Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6. Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. 2/3

Všechno to postupně nasvědčovalo tomu, že tohle setkání už bude příjemnější. Protože vlčice hned, jakmile mě zahlédla, řekla, že má štěstí a slušně mě pozdravila. Začínala jsem si tohoto obyčejného chování dost vážit, po mé zkušenosti. Jakmile jsem jí pochválila kožich, hned mi řekla, že já mám zase pěkný čumáček. Netušila jsem, co to znamená, dala bych tlapu do ohně za to, že byl stejný, jako ten její. Možná má nějakou úchylku? Napadlo mě, ale čekala jsem, co z toho vznikne. "Mm, děkuji," řekla jsem zprvu zamyšleně a sledovala ji. Byla jsem už opatrná.
V tom přišla ke mně blíž a než jsem stihla instinktivně couvnout, dotkla se mě čenichem. Čenichu. Lehce se mi naježily chlupy na zádech, když ona najednou cvakla zuby a to už jsem ustoupila. Jak ale vystupovala a jak se smála, asi jsem pochopila to, že si chce hrát. Já jsem na tyhle věci nebyla, ale co. "Ale-ne!" řekla jsem a snažila se do toho projevu vložit i špetku překvapení. "Tyy.. vrať!" Podívala jsem jí do očí a sem tam zdvihla jednu packu a pak druhou, ve smyslu hry. Moc mi tohle fakt nešlo, ale co, lepší než se nechat spalovat ohněm.

<<< Mathaë jih

6. Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. 1/3

Postupně jsem se od řeky odklopila směrem do středu. Sem tam jsem si místy musela přibrzdit a protáhnout křídla - po letu, který jsem zvládla, byly celkem utahaný, takže jsem musela sem tam natáhnout každičkou peruť, aby se zase uvolnily.
Pomalu jsem došla až k jezírkům, která byla zvláštně rozprostřená. Bylo to zajímavé, jak bylo všechno tak jedinečné a odlišné, nikde to nebylo úplně stejné. Ať už se jednalo o řeku, nebo jezero, každá byla něčím jedinečná a odlišná. Spokojeně jsem se ušklíbla a v dálce spatřila kožich(y). Vyrazila jsem tam.
Netrvalo dlouho a já viděla vlčici, která byla hrozně zvláštní, ale zajímavé zbarvení. Kombinace sytě šedé a černé s bílou vypadala velmi pohledně, i tak jsem ale nedávala nic znát. Došla jsem nedaleko ní a podívala se na ní. Křídla jsem měla přitisklá k tělu a doufala, že tohle proběhne snadněji. "Z-zdravím," vysoukala jsem ze sebe a sledovala, jaká bude její reakce. Doufala jsem, že po mě nebude teď házet třeba vodní šípy nebo tak, abych si tu magii ještě okusila z jiného úhlu. "Máte... pěkný kožich," dodala jsem ještě a zhluboka se nadechla.

<<< z Vodopádů přes Úzkou rokli

Proběhla jsem další území poměrně rychle, u vody jsem se ještě zastavila a poklidně se napila. Z toho ohně a tepla mi celkem vyschlo hrdlo. Doběhla jsem postupně až k řece, kde jsem se porozhlédla a nasála vůni vlhka ve vzduchu. Ucítila jsem i nějaké pachy, které byly poměrně blízko, proto jsem neváhala a vydala se za nimi.
Doufala jsem v duchu, že to nebude někdo, koho bych nějak moc obtěžovala. Naštěstí to tu ale nesmrdělo jako nějaká smečka, takže jsem byla klidnější. I tak se mi ale představa toho, že ovládám magii ohně na stejné úrovni, jako vlčice, líbila. Těšila jsem se na to, až hodím nějakou malou jiskřičku bráchovi do kožichu a on bude pěkně nadávat.

>>> Medvědí jezírka

<<< Ageronský les přes Dlouhou řeku

Stále mi to všechno nedávalo smysl. Nerozuměla jsem, proč se někteří vlci chovali takhle nedospěle a mysleli si, že když někoho zastraší, budou mít přirozeně respekt. Já jsem k vlčici tedy respekt měla automaticky, ale tímhle si mě vůbec nezískala. Ačkoli její znalosti magií byly fascinující, i tak.
Nechala jsem to už být a pokračovala v procházce. Těšila jsem se, jaká nová další místa projdu a na co, či na koho narazím. No horší, než to teď bylo, to už snad být ani nemůže, pomyslela jsem si a u toho naposledy zavrtěla hlavou.
Nakonec jsem dorazila k vodopádům, kde jsem si chvilku prohlédla vodu a uklidnila se zvukem padajících vln. Bylo to příjemné a já se hned cítila lépe. I tak byl čas pokračovat.

>>> přes Úzkou rokli k Mathaë jih

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
3/3

Stále jsem nerozuměla celé téhle situaci, protože jsem si myslela, že když vlk přijde na území cizí smečky a z nějaké smečky už je, nejde žadonit před zimou o místo, budou s ním zacházet s alespoň troškou respektu. Nicméně evidentně to každý bral jinde jinak a tady ti vlci byli úplně jiní. Musela jsem však uznat, že hrátky vlčice s ohněm byly fascinující, proto jsem sledovala každou změnu plamene či poskakování jiskřiček v jejím kožichu. Užasle jsem ji jen pozorovala, když v tom ona zavrčela.
Vysvětlila mi výhodu ohně, ale za mě to tedy moc výhodné nebylo. Bylo to fajn, minimálně pro obranu to bylo skvělé, pro útok jistě taky, ale na lovení třeba? Tam mi to zatím moc přínosu nedávalo. "Zajímavé," řekla jsem jen a sledovala to dál. Ona měla ale za cíl mě jednoduše odtud vyhodit. Chtěla jsem si to tu jen prohlédnout a vidět, jaké jsou okolní smečky, ale tady to bylo fakt na hlavu. Proto jsem jen mírně couvla, když v tom na mě vlčice použila znovu magii a já pocítila mírné kopnutí do tlapek. Lehce jsem uskočila a napřímila křídla v celé své kráse. Pak jsem je hned stáhla zase k tělu a podívala se na vlčici s ledovým pohledem. Budila hrůzu, ale mě to nijak neděsilo. Ačkoli oheň pálil a nebylo to příjemné. "Děkuji... a... nashle," řekla jsem jen a ještě se po vlčici ohlédla. Moje mírné zavrtění hlavou v nepochopení bylo nepovšimnutelné, naštěstí, jinak by se mi určitě nevyhnula ještě jedna dávka elektřiny či ohně.

>>> přes Dlouhou řeku k Vodopádům

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
2/3

Byla jsem úplně v klidu a snažila se celou situaci pochopit. Netušila jsem, co jsem udělala špatně, když jsem přišla na území a na hranicích se zastavila a zavyla, protože vlčici se to evidentně nelíbilo. Pochopila bych, kdybych si nakráčela do středu lesa, ale takhle? O co jí jde? Snažila jsem se to pochopit, ale evidentně to nemělo význam. Raději jsem nedělala unáhlené závěry a sledovala tu její show s ohněm. To se mi líbilo, musela jsem uznat, že jí to šlo dobře. Až na fakt, že jí sem tam zmizely některé chlupy a části těla, což jsem skoro vůbec nevnímala, protože jsem se soustředila na ohnivou kouli.
Jakmile mi k tomu dala mírné ponaučení, přikývla jsem. "Taky mám.. oheň. Vrozený," řekla jsem jen a pohlédla, jak si s plameny pohrává. Skoro to až vypadalo, že je nemá pod kontrolou, ale jistě věděla, co s nimi má dělat. "Ale.. k čemu... je to dobré?" Zatím jsem zjistila jen to, k čemu to dobré není.
Když se v tom koule přiblížila a já cítila, že už to poměrně dost pálí, nestihla jsem ustoupit a schytala nepříjemné šlehnutí ohnivým obloukem. Přivřela jsem oči a stáhla uši ke krku, když se v tom vlčice zasmála. Zavrtěla jsem jen hlavou a stoupla si o kousíček dál, aby mě to nespálilo.

3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty)
1/3

Stále jsem nechápala to, kde se vlčice ukrývala. Došlo mi, že za tím asi bude magie, což mě zaujalo. Bylo to zvláštní, kolik těch magií existovalo a těšila jsem se, jakmile začnu ovládat já tu svou. Podívala jsem se vedle sebe, když najednou ze stínu se prodraly rudé oči a za nimi tmavý kožich s bílými odznaky. Vlčice nevypadala nadšeně z mé přítomnosti, nechtěla jsem tu narušovat nějakou klidnou auru. Chudáci vlci, kteří si sem přijdou zažádat o místo. To bych raději umřela hlady, než se doprošovat tady, projelo mi hlavou. Mohlo to mít svoje pozitiva, že je vlčice takhle agresivní, ale já jsem je zatím moc neviděla. Kdybych byla na pokraji smrti, tady by mě akorát tak dodělali, prolétlo mi nakonec hlavou a já poslouchala její slova.
Na její otázku jsem neměla ani moc odpověď. "Já... nic nechci," řekla jsem ještě. Sledovala jsem však, jak si jiskry pohrávají v jejím kožichu. To bylo fascinující. "Páni," řekla jsem a sledovala, jak se najednou sem tam nějaký ten plamínek objevil na zemi a doutnal. Nasála jsem vůni kouře a podívala se na vlčici, která ještě se svým představením nekončila. "Ten oheň..," začala jsem a sledovala kouli, která byla kousek ode mě. Pocítila jsem i její teplo. "To je něco... neuvěřitelného," koukala jsem na kouli a pak na vlčici. "Jak to... děláte?" To mě prostě nedalo se nezeptat. Buď mě vyhodí, podpálí mi kožich, anebo mi třeba něco o téhle magii řekne, abych věděla, co jednou dokážu i já.

Zastavila jsem na hranicích a dala o sobě vědět. Mohlo se stát cokoli, ale neměla jsem strach. Z čeho? Že někdo přijde a sežere mě? Maximálně mě odtud vyhodí, ale už teď alespoň vím, že tu je smečka a budu moci o ní Siriusovi říct.
Čekala jsem a čekala, poslušně jsem jen stála a skoro se ani nepohnula. Nechtěla jsem vypadat, jako že mi je to jedno, že jsem na území smečky, proto jsem byla stále na pozoru. V tom se najednou ozval něčí hlas, ale nikoho jsem neviděla. Ohlédla jsem se kolem dokola, ale dala bych tlapu do ohně za to, že jsem tu byla sama. "J-já," začala jsem, "pardon. Nejsem... harant," dodala jsem ještě a neustále se zmateně rozhlížela. "Nechci... problémy. Jsem...," začala jsem mluvit, "z Borůvkové smečky." Šlo to o trošku hůř, ale přeci jen jsem to ze sebe dostala. Jak se schovává, kde a proč? Vypadám snad nebezpečně? Nad tou myšlenkou jsem se musela lehce pousmát, pro jistotu jsem si ale křídla o to více složila k tělu.

<<< Dlouhá řeka

Už jsem alespoň tolik nepajdala, což bylo fajn. Nevypadala jsem díky tomu tolik zranitelně, takže jsem mohla být trochu jistější v jednání. Netrvalo dlouho a já proplula mezi stromy, kde jsem cítila poměrně silný pach vlků. Ano, jistě to je smečka. Než jsem se však stihla rozkoukat, byla jsem mezi stromy. Hned u hranice jsem si uvědomila, že je to opravdová smečka. Raději jsem přibrzdila, určitě by se neslušelo sem vpadnout a hned se tu promenádovat, proto jsem jen koukla směrem do lesa.
Nikoho jsem tu však zatím neviděla, takže bylo potřeba počkat. Tedy, alespoň jsem doufala, že to je správný postup, netušila jsem, jak se to sluší a patří, ale byla jsem opatrná. Neměla jsem strach, ale musela jsem respektovat i ostatní a jistě by nebylo vhodné někam vpadnout. To, že nevím, jak to funguje, by mě neomlouvalo. Proto jsem se zastavila, přitiskla křídla k tělu a rozhodla se o sobě dát vědět. A to bylo nejlepší samozřejmě zavytím. Proto jsem neváhala a zprvu tiše, po pár sekundách však sebejistě jsem zavyla, aby mě bylo slyšet.

<<< Západní úkryt

Vyrazila jsem z úkrytu přímo za nosem, ale z toho tepla a sucha mi poměrně vyschlo v hrdle. Proto jsem se ještě předtím rozhodla zastavit u řeky, kde jsem se musela napít a zajistit tak dostatek vody pro tělo na nějakou další dobu. Hltala jsem vodu, jako kdybych nepila týdny a užívala si toho, jak je příjemně chladná a osvěžující.
Zdvihla jsem hlavu a nasála do čenichu pachy, které byly v okolí. Ucítila jsem i nějaký silnější, což dost pravděpodobně značilo o nějaké smečce. Neváhala jsem tedy a vyrazila směrem tam, ať už to bude stát cokoli. Odletět můžu přeci jen kdykoli, napadlo mě zábavně a s pocitem zvědavosti jsem se odebrala do lesa, který byl hned vedle.

>>> Ageron

Hned, jakmile jsem zavřela oči, jsem usnula. Únava na mě padla okamžitě a já byla úplně vyčerpaná. Takže pořádný odpočinek mi bodnul jako sůl.
Spala jsem poměrně dlouho a hlavně kvalitně, což se odrazilo i na tom, že jakmile jsem se vzbudila, pocítila jsem nával energie. To bylo super, mohla jsem totiž ještě chvilku cestovat a objevovat, takže jsem to jistě potřebovala.
Ani tlapka už nebolela tolik, jak jsem čekala, proto jsem se zdvihla, protáhla se a pak i hned na to křídla a rozmýšlela se, kam vyrazím teď. Vidět ostrov bylo skvělé, ale možná by to chtělo zkusit najít i nějakou tu smečku, abych pak mohla Siriusovi o nějaké povědět. Kdo ví, jestli vůbec na nějakou narazím, ale vědět, co v okolí je, bylo užitečné.

>>> Dlouhá řeka

<<< Sráz
8. Napsat jeden post v rýmech

Naštěstí netrvalo dlouho a já uviděla místo, kde jsem mohla sklonit hlavu. To, že to je přesně to, co hledám, jsem zjistila hned na prahu. Vyšla jsem po kameni výš, tak, abych se dostala do úkrytu. Nemohla jsem odolat tomu potěšujícímu pocitu. Létat jako pták a být volný, to bylo něco, díky čemu jsem opravdu žila. Mít křídla na zádech, to byl ten vlk, kterým já jsem byla.
V jeskyni bylo sucho a teplo, proto jsem se hned vydala dál. Přede mnou se v tu chvíli rozprostřel poměrně velký sál. Ten by určitě zajistil přístřeší pro několik vlků. Byla jsem ráda, že jsem měla takovouhle kliku. Nebylo to totiž daleko a tak jsem nemusela trpět bolestí z tlapy. Doufala jsem jen, že za sebou nedělám krvavé stopy. Aby mě tu někdo našel, kdo ví, že jsem zraněná, to by byla moje konečná.
Neváhala jsem proto ani chvilku a dopajdala ke stěně jeskyně. Možná bych se mohla k tomu, aby se mi tlapa zahojila, porozhlédnout po nějaké bylině. Ale snad, až se vzbudím, to bude lepší. Fakt, že jsem se mohla sama jít někam projít či proletět, to bylo to, co mě těší. A hnalo mě to dopředu, chtěla jsem jít hned, ale musela jsem na chvíli zavřít oči a nechat být tenhle svět. Spánek jsem potřebovala jako sůl, proto jsem zalehla a usnula jako kůň.

<<< Papouščí ostrov letem

Cesta zpátky byla opravdu rychlejší a jednodušší. Strach jsem neměla, spíše mě poháněla čistá euforie a pocit radosti, který se mě držel, jako klíště. Měla jsem neuvěřitelnou radost a cítila se tak spokojeně, jak nejvíc to jen šlo. Tohle byl opravdu dar, díky kterému jsem mohla žít úplně jiný život.
Když jsem doletěla zpátky ke srázu, zpomalila jsem a musela být opatrnější. Tlapa furt bolela. Nekrvácela, ale cítila jsem, jak mi v ní tepe puls. Skoro jsem ve vzduchu zastavila a pak se jen pomalu snesla níž. Až k zemi. Šlo mi to už celkem dobře, ale teď přišel čas na to si odpočinout. Zasloužený odpočinek a nabrání sil na další výpravu bylo přesně to, co jsem potřebovala, proto jsem neváhala a vydala se někam, kde tak budu moct v klidu učinit.

>>> Západní úkryt

<<< Sráz letem
1) Přeletět vodu na oba Gallirejské ostrovy (Papouščí a Palmový)

Když jsem se odrazila od země, cítila jsem, jak jsem plná síly a energie. Vítr byl tady trochu silnější, než jsem čekala, i tak jsem ale viděla pevninu a cítila se odvážněji. Jen tak nad vodu bych nevzlétla. Když už jsem se dostala do vzduchu, odpíchla jsem se nad tu celou vodní plochu. Byla to taková výška, že jsem jen užasle měla skloněnou hlavu pod sebe a sledovala to. Jak se voda vlní, jak odráží sluneční paprsky a sem tam mě oslní. Bylo to něco neuvěřitelného! Tohle až řeknu bráchovi, tak se závistí po... pomyslela jsem si s úšklebkem.
Postupně jsem se přiblížila k pevnině. Byl to ostrov, na který jsem hned přistála, abych se zhluboka nadechla a odpočinula si. Navíc jsem potřebovala uklidnit rozprouděnou krev s adrenalinem, který mi teď pěkně cloumal se srdcem. Bylo to neskutečné a já si to hrozně moc užívala. Spatřila jsem kolem sebe a nad sebou opeřence všech možných barev. To byla podívaná, vydávali různé skřeky a já se cítila jako na jiné planetě. Kdybych mohla, štípla bych se do ucha, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. Ale bolest v tlapě mě vždycky ujistila, že nespím.
V tom se však ozval nějaký skřek, který nebyl určitě od vlka. Muselo to vydat jiné zvíře, které asi nebylo tak potěšeno mojí přítomností. Tady se jeden ani neohřeje a hned ho ta zvířata vyhání, pomyslela jsem si a raději se zase vydala zpátky. Pak už si definitivně musím odpočinout, tohle byl teda pěkně dlouhý výlet. Naštěstí se mi teď vítr opíral do křídel, takže cesta zpátky byla jednodušší a rychlejší.

>>> Sráz letem

<<< z Armanských hor přes Dlouhou řeku

Dostala jsem se postupně až k vodě, která teď teda přišla vhod. Mohla jsem se u ní zastavit, napít se a načerpat trochu síly a hlavně - opláchnout si vodu. A vyhnout se případně nějaké infekci nebo tak. Namočila jsem ji a sledovala, jak se postupně barví do červena, ale krev už mi tolik netekla. Navíc už to ani tolik nebolelo, ale chlupy mi tam přinejmenším chyběly.
Vykračovala jsem pomalou, kulhavou chůzí dál, až jsem došla na místo, které bylo teda něco. Přede mnou byla neskutečně hluboká díra dolů a pod ní byla voda. Obrovská, tak moc velká, že jezero, které jsem nedávno přelétla, bylo oproti tomu jako kaluž. Páááni, užasle jsem sledovala, jak se voda vlní jinak, než na jezeře. To bylo hustý!
Když jsem se rozhlédla a podívala dál, všimla jsem si, že na druhé straně je nějaká pevnina. To nemůžu nechat být. Tak jdeme na to.

>>> Papouščí ostrov přes moře