Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

"No jo, vidíš, já si hned říkal, že mi na tom foukání něco nesedí," zasmál jsem se s Islin, když mne dovedla na mýtinu zdobící snad střed tohoto lesa. Byla poměrně velká a momentálně zcela prázdná. Mou pozornost si získal mohutný strom, který se tu pyšnil svou majestátností, jako by mýtinka existovala jen pro to, aby mu dala prostor se tu takhle vyjímat. Odtrhl jsem pohled od stromu a došel k Islin, kde jsem se také pohodlně usadil. "S radostí, dobrou chuť," nezapomněl jsem zdvořile začít své jídlo a pak už jsem se do něj pustil. Až s prvním soustem jsem zjistil, jaký hlad jsem skutečně měl. Moje chuťové buňky se mohly zbláznit blahem, že jsem jim po dlouhé době dopřál takovou hostinu.
Otázka Islin mě ale přiměla dát si v jídle pauzu a přemýšlet. Nějak jsem si nemohl vybavit, jak jsem se vlastně u jezírka vzal. "Vlastně si ani nepamatuji..." začal jsem zadumaně. "Mluvil jsem se Životem. A když jsem od něj odcházel, najednou jsem byl u toho jezírka, jako kouzlem. Klidně bych věřil, že v tom má Život tlapky, ale jestli skutečně může za naše setkání on, možná bych se měl za ním vrátit a poděkovat mu," usmál jsem se a utrhl si další kus masa, při čemž můj pohled zabloudil k obloze. Polknul jsem. "Kde jsou tady nejbližší hory?" vypadlo ze mě náhodně.

"Uznávám, že to mým pocitům dopřává trochu klidu," hlesl jsem vděčně, když Islin poukázala na to, že je přeci v pořádku, když je takhle daleko za hranicemi, protože je tu s ní. Věřil jsem jí a měl jsem takovou představu, že je určitě i důvěryhodným místním členem obecně, takže si případná nedorozumění nechají od ní vysvětlit. Ne, že bych plánoval se za ni schovávat, uměl jsem si své záležitosti řešit sám, ale nikdy nebylo na škodu mít po boku přítele.
"Mýtina zní dobře. Myslím, že pár objevných kroků navíc už nebude takové drama," zasmál jsem se a nechal se Islin vést, aniž bych věděl kam. Věděl jsem, že se v lese motá dost vlků. Byli slyšet, ale překvapivě obtížně cítit. Vzduch tu byl dost vlhký a jako by mi bránil pořádně pachy vnímat. To byla další věc, co mě znepokojovala, ale třeba to bylo jen tím počasím za poslední dny, přeci tu ta mlha nemohla být celoročně.
Stejně tak tázavě, jako se před chvíli podívala ona na mě jsem se teď podíval na ni, protože přes kus jídla v tlamě jsem jí upřímně nerozuměl, ale přesto jsem se to snažil dešifrovat. "Hm, mně se nezdá, že tu fouká," odpověděl jsem konečně, ale s vědomím, že jsem pravděpodobně jen plácnul nějakou nesouvisející blbost, jsem se zasmál.

// mýtina

// Tmavé smrčiny

Lov si ze mě vybral mnohem větší daň, než jsem čekal, takže táhnutí takového úlovku nebyla žádná hračka. Ale nestěžoval jsem si a zapojil všechny svaly, přeci bych to nenechal Islin oddřít samotnou, to by mi pak svědomí nedalo spát! Ale za vyhlášenou pauz jsem byl rád, to bych nemohl popřít. Islin mezi tím začala plánovat, co bude dál na pořadu dne a já sotva stačil pootevřít tlamu, abych ji upozornil, že ze všechno nejdřív bych se neměl jako cizinec potulovat po lese, ale promluvit si s někým pověřeným, když si to stihla sama uvědomit. Pobaveně jsem přikývl na souhlas. "Když všechno půjde podle plánu, mohli bychom na houby potom. Roste vám tu něco zajímavého?" zastříhal jsem zvídavě ušima. Ale to už bylo dost pauzy a vrátili jsme se k táhnutí.
Musel jsem uznat, byl jsem trochu nesvůj z toho, že jsem na území smečky, do které nepatřím - snad dočasný stav - a už jsem takhle hluboko, místo abych čekal na hranicích. Jistě, měl jsem docela dobré důvody, ale i tak bych nerad, aby si to někdo místní špatně vyložil. Že už se tu roztahuju, jako by tu měla má zadnice s jistotou bydlet. Ale stačilo se krátce ohlédnout na Islin a obavy pomalu ustupovaly, jako by to bylo nakonec nebylo nic zlého. Nejsem tu přeci sám, ne?
"Já děkuji, přeci jen to byl můj výmysl, oddřít si to ve dvou," zasmál jsem se. "Omlouvám se, že ses s tím se mnou musela tahat, do příště zapracuji na fyzičce." Udělal jsem krok stranou, protože jsem si začal les v celé své majestátnosti prohlížet. "Jsme docela hluboko a už jsem viděl i úkryt..." pronesl jsem spíš směrem k lesu, k sobě, než k Islin, ke které jsem se po sléze otočil. "Abych pravdu řekl, jsem z toho trochu nesvůj," přiznal jsem a nervózně se uculil jak nějaký puberťák. Vážně, kdy to bylo naposledy, co jsem se ucházel o místo ve smečce. "Snad nás nenechají čekat dlouho," dodal jsem a přišel k Islin zase blíž, abych nepůsobil, že si tu už nárokuji vlastní prostor, ale jsem tu s ní. "Plány? Hmm... někdo mi před nedávnem vnuknul takový skvělý nápad s houbami," blumal jsem jakože zamyšleně, a pak se na vlčici usmál. "Ale pokud budu přijat, rád bych si prohlédnul pořádně uzemí a tak, možná se seznámil s někým dalším odsud?" Začít pracovat na tom, aby to tu co nejdříve bylo cítit jako domov...

Pustil jsem srnu, které jsem zasadil poslední ránu, a chystal se dohodnout s Islin na jejím dopravení do smečky, ale když se vlčice přiblížila, padla k srně, až mě to překvapilo. Sledoval jsem se zájmem, co dělá, ale nerušil jsem ji při tom. Vycítil jsem, že nějaké otázky teď nebyly žádoucí, však doptat se mohu kdykoliv jindy. Bylo to zajímavé, trochu mi přišlo, jako by Islin ukládala srnu ke spánku. K věčnému spánku. Přišlo mi to... fér. Abychom my vlci mohli žít, museli kvůli tomu umírat jiní a v okolí jen zřídka byl někdo, kdo by je vyprovodil, jak by si za svou oběť zasloužili.
Uctivě jsem vyčkával, až Islin skončí se svým rituálem, ať už měl trvat jakkoliv dlouho. Když mě pak pochválila, byl jsem překvapen, jakou mi to udělalo radost, jako bych snad zase byl malým vlčetem, kterému se poprvé zadařilo ulovit zajíce. Nu což, musel jsem si umět přiznat i své vlastní zásluhy. "To doufám, předčilo to i má očekávání," zasmál jsem se, protože moje očekávání zahrnovala zajíce, ne srnu. Pak už jsem se ale honem zvednul a chňapl po úlovku, abych pomohl Islin odtáhnout jej do lesa smečky.

// Sarumen

Cítil jsem, jak se mi vlévá krev do žil. Jak dlouho už jsem nelovil vysokou? Zalehl jsem vedle Islin a pozoroval stádo. Islin našla vhodný cíl první, rychle jsem ho zaměřil očima a v tichosti přikývnul, že rozumím a souhlasím. "Buď opatrná," špitnul jsem a nechal ji, aby se odplížila dál. Sám jsem se krčil v křoví a trochu pomáhal zvedajícímu se větru, aby naše pachy - můj i Islin - odnášel od stáda pryč. Islin se mi během toho podařilo ztratit z dohledu, což bylo nejspíš dobré znamení - uměla se pohybovat nepozorovaně! Takže mě o její poloze informovalo až stádo, které se dalo na úprk.
Nechal jsem srnky, které nás nezajímaly, aby se rozutekly a poskytly mi lepší výhled. Všechny svaly v těle se mi napnuly a já vyrazil Islin na pomoc. Srnka, kterou naháněla, měla docela problémy sama se sebou. Možná jí ta noha, na kterou nemohla zjevně došlápnout, někde uvíznula? Tak jako tak se jí to stalo osudným.
Byl jsem rychlejší. Nadběhl jsem srně a zbrzdil ji. Zatímco byla zmatená, našteloval jsem se do lepší pozice a skočil po ní, abych ji strhnul k zemi. Nutno podotknout, že to bylo náročnější, než jsem si pamatoval, ale podařilo se. A hned jak se srnka válela na zemi, dávajíc si pozor na její nebezpečná kopyta jsem našel tesáky tepnu na jejím krku a stisknul.
Držel jsem. Kopyta se postupně přestával míhat ze strany na stranu. Bylo po všem. A nad námi se rozezněl zlověstný hrom. Tlamu mi zaplnila chuť krve. Pustil jsem, abych se narovnal a při tom si čenich oblízl. "Je to náročnější, než si pamatuju," pronesl jsem udýchaně. "Dobrá práce," usmál jsem se na Islin. Tak, a teď už jen vymyslet, jak ten obří úlovek dotáhnout do smečky...

// Tenebrae

Islin nejspíš moji lichotku nepochytila tak, jak jsem ji myslel, ale to vůbec nevadilo. Tiše jsem se zasmál nad tím, jak si mou průpovídku nevztáhla na sebe, ale naopak roztáhla na celou smečku. A i když tam prý všichni byli milí, pochopil jsem, že se ve smečce rozhodně nenudí. Vlčata bez otce? zaráželo mě to spíš pro to, že šlo o vlčata ve smečce. V životě tuláka to zas tak neobvyklý jev nebyl...
Zaposlouchal jsem se do jejího hlasu, až jsem málem přeslechl otázku, na kterou už by byla vhodná odpověď. "Hmm," zabručel jsem nahlas, abych dal najevo, že přemýšlím. Atmosféra tohohle místa mě neznámo proč nutila být obezřetnější. Taky tu bylo docela temno, přestože byl den, ale ony ty mraky nad námi tomu také nepomáhaly. Navíc se zvedal vítr... "Můžeme to zkusit, ale musíme si pospíšit. Mám pocit, že se sem žene další bouřka," vzhlédl jsem nedůvěživě k nebi. "Zkusíme to, ale když by se něco nevyvedlo, necháme srnky srnkami a cestou čapneme nějakého nic netušícího zajíce třeba, dobrá?" navrhnul jsem, abychom se tím lovem nenechali moc vyřídit. Pak už jsem zavětřil a zamířil tam, kam nás vábila vůně stáda vysoké.

// Kopce Tary

"Pokud tam bude stále taková milá společnost, nemyslím si, že to bude problém," prohodil jsem potěšeně a následoval Islin. Vlastně bylo fajn zapojit se do smečky, kde už jsem někoho znal. Jistě, popravdě byli mé původní plány přidat se k Baghý nebo pomoci Arcanovi, ale vlk míní a osud mění. Čím víc jsme se o tom tak bavili, tím vím jsem se také začínal těšit. Jak dlouho už to bude, co jsem naposledy byl součástí opravdové smečky?
"Klidně se pak přidám ke zbytku smečky, bude-li ještě potřeba pomoc se společným lovem," odvětil jsem na její slova. Měl jsem v plánu se ale prokázat jako užitečný jak nejvíce to šlo, aby mé činy překryly mé šediny. Na lov ryb jsem se popravdě moc necítil, znamenalo by to cákání ve vodě a já už byl před zimou ohledně vodních hrátek docela obezřetný. Naštěstí to nebylo třeba, Islin nás vedla... ne do Sarumenu. Takže lov! pochopil jsem a byl jsem rád, že jsme na stejné vlně.

// Tmavé smrčiny

Dělalo mi radost, jakou z toho měla Islin radost jen proto, že jsem její návrh hned nezamítnul? Pobaveně jsem se uchechtnul, jak se do toho začala víc a víc obouvat. Proč ne. Osud nejlépe ví, co se má stát, pomyslel jsem si odevzdaně a vyrazil za vlčicí předpokládaje, že ke smečce.
"Vím, že to tak funguje. Někdy něco dopadne a někdy si to musíš vyzkoušet, abys zjistila, že to třeba není to pravé. Rád bych ale, abych opravdu chtěl zůstat tam, kde jsem svou oddanost jednou slíbil. Víte, abych mohl ten slib dodržet," snažil jsem se objasnit klidným hlasem Islin, jak takový vstup a odchod ze smeček vnímám já. Zkoušet smečky jednu po druhé jako nějaký záletník nebylo nic pro mě. Raději bych, aby to zkrátka byla ta pravá nebo žádná.
"Lov je dobrý nápad. Víte, kde se poblíž vašeho lesa dát chytit něco dobrého? Když přijdu žádat o místo s úlovkem, snad uvěří, že jim vetchý stařeček nepřišel do lesa dělat nepořádek," zasmál jsem se vlastnímu žertíku, zatímco jsem se snažil s energickou Islin držet krok.

// Tenebrae přes Kierb

Vyčkával jsem na otázku od Islin, protože její dotazy byly vždy něčím neobvyklé, zajímavé, nepředvídatelné. Byl jsem tak zvědaví, co tmavou vlčici napadlo tentokrát, ale rozhodně jsem nečekal, co následovalo, což musel nepopiratelně prozrazovat i můj výraz v očích. Byl jsem zaskočený. Překvapený. Nepřipravený? Chvíli jsem jen pootevíral a zavíral tlamu, převalujíc vzduch jazykem, než jsem se dobral k nějaké reakci.
"O-omlouvám se, trochu jste mě zaskočila," zazubil jsem se ve snaze ukázat, že se nestalo nic zlého. Přemýšlel. Tak dlouho jsem se snažil vést život, který jsem si sám nalinkoval. A možná proto jsem se tak dlouho toulal sám. Mé linky nebyly dotažené. Tohle sice nebylo součástí plánu, ale kdo jsem, abych odřekl příležitost, která mi šla naproti? Možná to tak mělo být. "Ale když už jste to zmínila, třeba by to mohlo být tím místem, kde mám být," dodal jsem, ochotný tomu dát šanci. Něco mi však vrtalo hlavou. "Je ve vašem lese někdo, kdo potřebuje pomoci? Nebo snad smečka celá? Nerad bych vás zdržoval, jestli je potřeba zakročit," vyskočil jsem na nohy připraven vyrazit do akce, když by bylo třeba, Islin by stačil jediný pokyn.

Nechal jsem kolem nás vítr proudit, až jsem sám cítil, že i můj kožich už je na tom znatelně lépe. Pomalu jsem pak od magie upouštěl, ale stále jsem se ji snažil využít naplno, aby se teplo v tomto úkrytu ještě nějakou chvíli drželo a nezmizelo hned spolu s vánkem. Letmo jsem se zatřásl, jako bych si proschlou srst chtěl přerovnat.
"Vždy k službám," usmál jsem se na Islin povzbudivě a poodešel, abych se usadil u východu a předstíral, že kontroluju okolí. Cítil jsem z Islin divné napětí, když jsem se k ní předtím přiblížil a tak jsem usoudil, že ocení, když mezi námi utvořím nějaký volný prostor. Možná se nerada tísní? Nechtěl jsem, aby se tu se mnou cítila nepříjemně zvlášť, když v tomhle počasí nemá úplně na výběr.
Zadíval jsem se na padající provazy vody, když se ozval hlas vlčice. Se zájmem jsem se na ni ohlédl. "Nevím, jestli další, zatím jste žádný neměla," prohodil jsem, protože mě její dotazy vůbec vlezlé nepřišly. "Povídejte," pobídl jsem ji a zůstal k ní otočený.

// Narvinijský les

Následoval jsem černou oháňku vlčice a někdy zkrátka tušení, když se mi místy vytratila z dohledu. Kličkovali jsme skutečně vytrvale, než se před námi vyloudili kopce. Netušil jsem, jestli je to to, co hledáme, nebo poběžíme ještě dlouho. Pak jsem zahlédl Islin a hned na to mi přišla odpověď, když její černý kožíšek zmizel o kousek dál v noře. Vydal jsem se za ní, u nory zpomalil, abych zkontroloval, jestli je uvnitř vůbec místo pro nás pro oba, abych se tam nějak neurvale nevecpal, a až když jsem se ujistil, že ano, schoval jsem se taky.
"Ideální," zhodnotil jsem, protože v tomhle počasí bylo cokoliv, co mělo střechu, ideální nehledě na další detaily. Vykoukl jsem pak vchodem ven, abych měl lepší výhled na tu situaci venku. Obloha se netvářila, že by se chystala brzy umoudřit. "Vypadá to na probouřenou noc," přinesl jsem zprávy dovnitř a obrátil se na vlčici, která si udělala pohodlí u stěny. Pokud se o pohodlí dalo mluvit. Třásla se.
Přistoupil jsem k Islin blíž. "Jestli dovolíte," hlesl jsem se zdvořile svěšenou hlavou, ale na dovolení nečekal a rozhýbal kolem nás vzduch, který se postupně oteploval, aby nás zahřál a prosušil promáčené kožíšky.

// Narvinijský les

Proplétal jsem se porostem a snažil se neztratit Islin z dohledu nebo se ze stopy, když už náhodou zmizela za nějakým tím stromem. V přehlednosti tedy nepomáhal ani ten sílící déšť a že bychom se mohli nějak domlouvat, to také nebylo úplně ve hře, když každou chvíli oblohu přeťal záblesk a v uších mi zadunělo mohutné hromobití. Ta bouřka je přímo nad námi, došlo mi znepokojivě, protože to znamenalo mnohem větší nebezpečí. Snad Islin skutečně věděla, kam nás vede a snad tam budeme co nejdříve, než se přihodí něco nemilého, jako třeba ten hořící strom po zásahu bleskem. Naštěstí to neschytal ani jeden z nás a strom se také držel dostatečně pevně na to, aby na nás nespadl. Nehodlal jsem se však zastavovat, abych zjistil, jak dlouho mu to vydrží. Islin navíc uháněla rychleji a rychleji a já měl trochu potíž s ní držet krok, takže na nějaké rozptylování nebyl prostor.

// Kopce Tary

Nechtěl jsem se s medvědy rvát, zatímco Islin to vzala dost mírumilovnou cestou, jako by se s nimi snad dalo dohodnout. "Nemyslím si, že by je naše úmysly moc zajímaly," souhlasil jsem, že bychom nejspíš ani nedostali příležitost a nějaké vysvětlování.
Normálně jsem nebýval tak nepozorný, kdy přesně se obloha tak zatáhla? Měl jsem pocit, jako by tu svítilo sluníčko non stop. Jaká byla vůbec část dne? Než jsem stihl zabloumat dostatečně hluboko, abych přišel na to, co mě o mou obezřetnost připravilo, nad hlavami se nám roznesla rána, ale co mě překvapilo víc byla Islin, která se mi v tu chvíli polekaně tlačila k boku. Neuhnul jsem, byl jsem jako skála. Záchytný bod v rozbouřeném moři, na který se můžete spolehnout, že vás nenechá napospas nelítostným vlnám.
"To- to nic," vykoktal jsem ve snaze ujistit vlčici, že se není třeba omlouvat. A pak jsme zmokli. "Jsem vám v patách," oznámil jsem Islin, která se vydala někam k údajnému úkrytu, ale těžko říct, zda mě přes rachot hlasitého deště ještě vůbec zaslechla.

// Narvinij přes Mahar

Islin mé tajemství neskrývaně šokovalo. To už jsme byli dva. Nadšeně jsem na její návrh přikývnul. "To bych určitě chtěl. Zvlášť teď, když jste ho tak vychválila, jsem na něj dostal chuť a to ani nevím, jak chutná," zasmál jsem se. "Nebude vám vadit malá výprava za sladkou odměnou?" hlesl jsem galantně, jako bych vlčici vyzíval k tanci. I jsem se u toho podobně uklonil. "Můžeme začít tady, je tu dost květin. A pak hledat cestou k těm jezírkům... ale abych pravdu řekl, boj s medvědem o med bych raději vynechal," zažertoval jsem, ale myslel to vážně. Vlastně bych raději ta jezírka vynechal úplně, ale Islin měla pravdu, že medvědi budou vědět lépe než mi, kde k takovému hnízdu přijít. No, když budeme opatrní, nic by se stát nemělo, ujišťoval jsem se a začal pomalu kroužit a prohledávat okolí tohohle jezírka. Nikam jsem extra nestrkal čenich, ono stačilo větřit a poručit malinko větru, aby spolupracoval, abych zjistil, jestli tu ta nasládlá medová vůně je někdo poblíž, nebo není.
"Vypadá to, že tady štěstí v hledání mít nebudeme," zhodnotil jsem a ohlédl se po Islin, jestli při svém pátrání také došla stejného názoru. Jestli tedy hledala.

Měl jsem sklony k tomu cítit se trochu nesvůj, jako když vlčici vyzvídám. Ale Islin to dělala dost jednoduché a brzy mě nějaké obavy přešly, protože ona jednoduše odpověděla na vše, o co jsem se zajímal. Takže jsem se mohl nerušeně soustředit na její hlas. Nejspíš nešlo o žádnou narážku, ale jakmile se zmínila o tom jejím pozorování, začal jsem bloudit očima všude kolem po jezírku, po levandulích, po všem možném, krom jí. Protože, zíral jsem? Snad ne. Ale kdyby ano, bylo by to pěkně neslušné, musel bych se za sebe stydět.
Teď jsem ale na ní pohlédnout musel, když chtěla vědět nějaké mé. Ó já měl tajemství. A jedno, o kterém jsem do teď nevěděl. "Zdá se, že mám taky tajemství. Velké, velké tajemství," přikyvoval jsem za doprovodu tajemného hlasu, načež jsem se k vlčici nahnul, abych mohl šeptat, jako by to ani stromy nesměly slyšet. "Já asi ještě nikdy opravdu med neochutnal," špitnul jsem Islin a zase se odtáhl. Ještě chvilinku jsem se tvářil děsně tajemně vážně, než jsem zase nahodil normální, uvolněný výraz a tuhle šarádu nechal rozplynout. "Je to zvláštní. Pochopitelně vím, co to med je. A když si vybavím jeho sladkou vůni," mlasknul jsem, "nikdy jsem asi neměl příležitost dostat se k nějakému nestráženému kousku, jinak si to nedovedu vysvětlit. A nebo že bych si to jen nepamatoval?" zamyslel jsem se.