Gallirea - Příspěvky uživatele

lot 1/5

Snažil jsem se nesoustředit na to, jak mě všudypřítomné stěny pomalu sužují, a tím jsem se na to pochopitelně soustředil mnohem více a vůbec si nepomáhal. Ale od toho tu byla Islin, jejíž slova mě přiměla skutečně chvíli zase nechat stěny stěnami a překvapeně se na ní zadívat. "Na tom..." přemýšlel jsem nahlas, zdlouhavě, "... něco bude." Přestal jsem toužebně vyhlížet na úzkou skulinku, která ještě v průchodu zbyla a vpouštěla dovnitř poslední zbytečky denního světla a popošel blíž k vlčici.
"Celá léta se snažím odprostit od myšlenky, že by někoho mohla jeho magie zpravidla definovat, ale zdá se, že jsou věci, od kterých neutečeme, ať chceme sebevíc," brouknul jsem jen tak na zamyšlenou a lehce se pousmál, abych dodal, že to měly být dobré myšlenky, nikoli zlé. "A děkuji, ale na dobrou společnost musí být alespoň dva," dodal jsem skromně s lišáckým mrknutím a dovolil si lehnout kousek vedle Islin. "Navrhuji se trochu prospat a až opadne noc, můžeme se vyhrabat ven a zjistit, co sníh natropil. Nasbíráme síly, když by byla potřeba naše pomoc."

lot 1/5

JERRY | leden 4/10

Jerry podotknul, že se vždy najde něco, co nás může překvapit. Zjevně nebyl toho názoru, že sníh v létě je vrcholem podivnosti. Nejdřív jsem se zatvářil zaskočeně, ale pak jsem se rozesmál. "Mluvíte jako pravý Gallireijský vlk," neodpustil jsem si podotknout. Jen zdejší vědí, že nikdy není nic natolik podivné, aby za druhým stromem nepotkali něco ještě podivnějšího. "Žijete tu dlouho? Myslím na Gallirei," zeptal jsem se zvídavě své nově nabyté zajímavé společnosti, zatímco barevný vlček se ujal vedení bílou krajinou.
Nevěnoval jsem příliš pozornosti okolním pachům, takže mě poznámka o liškách docela zaskočila. Sám jsem pak zavětřil a musel dál Jerrymu za pravdu. "Nejspíš také využívají okno v té chumelenici, aby našli něco k snědku. Máte hlad? Musím přiznat, že nejsem zrovna teď ve své nejlepší kondici, ale určitě bych vám mohl pomoc nějakou lišku ulovit, kdybyste chtěl," navrhl jsem, protože jsem jinak nedovedl rozklíčovat, proč vlka liščí pach natolik rozhodil.

lot 1/5

JERRY | leden 3/10

Velmi... kreativně zbarvený vlček se představil jako Jerry. "Také sis vyšel obhlédnout okolí?" Prý byl také nováček, ale mé obavy rychle zahnal ujištěním, že cestu zpět do lesa jistě najde. Nepřišlo mi to zvláštní, však jeho mládí bylo na okolí nejspíš přeci jen trochu vnímavější, než mé letité unavené smysly, které se ve všudypřítomné bílé lehce ztrácely. Měl bych si je procvičovat, abych se držel na pozoru a nebyl na dobrotu ostatní vlků tolik odkázán, ale naštěstí jsem tentokrát skutečně narazil na dobráka. Zdálo se, že Sarumen byl plný takových duší.
Zasmál jsem se tentokráte jeho vtípku. "Je pravda, že až uvidím v létě padat sníh, budu moci skutečně s čistou hlavou říct, že jsem za svůj život už viděl všechno," přiznal jsem. Rozuměl jsem, proč je výhodné střídat chladná období s těmi teplými, ale byl jsem rád, že to nebyla jenom zima. Ještě, aby nás sníh o léto připravil.
A když jsme byli u sněhu, ten se pozvolna přestával sypat z nebe jako... no, jako by ho vysypali. "Zdá se, že teď už i uvidíme, kam jdeme," zhodnotil jsem a rozhlédl se, zda teď v našem okolí nezachytím nějaký důležitý vztyčný bod, to kdybych se sem někdy vrátil. "Ale když dovolíš, stejně bych radši přenechal vedení tobě. Tak, kterým směrem?" vybídl jsem mladšího vlčka, jehož paměť mu určitě dobře na toho sloužila. Ne, že moje by nesloužila, ale Jerry říkal, že snad trefí a já se mu rozhodl věřit víc, než vlastní náhodě.

lot 2/5

JERRY | leden 2/10

Počasí se trochu umoudřilo, ale sníh se stále neúnavně sypal. Přísahal bych, že po celý rok na sobě nemám tolik bílé, jak jsem měl teď. Míjel jsem jezero a pro vlastní bezpečí se držel od jeho břehu. Byl bych šel dál, i když jsem netušil kam přesně, kdyby mě nezastavilo něčí volání. Ohlédl jsem se po hlase a spatřil, jak mě dohání další vlk. Zvídavě jsem vyhlížel, co by po mě mohl chtít. Doufal jsem, že snad ne radu na cestu, to bych moc neposloužil. On však přišel s něčím nečekaným.
"Oh, Sarumen," vypadlo ze mě zaskočeně. Musel jsem zamrkat, abych se probral. Že by si zima vybírala na staříkovi svou daň? "Tedy, pardon. Zdravím a ano, jsem ze Sarumenu. I když ne dlouho, přidal jsem se teprve krátce před zimou. Hádám, že jste také tamní?" obrátil jsem dotaz, i když odpověď už jsem věděl. "Rád poznávám někoho dalšího z lesa. Víte, ještě jsem neměl moc příležitostí se s většinou členů seznámit. Jsem Kessel," představil jsem se zdvořile a obdařil vlka před sebou přátelským úsměvem. Pak jsem se rozhlédl po okolí.
"Věděl byste, kudy odsud zpátky do lesa? Vytáhl jsem tlapky jenom na chvíli, že se protáhnou a projdu okolí, ale pak se roztrhla obloha, s čímž jsem nějak nepočítal. Sníh v zimě, no věřil byste tomu?" zasmál jsem se vlastnímu vtípku a bědoval tak nad vlastní neuvážeností.

lot 4/5
JERRY | 1/10 leden

Ve svých letech už bych mohl vědět, že když mi nějaký hlas uvnitř říká, že není dobré vystrkovat zrovna teď čumák z lesa, měl bych ho poslechnout. A opravdu jsem chtěl, ale potřeboval jsem si protáhnout nohy mimo všechny ty stromy. Zase cítit trochu té otevřenosti kolem sebe a dovolit větru opřít se mi do kožichu. Třebaže byl studený, bylo to jako pohlazení od starého přítele. A pak do mě ten přítel strčil.
Než jsem se nadál, rozpoutala se chumelenice jakou jsem dlouho neviděl. A to jsem za svůj život v kopcích viděl už všelijaké rozmary počasí. Namířil jsem si to zpět k lesu, ale nejspíš už bylo na nějaké určování směru pozdě. Co je nahoře a co dole jsem poznával jen stěží, na tož kde je jih a kde sever. A tak jsem po nějaké době zápasení se všudypřítomným sněhem místo k lesu dorazil k jezeru. To by byl dobrý vztyčný bod, kdybych věděl, kde přesně to jezero od lesa vlastně leží. Přesně proto jsem si chtěl obhlédnout okolí, ale teď? Teď jsem leda tak mohl být rád, že alespoň toho jezera jsem si včas všimnul a nezahučel tam.

lot 3/5

"Když ti to zatím stačilo, bude to muset stačit i mně," pousmál jsem se odhodlaně. "A pak bychom mohli, kdybys chtěla, sehnat nějakého toho léčitele, aby nám prozradil víc. Osobně tedy žádného neznám, ale co vím jistě, že tenhle kraj skrývá mnoho talentů a nějaký léčitelský se tu jistě musí také najít." Byl jsem celkem pozitivně naladěn, ale to já byl vždycky. Navíc jsem věřil tomu, co jsem říkal, a snad mé osobní přesvědčení stačilo, aby v má slova uvěřila i Islin.
Vchod se zatím stále vytrvale plnil sněhem, ale ještě ne dost, aby za ním nebylo vidět mizející světlo dne. Blížila se noc, takže i kdybychom chtěli odejít, nebyla na to nejlepší chvíle. Noc tu tedy přečkáme a ráno ukáže, jestli i zbytek zimy. Islin naštěstí nezněla, že by jí to vadilo. I tak jsem si nemohl pomoc a zabloudil k ním zaujatým pohledem. "To je neobvyklé tvrzení," brouknul jsem opatrně, ale pak se také pohledem vrátil k východu. "Většinou vlci dlouhodobému pobytu v uzavřených prostorách nefandí." To jsem byl já, já byl ti vlci. Tohle místo nebylo tak malé, jako nějaká běžně opuštěná nora, ale stejně jsem se v ní začínal cítit nesvůj. Byl jsem zvyklý na otevřené vršky hor, ne jejich vnitřky.

Vyslechl jsem si vyprávění o prabábě, které mělo nepřekvapivě ne úplně nejšťastnější konec. Nebo spíš, skončilo to přesně tam, kde by jeden čekal, že to skončí. Nevyjadřoval jsem se k tomu, jen jsem mlčky soucitně na krátko sklopil hlavu, abych dal najevo, že rozumím. Nikdy nebylo dost času.
Podobnou úlohu v mém životě jako u Islin prabába zastávala u mě Nana. Byl jsem teď nějak v jejím věku, když jsem ji před mnoha lety opustil. Ale teď už vím, jak se ona musela cítit, když jsem odcházel a přitom muselo být ještě tolik věcí, co mě nestačila předat. I já musel nechat jít mnoho vlků, kterým jsem nestačil dát tolik, co bych si přál. A jednou jich tu ještě spoustu zanechám, až přijde můj čas, i když mi dal Život jasně najevo, že to nedopustí nikdy v blízké době. Byl trochu paličatý, to jsem mu musel nechat.
"To zní skvěle," musel jsem uznat. "Možná, tedy až se to venku trochu umoudří, bys mě také mohla něco naučit? Sám jsem už ošetřoval mnoho zraněných, ale vždy jen tak... povrchově. Snažil jsem se porozumět bylinkám, ale jako samoukovi mi to šlo... řekněme, že mizerně je slabé slovo," zasmál jsem se nad svým vlastním neúspěchem. Opravdu bych uvítal, kdybych na tohle sehnal nějakého dobrého učitele.
Venku to zatím vypadalo na pořádnou vánici. Až mě to drželo na pozoru, přestože my jsme byli bezpečně schovaní a minimálně umrznutí nám nehrozilo, dokud jsem měl nějaké ty zbytky sil, abych nám příležitostně zahřál okolní vzduch. "Snad ne. Určitě se každý schoval hned, jak tohle začalo. Spíš bych se bál, že tady zapadneme až do jara, jestli se to brzy nepřestane," prohodil jsem ve snaze odlehčit Islin pochmurnější myšlenky.

AK 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Zahřál jsem větrem náš dočasný úkryt a možná jsem před tím měl Islin varovat, což mi došlo až, když jsem zachytil její překvapený pohled. Oplatil jsem jí ho přívětivým úsměvem, který ji měl ujistit, že je to v pořádku. Neřekl jsem to tak nahlas, ale vlastně jsem se k tomu dílu také tak trochu tímhle přiznal. Nebylo třeba to komentovat nahlas zvlášť, když to nenadělalo žádné velké škody. Kdybych věděl, že je Islin někdo, komu magie vadí, asi bych se omlouval, ale takhle to bylo za mě v pořádku.
Vyzvídal jsem jak, jak to má se zimou a zároveň při tom nakukoval ven, kde řádila chumelenice. Z místa, kde jsem seděl, nebylo moc z té zimy pořádně vidět, kromě sněhu samotného, ale i tak jsem se koukal. Přišlo mi to zajímavé, jak je zima a sníh také normálně nedobré počasí, ale není tak nebezpečný, jako bouřka a tak nepříjemný, jako déšť. Kdyby se v ní tak obtížně neshánělo něco k jídlu, byla by zima bez vrásek okouzlující. Takhle těch pár much měla, ale i tak mi přišla krásná. Proto mě i zarazilo, když jsem slyšel jistý odstup v hlase Islin a musel jsem se na ní s tázavým pohledem otočit. Nečekal bych, že zimu vezme z téhle stránky.
Její vyprávění se pak neslo v o něco veselejším duchu a já se musel také pobaveně zasmát. "Toho sněhuláka bych chtěl vidět, ale asi spíš před tím, než si na něm někdo vylil svou zlost," brouknul jsem. "I když bych se Prabábě nedivil, chudák se snaží drobotinu něco naučit a ten sněhulák jí to zřejmě pěkně kazil," smál jsem se. "Učila i tebe? Rozumíš bylinkám a léčení?"

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Obdivoval jsem velikost tohoto místa a možná si i zachovával trochu obezřetnosti před tím, co to tu muselo zanechat. Islin mě ale uklidnila, že dřívější majitelé si nejspíš nepřijdou nárokovat právo na tohle místo, minimálně do doby, než se oteplí, a to už budeme snad dávno pryč.
Venku chumelilo jako by se roztrhla sněžná hráz, takže jsem byl za nestísněné prostory a závětří rád. Přeci jen jsem si ale dovolil chodbičkou prohnat teplejší vítr, abych ji trochu ohřál, než jsem si přisedl kousek od Islin. "Venku to vypadá na poctivou bílou zimu," brouknul jsem. "Co ty a zimy? Jak jsi je prožívala? Nějaké zábavné historky? Třeba když jsi ještě nebyla součástí Sarumenu," pokračoval jsem dál v nenáročné konverzaci. Rozhodně jsem neplánoval se jí ptát, jestli má zimu ráda, to už jsem se poučil. Nejspíš ji měla ráda stejně, jako všechna zbylá roční období, protože nemá favority. Heheh, zasmál jsem se v duchu, jak jsem si tuhle otázku šikovně uměl zodpovědět sám.
Při té otázce jsem si ale také rozpomenul na své zimy. Většina těch čerstvějších vzpomínek obsahovala mojí jeskyni v horách kousek za Gallirejskými hranicemi. Pár těch o trochu starších i dřívější zimy zde, v Klímové smečce a tak dále, a ty úplně nejmlhavější se vlekli až ke smečce u vodopádů, kde mé malé ještě světa neznalé já vyrůstalo. Teplý pelech, kamarádi na hraní a bezpečná hřejivá náruč, když bylo nejhůře. To byly mé první zimy, tedy alespoň ty, které jsem si pamatoval. Musel jsem se pousmát. Vlčatům vážně stačí málo ke štěstí, ale proč by mělo jen jim?

AK 21. Zkus postavit Iglú

"Takhle předsudky fungují, vlkužel," přiznal jsem, plně si vědom toho, že i já jsem z tohoto přístup vinen. "Ale jestli jsou vlci, kteří tě kvůli tomu nemusí, zjevně jen neměli šanci tě pořádně poznat," doplnil jsem a povzbudivě se na Islin podíval, i když její poznámka zněla spíš zamyšleně, než že by si z toho dělala těžkou hlavu.
Chvíli jsem si ještě držel vedení v naší skromné dvojičce, ale brzy jsem musel uznat, že jestli nechceme zmrznout, bude nejmoudřejší předat ho zkušenějšímu. Islin to tu znala a já věřil, že když nás sem nasměrovala, tak ví, co dělá. Na rozdíl ode mě. A skutečně, bez zaváhání začala obhlížet okolí a než jsem se nadál, našla přesně to, pro to jsme sem přišli.
Ne, že bych jí nevěřil, ale v tom krátkém mezičase, co jsem jí dopřál na zorientování, jsem si začal tlapou pohrávat s čerstvě napadaným sněhem. Povaloval jsem ho sem a tam a začal z něj dělat hromádku. Tu jsem tlapou uplácal a pak do ní vyhloubil s boku díru. Byl to skutečně malý domeček, do kterého se sotva vešla právě ta tlapa, když jsem zaslechl Islin, jak právě objevila úkryt. Ulevilo se mi, protože už jsem v hlavě začínal plánovat, jak ten sněhový příbytek pro tlapku budu muset hodně zvětšit na velikost dvou dospělých vlků, pokud nic nenajdeme. Takhle jsem ho mohl nechat postavený, kde byl a vyrazil jsem za hlasem.
"Je to tu... větší, než jsem čekal," prohlásil jsem, jakmile jsme vklouzli vchodem dovnitř. Neznělo to jako stížnost, spíš jako objevitelský obdiv. "Jak velcí jsi říkala, že jsou ti termiti?"

// Sarumen

Chápal jsem, co se tím snažila Islin říct, ale viděl jsem v tom i ten háček. "No ano, otravovat někoho magií jde i jinak, to určitě. Ale když ti někdo podpálí ocas nebo obalí nohy kapradím, to poznáš. Myšlenky jsou zrádnější, protože nepoznáš, že ti někdo vlezl do hlavy, pokud se ti sám neprozradí." Snažil jsem se to Islin objasnit. Podle jejího nevinného dotazování mi bylo jasné, že takové zrádné intriky šly naprosto mimo ni, ale možná teď trochu lépe pochopí, proč v tom rozdíl je.
Zatím jsem došli k horám a já nás pomalu vedl vzhůru, ne nijak vysoko. "Teď už můžu s jistotou říct, že jsem tu nikdy nebyl. Tahle cesta je výživná, tu bych si určitě pamatoval," prohodil jsem, zatímco jsem zdolával úzké průchody a prašnou cestičku, která mi samovolně ujížděla pod tlapkami. Naštěstí to ještě nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. "Vypadá to, že tu kromě termitů nic moc nežije," zhodnotil jsem pustou krajinu. "Vidíš něco?" zjišťoval jsem, protože na rozdíl ode mě tu Islin už byla, tak třeba věděla lépe, kudy vlastně jít.

// Keksík by měl zájem o osudovku a zároveň časem o post učitele, až o tom budou moct s někým pověřeným hodit řeč xD

Musel jsem se ohlédnutím ujistit, jakou magii vlastně oči Islin odráží, protože mě její fialový věneček mátl a nějak jsem si do hlavy zasadil, že jsou fialové. Ale nebyly a já se zdráhal odpovědět, co se říká o vlcích s magií myšlenek. Ale neměl jsem v plánu lhát nebo se odpovědi vyhýbat, to jsem úplně nebyl já. "Slyšel jsem, co se říká o magii myšlenek. Vlci se takovým radši vyhýbají, protože s tvou mocí je snadné někomu vlézt do hlavy. A nikdo moc nemá rád, když mu někdo leze do hlavy bez dovolení," prozradil jsem jí, přestože jsem nevěřil, že by to byl její případ. Nedovedl jsem si představit, že by se tu celou dobu tvářila nevinně a při tom se mi prohrabávala v hlavě a proto jsem se u toho ani nechtěl moc dlouho zdržovat.
Navrhl jsem, abychom se schovali při všem tom horšícím se počasí, ale Islin uhodila šištičku na hlavičku, že by v úkrytu mohlo být dost... těsno. "Na jih? Tam, jak bydlí ti termiti, říkáš? No proč ne, termiti dělají díry, že ano? Třeba se tam nějaká opuštěná najde," zhodnotil jsem naše možnosti a vyrazil svižněji na jih vstříc termitímu království. Snad už budou mít dost rozumu, aby v tuhle roční dobu spali a my tak nezpůsobili víc potíží, než bychom rádi.

// Prstové hory

Rozpovídal jsem se o tom, co se mi líbí a Islin rychle poznala, odkud vítr fouká. Doslova. "Přesně tak," potvrdil jsem se spokojeným úsměvem. Měl jsem i jiné magie, ale tu, se kterou jsem se narodil, bych za žádnou jinou nevyměnil. "Už jsem se setkal se spoustou stereotypů, které pojí vlky k jejich magii. Hádám, že tohle je ten můj," přiznal jsem. Nepřekvapilo mě, když prozradila, že má ráda zpět kohokoliv, ale na chvíli to ve mě probudilo zvědavost, jak asi zpívá ona? Na to ale určitě existují lepší místa a okolnosti, než uprostřed přeplněného smečkového lesa. Mě by tady rozhodně nikdo zpívat nepřinutil. Nebo ano?
Na zpěv skutečně nebyl prostor, protože duha naši atmosféru změnila tak, jak by jen tak někdo nečekal. Vedl jsem Islin zpět do lesa a poslouchal, co se jí událo. "To je... to je mi moc líto. Tady jsi v bezpečí, slibuju," brouknul jsem a lehce do ní znovu šťouchnul, jako bych tím svá slova stvrzoval. Že jsem tady. A že dokud jsem tady, nedopustím, aby si něčím podobným musela znovu projít. "Začíná tu být docela chladno, nechceme se na chvíli schovat?" navrhnul jsem, protože přestože jsem měl vítr rád, tenhle začínal už nepříjemně štípat.

"Co mám rád já?" zopakoval jsem otázku, kterou na mě Islin obrátila, tak trochu zaskočeně. I když, mohl jsem to čekat. "Hmm, to je hodně... obecné," přemýšlel jsem nahlas, zatímco jsem koukal před sebe a vymýšlel odpověď. Co mám rád, co mám rád... "Mám rád hory, kopce a výšky. Volnost větru, který tě všude doprovází a tiché hvězdné noci. Letní zpěv žab a podzimní barvy listí. Příjemnou společnost... našlo by se toho hodně," uculil jsem se na závěr svého výčtu, který by jinak mohl pokračovat ještě dlouho. Už jsem rozuměl Islin, že říct všechno, bylo vlastně mnohem jednodušší.
To jsme akorát došli k duze, kterou jsem také z výčtu vynechal, ale to neznamenalo, že bych se nemohl potěšit pohledem na ni. A hned dvojitou! Čekal jsem, že i Islin to udělá radost, takový nevšední úkaz, ale když jsem se na ni ohlédl, dělo se něco úplně jiného. "Islin, jsi-" Nebyla v pořádku. Ještě jsem nezažil, aby někoho pohled na duhu takhle sebral. Snažil jsem se nevytřeštit oči, když mi o svém zážitku pověděla. "Spadla? To... to mě mrzí," nenapadlo mě nic jiného, protože jsem stále byl tou informací dost zaskočen. Sehnul jsem se k ní a hlavu ji na krátko v podpůrném gestu zabořil do srsti na krku, než jsem toho využil a pošťouchnul ji tak, abychom se oba otočili a pomalu se rozešli zpátky do lesa. "Jak se to stalo, že ses no, tam nahoru vůbec dostala?" přemohla mě zvědavost.