Příspěvky uživatele

< návrat zpět

U tůňky jsme byly první, proto jsem Silju ještě chvilku nechala na hřbetě a byla s ní ve vzduchu. Plachtila jsem nad územím, ať už jsem byla nad lesem, nebo tůňkou. Čekala jsem, kdy se z lesa vynoří kožichy Varji a ostatních, abychom sletěly dolů.
Silja byla nadšená, sice byla trošku neohrabaná řekněme, ale pořád to bylo lepší, než mít na zádech vlčata tři. Když popisovala všechno, co vidí, vždycky jsem přitakala jen s pobrouknutím "mhm", ale takovým, aby to znělo, že mě to zajímá. "Ajo, asi srnka," koukla jsem směrem, kde se zvíře opravdu zamotalo mezi stromy a ztratilo z dohledu.
V tom se z Borůvky vynořila jak moje mamka a dva sourozenci, tak Varja se svými potomky. "Už je vidím, tak se drž, ano?" Počkala jsem na její potvrzení a pak jsem se opatrně spustila dolů. Neletěla jsem tak střemhlav, jako obvykle, byla jsem fakt opatrná. Nad zemí jsem ještě roztáhla křídla do celé své krásy, abych to co nejopatrněji ubrzdila a pak jsem dopadla na tlapky. Šlo mi to už perfektně, bez jakýchkoli problémů. Přistála jsem vedle Varji.
"Jsme zpátky," řekla jsem, když jsem si lehla a natáhla křídlo tak, aby po něm mohla Silja sklouznout dolů. "Tak co, líbilo? Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se jí ještě a ohlédla se po mamce. Měla s sebou jen bráchu se ségrou, jeden brácha chyběl. "Ahoj mami," řekla jsem ještě k mamce, která se k nám po chvilce přiblížila. "Čauves mrňata," zazubila jsem se ještě na maličké sourozence a nechala jim všem prostor se seznámit.

<<< Borůvkový les

Do magií jsem jí ještě ponořovat úplně nechtěla, bylo fajn, že nějaké povědomí měla, ale více jsem jí vysvětlovat raději nechtěla. Aby toho na ní nebylo až moc.
Ohledně mých sourozenců jsem ještě přikývla. "Ano, jsou... moc fajn a přátelští," řekla jsem poslední slovo trošku pomaleji, protože mi nešlo tak jednoduše přes jazyk, ale pak jsem jí věnovala úsměv.
Rozesmála mě její reakce na nabídku proletění. Mrskla jsem ocasem, když kolem poskakovala a jančila, že určitě chce. Které vlče by taky odmítlo, bylo to fajn a i já sama bych jako vlče bez křídel určitě chtěla svézt. Než jsem se skoro stihla skrčit a dát jí prostor naskočit, byla na zádech a křičela, že můžu letět rychle. Lehce jsem zavrtěla hlavou s úšklebkem, nechtěla jsem to její nadšení kazit, ale musela jsem ji trošku usměrnit. "Je to nebezpečné... tak buď opatrná a fakt... ale fakt pevně se drž, dobře?" Řekla jsem jí ještě a pak už jsem se odrazila a vyletěla.

Bylo to jednodušší než se třemi vlčaty na zádech, takže jsem mohla být trošku flexibilnější a hlavně jsem cítila, jestli se tam drží a jak. Měla jsem jistotu, takže jsem vyletěla o trošičku výš, ale ne moc. Jen aby měla prostor si prohlédnout Gallireu i z jiného úhlu. Až bude dospělá, už třeba nikdy tu možnost mít nebude. Místy jsem plachtila, sem tam jsem máchla křídly a trošku přidala, ale když už jsme obletěly Borůvkový les, stočila jsem to k tůni, kam jsem namířila. Z výšky jsem však viděla, že tam ještě nikdo není. "Nikdo tam ještě... není, vidíš?" Zeptala jsem se jí křiknutím, aby mě slyšela. "Můžeme chvilku... plachtit, hm?" Nabídla jsem jí ještě, ale čekala jsem, co na to řekne. Ze začátku neměla strach, ale situace se mohla změnit a třeba už chtěla dolů.

O magiích měla tušení, to bylo fajn, že jsem jí to nemusela úplně představovat. "O tom se dozvíš... je toho hodně, ale je to... taky hustý," zazubila jsem se. "Právě že... mě ne, v tom je ten vtip," doplnila jsem ještě. Bylo to zajímavý, hořel mi kožich, ale necítila jsem žádné teplo.
Na tůňku se těšila, takže byl možná pomalu čas vyrazit, aby o ní rodiče neměli strach. "Je to celkem... rychlý," ujistila jsem ji ještě, "ale být čekací je výhoda. Ne každý... je trpělivý," řekla jsem ještě. Většinou byli všichni hrozně nedočkaví, z nějakého důvodu.
"Třeba ještě budeš... mít další, kdo ví," zazubila jsem se, "ale můžeš se bavit... s těmi mými, budou rádi," řekla jsem jí ještě. Určitě by uvítali kamarády svého věku, já bych za ně taky v jejím věku byla ráda. "Tak to jsem ráda," řekla jsem ještě, když dodala, že se jí křídla líbí, a roztáhla je v plné kráse. "Jasně," přikývla jsem, když se zeptala, jestli na ně může sáhnout. "A dokonce, jestli chceš, můžeme k té tůňce i doletět," nabídla jsem jí. Připadala jsem si trošku jako taxi služba, ale zase na druhou stranu mi to vůbec nevadilo. Navíc, vézt jedno vlče je lepší, než tři. Mohla jsem mít lepší kontrolu a menší strach.
Bylo mi jasné, že to nebylo nejlepší jí říkat, ale musela vědět, že ne všichni jsou hodní a kamarádský. "Občas jsou... vlci, co jsou zlí. A chtějí... dělat zlo. Nevím proč. Není to od nich hezké... ale je jim to jedno," pokrčila jsem rameny. "Ale těch je málo, neboj... jen je potřeba... být opatrný." Nechtěla jsem ji děsit, jen ji dát do hlavy to, aby nevěřila úplně každému. Ne vždy se to vyplácí.
Pak jsem se položila úplně a křídla rozevřela tak, aby se na záda vešla. "Tak co, chceš se tam... dostat vzduchem? Neboj, poletím... pomalu a nízko," nabídla jsem jí, ale kdyby měla strach a chtěla jít po zemi, určitě bych souhlasila i tak. Pak už jsem rozhodnutí nechala na ní.

>>> Ovocná tůňka

Přikývla jsem na její poznámku, že by byla nerada, kdyby všichni zmrzli, kdyby na ni sáhli. Byla tak nevinná, že jsem se nad tím musela pousmát. "To teda jo," přikývla jsem. "A o magiích už něco víš?" Zeptala jsem se jí. "Díky té... mojí totiž může můj kožich... zase doslova hořet," zazubila jsem se. Bylo to zajímavé, ale líbilo se mi to.
Co se týkalo ovoce, souhlasně jsem přikývla. "Určitě... vždycky, když tam přijdeš a... počkáš, něco dobrého vyplave," ujistila jsem ji. Možná bych si něco dala taky, hlad jsem neměla, ale něco k snědku k zahození není. Ujistila jsem ji ještě, že sestra je v pořádku a nechala jsem to raději být.
Souhlasně jsem pokývala hlavou. "Je nás... opravdu moc," zasmála jsem se lehce nad tím, protože jsem ani nevěděla, jestli tu je i nějaká větší rodina. Mamka s tátou byli prostě... aktivní. Hodně. Ale vlastně proč ne. Bylo to fajn. "Já jsem s křídly jediná... ještě tu je naše alfa, Baghý. Ta má... taky křídla. Ale... já je vzala na záda," vysvětlila jsem jí a mrskla ocasem. "Neboj, poznáš... hodně vlků, tady jich je... spousta. Ale musíš... být opatrná. Ne každý... je hodný," řekla jsem ji ještě trošku starostlivě. Znala jsem ji chvilku, ale byla taková čistá dušička, že kdyby ji někdo chtěl ublížit, věděla jsem, že už teď bych ji bránila svým tělem.

"To naštěstí ne," zazubila jsem se na její odpověď, i když jsem po krátkém zamyšlení došla k závěru, že to by vlastně taky nebyla špatná magie. Místo ohňů a věcí by vlk mohl být prostě mrazivý. Bohužel mě ovládly už ty horké živly, ale to nebylo na škodu taky. "Tak dobře, až bude sníh, tak... si tě najdu a něco postavíme," usmála jsem se na ní. Moc vlků se mnou čas trávit nechtělo, takže to byla příjemná změna. Možná by to bylo dobré pro obě.
Ovoce v tůňce bylo zajímavým tématem, jako vždy. "Měla jsem... takové zelené a uvnitř... bylo červené. Velké bylo... a to bylo sladký a... plný vody, to bylo fajn," vzpomněla jsem si, i když mě asi jiné teď nenapadalo. Ohledně její sestry jsem se jen usmála a máchla tlapkou, "určitě je v pohodě," dodala jsem ještě. Byla jsem ráda, že měla rodiče ráda, ale nebylo se čemu divit. Varja byl fajn a jeho družka bude jistě taky, těšila jsem se, až ji trošku více poznám. "Ano... mám. Bráchu a sestru... a starší dva bráchy... a sestru. A teď mám nové," řekla jsem ještě. "Je nás... hodně. Ale teď mám sourozence.. jako jsi ty," usmála jsem se. "Maličcí jsou, zrovna... jsem je brala se proletět. Třeba... šli taky k tůňce a poznáte se," napadlo mě. Vlastně by to dávalo smysl, je to dobré a bezpečné místo, kam bych i já vlčata vzala. "A to je sestra a dva malí bráškové," máchla jsem ocasem. S maličkou se mi mluvilo fajn, takže jsem se ani tolik nezadrhávala.
Usmála jsem se, když se zakoktala a pak přikývla. "Tak to tě toho čeká... spoustu," zazubila jsem se. "Gallirea, to je tohle místo... je hrozně zajímavá," řekla jsem ještě. Varja je jistě poučil o základních věcech, ale i tak mi to přišlo fajn se zmínit, kolik toho tady je. I když na to ještě byla možná moc maličká? Netuším.

Hrozně se mi líbila ta nefalšovaná radost ze všeho, co vlčata měla. Netušila jsem, proč jsem byla já od mala tak odlišná, ale asi to tak mělo být. Ne každý je prostě stejný, i některá vlčata jsou spíše ticho, než aby mluvila a stejně tak i já byla trochu jiná. Nicméně Sil byla hrozně roztomilá.
Poděkovala mi, na což jsem jen přikývla. "Nemáš vůbec zač," odpověděla jsem jí. "Ano, brzy... viděla. Je bílý přesně, jako... ty," pohodila jsem oháňkou, "a hrozně... studí. Ale je to sranda," dodala jsem ještě. "Můžeš z něj... i postavit něco malého," vzpomněla jsem si, jak jsme se o to jednou se sourozenci snažili. Třeba teď by se mi to povedlo lépe, vlastně minulou zimu jsem si tolik neužila, ani nevím proč.
Když jsem se jí zeptala, jestli jdou k tůňce, řekla, že ano. "Je to přesně tak... prostě se občas... zjeví na hladině. A někdy... i takové, které jinde nenajdeš," řekla jsem a nechápavě pokrčila rameny, protože to byla prostě záhada, asi pro všechny tady. Ale o to to mělo větší kouzlo. "Takhle maličká a toulá?" Zeptala jsem se spíše pro sebe, pak mi ale došlo, že by to mohlo její sestřičku trošku rozhodit. "A co rodiče, jsou na tebe... hodní? A sourozenci?" Zazubila jsem se, protože jsem si vzpomněla, jaký byl Arminius. A hrozně by mě bavilo si na něj stěžovat, když jsem byla malá. "Můžeme k té tůni dojít spolu... ráda bych ještě... potkala tvého tátu, i mamku," navrhla jsem jí. "Už jste... někde byli i jinde? Nebo to... je první výlet?" Tolik, co teď, jsem toho snad nenamluvila za celý život dohromady, ale bavit se s maličkou mě začalo bavit. Ten její positivismus byl asi to, co jsem teď potřebovala.

Varja měl zřejmě namířeno k tůňce, takže jsem je všechny nechtěla moc dlouho zdržovat, nicméně jedno z vlčátek jsem zaujala. Občas bych byla nejradši, kdybych byla obyčejná vlčice, která se může místy schovat a nezaujme tolik pozornosti svými odlišnostmi, ale na druhou stranu bych křídla v životě za nic nevyměnila.
Běloučká vlčice mě pozdravila a řekla mi, že jsem krásná. Na tyhle komplimenty jsem nebyla zvyklá a neměla jsem sebemenší tušení, jak reagovat. Věnovala jsem jí úsměv, tedy snažila jsem se o to, chtěla jsem být milá, ale moc mi to nešlo. Ale snaha byla! "Ty jsi taky krásná, sněhově... bílá," snažila jsem se udržet úsměv. Snažila se mi představit, i když jí ti to tolik nešlo. Byla tak maličká! "Sil, to je překrásné jméno... hodí se... k tobě," mrskla jsem ocasem. "Já jsem Keziah, můžeš... mi říkat Kezi," odpověděla jsem jí na otázku a podívala se na zbytek rodiny, kteří si to mířili k tůňce. "Jdete... se podívat k tůňce?" Pohodila jsem hlavou jejich směrem a pak se podívala na maličkou. "Máš jenom jednu sestřičku?" Zeptala jsem se ještě zvědavě a lehla jsem si, abych byla k maličké co nejblíže.

Bylo fajn se s mladšími sourozenci takhle sblížit. Proletění bylo něco, v čem jsem jim mohla vyhovět, tak proč bych to neudělala. Kdybych byla maličká, asi by se mi taky líbilo, kdyby mě někdo svezl ve vzduchu na zádech. Nicméně vrátila jsem je zpátky k mamce a pak jsem si šla vlastní cestou.
Chtěla jsem se trošku projít po území, když jsem ucítila Varju a jeho rodinku. Netušila jsem, že i on má potomky, proto jsem se rozhodla zavítat jejich směrem.
Došla jsem až k nim, byli na cestě k tůňce. "Ahoj... Varjo," pozdravila jsem ho a stáhla křídla k tělu, abych nevyděsila maličké. Měl u sebe dvě vlčice, jedna byla čisťounce bílá a druhá měla něco od Varji. Bylo vidět, že jeho partnerka bude asi bílá. "Ahooj," pozdravila jsem je. Asi se chystali na výlet, ale já je chtěla aspoň vidět. "Jak se jmenujete?"

Proletět se bylo skvělý a někomu to ukázat bylo ještě lepší. Byla jsem ráda, že sourozenci byli ještě malí a mohli jsme letět všichni najednou. Nicméně i tak jsem už trošku cítila, že neletím sama.
Na mou otázku reagovali, že by chtěli už asi dolů. Chápala jsem to, nebylo to nejlehčí se na zádech držet a celkově. I tak jsem ale byla ráda, že se jim to líbilo. "Dobře... Tak domů, " řekla jsem, stáhla křídla a pomalu jsem přistála mezi stromy. Opatrně samozřejmě. "Tak šup... Za mamkou. A kdyby... Jste chtěli ještě... Tak stačí přijít. Dáme... Delší," machla jsem ocasem a doufala, že jsou všichni v pohodě. Chvíli jsem zůstala prikrcena, než všichni slezli a pak jsem je ještě pro jistotu prohlédla.

Všechno probíhalo hladce. Vlčata se držela a já jen poslouchala šustění křídel ve větru. Bylo to fajn, bylo i fajn ukázat ostatním, jak skvělé to je, mít možnost vidět svět z výšky. Evidentně si to všichni mí sourozenci užívali, takže jsem prostě pokračovala. Nechtěla jsem je vzít někam daleko, nebo až moc vysoko, ale nejraději bych s nimi obletěla Gallireu, aby viděli, jak je to velký kraj.
Zeptala jsem se jich, jestli zrychlíme, nebo ne, stejně tak jako to, kam chtějí letět. Sestřička odpověděla, že by zrychlila jen trochu, Quercus si nebyl jistý, jestli poletíme mimo les a Arsen chtěl daleko odtud. Netušila jsem, čím se trápí, ale vlastně jsem ho i chápala. "Držte se," řekla jsem a počkala, až ucítím, že se drží pevněji a pak jsem přidala. Neletěla jsem nějak neuvěřitelně rychle, ale poměrně dost jsem zrychlila s jistotou, že se drží a mohu přidat. Vítr mi česal kožich a já vyrazila nad řeku, která byla hned vedle lesa. Vyletěla jsem o trošku výš tak, aby bylo vidět i jezero. Pak jsem zpomalila a na chviličku nechala křídla jen v jedné pozici, abychom jen pomalu plachtili. "Dobrý? Chcete... zpátky?" Zeptala jsem se jich, protože jsem netušila, jak na tom jsou, jestli jim není špatně nebo cokoli se neděje. Kdyby někdo chtěl... klidně bych se s ním proletěla trochu víc, dál. Ale nechám to na nich, se všemi třemi to asi nepůjde, pomyslela jsem si. Sice byli sourozenci malí, ale i tak něco vážili a já chtěla, aby byli hlavně v bezpečí. Nechala jsem rozhodnutí na nich, lehce jsem snížila výšku a čekala, jestli mám přistát, nebo ještě někam letět.

Zurri | Září 3/10

Vlčice si mě chvilku prohlížela, ale nebylo to nic, na co bych nebyla zvyklá. Jeden vlka s křídly nepotká na každém rohu, dost možná jsme byli asi jediná smečka, kde jsme spolu s Baghý byly dvě. Na mou otázku odpověděla, že nikdy a doplnila, že netušila, že vlci mohou mít křídla. "Mohou mít... cokoli. Viděla jsem... i paroží," řekla jsem zamyšleně a pak jsem uvolnila svaly v obličeji, abych nevypadala tak napjatá a snažila se mít alespoň trošku pozitivní výraz.
V tom se najednou vedle nás něco svalilo do trávy. Lehce jsem odstoupila, protože jsem nevěděla, co to bylo, když v tom si s tím začala vlčice povídat. "Démon?" Zopakovala jsem jen, než jsem spatřila opeřence. Poštolka dokonce mluvila zpátky. Jo, no jo vlastně, to jsou ti strážci, projelo mi hlavou. "Já jsem si myslela... že to je... ten tvůj úlovek," zazubila jsem se s lehkostí a přikývla na pozdrav opeřenci. "Ahoj," řekla jsem mu ještě se slušností v hlase a poslouchala vlčici. "No, já znám ještě minimálně... jednoho, možná dva vlky... s křídly," máchla jsem tlapkou, jako by to byl denní chleba, potkávat okřídlené vlky. Pak jsem naklonila hlavu na stranu a ušklíbla se. Bylo mi jasné, že bude mít spoustu otázek. "Jo, dokážu létat. Opravdová.. jsou," přikývla jsem a znovu je roztáhla v celé své kráse. Sem tam se objevily odlesky rudě červené mezi uhlově černým peřím. "Už od vlčete... rostla se mnou. Prostě... se mi najednou... objevila na zádech," pokrčila jsem rameny. "Asi Život," dodala jsem ještě. "Ty máš zase... strážce, to je... taky super!" Dodala jsem ještě s lehkým nadšením v hlase, aby to neznělo ironicky, protože jsem jí to celkem záviděla. Ale za křídla a pocit svobody při létání bych to nevyměnila.

Zurri | Září 2/10

Tiše jsem vlčici pozorovala. Sice byl den, takže jsem nebyla úplně nenápadná, ale i tak jsem se snažila neupoutat moc pozornosti. Překvapivě se mi to povedlo víc, než jsem čekala, protože jsem evidentně byla snadno přehlédnutelná. Vlčice totiž během svého lovu se zaměřila svým pohledem do vzduchu a nekoukala před sebe. A já jsem ji jen slepě sledovala, než mi došlo, že běží přímo na mě. "H-hej!" Snažila jsem se vymáčknout, ale než jsem se zdvihla, nebo ze sebe něco vydala, srazila mě.
Naštěstí jsem se stihla opřít křídly a nepřevrátila se na záda, ale bylo to těsný. Jen jsem se postavila a oklepala, protože to přeci jen se mnou trošku pohnulo. Ona se mi hned omluvila a já jen máchla tlapkou. "V pohodě... skoro... si ho měla," zazubila jsem se a sledovala, jak její pohled sklouzl k mým křídlům. Občas jsem zapomínala, že na to je ne každý zvyklý. "Ještě si... okřídleného vlka... neviděla?" Zeptala jsem se s lehkým úsměvem a doufala, že se mě nebude bát, nebo něco podobného.

Zurri | Září 1/10

Musela jsem na chvilku vypadnout z lesa. Ne, že by to tam nebylo fajn, ale chtěla jsem se trochu projít a na chvíli na nic nemyslet. Vydala jsem se proto k nedalekému jezeru, kde jsem si na chvíli sedla a nic nedělala. Pak jsem se zdvihla, napila se a prohlédla si ještě jednou můj odraz ve vodě. Líbil se mi ten klid, který tu byl.
Netrvalo dlouho a kus ode mě se objevila vlčice. Evidentně se o něco pokoušela, takže jsem si znovu sedla a sledovala ji. Protáhla jsem si křídla a dívala se, jak se snaží něco ulovit. Asi honila nějaké ptactvo, podle toho, co jsem tak vypozorovala. Bylo to celkem vtipné pozorovat, takže jsem ji nerušila a jen to tak zpovzdálí sledovala.

Přikývla jsem na slova mamky a poslušně zamručela. Pak už jsem jen počkala, než se všichni tři nalodí. Nebyli nejmenší, ale i tak se to pořád dalo zvládnout. Natáhla jsem se ještě níž, abych jim to usnadnila. "Po mně... vlastně nic nechtěl," odpověděla jsem Arsenovi, protože jsem si nevybavovala, že bych mu za to něco dávala, nebo se k něčemu upisovala.
Když se všichni dostali na záda, máchla jsem ocasem. "Připraveni?" Zeptala jsem se ještě, ale spíše to byl pokyn, než otázka. Pak už jsem jen roztáhla křídla, párkrát s nimi máchla a zabrala tak, aby to moc necuklo, ale abychom vzlétli do vzduchu.
Neletěla jsem vysoko, ale zase jsem chtěla, aby viděli, jaké to je z výšky. Letěla jsem pomalu. "Tak co, v... pohodě?" Zeptala jsem se celkem nahlas, aby to přes vítr slyšeli. "Nejdříve... se rozhlédneme a pak... když nebudete mít... strach, můžeme... zrychlit, hm?" Netušila jsem, jestli se náhodou nebojí, nebo něco. Musela jsem být extrémně opatrná.
Vyletěla jsem nad les, ale ne úplně vysoko, jako létám normálně. I tak jsem si dávala co největší pozor, aby všechny pohyby byly ladné. "Chcete někam... se podívat?"

Moc informací ohledně lovu jsem mamce neposkytla, ale nebylo moc co rozebírat. Jeden by na to raději zapomněl... "Bratr ti... toho řekne víc. Byl na mě... naštvaný, že jsem přišla pozdě... ale i tak jsem ji sundala z vrchu a pomohla." Rozpovídala jsem se celkem dost. Na konto Kayi jsem jen přikývla, asi to tak opravdu bylo.
Sledovala jsem malé sourozence a snažila si to trošku srovnat v hlavě. Bylo to těžké si uvědomit, že to jsou moji stejní bráchové a sestry, jako byla Siberia a Arminius, jako kdyby to pro mě byli cizí vlci. Ale teď byl můj okamžik se s nimi sblížit. Mamka ještě dodala, že tohle už by mohlo stačit a já se jen ušklíbla a souhlasně přikývla.
Nakonec na moji nabídku proletění byla pro. Cítila jsem, že je trošku nervózní. Když se mě zeptala, jestli ta křídla rostou se mnou, jedno jsem sklonila tak, abych na něj viděla a odrazila tak lehce měsíční svit. "Asi... asi jo. Jsou velká, ale... je to strašně fajn," dodala jsem ještě a švihla ocasem.
Líbilo se mi, jak jsou malí a opatrní se ke mně přiblížit. Nedovedla jsem si moc představit, že by na mě skočili a začali mi kousat ucho, nebo ocas, asi bych odletěla pryč. Tohle bylo vlastně fajn. Všem třem se moje nabídka samozřejmě líbila. Quercus řekl, že je pro, na což jsem přikývla. Stejně tak i malé Einor, která se těšila taky, jen bylo vidět, že se trošku straní. Chápala jsem ji, i když já měla bráchu jenom jednoho, neměla to chuděra úplně jednoduché, protože Arsen mi trochu připomínal Arminiuse. Byl taky takový... svůj. Na jeho otázku jsem stáhla křídla k tělu a podívala se na něj. "Začala mi růst... když jsem byla malá, jako vy. Asi... od Života," pokrčila jsem rameny. "Ale je to... nepopsatelně skvělý, to poznáte sami," usmála jsem se a lehla si na zem, načež jsem doufala, že je unesu všechny tři najednou. Chtěla jsem původně vzít každé zvlášť, ale byli ještě maličcí a já už v křídlech měla naštěstí dost síly. "Tak šup," pobídla jsem je a zapřela se do tlapek. "A neboj mami, vrátím je... v pořádku." Měla jsem v plánu být opatrná, kdyby se někomu něco stalo, vyčítala bych si to do smrti. Sice byla noc, ale cítila jsem, že za chvíli začne den a prolet nad ránem bylo jedno z nejhezčích věcí, co jsem zažila. Takže jsem se těšila.