Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 2/10 | Vivi

Netrvalo dlouho a vlčice dopila. Potom se rozhlédla a všimla si mého pronikavého pohledu, který jsem se snažila skrýt, ale to už si to za mnou štrádovala. Přišla o kus blíže a sedla si. Pohodila jsem ocasem, střihla ušima a věnovala ji letmý pohled, který jsem následně zabořila do hladiny.
Když pozdravila, podívala jsem se na ní. "Z-zdravím," vydala jsem ze sebe nervózně a lehce se zachvěla včetně křídel, ze kterých odletělo malé peříčko. Ani jsem netušila, proč jsem byla tak nervózní. Že by z vlčice šla jistá moc a aura, která mi nebyla tak sympatická? Netuším. Nemyslela jsem si ale, že by byla nějak agresivní, nebo zlá. Snad.

Září 1/10 | Vivi

Stála jsem na břehu a rozhlížela se. Kolébala jsem se z místa na místo a přemýšlela, co bych mohla dělat. Nudila jsem se a to pořádně. Neměla jsem tu zatím nikoho, s kým bych si mohla povídat a zjistit nějaké přínosné informace.
Netrvalo však dlouho a nedaleko mě se u vody objevila vlčice. Černo bílá, s podivným plamenem na zádech. Byl totiž černý. Nechápavě jsem na ni zírala a po chvilce jsem roztáhla svá malá křídla, která už poměrně dost povyrostla a přitiskla je k tělu. Sedla jsem si a naklonila hlavu na stranu. Vlčice působila tajemně, ale nechtěla jsem ji hned nějak rušit. Přeci jen, chápala jsem, že vlci chtějí mít i svůj klid.

Netrvalo dlouho a lehla jsem si. Sice jsem už nebyla úplně to malé vlče, ale pociťovala jsem stále únavu více, než třeba rodiče. Popravdě? Přišlo mi, že oni snad nikdy nespí. Nechápala jsem to, kde tu kapacitu energie berou, ale já jsem byla prostě asi spáč. Proto jsem si lehla, schoulela se do klubíčka a nechala těžká víčka pomalu klesat.
Po chvilce už jsem spokojeně oddechovala a usnula tak, jak jsem si zasloužila. Byl to poměrně náročný den a cítila jsem se tu v bezpečí, protože rodiče byli nedaleko a hlavně, byli jsme kousek od Borůvkového lesa. Takže jsem nerušeně mohla načerpat spánkem síly.

Stála jsem na břehu jezera a chvilku hleděla do vody, pak do dálky. Pohlédla jsem na vlka a přikývla, když mi dal znamení, že se zase odebere svojí cestou.
Byla jsem ráda, že jsem mohla být chvilku sama. Rozhlédla jsem se, abych viděla, že rodiče a sourozenci jsou nedaleko, proto jsem se jen spokojeně odebrala na pláž. Začínalo se stmívat a temný kabát zahaloval oblohu. Koukla jsem se na rodiče a pak jsem se usadila do písku. Vystřídalo se tu poměrně dost vlků, cítila jsem jen pachy, ale nějak extra mě to nezajímalo. Chtěla jsem si jen na chvíli odpočinout a pak vymyslet, co budu dělat dál.

Srpen 10/10

Cítila jsem, jak mě unavené tělo stále více tíží. Lehla jsem si, stočila se do klubíčka a nechala se obejmout teplem, které zůstávalo ve vzduchu po horkém dni.
Víčka mi těžkla, dech se uklidňoval. Poslední myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla plná spokojenosti. Lovila jsem, uspěla jsem, a teď jsem se mohla nechat unášet do říše snů. Když jsem zavřela oči, slyšela jsem jen vzdálené šumění lesa a cítila jemný vítr, který mi čechral srst.
Spánek mě nakonec zcela pohltil. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Zasloužený odpočinek mě připravil na další den, na další výzvy, které mě čekaly. A zatímco jsem spala, stále jsem cítila v sobě tu novou sílu, která mě teď vedla.

Srpen 9/10

Třeba, když dojdu za Životem, mě naučí být lepším lovcem! Napadlo mě. Vzhledem k tomu, co všichni říkali, že umí udělat úplně všechno, tak by to třeba nemusel být takový problém. Ale určitě to nebude tak jednoduché. To by byl lovcem každý, zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nechala jsem to být, dojdu za ním a uvidím, co a jak. Tak.
Když vzrušení z lovu konečně opadlo, pocítila jsem, jak se mi do těla vkrádá únava. Každý sval, který před chvílí tak napjatě pracoval, teď pulsoval únavou. Rozhlédla jsem se po lese. Byl klidný, temnota už začínala obklopovat stromy, zatímco obloha se pomalu plnila hvězdami. Bylo na čase najít si místo k odpočinku.

Srpen 8/10

Maso bylo vynikající a já si ho užívala s každým soustem víc a víc. Chutně jsem se olízla a rozhlédla se do tmy. Hm, teď v noci zajíce asi nenajdu. Ale to by bylo něco! Bráchovi by spadla brada, kdyby zjistil, že jsem sama od sebe ulovila zajíce. Už teď jsem větší lovec, než on, pyšně jsem si řekla. Neměla jsem ráda tohle soupeření a předhánění se, ale když už to začal... proč ne.
Olízla jsem si krev z čenichu a protáhla se. Těšila jsem se, až budu moct sama vyrazit na nějakou delší procházku, až se budu moct podívat za Životem a Smrtí, tedy, alespoň za Životem a tak. Měla jsem toho tolik v plánu!

Srpen 7/10

S myší pevně sevřenou v zubech jsem stála a věděla, že jsem udělala první krok k tomu, abych se stala skutečným lovcem. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že lov nebude jen součástí mého života, ale mou vášní a osudem. Ten malý úspěch mě motivoval pokračovat, učit se, a především nikdy se nevzdávat.
Spokojeně jsem vyrazila s úlovkem opodál a tam jsem si sedla. Položila jsem ji na zem, prohlédla si ji a sklopila křídla k tělu. Pak už jsem se jen pustila do jídla. V hlavě se mi honily myšlenky, že tohle nebylo to, co bych zvládla. Měla jsem jistě na víc. Ale na co jiného? Netušila jsem, co bych zvládla ulovit sama. Zajíce? To bych mohla zkusit...

Srpen 6/10

Vyrazila jsem s rychlostí, o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Skok, který mě dovedl přímo k ní. Ve zlomku sekundy jsem cítila, jak mi její teplé tělíčko sklouzlo mezi zuby. Byla moje! V tom okamžiku mě zaplavil pocit triumfu a čistého uspokojení. Srdce mi bušilo vzrušením, oči mi zářily pýchou. Měla jsem radost, nepoměrně větší oproti tomu, když jsem poprvé ulovila myš s Varjou. Tohle bylo už něco jiného, zvládla jsem to úplně sama!
Ten okamžik, kdy jsem ji ulovila, ve mně probudil něco hlubšího. Už to nebyl jen trénink nebo hra. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí silný pud, touha stát se lepší, rychlejší, chytřejší. Byla to nová vášeň pro lov, pro to, co dělá vlka vlkem.

Srpen 5/10

Seděla jsem tam dlouho, cítíc v sobě směs zklamání a odhodlání. Věděla jsem, že lov není snadný, ale to mě jen motivovalo víc. Čekala jsem, sledovala každý zvuk, každý pohyb. Byl to boj mezi trpělivostí a touhou, ale já se rozhodla, že neodejdu s prázdnou.
Pak jsem si všimla malé díry poblíž kořene, kam se myš schovala. Byla to její nora! Nespouštěla jsem oči z otvoru a napjala jsem svaly, připravená k akci. Cítila jsem, jak mi adrenalin proudí tělem. Čekala jsem, srdce mi bušilo do rytmu mého odhodlání. Minuty plynuly, možná to byly celé hodiny, ale nevzdávala jsem se. A pak, náhle, malá myška opatrně vykoukla z nory. Měla jsem šanci jen na jeden rychlý útok. Soustředila jsem se na ni, každý sval v mém těle byl připravený.

Srpen 4/10

Dlouho se nic nedělo, takže jsem se rozhodla se sem později vrátit a vydat se na průzkum. Tiše jsem se plížila lesem, uši napjaté, nos nasával každý pach. Ucítila jsem ji! Malá myš se proplétala mezi kořeny stromů. Srdce mi bušilo vzrušením. Byla to moje šance. Lehce jsem se přikrčila, soustředila jsem se na každý její pohyb. Pomalu, krůček po krůčku, jsem se k ní blížila.
Ale pak, když jsem byla sotva pár skoků od ní, ztratila se v díře pod kořenem stromu. Zklamání mi sevřelo hrdlo. Sedla jsem si a zírala na to místo, kde zmizela. Naštvaně jsem se zamračila a chvilku tam stála, jako kdybych byla zmražená. Zabručela jsem a rozhodla se to nevzdát. O tom to přeci je, no ne?

Srpen 3/10

Pak mi ale došel jeden důležitý fakt. Si za chvíli dospělá, ale ještě si pořádně nic nelovila, pomyslela jsem si. Na tom něco bylo. Musela jsem na sobě zamakat, co si budeme, k čemu je vlk, co neumí lovit? A jestliže chci být ve smečce, něčím musím být přínosem. Proto jsem se rozhodla se trochu porozhlédnout po okolí a zkusit najít nějakou malou, zatoulanou myš, se kterou bych posunula svůj lovecký um zase o kousek dál.
Po chvilce čochtání a pár desítek metrů v nohách jsem uviděla v zemi noru. Přitiskla jsem k ní čenich, ale nic jsem necítila. Lehla jsem si tedy opodál a trpělivě vyčkávala.

Srpen 2/10

U jezera mě to už nebavilo, a tak jsem zavítala do lesa. Být s rodiči bylo fajn, ale co si budeme, po chvíli je to otrava. Nic se neděje, pozornost pokulhává a tak se jeden musí prostě zabavit sám. Líbilo se mi, jak šel čas a já rostla. Už jsem neviděla věci z takové blízkosti, ale teď jsem nahlížela na svět z výšky. Neměla jsem daleko k tomu být brzy dospělá a můžu vám říct, že jsem se na to těšila. To vlčecí dovádění na mě teda fakt nebylo, ani to chování, které předváděl třeba bratr. To mě fakt nebralo, ale jakože vůbec. Chtěla jsem mít klid, svoje místo, kde budu odpočívat a to mi stačilo. A ne se furt s někým vykecávat, to mě taky nebere.

Srpen 1/10 | Odine

Potulovala jsem se opět u toho stejného jezera, jako obvykle. Vyrazila jsem mezi stromy, nasála poslední nasládlou vůni borůvčí a vyrazila k vodě. Byl příjemný západ slunce, takže jsem si to chtěla užít, ale vypadalo to, že u jezera nebudu sama. Vlče, které stálo u břehu, bylo o mnoho menší, než já.
Sklopila jsem křídla k tělu a podívala se. Našlapovala jsem opatrně a potichu, nechtěla jsem ho vylekat, ale zase jsem ho nechtěla rušit. Dorazila jsem pár desítek metrů podél břehu vedle vlčete a tam jsem se taky sklonila a napila. Sledovala jsem ji po očku, byla to vlčice. Prohlížela si svůj odraz. Bylo to jako včera, když jsem to dělala já. Neměla jsem ale tušení, jestli se náhodou neztratila, nebo co tu dělá sama. "Jsi... v pohodě?" Zeptala jsem se opatrně a podívala se na hladinu vody.

Nad mým myšlenkovým pochodem se Erlend nijak nepozastavil, ani mi nijak neodpověděl, takže jsem usoudila, že mě neslyší. Jen jsem se tedy trošku protáhla a tím si smočila ještě břicho, ale pak už mě stání ve vodě přestalo bavit. Takže neumí číst myšlenky, ale umí v nich mluvit, usoudila jsem a pak jsem vylezla z vody. Oklepala jsem se, když jsem došla na břeh. Tam jsem si pak sedla a sledovala západ slunce.
"Takže," nadechla jsem se, pak jsem vydechla a koukla na Erlenda, "ty... neumíš," pokračovala jsem a pak jsem se ohlédla po zbytku rodiny. "Číst... myšlenky?" Dokončila jsem otázku a naklonila mírně hlavu na stranu.