Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že si na mě brácha udělal čas a konečně si se mnou chtěl i hrát. To, jak furt lezl za rodiči a hrál si na něco, co ani nebyl, už mě vytáčelo. Tímhle si mě zase získal. Hraní však bylo celkem krátké, protože brácha jako kdyby se zasnil a já jen několikrát zavrčela, abych ho vrátila zpátky do hry. Ani tahání za ocas nepomohlo, proto jsem se snažila najít nějaký jiný bod zájmu pro zábavu.
Spatřila jsem, jak se tu hromadí vlci. Rodiče asi řekli něco o nějaké bezpečnosti, ale vůbec jsem je asi nevnímala, protože jsem neměla tušení, co se děje. Rozťapkala jsem si to tedy trochu blíže k dění, když mi došlo, že asi jde o lov. Držela jsem se raději zpátky a chvilku celou tu situaci pozorovala. Jenomže mě to tolik nebavilo, jen sedět a pozorovat, chtěla jsem se přidat a taky něco dělat. Bylo mi jasné, že to bohužel možné není, proto jsem se otočila a udělala pár desítek metrů pomalý klus směrem pryč, kde jsem se zastavila a tlapkou začala přehrabovat stébla trávy.

I have to admit that my dreams usually aren't the very best. However, this one was one of the better ones; I really enjoyed it! And what was it about? As you surely know, I'm not one of those who really need personal contact. Actually, any physical touch just doesn't sit well with me, and I don't like it. I feel terribly uncomfortable and I don't want anyone touching me. But in this dream, it was different. The wolf standing in front of me seemed like we've known each other our whole lives. Yes, I'm still a little wolf cub, but even so, it felt like he was my best friend. In reality, when I woke up, I felt really sad that I didn't have anyone like that. That I only have siblings and no friends... but back to the dream. He was there, smiling. He brought me a flower. Such a beautiful one! And we sat together, watching the night sky. Every now and then a bat flew across the sky, and then it happened - he approached and rested his head next to mine. It was so lovely that I couldn't say no. A moment of uncertainty was replaced by a feeling of happiness and joy, and I simply enjoyed it. When I woke up, I tried to close my eyes again and be back with him. Who was he actually?

Ještě předtím, než jsem vlezla do lesa úplně, jsem se musela zastavit. Těžko se mi věřilo tomu všemu, co jsem viděla a to jsem netušila, že v lese se nachází ještě jedna vlčice, která má taky křídla. A to ne ledajaká, měla je asi ze všech největší, ne taková, jako měla třeba Islin. Na to jsem měla přijít později a rozhodně jsem se s ní chtěla o tom pobavit, zjistit, jak to vlastně funguje a k čemu všemu to je dobré. Evidentně jsem ještě neměla tušení, že na mých vlastních zádech se pomalu klubají moje vlastní, originální křídla. Až to zjistím, určitě půjdu do kolen! Nezbývalo ale nic jiného, než jen čekat.
Takže jsem si protáhla tlapky, spokojeně zívla a zamlaskala a vyrazila zpátky do lesa. Akorát jsem ucítila vůni borůvek, to znamenalo, že jaro už pomalu bylo tady a brzy budeme moct ty bobulky ochutnat. Tak, jak říkala mamka, že jsou sladké, jsem se na ně těšila jak nikdy, protože to bylo něco nového. Ostatně, jíst maso bylo fajn, ale takové bobulky, to jen tak někdo nemá! Ale jak asi přesně budou chutnat? To, že jsou sladké ještě neříká to, jakou mají chuť! Těšila jsem se opravdu moc, proto jsem se rozcupitala mezi stromy a doufala, že nějaký z těch všech keřů se bude už alespoň trošku modrat. Tak trochu jsem se snažila si představit, jak bude chutnat. Tvář se mi zkroutila od představy, že budou kyselé, ale hned na to se mi po obličeji rozlil spokojený pocit, když jsem si vybavila, že by mohly být i sladké. Evidentně jsem to musela prostě zkusit, abych to věděla a nemusela si to jen představovat. Troufala jsem si říct, že už určitě nějaká borůvka bude připravená k ochutnání.

//prosím mušlee

Pomaličku jsem překládala tlapku za tlapkou tak pomalu, jak jen to šlo. Pomalým krokem jsem totiž nikam nesměřovala, snažila jsem se jen jednoduše jít, abych zabila trošku času. Postupně jsem přemýšlela nad věcmi, které se mi za poslední dobu staly, a že jich sakra bylo! Pak ta vlčice, Islin, ta její křídla! Přece jí tam nevyrostlo samo od sebe, nebo snad jo? Počkat ale, jak na ně přišla, viděla se taky ve vodě? Pak by ale musela u toho používat magii, nebo jí to možná někdo řekl, že jí ze zad trčí nějaká dvě křídla, či cosi? Pomotaná hlavička se snažila urovnat si všechny informace, které za poslední dobu načerpala. Popravdě nejvíc se mi líbila ta táty magie se sovou, mít svou vlastní malou sovu by bylo skvělé! Přeci jen, nebyla bych furt sama a mít nějakého malého kámoše, to by bylo super! Pecka! Přemýšlela jsem nad tím, jak bych mohla mít u sebe taky nějaké zvíře, které by mě doprovázelo a bavilo by se jen se mnou. Parťáka, kterému bych mohla říct úplně všechno, za nic by mě neodsoudil, byl by to prostě pro mě. Podpora, a to jak psychická, tak fyzická. Prostě úplná paráda, bylo by to fakt něco. Přeci jen, Život, nebo jak se ten vlk jmenoval, ví, co dělá a nedělá, takže pokud mi je něco takového souzeno, stane se to! Přesně tak, jak říkal táta, přemýšlela jsem si pro sebe a pomalu vykračovala dál. Postupně jsem se dostala až zpátky k Borůvkovému lesu. Popravdě, jen tam stát a vykecávat se nebylo na mě, já jsem měla tolik elánu a energie, že jsem chtěla něco dělat, objevovat! Prostě nejlepší by bylo se jít někam projít, něco zažít. Proto jsem jen doufala, že se tak i brzy stane a nebudeme jen sedět na zadku v lese. Procvičovat magie bylo super, ale je čas na dobrodružství!

Březen 10/10

Znovu jsem otevřela oči. Byla jsem v jiném lese, ale tady už to působilo trošku reálněji. V tom, co jsem byla předtím, jako kdybych necítila vzduch, necítila jsem žádné pachy, vůně. Jako kdyby to bylo v úplně jiném světě. Netušila jsem, že to byl sen a sny existují, nicméně ten pocit z létání byl opravdový. Ten jsem cítila poprvé, naplňoval mě a cítila jsem se volná. Na zemi byl vlk prostě spoutaný, omezený. Ale ve vzduchu? Ačkoli jsem ještě furt malá a vím, že ještě vyrostu, ten pocit byl prostě něco. Zážitek. Bylo to skvělý! A hlavně to, co bylo nejlepší, byl výraz bráchy. Tvářil se jako kyselé zelí, když viděl, že já umím a můžu něco víc, než umí on. Měl by si dát prostě pohov, řekla jsem si jen s úšklebkem a vydala se zpět za rodiči.

Březen 9/10

Bylo to zvláštní, ale z ničeho nic jsem viděla svět z výšky. Jako kdybych se tlapkami odrážela od vzduchu a jednoduše létala, jako ptáci. Jako ta sova, o které mi vyprávěl táta. Viděla jsem výraz bráchy, který na mě koukal a byl tak maličký! A já mohla z jednoho stromu na druhý... bylo to dokonalé! Hlavně, když jsem usedla na stromě, nikdo o mně nevěděl, nikdo mě neviděl a neslyšel, protože kdo by hledal vlče na stromě? Užívala jsem si každou sekundu. Jenže z ničeho nic mi začaly tlapky těžknout a já se musela vrátit zpátky na zem. To bylo jako kdyby neuběhla ani sekunda a já stála naproti bráchovi. Nechápala jsem jak, ale věcí, které jsem nechápala nebo jsem jim nerozuměla, byla celkem spousta.

Březen 8/10

Očka jsem měla zavřená a spokojeně jsem usnula. Netrvalo dlouho a já byla plně ponořená do snové říše.
Otevřela jsem oči a byla jsem v lese. To, že stromy a tráva byly trošku jiné, než jaké byly v našem lese, mi vůbec nedošlo a nepřipadalo zvláštní. Uslyšela jsem hlas bráchy. Arminius běhal kolem a snažil se mě pobízet ke hře, ale já jako kdybych nemohla odlepit tlapky od země. Jen jsem se mračila a on na mě něco křičel s tím, ať nejsem tak nafoukaná. To mě vytáčelo ještě více, ale prostě to nešlo! Snažila jsem se do toho dát všechno. Odlepit se prostě od země. Až jsem najednou ucítila, jako kdyby se mi to podařilo a já jsem byla dokonce o pár centimetrů nad zemí?

Březen 7/10

Ulehla jsem do trávy a položila si hlavičku na tlapky. Všechny ty nové znalosti a to, co jsem viděla a zažila, mě pěkně vyčerpaly, proto netrvalo dlouho a já spokojeně oddechovala v rytmu spánku. Byla jsem vyčerpaná, vidět všechny ty magie a snažit se jim porozumět si vyžadovalo velkou dávku energie, kterou jsem teď snažila nabrat zpátky. K tomu, abych mohla vidět více magií a více zjišťovat. Pokrok, který jsem udělala ve svém způsobu projevu, byl velký. Ještě nedávno jsem neřekla ani slovo, ale už to šlo tak nějak lépe. Kdo ví, jestli se to ještě zlepší, anebo už zůstanu na téhle úrovni. Ale aspoň jsem se mohla nějak vyjádřit, bylo to ze začátku celkem těžké.

Březen 6/10 | Islin

Bylo velmi zajímavé vidět sebe samotnou, jak vlastně vypadám. Zajímalo mě, kdy budu stejně velká, jako jsou ostatní? A proč vlk roste tak pomalu? Už jsem chtěla být velká, jako oni.
To, že jsem tu byla sama bez rodičů, mělo za následek, že se o mě Islin bála. Já jsem byla ale v pohodě, nevěděla jsem, co je to strach a necítila jsem se prakticky nijak. Věděla jsem, že jsou v pohodě. "U nás... rostou tam," máchla jsem tlapkou, "borůvky. Prej," řekla jsem ještě a usmála se.
Islin mi pak dovysvětlila, že led je jen v zimě. Pochopila jsem to, i když jsem netušila proč tomu tak je, přikývla jsem. "Zajímavé," řekla jsem jen a pak přicupitala pod vlčici. Zívla jsem a společně s posledními kroky jsem ulehla na břicho a položila si hlavu na tlapky. Bylo skvělé tohle všechno vidět a zažít, ale byla jsem opravdu unavená. Takže jsem se rozhodla si chvilku schrupnout.

Usoudila jsem, že asi tomu tak bude, i když jsem se ptala v blbou chvíli, protože taťka se zrovna soustředil na svou magii. Nechala jsem mu prostor a čekala. V tom, z ničeho nic, sluneční paprsky, které byly všude kolem nás, jako kdyby se zaměřily jen na mě a tátu a dokonce byly i teplejší. Uchváceně jsem sledovala, jak taťka začal dýchat, jako kdyby právě prožil porod a zamrskala ocasem. "To bylo... něco!" Nadšeně jsem se usmála. Chtěla jsem začít říkat, že chci ještě, ale viděla jsem, že to taťku celkem vyčerpalo, takže jsem začala v hlavě skládat další otázky.
V tom se k nám však přidala mamka a brácha. Když se mamka zeptala, jestli probíráme něco zajímavého, usmála jsem se. Souhlasně jsem přikývla se slovy: "sluníčko," abych mámě objasnila, co jsme teď řešili.
No a jako blesk z čistého nebe se ke mě rozeběhl brácha, který mě shodil na zem. Cítila jsem, když jsem se otáčela na zemi, jak mě něco tlačí na zádech, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pochopila jsem, že si chce brácha hrát, i když jsem na to moc nebyla. "No jen.. počkej!" Zazubila jsem se ale a odrazila se ze země ve snaze ho chytit a taky ho svalit. Ačkoli byl samec, vypadalo to, že mám trošičku více svalnaté hmoty a to znamenalo, že bych mohla být třeba silnější. Anebo jsem byla jen více huňatá, kdo ví.

Březen 5/10 | Islin

Myšlenka křídel byla pro mě velmi zajímavá, ale asi by mě štvalo, že je chvilku mám a další chvilku zase ne. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. K čemu vlastně jsou? K ničemu. Táta říkal, že sovy mají křídla, která nejsou slyšet, když letí. To musí být něco! To bych chtěla taky, pomyslela jsem si a podívala se se svou otázkou ohledně vzhledu na Islin. Ta mě pobídla a řekla, že jestli se chci vidět, ať se podívám do vody. Nerozuměla jsem tomu, hlavně už z vody nebyl led, jako když mi to říkal táta. "To... jsem já?" Nakláněla jsem různě hlavu ze strany na stranu, vyplazovala jsem jazyk a střihala ušima. A opravdu jsem to byla já, protože odraz dělal přesně to, co já. "Skvělý!" Radostně jsem mrskla ocasem. Fakt mi to sluší, zazubila jsem se. "Hehehe," vydala jsem ze sebe ještě a pak se podívala na Islin.
Mou další otázkou byla poušť, co to vlastně tedy je. Prý je tam velké teplo. "Tam není... led?" Zeptala jsem se ještě. Dávalo to smysl, ale myslela jsem si, že táta říkal, že led je všude. Tak mě to trošičku zmátlo.

Březen 4/10 | Islin

Zaujalo mě to, co měla vlčice na zádech. Sledovala jsem to, ale bohužel po chviličce, co přestala používat magii, to bylo pryč. Když jsem se jí zeptala, řekla, že to jsou asi křídla. "Křííídla," řekla jsem hned po ní a zazubila se. Bylo to zvláštní, ale hezké slovo. Zvláštní mít na sobě něco, co vlk nemůže vidět, napadlo mě, protože když je má přeci jen na zádech, nevidí si je. Ani já jsem se ještě neviděla. "Jak vlastně," začala jsem svou myšlenku nahlas, "vypadám?" A jak to vlk může vidět?
Islin mi řekla, že to je její vlastní magie. "Speciální, jako má, táta," řekla jsem a zavrtěla hlavou, že vím, o čem mluví. Vzpomněla jsem si na tu zázračnou sovu, která doprovázela tátu, když si nemohl vzpomenout na jména vlků, nebo jestli je vůbec zná. "Vlci," nadechla jsem se a podívala se směrem od jezera, "žijí v poušti? Co je," vrátila jsem se pohledem na Islin a pozdvihla obočí, "co je to poušť?" Asi to bylo nějaké speciální místo, když ho Islin zmínila.

Březen 3/10 | Islin

Musela jsem uznat, že to, co vlčici trčelo ze zad mě upřímně zaujalo mnohem více, než magie a světélkující prasátka kolem nás. Samozřejmě, že magie byla něco a musela jsem uznat, že to bylo ohromující. Taky jsem to chtěla umět. Ale co byly sakra ty výrůstky, proč je má a někdy zase ne? A k čemu jsou? Měla jsem tolik otázek!
Částečně jsem se Islin zeptala, ale ona jen řekla, že to je něco, co její magie dělá. "A k čemu," řekla jsem, "je to dobré? Víš?" Musela jsem to vědět, protože to pro mě bylo něco jako kdyby vlk měl pátou nohu. "Ta světélka," rozhlédla jsem se a užila si poslední zlomek světelného odlesku, který se tu objevil, "jsou krásná. Jaká," nazdvihla jsem obočí, "magie?" Chtěla jsem se jí ještě zeptat, jestli umí něco dalšího, ale nechtěla jsem znít nevděčně hned potom, co mi ukázala něco tak neuvěřitelného. Aby si nemyslela, že jsem to neocenila. Byla jsem z toho unešená a nemohla zkrotit pohled, který jsem házela všude kolem, abych ještě zahlédla jakýkoli detail toho, co měla na zádech, nebo prasátek, co se tu sem tam prohnala.

Březen 2/10 | Islin

Měla jsem radost, že jsem narazila právě na Islin, protože mi sama nabídla, že by mi ukázala, jaké magie ovládá ona. Netušila jsem, jestli jsou stejné, jako co ovládal tatínek, ale těšila jsem se, až je uvidím. Proto jsem poslouchala, co říká. "Do-bře," řekla jsem jen, popošla a poslušně si sedla. Těšila jsem se, ačkoli jsem vůbec netušila na co.
Netrvalo dlouho a z mého nedočkavého tikání očima po okolí jsem spatřila světélko. To se zvětšilo až do tvaru nějakého zvířete a já jen nastražila uši. Sledovala jsem každý pohyb, každý lom, které světlo udělalo a neměla slov. Užasle se mi zajiskřilo v mých zlatavých očkách a já pohlédla na Islin. Všimla jsem si i, že má něco na zádech. "To je," sjela jsem pohledem na světélkující zvíře, které tu bylo nedaleko nás, a na druhé, "krásný," vrátila jsem pohled na Islin. "Jůů," vydechla jsem ještě nadšeně a skoro zapomněla až dýchat. "A co to," natáhla jsem tlapku směrem k jejím zádům, "máš tam?" To mě zaujalo taky, byla to součást magie? Mělo to krásnou barvu! Musela jsem se zdvihnout, už jsem to nevydržela, a otočila jsem se. Snažila jsem se pohybovat opatrně a pomalu, ale neodolala jsem pokušení si ta světélkující zvířátka více prohlédnout a z více úhlů.

Jako, vymyslet obrázek na téma smrž je fakt něco... :D But I try.



Preferuji mušličky, drahokamy a křišťály