Gallirea - Příspěvky uživatele

Vyčkával jsem na otázku od Islin, protože její dotazy byly vždy něčím neobvyklé, zajímavé, nepředvídatelné. Byl jsem tak zvědaví, co tmavou vlčici napadlo tentokrát, ale rozhodně jsem nečekal, co následovalo, což musel nepopiratelně prozrazovat i můj výraz v očích. Byl jsem zaskočený. Překvapený. Nepřipravený? Chvíli jsem jen pootevíral a zavíral tlamu, převalujíc vzduch jazykem, než jsem se dobral k nějaké reakci.
"O-omlouvám se, trochu jste mě zaskočila," zazubil jsem se ve snaze ukázat, že se nestalo nic zlého. Přemýšlel. Tak dlouho jsem se snažil vést život, který jsem si sám nalinkoval. A možná proto jsem se tak dlouho toulal sám. Mé linky nebyly dotažené. Tohle sice nebylo součástí plánu, ale kdo jsem, abych odřekl příležitost, která mi šla naproti? Možná to tak mělo být. "Ale když už jste to zmínila, třeba by to mohlo být tím místem, kde mám být," dodal jsem, ochotný tomu dát šanci. Něco mi však vrtalo hlavou. "Je ve vašem lese někdo, kdo potřebuje pomoci? Nebo snad smečka celá? Nerad bych vás zdržoval, jestli je potřeba zakročit," vyskočil jsem na nohy připraven vyrazit do akce, když by bylo třeba, Islin by stačil jediný pokyn.

Nechal jsem kolem nás vítr proudit, až jsem sám cítil, že i můj kožich už je na tom znatelně lépe. Pomalu jsem pak od magie upouštěl, ale stále jsem se ji snažil využít naplno, aby se teplo v tomto úkrytu ještě nějakou chvíli drželo a nezmizelo hned spolu s vánkem. Letmo jsem se zatřásl, jako bych si proschlou srst chtěl přerovnat.
"Vždy k službám," usmál jsem se na Islin povzbudivě a poodešel, abych se usadil u východu a předstíral, že kontroluju okolí. Cítil jsem z Islin divné napětí, když jsem se k ní předtím přiblížil a tak jsem usoudil, že ocení, když mezi námi utvořím nějaký volný prostor. Možná se nerada tísní? Nechtěl jsem, aby se tu se mnou cítila nepříjemně zvlášť, když v tomhle počasí nemá úplně na výběr.
Zadíval jsem se na padající provazy vody, když se ozval hlas vlčice. Se zájmem jsem se na ni ohlédl. "Nevím, jestli další, zatím jste žádný neměla," prohodil jsem, protože mě její dotazy vůbec vlezlé nepřišly. "Povídejte," pobídl jsem ji a zůstal k ní otočený.

// Narvinijský les

Následoval jsem černou oháňku vlčice a někdy zkrátka tušení, když se mi místy vytratila z dohledu. Kličkovali jsme skutečně vytrvale, než se před námi vyloudili kopce. Netušil jsem, jestli je to to, co hledáme, nebo poběžíme ještě dlouho. Pak jsem zahlédl Islin a hned na to mi přišla odpověď, když její černý kožíšek zmizel o kousek dál v noře. Vydal jsem se za ní, u nory zpomalil, abych zkontroloval, jestli je uvnitř vůbec místo pro nás pro oba, abych se tam nějak neurvale nevecpal, a až když jsem se ujistil, že ano, schoval jsem se taky.
"Ideální," zhodnotil jsem, protože v tomhle počasí bylo cokoliv, co mělo střechu, ideální nehledě na další detaily. Vykoukl jsem pak vchodem ven, abych měl lepší výhled na tu situaci venku. Obloha se netvářila, že by se chystala brzy umoudřit. "Vypadá to na probouřenou noc," přinesl jsem zprávy dovnitř a obrátil se na vlčici, která si udělala pohodlí u stěny. Pokud se o pohodlí dalo mluvit. Třásla se.
Přistoupil jsem k Islin blíž. "Jestli dovolíte," hlesl jsem se zdvořile svěšenou hlavou, ale na dovolení nečekal a rozhýbal kolem nás vzduch, který se postupně oteploval, aby nás zahřál a prosušil promáčené kožíšky.

// Narvinijský les

Proplétal jsem se porostem a snažil se neztratit Islin z dohledu nebo se ze stopy, když už náhodou zmizela za nějakým tím stromem. V přehlednosti tedy nepomáhal ani ten sílící déšť a že bychom se mohli nějak domlouvat, to také nebylo úplně ve hře, když každou chvíli oblohu přeťal záblesk a v uších mi zadunělo mohutné hromobití. Ta bouřka je přímo nad námi, došlo mi znepokojivě, protože to znamenalo mnohem větší nebezpečí. Snad Islin skutečně věděla, kam nás vede a snad tam budeme co nejdříve, než se přihodí něco nemilého, jako třeba ten hořící strom po zásahu bleskem. Naštěstí to neschytal ani jeden z nás a strom se také držel dostatečně pevně na to, aby na nás nespadl. Nehodlal jsem se však zastavovat, abych zjistil, jak dlouho mu to vydrží. Islin navíc uháněla rychleji a rychleji a já měl trochu potíž s ní držet krok, takže na nějaké rozptylování nebyl prostor.

// Kopce Tary

Nechtěl jsem se s medvědy rvát, zatímco Islin to vzala dost mírumilovnou cestou, jako by se s nimi snad dalo dohodnout. "Nemyslím si, že by je naše úmysly moc zajímaly," souhlasil jsem, že bychom nejspíš ani nedostali příležitost a nějaké vysvětlování.
Normálně jsem nebýval tak nepozorný, kdy přesně se obloha tak zatáhla? Měl jsem pocit, jako by tu svítilo sluníčko non stop. Jaká byla vůbec část dne? Než jsem stihl zabloumat dostatečně hluboko, abych přišel na to, co mě o mou obezřetnost připravilo, nad hlavami se nám roznesla rána, ale co mě překvapilo víc byla Islin, která se mi v tu chvíli polekaně tlačila k boku. Neuhnul jsem, byl jsem jako skála. Záchytný bod v rozbouřeném moři, na který se můžete spolehnout, že vás nenechá napospas nelítostným vlnám.
"To- to nic," vykoktal jsem ve snaze ujistit vlčici, že se není třeba omlouvat. A pak jsme zmokli. "Jsem vám v patách," oznámil jsem Islin, která se vydala někam k údajnému úkrytu, ale těžko říct, zda mě přes rachot hlasitého deště ještě vůbec zaslechla.

// Narvinij přes Mahar

Islin mé tajemství neskrývaně šokovalo. To už jsme byli dva. Nadšeně jsem na její návrh přikývnul. "To bych určitě chtěl. Zvlášť teď, když jste ho tak vychválila, jsem na něj dostal chuť a to ani nevím, jak chutná," zasmál jsem se. "Nebude vám vadit malá výprava za sladkou odměnou?" hlesl jsem galantně, jako bych vlčici vyzíval k tanci. I jsem se u toho podobně uklonil. "Můžeme začít tady, je tu dost květin. A pak hledat cestou k těm jezírkům... ale abych pravdu řekl, boj s medvědem o med bych raději vynechal," zažertoval jsem, ale myslel to vážně. Vlastně bych raději ta jezírka vynechal úplně, ale Islin měla pravdu, že medvědi budou vědět lépe než mi, kde k takovému hnízdu přijít. No, když budeme opatrní, nic by se stát nemělo, ujišťoval jsem se a začal pomalu kroužit a prohledávat okolí tohohle jezírka. Nikam jsem extra nestrkal čenich, ono stačilo větřit a poručit malinko větru, aby spolupracoval, abych zjistil, jestli tu ta nasládlá medová vůně je někdo poblíž, nebo není.
"Vypadá to, že tady štěstí v hledání mít nebudeme," zhodnotil jsem a ohlédl se po Islin, jestli při svém pátrání také došla stejného názoru. Jestli tedy hledala.

Měl jsem sklony k tomu cítit se trochu nesvůj, jako když vlčici vyzvídám. Ale Islin to dělala dost jednoduché a brzy mě nějaké obavy přešly, protože ona jednoduše odpověděla na vše, o co jsem se zajímal. Takže jsem se mohl nerušeně soustředit na její hlas. Nejspíš nešlo o žádnou narážku, ale jakmile se zmínila o tom jejím pozorování, začal jsem bloudit očima všude kolem po jezírku, po levandulích, po všem možném, krom jí. Protože, zíral jsem? Snad ne. Ale kdyby ano, bylo by to pěkně neslušné, musel bych se za sebe stydět.
Teď jsem ale na ní pohlédnout musel, když chtěla vědět nějaké mé. Ó já měl tajemství. A jedno, o kterém jsem do teď nevěděl. "Zdá se, že mám taky tajemství. Velké, velké tajemství," přikyvoval jsem za doprovodu tajemného hlasu, načež jsem se k vlčici nahnul, abych mohl šeptat, jako by to ani stromy nesměly slyšet. "Já asi ještě nikdy opravdu med neochutnal," špitnul jsem Islin a zase se odtáhl. Ještě chvilinku jsem se tvářil děsně tajemně vážně, než jsem zase nahodil normální, uvolněný výraz a tuhle šarádu nechal rozplynout. "Je to zvláštní. Pochopitelně vím, co to med je. A když si vybavím jeho sladkou vůni," mlasknul jsem, "nikdy jsem asi neměl příležitost dostat se k nějakému nestráženému kousku, jinak si to nedovedu vysvětlit. A nebo že bych si to jen nepamatoval?" zamyslel jsem se.

Islin pronesla, že jsou mé cíle ušlechtilé a já se letmo uculil jako rozpačitý puberťák, kterému někdo složil kompliment a on teď neví, jak s ním naložit. Spíš mi ale v tu chvíli došlo, že jsem to celé řekl nahlas a někomu a že to není úplně normální, jakkoli ušlechtilé to je. Nestyděl jsem se za to doopravdy, jen to bylo zvláštní.
Kdo by nechtěl vědět tajemství. Ale přes otázku vlčice se ukázalo, že ona nejspíš žádná tak úplně nemá. Zvědavě jsem zastříhal ušima. Takže otevřený kniha? Shlédl jsem k vlčici stejně, jako se teď ona dívala na mě. "To bych byl moc rád, kdybyste mi o sobě ještě něco víc prozradila. Možná jste otevřená kniha, ale já si tak trochu vedle vás připadám, jako bych zapomněl číst," zazubil jsem se lehce a na místě drobně přešlápnul, jako bych se omlouval sám za sebe, i když nebylo pořádně za co se omlouvat.

Rozpovídal jsem se o tom, co vlastně byly mé plány a jak na ně zatím nedošlo. Nepřemýšlel jsem při tom nad tím, že by to třeba vlčici vůbec nemuselo zajímat, protože jsem si pustil tlamu na špacír docela dost. Ale nezastavila mě a netvářila se mým mluvením nijak znuděně - totiž jsem si ani nedovedl představit, že by se tak tvářit dokázala. Stále mi přišla dost záhadná, malinko neuvěřitelná skoro až, že by možná nemusela být skutečná. A při tom jsem měl pocit, že ona sama vidí něco zázračného v těch obyčejných věcech kolem. Bylo to zajímavé. Jako by Islin byla z jiného světa. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to nebyla příjemná změna oproti všem těm vlkům z toho mého.
Skutečně mě zaskočila. Spíš svou přímočarostí, než že by mi její otázka nějak nesedla. Nebyl jsem zvyklý na vlky bez zábran, které jí zjevně moc vlastní nebyly. "Chtěl. A taky bych chtěl nabídnout pomocnou tlapu každému, kdo ji potřebuje. Když se usadím, bude pak lehčí mě najít pro vlky, kteří o mou pomoc budou stát, nemyslíte?" otázkou jsem ji vybízel k názoru, ale sám jsem při tom zamyšleně až zasněně bloudil pohledem po rozkvetlém okolí tůňky. Bylo by to hezké, ne? Kdyby šlo každému pomoci.
Zkoumali jsme oblohu a odpověď Islin na mou nahodilou otázku nezklamala. Zatímco mluvila o uzamčených tajemství, mžoural jsem na hvězdy, jako bych je pohledem mohl otevřít a nějaká ta tajemství v nich zahlédnout. Ne proto, že bych je snad toužil vyzradit, ale proto, že jsem chtěl sám sebe přesvědčit, že je to pravda. Hvězdy se pochopitelně pod mým zrakem neotevřely. "Máte snad nějaké tajemství, které byste mi chtěla svěřit?" hlesl jsem v odpověď a sklouzl k vlčici pohledem, ale jak jsem viděl, že ona jen dál spokojeně hledí vzhůru, také jsem se odvrátil a znovu vzhlédl. Bylo příjemné s někým mluvit jen tak, mimoděk, vážně, a přitom zlehka a přirozeně.

Skoro jsem dostal větší vysvětlení k té termití královně, akorát že vlastně vůbec ne. Islin se o ní sice na můj popud rozpovídala, ale to ve mě vyvolalo jen víc otázek a žádné odpovědi. Nezdálo se mi ale, že by to vlčice dělala schválně. Když jsem jí tak pozoroval a poslouchal, popravdě mi trochu přišlo, jako by žila ve svém světě. Nebo spíš na ten náš společný pohlížela tak trochu po svém. Zkrátka na ní bylo něco, co ji z tohohle světa vymykalo, ale co? Rozhodl jsem se, že zírám na to rozhodně nepřijdu, takže jsem to ani nedělal. Raději jsem se zaměřil na tu otázku, která nakonec... nebyla tak záhadná, jak jsem očekával. Ale možná už bych se mohl tenhle její vzor naučit rozpoznávat.
"Teď nebydlím nikde. Nebo všude a nikde, dá se říct. Cestuji, toulám se. Přišel jsem sem sice s úmyslem se někde usadit, najít nové místo pro svůj domov, ale stále se nějak dějí... věci. Nevěřil bych, že to řeknu, ale vlastně jsem ještě na usazení se neměl čas," zamyslel jsem se a pak se pobaveně zazubil spíš sám pro sebe, protože to bylo i pro mě zajímavé zjištění. Jistě, jednou už to sice skoro bylo, ale Sigy se pak někam vytratil.
Islin mezi tím sledovala duhu, co před večerem rozzářila oblohu. Já se před deštěm tak dobře neschoval, takže byl můj kožich o něco promáčenější, ale letmo jsem se oklepal, abych z něj setřásl to nejhorší a zároveň neohodil vlčici. Den se přehoupnul v jasnou noc, kterou zdobilo nepočet hvězd. "Co vidíte?" vyklouzlo mi ze zvědavosti, pokud Islin stále ještě zaujatě zkoumala rozkvetlou oblohu.

Chtěl jsem jen Islin poukázat na podobu, kterou tak neskrývaně sdílela s tímto místem a přeci jí byla nějakým způsobem zahalena, ale vlčice se začala vcelku rychle bránit, jako bych se dopustil omylu, ve kterém mě odmítala nechat. Překvapilo mě, jak odhodlaná byla v tom, že sem nepatří. Dobrá, neměl jsem v plánu jí to vnucovat, i když mi přišlo na škodu, že to sama nevidí. Ale půvab květin přeci jen také tkví v tom, že si sami nikdy svou krásu nepřiznají. A když jsme u květin...
Zastříhal jsem zaskočeně ušima a tvářil se překvapeně snad ještě víc. "Termití královny, říkáte?" Prohlížel jsem si věneček a představoval si obřího termita, jak ho pokládá vlčici na hlavu. Byl jsem si docela jistý, že přesně takhle se to nestalo, ale moje představivost i tak dělala své. Snažil jsem se potlačit pobavený smích, abych tím vlčici neurazil. Rozhodně jsem ale o té termití královně musel zjistit víc, jenom mi k tomu nedala Islin příležitost, protože se chopila ptacího žezla první. Obraz obřího termita se rozplynul.
"Samozřejmě, jen se ptejte. Rád vám odpovím, pokud to bude v mých silách," pobídl jsem vlčici zvědav, co tak může mít na srdci.

Musel jsem na chvíli vypadat opravdu jako trouba, a to jsem to ani nehrál. Zaskočila mě však tím, jak se na mé jméno zaměřila. To vlci většinou nedělali. Ne, to nikdy nedělali. Křupnutí větvičky na zemi, hm? pomyslel jsem si pobaveně a snažil si ten zvuk se svým jménem nějak propojit, napodobit. Něco na tom bylo.
"Kessi je v pořádku," odsouhlasil jsem úsměvně v rychlosti, protože vlčice - totiž Islin - vypadala, že by mi mohla vymyslet ještě mnoho dalších přezdívek, jak se tak začala zamýšlet. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale kdybych pak na to jméno neslyšel, bylo by to pěkně nezdvořilé a to bych nerad.
"Opravdu?" zamrkal jsem v upřímném překvapení. "Omluvte mou troufalost, ale jak jsem vás uviděl, dal bych tlapku do ohně za to, že jste pro tohle místo stvořená. Nebo možná je ono stvořeno pro vás," pousmál jsem se a dopřál jsem si dramatickou odmlku, kdy jsem se obrátil k trsu levandulí a dlouze k nim přičichnul, než jsem se na Islin znovu obrátil s nevinným pohledem. "Ten věneček jste si pletla sama?" nadhodil jsem, stále se krčíc u levandulí, abych poukázal na tu podobu, která se jevila mně.

Vlčice se ke mě otočila a já si všiml i šmouh kolem jejich očí ve stejné barvě, ve které se pyšnilo celé tohle jezírko. Nezkoušejte mi říct, že sem ta vlčice nepatří jako listí na strom. Nedostal jsem odpověď na svou otázku, jen jsem se mohl ohlédnout na hory, které mi ukázala v dálce. "Hory a... Velké vlčí jezero?" přemýšlel jsem nahlas, jak jsem se snažil přijít na to, kde se přibližně nacházíme. Už jsem věděl, že někde určitě.
Nechal jsem však hory horami a otočil se zpět na vlčici, která si zjevně z mé přítomnosti moc nedělala. "Kessel, těší mě," představil jsem se také a i když by na mě zrovna nekoukala, už ze zvyku jsem připojil drobnější zdvořilý úklon. "Tohle místo je opravdu zajímavé. Patří vám to tu?" neodpustil jsem si otázku, když už jsem k tomu stejně pozorováním došel, ale jistota je jistota a já potřeboval vědět, jak moc hostem na cizí půdě vlastně jsem, abych se tu případně příliš nezdvořile neroztahoval. Příjemná vůně levandulí se mi zatím linula do čumáku a nabádala mě odsud zrovna dvakrát nepospíchat, bylo to uklidňující.

// Tinderia teleport

Pomalu jsem scházel z kopců, když jsem snad jen na vteřinku zavřel oči. Jakmile jsem je otevřel, tlapky mi dopadli místo na kámen na travnatou zem a stejně tak mě pohled, který mě nově uvítal, dost překvapil. Byl jsem na kopcích a najednou jsem... popravdě jsem to tu moc dobře nepoznával. Vypadalo to tu trochu jaké nějaké tajemné zákoutí, na které jen tak někdo nenarazí. Jen jsem si nebyl jistý, zda bylo skutečné. Vonělo skutečně, to ano.
Zapřemýšlel jsem, jestli to nejsou nějaké čáry Života, ale nedokázal jsem přijít na nic, co by tím sledoval. Proč. Ještě se mi to mohlo zkrátka jen zdát. Nějaká drobná iluze, ošálení smyslů, to dávalo smysl. Procházel jsem tak kolem a tlapky mě vedly blíž k jezírku, jako bych u něj měl najít odpovědi. A nutno říct, že něco jsem tam skutečně našel. Nebo někoho.
V jezírku si zrovna dopřávala koupel vlčice. Letmým pohledem jsem zavadil o její květinovou korunku, která dost splývala s výzdobou samotného jezírka. Vypadalo to, jako by k tomuhle místu patřila. Možná jsem byl nezvaný host? "Omlouvám se," ozval jsem se, než jsem přišel blíž, aby si mě nespletla s nějakým šmírákem. "Odpusťte prosím, nechtěl jsem rušit. Jenom mě napadlo, jestli nevíte, kde to jsme? Musel jsem sem nějakým nedopatřením zabloudit," hlesl jsem a lehce přitrouble, ale přátelsky se usmál.

// Narrské kopce

Než jsem se vylezl úplně nahoru, byl už zářivý kruh vysoko na obloze. Měl jsem pocit, že vypustím duši, a když jsem měl úplně namále, zjevil se přede mnou stín, který mi napověděl, že jsem už blízko a kdo by to takhle blízko vzdával?
“Živote,“ hlesl jsem, zatímco jsem sotva popadal dech ještě z toho výšlapu. “Čekáš tu snad na někoho? Jestli jsi věděl, že přijdu – a ty jsi to věděl, mohl jsi mi jít naproti. Nebo mě sem teleportovat. Nebo se přestěhovat,“ poskytl jsem mu výčet možností, kterými nám tohle setkání mohl ušetřit. Mohutný chundelatý vlk, který se přede mnou před chvíli zjevil, se jen pobaveně usmál a otočil se, aby mě zavedl dál až do svého příbytku. “Víš, že vám to nemůžu dělat zas tak jednoduché,“ zatrylkoval hravým hlasem a donutil mě zavrtět hlavou. “Nevím, jestli nemůžeš, ale určitě nechceš,“ oponoval jsem a i když na to Život už nic neřekl, všiml jsem si, jak se dál potutelně usmívá pod čumák.
Došli jsme až do jeho jeskyně, vyzdobené květinami od paty až po strop, jak bylo zvykem. Vždycky mě však ten pohled ohromil. Na těch květinách bylo znát, že nejsou zdejší. Přinesli je sem vlci, kteří přišli s Životem smlouvat. Opravdu, proč se květiny milující vlk usadil zrovna na takovém místě? Rozhodl jsem se ale, že takových dotazů Života ušetřím. Měl jsem jich totiž pro něj mnohem víc z jiného soudku.
“Nabídni si vodu z pramenů a počkej, musím ti ukázat svůj nejnovější exemplář, tahle květina je docela vzácná,“ spustil vlk a začal hrabat v koutu jeskyně. “Živote,“ zkoušel jsem upoutat jeho pozornost, zatímco se tam vrtěl a přehraboval. Nic. “Živote!“ zvedl jsem hlas. Životův vrtivý pohyb v koutu jeskyně se zastavil a za chvíli na mě vykoukla zase jeho hlava. “To je teď normální zvyšovat hlas na své božstvo?“ Viděl jsem ho snad poprvé se tvářit takhle kamenně, ale když on si jinak nedal říct. A tohle, tohle bylo vážné. “Omlouvám se, ale… musíme si promluvit.“ Život si povzdechl, protože se mu nepodařilo od toho uniknout a rezignovaně ke mně přišel blíž, aby si mě poslechnul.
…
“Takže už vím… chápu, proč jsi to udělal. Rozhodl jsem se nevzpírat se tvému rozhodnutí a... rozhodl jsem se využít toho času, co jsi mi dal navíc. Vím, co musím udělat,“ skončil jsem svou řeč a Život vypadal nadmíru spokojen i překvapen zároveň. Dřepnul si na zadní a předními tlapkami radostně o sebe zaplácal. “Perfektní! Tak je to správně, vidíš? Já přeci vím, co dělám!“ zahlásal a už zase energicky pobíhal kolem jeskyně a něco v ní hledal, zatímco dál mluvil. “Tak co kdybych ti k tomu žití přidal i trochu vizáže, hm? Oh, už vím, mohl bych-“ “Živote, počkej. Přišel jsem ti říct ještě něco. Já… abych dokázal naplnit ten čas a odčinit, co mě tady může ještě držet, tak… rozhodl jsem se, že musím požádat o pomoc i ji.“
“Ne,“ zamítnul spěšně Život, “to fakt není dobrý nápad. Moje sestra tě nenávidí. Uznávám, mám na tom svůj podíl, ale to si snad nevzpomínáš, co ti tehdy řekla? Myslel jsem, že si mého daru vážíš. Teď nevím, co si myslet. Kdekoliv jinde se na tebe může jen ze stínů pohoršeně šklebit, ale tam… tam u ní já tě neochráním.“ Vlčí bůh se tvářil, že tomu moc nerozumí. Nechápal tyhle nelogické pohnutky v hlavách smrtelníků.
“To vím. A co jsem řekl předtím, to platí. Jsem za tvůj zásah vděčný, opravdu. Ale od Smrti potřebuji něco, co ty mi nabídnout nemůžeš, omlouvám se.“ Svěsil jsem hlavu v pokorném omluvném gestu a chvíli tak zůstal, jako bych čekal, až Život všechny ty informace dostatečně vstřebá. A nebo jsem možná jen oddaloval tu chvíli, kdyby budu muset odejít.
“No jo, co už s vámi nadělám. Vy vlci si stejně budete dělat svoje, i když vám život visí na vlásku, ale v tom je asi ta zábava omezeného času, co? Možná nejsem má sestra, ale taky mám co nabídnout. Přál bych si, abys na to přišel dřív, než bude pozdě, ale ty už jsi sem stejně přišel rozhodnutý, že,“ zastříhal Život tázavě ušima a já souhlasně přikývnul. „Chtěl jsem sem ještě zajít, poděkovat. Kdyby to bylo naposledy, co spolu takhle mluvíme,“ přiznal jsem. Život zbědovaně zavrtěl hlavou. “Zapomínáš, kdo jsem. Můžu si mluvit s kýmkoliv, kdykoliv.“ “Ale tvá moc končí tam, kde začíná její. Mrzí mě to.“ “Měl bys jít,“ upozornil mě zlehka namísto odpovědi a pak mě doprovodil pryč stejnou cestou, kudy jsme do jeho jeskyně přišli. I za tohle gesto jsem byl rád, protože tentokrát bylo nutkání tu zůstat mnohem silnější, jakoby mě sám Život opravdu nechtěl pustit, když věděl, co se chystám udělat. Ale nechal mě jít. O to víc mě děsilo pomyšlení, že Smrt nade mnou takové smilování mít nebude.

// Narrské kopce