Gallirea - Příspěvky uživatele

Musel jsem na chvíli vypadat opravdu jako trouba, a to jsem to ani nehrál. Zaskočila mě však tím, jak se na mé jméno zaměřila. To vlci většinou nedělali. Ne, to nikdy nedělali. Křupnutí větvičky na zemi, hm? pomyslel jsem si pobaveně a snažil si ten zvuk se svým jménem nějak propojit, napodobit. Něco na tom bylo.
"Kessi je v pořádku," odsouhlasil jsem úsměvně v rychlosti, protože vlčice - totiž Islin - vypadala, že by mi mohla vymyslet ještě mnoho dalších přezdívek, jak se tak začala zamýšlet. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale kdybych pak na to jméno neslyšel, bylo by to pěkně nezdvořilé a to bych nerad.
"Opravdu?" zamrkal jsem v upřímném překvapení. "Omluvte mou troufalost, ale jak jsem vás uviděl, dal bych tlapku do ohně za to, že jste pro tohle místo stvořená. Nebo možná je ono stvořeno pro vás," pousmál jsem se a dopřál jsem si dramatickou odmlku, kdy jsem se obrátil k trsu levandulí a dlouze k nim přičichnul, než jsem se na Islin znovu obrátil s nevinným pohledem. "Ten věneček jste si pletla sama?" nadhodil jsem, stále se krčíc u levandulí, abych poukázal na tu podobu, která se jevila mně.

Vlčice se ke mě otočila a já si všiml i šmouh kolem jejich očí ve stejné barvě, ve které se pyšnilo celé tohle jezírko. Nezkoušejte mi říct, že sem ta vlčice nepatří jako listí na strom. Nedostal jsem odpověď na svou otázku, jen jsem se mohl ohlédnout na hory, které mi ukázala v dálce. "Hory a... Velké vlčí jezero?" přemýšlel jsem nahlas, jak jsem se snažil přijít na to, kde se přibližně nacházíme. Už jsem věděl, že někde určitě.
Nechal jsem však hory horami a otočil se zpět na vlčici, která si zjevně z mé přítomnosti moc nedělala. "Kessel, těší mě," představil jsem se také a i když by na mě zrovna nekoukala, už ze zvyku jsem připojil drobnější zdvořilý úklon. "Tohle místo je opravdu zajímavé. Patří vám to tu?" neodpustil jsem si otázku, když už jsem k tomu stejně pozorováním došel, ale jistota je jistota a já potřeboval vědět, jak moc hostem na cizí půdě vlastně jsem, abych se tu případně příliš nezdvořile neroztahoval. Příjemná vůně levandulí se mi zatím linula do čumáku a nabádala mě odsud zrovna dvakrát nepospíchat, bylo to uklidňující.

// Tinderia teleport

Pomalu jsem scházel z kopců, když jsem snad jen na vteřinku zavřel oči. Jakmile jsem je otevřel, tlapky mi dopadli místo na kámen na travnatou zem a stejně tak mě pohled, který mě nově uvítal, dost překvapil. Byl jsem na kopcích a najednou jsem... popravdě jsem to tu moc dobře nepoznával. Vypadalo to tu trochu jaké nějaké tajemné zákoutí, na které jen tak někdo nenarazí. Jen jsem si nebyl jistý, zda bylo skutečné. Vonělo skutečně, to ano.
Zapřemýšlel jsem, jestli to nejsou nějaké čáry Života, ale nedokázal jsem přijít na nic, co by tím sledoval. Proč. Ještě se mi to mohlo zkrátka jen zdát. Nějaká drobná iluze, ošálení smyslů, to dávalo smysl. Procházel jsem tak kolem a tlapky mě vedly blíž k jezírku, jako bych u něj měl najít odpovědi. A nutno říct, že něco jsem tam skutečně našel. Nebo někoho.
V jezírku si zrovna dopřávala koupel vlčice. Letmým pohledem jsem zavadil o její květinovou korunku, která dost splývala s výzdobou samotného jezírka. Vypadalo to, jako by k tomuhle místu patřila. Možná jsem byl nezvaný host? "Omlouvám se," ozval jsem se, než jsem přišel blíž, aby si mě nespletla s nějakým šmírákem. "Odpusťte prosím, nechtěl jsem rušit. Jenom mě napadlo, jestli nevíte, kde to jsme? Musel jsem sem nějakým nedopatřením zabloudit," hlesl jsem a lehce přitrouble, ale přátelsky se usmál.

// Narrské kopce

Než jsem se vylezl úplně nahoru, byl už zářivý kruh vysoko na obloze. Měl jsem pocit, že vypustím duši, a když jsem měl úplně namále, zjevil se přede mnou stín, který mi napověděl, že jsem už blízko a kdo by to takhle blízko vzdával?
“Živote,“ hlesl jsem, zatímco jsem sotva popadal dech ještě z toho výšlapu. “Čekáš tu snad na někoho? Jestli jsi věděl, že přijdu – a ty jsi to věděl, mohl jsi mi jít naproti. Nebo mě sem teleportovat. Nebo se přestěhovat,“ poskytl jsem mu výčet možností, kterými nám tohle setkání mohl ušetřit. Mohutný chundelatý vlk, který se přede mnou před chvíli zjevil, se jen pobaveně usmál a otočil se, aby mě zavedl dál až do svého příbytku. “Víš, že vám to nemůžu dělat zas tak jednoduché,“ zatrylkoval hravým hlasem a donutil mě zavrtět hlavou. “Nevím, jestli nemůžeš, ale určitě nechceš,“ oponoval jsem a i když na to Život už nic neřekl, všiml jsem si, jak se dál potutelně usmívá pod čumák.
Došli jsme až do jeho jeskyně, vyzdobené květinami od paty až po strop, jak bylo zvykem. Vždycky mě však ten pohled ohromil. Na těch květinách bylo znát, že nejsou zdejší. Přinesli je sem vlci, kteří přišli s Životem smlouvat. Opravdu, proč se květiny milující vlk usadil zrovna na takovém místě? Rozhodl jsem se ale, že takových dotazů Života ušetřím. Měl jsem jich totiž pro něj mnohem víc z jiného soudku.
“Nabídni si vodu z pramenů a počkej, musím ti ukázat svůj nejnovější exemplář, tahle květina je docela vzácná,“ spustil vlk a začal hrabat v koutu jeskyně. “Živote,“ zkoušel jsem upoutat jeho pozornost, zatímco se tam vrtěl a přehraboval. Nic. “Živote!“ zvedl jsem hlas. Životův vrtivý pohyb v koutu jeskyně se zastavil a za chvíli na mě vykoukla zase jeho hlava. “To je teď normální zvyšovat hlas na své božstvo?“ Viděl jsem ho snad poprvé se tvářit takhle kamenně, ale když on si jinak nedal říct. A tohle, tohle bylo vážné. “Omlouvám se, ale… musíme si promluvit.“ Život si povzdechl, protože se mu nepodařilo od toho uniknout a rezignovaně ke mně přišel blíž, aby si mě poslechnul.
…
“Takže už vím… chápu, proč jsi to udělal. Rozhodl jsem se nevzpírat se tvému rozhodnutí a... rozhodl jsem se využít toho času, co jsi mi dal navíc. Vím, co musím udělat,“ skončil jsem svou řeč a Život vypadal nadmíru spokojen i překvapen zároveň. Dřepnul si na zadní a předními tlapkami radostně o sebe zaplácal. “Perfektní! Tak je to správně, vidíš? Já přeci vím, co dělám!“ zahlásal a už zase energicky pobíhal kolem jeskyně a něco v ní hledal, zatímco dál mluvil. “Tak co kdybych ti k tomu žití přidal i trochu vizáže, hm? Oh, už vím, mohl bych-“ “Živote, počkej. Přišel jsem ti říct ještě něco. Já… abych dokázal naplnit ten čas a odčinit, co mě tady může ještě držet, tak… rozhodl jsem se, že musím požádat o pomoc i ji.“
“Ne,“ zamítnul spěšně Život, “to fakt není dobrý nápad. Moje sestra tě nenávidí. Uznávám, mám na tom svůj podíl, ale to si snad nevzpomínáš, co ti tehdy řekla? Myslel jsem, že si mého daru vážíš. Teď nevím, co si myslet. Kdekoliv jinde se na tebe může jen ze stínů pohoršeně šklebit, ale tam… tam u ní já tě neochráním.“ Vlčí bůh se tvářil, že tomu moc nerozumí. Nechápal tyhle nelogické pohnutky v hlavách smrtelníků.
“To vím. A co jsem řekl předtím, to platí. Jsem za tvůj zásah vděčný, opravdu. Ale od Smrti potřebuji něco, co ty mi nabídnout nemůžeš, omlouvám se.“ Svěsil jsem hlavu v pokorném omluvném gestu a chvíli tak zůstal, jako bych čekal, až Život všechny ty informace dostatečně vstřebá. A nebo jsem možná jen oddaloval tu chvíli, kdyby budu muset odejít.
“No jo, co už s vámi nadělám. Vy vlci si stejně budete dělat svoje, i když vám život visí na vlásku, ale v tom je asi ta zábava omezeného času, co? Možná nejsem má sestra, ale taky mám co nabídnout. Přál bych si, abys na to přišel dřív, než bude pozdě, ale ty už jsi sem stejně přišel rozhodnutý, že,“ zastříhal Život tázavě ušima a já souhlasně přikývnul. „Chtěl jsem sem ještě zajít, poděkovat. Kdyby to bylo naposledy, co spolu takhle mluvíme,“ přiznal jsem. Život zbědovaně zavrtěl hlavou. “Zapomínáš, kdo jsem. Můžu si mluvit s kýmkoliv, kdykoliv.“ “Ale tvá moc končí tam, kde začíná její. Mrzí mě to.“ “Měl bys jít,“ upozornil mě zlehka namísto odpovědi a pak mě doprovodil pryč stejnou cestou, kudy jsme do jeho jeskyně přišli. I za tohle gesto jsem byl rád, protože tentokrát bylo nutkání tu zůstat mnohem silnější, jakoby mě sám Život opravdu nechtěl pustit, když věděl, co se chystám udělat. Ale nechal mě jít. O to víc mě děsilo pomyšlení, že Smrt nade mnou takové smilování mít nebude.

// Narrské kopce

// Savana přes Poušť

Terén se postupně začal svažovat a stoupání bylo těžší a těžší. Ale konečně jsem byl zase trochu ve výškách, takže jsem měl vlastně radost a sem tam se zastavil, abych si užil výhled zrovna z toho místa. Vítr se mi opět mohl svobodně prohánět v kožichu a já ho nechal, protože mi to dodávalo novou energii. A že jí bylo třeba dost, abych se vyškrábal až tam nahoru. Zavřel jsem oči a chvíli si jen užíval to všechno kolem mě, co se ke mně takhle dostalo. Zvuky. Vůně. Pak jsem se zhluboka nadechl, odhodlaně jsem pohlédl vzhůru, nabral síly a povylezl zase o něco výš. Životovu přízeň k výškám jsem naopak pochopit dokázal velmi snadno.

// Vrchol Narrských kopců

// Ohnivé jezero přes Uhelný hvozd

Dál a dál, prošel jsem les a ocitnul se na místě, které se trochu podobalo jinému světu a trochu stále tomu starému, známému. Jó, jiný svět mě ještě teprve čekal, ale jak jsem šel dál, už se pomalounku rýsoval v dálce. Nepochyboval jsem, že o mě ví. Že ví, že se blížím. I když jsem koukal na sotva rozpoznatelné vršky v dálce, měl jsem pocit, že koukám přesně na něj. Díváme se do očí. Ale buď telepatie na takovou vzdálenost nefungovala, nebo se Život zkrátka usmyslel, že zase o tolik mi to usnadnit nemůže. Tak či tak jsem už nezastavoval a brzy se z nejasných obrysů stávaly ostré siluety. Tráva se změnila v písek a příjemné sluníčko v zádech vystřídalo nečekané horko. Začalo mi vrtat hlavou, co vlastně Života vedlo k tomu, aby se usadil zrovna tady. Má tolik rád rostliny, ale na žití si vybere místo, kde nevyroste kvítek. Opravdu, bohové byli zvláštní.

// Narrské vršky přes Poušť

// Medvědí jezírka přes Středozemku

Věčnost, tak nějak bych popsal tu cestu. Dlouhé putování přes otevřená místa jsem neměl příliš rád. V horách mi to nevadilo, ale tady? Pár skupinek stromů cestou bych jistě uvítal. Jen tak, pro obzvláštněnou. Teď už jsem to ale měl za sebou, díky vlku. Tlapky mě zanesly k rudému jezeru a já byl rád, že jsem se napil už předtím, protože tohle nebylo napajedlo, kterého bych chtěl v tomhle smyslu využívat. Ale stejně jsem si ho obdivně prohlížel, protože rudá voda se nevidí každý den. "Kdopak vám zadal takový nápad, usadit se zrovna tady, hm?" promlouval jsem k červeným řasám mihotajícím se po dně jezera.
Nechal jsem tlapky odpočinout, protože přede mnou stále ještě kus cesty byl a v porovnání s ním byla nějaká pláň hračka. Nezdržel jsem se proto dlouho a už jsem si to šinul do nedalekého lesa.

// Savana přes Uhelný hvozd

// Rozkvetlé louky přes Mahtae jih

Překonal jsem řeku, která se už netvářila, že by se se mnou chtěla rvát o můj život. To od ní bylo milé, ne že ne, i když jsem do ní původně vstupoval s jistou obezřetností a nevolí. Teď jsem byl u jezírek a obezřetnější o to víc. Bylo teplo. Jaro. Zvířata vylézala z brlohů a chtěla se zahřát a nažrat. Ve vzduchu jsem cítil medvědí pach. Na tomhle místě to nebylo nic neobvyklého, ale o to víc jsem pospíchal, abych nemusel řešit nepříjemnou srážku s nevrlým obrem. Jednoho jsem zahlédl v dálce. Dostatečné dálce, naštěstí.
Přeci jen jsem si dovolil na okamžik zastavit, abych se napil a pak už hurá přes tu obří planinu a dál na jih. Cesta přes louku trvala snad věčnost, až jsem měl pocit, že za mého mládí byla snad jen poloviční. Nebo dokonce že všechno bylo mnohem blíž! No jo, už to tak bude, stráneš hochu, stárneš, vrtěl jsem si pro sebe hlavou, ale jenom z legrace. Kdepak stáří, to si na mě přeci nepřijde!

// Ohnivé jezero přes Středozemku

Rozloučil jsem se se Sid a jejím nově nabytým kamarádem a popřál jim hodně štěstí. Měl jsem pocit, že ho budou potřebovat, zvláště pak nemýval, jestli se chtěl tak moc pohybovat mezi vlky. Asgaar byl stejně na mém žebříčku míst, které bych měl navštívit. Posledně, když jsem tam byl, nebyla to zrovna veselá návštěva Takže jsem nepochyboval, že se s dvojicí zase brzy uvidím a už je jen vyprovázel pohledem do dálky.
Sám jsem zůstal na louce obklopený rozkvétající zelení. Popadal jsem dech a hlavně sílu na další cestu, protože jsem tušil, že bude daleká, ale podniknout jsem mi musel. Musel jsem si totiž pár věcí ujasnit. Byl bych tu zůstal déle, ale všiml jsem si, že se na louce objevila vysoká s mláďaty. Neměl jsem v plánu je lovit a stejně tak ani svou přítomností tedy znervózňovat. Jen ať si také mohou užívat tohohle pěkného slunečného rána. A tak jsem se sebral, a na tu nevyhnutelnou cestu se vydal hned...

// Medvědí jezírka přes Mahtae jih

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Celý život v Klímové smečce byl jeho nejlepší moment a období jeho největšího růstu. Vzpomínáme.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že už tady není moc vlků, kteří by Kesse z dřívějška znali a on tak přišel o dost důležitých vztahů, takže nebylo lehké najít novou motivaci a smysl za něj hrát.

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Nic moc, hlavně doplnit, co už má, ať to není úplně bezbranný vetchý stařeček, ale může případně někoho bacit těmi zkušenostmi i prakticky.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Arcanuse, protože prostě musí, než mu umře další známost, že jo. A pak samozřejmě Baghý a její ratolesti, protože prcci už skoro nejsou prcci a on o nich pořád neví?!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Navštívit Života i Smrt a vnutit se do nějaké smečky.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Být spolehlivá, přátelská, lehce prošedivělá studnice moudrosti a podpory, se kterou je občas (často) trochu (hodně) dětinská legrace. A proč? Protože prostě může. :-)

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Služba ostatním. Dokud existuje jediná duše, co by ho mohla potřebovat, pojede.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Sigy :')... Baghý a Arcanus jako jeho nejstarší nejdražší přátelé

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Rozpad Klímu, zmizení Arii a rozhodnutí vrátit se na Gallireu.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Události na Galliree ho pak tak nějak dál formovaly i mimo ni, so... velký?

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Odchod Arii a s tím spojený jeho odchod z Narvinije a následky z toho plynoucí.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Vím, že neměl rád Malobora. Už nevím, proč ho vlastně neměl rád. Nějaká intenzivní výměna názorů asi, ale že by někoho vyloženě nesnášel se říct nedá, zatím mu k tomu nikdo dost pádný důvod nezadal. Na druhou stranu neví o tom, co (kdo) bylo příčinou smrti Elisy, takže co není může být.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Asgaar - 2. Borůvka - 3. Vrba - 4. Cedr - 5. Mech - 6. Sarumen - 7. dlouho nic - 8. Buk

Takže Filián nebyl jediný svého mluvícího druhu, to bylo zajímavé zjištění. Zatoužil jsem zjistit, proč se to děje a napadl mě jeden vlk, nebo vlastně nad vlk, který by o tom mohl vědět víc. Měl bych si u něj udělat zastávku tak, jako tak, takže jsem to přihodil na hromádku dotazů, které pro mocného Života mám, až se mé staré kosti budou chtít plahočit na ten jeho vršek.
Nemýval se zapřísáhnul, že umí být opatrný. Víc mě ale uklidnila slova Sinéad, i když jsem nějakému násilí zrovna neholdoval. Radši spálené chlupy, než sežraný kámoš, no ne? Sid si pak rychle uvědomila, že její kroky nebudou směřovat k rodině nemývala, ale nejspíš k její samotné. Měla pravdu, až mě to samotného zaskočilo, že jsme společně strávili vlastně celou zimu. V dobré společnosti čas běží jako o závod. "To zní jako dobrý nápad, ještě tak aby o tebe měli strach kvůli nějakému šedivému starci," pousmál jsem se z legrace. "Kde že jsi to říkala, že ses tady usadila?" Jestli to zmiňovala, už jsem to stihl zapomenout. A ona to určitě zmiňovala. To mě trochu zatrápilo, protože jestli už jsem si nebyl schopný zapamatovat ani tohle... možná bych měl vylézt za Životem dříve, než-li později. Dokud si ještě pamatuji, že nějaký je.

Mně se zdálo mé vysvětlení s tím mývalem docela logické, ale Filián se proti němu obořil, jako bych tvrdil, že je bobr nebo něco podobného. Neměl jsem v plánu se s ním dohadovat o jeho druhu, pokud chtěl být mývalem, byl tedy mývalem. Přikývnul jsem tedy souhlasně ke slovům Sinéad, která ho ujišťovala, že mu jeho původ věříme.
Ale tvoreček přeci jen uhodil šišku na hlavičku. "Na tom něco bude. Moc zvířat z jiných druhů jsem nepotkal, se kterými bych si mohl takhle povídat," přiznal jsem zamyšleně. "Moc zvířat" pochopitelně v tomhle významu znamenalo, že Filián byl vlastně první. Byl to další z triků zdejší krajiny? Mohli jsme teď mluvit s jinými zvířaty? Dělalo se mi lehce nevolno z pomyšlení, že bych měl ode dneška lovit další tvory, co mi rozumí a já jim. "Znáš ty ještě někoho, kdo by nám rozuměl, nebo jsi to jen ty?" vyzvídal jsem od mývala s dlouhým mývalím rodokmenem.
Chtěl jsem být jen nápomocný a dovést našeho malého chráněnce zpátky do bezpečí. Nečekal jsem, s jakou vlnou nesouhlasu k tomuto nápadu se setkám. Vykuli jsem na dvojici oči, protože se oba tvářili, jako bych je klidně k tomu mývalímu úkrytu mohl mrknutím oka teleportovat, kdybych chtěl. Věděli, že takovou moc nemám, že? Pobaveně jsem pokrčil rameny. "Když oba cítíte, že to tak má být, nebudu vás přeci nutit," pousmál jsem na Sid, která už si na Filiána dělala nároky. "Jen myslete na to, že to může být opravdu nebezpečné. Jestli zůstaneš s námi, tedy hlavně se Sid, budeš prakticky neustále mezi vlky a některým z nich bude jedno, jestli s námi umíš mluvit nebo jsi něčí kamarád," zopakoval jsem varování mývalovi a pak se zvednul na všechny čtyři. "Takže když ne mývalí brloh, kam jinam si to namíříme?"

Tvoreček byl zcela bez zábran, jak se zdálo, a tak jsem mohl přestat být přehnaně opatrný, ale stále jsem to přeci jen byl ten milý a přátelský já. Jak jsem se v jeho velikosti krčil, tak zatímco tak srdnatě řečnil, jsem si z toho lehnul. Byla to dost pohodlná poloha a zároveň jsem měl hlavu stále vztyčenou, protože jsem pozorně poslouchal. Mýval se nakonec představil jako... Filián Podšívka. Dobře, to bylo pořád dost neuvěřitelné. Sinéad se mu taky představila a pak začala klást otázky, na které jsem nebyl schopný dost dobře odpovědět.
"Mají," odsouhlasil jsem její domněnku, "možná je to nějaký poddruh mývala? Nebo nějaký kříženec. I to se děje, že se spolu občas zkříží druhy, co by normálně neměli." Snažil jsem se tomu přijít na kloub, než jsem se obrátil zpátky k mývalovi Filiánovi. "Jsem Kessel, velmi mě těší," jemně mu pokynul hlavou na seznámenou. "Obávám se, že tvá máma měla pravdu, k vlkům by ses opravdu takhle přibližovat neměl. Většina vlků není taková, jako my. A troufnu si říct, že za jiných okolností jsme tě mohli zkusit sežrat i my," upozornil ho a ohlédl se na Sinéad s výrazem, ve kterém mohla snadno číst, že byl teď opravdu rád, že ty jiné okolnosti neproběhly, protože mohl být s Filiánem velmi rychle konec. "A co teď vůbec s tebou? Ta voda tě musela odnést pěkně daleko od domova. Máme tě doprovodit zpátky?" zeptal se mývala nemývala, ale tázavý pohled směřoval i k vlčici, jestli by byla vůbec ochotná něco takového podniknout.

Ještě jsem se vydýchával. "Živý," odvětil jsem krátce mezi popadáním dechu Sinéad. Dodávat "zdravý" jsem ani neplánoval, nebyla by to tak docela pravda. Připadal jsem si, jako bych utíkal od spárů Smrti celý den. Jeskyně. Sopka. Voda. Trochu mě děsilo, co bude dál a jak reálné mi to přišlo. Vážně po mně šla? A jenom po mně? Ohrožoval jsem Sinéad tím, že byla se mnou?
Můj proud myšlenek narušil třetí hlas, když tu žádný třetí hlas být neměl. Zadíval jsem se na toho mývala, nebo tedy to, co mývalem bývalo, jak se to kroutí u nohou vlčice a vděčně ji objímá. Jestli ona neměla slov, tak jsme byli dva.
"Fakt divnej den," zopakoval jsem slova vlčice, stále ještě s rozčarovaným výrazem na čumáku. Nedovedl jsem rozluštit, jestli mluvící zvíře, které by normálně mluvit nemělo, je dobré nebo špatné znamení, jestli to vůbec znamení je. "Ehm, zdravím," odkašlal jsem si ledabyle, abych na sebe tvora upozornil a pak jsem se sehnul do jeho výšky. Snažil jsem se působit tak, abych ho nevylekal. Tedy, on se očividně nebál, protože se u nás nějak ocitnul úplně sám od sebe a teď taky nebral do zaječích, ale pořád jsem si byl vědom toho, že jako vlk jsem tady z nás já ten, co by mohl nahánět strach. "Ty nám rozumíš?" zeptal jsem se opatrně pro jistotu, kdyby jsme třeba jen měli po tom všem se Sid sdílené halucinace nebo něco podobného.

// Aina -> VVJ -> sem teleport od Osudu

Z posledních sil jsme se potáceli od řeky pryč. Chvíli to trvalo, než jsem začala cítit zase čerstvější vzduch a také, že účinky toho papuchu ustupují. I tak to nebylo okamžité a já si musel dávat pozor na prudké pohyby a vůbec, aby se mi nohy nepletly. Když jsme se Sineád zastavili u jezera, zůstal jsem stát a zhluboka se vydýchával, zatímco svět zase začínal nabírat ostřejší tvary a v hlavě mi přestávalo hučet. Páni, to byl ale hloupý nápad, proč jsem si toho nevšiml hned, bědoval jsem nad sebou. "Jo, dobrý, a ty?" odpověděl jsem Sid a prohlédl si ji, jak na tom je. Neodpustil bych si, kdyby se něco stalo kvůli mé chybě i jí, ale vypadala, že to zvládne. Oba to zvládneme. Nejdřív ty jeskyně a teď tohle. Jestli nad námi někdo nedrží ochranou tlapku, tak jsem si naší kliku nedovedl vysvětlit.
Sineád zkoumala to zvíře, se kterým se celou dobu nestala a bylo to opravdu... zvláštní. To, jak se k němu chovala. Mlčky jsem sledoval, jak do něj šťouchá jemně, jako by se mohl rozsypat. Ale zvířátko na šťouchání neodpovídalo. A pak Sid řekla, že je mrtvé. Vypadala z toho opravdu zdrceně a kdo jsem byl já, aby ji soudil? "Sineád..." vydechl jsem posmutněle a přišel k ní blíž, zatímco vlčice přecházela do pláče. "Je mi to moc líto," hlesl jsem jemně a přitisknul jí čumák k tváři, aby věděla, že tu jsem pro ni, ať už se tu dělo cokoliv.
Vzlyky vlčice najednou začal prostupovat šum, který se rychle blížil. Zdvihl jsem hlavu směrem, odkud přicházel, ale víc jsem nestihl, než nás všechny smetla voda.

V proudu jsem zápasil o svůj život a zároveň se snažil nespustit z očí Sineád. Jestli se i z tohohle máme dostat, tak jedině oba. Takhle nám to do teď vycházelo, ale řeka nás nechtěla pustit ze svých spárů. Bylo to vyčerpávající. Netroufnul jsem si na vlčici volat, abych se nenalokal, ale snažil jsem se dostat k ní, abych jí pomohl pak nasměrovat se ke břehu. Určitě jsme do sebe párkrát v té vřavě vrazili. Nakonec jsem jí čapnul za zátylek a pomohl jí dostat se na břeh. Voda nás odnesla pěkně daleko.
Teď jsem stál a vykašlával vodu. Ne, raději jsem si sednul. Sípal jsem a snažil se popadnout dech. Přední nohy se mi viditelně třásly. Měl jsem dost. "Sid... dobrý?" byl jsem nyní na řadě s touhle otázkou já.