Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunce začínalo padat pomalu za obzor a rozlilo po obloze překrásnou paletu barev. Unaveně mě to všechno donutilo zívnout a společně s tím i roztáhnout a trochu protáhnout má malá křidélka. Pak jsem jen máchla ocasem a lehce pohodila vodou, o kterou se špička mé oháňky opřela.
Koukla jsem na Erlenda. Šupina byla velmi zajímavá a spolu s ní se mi v hlavě utvořilo několik otázek, ale raději jsem si jen užívala přítomný okamžik. Narazit na někoho, kdo po mně nechce furt jen na něco odpovídat a nutit mě mluvit, a pak se ještě divit, proč nemluvím, bylo strašně fajn. Opravdu jsem si tu tichou společnost užívala.
Zeptala jsem se ho, jak mluví. Pak jsem na něj koukla, když se to snažil vysvětlit gesty, což mě donutilo dospět k názoru, že v tom prostě je zase ta magie. Takže magie myšlenek existuje, jak říkal táta. A jasný, dává to teď smysl. Od čeho jiného by ta magie taky byla, kdyby nebyla
o myšlenkách, jejich čtení a mluvení v nich, odvodila jsem si a souhlasně přikývla. Znamená to, že umí číst moje myšlenky? To, co si teď říkám? Zamyslela jsem se ještě. Slyšíš mě teď? Koukla jsem mu do očí a čekala na reakci. Tohle mě upřímně zajímalo.

Stála jsem na břehu před tím skvělým objevem, který Erlend našel a kochala se, jakými všemi barvami se třpytí. Koukla jsem i koutkem očka na mamku, jestli není daleko a neodcházejí, aby mi neutekli, ale pak jsem si řekla, že by mi jistě dali vědět, že jsme na odchodu. Ačkoli už jsem se cítila jako vlčice, která by to zvládla dojít domů. Přeci jen to bylo za rohem.
Koukla jsem na Erlenda a usmála se. Bylo zajímavé, že nemluvil ale přitom mluvil. Třeba to by mi pomohlo! Pomyslela jsem si. "Aha," koukla jsem na hejno malých rybek, když na ně poukázal. "Šupina," zopakovala jsem. Došlo mi, že se berou z rybky. Ale když ji ztratí? Jak pak ta ryba asi vypadá, když ztratí šupiny? Bude plešatá, nahatá nebo jak? Měla jsem spoustu otázek a hlavně i dobrou fantazii a představivost, proto jsem od toho musela upustit, protože to, co jsem si představovala, vůbec nebylo nic pěkného. "Jak...," začala jsem mluvit a pak jsem ocasem lehce šlehla po ploše vody, "mluvíš, že... nemluvíš?" Zeptala jsem se ho. Nevěděla jsem, jak se ho zeptat, ale... třeba by to bylo něco, co by mi pak v budoucnu mohlo pomoct. Už teď si přijdu divná, všichni mluví a já prostě... nemůžu. Nejde mi to, pomyslela jsem si lehce sklesle a pak s nadějí v očku koukla na Erlenda.

Červenec 10/10
Přeci jen jsem tu cestu nakonec našla. Tak moc se mi ulevilo. Byla jsem ráda, že nejsem ztracená. To by ta procházka pěkně dopadla, kdyby mě máma s tátou museli hledat všude možně a nakonec by se ukázalo, že nejsem dál, než jen pár zatáček za naším lesem. No co, nakonec jsem doma, připomněla jsem si a vydala jsem se do lesa jako kdyby se vůbec nic nestalo. A přísahala jsem si, že se o tom nikomu ani slovem nezmíním. Nebo bych mohla. Přeci jen jsem se nakonec úplně sama vrátila a zvládla jsem to celé sama! To, že jsem trochu ztratila cestu bylo sice neplánované, ale to také nikdo vědět nemusel. Cupitala jsem k našemu úkrytu. Takový výlet totiž jednoho pořádně vyčerpá.

Červenec 9/10
Možná jsem trochu zabloudila, připustila jsem si po chvíli, ale musela jsem se prostě snažit, nic jiného jsem ani dělat nemohla, než se pokusit najít cestu domů. Už jsem na sebe nebyla tak hrdá. Jak jsem mohla ztratit svoje vlastní stopy na cestě? Co teď? Cestičky, kterými jsem šla, se různě klikatily a já jimi procházela tak, jak se mi zrovna zachtělo. Nakonec jsem se vydala zpátky a snažila se přijít na to, kudy jsem vlastně šla. Zase jsem našla tu smradlavou kytku a loviště myší, dokonce jsem zahlédla šišku, ale byla to ta samá? To jsem nemohla tak snadno poznat, protože les byl plný šišek, ale věřila jsem tomu, že jdu správně. Musela jsem ne? Když najdu borůvky, určitě najdu i domov, utěšovala jsem se a prostě jsem šla za nosem.

Červenec 8/10
Procházka se mi líbila. Bylo příjemné se také trochu projít lesem a nemít někoho za zády. Mohla jsem si vyzkoušet, že už leccos zvládnu. Dokonce se mi podařilo znovu ulovit jednu myš. Nebylo to moc, ale bylo to něco. Byla jsem na sebe náramně hrdá. Ťapalo se mi hned o poznání lépe, když jsem věděla, že můj malý výlet za hranice smečky je tak úspěšný. Co by také nebyl, už jsem velká, říkala jsem si a vesele mávala ocáskem ze strany na stranu jako kdyby to byla vlaječka. Tak kam dál? Neměla bych se už vrátit? Ptala jsem se sama sebe, ale šla jsem vytrvale dál. Slunce ještě bylo úplně nahoře na obloze a nepřišlo mi, že by se něco změnilo. Určitě jsem ještě nebyla pryč nijak dlouho.

Červenec 7/10
Cestičky se různě klikatily, ale já je následovala, protože jsem byla zvědavá, kam vedou. Koho zajímalo, jestli najdu cestu zpátky. Jasně, že najdu, dodala jsem si v duchu a šla jsem dál. V lese toho bylo spoustu zajímavého. Našla jsem šišku se kterou jsem si trochu pohrála a za dalším stromem jsem našla kytku, kterou jsem ještě neznala, ale když jsem si k ní čichla, smrděla odporně, a tak jsem si otřela čumáček o trávu a šla dál. Přemýšlela jsem, kam asi dojdu. A přemýšlela jsem nad tím urputně, protože jsem chtěla najít něco neuvěřitelného. Něco, co by mě opravdu ohromilo. Něco magického! Něco s čím bych se mohla chlubit. Asi tak jako Armin s těma korálama. To by bylo, abych taky něco nenašla!

Červenec 6/10
Rozhodla jsem se vydat se na průzkum. Na takovém malém průzkumu nemohlo být nic špatného, ne? Možná to znamenalo, že se trochu vzdálím od domova, ale už jsem byla dost velká a chtěla jsem si dokázat, že si s takovou procházkou dokážu sama poradit. Vždyť ani nepůjdu tak daleko, jen kousek od lesa, a pak zpátky. Máma si ani nevšimne. A navíc, už jsem nebyla takové malé škvrně, abych potřebovala být neustále pod dozorem.
A tak jsem šla. Vydala jsem se lesem, který jsem znala a schválně si vybírala cestičky, které mi nebyly povědomé. Ještě jsem si po cestě dala borůvky, říkala jsem si, že trochu síly na cestu mi nemůže uškodit. Ale pak už jsem vážně vyrazila. Zase tolik času jsem neměla.

Postávala jsem tlapkami ve vodě, na mělčině a užívala si trochu ochlazení. Slunce nás příjemně začínalo hřát, ačkoli já jsem to pociťovala asi o trochu více, vzhledem k tomu, že můj kožich byl celý černý. Pak už jsem jen máchla ocasem a sledovala hejno rybek.
Představila jsem se vlkovi, který stál a stále si prohlížel moje křidélka, která asi u vlčete tolik běžná nebyla. Mně to bylo upřímně jedno, necítila jsem se nijak výjimečně, ani jsem neměla - jako můj šáhlý bratr - potřebu si vynucovat pozornost. Prostě jsem dělala, jako kdyby to bylo zcela přirozené.
Otočila jsem se na vlka, když jsem se mu představila a on mi pověděl jeho jméno, ale ani u toho neotevřel tlamu. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho. "Ty... nemluvíš?" Nebo jak to udělal? Vždyť nic neřekl, tlama se mu nepohla, přemýšlela jsem.
Pak jsem si ale všimla, že ve vodě objevil něco, co mě zaujalo. Zajímavě se to blyštilo a to přitáhlo pozornost mých rubínových oček. Máchla jsem ocasem ze strany na stranu a přiskočila k tomu. Ale opatrně, aby to neuplavalo a aby to nepokryl písek. Chtěla jsem to vytáhnout, ale vůbec mi to nešlo. Drápkem jsem to donutila pohnout se o malý kousek, ale nešlo mi to nijak zdvihnout. "Víš...," nadechla jsem se a hlavu zdvihla směrem k Erlendovi, "co to je?"

Být s rodiči je fajn, ale celou dobu mi přišlo, že se vůbec nic neděje. A to mě absolutně nebavilo. Povídat si bylo asi fajn, ale ne pro mě, páč já jsem na to prostě moc nebyla. Chtěla bych někoho, s kým něco zažiju, ale nebude furt po mně chtít si tolik vyprávět.
Vydala jsem se proto tedy za zajímavým vlkem, kterého jsem ještě neznala. Nebo jsem si ho alespoň nepamatovala. Pozdravila jsem ho, ale on se na mě jen podíval. A nic neříkal. Naladila jsem se tedy na jeho notu a taky nic neříkala. Stála jsem opodál a lehce si ještě prohlédla jeho zajímavě zbarvený ocas. Pak jsem se postavila a stoupla si na břeh jezera, kde jsem začala zkoumat vlastnosti písku spojeného s vodou. Bylo to všechno tak zajímavý! Proč nám rodiče neukáží něco takového, ale furt jen o něčem mluvíme? Na druhou stranu jsem chápala, že nám asi musí všechno vysvětlit.
Pak jsem se otočila na vlka a s tlapkami ve vodě jsem mrskla ocasem. "Jsem Keziah," dodala jsem ještě a pak jsem sledovala miniaturní rybičky, které kolem mě propluly.

Bratr se naštěstí odebral někam pryč za nějakou vlčicí a já koukala na rodiče. Jejich reakce napovídala tomu, že chování Armina nebylo prostě vhodné a já to poznala už takhle brzy. Jen jsem máchla ocasem a neřešila to, nebyla to moje starost.
Sestra se pak zeptala, jestli ho nemůžeme vrátit. Souhlasně jsem přikývla. "Jsem... pro," dodala jsem si spíše pro sebe ještě, než jsem si všimla nově příchozího vlka.
Nejprve jsem zahlédla černé špičky tlapek a pak zářivě modrou barvu na zádech, která se linula až po ocas. Pááni, řekla jsem si užasle, protože jsem nic podobného ještě neviděla. Pak jsem mrskla ocasem a otočila se na rodiče, jestli na mě nebudou křičet, že odeběhnu. Ale bratr byl taky jinde, tak jsem vyšla směrem k vlkovi.
Přátelsky jsem střihla ušima a stoupla si kousek od něho. Bedlivě jsem si ho prohlížela a u toho mírně svírala křídla nervozitou k tělu. "Ahoj," prohodila jsem směrem k němu a pak se podívala na hladinu vody. Slunce vycházelo na obzor a malovalo krásnou paletu všech oranžových odstínů, která se leskla na malých vlnkách.

1/5
//Pardon, ale číst to mezi tou záplavou postů a všechno... je teda něco :D Takže je dost možný, že na něco nezareaguji a předem se omluvuju :)

Nakouslo se téma lovení. Byla jsem za to celkem ráda, protože jsem měla konečně nějakou o trochu lepší zkušenost, než měl Arminius, který se z nějakého důvodu prostě nemohl chovat hezky a choval se tak povýšeně, že mě to už přestávalo bavit. Na jeho vyplazený jazyk jsem nereagovala a sledovala jsem vodu a písek pod tlapkami. Tiše jsem jen poslouchala vlastní myšlenky a soustředila se chvilkami i na křídla, která byla hezky v celé své kráse venku, při mém těle a já občasně zkusila s nimi nějak zahýbat. Nebo jen prostě zjistit, jak v nich získám ten cit, jako mám třeba v tlapkách. Ale šlo to lépe.
Taťka se mě zeptal, jak mi to šlo. "Šlo to... skvěle," přikývla jsem. "Ulovila jsem. Dvě," doplnila jsem s výdechem a lehce máchla ocasem, ale dělala jsem, jako by to bylo nic. Bráchovi to asi těžko půjde přes uši. Sestra mezitím taky přidala nějakou otázku do vzduchu, proto jsem se už moc nesoustředila a sledovala vodu, vlnky a prostě všechny ty věci kolem. Až do chvíle, než se zase náš excelentní bratr vyjádřil. "Hm?" Poslouchala jsem jeho posměšky. "Ztrapňuješ... se," dodala jsem klidně a pak jsem se otočila a vyšla na břeh. Tam jsem našla nějakou malou, zvláštní věc, kterou vyplavilo moře a jala jsem se jí prozkoumat.

Výlet k jezeru byl fajn, ale měla jsem takový pocit, jako kdybych už u podobného jezera byla. Brácha měl jediný štěstí v tom, že jsem tolik nemluvila. Protože kdybych byla upovidana jako on, už by to dávno věděl, že lovit a plavat umím. "Já už... Lovila, myši," dodala jsem ještě a Machala ocasem. Pak jsem se podívala na tátu, který začínal dělat vlnky. I mamku zábava ve vodě bavila, asi hlavně kvůli její magii. Lehce jsem primackla svá malá křidélka k tělu, když v tom do mě Armin vrazil. "Hej!" krikla jsem na něj. Balvan jeden neomalenej, proletlo mi hlavou, načež jsem jen sledovala celou situaci a rozhodla se to vzít spíše s klidem. Zatím.

Červenec 5/10 ¤ Vivuše

Plameny byly chladivé, nijak nepálily, což bylo zajímavé. Ona se mě zeptala zpátky. "A-ano, studený," přikývla jsem a natáhla k ní mou přední tlapku, kterou jsem to zkoušela. Chloupkům nic nebylo, takže jsem byla v pohodě a plameny byly prostě... neplamenovité. K čemu teda ale jsou, když nepálí? Napadlo mě.
Ohledně mých křídel bylo fajn zjistit, jak to vlastně bude. Řekla, že si tím je jistá, že mě unesou. Máchla jsem ocasem. Po létě? To je za jak dlouho? A kdy bude konec léta? Měla jsem spostu otázek, ale jen jsem přikývla. "Díky," řekla jsem jí. Netušila jsem, jak o tom tolik ví, ale třeba taky znala někoho, kdo už křídla má.

Červenec 4/10 ¤ Vivuše

Dospělačka na mou otázku odpověděla vysvětlením, které bylo logické. Pak mi ale nabídla možnost to zjistit, na což jsem neváhala a hned jsem vyskočila na všechny čtyři a došla k ní. Opatrně jsem nad její záď natáhla tlapku a čekala, jestli půjde k mé srsti žár, nebo ne. Nic se nedělo, tak jsem prostě tlapou projela část ohně nad krkem. Nepálil, plameny obepínaly mou tlapu a spíše jsem cítila mírný chlad. "H-hustý," zopakovala jsem její označení a pak jsem si sedla vedle ní. "Myslíš?" Zeptala jsem se jí zpátky, když řekla, že mě určitě unesou. Létání by bylo úplně skvělé! Nemohla jsem se dočkat, až vyrostu. "Kdy?"

Červenec 3/10 ¤ Vivuše

Vlčice nevypadala, že by mě chtěla sežrat. A i kdyby, nic bych s tím extra neudělala, takže jsem si s tím prostě nelámala hlavu. Vysvětlila mi slovo civět, ale popsala to slovem čumět a to jsem taky ještě neznala. Nechtěla jsem ale působit jako úplný stupido, proto jsem jen přikývla.
"Neviděla," odpověděla jsem a pak jsem si je prohlédla. Létaly od ní malé, černé jiskry. "Pálí... to?" To mě zajímalo asi nejvíc. Na její poznámku jsem se jen zazubila a otočila se kolem dokola, aby i ona viděla moje křídla. "Jsou... nový," vysvětlila jsem. "Nevím," pokrčila jsem rameny nad její otázkou a nemotorně se snažila s jedním pohnout.