Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 7/10 | Vivi

Přišla ta chvíle, kdy jsem se odrazila a o plavání se opravdu pokusila. Bylo to náročnější, než jsem si myslela, protože jsem hned potom začala klesat pod vodu. Ale snažila jsem se nepanikařit, měla jsem tu Viv, která mě případně jistila a panika by mi nijak nepomohla. Proto jsem ji poslechla - natáhla jsem hlavu před sebe, máchala tlapama ještě víc a světe div se, šlo to! Křídla jsem měla nad vodou a díky tomu jsem se možná i udržela na hladině, protože jsem prostě plavala! "Já.. já plgjg," nacpala se mi voda do tlamy a já ji vyplivla. "Fuj," řekla jsem ještě a snažila se tedy moc nemluvit, protože jsem byla ráda, že jsem vůbec ještě byla naživu a plavala. Ne se tu potápěla, což bylo fajn. Měla jsem radost.

Září 6/10 | Vivi

Netrvalo dlouho a já byla ve vodě. Tlapy se mi pomalu namáčely až k jejich vrškům a já cítila dotek hladiny ze spodu mého břicha. To už jsem se podívala na Vivi. Jistila mě, pobízela mě a všechno to kolem, proto jsem neměla žádný strach. Vlastně jsem ještě z ničeho strach neměla, spíše jen nedůvěru. Teď to ale nebylo potřeba.
Poslechla jsem ji tak, jak řekla. Když voda byla v dosahu mého krku, prostě jsem se jemně odrazila, až kolem mě vznikla vlna a pak začala máchat tlapama. Šlo to, chviličku, pak jsem začala pomalu klesat ke dnu. To byl zlomový moment.

Září 5/10 | Vivi

Vlčice pochopila, že plavat neumím. Nic si z toho nedělala, ani mě nijak nepokoušela přesvědčit, nebo se mi třeba vysmívat. Byla milá a v pohodě. Proto jsem se pokusila se lehce usmát a vyrazila za ní.
Když předvedla její veledílo o tom, jak házet tlapama ve vodě, přišlo mi, že vůbec nic o plavání nevím. Pak mi ale řekla, ať to zkusím a že mě bude jistit. Mám ji věřit? Můžu se utopit, proběhla mi myšlenka hlavou. Tu nedůvěřivost jsem měla asi od táty, když mě začal poučovat o cizích vlcích a jací dokáží být. Jak jinak se to ale naučím, doplnila jsem si pro sebe ještě a prostě šla.

Září 4/10 | Vivi

Pozorovala jsem vlčici jako kdyby přede mnou seděl nějaký bůh. Vypadala tak mocně, měla jsem na ní tolik otázek! Ale raději jsem s nimi počkala, protože jsem nechtěla na ní vychrlit spoustu věcí a doufat, že mi aspoň na něco odpoví.
Když řekla, že jí těší, můj pohled se nezměnil, ale pohodila jsem alespoň trochu oháňkou. Po jejím poděkování se mě zeptala na plavání. "No... já," podívala jsem se na vodu a zpět na vlčici. Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Neumím... asi," vytlačila jsem ze sebe a sklonila uši k hlavě. Moc jsme toho nestihli s rodiči, nicméně i tak jsem asi nějaké tušení o plavání měla, jen jsem prostě jen... neplavala. Zatím.

Září 3/10 | Vivi

Vlčice vypadala poměrně v pohodě, ale furt jsem byla dost nervózní. Sledovala jsem po očku každý její pohyb a zároveň jsem se pohledu na ní vyhýbala, abych nepůsobila podezřele.
V tom ke mně promluvila a představila se. "Já.. jsem Kezi," dodala jsem lehce s odmlkou a pak se jí podívala do černých očí. Jako kdyby se v nich všechen můj pohled ztrácel, byly jako černá, temná díra pohlcující okolní svět. Pochválila mi křídla. Lehce jsem s jedním zatřásla a pak ho opět přitiskla blíže k tělu. "D-děkuji," odpověděla jsem. "Pěkný... plamen," věnovala jsem jí pohyb směrem k zádům a sledovala malé, černé jiskry, poletující kolem.

Září 2/10 | Vivi

Netrvalo dlouho a vlčice dopila. Potom se rozhlédla a všimla si mého pronikavého pohledu, který jsem se snažila skrýt, ale to už si to za mnou štrádovala. Přišla o kus blíže a sedla si. Pohodila jsem ocasem, střihla ušima a věnovala ji letmý pohled, který jsem následně zabořila do hladiny.
Když pozdravila, podívala jsem se na ní. "Z-zdravím," vydala jsem ze sebe nervózně a lehce se zachvěla včetně křídel, ze kterých odletělo malé peříčko. Ani jsem netušila, proč jsem byla tak nervózní. Že by z vlčice šla jistá moc a aura, která mi nebyla tak sympatická? Netuším. Nemyslela jsem si ale, že by byla nějak agresivní, nebo zlá. Snad.

Září 1/10 | Vivi

Stála jsem na břehu a rozhlížela se. Kolébala jsem se z místa na místo a přemýšlela, co bych mohla dělat. Nudila jsem se a to pořádně. Neměla jsem tu zatím nikoho, s kým bych si mohla povídat a zjistit nějaké přínosné informace.
Netrvalo však dlouho a nedaleko mě se u vody objevila vlčice. Černo bílá, s podivným plamenem na zádech. Byl totiž černý. Nechápavě jsem na ni zírala a po chvilce jsem roztáhla svá malá křídla, která už poměrně dost povyrostla a přitiskla je k tělu. Sedla jsem si a naklonila hlavu na stranu. Vlčice působila tajemně, ale nechtěla jsem ji hned nějak rušit. Přeci jen, chápala jsem, že vlci chtějí mít i svůj klid.

Netrvalo dlouho a lehla jsem si. Sice jsem už nebyla úplně to malé vlče, ale pociťovala jsem stále únavu více, než třeba rodiče. Popravdě? Přišlo mi, že oni snad nikdy nespí. Nechápala jsem to, kde tu kapacitu energie berou, ale já jsem byla prostě asi spáč. Proto jsem si lehla, schoulela se do klubíčka a nechala těžká víčka pomalu klesat.
Po chvilce už jsem spokojeně oddechovala a usnula tak, jak jsem si zasloužila. Byl to poměrně náročný den a cítila jsem se tu v bezpečí, protože rodiče byli nedaleko a hlavně, byli jsme kousek od Borůvkového lesa. Takže jsem nerušeně mohla načerpat spánkem síly.

Stála jsem na břehu jezera a chvilku hleděla do vody, pak do dálky. Pohlédla jsem na vlka a přikývla, když mi dal znamení, že se zase odebere svojí cestou.
Byla jsem ráda, že jsem mohla být chvilku sama. Rozhlédla jsem se, abych viděla, že rodiče a sourozenci jsou nedaleko, proto jsem se jen spokojeně odebrala na pláž. Začínalo se stmívat a temný kabát zahaloval oblohu. Koukla jsem se na rodiče a pak jsem se usadila do písku. Vystřídalo se tu poměrně dost vlků, cítila jsem jen pachy, ale nějak extra mě to nezajímalo. Chtěla jsem si jen na chvíli odpočinout a pak vymyslet, co budu dělat dál.

Srpen 10/10

Cítila jsem, jak mě unavené tělo stále více tíží. Lehla jsem si, stočila se do klubíčka a nechala se obejmout teplem, které zůstávalo ve vzduchu po horkém dni.
Víčka mi těžkla, dech se uklidňoval. Poslední myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla plná spokojenosti. Lovila jsem, uspěla jsem, a teď jsem se mohla nechat unášet do říše snů. Když jsem zavřela oči, slyšela jsem jen vzdálené šumění lesa a cítila jemný vítr, který mi čechral srst.
Spánek mě nakonec zcela pohltil. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Zasloužený odpočinek mě připravil na další den, na další výzvy, které mě čekaly. A zatímco jsem spala, stále jsem cítila v sobě tu novou sílu, která mě teď vedla.

Srpen 9/10

Třeba, když dojdu za Životem, mě naučí být lepším lovcem! Napadlo mě. Vzhledem k tomu, co všichni říkali, že umí udělat úplně všechno, tak by to třeba nemusel být takový problém. Ale určitě to nebude tak jednoduché. To by byl lovcem každý, zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nechala jsem to být, dojdu za ním a uvidím, co a jak. Tak.
Když vzrušení z lovu konečně opadlo, pocítila jsem, jak se mi do těla vkrádá únava. Každý sval, který před chvílí tak napjatě pracoval, teď pulsoval únavou. Rozhlédla jsem se po lese. Byl klidný, temnota už začínala obklopovat stromy, zatímco obloha se pomalu plnila hvězdami. Bylo na čase najít si místo k odpočinku.

Srpen 8/10

Maso bylo vynikající a já si ho užívala s každým soustem víc a víc. Chutně jsem se olízla a rozhlédla se do tmy. Hm, teď v noci zajíce asi nenajdu. Ale to by bylo něco! Bráchovi by spadla brada, kdyby zjistil, že jsem sama od sebe ulovila zajíce. Už teď jsem větší lovec, než on, pyšně jsem si řekla. Neměla jsem ráda tohle soupeření a předhánění se, ale když už to začal... proč ne.
Olízla jsem si krev z čenichu a protáhla se. Těšila jsem se, až budu moct sama vyrazit na nějakou delší procházku, až se budu moct podívat za Životem a Smrtí, tedy, alespoň za Životem a tak. Měla jsem toho tolik v plánu!

Srpen 7/10

S myší pevně sevřenou v zubech jsem stála a věděla, že jsem udělala první krok k tomu, abych se stala skutečným lovcem. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že lov nebude jen součástí mého života, ale mou vášní a osudem. Ten malý úspěch mě motivoval pokračovat, učit se, a především nikdy se nevzdávat.
Spokojeně jsem vyrazila s úlovkem opodál a tam jsem si sedla. Položila jsem ji na zem, prohlédla si ji a sklopila křídla k tělu. Pak už jsem se jen pustila do jídla. V hlavě se mi honily myšlenky, že tohle nebylo to, co bych zvládla. Měla jsem jistě na víc. Ale na co jiného? Netušila jsem, co bych zvládla ulovit sama. Zajíce? To bych mohla zkusit...

Srpen 6/10

Vyrazila jsem s rychlostí, o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Skok, který mě dovedl přímo k ní. Ve zlomku sekundy jsem cítila, jak mi její teplé tělíčko sklouzlo mezi zuby. Byla moje! V tom okamžiku mě zaplavil pocit triumfu a čistého uspokojení. Srdce mi bušilo vzrušením, oči mi zářily pýchou. Měla jsem radost, nepoměrně větší oproti tomu, když jsem poprvé ulovila myš s Varjou. Tohle bylo už něco jiného, zvládla jsem to úplně sama!
Ten okamžik, kdy jsem ji ulovila, ve mně probudil něco hlubšího. Už to nebyl jen trénink nebo hra. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí silný pud, touha stát se lepší, rychlejší, chytřejší. Byla to nová vášeň pro lov, pro to, co dělá vlka vlkem.

Srpen 5/10

Seděla jsem tam dlouho, cítíc v sobě směs zklamání a odhodlání. Věděla jsem, že lov není snadný, ale to mě jen motivovalo víc. Čekala jsem, sledovala každý zvuk, každý pohyb. Byl to boj mezi trpělivostí a touhou, ale já se rozhodla, že neodejdu s prázdnou.
Pak jsem si všimla malé díry poblíž kořene, kam se myš schovala. Byla to její nora! Nespouštěla jsem oči z otvoru a napjala jsem svaly, připravená k akci. Cítila jsem, jak mi adrenalin proudí tělem. Čekala jsem, srdce mi bušilo do rytmu mého odhodlání. Minuty plynuly, možná to byly celé hodiny, ale nevzdávala jsem se. A pak, náhle, malá myška opatrně vykoukla z nory. Měla jsem šanci jen na jeden rychlý útok. Soustředila jsem se na ni, každý sval v mém těle byl připravený.