Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil jsem, jak se mi vlévá krev do žil. Jak dlouho už jsem nelovil vysokou? Zalehl jsem vedle Islin a pozoroval stádo. Islin našla vhodný cíl první, rychle jsem ho zaměřil očima a v tichosti přikývnul, že rozumím a souhlasím. "Buď opatrná," špitnul jsem a nechal ji, aby se odplížila dál. Sám jsem se krčil v křoví a trochu pomáhal zvedajícímu se větru, aby naše pachy - můj i Islin - odnášel od stáda pryč. Islin se mi během toho podařilo ztratit z dohledu, což bylo nejspíš dobré znamení - uměla se pohybovat nepozorovaně! Takže mě o její poloze informovalo až stádo, které se dalo na úprk.
Nechal jsem srnky, které nás nezajímaly, aby se rozutekly a poskytly mi lepší výhled. Všechny svaly v těle se mi napnuly a já vyrazil Islin na pomoc. Srnka, kterou naháněla, měla docela problémy sama se sebou. Možná jí ta noha, na kterou nemohla zjevně došlápnout, někde uvíznula? Tak jako tak se jí to stalo osudným.
Byl jsem rychlejší. Nadběhl jsem srně a zbrzdil ji. Zatímco byla zmatená, našteloval jsem se do lepší pozice a skočil po ní, abych ji strhnul k zemi. Nutno podotknout, že to bylo náročnější, než jsem si pamatoval, ale podařilo se. A hned jak se srnka válela na zemi, dávajíc si pozor na její nebezpečná kopyta jsem našel tesáky tepnu na jejím krku a stisknul.
Držel jsem. Kopyta se postupně přestával míhat ze strany na stranu. Bylo po všem. A nad námi se rozezněl zlověstný hrom. Tlamu mi zaplnila chuť krve. Pustil jsem, abych se narovnal a při tom si čenich oblízl. "Je to náročnější, než si pamatuju," pronesl jsem udýchaně. "Dobrá práce," usmál jsem se na Islin. Tak, a teď už jen vymyslet, jak ten obří úlovek dotáhnout do smečky...

// Tenebrae

Islin nejspíš moji lichotku nepochytila tak, jak jsem ji myslel, ale to vůbec nevadilo. Tiše jsem se zasmál nad tím, jak si mou průpovídku nevztáhla na sebe, ale naopak roztáhla na celou smečku. A i když tam prý všichni byli milí, pochopil jsem, že se ve smečce rozhodně nenudí. Vlčata bez otce? zaráželo mě to spíš pro to, že šlo o vlčata ve smečce. V životě tuláka to zas tak neobvyklý jev nebyl...
Zaposlouchal jsem se do jejího hlasu, až jsem málem přeslechl otázku, na kterou už by byla vhodná odpověď. "Hmm," zabručel jsem nahlas, abych dal najevo, že přemýšlím. Atmosféra tohohle místa mě neznámo proč nutila být obezřetnější. Taky tu bylo docela temno, přestože byl den, ale ony ty mraky nad námi tomu také nepomáhaly. Navíc se zvedal vítr... "Můžeme to zkusit, ale musíme si pospíšit. Mám pocit, že se sem žene další bouřka," vzhlédl jsem nedůvěživě k nebi. "Zkusíme to, ale když by se něco nevyvedlo, necháme srnky srnkami a cestou čapneme nějakého nic netušícího zajíce třeba, dobrá?" navrhnul jsem, abychom se tím lovem nenechali moc vyřídit. Pak už jsem zavětřil a zamířil tam, kam nás vábila vůně stáda vysoké.

// Kopce Tary

"Pokud tam bude stále taková milá společnost, nemyslím si, že to bude problém," prohodil jsem potěšeně a následoval Islin. Vlastně bylo fajn zapojit se do smečky, kde už jsem někoho znal. Jistě, popravdě byli mé původní plány přidat se k Baghý nebo pomoci Arcanovi, ale vlk míní a osud mění. Čím víc jsme se o tom tak bavili, tím vím jsem se také začínal těšit. Jak dlouho už to bude, co jsem naposledy byl součástí opravdové smečky?
"Klidně se pak přidám ke zbytku smečky, bude-li ještě potřeba pomoc se společným lovem," odvětil jsem na její slova. Měl jsem v plánu se ale prokázat jako užitečný jak nejvíce to šlo, aby mé činy překryly mé šediny. Na lov ryb jsem se popravdě moc necítil, znamenalo by to cákání ve vodě a já už byl před zimou ohledně vodních hrátek docela obezřetný. Naštěstí to nebylo třeba, Islin nás vedla... ne do Sarumenu. Takže lov! pochopil jsem a byl jsem rád, že jsme na stejné vlně.

// Tmavé smrčiny

Dělalo mi radost, jakou z toho měla Islin radost jen proto, že jsem její návrh hned nezamítnul? Pobaveně jsem se uchechtnul, jak se do toho začala víc a víc obouvat. Proč ne. Osud nejlépe ví, co se má stát, pomyslel jsem si odevzdaně a vyrazil za vlčicí předpokládaje, že ke smečce.
"Vím, že to tak funguje. Někdy něco dopadne a někdy si to musíš vyzkoušet, abys zjistila, že to třeba není to pravé. Rád bych ale, abych opravdu chtěl zůstat tam, kde jsem svou oddanost jednou slíbil. Víte, abych mohl ten slib dodržet," snažil jsem se objasnit klidným hlasem Islin, jak takový vstup a odchod ze smeček vnímám já. Zkoušet smečky jednu po druhé jako nějaký záletník nebylo nic pro mě. Raději bych, aby to zkrátka byla ta pravá nebo žádná.
"Lov je dobrý nápad. Víte, kde se poblíž vašeho lesa dát chytit něco dobrého? Když přijdu žádat o místo s úlovkem, snad uvěří, že jim vetchý stařeček nepřišel do lesa dělat nepořádek," zasmál jsem se vlastnímu žertíku, zatímco jsem se snažil s energickou Islin držet krok.

// Tenebrae přes Kierb

Vyčkával jsem na otázku od Islin, protože její dotazy byly vždy něčím neobvyklé, zajímavé, nepředvídatelné. Byl jsem tak zvědaví, co tmavou vlčici napadlo tentokrát, ale rozhodně jsem nečekal, co následovalo, což musel nepopiratelně prozrazovat i můj výraz v očích. Byl jsem zaskočený. Překvapený. Nepřipravený? Chvíli jsem jen pootevíral a zavíral tlamu, převalujíc vzduch jazykem, než jsem se dobral k nějaké reakci.
"O-omlouvám se, trochu jste mě zaskočila," zazubil jsem se ve snaze ukázat, že se nestalo nic zlého. Přemýšlel. Tak dlouho jsem se snažil vést život, který jsem si sám nalinkoval. A možná proto jsem se tak dlouho toulal sám. Mé linky nebyly dotažené. Tohle sice nebylo součástí plánu, ale kdo jsem, abych odřekl příležitost, která mi šla naproti? Možná to tak mělo být. "Ale když už jste to zmínila, třeba by to mohlo být tím místem, kde mám být," dodal jsem, ochotný tomu dát šanci. Něco mi však vrtalo hlavou. "Je ve vašem lese někdo, kdo potřebuje pomoci? Nebo snad smečka celá? Nerad bych vás zdržoval, jestli je potřeba zakročit," vyskočil jsem na nohy připraven vyrazit do akce, když by bylo třeba, Islin by stačil jediný pokyn.

Nechal jsem kolem nás vítr proudit, až jsem sám cítil, že i můj kožich už je na tom znatelně lépe. Pomalu jsem pak od magie upouštěl, ale stále jsem se ji snažil využít naplno, aby se teplo v tomto úkrytu ještě nějakou chvíli drželo a nezmizelo hned spolu s vánkem. Letmo jsem se zatřásl, jako bych si proschlou srst chtěl přerovnat.
"Vždy k službám," usmál jsem se na Islin povzbudivě a poodešel, abych se usadil u východu a předstíral, že kontroluju okolí. Cítil jsem z Islin divné napětí, když jsem se k ní předtím přiblížil a tak jsem usoudil, že ocení, když mezi námi utvořím nějaký volný prostor. Možná se nerada tísní? Nechtěl jsem, aby se tu se mnou cítila nepříjemně zvlášť, když v tomhle počasí nemá úplně na výběr.
Zadíval jsem se na padající provazy vody, když se ozval hlas vlčice. Se zájmem jsem se na ni ohlédl. "Nevím, jestli další, zatím jste žádný neměla," prohodil jsem, protože mě její dotazy vůbec vlezlé nepřišly. "Povídejte," pobídl jsem ji a zůstal k ní otočený.

// Narvinijský les

Následoval jsem černou oháňku vlčice a někdy zkrátka tušení, když se mi místy vytratila z dohledu. Kličkovali jsme skutečně vytrvale, než se před námi vyloudili kopce. Netušil jsem, jestli je to to, co hledáme, nebo poběžíme ještě dlouho. Pak jsem zahlédl Islin a hned na to mi přišla odpověď, když její černý kožíšek zmizel o kousek dál v noře. Vydal jsem se za ní, u nory zpomalil, abych zkontroloval, jestli je uvnitř vůbec místo pro nás pro oba, abych se tam nějak neurvale nevecpal, a až když jsem se ujistil, že ano, schoval jsem se taky.
"Ideální," zhodnotil jsem, protože v tomhle počasí bylo cokoliv, co mělo střechu, ideální nehledě na další detaily. Vykoukl jsem pak vchodem ven, abych měl lepší výhled na tu situaci venku. Obloha se netvářila, že by se chystala brzy umoudřit. "Vypadá to na probouřenou noc," přinesl jsem zprávy dovnitř a obrátil se na vlčici, která si udělala pohodlí u stěny. Pokud se o pohodlí dalo mluvit. Třásla se.
Přistoupil jsem k Islin blíž. "Jestli dovolíte," hlesl jsem se zdvořile svěšenou hlavou, ale na dovolení nečekal a rozhýbal kolem nás vzduch, který se postupně oteploval, aby nás zahřál a prosušil promáčené kožíšky.

// Narvinijský les

Proplétal jsem se porostem a snažil se neztratit Islin z dohledu nebo se ze stopy, když už náhodou zmizela za nějakým tím stromem. V přehlednosti tedy nepomáhal ani ten sílící déšť a že bychom se mohli nějak domlouvat, to také nebylo úplně ve hře, když každou chvíli oblohu přeťal záblesk a v uších mi zadunělo mohutné hromobití. Ta bouřka je přímo nad námi, došlo mi znepokojivě, protože to znamenalo mnohem větší nebezpečí. Snad Islin skutečně věděla, kam nás vede a snad tam budeme co nejdříve, než se přihodí něco nemilého, jako třeba ten hořící strom po zásahu bleskem. Naštěstí to neschytal ani jeden z nás a strom se také držel dostatečně pevně na to, aby na nás nespadl. Nehodlal jsem se však zastavovat, abych zjistil, jak dlouho mu to vydrží. Islin navíc uháněla rychleji a rychleji a já měl trochu potíž s ní držet krok, takže na nějaké rozptylování nebyl prostor.

// Kopce Tary

Nechtěl jsem se s medvědy rvát, zatímco Islin to vzala dost mírumilovnou cestou, jako by se s nimi snad dalo dohodnout. "Nemyslím si, že by je naše úmysly moc zajímaly," souhlasil jsem, že bychom nejspíš ani nedostali příležitost a nějaké vysvětlování.
Normálně jsem nebýval tak nepozorný, kdy přesně se obloha tak zatáhla? Měl jsem pocit, jako by tu svítilo sluníčko non stop. Jaká byla vůbec část dne? Než jsem stihl zabloumat dostatečně hluboko, abych přišel na to, co mě o mou obezřetnost připravilo, nad hlavami se nám roznesla rána, ale co mě překvapilo víc byla Islin, která se mi v tu chvíli polekaně tlačila k boku. Neuhnul jsem, byl jsem jako skála. Záchytný bod v rozbouřeném moři, na který se můžete spolehnout, že vás nenechá napospas nelítostným vlnám.
"To- to nic," vykoktal jsem ve snaze ujistit vlčici, že se není třeba omlouvat. A pak jsme zmokli. "Jsem vám v patách," oznámil jsem Islin, která se vydala někam k údajnému úkrytu, ale těžko říct, zda mě přes rachot hlasitého deště ještě vůbec zaslechla.

// Narvinij přes Mahar

Islin mé tajemství neskrývaně šokovalo. To už jsme byli dva. Nadšeně jsem na její návrh přikývnul. "To bych určitě chtěl. Zvlášť teď, když jste ho tak vychválila, jsem na něj dostal chuť a to ani nevím, jak chutná," zasmál jsem se. "Nebude vám vadit malá výprava za sladkou odměnou?" hlesl jsem galantně, jako bych vlčici vyzíval k tanci. I jsem se u toho podobně uklonil. "Můžeme začít tady, je tu dost květin. A pak hledat cestou k těm jezírkům... ale abych pravdu řekl, boj s medvědem o med bych raději vynechal," zažertoval jsem, ale myslel to vážně. Vlastně bych raději ta jezírka vynechal úplně, ale Islin měla pravdu, že medvědi budou vědět lépe než mi, kde k takovému hnízdu přijít. No, když budeme opatrní, nic by se stát nemělo, ujišťoval jsem se a začal pomalu kroužit a prohledávat okolí tohohle jezírka. Nikam jsem extra nestrkal čenich, ono stačilo větřit a poručit malinko větru, aby spolupracoval, abych zjistil, jestli tu ta nasládlá medová vůně je někdo poblíž, nebo není.
"Vypadá to, že tady štěstí v hledání mít nebudeme," zhodnotil jsem a ohlédl se po Islin, jestli při svém pátrání také došla stejného názoru. Jestli tedy hledala.

Měl jsem sklony k tomu cítit se trochu nesvůj, jako když vlčici vyzvídám. Ale Islin to dělala dost jednoduché a brzy mě nějaké obavy přešly, protože ona jednoduše odpověděla na vše, o co jsem se zajímal. Takže jsem se mohl nerušeně soustředit na její hlas. Nejspíš nešlo o žádnou narážku, ale jakmile se zmínila o tom jejím pozorování, začal jsem bloudit očima všude kolem po jezírku, po levandulích, po všem možném, krom jí. Protože, zíral jsem? Snad ne. Ale kdyby ano, bylo by to pěkně neslušné, musel bych se za sebe stydět.
Teď jsem ale na ní pohlédnout musel, když chtěla vědět nějaké mé. Ó já měl tajemství. A jedno, o kterém jsem do teď nevěděl. "Zdá se, že mám taky tajemství. Velké, velké tajemství," přikyvoval jsem za doprovodu tajemného hlasu, načež jsem se k vlčici nahnul, abych mohl šeptat, jako by to ani stromy nesměly slyšet. "Já asi ještě nikdy opravdu med neochutnal," špitnul jsem Islin a zase se odtáhl. Ještě chvilinku jsem se tvářil děsně tajemně vážně, než jsem zase nahodil normální, uvolněný výraz a tuhle šarádu nechal rozplynout. "Je to zvláštní. Pochopitelně vím, co to med je. A když si vybavím jeho sladkou vůni," mlasknul jsem, "nikdy jsem asi neměl příležitost dostat se k nějakému nestráženému kousku, jinak si to nedovedu vysvětlit. A nebo že bych si to jen nepamatoval?" zamyslel jsem se.

Islin pronesla, že jsou mé cíle ušlechtilé a já se letmo uculil jako rozpačitý puberťák, kterému někdo složil kompliment a on teď neví, jak s ním naložit. Spíš mi ale v tu chvíli došlo, že jsem to celé řekl nahlas a někomu a že to není úplně normální, jakkoli ušlechtilé to je. Nestyděl jsem se za to doopravdy, jen to bylo zvláštní.
Kdo by nechtěl vědět tajemství. Ale přes otázku vlčice se ukázalo, že ona nejspíš žádná tak úplně nemá. Zvědavě jsem zastříhal ušima. Takže otevřený kniha? Shlédl jsem k vlčici stejně, jako se teď ona dívala na mě. "To bych byl moc rád, kdybyste mi o sobě ještě něco víc prozradila. Možná jste otevřená kniha, ale já si tak trochu vedle vás připadám, jako bych zapomněl číst," zazubil jsem se lehce a na místě drobně přešlápnul, jako bych se omlouval sám za sebe, i když nebylo pořádně za co se omlouvat.

Rozpovídal jsem se o tom, co vlastně byly mé plány a jak na ně zatím nedošlo. Nepřemýšlel jsem při tom nad tím, že by to třeba vlčici vůbec nemuselo zajímat, protože jsem si pustil tlamu na špacír docela dost. Ale nezastavila mě a netvářila se mým mluvením nijak znuděně - totiž jsem si ani nedovedl představit, že by se tak tvářit dokázala. Stále mi přišla dost záhadná, malinko neuvěřitelná skoro až, že by možná nemusela být skutečná. A při tom jsem měl pocit, že ona sama vidí něco zázračného v těch obyčejných věcech kolem. Bylo to zajímavé. Jako by Islin byla z jiného světa. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to nebyla příjemná změna oproti všem těm vlkům z toho mého.
Skutečně mě zaskočila. Spíš svou přímočarostí, než že by mi její otázka nějak nesedla. Nebyl jsem zvyklý na vlky bez zábran, které jí zjevně moc vlastní nebyly. "Chtěl. A taky bych chtěl nabídnout pomocnou tlapu každému, kdo ji potřebuje. Když se usadím, bude pak lehčí mě najít pro vlky, kteří o mou pomoc budou stát, nemyslíte?" otázkou jsem ji vybízel k názoru, ale sám jsem při tom zamyšleně až zasněně bloudil pohledem po rozkvetlém okolí tůňky. Bylo by to hezké, ne? Kdyby šlo každému pomoci.
Zkoumali jsme oblohu a odpověď Islin na mou nahodilou otázku nezklamala. Zatímco mluvila o uzamčených tajemství, mžoural jsem na hvězdy, jako bych je pohledem mohl otevřít a nějaká ta tajemství v nich zahlédnout. Ne proto, že bych je snad toužil vyzradit, ale proto, že jsem chtěl sám sebe přesvědčit, že je to pravda. Hvězdy se pochopitelně pod mým zrakem neotevřely. "Máte snad nějaké tajemství, které byste mi chtěla svěřit?" hlesl jsem v odpověď a sklouzl k vlčici pohledem, ale jak jsem viděl, že ona jen dál spokojeně hledí vzhůru, také jsem se odvrátil a znovu vzhlédl. Bylo příjemné s někým mluvit jen tak, mimoděk, vážně, a přitom zlehka a přirozeně.

Skoro jsem dostal větší vysvětlení k té termití královně, akorát že vlastně vůbec ne. Islin se o ní sice na můj popud rozpovídala, ale to ve mě vyvolalo jen víc otázek a žádné odpovědi. Nezdálo se mi ale, že by to vlčice dělala schválně. Když jsem jí tak pozoroval a poslouchal, popravdě mi trochu přišlo, jako by žila ve svém světě. Nebo spíš na ten náš společný pohlížela tak trochu po svém. Zkrátka na ní bylo něco, co ji z tohohle světa vymykalo, ale co? Rozhodl jsem se, že zírám na to rozhodně nepřijdu, takže jsem to ani nedělal. Raději jsem se zaměřil na tu otázku, která nakonec... nebyla tak záhadná, jak jsem očekával. Ale možná už bych se mohl tenhle její vzor naučit rozpoznávat.
"Teď nebydlím nikde. Nebo všude a nikde, dá se říct. Cestuji, toulám se. Přišel jsem sem sice s úmyslem se někde usadit, najít nové místo pro svůj domov, ale stále se nějak dějí... věci. Nevěřil bych, že to řeknu, ale vlastně jsem ještě na usazení se neměl čas," zamyslel jsem se a pak se pobaveně zazubil spíš sám pro sebe, protože to bylo i pro mě zajímavé zjištění. Jistě, jednou už to sice skoro bylo, ale Sigy se pak někam vytratil.
Islin mezi tím sledovala duhu, co před večerem rozzářila oblohu. Já se před deštěm tak dobře neschoval, takže byl můj kožich o něco promáčenější, ale letmo jsem se oklepal, abych z něj setřásl to nejhorší a zároveň neohodil vlčici. Den se přehoupnul v jasnou noc, kterou zdobilo nepočet hvězd. "Co vidíte?" vyklouzlo mi ze zvědavosti, pokud Islin stále ještě zaujatě zkoumala rozkvetlou oblohu.

Chtěl jsem jen Islin poukázat na podobu, kterou tak neskrývaně sdílela s tímto místem a přeci jí byla nějakým způsobem zahalena, ale vlčice se začala vcelku rychle bránit, jako bych se dopustil omylu, ve kterém mě odmítala nechat. Překvapilo mě, jak odhodlaná byla v tom, že sem nepatří. Dobrá, neměl jsem v plánu jí to vnucovat, i když mi přišlo na škodu, že to sama nevidí. Ale půvab květin přeci jen také tkví v tom, že si sami nikdy svou krásu nepřiznají. A když jsme u květin...
Zastříhal jsem zaskočeně ušima a tvářil se překvapeně snad ještě víc. "Termití královny, říkáte?" Prohlížel jsem si věneček a představoval si obřího termita, jak ho pokládá vlčici na hlavu. Byl jsem si docela jistý, že přesně takhle se to nestalo, ale moje představivost i tak dělala své. Snažil jsem se potlačit pobavený smích, abych tím vlčici neurazil. Rozhodně jsem ale o té termití královně musel zjistit víc, jenom mi k tomu nedala Islin příležitost, protože se chopila ptacího žezla první. Obraz obřího termita se rozplynul.
"Samozřejmě, jen se ptejte. Rád vám odpovím, pokud to bude v mých silách," pobídl jsem vlčici zvědav, co tak může mít na srdci.