Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo zajímavé zjišťovat, kdo z mých příbuzných by mohl mít oheň jako magii, kterou jsem měla já. Na druhou stranu - Životovi jsem sice věřila, ale taky se mi mohla jako vrozená magie objevit třeba nějaká úplně jiná, kdo ví. Poslouchala jsem mamku a přikyvovala. Pak padl návrh lovu, na který jsem přikývla o něco výrazněji.
Taťka mi ještě vysvětlil, jak to bývalo u něj. "Opravdu? A... jaké to bylo?" Zeptala jsem se ještě. Život bez magií musel být zvláštní, já jsem v tom vyrostla, takže už mi to přišlo normální, že je všichni kolem mě měli. A nemohla jsem se dočkat, až ji budu mít konečně i já. "Anoo, byla," potvrdila jsem taťkovi, když mi ukazoval tehdy, jak ovládá magii počasí, nebo slunce. Už jsem si název nepamatovala, ale mamka to upřesnila jako magie počasí. "Počasí... musí být taky... fajn," řekla jsem ještě trošku zamyšleně, protože jsem si představovala, jak dokážu ovládnout to, jestli je teplo, nebo zima. Ale s ohněm jsem to mohla zvládnout taky, minimálně tu jednu část.
V tom se mamka zdvihla, omluvila a odešla, načež táta vysvětlil, o koho se jedná. Naklonila jsem lehce hlavu na stranu. Nevlastní brácha? To budou ta první vlčata, co mamka měla, projelo mi hlavou. To bude super se s ním poznat! V tom mě najednou z myšlenek vytrhly malé jiskry, které poskakovaly kolem. "Páni," řekla jsem, "skoro jako... jedna vlčice, co jsem... potkala," podívala jsem se na taťku a překvapeně sledovala, jak to udělal. Nebo jsem to snad byla já? Že už by se mi projevovala magie?
V tom najednou mamka přišla a s ní i vlk. Byl dospělý, ale výškou jsme na tom byli skoro stejně. Zbýval mi už jen kousek. Přitiskla jsem křídla k tělu a koukla na tátu, jestli ho bude chtít pozdravit první, ale aby nebylo zvláštní ticho, koukla jsem mu do očí a máchla ocasem. "Ahoj," řekla jsem a sledovala mamku. Muselo to být pro ní skvělé, že se její ztracené dítko vrátilo, takže jsem přemýšlela, jestli jim nenechat chvilku času pro sebe. Určitě toho bude mít hodně co vyprávět, se mnou se může seznámit později. Mírným pokynem jsem se tak koukla na tátu, jestli je pro, anebo jestli tu mám chvíli jen slušně stát a poslouchat, protože jsem věděla, že se do hovoru stejně moc nezapojím.

Když jsem doběhla k rodičům, cítila jsem se zase jako malé vlče. Jako ta, co se nedávno teprve vysoukala z nory a rodiče jí teď dovolili být chvíli s nimi venku. Ale byl to fajn pocit, uvelebila jsem se vedle nich tak, abych na ně viděla a máchla jsem ocasem. Křídla jsem složila volně k tělu a poslouchala mamku, která si myslela, že se mi magie už projevila. "Ještě... neprojevila. Život... to říkal," koukla jsem jí do studánkově modrých očí a zastřihala ušisky.
Na reakci taťky jsem se mírně usmála, protože na tom něco bylo. Udělat si oheň musí být fajn přes zimu, takže jsem jen souhlasně přikývla. "Vy nemáte... oheň? Nikdo?" Koukla jsem na oba a zaujatě sledovala táty červený šátek. Myslela jsem si trochu, že to je na znamení ohně. Ale jestliže jsem měla být jediná s touhle magií v rodině... kdo mě to naučí? A druhá otázka, co mě zajímala byla; co mají sourozenci? Na to jsem se těšila nejvíc.
Pak mi naši řekli o tom, co dělali se sourozenci. Musela jsem uznat, že jsem toho zažila o trošku víc, ale bylo to hlavně proto, že jsem se dost nalétala. "Tak jó!" Řekla jsem s lehkým nadšením, aby tátu nemrzelo, že se mnou ještě lovit nestihl. "Já... létala. Byla jsem... na ostrově. Dvou," řekla jsem jim. "Na jednom... byli papoušci," zazubila jsem se a přehodila ocasem ze strany na stranu. V tom jsem uviděla, jak taťka se začal soustředit na něco jiného. Nový pach se tu poměrně dost rychle rozlil do lesa a já koukla na mamku. Určitě čekal, jestli půjde taky. "Klidně tu počkám," řekla jsem a olízla si čenich. Nevadilo mi to, naběhala jsem se teď celkem dost.

Byla jsem ráda, že jsem byla zase zpátky v lese. Ta vůně, to všechno mi tak moc chybělo. I sem k nám se do lesa řítil podzim a bylo to cítit, vlhkost ve vzduchu a zemina, která začínala být mírně vlhká dělaly tu správnou atmosféru. Nejprve jsem se přiřítila k rodičům, ale zahlédla jsem i Baki a musela jsem jít i za ní, ale spíše jsem jí chtěla jen oslovit, aby o mně věděla. Vůbec mi nedošlo, že tu rodiče čekají na ní třeba.
Vrátila jsem se zpátky za nimi a máchla ocasem. "To bylo... trošku nevychované," řekla jsem a podívala se na alfu stojící nedaleko. "Mám jen... radost," dořekla jsem a protáhla křídla tak, aby byla vidět v celé své kráse a rodiče věděli, o čem mluvím. Pak jsem je zase stáhla k tělu. Mamka mi stihla povědět, co ovládá za magie a já chápavě přikývla. "Já... mám oheň," řekla jsem ještě a podívala se na taťku. Věděla jsem, že ten oheň nemá, minimálně ne jako svoji vrozenou magii. Máchla jsem ocasem a posadila se. "A jak... jste se měli vy?" Podívala jsem se na oba. Tak ráda jsem je viděla. "Kde je... ségra a brácha?" Ohlédla jsem je ještě, jestli je náhodou neuvidím. Ale nikde tu nebyli, takže jsem mohla mít na chvíli alespoň rodiče pro sebe. Lehla jsem si nedaleko nich a doufala, že je tu nebudu moc rušit, že budou taky rádi, že si můžeme po delší době popovídat. Tedy, já se o to alespoň pokusím.

Obloha se nade mnou táhla nekonečně modrá, až se mi tajil dech. Chladně jsem hladila vzduch křídly, lehká jako pírko, a vnímala, jak se kolem mě všechno rozplývá. Ano, tohle byla svoboda, o jaké jsem snila – letět vysoko nad lesem a nechat všechno dole. Euforie mě prostoupila, když jsem znovu mávla křídly a vyletěla ještě výš. Široce jsem roztáhla křídla, přimhouřila oči a ponořila se do té krásy. Ypsilonově se moje myšlenky točily kolem toho, co řeknu, až se vrátím. Měla jsem pocit, že se mi život najednou otevřel novým způsobem, jako by byl celý svět jen pro mě. Euforie a radost mě naplňovaly až po okraj, takže jsem skoro zapomněla, kde jsem. Modř kolem mě se táhla jako oceán, a já jsem byla jeho součástí. Iluze života na zemi se v tu chvíli zdála vzdálená a malicherná. Ačkoli jsem měla domov na zemi, ve chvílích letu jsem cítila, že moje srdce patří obloze.
Energie ve mně proudila jako nikdy předtím, až jsem musela zavřít oči a prostě jen vnímat tu chvíli. I když jsem křídla měla na zádech jen pár dní, zdálo se mi, že k mému tělu patřila odjakživa. Ať jsem zamířila kamkoli, nesly mě věrně, jako bych vždycky patřila do oblak. Krásně jsem klouzala vzduchem a cítila, jak každé mávnutí křídel přináší příslib dobrodružství. I při vzpomínce na první vzlet se mi v očích objevil jiskřivý lesk radosti. Jakmile se vrátím k rodině, nebudu se moci dočkat, až jim všechno vylíčím. Možná to vypadá, že trošku přeháním s tím, jak skvělé to je, ale vlk, který v životě nikdy neviděl svět z výšky a nebyl tak volný, tohle jednoduše nepochopí nikdy.

Přidáno.

Abych řekla pravdu, nemohla jsem tomu uvěřit, ani když jsem to zažila. Až když jsem vzlétla a pocítila vítr ve svých křídlech, uvědomila jsem si, jak úžasný ten pocit svobody opravdu je. Ať jsem máchala křídly jakkoli, připadala jsem si lehká jako peříčko. Ach, jak krásné bylo vidět svět z výšky, sledovat les pod sebou jako zelenou, nekonečnou mozaiku. Ani v nejdivočejších snech bych si nepředstavila, jaké to je být volná jako pták, vzlétnout a prostě plachtit vzduchem. Až se setkám se svými rodiči a bratrem, určitě jim budu vyprávět o tom, jak neuvěřitelně vzrušující ten pocit byl.
A jak se bude brácha tvářit, až uslyší, že jsem doopravdy létala? Až mu budu líčit, jaké to bylo – tu rychlost, vítr kolem uší, pocit, že můžu jít kamkoli, bude nevěřícně zírat. Ani rodiče si jistě nebudou schopni představit tu nádheru, ale já se jim to pokusím popsat, jak nejlíp dokážu. Ačkoli jsem vždycky milovala běh lesem, letět nad ním je něco zcela jiného. Až se na to zeptají, řeknu jim, že létání je jako nový svět, který jsem konečně objevila. Ani si neumím představit, že bych už nikdy nelétala. A jak bych mohla, když teď znám ten pocit volnosti? Asi bylo lepší nad tímhle nepřemýšlet a prostě si užívat pocitu toho, že na zádech mám pár křídel, který mě činí tou nejšťastnější vlčicí (opravdu blízko) pod sluncem.

Říjen 10/10

Rozhodla jsem se to nechat být a jen se smířit s tím faktem, že nějakou takovou magii vlastním. Jenže to jsem netušila, že se mi to všechno jenom zdá, protože jsem najednou otevřela oči. Jako kdyby to byla sekunda, stále byla noc a já jen zmateně snažila přijít na to, jak dlouho jsem spala. A co z toho byl sen a co ne. To, že ovládám nějakou další magii? To byla asi blbost, přeci nemám ještě ani svoji vrozenou, tak další je pitomost. A Sirius s křídly? Vždyť neříkal, že by je chtěl, tak to byla taky blbost. Proto jsem jen máchla tlapkou a řekla si, že sny jsou někdy fakt pěkně zmatečné. A rozhodla se to neřešit. Vrátit se do smečky a pořádně si v klidu odpočinout, než mi hrábne.

Říjen 9/10

Samozřejmě jsem mu to neskutečně přála, měla jsem z něj radost, ale zároveň to, že už nejsem jediná a nejsem tak výjimečná mě trošku zamrzelo. Pořád jsem měla radost, že mám křídla, ale už jsem prostě nebyla jediná. Chvilku jsme si spolu povídali, i tak jsem nad tím stále přemýšlela. Ale došli jsme až k tématu magií a já mu sdělila to, co jsem v sobě cítila. Dodal, že to může být magie emocí. To by možná dávalo smysl, když moc emoce nedokážu vyjadřovat a ani chápat, tak že bych si to alespoň trochu kompenzovala magií? Život byl mocný a hlavně schopný všeho, tak proč ne. Jenže jak to funguje a co s tím mám dělat?

Říjen 8/10

V tom se najednou z nebe snesl vlk. Měl taky křídla, dokonce jsem toho vlka znala. Byl to Sirius! A měl křídla. Měla jsem z něj radost. Musela jsem se ho hned zeptat, jakto, že má křídla a proč mi to neřekl, že je chce taky. Ale dávalo to smysl, měl ze mě a mého létání takovou radost, že mi je jistě záviděl a musel hned běžet požádat Života. Měla jsem z toho radost, ale zároveň jsem se už necítila tak jedinečná. Vědět, že křídla má Baghý, bylo fajn, protože byla alfa a byla mocná. A já mohla být alespoň z části tak mocná, jako ona, minimálně křídly. Ale když je má i Sirius? Nevěděla jsem, co si o tom myslet, doufala jsem, že z toho budu mít radost, ale poléval mě trochu jiný pocit.

Říjen 7/10

Usnula jsem poměrně rychle a nebylo divu. Přeci jen jsem procestovala pěkný kus země, prošla jsem toho dost a měla jsem hodně co vyprávět rodičům o tom, kde všude jsem byla a co všechno jsem zažila. Ale snažila jsem se na to teď nemyslet, na chvilku vypnout hlavu a nechat sny zaujmout svou pozici a převzít žezlo tak, aby se mi třeba i něco pěkného zdálo. A ono taky že ano, měla jsem sen. Byl jako živý a já jsem z něj měla zvláštní pocity. Cítila jsem, jako kdybych byla nabitá nějakou mocí, kterou jsem nedokázala pochopit a ani ovládnout. Byla to magie, které jsem moc nerozuměla. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Zamračila jsem se a snažila jsem se na to přijít, ale moc mi to nešlo.

Říjen 6/10

Bylo to rychlé a bylo to velmi příjemné a potřebné. Protože slunce se odebralo za obzor a stíny pohltily stromy, takže byl přesně ten nejlepší čas na to si lehnout a poklidně usnout. Nadšeně jsem se ještě naposledy protáhla, zívla si a složila se do klubíčka. Ačkoli jsem ležela, roztáhla jsem křídla a zdvihla hlavu tak, abych na ně viděla. Zajímalo mě, jak se hezky třpytí v odlesku měsíčního svitu. Černé perutě a sytě rudé odlesky jim dodávaly neskutečně překrásný pohled, kterého jsem se jen horko těžko dokázala nabažit. Mohla jsem se na ně koukat celé dny, ale teď už jsem jen cítila únavu. Proto jsem křídla zase stáhla k tělu, hlavu položila na tlapky a pomalu zavřela oči.

2) Seznámit se s Baki a dozvědět se více o křídlech

Sledovala jsem les, který mi tak chyběl. Nasávala jsem vůni, po které se mi doslova stýskalo a pohled jsem nespouštěla z vlků, na které jsem se tak těšila. Rodiče byli pro mě všechno a já měla radost, že jsou v pořádku a doufala jsem, že budou mít radost, že i já jsem v pořádku. Stáhla jsem křídla k sobě a až pak mi došlo, že tu nejsou jen oni. Že kousíček od nás je i vlčice s druhou. Zamžourala jsem a snažila jsem se ve tmě rozeznat, o koho se jedná. A pak jsem si vzpomněla na vlčici, kterou jsem potkala jako malá. Učila mě vrčet. Přikývla jsem na pozdrav, když jsem sjela pohledem na druhou a viděla křídla. Baghý! Naše alfa! Nechtěla jsem je rušit, ale musela jsem trošku do rozhovoru vstoupit. "P-pardon," řekla jsem jen, abych jim dala prostor přesunout pozornost ke mně.
Normálně bych počkala, až se přestanou bavit, ale měla jsem v sobě tolik pocitů, že jsem to snad za celý život nezažila. Radost, že jsem doma, neskutečnou radost a potěšení z křídel a všeho a to, že jsem viděla rodiče... bylo toho tolik. "Promiň.. já jsem... Keziah," představila jsem se směrem k Baghý a snažila se trošku usmát. "Až... budeš mít chvilku," začala jsem, "mohla bys... mi říci více," pokračovala jsem větu, "o křídlech, prosím?" Zeptala jsem se a lehce ta svoje protáhla tak, aby se perutě mírně zaleskly ve svitu měsíce. Doufala jsem, že vlčice nebudou naštvané, že jsem jim vstoupila do rozhovoru, proto jsem se otočila zpátky na rodiče a máchla ocasem s úsměvem, který jsem věnovala každému zvlášť.

<<< letem ze Smrkáče
7. Zjistit, jaké magie ovládají tvoji rodiče.

Raději jsem to vzala tak rychle, jak jen to šlo, proto jsem i přes řeku použila křídla a snažila se co nejdříve doletět za vůní borůvek. A bylo to tady, konečně jsem byla doma. V lese, který jsem tak dobře znala a na který jsem se už tak těšila. Být venku a procházet zajímavá místa bylo super, ale už jsem se chtěla zase vrátit do bezpečí a chvíli se pořádně prospat a být v klidu. Musím najít rodiče, alfu a pak sourozence. Chci si se všemi popovídat.. nebo aspoň si nechat sdělit novinky. Jestli z jejich strany nějaké jsou. Z mé jich je, fuh! Nadšeně jsem přidala do kroku a vyrazila ke skupince vlků.
Spatřila jsem rodiče a tak jsem vyrazila za nimi. Neváhala jsem ani chvilku a vrhla jsem se přímo k nim. Stála tam jak mamka, tak taťka. Ani jsem se nerozhlížela, kdo tam je další, s myšlenkou magií jsem se vyřítila přímo k nim. Když jsem byla nedaleko, zpomalila jsem a poslušně jsem pozdravila. "Dobrý... večer přeji," dodala jsem a pohlédla na rodiče. "Ahoj!" Řekla jsem k nim a přisedla si blízko taťky, ale tak, abych byla nastejno i od mamky. "Tak ráda... jsem doma!" Řekla jsem nadšeně a podívala se na oba. Měla jsem opravdu radost. "Mám... hodně novinek. Ale... jaké magie... ovládáte? Mami? Tati?" Podívala jsem se na každého zvlášť, protože jsem netušila, jestli už jsem se ptala. Pak jsem si vzpomněla, že mamka mi říkala o magii vody a táta... táta říkal něco o té soví a magii zemi? Ale to jsem si nebyla jistá.

<<< teleport ze Sekvojového
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les

Pomalu jsem nestihla ani vzlétnout a pocítila jsem, jak jsem se ztratila mezi stromy a zase se mezi dalšími objevila. Bylo to pěkně divné, netušila jsem, co se to stalo. Zamračila jsem se, tady ty stromy vypadaly trochu jinak a to byla pěkná tma. Ale poznala jsem, že nejsem ve stejném lese. Možná to, jak jsem zavřela oči, způsobilo něco, že jsem se ocitla někde jinde. Protože mi přišlo, jako kdybych byla hned tady.
Raději jsem to neřešila a vyrazila z lesa pryč. Je čas na to jít domů a o všem si popovídat, říct rodičům, že jsem v pořádku, ukázat křídla a třeba zjistit, co mají oni za magie a taky to, co ta naše alfa co má křídla! Určitě mi poradí něco užitečného, pomyslela jsem si a radostně jsem si poskočila. Jenže v tom jsem uslyšela znovu kroky, jako kdyby se vítr ještě ke všemu opřel do stromů a ty se začaly hýbat. A přitom bylo bezvětří. Začínala jsem mít opravdu divný pocit. Něco mě nutilo z těchto lesů prostě vypadnout a tak jsem se rozhodla tak i učinit. Jako kdyby kroky mě následovaly a já jen nabrala rychlosti a snažila se utéci, ale s křídly na zádech to nebylo jednoduché. I tak jsem do toho dala všechno a z lesa vypadla, s pocitem, který jsem snad nikdy asi předtím neměla. Byl to snad strach? Pocit nejistoty, nebezpečí? Kdo ví. Ale už jsem to zažít nechtěla.

>>> přes Paseku do Borůvky

<<< ze Středozemky přes Roh hojnosti
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les

Postupně jsem se dostávala až na nějakou další pláň a z té jsem až v dálce viděla obrysy stromů. Zamračila jsem se, určitě jsem nebyla u Borůvkového lesa, ani přinejmenším poblíž, takže jsem prostě musela hledat. Věděla jsem, že přes den by to bylo jednodušší, prostě vyletět a vidět všechno z výšky. To by se to orientovalo lépe, ale byl čas se trošku protáhnout a načerpat síly na další let.
Vyrazila jsem do dalšího lesa, který nebyl tak zvláštní, jako ten předtím. Doufala jsem, že tady třeba najdu nějaké místo, kde bych si mohla na chvilku lehnout a odpočinout, ale zase jsem uslyšela za sebou kroky. A dost, řekla jsem si naštvaně, zastavila se a otočila, ale nic. V tom se ozvalo takové zvláštní, mohutné húúúú. Co to k sakru bylo? Chlupy se mi zase naježily a já zjistila, že se mi to fakt nelíbí. Bylo to pěkně děsivé, a to jsem se spousty věcí nebála. Co to je s těma lesama tady? Pomyslela jsem si a začala přemýšlet, jakým směrem odtud vypadnu. V tom se ozvalo zase nějaké divné zašramocení, kroky a skoro jsem až cítila dech. Možná jsem si to už namlouvala a to, že třeba někde seděla jen sova na větvi jsem si zfantazírovala na to, že mě honí nějaký mrtvý vlk, ale co už. Prostě byl čas na to odtud vypadnout a raději se neohlížet, ať už to bylo cokoli.

>>> teleport do Smrkáče

<<< letem

Pokračovala jsem dál. Vidět věci i v noci z výšky bylo neskutečné, navíc jsem si připadala, že jsem blíže obloze a hvězdám, jako kdybych je měla na dosah. Chtěla jsem se jich dotknout, ale musela jsem být realista. Určitě to není možné.
Ve vzduchu bylo fajn, ale začínala jsem mírně pociťovat únavu, přeci jen jsem cestovala zase vzduchem poměrně dlouhou štreku, takže byl čas na to si trošku odpočinout. Přistála jsem tedy na pláni, kde už jsem si byla jistá, že jsem byla, ale jak byla noc, moc jsem toho nedokázala poznat. A vyrazila jsem pěšky, aby si křídla trošku odpočinula. Asi domů, řekla jsem si.

>>> přes Roh hojnosti do Sekvojového lesa