Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 6/10 - Odine

Zajímala jsem se o Odine, odkud je a jestli je místní. Vypadalo to, že její rodiče budou taky celkem kousci, když si nechali narodit vlčata jinde, než ve smečce. Ale na druhou stranu jsem to i chápala, tohle vlk asi nenačasuje. Přikývla jsem, když to dořekla. "Tak to... jo. Ale jestli tam máš... rodinu, asi by... to byla škoda," dodala jsem ještě a naposledy ze sebe oklepala zbytky vody. Cítila jsem, že už jsem celkem suchá.
Jakmile se zeptala mě, lehce jsem pokrčila rameny. "Asi... moc vlků tam neznám, tak... je to těžké. Mám tam... sourozence, ale... brácha je trošku... svůj a ségra nevím. Nevím, kde je," dodala jsem ještě. Moc mi dlouhé monology nešly, ale neskutečně jsem se zlepšila. Navíc mi přišlo, že před Odine to šlo i celkem samo. Možná proto, že jsme toho měly dost společného...
Na její poslední slova jsem se taky usmála. Moc mi projevování emocí nešlo, vlastně vůbec, ale přišlo mi, že úsměv byl teď na místě. "Dobře... a fakt děkuju. Je něco... jak ti to můžu... oplatit?" Zeptala jsem se rovnou. Asi teď jí nic nenapadne, ale kdo ví. Třeba má nějaký tajný plán v hlavě, co chce komu provést.

Srpen 5/10 - Odine

Vypadalo to, že vlčice je trošku zdrženlivá a asi si prošla svým, nicméně jsem byla ráda, že si chtěla alespoň trošku povídat. Přeci jen, po tom, co pro mě udělala by bylo zvláštní tu jen sedět a civět na sebe. "Asi? Vrbová... tu neznám. Je to tam... pěkné?" Zeptala jsem se ještě. "Já jsem se narodila... v Borůvkové smečce. Znáš?" Přizdvihla jsem lehce obočí a zastřihala ušima. Moc mi konverzování nešlo a vlastně jediný, s kým jsem si trošku rozuměla, byl Sirius, takže to bylo zvláštní. Ale nebylo to nic, co by bylo nucené, což bylo fajn.
"Mám je... od mala," řekla jsem a lehce s nimi cukla, abych v nich měla zpátky cit. Už byla skoro suchá, i když slunce tak ostré nebylo, jelikož byl večer. Podívala jsem se na západ sluncem nad jezerem, byla to vlastně celkem pěkná podívaná. "Jen jsem s nimi ještě... nezkoušela plavat. A už... ani nebudu," zazubila jsem se a podívala se zpátky na Odine. "Jsi fakt... hodná, děkuju. Vážím si toho," dodala jsem ještě a lehce pohodila špičkou ocasu.

Srpen 4/10 - Odine

Celé to byla složitá situace, ale musela jsem uznat, že ačkoli vlčice vypadala mladší, poprala se s tím jako nikdo. I někteří dospělí vlci by mohli dát tlapy pryč a nechat mě se tam plácat doteď. Byla jsem jí opravdu vděčná.
Představila se mi jako Odine. Přikývla jsem na znamení toho, že jsem ráda, že se představila a nenechala mě v tom. Asi by fakt bylo po mně. "Odkud... jsi?" Zajímalo mě to, vypadala, že se tu narodila, ale třeba se tu nedávno objevila. Taky mi ale nemusela říkat nic, nevěděla jsem, co od ní čekat.
Na její další doporučení jsem přikývla. "Nějak jsem to... neodhadla. A nedošlo mi... že křídla... budou tak těžká. Když jsou mokrá," zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Rozpovídala jsem se celkem dost, až jsem se sama překvapila. Konverzace s ní šla poměrně snadno, bylo to zvláštní. "Bylo to... úctyhodné. Ne každý... by to dokázal, ještě jednou děkuji."

Srpen 3/10 - Odine

Všechno to bylo už za mnou, ale stejně jsem v hloubi duše teď měla z vody respekt. Minimálně do doby, než se naučím v ní využívat křídla. Protáhla jsem si je a oklepala se, co to šlo, ale tak, aby to vlčici ještě více nenamočilo. "Děkuju ještě jednou... ne každý by... pomohl," vysoukala jsem ze sebe a posadila se na pláži. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si toho, že jsem přežila. "Jsem Keziah," představila jsem se ještě a prohlédla si ji. Měla jednoduché, ale přitom zajímavé zbarvení, černá přecházela do světlé na břiše a tlapky zase do černé. Máchla jsem lehce ocasem.
Když mi poradila, že příště by nemusela být poblíž, ať si dávám bacha, lehce jsem se usmála. Moc mi tohle nešlo, ale byla jsem jí vděčná. "Budu to muset... vypilovat. Plavat... s křídly... není tak snadný," lehce jsem se zazubila a ještě jednou je v celé své kráse protáhla tak, aby z nich voda trošku okapala. "Máš... celkem sílu," řekla jsem ještě.

Srpen 2/10 - Odine

Přecenila jsem svoje schopnosti a zkusila si zaplavat, ale brzy mi došlo, že s křídly to tak jednoduché nebude. Takže jsem se po chvíli začala plácat ve vodě jak vorvaň a doufala, že se neutopím. Nebýt však dobré duše, asi bych to měla už za sebou.
Ucítila jsem, jak mě někdo chytil za kůži na krku. Doufala jsem, že to není brácha, aby se nemusel zase chvástat, ale byl to někdo cizí. V momentě, co jsem se postavila a dosáhla na dno jsem vyplivla vodu, kterou jsem si nalokala. Otočila jsem se hned za sebe a sledovala vlčici, která stála ve vodě. Zachránila mi život. Oklepala jsem se a sklonila uši. "J-já... děkuju," dostala jsem ze sebe, když jsem se z toho dostatečně dostala. "Zachránila... si mě," podívala jsem se na ní vděčně a začala se pomalu soukat na břeh, abych se z toho trošku více dostala.

Srpen 1/10 - Odine

Kráčela jsem pomalým krokem směrem k jezeru. Bouřky se přehnaly, ale obloha stále byla zamračená, takže aspoň nebylo tak nepříjemné horko. Slunce nepálilo do kožichu a chvílemi to i vypadalo, že bude i pršet. To mi vůbec nevadilo, naopak. Teď to bylo možná to, co bych potřebovala. To mě dovedlo k myšlence - mohu létat i za deště? Netušila jsem, jak moc jsou moje křídla odolná, ale co jsem věděla bylo to, že ptáci za deště nelétají. Takže mě to zajímalo. Ale zatím nepršelo. Možná kdybych se namočila ve vodě, mohla bych to zkusit?
Došla jsem tedy blíže k jezeru. Všimla jsem si nedaleko sedící vlčice, asi, podle postavy, ale nevěnovala jsem jí tolik pozornosti. Bez váhání jsem vlezla do vody a snažila se namočit celá. Plavat jsem uměla, ale vlastně ne s křídly. To jsem ještě nezkoušela. Ale to mi došlo až ve chvíli, co už jsem dělala poslední krok a dno bylo fuč. Začala jsem plavat, ale křídla byla celkem těžká. Takže jsem se začala částečně topit. Bylo to ze začátku celkem komické, ale nabíralo to na vážnosti ve chvíli, kdy jsem se zmateně snažila dostat zpátky na místo, kde dosáhnu, ale místo toho jsem plavala dál. Takže mi sem tam zajela hlava pod hladinu a já se pak vynořila a snažila nadechnout. Panikařila jsem. Plácala jsem kolem sebe. "P-pomoc," křikla jsem zlehka, když jsem se zase ponořila pod vodu. Je po mně...

Vlk, který se tu zjevil a stál opodál, evidentně nebyl ten, co by se mnou hned navázal konverzaci. Za to jsem byla prakticky i ráda, nicméně po pozdravu se jal otázky. Na co jiného by se taky mohl ptát, než na moje křídla. Lehce jsem pohodila ocasem. "Ano," odpověděla jsem na první otázku. "No... spíš ne. Nevěděla jsem... to," pokrčila jsem lehce rameny a mírně s křídly pohla tak, že se více přitiskla k tělu. "Ale... je to nejlepší dar. Jsou... skvělý," vysoukala jsem ze sebe. Na konverzaci s úplným cizincem to byl celkem pokrok.
Když se zeptal, jak tomu tady říkáme, jestli za to může magie, naklonila jsem hlavu mírně na stranu a střihla ušima. "Asi... Nevím, jak to... Život dělá," dodala jsem ještě a koutkem oka se snažila sledovat, jestli tu nikdo další není. Větší společnost bych teď nezvládla. "Jsi... odněkud jinud?" Asi trošku hloupá otázka, ale lepší než ta, co jsem měla v hlavě původně - jestli je cizinec. "Nevíš moc o... magiích?" To byla zrovna škoda, ale asi jak se to vezme. "Chtěla jsem... je trochu trénovat." Musela jsem se přiznat, navíc, třeba o nich ví, ale jenom ze slušnosti dělá, že ne. Kdo ví. Nebo naopak o nich moc neví a bude se chtít třeba přidat? Jeho naježení jsem však přehlédla, protože mě nenapadlo, že by při konverzaci o magiích mu mělo být něco proti srsti.

• Hledám samici.

• Typ vztahu? Partnerku na celý život, pokud možno.

• Co mohu nabídnout? Věrnou vlčici, která je skvělá posluchačka, nikdy nezradí. Trošku takový okřídlený bodyguard.

• Jaký charakter chci pro svého vlka? Pro Kezi si představuji dva typy vlčic.
1. - Bláznivá, ukecaná, střelená, která ale bude s Kezi mít ten vnitřní klid. Bude jí furt něco povídat, až jí vypovídá díru do hlavy, takže Kezi nebude muset tolik mluvit. Budou spolu cestovat, objevovat, možná se někde usadí, možná ne.
2. - Dominantní, ta, ke které bude Kezi trošku vzhlížet. Bude na všechny zlá a protivná, jen ke Kezi bude milá. Budou moct spolu být na ostatní nepříjemný, ale společně to budou zlatíčka.

• Do kdy se chci dát dohromady? Nespěchá to, ale ráda bych co nejdříve, aby se trošku Kezuš char začal vyvíjet.

• Moje plány do budoucna? Nemám asi nic konkrétního.

• Medailonek - Kezi je taková tichá duše, která je ale velmi silná a nebojácná. Nemá z ničeho strach, trošku takový hrom do police, který si umí dupnout. Raději se ale straní, nemá ráda velké davy a moc toho nenamluví. Nicméně pro vlčici, se kterou by si padly do oka, by udělala první poslední, chránila by ji životem a sejmula by všechny, co by se na ní jen křivě podívali. Psát můžete sem, do komentáře, nebo na Skyl do vzkazů ♥

Dopadla jsem na tlapky a spokojeně vydechla. Slunce bylo ještě stále poměrně jemné, ale i tak pálilo a na černém kožichu o to více. Snažila jsem se na to tolik nemyslet, protože tohle místo mi přišlo jako fajn spot na procvičení magií. Navíc jsem tu byla sama.
Tedy, to jsem si jenom myslela.
Do chvíle, než jsem uviděla siluetu vlka, který se ke mně blíží. Stáhla jsem křídla k tělu a nijak nereagovala. Uslyšela jsem jen, jak si něco broukl pod vousy a všimla si jeho parohů na hlavě. Asi měl s magií taky co dočinění, možná byl zkušený, co já vím. Ale nehodlala jsem to teď nějak extra zjišťovat. "Zdravím," řekla jsem jen slušně, abych nepůsobila nevychovaně a začala jsem přemýšlet, jestli odtud mám odletět a najít jiné místo, nebo dát tomuhle černoušovi šanci.

<<< Zrádcův remízek

Postupně jsem přeletěla les a všimla si louky, která vypadala dobře. Z mého pohledu z výšky se zdálo, že tu nikdo nebyl, takže to bylo první dobré znamení. Roztáhla jsem křídla, abych mohla plachtit a postupně přeletět celé území a zjistit, jestli tu opravdu nikdo není. Nechtěla jsem nikoho ohrozit a hlavně jsem nechtěla, aby někdo viděl, jak mi to nejde.
Pomalu jsem stáhla křídla k tělu a jako střelka jsem se spustila k zemi. Přistání bylo hladké, už mi to opravdu celkem dobře šlo. Dalo by se říci, že jsem si začínala být velmi jistá, možná více, než na zemi. Ale to bude chtít ještě nějaké zkušenosti. Teď už jen zbývalo zjistit, jak na to, abych mohla magii použít, když vlastně ani nevím, jakou mám.

<<< Roh hojnosti

Přes pláň jsem se dostala až nad les. Tam to asi nebylo úplně ideální. Ať už moje magie bude jakákoli, nebylo by fajn, kdyby to byl oheň a já to v tomhle parnu zkoušela v lese. To by asi bylo všem jasné, jak by to mohlo dopadnout. Třeba budu mít vodu po mamce? Kdo ví. A co mají asi za magie Siberia a Arminius? Snad nebude mít Arminius tu samou, to už by nezvládl, napadlo mě. Přála jsem mu, aby měl takovou, jaká mu sedne nejvíce. Protože mi přišlo, že trošku záviděl moje křídla, tak jsem mu přála to, aby alespoň magie sedla k jeho charakteru. A u Siberie jsem si nebyla jistá vůbec, ale taky jsem jí přála jen to nejlepší. Byla jsem pěkně zvědavá.

>>> Magický palouk

<<< Středozemka

Letěla jsem chvílemi rychle, hlavně proto, abych cítila studený vzduch v kožichu. Slunce pralo už pěkně silně, ačkoli bylo ráno. Bylo to fajn, ale bylo pěkné dusno. Takže proletět se bylo o něco lepší, než jít po tlapkách na zemi. Při té představě mi bylo ještě větší teplo, protože už takhle to pražilo, jako blázen. Natož na zemi.
Proletěla jsem přes planinu a sledovala místo, které bude otevřené a dostatečně vhodné na to, aby se tam mohly procvičit magie. Kdo ví, jaké jsem vlastně ovládala, nebo alespoň jednu, takže jsem to chtěla zjistit a musela jsem u toho být opatrná. Chtělo to najít na to vhodné místo.

>>> Zrádcův remízek

<<< Borůvkáč letem

Vynesla jsem se do vzduchu a užívala si to. Zase ten pohled, ta moc toho vidět všechno z výšky. Bylo to prostě nepřekonatelné, ať už si každý říkal, co chtěl. Tohle bylo přesně to, co jsem ve svém životě potřebovala. Teď už mi ale zbývala ještě jedna věc, kterou jsem si potřebovala trošku více osvojit a tou byly magie. Chtělo by to nějaké místo, kde se zastavím a vyzkouším to, jak to funguje. Možná jsem to měla probrat a zkusit s mamkou? Ale oba rodiče vypadali, že si chtěli odpočinout, proto jsem je do toho moc nechtěla tahat. Pokračovala jsem tedy dál.

>>> Roh hojnosti

<<< Jižní Galvatar (přes Mahtae sever)

Dotažení potravy bylo poměrně jednoduché, vzhledem k tomu, kolik nás na to bylo. A já měla sama síly dost, navíc Varja vypadal, že měl taky velké svaly, takže to byla pohoda. Varja mě ještě uklidnil a já na něj jen děkovně mrkla. Nebylo třeba k tomu cokoli dodávat, chtěla jsem si s ním více popovídat, ale on pádil do úkrytu. Asi tam měl ještě nevyřešené věci, takže jsem si řekla, že teď, když vím, že je ve smečce, můžu se s ním potkat i později.
Jen jsem mu poděkovala a koukla na bráchu, na kterého jsem hodila lehký úsměv. Taky bych ráda trávila trošku více času i s ním, ale teď jsem chvíli chtěla být sama. Proletět se a trošku se uklidnit, po tom všem.

>>> letem přes propadlinu a Medvědí jezírka na Středozemku

Červenec 10/10

A tak jsem si v klidu poletovala, uklidnila mysl a vyčistila duši. Cítila jsem se zase jako nová, připravená na to, čelit všem těm věcem, co mě na zemi čekají. Jako kdyby při vzletu do vzduchu to všechno bylo pryč. Cítila jsem jen vítr a slunce, opírající se do mého černého kožichu, ale žádné problémy, starosti ani stresy. Bylo to osvobozující. Chtělo to si udělat výlet, proletět se někam, kde jsem ještě nebyla. Zachtělo se mi vyrazit třeba někam do hor. Dneska na to bylo počasí, jako stvořené. Nebyl žádný vítr, slunce hřálo a vysoko v horách nebude takové dusno a parno, jaké začínalo být tady.
Proto jsem připla křídla k tělu a sletěla k zemi. Bylo na čase se zase vrátit na zem a pak už jen vymyslet, kam a co dál.