Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 10/10

Rozhodla jsem se to nechat být a jen se smířit s tím faktem, že nějakou takovou magii vlastním. Jenže to jsem netušila, že se mi to všechno jenom zdá, protože jsem najednou otevřela oči. Jako kdyby to byla sekunda, stále byla noc a já jen zmateně snažila přijít na to, jak dlouho jsem spala. A co z toho byl sen a co ne. To, že ovládám nějakou další magii? To byla asi blbost, přeci nemám ještě ani svoji vrozenou, tak další je pitomost. A Sirius s křídly? Vždyť neříkal, že by je chtěl, tak to byla taky blbost. Proto jsem jen máchla tlapkou a řekla si, že sny jsou někdy fakt pěkně zmatečné. A rozhodla se to neřešit. Vrátit se do smečky a pořádně si v klidu odpočinout, než mi hrábne.

Říjen 9/10

Samozřejmě jsem mu to neskutečně přála, měla jsem z něj radost, ale zároveň to, že už nejsem jediná a nejsem tak výjimečná mě trošku zamrzelo. Pořád jsem měla radost, že mám křídla, ale už jsem prostě nebyla jediná. Chvilku jsme si spolu povídali, i tak jsem nad tím stále přemýšlela. Ale došli jsme až k tématu magií a já mu sdělila to, co jsem v sobě cítila. Dodal, že to může být magie emocí. To by možná dávalo smysl, když moc emoce nedokážu vyjadřovat a ani chápat, tak že bych si to alespoň trochu kompenzovala magií? Život byl mocný a hlavně schopný všeho, tak proč ne. Jenže jak to funguje a co s tím mám dělat?

Říjen 8/10

V tom se najednou z nebe snesl vlk. Měl taky křídla, dokonce jsem toho vlka znala. Byl to Sirius! A měl křídla. Měla jsem z něj radost. Musela jsem se ho hned zeptat, jakto, že má křídla a proč mi to neřekl, že je chce taky. Ale dávalo to smysl, měl ze mě a mého létání takovou radost, že mi je jistě záviděl a musel hned běžet požádat Života. Měla jsem z toho radost, ale zároveň jsem se už necítila tak jedinečná. Vědět, že křídla má Baghý, bylo fajn, protože byla alfa a byla mocná. A já mohla být alespoň z části tak mocná, jako ona, minimálně křídly. Ale když je má i Sirius? Nevěděla jsem, co si o tom myslet, doufala jsem, že z toho budu mít radost, ale poléval mě trochu jiný pocit.

Říjen 7/10

Usnula jsem poměrně rychle a nebylo divu. Přeci jen jsem procestovala pěkný kus země, prošla jsem toho dost a měla jsem hodně co vyprávět rodičům o tom, kde všude jsem byla a co všechno jsem zažila. Ale snažila jsem se na to teď nemyslet, na chvilku vypnout hlavu a nechat sny zaujmout svou pozici a převzít žezlo tak, aby se mi třeba i něco pěkného zdálo. A ono taky že ano, měla jsem sen. Byl jako živý a já jsem z něj měla zvláštní pocity. Cítila jsem, jako kdybych byla nabitá nějakou mocí, kterou jsem nedokázala pochopit a ani ovládnout. Byla to magie, které jsem moc nerozuměla. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Zamračila jsem se a snažila jsem se na to přijít, ale moc mi to nešlo.

Říjen 6/10

Bylo to rychlé a bylo to velmi příjemné a potřebné. Protože slunce se odebralo za obzor a stíny pohltily stromy, takže byl přesně ten nejlepší čas na to si lehnout a poklidně usnout. Nadšeně jsem se ještě naposledy protáhla, zívla si a složila se do klubíčka. Ačkoli jsem ležela, roztáhla jsem křídla a zdvihla hlavu tak, abych na ně viděla. Zajímalo mě, jak se hezky třpytí v odlesku měsíčního svitu. Černé perutě a sytě rudé odlesky jim dodávaly neskutečně překrásný pohled, kterého jsem se jen horko těžko dokázala nabažit. Mohla jsem se na ně koukat celé dny, ale teď už jsem jen cítila únavu. Proto jsem křídla zase stáhla k tělu, hlavu položila na tlapky a pomalu zavřela oči.

2) Seznámit se s Baki a dozvědět se více o křídlech

Sledovala jsem les, který mi tak chyběl. Nasávala jsem vůni, po které se mi doslova stýskalo a pohled jsem nespouštěla z vlků, na které jsem se tak těšila. Rodiče byli pro mě všechno a já měla radost, že jsou v pořádku a doufala jsem, že budou mít radost, že i já jsem v pořádku. Stáhla jsem křídla k sobě a až pak mi došlo, že tu nejsou jen oni. Že kousíček od nás je i vlčice s druhou. Zamžourala jsem a snažila jsem se ve tmě rozeznat, o koho se jedná. A pak jsem si vzpomněla na vlčici, kterou jsem potkala jako malá. Učila mě vrčet. Přikývla jsem na pozdrav, když jsem sjela pohledem na druhou a viděla křídla. Baghý! Naše alfa! Nechtěla jsem je rušit, ale musela jsem trošku do rozhovoru vstoupit. "P-pardon," řekla jsem jen, abych jim dala prostor přesunout pozornost ke mně.
Normálně bych počkala, až se přestanou bavit, ale měla jsem v sobě tolik pocitů, že jsem to snad za celý život nezažila. Radost, že jsem doma, neskutečnou radost a potěšení z křídel a všeho a to, že jsem viděla rodiče... bylo toho tolik. "Promiň.. já jsem... Keziah," představila jsem se směrem k Baghý a snažila se trošku usmát. "Až... budeš mít chvilku," začala jsem, "mohla bys... mi říci více," pokračovala jsem větu, "o křídlech, prosím?" Zeptala jsem se a lehce ta svoje protáhla tak, aby se perutě mírně zaleskly ve svitu měsíce. Doufala jsem, že vlčice nebudou naštvané, že jsem jim vstoupila do rozhovoru, proto jsem se otočila zpátky na rodiče a máchla ocasem s úsměvem, který jsem věnovala každému zvlášť.

<<< letem ze Smrkáče
7. Zjistit, jaké magie ovládají tvoji rodiče.

Raději jsem to vzala tak rychle, jak jen to šlo, proto jsem i přes řeku použila křídla a snažila se co nejdříve doletět za vůní borůvek. A bylo to tady, konečně jsem byla doma. V lese, který jsem tak dobře znala a na který jsem se už tak těšila. Být venku a procházet zajímavá místa bylo super, ale už jsem se chtěla zase vrátit do bezpečí a chvíli se pořádně prospat a být v klidu. Musím najít rodiče, alfu a pak sourozence. Chci si se všemi popovídat.. nebo aspoň si nechat sdělit novinky. Jestli z jejich strany nějaké jsou. Z mé jich je, fuh! Nadšeně jsem přidala do kroku a vyrazila ke skupince vlků.
Spatřila jsem rodiče a tak jsem vyrazila za nimi. Neváhala jsem ani chvilku a vrhla jsem se přímo k nim. Stála tam jak mamka, tak taťka. Ani jsem se nerozhlížela, kdo tam je další, s myšlenkou magií jsem se vyřítila přímo k nim. Když jsem byla nedaleko, zpomalila jsem a poslušně jsem pozdravila. "Dobrý... večer přeji," dodala jsem a pohlédla na rodiče. "Ahoj!" Řekla jsem k nim a přisedla si blízko taťky, ale tak, abych byla nastejno i od mamky. "Tak ráda... jsem doma!" Řekla jsem nadšeně a podívala se na oba. Měla jsem opravdu radost. "Mám... hodně novinek. Ale... jaké magie... ovládáte? Mami? Tati?" Podívala jsem se na každého zvlášť, protože jsem netušila, jestli už jsem se ptala. Pak jsem si vzpomněla, že mamka mi říkala o magii vody a táta... táta říkal něco o té soví a magii zemi? Ale to jsem si nebyla jistá.

<<< teleport ze Sekvojového
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les

Pomalu jsem nestihla ani vzlétnout a pocítila jsem, jak jsem se ztratila mezi stromy a zase se mezi dalšími objevila. Bylo to pěkně divné, netušila jsem, co se to stalo. Zamračila jsem se, tady ty stromy vypadaly trochu jinak a to byla pěkná tma. Ale poznala jsem, že nejsem ve stejném lese. Možná to, jak jsem zavřela oči, způsobilo něco, že jsem se ocitla někde jinde. Protože mi přišlo, jako kdybych byla hned tady.
Raději jsem to neřešila a vyrazila z lesa pryč. Je čas na to jít domů a o všem si popovídat, říct rodičům, že jsem v pořádku, ukázat křídla a třeba zjistit, co mají oni za magie a taky to, co ta naše alfa co má křídla! Určitě mi poradí něco užitečného, pomyslela jsem si a radostně jsem si poskočila. Jenže v tom jsem uslyšela znovu kroky, jako kdyby se vítr ještě ke všemu opřel do stromů a ty se začaly hýbat. A přitom bylo bezvětří. Začínala jsem mít opravdu divný pocit. Něco mě nutilo z těchto lesů prostě vypadnout a tak jsem se rozhodla tak i učinit. Jako kdyby kroky mě následovaly a já jen nabrala rychlosti a snažila se utéci, ale s křídly na zádech to nebylo jednoduché. I tak jsem do toho dala všechno a z lesa vypadla, s pocitem, který jsem snad nikdy asi předtím neměla. Byl to snad strach? Pocit nejistoty, nebezpečí? Kdo ví. Ale už jsem to zažít nechtěla.

>>> přes Paseku do Borůvky

<<< ze Středozemky přes Roh hojnosti
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les

Postupně jsem se dostávala až na nějakou další pláň a z té jsem až v dálce viděla obrysy stromů. Zamračila jsem se, určitě jsem nebyla u Borůvkového lesa, ani přinejmenším poblíž, takže jsem prostě musela hledat. Věděla jsem, že přes den by to bylo jednodušší, prostě vyletět a vidět všechno z výšky. To by se to orientovalo lépe, ale byl čas se trošku protáhnout a načerpat síly na další let.
Vyrazila jsem do dalšího lesa, který nebyl tak zvláštní, jako ten předtím. Doufala jsem, že tady třeba najdu nějaké místo, kde bych si mohla na chvilku lehnout a odpočinout, ale zase jsem uslyšela za sebou kroky. A dost, řekla jsem si naštvaně, zastavila se a otočila, ale nic. V tom se ozvalo takové zvláštní, mohutné húúúú. Co to k sakru bylo? Chlupy se mi zase naježily a já zjistila, že se mi to fakt nelíbí. Bylo to pěkně děsivé, a to jsem se spousty věcí nebála. Co to je s těma lesama tady? Pomyslela jsem si a začala přemýšlet, jakým směrem odtud vypadnu. V tom se ozvalo zase nějaké divné zašramocení, kroky a skoro jsem až cítila dech. Možná jsem si to už namlouvala a to, že třeba někde seděla jen sova na větvi jsem si zfantazírovala na to, že mě honí nějaký mrtvý vlk, ale co už. Prostě byl čas na to odtud vypadnout a raději se neohlížet, ať už to bylo cokoli.

>>> teleport do Smrkáče

<<< letem

Pokračovala jsem dál. Vidět věci i v noci z výšky bylo neskutečné, navíc jsem si připadala, že jsem blíže obloze a hvězdám, jako kdybych je měla na dosah. Chtěla jsem se jich dotknout, ale musela jsem být realista. Určitě to není možné.
Ve vzduchu bylo fajn, ale začínala jsem mírně pociťovat únavu, přeci jen jsem cestovala zase vzduchem poměrně dlouhou štreku, takže byl čas na to si trošku odpočinout. Přistála jsem tedy na pláni, kde už jsem si byla jistá, že jsem byla, ale jak byla noc, moc jsem toho nedokázala poznat. A vyrazila jsem pěšky, aby si křídla trošku odpočinula. Asi domů, řekla jsem si.

>>> přes Roh hojnosti do Sekvojového lesa

<<< letem ze Švitořivého lesa

Vzduchem to vážně bylo něco jiného. Neměla jsem vůbec žádný strach, nejistotu, nic. Cítila jsem se jen, že jsem byla volná. Pocit, který mě polil v lese, jako kdyby se ztratil a já se cítila ve vzduchu jistější a jistější. Měla jsem radost, bylo to něco, co mě začalo neskutečně bavit a já si to užívala, proto jsem se nebránila žádné chvilce, kterou jsem mohla ve vzduchu strávit. Bylo to opravdu skvělé a vlk, který tuhle možnost neměl, to nemohl pochopit. Opravdu jsem byla vděčná za možnost mít křídla. A modlila jsem se, že je budu mít už do konce svých věků. Bylo to neuvěřitelné.

>>> letem přes Travnatý oceán a Esíčka na Středozemku

<<< letem
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les

Být ve vzduchu bylo skvělé. Ale když byla noc, musela jsem uznat, že orientace byla náročnější, než jsem čekala. Proto jsem neváhala a chvilku na to, co jsem spatřila koruny stromů, jsem se snesla níže. Přistála jsem hned na kraji lesa, protože přistávat mezi stromy by byla dobrá sebevražda. Přišlo mi jako skvělý nápad se jít projít trochu lesem a zkusit zjistit, jak les vypadá, tak jsem tak i učinila.
Vyrazila jsem kupředu, míjela stromy a nevnímala to, jaká těžká tma je. Byla hustá, že by se až skoro dala i krájet, ale já jsem to moc nevnímala. Vlastně vůbec, bylo mi to upřímně jedno. Moc toho nebylo vidět a já jen doufala, že nenarazím na spícího vlka, kterému bych rozhodila spánkový režim.
A jak jsem tak pokračovala lesem, uslyšela jsem nějaké kroky za sebou. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla a vše jako kdyby úplně utichlo. Zamračila jsem se, ale pokračovala jsem dál. A zase. Začalo mi to nahánět husí kůži, chlupy mi stály snad i na zadku. "Je tu někdo?" Zeptala jsem se. Když v tom najednou jsem uslyšela ránu. Mohla to být větev ze stromu, nebo nějaký netopýr, který prostě neudržel svoje tělo a spadl, ale lekla jsem se. Nebudu kecat. Čas vypadnout, řekla jsem si a vyrazila odtud pryč. V první mezeře jsem se odrazila a raději to vzala vzduchem. Fuj! Oklepala jsem se ještě.

>>> letem přes Skvělé místo pro Život a Převrácenou planinu na řeku Kierb

Říjen 5/10

Svět kolem mě se vytrácel, mizely poslední zbytky vědomí. Věděla jsem, že až se probudím, budu zase silnější, připravená pokračovat, ať už zpátky domů, nebo za novými dobrodružstvími. Ale teď… teď jsem usínala, s vědomím, že hned jak se vzbudím, budu zase cestovat a objevovat nové krásy a zákoutí Gallirei. Přitiskla jsem ještě naposledy křídla k tělu, ale pocítila jsem v nich mírný tlak, takže jsem je ještě roztáhla a pořádně je protáhla. Cítila jsem, jak jsou o trochu těžší, než když jsem na výpravu vyrazila, proto bylo potřeba je teď nechat volně, aby i ony nabraly sílu. Zhluboka jsem se nadechla, protáhla je v celé své kráse a pak je volně přitiskla k tělu tak, abych o nich snad ani nevěděla. Spokojeně jsem zamlaskala, zavřela oči a usnula.

Říjen 4/10

Hluboký nádech, cítila jsem vůni mokré trávy a stromové kůry. Výdech, a s ním odcházela veškerá tíha cesty. Ještě jednou jsem si vzpomněla na rodiče, na smečku, a i když jsem věděla, že se k nim brzy vrátím, v té chvíli na tom nezáleželo. Teď jsem byla tady, pod širým nebem, a svět byl pro jednou neuvěřitelně jednoduchý.
Myšlenky mi začaly splývat dohromady, jako když se řeka stává součástí jezera. Už jsem necítila únavu, jen příjemné teplo, které se mi rozlévalo tělem. Oči jsem měla zavřené a s každým nádechem jsem cítila, jak se propadám hlouběji do klidu. Ještě jednou jsem si vzpomněla na cesty, na ty krásné chvíle svobody, a pak už jen cítila, jak mě měkké ticho noci pomalu vtahuje do spánku.

Říjen 3/10

Ale ještě ne. Ještě si najdu klidné místo k odpočinku, možná na okraji lesa, kde mě bude konejšit noční vítr. Na chvíli zastavím, zavřu oči a nechám se pohltit tím tichým pocitem míru, než se vydám zpět. To zní jako dobrý plán, řekla jsem si. Po všech těch dnech putování si zasloužím odpočívat. Ještě naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe – stromy tu šeptají s větrem, jejich listy tančí v šeru. Přesně tady, na okraji lesa, bude ideální místo. Pomalu jsem si lehla do měkkého mechu. Cítila jsem, jak mi chlad země uklidňuje unavené tělo. Zavřela jsem oči a na chvilku se nechala unášet tím tichým šepotem přírody kolem sebe. Bylo to zvláštní – jako kdyby mi les sám přál dobré sny. Každý zvuk, každý závan vzduchu mě jemně ukolébával.