Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< letem ze Svištích hůrek

Kdo by to čekal, že tak malí hlodavci budou takhle agresivní. Ještě teď jsem z toho byla v šoku, proto jsem poměrně rychle doletěla až na další hory, které jsem spatřila a tam už jsem byla obezřetnější. Musela jsem přistát, což už mi šlo poměrně dobře, ale s jednou zraněnou tlapou to bylo o něco horší. Bolelo to, jako blázen. Snažila jsem se na to nemyslet.
Dorazila jsem na místo, kde jsem se rozhodla, že dál už půjdu pěšky, nebo se o to alespoň pokusím. Udělám si ještě jeden malý výlet a odpočinu si, měla jsem toho všeho dost. Boj s nějakýma parchantama mě dost vyčerpal, takže nebylo energie nazbyt. Ale nechtěla jsem se tady zastavovat, na můj vkus jsem byla stále poměrně blízko tomu území, kde jsem málem přišla o tlapu. V tom lepším případě.

>>> přes Dlouhou řeku na Sráz

5. Najít masožravé hlodavce /jsou na konkrétním území/, otravovat je a uniknout jisté smrti snědením... nebo umřít (3 posty) 3/3

Tohle jsem opravdu nečekala. Hlodavci vypadali mile, přátelsky, ale vůbec tací nebyli. Netušila jsem, že před nimi budu muset utíkat, byla jsem trochu vyčerpaná, ale na boj o život jsem přeci jen energii měla. Ucítila jsem, jak mě kousl druhý a drží se mi na ocase. "Áá," zvolala jsem jen a snažila se odrazit, abych vzlétla a vzdálila se jim, ale nešlo mi to. Jak jsem utíkala, nemohla jsem se soustředit a křídla plně ovládnout. Cítila jsem, jak mi po tlapě teče krev. To ne, to ne! Nemůžu tady zemřít, projelo mi hlavou. Strach jsem neměla, ale adrenalin se mi tak rozlil do žil, že jsem dala všechnu sílu do běhu. Proplést se mezi skálami ale bylo těžké, navíc s křídly jsem nebyla tak rychlá a hlodavci měli výhodu. Skákali ze skály na skálu a pak i na mě. Když mi jeden přistál na zádech, okamžitě jsem zabrzdila, oklepala se a vylétla. Cítila jsem ale, jak se mi jeden drží na tlapě. "P-PADEJ!" Křikla jsem naštvaně a tlapou tak silně zamávala ve vzduchu, až jsem se opřela zároveň i do křídel a vylétla mnohem výš, než jsem chtěla. Tím jsem alespoň zabránila ostatním, aby na mě doskočili.
Ten jeden se neudržel a spadl, co se s ním stalo už mi bylo jedno. Bolelo to, jako čert. Neváhala jsem ani sekundu a hned letěla pryč, alespoň o jedno území dál, abych se jim vyhnula. To jsou parchanti!

>>> přes Jedlový pás a Severní Galtavar na Armanské hory

5. Najít masožravé hlodavce /jsou na konkrétním území/, otravovat je a uniknout jisté smrti snědením... nebo umřít (3 posty) 2/3

Postupně jsem procházela malé hory, ze kterých teda žádný výhled nebyl. V porovnání s mým letem tohle byl opravdu slabý odvar, i tak jsem se tu chtěla podívat. Zajímalo mě, co je na druhé straně, jestli Gallirea pokračuje i tam.
Postupně jsem se proplétala mezi kameny, až jsem si všimla místa, které vypadalo zajímavěji, než celé tohle území. Co tam je? Pomyslela jsem si zvědavě. Vyrazila jsem po pěšince, že to minimálně alespoň prozkoumám, protože mě to zajímalo. V tom se rozprostřely dva velké kameny, skaliska, mezi kterými bylo potřeba se protáhnout, což bylo mírně obtížnější. Zejména proto, že jsem měla křídla, ale podařilo se mi to. Když už jsem se ocitla na mýtině, spatřila jsem pár malých hlodavců. "P-pardon," řekla jsem, abych se omluvila, než se úplně rozutečou. Tedy, to jsem si myslela, ale k mému překvapení se na mě všichni otočili a rozběhli se proti mně. Co- projelo mi hlavou, ale to už se mi jeden dral na tlapu. Snažila jsem se ho skopnout, jenže on se mi do ní zakousl. "Áu!" Vykřikla jsem a dala se na úprk. Nechtěla jsem je otravovat, ale evidentně moje přítomnost tak učinila.

<<< letem od VVj
5. Najít masožravé hlodavce /jsou na konkrétním území/, otravovat je a uniknout jisté smrti snědením... nebo umřít (3 posty) 1/3

Přelétla jsem postupně přes jezero, které bylo opravdu velké. A to poměrně dost i z výšky. Trošku mě to překvapilo, u tohohle jezera jsem byla i předtím a ano, bylo obrovské, ale ze vzduchu jsem ho mohla vidět prakticky celé. Bylo to úžasné, slunce se mi opíralo do kožichu a lesklo se na hladině. Kdyby se teď cokoli stalo a já spadla, přemýšlela jsem, ale nechtěla jsem začít být nervózní. Brala jsem to s klidem.
Postupně jsem doletěla až k malým horám, kde jsem se rozhodla se odpočinout. Let byl skvělý, ale chtělo to ještě trénovat, abych měla větší výdrž. Trošku unaveně jsem vzdychla a pak se připravila na přistání. To už nebylo tak tvrdé, jako poprvé, ale i tak to chtělo ještě dopilovat. Jakmile jsem stála na všech čtyřech, oklepala jsem se a rozhlédla se. Vypadalo to tu zajímavě, takovéhle území jsem ještě neviděla, proto jsem se rozhodla si to tu minimálně aspoň projít a podívat se, kde to vlastně jsem. Jenže to jsem netušila, že se pomalu chystám čelit nebezpečí malých hlodavců, do kterých by vlk v životě neřekl, že můžou vůbec nebezpeční být.

<<< letem ze Zarostlého lesa

Musela jsem uznat, že tohle byl ten nejlepší a nejúžasnější dar, který se mi kdy stal. Vlastně byl první a byla jsem s ním nad míru spokojená. Byla jsem ve vzduchu a letěla si, cestování bylo mnohem rychlejší a zábavnější. Viděla jsem všechno z výšky, stromy byly maličké a les se zdál být rychle průchozí. Jít chůzí by mi mohlo zabrat trojnásobně více času, takhle to bylo opravdu rychlé a skvělé. Užívala jsem si vítr v kožichu, nebyla jsem ani tolik vysoko, ale ani úplně nízko. Nechtěla jsem se zatím odvážit letět výš, kdybych náhodou situaci neodhadla. Tak jistá v kramflecích jsem si ještě zatím nebyla.

>>> přes Severní Galtavar na Sviští hůrky

Sirius měl z mých křídel radost, a to takovou, že se rozhodl pro křídla taky. "Tak se.. pak proletíme," dodala jsem. To byla fajn představa. Pak mi vysvětlil, jaké to je, když má magii, kterou ostatní ne. A to ještě takovou, jako je magie bolesti. Vyslechla jsem si ho a pochopeně přikyvovala.
V tom zmínil i nějakého dalšího vlka. Asi to byl nějaký kamarád nebo tak, proto jsem jen přikývla. "Jasně... utíkej," máchla jsem ocasem. "Díky.. určitě dám," řekla jsem ještě a sledovala, jak kožich hnědého vlka se vzdaluje.
Když odešel, rozhlédla jsem se. Tak, a co teď? Zamyslela jsem se. Byla jsem volná, měla jsem čas pro sebe a byla jsem sama. To bylo něco, na co jsem se strašně dlouho těšila. Co třeba... si protáhnout křídla? To byl ale geniální nápad! Proto jsem neváhala ani sekundu, protáhla jsem je a pak už se jen odpíchla od země. Už to bylo o trochu jednodušší, ale furt to nebylo tak ladný. To se dopiluje.
Když už jsem byla ve vzduchu, nabrala jsem rychlost a začala se vzdalovat.

>>> přes Zrcadlové hory a Východní hvozd k VVj

<<< Esíčka

Vykračovala jsem po boku Siriuse a spokojeně si sem tam něco broukla. Fakt, že jsem měla křídla a mohla jsem kdykoli vzletět mě stále nutil se mírně usmívat. Bylo to asi to jediné, co mi dávalo momentálně radost. Když se mě Sirius zeptal na to, jestli v tom není nějaká magie, pokrčila jsem rameny. "Já... nevím," odpověděla jsem mu. Jak jsem to mohla vědět? Ale měla jsem křídla a létala jsem, to mi stačilo. I kdyby v tom nějaká ta magie přeci jen byla.
V tom se Sirius rozpovídal o té jeho. Nechápavě jsem chvilkami jen naklonila hlavu na stranu. "Proč... bys chtěl," začala jsem s otázkou, "někomu... dělat bolest?" Tomuhle jsem nějak nerozuměla. Ano, věděla jsem, že jsou vlci, kteří jsou zlí a tak dále, ale proč by někdo úmyslně někomu způsoboval bolest? Leda v nějakém boji... ale i tak, zamračila jsem se. "Musí to být... zvláštní," dodala jsem ještě na tu jeho magii a zavrtěla nad tím hlavou.
Když jsem se ho zeptala, jestli byl někdy v Borůvkovém lese a on řekl, že ne, chtěla jsem mu nabídnout, aby se přišel podívat, ale on se pozval sám. Lehce mi s úšklebkem cukl koutek. "Jasně... klidně přijď," máchla jsem ocasem, "kdykoli... až tam... budu," zazubila jsem se ještě lehce a zastřihala ušima. Moc dospěláků jsem ještě nepotkala, ale tenhle byl zrovna fajn. Ráda bych se za ním v Asgaaru někdy stavila.
Na jeho nabídku jsem spokojeně přitakala. "Jo, to zní... fajn!" Řekla jsem ještě a mírně se rozhlédla. "Kde jsou... další?" Zeptala jsem se. Doufala jsem, že trochu ví, abychom tu nechodili celé dny. Určitě bude potřeba se brzy zase vrátit domů, aby rodiče neměli starost. Přeci jen je to můj první "výlet".

1) Přeletět vodu na oba Gallirejské ostrovy (Papouščí a Palmový)(2 body)✔
2) Seznámit se s Baki a dozvědět se více o křídlech (1 bod)✔
3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty) (3 body)✔
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les (4 body)✔

<<< Tenebrae

Povědomost o smečkách v okolí jsem žádnou neměla. Ani jsem si nevzpomínala, jestli jsem tohle s rodiči řešila, spíše... nás učili ty základní věci. Takže to bylo celkem fajn zjištění. "Díra?" Zopakovala jsem. Když Sirius dodal, že kdo umí, najde si cestu, jen jsem se uchechtla. Na chviličku jsem se zastavila a roztáhla křídla v celé své kráse. "Třeba... vzduchem," doplnila jsem ještě a pokračovala. Jakmile doplnil, že ho budu moct chodit navštěvovat, zastřihala jsem ušima a přikývla jsem. "A ty... byl v Borůvce?" Zeptala jsem se ho. Bylo to od něj milé a tak jsem mu chtěla navrhnout i možnost navštívit Borůvku.
Počasí se vyklidnilo a oblohu polila temná přikrývka. Měsíc nám svítil na cestu a já si užívala toho, že nemusím sedět doma a nudit se. Tak moc mě tenhle výlet bavil! A navíc - měla jsem křídla a mohla jsem létat! To bylo fakt něco. Doteď jsem z toho byla paf a chvilkami jsem s nimi musela lehce zatřást, abych se ujistila, že se mi to nezdálo a stále je mám na zádech. Na jeho otázku jsem pokrčila rameny. "Nevím... možná... tvoje oblíbené místo? Nebo... hory," dodala jsem. Netušila jsem, co za místa tu je a není, nikde jsem doteď nebyla. Chtěla jsem to nechat na něm.

>>> za Siriusem

//Ahoj, včera jsem to upravila, mělo by to být teď oukej ^^

<<< Tmavé smrčiny

Doufala jsem, že fakt, že jsem z Borůvkové smečky, nijak Borůvkáči neuškodí. Asi nebylo ani jak, kdyby vlk chtěl naši smečku nějak ohrozit, už by to beztak dávno udělal. A sám neměl šanci.
Odpověděl mi, že on je z Asgaarského lesa. Ten jsem ještě neznala, moc povědomí o ostatních smečkách jsem neměla. "Aha, Asgaar," zopakovala jsem. "Je to... daleko?" Netušila jsem, kde je tento les, ale bylo by fajn, kdyby byl kousek od Borůvky - vlk mi přišel jako sympaťák a bylo by fajn ho sem tam i navštívit. Mít kámoše v jiné smečce? To zní jako super věc.
Na jeho návrh jsem přikývla. Asi na tom něco bylo, řeky vždycky vedly cestu. "Dobře," souhlasně jsem přikývla. "O Borůvce... nevím, jestli by to vadilo," řekla jsem upřímně. Netušila jsem o té smečce zatím prakticky nic, protože jsem se ještě ani nepotkala s alfou. Byla jsem prakticky dospělá, ale nezažila jsem ve smečce skoro nic, a to jsem tam doteď žila. "Kam tedy... jdeme?"

>>> za Siriusem

<<< Prstové hory

Sirius byl stejně nadšený z mého výkonu, jako jsem byla já. Až mě to překvapovalo, vždyť jemu o nic nešlo a ani mu to nic nedalo, ale i tak mě to celkem těšilo. Pokračovala jsem tedy za ním, když mi řekl, že nás odvede do bezpečí. Na jeho poznámku jsem jen máchla ocasem. "Dobře," souhlasně jsem tedy přitakala a vyrazila za ním.
Pak se mě zeptal, odkud vlastně jsem a jestli mám někde úkryt. Tím se v mé hlavě spustila řada myšlenek, ať už pozitivních, tak i negativních. Mám mu to říct? Co když bude chtít k nám do úkrytu? Ale co, máchla jsem pak nad tím pomyslně tlapou. "Jsem... z Borůvkového lesa," řekla jsem a podívala se na něj. "Úkryt máme... ale," polkla jsem a pokračovala, "je smečkový. Ty... máš?" Ohlédla jsem se na něj.

// za Siriusem

O strážcích jsem měla v hlavě spoustu nezodpovězených otázek a netušila jsem, jestli Sirius je ten, co zná všechny odpovědi. Fakt, že to může být i jiné zvíře mi jen potvrdil to, že jsem to fakt chtěla. Přikývla jsem.
Jakmile jsem se dostala k rozhodnutí, že se odrazím a buď se zabiju, nebo poletím, Sirius mě podpořil a já se zavřenýma očima skočila. A fuh, byla jsem ve vzduchu! Nadšení se nedalo skrýt, pokryla mě moje první emoce za život, ale tuhle asi už nic nepřekoná. Přistání bylo tvrdší, ale necítila jsem žádnou bolest, takže jsem vyskočila, urovnala si křídla a u toho radostně pokřikovala na Siriuse. "Já fakt umím... létat!" Nadšeně jsem si ještě zopakovala. Bylo to těžko uvěřitelné, až skoro jsem tomu stále nevěřila. Sem tam jsem pohnula křídlem, abych se utvrdila, že se mi to nezdá a cítím je stále na zádech.
V tom se najednou zdvihl vítr a já sklopila uši ke krku. Na jeho další odpověď jsem jen cukla koutkem, přišlo mi to milé, že mi to takhle řekl. Tse. já se snažím, řekla jsem si pro sebe a mírně si radostí ještě povyskočila. V tom se ozvala rána a rozzářilo nebe. Vítr nabíral na síle. "Co... se jít schovat? Nebo... budeme létat oba," dodala jsem a začala se rozhlížet, kterým směrem kam.

>>> nevím kam, prostě se schovat :D nechám na Siriusovi Blackovi

Něco na tom bylo. "A vždycky... strážce," začala jsem asi poslední dotaz, "je mýval?" To mě zajímalo asi nejvíce. Kdyby to byl nějaký menší, nebo naopak větší tvor, bylo by už o čem přemýšlet.
Obloha nám moc do karet nehrála, zatáhlo se a vypadalo to, že bude pěkná bouřka. Chtělo to jednat, a to poměrně rychle. Pokud jsem se měla naučit opravdu létat, tak na to teď byla jedinečná příležitost. Upřímně jsem netušila, jestli s těmi křídly vůbec létat můžu, jestli jsou na to stavěná. K čemu jinému by byla? Něco na tom bude.
Do kožichu se mi opřel vítr. "No... to nevím," dodala jsem ještě a podívala se naposledy Siriusovi do očí. Nevěřila jsem mu, ale zase co by to bylo za vlka, kdyby mu dělalo dobře zabíjet mladé vlčice skokem ze srázu? Táta říkal, ať nikomu nevěřím, doplnila jsem si ještě. Ale tahle situace byla jiná. Bylo to moje rozhodnutí a na zádech jsem ta křídla opravdu měla. "Ne-nevěřím ti," dodala jsem ještě, "ale zkusím to." Nebyla jsem naivní, jak by mi asi mohl pomoci nebo zabránit od bolesti? To snad ani nijak nejde. Pokud vlk spadne a natluče si čenich, bolí to, i když je magickej sebevíc.
Zhluboka jsem se nadechla. Natáhla jsem křídla a pak je přitiskla k tělu a protáhla je až nad zadní část. Přikrčila jsem se a pak už jen stačilo zavřít oči a skočit.
Když jsem je otevřela, byla jsem ve vzduchu a padala jsem dolů. Křídla jsem ihned roztáhla, tak moc, jak jen to šlo a pocítila škubnutí, jak se mi do nich vítr opřel. Začala jsem s nimi máchat, tak, jako to dělali ptáci, když jsem je sledovala. Strach jsem pořád neměla, pád by alespoň zbrzdila. Cítila jsem, že je to náročné, ale dala jsem do toho všechno. Podívala jsem se po chviličce pod sebe a voalá - létala jsem! Byla jsem ještě výš, než když jsem vyskočila. "J-já létám!" Křičela jsem a nepřestávala s nimi mávat. "LÉTÁM!" Zakřičela jsem znovu a radostí bych si nejraději poskočila, kdyby to šlo. Emoce mi moc projevovat nešly, ale tohle byl nejlepší zážitek v mém životě.
Křídla jsem naklopila tak, abych se stočila směrem k Siriusovi. V tom se ozvalo zaburácení hromů a já s sebou škubla. Musím být opatrná, projelo mi hlavou. Vítr se do mě opřel a já místo k vlkovi letěla na druhou stranu. To bylo pěkně náročné. Dělala jsem všechno proto, abych se vrátila co nejblíž k němu. Po chvilce jsem to ukočírovala, počkala si, až vítr mírně ustane a nejvyšší rychlostí jsem přistála na zemi. Přistání chtělo ještě potrénovat, takže jsem hodila asi dva kotrmelce, ale vyskočila jsem hbitě na tlapky a radostně si poskočila, konečně. "V-viděl si to! Já jsem létala!" Vypadlo ze mě bez zastavení. "J-jako pták, létala jsem, ve vzduchu!" Radost odbourala bariéru komunikace, alespoň na chvilku.

Měla jsem spoustu otázek k tomu, jak je možné, že divoký tvor se upne právě na vlka. Podle mého názoru to pro něj je dost nebezpečné, kdyby Sirius chtěl, během sekundy mohlo být po Mýval. Když mi ale řekl, že ona si našla jeho a vyšplhala mu na záda, zavrtěla jsem nad tím hlavou, přičemž jsem si ji prohlížela. "Aha," dodala jsem, "u mě... by ale," začala jsem přemýšlet, "záda ne," máchla jsem mírně křídly. Tam by se prostě nějaké zvíře nevešlo a když, co kdybych zapomněla, že tam něco sedí, máchla křídly a vžum! byla bych zase sama.
Začínala jsem mít pochyby. Stáli jsme u útesu a Sirius si byl tím vším tak jistý. Bodejť by ne, když se nejednalo o jeho kosti! Musela jsem se nad tím vším mírně zamračit a zamyšleně ho poslouchala. "Srandu," zopakovala jsem, s neměnným kamenným výrazem v obličeji. Nechápala jsem, jak to myslí a jestli je to opravdu tak nebezpečné. Nějaký ten pud sebezáchovy jsem ale ještě furt měla. Neměla jsem strach, ale dokázala jsem poznat, že kdybych se odrazila a skočila z tohohle útesu jen tak, po svých bych domů neodešla. Rodiče... pomyslela jsem si. Kdybych se nezabila tady a doškrábala bych se domů, zabili by mě oni, doplnila jsem si ještě. Jeho argumentace tomu vůbec nepomáhala. "S tebou... vlci neumírají?" Otočila jsem pohled z rokle na něj. Když do mě najednou drknul, nepříjemně jsem se zavrtěla a zatřásla. Neměla jsem ráda jakýkoli kontakt, natož cizí. Mírně rozhozeně jsem se zamračila a zkusila křídla roztáhnout. Byla velká, poměrně široká, ale udrží mě? "Já... nevím," zaváhala jsem ještě. "Fakt nechci... umřít."