Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měly jsme s mamkou skvělé plány, ačkoli máma chtěla stejně vyrazit na procházku se zbytkem rodiny. To bylo sice fajn, ale ne tak, jako kdybychom šly jen samy. Nebo jen já a taťka. Brácha se ségrou byli fajn, ale brácha byl... no, prostě Arminius.
Když se taťka přiřítil, sledovala jsem i bráchu. Samozřejmě mamka musela na jeho věc na krku poukázat, čímž mu zdvihla sebevědomí. To se mi nelíbilo už vůbec, ale nijak jsem nereagovala. Otočila jsem se a začala si hrát s květinami, které měly různě zvláštní odstíny šedé, až do prakticky černé.
Jenže přesně tak, jak jsem čekala, se najednou květinami přiřítil Armin, který doběhl tak natěsno ke mně, že se mi skoro sevřel žaludek. Stáhlo se mi hrdlo, ze kterého pomalu vyšlo vrčení. Jak jsem se snažila dupnout a ukázat mu, kdo je tady pán, vyletělo mi ze zad dalších pár peříček a já cítila, jak mě tam něco tlačí. Nevěnovala jsem tomu prozatím pozornost. "Hm," pokrčila jsem jen rameny a prohlédla si ho. Ale neprojevovala jsem žádné emoce. "Nic moc," zavrtěla jsem hlavou. "K čemu?" Našpulila jsem ještě tlamičku a s nezájmem se začala zase věnovat květinám. Tušila jsem, že můj nezájem brášku trochu rozhodí.

Povídání s mamkou bylo fajn, ačkoli jsem v sobě cítila pěkný nárůst energie, který brzy bude potřebovat upustit, soustředila jsem se ještě na to všechno, co mi mamka říkala a přikyvovala jsem. "Jo!" Souhlasně jsem vyskočila a rozeběhla se ke květinám, o kterých mamka řekla, že mají ve většině sladkou vůni. Začala jsem čichat ke každé zvlášť, bylo jich tolik! Začalo mě z toho až šimrat v čenichu, proto jsem i několikrát kýchla a zavrtěla hlavou. I tak mě to ale bavilo.
Na slova ohledně smečkové magie jsem přikývla s porozuměním. To bylo něco, co bylo dobré vědět a znát, že se může vlk spolehnout na les. Máchla jsem ocasem. "Dobře," řekla jsem ještě a sledovala mamku, jak ladně vlní svým kožíškem ve větru.
V tom už se k nám ale z dálky hnal táta s bráchou. Sledovala jsem, jak se taťka žene k mamce a hezky ji zdraví. Pak dokonce pocuchal i můj kožíšek, na což jsem se trochu nevrle zavrtěla, ale ustála jsem to. Nebylo mi to nějak extra příjemné, ale ani mi to tolik nevadilo, přeci jen - byl to můj táta. Netrvalo však dlouho a přiběhl i Arminius. Brácha si mě prakticky vůbec nevšiml a hned letěl za mámou. Ustoupila jsem o krok vzad a dala jim prostor. Jak překvapivé, pomyslela jsem si. Dobře, neviděli se nějakou chvilku, ale já jsem tu byla taky! Naštvaně jsem se zamračila, ale pak jsem nahodila obvyklý kamenný pohled. Prohlédla jsem si ho, když jsem spatřila cosi, co se mu pohupovalo na krku. Nakrčila jsem čenich, netušila jsem, co to je, ale věděla jsem, že během pár sekund mi s tím bude máchat před obličejem, abych si toho všimla a záviděla. Posadila jsem se, zavrtěla párkrát oháňkou a sledovala celou situaci.

Květen 10/10 ♥ Varjo T-T

Byla jsem spokojená. Měla jsem ze sebe a celé téhle naší povedené situace takovou radost! Ulovila jsem si sama myš, zvládla jsem to a to hned po první lekci! Teď můžu před bráchou machrovat a už ho chci vidět, jak jemu se to povede na druhý pokus, nafoukánek, pomyslela jsem si s úšklebkem. Nelíbilo se mi, jak se brácha furt vytahoval, ale bavilo mě si z něj utahovat.
Varjo řekl, že nemám zač. Já se jen usmála, ačkoli to na mě nebylo tak obvyklé, teď jsem mu úsměv věnovala. "Jasně!" Řekla jsem, čapla hlodavce a vyrazila směrem k lesu. Pak mi ale došlo, že jakmile tam dojdeme, naše cesty se rozdělí. To mě ale mrzelo, nechtěla jsem ještě odejít, určitě mě toho mohl naučit víc! Ale asi byl čas. Tak třeba zase příště, až sem přijdu!

Květen 9/10 Varjo

Musela jsem uznat, že pocit lovení ve mně napumpoval adrenalin, který se mi velmi zalíbil. Cítila jsem, jak mi pulsuje srdce, tep se mi zvýšil a já měla před sebou jasný úkol. A jelikož jsem na to šla chytře, tak se mi podařil.
Spokojeně jsem přihopsala k mému společníkovi a ten mě pochválil. "Já děkuju," dodala jsem ještě s úsměvem a sledovala omráčeného hraboše, který se zatím vůbec nehýbal. Oslovení Borůvko se mi začínalo celkem dost líbit. Celkově mi tenhle vlk přišel velmi fajn, bylo jasné, že si ho budu pamatovat, a to pěkně dlouho.
Na jeho nabídku jsem přikývla. "Tak... jo!" Nadšeně jsem vypružila na všechny čtyři, čapla hraboše a tlapkou máchla ve směru lesa, který byl mým domovem.

Tiredly, I yawned. I had quite a day behind me, managing to accomplish a lot. It might surprise someone how much I squeezed into one day. I learned more about the world I live in, met new wolves, discovered new interesting things... and most importantly, I even tried my first hunt! The wolf who guided me through it was really kind and patient, and thanks to him, I successfully caught my first little mouse by the lake. I was so joyful! But it really drained me, so it was time to rest at least a bit. I went to a nearby bush, did a few laps around to make a spot where I intended to lay down, and flopped myself onto the grass.
Contentedly, I exhaled, curled up into a ball, tucked my tail close to my body, and buried my head into the fur around my belly. I yawned one last time before closing my eyes with my red, sleepy lids, heading towards well-deserved rest. I released tension from every muscle and sank into the pleasant feeling of calm and comfort. Without worries or plans for the future. With my red lids barely able to keep my eyes open, I smiled inwardly, looking forward to soon drifting into sleep and anticipating another exciting day full of adventure.

Květen 8/10 Varjo

Varja byl skvělým učitelem, protože taktika fungovala. Jediné, co mi chybělo, byla rychlost, i když jsem cítila, že sílu mám. Ale byla mi v tomhle k ničemu. Chtělo to udělat nějakou boudu na ty malé potvůrky, proto jsem se znovu skrčila a to přímo tam, kde ten poslední hraboš zaplul do nory. Rozhodla jsem se pro trpělivé čekání, které teda musím uznat, bylo dlouhé jako měsíce.
Zaslechla jsem ještě, jak Varja komentuje můj nezdar, ale to mě nezastavilo. Jen jsem máchla ocasem, ale pak jako kdyby mě někdo zmrazil. Skoro jsem až nedýchala. V tom jsem viděla toho malého hraboše, co se dostával ven a neuvědomoval si, že to, co stojí prakticky nad ním, není kámen, nebo stín z mraků, ale vlk. Využila jsem chvilky, kdy se hraboš rozhlížel, na kterou stranu jít a když nedával úplný pozor, tak jsem po něm chňapla. Byla jsem tak rychlá, jak jen jsem mohla. A podařilo se! Nadšeně jsem povyskočila a s myškou v tlamě přicupitala vítězně k Varjovi.
Posadila jsem se hned vedle něj, pak jsem si lehla a lehce omráčeného hraboše vyplivla na zem. Tlapkou jsem přišlápla ocas a podívala se na Varju. "Já jsem," nadechla jsem se, protože se mi z toho všeho pěkně rozbušilo srdce, "to zvládla!" Radostně jsem házela ocasem ze strany na stranu a děkovně se na svého učitele usmála.

Pomalými, ladnými kroky jsem procházela mezi keři a trávou. Upřímně jsem neměla tušení, kde jsem se to zase ocitla, ale za poslední dny mě moje toulavé tlapky alespoň vzaly do míst, kde jsem ještě nebyla. Ačkoli to tak na první pohled vypadalo, tohle území jsem už navštívila a hned jsem si vzpomněla kdy to bylo. Ovšem, teď jsem se snažila se tu jen projít. Takže jsem pokračovala dál, až jsem se probrodila trávou a křovím do místa, kde byla jen nízká tráva. Až to připomínalo planinu, nebo mýtinu, která svým tvarem byla spíše do kruhu a kolem dokola měla vysokou trávu a křoví. I když pro někoho ta tráva být vysoká nemusela, na mě vysoká byla.
Automaticky jsem si olízla čenich a uslyšela nějaký pohyb nedaleko za mnou. Uvědomila jsem si, co mi říkal můj kamarád Varjo o lovu, ale svým pudem sebezáchovy jsem se postavila do stejného přikrčeného postoje a doufala, že to není někdo, kdo by mě chtěl sežrat. Tiše jsem udělala ještě dva kroky vpřed a pak se opatrně, pomalu a úplně nejistě ohlédla za sebe. Evidentně se mi to jen zdálo, protože tam nikdo nebyl. Ladně jsem se tedy zase narovnala s myšlenkou, že se tu projdu, jenže v tom jsem uslyšela zašustění v nedaleké trávě, kterým jsem si už byla jistá, že se mi to nezdálo. Okamžitě jsem zalehla na zem a sklopila uši. I když to nebylo nejlepší, protože jsem toho pak moc neslyšela, snažila jsem se nebudit tak velkou pozornost. To jsem ale nevěděla, že se za mnou baví hraboši, kteří ze mě měli jen pěknej den. Naštvaně jsem se otočila, abych si prohlédla tvora, od kterého to pisklavé hvízdání pochází a pak vycenila tesáky, tak, jak mě učila Kaya. Ale moc to nepomohlo, svišti se začali ještě více smát. To mě naštvalo úplně, proto jsem vypružila na všechny čtyři, narovnala se, dupla a zavrčela víc. Cce, to by měl vidět brácha, jak už mi to jde! Evidentně to stačilo k tomu, aby se ti malí parchanti schovali a já mohla v klidu pokračovat, prozatím.

Přidáno.

Květen 7/10 Varjo

Byla jsem připravená, veškerou svou pozornost jsem teď věnovala Varjovi. Těšila jsem se, že mě naučí alespoň lovit a já pak budu moct machrovat před bráchou a ségrou. Protože rodiče sice byli skvělí, ale než se dostali přes všechen výklad k nějakému učení, chvíli to trvalo.
Pokyny zněly jasně. Přikrčila jsem se tak, jak mi to Varjo ukázal. Přikyvovala jsem poslušně hlavou. "Nejslabší... jedinec," zopakovala jsem a znovu přikývla. "Rychlá," pokývla jsem ještě, abych mu ukázala, že rozumím a zároveň si to zapamatovala tím, že si to zopakuji.
Na pláži se v písku vrtalo dost hrabošů, což bylo super. Na poslední slova jsem znovu přikývla. "Dobře," dodala jsem ještě a přikrčila se tak moc, jak jen to šlo. Nechtěla jsem ale ležet. Pak jsem se pomalu vydala po pláži.
První hraboš byl nedaleko, proto jsem se opravdu pomalu, co nejméně hlasitě a velmi tiše pohybovala směrem k němu. Když jsem se ale odrazila, že ho chytím, zaplul tak rychle, že jsem skoro nestačila ani mrknout. Naštvaně jsem dupla tlapkou do země. "Chm," zabručela jsem. Ale nevzdávala jsem to. Viděla jsem ještě další před sebou, proto jsem opakovala postup. Teď už to snad půjde.

Květen 6/10 Varjo

Zájem o motýla mě přešel v momentě, kdy Varjo řekl, že je lepší chytit třeba nějakou myšku. Musela jsem se ho zeptat, jestli on to umí a on to potvrdil. Nastražila jsem uši a poslouchala, jestli mi řekne, jak na to. "Tak jo!" Vyhrkla jsem ze sebe. Konečně se bude dít něco zajímavého! Popravdě, všechno to mluvení a vyprávění mě už nebavilo, proto návrh lovu byl pro mě jako vysvobození.
Vyskočila jsem na všechny čtyři a poslouchala. Netušila jsem, kde a jak mám hledat, co mám dělat. "Varjo," řekla jsem, "je hezký," doplnila jsem ještě a máchla ocasem. Bylo to zajímavé jméno. "Kde... najdeme?" Začala jsem se rozhlížet. Teď už mě nic jiného než to, že něco ulovíme, prakticky nezajímalo.

Květen 5/10 Varjo

Na chvilku mě zaujal poletující motýl o trochu více, než konverzace, kterou jsme vedli. Přišlo mi to spíše jako vyslýchání a začala jsem uvažovat nad tím, proč prakticky každý dospělý, kterého potkám, mě vyslýchá. O co jim jde? A proč potřebují tolik věcí vědět? Proč mi prostě radši neřeknou něco užitečného, nebo mě nenaučí lovit, abych se zdokonalila? Já jsem měla spoustu otázek, ale to bylo proto, že jsem byla vlče. Ostatně, na to jsem se mohla přinejmenším vymluvit.
Vlk mi pak řekl, že myška by se lovila lépe. "Hm.. ty," podívala jsem se mu do tmavě šedých očí, "umíš?" Pozdvihla jsem obočí. To mě zajímalo, jestli teda dokázal lovit, tak proč tu jenom kecáme?
Přikývla jsem na jeho poznámku a máchla ocasem. "Varja," zopakovala jsem a nechala oháňku rozhýbanou. Podívala jsem se pak na břeh vody a došla se ještě napít. Pak jsem se vrátila a naklonila hlavu na stranu. Čekala jsem ještě několik dalších otázek, ale zatím žádné nepřicházely. Třeba mi ukáže, jak ulovit tu myšku.

Květen 4/10 Varjo

Vlk konečně vylezl z vody a pak ke mně přišel o trochu blíž. Doufala jsem, že to už je maximální vzdálenost, kterou se ke mně přiblíží, protože už už jsem si chtěla trochu poodsednout. Naštěstí to pochopil i bez toho. "Asi.. jo," řekla jsem bez váhání. "Jen... procházka," dodala jsem ještě a nastražila uši k lesu. V tom jsem uviděla motýla, co si to poletoval kolem. Ihned jsem vyskočila na tlapky a snažila se ho chytit, ale byl vysoko a byl rychlý, celkem. Takže jsem sem tam vyskočila, občas zavrčela, ale nedal se. Jen jsem se vrátila zpátky. Na jeho zopakování jména jsem přikývla. Pochopil, šikovnej, pomyslela jsem si. "Keziah," dodala jsem a hrdě jsem nafoukla hrudník, aby pochopil, s kým má tu čest. Oklepala jsem se ještě jednou a mrskla ocasem. Začínala jsem se trochu nudit, proto jsem párkrát zahrabala tlapkou v písku přede mnou. "A ty?"

Květen 3/10 Varjo

Vlk na mě koukal, jako kdyby spadl z višně. Nechápavě jsem na něj začala taky koukat, jako kdybych viděla poprvé jiného vlka a pak se zazubila. Krátce, ale výstižně. On se mě pak začal ptát, zřejmě nepobíral fakt, že jsem tu byla sama u jezera. Toulavé tlapky, co k tomu dodat. "Já... nevím," pokrčila jsem rameny. To by měl vědět snad někdo dospělý, ne? Mně to bylo upřímně jedno, jestli tu mám, nebo nemám být. Teď jsem tu byla, tak proč řešit, jestli mám, nebo nemám? Asi mi to můj maličký mozeček ještě tolik nepobíral.
Potom na mě vyšel s další otázkou. Máchla jsem tlapkou ještě jednou směrem k Borůvkovému lesu. "Skoro," řekla jsem a pohodila ocasem. "Borůvkový... les," objasnila jsem, aby mu došlo, že jsem to myslela jinak. Zřejmě nebyl zdejší, což jsem ještě nechápala, protože zatím všichni při zmínění Borůvky věděli, o čem mluvím. Tohle pro mě bylo nové a pro něj evidentně taky.

Květen 2/10 Varjo

Seděla jsem na břehu a sledovala hladinu, která se vlivem pohybu vlka rozhýbala. Malé vlnky dojížděly až pomalu k mým tlapkám, ale já jsem jen klidně sem tam olízla část zalepených chlupů a pak sledovala, jak se vlk blíží ke mně.
Narovnala jsem se a sledovala ho. Nebyla jsem už úplně nejmenší, ale furt jsem měla ještě co dohánět, abych byla alespoň stejně velká, jako on. "Ahoj," opětovala jsem mu pozdrav a pak se v sedě oklepala, až malé částečky písku odlétly kolem. "Ne... já," nadechla jsem se, pak jsem tlapku zdvihla směrem, odkud jsem přišla a řekla: "bydlím.. kousek," objasnila jsem. "Borůvky," dodala jsem ještě a pohodila ocasem v přátelském duchu. Pak jsem se jen usmála, olízla si čenich a pozrovala, jaké ten vlk má zbarvení. Byl bílý, ale tělo měl šedé, místy tmavší šedou. Zaujala mě však jeho hlava, kde se šedá linula mezi ušima až skoro k čenichu.

Květen 1/10 Varjo

Překládala jsem ťapku za ťapkou a vykračovala si to podél jezera. Měla jsem chvilkami i žízeň, takže jsem se napila a popřitom zkontrolovala, jestli už nejsem dospělá a moje oči náhodou nemají nějakou barvu podle magie. Nicméně ještě zatím se nic neobjevovalo, stále byly jantarově žluté.
Spokojeně jsem si zamlaskala a pokračovala dál. Spatřila jsem v dálce vlka, který se pustil do pobytu ve vodě. Proto jsem přišla o trochu blíž a sedla si na břehu. Sledovala jsem ho, jak se asi snaží vykoupat, ale přišlo mi, že je na to ještě dost zima. Ale vodu jsem nezkusila, tak jsem nemohlasoudit. Jen jsem pohodila přátelsky ocasem a olízla si přední tlapky.

Duben 10/10

Schoulená v klubíčku a hlavou zabořenou do svého huňatého ocásku jsem zavřela očka a pomalu usnula. Sluneční paprsky se opíraly do mého černého kožíšku, což příjemně hřálo, takže jsem si to užívala. Spokojeně jsem chrupkala a doufala, že naberu potřebnou energii co nejvíce.
Všechny ty informace a novinky, bylo toho tolik. Ale neskutečně mě to bavilo! Těšila jsem se na to, až budu veliká, teda, dospělá a až budu moct ovládat taky nějakou tu magii! Hrozně jsem se těšila na moment, až zjistím, kterou vlastně ovládám. Jistě to bude taková, která ke mně bude pasovat nejvíce. Ale kdo ví. A přesně, jak říkala maminka - kdyžtak si můžu nasbírat nějaký kytičky, nebo najít blyštivé kameny a dojít za Životem či Smrtí a nechat se od nich naučit jinou magii. Nemohla jsem se dočkat!