Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem spoustu otázek, naštěstí moje mamka byla nejchytřejší, takže mi mohla na všechno odpovědět a všechno vysvětlit. Radostně jsem ji poslouchala a u toho sledovala odlesky slunečních paprsků na hladině. "Aha," zazubila jsem se a poslouchala dál. "Už to chápu!" Radostně jsem mrskla ocasem. Vzpomněla jsem si i, co říkal o ledu taťka, že je to nebezpečné. Přikývla jsem a poslouchala dál.
"Potoky... řeky," zopakovala jsem, abych to nezapomněla a přikyvovala, zatímco jsem se ještě několikrát podívala na svůj odraz na vodě. "Vodo...pády?" Otočila jsem svou hlavu na mamku a naklonila ji na stranu. "Já bych... chtěla vidět," mrskala jsem ještě více ocasem. Vidět padat vodu z výšky? A jak je to vůbec možné? To by mě opravdu zajímalo! "Můžeme? Prosíím," sklonila jsem ušiska ke krku a doufala, že mamka mě na nějaké místo, kde jsou vodopády, třeba někdy vezme.
V tom jsem pohledem zase sjela k té věci, co plavala na hladině a přistoupila blíž. Opatrně jsem vlezla na krajíček vody a přitáhla tu kouli. Chňapla jsem ji, ale opatrně. Mamka mi mezitím vysvětlila, o co se vlastně jedná. "Ovoce," mlaskla jsem. "Pomčeran," snažila jsem se zopakovat, ale zrovna tohle slovo bylo celkem těžké. Sladké? Zamyslela jsem se, ale nelenila jsem ani sekundu a zakousla se do něj. První chuť byla spíše hořká, ale pak jsem měla v tlamičce kyselo sladkou chuť, která nebyla vůbec špatná! Ukousla jsem kus a zbytek donesla k mamce. "Je to... dobrý, na!" Dloubla jsem do toho pomeranče čenichem, aby dojel k mamce a dožvýkala svoje sousto. To bylo něco! Takže není jen maso. Hustý!
"Babička... Hotaru," řekla jsem si ještě. To pro mě bylo nové jméno. Ale líbilo se mi! "Kde.. je?" Chtěla jsem ji poznat! Mamka mi pak ještě řekla o vodě a magii. Bylo skvělé, že ji dokázala ovládat! Musela jsem to vidět.
V tom se však hned vedle mě objevily dvě koule, které byly z vody! Bylo vidět skrz ně a prostě byly ve vzduchu! Nadšeně jsem vyskočila a vypískla, protože jsem chtěla zjistit, co s nimi můžu a nemůžu. Ale když jsem do jedné plácla tlapkou, voda se rozprskla a dopadla na zem. Koule byla pryč. Trochu jsem se lekla, takže jsem udělala dva kroky dozadu, ale došlo mi, že musím být opatrnější. Došla jsem k té druhé a lehce k ní natáhla jazyk, abych zjistila, jestli je to opravdu jen voda. Naštěstí stále držela tvar. "Ty si... úžasná! Mami," radostně jsem na ní koukla a zase zpátky na kouli. To bych chtěla taky umět!

<<< les

Vykračovala jsem za mamkou. Tlačení na zádech na chvilku ustálo a já se začala rozhlížet kolem. Byly jsme stále ještě v lese, ale začínalo se to tu celkem měnit. Už tu nebyly jen stromy a já možná i spatřila nějaký odlesk na zemi? "Voda!" křikla jsem nedočkavě a rozeběhla se směrem k té kaluži.
Mamka došla za mnou a řekla mi, že tohle je ta tůň. Aha, takže tůň je voda, zamyslela jsem se. Proč se tomu prostě neřekne voda, aby každý věděl, o čem se mluví? Nebo to je nějaká speciální voda, že má jiný název? Podívala jsem se na mamku. "Proč... to není jen voda," nadechla jsem se a přišla blíže, "ale je to - tůň?" Koukla jsem na bílý kožíšek mamky a mrskla ocasem. Pak jsem přejela pohledem na kameny, které tu lemovaly břeh a zaslechla i jejich název od mamky. "Men-hiry," řekla jsem, i když to šlo těžko přes jazyk. Pro zapamatování mi opakování opravdu prospívalo.
Mamka si do vody smočila tlapky, na což jsem neváhala a udělala to taky. Ale byla studená, i když to bylo příjemné. Napila jsem se tedy. Voda mi přišla o trošku sladší? Když v tom se najednou ve vodě objevilo něco, co plavalo směrem k nám. "Co to-je?" Ukázala jsem tlapkou směrem na kus ovoce, který jsem ještě v životě neviděla. Byl kulatý a malý, asi tak akorát na jedno kousnutí pro mamku.
Když mi řekla, že se můžu vidět na hladině, prohlédla jsem se. Ale nějak jsem už věděla, jak vypadám, nedošlo mi, že to bylo ze setkání s Islin. Nebo to byl sen? Byla jsem trošku zmatená. Naskočila mi ale jedna informace, která teď byla velmi zajímavá. "Mami, ty," otočila jsem se na ní a sledovala houpající se kus ovoce na hladině, "máš magii vody? Táta... táta říkal," posadila jsem se na zadek a rozhlížela se, i když jsem se vždycky pohledem zastavila na mamce a doufala, že mi něco ukáže.

Cupitala jsem za mamkou a těšila se, co asi ta ovocná tůň bude. Evidentně to mělo co dělat s nějakým ovocem, což mi došlo až po chvilce, když jsem si vzpomněla na ony borůvky, o kterých mamka mluvila. A taky o tom, že ovoce je sladké a dá se jíst. Tušila jsem, že to nebude tak dobré, jako to maso, co jsme měli před chvilkou, i tak jsem se však chtěla do ovoce pustit, ochutnat ho a zjistit, které mi chutná a které ne tak moc. Co to šlo, snažila jsem se soustředit na slova, která mi mamka říkala, ale měla jsem nějaký problém. Myslela jsem totiž na tolik věcí, že soustředění a pochycení všeho toho, co z tlamičky mé mamky vycházelo, bylo opravdu obtížné. Evidentně jsem měla nějaký problém, ale o tom jsem ještě moc nevěděla, protože jsem stále byla jen to malé vlčátko.
O pár chvilek později jsem zacítila, jak mě tlačí záda. Aha, to bude mít něco společného s tím, co jsem cítila, když jsem se válela, pomyslela jsem si a snažila se to ignorovat, ale bolelo to. Ono, k čemu bych vám to tak přirovnala... Asi k tomu, jako když vám rostou první zoubky a snaží se dostat skrze dáseň ven. Někdy to bolí, jindy o tom ani nevíte, že jich je pár zase o kus více vidět, ale prostě se to děje. Evidentně tu ale o zoubky nešlo, protože se to dělo na mých zádech. Chtělo by to se o tom pobavit s mamkou, třeba se mi tam koukne a zjistí, co to vlastně je, napadlo mě a já jen spokojeně přikývla, jak skvěle jsem to vyřešila. Asi určitě to bude nejlepší řešení, které můžu udělat, protože sama si na zádíčka přeci jen stále nevidím. Možná taky šlo dojít k vodě a podívat se do odrazu? Uvidíme, ale vlastně skrz vodu bych si na záda taky neviděla.

//mušličken prosím

Přidáno.

Snažila jsem se do sebe maso naházet, ale zároveň jsem si ho vychutnávala, protože bylo čerstvé a fakt dobré. Těšila jsem se ale, že vyrazíme konečně někam pryč z lesa, protože jsem to tu měla už úplně okoukané. Jakožto jedinec s vyšší mírou pozornosti a všeho, jsem sledovala každý detail a tady už prostě nic nového nebylo.
Mamka do sebe hodila kousek masa taky, pak se na mě podívala a řekla něco o Ovocné tůni. Tůně? Co to je tůně? "Ovocné," zopakovala jsem a zamlaskala. Moc jsem netušila, co to přesně znamená, ale protože to bylo něco nového, těšila jsem se jak malé vlče. Hehe.
Mamka si ještě vyřídila něco s taťkou, což jsem vůbec nevnímala, protože jsem se soustředila v hlavě na představu toho, jak vypadá asi tůň. Pak už mi jen stačil pokyn jdeme a já vystřelila za mamkou, co mi tlapky stačily.

>>> Ovocná tůň

Hraní v trávě bylo fajn, ale samozřejmě ne na dlouho. Na chvilku jsem si i lehla, pak se přetočila na záda a začala se válet, protože se mi prostě chtělo. Na zádech jsem však cítila mírné tlačení, jako kdyby se mi tam něco přilepilo a bolelo to. Zdvihla jsem se a s oklepáním jsem si všimla malého peříčka, které ode mě odletělo. Nad hlavou jsem měla pár stromů, ale žádného ptáka jsem neviděla. Začala jsem si tedy s peříčkem hrát do chvíle, než přišla mamka.
Oblízla mi tvář, což jsem tak nějak ustála, ale když řekla, že se můžeme najíst, nadšeně jsem se rozeběhla k masu. Jako kdybych nejedla no... už sakra dlouho. Pustila jsem se do bašty a spokojeně mlaskala. Snažila jsem se nedívat na to, co za zvíře to je, nicméně i tak mi to chutnalo. Bylo by mi ho asi líto, ale teď jsem nad tím prostě nechtěla přemýšlet. Olízla jsem si čenich, když ke mně mamka opět přišla. Rozvrtěl se mi ocásek a já spokojeně souhlasně přikývla. "Tak-jo!" Řekla jsem s nadšením a mírným úsměvem, jako kdyby mi tančila jiskřička v oku. Procházka by byla super! Už mě to tady pěkně nudilo.
Dokousala jsem rychle poslední sousto a přicupitala k mamce. S hlasitým polknutím jsem mlaskla a koukla jí do tmavě modrých očí. "Já-můžu," zazubila jsem se. "Jít," přeťapkávala jsem z jedné na druhou a nemohla se dočkat. Tak už? Jdeme?

Byla jsem ráda, že si na mě brácha udělal čas a konečně si se mnou chtěl i hrát. To, jak furt lezl za rodiči a hrál si na něco, co ani nebyl, už mě vytáčelo. Tímhle si mě zase získal. Hraní však bylo celkem krátké, protože brácha jako kdyby se zasnil a já jen několikrát zavrčela, abych ho vrátila zpátky do hry. Ani tahání za ocas nepomohlo, proto jsem se snažila najít nějaký jiný bod zájmu pro zábavu.
Spatřila jsem, jak se tu hromadí vlci. Rodiče asi řekli něco o nějaké bezpečnosti, ale vůbec jsem je asi nevnímala, protože jsem neměla tušení, co se děje. Rozťapkala jsem si to tedy trochu blíže k dění, když mi došlo, že asi jde o lov. Držela jsem se raději zpátky a chvilku celou tu situaci pozorovala. Jenomže mě to tolik nebavilo, jen sedět a pozorovat, chtěla jsem se přidat a taky něco dělat. Bylo mi jasné, že to bohužel možné není, proto jsem se otočila a udělala pár desítek metrů pomalý klus směrem pryč, kde jsem se zastavila a tlapkou začala přehrabovat stébla trávy.

I have to admit that my dreams usually aren't the very best. However, this one was one of the better ones; I really enjoyed it! And what was it about? As you surely know, I'm not one of those who really need personal contact. Actually, any physical touch just doesn't sit well with me, and I don't like it. I feel terribly uncomfortable and I don't want anyone touching me. But in this dream, it was different. The wolf standing in front of me seemed like we've known each other our whole lives. Yes, I'm still a little wolf cub, but even so, it felt like he was my best friend. In reality, when I woke up, I felt really sad that I didn't have anyone like that. That I only have siblings and no friends... but back to the dream. He was there, smiling. He brought me a flower. Such a beautiful one! And we sat together, watching the night sky. Every now and then a bat flew across the sky, and then it happened - he approached and rested his head next to mine. It was so lovely that I couldn't say no. A moment of uncertainty was replaced by a feeling of happiness and joy, and I simply enjoyed it. When I woke up, I tried to close my eyes again and be back with him. Who was he actually?

Ještě předtím, než jsem vlezla do lesa úplně, jsem se musela zastavit. Těžko se mi věřilo tomu všemu, co jsem viděla a to jsem netušila, že v lese se nachází ještě jedna vlčice, která má taky křídla. A to ne ledajaká, měla je asi ze všech největší, ne taková, jako měla třeba Islin. Na to jsem měla přijít později a rozhodně jsem se s ní chtěla o tom pobavit, zjistit, jak to vlastně funguje a k čemu všemu to je dobré. Evidentně jsem ještě neměla tušení, že na mých vlastních zádech se pomalu klubají moje vlastní, originální křídla. Až to zjistím, určitě půjdu do kolen! Nezbývalo ale nic jiného, než jen čekat.
Takže jsem si protáhla tlapky, spokojeně zívla a zamlaskala a vyrazila zpátky do lesa. Akorát jsem ucítila vůni borůvek, to znamenalo, že jaro už pomalu bylo tady a brzy budeme moct ty bobulky ochutnat. Tak, jak říkala mamka, že jsou sladké, jsem se na ně těšila jak nikdy, protože to bylo něco nového. Ostatně, jíst maso bylo fajn, ale takové bobulky, to jen tak někdo nemá! Ale jak asi přesně budou chutnat? To, že jsou sladké ještě neříká to, jakou mají chuť! Těšila jsem se opravdu moc, proto jsem se rozcupitala mezi stromy a doufala, že nějaký z těch všech keřů se bude už alespoň trošku modrat. Tak trochu jsem se snažila si představit, jak bude chutnat. Tvář se mi zkroutila od představy, že budou kyselé, ale hned na to se mi po obličeji rozlil spokojený pocit, když jsem si vybavila, že by mohly být i sladké. Evidentně jsem to musela prostě zkusit, abych to věděla a nemusela si to jen představovat. Troufala jsem si říct, že už určitě nějaká borůvka bude připravená k ochutnání.

//prosím mušlee

Pomaličku jsem překládala tlapku za tlapkou tak pomalu, jak jen to šlo. Pomalým krokem jsem totiž nikam nesměřovala, snažila jsem se jen jednoduše jít, abych zabila trošku času. Postupně jsem přemýšlela nad věcmi, které se mi za poslední dobu staly, a že jich sakra bylo! Pak ta vlčice, Islin, ta její křídla! Přece jí tam nevyrostlo samo od sebe, nebo snad jo? Počkat ale, jak na ně přišla, viděla se taky ve vodě? Pak by ale musela u toho používat magii, nebo jí to možná někdo řekl, že jí ze zad trčí nějaká dvě křídla, či cosi? Pomotaná hlavička se snažila urovnat si všechny informace, které za poslední dobu načerpala. Popravdě nejvíc se mi líbila ta táty magie se sovou, mít svou vlastní malou sovu by bylo skvělé! Přeci jen, nebyla bych furt sama a mít nějakého malého kámoše, to by bylo super! Pecka! Přemýšlela jsem nad tím, jak bych mohla mít u sebe taky nějaké zvíře, které by mě doprovázelo a bavilo by se jen se mnou. Parťáka, kterému bych mohla říct úplně všechno, za nic by mě neodsoudil, byl by to prostě pro mě. Podpora, a to jak psychická, tak fyzická. Prostě úplná paráda, bylo by to fakt něco. Přeci jen, Život, nebo jak se ten vlk jmenoval, ví, co dělá a nedělá, takže pokud mi je něco takového souzeno, stane se to! Přesně tak, jak říkal táta, přemýšlela jsem si pro sebe a pomalu vykračovala dál. Postupně jsem se dostala až zpátky k Borůvkovému lesu. Popravdě, jen tam stát a vykecávat se nebylo na mě, já jsem měla tolik elánu a energie, že jsem chtěla něco dělat, objevovat! Prostě nejlepší by bylo se jít někam projít, něco zažít. Proto jsem jen doufala, že se tak i brzy stane a nebudeme jen sedět na zadku v lese. Procvičovat magie bylo super, ale je čas na dobrodružství!

Březen 10/10

Znovu jsem otevřela oči. Byla jsem v jiném lese, ale tady už to působilo trošku reálněji. V tom, co jsem byla předtím, jako kdybych necítila vzduch, necítila jsem žádné pachy, vůně. Jako kdyby to bylo v úplně jiném světě. Netušila jsem, že to byl sen a sny existují, nicméně ten pocit z létání byl opravdový. Ten jsem cítila poprvé, naplňoval mě a cítila jsem se volná. Na zemi byl vlk prostě spoutaný, omezený. Ale ve vzduchu? Ačkoli jsem ještě furt malá a vím, že ještě vyrostu, ten pocit byl prostě něco. Zážitek. Bylo to skvělý! A hlavně to, co bylo nejlepší, byl výraz bráchy. Tvářil se jako kyselé zelí, když viděl, že já umím a můžu něco víc, než umí on. Měl by si dát prostě pohov, řekla jsem si jen s úšklebkem a vydala se zpět za rodiči.

Březen 9/10

Bylo to zvláštní, ale z ničeho nic jsem viděla svět z výšky. Jako kdybych se tlapkami odrážela od vzduchu a jednoduše létala, jako ptáci. Jako ta sova, o které mi vyprávěl táta. Viděla jsem výraz bráchy, který na mě koukal a byl tak maličký! A já mohla z jednoho stromu na druhý... bylo to dokonalé! Hlavně, když jsem usedla na stromě, nikdo o mně nevěděl, nikdo mě neviděl a neslyšel, protože kdo by hledal vlče na stromě? Užívala jsem si každou sekundu. Jenže z ničeho nic mi začaly tlapky těžknout a já se musela vrátit zpátky na zem. To bylo jako kdyby neuběhla ani sekunda a já stála naproti bráchovi. Nechápala jsem jak, ale věcí, které jsem nechápala nebo jsem jim nerozuměla, byla celkem spousta.

Březen 8/10

Očka jsem měla zavřená a spokojeně jsem usnula. Netrvalo dlouho a já byla plně ponořená do snové říše.
Otevřela jsem oči a byla jsem v lese. To, že stromy a tráva byly trošku jiné, než jaké byly v našem lese, mi vůbec nedošlo a nepřipadalo zvláštní. Uslyšela jsem hlas bráchy. Arminius běhal kolem a snažil se mě pobízet ke hře, ale já jako kdybych nemohla odlepit tlapky od země. Jen jsem se mračila a on na mě něco křičel s tím, ať nejsem tak nafoukaná. To mě vytáčelo ještě více, ale prostě to nešlo! Snažila jsem se do toho dát všechno. Odlepit se prostě od země. Až jsem najednou ucítila, jako kdyby se mi to podařilo a já jsem byla dokonce o pár centimetrů nad zemí?

Březen 7/10

Ulehla jsem do trávy a položila si hlavičku na tlapky. Všechny ty nové znalosti a to, co jsem viděla a zažila, mě pěkně vyčerpaly, proto netrvalo dlouho a já spokojeně oddechovala v rytmu spánku. Byla jsem vyčerpaná, vidět všechny ty magie a snažit se jim porozumět si vyžadovalo velkou dávku energie, kterou jsem teď snažila nabrat zpátky. K tomu, abych mohla vidět více magií a více zjišťovat. Pokrok, který jsem udělala ve svém způsobu projevu, byl velký. Ještě nedávno jsem neřekla ani slovo, ale už to šlo tak nějak lépe. Kdo ví, jestli se to ještě zlepší, anebo už zůstanu na téhle úrovni. Ale aspoň jsem se mohla nějak vyjádřit, bylo to ze začátku celkem těžké.

Březen 6/10 | Islin

Bylo velmi zajímavé vidět sebe samotnou, jak vlastně vypadám. Zajímalo mě, kdy budu stejně velká, jako jsou ostatní? A proč vlk roste tak pomalu? Už jsem chtěla být velká, jako oni.
To, že jsem tu byla sama bez rodičů, mělo za následek, že se o mě Islin bála. Já jsem byla ale v pohodě, nevěděla jsem, co je to strach a necítila jsem se prakticky nijak. Věděla jsem, že jsou v pohodě. "U nás... rostou tam," máchla jsem tlapkou, "borůvky. Prej," řekla jsem ještě a usmála se.
Islin mi pak dovysvětlila, že led je jen v zimě. Pochopila jsem to, i když jsem netušila proč tomu tak je, přikývla jsem. "Zajímavé," řekla jsem jen a pak přicupitala pod vlčici. Zívla jsem a společně s posledními kroky jsem ulehla na břicho a položila si hlavu na tlapky. Bylo skvělé tohle všechno vidět a zažít, ale byla jsem opravdu unavená. Takže jsem se rozhodla si chvilku schrupnout.

Usoudila jsem, že asi tomu tak bude, i když jsem se ptala v blbou chvíli, protože taťka se zrovna soustředil na svou magii. Nechala jsem mu prostor a čekala. V tom, z ničeho nic, sluneční paprsky, které byly všude kolem nás, jako kdyby se zaměřily jen na mě a tátu a dokonce byly i teplejší. Uchváceně jsem sledovala, jak taťka začal dýchat, jako kdyby právě prožil porod a zamrskala ocasem. "To bylo... něco!" Nadšeně jsem se usmála. Chtěla jsem začít říkat, že chci ještě, ale viděla jsem, že to taťku celkem vyčerpalo, takže jsem začala v hlavě skládat další otázky.
V tom se k nám však přidala mamka a brácha. Když se mamka zeptala, jestli probíráme něco zajímavého, usmála jsem se. Souhlasně jsem přikývla se slovy: "sluníčko," abych mámě objasnila, co jsme teď řešili.
No a jako blesk z čistého nebe se ke mě rozeběhl brácha, který mě shodil na zem. Cítila jsem, když jsem se otáčela na zemi, jak mě něco tlačí na zádech, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pochopila jsem, že si chce brácha hrát, i když jsem na to moc nebyla. "No jen.. počkej!" Zazubila jsem se ale a odrazila se ze země ve snaze ho chytit a taky ho svalit. Ačkoli byl samec, vypadalo to, že mám trošičku více svalnaté hmoty a to znamenalo, že bych mohla být třeba silnější. Anebo jsem byla jen více huňatá, kdo ví.