšlenkovým pochodem se Erlend nijak nepozastavil, ani mi nijak neodpověděl, takže jsem usoudila, že mě neslyší. Jen jsem se tedy trošku protáhla a tím si smočila ještě břicho, ale pak už mě stání ve vodě přestalo bavit. Takže neumí číst myšlenky, ale umí v nich mluvit, usoudila jsem a pak jsem vylezla z vody. Oklepala jsem se, když jsem došla na břeh. Tam jsem si pak sedla a sledovala západ slunce.
"Takže," nadechla jsem se, pak jsem vydechla a koukla na Erlenda, "ty... neumíš," pokračovala jsem a pak jsem se ohlédla po zbytku rodiny. "Číst... myšlenky?" Dokončila jsem otázku a naklonila mírně hlavu na stranu.

Slunce začínalo padat pomalu za obzor a rozlilo po obloze překrásnou paletu barev. Unaveně mě to všechno donutilo zívnout a společně s tím i roztáhnout a trochu protáhnout má malá křidélka. Pak jsem jen máchla ocasem a lehce pohodila vodou, o kterou se špička mé oháňky opřela.
Koukla jsem na Erlenda. Šupina byla velmi zajímavá a spolu s ní se mi v hlavě utvořilo několik otázek, ale raději jsem si jen užívala přítomný okamžik. Narazit na někoho, kdo po mně nechce furt jen na něco odpovídat a nutit mě mluvit, a pak se ještě divit, proč nemluvím, bylo strašně fajn. Opravdu jsem si tu tichou společnost užívala.
Zeptala jsem se ho, jak mluví. Pak jsem na něj koukla, když se to snažil vysvětlit gesty, což mě donutilo dospět k názoru, že v tom prostě je zase ta magie. Takže magie myšlenek existuje, jak říkal táta. A jasný, dává to teď smysl. Od čeho jiného by ta magie taky byla, kdyby nebyla
o myšlenkách, jejich čtení a mluvení v nich, odvodila jsem si a souhlasně přikývla. Znamená to, že umí číst moje myšlenky? To, co si teď říkám? Zamyslela jsem se ještě. Slyšíš mě teď? Koukla jsem mu do očí a čekala na reakci. Tohle mě upřímně zajímalo.

Stála jsem na břehu před tím skvělým objevem, který Erlend našel a kochala se, jakými všemi barvami se třpytí. Koukla jsem i koutkem očka na mamku, jestli není daleko a neodcházejí, aby mi neutekli, ale pak jsem si řekla, že by mi jistě dali vědět, že jsme na odchodu. Ačkoli už jsem se cítila jako vlčice, která by to zvládla dojít domů. Přeci jen to bylo za rohem.
Koukla jsem na Erlenda a usmála se. Bylo zajímavé, že nemluvil ale přitom mluvil. Třeba to by mi pomohlo! Pomyslela jsem si. "Aha," koukla jsem na hejno malých rybek, když na ně poukázal. "Šupina," zopakovala jsem. Došlo mi, že se berou z rybky. Ale když ji ztratí? Jak pak ta ryba asi vypadá, když ztratí šupiny? Bude plešatá, nahatá nebo jak? Měla jsem spoustu otázek a hlavně i dobrou fantazii a představivost, proto jsem od toho musela upustit, protože to, co jsem si představovala, vůbec nebylo nic pěkného. "Jak...," začala jsem mluvit a pak jsem ocasem lehce šlehla po ploše vody, "mluvíš, že... nemluvíš?" Zeptala jsem se ho. Nevěděla jsem, jak se ho zeptat, ale... třeba by to bylo něco, co by mi pak v budoucnu mohlo pomoct. Už teď si přijdu divná, všichni mluví a já prostě... nemůžu. Nejde mi to, pomyslela jsem si lehce sklesle a pak s nadějí v očku koukla na Erlenda.

Červenec 10/10
Přeci jen jsem tu cestu nakonec našla. Tak moc se mi ulevilo. Byla jsem ráda, že nejsem ztracená. To by ta procházka pěkně dopadla, kdyby mě máma s tátou museli hledat všude možně a nakonec by se ukázalo, že nejsem dál, než jen pár zatáček za naším lesem. No co, nakonec jsem doma, připomněla jsem si a vydala jsem se do lesa jako kdyby se vůbec nic nestalo. A přísahala jsem si, že se o tom nikomu ani slovem nezmíním. Nebo bych mohla. Přeci jen jsem se nakonec úplně sama vrátila a zvládla jsem to celé sama! To, že jsem trochu ztratila cestu bylo sice neplánované, ale to také nikdo vědět nemusel. Cupitala jsem k našemu úkrytu. Takový výlet totiž jednoho pořádně vyčerpá.

Červenec 9/10
Možná jsem trochu zabloudila, připustila jsem si po chvíli, ale musela jsem se prostě snažit, nic jiného jsem ani dělat nemohla, než se pokusit najít cestu domů. Už jsem na sebe nebyla tak hrdá. Jak jsem mohla ztratit svoje vlastní stopy na cestě? Co teď? Cestičky, kterými jsem šla, se různě klikatily a já jimi procházela tak, jak se mi zrovna zachtělo. Nakonec jsem se vydala zpátky a snažila se přijít na to, kudy jsem vlastně šla. Zase jsem našla tu smradlavou kytku a loviště myší, dokonce jsem zahlédla šišku, ale byla to ta samá? To jsem nemohla tak snadno poznat, protože les byl plný šišek, ale věřila jsem tomu, že jdu správně. Musela jsem ne? Když najdu borůvky, určitě najdu i domov, utěšovala jsem se a prostě jsem šla za nosem.

Červenec 8/10
Procházka se mi líbila. Bylo příjemné se také trochu projít lesem a nemít někoho za zády. Mohla jsem si vyzkoušet, že už leccos zvládnu. Dokonce se mi podařilo znovu ulovit jednu myš. Nebylo to moc, ale bylo to něco. Byla jsem na sebe náramně hrdá. Ťapalo se mi hned o poznání lépe, když jsem věděla, že můj malý výlet za hranice smečky je tak úspěšný. Co by také nebyl, už jsem velká, říkala jsem si a vesele mávala ocáskem ze strany na stranu jako kdyby to byla vlaječka. Tak kam dál? Neměla bych se už vrátit? Ptala jsem se sama sebe, ale šla jsem vytrvale dál. Slunce ještě bylo úplně nahoře na obloze a nepřišlo mi, že by se něco změnilo. Určitě jsem ještě nebyla pryč nijak dlouho.

Červenec 7/10
Cestičky se různě klikatily, ale já je následovala, protože jsem byla zvědavá, kam vedou. Koho zajímalo, jestli najdu cestu zpátky. Jasně, že najdu, dodala jsem si v duchu a šla jsem dál. V lese toho bylo spoustu zajímavého. Našla jsem šišku se kterou jsem si trochu pohrála a za dalším stromem jsem našla kytku, kterou jsem ještě neznala, ale když jsem si k ní čichla, smrděla odporně, a tak jsem si otřela čumáček o trávu a šla dál. Přemýšlela jsem, kam asi dojdu. A přemýšlela jsem nad tím urputně, protože jsem chtěla najít něco neuvěřitelného. Něco, co by mě opravdu ohromilo. Něco magického! Něco s čím bych se mohla chlubit. Asi tak jako Armin s těma korálama. To by bylo, abych taky něco nenašla!

Červenec 6/10
Rozhodla jsem se vydat se na průzkum. Na takovém malém průzkumu nemohlo být nic špatného, ne? Možná to znamenalo, že se trochu vzdálím od domova, ale už jsem byla dost velká a chtěla jsem si dokázat, že si s takovou procházkou dokážu sama poradit. Vždyť ani nepůjdu tak daleko, jen kousek od lesa, a pak zpátky. Máma si ani nevšimne. A navíc, už jsem nebyla takové malé škvrně, abych potřebovala být neustále pod dozorem.
A tak jsem šla. Vydala jsem se lesem, který jsem znala a schválně si vybírala cestičky, které mi nebyly povědomé. Ještě jsem si po cestě dala borůvky, říkala jsem si, že trochu síly na cestu mi nemůže uškodit. Ale pak už jsem vážně vyrazila. Zase tolik času jsem neměla.

Postávala jsem tlapkami ve vodě, na mělčině a užívala si trochu ochlazení. Slunce nás příjemně začínalo hřát, ačkoli já jsem to pociťovala asi o trochu více, vzhledem k tomu, že můj kožich byl celý černý. Pak už jsem jen máchla ocasem a sledovala hejno rybek.
Představila jsem se vlkovi, který stál a stále si prohlížel moje křidélka, která asi u vlčete tolik běžná nebyla. Mně to bylo upřímně jedno, necítila jsem se nijak výjimečně, ani jsem neměla - jako můj šáhlý bratr - potřebu si vynucovat pozornost. Prostě jsem dělala, jako kdyby to bylo zcela přirozené.
Otočila jsem se na vlka, když jsem se mu představila a on mi pověděl jeho jméno, ale ani u toho neotevřel tlamu. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho. "Ty... nemluvíš?" Nebo jak to udělal? Vždyť nic neřekl, tlama se mu nepohla, přemýšlela jsem.
Pak jsem si ale všimla, že ve vodě objevil něco, co mě zaujalo. Zajímavě se to blyštilo a to přitáhlo pozornost mých rubínových oček. Máchla jsem ocasem ze strany na stranu a přiskočila k tomu. Ale opatrně, aby to neuplavalo a aby to nepokryl písek. Chtěla jsem to vytáhnout, ale vůbec mi to nešlo. Drápkem jsem to donutila pohnout se o malý kousek, ale nešlo mi to nijak zdvihnout. "Víš...," nadechla jsem se a hlavu zdvihla směrem k Erlendovi, "co to je?"

Být s rodiči je fajn, ale celou dobu mi přišlo, že se vůbec nic neděje. A to mě absolutně nebavilo. Povídat si bylo asi fajn, ale ne pro mě, páč já jsem na to prostě moc nebyla. Chtěla bych někoho, s kým něco zažiju, ale nebude furt po mně chtít si tolik vyprávět.
Vydala jsem se proto tedy za zajímavým vlkem, kterého jsem ještě neznala. Nebo jsem si ho alespoň nepamatovala. Pozdravila jsem ho, ale on se na mě jen podíval. A nic neříkal. Naladila jsem se tedy na jeho notu a taky nic neříkala. Stála jsem opodál a lehce si ještě prohlédla jeho zajímavě zbarvený ocas. Pak jsem se postavila a stoupla si na břeh jezera, kde jsem začala zkoumat vlastnosti písku spojeného s vodou. Bylo to všechno tak zajímavý! Proč nám rodiče neukáží něco takového, ale furt jen o něčem mluvíme? Na druhou stranu jsem chápala, že nám asi musí všechno vysvětlit.
Pak jsem se otočila na vlka a s tlapkami ve vodě jsem mrskla ocasem. "Jsem Keziah," dodala jsem ještě a pak jsem sledovala miniaturní rybičky, které kolem mě propluly.

Bratr se naštěstí odebral někam pryč za nějakou vlčicí a já koukala na rodiče. Jejich reakce napovídala tomu, že chování Armina nebylo prostě vhodné a já to poznala už takhle brzy. Jen jsem máchla ocasem a neřešila to, nebyla to moje starost.
Sestra se pak zeptala, jestli ho nemůžeme vrátit. Souhlasně jsem přikývla. "Jsem... pro," dodala jsem si spíše pro sebe ještě, než jsem si všimla nově příchozího vlka.
Nejprve jsem zahlédla černé špičky tlapek a pak zářivě modrou barvu na zádech, která se linula až po ocas. Pááni, řekla jsem si užasle, protože jsem nic podobného ještě neviděla. Pak jsem mrskla ocasem a otočila se na rodiče, jestli na mě nebudou křičet, že odeběhnu. Ale bratr byl taky jinde, tak jsem vyšla směrem k vlkovi.
Přátelsky jsem střihla ušima a stoupla si kousek od něho. Bedlivě jsem si ho prohlížela a u toho mírně svírala křídla nervozitou k tělu. "Ahoj," prohodila jsem směrem k němu a pak se podívala na hladinu vody. Slunce vycházelo na obzor a malovalo krásnou paletu všech oranžových odstínů, která se leskla na malých vlnkách.