Gallirea - Příspěvky uživatele

Islin pronesla, že jsou mé cíle ušlechtilé a já se letmo uculil jako rozpačitý puberťák, kterému někdo složil kompliment a on teď neví, jak s ním naložit. Spíš mi ale v tu chvíli došlo, že jsem to celé řekl nahlas a někomu a že to není úplně normální, jakkoli ušlechtilé to je. Nestyděl jsem se za to doopravdy, jen to bylo zvláštní.
Kdo by nechtěl vědět tajemství. Ale přes otázku vlčice se ukázalo, že ona nejspíš žádná tak úplně nemá. Zvědavě jsem zastříhal ušima. Takže otevřený kniha? Shlédl jsem k vlčici stejně, jako se teď ona dívala na mě. "To bych byl moc rád, kdybyste mi o sobě ještě něco víc prozradila. Možná jste otevřená kniha, ale já si tak trochu vedle vás připadám, jako bych zapomněl číst," zazubil jsem se lehce a na místě drobně přešlápnul, jako bych se omlouval sám za sebe, i když nebylo pořádně za co se omlouvat.

Rozpovídal jsem se o tom, co vlastně byly mé plány a jak na ně zatím nedošlo. Nepřemýšlel jsem při tom nad tím, že by to třeba vlčici vůbec nemuselo zajímat, protože jsem si pustil tlamu na špacír docela dost. Ale nezastavila mě a netvářila se mým mluvením nijak znuděně - totiž jsem si ani nedovedl představit, že by se tak tvářit dokázala. Stále mi přišla dost záhadná, malinko neuvěřitelná skoro až, že by možná nemusela být skutečná. A při tom jsem měl pocit, že ona sama vidí něco zázračného v těch obyčejných věcech kolem. Bylo to zajímavé. Jako by Islin byla z jiného světa. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to nebyla příjemná změna oproti všem těm vlkům z toho mého.
Skutečně mě zaskočila. Spíš svou přímočarostí, než že by mi její otázka nějak nesedla. Nebyl jsem zvyklý na vlky bez zábran, které jí zjevně moc vlastní nebyly. "Chtěl. A taky bych chtěl nabídnout pomocnou tlapu každému, kdo ji potřebuje. Když se usadím, bude pak lehčí mě najít pro vlky, kteří o mou pomoc budou stát, nemyslíte?" otázkou jsem ji vybízel k názoru, ale sám jsem při tom zamyšleně až zasněně bloudil pohledem po rozkvetlém okolí tůňky. Bylo by to hezké, ne? Kdyby šlo každému pomoci.
Zkoumali jsme oblohu a odpověď Islin na mou nahodilou otázku nezklamala. Zatímco mluvila o uzamčených tajemství, mžoural jsem na hvězdy, jako bych je pohledem mohl otevřít a nějaká ta tajemství v nich zahlédnout. Ne proto, že bych je snad toužil vyzradit, ale proto, že jsem chtěl sám sebe přesvědčit, že je to pravda. Hvězdy se pochopitelně pod mým zrakem neotevřely. "Máte snad nějaké tajemství, které byste mi chtěla svěřit?" hlesl jsem v odpověď a sklouzl k vlčici pohledem, ale jak jsem viděl, že ona jen dál spokojeně hledí vzhůru, také jsem se odvrátil a znovu vzhlédl. Bylo příjemné s někým mluvit jen tak, mimoděk, vážně, a přitom zlehka a přirozeně.

Skoro jsem dostal větší vysvětlení k té termití královně, akorát že vlastně vůbec ne. Islin se o ní sice na můj popud rozpovídala, ale to ve mě vyvolalo jen víc otázek a žádné odpovědi. Nezdálo se mi ale, že by to vlčice dělala schválně. Když jsem jí tak pozoroval a poslouchal, popravdě mi trochu přišlo, jako by žila ve svém světě. Nebo spíš na ten náš společný pohlížela tak trochu po svém. Zkrátka na ní bylo něco, co ji z tohohle světa vymykalo, ale co? Rozhodl jsem se, že zírám na to rozhodně nepřijdu, takže jsem to ani nedělal. Raději jsem se zaměřil na tu otázku, která nakonec... nebyla tak záhadná, jak jsem očekával. Ale možná už bych se mohl tenhle její vzor naučit rozpoznávat.
"Teď nebydlím nikde. Nebo všude a nikde, dá se říct. Cestuji, toulám se. Přišel jsem sem sice s úmyslem se někde usadit, najít nové místo pro svůj domov, ale stále se nějak dějí... věci. Nevěřil bych, že to řeknu, ale vlastně jsem ještě na usazení se neměl čas," zamyslel jsem se a pak se pobaveně zazubil spíš sám pro sebe, protože to bylo i pro mě zajímavé zjištění. Jistě, jednou už to sice skoro bylo, ale Sigy se pak někam vytratil.
Islin mezi tím sledovala duhu, co před večerem rozzářila oblohu. Já se před deštěm tak dobře neschoval, takže byl můj kožich o něco promáčenější, ale letmo jsem se oklepal, abych z něj setřásl to nejhorší a zároveň neohodil vlčici. Den se přehoupnul v jasnou noc, kterou zdobilo nepočet hvězd. "Co vidíte?" vyklouzlo mi ze zvědavosti, pokud Islin stále ještě zaujatě zkoumala rozkvetlou oblohu.

Chtěl jsem jen Islin poukázat na podobu, kterou tak neskrývaně sdílela s tímto místem a přeci jí byla nějakým způsobem zahalena, ale vlčice se začala vcelku rychle bránit, jako bych se dopustil omylu, ve kterém mě odmítala nechat. Překvapilo mě, jak odhodlaná byla v tom, že sem nepatří. Dobrá, neměl jsem v plánu jí to vnucovat, i když mi přišlo na škodu, že to sama nevidí. Ale půvab květin přeci jen také tkví v tom, že si sami nikdy svou krásu nepřiznají. A když jsme u květin...
Zastříhal jsem zaskočeně ušima a tvářil se překvapeně snad ještě víc. "Termití královny, říkáte?" Prohlížel jsem si věneček a představoval si obřího termita, jak ho pokládá vlčici na hlavu. Byl jsem si docela jistý, že přesně takhle se to nestalo, ale moje představivost i tak dělala své. Snažil jsem se potlačit pobavený smích, abych tím vlčici neurazil. Rozhodně jsem ale o té termití královně musel zjistit víc, jenom mi k tomu nedala Islin příležitost, protože se chopila ptacího žezla první. Obraz obřího termita se rozplynul.
"Samozřejmě, jen se ptejte. Rád vám odpovím, pokud to bude v mých silách," pobídl jsem vlčici zvědav, co tak může mít na srdci.

Musel jsem na chvíli vypadat opravdu jako trouba, a to jsem to ani nehrál. Zaskočila mě však tím, jak se na mé jméno zaměřila. To vlci většinou nedělali. Ne, to nikdy nedělali. Křupnutí větvičky na zemi, hm? pomyslel jsem si pobaveně a snažil si ten zvuk se svým jménem nějak propojit, napodobit. Něco na tom bylo.
"Kessi je v pořádku," odsouhlasil jsem úsměvně v rychlosti, protože vlčice - totiž Islin - vypadala, že by mi mohla vymyslet ještě mnoho dalších přezdívek, jak se tak začala zamýšlet. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale kdybych pak na to jméno neslyšel, bylo by to pěkně nezdvořilé a to bych nerad.
"Opravdu?" zamrkal jsem v upřímném překvapení. "Omluvte mou troufalost, ale jak jsem vás uviděl, dal bych tlapku do ohně za to, že jste pro tohle místo stvořená. Nebo možná je ono stvořeno pro vás," pousmál jsem se a dopřál jsem si dramatickou odmlku, kdy jsem se obrátil k trsu levandulí a dlouze k nim přičichnul, než jsem se na Islin znovu obrátil s nevinným pohledem. "Ten věneček jste si pletla sama?" nadhodil jsem, stále se krčíc u levandulí, abych poukázal na tu podobu, která se jevila mně.

Vlčice se ke mě otočila a já si všiml i šmouh kolem jejich očí ve stejné barvě, ve které se pyšnilo celé tohle jezírko. Nezkoušejte mi říct, že sem ta vlčice nepatří jako listí na strom. Nedostal jsem odpověď na svou otázku, jen jsem se mohl ohlédnout na hory, které mi ukázala v dálce. "Hory a... Velké vlčí jezero?" přemýšlel jsem nahlas, jak jsem se snažil přijít na to, kde se přibližně nacházíme. Už jsem věděl, že někde určitě.
Nechal jsem však hory horami a otočil se zpět na vlčici, která si zjevně z mé přítomnosti moc nedělala. "Kessel, těší mě," představil jsem se také a i když by na mě zrovna nekoukala, už ze zvyku jsem připojil drobnější zdvořilý úklon. "Tohle místo je opravdu zajímavé. Patří vám to tu?" neodpustil jsem si otázku, když už jsem k tomu stejně pozorováním došel, ale jistota je jistota a já potřeboval vědět, jak moc hostem na cizí půdě vlastně jsem, abych se tu případně příliš nezdvořile neroztahoval. Příjemná vůně levandulí se mi zatím linula do čumáku a nabádala mě odsud zrovna dvakrát nepospíchat, bylo to uklidňující.

// Tinderia teleport

Pomalu jsem scházel z kopců, když jsem snad jen na vteřinku zavřel oči. Jakmile jsem je otevřel, tlapky mi dopadli místo na kámen na travnatou zem a stejně tak mě pohled, který mě nově uvítal, dost překvapil. Byl jsem na kopcích a najednou jsem... popravdě jsem to tu moc dobře nepoznával. Vypadalo to tu trochu jaké nějaké tajemné zákoutí, na které jen tak někdo nenarazí. Jen jsem si nebyl jistý, zda bylo skutečné. Vonělo skutečně, to ano.
Zapřemýšlel jsem, jestli to nejsou nějaké čáry Života, ale nedokázal jsem přijít na nic, co by tím sledoval. Proč. Ještě se mi to mohlo zkrátka jen zdát. Nějaká drobná iluze, ošálení smyslů, to dávalo smysl. Procházel jsem tak kolem a tlapky mě vedly blíž k jezírku, jako bych u něj měl najít odpovědi. A nutno říct, že něco jsem tam skutečně našel. Nebo někoho.
V jezírku si zrovna dopřávala koupel vlčice. Letmým pohledem jsem zavadil o její květinovou korunku, která dost splývala s výzdobou samotného jezírka. Vypadalo to, jako by k tomuhle místu patřila. Možná jsem byl nezvaný host? "Omlouvám se," ozval jsem se, než jsem přišel blíž, aby si mě nespletla s nějakým šmírákem. "Odpusťte prosím, nechtěl jsem rušit. Jenom mě napadlo, jestli nevíte, kde to jsme? Musel jsem sem nějakým nedopatřením zabloudit," hlesl jsem a lehce přitrouble, ale přátelsky se usmál.

// Narrské kopce

Než jsem se vylezl úplně nahoru, byl už zářivý kruh vysoko na obloze. Měl jsem pocit, že vypustím duši, a když jsem měl úplně namále, zjevil se přede mnou stín, který mi napověděl, že jsem už blízko a kdo by to takhle blízko vzdával?
“Živote,“ hlesl jsem, zatímco jsem sotva popadal dech ještě z toho výšlapu. “Čekáš tu snad na někoho? Jestli jsi věděl, že přijdu – a ty jsi to věděl, mohl jsi mi jít naproti. Nebo mě sem teleportovat. Nebo se přestěhovat,“ poskytl jsem mu výčet možností, kterými nám tohle setkání mohl ušetřit. Mohutný chundelatý vlk, který se přede mnou před chvíli zjevil, se jen pobaveně usmál a otočil se, aby mě zavedl dál až do svého příbytku. “Víš, že vám to nemůžu dělat zas tak jednoduché,“ zatrylkoval hravým hlasem a donutil mě zavrtět hlavou. “Nevím, jestli nemůžeš, ale určitě nechceš,“ oponoval jsem a i když na to Život už nic neřekl, všiml jsem si, jak se dál potutelně usmívá pod čumák.
Došli jsme až do jeho jeskyně, vyzdobené květinami od paty až po strop, jak bylo zvykem. Vždycky mě však ten pohled ohromil. Na těch květinách bylo znát, že nejsou zdejší. Přinesli je sem vlci, kteří přišli s Životem smlouvat. Opravdu, proč se květiny milující vlk usadil zrovna na takovém místě? Rozhodl jsem se ale, že takových dotazů Života ušetřím. Měl jsem jich totiž pro něj mnohem víc z jiného soudku.
“Nabídni si vodu z pramenů a počkej, musím ti ukázat svůj nejnovější exemplář, tahle květina je docela vzácná,“ spustil vlk a začal hrabat v koutu jeskyně. “Živote,“ zkoušel jsem upoutat jeho pozornost, zatímco se tam vrtěl a přehraboval. Nic. “Živote!“ zvedl jsem hlas. Životův vrtivý pohyb v koutu jeskyně se zastavil a za chvíli na mě vykoukla zase jeho hlava. “To je teď normální zvyšovat hlas na své božstvo?“ Viděl jsem ho snad poprvé se tvářit takhle kamenně, ale když on si jinak nedal říct. A tohle, tohle bylo vážné. “Omlouvám se, ale… musíme si promluvit.“ Život si povzdechl, protože se mu nepodařilo od toho uniknout a rezignovaně ke mně přišel blíž, aby si mě poslechnul.
…
“Takže už vím… chápu, proč jsi to udělal. Rozhodl jsem se nevzpírat se tvému rozhodnutí a... rozhodl jsem se využít toho času, co jsi mi dal navíc. Vím, co musím udělat,“ skončil jsem svou řeč a Život vypadal nadmíru spokojen i překvapen zároveň. Dřepnul si na zadní a předními tlapkami radostně o sebe zaplácal. “Perfektní! Tak je to správně, vidíš? Já přeci vím, co dělám!“ zahlásal a už zase energicky pobíhal kolem jeskyně a něco v ní hledal, zatímco dál mluvil. “Tak co kdybych ti k tomu žití přidal i trochu vizáže, hm? Oh, už vím, mohl bych-“ “Živote, počkej. Přišel jsem ti říct ještě něco. Já… abych dokázal naplnit ten čas a odčinit, co mě tady může ještě držet, tak… rozhodl jsem se, že musím požádat o pomoc i ji.“
“Ne,“ zamítnul spěšně Život, “to fakt není dobrý nápad. Moje sestra tě nenávidí. Uznávám, mám na tom svůj podíl, ale to si snad nevzpomínáš, co ti tehdy řekla? Myslel jsem, že si mého daru vážíš. Teď nevím, co si myslet. Kdekoliv jinde se na tebe může jen ze stínů pohoršeně šklebit, ale tam… tam u ní já tě neochráním.“ Vlčí bůh se tvářil, že tomu moc nerozumí. Nechápal tyhle nelogické pohnutky v hlavách smrtelníků.
“To vím. A co jsem řekl předtím, to platí. Jsem za tvůj zásah vděčný, opravdu. Ale od Smrti potřebuji něco, co ty mi nabídnout nemůžeš, omlouvám se.“ Svěsil jsem hlavu v pokorném omluvném gestu a chvíli tak zůstal, jako bych čekal, až Život všechny ty informace dostatečně vstřebá. A nebo jsem možná jen oddaloval tu chvíli, kdyby budu muset odejít.
“No jo, co už s vámi nadělám. Vy vlci si stejně budete dělat svoje, i když vám život visí na vlásku, ale v tom je asi ta zábava omezeného času, co? Možná nejsem má sestra, ale taky mám co nabídnout. Přál bych si, abys na to přišel dřív, než bude pozdě, ale ty už jsi sem stejně přišel rozhodnutý, že,“ zastříhal Život tázavě ušima a já souhlasně přikývnul. „Chtěl jsem sem ještě zajít, poděkovat. Kdyby to bylo naposledy, co spolu takhle mluvíme,“ přiznal jsem. Život zbědovaně zavrtěl hlavou. “Zapomínáš, kdo jsem. Můžu si mluvit s kýmkoliv, kdykoliv.“ “Ale tvá moc končí tam, kde začíná její. Mrzí mě to.“ “Měl bys jít,“ upozornil mě zlehka namísto odpovědi a pak mě doprovodil pryč stejnou cestou, kudy jsme do jeho jeskyně přišli. I za tohle gesto jsem byl rád, protože tentokrát bylo nutkání tu zůstat mnohem silnější, jakoby mě sám Život opravdu nechtěl pustit, když věděl, co se chystám udělat. Ale nechal mě jít. O to víc mě děsilo pomyšlení, že Smrt nade mnou takové smilování mít nebude.

// Narrské kopce

// Savana přes Poušť

Terén se postupně začal svažovat a stoupání bylo těžší a těžší. Ale konečně jsem byl zase trochu ve výškách, takže jsem měl vlastně radost a sem tam se zastavil, abych si užil výhled zrovna z toho místa. Vítr se mi opět mohl svobodně prohánět v kožichu a já ho nechal, protože mi to dodávalo novou energii. A že jí bylo třeba dost, abych se vyškrábal až tam nahoru. Zavřel jsem oči a chvíli si jen užíval to všechno kolem mě, co se ke mně takhle dostalo. Zvuky. Vůně. Pak jsem se zhluboka nadechl, odhodlaně jsem pohlédl vzhůru, nabral síly a povylezl zase o něco výš. Životovu přízeň k výškám jsem naopak pochopit dokázal velmi snadno.

// Vrchol Narrských kopců

// Ohnivé jezero přes Uhelný hvozd

Dál a dál, prošel jsem les a ocitnul se na místě, které se trochu podobalo jinému světu a trochu stále tomu starému, známému. Jó, jiný svět mě ještě teprve čekal, ale jak jsem šel dál, už se pomalounku rýsoval v dálce. Nepochyboval jsem, že o mě ví. Že ví, že se blížím. I když jsem koukal na sotva rozpoznatelné vršky v dálce, měl jsem pocit, že koukám přesně na něj. Díváme se do očí. Ale buď telepatie na takovou vzdálenost nefungovala, nebo se Život zkrátka usmyslel, že zase o tolik mi to usnadnit nemůže. Tak či tak jsem už nezastavoval a brzy se z nejasných obrysů stávaly ostré siluety. Tráva se změnila v písek a příjemné sluníčko v zádech vystřídalo nečekané horko. Začalo mi vrtat hlavou, co vlastně Života vedlo k tomu, aby se usadil zrovna tady. Má tolik rád rostliny, ale na žití si vybere místo, kde nevyroste kvítek. Opravdu, bohové byli zvláštní.

// Narrské vršky přes Poušť

// Medvědí jezírka přes Středozemku

Věčnost, tak nějak bych popsal tu cestu. Dlouhé putování přes otevřená místa jsem neměl příliš rád. V horách mi to nevadilo, ale tady? Pár skupinek stromů cestou bych jistě uvítal. Jen tak, pro obzvláštněnou. Teď už jsem to ale měl za sebou, díky vlku. Tlapky mě zanesly k rudému jezeru a já byl rád, že jsem se napil už předtím, protože tohle nebylo napajedlo, kterého bych chtěl v tomhle smyslu využívat. Ale stejně jsem si ho obdivně prohlížel, protože rudá voda se nevidí každý den. "Kdopak vám zadal takový nápad, usadit se zrovna tady, hm?" promlouval jsem k červeným řasám mihotajícím se po dně jezera.
Nechal jsem tlapky odpočinout, protože přede mnou stále ještě kus cesty byl a v porovnání s ním byla nějaká pláň hračka. Nezdržel jsem se proto dlouho a už jsem si to šinul do nedalekého lesa.

// Savana přes Uhelný hvozd

// Rozkvetlé louky přes Mahtae jih

Překonal jsem řeku, která se už netvářila, že by se se mnou chtěla rvát o můj život. To od ní bylo milé, ne že ne, i když jsem do ní původně vstupoval s jistou obezřetností a nevolí. Teď jsem byl u jezírek a obezřetnější o to víc. Bylo teplo. Jaro. Zvířata vylézala z brlohů a chtěla se zahřát a nažrat. Ve vzduchu jsem cítil medvědí pach. Na tomhle místě to nebylo nic neobvyklého, ale o to víc jsem pospíchal, abych nemusel řešit nepříjemnou srážku s nevrlým obrem. Jednoho jsem zahlédl v dálce. Dostatečné dálce, naštěstí.
Přeci jen jsem si dovolil na okamžik zastavit, abych se napil a pak už hurá přes tu obří planinu a dál na jih. Cesta přes louku trvala snad věčnost, až jsem měl pocit, že za mého mládí byla snad jen poloviční. Nebo dokonce že všechno bylo mnohem blíž! No jo, už to tak bude, stráneš hochu, stárneš, vrtěl jsem si pro sebe hlavou, ale jenom z legrace. Kdepak stáří, to si na mě přeci nepřijde!

// Ohnivé jezero přes Středozemku

Rozloučil jsem se se Sid a jejím nově nabytým kamarádem a popřál jim hodně štěstí. Měl jsem pocit, že ho budou potřebovat, zvláště pak nemýval, jestli se chtěl tak moc pohybovat mezi vlky. Asgaar byl stejně na mém žebříčku míst, které bych měl navštívit. Posledně, když jsem tam byl, nebyla to zrovna veselá návštěva Takže jsem nepochyboval, že se s dvojicí zase brzy uvidím a už je jen vyprovázel pohledem do dálky.
Sám jsem zůstal na louce obklopený rozkvétající zelení. Popadal jsem dech a hlavně sílu na další cestu, protože jsem tušil, že bude daleká, ale podniknout jsem mi musel. Musel jsem si totiž pár věcí ujasnit. Byl bych tu zůstal déle, ale všiml jsem si, že se na louce objevila vysoká s mláďaty. Neměl jsem v plánu je lovit a stejně tak ani svou přítomností tedy znervózňovat. Jen ať si také mohou užívat tohohle pěkného slunečného rána. A tak jsem se sebral, a na tu nevyhnutelnou cestu se vydal hned...

// Medvědí jezírka přes Mahtae jih

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Celý život v Klímové smečce byl jeho nejlepší moment a období jeho největšího růstu. Vzpomínáme.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že už tady není moc vlků, kteří by Kesse z dřívějška znali a on tak přišel o dost důležitých vztahů, takže nebylo lehké najít novou motivaci a smysl za něj hrát.

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Nic moc, hlavně doplnit, co už má, ať to není úplně bezbranný vetchý stařeček, ale může případně někoho bacit těmi zkušenostmi i prakticky.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Arcanuse, protože prostě musí, než mu umře další známost, že jo. A pak samozřejmě Baghý a její ratolesti, protože prcci už skoro nejsou prcci a on o nich pořád neví?!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Navštívit Života i Smrt a vnutit se do nějaké smečky.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Být spolehlivá, přátelská, lehce prošedivělá studnice moudrosti a podpory, se kterou je občas (často) trochu (hodně) dětinská legrace. A proč? Protože prostě může. :-)

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Služba ostatním. Dokud existuje jediná duše, co by ho mohla potřebovat, pojede.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Sigy :')... Baghý a Arcanus jako jeho nejstarší nejdražší přátelé

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Rozpad Klímu, zmizení Arii a rozhodnutí vrátit se na Gallireu.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Události na Galliree ho pak tak nějak dál formovaly i mimo ni, so... velký?

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Odchod Arii a s tím spojený jeho odchod z Narvinije a následky z toho plynoucí.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Vím, že neměl rád Malobora. Už nevím, proč ho vlastně neměl rád. Nějaká intenzivní výměna názorů asi, ale že by někoho vyloženě nesnášel se říct nedá, zatím mu k tomu nikdo dost pádný důvod nezadal. Na druhou stranu neví o tom, co (kdo) bylo příčinou smrti Elisy, takže co není může být.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Asgaar - 2. Borůvka - 3. Vrba - 4. Cedr - 5. Mech - 6. Sarumen - 7. dlouho nic - 8. Buk

Takže Filián nebyl jediný svého mluvícího druhu, to bylo zajímavé zjištění. Zatoužil jsem zjistit, proč se to děje a napadl mě jeden vlk, nebo vlastně nad vlk, který by o tom mohl vědět víc. Měl bych si u něj udělat zastávku tak, jako tak, takže jsem to přihodil na hromádku dotazů, které pro mocného Života mám, až se mé staré kosti budou chtít plahočit na ten jeho vršek.
Nemýval se zapřísáhnul, že umí být opatrný. Víc mě ale uklidnila slova Sinéad, i když jsem nějakému násilí zrovna neholdoval. Radši spálené chlupy, než sežraný kámoš, no ne? Sid si pak rychle uvědomila, že její kroky nebudou směřovat k rodině nemývala, ale nejspíš k její samotné. Měla pravdu, až mě to samotného zaskočilo, že jsme společně strávili vlastně celou zimu. V dobré společnosti čas běží jako o závod. "To zní jako dobrý nápad, ještě tak aby o tebe měli strach kvůli nějakému šedivému starci," pousmál jsem se z legrace. "Kde že jsi to říkala, že ses tady usadila?" Jestli to zmiňovala, už jsem to stihl zapomenout. A ona to určitě zmiňovala. To mě trochu zatrápilo, protože jestli už jsem si nebyl schopný zapamatovat ani tohle... možná bych měl vylézt za Životem dříve, než-li později. Dokud si ještě pamatuji, že nějaký je.