Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 7/10

Roztáhla jsem je tedy a rozhlédla se, jestli tu někdo v okolí není, abych nebyla na obtíž a neublížila mu. Ale vypadalo to, že tu jsem úplně sama. Zaplať pánbůh. Neváhala jsem tedy ani sekundu a křídla jsem začala hned natahovat a stahovat. Máchala jsem s nimi, než jsem se odlepila od země. Chvíli jsem zkoušela vzlétnout, jako kdybych ještě předtím nikdy nelétala. Ale pak jsem zkušeně přidala a ocitla se ve vzduchu. Nasála jsem ten čerstvý vzduch a vyletěla nad stromy. Bylo to tak krásné, slunce se mi opíralo do kožichu a já cítila, jak příjemně hřeje. A stromy začínaly být menší, ale bylo jich více. Pohled, který jen těžko popíšete někomu, kdo ho nezažil.

Červenec 6/10

Neváhala jsem proto, rozeběhla se mezi stromy a našla místečko, kde koruny nebyly tak blízko u sebe. Podívala jsem se na nebe. Bylo čisté, bez mraků a slunce už prohánělo své paprsky po světě, jako by jim dalo úplnou volnost. Chtěla jsem to vidět z výšky, proto jsem roztáhla křídla, co to šlo a pořádně je protáhla. Měla jsem je teď nějakou dobu spíše přiražená k tělu, možná nervozitou a stresem z toho, co se stalo, možná jen instinktivně. A řeknu vám, není lepší pocit ta křídla jen tak roztáhnout a ukázat v celé své kráse, ještě před tím, než je začnete používat. Je to jako kdybyste leželi na tlapkách a nemohli se hýbat, třeba týden, dva. A pak najednou se postavili a ty ztuhlé svaly protáhli.

Červenec 5/10

Mít křídla na zádech bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ale zároveň mi to stěžovalo život, ačkoli to tak nemuselo vždycky vypadat. Byla jsem odlišná, některé věci pro mě byly náročnější, ale hlavně mě ne každý chápal. Sice to byla výhoda a bylo to skvělé, jen tak se vznést do vzduchu a sledovat svět z výšky, nerušeně a klidně. Ale na druhou stranu, na zemi to s křídly bylo trošku obtížnější. Ale dalo se to zvládat. Už jsem si na to celkem dost zvykla a neměnila bych, i když to prostě někdy bylo těžké.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se trošku se proletět. Možná na to byla ta nejlepší chvíle, protože při létání jsem tolik nad věcmi nepřemýšlela.

Červenec 4/10

Se sestrou jsme bohužel neměly tolik času se sblížit. Netrávily jsme spolu tolik času, kolik bych chtěla a kolik jsem si představovala, přestože jsem tušila, že ona by mi vždycky rozuměla. Ani jsem nevěděla, jestli už objevila svoji magii, jakou má a tohle všechno. A jakou má vůbec Arminius? Brácha byl sice trošku praštěnej a hrál si na něco, co ani z kraje nebyl, ale i tak bych mohla trošku času strávit i s ním. Posílit sourozenecké vztahy. Protože sestru a bráchu mám jen jednoho, nikdy už jich víc nebude.
To jsem ještě netušila, že doma na mě čeká trošku větší překvapení. Na to byl ale ještě čas to všechno zjistit, teď jsem se loudala lesem a byla ponořená do svých myšlenek.

Červenec 3/10

Cestou jsem slyšela ptáky, vítr ve větvích, zahlédla jsem i malou veverku, jak proběhla větvemi nade mnou. Tělo se mi postupně uvolňovalo. Každý krok mě vzdaloval od toho napětí, od nepochopení, a přibližoval mě k něčemu, co dávalo smysl. K někomu, komu jsem věřila.
Nechtěla jsem být problém. Nechtěla jsem být ta „jiná“, ta s křídly, co kazí plány. Jen jsem chtěla pomoct. A být součástí. Možná si s Kayou budu muset sednout. Promluvit si. Říct jí, co cítím, co mě mrzí. Ale to počká. Teď jsem potřebovala les. Jeho ticho. Vůni jehličí a borůvek. A svou sestru. Věděla jsem, že ona bude vědět, co říct… anebo neřekne vůbec nic. A i to mi bude stačit.

Červenec 2/10

Zhluboka jsem se nadechla a nechala chladný vzduch proudit do plic. Zadržela jsem ho, než jsem ho pomalu vydechla nosem. Tenhle rytmus mě vždycky trochu uklidnil. U starého padlého stromu jsem se zastavila a lehce se o něj otřela bokem. Drsná kůra mi připomněla, že tady venku je všechno syrové, ale poctivé. Ne jako ty věci, které zůstávaly viset mezi mnou a Kayou. Nevyřčené. Těžké.
Zamířila jsem dál na východ. Věděla jsem, že mě tam čeká Borůvkový les. Místo, které miluju. Měkké, tiché, klidné. Tam žila moje sestra Siberia. A já už teď cítila, jak moc ji potřebuju vidět. Jen si s ní sednout, zabořit čenich do mechu a všechno jí říct. Nebo mlčet. Ona mě vždycky chápala – i když jsme byly každá úplně jiná. Neodsuzovala mě. A to bylo to nejdůležitější.

Červenec 1/10

Šla jsem lesem a snažila se to v sobě nějak srovnat. Vzduch byl chladný a čerstvý, voněl po vlhké zemi a borovicích. Slunce sem tam proklouzlo mezi větvemi a na chvilku mě pohladilo po hřbetě, jako by mi chtělo připomenout, že svět je pořád v pořádku – i když moje hlava to v tu chvíli moc nechápala.
Lov dopadl dobře. Losice padla. Nikdo nebyl zraněný. A přesto jsem z toho měla v sobě těžko. Kaya… její pohled, napjaté tělo, ten vztek, co z ní doslova sálal. Nedala mi šanci cokoli vysvětlit. A já pořád nechápala proč. Ano, přišla jsem pozdě. Ale ne schválně. Uslyšela jsem volání a přiběhla, jak nejrychleji to šlo. Když jsem viděla, že se to začíná kazit, vznesla jsem se. Zaútočila jsem shora. Instinktivně. Nečekaně. Ale účinně. Vždyť to přece pomohlo – ne?

Situace nebyla úplně nejlepší, chápala jsem i názor a myšlenku Kayi, ale nemusela to takhle přehánět. Kdyby šlo opravdu do tuhého a byli bychom v ohrožení života, už nejsme přeci mrňata na to, abychom se nedokázali stáhnout zpátky. Já jsem teda věděla, co zvládnu a co ne. Jestli tohle byl Arminia první lov, tak potom jsem ty její obavy chápala. Ale můj první nebyl.
Když mi řekl nějakou poznámku, zamračila jsem se. "Varja o mně věděl... mohl říct... že ne," zabručela jsem, protože tohle vůbec nešlo za mnou. Celá tahle histerie byla zcela zbytečná, z mého pohledu.
Varja si to s Kayou vyříkal, ta se sebrala a odešla, aniž by pomohla. Nechápala jsem trochu tohle její chování, ale co. Každý jsme nějaký. Udělala jsem lehký úsměv směrem k Varjovi a snažila se jim alespoň trošku pomoct ji odtáhnout.

>>> Borůvkový les

Vypadalo to, že máme velkou šanci. Lov šel prakticky dobře, já jsem na losici nalítla a Kaya ji hnala správným směrem, když Varja a brácha ji sundali. Byla to meta, odehrálo se to celkem rychle, ale losice byla na zemi a úkol byl splněný. Poskládala jsem se na nohy a stáhla křídla k tělu. Podívala jsem se na Varju a na bráchu, když v tom Kaya se pustila do Varji.
Měla problém s tím, že tu jsem. Ale podle mě, díky tomu, že jsem na losici nalítla a stáhla ji k zemi, byl lov poměrně jednodušší. Varja se to snažil ukecat, ale Kaya se cítila dotčeně. Lehce jsem vycenila přední tesáky, když mě nazvala vránou, ale nechala jsem ji být. Nevstupovala jsem do toho. Mohla být ráda, že se to povedlo, ve třech by měli více práce. Kaya se pak otočila a odešla.
Podívala jsem se na oba vlky a lehce pohodila ocasem. "Dobrá práce, je mrtvá... to stačí," lehce jsem se zazubila a koukla na Varju. "Dotáhneme ji... do lesa?"

Přikývla jsem na bráchu a společnici, kteří byli připraveni jít do boje. Netušila jsem, jestli ještě k něčemu budu a stihla jsem to, ale chtěla jsem to zkusit. Varja mi hned dal pokyn, na který jsem přikývla. "Vezmu ji zezadu," řekla jsem rozhodně a bez zadrhnutí a vydala se kousek od Kayi.
Ta však nečekala prakticky na nic a ihned se dala do práce. Nestihla jsem se ani připravit a o to lépe, mohli jsme jít rovnou na věc. Oba vlci byli připravení v dálce, Kaya se rozhodla to vzít na sebe, proto jsem neváhala a vyletěla do vzduchu. Koordinaci s křídly jsem měla už v malíku, přeci jen, létala jsem, co to šlo. A to právě pro tyhle účely, abych věděla, že s jistotou se na ně můžu při lovu spolehnout.
Nabrala jsem rychlost, protože Kaya vyrazila dříve. Měla náskok. Šustila jsem křídly ve vzduchu a byla jsem opravdu rychlá. Ani jsem nevěděla, že až takhle rychle mohu letět, musela jsem přivřít i oči. Když v tom jsem byla u nich. Sletěla jsem níže a bez váhání jako střelka jsem se spustila přímo na losici. Nebyla jsem nejtěžší, ale měla jsem dost síly na to, abych když na ní zezadu nalétnu, podkopnu jí nohy. Bylo zde velké riziko toho, že mě kopne, zraní křídlo nebo cokoli, ale to k tomu patřilo.
Stáhla jsem křídla k tělu a jako šipka se blížila přímo do jejích zad. Vzala jsem to spíše z vršku, jako kdyby na její zadek, abych nedostala kopanec. Tlapky jsem natáhla těsně před ní a skočila po ní. Doufala jsem, že ti dva už jsou na cestě a ve třech ji skolíme, jak nic. Kaya splnila misi skvěle a teď to bylo na nás. Minimálně to, že na ní spadne vlk z nebes, ji zpomalí. Měla jsem ale štěstí a zadek jí klesnul k zemi. Její dlouhé nohy nebyly tak silné, aby to ustála, proto jsme se svalily obě na zem a udělaly pár kotrmelců... a já kousala všude, kde to šlo. Křídla jsem měla přitisklá k tělu a čekala, až se přestane cukat. Nakonec jsem do tlamy chytla její nohu a doufala, že mi nepřiletí kopanec.

<<< Borůvkáč

S čenichem přitisknutým k zemi jsem sledovala jejich stopu. Sice to bylo před nějakou chvílí, ale bylo to čerstvé. Nakonec jsem dorazila až kus od nich. A všimla si velkého losa, který stál v dálce. Došlo mi, že jdou na něj, což bylo odvážné. Ve třech, možná dobře, že jsem přiběhla. Stáhla jsem křídla k tělu a doufala, že jsem jim nenarušila taktiku. Ale viděla jsem, jak Kaya se stahuje, aby losici nahnala a Varja s Arminiem ji mají stáhnout. Brácha byl velký, už byl silný, ale stačí na to? To já jsem silnější teda, projelo mi hlavou ještě. Možná by nebylo i od věci zasáhnout z vrchu. To by šlo. Vyletět a sletět pak na ni, to by ji dostalo na zem raz dva. Ale ještě jsem s křídly nelovila. Nechci se jim do toho motat, jestli už to mají naplánované, řekla jsem si pro sebe ještě a doufala, že jsem nepřišla úplně pozdě.
Zalehla jsem prakticky k zemi, křídla jsem přitiskla, co nejvíc to šlo a vyrazila k nim. Tak, abych ji nevyplašila. Koukla jsem na Varju. Můžu ji vzít zepředu, nebo jim pomoct ji obletět, nebo nahnat z druhé strany, než jde Kaya. Nechám to na Varjovi, jestli jsem vůbec potřeba a když, tak co bude nejlepší. Byla jsem připravená se případně stáhnout, anebo hned jít do lovu, protože to bylo něco, co mě bavilo a v čem jsem si byla poměrně jistá. A evidentně víc než Arminius, ze kterého ta nervozita sálala až sem.

Byla jsem za fakt, že Varja je opravdu u nás ve smečce velmi ráda. To, že jsme se tehdy potkali, mu změnilo život a to jsem to ani netušila. Ale jistě ještě bude čas si o tom popovídat, protože jsem měla radost, že tu je. Byl to můj první dospělácký mentor a kamarád. Sice jsme se viděli krátce, ale díky němu jsem se naučila dost věcí.
Na jeho odpovědi jsem se usmála. Pak dodal, že je možnost vyrazit na lov. Jenže já se na chvilku zasekla. Netušila jsem proč, ale jako kdyby se mi zamrazilo vnímání, chtěla jsem jít, pak zase ne, ale nakonec jsem si řekla, že půjdu. Snad není pozdě, projelo mi hlavou. A tak jsem ještě vyrazila, přinejhorším jen přihlížet.

>>> Jižní Galtavar

<<< Jeskyně

Vyrazila jsem z úkrytu ven, křídla připnutá k tělu a těšila se na to, že půjdeme konečně lovit. Na to jsem se těšila už takovou dobu. Ale trošku jsem znervózněla z toho, když jsem viděla, jak se tam všichni hrnou. Takových vlků pohromadě jsem horko těžko snášela, ale musela jsem to zvládnout. Přicupitala jsem tedy k mamce, která začala dávat instrukce a poslouchala. V tom jsem spatřila vlka, který se k nám blížil. Je to... opravdu on? Nemohla jsem ho nejdříve poznat, byl mohutnější mi přišlo, a měl cosi na tlapce. Přimhouřila jsem oči, ale když se přiblížil, doskočila jsem k němu. "Varjo!" Křikla jsem, když jsem k němu došla a dloubla do něj tlapkou. Něco jako, když by na vás vlče skočilo a začalo kousat ucho, jen to jsem moc neuměla.
"Taková doba... ráda... tě vidím, ty jsi u nás? Ve... smečce?" Měla jsem spoustu otázek, ale byla jsem ráda, že tu je. A dokonce s námi podnikne i lov, prý byl lovec smečky? Jakto, že jsme se ještě nepotkali... ale lepší teď, než nikdy! Lehce se mi rozkmital ocas a mírně jsem se pousmála. Doufala jsem, že si mě bude pamatovat.

Nápad na lov byl za mě super, proto jsem přikývla a poslouchala, co mi poví Sib, jak se měla. Povídala toho dost, ale bylo to fajn zase vědět, že jsme tu všichni. O tom, jak jsem letěla na ostrovy přes moře jsem teď úplně mluvit nechtěla, naštěstí se mě na nic nezeptala, takže jsem byla v klidu. Nerada bych, abych působila tak, že se nad někým vytahuju.
Nakonec se odsouhlasilo, že se jde lovit. Šlo nás celkem dost, což bylo fajn, alespoň jsem se mohla s trochou dalších vlků seznámit. Mamka šla ještě něco vyřídit a černo světlá vlčice se nám představila jako Cynthia, která řekla, jestli počkáme venku. Neváhala jsem ani chvilku a vyrazila za nimi.

>>> Borůvka

// Strašně se omlouvám taťkovi, úplně jsem přehlédla, že tu je taky :(

Sledovala jsem rodiče a poslouchala mamku. Řekla mi, že díky tátové magii taky jednou letěla a bylo to skvělé, takže chápala můj pocit. S rozdílem, že já mohla létat, kdy jsem chtěla. Za tohle jsem nepřestávala být nikdy vděčná, ať už to byl nápad číkoli.
Novinky se na nás vychrlily a já sledovala mamku, jak je přijala. I taťka. Ale vypadal, že je unavený, což potvrdilo i to, že se pak rozloučil a šel si odpočinout do jeskyně. "Dobrou tati," řekla jsem mu a věnovala mu mírný úsměv, který jsem ze sebe vydolovala až kdo ví kde. Jenže pak přišla mamka s nápadem. "Na lov?" Pozdvihla jsem obočí. Jakože na velký lov? Tak to je super! Vysokou jsem ještě nelovila, většinou jsem si zvládla ulovit jen něco malého, pro sebe. Ale smečkový lov zněl skvěle. "Tak jó! Ráda... půjdu a naučím se," přikývla jsem směrem k mamce a protáhla do celé své krásy křídla, která už celkem těžkla z toho, jak se s nimi nehýbalo.
V tom k nám z dálky přicupitala i sestra. "Sib," kývla jsem k ní. Byla jsem ráda, že ji vidím. Dlouho jsme se neviděly a chyběla mi. Určitě víc, jak Arminius. Vtip. "Hodně novinek... co ty? Jak... se máš?" Zeptala jsem se jí ještě, i když jsem počítala s tím, že co všechno je nového jí povypráví spíš mamka. Ze mě by se to dostávalo ještě za týden.