Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Prstové hory

Ukázalo se, že navátý sníh může být ještě hlubší, když jsme přešli na druhou stranu hor. Bylo to znepokojivé. Možná jsme neměli čekat do rána, možná jsme měli vyrazit hned, jak jsme vycítili problémy. Sám jsem si toho nevšiml, ale i přes hluboký sníh se mi podařilo v samotné naléhavosti zrychlit, abychom v lese byli co nejdříve.
Jak se ukázalo, jehličnaté stromy lesu posloužily jako skvělé závětří a situace tu byla o něco lepší, než v horách. Pochopitelně. Takže jsem si i já trochu vydechl, zatímco jsem očima přesto mapoval okolí a hodnotil škody. "Musím říct... že to tu vypadá o dost lépe, než jsem čekal," prozradil jsem své myšlenky nahlas. Islin spustila o úkrytu a já na ni chvíli trpělivě koukal, kam její řeč zamíří, než jsem se zasmál. "To máš pravdu, úkryt asi ještě na chvíli vynechám." Měl jsem o dost lepší náladu, teď, když jsem věděl, že je tu nejspíš všechno v pořádku.
Nestihl jsem nic říct, než se Islin pustila do volání. A pak mi slova uvízla v krku, protože její vytí... bylo velmi tiché. Možná jsem zíral trochu neslušně, ale alespoň jsem ji slušně nechal dovýt, než jsem promluvil. "Možná můžeme jít tomu někomu naproti," navrhl jsem. Chtěl jsem si les projít a na vlastní oči vidět, že je vše jak má být. A zároveň moc nevěřil, že by na to tiché volání Islin někdo odpověděl, ale to jsem z pochopitelných gentlemanských důvodů nezmiňoval. Rozešel jsem se, ale zastavil skoro vedle ní, jako bych vyčkával, jestli mě doprovodí. A pak vyrazil do lesa vstříc... ani jsem nevěděl, komu.

Odpočíval jsem klidným spánkem, v teple, které sálalo z těla Islin i z jeskyně samotné, když se teď vchod zazátkoval sněhem a izoloval tuhle díru v horách od zbytku světa. Procitnul jsem, ale dál zůstával ležet se zavřenýma očima a spánek opouštěl jen velmi pomalu, jako by se se mnou ne a ne rozloučit. Skutečně otevřít oči mě přinutilo až zavrtění Islin, které znamenalo, že je také vzhůru. A vstává. Místo na mém boku, odkud se zvedla, najednou zachvátil chlad.
"Dobré ráno," odpověděl jsem se zívnutím a konečně se po našem prozatimním úkrytu rozkoukal. Tedy, ono nebylo moc kam koukat, bylo tu dost šero. Ale něco mi říkalo, že to není tím, že bychom se probudili uprostřed noci. Mžoural jsem na vchod, jehož polohu prozrazovalo jen letmé denní světlo, které se jím urputně prodíralo dovnitř. To mě ubezpečilo, že ven se dostaneme, ale neříkalo mi to, co bude tam. Den, odpověděl jsem sám sobě ve vtipu pro povzbuzení ranní morálky a přiměl se vstát, zatímco Islin už bořila sníh, který nám bránil v cestě ven.
Vyklouznul jsem krátce za ní a zhluboka se nadechl, chladný zimní vzduch se mi nahrnul do plic a při výdechu mi u tlamy zformoval obláčky páry. Krajina byla jako vyměněná a leskla se teď pod hromadami sněhové přikrývky. "Páni," vydechl jsem při té podívané, a to už Islin také sdílela své myšlenky nahlas. Přikývnul jsem a vyrazil první, abych nám jako správný gentleman, kterým jsem byl, prorazil sněhem cestičku.

// Sarumen

Bylo zvláštní, s jakou jistotou Islin prohlásila, že se žene bouře, když jsme byli zalezlí tady uvnitř. Ještě zvláštnější ale bylo, že mi něco uvnitř říkalo, že má pravdu. Jako bych cítil, že je blízko, i když jsem na oblohu nedohlédl. A tak jsem se s ní nedohadoval a vzal to jako fakt. Přeci jen také byla zima, nějaká ta bouře byla na pořadu dne.
Můj nápad mi také nepřišel k zahození a zdálo se, že rovněž u mé společnice měl úspěch. Spokojeně jsem pokýval hlavou, než z ní vypadlo, že je jí chladno. Pochopitelně. Ale než jsem stačil zaregovat, i když jsem neplánoval být proti, Islin už jednala. "Samozřejmě, že n-uh," bafnul jsem trochu, když ne mě nečekaně dopadla, ale nic mi nebylo a Islin vypadala takhle spokojeně. Drobně jsem se pousmál, protože jsem byl rád, že se u mě zjevně cítí uvolněněji, než tomu bylo dřív, když jsme se schovávali před bouřkou v norách. "Sladké sny," odpověděl jsem jí a čumákem jí krátce zajel do kožichu, jako pohlazení na dobrou noc, než jsem se sám odporoučel do říše snů.

lot 4/5

JERRY | leden 5/10

Poslouchal jsem Jerryho vyprávění a pokyvoval si při tom hlavou. Nápadně mi to někoho připomínalo. "To jsme si podobní víc, než jsem si myslel. Dalo by se říct, že jsem také navrátilec, i když svá vlčecí léta jsem strávil jinde. Také jsem se sem opět vrátil po tom, co mě cesty osudu zavedly jinam. Ale zdá se, některé toulavé duše tahle země chytne a už nepustí, nemám pravdu?" zasmál jsem se polohlasně a oklepal se od sněhu, připraven na cestu k Sarumenu. Tu nám však zkřížil pach lišek. Jenom pach, ale i to stačilo na zavedení nové konverzace.
Byl jsem asi stejně zaskočen, jako Jerry. Jen jsme oba byli překvapení z něčeho jiného. "No... jistě," odpověděl jsem ne tak jistě. "Osobně mám radši k lovu jinou zvěř, ale když není zbytí, maso je maso. Neříkám, že se to srovnávat se zaječím," odvětil jsem, stále zamyšlený nad tím, jak zvláštní lov lišek někomu může připadat. Až do té míry, že to přišlo zvláštní i mně. "Podle vaší reakce soudím, že lišky také ze svého jídelníčku spíš vynecháváte. To je v pořádku, můžeme je nechat jít, prokázat trochu milosrdenství," usmál jsem se na vlka povzbudivě a místo abych následoval stopu lišky, pokračoval jsem dál směrem, kterým domněle ležel Sarumen. "V tomhle sněhu by se stejně špatně naháněli. Ať si užijí tohle malé vítězství v tak krutých dobách," brouknul jsem při chůzi, aby si Jerry nemyslel, že mi vadí nechat lišky pláchnout.

lot 1/5

Snažil jsem se nesoustředit na to, jak mě všudypřítomné stěny pomalu sužují, a tím jsem se na to pochopitelně soustředil mnohem více a vůbec si nepomáhal. Ale od toho tu byla Islin, jejíž slova mě přiměla skutečně chvíli zase nechat stěny stěnami a překvapeně se na ní zadívat. "Na tom..." přemýšlel jsem nahlas, zdlouhavě, "... něco bude." Přestal jsem toužebně vyhlížet na úzkou skulinku, která ještě v průchodu zbyla a vpouštěla dovnitř poslední zbytečky denního světla a popošel blíž k vlčici.
"Celá léta se snažím odprostit od myšlenky, že by někoho mohla jeho magie zpravidla definovat, ale zdá se, že jsou věci, od kterých neutečeme, ať chceme sebevíc," brouknul jsem jen tak na zamyšlenou a lehce se pousmál, abych dodal, že to měly být dobré myšlenky, nikoli zlé. "A děkuji, ale na dobrou společnost musí být alespoň dva," dodal jsem skromně s lišáckým mrknutím a dovolil si lehnout kousek vedle Islin. "Navrhuji se trochu prospat a až opadne noc, můžeme se vyhrabat ven a zjistit, co sníh natropil. Nasbíráme síly, když by byla potřeba naše pomoc."

lot 1/5

JERRY | leden 4/10

Jerry podotknul, že se vždy najde něco, co nás může překvapit. Zjevně nebyl toho názoru, že sníh v létě je vrcholem podivnosti. Nejdřív jsem se zatvářil zaskočeně, ale pak jsem se rozesmál. "Mluvíte jako pravý Gallireijský vlk," neodpustil jsem si podotknout. Jen zdejší vědí, že nikdy není nic natolik podivné, aby za druhým stromem nepotkali něco ještě podivnějšího. "Žijete tu dlouho? Myslím na Gallirei," zeptal jsem se zvídavě své nově nabyté zajímavé společnosti, zatímco barevný vlček se ujal vedení bílou krajinou.
Nevěnoval jsem příliš pozornosti okolním pachům, takže mě poznámka o liškách docela zaskočila. Sám jsem pak zavětřil a musel dál Jerrymu za pravdu. "Nejspíš také využívají okno v té chumelenici, aby našli něco k snědku. Máte hlad? Musím přiznat, že nejsem zrovna teď ve své nejlepší kondici, ale určitě bych vám mohl pomoc nějakou lišku ulovit, kdybyste chtěl," navrhl jsem, protože jsem jinak nedovedl rozklíčovat, proč vlka liščí pach natolik rozhodil.

lot 1/5

JERRY | leden 3/10

Velmi... kreativně zbarvený vlček se představil jako Jerry. "Také sis vyšel obhlédnout okolí?" Prý byl také nováček, ale mé obavy rychle zahnal ujištěním, že cestu zpět do lesa jistě najde. Nepřišlo mi to zvláštní, však jeho mládí bylo na okolí nejspíš přeci jen trochu vnímavější, než mé letité unavené smysly, které se ve všudypřítomné bílé lehce ztrácely. Měl bych si je procvičovat, abych se držel na pozoru a nebyl na dobrotu ostatní vlků tolik odkázán, ale naštěstí jsem tentokrát skutečně narazil na dobráka. Zdálo se, že Sarumen byl plný takových duší.
Zasmál jsem se tentokráte jeho vtípku. "Je pravda, že až uvidím v létě padat sníh, budu moci skutečně s čistou hlavou říct, že jsem za svůj život už viděl všechno," přiznal jsem. Rozuměl jsem, proč je výhodné střídat chladná období s těmi teplými, ale byl jsem rád, že to nebyla jenom zima. Ještě, aby nás sníh o léto připravil.
A když jsme byli u sněhu, ten se pozvolna přestával sypat z nebe jako... no, jako by ho vysypali. "Zdá se, že teď už i uvidíme, kam jdeme," zhodnotil jsem a rozhlédl se, zda teď v našem okolí nezachytím nějaký důležitý vztyčný bod, to kdybych se sem někdy vrátil. "Ale když dovolíš, stejně bych radši přenechal vedení tobě. Tak, kterým směrem?" vybídl jsem mladšího vlčka, jehož paměť mu určitě dobře na toho sloužila. Ne, že moje by nesloužila, ale Jerry říkal, že snad trefí a já se mu rozhodl věřit víc, než vlastní náhodě.

lot 2/5

JERRY | leden 2/10

Počasí se trochu umoudřilo, ale sníh se stále neúnavně sypal. Přísahal bych, že po celý rok na sobě nemám tolik bílé, jak jsem měl teď. Míjel jsem jezero a pro vlastní bezpečí se držel od jeho břehu. Byl bych šel dál, i když jsem netušil kam přesně, kdyby mě nezastavilo něčí volání. Ohlédl jsem se po hlase a spatřil, jak mě dohání další vlk. Zvídavě jsem vyhlížel, co by po mě mohl chtít. Doufal jsem, že snad ne radu na cestu, to bych moc neposloužil. On však přišel s něčím nečekaným.
"Oh, Sarumen," vypadlo ze mě zaskočeně. Musel jsem zamrkat, abych se probral. Že by si zima vybírala na staříkovi svou daň? "Tedy, pardon. Zdravím a ano, jsem ze Sarumenu. I když ne dlouho, přidal jsem se teprve krátce před zimou. Hádám, že jste také tamní?" obrátil jsem dotaz, i když odpověď už jsem věděl. "Rád poznávám někoho dalšího z lesa. Víte, ještě jsem neměl moc příležitostí se s většinou členů seznámit. Jsem Kessel," představil jsem se zdvořile a obdařil vlka před sebou přátelským úsměvem. Pak jsem se rozhlédl po okolí.
"Věděl byste, kudy odsud zpátky do lesa? Vytáhl jsem tlapky jenom na chvíli, že se protáhnou a projdu okolí, ale pak se roztrhla obloha, s čímž jsem nějak nepočítal. Sníh v zimě, no věřil byste tomu?" zasmál jsem se vlastnímu vtípku a bědoval tak nad vlastní neuvážeností.

lot 4/5
JERRY | 1/10 leden

Ve svých letech už bych mohl vědět, že když mi nějaký hlas uvnitř říká, že není dobré vystrkovat zrovna teď čumák z lesa, měl bych ho poslechnout. A opravdu jsem chtěl, ale potřeboval jsem si protáhnout nohy mimo všechny ty stromy. Zase cítit trochu té otevřenosti kolem sebe a dovolit větru opřít se mi do kožichu. Třebaže byl studený, bylo to jako pohlazení od starého přítele. A pak do mě ten přítel strčil.
Než jsem se nadál, rozpoutala se chumelenice jakou jsem dlouho neviděl. A to jsem za svůj život v kopcích viděl už všelijaké rozmary počasí. Namířil jsem si to zpět k lesu, ale nejspíš už bylo na nějaké určování směru pozdě. Co je nahoře a co dole jsem poznával jen stěží, na tož kde je jih a kde sever. A tak jsem po nějaké době zápasení se všudypřítomným sněhem místo k lesu dorazil k jezeru. To by byl dobrý vztyčný bod, kdybych věděl, kde přesně to jezero od lesa vlastně leží. Přesně proto jsem si chtěl obhlédnout okolí, ale teď? Teď jsem leda tak mohl být rád, že alespoň toho jezera jsem si včas všimnul a nezahučel tam.

lot 3/5

"Když ti to zatím stačilo, bude to muset stačit i mně," pousmál jsem se odhodlaně. "A pak bychom mohli, kdybys chtěla, sehnat nějakého toho léčitele, aby nám prozradil víc. Osobně tedy žádného neznám, ale co vím jistě, že tenhle kraj skrývá mnoho talentů a nějaký léčitelský se tu jistě musí také najít." Byl jsem celkem pozitivně naladěn, ale to já byl vždycky. Navíc jsem věřil tomu, co jsem říkal, a snad mé osobní přesvědčení stačilo, aby v má slova uvěřila i Islin.
Vchod se zatím stále vytrvale plnil sněhem, ale ještě ne dost, aby za ním nebylo vidět mizející světlo dne. Blížila se noc, takže i kdybychom chtěli odejít, nebyla na to nejlepší chvíle. Noc tu tedy přečkáme a ráno ukáže, jestli i zbytek zimy. Islin naštěstí nezněla, že by jí to vadilo. I tak jsem si nemohl pomoc a zabloudil k ním zaujatým pohledem. "To je neobvyklé tvrzení," brouknul jsem opatrně, ale pak se také pohledem vrátil k východu. "Většinou vlci dlouhodobému pobytu v uzavřených prostorách nefandí." To jsem byl já, já byl ti vlci. Tohle místo nebylo tak malé, jako nějaká běžně opuštěná nora, ale stejně jsem se v ní začínal cítit nesvůj. Byl jsem zvyklý na otevřené vršky hor, ne jejich vnitřky.

Vyslechl jsem si vyprávění o prabábě, které mělo nepřekvapivě ne úplně nejšťastnější konec. Nebo spíš, skončilo to přesně tam, kde by jeden čekal, že to skončí. Nevyjadřoval jsem se k tomu, jen jsem mlčky soucitně na krátko sklopil hlavu, abych dal najevo, že rozumím. Nikdy nebylo dost času.
Podobnou úlohu v mém životě jako u Islin prabába zastávala u mě Nana. Byl jsem teď nějak v jejím věku, když jsem ji před mnoha lety opustil. Ale teď už vím, jak se ona musela cítit, když jsem odcházel a přitom muselo být ještě tolik věcí, co mě nestačila předat. I já musel nechat jít mnoho vlků, kterým jsem nestačil dát tolik, co bych si přál. A jednou jich tu ještě spoustu zanechám, až přijde můj čas, i když mi dal Život jasně najevo, že to nedopustí nikdy v blízké době. Byl trochu paličatý, to jsem mu musel nechat.
"To zní skvěle," musel jsem uznat. "Možná, tedy až se to venku trochu umoudří, bys mě také mohla něco naučit? Sám jsem už ošetřoval mnoho zraněných, ale vždy jen tak... povrchově. Snažil jsem se porozumět bylinkám, ale jako samoukovi mi to šlo... řekněme, že mizerně je slabé slovo," zasmál jsem se nad svým vlastním neúspěchem. Opravdu bych uvítal, kdybych na tohle sehnal nějakého dobrého učitele.
Venku to zatím vypadalo na pořádnou vánici. Až mě to drželo na pozoru, přestože my jsme byli bezpečně schovaní a minimálně umrznutí nám nehrozilo, dokud jsem měl nějaké ty zbytky sil, abych nám příležitostně zahřál okolní vzduch. "Snad ne. Určitě se každý schoval hned, jak tohle začalo. Spíš bych se bál, že tady zapadneme až do jara, jestli se to brzy nepřestane," prohodil jsem ve snaze odlehčit Islin pochmurnější myšlenky.

AK 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Zahřál jsem větrem náš dočasný úkryt a možná jsem před tím měl Islin varovat, což mi došlo až, když jsem zachytil její překvapený pohled. Oplatil jsem jí ho přívětivým úsměvem, který ji měl ujistit, že je to v pořádku. Neřekl jsem to tak nahlas, ale vlastně jsem se k tomu dílu také tak trochu tímhle přiznal. Nebylo třeba to komentovat nahlas zvlášť, když to nenadělalo žádné velké škody. Kdybych věděl, že je Islin někdo, komu magie vadí, asi bych se omlouval, ale takhle to bylo za mě v pořádku.
Vyzvídal jsem jak, jak to má se zimou a zároveň při tom nakukoval ven, kde řádila chumelenice. Z místa, kde jsem seděl, nebylo moc z té zimy pořádně vidět, kromě sněhu samotného, ale i tak jsem se koukal. Přišlo mi to zajímavé, jak je zima a sníh také normálně nedobré počasí, ale není tak nebezpečný, jako bouřka a tak nepříjemný, jako déšť. Kdyby se v ní tak obtížně neshánělo něco k jídlu, byla by zima bez vrásek okouzlující. Takhle těch pár much měla, ale i tak mi přišla krásná. Proto mě i zarazilo, když jsem slyšel jistý odstup v hlase Islin a musel jsem se na ní s tázavým pohledem otočit. Nečekal bych, že zimu vezme z téhle stránky.
Její vyprávění se pak neslo v o něco veselejším duchu a já se musel také pobaveně zasmát. "Toho sněhuláka bych chtěl vidět, ale asi spíš před tím, než si na něm někdo vylil svou zlost," brouknul jsem. "I když bych se Prabábě nedivil, chudák se snaží drobotinu něco naučit a ten sněhulák jí to zřejmě pěkně kazil," smál jsem se. "Učila i tebe? Rozumíš bylinkám a léčení?"

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Obdivoval jsem velikost tohoto místa a možná si i zachovával trochu obezřetnosti před tím, co to tu muselo zanechat. Islin mě ale uklidnila, že dřívější majitelé si nejspíš nepřijdou nárokovat právo na tohle místo, minimálně do doby, než se oteplí, a to už budeme snad dávno pryč.
Venku chumelilo jako by se roztrhla sněžná hráz, takže jsem byl za nestísněné prostory a závětří rád. Přeci jen jsem si ale dovolil chodbičkou prohnat teplejší vítr, abych ji trochu ohřál, než jsem si přisedl kousek od Islin. "Venku to vypadá na poctivou bílou zimu," brouknul jsem. "Co ty a zimy? Jak jsi je prožívala? Nějaké zábavné historky? Třeba když jsi ještě nebyla součástí Sarumenu," pokračoval jsem dál v nenáročné konverzaci. Rozhodně jsem neplánoval se jí ptát, jestli má zimu ráda, to už jsem se poučil. Nejspíš ji měla ráda stejně, jako všechna zbylá roční období, protože nemá favority. Heheh, zasmál jsem se v duchu, jak jsem si tuhle otázku šikovně uměl zodpovědět sám.
Při té otázce jsem si ale také rozpomenul na své zimy. Většina těch čerstvějších vzpomínek obsahovala mojí jeskyni v horách kousek za Gallirejskými hranicemi. Pár těch o trochu starších i dřívější zimy zde, v Klímové smečce a tak dále, a ty úplně nejmlhavější se vlekli až ke smečce u vodopádů, kde mé malé ještě světa neznalé já vyrůstalo. Teplý pelech, kamarádi na hraní a bezpečná hřejivá náruč, když bylo nejhůře. To byly mé první zimy, tedy alespoň ty, které jsem si pamatoval. Musel jsem se pousmát. Vlčatům vážně stačí málo ke štěstí, ale proč by mělo jen jim?

AK 21. Zkus postavit Iglú

"Takhle předsudky fungují, vlkužel," přiznal jsem, plně si vědom toho, že i já jsem z tohoto přístup vinen. "Ale jestli jsou vlci, kteří tě kvůli tomu nemusí, zjevně jen neměli šanci tě pořádně poznat," doplnil jsem a povzbudivě se na Islin podíval, i když její poznámka zněla spíš zamyšleně, než že by si z toho dělala těžkou hlavu.
Chvíli jsem si ještě držel vedení v naší skromné dvojičce, ale brzy jsem musel uznat, že jestli nechceme zmrznout, bude nejmoudřejší předat ho zkušenějšímu. Islin to tu znala a já věřil, že když nás sem nasměrovala, tak ví, co dělá. Na rozdíl ode mě. A skutečně, bez zaváhání začala obhlížet okolí a než jsem se nadál, našla přesně to, pro to jsme sem přišli.
Ne, že bych jí nevěřil, ale v tom krátkém mezičase, co jsem jí dopřál na zorientování, jsem si začal tlapou pohrávat s čerstvě napadaným sněhem. Povaloval jsem ho sem a tam a začal z něj dělat hromádku. Tu jsem tlapou uplácal a pak do ní vyhloubil s boku díru. Byl to skutečně malý domeček, do kterého se sotva vešla právě ta tlapa, když jsem zaslechl Islin, jak právě objevila úkryt. Ulevilo se mi, protože už jsem v hlavě začínal plánovat, jak ten sněhový příbytek pro tlapku budu muset hodně zvětšit na velikost dvou dospělých vlků, pokud nic nenajdeme. Takhle jsem ho mohl nechat postavený, kde byl a vyrazil jsem za hlasem.
"Je to tu... větší, než jsem čekal," prohlásil jsem, jakmile jsme vklouzli vchodem dovnitř. Neznělo to jako stížnost, spíš jako objevitelský obdiv. "Jak velcí jsi říkala, že jsou ti termiti?"

// Sarumen

Chápal jsem, co se tím snažila Islin říct, ale viděl jsem v tom i ten háček. "No ano, otravovat někoho magií jde i jinak, to určitě. Ale když ti někdo podpálí ocas nebo obalí nohy kapradím, to poznáš. Myšlenky jsou zrádnější, protože nepoznáš, že ti někdo vlezl do hlavy, pokud se ti sám neprozradí." Snažil jsem se to Islin objasnit. Podle jejího nevinného dotazování mi bylo jasné, že takové zrádné intriky šly naprosto mimo ni, ale možná teď trochu lépe pochopí, proč v tom rozdíl je.
Zatím jsem došli k horám a já nás pomalu vedl vzhůru, ne nijak vysoko. "Teď už můžu s jistotou říct, že jsem tu nikdy nebyl. Tahle cesta je výživná, tu bych si určitě pamatoval," prohodil jsem, zatímco jsem zdolával úzké průchody a prašnou cestičku, která mi samovolně ujížděla pod tlapkami. Naštěstí to ještě nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. "Vypadá to, že tu kromě termitů nic moc nežije," zhodnotil jsem pustou krajinu. "Vidíš něco?" zjišťoval jsem, protože na rozdíl ode mě tu Islin už byla, tak třeba věděla lépe, kudy vlastně jít.