Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< letem z Prstových hor

Letěla jsem stále dál, bylo to opravdu něco. Neskutečně mě to bavilo. Snažila jsem se moc nedívat pod sebe, ale zajímalo mě, jestli spatřím nějakého vlka pod sebou a jak bude vypadat takhle z výšky. Nechtěla jsem se však v letu rozhodit, proto jsem se snažila se dívat spíše před sebe. Navíc jsem byla dost vysoko k tomu, abych zahlédla někoho pod sebou. Asi to moc reálné nebylo.
Pokračovala jsem dál, až jsem pocítila, že mi trochu těžknou křídla. Musela jsem na chvilku zase zastavit a odpočinout si, proto jsem si vybrala les, který byl nedaleko přede mnou. Naklonila jsem křídla a sklonila směr letu přímo k němu.

>>> přes Převrácenou planinu a Skvělé místo pro život do Švitořivého lesa

<<< letem z Palmového ostrova

Být ve vzduchu bylo nepopsatelné. Bylo to osvobozující, přímo uvolňující a uklidňující. Měla jsem sto chutí se zastavit za Životem a znovu mu nespočetněkrát poděkovat za to, že mi vůbec takový dar umožnil. Ale zatím jsem si to jen užívala. Doufala jsem, že nepřijde žádný moment překvapení a křídla se neztratí.
Letěla jsem přes místa, která jsem ještě před chvilkou šla pěšky. Takhle to bylo snazší, ale stále jsem přeci jen neměla tolik vytrvalosti k tomu, abych letěla dlouho v kuse. Musela jsem si odpočinout. Nicméně jeden další let mě moc nevyčerpal, takže jsem teď mohla v klídku pokračovat.

>>> přes Tmavé smrčiny a Tenebrae na Elysejská pole

<<< z Pouště přes Konec světa

1) Přeletět vodu na oba Gallirejské ostrovy (Papouščí a Palmový)

Doběhla jsem až na místo, kde byl teda pěkný rozhled. Zastavila jsem se a podívala se před sebe. Voda tu byla o trochu světlejší, ale stejná, jako byla na severu. Tam, kde jsem přelétala na první ostrov. Doufala jsem, že tohle jsou jediné dva, abych se mohla pak doma pochlubit, že jsem byla na obou ostrovech, které tady na Galli jsou.
Neváhala jsem ani sekundu a zhluboka se nadechla. Roztáhla jsem kompletně, do celé své krásy, svá křídla a odrazila se. V tu chvíli jsem s nimi začala máchat a doufala, že to bude tak snadné, jako předtím. A bylo. Šlo to hladce, vyletěla jsem do vzduchu a postupně letěla až k ostrovu. Přestože byl obehnaný vodou, bylo fajn se na něj dostat i takhle.
Když už jsem byla nad ostrovem, spatřila jsem stromy, které vůbec nebyly podobné těm, které jsem znala doposud. Byly vysoké a jinak urostlé, kmeny byly úzké a já je zaujatě sledovala. Přistála jsem do písku na pláži a podívala se zpět. Cesta byla naštěstí krátká, přišlo mi, že byla kratší než na první ostrov. I tak jsem ale byla ráda, že si můžu odpočinout.
Nechtěla jsem se tu dlouho zdržovat, mohlo to tu být zrádné a mohla tu žít zvířata, která by nebyla spokojená s mojí přítomností. Naštěstí se žádné takové neobjevilo, nenarazila jsem na nikoho, kdo by tu byl, a to jsem prošla poměrně kus pláže. Nebudu to pokoušet, projelo mi hlavou a tak jsem se vydala zpátky na pevninu. Ale možná jsem se chystala se ještě trochu proletět, přeci jen... byla to hrozná zábava!

>>> letem přes Konec světa a Poušť na Prstové hory

<<< Z Tmavých smrčin přes Prstové hory

Proběhla jsem postupně lesem, až jsem se dostala někam mezi hory. Ale ne, doufám, že tady zase nebudou ti hlodavci, co jsem potkala předtím, projelo mi hlavou. Ten zážitek už jsem nepotřebovala, aby se opakoval. Proto jsem trošku přidala a přiběhla až na poušť.
Ta se mi už z principu nelíbila, protože mi přišla ve vší slušnosti stejná, jako všude jinde. Nakrčila jsem čenich a bořila tlapky do písku, což tomu taky moc nepřidávalo. Nemusela jsem tuhle krajinu a dávala jsem to dost jasně najevo. Ale i tak jsem pokračovala po směru ostrova, který jsem zahlédla od řeky.

>>> z Konce světa na Palmový ostrov

<<< z Kopretinové přes Tenebrae

Dorazila jsem k řece. A měla jsem pravdu, byla pěkně dlouhá a její proud byl poměrně rychlý. Spatřila jsem však, jak se v dálce ke mně valí kus kůry po proudu. Měla jsem štěstí. Neváhala jsem a opatrně na něj naskočila. Namočily se mi tlapky, ale jela jsem. Aspoň si odpočinu, napadlo mě chytře a já pokračovala. Když jsem dojela až skoro ke konci řeky, uslyšela jsem, že někam padá. Raději jsem z kůry seskočila a rozhlédla se. Viděla jsem hodně v dálce ostrov, ale dalo se dojít po pevnině blíž. Tak jdeme.

>>> přes Prstové hory na Poušť

<<< přes Plamínek z Borovicové školky

Probíhala jsem skrze stromy, až jsem se dostala k nějaké řece. Ta byla ale velmi zvláštní, měla totiž červenou barvu, nebo se mi to alespoň tak zdálo. Chtěla jsem to prozkoumat, ale to jsem mohla taky až po cestě zpět. Teď jsem se chtěla ještě pořádně proletět. To mě opravdu bavilo. Vyrazila jsem tedy dál, přebrodila řeku a postupně se dostala až na louku, kterou ohraničovaly lesy. Spatřila jsem však v dálce řeku, takže jsem neváhala a vyrazila za ní. Ta určitě vede někam k větší vodě.

>>> přes Tenebrae na Tmavé smrčiny

<<< přes Středozemku z Medvědích jezírek

Vyrazila jsem zase kupředu. Létat mě bavilo, proto jsem se rozhodla to tu ještě v okolí prozkoumat a třeba narazit na místo, kam bych mohla zase doletět. To bylo super, opravdu jsem si to užívala, takže jsem neváhala a vyrazila kupředu.
Prošla jsem přes pláň, která teda byla pěkně dlouhá, až do nějakého lesa. Ten se mi moc nelíbil, takže jsem to vzala poměrně rychle, abych se dostala ven a mohla pokračovat dál. Voda určitě bude někde dole, na jihu, napadlo mě, proto jsem tam i vyrazila, tím směrem.

>>> přes Plamínek na Kopretinovou louku

6. Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. 3/3

Vůbec jsem nechápala, co se to tu dělo. Vlčice mě asi brala jako úplné vlče, nebo nevím, proč se mnou hned začala hrát nějakou takovou hru. Trošku mě to znervóznilo, ale řekla jsem si, že proč ne. Nechtěla jsem je tu však rušit, všimla jsem si ještě dalšího vlka nedaleko nás.
Jenomže moje snaha nebyla úplně taková, jaká by měla být. Tedy, snažila jsem se dost, ale neuměla jsem si jednoduše hrát, jako ostatní vlčata, která byla nabitá energií. Na mě tohle nebylo a hlavně mě vlčice úplně rozhodila dotykem. Když mi řekla první větu, lehce jsem naklonila hlavu na stranu a zavrtěla ní. "Jsem... Keziah?" Dodala jsem trochu nejistě, protože jsem nevěděla, jestli je to součást hry, nebo ne. "Dobře, ahoj," řekla jsem, když se mi představila a zastřihala jsem ušima. Lehce jsem si protáhla jedno křídlo a poslouchala ji. Představila mi i druhého vlka, který byl opodál, na kterého jsem jen lehce kývla hlavou. "Tak... jo, zahrajem," řekla jsem jen ještě trochu nervózně a pomalu přešlápla.
Tohle setkání bylo pěkně rychlé, ale nevadilo mi to. Nechtěla jsem je vyrušit a furt to bylo lepší než to, co se mi stalo předtím. Máchla jsem ocasem a mávla na ně tlapkou. Pak jsem se otočila před sebe. A kam teď? Hlavně jinam, než jdou oni, to by bylo divný jít s nimi... nebo za nimi, zazubila jsem se lehce nad tou představou a vyrazila kupředu.

>>> Přes Středozemku do Borovicové školky

6. Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. 2/3

Všechno to postupně nasvědčovalo tomu, že tohle setkání už bude příjemnější. Protože vlčice hned, jakmile mě zahlédla, řekla, že má štěstí a slušně mě pozdravila. Začínala jsem si tohoto obyčejného chování dost vážit, po mé zkušenosti. Jakmile jsem jí pochválila kožich, hned mi řekla, že já mám zase pěkný čumáček. Netušila jsem, co to znamená, dala bych tlapu do ohně za to, že byl stejný, jako ten její. Možná má nějakou úchylku? Napadlo mě, ale čekala jsem, co z toho vznikne. "Mm, děkuji," řekla jsem zprvu zamyšleně a sledovala ji. Byla jsem už opatrná.
V tom přišla ke mně blíž a než jsem stihla instinktivně couvnout, dotkla se mě čenichem. Čenichu. Lehce se mi naježily chlupy na zádech, když ona najednou cvakla zuby a to už jsem ustoupila. Jak ale vystupovala a jak se smála, asi jsem pochopila to, že si chce hrát. Já jsem na tyhle věci nebyla, ale co. "Ale-ne!" řekla jsem a snažila se do toho projevu vložit i špetku překvapení. "Tyy.. vrať!" Podívala jsem jí do očí a sem tam zdvihla jednu packu a pak druhou, ve smyslu hry. Moc mi tohle fakt nešlo, ale co, lepší než se nechat spalovat ohněm.

<<< Mathaë jih

6. Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. 1/3

Postupně jsem se od řeky odklopila směrem do středu. Sem tam jsem si místy musela přibrzdit a protáhnout křídla - po letu, který jsem zvládla, byly celkem utahaný, takže jsem musela sem tam natáhnout každičkou peruť, aby se zase uvolnily.
Pomalu jsem došla až k jezírkům, která byla zvláštně rozprostřená. Bylo to zajímavé, jak bylo všechno tak jedinečné a odlišné, nikde to nebylo úplně stejné. Ať už se jednalo o řeku, nebo jezero, každá byla něčím jedinečná a odlišná. Spokojeně jsem se ušklíbla a v dálce spatřila kožich(y). Vyrazila jsem tam.
Netrvalo dlouho a já viděla vlčici, která byla hrozně zvláštní, ale zajímavé zbarvení. Kombinace sytě šedé a černé s bílou vypadala velmi pohledně, i tak jsem ale nedávala nic znát. Došla jsem nedaleko ní a podívala se na ní. Křídla jsem měla přitisklá k tělu a doufala, že tohle proběhne snadněji. "Z-zdravím," vysoukala jsem ze sebe a sledovala, jaká bude její reakce. Doufala jsem, že po mě nebude teď házet třeba vodní šípy nebo tak, abych si tu magii ještě okusila z jiného úhlu. "Máte... pěkný kožich," dodala jsem ještě a zhluboka se nadechla.

<<< z Vodopádů přes Úzkou rokli

Proběhla jsem další území poměrně rychle, u vody jsem se ještě zastavila a poklidně se napila. Z toho ohně a tepla mi celkem vyschlo hrdlo. Doběhla jsem postupně až k řece, kde jsem se porozhlédla a nasála vůni vlhka ve vzduchu. Ucítila jsem i nějaké pachy, které byly poměrně blízko, proto jsem neváhala a vydala se za nimi.
Doufala jsem v duchu, že to nebude někdo, koho bych nějak moc obtěžovala. Naštěstí to tu ale nesmrdělo jako nějaká smečka, takže jsem byla klidnější. I tak se mi ale představa toho, že ovládám magii ohně na stejné úrovni, jako vlčice, líbila. Těšila jsem se na to, až hodím nějakou malou jiskřičku bráchovi do kožichu a on bude pěkně nadávat.

>>> Medvědí jezírka

<<< Ageronský les přes Dlouhou řeku

Stále mi to všechno nedávalo smysl. Nerozuměla jsem, proč se někteří vlci chovali takhle nedospěle a mysleli si, že když někoho zastraší, budou mít přirozeně respekt. Já jsem k vlčici tedy respekt měla automaticky, ale tímhle si mě vůbec nezískala. Ačkoli její znalosti magií byly fascinující, i tak.
Nechala jsem to už být a pokračovala v procházce. Těšila jsem se, jaká nová další místa projdu a na co, či na koho narazím. No horší, než to teď bylo, to už snad být ani nemůže, pomyslela jsem si a u toho naposledy zavrtěla hlavou.
Nakonec jsem dorazila k vodopádům, kde jsem si chvilku prohlédla vodu a uklidnila se zvukem padajících vln. Bylo to příjemné a já se hned cítila lépe. I tak byl čas pokračovat.

>>> přes Úzkou rokli k Mathaë jih

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
3/3

Stále jsem nerozuměla celé téhle situaci, protože jsem si myslela, že když vlk přijde na území cizí smečky a z nějaké smečky už je, nejde žadonit před zimou o místo, budou s ním zacházet s alespoň troškou respektu. Nicméně evidentně to každý bral jinde jinak a tady ti vlci byli úplně jiní. Musela jsem však uznat, že hrátky vlčice s ohněm byly fascinující, proto jsem sledovala každou změnu plamene či poskakování jiskřiček v jejím kožichu. Užasle jsem ji jen pozorovala, když v tom ona zavrčela.
Vysvětlila mi výhodu ohně, ale za mě to tedy moc výhodné nebylo. Bylo to fajn, minimálně pro obranu to bylo skvělé, pro útok jistě taky, ale na lovení třeba? Tam mi to zatím moc přínosu nedávalo. "Zajímavé," řekla jsem jen a sledovala to dál. Ona měla ale za cíl mě jednoduše odtud vyhodit. Chtěla jsem si to tu jen prohlédnout a vidět, jaké jsou okolní smečky, ale tady to bylo fakt na hlavu. Proto jsem jen mírně couvla, když v tom na mě vlčice použila znovu magii a já pocítila mírné kopnutí do tlapek. Lehce jsem uskočila a napřímila křídla v celé své kráse. Pak jsem je hned stáhla zase k tělu a podívala se na vlčici s ledovým pohledem. Budila hrůzu, ale mě to nijak neděsilo. Ačkoli oheň pálil a nebylo to příjemné. "Děkuji... a... nashle," řekla jsem jen a ještě se po vlčici ohlédla. Moje mírné zavrtění hlavou v nepochopení bylo nepovšimnutelné, naštěstí, jinak by se mi určitě nevyhnula ještě jedna dávka elektřiny či ohně.

>>> přes Dlouhou řeku k Vodopádům

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
2/3

Byla jsem úplně v klidu a snažila se celou situaci pochopit. Netušila jsem, co jsem udělala špatně, když jsem přišla na území a na hranicích se zastavila a zavyla, protože vlčici se to evidentně nelíbilo. Pochopila bych, kdybych si nakráčela do středu lesa, ale takhle? O co jí jde? Snažila jsem se to pochopit, ale evidentně to nemělo význam. Raději jsem nedělala unáhlené závěry a sledovala tu její show s ohněm. To se mi líbilo, musela jsem uznat, že jí to šlo dobře. Až na fakt, že jí sem tam zmizely některé chlupy a části těla, což jsem skoro vůbec nevnímala, protože jsem se soustředila na ohnivou kouli.
Jakmile mi k tomu dala mírné ponaučení, přikývla jsem. "Taky mám.. oheň. Vrozený," řekla jsem jen a pohlédla, jak si s plameny pohrává. Skoro to až vypadalo, že je nemá pod kontrolou, ale jistě věděla, co s nimi má dělat. "Ale.. k čemu... je to dobré?" Zatím jsem zjistila jen to, k čemu to dobré není.
Když se v tom koule přiblížila a já cítila, že už to poměrně dost pálí, nestihla jsem ustoupit a schytala nepříjemné šlehnutí ohnivým obloukem. Přivřela jsem oči a stáhla uši ke krku, když se v tom vlčice zasmála. Zavrtěla jsem jen hlavou a stoupla si o kousíček dál, aby mě to nespálilo.

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
1/3

Stále jsem nechápala to, kde se vlčice ukrývala. Došlo mi, že za tím asi bude magie, což mě zaujalo. Bylo to zvláštní, kolik těch magií existovalo a těšila jsem se, jakmile začnu ovládat já tu svou. Podívala jsem se vedle sebe, když najednou ze stínu se prodraly rudé oči a za nimi tmavý kožich s bílými odznaky. Vlčice nevypadala nadšeně z mé přítomnosti, nechtěla jsem tu narušovat nějakou klidnou auru. Chudáci vlci, kteří si sem přijdou zažádat o místo. To bych raději umřela hlady, než se doprošovat tady, projelo mi hlavou. Mohlo to mít svoje pozitiva, že je vlčice takhle agresivní, ale já jsem je zatím moc neviděla. Kdybych byla na pokraji smrti, tady by mě akorát tak dodělali, prolétlo mi nakonec hlavou a já poslouchala její slova.
Na její otázku jsem neměla ani moc odpověď. "Já... nic nechci," řekla jsem ještě. Sledovala jsem však, jak si jiskry pohrávají v jejím kožichu. To bylo fascinující. "Páni," řekla jsem a sledovala, jak se najednou sem tam nějaký ten plamínek objevil na zemi a doutnal. Nasála jsem vůni kouře a podívala se na vlčici, která ještě se svým představením nekončila. "Ten oheň..," začala jsem a sledovala kouli, která byla kousek ode mě. Pocítila jsem i její teplo. "To je něco... neuvěřitelného," koukala jsem na kouli a pak na vlčici. "Jak to... děláte?" To mě prostě nedalo se nezeptat. Buď mě vyhodí, podpálí mi kožich, anebo mi třeba něco o téhle magii řekne, abych věděla, co jednou dokážu i já.