Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 2/10 ¤ Vivuše

Byla pravda, že jsem asi na ni koukala příliš dlouho v kuse. Vlčice si mě všimla a udělala krok do strany, což jsem okopírovala a udělala stejný taky. Pak jsem jen naklonila hlavu na stranu. "Civíš," zopakovala jsem a zastřihala ušima. Lehce jsem škubla jedním křídlem a pak jsem ho zase připlácla k tělu. Posadila jsem se a naklonila hlavu na druhou stranu. "Plameny... černý?" Zeptala jsem se, ale moc mi to nešlo. Byla jsem trochu víc nervózní než obvykle, takže se mi mluvilo hůře. Pak už jsem si jen prohlédla její zbarvení, až jsem dojela k temně černým očím. Byla celá taková... zajímavá, měla jsem z ní mít strach? Nebo to byla dobrá duše v černém kostýmu?

Červenec 1/10 ¤ Vivuše

Zase jsem byla na chvilku sama. Z nějakého důvodu mi to tolik nevadilo, cítila jsem, že už trochu dospívám a jsem zase k těm obrům o něco blíže. Zatoulala jsem se nedaleko našeho rodného lesa k jezeru, kde jsem spatřila u vody vlčici. Takovou, kterou jsem ještě neviděla. Nevinně jsem protáhla malá křidélka, přitiskla je k tělu a cupitala za ní. Nechtěla jsem se s ní bavit, ale... měla ohnivá záda? To jsem musela prozkoumat, zvědavost mi nedala ani chvilku nad tím nepřemýšlet.
Vyrazila jsem přímo za ní a stoupla si k vodě nedaleko ní. Tam jsem se napila a přikývla směrem k ní. Doufala jsem, že mě nesežere.

<<< Východní hvozd

//Jsem zase ve hře, tak snad nevadí, že se vecpu s postem :D Jen ho nahodím a pak se přidám, jak vám to bude vyhovovat do pořadí :)

Opatrně jsem otevřela očka. Musela jsem asi na chvilku usnout, ačkoli část cesty jsem si pamatovala. Pak už jsem jen dlouze zívla a koukla na sourozence.
Slunce se začalo pomalu odebírat za obzor a my jsme se ocitli u jezera. Brácha se hned vyptával na lov, ale já jsem to neřešila. Poslouchala jsem, co rodiče říkají. Sestra se zase chtěla koupat, což mi přišlo jako fajn nápad, i když lov pro mě byl zajímavější. Ale bylo mi celkem teplo. Spokojeně jsem přikývla. Táta souhlasil s koupáním a věnoval nám krátkou spršku, když plácl do vody. Neváhala jsem a rozeběhla se hned k vodní hladině, načež jsem koukla na bráchu. "Ty hlavně... opatrně, znáš... se," vyplázla jsem na něj jazyk, abych mu trochu připomněla nedávný incident u tůňky a pak se vydala do vody a mrskla ocasem tak, abych trochu vody cákla zpátky na taťku. Doufala jsem, že se někdo přidá, měla jsem fajn náladu a chtělo se mi i blbnout.

Super akce!
Mám 20 bodů, poprosím si 40 mušliček na Kezi ^^

Bráchovi pomeranč evidentně nesedl tolik, jako mně. Asi jsem měla jen o něco více štěstí, nebo jsem necítila, že byl taky trochu kyselý a prostě jsem ho zdlábla. I tak jsem si to ale užila, no těšila jsem se čím dál, tím víc na nějaké pořádné maso.
Co se týkalo mých křídel, nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti, co bych asi měla, protože jsem to brala jako něco ne tak speciálního. Nebo jsem si to ještě moc neuvědomovala, to spíš. Na slova mamky jsem přikývla, ale když řekla, že by mohly růst se mnou a mohla bych pak létat, v tom se mi roztančila jiskřička v oku. Létat? Být volná, jako pták? Přemýšlela jsem a začala si to představovat. Pocit, který se najednou ve mně rozlil, byl zvláštní. Měla jsem radost. Chtěla jsem začít skákat a užívat si to, ale v tom mamka řekla, že bychom nakonec mohli někam jít, takže jsem nad tím zase přestala přemýšlet.
V tom přišla i sestra. Začala jsem vrtět ocáskem a sledovala ji, jak se k nám blíží. Brácha byl vedle z toho, že půjdeme lovit. "Já už... lovila. Myši," dodala jsem jen, aby o tom i mamka věděla a pak jsem se oklepala a připravila se na výpravu. Těšila jsem se, konečně něco zažijeme i za hranicemi smečky!
Mamka ještě shrnula sestře, že o křídlech víme, a že je vlastním i já. Nechtěla jsem se tím nijak chlubit, ale měla jsem prostě radost. Takže jsem podvědomě zkoušela získat cit a naučit se s nimi nějak hýbat. Sem tam jsem je natáhla, sem tam s nimi máchla, ale šlo to. Chtělo to jen trochu cviku.
Pak už jsme se rozešli pryč, proto jsem se hopkavými skoky vydala za zbytkem rodiny a pokračovala hned za mamkou.

>>> za mamkou

Brácha byl pěkně naštvanej, ale mně to bylo celkem fuk. Začínala mě nudit ta jeho potřeba pozornosti od mamky. Nechápala jsem to, já jsem se chtěla normálně zabavit něčím, co vlčata běžně dělají, kousání klacků, závodů od stromu ke stromu, pošťuchování a zlepšování našeho umu rvaní se, ale on prostě furt musel být mamce za zadkem.
Arminius kolem mě prošel s kousavou poznámkou, na kterou jsem jen pokrčila ramena. Nemusím se ho taky ptát na nic, dodala jsem si pro sebe a koukla na mamku. "Speciální... magii?" Otočila jsem hlavu na stranu a přešla k vodní hladině, dokousávajíc poslední kousek dužiny pomeranče. Otáčela jsem se různě tak, abych si viděla na záda, až jsem to nakonec spatřila. Jak jsem se snažila se víc otočit, ucítila jsem, jak se křídla hýbou a zdvihají. Byla malá na křídla, ale velká v porovnání s mým tělem. Jak jsem ucítila pohyb, ještě jsem se na to zasoustředila a tím je roztáhla úplně. Mohla být prakticky stejně velká, jako jsem byla já, ačkoli některá peříčka ještě musela vyrůst a zesílit. Zvolnila jsem sval, který jsem pocítila, že v něm je tik, a stáhla křídla k tělu. Uhlově černá, díky slunečním paprskům s lehkými odlesky rudě červené. Připomněly mi to, o čem mi povídal táta. "Táta říkal... o magii," začala jsem a podívala se na mamku, sem tam pohybujíc jedním, na přeskáčku druhým křídlem, "vypadají, jako soví," dodala jsem ještě. Tedy, tak to popsal taťka. Radostně jsem si poskočila a pak se koukla na bráchu.
Tomu pomeranč moc nezachutnal, takže jsem jen zavrtěla hlavou a vyhlédla si nejbližší klacek u keře, do kterého jsem se několika skoky k němu pustila. Začala jsem ho okusovat a ulevovat si tak od lehkého mravenčení v zoubkách, které rostly a pěkně to tlačilo. Už jsem se nudila. "Už někam... půjdeme?" Otočila jsem se na mamku ještě, ačkoli byla o kousek dál, ale i tak jsem doufala, že mě slyší. Pak jsem jen pokračovala ve žvýkání klacíku.

Fiasko mého bratra mě dostatečně pobavilo, proto se mi na tváři ještě chvilku potom držel úsměv. Bráchovi se nic nestalo, takže nebylo co hrotit, i když mamka mu musela hned přispěchat na pomoc. Jen jsem se lehce škodolibě zašklebila směrem k němu a pak se pustila do pomeranče. Byl fajn, ale začínalo mi chybět trochu maso.
Brácha se do mě hned opřel s tím, že umí plavat. "To jsme... viděli," spolkla jsem poslední sousto ovoce a ještě nad tím se smíchem zavrtěla hlavou.
Jak jsem ale byla mokrá, pírka se teď ukázala v celé své kráse a já si jich mohla taky trochu všimnout. Jak jsem se otáčela a snažila si je prohlédnout, chtěla jsem si záda co nejvíce nasměrovat a natáhnout k sobě. A díky té snaze se mi podařilo dostat do peříček trochu citu, protože jak jsem se horlivě snažila je co nejvíc vidět, protáhla se a ukázala se v celé své kráse. Malá křidélka se mi objevila na zádech a já viděla už větší část peříček. Brácha si samozřejmě trval na tom, že to nic není, ale já koukla na mamku. "Dar?" Zeptala jsem se zpátky, když jsem ucítila tlačení a pocit, že se musím oklepat. V tom jsem ze sebe setřásla poslení kapky vody a nechala malá křidélka dovykouknout úplně. V porovnání s mým tělem byla o dost menší, ale cítila jsem v zádech lehké mravenčení a pocit, že s nimi můžu hýbat.
Zkusila jsem to, pocit, který jsem měla, byl zvláštní. Přivřela jsem oči, abych se soustředila a ucítila, jak se mi na zádech opravdu něco lehce pohybuje. O tom, že to jsou křidélka, jsem neměla sebemenší ponětí. Nikdy jsem je neviděla. Byla ale černá, pírka měla krásné odlesky temně černé a místy se odrážela tmavě červená. Rudá, jako krev. Otočila jsem se na bráchu. "Chutná... ti?" Podívala jsem se na něj a na pomeranč několikrát střídavě a to, co se teď stalo, jsem nebrala jako žádnou velkou událost.

Mamka stihla odpovědět, že Siberia je někde s alfou Baghý. Já tam chci taky, napadlo mě. Jestli ji ta alfa vzala na nějakou procházku a tak, budu pěkně dotčená, že já musím být jen u tůňky. Chtěla jsem objevovat míst, co nejvíce to šlo.
Brácha na moji reakci neřekl ani slovo, evidentně byl uražený. Ale já to tak nebrala, bylo mi to jedno, jak se cítí, nebo ne. To, že jsem neměla vyvinutou žádnou empatii jsem netušila, ale i kdybych to tušila, taky by mi to bylo fuk.
Když brácha běžel žalovat, jen jsem protočila oči a začala prohlížet svůj odraz ve vodě. Všimla jsem si, že mi ze zad pírka trčí víc a víc a naopak se nepouští a neodlétají, ale drží. Vypadalo to až skoro jako kdyby mi tam něco vyrostlo. Že se mi už prakticky ukázala křídla jsem neměla páru, protože jsem si na záda neviděla.
Jenže moje přemýšlení přerušila mamka, která upozornila na pomeranče, které se loudavě houpaly na hladině. Pobídla nás, kdo je uloví první. Bylo mi jasné, že brácha, aby se předvedl, by si zlámal i nohy, jen proto, aby to vyhrál. Jenže když předvedl jeho altetické dílo, začala jsem se smát. Čapla jsem pomeranč, donesla ho na břeh a pak se podívala po Arminiovi. Furt se tam plácal, proto jsem se za ním vydala. Voda byla chladná, ale nijak mi to nevadilo, měla jsem pěkně huňatý kožich a navíc, bylo poměrně teplo. Čapla jsem bráchu za kůži na krku a škubla s sebou, co nejvíc to šlo, abych ho dostala z vody. Netušila jsem, že se mi to podaří a že na to budu mít dostatek síly, evidentně jsem ale byla silnější, než jsem si myslela. Brácha odletěl jak pírko a já jen spokojeně zavrtěla ocasem. Samozřejmě jsem s ním nehodila, jen jsem ho vytáhla z vody, aby se tam nečachtal jak kačer.
Pak jsem vylezla, došla na těsno k němu a pořádně se oklepala tak, aby schytal co nejvíce kapek. Chtěl se provokovat, má to mít. Pak už jsem na něj vyplázla jen jazyk. "Nauč se nejdřív," zavrtěla jsem hlavou, "plavat." To už jsem šla k pomeranči, který jsem předtím měla jen s mamkou a pustila se do jeho sladké dužiny. Doufala jsem, že brácha je v pohodě, ale nevypadal, že by se nějak zranil.

Evidentně se moje slova Arminovi nelíbila, protože úplně změnil to, jak se choval. Jako kdyby ho přešla zcela nálada, ale já jsem to nijak nevnímala, nesoucítila jsem s ním. "Jakože... nemá," začala jsem vysvětlovat, "využití," pokrčila jsem ramena. Nemyslela jsem to nijak zle, ale k čemu byl? Jen na ozdobu? To jako asi dobrý, ale zbytečný podle mě.
Když jsem navrhla, že bychom mohli najít něco pro Síbu, tak Arminius řekl, že tady ani není. "Kde je?" Zdvihla jsem hlavu a rozhlížela se. Jakto, že my jsme museli být tady a ona tady nebyla? "Ale... vypadá," naklonila jsem ještě hlavu na stranu a přišla k bráchovi, "pěkně. Sluší ti," doplnila jsem ještě a mrskla ocasem. Světle šedá deska mezi různě šedými kamínkami byla zvláštní. Třeba to opravdu přeci jen něco znamená?
Arminius hned úplně otočil, na což jsem jen zavrtěla hlavou. Jak mrně, projelo mi jen hlavou. Ale co, byla to jeho věc, co chce a nechce. Můj návrh jsme tedy smetli ze stolu. Když se však podíval na rodiče a řekl jim to, co jsem mu řekla, zamračila jsem se. "Proč," vycenila jsem lehce tesáky, "žaluješ? Mrně," protočila jsem ještě oči, otočila se a šla se k tůňce napít. Myslela jsem, že si budeme třeba hrát, prát se, ale on prostě jen fňukal a musel mít rodiče za zadkem. Určitě k ním poběží se vybrečet, prolétlo mi jen nepochopeně hlavou a já začala doufat, že se vrátí Síba, ať si mám aspoň na chvilku s kým hrát.

Mamka samozřejmě bráchu podpořila, aby se cítil ještě více důležitý, než teď byl, co už snad ani nebylo možný. To jeho nafoukání se mi vůbec nelíbilo, proto jsem tu jeho hru nehrála. Evidentně ho to naštvalo ještě víc, což mi nijak srdce nedrásalo, naopak, přišlo mi to vtipný. Na moje zavrčení mi chňapl před čenichem, na což jsem trošku vytasila drápky, ale pak jsem se začala spíše smát. Přišel mi vtipný, protože to bylo celé jedno velké divadlo. "Nebo co?" Odpověděla jsem mu a pak zavrtěla jen vtipně hlavou.
Na mou poznámku, že to je nic moc se do mě hned pustil. Ty jeho přezdívky mě donutily se opět trochu usmát, nechápala jsem, kde na to chodí. To, co měl na krku vypadalo zajímavě, ale přišlo mi to zcela zbytečné. "Je to..," nadechla jsem se, "k ničemu. Bez využití," pokrčila jsem ještě ramena. Hned, jakmile dodal, že mu to beztak závidím, začala jsem dramaticky přikyvovat, jako kdybych s ním souhlasila, jen proto, abych ho vytočila ještě o trošku víc. Kdybychom se začali trochu ňafat, vůbec by mi to teď nevadilo, aspoň bych se pak cítila lépe, až bych bráchu svalila na zem a on by si přestal vyskakovat, jako kdyby byl pánem celého lesa.
Jakmile jsem ale odvrátila pozornost ke květinám, otočil. To už jsem lehce pohodila ohánkou. Ten nápad se mi zdál už lepší, ale já jsem nic takového asi ani nechtěla, nepotřebovala. "Můžeme," přikývla jsem a otočila jsem se na něj, "najít pro... Siberii," mrskla jsem ještě ocáskem. Té by to určitě bylo líto, minimálně by to oželila více, než já. Mně to tolik nezajímalo.
V tom mi ze zad odletělo další pírko a ucítila jsem, jako kdyby mě tam něco tlačilo. "Co to," zavrtěla jsem se nervózně a snažila se otočit, ale moc mi to nešlo. Pocítila jsem, jak jedno pírko je o něco delší a ještě se vytahuje, ale nikam neletí a zůstává na zádech. Snažila jsem se to oklepat, ale nešlo to. Zamračila jsem se a točila se prakticky dokola, abych zjistila, co se to děje. Když však tlak ustál, koukla jsem na bráchu. "Najdeme?" Pobídla jsem ho.

Měly jsme s mamkou skvělé plány, ačkoli máma chtěla stejně vyrazit na procházku se zbytkem rodiny. To bylo sice fajn, ale ne tak, jako kdybychom šly jen samy. Nebo jen já a taťka. Brácha se ségrou byli fajn, ale brácha byl... no, prostě Arminius.
Když se taťka přiřítil, sledovala jsem i bráchu. Samozřejmě mamka musela na jeho věc na krku poukázat, čímž mu zdvihla sebevědomí. To se mi nelíbilo už vůbec, ale nijak jsem nereagovala. Otočila jsem se a začala si hrát s květinami, které měly různě zvláštní odstíny šedé, až do prakticky černé.
Jenže přesně tak, jak jsem čekala, se najednou květinami přiřítil Armin, který doběhl tak natěsno ke mně, že se mi skoro sevřel žaludek. Stáhlo se mi hrdlo, ze kterého pomalu vyšlo vrčení. Jak jsem se snažila dupnout a ukázat mu, kdo je tady pán, vyletělo mi ze zad dalších pár peříček a já cítila, jak mě tam něco tlačí. Nevěnovala jsem tomu prozatím pozornost. "Hm," pokrčila jsem jen rameny a prohlédla si ho. Ale neprojevovala jsem žádné emoce. "Nic moc," zavrtěla jsem hlavou. "K čemu?" Našpulila jsem ještě tlamičku a s nezájmem se začala zase věnovat květinám. Tušila jsem, že můj nezájem brášku trochu rozhodí.

Povídání s mamkou bylo fajn, ačkoli jsem v sobě cítila pěkný nárůst energie, který brzy bude potřebovat upustit, soustředila jsem se ještě na to všechno, co mi mamka říkala a přikyvovala jsem. "Jo!" Souhlasně jsem vyskočila a rozeběhla se ke květinám, o kterých mamka řekla, že mají ve většině sladkou vůni. Začala jsem čichat ke každé zvlášť, bylo jich tolik! Začalo mě z toho až šimrat v čenichu, proto jsem i několikrát kýchla a zavrtěla hlavou. I tak mě to ale bavilo.
Na slova ohledně smečkové magie jsem přikývla s porozuměním. To bylo něco, co bylo dobré vědět a znát, že se může vlk spolehnout na les. Máchla jsem ocasem. "Dobře," řekla jsem ještě a sledovala mamku, jak ladně vlní svým kožíškem ve větru.
V tom už se k nám ale z dálky hnal táta s bráchou. Sledovala jsem, jak se taťka žene k mamce a hezky ji zdraví. Pak dokonce pocuchal i můj kožíšek, na což jsem se trochu nevrle zavrtěla, ale ustála jsem to. Nebylo mi to nějak extra příjemné, ale ani mi to tolik nevadilo, přeci jen - byl to můj táta. Netrvalo však dlouho a přiběhl i Arminius. Brácha si mě prakticky vůbec nevšiml a hned letěl za mámou. Ustoupila jsem o krok vzad a dala jim prostor. Jak překvapivé, pomyslela jsem si. Dobře, neviděli se nějakou chvilku, ale já jsem tu byla taky! Naštvaně jsem se zamračila, ale pak jsem nahodila obvyklý kamenný pohled. Prohlédla jsem si ho, když jsem spatřila cosi, co se mu pohupovalo na krku. Nakrčila jsem čenich, netušila jsem, co to je, ale věděla jsem, že během pár sekund mi s tím bude máchat před obličejem, abych si toho všimla a záviděla. Posadila jsem se, zavrtěla párkrát oháňkou a sledovala celou situaci.

Květen 10/10 ♥ Varjo T-T

Byla jsem spokojená. Měla jsem ze sebe a celé téhle naší povedené situace takovou radost! Ulovila jsem si sama myš, zvládla jsem to a to hned po první lekci! Teď můžu před bráchou machrovat a už ho chci vidět, jak jemu se to povede na druhý pokus, nafoukánek, pomyslela jsem si s úšklebkem. Nelíbilo se mi, jak se brácha furt vytahoval, ale bavilo mě si z něj utahovat.
Varjo řekl, že nemám zač. Já se jen usmála, ačkoli to na mě nebylo tak obvyklé, teď jsem mu úsměv věnovala. "Jasně!" Řekla jsem, čapla hlodavce a vyrazila směrem k lesu. Pak mi ale došlo, že jakmile tam dojdeme, naše cesty se rozdělí. To mě ale mrzelo, nechtěla jsem ještě odejít, určitě mě toho mohl naučit víc! Ale asi byl čas. Tak třeba zase příště, až sem přijdu!

Květen 9/10 Varjo

Musela jsem uznat, že pocit lovení ve mně napumpoval adrenalin, který se mi velmi zalíbil. Cítila jsem, jak mi pulsuje srdce, tep se mi zvýšil a já měla před sebou jasný úkol. A jelikož jsem na to šla chytře, tak se mi podařil.
Spokojeně jsem přihopsala k mému společníkovi a ten mě pochválil. "Já děkuju," dodala jsem ještě s úsměvem a sledovala omráčeného hraboše, který se zatím vůbec nehýbal. Oslovení Borůvko se mi začínalo celkem dost líbit. Celkově mi tenhle vlk přišel velmi fajn, bylo jasné, že si ho budu pamatovat, a to pěkně dlouho.
Na jeho nabídku jsem přikývla. "Tak... jo!" Nadšeně jsem vypružila na všechny čtyři, čapla hraboše a tlapkou máchla ve směru lesa, který byl mým domovem.

Tiredly, I yawned. I had quite a day behind me, managing to accomplish a lot. It might surprise someone how much I squeezed into one day. I learned more about the world I live in, met new wolves, discovered new interesting things... and most importantly, I even tried my first hunt! The wolf who guided me through it was really kind and patient, and thanks to him, I successfully caught my first little mouse by the lake. I was so joyful! But it really drained me, so it was time to rest at least a bit. I went to a nearby bush, did a few laps around to make a spot where I intended to lay down, and flopped myself onto the grass.
Contentedly, I exhaled, curled up into a ball, tucked my tail close to my body, and buried my head into the fur around my belly. I yawned one last time before closing my eyes with my red, sleepy lids, heading towards well-deserved rest. I released tension from every muscle and sank into the pleasant feeling of calm and comfort. Without worries or plans for the future. With my red lids barely able to keep my eyes open, I smiled inwardly, looking forward to soon drifting into sleep and anticipating another exciting day full of adventure.