Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd

Vylezl jsem z lesa kousek od řeky, ke které mě volně nesly moje další kroky. Sehnul jsem se a pořádnými doušky se napil, než jsem si oblíznul čumák, aby mi voda netekla všude po tlamě. Bylo to osvěžující. Ještě chvíli jsem se kochal jen tak pohledem na tekoucí vodu, na krajinu. Neměl jsem úplně kam spěchat. Spěch byl záležitostí vlků, kteří ještě nevěděli, že když půjdou rychle, přehlédnou na světě to nejkrásnější. A možná jsem si celou tu poetičnost svého čekání namlouval, protože jsem věděl, že teď už stačilo jít dál po proudu a dojdu tam, kam potřebuji. Rozešel jsem se.
Řeka mě nyní vedla až k hranicím lesa, který jsem znal. Osobně. Z vyprávění. Měl bohatou historii. A pokud jsem si dobře pamatoval, momentálně měl i někoho, koho jsem přišel navštívit.

// Borůvka

// Gejzírové pole

Z pole vroucích vodních kráterů jsem vklouznul do kopcovitého lesa. Teď mě čekala chůze přes něj. Delší, ale svěží. Kopcovité terény jsem měl rád. Procházel jsem jím, když mi k uším dolehl zvuk šumějící vody, jak padá ze skal dolů. Vodopády. Zastavil jsem se a krátce se tím směrem otočil, ale nečel jsem tudy. Sigy. Nic bych tam nenašel. Pachy v okolí nikterak nenaznačovali, že by se tu můj svěřenec poslední dobou potuloval, ani když jsem si je přivál z větší dálky. Zajímalo by mě, kam se ten žíhaný vlček beze slova poděl.
Míjel jsem hory, které se tyčily na severní straně hvozdu. Vysoké a majestátní. Ani tam jsem nezamířil, protože bych tam nenašel, co jsem hledal. Ale věděl jsem, že se tam rozhodně musím vydat, až tudy zase půjdu. Něco mě do těch hor volalo a nepřestane to naléhat, dokud tomu nevyhovím. Teď to něco však muselo počkat. Emoce vyvolané tučňáčím setkáním byly silnější.

// Mahtae sever

// Tundra přes Kierb

Obratně jsem míjel krátery v zemi, ze kterých příležitostně tu a tam vystřelil sloup vroucí vody. Byl jsem už dost letitý na to, abych tyhle nástrahy znal, takže ty si na mě jen tak nepřijdou. Mezi gejzíry však bylo dusno, které vystřídalo příjemný chlad z tundry, což mi nedělalo dobře, ale snažil jsem se nezastavit. Čím dříve tohle území překonám, tím dříve se dostanu na lepší vzduch - to jsem si myslel. Aby se mi hlava příliš z horka a vlhka netočila, nechal jsem kolem sebe tu a tam prohnat slabý chladný vánek, aby mě osvěžil. Krom dusna tu však byl ještě jeden problém. Nad hlavou se mi začala stahovat mračna a cosi uvnitř mě mi napovídalo, že to nejsou jen nějací planí strašáci. Bude pršet. Měl jsem čas, ale eventuelně vodu z těch mraků budu mít v kožichu. Pokud se do té doby někde neschovám.

// Východní hvozd

// Ledová pláň

Toulal jsem se tundrou, která se s jarem probouzela k životu. Stále tu bylo chladněji, než ve většině kraje v tomhle období, ale nemohl jsem říct, že by mi to vadilo. Dvojice vlků ze smečky zmizela. Odejít jsem nechal i Islin a zůstal tak docela sám s tou vzpomínkou na veselého tučňáka, který se radostně shledal se svou rodinou. Hřejivý pocit, který taková podívaná s sebou nesla, se ve mě zabodával i do bolestivějších míst. Věděl jsem, že bych se brzy měl vrátit do Sarumenského lesa, když tam teď patřím, přesto jsem zatoužil vyrazit úplně jiným směrem. Potřeboval jsem někoho najít. A něco mi říkalo, že ten někdo daleko na jihu rozhodně nebude a tak jsem se vydal cestou, kterou mi našeptával vítr, můj věčný společník.

// Gejzírové pole přes Kierb

Naše skupinka čekala a dočkala se maximálně vykulených tučňákových očí. Bylo skoro vidět, jak mu vítr profukuje lebku v té prázdnotě. Když tedy bylo jasné, že z tučňáka nic nedostaneme, otočil jsem se k Islin, protože začala mluvit jako první a také mluvila ke mně. Popravdě, osobně jsem měl v plánu vydat se k jezeru, ale když Islin tak rozhodně pronesla, že půjde do tundry, bylo jasné, že zrovna tam bych ji nenechal jít samotnou. Zvlášť, když ti druzí dva se vydali i s tučňákem prozkoumat gejzíry, o kterých jsem měl největší pochybnosti, že bychom tam jeho parťáky našli.
"Jinde bych byl pro rozdělení, ale tady to nejsou místa pro osamělé tlapky," sdělil jsem Islin své rozhodnutí. "Půjdeme támhle, ti dva prozkoumají druhou stranu a když nenajdeme nikde nic, bude jasné, že třetí možnost je správná," zazubil jsem se povzbudivě a obrátil se na dvojici vlků, kteří už si to štrádovali opačným směrem. "Když něco najdeme, budeme výt. Snad to bude slyšet," doplnil jsem si druhou myšlenku spíš pro sebe a už popohnal tlapky, abych dohnal Islin, které jsem tím dal drobný náskok. Heh, jakoby se mi v té záplavě bílé mohl její tmavý kožíšek tak rychle ztratit.

//B. Tundra

// proč mám z Nicosova postu pocit, že absolutně ignoruje Kesselovu přítomnost :DDD

// Tenebrae přes Kierb

Doprovázel jsem skupinu a moc se do rozhovoru nezapojoval, nechal jsem, ať si vyřídí své myšlenky mezi sebou, i když jsem souhlasil s Islin. Je jedno, jak moc si černobílý vlk tučňáka, někdy musíme nechat odejít ty, které máme rádi, pro jejich vlastní dobro. Jak se zvířátko batolilo, jen mě to utvrzovalo v tom, že by nebyl s námi v lese šťastný. A také jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že při téhle rychlosti ještě... no víte, žije. Že tučňáky dávno něco nesežralo, když jsou tak pomalý. Jak jsme došli do míst, kde přírodě nevládlo střídání dob, dostal jsem svou odpověď.
Na sněhu byl tučňák naopak velmi rychlý. Klouzal se sem a tam a míhal se po povrchu jako blesk úctyhodnou rychlostí, když nic jiného. Něco mi tu však neštymovalo. Ano, pořád tu byl jen ten jeden tučňák. Kde asi byli ostatní? Nemohl se tu jen tak zjevit, sám. Začal jsem svou pozornost věnovat okolí a zkoumat stopy, které prozrazovali, že má teorie byla správná. Nebyl tu sám. Ale kde tedy měl svůj druh? Než jsem vykoumal, kterou cestu by stálo za to zkusit, všiml jsem si, že se Islin prostě rozhodla toho tučňáka zeptat. Uchechtl jsem se, protože v jejím případě mě to vůbec nepřekvapilo. Nejspíš to bylo inspirující, protože se jí do toho hned hrnul vměšovat ten oranžový.
"Za zkoušku nic nedáme," postavil jsem se k rezavému, který se k domlouvání s tučňákem stavěl spíše skepticky a vyčkával, zda Islin nápad přinese nějaký výsledek.

//D. Zeptat se tučňáka

Spokojeně sám se sebou jsem se usmál, když tvor vydal zvuky, kterými jako by se mnou chtěl stouhlasit."Je tam zima celý rok. Možná proto tady náš černobílý přítelíček vypadá tak zmateně, když nám se tady na jihu už otepluje. Asi to nezná," dal jsem za pravdu rezavému vlkovi, který dál rozvíjel, co jsem načal, zatímco jsem pozorně sledoval tučňáka i toho naoranžovelého vlka, který se ho chtěl původně zbavit. Byl jsem připraven zakročit, kdyby se k tomu vlk opravdu rozhoupal, zvláště pak, když se zrovna k němu tučňák rozkolébal. Což mimochodem, bylo vtipné, jak může někdo takhle chodit? Zdálo se, že to obměkčilo i toho oranžového. "Můžeš být jeho máma, než ho odvedeme domů. Tady s námi zůstat nemůže," zasmála jsem se a přidal se tak k poznámce Islin, načež jsem se se skupinou vydal podél řeky na sever.

// Ledová pláň přes Kierb

// Sarumen

Starostlivě jsem se vydal ve stopách Islin a musel jsem si pěkně máknout, protože její žízeň musela být veliká, jak rychle se vypařila z lesa. "Is?" zastřihal jsem ušima a rozhlížel se, když mě její stopa dovedla až k řece. Brzy na to jsem jí uviděl, jak se nad ní sklání a pije. Přišel jsem pozdě? "Wolfganie říkala... že pít z téhle řeky není dobrý nápad," zopakoval jsem varování černobílé, když jsem se objevil Islin za zády. Pozdě, ale i tak by to měla vědět. Jenomže než jsme se stihli strachovat, co s námi může voda z téhle řeky po požití provést, mou pozornost upoutal rezavý kožíšek opodál, a ještě víc to, co pronásledoval.
Zvídavě jsem si prohlížel tvora, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Trochu jsem čekal, že pro něj Islin jméno mít bude, ale neměla. Když se nás tu sešla takhle udivená banda, začal jsem přemýšlet nahlas. "Myslím, že je to nějaký pták, ale proč neuletí," bloumal jsem. "Nikdy jsem žádného takového neviděl, ale slyšel jsem pár vyprávění o nelétavých zimních ptácích. Ti ale žijí hodně na severu, tady... by neměl být. Tuňák. Ne, to bylo jinak... tučňák, tak nějak mu říkali."

Islin se tvářila, že znalost těch tvorů, o kterých mluvila, patřila mezi naprosté základy. Ale pokud tomu tak bylo, nedovedl jsem si vypočítat, proč šli do dnešního dne mimo mě. Záhada. Až jsem se zdráhal přiznat, že Trylky jsou pro mě také naprostou novinkou. Rozhodl jsem se svou neznalost servírovat Islin postupně. Byl jsem trochu poplašený, co za potvory mohly být ty chrochtničky, ale naštěstí jsme v lese narazili na společnost a já měl tak čas všechno to nové dostatečně zpracovat, než na mě začne Islin valit něco dalšího.
Prohodili jsme pár zdvořilostí, když se Islin otočila na patě, že se potřebuje napít. Byl jsem zaskočen, a tak jsem se jen díval za ní, jak míří pryč. Probrala mě až prosba Wolfganie, abych na ni dohlédl a to už mi došlo, k jaké řece se to vlastně vlčice vydala. Musel jsem s černobílou souhlasit. "Jako by se stalo," odvětil jsem jí, než se i ona s mladou slečnou vydali pryč za záhadným zvukem. A já? Já se rozeběhl druhým směrem, ve stopách záhadné Islin.

// Tenebrae

Obezřetně jsme se klidili pryč od údajného díla Rampoušníků, zatímco Islin na mě začala valit další zajímavé názvy. Zavrtěl jsem hlavou, aniž bych se nad tím musel zamýšlet. "Nemůžu říct, že bych o nich kdy slyšel. To jsou další podobní záškodníci?" napadlo mě, ale už jsem nedovedl vykoumat, co by tak mohli tropit za neplechy. U Chrochtniček jsem spíš doufal, že to nebude to, co si myslím, ale absurdita už v tomhle tématu byla dávno překonána a možné bylo, jak se zdálo, vše.
A tak jsme v lese nerazili na místní. Cítil jsem tu spoustu pachů, až jsem se divil, že jsme na někoho nenarazili dříve, ale nejspíš byli všichni ještě poschovávaní. Islin a vlčice, Wolfganie, si vyměnily pozdravy s lichotkami, kterým jsem jen mlčky přihlížel a nechal si potvrdit, jak pohodová atmosféra v téhle smečce musí vládnout. Zatím jsem z toho takový pocit měl. Když se mě pak Wolfganie zeptala, co mě do této smečky přivedlo, pousmál jsem se. "Ani ne tak co, spíš kdo," hlesl jsem a ohlédl se na Islin. "Zmínil jsem se před Islin, že bych rád našel místo, kde se usadit a Islin napadlo dovést mě sem. O Sarumenu jsem slýchával mnoho let, myslím, že jsem odsud určitě i někoho znal, ale léta plynou a moje paměť už není jedna z nejjasnějších. Navíc kdo ví, jestli tu ti dotyční stále ještě jsou, ale pokud je potkám, určitě si vzpomenu," vydala se moje původní krátká odpověď na špacír do vzpomínkových let.

Rozešli jsme se lesem, ale neušli moc daleko, než mě hlas Islin s trhnutím donutil zastavit. Byl jsem stále trochu v pozoru, takže jsem čekal, kde na nás co vyskočí nebo spadne, ale když jsem pak následoval její pohled, naskytl se mi výhled na pěkné rampouchy hovící si na větvích jehličnanů. Za mě obdivuhodná podívaná, rampouchy takhle na stromech jsem vždy pozoroval s úžasem, a tyhle byly zimou obzvlášť vypasené. Kochal jsem se a myslel si, že proto mě Islin zastavila, ale nebylo to úplně tak. "Rampoušníci?" zopakoval jsem s podivením dostatečným, abych spolknul přednášku o tom, jak opravdu takové rampouchy vznikají. Byl to přeci normální, lehce pochopitelný přírodní jev, jacípak... rampoušníci? Kam na to ta vlčice chodila. Ale mluvila dost naléhavě na to, aby mě přiměla před nebezpečím, o jehož existenci jsem silně pochyboval, odejít co nejrychleji.
Čekal jsem, jak mi tu svou... teorii o rampouších Islin vysvětlí, když jsme v lese narazili na dvojici vlků. Nebo oni narazili na nás? "Zdravím," odpověděl jsem s drobným zdvořilým pokývnutím hlavy k dospělé černobílé vlčici a dospívající vlčí slečně opětoval na pozdrav vřelý úsměv. "Na obhlídce? Vypadá to, že nejsme jediný, koho už nebaví tísnit se v tmavém úkrytu," brouknul jsem pobaveně. "My se asi neznáme. Kessel, nováček v Sarumenské smečce. I když... jak se to vezme," zasmál jsem se, protože jsem zde byl už od podzimu, ale pořád jsem si jako nováček připadal. A to už se blížilo jaro. "Těší mě."

// Prstové hory

Ukázalo se, že navátý sníh může být ještě hlubší, když jsme přešli na druhou stranu hor. Bylo to znepokojivé. Možná jsme neměli čekat do rána, možná jsme měli vyrazit hned, jak jsme vycítili problémy. Sám jsem si toho nevšiml, ale i přes hluboký sníh se mi podařilo v samotné naléhavosti zrychlit, abychom v lese byli co nejdříve.
Jak se ukázalo, jehličnaté stromy lesu posloužily jako skvělé závětří a situace tu byla o něco lepší, než v horách. Pochopitelně. Takže jsem si i já trochu vydechl, zatímco jsem očima přesto mapoval okolí a hodnotil škody. "Musím říct... že to tu vypadá o dost lépe, než jsem čekal," prozradil jsem své myšlenky nahlas. Islin spustila o úkrytu a já na ni chvíli trpělivě koukal, kam její řeč zamíří, než jsem se zasmál. "To máš pravdu, úkryt asi ještě na chvíli vynechám." Měl jsem o dost lepší náladu, teď, když jsem věděl, že je tu nejspíš všechno v pořádku.
Nestihl jsem nic říct, než se Islin pustila do volání. A pak mi slova uvízla v krku, protože její vytí... bylo velmi tiché. Možná jsem zíral trochu neslušně, ale alespoň jsem ji slušně nechal dovýt, než jsem promluvil. "Možná můžeme jít tomu někomu naproti," navrhl jsem. Chtěl jsem si les projít a na vlastní oči vidět, že je vše jak má být. A zároveň moc nevěřil, že by na to tiché volání Islin někdo odpověděl, ale to jsem z pochopitelných gentlemanských důvodů nezmiňoval. Rozešel jsem se, ale zastavil skoro vedle ní, jako bych vyčkával, jestli mě doprovodí. A pak vyrazil do lesa vstříc... ani jsem nevěděl, komu.

Odpočíval jsem klidným spánkem, v teple, které sálalo z těla Islin i z jeskyně samotné, když se teď vchod zazátkoval sněhem a izoloval tuhle díru v horách od zbytku světa. Procitnul jsem, ale dál zůstával ležet se zavřenýma očima a spánek opouštěl jen velmi pomalu, jako by se se mnou ne a ne rozloučit. Skutečně otevřít oči mě přinutilo až zavrtění Islin, které znamenalo, že je také vzhůru. A vstává. Místo na mém boku, odkud se zvedla, najednou zachvátil chlad.
"Dobré ráno," odpověděl jsem se zívnutím a konečně se po našem prozatimním úkrytu rozkoukal. Tedy, ono nebylo moc kam koukat, bylo tu dost šero. Ale něco mi říkalo, že to není tím, že bychom se probudili uprostřed noci. Mžoural jsem na vchod, jehož polohu prozrazovalo jen letmé denní světlo, které se jím urputně prodíralo dovnitř. To mě ubezpečilo, že ven se dostaneme, ale neříkalo mi to, co bude tam. Den, odpověděl jsem sám sobě ve vtipu pro povzbuzení ranní morálky a přiměl se vstát, zatímco Islin už bořila sníh, který nám bránil v cestě ven.
Vyklouznul jsem krátce za ní a zhluboka se nadechl, chladný zimní vzduch se mi nahrnul do plic a při výdechu mi u tlamy zformoval obláčky páry. Krajina byla jako vyměněná a leskla se teď pod hromadami sněhové přikrývky. "Páni," vydechl jsem při té podívané, a to už Islin také sdílela své myšlenky nahlas. Přikývnul jsem a vyrazil první, abych nám jako správný gentleman, kterým jsem byl, prorazil sněhem cestičku.

// Sarumen

Bylo zvláštní, s jakou jistotou Islin prohlásila, že se žene bouře, když jsme byli zalezlí tady uvnitř. Ještě zvláštnější ale bylo, že mi něco uvnitř říkalo, že má pravdu. Jako bych cítil, že je blízko, i když jsem na oblohu nedohlédl. A tak jsem se s ní nedohadoval a vzal to jako fakt. Přeci jen také byla zima, nějaká ta bouře byla na pořadu dne.
Můj nápad mi také nepřišel k zahození a zdálo se, že rovněž u mé společnice měl úspěch. Spokojeně jsem pokýval hlavou, než z ní vypadlo, že je jí chladno. Pochopitelně. Ale než jsem stačil zaregovat, i když jsem neplánoval být proti, Islin už jednala. "Samozřejmě, že n-uh," bafnul jsem trochu, když ne mě nečekaně dopadla, ale nic mi nebylo a Islin vypadala takhle spokojeně. Drobně jsem se pousmál, protože jsem byl rád, že se u mě zjevně cítí uvolněněji, než tomu bylo dřív, když jsme se schovávali před bouřkou v norách. "Sladké sny," odpověděl jsem jí a čumákem jí krátce zajel do kožichu, jako pohlazení na dobrou noc, než jsem se sám odporoučel do říše snů.

lot 4/5

JERRY | leden 5/10

Poslouchal jsem Jerryho vyprávění a pokyvoval si při tom hlavou. Nápadně mi to někoho připomínalo. "To jsme si podobní víc, než jsem si myslel. Dalo by se říct, že jsem také navrátilec, i když svá vlčecí léta jsem strávil jinde. Také jsem se sem opět vrátil po tom, co mě cesty osudu zavedly jinam. Ale zdá se, některé toulavé duše tahle země chytne a už nepustí, nemám pravdu?" zasmál jsem se polohlasně a oklepal se od sněhu, připraven na cestu k Sarumenu. Tu nám však zkřížil pach lišek. Jenom pach, ale i to stačilo na zavedení nové konverzace.
Byl jsem asi stejně zaskočen, jako Jerry. Jen jsme oba byli překvapení z něčeho jiného. "No... jistě," odpověděl jsem ne tak jistě. "Osobně mám radši k lovu jinou zvěř, ale když není zbytí, maso je maso. Neříkám, že se to srovnávat se zaječím," odvětil jsem, stále zamyšlený nad tím, jak zvláštní lov lišek někomu může připadat. Až do té míry, že to přišlo zvláštní i mně. "Podle vaší reakce soudím, že lišky také ze svého jídelníčku spíš vynecháváte. To je v pořádku, můžeme je nechat jít, prokázat trochu milosrdenství," usmál jsem se na vlka povzbudivě a místo abych následoval stopu lišky, pokračoval jsem dál směrem, kterým domněle ležel Sarumen. "V tomhle sněhu by se stejně špatně naháněli. Ať si užijí tohle malé vítězství v tak krutých dobách," brouknul jsem při chůzi, aby si Jerry nemyslel, že mi vadí nechat lišky pláchnout.