Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 5/10 | Islin

Myšlenka křídel byla pro mě velmi zajímavá, ale asi by mě štvalo, že je chvilku mám a další chvilku zase ne. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. K čemu vlastně jsou? K ničemu. Táta říkal, že sovy mají křídla, která nejsou slyšet, když letí. To musí být něco! To bych chtěla taky, pomyslela jsem si a podívala se se svou otázkou ohledně vzhledu na Islin. Ta mě pobídla a řekla, že jestli se chci vidět, ať se podívám do vody. Nerozuměla jsem tomu, hlavně už z vody nebyl led, jako když mi to říkal táta. "To... jsem já?" Nakláněla jsem různě hlavu ze strany na stranu, vyplazovala jsem jazyk a střihala ušima. A opravdu jsem to byla já, protože odraz dělal přesně to, co já. "Skvělý!" Radostně jsem mrskla ocasem. Fakt mi to sluší, zazubila jsem se. "Hehehe," vydala jsem ze sebe ještě a pak se podívala na Islin.
Mou další otázkou byla poušť, co to vlastně tedy je. Prý je tam velké teplo. "Tam není... led?" Zeptala jsem se ještě. Dávalo to smysl, ale myslela jsem si, že táta říkal, že led je všude. Tak mě to trošičku zmátlo.

Březen 4/10 | Islin

Zaujalo mě to, co měla vlčice na zádech. Sledovala jsem to, ale bohužel po chviličce, co přestala používat magii, to bylo pryč. Když jsem se jí zeptala, řekla, že to jsou asi křídla. "Křííídla," řekla jsem hned po ní a zazubila se. Bylo to zvláštní, ale hezké slovo. Zvláštní mít na sobě něco, co vlk nemůže vidět, napadlo mě, protože když je má přeci jen na zádech, nevidí si je. Ani já jsem se ještě neviděla. "Jak vlastně," začala jsem svou myšlenku nahlas, "vypadám?" A jak to vlk může vidět?
Islin mi řekla, že to je její vlastní magie. "Speciální, jako má, táta," řekla jsem a zavrtěla hlavou, že vím, o čem mluví. Vzpomněla jsem si na tu zázračnou sovu, která doprovázela tátu, když si nemohl vzpomenout na jména vlků, nebo jestli je vůbec zná. "Vlci," nadechla jsem se a podívala se směrem od jezera, "žijí v poušti? Co je," vrátila jsem se pohledem na Islin a pozdvihla obočí, "co je to poušť?" Asi to bylo nějaké speciální místo, když ho Islin zmínila.

Březen 3/10 | Islin

Musela jsem uznat, že to, co vlčici trčelo ze zad mě upřímně zaujalo mnohem více, než magie a světélkující prasátka kolem nás. Samozřejmě, že magie byla něco a musela jsem uznat, že to bylo ohromující. Taky jsem to chtěla umět. Ale co byly sakra ty výrůstky, proč je má a někdy zase ne? A k čemu jsou? Měla jsem tolik otázek!
Částečně jsem se Islin zeptala, ale ona jen řekla, že to je něco, co její magie dělá. "A k čemu," řekla jsem, "je to dobré? Víš?" Musela jsem to vědět, protože to pro mě bylo něco jako kdyby vlk měl pátou nohu. "Ta světélka," rozhlédla jsem se a užila si poslední zlomek světelného odlesku, který se tu objevil, "jsou krásná. Jaká," nazdvihla jsem obočí, "magie?" Chtěla jsem se jí ještě zeptat, jestli umí něco dalšího, ale nechtěla jsem znít nevděčně hned potom, co mi ukázala něco tak neuvěřitelného. Aby si nemyslela, že jsem to neocenila. Byla jsem z toho unešená a nemohla zkrotit pohled, který jsem házela všude kolem, abych ještě zahlédla jakýkoli detail toho, co měla na zádech, nebo prasátek, co se tu sem tam prohnala.

Březen 2/10 | Islin

Měla jsem radost, že jsem narazila právě na Islin, protože mi sama nabídla, že by mi ukázala, jaké magie ovládá ona. Netušila jsem, jestli jsou stejné, jako co ovládal tatínek, ale těšila jsem se, až je uvidím. Proto jsem poslouchala, co říká. "Do-bře," řekla jsem jen, popošla a poslušně si sedla. Těšila jsem se, ačkoli jsem vůbec netušila na co.
Netrvalo dlouho a z mého nedočkavého tikání očima po okolí jsem spatřila světélko. To se zvětšilo až do tvaru nějakého zvířete a já jen nastražila uši. Sledovala jsem každý pohyb, každý lom, které světlo udělalo a neměla slov. Užasle se mi zajiskřilo v mých zlatavých očkách a já pohlédla na Islin. Všimla jsem si i, že má něco na zádech. "To je," sjela jsem pohledem na světélkující zvíře, které tu bylo nedaleko nás, a na druhé, "krásný," vrátila jsem pohled na Islin. "Jůů," vydechla jsem ještě nadšeně a skoro zapomněla až dýchat. "A co to," natáhla jsem tlapku směrem k jejím zádům, "máš tam?" To mě zaujalo taky, byla to součást magie? Mělo to krásnou barvu! Musela jsem se zdvihnout, už jsem to nevydržela, a otočila jsem se. Snažila jsem se pohybovat opatrně a pomalu, ale neodolala jsem pokušení si ta světélkující zvířátka více prohlédnout a z více úhlů.

Jako, vymyslet obrázek na téma smrž je fakt něco... :D But I try.



Preferuji mušličky, drahokamy a křišťály

Březen 1/10 | Islin

Vlčice vypadala velmi mile, mrskala jsem ocáskem. Když jsem se jí zeptala, jestli ovládá magii vody, řekla, že ne. Ale prý ovládá jiné magie. "Sluníčkovou? Jako," podívala jsem se na nebe, "jako můj táta?" Pak se mě zeptala, jestli mě zajímají magie hodně. Zavrtěla jsem souhlasně hlavou. "Ano," řekla jsem a u toho máchala hlavou nahoru a dolů, "hodně, zajímají," řekla jsem ještě a postavila se na všechny čtyři. Tak, abych byla připravená plnohodnotně sledovat vlčici, co bude kouzlit. "Ukážeš, prosím?" Zeptala jsem se ještě zdvořile a máchla ocáskem. To, že jsem tu byla sama a neměla poblíž rodinu mě nijak netížilo. Přeci jen, tohle mě zajímalo, a tak má veškerá pozornost byla směřována na vlčici.

Zajímalo mě, jestli někdy tu sovu, co taťka zmiňuje, uvidím. Jak asi vypadá? Měla jsem před sebou představu, o které mi bylo jasné, že se úplně mýlím. Ale držela jsem se ji, alespoň prozatím. Táta mi pak řekl, že ji můžu vidět, ale spíše v noci. A že létá potichu. To mě zaujalo. Chtěla bych být jako sova, pomyslela jsem si hned a vycenila své malé jehličky do širokého úsměvu. "A ostatní ptáci," podívala jsem se na stromy, "létají nahlas?" Asi to dávalo smysl, když sova létala potichu. Ale chtěla jsem si v tom být jistá.
Těšila jsem se na to, až taťka začne kouzlit a ukáže sluníčko na obloze. Vůbec mi nešlo do hlavy, jak jen to je možné, protože tam prostě bylo a on to dokázal nějak ovládat? To bylo neuvěřitelné! Teď se však postavil, velmi zvláštně a já ho sledovala. Udělala jsem krůček dozadu a postavila se úplně stejně, jen jsem měla otevřená očka, abych to sledovala. Jedním jsem sledovala taťku a druhým oblohu. Ale nic moc se nedělo. Nechtěla jsem to tátovi říkat, že se ještě nic neděje, věděl to sám a tím bych mu asi moc nepomohla. "Slunííčko," řekla jsem si ještě potichu pro sebe a zavřela taky oči. Třeba to muselo být vykonáno potají, ale pak jen uvidíme výsledek. Modlila jsem se, aby až otevřu oči, tam opravdu bylo. Hlavně proto, že teď už skoro zapadlo za obzor.

Pohodlně jsem se usadila, když taťka zhluboka nadechl vzduch do plic, aby mi mohl povědět o té jeho speciální magii, kterou nikdo jiný neměl. Hltala jsem každé slovo, vzalo to veškerou mou pozornost, což bylo celkem neobvyklé. Ale snažila jsem si to představit a u toho jsem pokyvovala hlavou. Na tváři se mi rozlil úsměv, když ukázal tlapkou, jak ty jeho vzpomínky zmizí z jeho hlavy. Musel to mít těžké! "To mě - mrzí," řekla jsem a sklonila hlavu. Jenže on pak pokračoval k tomu, že vidí sovu. Pochopila jsem, že to je nějaké zvíře. Sova? To musí být skvělé zvíře, když takhle pomáhá taťkovi, napadlo mě, ale snažila jsem se zase soustředit na jeho slova. "A můžu," pozdvihla jsem obočí, "tu sovu... taky vidět?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Tušila jsem, že řekne, že ne, ale doufala jsem, že tu možnost bude. Hrozně bych ji chtěla vidět! "Je to od ní," nadechla jsem se, "velmi hezké. Že ti... takhle. No, pomáhá," dodala jsem s krátkými přestávkami mezi slovy a zamrskala ocáskem. "A že najdeš... doma," radostně jsem ještě střihla ušima a podívala se na nebe. Nebylo vůbec hezky a taťka se mě zeptal, jakou magii teda chci, aby trénoval. "Já bych chtěla," koukla jsem ještě na nebe, ale pak jsem pohled vrátila na taťku a jeho šedivý šátek, "to sluníčko, prosíím," rozvrtěl se mi ocas ze strany na stranu a doufala jsem, že taťka bude pro a povede se nám to.

Při informaci ohledně ledu, kterou mi taťka řekl, jsem trošku zklamaně svěsila hlavu. Ale on mě povzbudivě pohladil, takže jsem mrskla ocasem a byla za to ráda. No co, aspoň jsem se měla na co těšit do příští zimy. "Led roztaje," řekla jsem a přikývla, abych potvrdila, že to chápu. Kytičky? Na ty jsem se těšila! A když jich posbírám dostatek, můžu je dát tomu pánovi Životovi, který mi za to řekne více! Zavrtěla jsem tedy radostně ocáskem.
Pak jsem se taťky zeptala, proč netrénuje. Nečekala jsem, že řekne, že neví jak. Byl přeci dospělý, velký a znalý, na všechno měl mít odpověď. Na druhou stranu jsem se cítila lépe, když se přiznal, protože jsem aspoň věděla, že je taky jen vlk, co se učí. "Tak na to," nadechla jsem se, "přijdeme společně," vydechla jsem a zastřihala ušima. Určitě to nebude tak těžké, když už se mu to minimálně jednou podařilo.
Na otázku ohledně té jeho osobní magie jsem to začínala chápat. "Tak jo! Popiš, prosím," řekla jsem a posadila se nadšeně, připravená poslouchat. "A pak," podívala jsem se na nebe, "pak bude sluníčko," usmála jsem se a pohlédla zpět na taťku, připavená poslouchat to, co vidí jen on.

Bylo skvělé, že jsem se pomalu dostávala do konverzace. Už mi nedělalo tolik problém ze sebe něco dostat a začínalo to být čím dál, tím více plynulejší. A když jsem nad tím nepřemýšlela, šlo to prakticky samo. Kort když jsme teď měli téma, které mě zajímalo.
Na otázku, co za tvary může mamka z vody udělat, mi táta dal pár příkladů. Poslouchala jsem, bylo to opravdu zajímavé. "Hm, hodit kamenem," zopakovala jsem a přikyvovala na pokyn porozumění. Může si udělat jakýkoli tvar, třeba jiného vlka z vody a mít vodního kamaráda! Bylo to senzační.
Ohledně chůze po vodě mi taťka řekl, že teď může chodit po vodě každý, protože je zmrzlá. To mi moc smysl nedávalo, ale prostě jsem to přijala za fakt a poslouchala i poučku. "Aha, dobře!" Přikývla jsem. "A jak dlouho... je ten led?" Chtěla jsem si to zkusit, dokud na vodě ještě je.
Taťka mi dokonce vysvětlil i jak to funguje s jeho magií počasí. "Hehe, rosnička, to je... super!" Dodala jsem ještě a mrskla ocasem. Vědět, jak bude zítra musí být fajn, protože pak si můžeš naplánovat výlet, anebo když bude škaredě, tak budeš prostě doma. "A proč netré-nuješ?" Zeptala jsem se. Pak taťka odpověděl i na mou poslední otázku. Tedy dvě poslední. "Život, kytičky," shrnula jsem si. "Smrt, kamínky," dodala jsem ještě. Chápala jsem to, ačkoli jsem moc neměla tušení, o čem že přesně to mluvíme. Prostě dva vlci, co pomáhali ostatním s magiemi. Ale jak to sakra dělali?! Na to jsem se měla v plánu zeptat jich, taťka by mi to asi rovnou řekl, kdyby to věděl. Ti dva vlci, co pomáhali ostatním s magiemi mě nezajímali tolik, jako to, co pak taťka řekl. Magie, kterou nikdo jiný nemá a on možná takovou má? "To-no ukaž, prosím! Prosím!" Vyskočila jsem na všechny čtyři a začala se pomalu rozhlížet, abych nezmeškala nic, co ta jeho magie může udělat. "A můžeme- trénovat, na sluníčko," přikývla jsem ještě. Byla bych ráda, kdybych mohla vidět, jak se to vlastně dělá, aby až vyrostu a budu mít svou magii, jsem mohla trénovat a zlepšovat se taky.

Únor 4/10 | Islin

Vlčice byla opravdu milá a já se jen radostně usmívala a pozorovala, jak se snaží mi pomoci. Na mé představení řekla, že jí těší, proto jsem jen přikývla a poslouchala. Naštěstí, když jsem zmínila onu borůvku, o které mluvila mamka, si to Islin spojila s nějakou smečkou - asi tou mojí - a věděla, kde jsem. Řekla, že jsem daleko. Vůbec jsem neměla tušení, jak jsem se sem dostala. "Asi ano," odpověděla jsem už plynule. Ani jsem si to neuvědomovala. Na její další otázku jsem ale odpověď neznala, proto jsem jen naklonila hlavu na stranu, lehce pokrčila rameny a začala se tlapkou hrabat v zemi. Pak jsem udělala pár kroků směrem k jezeru a začala se zajímat o led. "Ty máš," podívala jsem se na Islin, "magii vody? Jako moje... mamka?" Zeptala jsem se jí.

Únor 3/10 | Islin

Byla jsem z toho všeho zmatená, hlavně jsem neměla tušení, jak jsem se tu vlastně objevila. Naštěstí vlčice, která stála proti mně, byla opravdu hodná. Musela jsem se na ní usmát. Měla strašně zajímavě zbarvený kožich, který jsem si nemohla přestat prohlížet. Když se mě zeptala, jestli jsem se ztratila, souhlasně jsem přikývla. Vypadalo to, že mi chce i pomoct se vrátit domů, díky čemuž se rozkmital můj malý ocásek. Islin, pomyslela jsem si a usmála se. "Já," řekla jsem, "jsem Keziah," aby bylo jasné, jak se jmenuji. Ale podle všeho to, co řekla, nebylo místo, odkud jsem byla já. Sarumenská smečka? Máma říkala bráchovi něco o velkých borůvkách, ale tohle jsem nikdy neslyšela. Je více smeček? Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři se mi rozlil trošku smutný výraz. "Borůvka," řekla jsem jen a doufala, že takové místo bude znát. I když jsem netušila, jestli to byla právě ta správná indície, nebo to bylo zcela k ničemu.

Byla jsem ráda, že se mě taťka zeptal, jestli mám nějaké dotazy, nebo tak. Protože ohledně magií jsem už teď měla tolik dotazů, že jsem ani nevěděla, kde začít. Jakmile jsme se do tohohle rozhovoru pustili, přestala jsem být nervózní a začínala jsem se více otevírat možnostem komunikace. "Aha," dodala jsem, když táta řekl, že si na to budu muset počkat. Sklonila jsem hlavu. Ale jak dlouho? Jak dlouho musím čekat? Do zítra? To byla asi blbost.
Co se týkalo mamky magie vody, zaujatě jsem poslouchala každičké slovo a hltala ho s tou největší dávkou možné představivosti, kterou jsem v sobě měla. "Tvary?" Zopakovala jsem. "Jaké třeba?" A hlavně - k čemu jsou nějaké tvary z vody dobré? "Umí máma," nadechla jsem se, "chodit po vodě?" Přišlo mi, jako kdyby ty magie byly všemocné.
Pak taťka ještě dovysvětlil, že existují další, vzduch, oheň a země. A počasí? "Jako sluníčko?" To muselo být prýma! "A já," snažila jsem se zkrotit všechny myšlenky, které se teď překřikovaly jedna přes druhou, "můžu si vybrat?" Chtěla jsem si vybrat! Ale zase na druhou stranu, jakou magii bych si vybrala? Chtěla bych je všechny! "A můžu mít všechny?" Chudák táta, to jsem ještě většinu otázek nechala v hlavince, ale i tak toho bylo až až.

Únor 2/10 | Islin

Seděla jsem nedaleko zamrzlé vody ve sněhu a začínala pociťovat, jaká zima mi je. Chtěla jsem to přečkat, proto jsem na chvilku zavřela oči. Ale spát v sedě mi moc nešlo.
Netrvalo dlouho a já pocítila sluneční paprsky, které mě pěkně ohřívaly. To už se mi líbilo více, zima lezla akorát tak pěkně pod kůži a nedalo se jí zbavit. Kéž bych ji tak dokázala dát pryč... třeba nějakou tou magií, jako říkal táta! Magie tepla, která by způsobila, že by bylo všude teplo, napadlo mě a jen jsem se nad tím nápadem pousmála.
V tom jsem spatřila vysokou vlčici, která si to štrádovala přímo ke mně. Zamračila jsem se, protože jsem ji neznala a vzpomněla jsem si, jak mi táta i ta druhá vysokonožka říkali, že vlci mohou být nebezpeční. Ale ona na mě promluvila a to velmi příjemným hlasem, proto jsem hned začala vrtět ocasem. Měla jsem radost, že to není nikdo zlý a zároveň, že tu nejsem sama, že jsem musela vyskočit na všechny čtyři a radostně se vrtět. Pokrčila jsem jen ramena na její odpověd. "A-hoj," řekla jsem s úsměvem a nepřestávala vrtět ocasem. Kdo ví, jak jsem se sem dostala, neměla jsem ani tušení, kde to vlastně jsem.

Únor 1/10 | Islin

V hlavě jsem měla tolik myšlenek a tolik otázek, že jsem vůbec nevěděla, co dřív. Chtěla jsem to všechno vědět, chtěla jsem znát odpovědi a mít jasno v tom, co to ty magie jsou, k čemu jsou, jak se používají a kdy se ve mně ta moje probudí? Jenže mi bylo jasné, že se odpovědi nedozvím teď. Ani nevím, jak jsem se zatoulala jsem, zřejmě jsem byla tak moc ponořená do přemýšlení, že jsem si ani neuvědomila, že jsem se vydala pryč. A právě jsem se procházela u jezera, které bylo zamrzlé, ale já jsem se neodvážila na něj vstoupit. Třeba to udělala maminka! A jak to, že ta voda se nehýbe? Může to mamka svou magií změnit? Na to mi teď ale nemohl nikdo odpovědět, protože jsem tu byla sama. Cítila jsem se trošku unaveně, proto jsem se na chvilku posadila a doufala, že vím, kudy vede cesta zpátky k nám domů.