Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když mamka řekla, že se tu třeba naši starší sourozenci někdy ukážou, rozkmital se mi ocásek. Bylo by to skvělé! Chtěla bych poznat všechny z naší rodiny. Proto jsem jen radostně přikývla a usmála se.
Mamka řekla, že magie se objeví, až budu dospělá. Svraštěla jsem čelo a zamračila se, protože jsem tu magii prostě chtěla už teď hned! Ale bohužel, musela jsem si počkat, tak, jako všechna vlčata. "Dobře, uteče... rychle," přikývla jsem a doufala, že má mamka pravdu. Pak řekla, že vrozenou magii si vybrat nemůžu, že je dána. "To je... fajn!" Měla jsem z toho radost, protože bych se asi nedokázala rozhodnout. A jistě bohové Gallirejští vědí, která magie je pro mě ta nejlepší, proto ji budu mít jako vrozenou. "Všechny?" Takže můžu ovládat úplně všechny, co maminka vyjmenovala? To by bylo hustý!
Mamka mi vysvětlila, co to jsou drahokamy, a že Život má raději květiny. "Květiny!" Mrskla jsem ocasem. To nebude tak těžké přeci! "Sladká... vůně?" Zeptala jsem se. Nikdy jsem si ničeho takového nevšimla. "Aha, dobře," přikývla jsem. "A tu... borůvkovou magii," podívala jsem se na mamku, "tu mám i já?" Moc jsem nerozuměla tomu, kdo teda přesně tu borůvkovou magii vlastní.

Duben 9/10

Schoulená v klubku jsem si stočila ocásek k tělu a položila hlavičku na přední ťapky. Všimla jsem si, jak už mi celkem vyrostly, už nebyly tak maličkaté, ale už začínaly nabírat na rozměru. Měla jsem radost, protože čím dospělejší budu, tím víc se mi projeví magie. Stejně mě zajímá, jakou magii jednou budu mít, až vyrostu. A jakou bude mít brácha se ségrou? A co když svoji magii objevím až strašně za dlouho? Nebo potom, co ji objeví oni a já budu pozadu? Měla jsem spoustu otázek a myšlenek, ale nechtěla jsem se tím zabývat. Určitě ji objevím dřív, jak oni, rozhodla jsem se. Zastřihala jsem ouškama, jestli neslyším nějaký rušící zvuk, a když jsem usoudila, že je tu klid a bezpečno, zavřela jsem očka a pomalu usnula.

Duben 8/10

Protáhla jsem si přední tlapky, vyšpulila zadeček a začala vrtět ocasem. Měla jsem chuť udělat nějakou lumpárnu, ale zároveň jsem cítila, jak jsem po baště spokojeně nadláblá a mohla bych si trochu odpočinout. Takže jsem se musela rozhodnout, začít něco vymýšlet, nebo si na chvilku lehnout a spát? Rozhodla jsem se zkusit obojí.
Nejdříve jsem se tedy rozhlédla po okolí, jestli najdu něco, co by vůbec stálo za to, abych si s tím hrála a něco vymýšlela. Do oka mě trknul jedině klacek, který byl nedaleko a který vypadal, že by potřeboval pořádně rozkousat. Takže jsem neváhala ani chvilku, pár skoky k němu přiskočila a pustila se do něj. Nebyl moc dobrý, takže jsem ho po chvilce vyplivla a s myšlenkou, že stačilo, jsem si našla pěkné místečko, kde jsem se schoulila do klubíčka.

//Pardon, asi to bude trochu kratší ~

Musela jsem se mamky zeptat na to, proč nenajde svoje potomky. Bylo to zvláštní, ale po jejím vysvětlení mi to začínalo dávat smysl. "Aha," dodala jsem a pokývala hlavou. "To... chápu," přikývla jsem ještě. "Snad... jsou," pohlédla jsem jí do očí, "v pohodě," dořekla jsem ještě a máchla svou malou oháňkou, v porovnání s tou matčinou.
Když jsem se jí zeptala na to, jaké další magie ještě můžou být, jala se vysvětlování. K tomu jsem se posadila a poslouchala jí. "M-hm," vydala jsem ze sebe a poslouchala dál. "Páni," užasle jsem doposlouchala její výčet. "Těch.. je hodně!" Řekla jsem a pak jsem naklonila hlavu na stranu. "A kdy... já budu mít? Magii? Můžu... si vybrat?" Tak trochu jsem doufala, že ne, protože bych se nemohla rozhodnout. Chtěla bych úplně všechny!
Na dědu Angeluse jsem se usmála. Teď už jsem věděla, po kom má mamka tak bílý kožíšek. A dokonce měli oba i dost podobné oči! "Jo, táta.. říkal, se sovou," řekla jsem, když mi dodala o magiích, které nikdo jiný nemá.
Pak ale řekla něco, co už taťka nedodal. "Aha!" Radostně jsem vyskočila na tlapky. "A kde ty kamínky... jsou?" Zeptala jsem se ještě a začala se dívat všude kolem, pod tlapky, když ze mě najednou vyletělo maličké pírko, kterého jsem si ani nevšimla. Pak jsem koukla na mamku, jestli mě třeba nasměruje, bylo by dobré už teď nějaké ty kamínky přeci jen mít! Chtěla jsem mít všechny magie.

//Senk jů

Duben 7/10 | Iška a Ivuš

Byla jsem ráda, že se tu kolem mě nakonec obě ukázaly, protože rybka přišla opravdu vhod. Měla jsem nacpané bříško a spokojený pocit, který se mnou rozléval, jako kdyby měl zůstat napořád.
Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem dojedla rybku, odešla jsem o pár kroků stranou a tam si zase lehla. Měla jsem v plánu si teď už spokojeně odpočinout, jenže ty dvě se snad začaly štěkat. Nenápadně, ale bylo to poznat. Iška s Popílkem nebyla tak hodná a příjemná, což se asi Ivy nelíbilo. V klubíčku jsem jen zdvihla hlavu. "Spolu?" Podívala jsem se na Ivy a pak zpátky na Išku. Nějak jsem to celé nechápala. Ivy neváhala a hned na to se do ní opřela zpátky. Měla jsem sto chutí prostě odejít někam dál a tam si spokojeně zdřímnout, ale tohle začínalo vypadat zajímavěji. To ještě nějakou tu chvilku vydržím sledovat. Takže to byla magie, prolétlo mi hlavou. Čekala jsem, co bude dál, s nastraženýma ušima a pohledem přelétávajícím z jedné vlčice na druhou. Kde je Popílek?

Duben 6/10 | Iška a Ivuš

Netušila jsem, co se tu zrovna odehrálo, ale krátký záblesk vyprovodil pár ryb na hladinu, což jsem nestihla pomalu ani postřehnout. Z ničeho nic jsem však spatřila Popílka, který to schytal rybou a já se jen zašklebila, nenápadně. V tom se jedna zamrskala i přede mnou. Byla celkem velká, ale vypadala chutně. Moc jsem netušila, jak na to, ale v tom se Ivy pustila do jídla s poděkováním Išce.
Podívala jsem se na ní a lehla si k rybě. Připlácla jsem ji přední tlapou a před hodováním ji věnovala děkovný pohled. "Taky... děkuju," oblízla jsem si čenich a polkla haldu slin, které se nahromadily v mé tlamince a pustila se do jídla. Maso bylo v porovnání s tím, co jsem měla v lese, úplně jiné, ale celkem chutné. Snažila jsem se nemyslet na to, že kvůli mně ta ryba přišla o život. "Jsi... šikovná," podívala jsem se ještě na vlčici, která chrlila ony blesky a pohodila ocasem. "A ty taky." Nemohla jsem opomenout i Ivy, která svou snahu jistě brzy dopiluje do dokonalosti.

Duben 5/10 | Iška a Ivuš

Sledovala jsem, jak se světleji šedivá vlčice, představená jako Ivy, snaží dostat rybu. Mezitím se ta tmavší představila jako Iskierka. Kdybych to jméno měla říct nahlas, určitě to smotám dohromady úplně špatně, podobně jako s pomerančem. Hned na to se Iška vydala k vodě a řekla, že to udělá ona. Chňapnutí na prázdno jí asi donutilo, i když já stále doufala, že Ivy se do toho ještě pustí a taky alespoň jednu uloví. Já bych se nevzdávala, kdybych uměla lovit ryby.
V druhé sekundě jsem však ucítila úchop za kůži a mírné poponesení, což se mi vůbec nelíbilo. Nevěděla jsem, že to vlčice dělá pro moje dobro, ale naježila se mi lehce kůže za krkem a musela jsem se oklepat. Mírně jsem se snažila i zavrčet, ale z toho šoku ze mě nic nevyšlo. Při poslechu jemného praskání, které šlo od vlčice blíže k vodě jsem ale začala tušit, že se tu jedná asi o další magii. Posadila jsem se na zadek a sledovala, co bude dál, začínalo mě to celkem bavit. "Blesky!" Zopakovala jsem jen radostně, ačkoli jsem moc netušila, co to vlastně je.

Duben 4/10 | Iška a Ivuš

Pohledem jsem přejížděla z jedné vlčice na druhou. Jedna byla tmavší, druhá měla světlejší odstíny šedé. Představila se jako Ivy. Máchla jsem ještě ocasem. Zaměřila jsem se na to, co se pohupovalo té s tmavšíma očima na krku. Nedokázala jsem říct, co to je, ale bylo to zajímavé. Svět mě tady nepřestával překvapovat. To bylo novinek!
Mluvící malý medvěd byl představen jako Popílek. "Ahoj, Po...pílku. Já.. jsem Keziah," mrskla jsem párkrát ocasem a podívala se na Ivy, která se rozhodla vydat pro rybu. Nadšeně jsem se vydala blíž k ní, ale tak, aby měla prostor. Posadila jsem se a doufala, že to zmákne. Nicméně první rybka jí utekla. "To zvládneš!" Chtěla jsem ji aspoň trochu podpořit a očkem střelila i po druhé, jestli půjde lovit taky. Sama jsem to zkoušet ještě moc nechtěla. Na její otázku jsem jen výrazně zamrskala hlavou ze strany na stranu.

Duben 3/10 | Iška a Ivuš

Než jsem se stihla rozkoukat, ty dvě se daly do hovoru a já jen sledovala, jak mě ta o trošku menší brání. Netušila jsem proč, slovo sežrat jsem si vůbec nespojila s tím, že to bylo na mě. "Von?" Netušila jsem, jestli to bylo jméno, ale to zvíře bylo zvláštní. Hlavně Von mluvilo! "Mluví?" řekla jsem ještě trochu stále rozespale a zmateně, když v tom ta dlouhonohá mě pozdravila. Střihla jsem ušima a koukla i na tu, co stála o kousek dál. Vyhrabala jsem se na všechny čtyři a oklepala se. Snažila jsem se trochu usmát, ale stále jsem byla zmatená z toho, o co tu jde.
V tom však zaznělo něco, co mě přivedlo zpátky tlapama na zem. Ryby? Dala bych si! Rozhoupala jsem svou oháňku a pohlédla na dlouhonožku. "Rybu! Ano," řekla jsem jen a olízla si tlamičku i s čenichem. Doufala jsem, že tím bylo myšleno, že mi jednu donesou taky, protože já jsem neměla tucha, jak se to dělá. "A co... Von?" Máchla jsem tlapkou ke zvířeti.

Duben 2/10 | Iška a Ivuš

Spokojeně jsem si zamlaskala a doufala, že si teď nerušeně dáchnu. Jenže o tom jsem si mohla tak maximálně nechat zdát, protože netrvalo dlouho a já uslyšela nějaké hlasy. Určitě projdou, půjdou dál, přemýšlela jsem a doufala, že si mě nevšimnou, jenže pak jsem zaslechla slovo sežrat. Nastražila jsem uši, zdvihla hlavu, když v tom přede mě skočila nějaká vlčice a bránila mě. Pohledem jsem sjela všechny okolo mě, když jsem skončila na něčem malém? On mluví? Co se tu sakra dělo? Lehce jsem si odkašlala, abych dala najevo, že žiju a začala se pomalu škrábat na nohy. "Emm, zd... zdravím," řekla jsem a koukla na obě vlčice a malého tvora. U něj jsem naklonila hlavu na stranu. Jestli spím, tak to je teda nepovedenej sen.

I comfortably curled up into a ball and listened to the gentle murmuring of the water. The one that always reached the shore and made a special sound, which helped me fall asleep immediately, was really pleasant to listen to and soothing. As soon as I closed my eyes, it was like I had shifted to another realm. And that realm was the realm of dreams, because an image appeared before my eyes. I was still in the forest, but it wasn't as ordinary as all the others I had been in before. This one had mushrooms on the ground, so many of them and they were... huge? I had to walk up to one of them and sniff it to find out what such a mushroom actually smelled like. And how did it taste? Did I dare to taste it? Something told me to stay away from it, which I did. But I really didn't like the smell at all. I wanted to get out of there, but the moment I tried to run, it was like I was glued to the spot. It wouldn't work! I was running in place, incredibly slowed down, and I couldn't get anywhere. I was starting to get completely worked up about it, so I started panicking because I didn't know what to do and it seemed like I shouldn't stay there any longer. Fortunately for me, it didn't take long and I opened my eyes. It was just a silly, but damn realistic dream.

Duben 1/10 | Iška a Ivuš

Začínala jsem se cítit celkem unaveně. Sice jsem už nebyla úplně nejmenší a trošku jsem povyrostla, i tak ty moje malé ťapičky nebyly zvyklé toho tolik nacupitat, co jsem nacupitala dneska. Proto jsem se jen pomalu dostala k hladině vody a posadila se. Napila jsem se, opatrně, abych náhodou nevyrušila někoho, kdo by mohl být poblíž. Nechtělo se mi teď zase někomu něco vysvětlovat. Pak jsem se jen otočila, protáhla si tlapky a udělala pár desítek kroků pryč od vody.
O pár kroků dál jsem se s pořádným zívnutím několikrát otočila na místě a zalehla do pohodlného klubíčka, ve kterém jsem si spokojeně ještě zamlaskala a doufala, že se aspoň trošku vyspím. Bylo mi vlastně jedno, že jsem někdě u vody a nejsem ve smečce, v bezpečí. Teď mi bylo všechno tak nějak jedno.

Potulovala jsem se po kraji lesa. Byla jsem ráda, že jsem zase mohla být chvilku sama se sebou a užívat si toho, že mám čas jen pro sebe a svoje myšlenky. Chtěla jsem si všechny ty nové informace srovnat v hlavě a hlavně, pochopit, co všechno mi rodiče za poslední dobu řekli.
Míjela jsem strom za stromem a pokračovala po hranici. U jednoho z nich jsem se zastavila a na chvilku se rozhodla si ho prohlédnout. Když jsem přišla blíže, uviděla jsem malé broučky, které se šplhají po jeho kmeni až ke koruně. Byli v zástupu a já je jen bedlivě sledovala. Bylo jich tolik! Co mají asi na práci? A kam míří? Mají tam nahoře baráček? Ale to je skvělý nápad, musejí mít skvělý rozhled! V tom jsem uslyšela šustění křídel, když kolem prolétl ptáček. Posadila jsem se na zadek a hlavu našpicovala do koruny, kde ten malý opeřenec přistál. Donutilo mě to se zamyslet. Stejně to musí být něco, mít možnost si takhle vyletět na vysokou větev, vidět na všechny, ale nikdo nevidí na něj, protože je tak vysoko... a zároveň o něm nikdo neví! Musí to být dokonalý mít křídla. Jako měla Islin, ale na lítání. Představa, že mi narostou křídla a já mohu sedět na větvi a sledovat vlky pode mnou byla něco neuvěřitelného.
Z myšlenek mě vyprovodil zpěv ptáčka, který se rozlehl po celém lese. Snažila jsem se skoro až nedýchat, abych náhodou nevydala hlásku a nepřerušila ten krásný, zvučný zpěv. Když zpívají, je to pro ně stejné, jako když my mluvíme? Třeba oni naše mluvení taky slyší jako zpěv, přemýšlela jsem. Chtěla jsem ale na chvilku vypnout a nepřemýšlet, protože jsem se snažila soustředit na to, jak krásný ten zpěv je. Hlava mi cukla, když se z druhé koruny stromu vedle mě ozval druhý ptáček, který asi zřejmě odpovídal tomu prvnímu. Na tváři se mi rozlil úsměv a já pohodila ocasem. Došlo mi, že bych je tím mohla vyplašit, proto jsem se hned v hlavě okřikla a snažila se ani nepohnout. Kdyby to šlo, dala bych všechno za to, abych jim mohla být co nejvíce na blízku. Chtěla jsem se k nim úplně přiblížit a prohlédnout si jejich peří, jak vypadá a jak mají ta křídla napojená na tělo. Přišlo mi to strašně zajímavý!
Další ptáček, který přiletěl, mi přišel jako mládě, protože měl mnohem vyšší hlásek. Ale zpíval překrásně. Bolel mě ale už zadek, chtěla jsem si hrozně lehnout, zavřít oči a užívat si té zpěvné muziky, jenže jsem měla strach, že odletí, když sebou prásknu na zem. Ale musela jsem to risknout. Chtěla jsem si to užít, co to jen jde. Proto jsem po chvilce opatrně natáhla packy a sklouzla se prakticky na svoje bříško tak, abych udělala co nejméně prudkých pohybů. Fungovalo to! Zatím žádný ptáček neodletěl, proto jsem se ještě natáhla a položila se na bok. U toho jsem zavřela oči a doufala, že tu nejsem sama, naštěstí jsem ale uslyšela i další zpěv. V mé hlavě jsem si jen představovala, o čem se asi tak baví. Třeba o tom, jaký měli den? Nebo co potkali za jiné ptáčky? Nebo třeba kde jsou ty nejlepší žížaly, či jak vylepšit jejich hnízdo, projelo mi tolik věcí hlavou. Ale kdo ví, o čem si vlastně opravdu vyprávěli. Hrozně mě mrzelo, že se jich prostě nemůžu zeptat a taky si s nimi popovídat. Doufala jsem, že bych mohla jednoho dne třeba mít takovou magii, díky které bych si mohla s nimi povídat. Nebo třeba aspoň si zkusit, jaké by to bylo se taky proletět. To musí být něco, vidět celý svět z výšky.

Hrozně jsem se chtěla jít podívat na tu padající vodu ze skály, teda, vodopády. Začala jsem mamku přemlouvat, ale ona chtěla, abychom šli všichni. Asi mi to nevadilo, i když jsem se teď chtěla ještě taky někam dál podívat, nechtěla jsem skončit jen tady. "Tak... jo," přikývla jsem a pousmála se.
Ta oranžová koule, která plavala po hladině, mi celkem zachutnala. Ale maso bylo maso, o tom žádná, i tak jsem však měla radost, že jsem mohla pomeranč ochutnat. Mamce taky chutnal. Ještě aby ne!
Zeptala jsem se pak mamky na to, kde je babička Hotaru. Mamka nevěděla, pak mi došlo, jak to myslí s tou její maminkou. Babička byla mamky mamka. Pochopeně jsem přikývla a poslouchala. "Aha, to je... škoda," řekla jsem jen a podívala se znovu na vlnící se vodu. "První?" Otočila jsem se zpět na mamku, když začala povídat o vlčatech. To mě zaujalo, jak jako první?
Posadila jsem se kousíček od ní. Skoro mi až spadla brada, když jsem zjistila, že máme další sourozence! "Jiný... tatínek? A nás," nadechla jsem se, "je víc?" Měla jsem toho tolik na jazyku! Takových otázek... ale asi to bylo i těžké téma pro mamku, takže jsem ji nechtěla nějak rozhodit. "Proč je... nenajdeš?" To bylo první a hlavní, co mě zajímalo. Mamka měla ještě nějaká vlčata a nevěděla o nich? Takže až my vyrosteme, taky o nás nebude vědět? Já chci být mamce na blízku! Nějak mi to celé nešlo pochopit.
Magie se mamce opravdu povedla a druhou kouli jsem se snažila nerozpustit tak, jako tu první. "Třeba jo!" Odpověděla jsem radostně. "A jaké... další... můžu mít?" Zeptala jsem se. Zajímalo mě to, nějak jsem zapomněla, jestli jsme to s taťkou řešili, nebo ne. Projel mi srstí teplý vánek a já se jen spokojeně zavrtěla. Pak jsem docupitala k vodě, lehce se napila a vrátila se k mamce, čekajíc na odpověď.