Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Beru to tak, že jsme s Awarakem o kousek vedle :)

Seděla jsem u taťky a snažila se ho zeptat alespoň na něco z toho, co všechno jsem měla v hlavě. Táta byl samozřejmě chytrý, proto hned pochopil, co mě zajímá a dal se do vysvětlování. Když řekl, že každý vlk má nějakou magii, v hlavě se mi zrodilo dalších tisíce otázek, takže jsem přeslechla to, že mi on nemůže nic ukázat. Magie? Co to vlastně je? Myšlení mi přerušil vysvětlováním barev kožichů, na což jsem přikývla, když jsem si je začala více prohlížet a nesoustředila se na to, co říká. Až do chvíle, když zmínil kožich bráchy. Teď mi to dávalo smysl, proč je tak jiný. "Pro-jeví?" Zeptala jsem se ještě a užasle poslouchala dál. "Voda," řekla jsem ještě a přikyvovala. Mít magii vody, to by bylo skvělé! Ale co to vlastně znamená? To může ve vodě dýchat jako ryba? "Jaké další magie?" Musela jsem o tom vědět všechno, co jen bylo možné. To, že se tu mamka s bráchou objevili, jsem skoro ani nepostřehla, teď jsem si ve své hlavě představovala všechny možné magie, které mě jen napadly. "Voda - máma," dostala jsem ze sebe, "dýchá jako ryba?" Je to jasný! K čemu by jí ta magie pak jinak byla?!

Ségra s tou vlčicí si povídaly a já seděla o kus dál. Byla jsem zcela ponořená do svých myšlenek a představ, že jsem si vůbec nevšimla, že ke mně přisedl i taťka. Pocítila jsem to po chvilce, proto jsem začala nekontrolovatelně mrskat svým mini ocáskem, oproti tomu jeho. Sledovala jsem pořád novou vysokonožku a přemýšlela. Je to celé zvláštní, řekla jsem si ještě. Pak se mě najednou taťka zeptal, jestli se k nim chci přidat. Netušila jsem, moc ani ne, spíše mě bavilo tu situaci sledovat. Přidat se k nim by pravděpodobně znamenalo se zapojit do konverzace a to mi ještě tolik nešlo. Takže jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu a usmála se. Otřela jsem se čelem o jeho přední tlapku a pak zase pohled směrovala k nim. Jenže taťka se mě ještě zeptal, jestli je něco, co bych chtěla vědět. To už mě zajímalo víc! Měla jsem tolik otázek. Ale kde začít? A jak? "Hmm," vydala jsem ze sebe a snažila se najít ten správný způsob, jak se zeptat. Ale po chviličce jsem se uvolnila a šlo to celkem samo. "Oči," řekla jsem. "Jiné?" Pohledem jsem se vrátila k nové vysokonožce. A pak se podívala na taťku, který k tomu bude mít jistě dané vysvětlení.

<<< úkryt

Pokračovala jsem za sestrou, která se úplně nerozumně rozhodla vydat sama ven. Naštěstí jsem stihla upozornit i taťku, který se určitě rozeběhl i za námi, aby nás mohl ohlídat a ochránit.
Viděla jsem ségru, jak sedí přede mnou a tak jsem doběhla k ní. Jenže to přišla i nějaká další vysokonožka, kterou jsem tu ještě neviděla. Posadila jsem se o kousíček dál a sledovala je. Pozorovala jsem, jak se sestra baví a jak je milá. I ta velká vlčice byla milá! Víc než ta předtím, co tu nechala vyrůst tu hromadu studeného čehosi, pomyslela jsem si. Zaujalo mě, jak má vysokonožka jinou barvu očí. Prohlížela jsem si každičký její detail, ale nechtěla jsem jim zasahovat do konverzace. Bavilo mě přemýšlet nad tím, proč má některé chlupy na těle jiné barvy, než ty druhé a jak jsou se sestrou vzhledově rozdílné. Hlavně to, jak se stane, že nám najednou vyrostou nohy takhle moc? Kdy a jak se to stane? To se jednoho dne probudíme a budeme mít taky dlouhý nohy? Vždyť jsou poloviční ty naše oproti těm jejím! Vůbec mi to nedávalo smysl. A bylo toho tolik, co jsem chtěla vědět!

Upřímně jsem se začínala trošku nudit. Netušila jsem, co dělat, zkoušela jsem se zabavit, ale moc mi to teď nějak samotné nešlo. Proto jsem se jen posadila s dostatečným výhledem na vchod a zároveň na jeskyni tak, abych měla přehled. Mamka vyprávěla spoustu věcí bráchovi, který na ní byl nalepený, jako klíště.
Netrvalo však dlouho a jeskyní se rozlehl známý pach. Taťka! Radostně jsem vyskočila, když si to zamířil přímo za mnou a přivítal mě. Vrtěla jsem ocasem, jako vrtule, protože jsem měla radost, že první na seznamu přivítaných nebyl bratr, který se toho strašně dožadoval. On však hned na tátu taky vletěl a já jen zavrtěla hlavou. V celém tomhle šrumu jsem však nestíhala kontrolovat sestru, což byla chyba. Všimla jsem si jí totiž na poslední chvíli, když se začala vytrácet pryč z jeskyně. To by ale neměla tam jít sama! Říkala jsem si. Podívala jsem se na rodiče, nejdříve na mamku, pak na východ, pak na taťku, východ a doufala, že to pochopí. "S-ses!" Špitla jsem jen a snažila se dohopkat k východu. Nechtěla jsem taky odejít, ale na druhou stranu naši museli o tomhle vědět, aby se náhodou něco sestře nestalo.

>>> Borůvkový les

Nepočítala jsem s tím, že bych měla teď usnout, chtěla jsem si jen ještě na chviličku lehnout, trošku se uklidnit, odpočinout si a hlavně - nabrat síly na to, až za chvíli půjdeme ven. Těšila jsem se hrozně moc. Nicméně i tak jsem si chtěla ještě odpočinout.
Zaujala jsem tedy pozici nedaleko mamky tak, abych viděla na všechny a hlavně na vchod, kdyby se vracel taťka. Schoulela jsem se do klubíčka a položila si svou hlavičku na přední nožky. Ještě jsem naposledy zívla a sledovala bratra, který byl jak kdyby spal ještě déle, než sestra. Já se asi tak dobře nevyspala, proto jsem tolik energie neměla. Zastřihala jsem ušima a pozorovala všechno to dění kolem.

Proto jsem si stoupla a protáhla si tlapky. Přední tlapky jsem natáhla co nejvíce před sebe a břichem jsem se dotýkala země, ale zadeček jsem měla ve vzduchu. Bylo to celkem příjemné a cítila jsem, jak mi povolují svaly na zádech, které byly z toho všeho sezení pěkně ztuhlé. Ještě jsem jednou zívla a vydala se zpátky blíž k mamce a bratrovi, který se neustále snažil o její pozornost. Nechtěla jsem ale dělat to samé a být stejná, kdyby mi mamka pozornost chtěla dát, udělá to sama, nemusím se jí přeci kvůli tomu vnucovat a předhánět se s bratrem. Jen jsem došla nedaleko ní a tam jsem se rozhodla, že si ještě na chvilku lehnu.

Po očku jsem sestru sledovala, jestli náhodou už pomalu neprobouzí své evidentně dost unavené tělo, ale vypadalo to, že spí celkem tvrdě. Protože s sebou ještě ani necukla, nedala žádný náznak toho, že by se měla každou chvilkou probouzet. Jen jsem se zhluboka nadechla a smutně vydechla. Snažila jsem se to brát pozitivně, třeba teď po takhle dlouhém a vydatném spánku bude mít mnohem více energie a budeme si moci mnohem déle hrát! To by bylo skvělé. Jen ať nemá tolik energie, co bratr, protože aby lítala sem a tam, asi bych jí nestačilla. Zdvihla jsem se a unaveně si zívla. Chtěla jsem se trošku protáhnout, protože z toho věčného sezení mě bolela zadnice.

Ačkoli jsem toho měla v hlavě spoustu, nad čím jsem potřebovala se pořádně zamyslet a odpovědět si na své otázky, začínala jsem se trošku nudit. Bylo těžké se vyjadřovat a tím těžší bylo získávat informace a odpovědi na mé otázky. Ale tušila jsem, že to přijde. Brzy. Snad.
Ohlédla jsem se na bráchu, který evidentně potřeboval pouze pozornost mamky. Bylo to tak průhledné a hlavně tak primitivní, že jsem neměla vůbec ani chuť ho zkusit přemluvit, aby si hrál raději se mnou. Ani jsem asi nechtěla, byl tak povýšený a musel si furt hrát, že je něco víc, že se mi prostě vůbec nechtělo. Těšila jsem se na sestru, až se vzbudí.

Čekání na taťku bylo delší a delší. Začínala jsem mít více a více obav z toho, jestli se mu opravdu náhodou něco nestalo. Chtěla jsem se tam jít podívat a zkontrolovat ho, ale vzhledem k tomu, jaká mi byla zima jsem si držela odstup. Raději jsem ještě chvilku počkala, přeci jen, je velký a dospělý a snad ví, co dělá. Nežije tu přeci takovou chvilku, jako my! A mamka mi jasně řekla, že musí označkovat celé území, aby sem nechodili cizinci. Celé té informaci jsem měla problém plně porozumět, ale i tak jsem přikývla, že to chápu. Obejít celé naše území musí dát zabrat, takže chápu, že mu to tak trvá, snažila jsem se uklidnit ve své hlavě.

Stála jsem kousíček opodál a rozhlížela se. Hledala jsem něco alespoň z části tak zajímavého, jak jsem doufala, že najdu k tomu, abych trošku ukojila svou potřebu něco dělat a zabavit se. Ale nikde nic moc nebylo. Doufala jsem, že se sestra už brzy probudí, protože jsem si fakt chtěla moc hrát. Vyrazila jsem pomalu a potichu za ní a přičichla. Cítila jsem, jak hluboce oddechuje, asi tvrdě spala. Vzdychla jsem a se svěšeným ocasem jsem šla k východu z úkrytu. Chtěla jsem si tam sednout a koukat ven, jenže v tom se do jeskyně mírně opřel vítr a mnou projela zima. Jen jsem se oklepala a sedla si o kousek dál tak, abych viděla aspoň trošku ven, ale abych zároveň byla i v teple. Sem tam jsem se ohlédla i po mamce a doufala, že brzy uvidím přicházet taťku.

Mamka ke mně ještě promluvila, ať se zkusím prospat. A ačkoli jsem se ještě opravdu schoulela do klubíčka a zavřela oči, vůbec mi to nešlo. Měla jsem ze všeho takovou radost a tak moc jsem se na všechno to, co nás venku ještě čeká, těšila, že se mi prostě vůbec nechtělo. Nešlo to. V tom brácha vyskočil na tlapky a vybíhal ven z úkrytu. Nečekala jsem ani sekundu a vyskočila na tlapky taky a udělala pár kroků za ním. Jenže on křičel jen na mamku, ať jde. Mě tam asi evidentně nechtěl, chtěl jen mamku. Proč je takový? Já bych si s ním třeba taky chtěla hrát... ale on musí furt jen být u mamky. Počkám, až se probere sestra, ta si třeba bude chtít hrát víc a nebude nalepená na mamce! Proto jsem jen zavrtěla hlavou, několika skoky se vrátila poblíž, ale ne do mámy klína.

Pak jsem ze sebe snažně vydala ještě další slabiky. Dala jsem dohromady to, co mamka říkala, když mluvila o tatínkovi. Jeho jméno táta. Smutně jsem u toho sklonila ušiska. Když však mamka zaslechla, že se po tatínkovi sháním, hned mě uklidnila. Přikývla jsem. Značkování? Cizinci? Oni existují i vlci, co neznáme? A kde? A jak vypadají? A proč je ještě rodiče neznají? Měla jsem k tomu všemu spoustu otázek. Důležité však bylo to, že tatínek je v pořádku a nic mu není, ačkoli jsem netušila, jak to mamka ví. Třeba jí to předtím, než jsme odešli, řekl, proto jsem se jen pousmála a poklidně vydechla tak, jako že se mi dosti ulevilo. A taky že ano. Měla jsem o něj opravdu strach a už mi celkem i chyběl...

Brácha začal mamku hned zase otravovat a to v momentě, kdy viděl, že mám taky nějakou pozornost. Protočila jsem svá jantarově žlutá očka a podívala se na něj. Měl by se chovat trošku dospěle, řekla jsem si s vyplazeným jazykem směrem k němu. Hned jsem ho však zase schovala a poslouchala mamku, která se snažila dát pozornost i jemu. Podívala jsem se na mamku a prohlédla si ještě její sněhově bílou srst. Byla tak pěkná! Proč moje byla spíše jako tma a ne jako sníh, který byl venku? Ale i tak jsem svůj kožíšek měla taky moc ráda, byl alespoň trošku odlišný. I když jsem toho z něj moc neviděla, jen ocásek a tlapky.

Mamky věc na krku mě zaujala, ale ne na dlouho. Netrvalo však příliš dlouho a já jsem se pokusila ze sebe vydat taky nějakou tu hlásku. Nešlo to snadno, bylo to celkem vyčerpávající, ale dala jsem dohromady cosi, co mamku evidentně potěšilo. Mrskla jsem ocasem a podívala se na ní, když mě pochválila a olízla mi obličej. Bylo to zvláštní, na jednu stranu mi to bylo trošičku proti srsti, na druhou to bylo fajn, protože být poblíž mamky bylo opravdu fajn. Přemýšlela jsem, jestli ještě půjdu spát, anebo už se mi to nepovede a místo toho budu dělat něco více zajímavého, ale mezitím jsem si stihla ještě jednou zívnout.

Nebo alespoň část. Anebo by mi toho mohla říct mnohem víc! A co když mi toho chtěl říct víc i táta, ale teď je na mě naštvanej? Zvorala jsem to? Podívala jsem se na mamku a smutně svěsila uši. "Tá-ta?" Snažila jsem se ze sebe vysoukat, potichu, ale tak, aby to slyšela. Kde se sakra loudá? A proč tu není? Nestalo se mu něco? Šla bych se za ním podívat, jestli je v pořádku. Co když ho ta velká taky posadila na tu vysokou sněhovou hroudu? Nebo co když spadl do té bílé věci a nemůže se vyhrabat? A my tu máme spokojeně spát? Moc mi to teda nešlo, ale zkusila jsem ještě položit hlavu na tlapky a na chvilku usnout. Doufala jsem v to. Unavená jsem ale moc nebyla.