Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VAK 11. Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

//Aina

Sinéad plánovala do Smrtinýho lesa zanést vánoční náladu. Ne, rozhodně nevěděla, co dělá. O to víc jsem měl procit, že bych měl jít za ní. Třeba se pak alespoň budu moci nabídnout výměnou za ni, až Smrt něčím rozzuří. Jen jsem doufal, že podobně velkorysí nápad nemělo více vlků. Smrt a velkorysost nešla tlapku v tlapě ve všech významech. Když jsem sledoval, jak Sinéad poskakuje a otrhává a skládá dohromady různé materiály, jen jsem jí přímočaře následoval, když jsem si všimnul, že pod jednou větví, ze které vlčice právě úspěšně shodila sněhovou peřinku, se něco zalesklo...
Teď už jsem si byl jistý, že neví, do čeho se pouští. "Ty jsi se se Smrtí ještě nepotkala?" divil jsem se a po skončení jejího vysvětlování jsem se div nerozesmál. Protože to znělo jako vtip. Každý, kdo tu ježibabu z kamenné chaloupky zná, by to jako vtip pochopil. "Nemyslím si, že bude Smrt nadšená, že se jí snažíš vydekorovat to její sídlo. Docela si na té ponurosti a prázdnotě zakládá, řekl bych," chtěl jsem to vlčici rozmluvit, ale ta se nedala. Dokončila své dílo úctyhodné kvality a ještě přidala, aby ke zřícenině získala náskok. Ti mladí, všechno si musí ověřit na vlastní tlapku, zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v jejích stopách, aniž bych přidal. Věřil jsem, že Sinéad nebude až tak bláhová, aby Smrt provokovala.
Dorazil jsem akorát, když Smrt na Sinéad div neplivala jed. Její pečlivě vyrobená dekorace žhnula zeleným plamenem a krátce na to vlčice kolem mě vzala nohy na ramena, jen jsem se za ní ohlédl. "A ty tu chceš co? Že se vůbec odvažuješ mi lézt na oči," syčela podrážděně. "Omlouvám se, věř, že to nebyl můj záměr, jsem pouhý doprovod," hlesl jsem uctivě. Ne, že by to Smrt nějak uklidnilo. "Příště to bude naposled, to jsem ti řekla, ne? Až ke mě příště strčíš čumák, už neodejdeš." "Pamatuji na to, obávám se však, že tvůj bratr má se mnou jiné plány." Při zmínce o Životu div sama nevzplála. Byla naštvaná, hrozně naštvaná. Rozuměl jsem tomu, přeci jen jsem měl být její už dávno. Proto jsem si také udržoval dostatečnou vzdálenost, ve které jsem cítil alespoň trochu bezpečí. Ne, že by mi nemohla ani tak ublížit, kdyby skutečně chtěla. Pochopil jsem, že je nejvyšší čas zmizet. Před tím jsem ale vzal do tlamičky krásný kamínek, nejspíš pěkně cenný, který jsem sebral právě cestou lesem, a pár kroky ho položil před Smrt. "Nezlob se prosím na ni. Ještě neví, jaké vhodné dary se pro bohy sluší," doplnil jsem k dárku. Nečekal jsem, až se Smrt vzpamatuje a jako mrknutím oka už jsem byl ten tam...

//VVJ (přes Galtavar)

Něco se mi zdálo, jistě, ale už si nepamatuji, co. Někdy během toho snění jsem procitnul, ale dal jsem na hlásek, co mě nabádal, abych spal dál, takže jsem se jen s mlaskáním a vrtěním znovu uvelebil a spokojeně dumal.
Podruhé už mě hlásek nenabádal, abych spal. Spíš mě tahal z pelechu ven. A byl to ten samý hlásek, abych byl přesný. V polospánku se vlk nechá tak snadno obalamutit... "Takže jsi ranní ptáče," zívnul jsem a lezl ven z naší tunelo-díry, zatímco Sinéad servírovala snídani, jak to sama nazvala. "Dokonce i jako dravec lovíš," konstatoval jsem nad ulovenými hlodavci. Už jen chybělo, aby jí narost zobák a křídla. Poletovat zvládla i bez nich. Pohledem jsem zavadil o břeh řeky, a oči se mi malinko vypoulily nad tou spouští. Dobrá, takhle dravec úplně přesně nelovil.
"Děkuji," neopomněl jsem na správné způsoby a pak zblajznul nabídnutou myš jako jednohubku. To mé chuťové pohádky spíš rozbouřilo, než uspokojilo. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl ještě hlad. Možná, když mé kosti přežijí v celku bruslení, se budeme moc poohlédnou po něčem výživnějším. To jsem neměl čas se Sinéad prodiskutovat, protože navrhla něco úplně jiného. Znepokojivě jsem se podíval na místo, kde chtěla podniknout kdo ví co. "A jsi si jistá, že to musí být zrovna v tomhle lese? Vidíš třeba... támhle, u jezera! To je taky pěkný les, ne? Nešlo by to tam?" snažil jsem se nabídnout jiné alternativy. Marně. Asi jsem nemusel vysvětlovat, proč se mi zrovna tenhle konkrétní les nezamlouval, ale už jsem se tak nějak upsal, že se Sineád podniknu to zimní dobrodružství, či co, takže jsem nechtěl couvnout. Navíc, já se Smrti nebál. Jen to byl asi poslední tvor na světě, se kterým bych se chtěl v zimě potkat. Nebo kdykoliv jindy, když na to přijde. "No dobře," souhlasil jsem, ale bylo znát, že mám své pochybnosti. "Snad víš, co děláš."

// Jedlový pás

VAK 8. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

// Sněžné velehory (přes sopku)

"Hmm, jestli je schopnost zneviditelnit se výhradně znakem Vlčíška, tak těch Vlčíšků znám několik," zasmál jsem se. Možná byla ta magie skutečně původně jen jeho. Možná se nějak nehezky pohádal se Smrtí a ta si řekla, že jeho moc znehodnotí, když ji začne učit obyčejné vlky. Vztahy mocných bohů vůbec byla zajímavá záležitost. Ale nás smrtelníky naštěstí většinou obcházela, takže jsem to nechal být.
Místo hlubokého bloumání jsem si prostě užil jízdu na sněhu z obrovitánské hory jako nějaké jarní vlče. Vyhrabal jsem se zpod závěje, která mě zastavila a měl jsem pocit, že se musím poskládat. Netušil jsem, kde mám hlavu a kde ocas, než se mi z toho přestala motat hlava. Sinéad to očividně nezastavilo, protože na mě chrlila další salvu slov. Lepší než haldu sněhu, řekl bych. "Se ztracenými věcmi se to má tak, že je najdeš nejlépe tehdy, když je vůbec nehledáš," pronesl jsem. "Možná bychom měli zkusit hledat něco jiného. Na to místo bychom pak mohli narazit jen tak, omylem." Znělo to trochu naivně, jenomže na tom něco bylo. Zkušenosti. Neuměl jsem to vysvětlit, ale takhle to prostě fungovalo. Jako kouzlo. Magie. Jestli v tomhle typu čar měl někdo tlapky, tipoval bych naší starou zelenočernou známou.
"Nebo to uděláme tak," zasmál jsem se, když se Sinéad vrhla do hrabání. Tunely, které jsem si já představoval, se v tomhle množství sněhu jistě postavit nedaly, ale tím jsem jí nehodlal kazit nadšení. "Na ledu jsem nestál už léta," přiznal jsem místo toho a přidal se k hrabání.
Moje rychlost byla opět s tou mladé vlčice nesrovnatelná, i když ji hnalo i obří zapálení, jak bylo znát, kdežto já si dával na čas a spíš se bavil pohledem na to, jak zarytě hrabe, ale občas si dá záležet a jen tak přestane, aby zkontrolovala, že se nám dílo nebortí na hlavu. Snažil jsem se nevinný smích skrývat, ale ne vždy mi to šlo.
To, co na závěr vzniklo, nebyl ani tak tunel, jako díra s pochybně vyhlížejícím stropem, ale alespoň to byla fakt povedená díra. "Podívejme se," pokýval jsem hlavou uznale, "když nemůže Mohamed k hoře..." Sinéad vklouzla ihned dovnitř, kontrola kvality, a jak se uvelebila, vmáčknul jsem se vedle ní. Díra ve sněhu rozhodně nebyla obří jeskyně, ale v obří jeskyni se také dva vlci těžko zahřejí. Takhle si ve spánku alespoň udržíme teplo. "Dobrou noc" zívnul jsem a složil hlavu, abych si také odpočinul. Musel jsem toho využít, protože se zdálo, že jakmile se probudíme, bude chtít Sinéad pokračovat v testování toho, co mé staré kosti ještě vydrží.

// Zubatá hora

Má společnice měla obdivuhodnou dávku trpělivosti, když jsem ji dohnal skoro bez potíží. Bylo mi jasné, že kvůli mě občas schválně zpomalovala. Jak jsem byl na doslech, začala o Vlčíškovi víc přemýšlet. Nenápadně jsem se uculil, ale neprozradil jsem nic. Ale brala to ze správného konce. "Máš pravdu. Pokud může existovat někdo jako Smrt a Život, proč ne Vlčíšek?" připojil jsem se k jejímu filozofování nevině, jakože o tom také vážně přemýšlím. Protože věřit či nevěřit ve Vlčíška, na to si musel každý přijít sám.
Cesta z kopce byla o něco víc nepříjemná, než cesta nahoru. Pořádně to klouzalo a já tomu vzdoroval přesně do doby, než mladou vlčí hlavu napadlo něco lepšího. "Klouzat?" zopakoval jsem zaskočeně, jako bych špatně slyšel, a pak tlapkou ozkoušel klouzavost povrchu. Nebyl jsem ještě plně rozhodnutý, ale také mi nebylo dáno moc na výběr. Sinéad se do toho vrhla po hlavě - doslova. "Tak to být na svém místě zpomalím, nebo jsme oba o hladu," zažertoval jsem ohledně trestu pro poraženého a hupsnul jsem břichem napřed do sněhu, abych mohl vlčici následovat alespoň poloviční rychlostí, kterou se valila dolů ona. Byla to vlastně legrace. Kdyby nehrozilo, že budu mít tlamu plnou sněhu, zubím se nadšením celou tu jízdu. Kdo řekl, že je stáří překážkou v tom užít si taky trochu zábavy? Sinéad měla pravdu. Tenhle způsob cestování byl o dost efektivnější!

// Aina (přes sopku)

VAK 7. Udělej někomu radost dárkem

// Gejzírové pole (přes velehory)

Tlumeně jsem se zasmál, když mi Sinéad sdělila své veliké tajemství se šplháním do kopců. Trochu mě to uklidnilo, že nás tedy nečeká dlouhý výšlap, i když já měl tedy výšku nevýslovně rád. Inu, dělal jsem předčasné závěry. Cesta se stále svažovala vzhůru a Sinéad se rozhodně netvářila, že plánuje zastavit a nejít dál. Sám jsem funěl do kopce - tedy, snažil jsem se nefunět. Možná jsem si hrál na starého dědulu, ale pořád jsem se snažil si namluvit, že na to mám a je to skutečně jenom hra.
Po nějaké době stoupání se ukázalo, že jsme asi nebyli jediní, kdo si udělal výlet do hor v těch nejméně vhodných podmínkách. V uších mi zazněl zvonivý hlas. "Ale, to je přeci-" spustil jsem, ale nejspíš dost potichu, unaven ještě tím šplháním, protože Sinéad se chopila slova dřív, než jsem stačil větu dokončit. Dobrá, usmyslel jsem si a postavil se kousek od ní, abych viděl, jak se situace vyvine. Celou dobu jsem se jen tiše usmíval, zatímco Sinéad vedla s Vlčíškem diskuzi. Nepřekvapoval mě směr, kterým se ubírala.
Když to Sinéad nakonec zabalila a rozešla se pryč, nevydržel jsem to a musel se zasmát nahlas. "Omlouvám se. Vypadá to, že ani zde né všichni věří." Vlk se na mě obrátil. "A ty mi věříš?" "Copak se na Gallirei neděje spousty mnohem neuvěřitelnějších věcí, než je zjevení vánočního ducha na vršku nejvyšší hory široko daleko?" Vlčíšek se tvářil, že ho to přesvědčilo. "Řekneš jí to?" ukázal na postupně se vzdalující Sinéad. "Měl bych?" odpověděl jsem mu otázkou, načež jsme si s Vlčíškem vyměnili dlouhý pohled, ve kterém jsme se mlčky shodli na odpovědi.
Možná jsem byl zesláblý, ale využil jsem toho, že už tu sám o sobě vítr dost foukal. Za pomoci větru jsem pak vehnal vír do závěje sněhu a vyhnal jím sníh do výšky. Když vítr v tom místě ustal, stála tam vysoká kopa sněhu podobná vlkovi, který seděl hned vedle ní. Byla to Vlčíškova sněžná podobizna. "Užij si zimu, Vlčíšku. Přeju ti, ať máš vedle sebe stále někoho, kdo v tebe uvěří," mrknul jsem na vlka, ducha, zjevení... a vydal se za Sinéad, aby na mě nemusela dlouho čekat kdo ví kde.

// Sněžné hory

VAK 14. Ohřej se u gejzírů

// Zrcadlové hory (přes hvozd)

Sinéad přijala mou staříčkovskou výzvu. Vlastně se zdálo, že byla přesvědčená, že to nedokážu zahnat do takového extrému, aby z té hry musela odstoupit. Nechtěl jsem ji skutečně prudit, ale trocha neškodného dramatu by mohla být v pořádku, ne? Přeci jen si o to sama řekla. Využil jsem tak první příležitosti a začal hrát, nutno podotknout, že to nebylo nic nervy drásajícího, ale Sinéad se úkolu péče o staříka zhostila s lehkostí. Nabídla mi pomoc při chůzi a dokonce nečekala na odpověď, prostě se zjevila vedle mě, aby mě podpírala. "To je od vás milé, slečno, to víte, takový náklad se hned lépe nese ve dvou," upustil jsem rozvrzaným hláskem, který jsem nakonec doplnil smíchem.
Nechal jsem se vést lesem. Moc se mi nepozdávala ta historka s tím, že by zasněžené kopečky měly být někde tady. Pokud mi paměť dobře sloužila - ale to už nebyl zrovna důvěryhodný zdroj - nic takové jako kopečky tu v lese nebylo. Ani kolem něj. Hory, možná. "Takže že ty tunely vznikly sami od sebe? To je... podivuhodné." Pokýval jsem uznale. Sinéad do toho byla tak zapálená, že jsem neměl to srdce jí její teorie vyvracet. Však brzy oba přijdeme na to, kde je pravda.
A také, že přišli. Přišli jsme na planinu, kde nebylo po kopečcích ani památky. Ale bylo tu něco jiného a vlčice se k tomu hned vrhla. "Sinéad, počk-" chtěl jsem ji varovat, protože moje těžké zkušenosti zahrnovaly i tyhle záhadné díry, ale mé reflexy nejsou, co bývaly. Vlčice naštěstí stihla uhnout právě v čas. Přidal jsem, abych byl brzy hned u ní. "Jo, jo, viděl. To bylo - uff - trochu těsné," vydechl jsem úlevou, že se jí nic nestalo. "Něco mi říká, že tohle nejsou ty tunely, co jsi měla na mysli," troufnul jsem si hádat.
Zatímco byla Sinéad fascinovaná tryskající vroucí vodou, dovolil jsem se povalit na zem, které byla od teplých proudů příjemně zahřátá. Celé mé stařičké tělo pocítilo tu úlevu, kterou způsobovaly zahřáté ztuhlé svaly. Tunely to možná nebyly, ale i tak se mi líbilo, co jsme našli. Sinéad zdá se nebyla tak moc zaujatá gejzíry, aby zapomněla na původní plán a navrhla řešení. Následoval jsem pohledem směr, který naznačila a hlavu stále zvedal a zvedla, protože to bylo pořádné pohoří, které našla. "Ptačí perspektiva, hm? To se mi líbí," schválil jsem a postavil se zpátky na nohy s o něco větší svěžestí, než jsem se táhnul celou tu dobu. Naštěstí mi vlčice připomněla, že mám hrát křehkého staříka na pokraji sil, když mi nabídla, že mě tam dotáhne. "Jestli se opravdu chceš rozhlédnout až z toho nejvyššího vršku, obávám se, že jiná možnost nám ani nezbývá," hlesl jsem naoko zdrceně, ale zatím se rozešel po svých. Ono to s tím táhnutím byla legrace taky jen napůl, takže jsem se rozhodl její síly zatím šetřit.

// Zubatá hora (přes Sněžné velehory)

Sinéad se snažila tohle divadlo hrát se mnou. Nemohl jsem lhát, trochu mě těšilo, když to nevydržela tak dlouho bez smíchu, jako já. I když jsme se ve finále smáli oba. "To víš, zrovna jsi se trefila do mé volné chvíle," prohodil jsem nonšalantně, jako bych měl jindy nějaké velkolepé plány. Tedy, měl. Už nemám. Měl bych si nějaké zase vymyslet, protože život bez cíle nevedl k ničemu dobrému. Ale ty pro mě něco máš, nemám pravdu, Živote?
"Tak snažit, říkáš? Mám to snad brát jako výzvu? Stačí říct. Uvidíme, jak nesnesitelně staříčkovský dovedu být," oplatil jsem vlčici široký úsměv, který by jistě někoho mohl přimět svá slova rychle přehodnotit. Mimo to, "takový kopečky" nebyl zrovna konkrétní popis a donutil mě zadržet smích. Protože by bylo neslušné v takové případě vyprsknout smíchy. Prskat smíchy je neslušné v každém případě.
"Sněhové tunely?" zpozorněl jsem. "Takový sněhový tunel... ten už jsem pěkně dlouho nepostavil. Myslím, slečno, že jste mě získala pro svou věc!" oznámil jsem rozhodně. Zdálo se, že mě ten nápad zaujal víc, než bych sám čekal. "Dobrá, jdeme hledat kopečky," zasmál jsem se, protože mi ten popis stále přišel k popukání. Sinéad na to hbitě vyrazil kupředu, i když jsem měl určité podezření o náhodné volbě jejího směru. "Zpomal, zpomal, nezapomeň, že s sebou táhneš léta zkušeností," zavolal jsem za ní tím nejchraplavějším, nejstaříčkovatějším hlasem, který jsem dovedl napodobit, a chvíli se za ní hrbil a belhal, než to i na mě začalo být moc namáhavé a nahodil jsem normální chůzi. Ta se pořád vlčici nemohla v rychlosti rovnat, ale alespoň to nevypadalo, že s každým krokem vydechnu naposled.

// Gejzírové pole (přes Výchovní hvozd)

Dlouho jsem s nikým nemluvil, takže mi jistě nikdo nemohl mít za zlé, že jsem si nenechal ujít příležitost chytit Sinéad za slovo. Na oko jsem se zatvářil velmi překvapeně. "Opravdu? Bydlíš? Tady?" ptal jsem se nevěřícně a pak si velice důkladně začal obhlížet balvan, ze kterého na mě ještě před chvíli shlížela. Tvářil jsem se lehce kriticky. "Inu já bych spíš preferoval útulnou jeskyni vystlanou mechem a kožešinami, ale dnešní mládí má asi o dost nižší nároky." Položil jsem tlapu na studený kámen a po chvíli ji vrátil zpět na zem do sněhu. Obrátil jsem se na Sinéad s dramatickým akceptujícím výrazem, že ji rozhodně za tuto volbu nebudu soudit. Pak už jsem to nevydržel a tiše se zasmál.
"Znám jedno místo," spustil jsem, ale pak jsem si také vzpomněl, že jsme se Sigym nevyřešili absenci stropu. Jeho úkryt byl tak ideálním místem pro odpočinek v teplých měsících, ale v zimě moc užitku nenabízel. "Ale to není na zimu úplně vhodné. Věřím ale, že když bude potřeba, nějaký úkryt si najdu," ubezpečil jsem vlčici, aby o mě nemusela mít starost.
Pochválil jsem jí i odznaky, svým způsobem, což ji zjevně potěšilo. A rozesmálo v jednom. Tak to mělo být.
"Hm, to od nich nebylo moc hezké," přikyvoval jsem nespokojenému vzdechu vlčice. A pak jsem to byl já, kdo tentokrát převzal onen vznešený důležitý postoj a významný hlas. "Nebojte se nic, mladá dámo, neb jste právě našla svého zachránce, který vám mile rád propůjčí svou společnost a všechna moudra o zimě, co jich jen za svůj dlouhý život nasbíral." Teatrálnost mých občasných výstupů se dala popřít jen stěží. "Jen, abys potom nelitovala, že ses nerozutekla spolu s ostatními," zasmál jsem se již normálně. "Takže? Je nějaké místo, které bys chtěla navštívit obalené v kouzle zimy? Co máš na zimě nejraději? To by mohl být dobrý začátek," vybídl jsem ji laskavým úsměvem, ať spustí.

VAK 1. Chytej vločky na jazyk

Počastoval jsem vlčici pozdravem, jak se sluší a patří. Čekal jsem nějakou odpověď, to ano, ale co se následně stalo, to bych nepředpověděl. Na okamžik jsem zaskočeně zamrkal, pak jsem se ale zaposlouchal, protože to vypadalo, že se to ještě vyvine zajímavým směrem. Musel jsem se držet, abych pobaveně nepovytáhnul obočí. Sinéad - tedy pardon ne, sám velectěný duch Vánoc - se při svém kázání zakuckal, ale statečně to překonal a vykašlal ze sebe i zbytek svého požehnání. Když mě pak dodatečně začala zasypávat sněhem, zašklebil jsem se, jak se mi dostával do očí a všude.
Oklepal jsem se, abych ze sebe sněhové požehnání dostal dolů. "Čím si jeden potulný starý vlk zasloužil takového přání od samotné ducha Vánoc? Ne, že bych si stěžoval. Jestli bude tahle chumelit ještě dlouho, každé takové požehnání se mi bude hodit," hlesl jsem pobaveně. Neubránil jsem se a také se oblíznul, abych ochutnal letošní sněhové vločky, co mi ještě zůstaly na čumáku. Jako mladý jsem si myslel, že vás ve stáří všechny tyhle drobné blbůstky přejdou. Nepřejdou. Chytání sněhových vloček je zaručená zábava v každém věku, pokud tedy nejste už od přírody zaprdnutí bručouni. Vystrčil jsem proto jazyk ještě několikrát, nachytat na něj vločky byla v takové chumelenici hračka.
"Hmm," přikývnul jsem souhlasně na její nadšená slova. "Skutečně. Vypadá to, že tě Gallirea opravdu okouzlila, když se tu stále potloukáš." Dopřál jsem si chvíli, abych si ji mohl pozorněji prohlédnout. Zdálo se mi, že má na vlka podivně rozčepýřené uši, ale třeba za to mohlo jen to její zimní dovádění a můj zhoršující se zrak. V čem mě mé oči však jisto jistě nešálily, byla barva zdobící její kožíšek. "Novinka?" zeptal jsem se a pokynul na znaky táhnoucí se po celé délce její tlapy. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli, to mohla být pěkně stará novinka. "Vypadá to dobře. A taky trochu jako varování, že není radno si s tebou zahrávat," zatvářil jsem se významně, jestli to byl či nebyl účel té kresby. "Rád bych vás, mladá válečnice, ujistil, že pro vás rozhodně žádnou hrozbu nepřestavuji. Jsem možná starý, ale ne blázen, abych se pouštěl s tak mocnými soupeři do křížku," dramaticky jsem o krůček ustoupil a sehnul podřízeně hlavu, než jsem pohled zase zvednul k vlčici a malinko se ušklíbnul. Pak jsem se narovnal a jazykem rychle slíznul ze vzduchu další vločku. "Neměl jsem v plánu tě vyrušit při svačině," mrknul jsem na ni.

VAK 1. Vyruš přezimující zvíře

// Kaskády (přes hvozd)

Nemohl jsem se ztrácet v příjemném chladu a vůni zimy ve vzduchu příliš dlouho. Nohy mi skutečně začínaly přimrzat k zemi a vůbec se o celé mé tělo pokoušel mráz. Musel jsem se hýbat, abych se zahřál, a doufat, že narazím na něco k snědku, abych trochu obnovil svou zásobu tuku. Být takhle vychrtlý na zimu mi nedávalo nejlepší šance na přežití.
Dorazil jsem do hor a byl rád, že nešlo o žádné strmé šplhání. Měl jsem kopce rád, to ano, ale takovou zásobu energie, kterou by stoupání do vysokých kopců vyžadovalo, jsem neměl. S mým postupem hlouběji do kopců jsem si však začal uvědomovat, že tu nejspíš nenarazím na moc dostupné kořisti, kterou bych ve svém současném stavu mohl ulovit. "Měl jsem zůstat v tom lese," prohodil jsem a ohlédl se za sebe na hvozd, kterým jsem právě prošel.
Bylo ráno, tma ustoupila a zem začal zasypávat první letošní sníh. Přemítal jsem v duchu, kolik ho asi napadne letos a jak namáhavé se bude jím brodit. Možná bych měl zkrátka celou zimu strávit v nějakém lese, hezky krytém, takže tam nebudou tak nezdolné sněhové závěje.
Rozešel jsem se dál a najednou mi tlapa zapadla mezi kamení. Překvapeně jsem rozevřel oči a tlapu opatrně vytáhnul. Nebyla zaklíněná, jen zem pod ní nebyla dost pevná. A z pod rozbitého kamení něco vyběhlo. Myš. Rejsek. Plh. Těžko říct. Sledoval jsem, jak peláší do dálky a ani se ho nesnažil chytit. Byl jsem totiž nanejvýš zaskočen tím, že se to zvíře schovávalo zrovna tady. Kdo by se pokoušel přezimovat pod hromadou kamení? Ať už doběhne kamkoliv, bude mu tam určitě lépe, než tady. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, jako bych říkal "ach ti mladí". Zjevně se to teď mohlo používat i na jiné živočišné druhy. A když jsme u toho mládí...
Následoval jsem hlas, který se začal po horách rozléhat. "Někdo se na zimu skutečně těšil, jak se zdá," pronesl jsem pobaveně, pozorujíc vlčici skotačící bez zábran na nějakém balvanu. To já už si dovolit nemohl. "Zdravím. Sinéad, jestli mi paměť dobře slouží, že? Dlouho jsme se neviděli," obdařil jsem vlčici vřelým úsměvem.

VAK 4. Obdivuj krásu zimy

// Útočiště

Prolezl jsem uzoučkým průchodem šikovně schovaným za vodopádem. Nebylo to ani tak obtížné, protože hubenější už jsem snad být ani nemohl. To by mohl být takhle na začátku zimy docela problém.
Že začíná zima mi bylo jasné hned, jak jsem vylezl zpoza vodopádu, který sice ještě nezamrznul, ale dělal vstupu do úkrytu příjemnou zástěnu, za kterou se jen tak dotěrné vnější počasí nedostalo. Teď mě ale ovanul mrazivý vítr a hravě se mi dostal pod kůži, až jsem se chladem zachvěl. To jsem se nemohl probudit po zimě, když už? Živote? Slyšíš? Mohl jsem to v klidu přezimovat, víš, natahoval jsem se v myšlenkám k samotným bohům, ale jak jsem bratra Smrti znal, jen by se pobaveně smál. To bylo v pořádku, tak to totiž mělo být. Ve skutečnosti jsem se na něj nezlobil. Nezlobil jsem se na nikoho.
"Co pro mě ještě máš, Živote?" hlesl jsem tentokrát nahlas se zdviženou hlavou a od tlamy se mi krom slov vyhrnula pára. Dech se stával v takových teplotách viditelným a já nemohl od té mizející páry odtrhnout zrak. Další zima. Vydechl jsem ještě jednou, tentokrát mlčky, a znovu putující dech pozoroval, než se rozplynul. Zavřel jsem oči a vnímal mnohem pozorněji ostatními smysly. Chladný vzduch se mi dral do čumáku a naplňoval mě sladkými vzpomínkami na zimní radovánky. I když krajina kolem ještě nebyla zakrytá sněhem, ve vzduchu se vznášela jeho předzvěst. Se zavřenými zraky bylo tak snadné si představit, že jste uprostřed bělostné pohádky. Ale já si nic takového nepředstavoval. V hlavě jsem měl obraz okolí přesně takový, jak ve skutečnosti byl. Opět se do mě opřel mráz a donutil mě oči opět otevřít. Vzhlédl jsem tak vzhůru na jasnou zimní oblohu. Nebylo divu, že mrzlo, když oblohu nezdobil jediný mráček, za to miliony jasných světélek byly přesně tam, kde byste je čekali.
Možná mi začínaly tlapky lehce přimrzat k zemi, ale já se přemohl tu ještě chvíli jen tak bez hnutí stát a užívat si krásu zimy. To mě opět přimělo pozvednout koutky. Vlčata krásu zimy spatřují nejspíš jen ve sněhové nadílce. Starší vlci v ní vidí spíš potíž v přežití a krásu hledají jen těžko, i když i oni umí uznat půvab zamrzlých obrazců na jezerech či rampouších. Zima ale byla mnohem víc než jen sníh a led. V zimě se celá krajina měnila. Byla tišší. Záhadnější. Nelítostnější. A dokázala vlky semknout tak, jako žádné jiné období.

// Zrcadlové hory (přes hvozd)

(193)

S dlouhým zívnutím jsem se probudil. Jak jsem zvedl své rozlámané tělo ze snad nekonečného spánku, pečlivě jsem se protáhnul, abych rozehnal krev hezky do všech konečků svých končetin. Na závěr jsem se oklepal a rozhlídl po okolí, aniž bych ho skutečně vnímal. Spíš jsem jen tak koukal, ale neviděl. Zpola jsem ještě byl vědomím jinde. Bylo to zvláštní, jako bych tu byl, i když už bych tu být neměl. A teď jsem neměl na mysli nějaké konkrétní místo. Spal jsem... a dlouho. Bylo s podivem, že jsem se vůbec ještě probudil, ale možná to tak mělo být. Možná ještě musím něco na tomto světě vykonat, než si mě černá dáma odvede na věčnost. Nebo jenom nechce, abych jí na té věčnosti příliš mudrloval, tak se to snaží schválně oddálit. Ztuhlé koutky se mi malinko zdvihly do úsměvu. Ano, i to by bylo možné.
Konečně jsem začal vnímat, kde jsem se to probudil. Bylo tu prázdno a pusto. A mělo tu být o to prázdněji, protože jsem se vydal směrem k východu.

// Kaskády

(192)

// smečka 2/8 - vhodné místo pro úkryt

Tohle vypadalo jako skvělé místo, nechtělo se mi ho moc měnit, i když jsem tušil, že až přijde zima, možná se tu bude muset provést více změn, než teď plánujeme. Jak jsme ale procházeli kolem řeky a vodopádu, a jak jsem znal okolní nepříliš hustý porost, bylo vlastně zázrakem, že tu nějaký takový úkryt vlastně byl. Nedovedl jsem si představit jiné místo v okolí, které by k tomuto účelu mohlo sloužit lépe. To už bychom leda museli hledat úplně jinde. Vážně, koho by napadla jako první možnost vodopád? pousmál jsem nad svými myšlenkami a nadzdvihl jedno obočí, když Sigy zmínil Života. "Proč doufáš? Nelíbilo by se ti mít na svou stranu nakloněné samotné božské síly?" znatelně jsem vtipkoval. Život měl určitě důležitější věci na práci, než za zdejší vlky hledat jejich úkryty. I když možná se pokoušel stíhat i to.
Na květinu jsem se dál nevyptával, taková prostá odpověď mi pro teď stačila. Byl jsem už dost letitý, abych věděl, že některé květiny mají na vlkovo zdraví blahodárné účinky, přestože mé představy se tady s realitou nejspíš trochu rozcházely. Jenomže to zjištění se mi osud rozhodl odsunout na později.
Sigy začal navrhovat se mnou a já se do toho začal s každým slovem a nápadem ponořovat čím dál tím hlouběji. Pozorně jsem poslouchal a zároveň si snažil jeho návrhy představit, zatímco jsem mimoděk přikyvoval. "To by šlo, to by šlo," mručel jsem si spíš pro sebe pod čumák. Pokud by tohle místo bylo zakryté kořeny, které by Sigy ovládal, měli jsme i tu zimu vyřešenou. Až by sem začalo hodně soukat, stačilo by kořeny zatáhnout celý strop. A v létě jej zase otevřít. Sám jsem se přistihnul, jak žasnu nad tou magickou vymožeností, neb jsem ji sám nikdy tolik nevyužíval. Skutečně, magií vzduchu si moc bytelných úkrytů nevytvoříte.
"Tak to zní jako plán!" odkývnul jsem nadšeně. "A jestli to bude fungovat nezjistíme, dokud to nevyzkoušíme, tak hurá do toho!" vyrazil jsem hbitě k výklenku, kde jsem měl přiložit i své tlapky k dílu, ale rychle jsem se zase zarazil. "Můžu kopat, zatímco budeš provádět svoje čáry, že ano? Houkneš na mě, když by to vypadalo, že nás to tu pohřbí, jo?" mrknul jsem na něj z legrace, i když jsem to myslel tak na půl vážně. Vlezl jsem do výklenku, že si ho prohlédnu. "To s tou skálou... magie země skálu neupraví?" mířil jsem svou otázkou na žíhaného, ale vzhledem k tomu, že jsem při tom měl hlavu zabořenou ve výklenku, těžko říct, zda ji vůbec postřehnul.

(191)

// Kaskády - 1/8 pohovořit se zakládajícím členem

Mrkal jsem na Sigyho celkem překvapeně, když jeho způsob, jakým tohle místo objevil, bylo "náhodou". Úkryt nejvyšší potřeby, že by? O tom už jsem slyšel. Jsou to zapadlé jeskyně a nory, které byste nikdy nenašli, kdybyste je hledali jen tak, ty vám do cesty musí přivát sám osud, když je skutečně potřebujete. Sigy si možná nahnul osud na svou stranu a ani o tom netuší. "Štěstím, hmm," zabručel jsem si pro sebe a nenápadně se nad tou myšlenkou pousmál. Třeba ho tady ještě trochu zůstalo i pro smečku.
Protahoval jsem se dál Sigymu v patách a v hlavě už plánoval, co tady bude potřeba upravit. Aby se sem vešla smečka, i kdyby nebyla veliká, takhle to tu zůstat nemohlo. Chtělo by to trochu víc místa a zbytek... zbytek budou maličkosti. Bylo to zvláštní, ale žíhaný jako by se tady najednou pohyboval rychleji, než venku. Nebo se mi to jenom zdálo? Do čenichu mi zavál nový pach, nijak silný, ale domyslel jsem si, že vycházel z té květiny, která se doslova rozkvétala před očima. Další otazník do sbírky. "Co je to za kytku?" vyzvídal jsem, když už se o ní i žíhaný zmínil.
A zatímco se vlček spokojeně povaloval po zemi, začal jsem obcházet prostor bez stropu. Sigy navrhl si strop pořídit, ale na mě popravdě takové otevřené místo udělalo dojem. V zimě se tu teplo neudrží, varoval jsem sám sebe. "A před deštěm se tu taky vlk neschová." Došel jsem při svém průzkumu od záhonků až po něco, co úkryt aspoň připomínalo. Docela malý výklenek, který však nebyl stavěný, aby posloužil celé smečce. Po průzkumu jsem se vrátil zpět k Sigymu a dovolil si k našemu velkolepému plánovaní také ulehnout. Netušil jsem, jak moc to mé nohy potřebovaly, než jsem je konečně zbavil tíhy zbytku těla.
"Uff," vydechl jsem úlevně. "Obávám se, že s magií země ti nepomůžu," hlesl jsem omluvně. "Ale strop... popravdě se mi to tu líbí tak, jak to je. Je to jako... malý osobní svět uvnitř jiného světa," zazubil jsem se. "Myslíš, že by namísto zakrývání celého otvoru šlo třeba prohloubit támhle ten výklenek? Zvládla by to magie země tak, aby nám to celé nespadlo na hlavu?" zastříhal jsem tázavě ušima. Mohl jsem podávat nápady, ale jejich využitelnost musel schválit někdo, kdo tomu snad trochu více rozumí. "Kdybychom upravili jen to místo na ukrytí, mohl bys tu záhonky nechat. A pak mě o nich taky něco povědět, abych mohl přiložit tlapku k dílu," nabídl jsem se do práce. Kdo říká, že starý vlk se novým kouskům nenaučí?

Sigy mě vedl dost prazvláštní cestou k místu, kde bych tedy žádný úkryt nečekal. Vážně jsem byl zvědavý, co se z toho vyklube, protože zatím jsme šli vstříc vodní stěně vodopádu. Nebo že by... Nemusel jsem svou myšlenku ani dokončit, protože žíhaný se zastavil a přišla dramatická chvilka, kterou jsem samozřejmě dokázal plně ocenit. "Páni," vydechl jsem ohromeně, i když jsem si už pomalu dával dvě a dvě dohromady. Pořád to bylo velice kreativní, jen mě to nikdy nenapadlo. Možná mi k takovým vynálezům chybělo to důležité - magie vody, ale přeci! Prošel jsem vytvořeným průchodem do chodby schované za padající vodou a uznale při tom pokyvoval hlavou. "Jak jsi to tady vůbec našel?" hlesl jsem, než mě napadla jiná možnost. "Nebo jsi to tu taky sám vytvořil? Celé?" Domníval jsem se, že někdo mocný s magií země by to jistě dokázal. Nemohl jsem si pomoci a rozhlížel se kolem. "Určitě... určitě to bude fungovat! Je to skvělé místo. Jsem ohromen, pokud by to nebylo poznat," zazubil jsem se zpátky na žíhaného. ALe mé nadšení z tohohle místa bylo těžko zaměnitelné za cokoliv jiného. Ohromení jsem neplánoval skrývat a dál se sunul chodbou za Sigym. "Vzpomínám, vzpomínám... říkal jsi něco o tom, že si necháváš růst květiny?" vyzvídal jsem dál, než jsem měl možnost to na vlastní oči zahlédnout.

// Útočiště