Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhodl jsem si hrát si na tajnůstkáře, ale Islin se rychle chopila mých prvních přání, až jsem si ani nevšiml, že by jí moje nedokončená prosba nějak vykolejila, jestli vůbec. Bez váhání se rozešla k hranicím a já jí jako poslušný stín následoval. Když zmínila, že nejnebezpečnější místo je hned kousek od mýtiny, trochu to se mnou škublo, protože pak také mýtinu označila za dobré místo pro lenošení. Ale nic jsem neřekl, spíš to povzbudilo mou zvědavost. Většinu času jsem trávil v horách, lesy nikdy nebyly moc středem mého zájmu, ale třeba bylo na čase to změnit.
Rozhlédl jsem se po mýtině, protože jako místo na vyhřívání už mě to také napadlo. "Ale tady to musí být dost využívané i zbytkem smečky, není tu někdy, no, dost rušno na odpočinek?" přemýšlel jsem nahlas, takže jsem z toho udělal rovnou otázku. Zmínka o louce s menhirem mi něco říkala a byl jsem si jistý, že jsem takové místo už někdy míjel. Už jsem ale pomlčel a přidal do kroku, protože jsem z toho všeho zamýšlení začal za Islin zaostávat. Pár dlouhými kroky jsem se tak zařadil vedle ní a srovnal naší chůzi.

// Sarumenský hvozd

Přepadla mě nostalgická chvilka, ale Islin nedovolila, aby si mě nárokovala příliš dlouho. Když mě zalil prapodivný potěšující pocit, vzhlédl jsem a to už se ke mě vlčice vrhla. Nebo spíš na mě. Překvapilo mě to, ale v tu chvíli už radost, která se ve mě rozlévala, byla zcela jasně má vlastní. Těšilo mě, jak jí to těší a věděl jsem, že jí těší, že mě to těší a celá tahle situace byla k pousmání, že jsem si nemohl pomoc se neusmívat a objetí jí vrátil. Na mýtině možná začal padat déšť, ale já bych přísahal komukoliv, že dnes svítí slunce nejjasněji za poslední roky.
"Hmm, úkryt už jsem viděl, tenhle velký strom už také znám," začal jsem zamyšleně vyjmenovávat, která místa jsem stihl objevit ještě před tím, než jsem se stal oficiálně členem. "Rád bych viděl tři místa. První je místo na hranicích, na které si nejvíc dát pozor. Takové, kudy sem nejčastěji proudí návštěvy, řekněme, pokud tu není nějaké vyloženě nebezpečné. Jako druhé bych se chtěl poohlédnout po nějakém pěkném místě na odpočinek v hezkých dnech. A třetí... si necháme na konec," brouknul jsem tajemně a mrsknul při tom hravě oháňkou.

Měl jsem na vlky dobrý odhad, pokud bych si to troufnul sám posoudit, a opět se to ukázalo být pravdou. Maple byla milá, ale rozhodně jsem za tím neviděl slabost, naopak. Oplývala zkušeností a věděla, co dělá, takový jsem z ní měl dojem, když jsem jí veselé mávání oháňkou oplácel. A pak najednou bylo po všem a já byl oficiálním členem. "Děkuji, kdyby bylo cokoliv potřeba, jsem k službám," odvětil jsem vděčně a s opětovným úklonem, zatímco Maple už se otáčela nejspíš za další prací. Ve vzduchu jsem cítil spoustu pachů, smečka musela být velká a Maple tak musela mít neustále co na práci.
Chvíli jsem tam stál a koukal do prázdna, než jsem se obrátil na Islin s tázavým výrazem, jako bych nevěděl, co dál. "Asi... jsem teď jeden z vás?" Přišel jsem k vlčici blíž. "Je to... zvláštní, zase jednou někam patřit. Ten pocit se musí ještě usadit, ale bylo to už tak dlouho," pronesl jsem, prohlížejíc si zamyšleně jednu ze svých tlapek. Tou jsem však brzy rázně dupnul do země a pohled zvedl zpátky k Islin. "Zdá se, že jsem ti teď zůstal na krku," zazubil jsem se na odlehčenou. "Vadilo by mé zkušené průvodkyni ukázat mi zbytek lesa a prozradit mi vše, co by měl ostřílený člen Sarumenské smečky znát?" pobídl jsem Islin s poťouchlým úsměvem na čumáku.

Musel jsem se pohledem do očí vlčice ujistit, že jsem pochopil, o čem mluví. Nerad jsem to přiznával, ale i jako dost zásadový vlk jsem měl určité předsudky vůči magii myšlenek. Ale v případě Islin jsem úplně přehlédl, že se její oči leskly v jejích barvách. Nic jsem na to však neříkal. Věřil jsem tomu, co říkala. Přeci jen bychom se do toho tolik nezamotali, kdyby tu magií používala.
Opatrně jsem vyzdvihnul otázku na to, jak teď Islin mluvila. Snažil jsem se, aby co nejlépe z mé řeči těla i hlasu bylo znát, že jí tím neobviňuji ani nemyslím nic zlého, byl jsem pouze zvědavý. Celkem se mi ulevilo, že jsem za to nemohl já, ale prostý společenský chaos, dalo-li se tomu tak říkat. "To je v pořádku, chtěla si být slušná. Já bych rád, kdybychom tu formalitu už odložili. Myslím, že už jsme si prokázali, že jsme přátelé, ne?" usmál jsem se vřele a taky zdvihl tlapku. "Kessel. Jsem rád, že můžeme být přáteli," hlesl jsem a svou tlapou na stvrzení ťuknul do té její.
Právě včas, protože se k nám připojil někdo další. A ne jen tak někdo. "Maple, velmi mě těší," pozdravil jsem zdejší alfu, při čemž jsem se otočil jejím směrem a mírně zdvořilostně se uklonil. Maple vypadala patřičně majestátně. "Nerušíte, právě naopak. Čekáme tu na vás. Vím, že bych měl vyčkat spíš na hranicích, ale s dovolením Islin jsem se nechal pozvat dál. Mé jméno je Kessel a rád bych se ucházel o místo ve vaší smečce, slyšel jsem o ní spoustu dobrého," ohlédl jsem se krátce na Islin, než jsem vrátil pozornost zpět k alfě. "Nebudu skrývat fakt, že již nejsem žádný mladík, ale nemusíte mít obavy, že bych smečku využíval, jsem připraven si svůj díl oddřít jako každý jiný. Léta jsem také přežíval sám jako tulák a poutník a jsem připraven smečce poskytnou veškeré své znalosti a zkušenosti, které jsem za tu dobu nashromáždil," povyprávěl jsem a nakonec se odmlčel, aby měla i Maple prostor klást případné dotazy, na které jsem byl připraven odpovědět. Ale v duchu mi to přišlo celé takové legrační a nostalgické, takových dlouhých let, co jsem naposledy žádal o vstup do smečky...

Snažil jsem se to vysvětlit ze všech možných úhlů, abych nás z téhle zapeklité situace dostal. Div jsem se ne zakoktal a neztratil se v tom sám, ale kdo ví, jak dlouho bych ještě vydržel, než bych se v tom také zamotal. Naštěstí jsem si všiml, jak vlčici v očích svitlo, když jí došlo, o co celou tu dobu šlo. Zvonivě se smála, zatímco já měl co dělat, abych zabránil hlasitému úlevnému vydechnutí, aby mi uteklo z tlamy. Islin mi dávala zabrat a v úplně jiných směrech, než bych čekal, ale rozhodně jsem jí to neměl za zlé. "Nedorozumění se stávají v jednom kuse. Přeci jen si do hlavy navzájem nevidíme. Tedy, většina z nás," neodpustil jsem si vzít nenápadně v potaz určité způsoby, magie, které mé tvrzení mohla vyvrátit, ale pochyboval jsem, že v naší situaci figurovaly.
"Jistě," přikývl jsem souhlasně a respektoval rozhodnutí Islin. Přeci jen ona z nás byla ten větší odborník na velké termity, zjevně. Když ale už skončila řeč o termitech a vymotali jsme se ze všeho toho zamotání, něco mi stejně nedalo klid. Pojídal jsem poslední kusy masa a dlouze, zamyšleně se na Islin zadíval.
"Řekni... udělal jsem něco špatného?" zeptal jsem se asi dost neurčitě, aby z toho bylo další nedorozumění, takže jsem rychle dodal: "Tedy, myslím, chci říct..." Dobře, trochu jsem se zakoktal. "Myslel jsem, že už, že jsme se řekněme už přenesli přes tu formální fázi oslovování, ale ty jsi se k ní teď zase vrátila. Chtěl bych vědět, jestli jsem udělal něco, co... tě přimělo si ode mě držet odstup. Ale samozřejmě je to tvé rozhodnutí a já ho budu respektovat, pokud to tak chceš," ujišťoval jsem ji.

Asi jsem objasňoval tak moc, že jsem vlastně objasnil nic. Nevěřil bych, jak moc se dá nějaký úmysl překroutit. Tedy, nevěřil jsem, než jsem měl tu čest tady s Islin. Na chvíli mě pěkně rozhodila. Byla najednou skleslá a omlouvala se za něco, co vůbec nedávalo smysl. Tedy, asi dávalo, ale nebyla to pravda, jak na něco takového jenom přišla. "Počkej, počkej, nic takového jsem přeci neřekl, za co se omlouváš?" ozval jsem se konečně, když jsem se trochu vzpamatoval. "Nemusíš nic sbírat. Teď už jich stejně moc neroste," zasmála jsem se. "Říkal jsem, že jsem tam na nikoho nečekal, ne? Setkali jsme se tam my dva a nikdo jiný a tak to nejspíš mělo být. Přítelkyně, partnerka..." zavrtěl jsem pobaveně hlavou, až tak absurdně mi to znělo. "Nic si nezpackala, dobře? Není se za co omlouvat," snažil jsem se Islin ubezpečit, ale taky jsem se bál, aby z toho neudělala nějakou novou aféru. Jak jsem jí to jen měl vysvětlit, aby to nevedlo k další salvě omluv?
Zajímal jsem se o termity. Bylo to zvláštní, nikdy bych neřekl, že zrovna tohle mě tak zaujme. "To bych byl rád, i za zkušenou průvodkyni. Termiti mě jistě nebudou brát jako hrozbu, když tam přijdu s jejich přítelkyní."

Lichotil jsem a skládal poklony tak nějak přirozeně, jako jsem dýchal, aniž bych si kolikrát uvědomoval, že to dělám. Ale věděl jsem, že to umím využít i záměrně. Možná jsem se maličko, neškodně, bavil tím, jak nezištně jdou mé poklony mimo postřeh Islin. Zajímalo mě, jestli je jednou začne chápat. "Milá setkání se nutně nedějí každý den. Myslím, že za zařízení jednoho takového by si jistě nějaké díky zasloužil," objasnil jsem Islin své myšlenky nebo je možná ještě více zamotal. Popravdě jsem si s květinovou vlčicí nebyl moc jistý ani jedním.
"O bílém rysovi jsem už slyšel," zahleděl jsem se zamyšleně do dálky, kterým jsem všechny ty kopce a hory tušil. "Ale musím uznat, že obří termiti jsou pro mě novinka," obrátil jsem se teď na Islin a prohlížel si věneček, který s nimi byl podle jejích slov spojený. "Když ti jejich královna dala takový dar, znamená to, že jsou přátelští? Nemůžu zapřít svou zvědavost, možná bychom se tam mohli zajít podívat? Samozřejmě až bude vhodnější chvíle, docedu si představit, že s blížící se zimou budou mít kolonie jiné starosti," navrhnul jsem a trpělivě, ale zvědavě vyčkával, jestli v tom Islin neodhalí nějaký háček.

// Sarumen

"No jo, vidíš, já si hned říkal, že mi na tom foukání něco nesedí," zasmál jsem se s Islin, když mne dovedla na mýtinu zdobící snad střed tohoto lesa. Byla poměrně velká a momentálně zcela prázdná. Mou pozornost si získal mohutný strom, který se tu pyšnil svou majestátností, jako by mýtinka existovala jen pro to, aby mu dala prostor se tu takhle vyjímat. Odtrhl jsem pohled od stromu a došel k Islin, kde jsem se také pohodlně usadil. "S radostí, dobrou chuť," nezapomněl jsem zdvořile začít své jídlo a pak už jsem se do něj pustil. Až s prvním soustem jsem zjistil, jaký hlad jsem skutečně měl. Moje chuťové buňky se mohly zbláznit blahem, že jsem jim po dlouhé době dopřál takovou hostinu.
Otázka Islin mě ale přiměla dát si v jídle pauzu a přemýšlet. Nějak jsem si nemohl vybavit, jak jsem se vlastně u jezírka vzal. "Vlastně si ani nepamatuji..." začal jsem zadumaně. "Mluvil jsem se Životem. A když jsem od něj odcházel, najednou jsem byl u toho jezírka, jako kouzlem. Klidně bych věřil, že v tom má Život tlapky, ale jestli skutečně může za naše setkání on, možná bych se měl za ním vrátit a poděkovat mu," usmál jsem se a utrhl si další kus masa, při čemž můj pohled zabloudil k obloze. Polknul jsem. "Kde jsou tady nejbližší hory?" vypadlo ze mě náhodně.

"Uznávám, že to mým pocitům dopřává trochu klidu," hlesl jsem vděčně, když Islin poukázala na to, že je přeci v pořádku, když je takhle daleko za hranicemi, protože je tu s ní. Věřil jsem jí a měl jsem takovou představu, že je určitě i důvěryhodným místním členem obecně, takže si případná nedorozumění nechají od ní vysvětlit. Ne, že bych plánoval se za ni schovávat, uměl jsem si své záležitosti řešit sám, ale nikdy nebylo na škodu mít po boku přítele.
"Mýtina zní dobře. Myslím, že pár objevných kroků navíc už nebude takové drama," zasmál jsem se a nechal se Islin vést, aniž bych věděl kam. Věděl jsem, že se v lese motá dost vlků. Byli slyšet, ale překvapivě obtížně cítit. Vzduch tu byl dost vlhký a jako by mi bránil pořádně pachy vnímat. To byla další věc, co mě znepokojovala, ale třeba to bylo jen tím počasím za poslední dny, přeci tu ta mlha nemohla být celoročně.
Stejně tak tázavě, jako se před chvíli podívala ona na mě jsem se teď podíval na ni, protože přes kus jídla v tlamě jsem jí upřímně nerozuměl, ale přesto jsem se to snažil dešifrovat. "Hm, mně se nezdá, že tu fouká," odpověděl jsem konečně, ale s vědomím, že jsem pravděpodobně jen plácnul nějakou nesouvisející blbost, jsem se zasmál.

// mýtina

// Tmavé smrčiny

Lov si ze mě vybral mnohem větší daň, než jsem čekal, takže táhnutí takového úlovku nebyla žádná hračka. Ale nestěžoval jsem si a zapojil všechny svaly, přeci bych to nenechal Islin oddřít samotnou, to by mi pak svědomí nedalo spát! Ale za vyhlášenou pauz jsem byl rád, to bych nemohl popřít. Islin mezi tím začala plánovat, co bude dál na pořadu dne a já sotva stačil pootevřít tlamu, abych ji upozornil, že ze všechno nejdřív bych se neměl jako cizinec potulovat po lese, ale promluvit si s někým pověřeným, když si to stihla sama uvědomit. Pobaveně jsem přikývl na souhlas. "Když všechno půjde podle plánu, mohli bychom na houby potom. Roste vám tu něco zajímavého?" zastříhal jsem zvídavě ušima. Ale to už bylo dost pauzy a vrátili jsme se k táhnutí.
Musel jsem uznat, byl jsem trochu nesvůj z toho, že jsem na území smečky, do které nepatřím - snad dočasný stav - a už jsem takhle hluboko, místo abych čekal na hranicích. Jistě, měl jsem docela dobré důvody, ale i tak bych nerad, aby si to někdo místní špatně vyložil. Že už se tu roztahuju, jako by tu měla má zadnice s jistotou bydlet. Ale stačilo se krátce ohlédnout na Islin a obavy pomalu ustupovaly, jako by to bylo nakonec nebylo nic zlého. Nejsem tu přeci sám, ne?
"Já děkuji, přeci jen to byl můj výmysl, oddřít si to ve dvou," zasmál jsem se. "Omlouvám se, že ses s tím se mnou musela tahat, do příště zapracuji na fyzičce." Udělal jsem krok stranou, protože jsem si začal les v celé své majestátnosti prohlížet. "Jsme docela hluboko a už jsem viděl i úkryt..." pronesl jsem spíš směrem k lesu, k sobě, než k Islin, ke které jsem se po sléze otočil. "Abych pravdu řekl, jsem z toho trochu nesvůj," přiznal jsem a nervózně se uculil jak nějaký puberťák. Vážně, kdy to bylo naposledy, co jsem se ucházel o místo ve smečce. "Snad nás nenechají čekat dlouho," dodal jsem a přišel k Islin zase blíž, abych nepůsobil, že si tu už nárokuji vlastní prostor, ale jsem tu s ní. "Plány? Hmm... někdo mi před nedávnem vnuknul takový skvělý nápad s houbami," blumal jsem jakože zamyšleně, a pak se na vlčici usmál. "Ale pokud budu přijat, rád bych si prohlédnul pořádně uzemí a tak, možná se seznámil s někým dalším odsud?" Začít pracovat na tom, aby to tu co nejdříve bylo cítit jako domov...

Pustil jsem srnu, které jsem zasadil poslední ránu, a chystal se dohodnout s Islin na jejím dopravení do smečky, ale když se vlčice přiblížila, padla k srně, až mě to překvapilo. Sledoval jsem se zájmem, co dělá, ale nerušil jsem ji při tom. Vycítil jsem, že nějaké otázky teď nebyly žádoucí, však doptat se mohu kdykoliv jindy. Bylo to zajímavé, trochu mi přišlo, jako by Islin ukládala srnu ke spánku. K věčnému spánku. Přišlo mi to... fér. Abychom my vlci mohli žít, museli kvůli tomu umírat jiní a v okolí jen zřídka byl někdo, kdo by je vyprovodil, jak by si za svou oběť zasloužili.
Uctivě jsem vyčkával, až Islin skončí se svým rituálem, ať už měl trvat jakkoliv dlouho. Když mě pak pochválila, byl jsem překvapen, jakou mi to udělalo radost, jako bych snad zase byl malým vlčetem, kterému se poprvé zadařilo ulovit zajíce. Nu což, musel jsem si umět přiznat i své vlastní zásluhy. "To doufám, předčilo to i má očekávání," zasmál jsem se, protože moje očekávání zahrnovala zajíce, ne srnu. Pak už jsem se ale honem zvednul a chňapl po úlovku, abych pomohl Islin odtáhnout jej do lesa smečky.

// Sarumen

Cítil jsem, jak se mi vlévá krev do žil. Jak dlouho už jsem nelovil vysokou? Zalehl jsem vedle Islin a pozoroval stádo. Islin našla vhodný cíl první, rychle jsem ho zaměřil očima a v tichosti přikývnul, že rozumím a souhlasím. "Buď opatrná," špitnul jsem a nechal ji, aby se odplížila dál. Sám jsem se krčil v křoví a trochu pomáhal zvedajícímu se větru, aby naše pachy - můj i Islin - odnášel od stáda pryč. Islin se mi během toho podařilo ztratit z dohledu, což bylo nejspíš dobré znamení - uměla se pohybovat nepozorovaně! Takže mě o její poloze informovalo až stádo, které se dalo na úprk.
Nechal jsem srnky, které nás nezajímaly, aby se rozutekly a poskytly mi lepší výhled. Všechny svaly v těle se mi napnuly a já vyrazil Islin na pomoc. Srnka, kterou naháněla, měla docela problémy sama se sebou. Možná jí ta noha, na kterou nemohla zjevně došlápnout, někde uvíznula? Tak jako tak se jí to stalo osudným.
Byl jsem rychlejší. Nadběhl jsem srně a zbrzdil ji. Zatímco byla zmatená, našteloval jsem se do lepší pozice a skočil po ní, abych ji strhnul k zemi. Nutno podotknout, že to bylo náročnější, než jsem si pamatoval, ale podařilo se. A hned jak se srnka válela na zemi, dávajíc si pozor na její nebezpečná kopyta jsem našel tesáky tepnu na jejím krku a stisknul.
Držel jsem. Kopyta se postupně přestával míhat ze strany na stranu. Bylo po všem. A nad námi se rozezněl zlověstný hrom. Tlamu mi zaplnila chuť krve. Pustil jsem, abych se narovnal a při tom si čenich oblízl. "Je to náročnější, než si pamatuju," pronesl jsem udýchaně. "Dobrá práce," usmál jsem se na Islin. Tak, a teď už jen vymyslet, jak ten obří úlovek dotáhnout do smečky...

// Tenebrae

Islin nejspíš moji lichotku nepochytila tak, jak jsem ji myslel, ale to vůbec nevadilo. Tiše jsem se zasmál nad tím, jak si mou průpovídku nevztáhla na sebe, ale naopak roztáhla na celou smečku. A i když tam prý všichni byli milí, pochopil jsem, že se ve smečce rozhodně nenudí. Vlčata bez otce? zaráželo mě to spíš pro to, že šlo o vlčata ve smečce. V životě tuláka to zas tak neobvyklý jev nebyl...
Zaposlouchal jsem se do jejího hlasu, až jsem málem přeslechl otázku, na kterou už by byla vhodná odpověď. "Hmm," zabručel jsem nahlas, abych dal najevo, že přemýšlím. Atmosféra tohohle místa mě neznámo proč nutila být obezřetnější. Taky tu bylo docela temno, přestože byl den, ale ony ty mraky nad námi tomu také nepomáhaly. Navíc se zvedal vítr... "Můžeme to zkusit, ale musíme si pospíšit. Mám pocit, že se sem žene další bouřka," vzhlédl jsem nedůvěživě k nebi. "Zkusíme to, ale když by se něco nevyvedlo, necháme srnky srnkami a cestou čapneme nějakého nic netušícího zajíce třeba, dobrá?" navrhnul jsem, abychom se tím lovem nenechali moc vyřídit. Pak už jsem zavětřil a zamířil tam, kam nás vábila vůně stáda vysoké.

// Kopce Tary

"Pokud tam bude stále taková milá společnost, nemyslím si, že to bude problém," prohodil jsem potěšeně a následoval Islin. Vlastně bylo fajn zapojit se do smečky, kde už jsem někoho znal. Jistě, popravdě byli mé původní plány přidat se k Baghý nebo pomoci Arcanovi, ale vlk míní a osud mění. Čím víc jsme se o tom tak bavili, tím vím jsem se také začínal těšit. Jak dlouho už to bude, co jsem naposledy byl součástí opravdové smečky?
"Klidně se pak přidám ke zbytku smečky, bude-li ještě potřeba pomoc se společným lovem," odvětil jsem na její slova. Měl jsem v plánu se ale prokázat jako užitečný jak nejvíce to šlo, aby mé činy překryly mé šediny. Na lov ryb jsem se popravdě moc necítil, znamenalo by to cákání ve vodě a já už byl před zimou ohledně vodních hrátek docela obezřetný. Naštěstí to nebylo třeba, Islin nás vedla... ne do Sarumenu. Takže lov! pochopil jsem a byl jsem rád, že jsme na stejné vlně.

// Tmavé smrčiny

Dělalo mi radost, jakou z toho měla Islin radost jen proto, že jsem její návrh hned nezamítnul? Pobaveně jsem se uchechtnul, jak se do toho začala víc a víc obouvat. Proč ne. Osud nejlépe ví, co se má stát, pomyslel jsem si odevzdaně a vyrazil za vlčicí předpokládaje, že ke smečce.
"Vím, že to tak funguje. Někdy něco dopadne a někdy si to musíš vyzkoušet, abys zjistila, že to třeba není to pravé. Rád bych ale, abych opravdu chtěl zůstat tam, kde jsem svou oddanost jednou slíbil. Víte, abych mohl ten slib dodržet," snažil jsem se objasnit klidným hlasem Islin, jak takový vstup a odchod ze smeček vnímám já. Zkoušet smečky jednu po druhé jako nějaký záletník nebylo nic pro mě. Raději bych, aby to zkrátka byla ta pravá nebo žádná.
"Lov je dobrý nápad. Víte, kde se poblíž vašeho lesa dát chytit něco dobrého? Když přijdu žádat o místo s úlovkem, snad uvěří, že jim vetchý stařeček nepřišel do lesa dělat nepořádek," zasmál jsem se vlastnímu žertíku, zatímco jsem se snažil s energickou Islin držet krok.

// Tenebrae přes Kierb