Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 7/10 | Iška a Ivuš

Byla jsem ráda, že se tu kolem mě nakonec obě ukázaly, protože rybka přišla opravdu vhod. Měla jsem nacpané bříško a spokojený pocit, který se mnou rozléval, jako kdyby měl zůstat napořád.
Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem dojedla rybku, odešla jsem o pár kroků stranou a tam si zase lehla. Měla jsem v plánu si teď už spokojeně odpočinout, jenže ty dvě se snad začaly štěkat. Nenápadně, ale bylo to poznat. Iška s Popílkem nebyla tak hodná a příjemná, což se asi Ivy nelíbilo. V klubíčku jsem jen zdvihla hlavu. "Spolu?" Podívala jsem se na Ivy a pak zpátky na Išku. Nějak jsem to celé nechápala. Ivy neváhala a hned na to se do ní opřela zpátky. Měla jsem sto chutí prostě odejít někam dál a tam si spokojeně zdřímnout, ale tohle začínalo vypadat zajímavěji. To ještě nějakou tu chvilku vydržím sledovat. Takže to byla magie, prolétlo mi hlavou. Čekala jsem, co bude dál, s nastraženýma ušima a pohledem přelétávajícím z jedné vlčice na druhou. Kde je Popílek?

Duben 6/10 | Iška a Ivuš

Netušila jsem, co se tu zrovna odehrálo, ale krátký záblesk vyprovodil pár ryb na hladinu, což jsem nestihla pomalu ani postřehnout. Z ničeho nic jsem však spatřila Popílka, který to schytal rybou a já se jen zašklebila, nenápadně. V tom se jedna zamrskala i přede mnou. Byla celkem velká, ale vypadala chutně. Moc jsem netušila, jak na to, ale v tom se Ivy pustila do jídla s poděkováním Išce.
Podívala jsem se na ní a lehla si k rybě. Připlácla jsem ji přední tlapou a před hodováním ji věnovala děkovný pohled. "Taky... děkuju," oblízla jsem si čenich a polkla haldu slin, které se nahromadily v mé tlamince a pustila se do jídla. Maso bylo v porovnání s tím, co jsem měla v lese, úplně jiné, ale celkem chutné. Snažila jsem se nemyslet na to, že kvůli mně ta ryba přišla o život. "Jsi... šikovná," podívala jsem se ještě na vlčici, která chrlila ony blesky a pohodila ocasem. "A ty taky." Nemohla jsem opomenout i Ivy, která svou snahu jistě brzy dopiluje do dokonalosti.

Duben 5/10 | Iška a Ivuš

Sledovala jsem, jak se světleji šedivá vlčice, představená jako Ivy, snaží dostat rybu. Mezitím se ta tmavší představila jako Iskierka. Kdybych to jméno měla říct nahlas, určitě to smotám dohromady úplně špatně, podobně jako s pomerančem. Hned na to se Iška vydala k vodě a řekla, že to udělá ona. Chňapnutí na prázdno jí asi donutilo, i když já stále doufala, že Ivy se do toho ještě pustí a taky alespoň jednu uloví. Já bych se nevzdávala, kdybych uměla lovit ryby.
V druhé sekundě jsem však ucítila úchop za kůži a mírné poponesení, což se mi vůbec nelíbilo. Nevěděla jsem, že to vlčice dělá pro moje dobro, ale naježila se mi lehce kůže za krkem a musela jsem se oklepat. Mírně jsem se snažila i zavrčet, ale z toho šoku ze mě nic nevyšlo. Při poslechu jemného praskání, které šlo od vlčice blíže k vodě jsem ale začala tušit, že se tu jedná asi o další magii. Posadila jsem se na zadek a sledovala, co bude dál, začínalo mě to celkem bavit. "Blesky!" Zopakovala jsem jen radostně, ačkoli jsem moc netušila, co to vlastně je.

Duben 4/10 | Iška a Ivuš

Pohledem jsem přejížděla z jedné vlčice na druhou. Jedna byla tmavší, druhá měla světlejší odstíny šedé. Představila se jako Ivy. Máchla jsem ještě ocasem. Zaměřila jsem se na to, co se pohupovalo té s tmavšíma očima na krku. Nedokázala jsem říct, co to je, ale bylo to zajímavé. Svět mě tady nepřestával překvapovat. To bylo novinek!
Mluvící malý medvěd byl představen jako Popílek. "Ahoj, Po...pílku. Já.. jsem Keziah," mrskla jsem párkrát ocasem a podívala se na Ivy, která se rozhodla vydat pro rybu. Nadšeně jsem se vydala blíž k ní, ale tak, aby měla prostor. Posadila jsem se a doufala, že to zmákne. Nicméně první rybka jí utekla. "To zvládneš!" Chtěla jsem ji aspoň trochu podpořit a očkem střelila i po druhé, jestli půjde lovit taky. Sama jsem to zkoušet ještě moc nechtěla. Na její otázku jsem jen výrazně zamrskala hlavou ze strany na stranu.

Duben 3/10 | Iška a Ivuš

Než jsem se stihla rozkoukat, ty dvě se daly do hovoru a já jen sledovala, jak mě ta o trošku menší brání. Netušila jsem proč, slovo sežrat jsem si vůbec nespojila s tím, že to bylo na mě. "Von?" Netušila jsem, jestli to bylo jméno, ale to zvíře bylo zvláštní. Hlavně Von mluvilo! "Mluví?" řekla jsem ještě trochu stále rozespale a zmateně, když v tom ta dlouhonohá mě pozdravila. Střihla jsem ušima a koukla i na tu, co stála o kousek dál. Vyhrabala jsem se na všechny čtyři a oklepala se. Snažila jsem se trochu usmát, ale stále jsem byla zmatená z toho, o co tu jde.
V tom však zaznělo něco, co mě přivedlo zpátky tlapama na zem. Ryby? Dala bych si! Rozhoupala jsem svou oháňku a pohlédla na dlouhonožku. "Rybu! Ano," řekla jsem jen a olízla si tlamičku i s čenichem. Doufala jsem, že tím bylo myšleno, že mi jednu donesou taky, protože já jsem neměla tucha, jak se to dělá. "A co... Von?" Máchla jsem tlapkou ke zvířeti.

Duben 2/10 | Iška a Ivuš

Spokojeně jsem si zamlaskala a doufala, že si teď nerušeně dáchnu. Jenže o tom jsem si mohla tak maximálně nechat zdát, protože netrvalo dlouho a já uslyšela nějaké hlasy. Určitě projdou, půjdou dál, přemýšlela jsem a doufala, že si mě nevšimnou, jenže pak jsem zaslechla slovo sežrat. Nastražila jsem uši, zdvihla hlavu, když v tom přede mě skočila nějaká vlčice a bránila mě. Pohledem jsem sjela všechny okolo mě, když jsem skončila na něčem malém? On mluví? Co se tu sakra dělo? Lehce jsem si odkašlala, abych dala najevo, že žiju a začala se pomalu škrábat na nohy. "Emm, zd... zdravím," řekla jsem a koukla na obě vlčice a malého tvora. U něj jsem naklonila hlavu na stranu. Jestli spím, tak to je teda nepovedenej sen.

I comfortably curled up into a ball and listened to the gentle murmuring of the water. The one that always reached the shore and made a special sound, which helped me fall asleep immediately, was really pleasant to listen to and soothing. As soon as I closed my eyes, it was like I had shifted to another realm. And that realm was the realm of dreams, because an image appeared before my eyes. I was still in the forest, but it wasn't as ordinary as all the others I had been in before. This one had mushrooms on the ground, so many of them and they were... huge? I had to walk up to one of them and sniff it to find out what such a mushroom actually smelled like. And how did it taste? Did I dare to taste it? Something told me to stay away from it, which I did. But I really didn't like the smell at all. I wanted to get out of there, but the moment I tried to run, it was like I was glued to the spot. It wouldn't work! I was running in place, incredibly slowed down, and I couldn't get anywhere. I was starting to get completely worked up about it, so I started panicking because I didn't know what to do and it seemed like I shouldn't stay there any longer. Fortunately for me, it didn't take long and I opened my eyes. It was just a silly, but damn realistic dream.

Duben 1/10 | Iška a Ivuš

Začínala jsem se cítit celkem unaveně. Sice jsem už nebyla úplně nejmenší a trošku jsem povyrostla, i tak ty moje malé ťapičky nebyly zvyklé toho tolik nacupitat, co jsem nacupitala dneska. Proto jsem se jen pomalu dostala k hladině vody a posadila se. Napila jsem se, opatrně, abych náhodou nevyrušila někoho, kdo by mohl být poblíž. Nechtělo se mi teď zase někomu něco vysvětlovat. Pak jsem se jen otočila, protáhla si tlapky a udělala pár desítek kroků pryč od vody.
O pár kroků dál jsem se s pořádným zívnutím několikrát otočila na místě a zalehla do pohodlného klubíčka, ve kterém jsem si spokojeně ještě zamlaskala a doufala, že se aspoň trošku vyspím. Bylo mi vlastně jedno, že jsem někdě u vody a nejsem ve smečce, v bezpečí. Teď mi bylo všechno tak nějak jedno.

Potulovala jsem se po kraji lesa. Byla jsem ráda, že jsem zase mohla být chvilku sama se sebou a užívat si toho, že mám čas jen pro sebe a svoje myšlenky. Chtěla jsem si všechny ty nové informace srovnat v hlavě a hlavně, pochopit, co všechno mi rodiče za poslední dobu řekli.
Míjela jsem strom za stromem a pokračovala po hranici. U jednoho z nich jsem se zastavila a na chvilku se rozhodla si ho prohlédnout. Když jsem přišla blíže, uviděla jsem malé broučky, které se šplhají po jeho kmeni až ke koruně. Byli v zástupu a já je jen bedlivě sledovala. Bylo jich tolik! Co mají asi na práci? A kam míří? Mají tam nahoře baráček? Ale to je skvělý nápad, musejí mít skvělý rozhled! V tom jsem uslyšela šustění křídel, když kolem prolétl ptáček. Posadila jsem se na zadek a hlavu našpicovala do koruny, kde ten malý opeřenec přistál. Donutilo mě to se zamyslet. Stejně to musí být něco, mít možnost si takhle vyletět na vysokou větev, vidět na všechny, ale nikdo nevidí na něj, protože je tak vysoko... a zároveň o něm nikdo neví! Musí to být dokonalý mít křídla. Jako měla Islin, ale na lítání. Představa, že mi narostou křídla a já mohu sedět na větvi a sledovat vlky pode mnou byla něco neuvěřitelného.
Z myšlenek mě vyprovodil zpěv ptáčka, který se rozlehl po celém lese. Snažila jsem se skoro až nedýchat, abych náhodou nevydala hlásku a nepřerušila ten krásný, zvučný zpěv. Když zpívají, je to pro ně stejné, jako když my mluvíme? Třeba oni naše mluvení taky slyší jako zpěv, přemýšlela jsem. Chtěla jsem ale na chvilku vypnout a nepřemýšlet, protože jsem se snažila soustředit na to, jak krásný ten zpěv je. Hlava mi cukla, když se z druhé koruny stromu vedle mě ozval druhý ptáček, který asi zřejmě odpovídal tomu prvnímu. Na tváři se mi rozlil úsměv a já pohodila ocasem. Došlo mi, že bych je tím mohla vyplašit, proto jsem se hned v hlavě okřikla a snažila se ani nepohnout. Kdyby to šlo, dala bych všechno za to, abych jim mohla být co nejvíce na blízku. Chtěla jsem se k nim úplně přiblížit a prohlédnout si jejich peří, jak vypadá a jak mají ta křídla napojená na tělo. Přišlo mi to strašně zajímavý!
Další ptáček, který přiletěl, mi přišel jako mládě, protože měl mnohem vyšší hlásek. Ale zpíval překrásně. Bolel mě ale už zadek, chtěla jsem si hrozně lehnout, zavřít oči a užívat si té zpěvné muziky, jenže jsem měla strach, že odletí, když sebou prásknu na zem. Ale musela jsem to risknout. Chtěla jsem si to užít, co to jen jde. Proto jsem po chvilce opatrně natáhla packy a sklouzla se prakticky na svoje bříško tak, abych udělala co nejméně prudkých pohybů. Fungovalo to! Zatím žádný ptáček neodletěl, proto jsem se ještě natáhla a položila se na bok. U toho jsem zavřela oči a doufala, že tu nejsem sama, naštěstí jsem ale uslyšela i další zpěv. V mé hlavě jsem si jen představovala, o čem se asi tak baví. Třeba o tom, jaký měli den? Nebo co potkali za jiné ptáčky? Nebo třeba kde jsou ty nejlepší žížaly, či jak vylepšit jejich hnízdo, projelo mi tolik věcí hlavou. Ale kdo ví, o čem si vlastně opravdu vyprávěli. Hrozně mě mrzelo, že se jich prostě nemůžu zeptat a taky si s nimi popovídat. Doufala jsem, že bych mohla jednoho dne třeba mít takovou magii, díky které bych si mohla s nimi povídat. Nebo třeba aspoň si zkusit, jaké by to bylo se taky proletět. To musí být něco, vidět celý svět z výšky.

Hrozně jsem se chtěla jít podívat na tu padající vodu ze skály, teda, vodopády. Začala jsem mamku přemlouvat, ale ona chtěla, abychom šli všichni. Asi mi to nevadilo, i když jsem se teď chtěla ještě taky někam dál podívat, nechtěla jsem skončit jen tady. "Tak... jo," přikývla jsem a pousmála se.
Ta oranžová koule, která plavala po hladině, mi celkem zachutnala. Ale maso bylo maso, o tom žádná, i tak jsem však měla radost, že jsem mohla pomeranč ochutnat. Mamce taky chutnal. Ještě aby ne!
Zeptala jsem se pak mamky na to, kde je babička Hotaru. Mamka nevěděla, pak mi došlo, jak to myslí s tou její maminkou. Babička byla mamky mamka. Pochopeně jsem přikývla a poslouchala. "Aha, to je... škoda," řekla jsem jen a podívala se znovu na vlnící se vodu. "První?" Otočila jsem se zpět na mamku, když začala povídat o vlčatech. To mě zaujalo, jak jako první?
Posadila jsem se kousíček od ní. Skoro mi až spadla brada, když jsem zjistila, že máme další sourozence! "Jiný... tatínek? A nás," nadechla jsem se, "je víc?" Měla jsem toho tolik na jazyku! Takových otázek... ale asi to bylo i těžké téma pro mamku, takže jsem ji nechtěla nějak rozhodit. "Proč je... nenajdeš?" To bylo první a hlavní, co mě zajímalo. Mamka měla ještě nějaká vlčata a nevěděla o nich? Takže až my vyrosteme, taky o nás nebude vědět? Já chci být mamce na blízku! Nějak mi to celé nešlo pochopit.
Magie se mamce opravdu povedla a druhou kouli jsem se snažila nerozpustit tak, jako tu první. "Třeba jo!" Odpověděla jsem radostně. "A jaké... další... můžu mít?" Zeptala jsem se. Zajímalo mě to, nějak jsem zapomněla, jestli jsme to s taťkou řešili, nebo ne. Projel mi srstí teplý vánek a já se jen spokojeně zavrtěla. Pak jsem docupitala k vodě, lehce se napila a vrátila se k mamce, čekajíc na odpověď.

Měla jsem spoustu otázek, naštěstí moje mamka byla nejchytřejší, takže mi mohla na všechno odpovědět a všechno vysvětlit. Radostně jsem ji poslouchala a u toho sledovala odlesky slunečních paprsků na hladině. "Aha," zazubila jsem se a poslouchala dál. "Už to chápu!" Radostně jsem mrskla ocasem. Vzpomněla jsem si i, co říkal o ledu taťka, že je to nebezpečné. Přikývla jsem a poslouchala dál.
"Potoky... řeky," zopakovala jsem, abych to nezapomněla a přikyvovala, zatímco jsem se ještě několikrát podívala na svůj odraz na vodě. "Vodo...pády?" Otočila jsem svou hlavu na mamku a naklonila ji na stranu. "Já bych... chtěla vidět," mrskala jsem ještě více ocasem. Vidět padat vodu z výšky? A jak je to vůbec možné? To by mě opravdu zajímalo! "Můžeme? Prosíím," sklonila jsem ušiska ke krku a doufala, že mamka mě na nějaké místo, kde jsou vodopády, třeba někdy vezme.
V tom jsem pohledem zase sjela k té věci, co plavala na hladině a přistoupila blíž. Opatrně jsem vlezla na krajíček vody a přitáhla tu kouli. Chňapla jsem ji, ale opatrně. Mamka mi mezitím vysvětlila, o co se vlastně jedná. "Ovoce," mlaskla jsem. "Pomčeran," snažila jsem se zopakovat, ale zrovna tohle slovo bylo celkem těžké. Sladké? Zamyslela jsem se, ale nelenila jsem ani sekundu a zakousla se do něj. První chuť byla spíše hořká, ale pak jsem měla v tlamičce kyselo sladkou chuť, která nebyla vůbec špatná! Ukousla jsem kus a zbytek donesla k mamce. "Je to... dobrý, na!" Dloubla jsem do toho pomeranče čenichem, aby dojel k mamce a dožvýkala svoje sousto. To bylo něco! Takže není jen maso. Hustý!
"Babička... Hotaru," řekla jsem si ještě. To pro mě bylo nové jméno. Ale líbilo se mi! "Kde.. je?" Chtěla jsem ji poznat! Mamka mi pak ještě řekla o vodě a magii. Bylo skvělé, že ji dokázala ovládat! Musela jsem to vidět.
V tom se však hned vedle mě objevily dvě koule, které byly z vody! Bylo vidět skrz ně a prostě byly ve vzduchu! Nadšeně jsem vyskočila a vypískla, protože jsem chtěla zjistit, co s nimi můžu a nemůžu. Ale když jsem do jedné plácla tlapkou, voda se rozprskla a dopadla na zem. Koule byla pryč. Trochu jsem se lekla, takže jsem udělala dva kroky dozadu, ale došlo mi, že musím být opatrnější. Došla jsem k té druhé a lehce k ní natáhla jazyk, abych zjistila, jestli je to opravdu jen voda. Naštěstí stále držela tvar. "Ty si... úžasná! Mami," radostně jsem na ní koukla a zase zpátky na kouli. To bych chtěla taky umět!

<<< les

Vykračovala jsem za mamkou. Tlačení na zádech na chvilku ustálo a já se začala rozhlížet kolem. Byly jsme stále ještě v lese, ale začínalo se to tu celkem měnit. Už tu nebyly jen stromy a já možná i spatřila nějaký odlesk na zemi? "Voda!" křikla jsem nedočkavě a rozeběhla se směrem k té kaluži.
Mamka došla za mnou a řekla mi, že tohle je ta tůň. Aha, takže tůň je voda, zamyslela jsem se. Proč se tomu prostě neřekne voda, aby každý věděl, o čem se mluví? Nebo to je nějaká speciální voda, že má jiný název? Podívala jsem se na mamku. "Proč... to není jen voda," nadechla jsem se a přišla blíže, "ale je to - tůň?" Koukla jsem na bílý kožíšek mamky a mrskla ocasem. Pak jsem přejela pohledem na kameny, které tu lemovaly břeh a zaslechla i jejich název od mamky. "Men-hiry," řekla jsem, i když to šlo těžko přes jazyk. Pro zapamatování mi opakování opravdu prospívalo.
Mamka si do vody smočila tlapky, na což jsem neváhala a udělala to taky. Ale byla studená, i když to bylo příjemné. Napila jsem se tedy. Voda mi přišla o trošku sladší? Když v tom se najednou ve vodě objevilo něco, co plavalo směrem k nám. "Co to-je?" Ukázala jsem tlapkou směrem na kus ovoce, který jsem ještě v životě neviděla. Byl kulatý a malý, asi tak akorát na jedno kousnutí pro mamku.
Když mi řekla, že se můžu vidět na hladině, prohlédla jsem se. Ale nějak jsem už věděla, jak vypadám, nedošlo mi, že to bylo ze setkání s Islin. Nebo to byl sen? Byla jsem trošku zmatená. Naskočila mi ale jedna informace, která teď byla velmi zajímavá. "Mami, ty," otočila jsem se na ní a sledovala houpající se kus ovoce na hladině, "máš magii vody? Táta... táta říkal," posadila jsem se na zadek a rozhlížela se, i když jsem se vždycky pohledem zastavila na mamce a doufala, že mi něco ukáže.

Cupitala jsem za mamkou a těšila se, co asi ta ovocná tůň bude. Evidentně to mělo co dělat s nějakým ovocem, což mi došlo až po chvilce, když jsem si vzpomněla na ony borůvky, o kterých mamka mluvila. A taky o tom, že ovoce je sladké a dá se jíst. Tušila jsem, že to nebude tak dobré, jako to maso, co jsme měli před chvilkou, i tak jsem se však chtěla do ovoce pustit, ochutnat ho a zjistit, které mi chutná a které ne tak moc. Co to šlo, snažila jsem se soustředit na slova, která mi mamka říkala, ale měla jsem nějaký problém. Myslela jsem totiž na tolik věcí, že soustředění a pochycení všeho toho, co z tlamičky mé mamky vycházelo, bylo opravdu obtížné. Evidentně jsem měla nějaký problém, ale o tom jsem ještě moc nevěděla, protože jsem stále byla jen to malé vlčátko.
O pár chvilek později jsem zacítila, jak mě tlačí záda. Aha, to bude mít něco společného s tím, co jsem cítila, když jsem se válela, pomyslela jsem si a snažila se to ignorovat, ale bolelo to. Ono, k čemu bych vám to tak přirovnala... Asi k tomu, jako když vám rostou první zoubky a snaží se dostat skrze dáseň ven. Někdy to bolí, jindy o tom ani nevíte, že jich je pár zase o kus více vidět, ale prostě se to děje. Evidentně tu ale o zoubky nešlo, protože se to dělo na mých zádech. Chtělo by to se o tom pobavit s mamkou, třeba se mi tam koukne a zjistí, co to vlastně je, napadlo mě a já jen spokojeně přikývla, jak skvěle jsem to vyřešila. Asi určitě to bude nejlepší řešení, které můžu udělat, protože sama si na zádíčka přeci jen stále nevidím. Možná taky šlo dojít k vodě a podívat se do odrazu? Uvidíme, ale vlastně skrz vodu bych si na záda taky neviděla.

//mušličken prosím

Přidáno.

Snažila jsem se do sebe maso naházet, ale zároveň jsem si ho vychutnávala, protože bylo čerstvé a fakt dobré. Těšila jsem se ale, že vyrazíme konečně někam pryč z lesa, protože jsem to tu měla už úplně okoukané. Jakožto jedinec s vyšší mírou pozornosti a všeho, jsem sledovala každý detail a tady už prostě nic nového nebylo.
Mamka do sebe hodila kousek masa taky, pak se na mě podívala a řekla něco o Ovocné tůni. Tůně? Co to je tůně? "Ovocné," zopakovala jsem a zamlaskala. Moc jsem netušila, co to přesně znamená, ale protože to bylo něco nového, těšila jsem se jak malé vlče. Hehe.
Mamka si ještě vyřídila něco s taťkou, což jsem vůbec nevnímala, protože jsem se soustředila v hlavě na představu toho, jak vypadá asi tůň. Pak už mi jen stačil pokyn jdeme a já vystřelila za mamkou, co mi tlapky stačily.

>>> Ovocná tůň

Hraní v trávě bylo fajn, ale samozřejmě ne na dlouho. Na chvilku jsem si i lehla, pak se přetočila na záda a začala se válet, protože se mi prostě chtělo. Na zádech jsem však cítila mírné tlačení, jako kdyby se mi tam něco přilepilo a bolelo to. Zdvihla jsem se a s oklepáním jsem si všimla malého peříčka, které ode mě odletělo. Nad hlavou jsem měla pár stromů, ale žádného ptáka jsem neviděla. Začala jsem si tedy s peříčkem hrát do chvíle, než přišla mamka.
Oblízla mi tvář, což jsem tak nějak ustála, ale když řekla, že se můžeme najíst, nadšeně jsem se rozeběhla k masu. Jako kdybych nejedla no... už sakra dlouho. Pustila jsem se do bašty a spokojeně mlaskala. Snažila jsem se nedívat na to, co za zvíře to je, nicméně i tak mi to chutnalo. Bylo by mi ho asi líto, ale teď jsem nad tím prostě nechtěla přemýšlet. Olízla jsem si čenich, když ke mně mamka opět přišla. Rozvrtěl se mi ocásek a já spokojeně souhlasně přikývla. "Tak-jo!" Řekla jsem s nadšením a mírným úsměvem, jako kdyby mi tančila jiskřička v oku. Procházka by byla super! Už mě to tady pěkně nudilo.
Dokousala jsem rychle poslední sousto a přicupitala k mamce. S hlasitým polknutím jsem mlaskla a koukla jí do tmavě modrých očí. "Já-můžu," zazubila jsem se. "Jít," přeťapkávala jsem z jedné na druhou a nemohla se dočkat. Tak už? Jdeme?