Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 1/10 | Islin

Vlčice vypadala velmi mile, mrskala jsem ocáskem. Když jsem se jí zeptala, jestli ovládá magii vody, řekla, že ne. Ale prý ovládá jiné magie. "Sluníčkovou? Jako," podívala jsem se na nebe, "jako můj táta?" Pak se mě zeptala, jestli mě zajímají magie hodně. Zavrtěla jsem souhlasně hlavou. "Ano," řekla jsem a u toho máchala hlavou nahoru a dolů, "hodně, zajímají," řekla jsem ještě a postavila se na všechny čtyři. Tak, abych byla připravená plnohodnotně sledovat vlčici, co bude kouzlit. "Ukážeš, prosím?" Zeptala jsem se ještě zdvořile a máchla ocáskem. To, že jsem tu byla sama a neměla poblíž rodinu mě nijak netížilo. Přeci jen, tohle mě zajímalo, a tak má veškerá pozornost byla směřována na vlčici.

Zajímalo mě, jestli někdy tu sovu, co taťka zmiňuje, uvidím. Jak asi vypadá? Měla jsem před sebou představu, o které mi bylo jasné, že se úplně mýlím. Ale držela jsem se ji, alespoň prozatím. Táta mi pak řekl, že ji můžu vidět, ale spíše v noci. A že létá potichu. To mě zaujalo. Chtěla bych být jako sova, pomyslela jsem si hned a vycenila své malé jehličky do širokého úsměvu. "A ostatní ptáci," podívala jsem se na stromy, "létají nahlas?" Asi to dávalo smysl, když sova létala potichu. Ale chtěla jsem si v tom být jistá.
Těšila jsem se na to, až taťka začne kouzlit a ukáže sluníčko na obloze. Vůbec mi nešlo do hlavy, jak jen to je možné, protože tam prostě bylo a on to dokázal nějak ovládat? To bylo neuvěřitelné! Teď se však postavil, velmi zvláštně a já ho sledovala. Udělala jsem krůček dozadu a postavila se úplně stejně, jen jsem měla otevřená očka, abych to sledovala. Jedním jsem sledovala taťku a druhým oblohu. Ale nic moc se nedělo. Nechtěla jsem to tátovi říkat, že se ještě nic neděje, věděl to sám a tím bych mu asi moc nepomohla. "Slunííčko," řekla jsem si ještě potichu pro sebe a zavřela taky oči. Třeba to muselo být vykonáno potají, ale pak jen uvidíme výsledek. Modlila jsem se, aby až otevřu oči, tam opravdu bylo. Hlavně proto, že teď už skoro zapadlo za obzor.

Pohodlně jsem se usadila, když taťka zhluboka nadechl vzduch do plic, aby mi mohl povědět o té jeho speciální magii, kterou nikdo jiný neměl. Hltala jsem každé slovo, vzalo to veškerou mou pozornost, což bylo celkem neobvyklé. Ale snažila jsem si to představit a u toho jsem pokyvovala hlavou. Na tváři se mi rozlil úsměv, když ukázal tlapkou, jak ty jeho vzpomínky zmizí z jeho hlavy. Musel to mít těžké! "To mě - mrzí," řekla jsem a sklonila hlavu. Jenže on pak pokračoval k tomu, že vidí sovu. Pochopila jsem, že to je nějaké zvíře. Sova? To musí být skvělé zvíře, když takhle pomáhá taťkovi, napadlo mě, ale snažila jsem se zase soustředit na jeho slova. "A můžu," pozdvihla jsem obočí, "tu sovu... taky vidět?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Tušila jsem, že řekne, že ne, ale doufala jsem, že tu možnost bude. Hrozně bych ji chtěla vidět! "Je to od ní," nadechla jsem se, "velmi hezké. Že ti... takhle. No, pomáhá," dodala jsem s krátkými přestávkami mezi slovy a zamrskala ocáskem. "A že najdeš... doma," radostně jsem ještě střihla ušima a podívala se na nebe. Nebylo vůbec hezky a taťka se mě zeptal, jakou magii teda chci, aby trénoval. "Já bych chtěla," koukla jsem ještě na nebe, ale pak jsem pohled vrátila na taťku a jeho šedivý šátek, "to sluníčko, prosíím," rozvrtěl se mi ocas ze strany na stranu a doufala jsem, že taťka bude pro a povede se nám to.

Při informaci ohledně ledu, kterou mi taťka řekl, jsem trošku zklamaně svěsila hlavu. Ale on mě povzbudivě pohladil, takže jsem mrskla ocasem a byla za to ráda. No co, aspoň jsem se měla na co těšit do příští zimy. "Led roztaje," řekla jsem a přikývla, abych potvrdila, že to chápu. Kytičky? Na ty jsem se těšila! A když jich posbírám dostatek, můžu je dát tomu pánovi Životovi, který mi za to řekne více! Zavrtěla jsem tedy radostně ocáskem.
Pak jsem se taťky zeptala, proč netrénuje. Nečekala jsem, že řekne, že neví jak. Byl přeci dospělý, velký a znalý, na všechno měl mít odpověď. Na druhou stranu jsem se cítila lépe, když se přiznal, protože jsem aspoň věděla, že je taky jen vlk, co se učí. "Tak na to," nadechla jsem se, "přijdeme společně," vydechla jsem a zastřihala ušima. Určitě to nebude tak těžké, když už se mu to minimálně jednou podařilo.
Na otázku ohledně té jeho osobní magie jsem to začínala chápat. "Tak jo! Popiš, prosím," řekla jsem a posadila se nadšeně, připravená poslouchat. "A pak," podívala jsem se na nebe, "pak bude sluníčko," usmála jsem se a pohlédla zpět na taťku, připavená poslouchat to, co vidí jen on.

Bylo skvělé, že jsem se pomalu dostávala do konverzace. Už mi nedělalo tolik problém ze sebe něco dostat a začínalo to být čím dál, tím více plynulejší. A když jsem nad tím nepřemýšlela, šlo to prakticky samo. Kort když jsme teď měli téma, které mě zajímalo.
Na otázku, co za tvary může mamka z vody udělat, mi táta dal pár příkladů. Poslouchala jsem, bylo to opravdu zajímavé. "Hm, hodit kamenem," zopakovala jsem a přikyvovala na pokyn porozumění. Může si udělat jakýkoli tvar, třeba jiného vlka z vody a mít vodního kamaráda! Bylo to senzační.
Ohledně chůze po vodě mi taťka řekl, že teď může chodit po vodě každý, protože je zmrzlá. To mi moc smysl nedávalo, ale prostě jsem to přijala za fakt a poslouchala i poučku. "Aha, dobře!" Přikývla jsem. "A jak dlouho... je ten led?" Chtěla jsem si to zkusit, dokud na vodě ještě je.
Taťka mi dokonce vysvětlil i jak to funguje s jeho magií počasí. "Hehe, rosnička, to je... super!" Dodala jsem ještě a mrskla ocasem. Vědět, jak bude zítra musí být fajn, protože pak si můžeš naplánovat výlet, anebo když bude škaredě, tak budeš prostě doma. "A proč netré-nuješ?" Zeptala jsem se. Pak taťka odpověděl i na mou poslední otázku. Tedy dvě poslední. "Život, kytičky," shrnula jsem si. "Smrt, kamínky," dodala jsem ještě. Chápala jsem to, ačkoli jsem moc neměla tušení, o čem že přesně to mluvíme. Prostě dva vlci, co pomáhali ostatním s magiemi. Ale jak to sakra dělali?! Na to jsem se měla v plánu zeptat jich, taťka by mi to asi rovnou řekl, kdyby to věděl. Ti dva vlci, co pomáhali ostatním s magiemi mě nezajímali tolik, jako to, co pak taťka řekl. Magie, kterou nikdo jiný nemá a on možná takovou má? "To-no ukaž, prosím! Prosím!" Vyskočila jsem na všechny čtyři a začala se pomalu rozhlížet, abych nezmeškala nic, co ta jeho magie může udělat. "A můžeme- trénovat, na sluníčko," přikývla jsem ještě. Byla bych ráda, kdybych mohla vidět, jak se to vlastně dělá, aby až vyrostu a budu mít svou magii, jsem mohla trénovat a zlepšovat se taky.

Únor 4/10 | Islin

Vlčice byla opravdu milá a já se jen radostně usmívala a pozorovala, jak se snaží mi pomoci. Na mé představení řekla, že jí těší, proto jsem jen přikývla a poslouchala. Naštěstí, když jsem zmínila onu borůvku, o které mluvila mamka, si to Islin spojila s nějakou smečkou - asi tou mojí - a věděla, kde jsem. Řekla, že jsem daleko. Vůbec jsem neměla tušení, jak jsem se sem dostala. "Asi ano," odpověděla jsem už plynule. Ani jsem si to neuvědomovala. Na její další otázku jsem ale odpověď neznala, proto jsem jen naklonila hlavu na stranu, lehce pokrčila rameny a začala se tlapkou hrabat v zemi. Pak jsem udělala pár kroků směrem k jezeru a začala se zajímat o led. "Ty máš," podívala jsem se na Islin, "magii vody? Jako moje... mamka?" Zeptala jsem se jí.

Únor 3/10 | Islin

Byla jsem z toho všeho zmatená, hlavně jsem neměla tušení, jak jsem se tu vlastně objevila. Naštěstí vlčice, která stála proti mně, byla opravdu hodná. Musela jsem se na ní usmát. Měla strašně zajímavě zbarvený kožich, který jsem si nemohla přestat prohlížet. Když se mě zeptala, jestli jsem se ztratila, souhlasně jsem přikývla. Vypadalo to, že mi chce i pomoct se vrátit domů, díky čemuž se rozkmital můj malý ocásek. Islin, pomyslela jsem si a usmála se. "Já," řekla jsem, "jsem Keziah," aby bylo jasné, jak se jmenuji. Ale podle všeho to, co řekla, nebylo místo, odkud jsem byla já. Sarumenská smečka? Máma říkala bráchovi něco o velkých borůvkách, ale tohle jsem nikdy neslyšela. Je více smeček? Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři se mi rozlil trošku smutný výraz. "Borůvka," řekla jsem jen a doufala, že takové místo bude znát. I když jsem netušila, jestli to byla právě ta správná indície, nebo to bylo zcela k ničemu.

Byla jsem ráda, že se mě taťka zeptal, jestli mám nějaké dotazy, nebo tak. Protože ohledně magií jsem už teď měla tolik dotazů, že jsem ani nevěděla, kde začít. Jakmile jsme se do tohohle rozhovoru pustili, přestala jsem být nervózní a začínala jsem se více otevírat možnostem komunikace. "Aha," dodala jsem, když táta řekl, že si na to budu muset počkat. Sklonila jsem hlavu. Ale jak dlouho? Jak dlouho musím čekat? Do zítra? To byla asi blbost.
Co se týkalo mamky magie vody, zaujatě jsem poslouchala každičké slovo a hltala ho s tou největší dávkou možné představivosti, kterou jsem v sobě měla. "Tvary?" Zopakovala jsem. "Jaké třeba?" A hlavně - k čemu jsou nějaké tvary z vody dobré? "Umí máma," nadechla jsem se, "chodit po vodě?" Přišlo mi, jako kdyby ty magie byly všemocné.
Pak taťka ještě dovysvětlil, že existují další, vzduch, oheň a země. A počasí? "Jako sluníčko?" To muselo být prýma! "A já," snažila jsem se zkrotit všechny myšlenky, které se teď překřikovaly jedna přes druhou, "můžu si vybrat?" Chtěla jsem si vybrat! Ale zase na druhou stranu, jakou magii bych si vybrala? Chtěla bych je všechny! "A můžu mít všechny?" Chudák táta, to jsem ještě většinu otázek nechala v hlavince, ale i tak toho bylo až až.

Únor 2/10 | Islin

Seděla jsem nedaleko zamrzlé vody ve sněhu a začínala pociťovat, jaká zima mi je. Chtěla jsem to přečkat, proto jsem na chvilku zavřela oči. Ale spát v sedě mi moc nešlo.
Netrvalo dlouho a já pocítila sluneční paprsky, které mě pěkně ohřívaly. To už se mi líbilo více, zima lezla akorát tak pěkně pod kůži a nedalo se jí zbavit. Kéž bych ji tak dokázala dát pryč... třeba nějakou tou magií, jako říkal táta! Magie tepla, která by způsobila, že by bylo všude teplo, napadlo mě a jen jsem se nad tím nápadem pousmála.
V tom jsem spatřila vysokou vlčici, která si to štrádovala přímo ke mně. Zamračila jsem se, protože jsem ji neznala a vzpomněla jsem si, jak mi táta i ta druhá vysokonožka říkali, že vlci mohou být nebezpeční. Ale ona na mě promluvila a to velmi příjemným hlasem, proto jsem hned začala vrtět ocasem. Měla jsem radost, že to není nikdo zlý a zároveň, že tu nejsem sama, že jsem musela vyskočit na všechny čtyři a radostně se vrtět. Pokrčila jsem jen ramena na její odpověd. "A-hoj," řekla jsem s úsměvem a nepřestávala vrtět ocasem. Kdo ví, jak jsem se sem dostala, neměla jsem ani tušení, kde to vlastně jsem.

Únor 1/10 | Islin

V hlavě jsem měla tolik myšlenek a tolik otázek, že jsem vůbec nevěděla, co dřív. Chtěla jsem to všechno vědět, chtěla jsem znát odpovědi a mít jasno v tom, co to ty magie jsou, k čemu jsou, jak se používají a kdy se ve mně ta moje probudí? Jenže mi bylo jasné, že se odpovědi nedozvím teď. Ani nevím, jak jsem se zatoulala jsem, zřejmě jsem byla tak moc ponořená do přemýšlení, že jsem si ani neuvědomila, že jsem se vydala pryč. A právě jsem se procházela u jezera, které bylo zamrzlé, ale já jsem se neodvážila na něj vstoupit. Třeba to udělala maminka! A jak to, že ta voda se nehýbe? Může to mamka svou magií změnit? Na to mi teď ale nemohl nikdo odpovědět, protože jsem tu byla sama. Cítila jsem se trošku unaveně, proto jsem se na chvilku posadila a doufala, že vím, kudy vede cesta zpátky k nám domů.

//Beru to tak, že jsme s Awarakem o kousek vedle :)

Seděla jsem u taťky a snažila se ho zeptat alespoň na něco z toho, co všechno jsem měla v hlavě. Táta byl samozřejmě chytrý, proto hned pochopil, co mě zajímá a dal se do vysvětlování. Když řekl, že každý vlk má nějakou magii, v hlavě se mi zrodilo dalších tisíce otázek, takže jsem přeslechla to, že mi on nemůže nic ukázat. Magie? Co to vlastně je? Myšlení mi přerušil vysvětlováním barev kožichů, na což jsem přikývla, když jsem si je začala více prohlížet a nesoustředila se na to, co říká. Až do chvíle, když zmínil kožich bráchy. Teď mi to dávalo smysl, proč je tak jiný. "Pro-jeví?" Zeptala jsem se ještě a užasle poslouchala dál. "Voda," řekla jsem ještě a přikyvovala. Mít magii vody, to by bylo skvělé! Ale co to vlastně znamená? To může ve vodě dýchat jako ryba? "Jaké další magie?" Musela jsem o tom vědět všechno, co jen bylo možné. To, že se tu mamka s bráchou objevili, jsem skoro ani nepostřehla, teď jsem si ve své hlavě představovala všechny možné magie, které mě jen napadly. "Voda - máma," dostala jsem ze sebe, "dýchá jako ryba?" Je to jasný! K čemu by jí ta magie pak jinak byla?!

Ségra s tou vlčicí si povídaly a já seděla o kus dál. Byla jsem zcela ponořená do svých myšlenek a představ, že jsem si vůbec nevšimla, že ke mně přisedl i taťka. Pocítila jsem to po chvilce, proto jsem začala nekontrolovatelně mrskat svým mini ocáskem, oproti tomu jeho. Sledovala jsem pořád novou vysokonožku a přemýšlela. Je to celé zvláštní, řekla jsem si ještě. Pak se mě najednou taťka zeptal, jestli se k nim chci přidat. Netušila jsem, moc ani ne, spíše mě bavilo tu situaci sledovat. Přidat se k nim by pravděpodobně znamenalo se zapojit do konverzace a to mi ještě tolik nešlo. Takže jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu a usmála se. Otřela jsem se čelem o jeho přední tlapku a pak zase pohled směrovala k nim. Jenže taťka se mě ještě zeptal, jestli je něco, co bych chtěla vědět. To už mě zajímalo víc! Měla jsem tolik otázek. Ale kde začít? A jak? "Hmm," vydala jsem ze sebe a snažila se najít ten správný způsob, jak se zeptat. Ale po chviličce jsem se uvolnila a šlo to celkem samo. "Oči," řekla jsem. "Jiné?" Pohledem jsem se vrátila k nové vysokonožce. A pak se podívala na taťku, který k tomu bude mít jistě dané vysvětlení.

<<< úkryt

Pokračovala jsem za sestrou, která se úplně nerozumně rozhodla vydat sama ven. Naštěstí jsem stihla upozornit i taťku, který se určitě rozeběhl i za námi, aby nás mohl ohlídat a ochránit.
Viděla jsem ségru, jak sedí přede mnou a tak jsem doběhla k ní. Jenže to přišla i nějaká další vysokonožka, kterou jsem tu ještě neviděla. Posadila jsem se o kousíček dál a sledovala je. Pozorovala jsem, jak se sestra baví a jak je milá. I ta velká vlčice byla milá! Víc než ta předtím, co tu nechala vyrůst tu hromadu studeného čehosi, pomyslela jsem si. Zaujalo mě, jak má vysokonožka jinou barvu očí. Prohlížela jsem si každičký její detail, ale nechtěla jsem jim zasahovat do konverzace. Bavilo mě přemýšlet nad tím, proč má některé chlupy na těle jiné barvy, než ty druhé a jak jsou se sestrou vzhledově rozdílné. Hlavně to, jak se stane, že nám najednou vyrostou nohy takhle moc? Kdy a jak se to stane? To se jednoho dne probudíme a budeme mít taky dlouhý nohy? Vždyť jsou poloviční ty naše oproti těm jejím! Vůbec mi to nedávalo smysl. A bylo toho tolik, co jsem chtěla vědět!

Upřímně jsem se začínala trošku nudit. Netušila jsem, co dělat, zkoušela jsem se zabavit, ale moc mi to teď nějak samotné nešlo. Proto jsem se jen posadila s dostatečným výhledem na vchod a zároveň na jeskyni tak, abych měla přehled. Mamka vyprávěla spoustu věcí bráchovi, který na ní byl nalepený, jako klíště.
Netrvalo však dlouho a jeskyní se rozlehl známý pach. Taťka! Radostně jsem vyskočila, když si to zamířil přímo za mnou a přivítal mě. Vrtěla jsem ocasem, jako vrtule, protože jsem měla radost, že první na seznamu přivítaných nebyl bratr, který se toho strašně dožadoval. On však hned na tátu taky vletěl a já jen zavrtěla hlavou. V celém tomhle šrumu jsem však nestíhala kontrolovat sestru, což byla chyba. Všimla jsem si jí totiž na poslední chvíli, když se začala vytrácet pryč z jeskyně. To by ale neměla tam jít sama! Říkala jsem si. Podívala jsem se na rodiče, nejdříve na mamku, pak na východ, pak na taťku, východ a doufala, že to pochopí. "S-ses!" Špitla jsem jen a snažila se dohopkat k východu. Nechtěla jsem taky odejít, ale na druhou stranu naši museli o tomhle vědět, aby se náhodou něco sestře nestalo.

>>> Borůvkový les

Nepočítala jsem s tím, že bych měla teď usnout, chtěla jsem si jen ještě na chviličku lehnout, trošku se uklidnit, odpočinout si a hlavně - nabrat síly na to, až za chvíli půjdeme ven. Těšila jsem se hrozně moc. Nicméně i tak jsem si chtěla ještě odpočinout.
Zaujala jsem tedy pozici nedaleko mamky tak, abych viděla na všechny a hlavně na vchod, kdyby se vracel taťka. Schoulela jsem se do klubíčka a položila si svou hlavičku na přední nožky. Ještě jsem naposledy zívla a sledovala bratra, který byl jak kdyby spal ještě déle, než sestra. Já se asi tak dobře nevyspala, proto jsem tolik energie neměla. Zastřihala jsem ušima a pozorovala všechno to dění kolem.