Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zurri | Září 1/10

Musela jsem na chvilku vypadnout z lesa. Ne, že by to tam nebylo fajn, ale chtěla jsem se trochu projít a na chvíli na nic nemyslet. Vydala jsem se proto k nedalekému jezeru, kde jsem si na chvíli sedla a nic nedělala. Pak jsem se zdvihla, napila se a prohlédla si ještě jednou můj odraz ve vodě. Líbil se mi ten klid, který tu byl.
Netrvalo dlouho a kus ode mě se objevila vlčice. Evidentně se o něco pokoušela, takže jsem si znovu sedla a sledovala ji. Protáhla jsem si křídla a dívala se, jak se snaží něco ulovit. Asi honila nějaké ptactvo, podle toho, co jsem tak vypozorovala. Bylo to celkem vtipné pozorovat, takže jsem ji nerušila a jen to tak zpovzdálí sledovala.

Přikývla jsem na slova mamky a poslušně zamručela. Pak už jsem jen počkala, než se všichni tři nalodí. Nebyli nejmenší, ale i tak se to pořád dalo zvládnout. Natáhla jsem se ještě níž, abych jim to usnadnila. "Po mně... vlastně nic nechtěl," odpověděla jsem Arsenovi, protože jsem si nevybavovala, že bych mu za to něco dávala, nebo se k něčemu upisovala.
Když se všichni dostali na záda, máchla jsem ocasem. "Připraveni?" Zeptala jsem se ještě, ale spíše to byl pokyn, než otázka. Pak už jsem jen roztáhla křídla, párkrát s nimi máchla a zabrala tak, aby to moc necuklo, ale abychom vzlétli do vzduchu.
Neletěla jsem vysoko, ale zase jsem chtěla, aby viděli, jaké to je z výšky. Letěla jsem pomalu. "Tak co, v... pohodě?" Zeptala jsem se celkem nahlas, aby to přes vítr slyšeli. "Nejdříve... se rozhlédneme a pak... když nebudete mít... strach, můžeme... zrychlit, hm?" Netušila jsem, jestli se náhodou nebojí, nebo něco. Musela jsem být extrémně opatrná.
Vyletěla jsem nad les, ale ne úplně vysoko, jako létám normálně. I tak jsem si dávala co největší pozor, aby všechny pohyby byly ladné. "Chcete někam... se podívat?"

Moc informací ohledně lovu jsem mamce neposkytla, ale nebylo moc co rozebírat. Jeden by na to raději zapomněl... "Bratr ti... toho řekne víc. Byl na mě... naštvaný, že jsem přišla pozdě... ale i tak jsem ji sundala z vrchu a pomohla." Rozpovídala jsem se celkem dost. Na konto Kayi jsem jen přikývla, asi to tak opravdu bylo.
Sledovala jsem malé sourozence a snažila si to trošku srovnat v hlavě. Bylo to těžké si uvědomit, že to jsou moji stejní bráchové a sestry, jako byla Siberia a Arminius, jako kdyby to pro mě byli cizí vlci. Ale teď byl můj okamžik se s nimi sblížit. Mamka ještě dodala, že tohle už by mohlo stačit a já se jen ušklíbla a souhlasně přikývla.
Nakonec na moji nabídku proletění byla pro. Cítila jsem, že je trošku nervózní. Když se mě zeptala, jestli ta křídla rostou se mnou, jedno jsem sklonila tak, abych na něj viděla a odrazila tak lehce měsíční svit. "Asi... asi jo. Jsou velká, ale... je to strašně fajn," dodala jsem ještě a švihla ocasem.
Líbilo se mi, jak jsou malí a opatrní se ke mně přiblížit. Nedovedla jsem si moc představit, že by na mě skočili a začali mi kousat ucho, nebo ocas, asi bych odletěla pryč. Tohle bylo vlastně fajn. Všem třem se moje nabídka samozřejmě líbila. Quercus řekl, že je pro, na což jsem přikývla. Stejně tak i malé Einor, která se těšila taky, jen bylo vidět, že se trošku straní. Chápala jsem ji, i když já měla bráchu jenom jednoho, neměla to chuděra úplně jednoduché, protože Arsen mi trochu připomínal Arminiuse. Byl taky takový... svůj. Na jeho otázku jsem stáhla křídla k tělu a podívala se na něj. "Začala mi růst... když jsem byla malá, jako vy. Asi... od Života," pokrčila jsem rameny. "Ale je to... nepopsatelně skvělý, to poznáte sami," usmála jsem se a lehla si na zem, načež jsem doufala, že je unesu všechny tři najednou. Chtěla jsem původně vzít každé zvlášť, ale byli ještě maličcí a já už v křídlech měla naštěstí dost síly. "Tak šup," pobídla jsem je a zapřela se do tlapek. "A neboj mami, vrátím je... v pořádku." Měla jsem v plánu být opatrná, kdyby se někomu něco stalo, vyčítala bych si to do smrti. Sice byla noc, ale cítila jsem, že za chvíli začne den a prolet nad ránem bylo jedno z nejhezčích věcí, co jsem zažila. Takže jsem se těšila.

Nerada jsem narušovala nějakou konverzaci, ale byla jsem ráda, že jsem mohla mamku zase vidět. Ani jsem netušila, kde je zbytek sourozenců, nicméně bylo fajn vidět zase Aithéra. Možná by to chtělo se pobavit příště jen s ním? A trošku se s ním seznámit. Ten mě pozdravil, já jen přikývla a on pak navrhl nějakou procházku, ale nesetkal se úplně s úspěchem.
Neměla jsem ráda pozornost, ale přiletět mezi tři vlčata mi bylo jasné, že strhne vlnu zvídavosti. Netušila jsem ale, co byla zač? Mamka mě přivítala s otevřenou náručí, což mi dělalo vnitřně radost. Byla jsem ráda, jen jsem to prostě nedokázala dát najevo, tak jsem jí alespoň na pár sekund položila čenich do srsti za krkem. Snad se to takhle dělá, ale ještě jsem potřebovala trénovat. Pak jsem udělala krok zpátky a sedla si. "Lov... byl v pohodě. Kaya... byla trošku... nesvá, přišla jsem později... ale Varja s tím byl v pohodě. Nikomu... se nic nestalo, takže... dobrý," řekla jsem trochu nervózně, protože na mě přistávaly tři páry očí, kterým jsem nevěděla, co říct.
Mamka neváhala a hned mi řekla, že to jsou mí další sourozenci. Počkat, co? Jakože mám další bráchy a ségry a všechno tohle? Cože? Chvíli jsem nevěděla, co na to říct a reagovat, ale pak jsem se na ně koukla a nahodila lehký úsměv. "No.. ahojte," koukla jsem zpátky na mamku a lehce se ušklíbla. "To už by... ale stačilo ne? Jestli... bude jeden z nich... jako Arminius, tak to potěš," zavtipkovala jsem s ladností a jen mírně do mamky ze srandy dloubla. Nějak jsem to potřebovala vstřebat.
Aithér odešel a já jsem pozorovala malého, černého, s bílými odznaky, co si prohlížel moje křídla. Bylo mi to jasné, ale nechala jsem ho. Řekl, že to je cool a představil se jako Arsen. Asi jsem na tyhle věci byla už trochu stará, ale dopřála jsem mu to. Roztáhla jsem je v plné kráse a pohlédla na hnědého a bílou. "Díky... a těší mě, Einor a Arsene," máchla jsem ocasem a hnědému jsem dala trošku prostoru. Einor se držela taky zpátky, ale bylo mi jasné, že jí to taky zajímá. "Co třeba... nechcete... se proletět? Ještě... bych vás zvládla unést," lehce jsem se zazubila a koukla na mamku, jestli nebude proti. Samozřejmě bych na ně dala pozor, aby mi jeden z nich náhodou nespadl, to byla samozřejmost.

<<< letem z Medvědích jezírek

Letěla jsem spokojeně, pomalu, ale tak, abych byla hned nad lesem. Nad ním jsem zpomalila a sletěla o trochu níže, takže jsem mohla být viděna někým, kdo se zrovna koukl na oblohu. Ale já nasála pachy a zacítila mamku, která nebyla daleko. Rozhodla jsem se to vzít za ní, ačkoli jsem netušila, co mě tam všechno čeká.
Stáhla jsem křídla k tělu a opět, střemhlav dolů jsem sletěla ke korunám, kde jsem je roztáhla a pomalu přistála k zemi. Když jsem dopadla na tlapky, rozhlédla jsem se a na všechny přikývla. Byla tu mamka, starší brácha Aithér, se kterým jsem se ještě nestihla tolik seznámit a nějaká vlčata. Byla černo bílá, bílo černá, bylo tady dost vlků. Na prázdno jsem polkla a pozdravila. "Zdravím," dodala jsem všem a přitiskla trošku nervózně křídla k tělu. "Ahoj mami," věnovala jsem jí trošku delší pohled a mrskla špičkou ocasu, "brácho," dodala jsem ještě a potom pohledem sjela k vlčatům. Nechtěla jsem jim zasahovat hned do konverzace a narušovat něco, co řešili, takže jsem jim všem nechala prostor, aby dořešili to, co řešili a pak až se mi věnovali.

Pak jsem si přála, aby zmizel a už jsem oči nezavírala. Rozplynul se ve vzduchu. A byl fuč, byla jsem tu zase sama. Spokojeně jsem zamlaskala a připravovala se, jak mu to všechno předvedu a budu se nad ním zase kasat, i když mi to bylo všechno ukradené. Ale bavilo mě vidět to, jak ho to hrozně štve.
Než jsem vyrazila do Borůvky, došla jsem k jezírku a napila se. Opatrně jsem lehla na břicho a spokojeně si dala pár pořádných doušků, které do mě šly, jako kdybych týdny nepila. Pak už jsem si jenom oblízla čenich a tlamu, odrazila se od země a vystřelila do vzduchu nad Borůvkový les.

>>> Borůvka letem

Nejdříve mi to nedávalo smysl. Nechala jsem magii ohně se stáhnout úplně. Chtěla jsem se na to podívat zblízka, abych zjistila, o co jde. Dokonce i páchl jako můj brácha! "Arme, jsi v pohodě?" Zeptala jsem se vlka, co stál přede mnou. Byl jak živý, ale jen stál a měl furt ten natvrdlý výraz. Když jsem se ho znovu dotkla, tlapka projela zase skrz. Zkusila jsem ním proběhnout. A šlo to, furt tam byl. To je jako kdyby to byla jenom iluze, moje představa v mé hlavě! To bylo něco! Dokážu si něco představit a to ukázat celému světu? Udělat z toho obraz? Tak to je pecka! Nadšeně jsem máchla ocasem, líbilo se mi to. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěla umět! A to jsem ani netušila, že něco takového existuje.

Netušila jsem ale, jak pokračovat teď. Cítila jsem, že toho dokážu víc. Zavřela jsem oči a snažila se o něco víc. Tolik, co to jen šlo. Oheň, hodně ohně, nejvíc ohně! Říkala jsem si pro sebe, když v tom jsem otevřela oči a doufala, že se něco stalo. Nejdříve jsem si myslela, že ne, ale když jsem se podívala pod sebe, viděla jsem, že hořím! "A-Á!" Křikla jsem a snažila se skákat, abych přestala, ale došlo mi, že mě to nepálí? Jakto, že to nepálí? Přemýšlela jsem. Kéž by tu tak byl Arminius teď a viděl to! Musím mu to ukázat. Ten by se tvářil.. jo, takhle přesně! Zavřela jsem oči a začala si to představovat. Jenže jsem nevěděla, že se svojí další magií dokážu to, co jsem zjistila, když jsem oči otevřela. Stál tam, můj brácha, přesně s tím pohledem a koukal na mě, jak celá hořím. "Armine! To čučíš, co?" Vyplázla jsem jazyk. Došla jsem k němu a chtěla se ho dotknout, ale moje tlapka prošla ním. Uskočila jsem. Co to?

<<< z Magického palouku letem

Svět z výšky byl prostě neuvěřitelný. Bylo to tak krásné, že jsem kolikrát prostě jen zpomalila a snažila se prakticky jen stát na místě, abych si to všechno prohlédla. Lesy byly menší, louky větší, než to ve skutečnosti vypadalo na tlapkách.
Spokojeně jsem stáhla křídla k tělu a jako letka jsem se střemhlav pouštěla k zemi. Měla jsem v tom už cit, dokázala jsem odhadnout přistání a všechno, takže jsem pak jen křídla roztáhla a spokojeně dopadla na tlapky. Chtěla jsem si ještě magie trošku zkusit, ale někde, kde nikdo nebyl a tady, tady to bylo nejlepší místo. Hlavně proto, že tu byla voda, takže kdyby oheň udělal neplechu, šlo by ho snáze zastavit.

Stála jsem tam, naproti sobě vlka a dělil nás oheň, který jsem vytvořila. Netušila jsem, jak to ovládat a co mám dělat, proto jsem doufala, že vlk trošku pomůže a zasáhne, ale stál tam jen jak tvrdé Y a nic nedělal.
Zamračeně jsem se začala zase soustředit a snažila se oheň stáhnout. Ze začátku mi to nešlo a cítila jsem, jak je blíž a blíž a hřeje, ale pak se to povedlo. Oheň se najednou začal zmenšovat, až dokud nezmizel. Otevřela jsem oči. Plamená koule, která tu levitovala, byla taky pryč. Spokojeně jsem oddechla. Z nějakého důvodu mi to šlo lehčeji, než jsem čekala.
O tom, že mám další magie, jsem ještě netušila. Rozhodla jsem se teď tomu nechat prostor a vrátit se zpátky do Borůvky. "No... nic, já... poletím. Tak... čau," řekla jsem, abych nebyla nezdvořilá a odrazila se. Pak už jen v rychlosti zašustěla křídla až do hrobového ticha, kdy už jsem byla ve vzduchu.

>>> přes Roh hojnosti a Středozemku k Medvědím jezírkům

Jak jsem po chvilce poznala, narazila jsem na vlka, který byl trošku složitější a ne tak přátelský, jako zatím všichni. Což bylo možná dobře? Nová zkušenost, proč ne. Ohledně obdarování křídly jsem neměla už moc co dodat, takže jsem si lehce prohlížela jeho. Měl flek kolem oka. To bylo vlastně všechno?
Na mojí otázku, kterou jsem chtěla trošku rozvinout konverzaci, mi odpověděl neurčitě. Nechápala jsem ho, ale máchla jsem nad tím pomyslně tlapkou. Tak ať si to nechá, když chce být tajemnej, protočila jsem si pro sebe oči. "Podle mě... celkem jo," pokrčila jsem ještě rameny. "Kdybys... byl odtud... byl bys zvyklý a... bral to přirozeně," doplnila jsem ještě, ale bylo mi jasné, že ho to vlastně vůbec nezajímá.
Ohledně magií zastával celkem opačný postoj. Nechápala jsem to - když už tu magie jsou a máme možnost je využít a ulehčit si život, proč se tomu bránit? Ale byla to jeho věc. "Myslela jsem... že bys mi pomohl. Ale... dobře," dodala jsem ještě s lehkým odfrknutím a udělala krok dozadu.
Doufala jsem, že bude ticho. V hlavě se mi promítlo to, co mi říkal táta. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Vedle mě najednou začal plápolat ohýnek, zhruba o velikosti míče a levitoval ve vzduchu. Sem tam se otáčel a chvilkami se přibližoval a oddaloval ode mě směrem k černému přede mnou. Netušila jsem, jestli to něco dělá, proto jsem pokračovala - myslela jsem si, že bych si toho všimla. Takže se plamen o něco zvětšil a dopadl na zem, přímo mezi nás. V tom jsem otevřela oči. "Ajaj," vyhrkla jsem jen.

Srpen 10/10 - Odine :c už poslední :'(

Jakmile mi řekla, že se ráda se mnou setká kdekoli, ať už u ní ve smečce, nebo v té mé, rozhoupala jsem oháňku. "To jsem ráda," řekla jsem ještě a věnovala jí znovu úsměv. Něco, co se nepoštěstilo jen tak někomu, ale dalo by se říci, že si Kezi s touhle vlčicí celkem sedla. Povídalo se s ní tak snadno, že z toho až byla překvapená.
Když se rozzářila nad mým ďábelským plánem, vycenila jsem zoubky od úsměvu, při té reálné představě, která se mi promítala hlavou. "Tak to by byl úplně vrchol!" Zasmála jsem se a zavrtěla nad tím hlavou. Dodala pak, že to musíme podniknout. "Já jsem pro. Tlapu... na to," natáhla jsem před sebe svou tlapku a počkala, než na ní položí tu svojí, abychom náš plán potvrdily. Na tohle jsem se upřímně dost těšila už teď.

Srpen 9/10 - Odine

Byla jsem ráda, že jsem mohla Odine navštívit. Poznat novou smečku a mít někoho, za kým se můžu vydat, bylo vždycky fajn. Navíc se mi s ní povídalo celkem snadno, což bylo neobvyklé, takže jsem doufala, že jí udržení vztahů nebude vadit. Máchla jsem ocasem. "A ty... můžeš kdykoli přijít do Borůvky. Moji... rodiče jsou bety... budou s tím... v pohodě," dodala jsem ještě a lehce se opět usmála.
Když jsem pocítila, že jí konverzace o sourozencích šla hůře, raději jsem ji nechala. "Určitě se vrátí domů," ujistila jsem jí ještě a máchla ocasem.
Na nějakou podlost ale reagovala úplně jinak, jako kdyby jí to nabilo novou energií. Musela jsem se usmát. "Jo!" Vyprskla jsem ze sebe, "shodím něco z výšky na území, kde jich bude hodně a rychle uletím, to... mi jde," zasmála jsem se při té představě, "a ty můžeš sledovat situaci... od hranic. A pak... budeme dělat, jako... že jsme šly kolem... a o ničem nevíme," zazubila jsem se šibalsky a celé si to představila. To by reálně mohlo vyjít a znělo to jako něco, co bych určitě chtěla zkusit! A navíc, Odine nevypadala, že by mě v tom nechala, takže kdyby byla opravdu pro, šla bych do toho hned. Žijeme přeci jenom jen jednou.

Srpen 8/10 - Odine

Když Odine řekla, ať to neřeším, že je zvyklá, lehce jsem cítila z ní to, že jí to uvnitř bolí. A nebylo se ani čemu divit. Sice už byla blízko k dospělosti, ale i tak to bylo jistě ještě to vlče, co toužilo po vřelém obejmutí a jistotě, že ví, kam patří. Tohle bylo těžké.
Ohledně smečky ale byla alespoň dobrá věc to, že se tam mohla vracet. "Tak to je fajn... někdy tam... zavítám, klidně," usmála jsem se lehce a pohodila ocasem. Bylo fajn objevovat nová místa a jistě by nebylo na škodu mít i povědomí o okolních smečkách.
Co se týkalo sourozenců, něco na tom bylo. Já bráchu měla ráda, ale to jeho neustálé vytahování a naparování... lezlo mi to krkem. "Já jsem za něj ráda... ale někdy... by mu vlk plácl křídlem," máchla jsem ocasem znovu a zavrtěla nad ním hlavou. Alespoň nebyla nuda. "Určitě jsou někde... poblíž. Asi si zkoušela je najít, viď," zeptala jsem se spíše otevřeně, protože mi to bylo spíše jasné. Ale kdo ví. Třeba jí na tom tolik nezáleželo? Ale vypadalo to, že jo. A hodně.
Na můj nápad, jako kdyby se úplně rozzářila. Hned se zeptala, kam vyrazíme. Zazubila jsem se. "Nooo... Nejdříve vymyslíme, co tam provedeme... a pak to někde spácháme? Co třeba... jim tam hodit pěkně... smradlavou, sluníčkem opraženou... shnilou rybu?" Šibalsky jsem střihla ušima. Ani nevím, kde se to ve mně bralo.

Srpen 7/10 - Odine

Zajímat se o druhé bylo celkem jednoduché, nečekala jsem, že se s někým trochu více seznámit a více se o něm dozvědět jde takhle snadno. Ale asi to tak nebylo s každým, nicméně z Odine jsem měla trošku pocit, že je na tom podobně, jako já. Jenže jakmile začala mluvit, zjistila jsem, že to má mnohem těžší.
"To.. mě mrzí," řekla jsem, ačkoli jsem nevěděla, jestli můj soucit dávám najevo správně, protože jsem ani necítila nic, co bych cítila jindy. "Rodinu... si prostě nevybereš a je to... těžký," dodala jsem ještě. "Ale je fajn mít se... kam vracet." Chápala jsem ji, každopádně aspoň měla nějaký domov. A jistě se tam najde alespoň jedna duše, co by se s ní sblížila více, aby si tam připadala, jako doma.
"To buď na jednu stranu ráda," lehce jsem se zazubila, abych odlehčila situaci, "mít rodiče... za zadkem je někdy... vopruz. Ale ti moji jsou fajn. Ale... sourozenci... můj brácha, toho by jeden nejradši...," zazubila jsem se ještě a máchla packou. Když dodala, že nemá nic, jak bych jí to mohla vrátit, naklonila jsem hlavu na stranu. "Tak něco vymyslíme. Hm? Třeba... dojdeme do nějaké smečky... a tajně tam něco uděláme a... utečeme," zazubila jsem se šibalsky. Ani nevím, kde se to ve mně bralo, ale přišlo mi, že by jí to mohlo trošku vrátit jiskru do života.