Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mně se zdálo mé vysvětlení s tím mývalem docela logické, ale Filián se proti němu obořil, jako bych tvrdil, že je bobr nebo něco podobného. Neměl jsem v plánu se s ním dohadovat o jeho druhu, pokud chtěl být mývalem, byl tedy mývalem. Přikývnul jsem tedy souhlasně ke slovům Sinéad, která ho ujišťovala, že mu jeho původ věříme.
Ale tvoreček přeci jen uhodil šišku na hlavičku. "Na tom něco bude. Moc zvířat z jiných druhů jsem nepotkal, se kterými bych si mohl takhle povídat," přiznal jsem zamyšleně. "Moc zvířat" pochopitelně v tomhle významu znamenalo, že Filián byl vlastně první. Byl to další z triků zdejší krajiny? Mohli jsme teď mluvit s jinými zvířaty? Dělalo se mi lehce nevolno z pomyšlení, že bych měl ode dneška lovit další tvory, co mi rozumí a já jim. "Znáš ty ještě někoho, kdo by nám rozuměl, nebo jsi to jen ty?" vyzvídal jsem od mývala s dlouhým mývalím rodokmenem.
Chtěl jsem být jen nápomocný a dovést našeho malého chráněnce zpátky do bezpečí. Nečekal jsem, s jakou vlnou nesouhlasu k tomuto nápadu se setkám. Vykuli jsem na dvojici oči, protože se oba tvářili, jako bych je klidně k tomu mývalímu úkrytu mohl mrknutím oka teleportovat, kdybych chtěl. Věděli, že takovou moc nemám, že? Pobaveně jsem pokrčil rameny. "Když oba cítíte, že to tak má být, nebudu vás přeci nutit," pousmál jsem na Sid, která už si na Filiána dělala nároky. "Jen myslete na to, že to může být opravdu nebezpečné. Jestli zůstaneš s námi, tedy hlavně se Sid, budeš prakticky neustále mezi vlky a některým z nich bude jedno, jestli s námi umíš mluvit nebo jsi něčí kamarád," zopakoval jsem varování mývalovi a pak se zvednul na všechny čtyři. "Takže když ne mývalí brloh, kam jinam si to namíříme?"

Tvoreček byl zcela bez zábran, jak se zdálo, a tak jsem mohl přestat být přehnaně opatrný, ale stále jsem to přeci jen byl ten milý a přátelský já. Jak jsem se v jeho velikosti krčil, tak zatímco tak srdnatě řečnil, jsem si z toho lehnul. Byla to dost pohodlná poloha a zároveň jsem měl hlavu stále vztyčenou, protože jsem pozorně poslouchal. Mýval se nakonec představil jako... Filián Podšívka. Dobře, to bylo pořád dost neuvěřitelné. Sinéad se mu taky představila a pak začala klást otázky, na které jsem nebyl schopný dost dobře odpovědět.
"Mají," odsouhlasil jsem její domněnku, "možná je to nějaký poddruh mývala? Nebo nějaký kříženec. I to se děje, že se spolu občas zkříží druhy, co by normálně neměli." Snažil jsem se tomu přijít na kloub, než jsem se obrátil zpátky k mývalovi Filiánovi. "Jsem Kessel, velmi mě těší," jemně mu pokynul hlavou na seznámenou. "Obávám se, že tvá máma měla pravdu, k vlkům by ses opravdu takhle přibližovat neměl. Většina vlků není taková, jako my. A troufnu si říct, že za jiných okolností jsme tě mohli zkusit sežrat i my," upozornil ho a ohlédl se na Sinéad s výrazem, ve kterém mohla snadno číst, že byl teď opravdu rád, že ty jiné okolnosti neproběhly, protože mohl být s Filiánem velmi rychle konec. "A co teď vůbec s tebou? Ta voda tě musela odnést pěkně daleko od domova. Máme tě doprovodit zpátky?" zeptal se mývala nemývala, ale tázavý pohled směřoval i k vlčici, jestli by byla vůbec ochotná něco takového podniknout.

Ještě jsem se vydýchával. "Živý," odvětil jsem krátce mezi popadáním dechu Sinéad. Dodávat "zdravý" jsem ani neplánoval, nebyla by to tak docela pravda. Připadal jsem si, jako bych utíkal od spárů Smrti celý den. Jeskyně. Sopka. Voda. Trochu mě děsilo, co bude dál a jak reálné mi to přišlo. Vážně po mně šla? A jenom po mně? Ohrožoval jsem Sinéad tím, že byla se mnou?
Můj proud myšlenek narušil třetí hlas, když tu žádný třetí hlas být neměl. Zadíval jsem se na toho mývala, nebo tedy to, co mývalem bývalo, jak se to kroutí u nohou vlčice a vděčně ji objímá. Jestli ona neměla slov, tak jsme byli dva.
"Fakt divnej den," zopakoval jsem slova vlčice, stále ještě s rozčarovaným výrazem na čumáku. Nedovedl jsem rozluštit, jestli mluvící zvíře, které by normálně mluvit nemělo, je dobré nebo špatné znamení, jestli to vůbec znamení je. "Ehm, zdravím," odkašlal jsem si ledabyle, abych na sebe tvora upozornil a pak jsem se sehnul do jeho výšky. Snažil jsem se působit tak, abych ho nevylekal. Tedy, on se očividně nebál, protože se u nás nějak ocitnul úplně sám od sebe a teď taky nebral do zaječích, ale pořád jsem si byl vědom toho, že jako vlk jsem tady z nás já ten, co by mohl nahánět strach. "Ty nám rozumíš?" zeptal jsem se opatrně pro jistotu, kdyby jsme třeba jen měli po tom všem se Sid sdílené halucinace nebo něco podobného.

// Aina -> VVJ -> sem teleport od Osudu

Z posledních sil jsme se potáceli od řeky pryč. Chvíli to trvalo, než jsem začala cítit zase čerstvější vzduch a také, že účinky toho papuchu ustupují. I tak to nebylo okamžité a já si musel dávat pozor na prudké pohyby a vůbec, aby se mi nohy nepletly. Když jsme se Sineád zastavili u jezera, zůstal jsem stát a zhluboka se vydýchával, zatímco svět zase začínal nabírat ostřejší tvary a v hlavě mi přestávalo hučet. Páni, to byl ale hloupý nápad, proč jsem si toho nevšiml hned, bědoval jsem nad sebou. "Jo, dobrý, a ty?" odpověděl jsem Sid a prohlédl si ji, jak na tom je. Neodpustil bych si, kdyby se něco stalo kvůli mé chybě i jí, ale vypadala, že to zvládne. Oba to zvládneme. Nejdřív ty jeskyně a teď tohle. Jestli nad námi někdo nedrží ochranou tlapku, tak jsem si naší kliku nedovedl vysvětlit.
Sineád zkoumala to zvíře, se kterým se celou dobu nestala a bylo to opravdu... zvláštní. To, jak se k němu chovala. Mlčky jsem sledoval, jak do něj šťouchá jemně, jako by se mohl rozsypat. Ale zvířátko na šťouchání neodpovídalo. A pak Sid řekla, že je mrtvé. Vypadala z toho opravdu zdrceně a kdo jsem byl já, aby ji soudil? "Sineád..." vydechl jsem posmutněle a přišel k ní blíž, zatímco vlčice přecházela do pláče. "Je mi to moc líto," hlesl jsem jemně a přitisknul jí čumák k tváři, aby věděla, že tu jsem pro ni, ať už se tu dělo cokoliv.
Vzlyky vlčice najednou začal prostupovat šum, který se rychle blížil. Zdvihl jsem hlavu směrem, odkud přicházel, ale víc jsem nestihl, než nás všechny smetla voda.

V proudu jsem zápasil o svůj život a zároveň se snažil nespustit z očí Sineád. Jestli se i z tohohle máme dostat, tak jedině oba. Takhle nám to do teď vycházelo, ale řeka nás nechtěla pustit ze svých spárů. Bylo to vyčerpávající. Netroufnul jsem si na vlčici volat, abych se nenalokal, ale snažil jsem se dostat k ní, abych jí pomohl pak nasměrovat se ke břehu. Určitě jsme do sebe párkrát v té vřavě vrazili. Nakonec jsem jí čapnul za zátylek a pomohl jí dostat se na břeh. Voda nás odnesla pěkně daleko.
Teď jsem stál a vykašlával vodu. Ne, raději jsem si sednul. Sípal jsem a snažil se popadnout dech. Přední nohy se mi viditelně třásly. Měl jsem dost. "Sid... dobrý?" byl jsem nyní na řadě s touhle otázkou já.

Vzbudit Sinéad bylo těžší, než jsem si myslel. Kdyby nezačala tak polovičatě ze spánku něco reptat, už bych se bál, že je pro ní pozdě. Nebylo. Ještě párkrát jsem do ní žďuchnul, až jsem máma nebo babička, to teď nebylo důležité. Notak, Sid, prober se, přemlouval ji v duchu a šetřil tak dech. Nevěděl jsem, co bych si s ní počal, kdyby se mi nepodařilo ji probrat. Ale pak něco zapištělo a stejně jako to ji probudilo to mě donutilo cuknout pryč. Sledoval jsem vlčici dost vytřeštěným a zmateným pohledem, ale hlava už mě bolela natolik, že jsem dokázal dát si dvě a dvě dohromady. Důležité bylo, že stála. A že odsud můžeme vypadnout.
"Jo," přikývnul jsem, když se sama dovtípila, co se děje. "Jdem," nemusel jsem ani zavelet. Sinéad popadla do tlamy tu chlupatou věc, co se nijak nebránila. Kde že k tomu přišla? Jak? A co to vůbec bylo? To byly otázky, které jsem odsunul na později, až se při jejich vyslovení nebudu dusit. Oba jsme se pak kymácely pryč, směrem k jezeru jak nejlépe jsme dovedli. Musel jsem uznat, že jsem to vychytali jen tak tak. Ještě chvíli a třeba bychom ani nebyli schopni odejít po svých.

// VVJ

Nedávala jsem to tolik znát, ale měl jsem o zdraví vlčice vážné obavy. Že uměla být jako neřízená střelná koule, to nebyla novinka, ale tohle byl extrém, který donutil i mě, abych se nad tím pozastavil. Všímal jsem si, jak se Sid snaží kontrolovat a řídit, co říká. Slůvko po slůvku. Pomalu jsem přikyvoval, jako bych ji podporoval, ať si klidně dá na čas, než to zpracuje. Může mít takový pobyt v podzemí vážně na vlka... tenhle vliv? zamýšlel jsem se a přemítal, jestli i já na sobě nepozoruji něco prapodivného. Ale jediná prapodivná věc, na kterou jsem přišel, byl ten hnusný papuch, ze kterého mě začínala čím dál tím víc bolet hlava. Tohle možná přeci jen nebylo to nejlepší místo k odpočinku.
Viditelně jsem sebou škubnul, když Sinéad vystřelila "Tak dobrou" a sesunula se k zemi. "Dobrou," odpověděl jsem, ale nespouštěl z ní oči, protože vlčice ze spánku dělala skutečný souboj. Vrtěla se jako lapené zvíře, co se nemůže dostat ven z pasti. Možná... možná bychom měli jít k jezeru rovnou, napadlo mě a chtěl jsem do Sid šťouchnout, abychom vyrazili, ale to už se přestala válečně zmítat. Zastříhal jsem ušima, tak že by? Dobrá, chvíle navíc asi neublíží... zajíknul jsem se, protože bolest hlavy se zhoršovala.
Snažil jsem se také odpočívat, ale šlo to jen stěží. V hlavě mi hučelo a začínalo mi být opravdu zle. Čím víc jsem se to snažil rozdýchat, tím horší to bylo. Ani ovládání větru nepomáhalo, nemůžu vířit čerstvým vánkem, když tu žádný není. Když se mi začalo klížit i vidění, byla to poslední kapka. Vyskočil jsem na nohy a zapotácel se. "Sid, vstávej," houknul jsem ještě, než jsem k ní došel. "Musíme jí-uh?" Zíral jsem, jak si u vlčice hoví nějaké chlupaté klubko. Zatřásl jsem hlavou, což mělo za následek jen ještě větší bolehlav. Tohle teď nebylo důležité. Strčil jsem čumákem do vlčice. "Sid, vstávej, musíme jít. Spletl jsem se, tohle není- není dobré místo na odpočinek."

Sinéad vypadal dost nedůvěřivě k nějaké náhodné řece, ke které jsem nás přivedl. Taková byla samozřejmě očekávaná reakce, já potřeboval, aby přišla blíž a pochopila, v čem je tak speciální! Tedy, mohl jsem jí to říct rovnou, ale na to jsem byl až moc dramatický. Rád jsem dělal tajemného, jestli vám to ještě nedošlo. Užíval jsem si, jak se výraz Sinéad změnil, sotva smočila tlapku. Bylo znát, že jsem sám se sebou nadmíru spokojen. I přes ten příšerný odér, který jsem s každým okamžikem vnímal víc a víc.
Rozhodl jsem se vzít si ze své společnice příklad a taky se rozložit - ne doslova, ještě ne! - na břehu, abych si odpočinul, když už jsem nás dotáhl až sem. Byl jsem vyřízený. Na těle i na duchu, ale Sinéad nejspíš ne. Ach ti dnešní mladí. Zamyšleně jsem se podíval proti proudu řeky směrem k sopce. "Možná sebou sbírá nějaký fujtajbl ze sopky, jak jí obtéká. Ale kam se ten fujtabl poděje, než doteče do jezera, to je záhada i mě," musel jsem přiznat. Shlédl jsem pak do řeky, jako bych v ní něco hledal, ale voda byl zkalená. "Normálně jsou ve vodě různé rostliny, co ji čistí, ale pochybují, že v téhle by nějaké přežily." Mumlal jsem si to spíš pro sebe jako nějaký vědec, když vedle mě začala blekotat něco i Sid. Vytřeštil jsem na ni zrak, protože toho bylo... dost.
"Sid, cítíš se-" chtěl jsem se se vší vážností zeptat na její zdraví, když doplnila poslední otázku. Může se zbláznit vlk z podzemí? "Očividně," hlesl jsem jako odpověď. Nic galantního, ani humorného. Spíš to znělo starostlivě, když už nějak. "Možná by sis měla odpočinout. Skutečně odpočinout, myslím. Prospi se, budu hlídat. A pak můžeme vyrazit vyřešit tu záhadu k jezeru, třeba," navrhl jsem a doufal, že když přislíbím nějakou odměnu nakonec, bude znít spánek lákavěji. Jako malé vlče, zabědoval jsem si.

// sopka

"Týraní nebohých vlčici?" zopakoval jsem na očko nechápavě, zatímco jsem nás vedl po úbočí sopky. "A co teprve týrání nebohých starců, co sotva při chůzi popadají dech? Poslouchej," pobídl jsem ji na zahrál bravurní lapání po dechu a sípání, jako bychom se už hodiny trmácely do toho nejprudšího kopce v okolí. "Musím šetřit kyslík, nemůžu se vybavovat. Je mi líto," zhodnotil jsem a ohlédl se na Sid, abych jí obdařil šibalským mrknutím. Konec konců, tuhle hru mohli hrát dva.
"A navíc," nehráli jsme ji však dlouho, "jsme tu!" Přišli jsme k řece, které musela z počátku vypadat dost nezajímavě. Někdo by si mohl myslet, že už mi konečně přeskočilo, jestli jsem považoval tuhle říčku za nějaký zázrak. Ale kdepak, moje příčetnost byla stále na svém místě. "Pojď," pobídl jsem vlčici, aby mě následovala dřív, než mě zavrhne. Přišel jsem ke břehu a namočil do vody tlapu. Naznačil jsem Sid, aby udělala totéž, aby mohla zjistit, že řeka je překvapivě teplá, zatímco jsem se na ni vítězně culil. "Tak co?" čekal jsem, co na to řekne. A zatím jsem si všimnul, že příjemně vyhřátý říční proud doprovází o něco méně příjemný štiplavý pach. Zašklebil jsem se. "Teda, mohli by si tu trochu vyvětrat, ale to už bychom asi byly moc zhýčkaní."

Zaskočeně jsem na Sinéad zíral, když konstatovala, že by si radši uhryzla vlastní končetinu, než se vracet do jeskyní. Věděl jsem, že na to nepřistoupí, ale až tak? Fakt mě to odrovnalo. "Ou, to jsou... opravdu silné antipatie," polknul jsem suše, netušíc, jak na to vlastně reagovat.
Dobře, konec žertování, teď šlo o vážnou věc! Čas se zahřát. Nadhodil jsem nevinou otázku a jak jsem očekával, má společnice hned vytušila, že to není jen tak. Nechal jsem její hlavičku, ať se chvilku namáhá, než jsem se jal vysvětlit svůj plán. "Vypadá to přesně tak, jak to je!" prohlásil jsem vítězně a široce se usmál, nu s vysvětlením jsem si stále dával na čas. Nedočkavost také zahřívá, ne? bavil jsem sám sebe v duchu, než jsem vyskočil na nohy a pokynul k Sinéad, aby mě následovala. "Nač vysvětlovat, když ti to můžu zkrátka ukázat!" ohlásil jsem jako nějaké dramatické antré a vyrazil jsem rozhodným krokem na západ, po úbočí sopky. Na skutečný úvod si musela Sinéad asi ještě chvíli počkat, ale bude stát čekání skutečně za to?

// Aina

// Zrcadlové jeskyně

Procházeli jsme nekonečným komplexem jeskynní a leč mohlo jejich světlo působit sebeokouzlujícněji, po čase to začínalo být víc a víc nepříjemné. Jako bychom nikdy z obložení těchto chodeb už neměli vykouknout na světlo. Normálně jsem si dával na tlamu pozor, ale nejspíš ne dost, protože mě Sinéad napomenula. Zmateně jsem se po ní ohlédnul, než mi došlo, že má vnitřní řeč pravděpodobně na chvíli nebyla vnitřní. "Oh, omlouvám se, to jsem nechtěl," hlesl jsem rychle, aby pochopila, že mým záměrem rozhodně nebylo ji k tomu všemu ještě strašit.
Světla na konci tunelu jsme se ale přeci dočkali. Vybelhal jsem se ven za svou společnicí, která zjevně odmítala strávit v těchto chodbách jakékoliv vteřiny navíc. V jeskynních sice bylo světlo, přesto mě den na okamžik oslepil a musel jsem nechat zrak, aby se přizpůsobil. Zhluboka jsem se nadechl a chladný vzduch mě štípal v nose. Nevadilo mi to. Pod tlapkami mi křupal zmrzlý sníh. "Nevěřil bych, že mi sníh bude takhle chybět," zasmál jsem se a ještě chvíli přešlapoval, jak jsem si to křupání užíval.
Mou pozornost od sněhu odlákala až poznámka vlčice, kde jsme se to ocitli. Zdvihl jsem hlavu, abych se také řádně rozhlédnul. "Panečku, máš pravdu, asi jsme museli někde špatně zahnout. Tak co, nedáme si to ještě jednou?" mrknul jsem na Sineád, ale snad muselo být jasné, že jde jen o vtip. Byl jsem si jistý, že ani jeden z nás se do těch chodeb dobrovolně nevrátí. Navíc jsem byl unavený, celý bolavý a celkem prochladnutý. Sineád na tom nemohla být o moc lépe. Ale byli jsme u sopky. Jestlipak to tam ještě je... "Pověz, je ti teplo, děvče?" brouknul jsem k vlčici, která mě už měla nejspíš dostatečně přečteného na to, aby věděla, že mám něco za lubem.

Sineád se snažila tvářit tajemně při skrývání své žížalí identity, ale já jí na to neskočil. Výrazně jsem si ji přeměřil pohledem, aby si toho i ona všimla, jako bych čekal, že z ní místy snad budou vyčuhovat žížalí ocásky nebo něco podobného. "Kdyby šlo o něco vlkužravějšího, asi už bych nikdy nespal na obě zavřené oči," prohodil jsem a nechal tuhle naši smyšlenou záhadu vznášet se mezi námi, nerozluštěnou. Přeci jen, konverzaci na téma vzpoury žížal můžete vést jenom po určitou dobu, než to začne být příliš nápadné.
A nás navíc čekalo vymotat se z chodeb hezky ven na čerstvý vzduch, při čemž jsem se jal objasnit své společnici záhadu mého orientačního smyslu. Na chvíli jsme se zastavili a Sineád se také ten trik pokoušela předvést, ale nebyla si v tom moc jistá. To nic, každý někde začíná. Provedl jsem nám tedy k východu já, ale bral jsem to, že i tak jsem se podělil o důležitý trik do života. Ha, nikdy nevíte, kdy se vám rady od šedivého stařečka mohou hodit!
Došli jsme k východu, takže teď nás trápilo, jak ho využít pro jeho původní účel - tedy vycházení. Po vydatné bouři byl celý zasněžený. Byla tu možnost vrátit se do chodeb a hledat jinou cestu. "Nebo se opravdu změnit v ty krky," pobídnul jsem, jako by to byla snazší varianta, než bloudění v jeskyních. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně a tak nakonec situace vybrala za nás. Sineád se snažila na cestu nadhodit veselejšího ducha, zatímco já si rezignovaně povzdechnul. "Tak to nás čeká dost chůze," prohodil jsem pobaveně, abych jí tu náladu nekazil a nechali jsme zasněžený východ za sebou, abychom se vrátili tam, odkud jsme se před chvíli vrátili. "Kdybys ovládala třeba zemi, mohli bychom si další cestu ven vytvořit sami," napadlo mě jen tak mezi řečí, sotva jsme zapluli za roh.
Prošli jsme zpět známou cestou a v určité chvíli zkrátka jen zvolili jinou na křižovatce a hle, byli jsme v neznámu. Alespoň, že tu nebyla totální tma. Jako by někdo chtěl, abychom to tu celé prolezli, napadlo mě a hlavou mi stále vrtalo, jak můžou ty kameny zářit. Narazili jsme na několik dalších kostí - a s každou další hromádkou mě lehce znepokojovalo, abychom další netvořili my. Jak hluboko jsme? KDE jsme? Snažil jsem se své obavy nedávat najevo. Sineád sice srdnatě hnala kupředu, ale byla podezřele potichu na to, abych si nevšiml, že se nejspíš také snaží ze všech sil nesýčkovat. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, byly pachy. Totiž ty, které jsem tu necítil. Nevypadalo to, že bychom měli narazit na nebezpečí. Minimálně ne na živé. "Zajímalo by mě, jestli skutečně existují místa, která do sebe mají lákat život a už ho nikdy nevydat," hlesl jsem příliš zamyšleně na to, abych si uvědomil, že to bylo nahlas.
Sineád konečně promluvila. Musel jsem souhlasit, bylo to nekonečné. "Vypadá to tak. Popravdě bych nás podezíral, že chodíme v kruhu, kdybych si to už dávno nehlídal," potvrdil jsem a zahleděl se vzhůru na strop jeskyně, jako bych skrze něj mohl prohlédnout až ven na rozlehlou oblohu, která byla možná jasná, možná zatažená, možná posetá hvězdami a možná rozsvícená žlutým kruhem. Mohl jsem si jen domýšlet. Opravdu. Žížaly. Už už jsem chtěl jít dál, když do mě má společnice drcla, jako by se jí nohy zamotali. Překvapeně jsem se po ní ohlédl, ale samozřejmě jsem se nehněval. "To nic," odvětil jsem. "Dobrý? Je toho opravdu dost, můžeme se na chvíli zastavit a odpočinout si. Lepší ztratit tady trochu času, než-" než všechen, domyslel jsem si, ale nedořekl, protože bych si za takovou myšlenku taky rád jednu ťafnul. A tak se přestávkování nekonalo.
Na rozdíl ode mě se Sineád pokoušela stále držet optimistických slov, ať už řeč jejího těla prozrazovala cokoliv dalšího. Rozhodně jsem ji nemínil strašit, ať to bylo sebereálnější. "Rozhodně jsme každým krokem k východu blíž a blíž," zanotoval jsem povzbudivě a vyloudil na tváři i vřelý úsměv. Přeci jen jsem neřekl žádnou lež. Dokázal jsem tím dolít odhodlání do žil i sám sobě a s novou vervou jsem se pustil do vnímání okolí, přestože po tolika monotónních vjemech začínaly mé smysly být značně otupělé.
Až když začala Sid jásat, zpozorněl jsem a skutečně jsem si všiml té změny ve vzduchu, který kolem nás proudil. A byl výrazný. Jak mi to mohlo uniknout? Musel jsem být unavenější, než jsem si přiznával. Ze Sineád ale jako by všechna únava najednou slezla a zalezla zpátky do bludiště chodeb, aby tam čekala na svou další oběť. "Cesta ven... východ," hlesl jsem úlevně, ale nehnal jsem se za světlem tak rychle, jako mladá krev. Chtěl jsem si uchovat ještě tak akorát energie, abych vůbec vylezl ven. Ale Sid ať si běží, tu radost si poctivě vybojovala. "Asi bych si měl do příště najít nějakého krtčího učitele," poznamenal jsem si pro sebe, rovněž rád, že jsme z nejhoršího venku. Tedy ještě ne. Aaaaažžžž teď!

// sopka

Lhal bych, kdybych řekl, že mě Sineád na okamžik nevyděsila, když se zastavila a začala se divně natahovat. Chvilku to vypadalo, že jí něco posedlo. Pak jsem si ale dal dvě a dvě dohromady a nad jejím výkonem se jen zasmál. "To bylo autentické. Nejsi ty ve skutečnosti hromada žížal ve vlčím kožichu?" nadzdvihl jsem na ni podezíravě obočí. "Třeba už tě to pod zemí přestalo bavit, ale chápu, že jako vlk na povrchu prorazíš lépe, než jako žížala. Mě to říct můžeš, já mám tlamu na zámek," mrknul jsem, jakože dokážu tohle její tajemství určitě udržet.
Hledal jsem cestu a dělal to tak nějak automaticky. Vždycky jsem se nechal vést větrem, bylo to pro mě přirozené jako dýchání. Až když si Sineád stoupla vedle mě, uvědomil jsem si, že to není tak pro každého. "Vítr," pousmál jsem se a znovu se soustředil na to, odkud ucítím jeho závan. "Zkus to. Jestli poznáš, odkud přichází? Odkud ucítíš čerstvý vánek, tam je cesta ven," instruoval jsem ji. I když tady byl ten vánek jen slaboučký, zachytit ho stálo dost úsilí i mě, a to jsem věděl, co dělám.
Cestu k východu jsme našli, ale vyhráno jsem zdaleka neměli. "Hm, asi bychom měli začít trénovat," souhlasil jsem se Sid, že musíme být krtci, abychom se dostali přes... tohle. Neochotně jsem pohled obrátil zpět k útrobám jeskynních chodeb. "Řekl bych, že tu bude minimálně jeden další východ. Chodbami proudí vzduch, který by se takhle netočil, kdyby byly všechny slepé. Ale kdo ví, kam se dostaneme," podíval jsem se starostlivě na vlčici, jestli si je jistá, že to chce risknout.

Cítil jsem, že mě z těch světélek přepadla nějaká divná nálada, ale nechtěl jsem se jí poddat. Byla to přeci krásná podívaná, nechtěl jsem z toho dělat smutnou vzpomínku. A tak jsem raději vzal do zaječích. Sineád mě následovala a její průpovídka mi vykouzlila tentokrát upřímný úsměv. "Máš pravdu, je to divné. A představ si žít pod zemí celý život. Jako krtek! Nebo... co ještě žije pod zemí? Žížala. Jsme teď oba tak trochu žížaly, nemyslíš?" zasmál jsem se, zatímco jsem nás dál vedl chodbou.
Problém nastal až, když jsme došli na křižovatku chodeb. Vlastně jsme jich cestou potkali hned několik, že by bylo až příliš jednoduché se tu jen tak ztratit. Já si popravdě přesně cestu nepamatoval, ale ani to nebylo třeba. Když jsme došli na místo křižovatky, stoupnul jsem si do jejího středu a chvíli nehnutě vnímal, odkud ke mě zavane čerstvý vítr. Tím směrem byl východ a tudy jsem nás potom vedl dál. Netrvalo tak dlouho a skutečně jsme došli až k východu, který rozjasňovalo denní světlo. A taky byl pěkně zapadaný sněhem. Jestli ho byla taková kupa už u vchodu, jak na tom asi byl zbytek hor? "Nezdá se, že by tam sněžilo, ale mám trochu obavy, abychom se v tom všem sněhu tam venku neutopili," zapřemýšlel jsem nahlas.

Světélkující show mě lapila svým kouzlem a uzavřela v transu. Bylo to jako koukat se do magického zrcadla, od kterého nešlo odtrhnout oči. Vydržel bych tu věčnost, až bych sám zapomněl, že nejsem součástí kamene. Možná byste řekli, že při takové podívané se vám hlavou začnou honit myšlenky, vzpomínky možná, ale to bylo právě to. Nezpůsobovalo to nic, jen mě to nutilo vnímat co nejvíce přítomnost a nemyslet na nic jiného. Ještě, že dýchání bylo automatické a nemusel jsem ho řídit vědomě...
Škubnul jsem sebou, když mě něco čaplo za ocas a vrátilo do reality. V tom se vedle mě naplácla Sineád, takže alarm v mé hlavě se zase uklidnil. Sid také šeptala. Zvláštní, jaké účinky může mít na vlka nějaké místo. Zahleděl jsem se na stěnu před sebou a zavrtěl hlavou, abych šetřil slova. "Trochu mi to připomíná... les plný světlušek. Ale ani ten se tomuhle nevyrovná, snad mi to světlušky odpustí," hlesl jsem polohlasně a drobně se pousmál. Byl to smutný úsměv, aniž bych si to uvědomoval. Ještě chvíli jsem tam v tichosti ležel a díval se před sebe. Pak jsem se tiše zvednul. "Měli bychom jít. Snad už venku přestala ta hrozná vánice, trocha denního světla nám prospěje," brouknul jsem a loudavým krokem se vydal cestou, kudy jsme přišli.

Už jsem si pamatoval, že se Sid nebylo objevování otázkou jestli, ale kdy. A odpověď byla teď. Oba jsme bez váhání vyrazili za zvukem vody, který se polehounku zesiloval, ale nikdy nepřešel do nějakého úmorného šumu řeky, protože vlastně o nějakou řeku vůbec nešlo. Když jsme došli k pramínku, co vyvěral z nějaké díry ve skále a klikatil si svou cestičku napříč jeskynní, naše hledání bylo u konce. Popravdě, měl jsem pocit, že všechno bylo u konce. Na jaké místo jsme se to dostali? Zůstal jsem ohromeně stát a koukat na tu nádheru, co tento skrytý svět v podzemí vytvářel. "Myslím, že jsme našli úplně jiný svět," špitnul jsem, jako bych nechtěl svým hlasem narušit tanec světélek na stěnách. Ještě jednou jsem pak tlamičku pootevřel, chtěl jsem něco dodat, ale nevyšlo to ven. Zase jsem ji zavřel. Nemohl jsem. Nemohl jsem nyní řečí narušit tohle všechno. Měl jsem pocit, jako když jsme narušili nějaký tajemný pradávný rituál. Nebyli jsme zváni, ale přesto jsme tady. A když budeme ukáznění, třeba nás nechají dívat se až do konce.
Tichými kroky jsem došel až k pramínku a smočil v něm jazyk, dopřál jsem si pár loků, ale tichoučkých, aby mi ani šplouch neunikl. A pak jsem se vedle té vody položil na zem. Sineád se kochala také všude kolem. Neušlo mi, že ji láká světélka chytat. Já zůstal ležet a pozorovat tu krásu nehnutě. Doslova. Kdo by to nevěděl, nejspíš bych pro něj byl sochou. Splynul jsem a stal se součástí té magické nekonečné hry světel a stínů.