Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Keksík by měl zájem o osudovku a zároveň časem o post učitele, až o tom budou moct s někým pověřeným hodit řeč xD

Musel jsem se ohlédnutím ujistit, jakou magii vlastně oči Islin odráží, protože mě její fialový věneček mátl a nějak jsem si do hlavy zasadil, že jsou fialové. Ale nebyly a já se zdráhal odpovědět, co se říká o vlcích s magií myšlenek. Ale neměl jsem v plánu lhát nebo se odpovědi vyhýbat, to jsem úplně nebyl já. "Slyšel jsem, co se říká o magii myšlenek. Vlci se takovým radši vyhýbají, protože s tvou mocí je snadné někomu vlézt do hlavy. A nikdo moc nemá rád, když mu někdo leze do hlavy bez dovolení," prozradil jsem jí, přestože jsem nevěřil, že by to byl její případ. Nedovedl jsem si představit, že by se tu celou dobu tvářila nevinně a při tom se mi prohrabávala v hlavě a proto jsem se u toho ani nechtěl moc dlouho zdržovat.
Navrhl jsem, abychom se schovali při všem tom horšícím se počasí, ale Islin uhodila šištičku na hlavičku, že by v úkrytu mohlo být dost... těsno. "Na jih? Tam, jak bydlí ti termiti, říkáš? No proč ne, termiti dělají díry, že ano? Třeba se tam nějaká opuštěná najde," zhodnotil jsem naše možnosti a vyrazil svižněji na jih vstříc termitímu království. Snad už budou mít dost rozumu, aby v tuhle roční dobu spali a my tak nezpůsobili víc potíží, než bychom rádi.

// Prstové hory

Rozpovídal jsem se o tom, co se mi líbí a Islin rychle poznala, odkud vítr fouká. Doslova. "Přesně tak," potvrdil jsem se spokojeným úsměvem. Měl jsem i jiné magie, ale tu, se kterou jsem se narodil, bych za žádnou jinou nevyměnil. "Už jsem se setkal se spoustou stereotypů, které pojí vlky k jejich magii. Hádám, že tohle je ten můj," přiznal jsem. Nepřekvapilo mě, když prozradila, že má ráda zpět kohokoliv, ale na chvíli to ve mě probudilo zvědavost, jak asi zpívá ona? Na to ale určitě existují lepší místa a okolnosti, než uprostřed přeplněného smečkového lesa. Mě by tady rozhodně nikdo zpívat nepřinutil. Nebo ano?
Na zpěv skutečně nebyl prostor, protože duha naši atmosféru změnila tak, jak by jen tak někdo nečekal. Vedl jsem Islin zpět do lesa a poslouchal, co se jí událo. "To je... to je mi moc líto. Tady jsi v bezpečí, slibuju," brouknul jsem a lehce do ní znovu šťouchnul, jako bych tím svá slova stvrzoval. Že jsem tady. A že dokud jsem tady, nedopustím, aby si něčím podobným musela znovu projít. "Začíná tu být docela chladno, nechceme se na chvíli schovat?" navrhnul jsem, protože přestože jsem měl vítr rád, tenhle začínal už nepříjemně štípat.

"Co mám rád já?" zopakoval jsem otázku, kterou na mě Islin obrátila, tak trochu zaskočeně. I když, mohl jsem to čekat. "Hmm, to je hodně... obecné," přemýšlel jsem nahlas, zatímco jsem koukal před sebe a vymýšlel odpověď. Co mám rád, co mám rád... "Mám rád hory, kopce a výšky. Volnost větru, který tě všude doprovází a tiché hvězdné noci. Letní zpěv žab a podzimní barvy listí. Příjemnou společnost... našlo by se toho hodně," uculil jsem se na závěr svého výčtu, který by jinak mohl pokračovat ještě dlouho. Už jsem rozuměl Islin, že říct všechno, bylo vlastně mnohem jednodušší.
To jsme akorát došli k duze, kterou jsem také z výčtu vynechal, ale to neznamenalo, že bych se nemohl potěšit pohledem na ni. A hned dvojitou! Čekal jsem, že i Islin to udělá radost, takový nevšední úkaz, ale když jsem se na ni ohlédl, dělo se něco úplně jiného. "Islin, jsi-" Nebyla v pořádku. Ještě jsem nezažil, aby někoho pohled na duhu takhle sebral. Snažil jsem se nevytřeštit oči, když mi o svém zážitku pověděla. "Spadla? To... to mě mrzí," nenapadlo mě nic jiného, protože jsem stále byl tou informací dost zaskočen. Sehnul jsem se k ní a hlavu ji na krátko v podpůrném gestu zabořil do srsti na krku, než jsem toho využil a pošťouchnul ji tak, abychom se oba otočili a pomalu se rozešli zpátky do lesa. "Jak se to stalo, že ses no, tam nahoru vůbec dostala?" přemohla mě zvědavost.

Hravě jsem vyrazil a kličkoval mezi stromy. Ale moc jsem si je neprohlížel na to, jak jsem se dušoval, že musím všechno vidět. Spíš jsem tak bloudil a po očku sledoval, jestli jde Islin za mnou. Šla, ale nepřišlo mi, že by si to tak užívala. Takže jsem schválně zpomalil, aby mě úplně dohnala mohli jsme jít společně. Už jsem ani nekličkoval, šel jsem přímo za nosem a uhýbal jen tehdy, kdy bych jinak skončil čumákem ve stromě. "Je to jeden ze způsobů, jak ostatní poznat. Zajímat se o to, co mají rádi," vysvětlil jsem jí, protože jsem ji přeci jen slyšel, jako bych zaučoval v sociálních interakcích malé vlče. "Ale když je odpověď všechno, taky tím poznávám," pousmál jsem se na ni, aby ji třeba nenapadlo, že na to snad existuje nějaká správná odpověď.
Nekoukal jsem pořádně, kam jsme vlastně šli, až jsme došli na samotný okraj lesa, kde jsem těsně zastavil. Před námi se ale už otevírala louka a na ní... "Páni, duha," vydechnul jsem. "Těch se v době padajícího listí už moc nevidí. Počkat, je támhleto druhá?" zamžoural jsem do dálky. "Znáš tu historku, co se vypráví o konci duhy?"

Byl jsem zamyšlený a nenapadlo mě, že svou otázkou můžu vlastně Islin rozesmutnit. Ano, pokud na to byla Maple skutečně sama, bylo to trochu smutné, ale já to rozhodně nehodlal na takové notě nechat být. Šťouchnul jsem povzbudivě do Islin čumákem. "Hlavu vzhůru. Že je jediná alfa ještě neznamená, že je na všechno sama. Má tebe. A teď i mě. A vlastně celou smečku. Alfování přináší spousty starostí, to určitě, ale co jsem tak zatím slyšel, smečka je jistě připravena udělat vše pro to, aby Maple byla vždy k tlapce, když je třeba." Na povzbudivé proslovy mě užilo a ani teď tomu nebylo jinak. Vrtěl jsem oháňkou, abych podpořil to, co jsem říkal. Bude to dobré.
Co ovšem nebylo dobré jest to, že jsem zase jednou zapomněl, s kým mám tu čest. Byl jsem připraven na cokoliv, ale Islin mě zase jednou naprosto svou odpovědí odzbrojila. Chvíli jsem zíral, jako bych spadnul z višně, ale pak jsem se hlasitě rozesmál. "Samozřejmě." Neváhal jsem a zjevil se vedle ní. Po tom, co jsem se přestal smát, pochopitelně, ale náladu jsem měl stále velmi dobrou. "Tak to se nedá nic dělat, budeme muset projít celý les. Kořen od kořenu, strom od stromu. Musím to vidět všeeechno," protáhl jsem dramaticky a lehce do Islin strčil. "Vedu, zkus se mnou držet krok," bylo ekvivalentem k "chyť mě, když to dokážeš", protože na to jsem se rozeběhl do lesa a záměrně kličkoval všude, kde se dalo. Řekl jsem přeci každý strom a kořen, no ne?

"Vlčata jsou budoucností každé smečky. Myslím, že trochu hluku přežiju," zasmál jsem se. Nějak mi vypadlo zeptat se na ostatní členy, ale Islin to zachránila. Myslel jsem, že znát alfu bylo dostačující. Zapomněl jsem, kdo všechno se v takové smečce ještě ochomýtá, ale jedna věc mě zaujala. "Vydra, mlha, socha... tenhle les je plný překvapení. Nedivím se, že je tu smečka. Ale Maple... je jediná zdejší alfa?" zajímal jsem se. Už jedna alfa byla docela zvláštnost, ale o to víc se mi to nezdálo, protože jsem si kdesi v hloubi své paměti vzpomínal na jinou vlčici, co o sobě prohlašovala, že je zdejší alfou a Maple to rozhodně nebyla, tak kde té byl konec?
"Ještě je tu třetí místo," nadhodil jsem, když Islin nahlas přemýšlela. Třetí místo, jehož podstatu jsem prve neprozradil. "Pokud ti to ovšem nebude vadit, byl bych rád, kdybys mi ukázala, kde to tu máš nejraději ty."

// Mýtina

Nechal jsem se provést po hranicích a v duchu si dělal poznámky o všem, do čeho mě Islin zasvětila. Musel jsem uznat, že jsem byl překvapený, kolik relativně nehostinných míst Sarumen vlastně obklopuje. Ať už to byly hory plné termitů, kteří se dali považovat za spojence, pokud se také drželi na svém teritoriu a nikoho k nám zároveň nepouštěli, nebo neživý les či temný les na druhé straně hvozdu. Louky byly skutečně jediné přívětivé místo, kudy sem dojít. Byla to dobrá obrana, možná proto tu zažívají takový klid. Rozhodně snazší, než mít pohodově přístupné celé území kolem dokola.
"Na odpočinek je ještě čas," odvětil jsem. Jak se ukázalo, moc místa pro soukromí tu skutečně nebylo, což ovšem neznamenalo, že bych se stále nemohl pokusit nějaké najít. Hranice sousedící s těmi méně hezkými místy mi přišly jako dobré místo, kde začít, ale to jsem odložil na později. "Žil jsem sice převážně sám, ale vždy jsem měl nějakou společnost. I samota může být unavující," hlesl jsem s letmým úsměvem a nechal na krátko mluvit šumící les za nás za oba. Déšť po sobě zanechal čistý svěží vzduch, který teď tančil nocí. Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál jeho vůni. A také jsem možná záměrně mlčel a pokoušel trpělivost Islin, protože tu bylo ještě jedno místo, které jsem chtěl znát, ale prvně jí ho nestydatě zatajil...

Rozhodl jsem si hrát si na tajnůstkáře, ale Islin se rychle chopila mých prvních přání, až jsem si ani nevšiml, že by jí moje nedokončená prosba nějak vykolejila, jestli vůbec. Bez váhání se rozešla k hranicím a já jí jako poslušný stín následoval. Když zmínila, že nejnebezpečnější místo je hned kousek od mýtiny, trochu to se mnou škublo, protože pak také mýtinu označila za dobré místo pro lenošení. Ale nic jsem neřekl, spíš to povzbudilo mou zvědavost. Většinu času jsem trávil v horách, lesy nikdy nebyly moc středem mého zájmu, ale třeba bylo na čase to změnit.
Rozhlédl jsem se po mýtině, protože jako místo na vyhřívání už mě to také napadlo. "Ale tady to musí být dost využívané i zbytkem smečky, není tu někdy, no, dost rušno na odpočinek?" přemýšlel jsem nahlas, takže jsem z toho udělal rovnou otázku. Zmínka o louce s menhirem mi něco říkala a byl jsem si jistý, že jsem takové místo už někdy míjel. Už jsem ale pomlčel a přidal do kroku, protože jsem z toho všeho zamýšlení začal za Islin zaostávat. Pár dlouhými kroky jsem se tak zařadil vedle ní a srovnal naší chůzi.

// Sarumenský hvozd

Přepadla mě nostalgická chvilka, ale Islin nedovolila, aby si mě nárokovala příliš dlouho. Když mě zalil prapodivný potěšující pocit, vzhlédl jsem a to už se ke mě vlčice vrhla. Nebo spíš na mě. Překvapilo mě to, ale v tu chvíli už radost, která se ve mě rozlévala, byla zcela jasně má vlastní. Těšilo mě, jak jí to těší a věděl jsem, že jí těší, že mě to těší a celá tahle situace byla k pousmání, že jsem si nemohl pomoc se neusmívat a objetí jí vrátil. Na mýtině možná začal padat déšť, ale já bych přísahal komukoliv, že dnes svítí slunce nejjasněji za poslední roky.
"Hmm, úkryt už jsem viděl, tenhle velký strom už také znám," začal jsem zamyšleně vyjmenovávat, která místa jsem stihl objevit ještě před tím, než jsem se stal oficiálně členem. "Rád bych viděl tři místa. První je místo na hranicích, na které si nejvíc dát pozor. Takové, kudy sem nejčastěji proudí návštěvy, řekněme, pokud tu není nějaké vyloženě nebezpečné. Jako druhé bych se chtěl poohlédnout po nějakém pěkném místě na odpočinek v hezkých dnech. A třetí... si necháme na konec," brouknul jsem tajemně a mrsknul při tom hravě oháňkou.

Měl jsem na vlky dobrý odhad, pokud bych si to troufnul sám posoudit, a opět se to ukázalo být pravdou. Maple byla milá, ale rozhodně jsem za tím neviděl slabost, naopak. Oplývala zkušeností a věděla, co dělá, takový jsem z ní měl dojem, když jsem jí veselé mávání oháňkou oplácel. A pak najednou bylo po všem a já byl oficiálním členem. "Děkuji, kdyby bylo cokoliv potřeba, jsem k službám," odvětil jsem vděčně a s opětovným úklonem, zatímco Maple už se otáčela nejspíš za další prací. Ve vzduchu jsem cítil spoustu pachů, smečka musela být velká a Maple tak musela mít neustále co na práci.
Chvíli jsem tam stál a koukal do prázdna, než jsem se obrátil na Islin s tázavým výrazem, jako bych nevěděl, co dál. "Asi... jsem teď jeden z vás?" Přišel jsem k vlčici blíž. "Je to... zvláštní, zase jednou někam patřit. Ten pocit se musí ještě usadit, ale bylo to už tak dlouho," pronesl jsem, prohlížejíc si zamyšleně jednu ze svých tlapek. Tou jsem však brzy rázně dupnul do země a pohled zvedl zpátky k Islin. "Zdá se, že jsem ti teď zůstal na krku," zazubil jsem se na odlehčenou. "Vadilo by mé zkušené průvodkyni ukázat mi zbytek lesa a prozradit mi vše, co by měl ostřílený člen Sarumenské smečky znát?" pobídl jsem Islin s poťouchlým úsměvem na čumáku.

Musel jsem se pohledem do očí vlčice ujistit, že jsem pochopil, o čem mluví. Nerad jsem to přiznával, ale i jako dost zásadový vlk jsem měl určité předsudky vůči magii myšlenek. Ale v případě Islin jsem úplně přehlédl, že se její oči leskly v jejích barvách. Nic jsem na to však neříkal. Věřil jsem tomu, co říkala. Přeci jen bychom se do toho tolik nezamotali, kdyby tu magií používala.
Opatrně jsem vyzdvihnul otázku na to, jak teď Islin mluvila. Snažil jsem se, aby co nejlépe z mé řeči těla i hlasu bylo znát, že jí tím neobviňuji ani nemyslím nic zlého, byl jsem pouze zvědavý. Celkem se mi ulevilo, že jsem za to nemohl já, ale prostý společenský chaos, dalo-li se tomu tak říkat. "To je v pořádku, chtěla si být slušná. Já bych rád, kdybychom tu formalitu už odložili. Myslím, že už jsme si prokázali, že jsme přátelé, ne?" usmál jsem se vřele a taky zdvihl tlapku. "Kessel. Jsem rád, že můžeme být přáteli," hlesl jsem a svou tlapou na stvrzení ťuknul do té její.
Právě včas, protože se k nám připojil někdo další. A ne jen tak někdo. "Maple, velmi mě těší," pozdravil jsem zdejší alfu, při čemž jsem se otočil jejím směrem a mírně zdvořilostně se uklonil. Maple vypadala patřičně majestátně. "Nerušíte, právě naopak. Čekáme tu na vás. Vím, že bych měl vyčkat spíš na hranicích, ale s dovolením Islin jsem se nechal pozvat dál. Mé jméno je Kessel a rád bych se ucházel o místo ve vaší smečce, slyšel jsem o ní spoustu dobrého," ohlédl jsem se krátce na Islin, než jsem vrátil pozornost zpět k alfě. "Nebudu skrývat fakt, že již nejsem žádný mladík, ale nemusíte mít obavy, že bych smečku využíval, jsem připraven si svůj díl oddřít jako každý jiný. Léta jsem také přežíval sám jako tulák a poutník a jsem připraven smečce poskytnou veškeré své znalosti a zkušenosti, které jsem za tu dobu nashromáždil," povyprávěl jsem a nakonec se odmlčel, aby měla i Maple prostor klást případné dotazy, na které jsem byl připraven odpovědět. Ale v duchu mi to přišlo celé takové legrační a nostalgické, takových dlouhých let, co jsem naposledy žádal o vstup do smečky...

Snažil jsem se to vysvětlit ze všech možných úhlů, abych nás z téhle zapeklité situace dostal. Div jsem se ne zakoktal a neztratil se v tom sám, ale kdo ví, jak dlouho bych ještě vydržel, než bych se v tom také zamotal. Naštěstí jsem si všiml, jak vlčici v očích svitlo, když jí došlo, o co celou tu dobu šlo. Zvonivě se smála, zatímco já měl co dělat, abych zabránil hlasitému úlevnému vydechnutí, aby mi uteklo z tlamy. Islin mi dávala zabrat a v úplně jiných směrech, než bych čekal, ale rozhodně jsem jí to neměl za zlé. "Nedorozumění se stávají v jednom kuse. Přeci jen si do hlavy navzájem nevidíme. Tedy, většina z nás," neodpustil jsem si vzít nenápadně v potaz určité způsoby, magie, které mé tvrzení mohla vyvrátit, ale pochyboval jsem, že v naší situaci figurovaly.
"Jistě," přikývl jsem souhlasně a respektoval rozhodnutí Islin. Přeci jen ona z nás byla ten větší odborník na velké termity, zjevně. Když ale už skončila řeč o termitech a vymotali jsme se ze všeho toho zamotání, něco mi stejně nedalo klid. Pojídal jsem poslední kusy masa a dlouze, zamyšleně se na Islin zadíval.
"Řekni... udělal jsem něco špatného?" zeptal jsem se asi dost neurčitě, aby z toho bylo další nedorozumění, takže jsem rychle dodal: "Tedy, myslím, chci říct..." Dobře, trochu jsem se zakoktal. "Myslel jsem, že už, že jsme se řekněme už přenesli přes tu formální fázi oslovování, ale ty jsi se k ní teď zase vrátila. Chtěl bych vědět, jestli jsem udělal něco, co... tě přimělo si ode mě držet odstup. Ale samozřejmě je to tvé rozhodnutí a já ho budu respektovat, pokud to tak chceš," ujišťoval jsem ji.

Asi jsem objasňoval tak moc, že jsem vlastně objasnil nic. Nevěřil bych, jak moc se dá nějaký úmysl překroutit. Tedy, nevěřil jsem, než jsem měl tu čest tady s Islin. Na chvíli mě pěkně rozhodila. Byla najednou skleslá a omlouvala se za něco, co vůbec nedávalo smysl. Tedy, asi dávalo, ale nebyla to pravda, jak na něco takového jenom přišla. "Počkej, počkej, nic takového jsem přeci neřekl, za co se omlouváš?" ozval jsem se konečně, když jsem se trochu vzpamatoval. "Nemusíš nic sbírat. Teď už jich stejně moc neroste," zasmála jsem se. "Říkal jsem, že jsem tam na nikoho nečekal, ne? Setkali jsme se tam my dva a nikdo jiný a tak to nejspíš mělo být. Přítelkyně, partnerka..." zavrtěl jsem pobaveně hlavou, až tak absurdně mi to znělo. "Nic si nezpackala, dobře? Není se za co omlouvat," snažil jsem se Islin ubezpečit, ale taky jsem se bál, aby z toho neudělala nějakou novou aféru. Jak jsem jí to jen měl vysvětlit, aby to nevedlo k další salvě omluv?
Zajímal jsem se o termity. Bylo to zvláštní, nikdy bych neřekl, že zrovna tohle mě tak zaujme. "To bych byl rád, i za zkušenou průvodkyni. Termiti mě jistě nebudou brát jako hrozbu, když tam přijdu s jejich přítelkyní."

Lichotil jsem a skládal poklony tak nějak přirozeně, jako jsem dýchal, aniž bych si kolikrát uvědomoval, že to dělám. Ale věděl jsem, že to umím využít i záměrně. Možná jsem se maličko, neškodně, bavil tím, jak nezištně jdou mé poklony mimo postřeh Islin. Zajímalo mě, jestli je jednou začne chápat. "Milá setkání se nutně nedějí každý den. Myslím, že za zařízení jednoho takového by si jistě nějaké díky zasloužil," objasnil jsem Islin své myšlenky nebo je možná ještě více zamotal. Popravdě jsem si s květinovou vlčicí nebyl moc jistý ani jedním.
"O bílém rysovi jsem už slyšel," zahleděl jsem se zamyšleně do dálky, kterým jsem všechny ty kopce a hory tušil. "Ale musím uznat, že obří termiti jsou pro mě novinka," obrátil jsem se teď na Islin a prohlížel si věneček, který s nimi byl podle jejích slov spojený. "Když ti jejich královna dala takový dar, znamená to, že jsou přátelští? Nemůžu zapřít svou zvědavost, možná bychom se tam mohli zajít podívat? Samozřejmě až bude vhodnější chvíle, docedu si představit, že s blížící se zimou budou mít kolonie jiné starosti," navrhnul jsem a trpělivě, ale zvědavě vyčkával, jestli v tom Islin neodhalí nějaký háček.