Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

Po našich podrobných výpočtech jsme došli k výsledku, že se musíme spokojit s tím, že se nám alespoň nevkrádá štiplavý mrazivý vítr pod kožich. Sineád to brala dost sportovně. "Vydržíme," odsouhlasil jsem. "I když já bych klidně trochu princezna byl," dodal jsem. Jestli by to znamenalo záruku tepla, proč ne? Mé staré kosti by určitě proti troše rozmazlovaná za ta léta neprotestovaly. Tiše jsem se zasmál a co nevidět se nechal unášet do říše snů.

Spal jsem. Byl jsem si jistý tím, že je to sen. Nebyl jsem nikde. Přesněji řečeno tohle místo nebylo ničím. Les. Jeskyně. Louka. Ani počasí tu neexistovalo. A uprostřed toho ničeho - vlk.
"Živote," hlesl jsem. Vlk mě pozdravil vlídným úsměvem. Já nevěděl, jestli se smát. Takže to možná tak úplně sen nebyl. "Musíme si promluvit." "Tušil jsem něco takového. O čem bys rád mluvil?" pobídl mě vlk vřele. "No, o tomhle?" ukázal jsem posunky na sebe sama. "O tom, že jsem pořád tady. Naživu." Bůh přede mnou překvapeně zamrkal. "Ale? Proč? Nechceš snad žít?" "Nejde přeci o to, jestli chci. Já už bych neměl-" "Říká kdo?" skočil mi do řeči a tím mě umlčel. Na to jsem připravenou odpověď neměl.
Vlk se přiblížil ke mě a pobaveně vrtěl hlavou. "Kessi, Kessi, moc nad tím přemýšlíš. Proč by to mělo být o tom, co má a nemá být? Život je o tom chtít," mrknul na mě spiklenecky. "Věř mi, něco málo o něm vím. A tak nějak mi přišlo, že ty chceš, tak jsem se do toho vložil. Konec konců, mou sestru můžeš zavolat vždycky, před Smrtí se nikdo nemůže schovávat věčně, na to pamatuj. Můžu ti pomoci, ale ani já nedovedu tvůj čas natahovat do nekonečna." Poprvé za celou naši výměnu zněl Život skutečně vážně. Vyměnili jsme si pohledy a já přikývnul. "Takže mám čas?" "Jsi pánem svého času, ale každá vláda má své limity," neodpustil si bůžek mluvit v hádankách. "Rozumím," odvětil jsem smířeně a na Životu bylo vidět, že je rád, že se s ním nepokouším dál dohadovat. Místo toho jsme zabředli ještě do jiných rozhovorů, než přišel čas přijít zase k sobě...

Zívl jsem a otevřel oči. Několikrát jsem zamrkal, abych se řádně rozkoukal. Venku stále stejná kalamita, v jeskyni stále stejní vlci. Sineád spala a já si tak dovolil ještě chvíli přemýšlet o rozhovoru, který jsem s Životem vedl. "Čas, hmm," šeptnul jsem si pro sebe a pozoroval, jak venku vítr kličkuje závějí. I sám Život se o čase zmínil tolikrát, že v tom muselo být něco víc. Ale už jsem věděl, že v jedné věci jsem se přeci zmýlil.
Nebyl to sen.

"Se sprostou ozvěnou?" divil jsem se. "Na nic takového si tam tedy nepamatuji," kroutil jsem hlavou. Byl jsem si docela jistý, že bych zrovna takový významný detail o tom místě nezapomněl.
My jsme - naštěstí - našli jinou jeskyni, kde žádná sprostá ozvěna nebyla. I když mě tedy malinko pokoušela zvědavost, tak něco takového zní. Navíc, ozvěna byla prostě hlas toho, kdo na ni mluvil. Nenápadně jsem při pohledu na Sineád nadzdvihl obočí, copak hezkého asi v té jeskyni vykládala, že jí ozvěna tak odpovídala? Raději jsem se neptal a uvelebil se v našem prozatimním slušném úkrytu. Hodně by to pohodlí tu zlepšil oheň, ale na to scházelo dřevo.
"Magie země," dovolil jsem si zamudrlovat a shrnout ten krkolomný popis od Sid, načež jsem zavrtěl hlavou. "Vlkužel, tu neovládám. Mohl bych kolem nás na chváli ohřát vzduch, ale také to nevydrží napořád a byla by nám pak jen zima ještě větší. Asi je to znamení, že si nemáme vymýšlet a rozmazlovat zádele," zazubil jsem se a sesunul se podél stěny, o kterou jsem se do teď opíral. Zívl jsem a také se podíval na kamení kolem. Tohle hořet nebude. "Vlastně by šlo ten kámen rozpálit jako s tou rybou. Ale stejně by po chvíli zchladnul a přestože magie ohně mi nemůže být vzdálenější, dovedu si představit, že by tě to jistě stálo hodně drahocenné energie. Nechme to být. Když ti bude zima, stačí krátká procházka venku a hned ti tu zas bude tepleji."
Očima jsem zabloudil dál do tmy, kam pokračovala chodba jeskyně. Magie ohně mi nemohla být vzdálenější, ale vzduch byl můj živel. A právě díky své citlivosti vůči tomuto živlu jsem tu ten vzduch teď cítil nepatrně kroužit, což prozrazovalo, že ta chodba vede někam dál, i když bude asi pěkně dlouhá. "Co říkáš na to, až si trochu vydechneme, že bychom to šli prozkoumat hlouběji?" navrhl jsem a položil hlavu. Nejsem si jistý, jestli jsem slyšel odpověď své společnice před tím, než jsem usnul.

// Zrcadlové hory

Zastříhal jsem ušima. "U sopky? Tak vidíš, že ji znáš," potvrdil jsem. Skutečně jsem chtěl mířit tam. I kdybychom nenašli tu jeskyni, byla šance, že u sopky bude tepleji, než někde tady v horách. Jenomže jsme zamířili místo k sopce vlk ví kam...
Sineád se rozběhla do jeskyně, jako by to byl dárek, který si už hrozně dlouho přála. A není? pomyslel jsem si a zavrtěl hlavou, než jsem se také vydal dovnitř. Jen vlk zalezl do závětří, bylo mu znatelně lépe. Bylo až fascinující, o kolik se může oteplit, když se do vás v jednom kuse neopírá ten nejchladnější severák. "Uff, vlastně mi vůbec nevadí, že jsme našli tohle místo. Kdybychom šli až k sopce, asi bychom potřebovali vyhrabat z těch závějí oba," usoudil jsem a rozhlédl se po jeskyni. Dlouhá chodba se drala dál a dál pod horami a končila neznámo kde. Nebo možná hned za zatáčkou, těžko říct, protože ji velmi brzo zahalil stín a dál vidět nebylo. "Vypadá to, že když bude potřeba, můžeme zalézt hlouběji," nadhodil jsem a pohledem zabloudil i k dvojici vlků, "a také, že tu nejsme sami." Pokynul jsem k nim jen z dálky na pozdrav, ze slušnosti, ale blíž jsem nešel. Každý se chce v tomhle počasí schovat, to ovšem neznamená, že se hned chce družit. Zašel jsem od vchodu ještě trochu dál a dřepnul si na zem vedle stěny, o kterou jsem se opřel a vydechnul. "Teď můžeme v klidu počkat, až se ryba zpracuje," prohlásil jsem s úšklebkem a pohledem na tu spoušť venku. "Je docela škoda, že jsme nepotkali žádný strom a v tomhle počasí ani větývku nevykopeme. Oheň by teď nepřišel na zmar," přehodil jsem ocasem a přemýšlel, kde bychom tady mohli k nějakému dříví přijít.

Chtěl jsem být ohleduplný gentleman, ale mladá krev mi v tom jaksi velmi urputně bránila. Sinéad dala dost výrazně najevo, že můj nápad se zamítá, ani jsem nemusel svůj původní plán upřesňovat, prokoukla to okamžitě. Zaskočeně jsem mlčel a nechal jí mluvit a mluvit. Zněla přesvědčivě. Dobře, žádné rozdělování se konat nebude. Pousmál jsem, když nastala chvilka ticha, takže se zdálo, že Sineád svou řeč skončila. "Popravdě, ani jsem si nemyslel, že bys odešla tak jednoduše, ale nemůžeš říkat, že jsem tě nevaroval. Dobře, jestli se chceš v tomhle počasí plahočit krajinou s promrzlým staříkem, stařík musí šetřit energii a nemá jí dost na to ti v tom bránit. Taky pamatuj, že k tomu vyhrabávání ze závějí si se přihlásila dobrovolně," vypláznul jsem na ní špičku jazyka a vyskočil na nohy. Bylo na čase se dát do pohybu, nebo tu taky dost možná přimrzneme.
"Nerad bych ti kazil očekávání, ale není to kdo ví jaká úžasná skrýš. Vlastně můžeš zjistit, že ji třeba také znáš, je to docela velká jeskyně, ale nikdo v ní dlouhodobě nebydlí, takže je svým způsobem vždy přístupná těm, co ji potřebují," vykládal jsem, zatímco jsem se brodil sněhem a pozorně se rozhlížel kolem, kdyby náhodou se nám poštěstilo najít nějaké vhodné útočiště tady. Vždy jsem věřil svému orientačnímu smyslu a málo kdy jsem pochybil, ale všudy přítomný sníh a zvedající se vítr mě přeci museli trochu zmást, protože jsem nás nevědomky vedl úplně opačným směrem, než jsem plánoval. Bylo to nejspíš i tím, že díky tomuhle počasí nebylo moc vidět do dálky. Zkrátka a jednoduše jsem za okamžik netušil, kde vlastně jsme. I má chůze se změnila na dost nejistou, nesnažil jsem to skrývat. "Obávám se, že jsme někde špatně zahnuli," pronesl jsem, bedlivě porovnávající levou zasněženou stranu s pravou zasněženou stranou. A pak jsem zahnul za roh a před námi se objevila jeskyně. Jen tak, z ničeho nic. Zamrkal jsem, ale nestěžoval si. Ohlédl jsem se na Sineád. "Vypadá to, že osud nám je nakloněn víc, než jsme si mysleli."

// Zrcadlové jeskyně

Dobrá, nepřidal jsem se k jídlu hned. Musel jsem se nejdřív nepatrně pobaveně zasmát nad tím, jak Sineád mé přání k jídlu zopakovala naprosto nesprávně. Asi bych se za to cítil špatně, smát se takhle někomu za nevinnou chybu, ale vlčici to naštěstí nevadilo, protože si toho zřejmě ani nevšimla. Ryba byla až tak dobrá! A tak jsem se nenechal dvakrát pobízet - protože kdybych čekal, asi by na mě ani soustíčko nezbylo - a také jsem začal macka uždibovat. Občas jsem si musel jazykem vylovit z tlamy kost, co mi uvízla mezi zuby, ale jinak to byl vskutku výtečný pokrm. A teplým jídlem se rozhodně v takových podmínkách nepohrdá.
Spokojeně jsme si pomlaskávali. Musel jsem uznat, že i o mě se trochu pokoušela únava, ale usnout tady a teď nepřicházelo v úvahu. Život mě neprobral doslova nevyrval ze spárů Smrti proto, abych to zalomil kvůli zimě. "To zní rozhodně jako rozumný plán," odsouhlasil jsem tak návrh Sineád a zamyslel se. "Můžeme tady ve skalách zkusit najít nějakou skulinku, ale nevím, jestli všechno nebude zasněžené. Jinak vím o jednom místě, ale to není zrovna blízko." Napadnul mě i Sigyho úkryt, ale zaprvé, byl Sigyho, nikoli můj, a za druhé to bylo spíš letní sídlo, než zimní skrýš. "Nerad bych tě s sebou vláčel takovou cestu, Asgaar má úkryt mnohem blíž. Myslím, že by ses měla vydat tam." Ano, navrhoval jsem, že se naše cesty rozdělí. Nemohl jsem se přeci pozvat do cizího úkrytu, ne-li úkrytu smečky úplně sám, a zároveň bych se cítil opravdu špatně, kdybych k nejbližší jeskyni, která fakt není za rohem, nutil jít Sineád se mnou. Mému gentlemanskému mozečku to přišlo jako nejlepší řešení.

// absolutně netuším, jestli Kess ví, že je Sineád Asgaarská, takže se pojďme pro účely tohoto postu tvářit, že prostě jo xD

Sineád vypadal představou vlkužracvé ryby naprosto ohromená. Vyděšená, možná? Najednou se z ní vyhrnula salva otázek. Netušil jsem, co svým nevinným vtípkem spustím, ale což. Nechal jsem ji domluvit a trochu se z toho šoku oklepat. "Nemusí být velká, stačí, když jich je hodně. Ty ryby se zuby, jak jsi říkala? To jsou ony. Není to teda tak, že by žily čistě na vlčí dietě," zasmál jsem se, "spíš jsou tak nenažraný, že sežerou všechno, co jim do těch zubisek přijde. I vlka by mohly. Vlastně pokud vím, žijí tyhle ryby i tady v řece. Myslím, že je to ta u vodopádů?" Dopřál jsem si chvilku na rozpomenutí. "Nu, obezřetnosti u vody nikdy není dost. Můžeš si někdy zkusit u té řeky něco ulovit a zbytky mezi ty ryby hodit. Uvidíš, jak se po nich zapráší," navrhnul jsem. Teď je všechno zamrzlé, takže to nepůjde, ale až se zem zase ohřeje, mohl by to být zajímaví světarozšiřující experiment.
I po sdělení svého plánu se slanou vodou jsem se setkal s nadšením. Souhlasně jsem přikyvoval. "Dobrá, beru to jako dohodu. Až budou cesty trochu schůdnější, vydáme se za slanou rybou," mrknul jsem na vlčici spiklenecky. Teď nás však čekalo poradit si s tou rybou, co přitáhla. Plácnul jsem s ní na připravený kámen a malounko poodstoupil, abych nechal Sineád volné pole působnosti. Ta se svého úkolu zhostila se skutečnou vervou a než jsem se nadál, už tu plápolal oheň, ze kterého i při té chvíli začalo sálat příjemné teplo. Až když oheň zase uhasl, plně jsem si uvědomil, jaká zima kolem nás panuje. Mráz mi přejel po zádech a já se zatřásl, jako bych se ho snažil sklepat.
"Mělo by," odpověděl jsem a přišel k rybě zase blíž. Nebyla přímo pečená, ale zahřátá ano a docela příjemně voněla, až se z toho jednomu sbíhaly sliny. "Cítíš to? Takhle bude nejlepší," zavál jsem lehkým větříkem vůni Sineád až pod nos a hladově se oblíznu. "S chutí do ní, než zase vychladne. Dámy mají přednost. Bon Apetit!" popřál jsem Sineád v jazyce, který jsem pochytil někdy během svých dlouhých cest a jakmile si ona vzala první sousto, přidal jsem se.

Sineád provolala neochotně slávu Rybě, která ji pokořila. Nedivil jsem se, že z toho nebyla nadšená, já byl také výsledky našeho souboje dost překvapen. Nečekal bych, že ryba z nás bude největší predátor. "Můžeme být rádi, že ryby vlky nejedí, to bychom dopadli. Tedy, některé ryby," zasmál jsem se. Některé ryby byly dost dravé, aby sežraly všechno, i vlka. Nevěděly, kde je jejich místo. Také jsem se oklepal, protože na mě příhodně přistálo ještě víc sněhu, když se oklepávala Sid. Nenápadné, ale tak trochu mi to patřilo.
"Jím ryby, samozřejmě! Zrovna, než si se vrátila, jsem přemýšlel o tom, jak asi chutná ryba ze slané vody. Už jsi ji někdy měla? Myslím, že bych něco takového celkem rád ochutnal," podělil jsem se s vlčicí o své plány. Tahle ryba zjevně ze slané vody nebyla, ale to nevadilo. Jen byla pěkně zmrzlá. Prohlédl jsem si Sineád významný pohledem. "Ovládáš oheň, že?" zeptal jsem se, jako by to nebylo na první pohled jasné. Popadl jsem Macka do tlamy a odcouval k jednomu většímu kameni, ze kterého jsem tlapkou začal smetávat sněhovou čepici. Pak jsem na něj Macka plácnul. "Dovedla by si zahřát ten kámen? Myslím, že bude chutnat o to víc, když nebude promrzlá na kost," odhalil jsem konečně vlčici svůj plán, aby věděla, čeho má být součástí.

Povím vám, opravdu těžce se míří a kouluje, když při tom zároveň někdo kouluje vás. Takže mi ty koule prostě létaly nějak ledabyle a sem tam jsem se trefil, sem tam jsem div nezasáhl sám sebe. Jediný, čím jsem si byl jistý bylo, že se z nás obou postupně stávají docela slušní sněhuláci, protože v bitevní vřavě nebyl čas na nějaké oklepávání a čistění.
Docházela munice. Já náhodně popadnul kde co, ale Sineád se po chvíli dala na ústup. "No to né," zamítnul jsem, protože jsem tušil, co má za lubem. Žádná schovávačka! Výsadu schovávat se mají jen vetchý staříci! Vyrazil jsem za ní, připraven v palbě pokračovat, když jsem zahlédl, jak se jí smekly nohy a ona zahučela do sněhové peřiny. Unikl mi pobavený úšklebek, než jsem se jí vydal z té hromady vyhrabat. Nebo zahrabat?
Chudák v panice vypadala, že se snad dohrabe do samotného středu hor. Stačil jeden letmý pohled a bylo mi jasné, proč vlčice dopadla tak, jak dopadla. Dalšího sněhového útoku ode mě se tak vlčice už nedočkala. "Vypadá to, že máme vítěze," prohlásil jsem místo toho, popadnul rybu a plácnul s ní přes stále ještě ležící Sineád. "Nejudatnějším bojovníkem v hrozivé sněhové bitvě se stává Macek Ryba, první ryba, která kdy na souši vyhrála souboj! Třikrát sláva našemu vítězi!" hlásal jsem, jako bych čekal, až davy na tribunách začnou šílet, přestože tu nebyly ani tribuny, ani davy. A od Sinéad jsem zrovna jásavý štěkot nečekal, takže jsem jí po tom velkolepém prohlášení jen věnoval jeden nevinný úšklebek. "Čest poraženým," mrknul jsem.

"Vlkužel, s tím už se vlk musí naučit žít. Obávám se, že se tak s pár hrudkama zbloudilého sněhu ještě budeme muset vypořádat," ozval jsem se ze svého úkrytu, kde jsem si také připravoval nějakou tu kouli do zásoby, zatímco jsem špicoval ušiska, zda uslyším, jak se za kamenem Sineád někam přemisťuje. Měl jsem ale pocit, že zůstala stát na podobném místě, kde jsem ji zasáhl poprvé. To mě potěšilo, protože můj další útok to značně ulehčí...
"Ohnivá Žaneta že by nemilosrdně ukoulovala bezbranného vrtkého staříka? To samozřejmě né, o tom je naprosto neslýcháno." Připravoval jsem si kouli. Měl jsem jeden pokus, protože jsem tušil, že jakmile vystrčím čumák, schytám do něj přímou ránu. Jenže jsem měl jednu výhodu... protože zatímco Sineád si hověla na tom samém místečku, u mě nemohla tušit, odkud se vlastně vynořím. "Ale že by ti také něco sem tam propadlo děravými tlapami, to se stát může. Hele, třeba tady!" hlesl jsem a vykoukl na okamžik, hnedka mrštíc koulí na vlčici. Počítal jsem s tím, že už poletí i jedna mým směrem, takže jsem musel být rychlejší, než mě ta její zasáhne. Stihl jsem se schovat, ale měl jsem sněhovou čepici. Přeci mě štrejchla.
Oklepal jsem sníh z hlavy, popadl další kouli a vyběhl z druhé strany, nešetříc vlčici při svém útoku. Jedna. Druhá. Třetí. Vlastně jsem ani nekoukal, kolik z nich trefilo cíl.

Dával jsem Sinéad čas, i když jsem tu pochopitelně neplánoval strávit celé stáří. Ještě chvíli a asi bych se odebral jinam, ale zatím jsem byl zaujatý plácáním hromádek sněhu. Ani jsem nevěděl, proč to dělám, či co mají symbolizovat. Byly to prostě hromádky, jedna vedle druhé a ku podivu to zkrátka byla taková příjemná odpočinková činnost. Zahřál jsem si při tom pohybu tlapky, místo abych stál nehnutě a mrznul na místě. Možná jsem si u toho něco v tichosti pobrukoval, celou tuhle pohodovou idylku však narušila sněhová rána, která se mi rozprskla do kožichu.
Ihned zalarmován jsem zaujal obranný postoj. "Co to-" byl jsem připraven na další útok, ale místo toho ze svého úkrytu vyskočila očividně spokojená Sineád s obří rybou v tlamě a něco při tom žvatlala. Přes rybu ji pochopitelně nebylo rozumět. Uvolnil jsem se, protože skutečné nebezpečí nakonec nehrozilo.
"To je teda pěkný macek," pochvaloval jsem úlovek uznalým pokýváním. "Odkud se s ním táhneš? To musela být taky zajímavá cesta. Co, macku, užil sis vyhlídkovou cestu po souši?" obrátil jsem se tentokrát na rybu povalující se v závěji. "Hm, chápu, doslova tím zážitkem oněměl." Skončil jsem konverzaci s rybou a otočil se na vlčici. "Toho jsi taky udolala sněhovými koulemi? Mušku máš, to se musí nechat," poznamenal jsem, zatímco jsem si velice nápadně oklepával tlapkou sníh ze srsti na boku, kam jsem dostal čistý zásah. Pak se odnikud zdvihl silný vítr, který rozehnal lehoučký sníh do všech stran. Každopádně přes něj nebylo vidět, jak otravně létal do očí a do čumáku. Když vítr o pár vteřin ustal, než se Sinéad stačila rozkoukat a zjisti, že před ní už nestojím, schytala sněhovou kouli přímo za uši. "Jéje, omlouvám se, to víš, ty moje oči už nejsou, co bývaly. Vůbec nevidím, kam mi ten sníh padá." Zněl jsem rádoby omluvně, hravě jsem na vlčici mrknul a honem se schoval za skálu, abych byl před další salvou sněhu v bezpečí.

VAK 6. Naplánuj si letní dovolenou

// VVJ (přes Východní hvozd)

Razil jsem si to po stopách té ztřeštěné vlčice, ale nutno dodat, že jsem se pěkně loudal. Ne snad, že bych si to vybral sám, spíš se mi v té hordě sněhu opravdu nepohybovalo snadno. "A každý rok je to v zimě horší a horší," musel jsem si připustit, zatímco jsem se škrábal zase do kopců. Jak jsem říkal, oni mi ty kopce ani tak nevadili, já měl kopce a hory rád, že kdybych mohl, zůstal bych jen a jen nahoře. Ale mé chřadnoucí kosti a svaly se na to moc netvářili.
"Prožil jsem v horách většinu svých let. Jaro. Léto. Podzim. Zima. Všechny období. Možná, když mě se mě Život tak urputně snaží tu ještě udržet, bych toho měl využít a toulat se taky někde jinde. Hmm, prý je tu někde velká slaná voda a je tam pěkně a teplo. To by nemuselo být tak špatné místo na regeneraci. Jak asi chutnají slané ryby?" Nebylo pro mě tak obvyklé, abych hned myslel o jídle, ale tohle byla seriózní otázka. Až mě zaskočilo zjištění, že jsem v takových vodách ještě nikdy nelovil. Bylo rozhodnuto! Až opadne trocha toho sněhu a oteplí se, vyrazím najít tu velkou vodu.
"Třeba Sinéad ví, kde to je a mohla by mě tam zavést... kde vůbec je?" podivil jsem se, protože už jsem šel docela dlouho, ale na vlčici jsem nenarazil. Za to jsem narazil na místo, kde byl sníh pěkně rozrytý a vůbec ne hezky rovně napadaný. Někdo tu řádil. Mohlo by to klidně být nějaké divoké zvíře, ale po podrobnějším prozkoumání se zdálo, že to řádění mělo nějaký systém. Byla tu nějaká uplácaná hrouda sněhu. Ta nevznikla sama od sebe. Stačilo použít čumák, abych zjistil, že tu byla. Potřeboval jsem si odpočinout, nemohl jsem se hnát kamkoliv, kam se vydala dál, ale třeba se vrátí, když poslušně počkám. A zatím jsem obdivovala architekturu jejího výtvoru a z nudy na tom vzoru začal plácat svoje hroudy. Jednu. Druhou. Třetí...

VAK 3. Jdi bruslit

// Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Běžel jsem po stopách, protože vlčice už mi dávno zmizela v dálce. Ale mířila přesně tam, kam jsem si myslel. Uf, vážně mě chce dostat na led? divil jsem se, ale vlastně jsem se tomu nápadu tolik nebránil. I když, pokud jsme právě Smrt opravdu naštvali, pravděpodobně pod námi ten led začne hodně rychle křupat.
Už jsem byl skoro u jezera a zahlédl tak barevný kožíšek Sinéad, jak se klouže po zmrzlé hladině jezera sem a tam. Asi si mého příchodu musela všimnout, neb mým směrem začala něco hulákat. Neznělo to, že by se ze setkání se Smrtí poučila. "Kde jaký vlk možná ne, ale na ni by sis měla opravdu dávat pozor," varoval jsem ji, když zrovna prosvištěla blíž kolem mě, abych nemusel křičet přes celé jezero. Pak jsem si řekl, že budu cool stařík a taky se sklouznu. Opatrně jsem vstoupil na led. Nebylo to tak těžké. Začal jsem střídat jednu nohu s druhou a jakmile jsem tomu přišel na kloub, šlo to samo. Jistě, nebruslil jsem tak energicky, jako Sinéad. Snažil jsem se držet od náhodných pádů co nejdál, takže mé bruslení bylo silně rekreační.
Pomalu jsem klouzal od břehu ke břehu, než jsem se však vrátil zpět, zpozoroval jsem, že Sinéad něco kutí uprostřed jezera. V zájmu zachování vlastního zdraví jsem se doklouzal k okraji a vlezl na pevnou zem, odkud jsem zamhouřil oči, abych lépe viděl... "Oheň?" nechápal jsem. Smrt asi nebude třeba, Sineád se v tom jezeře utopí sama. "Sid, co to-" nemusel jsem to doříct, protože jsem to viděl. Hlava mi poklesla ke straně, jak moc jsem nechápal, co se na tom jezeře právě odehrává. Nicméně se zdálo, že to má vlčice pod kontrolou, ačkoliv to vypadalo pěkně nebezpečně. Co, kdyby pod nějakou tou krou uvízla?
"Ohnivá Žaneta bude jednou staříkova smrt!" neváhal jsem tentokrát za ní křičet a po břehu se rozběhl tam, kam ona mířila po vodě.

// Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)