Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem v té bílé věci, co byla všude na zemi. Jenže jsem byla sama, úplně sama. Nikdo nikde nebyl. Necítila jsem se nijak osaměle, ale nechtěla jsem být sama. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde. Zakňučela jsem, pravděpodobně i ze spaní, a snažila se rozeběhnout a doběhnout tam, kde jsou i moje rodiče. A sourozenci. Ačkoli brácha byl tak ukecanej, trošku jsem chtěla být i poblíž jeho. Jenomže ačkoli jsem běžela, jako o život, přišlo mi, že běžím na místě. Vůbec jsem se nepohnula! Cítila jsem v sobě, jak mi pumpuje srdce a cítím se naštvaná. Nechtěla jsem tam být sama! 'Tak kde je kdo?' projelo mi jen hlavou, když v tom jsem cukla tlapkou tolik, až jsem se z toho vzbudila.

Ačkoli jsem neměla moc ráda nějaký blízký fyzický kontakt, ležet vedle sestry bylo fajn. Dotýkala jsem se jí tak jenom trošku, zadečkem, a spokojeně jsem si chrupkala. Cítila jsem se opravdu dobře, bylo mi teplo, byla jsem najezená, co mi chybělo? Těšila jsem se sice zase ven, ale na druhou stranu tam byla pěkná zima a do té se mi ale vůbec nechtělo. Chtěla jsem taky trávit víc času s rodiči, jako trávil brácha. Mamka mu toho říkala tolik! Mě to taky zajímalo. Ale teď jsem spala, času ještě bude... Zastřihala jsem ušima a potichu zamručela ze spaní. Cítila jsem, že se občas sestra pohnula, tedy, myslela jsem si to, nebo se mi možná jen něco zdálo, ale bylo to fajn. Kožešina byla opravdu příjemně teplá.

Když jsem se stočila, položila jsem hlavu na zadní nohy a čenich si zaryla do chlupů na zadním stehně. Spokojeně jsem zafuněla a ocas si ještě přitáhla k tělu, čímž jsem si utvořila skvělé teplé klima. Doufala jsem, že rodiče budou poblíž. Chtěla jsem jít s nimi ještě ven.
Pak už jsem jen zavřela oči a doufala, že usnu, ale nemusela jsem se ani nijak výrazně snažit. Víčka mi spadla prakticky sama a já cítila, jak mi škubla párkrát přední tlapka. V hlavě se mi honilo nespočet otázek, myšlenek a všeho možného, ale nevěděla jsem, jak se na to všechno rodičů zeptat. Potřebovala jsem trošku více času a asi speciální pozornosti, proto jsem doufala, že alespoň taťka si na mě ten čas udělá, aby mi vše ukázal a vysvětlil. Zamlaskala jsem si spokojeně a ponořila se do říše snů, kde už se mi před očima vybavovaly nejrůznější obrazy zvířat a rostlin, co mě jen napadly.

Docupitala jsem tedy k sestřičce a protáhla se. Viděla jsem, že už asi pravděpodobně spí, proto jsem se jen usmála a potichu ještě stvrdila fakt, jak moc jsem unavená, zívnutím. Udělala jsem to ale tiše, aby se sestřička neprobudila. Ohlédla jsem se na mamku, která byla hned v patách a doufala jsem, že až se vyspíme, tak budeme moci zase jít ven a zjišťovat, co všechno zajímavého tam na nás čeká. A že toho bylo! Ještě jsem neviděla prakticky nic a to už jsem toho viděla docela hodně!
Dolezla jsem až k sestře, čenichem odhrnula jednu z kožešin, abych se jí lehce přikryla a lehla si pod ní. Zadečkem jsem se opřela o záda sestry, abych cítila, že tu je se mnou a spokojeně jsem se zachumlala do klubíčka.

<<< Borůvkáč

Cupitala jsem ladně až k úkrytu, když jsem zaslechla kroky bráchy a mamky, které mě následovaly. Jen jsem se otočila a mrskla ocasem, když jsem viděla, že jsou poblíž. Vyrazila jsem tedy do jeskyně a přitom si ještě zívla.
Brácha musel furt něco povídat a žvanit. Zajímalo mě, po kom to má, i sestra byla více tichá, než on. Ale co už, mě to bylo tak nějak jedno. Jediné, co jsem zaslechla, bylo Borůvková smečka v Borůvkovém lese. Netušila jsem, co to znamená, ale nechtěla jsem se tím teď zabývat. Byla jsem až moc unavená.
Všimla jsem si, že sestřička je zahrabaná na celkem útulném místě mezi kožešinami, proto jsem se vydala spíše za ní. Vedle bráchy bych se asi moc nevyspala, vzhledem k tomu, kolik toho napovídal.

Projel mnou celkem chlad a došlo mi, že už není tolik světla. Ani jsem si to nestihla uvědomovat v tom všem, co se tu stihlo odehrát. Nebála jsem se, vůbec. Naopak se mi líbilo, že se to celé tak změnilo a není tolik vidět. Bylo to super, jako kdyby se dalo teď hrát na schovávanou ve vyšším levelu.
Zívla jsem si a podívala se ještě jednou na všechny, co tu byli s tím, jestli jdou taky. Už jsem nehodlala čekat a proto jsem vyrazila napřed. Cupitala jsem po stopách sestry a rozhlížela se, jestli neuvidím třeba něco zajímavého. Nějak se cítím víc unavená, pomyslela jsem si. Zívla jsem si ještě jednou a doufala, že si tam najdu nějakou pěknou kožešinu, do které se zavrtám a užiju si pořádně zasloužený spánek.

>>> Úkryt

Ani to nebylo o tom, že bych nechtěla, byla mi celkem zima a vyspat se by bylo super. Ale tady byli ti vysokonožci a co v úkrytu? Tam nás nechají se vyspat a co když tu pak nikdo nebude? Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na tu, co tu udělala tu vysokou kupu sněhu. Zamračila jsem se a zavrčela s tím, že jsem se párkrát odrazila ze zadních tlapek na přední a jako podivně skákající kůň udělala kolečko. Připlácla jsem hrudník na zem a vyšpulila zadek s přehazováním ocasu ze strany na stranu. Doufala jsem, že to pochopí jako to, že nechci, aby odešla a už jsme se neviděly. Cítila jsem z ní, že mě toho ještě může dost naučit. Snažila jsem se ještě zavrčet tak, jak mě to učila. Byla jsem v tom dost dobrá! Tedy, přišlo mi to tak.
Pak jsem koukla i na zbytek vysokonožců, rodiče a směrem k úkrytu. Asi byl čas, abych se tam vydala i já.

Snažila jsem se udržet na táty zádech. Necítila jsem se stoprocentně komfortně z tolika osobního kontaktu, nicméně hřál a to bylo na druhou stranu super. Brácha využil situace a to stejné se snažil využít i u mamky, ale po chvilce spadl na čuňu do sněhu. Zachichotala jsem se. Jenže místo toho, aby se pobavil i táta, mě sundal. Asi se bál, abych si neublížila. Pak se mi omluvil, na což jsem se na něj jen usmála a otřela se mu o tlapku jako náznak toho, že se nemusí omlouvat. Věděla jsem, že to myslí dobře, i když to pro mě bylo trošku obtížnější.
V tom se najednou ségra sbalila a řekla, že jde do úkrytu spát. Taťka se zeptal nás všech, vlastně to byl dost dobrý nápad. A aby i brácha nebyl pozadu, vyrazil za ségrou. Já jsem se ale tak moc do úkrytu nedrala.

Společně s neočekávaným teleportem přišla i řada slov, která bylo pro mě těžké vnímat, zejména z výrazné změny prostředí. Při zaslechnutí, že to bylo nebezpečné, jsem jen přikývla. To teda bylo, co kdybych spadla? Moc jsem si z toho proslovu upřímně neodnesla, ale brala jsem to tak, že kdyby vysokonožka byla nebezpečná, nestála by tu s rodiči a sourozenci. Pak táta ještě řekl, že když budu spát na sněhu, nemusím se probudit. To jsem si poznamenala. Nikdy v životě nesmím spát na sněhu, když se budu chtít probudit, zopakovala jsem si pro sebe a snažila se uklidnit v tom, že jsem pořád byla u táty na zádech. Ale lepší, než se neprobudit. Jen jsem si tedy opatrně položila hlavu na přední tlapky a zaryla čenich do jeho srsti. Funěla jsem jako o závod, všechny ty informace a změna prostředí pro mě bylo těžké zpracovat, ale dělala jsem, co jsem mohla.

Vrčení mi celkem šlo, přišlo mi, že jsem v tom dobrá. Vysokonožka ještě chvilku držela notu tak, abych se sladila, což mi celkem šlo. Byla jsem se sebou spokojená.
Pak jsem se vyrazila napapkat a spokojeně si pomlaskávala. No a nakonec jsem to zakončila tak, že jsem přicupitala k vysokonožce a ulehla pod ní s tím, že je čas na šlofík. To už mi padala očka, jenže v tom jsem pocítila dotek. Celá jsem se otřásla.
Pocítila jsem dotek tlapky a než jsem se stihla rozkoukat, byla jsem u taťky na zádech? Dech se mi najednou zrychlil a tep srdíčka taky, byla jsem z toho pěkně nesvá. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama a hlavně, furt jsem byla na něm? Co se to děje, proč mě nepoloží? Projelo mi jen hlavou, když jsem se snažila vybalancovat, abych nespadla.

Vydala jsem se zase k vysokonožce, která byla zřejmě stejně iritovaná z nás tak, jako já z toho kusu sněhu. Pohodlně jsem zaplula pod její tělo a smotala se do klubíčka, kde jsem si spokojeně zamlaskala, položila hlavu na zadní tlapky a ocas stočila k tělu. Ještě předtím, než jsem se rozhodla zavřít očka, která už mi celkem sama padala, jsem si musela urovnat chloupky na ocase, protože nebyly všechny ve stejném směru. Jeden trčel tam, druhý támhle... a jakto, že jeden je černý a druhý zase bílý? Vůbec mi to nedávalo smyšl, ale nechtěla jsem se teď nad něčím zamýšlet, protože jsem byla unavená. Rozhodla jsem se to vymyslet po spánku.
Nechybělo mi teď vůbec nic k tomu si dát zasloužený šlofík.

Zakousla jsem se do masa a vychutnávala si to. Dokonce mi začalo být i tepleji, takže jsem se přestala klepat a žvýkání bylo mnohem jednodušší. Vychutnávala jsem si každé sousto a u toho po očku sledovala vysokonožku. Něco na ní bylo trochu jiné, než na ostatních, což mi vůbec nevadilo. Ale ten kusanec sněhu mě fakt znervózňoval, proto jsem dožvýkala poslední sousto a vydala se k němu. Začala jsem ho olizovat a snažila se ho ukousnout, ale nešlo to. Chvilku mi to zabralo, ale vzhledem k tomu, že nebyl po mé snaze poznat žádný rozdíl jsem to vzdala a rozhodla se přesunout jinam. Můj pohled sjel všechny poblíž, od taťky, mamky, sourozenců až k vysokonožce, která mě prostě nějak zaujala.

Dávala se do mě opravdu velká zima, zoubky mi cvakaly pomalu o sebe, ale vůbec jsem si to neuvědomovala a nesoustředila se na to. Když ta vysokonožka po mě vyštěkla a všimla si, že brácha se jen tak taky nedá, šla se pustit i do něj. Když se po něm vyloženě ohnala, div ho nechytla do svých pro mě velkých tesáků, zaujala mě. Místo rozmazlování a šišlání na nás byla celkem ostrá, prostě nás brala sobě rovné, teoreticky. Mamka však stihla zasáhnout a i když ten pitomý vysoký kus sněhu nezmizel, pobídla nás si dát kus žvance. To jsem nemohla odmítnout a vítězoslavně jsem se promenádovala (drala) sněhem k potravě, na kterou se mi úplně sbíhaly sliny. Olízla jsem si čenich a pohlédla na vysokonožku. Chtěla jsem vypláznout jazyk, ale měla jsem takový hlad..

Kdosi by mohl říct, že na tak malé vlče jsem měla kuráže za dva. Protože můj bratr se samozřejmě snažil za zajícem dostat a dal do toho všechno, já jsem na to šla takticky. I přesto, že jsem byla velmi maličká oproti vlčici jsem se snažila dát ji najevo, že se mi to ale vůbec nelíbí. Ona to dost jasně pochopila, ale její odpověď se mi vůbec nelíbila. Nejdříve mi ocas vyškubla z tlamičky a zavrčela zpět. Toho jsem se ale vůbec nezalekla, naopak, začala jsem ji ještě více napodobovat a vrčet tak, jako ona, i když vysokým hláskem. Ale hrdelně, šlo mi to. Něco po mně začala štěkat, ale já jsem ji vůbec nevnímala, stále jsem se soustředila na to vrčení, do kterého jsem vkládala celkem dost úsilí.

//vsuvka do loterie, asi stačí pro Kayu případně číst :D pardon

Neměla jsem sebemenší tušení, co se to tu teď stalo. A jak jen bylo možné, že něco samo od sebe vyrostlo ze země? A tahle vysokonožka o tom něco věděla, protože na sourozence začala chrlit takových slov, že se mi z toho až zamotala hlava. Neváhala jsem a skočila až k ní a čapla ji za ocas. Chytila jsem se pouze chlupů, naštěstí, takže to nic vážného nebylo, ale nehodlala jsem to nechat jen tak. Nevadilo mi, že škodí sourozencům, to mi přišlo i celkem zábavné, ale proč jim ho sama nevezme a nehraje si? A nechává tu něco vyrůst? Poroučí sněhu? Kdo vlastně je?!
Měla jsem nespočet otázek a bylo pro mě těžké se na ně zeptat, ale neřešila jsem to. Nechtěla jsem to vzdát, stála jsem si za svým a prostě ta věc mě pěkně vyváděla z míry. Proto jsem se snažila odpoutat vysokonožce její pozornost a tím to nechat zase zmizet.