Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že máme velkou šanci. Lov šel prakticky dobře, já jsem na losici nalítla a Kaya ji hnala správným směrem, když Varja a brácha ji sundali. Byla to meta, odehrálo se to celkem rychle, ale losice byla na zemi a úkol byl splněný. Poskládala jsem se na nohy a stáhla křídla k tělu. Podívala jsem se na Varju a na bráchu, když v tom Kaya se pustila do Varji.
Měla problém s tím, že tu jsem. Ale podle mě, díky tomu, že jsem na losici nalítla a stáhla ji k zemi, byl lov poměrně jednodušší. Varja se to snažil ukecat, ale Kaya se cítila dotčeně. Lehce jsem vycenila přední tesáky, když mě nazvala vránou, ale nechala jsem ji být. Nevstupovala jsem do toho. Mohla být ráda, že se to povedlo, ve třech by měli více práce. Kaya se pak otočila a odešla.
Podívala jsem se na oba vlky a lehce pohodila ocasem. "Dobrá práce, je mrtvá... to stačí," lehce jsem se zazubila a koukla na Varju. "Dotáhneme ji... do lesa?"

Přikývla jsem na bráchu a společnici, kteří byli připraveni jít do boje. Netušila jsem, jestli ještě k něčemu budu a stihla jsem to, ale chtěla jsem to zkusit. Varja mi hned dal pokyn, na který jsem přikývla. "Vezmu ji zezadu," řekla jsem rozhodně a bez zadrhnutí a vydala se kousek od Kayi.
Ta však nečekala prakticky na nic a ihned se dala do práce. Nestihla jsem se ani připravit a o to lépe, mohli jsme jít rovnou na věc. Oba vlci byli připravení v dálce, Kaya se rozhodla to vzít na sebe, proto jsem neváhala a vyletěla do vzduchu. Koordinaci s křídly jsem měla už v malíku, přeci jen, létala jsem, co to šlo. A to právě pro tyhle účely, abych věděla, že s jistotou se na ně můžu při lovu spolehnout.
Nabrala jsem rychlost, protože Kaya vyrazila dříve. Měla náskok. Šustila jsem křídly ve vzduchu a byla jsem opravdu rychlá. Ani jsem nevěděla, že až takhle rychle mohu letět, musela jsem přivřít i oči. Když v tom jsem byla u nich. Sletěla jsem níže a bez váhání jako střelka jsem se spustila přímo na losici. Nebyla jsem nejtěžší, ale měla jsem dost síly na to, abych když na ní zezadu nalétnu, podkopnu jí nohy. Bylo zde velké riziko toho, že mě kopne, zraní křídlo nebo cokoli, ale to k tomu patřilo.
Stáhla jsem křídla k tělu a jako šipka se blížila přímo do jejích zad. Vzala jsem to spíše z vršku, jako kdyby na její zadek, abych nedostala kopanec. Tlapky jsem natáhla těsně před ní a skočila po ní. Doufala jsem, že ti dva už jsou na cestě a ve třech ji skolíme, jak nic. Kaya splnila misi skvěle a teď to bylo na nás. Minimálně to, že na ní spadne vlk z nebes, ji zpomalí. Měla jsem ale štěstí a zadek jí klesnul k zemi. Její dlouhé nohy nebyly tak silné, aby to ustála, proto jsme se svalily obě na zem a udělaly pár kotrmelců... a já kousala všude, kde to šlo. Křídla jsem měla přitisklá k tělu a čekala, až se přestane cukat. Nakonec jsem do tlamy chytla její nohu a doufala, že mi nepřiletí kopanec.

<<< Borůvkáč

S čenichem přitisknutým k zemi jsem sledovala jejich stopu. Sice to bylo před nějakou chvílí, ale bylo to čerstvé. Nakonec jsem dorazila až kus od nich. A všimla si velkého losa, který stál v dálce. Došlo mi, že jdou na něj, což bylo odvážné. Ve třech, možná dobře, že jsem přiběhla. Stáhla jsem křídla k tělu a doufala, že jsem jim nenarušila taktiku. Ale viděla jsem, jak Kaya se stahuje, aby losici nahnala a Varja s Arminiem ji mají stáhnout. Brácha byl velký, už byl silný, ale stačí na to? To já jsem silnější teda, projelo mi hlavou ještě. Možná by nebylo i od věci zasáhnout z vrchu. To by šlo. Vyletět a sletět pak na ni, to by ji dostalo na zem raz dva. Ale ještě jsem s křídly nelovila. Nechci se jim do toho motat, jestli už to mají naplánované, řekla jsem si pro sebe ještě a doufala, že jsem nepřišla úplně pozdě.
Zalehla jsem prakticky k zemi, křídla jsem přitiskla, co nejvíc to šlo a vyrazila k nim. Tak, abych ji nevyplašila. Koukla jsem na Varju. Můžu ji vzít zepředu, nebo jim pomoct ji obletět, nebo nahnat z druhé strany, než jde Kaya. Nechám to na Varjovi, jestli jsem vůbec potřeba a když, tak co bude nejlepší. Byla jsem připravená se případně stáhnout, anebo hned jít do lovu, protože to bylo něco, co mě bavilo a v čem jsem si byla poměrně jistá. A evidentně víc než Arminius, ze kterého ta nervozita sálala až sem.

Byla jsem za fakt, že Varja je opravdu u nás ve smečce velmi ráda. To, že jsme se tehdy potkali, mu změnilo život a to jsem to ani netušila. Ale jistě ještě bude čas si o tom popovídat, protože jsem měla radost, že tu je. Byl to můj první dospělácký mentor a kamarád. Sice jsme se viděli krátce, ale díky němu jsem se naučila dost věcí.
Na jeho odpovědi jsem se usmála. Pak dodal, že je možnost vyrazit na lov. Jenže já se na chvilku zasekla. Netušila jsem proč, ale jako kdyby se mi zamrazilo vnímání, chtěla jsem jít, pak zase ne, ale nakonec jsem si řekla, že půjdu. Snad není pozdě, projelo mi hlavou. A tak jsem ještě vyrazila, přinejhorším jen přihlížet.

>>> Jižní Galtavar

<<< Jeskyně

Vyrazila jsem z úkrytu ven, křídla připnutá k tělu a těšila se na to, že půjdeme konečně lovit. Na to jsem se těšila už takovou dobu. Ale trošku jsem znervózněla z toho, když jsem viděla, jak se tam všichni hrnou. Takových vlků pohromadě jsem horko těžko snášela, ale musela jsem to zvládnout. Přicupitala jsem tedy k mamce, která začala dávat instrukce a poslouchala. V tom jsem spatřila vlka, který se k nám blížil. Je to... opravdu on? Nemohla jsem ho nejdříve poznat, byl mohutnější mi přišlo, a měl cosi na tlapce. Přimhouřila jsem oči, ale když se přiblížil, doskočila jsem k němu. "Varjo!" Křikla jsem, když jsem k němu došla a dloubla do něj tlapkou. Něco jako, když by na vás vlče skočilo a začalo kousat ucho, jen to jsem moc neuměla.
"Taková doba... ráda... tě vidím, ty jsi u nás? Ve... smečce?" Měla jsem spoustu otázek, ale byla jsem ráda, že tu je. A dokonce s námi podnikne i lov, prý byl lovec smečky? Jakto, že jsme se ještě nepotkali... ale lepší teď, než nikdy! Lehce se mi rozkmital ocas a mírně jsem se pousmála. Doufala jsem, že si mě bude pamatovat.

Nápad na lov byl za mě super, proto jsem přikývla a poslouchala, co mi poví Sib, jak se měla. Povídala toho dost, ale bylo to fajn zase vědět, že jsme tu všichni. O tom, jak jsem letěla na ostrovy přes moře jsem teď úplně mluvit nechtěla, naštěstí se mě na nic nezeptala, takže jsem byla v klidu. Nerada bych, abych působila tak, že se nad někým vytahuju.
Nakonec se odsouhlasilo, že se jde lovit. Šlo nás celkem dost, což bylo fajn, alespoň jsem se mohla s trochou dalších vlků seznámit. Mamka šla ještě něco vyřídit a černo světlá vlčice se nám představila jako Cynthia, která řekla, jestli počkáme venku. Neváhala jsem ani chvilku a vyrazila za nimi.

>>> Borůvka

// Strašně se omlouvám taťkovi, úplně jsem přehlédla, že tu je taky :(

Sledovala jsem rodiče a poslouchala mamku. Řekla mi, že díky tátové magii taky jednou letěla a bylo to skvělé, takže chápala můj pocit. S rozdílem, že já mohla létat, kdy jsem chtěla. Za tohle jsem nepřestávala být nikdy vděčná, ať už to byl nápad číkoli.
Novinky se na nás vychrlily a já sledovala mamku, jak je přijala. I taťka. Ale vypadal, že je unavený, což potvrdilo i to, že se pak rozloučil a šel si odpočinout do jeskyně. "Dobrou tati," řekla jsem mu a věnovala mu mírný úsměv, který jsem ze sebe vydolovala až kdo ví kde. Jenže pak přišla mamka s nápadem. "Na lov?" Pozdvihla jsem obočí. Jakože na velký lov? Tak to je super! Vysokou jsem ještě nelovila, většinou jsem si zvládla ulovit jen něco malého, pro sebe. Ale smečkový lov zněl skvěle. "Tak jó! Ráda... půjdu a naučím se," přikývla jsem směrem k mamce a protáhla do celé své krásy křídla, která už celkem těžkla z toho, jak se s nimi nehýbalo.
V tom k nám z dálky přicupitala i sestra. "Sib," kývla jsem k ní. Byla jsem ráda, že ji vidím. Dlouho jsme se neviděly a chyběla mi. Určitě víc, jak Arminius. Vtip. "Hodně novinek... co ty? Jak... se máš?" Zeptala jsem se jí ještě, i když jsem počítala s tím, že co všechno je nového jí povypráví spíš mamka. Ze mě by se to dostávalo ještě za týden.

Březen 4/10 - Regis

Naštěstí to vlk vzal celkem sportovně a řekl, že to je v pohodě. Občas mi to prostě nevyšlo a neúmyslně jsem pokazila něco, co jsem nechtěla. Přiznala jsem se rovnou, že i kdybych mu ráda pomohla, moc lovit ryby neumím. On byl však hned příjemný a odpověděl, že by mi ukázal, jak na to. Mírně jsem rozhodila oháňku ze strany na stranu a nastražila uši. Dodal totiž, že má nápad.
Poslouchala jsem ho, doplnil, že si mám stoupnout na místo, na které ukázal. Přikývla jsem a bez otázek jsem se tam postavila a poslouchala dál. Dodal, že je zkusí přilákat a prostě když tu nějaká bude, chňapnu po ní. "Dobře, zkusím to," přikývla jsem. Byla jsem trošku nervózní, teď už to bylo na mě, jestli bude něco žrát, nebo ne. A já bych si samozřejmě dala taky. Místo to ovšem bylo dobré, přede mnou byl prostor, kde ryby mohly v klidu plavat. Přitiskla jsem instinktivně křídla k tělu, aby mi nepřekážela a soustředila se. On najednou, pomocí magie, udělal vodní kouli a nechal kapat vodu na hladinu. Došlo mi to, inspiroval se poletujícím hmyzem, chytré.
Takže jsem tam stála a bedlivě pozorovala, jestli se nějaká ryba neobjeví. Skoro jsem ani nedýchala. Chvilku to trvalo, ale první zabloudila do malé tůňky přede mnou a já vyčkávala. V momentě, co přiblížila hlavu ke hladině, aby chňapla kapku (místo hmyzu) jsem po ní chňapla. Byla jsem co nejvíc rychlá, jak jsem jen dokázala. A cítila jsem, jak ji držím, za ploutev. Ona se však začala škubat, takže jsem s ní chviličku bojovala, no nakonec se mi to podařilo. Vyhodila jsem ji o kus dál od nás na břeh a sledovala, jak se další ryby přibližují. Ještě alespoň jednu, projelo mi hlavou. Druhý pokus už tak šťastný nebyl, rybu jsem chňapla jen za okraj ploutve a ta s sebou mrskla a byla pryč. Nevzdávala jsem to, počkala jsem na další a soustředila se. A měla jsem ji. Bylo to celkem jednoduché, jen to chtělo trpělivost. Tu jsem čapla do tlamy víc a poodešla k té první. Tam jsem je položila, abych je přeměřila a tu větší jsem čenichem přistrčila k vlkovi. "Dobrá práce," řekla jsem mu, "hlavně... super nápad," doplnila jsem ještě a čapla menší rybku, abych si dala taky. "Jsem Keziah," řekla jsem mu ještě v mezičase, co jsem žvýkala rybí maso. Pak jsem jen zdvihla pohled a doufala, že se mi taky představí, ať tu není takové to trapné ticho.

Popravdě tohle úplně nebylo na mě, měla jsem sto chutí na mamku počkat případně venku před jeskyní, protože tu na mě bylo moc vlků. Nějak jsem nestíhala interagovat a vnímat všechny najednou, moc komfortně jsem se tu necítila. Ale soustředila jsem se hlavně na mamču.
Ohledně sourozenců neměla přehled, ale jistě jsou nedaleko. Na její odpověď jsem přikývla, mně to přineslo jen velký prospěch. Jakmile mamka ještě doplnila shrnutí, máchla jsem ocasem. Jistě se tu jeden ze sourozenců brzy ukáže, nějak jsem to cítila. "Ano, já... už umím létat," řekla jsem a střihla u toho ušima, načež jsem lehce natočila peří, takže hodilo mírné odlesky světla z lesa. "Je to.. dokonalé. Vidíš svět... ze shora," máchla jsem tlapkou a spokojeně se usmála. "Co je tu... nového?" Zeptala jsem se ještě, jestli jsem o něco zásadního nepřišla.
Pak jsem si všimla i vlčice s křídly, naší alfy, která se přišla pobavit s tou šedivou. Nějak jsem nestíhala stíhat, jen jsem se to snažila alespoň sledovat. Najednou se Baghý ujala slova. Vlastně odpověděla na všechny novinky ve smečce, které se tu odehrály, což bylo fajn slyšet. Varja... jakože ten vlk od jezera? Musím se s ním potkat! Pocítila jsem radost. Jestli to je opravdu on, bude to fajn. Asi už tu nějakou dobu byl, protože stihl povýšit ve smečce na lovce a vyšší postavení. Máchla jsem ocasem. Ivy se odebrala za Erlendem, který byl nově naší druhou alfou. A kde je Jinks? Doufala jsem, že si to jméno vybavuji správně, ale raději jsem si tu otázku odpustila. "Koukám... že nového je hodně," dodala jsem k mamce. Už jsem se cítila jistější v mluvení, takže jsem dokázala říkat plynulejší věty, což bylo fajn a o trošku jednodušší. Sice ze mě asi nebude taková drbna, ale mně to stačilo. A našim určitě bude taky.

Březen 3/10 - Regis

Sledovala jsem vlka, jak se snaží ulovit nějakou tu rybu. Chvilku jsem ho nechala, ale pak mi to nedalo a přišla jsem blíž. Slušně jsem ho pozdravila, ale asi jsem měla ještě chvíli počkat, protože se tak lekl, až se mu naježily chlupy na zádech. Udělala jsem pár kroků zpátky. "P-pardon," řekla jsem mu a stáhla uši i křídla natěsno k tělu. "Omlouvám se," řekla jsem ještě a podívala se mu do očí. Měl zvláštní barvu, světle šedou, ale těžko rozeznatenou, co za magii asi má. A hlavně - na těle měl cosi, co jsem ještě neviděla. Co to je a k čemu? Bylo zajímavé potkávat nové vlky a vidět, jak je každý úplně odlišný.
Na moji otázku ohledně ryb nejdříve trošku odsekl, ale pak se rozmluvil. "Aha, hm," dodala jsem zamyšleně, "pomohla bych... ale... ryby," nadechla jsem se a podívala se na vodu, "úplně lovit neumím." Přiznání ze mě vypadlo a já se cítila trošku slabě, ale co. "Můžu to... zkusit," řekla jsem ještě a podívala se na něj. Třeba věděl nějaký taktický kroky, které bych mohla využít?

Bylo fajn přijít do úkrytu a potkat mamku a ostatní, ale začalo se to tu celkem scházet. Začínala jsem z toho být mírně nesvá, ale i tak jsem to vydržela. Mamka mě pozdravila s nadšením. Máchla jsem ocasem a zastřihala ušima. Byla jsem ráda, že ji po takové době vidím. "Mně... se vede fajn," doplnila jsem a koukla ještě na ostatní. "Kde jsou Armin a Sib?" Koukla jsem zpátky na mamku. Chtěla jsem se ještě zeptat na tátu, ale ten po chvilce přišel.
Ostatní mě jen pozdravili, asi vedli nějakou konverzaci, do které jsem nechtěla zasahovat. Taťka přišel, pozdravil a dloubl do mě čumákem, což mi kupodivu tolik nevadilo. "Ahoj tati," řekla jsem mu a koukla i na vlčici, co šla s ním. Matně jsem si ji vybavovala, že jsme se potkaly u jezera. "Čauky," řekla jsem k ní a v hlavě se snažila vydolovat její jméno. Máchla jsem ještě ocasem. Netušila jsem, s kým se bavit dřív, nechtěla jsem tu překážet. "Taky nevím," odpověděla jsem ještě té se světlýma nohama a koukla na Kayu. Ta její drzost, kterou měla v hlase, mě zaujala. Byla rázná a to se mi celkem líbilo. Netušila jsem, čím to bylo, ale líbila se mi. Pohled jsem zakončila na mamky běloučkém kožichu a přišla k ní trošku blíž, abych jí lehce dloubla čenichem taky, že mi chyběla. Byla jsem ráda, že je zase vidím.

Březen 2/10 - Regis

Spokojeně jsem si užívala prostoru, který jsem tu měla. Slunce se rychle odebralo za obzor a ponořilo se do vody, načež se na oblohu vyšplhal měsíc. Byla to přímo hra oblohy, co se tu odehrávala a já se jen kochala. Byla jsem ráda, že jsem mohla na chvíli trošku vypnout a projít se, ale už mi chyběl i nějaký ten kontakt.
Netrvalo dlouho a nedaleko ode mě přišel vlk. Došel k vodě a pravděpodobně byl hladový, protože hlavu zabořil pod hladinu a snažil se asi dostat rybu. Byla pravda, že rybu jsem ještě nelovila. Možná by to teď šlo i ze vzduchu, jako pták, prolétlo mi hlavou. Ale to bych se spíš utopila, než abych se nažrala, uchechtla jsem se pro sebe a sledovala ho. Nechala jsem ho chvíli být, než jsem se postavila a s křídly přitaženými k tělu jsem přišla o kousek blíže. Nechtěla jsem ho vyrušit, proto jsem ho jen sledovala a potichu o sobě dala vědět. "Zdravím," dodala jsem a udělala mírný krok zpátky, kdyby se lekl. "Jsou tam... nějaké?"

Březen 1/10 - Regis

Od Borůvky jsem si to namířila přímo k jezeru. Chtěla jsem být chvilku sama, ale kdybych tu někoho potkala, vůbec by mi to nevadilo. Vzpomněla jsem si na Varju, který mě tu, jako maličkou, učil poprvé lovit. A plavat. Bylo to skvělé a už jsem se těšila, až se s ním zase potkám. Kdybych jen věděla, že je ve smečce, jako jsem já, bylo by to hned o něčem jiném. Ale musím se nechat překvapit.
Došla jsem k hladině vody a napila se. Křídla jsem protáhla do celé své krásy a pak je přitiskla k tělu. Bylo to fajn, ale občas bych je nejraději odložila vedle sebe a na chvíli si ulevila. Zvykla jsem si na ně, ale někdy to byl takový zvláštní pocit, ještě pořád. Pak jsem se posadila do písku a podívala se na měsíc, který pomalu vylézal nad hladinu. Užívala jsem si toho, jaké je tu ticho a klid.

<<< les

Došla jsem až k jeskyni, kde už jsem cítila trochu víc pachů. Bylo to jasné, všichni byli schovaní, asi nebylo počasí k pobytu venku. Sklonila jsem hlavu, abych nasála pachy, ale nemohla jsem většinu z nich ani poznat. Vyrazila jsem tedy dovnitř.
Vypadalo to, že tu je dost cizích, ale i Borůvkových. Dorazila jsem blíž k mamce, která tu byla s cizí vlčicí a Kayou, kterou jsem si matně vybavovala. "Ehm, zdravím," mírně jsem pokynula hlavou a přisedla si. Doufala jsem, že nebudu na obtíž, nechtěla jsem moc vyrušovat. Koukla jsem i na Kayu, kterou jsem teď měla možnost si prohlédnout trochu více. Vypadala dříve větší, ale i tak měla zajímavou stavbu těla. A vlčice, co tu byla, měla zase na krku něco, co mě zaujalo, ale nechtěla jsem vypadat, že je probodávám pohledem. "Jak... to jde?" Koukla jsem na mamku a střihla ušima.

Asi jsem usnula. Asi určitě, protože jsem se probrala a byl večer. Musela jsem být vyčerpaná, ale bodejť by ne, když jsem za sebou měla takovou štreku letu.
Pomalu jsem vstala a protáhla se. Natáhla jsem do celé své krásy i křídla, která odrážela zapadající slunce a zívla jsem. Sice jsem byla vyspalá, ale nějak jsem neměla moc energie. Rozhlédla jsem se a nasála pachy v okolí, ale vypadalo to, že tu nikdo není. Možná jsou v úkrytu? Dlouho jsem tam nebyla, napadlo mě. Anebo se šli někam vypravit beze mě, což by mě nepřekvapilo, když já jsem šla taky.
Pomalu jsem tedy vyrazila směrem k úkrytu, kdo ví, třeba tam na někoho narazím a aspoň zjistím, co je nového. Byla jsem sama už celkem dlouho.

>>> úkryt