Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< letem ze Švitořivého lesa

Vzduchem to vážně bylo něco jiného. Neměla jsem vůbec žádný strach, nejistotu, nic. Cítila jsem se jen, že jsem byla volná. Pocit, který mě polil v lese, jako kdyby se ztratil a já se cítila ve vzduchu jistější a jistější. Měla jsem radost, bylo to něco, co mě začalo neskutečně bavit a já si to užívala, proto jsem se nebránila žádné chvilce, kterou jsem mohla ve vzduchu strávit. Bylo to opravdu skvělé a vlk, který tuhle možnost neměl, to nemohl pochopit. Opravdu jsem byla vděčná za možnost mít křídla. A modlila jsem se, že je budu mít už do konce svých věků. Bylo to neuvěřitelné.

>>> letem přes Travnatý oceán a Esíčka na Středozemku

<<< letem
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les

Být ve vzduchu bylo skvělé. Ale když byla noc, musela jsem uznat, že orientace byla náročnější, než jsem čekala. Proto jsem neváhala a chvilku na to, co jsem spatřila koruny stromů, jsem se snesla níže. Přistála jsem hned na kraji lesa, protože přistávat mezi stromy by byla dobrá sebevražda. Přišlo mi jako skvělý nápad se jít projít trochu lesem a zkusit zjistit, jak les vypadá, tak jsem tak i učinila.
Vyrazila jsem kupředu, míjela stromy a nevnímala to, jaká těžká tma je. Byla hustá, že by se až skoro dala i krájet, ale já jsem to moc nevnímala. Vlastně vůbec, bylo mi to upřímně jedno. Moc toho nebylo vidět a já jen doufala, že nenarazím na spícího vlka, kterému bych rozhodila spánkový režim.
A jak jsem tak pokračovala lesem, uslyšela jsem nějaké kroky za sebou. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla a vše jako kdyby úplně utichlo. Zamračila jsem se, ale pokračovala jsem dál. A zase. Začalo mi to nahánět husí kůži, chlupy mi stály snad i na zadku. "Je tu někdo?" Zeptala jsem se. Když v tom najednou jsem uslyšela ránu. Mohla to být větev ze stromu, nebo nějaký netopýr, který prostě neudržel svoje tělo a spadl, ale lekla jsem se. Nebudu kecat. Čas vypadnout, řekla jsem si a vyrazila odtud pryč. V první mezeře jsem se odrazila a raději to vzala vzduchem. Fuj! Oklepala jsem se ještě.

>>> letem přes Skvělé místo pro Život a Převrácenou planinu na řeku Kierb

Říjen 5/10

Svět kolem mě se vytrácel, mizely poslední zbytky vědomí. Věděla jsem, že až se probudím, budu zase silnější, připravená pokračovat, ať už zpátky domů, nebo za novými dobrodružstvími. Ale teď… teď jsem usínala, s vědomím, že hned jak se vzbudím, budu zase cestovat a objevovat nové krásy a zákoutí Gallirei. Přitiskla jsem ještě naposledy křídla k tělu, ale pocítila jsem v nich mírný tlak, takže jsem je ještě roztáhla a pořádně je protáhla. Cítila jsem, jak jsou o trochu těžší, než když jsem na výpravu vyrazila, proto bylo potřeba je teď nechat volně, aby i ony nabraly sílu. Zhluboka jsem se nadechla, protáhla je v celé své kráse a pak je volně přitiskla k tělu tak, abych o nich snad ani nevěděla. Spokojeně jsem zamlaskala, zavřela oči a usnula.

Říjen 4/10

Hluboký nádech, cítila jsem vůni mokré trávy a stromové kůry. Výdech, a s ním odcházela veškerá tíha cesty. Ještě jednou jsem si vzpomněla na rodiče, na smečku, a i když jsem věděla, že se k nim brzy vrátím, v té chvíli na tom nezáleželo. Teď jsem byla tady, pod širým nebem, a svět byl pro jednou neuvěřitelně jednoduchý.
Myšlenky mi začaly splývat dohromady, jako když se řeka stává součástí jezera. Už jsem necítila únavu, jen příjemné teplo, které se mi rozlévalo tělem. Oči jsem měla zavřené a s každým nádechem jsem cítila, jak se propadám hlouběji do klidu. Ještě jednou jsem si vzpomněla na cesty, na ty krásné chvíle svobody, a pak už jen cítila, jak mě měkké ticho noci pomalu vtahuje do spánku.

Říjen 3/10

Ale ještě ne. Ještě si najdu klidné místo k odpočinku, možná na okraji lesa, kde mě bude konejšit noční vítr. Na chvíli zastavím, zavřu oči a nechám se pohltit tím tichým pocitem míru, než se vydám zpět. To zní jako dobrý plán, řekla jsem si. Po všech těch dnech putování si zasloužím odpočívat. Ještě naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe – stromy tu šeptají s větrem, jejich listy tančí v šeru. Přesně tady, na okraji lesa, bude ideální místo. Pomalu jsem si lehla do měkkého mechu. Cítila jsem, jak mi chlad země uklidňuje unavené tělo. Zavřela jsem oči a na chvilku se nechala unášet tím tichým šepotem přírody kolem sebe. Bylo to zvláštní – jako kdyby mi les sám přál dobré sny. Každý zvuk, každý závan vzduchu mě jemně ukolébával.

Říjen 2/10

Viděla jsem tolik zajímavých věcí: stáda jelenů, co se pohybují lesem jako stíny, slyšela jsem zpěv ptáků, které jsem předtím nikdy neslyšela. A přitom jsem cítila, jak se každým krokem stávám silnější a jistější. Ale zároveň se ve mně mísí únava. Tlapy už protestují s každým dalším krokem a myšlenky mi stále častěji sklouzávají k domovu. Již brzy bude čas k tomu se zase odebrat zpátky do Borůvkového lesa a ukázat se rodičům. V momentě, kdy jsem se cítila jistá, jsem vyrazila na toulky a zatím jsem stále pryč. Musí o mě mít starost. Jistě mají strach. Měla bych se tam brzy objevit a říct jim, že jsem v pořádku. To byl taky můj plán. Ale chtěla jsem stihnout ještě něco předtím.

Říjen 1/10

Doběhla jsem postupně až do lesa. Proplétala jsem se mezi stromy. Prošla jsem tolik míst, že mi to teď připadá skoro jako sen. Před pár týdny jsem ještě neznala nic jiného než území naší smečky, a teď... Teď mám tlapy plné prachu z cizích lesů, v hlavě zvuky neznámých řek a v srdci pocit volnosti, jaký jsem nikdy předtím necítila. Cestovat sama má něco do sebe – nikdo mi neříká, kam mám jít nebo kde se zastavit. Jdu, kam mě vedou tlapy, a svět přede mnou se stále mění. Cítila jsem se spokojeně. Zejména z toho všeho, co jsem navštívila a co jsem viděla. Donutilo mě to se pořádně místy zastavit a rozhlédnout, abych si prohlédla každý detail.

<<< letem z Prstových hor

Letěla jsem stále dál, bylo to opravdu něco. Neskutečně mě to bavilo. Snažila jsem se moc nedívat pod sebe, ale zajímalo mě, jestli spatřím nějakého vlka pod sebou a jak bude vypadat takhle z výšky. Nechtěla jsem se však v letu rozhodit, proto jsem se snažila se dívat spíše před sebe. Navíc jsem byla dost vysoko k tomu, abych zahlédla někoho pod sebou. Asi to moc reálné nebylo.
Pokračovala jsem dál, až jsem pocítila, že mi trochu těžknou křídla. Musela jsem na chvilku zase zastavit a odpočinout si, proto jsem si vybrala les, který byl nedaleko přede mnou. Naklonila jsem křídla a sklonila směr letu přímo k němu.

>>> přes Převrácenou planinu a Skvělé místo pro život do Švitořivého lesa

<<< letem z Palmového ostrova

Být ve vzduchu bylo nepopsatelné. Bylo to osvobozující, přímo uvolňující a uklidňující. Měla jsem sto chutí se zastavit za Životem a znovu mu nespočetněkrát poděkovat za to, že mi vůbec takový dar umožnil. Ale zatím jsem si to jen užívala. Doufala jsem, že nepřijde žádný moment překvapení a křídla se neztratí.
Letěla jsem přes místa, která jsem ještě před chvilkou šla pěšky. Takhle to bylo snazší, ale stále jsem přeci jen neměla tolik vytrvalosti k tomu, abych letěla dlouho v kuse. Musela jsem si odpočinout. Nicméně jeden další let mě moc nevyčerpal, takže jsem teď mohla v klídku pokračovat.

>>> přes Tmavé smrčiny a Tenebrae na Elysejská pole

<<< z Pouště přes Konec světa

1) Přeletět vodu na oba Gallirejské ostrovy (Papouščí a Palmový)

Doběhla jsem až na místo, kde byl teda pěkný rozhled. Zastavila jsem se a podívala se před sebe. Voda tu byla o trochu světlejší, ale stejná, jako byla na severu. Tam, kde jsem přelétala na první ostrov. Doufala jsem, že tohle jsou jediné dva, abych se mohla pak doma pochlubit, že jsem byla na obou ostrovech, které tady na Galli jsou.
Neváhala jsem ani sekundu a zhluboka se nadechla. Roztáhla jsem kompletně, do celé své krásy, svá křídla a odrazila se. V tu chvíli jsem s nimi začala máchat a doufala, že to bude tak snadné, jako předtím. A bylo. Šlo to hladce, vyletěla jsem do vzduchu a postupně letěla až k ostrovu. Přestože byl obehnaný vodou, bylo fajn se na něj dostat i takhle.
Když už jsem byla nad ostrovem, spatřila jsem stromy, které vůbec nebyly podobné těm, které jsem znala doposud. Byly vysoké a jinak urostlé, kmeny byly úzké a já je zaujatě sledovala. Přistála jsem do písku na pláži a podívala se zpět. Cesta byla naštěstí krátká, přišlo mi, že byla kratší než na první ostrov. I tak jsem ale byla ráda, že si můžu odpočinout.
Nechtěla jsem se tu dlouho zdržovat, mohlo to tu být zrádné a mohla tu žít zvířata, která by nebyla spokojená s mojí přítomností. Naštěstí se žádné takové neobjevilo, nenarazila jsem na nikoho, kdo by tu byl, a to jsem prošla poměrně kus pláže. Nebudu to pokoušet, projelo mi hlavou a tak jsem se vydala zpátky na pevninu. Ale možná jsem se chystala se ještě trochu proletět, přeci jen... byla to hrozná zábava!

>>> letem přes Konec světa a Poušť na Prstové hory

<<< Z Tmavých smrčin přes Prstové hory

Proběhla jsem postupně lesem, až jsem se dostala někam mezi hory. Ale ne, doufám, že tady zase nebudou ti hlodavci, co jsem potkala předtím, projelo mi hlavou. Ten zážitek už jsem nepotřebovala, aby se opakoval. Proto jsem trošku přidala a přiběhla až na poušť.
Ta se mi už z principu nelíbila, protože mi přišla ve vší slušnosti stejná, jako všude jinde. Nakrčila jsem čenich a bořila tlapky do písku, což tomu taky moc nepřidávalo. Nemusela jsem tuhle krajinu a dávala jsem to dost jasně najevo. Ale i tak jsem pokračovala po směru ostrova, který jsem zahlédla od řeky.

>>> z Konce světa na Palmový ostrov

<<< z Kopretinové přes Tenebrae

Dorazila jsem k řece. A měla jsem pravdu, byla pěkně dlouhá a její proud byl poměrně rychlý. Spatřila jsem však, jak se v dálce ke mně valí kus kůry po proudu. Měla jsem štěstí. Neváhala jsem a opatrně na něj naskočila. Namočily se mi tlapky, ale jela jsem. Aspoň si odpočinu, napadlo mě chytře a já pokračovala. Když jsem dojela až skoro ke konci řeky, uslyšela jsem, že někam padá. Raději jsem z kůry seskočila a rozhlédla se. Viděla jsem hodně v dálce ostrov, ale dalo se dojít po pevnině blíž. Tak jdeme.

>>> přes Prstové hory na Poušť

<<< přes Plamínek z Borovicové školky

Probíhala jsem skrze stromy, až jsem se dostala k nějaké řece. Ta byla ale velmi zvláštní, měla totiž červenou barvu, nebo se mi to alespoň tak zdálo. Chtěla jsem to prozkoumat, ale to jsem mohla taky až po cestě zpět. Teď jsem se chtěla ještě pořádně proletět. To mě opravdu bavilo. Vyrazila jsem tedy dál, přebrodila řeku a postupně se dostala až na louku, kterou ohraničovaly lesy. Spatřila jsem však v dálce řeku, takže jsem neváhala a vyrazila za ní. Ta určitě vede někam k větší vodě.

>>> přes Tenebrae na Tmavé smrčiny

<<< přes Středozemku z Medvědích jezírek

Vyrazila jsem zase kupředu. Létat mě bavilo, proto jsem se rozhodla to tu ještě v okolí prozkoumat a třeba narazit na místo, kam bych mohla zase doletět. To bylo super, opravdu jsem si to užívala, takže jsem neváhala a vyrazila kupředu.
Prošla jsem přes pláň, která teda byla pěkně dlouhá, až do nějakého lesa. Ten se mi moc nelíbil, takže jsem to vzala poměrně rychle, abych se dostala ven a mohla pokračovat dál. Voda určitě bude někde dole, na jihu, napadlo mě, proto jsem tam i vyrazila, tím směrem.

>>> přes Plamínek na Kopretinovou louku

6. Dělat, že jsi úplný hloupý a donutit jiného vlka, aby ti začal říkat Hloupý Honza/Hloupá Hanka. 3/3

Vůbec jsem nechápala, co se to tu dělo. Vlčice mě asi brala jako úplné vlče, nebo nevím, proč se mnou hned začala hrát nějakou takovou hru. Trošku mě to znervóznilo, ale řekla jsem si, že proč ne. Nechtěla jsem je tu však rušit, všimla jsem si ještě dalšího vlka nedaleko nás.
Jenomže moje snaha nebyla úplně taková, jaká by měla být. Tedy, snažila jsem se dost, ale neuměla jsem si jednoduše hrát, jako ostatní vlčata, která byla nabitá energií. Na mě tohle nebylo a hlavně mě vlčice úplně rozhodila dotykem. Když mi řekla první větu, lehce jsem naklonila hlavu na stranu a zavrtěla ní. "Jsem... Keziah?" Dodala jsem trochu nejistě, protože jsem nevěděla, jestli je to součást hry, nebo ne. "Dobře, ahoj," řekla jsem, když se mi představila a zastřihala jsem ušima. Lehce jsem si protáhla jedno křídlo a poslouchala ji. Představila mi i druhého vlka, který byl opodál, na kterého jsem jen lehce kývla hlavou. "Tak... jo, zahrajem," řekla jsem jen ještě trochu nervózně a pomalu přešlápla.
Tohle setkání bylo pěkně rychlé, ale nevadilo mi to. Nechtěla jsem je vyrušit a furt to bylo lepší než to, co se mi stalo předtím. Máchla jsem ocasem a mávla na ně tlapkou. Pak jsem se otočila před sebe. A kam teď? Hlavně jinam, než jdou oni, to by bylo divný jít s nimi... nebo za nimi, zazubila jsem se lehce nad tou představou a vyrazila kupředu.

>>> Přes Středozemku do Borovicové školky