Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Narrské vršky

Pokračovala jsem po boku vlka a jeho mývala na zádech a přemýšlela. Na svoje otázky jsem dostala poměrně pohotovou odpověď, takže jsem se ještě nestihla plně ponořit do myšlenek. "Lesní... strážce?" Zeptala jsem se ještě, ale spíše řečnicky pro sebe. Bylo to zajímavé, nikdy jsem o tom předtím neslyšela. "A jak... kde," začala jsem větu, "si ji našel?" Bylo to celkově velmi zvláštní, ale muselo to být fajn.
Sirius nelenil ani sekundu a začal šplhat do kopců. Lehce jsem se začínala zadýchávat, ale držela jsem tempo. Začínala jsem být dost nervózní, když jsem viděla, na jakou horu tu lezeme. "C-cože?" Vyhrkla jsem ze sebe. Neměla jsem strach, ale představa, jak mám všechny kosti zlámané? Tak ta mě teda vůbec nebrala. "J-jak jako... zlámu?" To jako počítá s tím, že neumím lítat, šupne mě ze srázu a pak mi narovná zlomený tělo? Tak do toho jsem teda rozhodně nešla. Magie nemagie, nevěřila jsem mu teď ani čenich mezi očima.
Vyšli jsme na místo, kde to bylo ne tak vysoko, ale pořád mě to moc neuklidňovalo. Stáhla jsem uši ke krku a otočila se na něj. "Plácat?" Upřímně? Hrozně by mě zajímalo, kdyby ta křídla měl on, jak by jen tak plácal a letěl, jako pták. Udělala jsem krok zpátky. "Já... nevím. Co... když," pohlédla jsem dolů ze srázu, "nepoletím? Nechci... zlámat...," pokračovala jsem nervózně, "nebo zemřít," doplnila jsem ještě. Poměrně jsem se rozmluvila, ale vzhledem k tomu, jak jsem byla nervózní, mi mluva zase vůbec nešla. Podívala jsem se ještě jednou vlkovi do světle šedých očí a doufala, že se teď nad tím jen zasmějeme a půjdeme zase dolů. Po tlapkách.

Sledovala jsem tvora, který se k vlkovi až poměrně nebezpečně přiblížil. Netušila jsem, co je to zač, ale poukázala jsem na to jen zlehka, kdyby se náhodou jednalo o nějakou... no, magii. A taky že ano, vlk mi potvrdil, že je to mýval a asi měl i jméno Mýval, což bylo poměrně vtipné, takže mi lehce cukly koutky do mírného úsměvu. Pak jsem pochopila, že je to ta mýval. "D-dobře," souhlasně jsem přikývla, když mi řekl, ať si to nechám pro sebe. Pak jsem ji ještě jednou věnovala pohled, kterým jsem se snažila si ji co nejvíce prohlédnout. "Jak..to," začala jsem, "že se... nebojí? A... mluví?" Nedalo mi to, nikdy předtím jsem to neviděla. Stejně jako pro něj byla překvapující křídla, pro mě to byl prostě... ochočený mýval. Když si mu vylezla na záda, koutkem oka jsem ji sledovala. Já chci taky mývala... ale kuš. On má mývala, ty křídla. To bylo fér.
Když jsem křídla protáhla, vlkovi se to evidentně líbilo. Na létání zareagoval okamžitě, bez rozmýšlení. Zkusit, přemýšlela jsem. Než jsem ale stihla jakkoli zareagovat, vyrazil kupředu a představil se mi. "Já... Keziah," doplnila jsem, když jsem ho následovala. Chvilkami jsem mírně popoběhla, abych mu stačila, protože jsem se z toho ještě moc nestihla rozkoukat. Jeho šedá náušnice sem tam odrazila záblesk měsíčního svitu.
Když jsme ušli kousek cesty, spatřila jsem hory. Pak mi to začalo všechno docházet... zkusit křídla, před námi hory... Moment, nechce mě snad shodit z nějakého srázu?

>>> Prstové hory

Stála jsem naproti vlkovi, který seděl. Až teď jsem si ho stihla trošku více prohlédnout a všimla si ran, které na sobě má. Tedy, nebyly tolik viditelné, většinu asi pokrývaly chlupy, ale spatřila jsem místy trochu slepené chlupy od krve. Co když je to krvelačný zabiják? Prolétlo mi hlavou. Anebo je to jen chudák, kterého napadli. Variant bylo mnoho.
Než jsem mu stihla vysvětlit, že jsou křídla od Života, řekl, že to nedává smysl. Pak to ale pochopil a začal se vyptávat na otázky, které se mi v hlavě ještě vlastně ani nezrodily. Létat? Jako jestli bych s tím mohla být ve vzduchu? Sklonila jsem hlavu a pohled zapíchla do země. "Já... nevím," zdvihla jsem ji a podívala se na vlka. V tom jsem si všimla nedaleko něho čehosi. Zvířete, které bylo poměrně krotké, nebálo se a drželo se poblíž. "Co to...," sledovala jsem ho, ale v tom se ještě vlk zeptal na další otázku. Vlastně doteď mě křídla nijak neobtěžovala, s tím, jak jsem rostla, rostla ona, takže jsem tomu nevěnovala až takovou pozornost.
Než jsem mu odpověděla, roztáhla jsem je v plné své kráse a nechala měsíční odlesky na černých pírkách hrát tmavě rudě červenou harmonii. "Ani... ne," dodala jsem a jedno po druhém jsem vrátila zpátky k tělu. "Rostou... se mnou," doplnila jsem ještě. "A létat... jsem," podívala jsem se na oblohu, "zatím nezkoušela.. nevím," dodala jsem, "jak." Bylo zvláštní, že mě tahle otázka nenapadla už dřív.

Spatřila jsem cizince, který stál opodál. Snažila jsem se být poměrně nenápadná a opatrná, ale netrvalo dlouho a on si mě všiml. Lehce jsem se nenápadně přikrčila, když najednou vyhrkl a přiblížil se ke mně. Neměla jsem z něj strach, ale tady jeden nikdy neví, co ten druhý udělá, takže jsem byla připravená na to, v případě nouze, statečně... vzít nohy na ramena.
Nebylo to asi moc potřeba, protože si vlk přisedl nedaleko ode mě a zeptal se mě na něco, co jsem moc nepochopila. Jestli měl co? Naklonila jsem hlavu na stranu, než mi to došlo - křídla. Skoro jsem až zapomněla, že to, co je pro mě běžné, vlci normálně nemají. "Ne... vlk," dodala jsem jen a sledovala ho. Měl cosi zapíchnutého v uchu. To musí bolet, napadlo mě. "To... Život," doplnila jsem ještě na vysvětlení. Těžko se to vysvětlovalo, ale jestli tu vlk nebyl jen pár dní, jistě to pochopí. "Prý... je to," pokrčila jsem rameny, "dar." Kdo ví, jestli to vůbec byl, nebo ne.

<<< Život

Postupně jsem se dostala až pod horu, což mi zabralo teda pěknou chvíli. Cítila jsem, jak mi z písku mravenčí v tlapkách a pociťovala jsem snad dvakrát tak větší únavu, než předtím. To bylo logické. Ačkoli u Života jsem poměrně dost energie získala, sestup dolů si pěknou část zase vzal.
Pomalu jsem se dostala až zpátky pod kopec a zvolnila tempo. Už mě nic nehonilo, nechtělo se mi ale ani zpátky do lesa. Proto jsem zpomalila do kroku, roztáhla do své plné krásy křídla a protáhla se. Pak jsem je přitiskla k tělu a všimla si vlka nedaleko. Raději jsem se tedy zastavila a stála, nechtěla jsem kolem něj jen projít. Netušila jsem, co může a nemůže udělat, asi bych se sama ještě neubránila. Strach jsem neměla, i tak jsem však byla opatrná.

<<< Narrské kopce přes Ararat

Byla jsem úplně nabuzená energií a nadšením, že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jak moc unavená jsem. Uběhla jsem pěkný kus cesty, ačkoli se to mohlo zdát jako v klidu zvladatelné, byla to moje první výprava a možná právě díky tomu mě unavila o něco více. A teď jsem stála s tlapami v písku, pod horou, která vypadala až skoro nekonečně. Tyčila se prakticky až do oblak. Mohlo to vypadat, že mraky procházejí skrz ní. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem a psychickým vyrovnáním vykročila vpřed.
Stoupání bylo poměrně strmé, ale dalo se to zvládat. Pachuť na jazyku mě nutila myslet na to, jak moc velkou žízeň mám. Kdo ví, třeba mu tam nahoře teče voda, pomyslela jsem si. To je ale blbost, voda že by tekla do kopce? Kdo ví, jak už bylo řečeno, tenhle kraj je magický a dějí se tady neuvěřitelné a nevysvětlitelné věci, tak proč ne voda na kopci.
Průběh byl poměrně plynulý, musela jsem si občas zastavit a lehce si odpočinout, abych nabrala druhý a třetí dech, pak už čtvrtý a s pátým jsem doufala, že jsem na vrcholku. Křídla jsem cítila, jako kdyby mě snad tížila víc, než jsem byla zvyklá. Všechno mě vyčerpávalo, ale s každým krokem jsem se těšila víc a víc. Naděje jako kdyby prchala pryč, protože všude byl jen písek. Tlapy se mi bořily a moc to neusnadňovalo výšlap, ale měla jsem radost. Radost z toho, že jsem někde sama, že šplhám na horu za samotným Životem a že vůbec jsem tady. Měla jsem nepopsatelnou radost a těšila jsem se, až to všechno odvyprávím rodině. Arminius pukne závistí, určitě ještě nikde nebyl, napadlo mě jako první. Tu škodolibost ve mně rozproudil právě on, ale co. Byla to vlastně zábava se takhle škádlit.
Když už jsem za sebou měla snad víc jak polovinu a myslela si, že tohle nikam nevede, uslyšela jsem zvuk, který přišel jako fata morgána. Byl to zvuk vody. Pocit žízně se ještě více prohloubil a já začala lepit jazyk na patro. A nezdálo se mi to! Nedaleko mě byl malý potůček a voda v něm byla tak křišťálově čistá, že bylo vidět až na dno. Přiskočila jsem k němu a zabořila do něj čenich. Pak jsem začala pít a hltat, ale nechtěla jsem tu udělat nějakou neplechu. Všechno taky působilo tak mírumilovně a srovnaně, že jsem si přišla jako hromotluk, který jen nadělá nepořádek. Takový slon v porcelánu.
V tom jsem uslyšela hlas. "Zdravím Tě, Keziah," s lehkým smíchem se rozeznělo a já škubla hlavou. "No koukám, to byla ale žízeň," zasmál se vlk, který stál nedaleko ode mě. Byl velmi příjemný, kožich měl bílý a v něm spoustu květin a částí přírody, které společně ladily do harmonie klidu. Mrskla jsem ocasem a chtěla se ho zeptat, kdo je a jak to, že zná moje jméno, ale pak mi to došlo. To je sám Život! Nadšeně jsem zamrkala a snažila se ze sebe vydat alespoň nějakou hlásku, ale vůbec mi to nešlo. "Ano, to jsem já. Život. Vítám Tě u mě," rozmáchl tlapou kolem sebe a já až teď si všimla všech květin a rostlin, které tu měl. Bylo to tu jako v ráji! "Pááni," vydala jsem ze sebe a pohledem z toho všeho jsem sjela až na vlka. "Těší... mě. Pocta," sklonila jsem lehce hlavu, ale on se jen zasmál. "Ale to nemusíš se mi klanět, prosím tě," máchl tlapkou. "Pojď, sedni si a odpočiň si," pobídl mě a došel o kousek dál, kde se posadil. Sedla jsem si nedaleko něho a stále si ho po očku prohlížela. Cítila jsem se tu tak dobře! Jako kdybych tu našla všechno, co mi v životě scházelo. "Koukám, že můj dar se ti projevil dřív, než jsem zamýšlel," zazubil se a poukázal na má křídla. "J-já... děkuji," řekla jsem a lehce s nimi pohnula, než jsem je volně spustila podél těla. "Snad ti budou přínosem," doplnil. Přikývla jsem a chtěla mu na oplátku za ně něco dát, ale nevěděla jsem co. Květiny! Došlo mi to hned. Dala jsem mu snad všechno, co jsem kdy našla. Vzal si jenom něco.
"Koukám, že mluva není tvůj sport," žertovně dodal a podíval se mi do očí, "co takhle alespoň ostatním číst myšlenky?" Zeptal se. "To... jde?" Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Všechno jde." "To by... bylo," začala jsem, "skvělé," dořekla jsem a zamyšleně se podívala kamsi do neznáma. Číst ostatním myšlenky? Mnohem jednodušší, než se s nimi bavit. "Jen dávej pozor. Všechny magie mají svoje pro a proti. Stejně tak i ten tvůj oheň," podíval se mi opět do očí. Oheň? Ovládám oheň? Asi tomu tak bylo. Zřejmě ve mně proudila horkokrevnost, ale že by až takhle, to jsem nečekala.
Chvíli jsme tam vedle sebe jen seděli a pozorovali západ slunce. Musela jsem uznat, že odtud byl mnohem více magičtější, než byl třeba od nás, z lesa. Tam mezi stromy toho vlk moc neviděl a zároveň, tady ohnivý kabát slunečních paprsků zahaloval prakticky celou Gallireu. Užasle jsem sledovala celé to představení a nedutala. "Jsem... ti zavázána," dodala jsem pak. On jen máchl tlapou. "Nic, co by pár květin nespravilo," zasmál se. Jeho zlehčování bylo fajn, nebyla tu vůbec napjatá atmosféra. O to víc se mi nechtělo pryč. Něco ve mně ale říkalo, že pokud tu budu dlouho, je možnost, že rodiče se začnou strachovat a už na takovýto výlet budu moct zapomenout.
Podívala jsem se po chvilce na Života. "Je... tu fajn," dodala jsem a lehce pozdvihla koutky do úsměvu. "Ale... musím," dodala jsem. "Už musíš jít? Vždyť si tu jen chviličku," dodal a zněl poměrně zklamaně. "Rodiče...," začala jsem, ale vypadalo to, že mu to ani nemusím vysvětlovat. "Chápu. Aby se nestrachovali," pozdvihl obočí a já jen souhlasně přikývla. "P-promiň," dodala jsem ještě a on jen máchl tlapou v gestu, že je to v pořádku.
Zdvihla jsem se a vydala se směrem dolů. Bylo to těžší, než jsem čekala, prostě se jen sebrat a odejít. Ale musela jsem. Máchla jsem ocasem a ohlédla se na vlka. "Děkuji!" křikla jsem ještě. Teď jsem měla možnost si to všechno, co mi řekl, nějak urovnat v hlavě. Křídla se mi zvláštním způsobem vlněla a já cítila, že je načase odejít. Postupně jsem začala scházet horu dolů. Tak jestli výšlap nahoru byl peklo, teď to bude ještě horší, pomyslela jsem si. K mému podivu to šlo ale poměrně jednoduše a rychleji, než nahoru.

>>> Narrské kopce

<<< z Uhelného hvozdu přes Savanu

O tom, že jsem na správné cestě mě utvrdil fakt, že se mi pod nohami rozpouštěl písek. Zlatý posyp pokrýval postupně celou zem a příjemně hřál, místy až pálil od slunečních paprsků. Slunce se schylovalo za obzor a já cítila, že není tak ostré, což bylo fajn. Potěšeně jsem polkla a pocítila žízeň, která mě začínala vyčerpávat.
V tom jsem zahlédla obrovskou, písčitou horu, o které jsem slyšela. To je ono! Prolétlo mi hlavou. Musela jsem ale zastavit. Nebyla jsem zvyklá takhle dlouho a daleko cestovat, takže jsem byla poměrně unavená. A výšlap na horu? Bude to stát za to. Jen tahle myšlenka mě držela v motivaci se dlouho nezdržovat a pustit se do toho.

>>> přes Narrské vršky k Životu

<<< ze Středozemky přes Ježčí plácek

Postupně jsem se dostala až k lesu, který byl teda pěkně zvláštní. Bylo mi jasné, že budou i území, která budou zajímavá a odlišná. Ale pořád jsem nějak v hlavě měla zafixováno to, že les bude vypadat jako les a louka jako louka. Teď jsem se ale dostala do lesa, který byl... jiný. Vypadalo to, jako by ho zastihl požár. Stromy byly ohořelé a místy se na zemi nacházel popel, který neprakticky vzlétl při došlapu.
Párkrát jsem si odkašlala a snažila se nezvířit popel více, než to bylo možné. Poměrně mi to šlo, přišlo mi, že ačkoli jsem viděla černobíle, tady ty barvy tak syté stejně nebyly. Popel musel nadělat více škody, než užitku. Rychle pryč, pomyslela jsem si a pokračovala dál, až jsem zahlédla písek. Byla jsem na správné cestě.

>>> přes Savanu na Poušť

<<< od Mathaë jih přes Houštiny

Od řeky jsem se stočila více na východ. Netušila jsem, jestli jdu správně, jen jsem věděla, že musím na jih. Ale přes řeku jsem se určitě brodit nechtěla. Z toho jsem stále měla respekt, ačkoli plavat jsem uměla.
Proběhla jsem až do lesa, který byl teda pěkně otravný. Byl plný keřů a hrozně špatně se skrz něj dalo projít. Musela jsem být opatrná, přesto jsem se však snažila být rychlá. Tep mi jel o sto šest a já nedočkavostí přehlížela všechny možné šrámy, které by na mě křovisko mohlo zanechat.
Dostala jsem se až na otevřenou planinu. Měla jsem o trošku větší výhled, ale i tak jsem si nebyla moc jistá kudy. Prostě jsem někam běžela a doufala, že doběhnu až k Životu.

>>> přes Ježčí plácek do Uhelného hvozdu

<<< přes Mathaë sever z VVj

Nemohla jsem tomu stále uvěřit. Vzdalovala jsem se od lesa, od jezera a rodiny, a přitom jsem cítila, že jsem šťastnější. Nemohla jsem se dočkat toho, až dorazím za Životem. Až se s ním setkám a zjistím, jaký opravdu je.
Cítila jsem, jak mi nohy ladněji pokračují v cestě, překládají se jedna přes druhou a já koriguji plně svůj pohyb. Byla jsem nadšená. Ten okamžik, na který jsem celý život čekala, byl tady. Možnost se prostě jít proběhnout a podívat někam sama. Nadšeně jsem sledovala všechno, co se kolem mě rozlévalo. Od řeky, po každé stéblo trávy, stromy a kamení, všechno jsem pečlivě prohlížela a stále pokračovala v cestě. Doteď jsem znala jen jezero a Borůvkáč, takže tohle pro mě bylo jako objevení nového světa.
Bylo to něco neuvěřitelného.

>>> přes Velké houštiny na Středozemku

Usnula jsem poměrně dost rychle, což bylo jasnou známkou mojí únavy.
Netrvalo dlouho a já pomalu rozlepila očka. Cítila jsem se, jako kdybych nabrala nové síly a byla mnohem silnější, než když jsem usnula. Jako kdybych byla... víc dospělá. Neváhala jsem ani sekundu a rozhlédla se, jestli je rodina poblíž, ale mamka pomalu vyrazila směrem pryč a zaslechla jsem jen, že je pak dojdu. Potěšeně se mi na tváři rozlil úsměv. Ha, takže už můžu cestovat úplně sama?! Nadšeně jsem vyskočila na tlapy a energicky se začala rozhlížet sem a tam. Hned se mi v hlavě rodil plán, kam vyrazím jako první. Za Životem, zopakovala jsem si, neváhala ani sekundu a klusem se rozeběhla po směru řeky. Věděla jsem jen, že je to na jihu.

>>> přes Mathaë sever na jih

Září 10/10 | Vivi

Ten styl, jakým plamenová mluvila, se mi líbil. Nebyl stejný, jako u ostatních vlků, měla svou hovorovou mluvu a to mi přišlo fajn. Když jsem jí řekla, že mi to přišlo fajn, dodala, že je to celkem unavující aktivita. Musela jsem souhlasně přikývnout.
Pak mi jen doplnila fakt, že jsem to zvládla sama a jí k tomu nepotřebovala. Chtěla jsem jí říct, že kdyby mě nenavigovala, asi bych se teď dívala na dno a nestála tady s ní, ale v tom mi řekla, že musí pádit. Mrskla jsem ještě přátelsky ocasem. "Děkuju... ahoj," rozloučila jsem se s ní. Páčko, projelo mi znovu hlavou, když jsem pozorovala, jak odchází. To je dobrý.

Září 9/10 | Vivi

Postupně jsem plavala až ke břehu, kde jsem pocítila dno. Našlápla jsem na něj a vylezla z vody. Oklepala jsem se a čekala na Viv, která hned po mně vylezla a začala mě chválit. Ještě jednou jsem se oklepala a věnovala extra třes mým křídlům, abych z nich dostala vodu. Ta jsem pak přitiskla k tělu a poslouchala ji.
"D-díky," dodala jsem nervózně, ale s mírnou radostí. "Bylo to... fajn," doplnila jsem a rozhoupala malý, černo bílý ocas ve vzduchu. "Děkuju... že si," nadechla jsem se, "mě to naučila," doplnila jsem ještě a mírně pozdvihla koutek v úsměvu.

Září 8/10 | Vivi

Vyšlo to! Uměla jsem plavat a ani jsem nepotřebovala, aby mě u toho někdo držel za tlapu. To bude brácha čučet a závidět, pomyslela jsem si škodolibě, ale spíše soupeřivě a zazubila se pro sebe.
Když mě Vivka pochválila, radostně jsem mrskla na vodě ocasem a poslouchala ji. Mírně jsem přikývla, nechtěla jsem odpovídat, abych si zase nelokla. Nabídla, že obeplaveme kolečko a poplaveme zpět. "M-mhm," souhlasně jsem zamručela a zkoušela uplavat kolečko. Nebylo to tak náročné, poměrně to šlo. Radostně jsem do toho vložila zbytek energie a otočila se směrem k pláži, kam jsem se vydala.
Vyplavala jsem ven, vyšla a oklepala se společně s křídly. Počkala jsem na vlčici a doufala, že leze taky.