Povaha mladé vlčice jménem Keziah je komplexní a unikátní. Zdá se, že má v sobě směs neobvyklých vlastností, které ji odlišují od ostatních vlků. Přestože je mladá, projevuje známky, které jsou spíše atypické vůči běžným sociálním interakcím vlků.
Keziah preferuje samotu a vyhýbá se osobnímu kontaktu, což může být interpretováno jako projev jejího autistického chování. Spíše se drží v ústranní a nemá ráda velký počet vlků na jednom území, je nesvá a ve větší společnosti většinou nepobyde déle, než je opravdu potřeba. Nedokáže snadno vyjadřovat své emoce a často působí negativně až pesimisticky. Snaží se však mít realistický pohled na svět.
Navzdory své introvertní povaze je Keziah fyzicky silná a zdatná. Má ráda lovení, což může být jejím způsobem, jak projevovat svou sílu a nezávislost. Její schopnost lovit a zabíjet naznačuje, že je schopná se postarat o sebe a přežít i v náročnějších situacích. Nedělá jí problém se postarat případně i o své blízké či rodinu.
I přes svou zdánlivou tvrdost může mít Keziah své vlastní zranitelné stránky. Její odmítání osobního kontaktu a obtížné projevování emocí může být obranný mechanismus vytvořený kvůli obavám z případných negativních zkušeností nebo nepříjemné situaci, do které se nechce dostat. Nebo je možné, že je to prostě jen v souladu s její přirozenou povahou? Kdo ví, jak se tato mladá vlčice vlastně vyvine.
Naopak však dokáže být velmi vnímavá. Ačkoli na věci nahlíží spíše černě, má dobré názory a dokáže vám poradit a pomoci, pokud je třeba. Pro své přátele a rodinu je velkou podporou. S pesimismem se pojí i upřímnost, ve které si nebere sebemenší servítky. To, jak věci jsou, jak je vidí a jak je vnímá říká zcela narovinu a bez soucitu, proto je možné, že některé její projevy se zdají být útočné, až zlé, ale nijak zle to nemyslí. Bere to tak, jak to je.
Poslední, co je třeba zmínit, je její soustředění. Pokud je v nějaké konverzaci, nesetrvá moc dlouho, neboť jí většinou zaujmou jiné věci. Nejedná se o nezájem, ráda by si povídala a poslouchala, ale sem tam je to na ní prostě dlouhé, pokud se dotyčný nedostane hned k pointě. Dokáže však s velkou dávkou sebekontroly v těch důležitých konverzacích opravdu pozorně naslouchat. Nicméně poté je většinou velmi vyčerpaná. Socializace je pro ni oříškem.
Celkově lze říci, že Keziah je fascinující kombinací síly, zdatnosti a záhadnosti. Její příběh by mohl být plný rozvoje a objevování vlastní identity a vztahů s ostatními vlky, na které během života narazí.

Borůvkový les. Místo, které bylo pro bezproblémový život jako stvořené. A tak se dva vlci, Aranel a Awarak rozhodli, že svoji lásku posunou o příčku výše a posilní svůj vztah potomky. Netrvalo dlouho, když přišla zima a na Gallireu se snesl sníh. Aranel, po boku svého partnera, v úkrytu porodila malou Keziah. Spolu s ní na svět přišla ještě dvě vlčátka, brácha Arminius a sestra Siberia.
Již od útlého věku bylo poznat, že Kezi je trošku jiná. Nebyla tolik akční, spíše rozvážně seděla a sledovala situaci kolem sebe. Nesnažila se tolik mluvit, jako její sourozenci, ani nevydávala tolik zvuků. Vlastně jako by tam skoro ani nebyla. Držela se vždy spíše stranou, měla ke všemu spoustu otázek, ale neuměla se na nic zeptat.
Postupně rostla a sílila, ale její schopnost mluvit se tak rychle nevyvíjela. Zároveň zjistila, že není jako ostatní, neviděla totiž svět barevně. Viděla jen černobíle. Ale jelikož se s tím narodila, nijak jí to nepřipadalo zvláštní. Postupně se však naučila alespoň nějaká slova ze sebe vydolovat, ačkoli konverzace s ní byla obtížná. Zjistila, že nemá ráda cizí kontakt, raději se stále držela stranou. Ale zato byla velmi trpělivá a učenlivá, vše, co se jí řeklo, ihned vstřebala a dokázala s tím pracovat.
Její brácha Arminius byl úplný opak. Pořád něco musel povídat, lezl jí občas na nervy, ale musela to snášet - byl přeci jen rodina. A sestřička byla fajn, jen s ní nestihla trávit tolik času.
Jak rostla, zjišťovala, že pobyt pouze na smečkovém území není to, co by jí naplňovalo. Chtěla cestovat, poznávat nová místa. Tatínek ji varoval, že vlci jsou nebezpeční, ale i přesto neměla strach se s kýmkoli bavit. Vlastně neměla strach z ničeho. Byla trošku jako kámen, nikdy nedala najevo žádné pocity, nedokázala je ani popsat, ani ukázat vnějšímu světu.
Když už byla o něco větší, zjistila, že má možnost se vydat na vedlejší území k jezeru. Tam potkala vlka, který se jmenoval Varjargar. Byl silný, velký a ona se s ním hned dala do řeči. Tedy, jak se to vezme, moc toho nenamluvila, ale Varja byl fajn a ihned ji ukázal, jak se loví. A tak poprvé překonala své hranice a ulovila myšku, na kterou byla velmi hrdá. A tím pádem mohla být o krok napřed před svým bráchou, se kterým samozřejmě nijak nezávodila, ale byl to fajn pocit. Zároveň ji naučil i plavat, stejně jako později i rodiče.
Když se vrátila zpátky do smečky, s rodiči a bráchou šli k tůňce. Armin tam zahučel a ona neváhala a vylovila ho, když viděla, jak se tam plácá. Neuměl totiž udělat ani tempo a ona už plavání natrénovala, takže měla navrch. Kdyby to bylo možné, Armin by zářil rudě, jak pěnil. Bylo to vtipné. V tom se okolo ní z nějakého důvodu začalo objevovat malé, černé peří. Létalo v její blízkosti, ale pozornost musel strhávat brácha, který se zasekl v keři. A když vylezl, měl cosi omotaného na krku. Měl z toho obrovskou radost, že našel něco, co ani jedna z jeho sester neměla, ale vítězství za originalitu mu zmizelo ve chvíli, kdy se u Kezi na zádech z peříček zformovala křídla. Malá, uhlově černá křidélka s rudými odlesky. To bylo přesně to, co Kezi k životu potřebovala.
Jak rostla, snažila se je naučit ovládat, ale bylo to těžké. Netušila, jak na to a nebyl nikdo, kdo by jí to vysvětlil. Vydala se tedy za Životem, aby jí dal nějaké rady, když po cestě narazila na vlka - Siriuse. Ten byl velmi zvláštní, ale zalíbil se jí. Byla s ním sranda. A díky němu a jeho... dejme tomu, že podpoře, se naučila létat. Došla až na kraj útesu a odrazila se. Mohlo být v sekundě po ní, ale křídla věděla, co mají dělat a ona se s nimi sžila. Přesně tak, jak potřebovala. To se Siriusovi líbilo natolik, že řekl, že si taky nějaké pořídí. Pozn. pro Kezi - musí ho jít někdy navštívit, aby zjistila, jestli je fakt má, nebo jenom kecal.
A tak objevila možnost létání. Cítila se tak svobodně, tak pěkně, že to snad ani nešlo popsat. Bylo to přesně to, co jí naplňovalo a činilo šťastnou. Mohla se dostat kam chtěla, rychle a efektivně. A jak létala, vychytala detaily a začínala být zručnější a šikovnější. A hlavně - vytrvalejší. Rozhodla se tedy vyzkoušet, kam až doletí, a prolétla přes prakticky celou Gallireu. Navštívila různé ostrovy, viděla věci, které někteří vlci za život nespatří a mohla se pyšnit historkami, ze kterých si brácha a dost možná i ségra sednou na zadek.
Vrátila se tedy zpátky do smečky, za rodinou, aby jim mohla všechno říct. Zjistila, že její mamka má ještě vlčata z dřívějška a potkala tak svého bráchu, Aithéra. Nestihla se s ním moc seznámit, ale byla ráda, že se s ním setkala. Měla toho ještě tolik v plánu! Musela najít vlka Varjargara a znovu se s ním potkat, teď, když už byla větší. Chtěla ho více poznat z té dospělejší stránky. A taky navštívit Siriuse v Asgaaru, který prý leží nedaleko. S křídly tam přeci jen bude hned. Potom chtěla poznat více alfu Borůvkového lesa, Baghý, která se taky pyšnila křídly, nebo se více zapojit do rodiny, strávit nějaký čas se sestrou a i s bráchou, pokud už se nechová tedy jako malé vlče. Ale teď přišla na řadu jiná věc, která měla změnit její pohled na svět a každodenní styl života. Začínala ji v životě další kapitola......
Cítila totiž, jako kdyby se v ní něco vřelo. Teplý pocit jí poléval po celém těle a přijít mělo něco, co rozšíří její znalosti a schopnosti. Vidíte taky ten malý, plápolající plamínek?