Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaskočeně jsem na Sinéad zíral, když konstatovala, že by si radši uhryzla vlastní končetinu, než se vracet do jeskyní. Věděl jsem, že na to nepřistoupí, ale až tak? Fakt mě to odrovnalo. "Ou, to jsou... opravdu silné antipatie," polknul jsem suše, netušíc, jak na to vlastně reagovat.
Dobře, konec žertování, teď šlo o vážnou věc! Čas se zahřát. Nadhodil jsem nevinou otázku a jak jsem očekával, má společnice hned vytušila, že to není jen tak. Nechal jsem její hlavičku, ať se chvilku namáhá, než jsem se jal vysvětlit svůj plán. "Vypadá to přesně tak, jak to je!" prohlásil jsem vítězně a široce se usmál, nu s vysvětlením jsem si stále dával na čas. Nedočkavost také zahřívá, ne? bavil jsem sám sebe v duchu, než jsem vyskočil na nohy a pokynul k Sinéad, aby mě následovala. "Nač vysvětlovat, když ti to můžu zkrátka ukázat!" ohlásil jsem jako nějaké dramatické antré a vyrazil jsem rozhodným krokem na západ, po úbočí sopky. Na skutečný úvod si musela Sinéad asi ještě chvíli počkat, ale bude stát čekání skutečně za to?

// Aina

// Zrcadlové jeskyně

Procházeli jsme nekonečným komplexem jeskynní a leč mohlo jejich světlo působit sebeokouzlujícněji, po čase to začínalo být víc a víc nepříjemné. Jako bychom nikdy z obložení těchto chodeb už neměli vykouknout na světlo. Normálně jsem si dával na tlamu pozor, ale nejspíš ne dost, protože mě Sinéad napomenula. Zmateně jsem se po ní ohlédnul, než mi došlo, že má vnitřní řeč pravděpodobně na chvíli nebyla vnitřní. "Oh, omlouvám se, to jsem nechtěl," hlesl jsem rychle, aby pochopila, že mým záměrem rozhodně nebylo ji k tomu všemu ještě strašit.
Světla na konci tunelu jsme se ale přeci dočkali. Vybelhal jsem se ven za svou společnicí, která zjevně odmítala strávit v těchto chodbách jakékoliv vteřiny navíc. V jeskynních sice bylo světlo, přesto mě den na okamžik oslepil a musel jsem nechat zrak, aby se přizpůsobil. Zhluboka jsem se nadechl a chladný vzduch mě štípal v nose. Nevadilo mi to. Pod tlapkami mi křupal zmrzlý sníh. "Nevěřil bych, že mi sníh bude takhle chybět," zasmál jsem se a ještě chvíli přešlapoval, jak jsem si to křupání užíval.
Mou pozornost od sněhu odlákala až poznámka vlčice, kde jsme se to ocitli. Zdvihl jsem hlavu, abych se také řádně rozhlédnul. "Panečku, máš pravdu, asi jsme museli někde špatně zahnout. Tak co, nedáme si to ještě jednou?" mrknul jsem na Sineád, ale snad muselo být jasné, že jde jen o vtip. Byl jsem si jistý, že ani jeden z nás se do těch chodeb dobrovolně nevrátí. Navíc jsem byl unavený, celý bolavý a celkem prochladnutý. Sineád na tom nemohla být o moc lépe. Ale byli jsme u sopky. Jestlipak to tam ještě je... "Pověz, je ti teplo, děvče?" brouknul jsem k vlčici, která mě už měla nejspíš dostatečně přečteného na to, aby věděla, že mám něco za lubem.

Sineád se snažila tvářit tajemně při skrývání své žížalí identity, ale já jí na to neskočil. Výrazně jsem si ji přeměřil pohledem, aby si toho i ona všimla, jako bych čekal, že z ní místy snad budou vyčuhovat žížalí ocásky nebo něco podobného. "Kdyby šlo o něco vlkužravějšího, asi už bych nikdy nespal na obě zavřené oči," prohodil jsem a nechal tuhle naši smyšlenou záhadu vznášet se mezi námi, nerozluštěnou. Přeci jen, konverzaci na téma vzpoury žížal můžete vést jenom po určitou dobu, než to začne být příliš nápadné.
A nás navíc čekalo vymotat se z chodeb hezky ven na čerstvý vzduch, při čemž jsem se jal objasnit své společnici záhadu mého orientačního smyslu. Na chvíli jsme se zastavili a Sineád se také ten trik pokoušela předvést, ale nebyla si v tom moc jistá. To nic, každý někde začíná. Provedl jsem nám tedy k východu já, ale bral jsem to, že i tak jsem se podělil o důležitý trik do života. Ha, nikdy nevíte, kdy se vám rady od šedivého stařečka mohou hodit!
Došli jsme k východu, takže teď nás trápilo, jak ho využít pro jeho původní účel - tedy vycházení. Po vydatné bouři byl celý zasněžený. Byla tu možnost vrátit se do chodeb a hledat jinou cestu. "Nebo se opravdu změnit v ty krky," pobídnul jsem, jako by to byla snazší varianta, než bloudění v jeskyních. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně a tak nakonec situace vybrala za nás. Sineád se snažila na cestu nadhodit veselejšího ducha, zatímco já si rezignovaně povzdechnul. "Tak to nás čeká dost chůze," prohodil jsem pobaveně, abych jí tu náladu nekazil a nechali jsme zasněžený východ za sebou, abychom se vrátili tam, odkud jsme se před chvíli vrátili. "Kdybys ovládala třeba zemi, mohli bychom si další cestu ven vytvořit sami," napadlo mě jen tak mezi řečí, sotva jsme zapluli za roh.
Prošli jsme zpět známou cestou a v určité chvíli zkrátka jen zvolili jinou na křižovatce a hle, byli jsme v neznámu. Alespoň, že tu nebyla totální tma. Jako by někdo chtěl, abychom to tu celé prolezli, napadlo mě a hlavou mi stále vrtalo, jak můžou ty kameny zářit. Narazili jsme na několik dalších kostí - a s každou další hromádkou mě lehce znepokojovalo, abychom další netvořili my. Jak hluboko jsme? KDE jsme? Snažil jsem se své obavy nedávat najevo. Sineád sice srdnatě hnala kupředu, ale byla podezřele potichu na to, abych si nevšiml, že se nejspíš také snaží ze všech sil nesýčkovat. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, byly pachy. Totiž ty, které jsem tu necítil. Nevypadalo to, že bychom měli narazit na nebezpečí. Minimálně ne na živé. "Zajímalo by mě, jestli skutečně existují místa, která do sebe mají lákat život a už ho nikdy nevydat," hlesl jsem příliš zamyšleně na to, abych si uvědomil, že to bylo nahlas.
Sineád konečně promluvila. Musel jsem souhlasit, bylo to nekonečné. "Vypadá to tak. Popravdě bych nás podezíral, že chodíme v kruhu, kdybych si to už dávno nehlídal," potvrdil jsem a zahleděl se vzhůru na strop jeskyně, jako bych skrze něj mohl prohlédnout až ven na rozlehlou oblohu, která byla možná jasná, možná zatažená, možná posetá hvězdami a možná rozsvícená žlutým kruhem. Mohl jsem si jen domýšlet. Opravdu. Žížaly. Už už jsem chtěl jít dál, když do mě má společnice drcla, jako by se jí nohy zamotali. Překvapeně jsem se po ní ohlédl, ale samozřejmě jsem se nehněval. "To nic," odvětil jsem. "Dobrý? Je toho opravdu dost, můžeme se na chvíli zastavit a odpočinout si. Lepší ztratit tady trochu času, než-" než všechen, domyslel jsem si, ale nedořekl, protože bych si za takovou myšlenku taky rád jednu ťafnul. A tak se přestávkování nekonalo.
Na rozdíl ode mě se Sineád pokoušela stále držet optimistických slov, ať už řeč jejího těla prozrazovala cokoliv dalšího. Rozhodně jsem ji nemínil strašit, ať to bylo sebereálnější. "Rozhodně jsme každým krokem k východu blíž a blíž," zanotoval jsem povzbudivě a vyloudil na tváři i vřelý úsměv. Přeci jen jsem neřekl žádnou lež. Dokázal jsem tím dolít odhodlání do žil i sám sobě a s novou vervou jsem se pustil do vnímání okolí, přestože po tolika monotónních vjemech začínaly mé smysly být značně otupělé.
Až když začala Sid jásat, zpozorněl jsem a skutečně jsem si všiml té změny ve vzduchu, který kolem nás proudil. A byl výrazný. Jak mi to mohlo uniknout? Musel jsem být unavenější, než jsem si přiznával. Ze Sineád ale jako by všechna únava najednou slezla a zalezla zpátky do bludiště chodeb, aby tam čekala na svou další oběť. "Cesta ven... východ," hlesl jsem úlevně, ale nehnal jsem se za světlem tak rychle, jako mladá krev. Chtěl jsem si uchovat ještě tak akorát energie, abych vůbec vylezl ven. Ale Sid ať si běží, tu radost si poctivě vybojovala. "Asi bych si měl do příště najít nějakého krtčího učitele," poznamenal jsem si pro sebe, rovněž rád, že jsme z nejhoršího venku. Tedy ještě ne. Aaaaažžžž teď!

// sopka

Lhal bych, kdybych řekl, že mě Sineád na okamžik nevyděsila, když se zastavila a začala se divně natahovat. Chvilku to vypadalo, že jí něco posedlo. Pak jsem si ale dal dvě a dvě dohromady a nad jejím výkonem se jen zasmál. "To bylo autentické. Nejsi ty ve skutečnosti hromada žížal ve vlčím kožichu?" nadzdvihl jsem na ni podezíravě obočí. "Třeba už tě to pod zemí přestalo bavit, ale chápu, že jako vlk na povrchu prorazíš lépe, než jako žížala. Mě to říct můžeš, já mám tlamu na zámek," mrknul jsem, jakože dokážu tohle její tajemství určitě udržet.
Hledal jsem cestu a dělal to tak nějak automaticky. Vždycky jsem se nechal vést větrem, bylo to pro mě přirozené jako dýchání. Až když si Sineád stoupla vedle mě, uvědomil jsem si, že to není tak pro každého. "Vítr," pousmál jsem se a znovu se soustředil na to, odkud ucítím jeho závan. "Zkus to. Jestli poznáš, odkud přichází? Odkud ucítíš čerstvý vánek, tam je cesta ven," instruoval jsem ji. I když tady byl ten vánek jen slaboučký, zachytit ho stálo dost úsilí i mě, a to jsem věděl, co dělám.
Cestu k východu jsme našli, ale vyhráno jsem zdaleka neměli. "Hm, asi bychom měli začít trénovat," souhlasil jsem se Sid, že musíme být krtci, abychom se dostali přes... tohle. Neochotně jsem pohled obrátil zpět k útrobám jeskynních chodeb. "Řekl bych, že tu bude minimálně jeden další východ. Chodbami proudí vzduch, který by se takhle netočil, kdyby byly všechny slepé. Ale kdo ví, kam se dostaneme," podíval jsem se starostlivě na vlčici, jestli si je jistá, že to chce risknout.

Cítil jsem, že mě z těch světélek přepadla nějaká divná nálada, ale nechtěl jsem se jí poddat. Byla to přeci krásná podívaná, nechtěl jsem z toho dělat smutnou vzpomínku. A tak jsem raději vzal do zaječích. Sineád mě následovala a její průpovídka mi vykouzlila tentokrát upřímný úsměv. "Máš pravdu, je to divné. A představ si žít pod zemí celý život. Jako krtek! Nebo... co ještě žije pod zemí? Žížala. Jsme teď oba tak trochu žížaly, nemyslíš?" zasmál jsem se, zatímco jsem nás dál vedl chodbou.
Problém nastal až, když jsme došli na křižovatku chodeb. Vlastně jsme jich cestou potkali hned několik, že by bylo až příliš jednoduché se tu jen tak ztratit. Já si popravdě přesně cestu nepamatoval, ale ani to nebylo třeba. Když jsme došli na místo křižovatky, stoupnul jsem si do jejího středu a chvíli nehnutě vnímal, odkud ke mě zavane čerstvý vítr. Tím směrem byl východ a tudy jsem nás potom vedl dál. Netrvalo tak dlouho a skutečně jsme došli až k východu, který rozjasňovalo denní světlo. A taky byl pěkně zapadaný sněhem. Jestli ho byla taková kupa už u vchodu, jak na tom asi byl zbytek hor? "Nezdá se, že by tam sněžilo, ale mám trochu obavy, abychom se v tom všem sněhu tam venku neutopili," zapřemýšlel jsem nahlas.

Světélkující show mě lapila svým kouzlem a uzavřela v transu. Bylo to jako koukat se do magického zrcadla, od kterého nešlo odtrhnout oči. Vydržel bych tu věčnost, až bych sám zapomněl, že nejsem součástí kamene. Možná byste řekli, že při takové podívané se vám hlavou začnou honit myšlenky, vzpomínky možná, ale to bylo právě to. Nezpůsobovalo to nic, jen mě to nutilo vnímat co nejvíce přítomnost a nemyslet na nic jiného. Ještě, že dýchání bylo automatické a nemusel jsem ho řídit vědomě...
Škubnul jsem sebou, když mě něco čaplo za ocas a vrátilo do reality. V tom se vedle mě naplácla Sineád, takže alarm v mé hlavě se zase uklidnil. Sid také šeptala. Zvláštní, jaké účinky může mít na vlka nějaké místo. Zahleděl jsem se na stěnu před sebou a zavrtěl hlavou, abych šetřil slova. "Trochu mi to připomíná... les plný světlušek. Ale ani ten se tomuhle nevyrovná, snad mi to světlušky odpustí," hlesl jsem polohlasně a drobně se pousmál. Byl to smutný úsměv, aniž bych si to uvědomoval. Ještě chvíli jsem tam v tichosti ležel a díval se před sebe. Pak jsem se tiše zvednul. "Měli bychom jít. Snad už venku přestala ta hrozná vánice, trocha denního světla nám prospěje," brouknul jsem a loudavým krokem se vydal cestou, kudy jsme přišli.

Už jsem si pamatoval, že se Sid nebylo objevování otázkou jestli, ale kdy. A odpověď byla teď. Oba jsme bez váhání vyrazili za zvukem vody, který se polehounku zesiloval, ale nikdy nepřešel do nějakého úmorného šumu řeky, protože vlastně o nějakou řeku vůbec nešlo. Když jsme došli k pramínku, co vyvěral z nějaké díry ve skále a klikatil si svou cestičku napříč jeskynní, naše hledání bylo u konce. Popravdě, měl jsem pocit, že všechno bylo u konce. Na jaké místo jsme se to dostali? Zůstal jsem ohromeně stát a koukat na tu nádheru, co tento skrytý svět v podzemí vytvářel. "Myslím, že jsme našli úplně jiný svět," špitnul jsem, jako bych nechtěl svým hlasem narušit tanec světélek na stěnách. Ještě jednou jsem pak tlamičku pootevřel, chtěl jsem něco dodat, ale nevyšlo to ven. Zase jsem ji zavřel. Nemohl jsem. Nemohl jsem nyní řečí narušit tohle všechno. Měl jsem pocit, jako když jsme narušili nějaký tajemný pradávný rituál. Nebyli jsme zváni, ale přesto jsme tady. A když budeme ukáznění, třeba nás nechají dívat se až do konce.
Tichými kroky jsem došel až k pramínku a smočil v něm jazyk, dopřál jsem si pár loků, ale tichoučkých, aby mi ani šplouch neunikl. A pak jsem se vedle té vody položil na zem. Sineád se kochala také všude kolem. Neušlo mi, že ji láká světélka chytat. Já zůstal ležet a pozorovat tu krásu nehnutě. Doslova. Kdo by to nevěděl, nejspíš bych pro něj byl sochou. Splynul jsem a stal se součástí té magické nekonečné hry světel a stínů.

Představa Sineád o konci zimy stráveném někde v teplých končinách se mi zalíbila natolik, že jsem se jí také nechal na chvíli unést. Možná se mi v tu chvíli do myšlenek prodrala magie, ale už jen ta vidina hřejícího slunce mi zahřívala kožíšek v tomhle jinak nekončícím mrazu.
Medvědi spali, má společnice se nenechala obalamutit potencionální hrozbou. Co spí se může probudit, pomyslel jsem si provokativně, ale nahlas neřekl nic, jelikož jsem nechtěl znít až moc jako starostlivý dědula. Byl jsem dědula, ale takový, se kterým byla legrace. I když Sineád akorát prohlašovala, že jí je jedno, co tu žije a my při tom akorát míjeli hromádku kostí. Možná jsme se pletli oba. Možná tu už nežilo nic. Popravdě mě těch několik kůstek přimělo být malounko obezřetnější.
A při vší té obezřetnosti jsem podrobně i prozkoumával zářící krápníky. "Pravda," přikývnul jsem. "Kde jinde, než tady. Možná je to odměna pro každého, kdo tyhle jeskyně objeví a odváží se vkročit až takhle hluboko," napadlo mě. Přistoupil jsem k jednomu kamennému tesáku blíž a opřel o něj tlapu. Nehřál. Ani magie z něj kdo ví jak nesálala. Takže prostě jen svítil.
"Hm?" nastražil jsem uši, když jsem znovu uslyšel hlas vlčice a vyrazil za ní. "Je to možné," ujistil jsem ji. "Všechny řeky a potoky nad zemí také začínají někde pod ní. Pramení pod povrchem. Třeba je tu taky nějaký pramen, který pak někde vytéká do krajiny. Chceme to prozkoumat?" vybídl jsem svou společnici, i když to byla asi zbytečná otázka. Chceme, zrcadlila se mi odpověď v očích a honem jsem se vydal za zvukem, jako by snad šlo o závod, kdo tu tekoucí vodu najde dřív.

"Do teplejších krajin?" podivil jsem se, když jsem se narovnal a neubránil se smíchu. "Jak dlouhé si myslíš, že tyhle tunely jsou?" zavrtěl jsem pobaveně hlavou. Musel jsem uznat, že kdybychom těmito cestami došli až do nějaké tajné teplé oázy uprostřed hor, spadla by mi brada. Vydali jsme se tedy na průzkum do neznáma. Byla to zábava, jen to pomyšlení. Kdy naposledy jsem jen tak šel něco zajímavého prozkoumávat? Ta myšlenka mě naplňovala mladistvou zvědavostí.
"Ve jeskyni může žít spoustu věcí," bloumal jsem při chůzi šerem. "Třeba vlci, ale jo, netopýři, můry a kdejaký hmyz. Medvědi~" vydechl jsem skoro až tajemně, jako bych chtěl, aby to nahánělo husí kůži. "Když budeme mít štěstí, všichni tihle budou teď spát, takže nás čeká nerušené prozkoumávání! Když budeme mít štěstí," dodal jsem znovu. Tahle záhadná, chladná a polotemná atmosféra mě vážně pohltila. Ne snad, že bych si myslil, že takovými řečmi neohroženou ohnivou vlčici vystraším, ale copak jsem se o to nemohl alespoň pokusit? Bohové odpustí vrtkému staříkovi jeho nevinnou zábavu.
Šero netrvalo dlouho. Jak jsme postupovali, cosi se před námi objevilo. Sineád z toho byla nadšená, já zaskočený. "Co to..." přemýšlel jsem, ale stejně jsem musel přijít blíž, abych to zjistil. Krápníky. Zajímavé. Sineád z nich měla radost. I já musel uznat, že jeskynní chodby zdobily opravdu znamenitě, ale... "Neměly by," přiznal jsem a podrobně se jal krápníky prozkoumávat. Procházel jsem se mezi nimi a pozoroval je, jako by v nich byly všechny odpovědi vepsány. "Zvláštní. Možná je tohle místo přeci jen magičtější, než se zdá," usoudil jsem a pohledem se nyní snažil mezi krápníky najít Sineád. Rád bych si poslechnul její názor.

Rozhlížel jsem se nerušeně kolem a dlouze vyhlížel z jeskyně, když jsem zaregistroval, že se Sineád začala vrtět a po té i probouzet. "Dobré," popřál jsem jí také pěkné ráno, i když ráno tak úplně nebylo. "Hmm... nu, do růžové tomu chybělo ještě pár odstínů, obávám se," zamyslel jsem se s neskonalou vážností, jako bych přesně ty odstíny počítal. Pak jsem vstal a oklepal se, abych zase rozproudil krev v žilách a s tím se i trochu zahřál. Sineád nezapomněla na náš plán, než jsme usnuli, o čemž jsem si nedovolil zapochybovat.
"Mám snad na výběr?" ušklíbl jsem se. Kdybych řekl, že nepůjdu, vlčice by mě stejnak nějak přiměla, tím jsem si byl jistý. Krom toho, jiným směrem, než dál do nitra jeskynních chodem se teď stejně jít nedalo. Popošel jsem tedy dál do chodby mizící ve tmě. Při postupném vcházení se mi oči zlehka té tmě přizpůsobovali, takže zatím trochu vidět bylo. Kudy asi tyhle chodby vedou? zastříhal jsem ušima a otočil se na Sineád. "Tak prosím, až po vás," vybídl jsem ji a při tom se mírně poklonil jako zdvořilý dámin doprovod. Po probuzení jsem býval o dost teatrálnější.

POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

POVAHA I VZHLED

VZHLED


POVAHA