Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 8/10 Varjo

Varja byl skvělým učitelem, protože taktika fungovala. Jediné, co mi chybělo, byla rychlost, i když jsem cítila, že sílu mám. Ale byla mi v tomhle k ničemu. Chtělo to udělat nějakou boudu na ty malé potvůrky, proto jsem se znovu skrčila a to přímo tam, kde ten poslední hraboš zaplul do nory. Rozhodla jsem se pro trpělivé čekání, které teda musím uznat, bylo dlouhé jako měsíce.
Zaslechla jsem ještě, jak Varja komentuje můj nezdar, ale to mě nezastavilo. Jen jsem máchla ocasem, ale pak jako kdyby mě někdo zmrazil. Skoro jsem až nedýchala. V tom jsem viděla toho malého hraboše, co se dostával ven a neuvědomoval si, že to, co stojí prakticky nad ním, není kámen, nebo stín z mraků, ale vlk. Využila jsem chvilky, kdy se hraboš rozhlížel, na kterou stranu jít a když nedával úplný pozor, tak jsem po něm chňapla. Byla jsem tak rychlá, jak jen jsem mohla. A podařilo se! Nadšeně jsem povyskočila a s myškou v tlamě přicupitala vítězně k Varjovi.
Posadila jsem se hned vedle něj, pak jsem si lehla a lehce omráčeného hraboše vyplivla na zem. Tlapkou jsem přišlápla ocas a podívala se na Varju. "Já jsem," nadechla jsem se, protože se mi z toho všeho pěkně rozbušilo srdce, "to zvládla!" Radostně jsem házela ocasem ze strany na stranu a děkovně se na svého učitele usmála.

Pomalými, ladnými kroky jsem procházela mezi keři a trávou. Upřímně jsem neměla tušení, kde jsem se to zase ocitla, ale za poslední dny mě moje toulavé tlapky alespoň vzaly do míst, kde jsem ještě nebyla. Ačkoli to tak na první pohled vypadalo, tohle území jsem už navštívila a hned jsem si vzpomněla kdy to bylo. Ovšem, teď jsem se snažila se tu jen projít. Takže jsem pokračovala dál, až jsem se probrodila trávou a křovím do místa, kde byla jen nízká tráva. Až to připomínalo planinu, nebo mýtinu, která svým tvarem byla spíše do kruhu a kolem dokola měla vysokou trávu a křoví. I když pro někoho ta tráva být vysoká nemusela, na mě vysoká byla.
Automaticky jsem si olízla čenich a uslyšela nějaký pohyb nedaleko za mnou. Uvědomila jsem si, co mi říkal můj kamarád Varjo o lovu, ale svým pudem sebezáchovy jsem se postavila do stejného přikrčeného postoje a doufala, že to není někdo, kdo by mě chtěl sežrat. Tiše jsem udělala ještě dva kroky vpřed a pak se opatrně, pomalu a úplně nejistě ohlédla za sebe. Evidentně se mi to jen zdálo, protože tam nikdo nebyl. Ladně jsem se tedy zase narovnala s myšlenkou, že se tu projdu, jenže v tom jsem uslyšela zašustění v nedaleké trávě, kterým jsem si už byla jistá, že se mi to nezdálo. Okamžitě jsem zalehla na zem a sklopila uši. I když to nebylo nejlepší, protože jsem toho pak moc neslyšela, snažila jsem se nebudit tak velkou pozornost. To jsem ale nevěděla, že se za mnou baví hraboši, kteří ze mě měli jen pěknej den. Naštvaně jsem se otočila, abych si prohlédla tvora, od kterého to pisklavé hvízdání pochází a pak vycenila tesáky, tak, jak mě učila Kaya. Ale moc to nepomohlo, svišti se začali ještě více smát. To mě naštvalo úplně, proto jsem vypružila na všechny čtyři, narovnala se, dupla a zavrčela víc. Cce, to by měl vidět brácha, jak už mi to jde! Evidentně to stačilo k tomu, aby se ti malí parchanti schovali a já mohla v klidu pokračovat, prozatím.

Přidáno.

Květen 7/10 Varjo

Byla jsem připravená, veškerou svou pozornost jsem teď věnovala Varjovi. Těšila jsem se, že mě naučí alespoň lovit a já pak budu moct machrovat před bráchou a ségrou. Protože rodiče sice byli skvělí, ale než se dostali přes všechen výklad k nějakému učení, chvíli to trvalo.
Pokyny zněly jasně. Přikrčila jsem se tak, jak mi to Varjo ukázal. Přikyvovala jsem poslušně hlavou. "Nejslabší... jedinec," zopakovala jsem a znovu přikývla. "Rychlá," pokývla jsem ještě, abych mu ukázala, že rozumím a zároveň si to zapamatovala tím, že si to zopakuji.
Na pláži se v písku vrtalo dost hrabošů, což bylo super. Na poslední slova jsem znovu přikývla. "Dobře," dodala jsem ještě a přikrčila se tak moc, jak jen to šlo. Nechtěla jsem ale ležet. Pak jsem se pomalu vydala po pláži.
První hraboš byl nedaleko, proto jsem se opravdu pomalu, co nejméně hlasitě a velmi tiše pohybovala směrem k němu. Když jsem se ale odrazila, že ho chytím, zaplul tak rychle, že jsem skoro nestačila ani mrknout. Naštvaně jsem dupla tlapkou do země. "Chm," zabručela jsem. Ale nevzdávala jsem to. Viděla jsem ještě další před sebou, proto jsem opakovala postup. Teď už to snad půjde.

Květen 6/10 Varjo

Zájem o motýla mě přešel v momentě, kdy Varjo řekl, že je lepší chytit třeba nějakou myšku. Musela jsem se ho zeptat, jestli on to umí a on to potvrdil. Nastražila jsem uši a poslouchala, jestli mi řekne, jak na to. "Tak jo!" Vyhrkla jsem ze sebe. Konečně se bude dít něco zajímavého! Popravdě, všechno to mluvení a vyprávění mě už nebavilo, proto návrh lovu byl pro mě jako vysvobození.
Vyskočila jsem na všechny čtyři a poslouchala. Netušila jsem, kde a jak mám hledat, co mám dělat. "Varjo," řekla jsem, "je hezký," doplnila jsem ještě a máchla ocasem. Bylo to zajímavé jméno. "Kde... najdeme?" Začala jsem se rozhlížet. Teď už mě nic jiného než to, že něco ulovíme, prakticky nezajímalo.

Květen 5/10 Varjo

Na chvilku mě zaujal poletující motýl o trochu více, než konverzace, kterou jsme vedli. Přišlo mi to spíše jako vyslýchání a začala jsem uvažovat nad tím, proč prakticky každý dospělý, kterého potkám, mě vyslýchá. O co jim jde? A proč potřebují tolik věcí vědět? Proč mi prostě radši neřeknou něco užitečného, nebo mě nenaučí lovit, abych se zdokonalila? Já jsem měla spoustu otázek, ale to bylo proto, že jsem byla vlče. Ostatně, na to jsem se mohla přinejmenším vymluvit.
Vlk mi pak řekl, že myška by se lovila lépe. "Hm.. ty," podívala jsem se mu do tmavě šedých očí, "umíš?" Pozdvihla jsem obočí. To mě zajímalo, jestli teda dokázal lovit, tak proč tu jenom kecáme?
Přikývla jsem na jeho poznámku a máchla ocasem. "Varja," zopakovala jsem a nechala oháňku rozhýbanou. Podívala jsem se pak na břeh vody a došla se ještě napít. Pak jsem se vrátila a naklonila hlavu na stranu. Čekala jsem ještě několik dalších otázek, ale zatím žádné nepřicházely. Třeba mi ukáže, jak ulovit tu myšku.

Květen 4/10 Varjo

Vlk konečně vylezl z vody a pak ke mně přišel o trochu blíž. Doufala jsem, že to už je maximální vzdálenost, kterou se ke mně přiblíží, protože už už jsem si chtěla trochu poodsednout. Naštěstí to pochopil i bez toho. "Asi.. jo," řekla jsem bez váhání. "Jen... procházka," dodala jsem ještě a nastražila uši k lesu. V tom jsem uviděla motýla, co si to poletoval kolem. Ihned jsem vyskočila na tlapky a snažila se ho chytit, ale byl vysoko a byl rychlý, celkem. Takže jsem sem tam vyskočila, občas zavrčela, ale nedal se. Jen jsem se vrátila zpátky. Na jeho zopakování jména jsem přikývla. Pochopil, šikovnej, pomyslela jsem si. "Keziah," dodala jsem a hrdě jsem nafoukla hrudník, aby pochopil, s kým má tu čest. Oklepala jsem se ještě jednou a mrskla ocasem. Začínala jsem se trochu nudit, proto jsem párkrát zahrabala tlapkou v písku přede mnou. "A ty?"

Květen 3/10 Varjo

Vlk na mě koukal, jako kdyby spadl z višně. Nechápavě jsem na něj začala taky koukat, jako kdybych viděla poprvé jiného vlka a pak se zazubila. Krátce, ale výstižně. On se mě pak začal ptát, zřejmě nepobíral fakt, že jsem tu byla sama u jezera. Toulavé tlapky, co k tomu dodat. "Já... nevím," pokrčila jsem rameny. To by měl vědět snad někdo dospělý, ne? Mně to bylo upřímně jedno, jestli tu mám, nebo nemám být. Teď jsem tu byla, tak proč řešit, jestli mám, nebo nemám? Asi mi to můj maličký mozeček ještě tolik nepobíral.
Potom na mě vyšel s další otázkou. Máchla jsem tlapkou ještě jednou směrem k Borůvkovému lesu. "Skoro," řekla jsem a pohodila ocasem. "Borůvkový... les," objasnila jsem, aby mu došlo, že jsem to myslela jinak. Zřejmě nebyl zdejší, což jsem ještě nechápala, protože zatím všichni při zmínění Borůvky věděli, o čem mluvím. Tohle pro mě bylo nové a pro něj evidentně taky.

Květen 2/10 Varjo

Seděla jsem na břehu a sledovala hladinu, která se vlivem pohybu vlka rozhýbala. Malé vlnky dojížděly až pomalu k mým tlapkám, ale já jsem jen klidně sem tam olízla část zalepených chlupů a pak sledovala, jak se vlk blíží ke mně.
Narovnala jsem se a sledovala ho. Nebyla jsem už úplně nejmenší, ale furt jsem měla ještě co dohánět, abych byla alespoň stejně velká, jako on. "Ahoj," opětovala jsem mu pozdrav a pak se v sedě oklepala, až malé částečky písku odlétly kolem. "Ne... já," nadechla jsem se, pak jsem tlapku zdvihla směrem, odkud jsem přišla a řekla: "bydlím.. kousek," objasnila jsem. "Borůvky," dodala jsem ještě a pohodila ocasem v přátelském duchu. Pak jsem se jen usmála, olízla si čenich a pozrovala, jaké ten vlk má zbarvení. Byl bílý, ale tělo měl šedé, místy tmavší šedou. Zaujala mě však jeho hlava, kde se šedá linula mezi ušima až skoro k čenichu.

Květen 1/10 Varjo

Překládala jsem ťapku za ťapkou a vykračovala si to podél jezera. Měla jsem chvilkami i žízeň, takže jsem se napila a popřitom zkontrolovala, jestli už nejsem dospělá a moje oči náhodou nemají nějakou barvu podle magie. Nicméně ještě zatím se nic neobjevovalo, stále byly jantarově žluté.
Spokojeně jsem si zamlaskala a pokračovala dál. Spatřila jsem v dálce vlka, který se pustil do pobytu ve vodě. Proto jsem přišla o trochu blíž a sedla si na břehu. Sledovala jsem ho, jak se asi snaží vykoupat, ale přišlo mi, že je na to ještě dost zima. Ale vodu jsem nezkusila, tak jsem nemohlasoudit. Jen jsem pohodila přátelsky ocasem a olízla si přední tlapky.

Duben 10/10

Schoulená v klubíčku a hlavou zabořenou do svého huňatého ocásku jsem zavřela očka a pomalu usnula. Sluneční paprsky se opíraly do mého černého kožíšku, což příjemně hřálo, takže jsem si to užívala. Spokojeně jsem chrupkala a doufala, že naberu potřebnou energii co nejvíce.
Všechny ty informace a novinky, bylo toho tolik. Ale neskutečně mě to bavilo! Těšila jsem se na to, až budu veliká, teda, dospělá a až budu moct ovládat taky nějakou tu magii! Hrozně jsem se těšila na moment, až zjistím, kterou vlastně ovládám. Jistě to bude taková, která ke mně bude pasovat nejvíce. Ale kdo ví. A přesně, jak říkala maminka - kdyžtak si můžu nasbírat nějaký kytičky, nebo najít blyštivé kameny a dojít za Životem či Smrtí a nechat se od nich naučit jinou magii. Nemohla jsem se dočkat!

Když mamka řekla, že se tu třeba naši starší sourozenci někdy ukážou, rozkmital se mi ocásek. Bylo by to skvělé! Chtěla bych poznat všechny z naší rodiny. Proto jsem jen radostně přikývla a usmála se.
Mamka řekla, že magie se objeví, až budu dospělá. Svraštěla jsem čelo a zamračila se, protože jsem tu magii prostě chtěla už teď hned! Ale bohužel, musela jsem si počkat, tak, jako všechna vlčata. "Dobře, uteče... rychle," přikývla jsem a doufala, že má mamka pravdu. Pak řekla, že vrozenou magii si vybrat nemůžu, že je dána. "To je... fajn!" Měla jsem z toho radost, protože bych se asi nedokázala rozhodnout. A jistě bohové Gallirejští vědí, která magie je pro mě ta nejlepší, proto ji budu mít jako vrozenou. "Všechny?" Takže můžu ovládat úplně všechny, co maminka vyjmenovala? To by bylo hustý!
Mamka mi vysvětlila, co to jsou drahokamy, a že Život má raději květiny. "Květiny!" Mrskla jsem ocasem. To nebude tak těžké přeci! "Sladká... vůně?" Zeptala jsem se. Nikdy jsem si ničeho takového nevšimla. "Aha, dobře," přikývla jsem. "A tu... borůvkovou magii," podívala jsem se na mamku, "tu mám i já?" Moc jsem nerozuměla tomu, kdo teda přesně tu borůvkovou magii vlastní.

Duben 9/10

Schoulená v klubku jsem si stočila ocásek k tělu a položila hlavičku na přední ťapky. Všimla jsem si, jak už mi celkem vyrostly, už nebyly tak maličkaté, ale už začínaly nabírat na rozměru. Měla jsem radost, protože čím dospělejší budu, tím víc se mi projeví magie. Stejně mě zajímá, jakou magii jednou budu mít, až vyrostu. A jakou bude mít brácha se ségrou? A co když svoji magii objevím až strašně za dlouho? Nebo potom, co ji objeví oni a já budu pozadu? Měla jsem spoustu otázek a myšlenek, ale nechtěla jsem se tím zabývat. Určitě ji objevím dřív, jak oni, rozhodla jsem se. Zastřihala jsem ouškama, jestli neslyším nějaký rušící zvuk, a když jsem usoudila, že je tu klid a bezpečno, zavřela jsem očka a pomalu usnula.

Duben 8/10

Protáhla jsem si přední tlapky, vyšpulila zadeček a začala vrtět ocasem. Měla jsem chuť udělat nějakou lumpárnu, ale zároveň jsem cítila, jak jsem po baště spokojeně nadláblá a mohla bych si trochu odpočinout. Takže jsem se musela rozhodnout, začít něco vymýšlet, nebo si na chvilku lehnout a spát? Rozhodla jsem se zkusit obojí.
Nejdříve jsem se tedy rozhlédla po okolí, jestli najdu něco, co by vůbec stálo za to, abych si s tím hrála a něco vymýšlela. Do oka mě trknul jedině klacek, který byl nedaleko a který vypadal, že by potřeboval pořádně rozkousat. Takže jsem neváhala ani chvilku, pár skoky k němu přiskočila a pustila se do něj. Nebyl moc dobrý, takže jsem ho po chvilce vyplivla a s myšlenkou, že stačilo, jsem si našla pěkné místečko, kde jsem se schoulila do klubíčka.

//Pardon, asi to bude trochu kratší ~

Musela jsem se mamky zeptat na to, proč nenajde svoje potomky. Bylo to zvláštní, ale po jejím vysvětlení mi to začínalo dávat smysl. "Aha," dodala jsem a pokývala hlavou. "To... chápu," přikývla jsem ještě. "Snad... jsou," pohlédla jsem jí do očí, "v pohodě," dořekla jsem ještě a máchla svou malou oháňkou, v porovnání s tou matčinou.
Když jsem se jí zeptala na to, jaké další magie ještě můžou být, jala se vysvětlování. K tomu jsem se posadila a poslouchala jí. "M-hm," vydala jsem ze sebe a poslouchala dál. "Páni," užasle jsem doposlouchala její výčet. "Těch.. je hodně!" Řekla jsem a pak jsem naklonila hlavu na stranu. "A kdy... já budu mít? Magii? Můžu... si vybrat?" Tak trochu jsem doufala, že ne, protože bych se nemohla rozhodnout. Chtěla bych úplně všechny!
Na dědu Angeluse jsem se usmála. Teď už jsem věděla, po kom má mamka tak bílý kožíšek. A dokonce měli oba i dost podobné oči! "Jo, táta.. říkal, se sovou," řekla jsem, když mi dodala o magiích, které nikdo jiný nemá.
Pak ale řekla něco, co už taťka nedodal. "Aha!" Radostně jsem vyskočila na tlapky. "A kde ty kamínky... jsou?" Zeptala jsem se ještě a začala se dívat všude kolem, pod tlapky, když ze mě najednou vyletělo maličké pírko, kterého jsem si ani nevšimla. Pak jsem koukla na mamku, jestli mě třeba nasměruje, bylo by dobré už teď nějaké ty kamínky přeci jen mít! Chtěla jsem mít všechny magie.

//Senk jů