Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nápad na lov byl za mě super, proto jsem přikývla a poslouchala, co mi poví Sib, jak se měla. Povídala toho dost, ale bylo to fajn zase vědět, že jsme tu všichni. O tom, jak jsem letěla na ostrovy přes moře jsem teď úplně mluvit nechtěla, naštěstí se mě na nic nezeptala, takže jsem byla v klidu. Nerada bych, abych působila tak, že se nad někým vytahuju.
Nakonec se odsouhlasilo, že se jde lovit. Šlo nás celkem dost, což bylo fajn, alespoň jsem se mohla s trochou dalších vlků seznámit. Mamka šla ještě něco vyřídit a černo světlá vlčice se nám představila jako Cynthia, která řekla, jestli počkáme venku. Neváhala jsem ani chvilku a vyrazila za nimi.

>>> Borůvka

// Strašně se omlouvám taťkovi, úplně jsem přehlédla, že tu je taky :(

Sledovala jsem rodiče a poslouchala mamku. Řekla mi, že díky tátové magii taky jednou letěla a bylo to skvělé, takže chápala můj pocit. S rozdílem, že já mohla létat, kdy jsem chtěla. Za tohle jsem nepřestávala být nikdy vděčná, ať už to byl nápad číkoli.
Novinky se na nás vychrlily a já sledovala mamku, jak je přijala. I taťka. Ale vypadal, že je unavený, což potvrdilo i to, že se pak rozloučil a šel si odpočinout do jeskyně. "Dobrou tati," řekla jsem mu a věnovala mu mírný úsměv, který jsem ze sebe vydolovala až kdo ví kde. Jenže pak přišla mamka s nápadem. "Na lov?" Pozdvihla jsem obočí. Jakože na velký lov? Tak to je super! Vysokou jsem ještě nelovila, většinou jsem si zvládla ulovit jen něco malého, pro sebe. Ale smečkový lov zněl skvěle. "Tak jó! Ráda... půjdu a naučím se," přikývla jsem směrem k mamce a protáhla do celé své krásy křídla, která už celkem těžkla z toho, jak se s nimi nehýbalo.
V tom k nám z dálky přicupitala i sestra. "Sib," kývla jsem k ní. Byla jsem ráda, že ji vidím. Dlouho jsme se neviděly a chyběla mi. Určitě víc, jak Arminius. Vtip. "Hodně novinek... co ty? Jak... se máš?" Zeptala jsem se jí ještě, i když jsem počítala s tím, že co všechno je nového jí povypráví spíš mamka. Ze mě by se to dostávalo ještě za týden.

Březen 4/10 - Regis

Naštěstí to vlk vzal celkem sportovně a řekl, že to je v pohodě. Občas mi to prostě nevyšlo a neúmyslně jsem pokazila něco, co jsem nechtěla. Přiznala jsem se rovnou, že i kdybych mu ráda pomohla, moc lovit ryby neumím. On byl však hned příjemný a odpověděl, že by mi ukázal, jak na to. Mírně jsem rozhodila oháňku ze strany na stranu a nastražila uši. Dodal totiž, že má nápad.
Poslouchala jsem ho, doplnil, že si mám stoupnout na místo, na které ukázal. Přikývla jsem a bez otázek jsem se tam postavila a poslouchala dál. Dodal, že je zkusí přilákat a prostě když tu nějaká bude, chňapnu po ní. "Dobře, zkusím to," přikývla jsem. Byla jsem trošku nervózní, teď už to bylo na mě, jestli bude něco žrát, nebo ne. A já bych si samozřejmě dala taky. Místo to ovšem bylo dobré, přede mnou byl prostor, kde ryby mohly v klidu plavat. Přitiskla jsem instinktivně křídla k tělu, aby mi nepřekážela a soustředila se. On najednou, pomocí magie, udělal vodní kouli a nechal kapat vodu na hladinu. Došlo mi to, inspiroval se poletujícím hmyzem, chytré.
Takže jsem tam stála a bedlivě pozorovala, jestli se nějaká ryba neobjeví. Skoro jsem ani nedýchala. Chvilku to trvalo, ale první zabloudila do malé tůňky přede mnou a já vyčkávala. V momentě, co přiblížila hlavu ke hladině, aby chňapla kapku (místo hmyzu) jsem po ní chňapla. Byla jsem co nejvíc rychlá, jak jsem jen dokázala. A cítila jsem, jak ji držím, za ploutev. Ona se však začala škubat, takže jsem s ní chviličku bojovala, no nakonec se mi to podařilo. Vyhodila jsem ji o kus dál od nás na břeh a sledovala, jak se další ryby přibližují. Ještě alespoň jednu, projelo mi hlavou. Druhý pokus už tak šťastný nebyl, rybu jsem chňapla jen za okraj ploutve a ta s sebou mrskla a byla pryč. Nevzdávala jsem to, počkala jsem na další a soustředila se. A měla jsem ji. Bylo to celkem jednoduché, jen to chtělo trpělivost. Tu jsem čapla do tlamy víc a poodešla k té první. Tam jsem je položila, abych je přeměřila a tu větší jsem čenichem přistrčila k vlkovi. "Dobrá práce," řekla jsem mu, "hlavně... super nápad," doplnila jsem ještě a čapla menší rybku, abych si dala taky. "Jsem Keziah," řekla jsem mu ještě v mezičase, co jsem žvýkala rybí maso. Pak jsem jen zdvihla pohled a doufala, že se mi taky představí, ať tu není takové to trapné ticho.

Popravdě tohle úplně nebylo na mě, měla jsem sto chutí na mamku počkat případně venku před jeskyní, protože tu na mě bylo moc vlků. Nějak jsem nestíhala interagovat a vnímat všechny najednou, moc komfortně jsem se tu necítila. Ale soustředila jsem se hlavně na mamču.
Ohledně sourozenců neměla přehled, ale jistě jsou nedaleko. Na její odpověď jsem přikývla, mně to přineslo jen velký prospěch. Jakmile mamka ještě doplnila shrnutí, máchla jsem ocasem. Jistě se tu jeden ze sourozenců brzy ukáže, nějak jsem to cítila. "Ano, já... už umím létat," řekla jsem a střihla u toho ušima, načež jsem lehce natočila peří, takže hodilo mírné odlesky světla z lesa. "Je to.. dokonalé. Vidíš svět... ze shora," máchla jsem tlapkou a spokojeně se usmála. "Co je tu... nového?" Zeptala jsem se ještě, jestli jsem o něco zásadního nepřišla.
Pak jsem si všimla i vlčice s křídly, naší alfy, která se přišla pobavit s tou šedivou. Nějak jsem nestíhala stíhat, jen jsem se to snažila alespoň sledovat. Najednou se Baghý ujala slova. Vlastně odpověděla na všechny novinky ve smečce, které se tu odehrály, což bylo fajn slyšet. Varja... jakože ten vlk od jezera? Musím se s ním potkat! Pocítila jsem radost. Jestli to je opravdu on, bude to fajn. Asi už tu nějakou dobu byl, protože stihl povýšit ve smečce na lovce a vyšší postavení. Máchla jsem ocasem. Ivy se odebrala za Erlendem, který byl nově naší druhou alfou. A kde je Jinks? Doufala jsem, že si to jméno vybavuji správně, ale raději jsem si tu otázku odpustila. "Koukám... že nového je hodně," dodala jsem k mamce. Už jsem se cítila jistější v mluvení, takže jsem dokázala říkat plynulejší věty, což bylo fajn a o trošku jednodušší. Sice ze mě asi nebude taková drbna, ale mně to stačilo. A našim určitě bude taky.

Březen 3/10 - Regis

Sledovala jsem vlka, jak se snaží ulovit nějakou tu rybu. Chvilku jsem ho nechala, ale pak mi to nedalo a přišla jsem blíž. Slušně jsem ho pozdravila, ale asi jsem měla ještě chvíli počkat, protože se tak lekl, až se mu naježily chlupy na zádech. Udělala jsem pár kroků zpátky. "P-pardon," řekla jsem mu a stáhla uši i křídla natěsno k tělu. "Omlouvám se," řekla jsem ještě a podívala se mu do očí. Měl zvláštní barvu, světle šedou, ale těžko rozeznatenou, co za magii asi má. A hlavně - na těle měl cosi, co jsem ještě neviděla. Co to je a k čemu? Bylo zajímavé potkávat nové vlky a vidět, jak je každý úplně odlišný.
Na moji otázku ohledně ryb nejdříve trošku odsekl, ale pak se rozmluvil. "Aha, hm," dodala jsem zamyšleně, "pomohla bych... ale... ryby," nadechla jsem se a podívala se na vodu, "úplně lovit neumím." Přiznání ze mě vypadlo a já se cítila trošku slabě, ale co. "Můžu to... zkusit," řekla jsem ještě a podívala se na něj. Třeba věděl nějaký taktický kroky, které bych mohla využít?

Bylo fajn přijít do úkrytu a potkat mamku a ostatní, ale začalo se to tu celkem scházet. Začínala jsem z toho být mírně nesvá, ale i tak jsem to vydržela. Mamka mě pozdravila s nadšením. Máchla jsem ocasem a zastřihala ušima. Byla jsem ráda, že ji po takové době vidím. "Mně... se vede fajn," doplnila jsem a koukla ještě na ostatní. "Kde jsou Armin a Sib?" Koukla jsem zpátky na mamku. Chtěla jsem se ještě zeptat na tátu, ale ten po chvilce přišel.
Ostatní mě jen pozdravili, asi vedli nějakou konverzaci, do které jsem nechtěla zasahovat. Taťka přišel, pozdravil a dloubl do mě čumákem, což mi kupodivu tolik nevadilo. "Ahoj tati," řekla jsem mu a koukla i na vlčici, co šla s ním. Matně jsem si ji vybavovala, že jsme se potkaly u jezera. "Čauky," řekla jsem k ní a v hlavě se snažila vydolovat její jméno. Máchla jsem ještě ocasem. Netušila jsem, s kým se bavit dřív, nechtěla jsem tu překážet. "Taky nevím," odpověděla jsem ještě té se světlýma nohama a koukla na Kayu. Ta její drzost, kterou měla v hlase, mě zaujala. Byla rázná a to se mi celkem líbilo. Netušila jsem, čím to bylo, ale líbila se mi. Pohled jsem zakončila na mamky běloučkém kožichu a přišla k ní trošku blíž, abych jí lehce dloubla čenichem taky, že mi chyběla. Byla jsem ráda, že je zase vidím.

Březen 2/10 - Regis

Spokojeně jsem si užívala prostoru, který jsem tu měla. Slunce se rychle odebralo za obzor a ponořilo se do vody, načež se na oblohu vyšplhal měsíc. Byla to přímo hra oblohy, co se tu odehrávala a já se jen kochala. Byla jsem ráda, že jsem mohla na chvíli trošku vypnout a projít se, ale už mi chyběl i nějaký ten kontakt.
Netrvalo dlouho a nedaleko ode mě přišel vlk. Došel k vodě a pravděpodobně byl hladový, protože hlavu zabořil pod hladinu a snažil se asi dostat rybu. Byla pravda, že rybu jsem ještě nelovila. Možná by to teď šlo i ze vzduchu, jako pták, prolétlo mi hlavou. Ale to bych se spíš utopila, než abych se nažrala, uchechtla jsem se pro sebe a sledovala ho. Nechala jsem ho chvíli být, než jsem se postavila a s křídly přitaženými k tělu jsem přišla o kousek blíže. Nechtěla jsem ho vyrušit, proto jsem ho jen sledovala a potichu o sobě dala vědět. "Zdravím," dodala jsem a udělala mírný krok zpátky, kdyby se lekl. "Jsou tam... nějaké?"

Březen 1/10 - Regis

Od Borůvky jsem si to namířila přímo k jezeru. Chtěla jsem být chvilku sama, ale kdybych tu někoho potkala, vůbec by mi to nevadilo. Vzpomněla jsem si na Varju, který mě tu, jako maličkou, učil poprvé lovit. A plavat. Bylo to skvělé a už jsem se těšila, až se s ním zase potkám. Kdybych jen věděla, že je ve smečce, jako jsem já, bylo by to hned o něčem jiném. Ale musím se nechat překvapit.
Došla jsem k hladině vody a napila se. Křídla jsem protáhla do celé své krásy a pak je přitiskla k tělu. Bylo to fajn, ale občas bych je nejraději odložila vedle sebe a na chvíli si ulevila. Zvykla jsem si na ně, ale někdy to byl takový zvláštní pocit, ještě pořád. Pak jsem se posadila do písku a podívala se na měsíc, který pomalu vylézal nad hladinu. Užívala jsem si toho, jaké je tu ticho a klid.

<<< les

Došla jsem až k jeskyni, kde už jsem cítila trochu víc pachů. Bylo to jasné, všichni byli schovaní, asi nebylo počasí k pobytu venku. Sklonila jsem hlavu, abych nasála pachy, ale nemohla jsem většinu z nich ani poznat. Vyrazila jsem tedy dovnitř.
Vypadalo to, že tu je dost cizích, ale i Borůvkových. Dorazila jsem blíž k mamce, která tu byla s cizí vlčicí a Kayou, kterou jsem si matně vybavovala. "Ehm, zdravím," mírně jsem pokynula hlavou a přisedla si. Doufala jsem, že nebudu na obtíž, nechtěla jsem moc vyrušovat. Koukla jsem i na Kayu, kterou jsem teď měla možnost si prohlédnout trochu více. Vypadala dříve větší, ale i tak měla zajímavou stavbu těla. A vlčice, co tu byla, měla zase na krku něco, co mě zaujalo, ale nechtěla jsem vypadat, že je probodávám pohledem. "Jak... to jde?" Koukla jsem na mamku a střihla ušima.

Asi jsem usnula. Asi určitě, protože jsem se probrala a byl večer. Musela jsem být vyčerpaná, ale bodejť by ne, když jsem za sebou měla takovou štreku letu.
Pomalu jsem vstala a protáhla se. Natáhla jsem do celé své krásy i křídla, která odrážela zapadající slunce a zívla jsem. Sice jsem byla vyspalá, ale nějak jsem neměla moc energie. Rozhlédla jsem se a nasála pachy v okolí, ale vypadalo to, že tu nikdo není. Možná jsou v úkrytu? Dlouho jsem tam nebyla, napadlo mě. Anebo se šli někam vypravit beze mě, což by mě nepřekvapilo, když já jsem šla taky.
Pomalu jsem tedy vyrazila směrem k úkrytu, kdo ví, třeba tam na někoho narazím a aspoň zjistím, co je nového. Byla jsem sama už celkem dlouho.

>>> úkryt

Bylo zajímavé zjišťovat, kdo z mých příbuzných by mohl mít oheň jako magii, kterou jsem měla já. Na druhou stranu - Životovi jsem sice věřila, ale taky se mi mohla jako vrozená magie objevit třeba nějaká úplně jiná, kdo ví. Poslouchala jsem mamku a přikyvovala. Pak padl návrh lovu, na který jsem přikývla o něco výrazněji.
Taťka mi ještě vysvětlil, jak to bývalo u něj. "Opravdu? A... jaké to bylo?" Zeptala jsem se ještě. Život bez magií musel být zvláštní, já jsem v tom vyrostla, takže už mi to přišlo normální, že je všichni kolem mě měli. A nemohla jsem se dočkat, až ji budu mít konečně i já. "Anoo, byla," potvrdila jsem taťkovi, když mi ukazoval tehdy, jak ovládá magii počasí, nebo slunce. Už jsem si název nepamatovala, ale mamka to upřesnila jako magie počasí. "Počasí... musí být taky... fajn," řekla jsem ještě trošku zamyšleně, protože jsem si představovala, jak dokážu ovládnout to, jestli je teplo, nebo zima. Ale s ohněm jsem to mohla zvládnout taky, minimálně tu jednu část.
V tom se mamka zdvihla, omluvila a odešla, načež táta vysvětlil, o koho se jedná. Naklonila jsem lehce hlavu na stranu. Nevlastní brácha? To budou ta první vlčata, co mamka měla, projelo mi hlavou. To bude super se s ním poznat! V tom mě najednou z myšlenek vytrhly malé jiskry, které poskakovaly kolem. "Páni," řekla jsem, "skoro jako... jedna vlčice, co jsem... potkala," podívala jsem se na taťku a překvapeně sledovala, jak to udělal. Nebo jsem to snad byla já? Že už by se mi projevovala magie?
V tom najednou mamka přišla a s ní i vlk. Byl dospělý, ale výškou jsme na tom byli skoro stejně. Zbýval mi už jen kousek. Přitiskla jsem křídla k tělu a koukla na tátu, jestli ho bude chtít pozdravit první, ale aby nebylo zvláštní ticho, koukla jsem mu do očí a máchla ocasem. "Ahoj," řekla jsem a sledovala mamku. Muselo to být pro ní skvělé, že se její ztracené dítko vrátilo, takže jsem přemýšlela, jestli jim nenechat chvilku času pro sebe. Určitě toho bude mít hodně co vyprávět, se mnou se může seznámit později. Mírným pokynem jsem se tak koukla na tátu, jestli je pro, anebo jestli tu mám chvíli jen slušně stát a poslouchat, protože jsem věděla, že se do hovoru stejně moc nezapojím.

Když jsem doběhla k rodičům, cítila jsem se zase jako malé vlče. Jako ta, co se nedávno teprve vysoukala z nory a rodiče jí teď dovolili být chvíli s nimi venku. Ale byl to fajn pocit, uvelebila jsem se vedle nich tak, abych na ně viděla a máchla jsem ocasem. Křídla jsem složila volně k tělu a poslouchala mamku, která si myslela, že se mi magie už projevila. "Ještě... neprojevila. Život... to říkal," koukla jsem jí do studánkově modrých očí a zastřihala ušisky.
Na reakci taťky jsem se mírně usmála, protože na tom něco bylo. Udělat si oheň musí být fajn přes zimu, takže jsem jen souhlasně přikývla. "Vy nemáte... oheň? Nikdo?" Koukla jsem na oba a zaujatě sledovala táty červený šátek. Myslela jsem si trochu, že to je na znamení ohně. Ale jestliže jsem měla být jediná s touhle magií v rodině... kdo mě to naučí? A druhá otázka, co mě zajímala byla; co mají sourozenci? Na to jsem se těšila nejvíc.
Pak mi naši řekli o tom, co dělali se sourozenci. Musela jsem uznat, že jsem toho zažila o trošku víc, ale bylo to hlavně proto, že jsem se dost nalétala. "Tak jó!" Řekla jsem s lehkým nadšením, aby tátu nemrzelo, že se mnou ještě lovit nestihl. "Já... létala. Byla jsem... na ostrově. Dvou," řekla jsem jim. "Na jednom... byli papoušci," zazubila jsem se a přehodila ocasem ze strany na stranu. V tom jsem uviděla, jak taťka se začal soustředit na něco jiného. Nový pach se tu poměrně dost rychle rozlil do lesa a já koukla na mamku. Určitě čekal, jestli půjde taky. "Klidně tu počkám," řekla jsem a olízla si čenich. Nevadilo mi to, naběhala jsem se teď celkem dost.

Byla jsem ráda, že jsem byla zase zpátky v lese. Ta vůně, to všechno mi tak moc chybělo. I sem k nám se do lesa řítil podzim a bylo to cítit, vlhkost ve vzduchu a zemina, která začínala být mírně vlhká dělaly tu správnou atmosféru. Nejprve jsem se přiřítila k rodičům, ale zahlédla jsem i Baki a musela jsem jít i za ní, ale spíše jsem jí chtěla jen oslovit, aby o mně věděla. Vůbec mi nedošlo, že tu rodiče čekají na ní třeba.
Vrátila jsem se zpátky za nimi a máchla ocasem. "To bylo... trošku nevychované," řekla jsem a podívala se na alfu stojící nedaleko. "Mám jen... radost," dořekla jsem a protáhla křídla tak, aby byla vidět v celé své kráse a rodiče věděli, o čem mluvím. Pak jsem je zase stáhla k tělu. Mamka mi stihla povědět, co ovládá za magie a já chápavě přikývla. "Já... mám oheň," řekla jsem ještě a podívala se na taťku. Věděla jsem, že ten oheň nemá, minimálně ne jako svoji vrozenou magii. Máchla jsem ocasem a posadila se. "A jak... jste se měli vy?" Podívala jsem se na oba. Tak ráda jsem je viděla. "Kde je... ségra a brácha?" Ohlédla jsem je ještě, jestli je náhodou neuvidím. Ale nikde tu nebyli, takže jsem mohla mít na chvíli alespoň rodiče pro sebe. Lehla jsem si nedaleko nich a doufala, že je tu nebudu moc rušit, že budou taky rádi, že si můžeme po delší době popovídat. Tedy, já se o to alespoň pokusím.

Obloha se nade mnou táhla nekonečně modrá, až se mi tajil dech. Chladně jsem hladila vzduch křídly, lehká jako pírko, a vnímala, jak se kolem mě všechno rozplývá. Ano, tohle byla svoboda, o jaké jsem snila – letět vysoko nad lesem a nechat všechno dole. Euforie mě prostoupila, když jsem znovu mávla křídly a vyletěla ještě výš. Široce jsem roztáhla křídla, přimhouřila oči a ponořila se do té krásy. Ypsilonově se moje myšlenky točily kolem toho, co řeknu, až se vrátím. Měla jsem pocit, že se mi život najednou otevřel novým způsobem, jako by byl celý svět jen pro mě. Euforie a radost mě naplňovaly až po okraj, takže jsem skoro zapomněla, kde jsem. Modř kolem mě se táhla jako oceán, a já jsem byla jeho součástí. Iluze života na zemi se v tu chvíli zdála vzdálená a malicherná. Ačkoli jsem měla domov na zemi, ve chvílích letu jsem cítila, že moje srdce patří obloze.
Energie ve mně proudila jako nikdy předtím, až jsem musela zavřít oči a prostě jen vnímat tu chvíli. I když jsem křídla měla na zádech jen pár dní, zdálo se mi, že k mému tělu patřila odjakživa. Ať jsem zamířila kamkoli, nesly mě věrně, jako bych vždycky patřila do oblak. Krásně jsem klouzala vzduchem a cítila, jak každé mávnutí křídel přináší příslib dobrodružství. I při vzpomínce na první vzlet se mi v očích objevil jiskřivý lesk radosti. Jakmile se vrátím k rodině, nebudu se moci dočkat, až jim všechno vylíčím. Možná to vypadá, že trošku přeháním s tím, jak skvělé to je, ale vlk, který v životě nikdy neviděl svět z výšky a nebyl tak volný, tohle jednoduše nepochopí nikdy.

Přidáno.

Abych řekla pravdu, nemohla jsem tomu uvěřit, ani když jsem to zažila. Až když jsem vzlétla a pocítila vítr ve svých křídlech, uvědomila jsem si, jak úžasný ten pocit svobody opravdu je. Ať jsem máchala křídly jakkoli, připadala jsem si lehká jako peříčko. Ach, jak krásné bylo vidět svět z výšky, sledovat les pod sebou jako zelenou, nekonečnou mozaiku. Ani v nejdivočejších snech bych si nepředstavila, jaké to je být volná jako pták, vzlétnout a prostě plachtit vzduchem. Až se setkám se svými rodiči a bratrem, určitě jim budu vyprávět o tom, jak neuvěřitelně vzrušující ten pocit byl.
A jak se bude brácha tvářit, až uslyší, že jsem doopravdy létala? Až mu budu líčit, jaké to bylo – tu rychlost, vítr kolem uší, pocit, že můžu jít kamkoli, bude nevěřícně zírat. Ani rodiče si jistě nebudou schopni představit tu nádheru, ale já se jim to pokusím popsat, jak nejlíp dokážu. Ačkoli jsem vždycky milovala běh lesem, letět nad ním je něco zcela jiného. Až se na to zeptají, řeknu jim, že létání je jako nový svět, který jsem konečně objevila. Ani si neumím představit, že bych už nikdy nelétala. A jak bych mohla, když teď znám ten pocit volnosti? Asi bylo lepší nad tímhle nepřemýšlet a prostě si užívat pocitu toho, že na zádech mám pár křídel, který mě činí tou nejšťastnější vlčicí (opravdu blízko) pod sluncem.