Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vydala jsem se zase k vysokonožce, která byla zřejmě stejně iritovaná z nás tak, jako já z toho kusu sněhu. Pohodlně jsem zaplula pod její tělo a smotala se do klubíčka, kde jsem si spokojeně zamlaskala, položila hlavu na zadní tlapky a ocas stočila k tělu. Ještě předtím, než jsem se rozhodla zavřít očka, která už mi celkem sama padala, jsem si musela urovnat chloupky na ocase, protože nebyly všechny ve stejném směru. Jeden trčel tam, druhý támhle... a jakto, že jeden je černý a druhý zase bílý? Vůbec mi to nedávalo smyšl, ale nechtěla jsem se teď nad něčím zamýšlet, protože jsem byla unavená. Rozhodla jsem se to vymyslet po spánku.
Nechybělo mi teď vůbec nic k tomu si dát zasloužený šlofík.

Zakousla jsem se do masa a vychutnávala si to. Dokonce mi začalo být i tepleji, takže jsem se přestala klepat a žvýkání bylo mnohem jednodušší. Vychutnávala jsem si každé sousto a u toho po očku sledovala vysokonožku. Něco na ní bylo trochu jiné, než na ostatních, což mi vůbec nevadilo. Ale ten kusanec sněhu mě fakt znervózňoval, proto jsem dožvýkala poslední sousto a vydala se k němu. Začala jsem ho olizovat a snažila se ho ukousnout, ale nešlo to. Chvilku mi to zabralo, ale vzhledem k tomu, že nebyl po mé snaze poznat žádný rozdíl jsem to vzdala a rozhodla se přesunout jinam. Můj pohled sjel všechny poblíž, od taťky, mamky, sourozenců až k vysokonožce, která mě prostě nějak zaujala.

Dávala se do mě opravdu velká zima, zoubky mi cvakaly pomalu o sebe, ale vůbec jsem si to neuvědomovala a nesoustředila se na to. Když ta vysokonožka po mě vyštěkla a všimla si, že brácha se jen tak taky nedá, šla se pustit i do něj. Když se po něm vyloženě ohnala, div ho nechytla do svých pro mě velkých tesáků, zaujala mě. Místo rozmazlování a šišlání na nás byla celkem ostrá, prostě nás brala sobě rovné, teoreticky. Mamka však stihla zasáhnout a i když ten pitomý vysoký kus sněhu nezmizel, pobídla nás si dát kus žvance. To jsem nemohla odmítnout a vítězoslavně jsem se promenádovala (drala) sněhem k potravě, na kterou se mi úplně sbíhaly sliny. Olízla jsem si čenich a pohlédla na vysokonožku. Chtěla jsem vypláznout jazyk, ale měla jsem takový hlad..

Kdosi by mohl říct, že na tak malé vlče jsem měla kuráže za dva. Protože můj bratr se samozřejmě snažil za zajícem dostat a dal do toho všechno, já jsem na to šla takticky. I přesto, že jsem byla velmi maličká oproti vlčici jsem se snažila dát ji najevo, že se mi to ale vůbec nelíbí. Ona to dost jasně pochopila, ale její odpověď se mi vůbec nelíbila. Nejdříve mi ocas vyškubla z tlamičky a zavrčela zpět. Toho jsem se ale vůbec nezalekla, naopak, začala jsem ji ještě více napodobovat a vrčet tak, jako ona, i když vysokým hláskem. Ale hrdelně, šlo mi to. Něco po mně začala štěkat, ale já jsem ji vůbec nevnímala, stále jsem se soustředila na to vrčení, do kterého jsem vkládala celkem dost úsilí.

//vsuvka do loterie, asi stačí pro Kayu případně číst :D pardon

Neměla jsem sebemenší tušení, co se to tu teď stalo. A jak jen bylo možné, že něco samo od sebe vyrostlo ze země? A tahle vysokonožka o tom něco věděla, protože na sourozence začala chrlit takových slov, že se mi z toho až zamotala hlava. Neváhala jsem a skočila až k ní a čapla ji za ocas. Chytila jsem se pouze chlupů, naštěstí, takže to nic vážného nebylo, ale nehodlala jsem to nechat jen tak. Nevadilo mi, že škodí sourozencům, to mi přišlo i celkem zábavné, ale proč jim ho sama nevezme a nehraje si? A nechává tu něco vyrůst? Poroučí sněhu? Kdo vlastně je?!
Měla jsem nespočet otázek a bylo pro mě těžké se na ně zeptat, ale neřešila jsem to. Nechtěla jsem to vzdát, stála jsem si za svým a prostě ta věc mě pěkně vyváděla z míry. Proto jsem se snažila odpoutat vysokonožce její pozornost a tím to nechat zase zmizet.

Sněhové hrátky byly celkem fajn, ale i tak to nebylo něco, co by upoutalo mou pozornost na nekonečnou dobu. Proto jsem se po chvíli začala nudit, nejdříve jsem donesla mamce rostlinku, co jsem našla, která z toho byla celkem překvapená, ale to už jsem si to štrádovala někam stranou. Tam jsem si začala hrabat ve sněhu a na chvilku si i dokonce lehla.
Z poklidného polehávání jsem měla skvělý přehled o situaci. Sledovala jsem mamku, která se vybavovala s dalšíma přerostlýma vlkama a stejně tak i sourozence, co se dohadovali, prali a dováděli. Ani se mi nechtělo se k nim přidat, nějak mě to všechno zmohlo, proto jsem jen sledovala situaci a sem tam máchla ocasem, když se mi nějaké hroty zalíbily.
Jenže v tom jedna z velkých přispěchala k sourozencům. Ve chvíli, kdy běželi pro zajíce, se najednou před nimi stalo něco, co jsem vůbec nepochopila. Vyrostlo tam hrozně moc sněhu a zajíc byl vysoko, tak vysoko, že byl dokonce i výš než ti vysocí vlci. Zamračila jsem se a zavrčela, protože se mi to vůbec nelíbilo. Zajíce jsem nechtěla, ale ta vysoká věc ve mně vyvolávala jakési narušení mého vnitřního klidu. Proto jsem se postavila na všechny čtyři a snažila se doskočit k vlčici, co to všechno způsobila. A pak jsem nelenila ani sekundu a snažila se jí chňapnout za ocas, což se mi i podařilo. Nestiskla jsem ho úplně, ale chtěla jsem jen, aby přestala. Sourozenci určitě půjdou po zajíci a nesmyslně se za ním budou škrábat, ale já tušila, že to ona narušila klidnou atmosféru. Proto jsem šla přímo po zdroji a u toho vrčela, co to šlo. Jenže se do mě ještě obula k tomu všemu zima a já se začala klepat jako ratlík. Ty vibrace se jistě přenesly i na vlčici, u které jsem držela na ocase.

7. Udělej někomu radost dárkem

Chvilku mi trvalo, než jsem se trošku uklidnila. Z toho blbnutí ve sněhu mi srdíčko bušilo o sto šest, ale byl to skvělý pocit. Adrenalin mě bavil, ačkoli jsem byla spíše pro klid, ale sem tam, čas od času to bylo potřeba. Musela jsem uznat, že zima je krásná. Všude bylo bílo, celkem i ticho, což se mi líbilo. Sestřička s bráškou se věnovali spíše dospělákům, což mě nepřekvapovalo, ale trošku mě to mrzelo. Zabavila jsem se tedy sama. Dala jsem se do jakéhosi kreslení obrazců ve sněhu, což se mi dařilo. Mamka nám sem tam něco řekla, na což jsem vždy poslušně přikývla, ačkoli jsem jí vůbec nevnímala a soustředila se na činnost, do které jsem byla zrovna ponořená, a to až po uši.
V tom se najednou z dálky přiřítil další vlk. Začala jsem mrskat ocasem a chtěla si s ním hrát, ale bráška mě předeběhl. Nechtěla jsem se jim do toho vměšovat, proto jsem se rozhodla, že si najdu nějakou aktivitu pro sebe. Jenže jsem zaslechla mamku, jak říká naše jména. Naklonila jsem hlavu na stranu. Netušila jsem, které z těch všech, která řekla, patří zrovna mně. Jen jsem se usmála a vydala se dělat si svoje.
Odhopsala jsem o kousek dál a začala tam hrabat. Sem tam jsem do sněhu i zafuněla, aby odletěl. V tom jsem uviděla maličkou rostlinku, která se ještě pod sněhem úplně neodevzdala osudu a vypadala celkem statně, takže jsem se zaradovala a rozhlédla. Byla jsem o kousek dál od všech. Čapla jsem rostlinku do tlamičky a vyrazila za mamkou. Docupitala jsem až k ní a s úsměvem jsem položila rostlinku před ní. Čenichem jsem do ní ještě dloubla, aby ji měla až u tlapiček a pak jen začala vrtět ocasem a doufala, že se mamce bude líbit.

17. Vytvořit obraz ve sněhu

Sníh byl něco, co udrželo moji pozornost na relativně dlouhou dobu. Mohla jsem ho zkoušet chytat, mohla jsem se snažit ho pocítit na jazyku, mohla jsem do něj zahrabat sestru... to všechno bylo neskutečná zábava! A já si to užívala každým douškem.
Mamka nás snažila trošku rozptýlit, což se jí u sestry povedlo. Ještě předtím, než se za ní Siberia odebrala, se po mně snažila několikrát chňapnout, ale neúspěšně. Ďábelsky jsem se zachichotala. Když sestra přiběhla k mamce a snažila se, opřená o ni, chytit vločky, musela jsem si najít jinou zábavu. Brácha byl ze sněhu taky celej vedle, ale já jsem ho nechtěla začít provokovat. Zatím ne.
Proto jsem se pokusila si najít zábavu pro sebe. Zdvihla jsem se nemotorně na tlapky a rozhlédla se. Když jsem se oklepala, všimla jsem si, jak několik vloček sněhu ze země vzlétlo, což mě na chvilku zaujalo, ale ne tak dlouho. Pak jsem se jednoduše posadila a tlapkou znuděně zahrabala ve sněhu. Jenže to mi nedošlo, že se sníh dá rozhrnout, takže v něm zůstanou obrazce, které nakreslím. Proto jsem se do toho dala.
Netrvalo dlouho a za pevného soustředění a silného úsilí jsem před sebou měla obrazec, ve kterém sem tam byla ťapka, protože jsem ho musela občas obejít. Vůbec jsem neměla tušení, co to je, ale čáry na sebe navazovaly, sem tam tvořily kruh, jindy zase čtverec a někde bylo i oko, ucho... každý si mohl představit to, co chtěl. Já si představovala svůj obrázek, který byl perfektně vyobrazený přede mnou ve sněhu.
Pak už jsem se jen spokojeně několika skoky odebrala za bráškou.

4. Obdivuj krásu zimy

Musela jsem uznat, že sníh byl celkem fajn. Netušila jsem, odkud, kde a jak a proč se vzal, ale líbil se mi. Ne všechno potřebovalo svoje vysvětlení, což se dalo aplikovat i právě tady. Chytání vloček byla zábava a celkem dlouho se mě to drželo, ale jako to bylo se vším, omrzelo mě to po chvíli. Proto jsem se zastavila a po očku sledovala sestru, která se stále horlivě pouštěla do chytání. Sem tam jsem se zahihňala, protože vypadala vtipně.
Než jsem se rozhodla udělat něco zajímavého, na chvilku jsem se prostě zastavila. Chtěla jsem se rozhlédnout a načerpat co nejvíce zajímavostí z okolí. Zima a všude bílá pokrývka měla něco do sebe, bylo to opravdu kouzelné a já věřila, že zimu budu obdivovat každý rok. Odlesky slunečních paprsků od sněhu dělaly třpitivé momenty, které jsem hltala každým soustem. Zapadající slunce pak do sněhu opřelo i oranžovou barvu, takže se odehrávala mnohem větší nádhera. Jen jsem spokojeně vzdychla.
Kochání bylo dost, přišel čas na jednání. Rozhodla jsem se tedy, že sestře něco zajímavého provedu, jenže v tom jí uklouzla tlapka a sjela přímo mně pod tlapky. Chtěla jsem uskočit, abych na ní nešlápla, ale podklouzlo mi to taky a válela jsem se vedle ní. Musela jsem se smát, byla to celkem zábava. Proto jsem se začala ve sněhu válet a nehodlala se zdvihnout, i když mamka na nás dávala pozor a ptala se, jestli jsme v pořádku. Jen jsem si užívala sněhovou nadílku a sem tam svou otočkou a neohrabaným povalováním jsem nahodila sněhem sestru, která byla vedle mě.
Takže mě napadlo, že bych jí mohla vlastně v tom sněhu zahrabat celou. To byl skvělý nápad! A proto jsem se během povalování a vychutnávání si chladivého pocitu pustila do pečlivého promýšlení, jak to provést.

Netrvalo dlouho a nahánění matčiného ocasu mi přišlo ne tak podstatné. Mamka nás nechala si dělat, co chceme, což se mi líbilo. Přemýšlela jsem, co prozkoumám teď, chtěla jsem se vydat více do jeskyně, kde jsme se teď nacházeli. Ale než jsem se stihla vůbec rozkoukat, mamka na nás začala mluvit. Navrhla, jestli se nechceme podívat ven. Ono to jde ještě jinam? Naklonila jsem na její otázku hlavu na stranu a začala nadšeně přikyvovat.
Pak jsme dostali vysvětlovací přednášku o tom, že jsme byli v úkrytu a něco o smečce, čemuž jsem vůbec nerozuměla, protože v polovině konverzace jsem se začala točit dokola za svým ocáskem. Chtěla jsem ho prostě chytit! Proč mi furt utíkal?
Nestihla jsem pochytit moc ani z dalšího vyprávění a vysvětlování, které moji sourozenci prakticky hltali. Až do chvíle, než mamka řekla, že když budeme chtít být sami, můžeme přijít sem. To jsem slyšela, to pro mě bylo důležité, protože jsem cítila, že občas budu potřebovat čas pro sebe.
V tom se najednou brácha se ségrou rozeběhli ven a já jen koukala, než jsem se nemotorně rozklusala za nimi.
Na kraji úkrytu nás mamka chytla za kůži na krku a sundala do čehosi, co bylo velmi zvláštní. Bílá věc byla všude na zemi a já se snažila nadzvihávat tlapky, abych v ní stála co nejméně. Mamka však vysvětlila, že se jedná o sníh. Začala v něm dokonce hrabat, což jsem zkusila taky, ale moc mi to nešlo, vzhledem k mým mini tlapičkám. Jala se dalšího vysvětlování, uprostřed kterého jsem si všimla, že mi ten sníh přistál na čenichu. Zdvihla jsem hlavu k nebesům a sledovala, kolik toho všeho vlastně padá k zemi! Musím to chytit, musím to chytit! Napadlo mě a bez otálení jsem začala skákat a chytat sněhové vločky na jazyk. Jenže když jsem je chtěla ochutnat, vždycky zmizely. Vůbec jsem tomu nerozuměla a snažila jsem se jich chytit co nejvíce, abych věděla, jak chutnají. Pěkně mě to štvalo, proto jsem u toho lehce vrčela a chňapala po nich jako o život. Aspoň jednu prostě musím dostat!

Prosinec 1/10
11. Blbni ve sněhu

Z ničeho nic jsem se ocitla o samotě, nebyla jsem u mamky, ani u sourozenců, ani jsem ještě vlastně neviděla taťku. Ale strach jsem neměla, byla jsem v lese, který byl celý pokrytý sněhem a přišlo mi to strašně fajn. Trošku se do mě dala zima, ale i tak jsem se hodlala ještě chvilku zabavit venku, než se vrátím k matce a sourozencům. Mrskala jsem svým ocáskem a doufala, že se tu neztratím a nepromrznu na kost.
Prodírala jsem se sněhem, ale po chvilce mi došlo, že vlastně nemám žádný cíl, kam se chci dostat. Proto jsem se zastavila a rozhlédla se. Nikdo široko daleko nebyl a já měla spíše dobrý pocit, než pocit strachu. Protáhla jsem se, vyšpulila zadek a neváhala ani vteřinu. Odrazila jsem se a skočila do sněhu, který přede mnou tvořil pěknou hromádku, pravděpodobně spadlou ze stromu. Nadšeně jsem se hrabala ven, zasypaná kompletně a vypadajíc jako moje mamka. Taky je totiž celá bílá. To byla taková zábava! Netrvalo dlouho a pokus číslo dva byl na světě. Šup! A byla jsem zase hlavou zabořená v hromadě. Když jsem se vyhrabala a oklepala, na čenichu mi zůstala hromádečka, kterou jsem se snažila jazykem slíznout, ale nešlo mi to. Jen jsem si naštvaně dupla a doufala, že otřesem to spadne. Nic. Nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Proto jsem se jen široce, od ucha k uchu usmála a vydala se zpátky do tepla, za svou mamkou. Bavilo mě si užívat nějaký ten čas o samotě, ale už to na mě bylo dlouhé.

Spokojeně jsem si žužlala kousek větvičky a doufala, že mě žádný ze sourozenců nebude otravovat, abych to mohla v klidu dokončit.
Jenže netrvalo dlouho a samozřejmě mě to přestalo bavit, proto jsem se postavila na všechny čtyři a svým nemotorným krokem, který vypadal, jako kdybych vypila pět litrů vína, jsem se snažila dojít ke zdi jeskyně a položit si tam onu větvičku. Abych mohla pokračovat později, samozřejmě, až se mi zase bude chtít. Položila jsem ji tam a tlapkou ji srovnala, aby byla přesně podél stěny. Pak jsem se vydala zpátky k rodině a začala se soustředit na mámy ocásek, který jsem chtěla přepadnout, ale už u něj byla sestra. Smůla pro ni, proto jsem se zastavila kousek od ní, vystrčila zadek do vzduchu, zamávala svým ocasem a dvěma skoky jsem byla u její oháňky, která se mrskala sem a tam. Pustila jsem se do jejího ožužlávání a doufala, že mě ségra chvíli nechá, protože jsem cítila, že jsem unavená a brzy si půjdu asi lehnout. Jen jsem tohle prostě chtěla dokončit.