Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Savana přes Poušť

Terén se postupně začal svažovat a stoupání bylo těžší a těžší. Ale konečně jsem byl zase trochu ve výškách, takže jsem měl vlastně radost a sem tam se zastavil, abych si užil výhled zrovna z toho místa. Vítr se mi opět mohl svobodně prohánět v kožichu a já ho nechal, protože mi to dodávalo novou energii. A že jí bylo třeba dost, abych se vyškrábal až tam nahoru. Zavřel jsem oči a chvíli si jen užíval to všechno kolem mě, co se ke mně takhle dostalo. Zvuky. Vůně. Pak jsem se zhluboka nadechl, odhodlaně jsem pohlédl vzhůru, nabral síly a povylezl zase o něco výš. Životovu přízeň k výškám jsem naopak pochopit dokázal velmi snadno.

// Vrchol Narrských kopců

// Ohnivé jezero přes Uhelný hvozd

Dál a dál, prošel jsem les a ocitnul se na místě, které se trochu podobalo jinému světu a trochu stále tomu starému, známému. Jó, jiný svět mě ještě teprve čekal, ale jak jsem šel dál, už se pomalounku rýsoval v dálce. Nepochyboval jsem, že o mě ví. Že ví, že se blížím. I když jsem koukal na sotva rozpoznatelné vršky v dálce, měl jsem pocit, že koukám přesně na něj. Díváme se do očí. Ale buď telepatie na takovou vzdálenost nefungovala, nebo se Život zkrátka usmyslel, že zase o tolik mi to usnadnit nemůže. Tak či tak jsem už nezastavoval a brzy se z nejasných obrysů stávaly ostré siluety. Tráva se změnila v písek a příjemné sluníčko v zádech vystřídalo nečekané horko. Začalo mi vrtat hlavou, co vlastně Života vedlo k tomu, aby se usadil zrovna tady. Má tolik rád rostliny, ale na žití si vybere místo, kde nevyroste kvítek. Opravdu, bohové byli zvláštní.

// Narrské vršky přes Poušť

// Medvědí jezírka přes Středozemku

Věčnost, tak nějak bych popsal tu cestu. Dlouhé putování přes otevřená místa jsem neměl příliš rád. V horách mi to nevadilo, ale tady? Pár skupinek stromů cestou bych jistě uvítal. Jen tak, pro obzvláštněnou. Teď už jsem to ale měl za sebou, díky vlku. Tlapky mě zanesly k rudému jezeru a já byl rád, že jsem se napil už předtím, protože tohle nebylo napajedlo, kterého bych chtěl v tomhle smyslu využívat. Ale stejně jsem si ho obdivně prohlížel, protože rudá voda se nevidí každý den. "Kdopak vám zadal takový nápad, usadit se zrovna tady, hm?" promlouval jsem k červeným řasám mihotajícím se po dně jezera.
Nechal jsem tlapky odpočinout, protože přede mnou stále ještě kus cesty byl a v porovnání s ním byla nějaká pláň hračka. Nezdržel jsem se proto dlouho a už jsem si to šinul do nedalekého lesa.

// Savana přes Uhelný hvozd

// Rozkvetlé louky přes Mahtae jih

Překonal jsem řeku, která se už netvářila, že by se se mnou chtěla rvát o můj život. To od ní bylo milé, ne že ne, i když jsem do ní původně vstupoval s jistou obezřetností a nevolí. Teď jsem byl u jezírek a obezřetnější o to víc. Bylo teplo. Jaro. Zvířata vylézala z brlohů a chtěla se zahřát a nažrat. Ve vzduchu jsem cítil medvědí pach. Na tomhle místě to nebylo nic neobvyklého, ale o to víc jsem pospíchal, abych nemusel řešit nepříjemnou srážku s nevrlým obrem. Jednoho jsem zahlédl v dálce. Dostatečné dálce, naštěstí.
Přeci jen jsem si dovolil na okamžik zastavit, abych se napil a pak už hurá přes tu obří planinu a dál na jih. Cesta přes louku trvala snad věčnost, až jsem měl pocit, že za mého mládí byla snad jen poloviční. Nebo dokonce že všechno bylo mnohem blíž! No jo, už to tak bude, stráneš hochu, stárneš, vrtěl jsem si pro sebe hlavou, ale jenom z legrace. Kdepak stáří, to si na mě přeci nepřijde!

// Ohnivé jezero přes Středozemku

Rozloučil jsem se se Sid a jejím nově nabytým kamarádem a popřál jim hodně štěstí. Měl jsem pocit, že ho budou potřebovat, zvláště pak nemýval, jestli se chtěl tak moc pohybovat mezi vlky. Asgaar byl stejně na mém žebříčku míst, které bych měl navštívit. Posledně, když jsem tam byl, nebyla to zrovna veselá návštěva Takže jsem nepochyboval, že se s dvojicí zase brzy uvidím a už je jen vyprovázel pohledem do dálky.
Sám jsem zůstal na louce obklopený rozkvétající zelení. Popadal jsem dech a hlavně sílu na další cestu, protože jsem tušil, že bude daleká, ale podniknout jsem mi musel. Musel jsem si totiž pár věcí ujasnit. Byl bych tu zůstal déle, ale všiml jsem si, že se na louce objevila vysoká s mláďaty. Neměl jsem v plánu je lovit a stejně tak ani svou přítomností tedy znervózňovat. Jen ať si také mohou užívat tohohle pěkného slunečného rána. A tak jsem se sebral, a na tu nevyhnutelnou cestu se vydal hned...

// Medvědí jezírka přes Mahtae jih

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Celý život v Klímové smečce byl jeho nejlepší moment a období jeho největšího růstu. Vzpomínáme.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že už tady není moc vlků, kteří by Kesse z dřívějška znali a on tak přišel o dost důležitých vztahů, takže nebylo lehké najít novou motivaci a smysl za něj hrát.

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Nic moc, hlavně doplnit, co už má, ať to není úplně bezbranný vetchý stařeček, ale může případně někoho bacit těmi zkušenostmi i prakticky.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Arcanuse, protože prostě musí, než mu umře další známost, že jo. A pak samozřejmě Baghý a její ratolesti, protože prcci už skoro nejsou prcci a on o nich pořád neví?!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Navštívit Života i Smrt a vnutit se do nějaké smečky.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Být spolehlivá, přátelská, lehce prošedivělá studnice moudrosti a podpory, se kterou je občas (často) trochu (hodně) dětinská legrace. A proč? Protože prostě může. :-)

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Služba ostatním. Dokud existuje jediná duše, co by ho mohla potřebovat, pojede.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Sigy :')... Baghý a Arcanus jako jeho nejstarší nejdražší přátelé

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Rozpad Klímu, zmizení Arii a rozhodnutí vrátit se na Gallireu.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Události na Galliree ho pak tak nějak dál formovaly i mimo ni, so... velký?

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Odchod Arii a s tím spojený jeho odchod z Narvinije a následky z toho plynoucí.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Vím, že neměl rád Malobora. Už nevím, proč ho vlastně neměl rád. Nějaká intenzivní výměna názorů asi, ale že by někoho vyloženě nesnášel se říct nedá, zatím mu k tomu nikdo dost pádný důvod nezadal. Na druhou stranu neví o tom, co (kdo) bylo příčinou smrti Elisy, takže co není může být.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Asgaar - 2. Borůvka - 3. Vrba - 4. Cedr - 5. Mech - 6. Sarumen - 7. dlouho nic - 8. Buk

Takže Filián nebyl jediný svého mluvícího druhu, to bylo zajímavé zjištění. Zatoužil jsem zjistit, proč se to děje a napadl mě jeden vlk, nebo vlastně nad vlk, který by o tom mohl vědět víc. Měl bych si u něj udělat zastávku tak, jako tak, takže jsem to přihodil na hromádku dotazů, které pro mocného Života mám, až se mé staré kosti budou chtít plahočit na ten jeho vršek.
Nemýval se zapřísáhnul, že umí být opatrný. Víc mě ale uklidnila slova Sinéad, i když jsem nějakému násilí zrovna neholdoval. Radši spálené chlupy, než sežraný kámoš, no ne? Sid si pak rychle uvědomila, že její kroky nebudou směřovat k rodině nemývala, ale nejspíš k její samotné. Měla pravdu, až mě to samotného zaskočilo, že jsme společně strávili vlastně celou zimu. V dobré společnosti čas běží jako o závod. "To zní jako dobrý nápad, ještě tak aby o tebe měli strach kvůli nějakému šedivému starci," pousmál jsem se z legrace. "Kde že jsi to říkala, že ses tady usadila?" Jestli to zmiňovala, už jsem to stihl zapomenout. A ona to určitě zmiňovala. To mě trochu zatrápilo, protože jestli už jsem si nebyl schopný zapamatovat ani tohle... možná bych měl vylézt za Životem dříve, než-li později. Dokud si ještě pamatuji, že nějaký je.

Mně se zdálo mé vysvětlení s tím mývalem docela logické, ale Filián se proti němu obořil, jako bych tvrdil, že je bobr nebo něco podobného. Neměl jsem v plánu se s ním dohadovat o jeho druhu, pokud chtěl být mývalem, byl tedy mývalem. Přikývnul jsem tedy souhlasně ke slovům Sinéad, která ho ujišťovala, že mu jeho původ věříme.
Ale tvoreček přeci jen uhodil šišku na hlavičku. "Na tom něco bude. Moc zvířat z jiných druhů jsem nepotkal, se kterými bych si mohl takhle povídat," přiznal jsem zamyšleně. "Moc zvířat" pochopitelně v tomhle významu znamenalo, že Filián byl vlastně první. Byl to další z triků zdejší krajiny? Mohli jsme teď mluvit s jinými zvířaty? Dělalo se mi lehce nevolno z pomyšlení, že bych měl ode dneška lovit další tvory, co mi rozumí a já jim. "Znáš ty ještě někoho, kdo by nám rozuměl, nebo jsi to jen ty?" vyzvídal jsem od mývala s dlouhým mývalím rodokmenem.
Chtěl jsem být jen nápomocný a dovést našeho malého chráněnce zpátky do bezpečí. Nečekal jsem, s jakou vlnou nesouhlasu k tomuto nápadu se setkám. Vykuli jsem na dvojici oči, protože se oba tvářili, jako bych je klidně k tomu mývalímu úkrytu mohl mrknutím oka teleportovat, kdybych chtěl. Věděli, že takovou moc nemám, že? Pobaveně jsem pokrčil rameny. "Když oba cítíte, že to tak má být, nebudu vás přeci nutit," pousmál jsem na Sid, která už si na Filiána dělala nároky. "Jen myslete na to, že to může být opravdu nebezpečné. Jestli zůstaneš s námi, tedy hlavně se Sid, budeš prakticky neustále mezi vlky a některým z nich bude jedno, jestli s námi umíš mluvit nebo jsi něčí kamarád," zopakoval jsem varování mývalovi a pak se zvednul na všechny čtyři. "Takže když ne mývalí brloh, kam jinam si to namíříme?"

Tvoreček byl zcela bez zábran, jak se zdálo, a tak jsem mohl přestat být přehnaně opatrný, ale stále jsem to přeci jen byl ten milý a přátelský já. Jak jsem se v jeho velikosti krčil, tak zatímco tak srdnatě řečnil, jsem si z toho lehnul. Byla to dost pohodlná poloha a zároveň jsem měl hlavu stále vztyčenou, protože jsem pozorně poslouchal. Mýval se nakonec představil jako... Filián Podšívka. Dobře, to bylo pořád dost neuvěřitelné. Sinéad se mu taky představila a pak začala klást otázky, na které jsem nebyl schopný dost dobře odpovědět.
"Mají," odsouhlasil jsem její domněnku, "možná je to nějaký poddruh mývala? Nebo nějaký kříženec. I to se děje, že se spolu občas zkříží druhy, co by normálně neměli." Snažil jsem se tomu přijít na kloub, než jsem se obrátil zpátky k mývalovi Filiánovi. "Jsem Kessel, velmi mě těší," jemně mu pokynul hlavou na seznámenou. "Obávám se, že tvá máma měla pravdu, k vlkům by ses opravdu takhle přibližovat neměl. Většina vlků není taková, jako my. A troufnu si říct, že za jiných okolností jsme tě mohli zkusit sežrat i my," upozornil ho a ohlédl se na Sinéad s výrazem, ve kterém mohla snadno číst, že byl teď opravdu rád, že ty jiné okolnosti neproběhly, protože mohl být s Filiánem velmi rychle konec. "A co teď vůbec s tebou? Ta voda tě musela odnést pěkně daleko od domova. Máme tě doprovodit zpátky?" zeptal se mývala nemývala, ale tázavý pohled směřoval i k vlčici, jestli by byla vůbec ochotná něco takového podniknout.

Ještě jsem se vydýchával. "Živý," odvětil jsem krátce mezi popadáním dechu Sinéad. Dodávat "zdravý" jsem ani neplánoval, nebyla by to tak docela pravda. Připadal jsem si, jako bych utíkal od spárů Smrti celý den. Jeskyně. Sopka. Voda. Trochu mě děsilo, co bude dál a jak reálné mi to přišlo. Vážně po mně šla? A jenom po mně? Ohrožoval jsem Sinéad tím, že byla se mnou?
Můj proud myšlenek narušil třetí hlas, když tu žádný třetí hlas být neměl. Zadíval jsem se na toho mývala, nebo tedy to, co mývalem bývalo, jak se to kroutí u nohou vlčice a vděčně ji objímá. Jestli ona neměla slov, tak jsme byli dva.
"Fakt divnej den," zopakoval jsem slova vlčice, stále ještě s rozčarovaným výrazem na čumáku. Nedovedl jsem rozluštit, jestli mluvící zvíře, které by normálně mluvit nemělo, je dobré nebo špatné znamení, jestli to vůbec znamení je. "Ehm, zdravím," odkašlal jsem si ledabyle, abych na sebe tvora upozornil a pak jsem se sehnul do jeho výšky. Snažil jsem se působit tak, abych ho nevylekal. Tedy, on se očividně nebál, protože se u nás nějak ocitnul úplně sám od sebe a teď taky nebral do zaječích, ale pořád jsem si byl vědom toho, že jako vlk jsem tady z nás já ten, co by mohl nahánět strach. "Ty nám rozumíš?" zeptal jsem se opatrně pro jistotu, kdyby jsme třeba jen měli po tom všem se Sid sdílené halucinace nebo něco podobného.

// Aina -> VVJ -> sem teleport od Osudu

Z posledních sil jsme se potáceli od řeky pryč. Chvíli to trvalo, než jsem začala cítit zase čerstvější vzduch a také, že účinky toho papuchu ustupují. I tak to nebylo okamžité a já si musel dávat pozor na prudké pohyby a vůbec, aby se mi nohy nepletly. Když jsme se Sineád zastavili u jezera, zůstal jsem stát a zhluboka se vydýchával, zatímco svět zase začínal nabírat ostřejší tvary a v hlavě mi přestávalo hučet. Páni, to byl ale hloupý nápad, proč jsem si toho nevšiml hned, bědoval jsem nad sebou. "Jo, dobrý, a ty?" odpověděl jsem Sid a prohlédl si ji, jak na tom je. Neodpustil bych si, kdyby se něco stalo kvůli mé chybě i jí, ale vypadala, že to zvládne. Oba to zvládneme. Nejdřív ty jeskyně a teď tohle. Jestli nad námi někdo nedrží ochranou tlapku, tak jsem si naší kliku nedovedl vysvětlit.
Sineád zkoumala to zvíře, se kterým se celou dobu nestala a bylo to opravdu... zvláštní. To, jak se k němu chovala. Mlčky jsem sledoval, jak do něj šťouchá jemně, jako by se mohl rozsypat. Ale zvířátko na šťouchání neodpovídalo. A pak Sid řekla, že je mrtvé. Vypadala z toho opravdu zdrceně a kdo jsem byl já, aby ji soudil? "Sineád..." vydechl jsem posmutněle a přišel k ní blíž, zatímco vlčice přecházela do pláče. "Je mi to moc líto," hlesl jsem jemně a přitisknul jí čumák k tváři, aby věděla, že tu jsem pro ni, ať už se tu dělo cokoliv.
Vzlyky vlčice najednou začal prostupovat šum, který se rychle blížil. Zdvihl jsem hlavu směrem, odkud přicházel, ale víc jsem nestihl, než nás všechny smetla voda.

V proudu jsem zápasil o svůj život a zároveň se snažil nespustit z očí Sineád. Jestli se i z tohohle máme dostat, tak jedině oba. Takhle nám to do teď vycházelo, ale řeka nás nechtěla pustit ze svých spárů. Bylo to vyčerpávající. Netroufnul jsem si na vlčici volat, abych se nenalokal, ale snažil jsem se dostat k ní, abych jí pomohl pak nasměrovat se ke břehu. Určitě jsme do sebe párkrát v té vřavě vrazili. Nakonec jsem jí čapnul za zátylek a pomohl jí dostat se na břeh. Voda nás odnesla pěkně daleko.
Teď jsem stál a vykašlával vodu. Ne, raději jsem si sednul. Sípal jsem a snažil se popadnout dech. Přední nohy se mi viditelně třásly. Měl jsem dost. "Sid... dobrý?" byl jsem nyní na řadě s touhle otázkou já.

Vzbudit Sinéad bylo těžší, než jsem si myslel. Kdyby nezačala tak polovičatě ze spánku něco reptat, už bych se bál, že je pro ní pozdě. Nebylo. Ještě párkrát jsem do ní žďuchnul, až jsem máma nebo babička, to teď nebylo důležité. Notak, Sid, prober se, přemlouval ji v duchu a šetřil tak dech. Nevěděl jsem, co bych si s ní počal, kdyby se mi nepodařilo ji probrat. Ale pak něco zapištělo a stejně jako to ji probudilo to mě donutilo cuknout pryč. Sledoval jsem vlčici dost vytřeštěným a zmateným pohledem, ale hlava už mě bolela natolik, že jsem dokázal dát si dvě a dvě dohromady. Důležité bylo, že stála. A že odsud můžeme vypadnout.
"Jo," přikývnul jsem, když se sama dovtípila, co se děje. "Jdem," nemusel jsem ani zavelet. Sinéad popadla do tlamy tu chlupatou věc, co se nijak nebránila. Kde že k tomu přišla? Jak? A co to vůbec bylo? To byly otázky, které jsem odsunul na později, až se při jejich vyslovení nebudu dusit. Oba jsme se pak kymácely pryč, směrem k jezeru jak nejlépe jsme dovedli. Musel jsem uznat, že jsem to vychytali jen tak tak. Ještě chvíli a třeba bychom ani nebyli schopni odejít po svých.

// VVJ

Nedávala jsem to tolik znát, ale měl jsem o zdraví vlčice vážné obavy. Že uměla být jako neřízená střelná koule, to nebyla novinka, ale tohle byl extrém, který donutil i mě, abych se nad tím pozastavil. Všímal jsem si, jak se Sid snaží kontrolovat a řídit, co říká. Slůvko po slůvku. Pomalu jsem přikyvoval, jako bych ji podporoval, ať si klidně dá na čas, než to zpracuje. Může mít takový pobyt v podzemí vážně na vlka... tenhle vliv? zamýšlel jsem se a přemítal, jestli i já na sobě nepozoruji něco prapodivného. Ale jediná prapodivná věc, na kterou jsem přišel, byl ten hnusný papuch, ze kterého mě začínala čím dál tím víc bolet hlava. Tohle možná přeci jen nebylo to nejlepší místo k odpočinku.
Viditelně jsem sebou škubnul, když Sinéad vystřelila "Tak dobrou" a sesunula se k zemi. "Dobrou," odpověděl jsem, ale nespouštěl z ní oči, protože vlčice ze spánku dělala skutečný souboj. Vrtěla se jako lapené zvíře, co se nemůže dostat ven z pasti. Možná... možná bychom měli jít k jezeru rovnou, napadlo mě a chtěl jsem do Sid šťouchnout, abychom vyrazili, ale to už se přestala válečně zmítat. Zastříhal jsem ušima, tak že by? Dobrá, chvíle navíc asi neublíží... zajíknul jsem se, protože bolest hlavy se zhoršovala.
Snažil jsem se také odpočívat, ale šlo to jen stěží. V hlavě mi hučelo a začínalo mi být opravdu zle. Čím víc jsem se to snažil rozdýchat, tím horší to bylo. Ani ovládání větru nepomáhalo, nemůžu vířit čerstvým vánkem, když tu žádný není. Když se mi začalo klížit i vidění, byla to poslední kapka. Vyskočil jsem na nohy a zapotácel se. "Sid, vstávej," houknul jsem ještě, než jsem k ní došel. "Musíme jí-uh?" Zíral jsem, jak si u vlčice hoví nějaké chlupaté klubko. Zatřásl jsem hlavou, což mělo za následek jen ještě větší bolehlav. Tohle teď nebylo důležité. Strčil jsem čumákem do vlčice. "Sid, vstávej, musíme jít. Spletl jsem se, tohle není- není dobré místo na odpočinek."

Sinéad vypadal dost nedůvěřivě k nějaké náhodné řece, ke které jsem nás přivedl. Taková byla samozřejmě očekávaná reakce, já potřeboval, aby přišla blíž a pochopila, v čem je tak speciální! Tedy, mohl jsem jí to říct rovnou, ale na to jsem byl až moc dramatický. Rád jsem dělal tajemného, jestli vám to ještě nedošlo. Užíval jsem si, jak se výraz Sinéad změnil, sotva smočila tlapku. Bylo znát, že jsem sám se sebou nadmíru spokojen. I přes ten příšerný odér, který jsem s každým okamžikem vnímal víc a víc.
Rozhodl jsem se vzít si ze své společnice příklad a taky se rozložit - ne doslova, ještě ne! - na břehu, abych si odpočinul, když už jsem nás dotáhl až sem. Byl jsem vyřízený. Na těle i na duchu, ale Sinéad nejspíš ne. Ach ti dnešní mladí. Zamyšleně jsem se podíval proti proudu řeky směrem k sopce. "Možná sebou sbírá nějaký fujtajbl ze sopky, jak jí obtéká. Ale kam se ten fujtabl poděje, než doteče do jezera, to je záhada i mě," musel jsem přiznat. Shlédl jsem pak do řeky, jako bych v ní něco hledal, ale voda byl zkalená. "Normálně jsou ve vodě různé rostliny, co ji čistí, ale pochybují, že v téhle by nějaké přežily." Mumlal jsem si to spíš pro sebe jako nějaký vědec, když vedle mě začala blekotat něco i Sid. Vytřeštil jsem na ni zrak, protože toho bylo... dost.
"Sid, cítíš se-" chtěl jsem se se vší vážností zeptat na její zdraví, když doplnila poslední otázku. Může se zbláznit vlk z podzemí? "Očividně," hlesl jsem jako odpověď. Nic galantního, ani humorného. Spíš to znělo starostlivě, když už nějak. "Možná by sis měla odpočinout. Skutečně odpočinout, myslím. Prospi se, budu hlídat. A pak můžeme vyrazit vyřešit tu záhadu k jezeru, třeba," navrhl jsem a doufal, že když přislíbím nějakou odměnu nakonec, bude znít spánek lákavěji. Jako malé vlče, zabědoval jsem si.

// sopka

"Týraní nebohých vlčici?" zopakoval jsem na očko nechápavě, zatímco jsem nás vedl po úbočí sopky. "A co teprve týrání nebohých starců, co sotva při chůzi popadají dech? Poslouchej," pobídl jsem ji na zahrál bravurní lapání po dechu a sípání, jako bychom se už hodiny trmácely do toho nejprudšího kopce v okolí. "Musím šetřit kyslík, nemůžu se vybavovat. Je mi líto," zhodnotil jsem a ohlédl se na Sid, abych jí obdařil šibalským mrknutím. Konec konců, tuhle hru mohli hrát dva.
"A navíc," nehráli jsme ji však dlouho, "jsme tu!" Přišli jsme k řece, které musela z počátku vypadat dost nezajímavě. Někdo by si mohl myslet, že už mi konečně přeskočilo, jestli jsem považoval tuhle říčku za nějaký zázrak. Ale kdepak, moje příčetnost byla stále na svém místě. "Pojď," pobídl jsem vlčici, aby mě následovala dřív, než mě zavrhne. Přišel jsem ke břehu a namočil do vody tlapu. Naznačil jsem Sid, aby udělala totéž, aby mohla zjistit, že řeka je překvapivě teplá, zatímco jsem se na ni vítězně culil. "Tak co?" čekal jsem, co na to řekne. A zatím jsem si všimnul, že příjemně vyhřátý říční proud doprovází o něco méně příjemný štiplavý pach. Zašklebil jsem se. "Teda, mohli by si tu trochu vyvětrat, ale to už bychom asi byly moc zhýčkaní."