Příspěvky uživatele

< návrat zpět

HNÍZDO

V Orlích skalách, kam běžného poutníka nohy nedonesou, se za mohutným orlím hnízdem skrývá vstup do otevřené jeskyně. Není to ani tak jeskyně, spíš díra ve skále, kde postavené hnízdo tvoří příhodné závětří a kryje jinak ohromný vstup.
Vnitřek tohoto úkrytu není ničím zvláštním. Skála je místy pokrytá jemnou vrstvou mechu a sem tam vyčuhuje zatoulané stéblo trávy. Po zemi v okolí hnízda se povalují orlí pírka. Jde o velmi dobře osvětlený prostor, neb celou jednu jeho stěnu tvoří otevřený vstup. Jeskyně je celoročně velmi chladná, v létě je tak skvělým útočištěm v parných dnech, přebývat tu v zimě však může být pro majitele řidších kožíšků silně nepříjemné, pokud zde nejsou kožešiny, do kterých by se mohl vlk zavrtat.



Kdo úkryt obývá: Kessel a jím pozvaní

Schváleno:

>>>Vylézt ven

Tyhle skály byly jiné, než můj domov za hranicemi Gallirei. Byly nižší a když se vlk dostal na to správné místo, mohl procházet i po rovince, nemusel stále stoupat. Bylo tu mnoho krytých uliček, kolem rostly borovice a zem zdobilo převážně popadané jehličí a nějaká ta šiška. Kámen byl na dotek tvrdší, než chůze po měkké zemině v lese, ale alespoň to mi připomínalo staré časy. Mé tlapky ke štěstí měkkou podestýlku nepotřebovaly.
Kochal jsem se tímhle místem, které jsem nejspíš nikdy předtím pořádně neprozkoumal. Bylo zvláštní, že tu ještě existovaly hory, o kterých bych tohle mohl říct. Od skal se odráželo orlí volání. Ani to se mému starému domovu nepodobalo. Dodávalo to tomuhle místu víc života, když vlk věděl, že tu není sám. Vzhlédl jsem, když nade mnou jeden přelétal. Shora měl určitě ještě lepší výhled. Jaké to bylo, prostě roztáhnout křídla a letět kam si zamane? Osobně jsem po tom zase tolik netoužil. Byl jsem vlk. Vlci patří pevně nohama na zem. Kdybych měl k výhledům tak snadnou cestu, jen zamávat tlapkami a byl bych tam, vážil bych si jich stále tolik? Žasne orel pokaždé, když vystoupá na oblohu?
Zastavil jsem. Mou pozornost upoutalo něco nezvyklého. Přímo přede mnou bylo hnízdo. Velké hnízdo. Orlí, soudil jsem podle pachu a peříček, které zůstaly uvězněné na místě mezi jeho větvičkami. Nestávalo se mi často, že bych jen tak měl možnost jedno vidět. Když jsem přišel až k němu, bylo prázdné. To je nejspíš dobře. Když jsem však otočil hlavu, uviděl jsem za ním něco, co mě zaujalo ještě víc.

// Hnízdo

Sledoval jsem, jak šedivá srst mizí na úpatí hor mezi stromy a houstnoucím porostem. V duchu jsem při tom přál tomu vlkovi šťastnou cestu. Řekl jsem mu snad vše základní, co lze o tomhle světe znát. A dál? Dál si musí každý poutník udělat obrázek sám.
Zůstal jsem i po jeho odchodu vysedávat na kraji skály a vyhlížet do krajiny čistě pro to, že jsem to tak měl rád. Z výšky se všechno zdálo být tak mírumilovné a klidné, přestože z blízka být nemuselo. Támhle v tom lese se někdo mohl porvat a o kousek dál na louce zrovna mohl být ukončen život nějakého zajíce a prolito mnoho krve. Ale odsud? Byla vidět třpytící se hladina Vlčího jezera a vlnité textury plání zarostlých vysokou trávu, která se skláněla pod vlastní vahou. Větve stromů kolem mě tančily ve větru a zdálo se mi, že svět je takový, jaký má být. Zhluboka jsem se nadechl a kdybych se tady a teď proměnil v sochu a měl tu shlížet na Gallireu do konce věků, nevadilo by mi to. Jenomže to se nestalo. Přeci jen Život měl se mnou jiné plány. Při vzpomínce na rozmarného vlka jsem se pousmál a vstal, že se po horách ještě trochu projdu, když už jsem zde.

Jeho překvapení bylo nakažlivé, takže když se šokovaně doptával na okřídlené vlky, chvíli jsem na něj koukal, jako bych netušil, o čem mluví. A pak se zazubil. "Samozřejmě," hlesl jsem, i když na tom nic samozřejmého nebylo. "Má blízká přítelkyně je zrovna jednou z nich. Těch s křídly. Viděl jsem takové, co se podobají křídlům ptáků, ale znal jsem i vlka, jehož křídla připomínala spíš ta netopýří," rozpovídal jsem se o něčem, co pro prostého vlka byla maximálně pohádka pro vlčata. Rozhodně nic ale nenasvědčovalo tomu, že bych se snažil jakkoliv Linzireho tahat za čumák smyšlenými výmysly, naopak.
"Gallirea má dva veliké bohy. Život. A Smrt." Odvrátil jsem pohled ke vzdálenému lesu, který se rozkládal až za lesklou plochou jezera a z jehož středu vyčuhovalo cosi, co převyšovalo všechny koruny jeho stromů. "Smrt bydlí támhle, jak je ta věž. Je prohnaná, nevrlá a rozhodně si nenechá ujít příležitost udělat ti ze života peklo. Té bych se doporučil vyhýbat obloukem. I když ráda obchoduje výměnou za drahé kamenní, není to příjemné setkání." Na to jsem se ohlédl k jihu, kde se tyčily hřebeny Zrcadlových hor. "Života bys našel tímhle směrem, daleko na jihu, za prašnou pouští na vrcholku pustých kopců. Kdo ví, proč se rozhodl usídlit zrovna tam, kde nic neroste, když má tak rád květiny. Když s sebou nějaké přineseš, rád vyslyší tvé přání. Je to ale dobrý společník i když dary nepřineseš, možná až moc dobrý. Pokud se za ním někdy vydáš, měj se na pozoru, abys tam neuvíznul napořád. Odejít od Života po té, co se s ním jednou setkáš, není snadné."
Poskytl jsem vlčkovi detailnější informace pro jeho toulky a ohlédl se na zasněžené vršky hor, které ho zaujaly. Přikývnul jsem. "Úplně na vrcholku najdeš sníh po celý rok. Možná to má co dočinění s tím, že se traduje, že na nejvyšší hoře Sněžných hor může vlk v zimě při troše štěstí natrefit na samotného Vlčíška," nakousnul jsem tajemně, ale tentokrát to nerozváděl. To aby Linziremu zbyly nějaké záhady k objevování.
"Jestli je tvoje vrozená magie to jediné, co si přeješ ovládnout, mám pro tebe dobré zprávy," zasmál jsem se. "Já se svou magii naučil ovládat sám. Neoznačil bych se však za šťastlivce, je za tím spousta práce a tréninku." Kolem nás se prohnal prudší vítr, který nám oběma rozcuchal kožichy a nesl s sebou několik lístků z lesa. "Jestli jsi tomu ochotný tolik obětovat, pak škemrání u Bohů nebude potřeba," zamžoural jsem na vlka vědoucím pohledem. Hrdost se špatně skrývá, ale já si dokázal cenit těch, kteří chtěli sami něčeho dosáhnout a nehledali nejlehčí cesty.

"Abych pravdu řekl, vlka s parožím jsem vlastně ještě neviděl, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se tu skutečně někde nějaký takový potuloval," odpověděl jsem zamyšleně a zcela nezaujatě, zatímco mladý vlk za mnou začínal chytat záchvaty paniky z všech těch bombastických informací, kterými jsem ho obohacoval. Po čumáku se mi rozlil potutelný úsměv, kterého si ale panikařící vlček všimnout nemohl. Nezastavoval jsem a stoupal dál. O něj jsem se nebál. Až se mládí vzpamatuje, dožene mě. A také, že dohnal.
Souhlasně jsem přikývnul, když si to vlček začínal rychle dávat dohromady. "Přesně tak. Ale nenech se zmást, pořád jsou to bohové. Nemusí ti splnit nic, mohou ti splnit všechno, nakonec to vždy záleží právě na nich, co z tvého přání vyplyne." A tak trochu z toho začínalo plynout, že vlk s parožím třeba bohy naštval a proto má teď hlavu o něco těžší. Dovedl jsem si představit, že i tak ti dva fungují.
Seděl jsem na okraji skláy s výhledem a nechal vlka, ať se kochá. Nedivil jsem se mu. Znal jsem to tu a kochal jsem se úplně stejně, jako bych tu byl poprvé. "A to ještě nevidíme všechno. Jak říkám, jsou místa, odkud je i větší výhled," pronesl jsem tajemně, aby si šedý náhodou nemyslel, že teď už viděl všechno. Ten byl z toho tak ohromený, že najednou nevěděl, co dělat dřív. Přátelé? Smečka? Partnerka? Nechal jsem ho se tím prodrat a sám si myslel své. Tímhle si musí každý projít sám, ale možná jsem mu v hloubi duše záviděl, že jeho to všechno teprve čeká.
"Hmm, normálně to není možné," hlesl jsem zamyšleně nad jeho otázkou ohledně magií. Pak jsem se ale neubránil lehkému úšklebku. "Ale tady není nic tak docela normální. Stává se, že si tu vlci rozvinou vlohy pro další magie. A ti, které to nepotká přirozeně, přilezou škemrat za Bohy, aby jim nadání pro jiné magie darovali. Ano, to i to dělají. To už zní trochu lákavěji, než fialové ucho a ploutev místo ocasu, že?" pousmál jsem se pobaveně.

// Východní hvozd

Nešlo o žádný lehký výšlap, ale já ho zdolával hravě, jako by moje tělo už samo roky nepsalo dějiny téhle země. Ovšem den, kdy se nebudu moct vyšplhat na pořádnou horu bude dnem, kdy bude na čase zalézt pod zem. To dnes ještě nebylo. S šedým jsme postupně stoupali výš a výš, až stromů ubývalo.
"Takže už jsi měl tu čest s ochutnávkou zdejší magie setkat," komentoval jsem jeho srážku s modrým vlkem. "Barevné kožíšky tu nejsou nic zvláštního. Stejně jako vlci s křídly nebo parožím," prohodil jsem, jako by to bylo něco naprosto normálního. "Mohou za to místní Bohové. Čas od času někomu z rozmaru splní přání, když se za nimi rozhodne vypravit. Tedy z rozmaru, protože jsou ochotní se s námi vůbec bavit, ale úplně zadarmo to nedělají," upřesnil jsem. To už jsme byli docela vysoko a naskytl se nám tak slušný výhled do krajiny. Zastavil jsem na kamenné římse a počkal, až vlček také přijde blíž.
"Existují tu sice vyšší hory, ze kterých jde vidět víc, ale tohle bylo nejblíž, tak nám to musí stačit. To, co před sebou vidíš, je Gallirea," představil jsem vlkovi svět, který ho tak zajímal. Výhled jsme momentálně měli na velké jezero i hory tyčící se za ním. Kolem se rozkládaly široké pláně i lesy. "Je to tu poměrně přátelské, ale to neznamená, že se ti sem tam nepoštěstí natrefit na nějakého potížistu, všichni tu nejsou svatí. Támhle hned za těmi horami se nachází Borůvková smečka. A také Asgaarská. Dál na jihu je smečka Sarumenská, tam patřím i já." Odmlčel jsem se a zamyslel. Tušil jsem, že tohle nejsou všechny smečky, které na Gallirei máme, ale také jsem došel nepříjemnému zjištění, že o dalších nic nevím. To bych měl brzy napravit. "Určitě to nejsou všechny zdejší smečky, ale jsou to ty nejstarší, co tenhle kraj pamatuje."
Vlček se rozpovídal i o své magii, kterou nebylo tak těžké odhalit. Přeci jen měl zelené oči stejně, jako já tyrkysové. "Přišel jsi na dobré místo, jestli se chceš ve své magii zdokonalit. Sám magii země neovládám, ale když bys chtěl, určitě by sis tu mohl najít někoho, kdo tě ochotně nějaké magické triky naučí," hlesl jsem povzbudivě a při tom doloval v paměti, jestli mě náhodou nějaký vhodný učitel pro něj nenapadne. Sigy, jenomže ten byl kdo ví kde. Možná to byla dobrá motivace pro to ho konečně jít také hledat.

Nebyl jsem si jistý, jestli je to štěstí nebo pech, vytáhnout poprvé tlapy z domácího pelechu a hned padnout do víru chaosu, který tento kraj nabízel. Ale ve skutečnosti mladému vlkovi nehrozilo nic víc, než léčba šokem a ta přicházela v každém věku, když sem zabloudil někdo nevědomky.
Musel jsem se smát, když se vlk hned začal zastávat lovu a co by z něj pak zůstalo. "Toho bych se nebál. Že by to chutnalo jako zajíc neznamená, že by ho to mohlo nahradit. Vlci musí jíst maso, naše těla to potřebují. Houby... můžeme nechat těm, které pak sníme my," prohodil jsem a mrknul při tam na trs zbývajících hub v trávě.
Vlk se dál zajímal a vlastně bylo dobré, že se ptal. Neunikl mi jeho pohled na ozdobu pohupující se mi na krku a já začínal tušit, že bude co vysvětlovat, ještě než ze sebe vysypal všechny otázky. "Heh, řekl bych, že je nás tady dost," uchechtnul jsem se a při tom se rozhlížel, jako bych po něčem pátral. Pohled se mi ustálil na cestě do kopce a třebaže jsem sám netušil, kam přesně nás to zavede, vydal jsem se tím směrem. "Pojď za mnou," pobídnul jsem ho, aby mě následoval a při výstupu jsem pokračoval. "Magie je tady víc, než dost. Troufnu si říct, že všechny tobě známé, ale určitě tu narazíš i na zvláštnosti, o kterých jsi nikdy neslyšel. Tahle krajina magií dýchá, je vláhou její země a občas... řekněme, že posouvá hranice představivosti všech, kteří se rozhodnou tu chvíli pobýt."

// Orlí skály

Vlka jsem vyplašil, pochopitelně. Když se za někoho připlížíte a promluvíte, koho by to nevylekalo. Jenomže mi to nedošlo, na mysli jsem v tu chvíli měl jen ty houby a včasné varování, kdyby náhodou. Sám jsem tím málem způsobil, že vlkovi zaskočilo a to bych pak musel řešit jiný problém. Zabědoval jsem si sám nad sebou v duchu a na vlka se omluvně zatvářil.
Šedý nevypadal, že by se tím trápil. Naopak. Jak otevřel tlamu, už mu jela. Z počátku jsem byl tou horlivostí zaskočen, ale brzy jsem se musel pobaveně zasmát. Vypadal mladě a plný života, tak to mělo být.
"Kessel, těší mě," představil jsem se na oplátku. "Říkal jsem si, že nebudeš zdejší. Máš nějaký důvod, který tě sem dovedl nebo jen toulavé tlapky?" prohodil jsem vlídně, zatímco jsem přišel blíž, abych si mohl nabízené houby pozorněji prohlédnout. "Sám houbám moc neholduji, jeden nikdy neví." Očichal jsem je. Smrděly... jako houby. Ale nevypadaly nebezpečně. Nicméně jsem je nechal tam, kde byly.
"Taková kouzla tady nehledej," zasmál jsem se. "Že by existovala magie, co by každé houbě dala příchuť něčeho lepšího? Bažanta? Ryby? Zajíce? Když o tom takhle přemýšlím, vlastně to nezní tak špatně," přešel jsem z pobavení do reálně zamyšleného výrazu, když mi to přestávalo připadat nereálné.

// Mahtae sever

Nožky mě vypravily do lesa. Nedalo se říct, že by mne to překvapilo. Až se slunko vyšplhá výš, jistě bude pěkné teplo, takhle stín který les poté naskýtá je ideální. Navíc tenhle les nebyl jen obyčejná rovinka. Když tudy vlk potřeboval jenom proběhnout, moc to neocenil, ale na línější potulování byl skvělý, kopcovitý, s rozličnou vegetací.
Procházel jsem lesem, když jsem zaslechl šramot. Zvedl jsem hlavu a kousek od sebe uviděl kamzíka, který koukal přímo na mě. Chvíli jsme tak ne sebe zírali, než se sebral a poklusem zmizel. Zůstal jsem stát na místě a dal mu náskok, než jsem se vydal jinudy. Kořist byla vždycky tak vyplašená, i když jste po ní nešli. Popravdě, takový život by se mi asi nelíbil.
O kousek dál jsem znovu zaslechl šramot, tentokrát jeho původce však neměl rohy. "S těmi houbami bych byl opatrný. Zvlášť v tomhle kraji se houbová dieta ne vždy vyplatí," prohodil jsem vlkovi za zády. Na houby jsem úplný odborník nebyl, i když jsem poznal, které rozhodně jíst nemám. Slyšel jsem však už historky o tom, co s vlky místní houby dokážou provést.

// Borůvka

Vrátil jsem se k řece a do čenichu nasál vlhký vzduch. Po nedávných deštích byl čistý a svěží a vlíval mi novou energii do žil. Jako by mě volal a vábil, abych vyběhl a hrál si s ním po lukách jako malé vlče. Musel jsem se nad tím v duchu pousmát. Popravdě, kdybych teď na té louce byl, a ne u vody, asi bych to i udělal.
Mé nožky se ale stále toužily toulat. Kam? To nebylo důležité, jen, aby šly. A tak jsem se jim rozhodl vyhovět. Pohledem jsem přejel louku na druhé straně řeky, kopce a hory, lesy i nedaleko se třpytící hladinu jezera a nechal je si vybrat, kam mě zavedou.

// Východní hvozd

Vlk si dal tlapu před čumák a zavrtěl hlavou, což jsem si vyložil jako složitější verzi souhlasu s tím, co jsem řekl. Moc toho nenamluví. Nějak mě nenapadlo si to spojit s tím, že ani nemůže. Spokojeně jsem se usmál, když odsouhlasil, že o mé návštěvě Baghý zpraví a pak už tu zbývalo jen to dilema s deštěm. Erlend si musel všimnout, že váhám, protože mě zahrnul množstvím expresivních gest, které jsem si chvíli převaloval v hlavě, než jsem se ustálil na tom, že jsem si jistý, co znamenají. Zadíval jsem se hlouběji do lesa, kam mě zval. A znovu zaváhal.
"Děkuji, ale opravdu bych neměl. Tohle místo je domovem jiných vlků, ne mým." Byl jsem dostatečně nerozhodný, aby se za tu dobu stačilo počasí umoudřit a déšť ustupovat. Tentokrát jsem k nebi zapíchnul čumák já. "Vypadá to, že mám přátele i na vyšších místech. Nakonec to asi nebude tak zlé," zasmál jsem se, protože to skutečně vypadalo, jako by mi někdo zametal cestičku.
"Ať se Borůvkové smečce dál dobře daří," sdělil jsem šedému svá slova na rozloučenou, načež jsem se otočil a odebral k ochodu.

// Mahtae sever

V hlavě se mi rozezněl cizí hlas. Nejdřív mě to zaskočilo, což se jistě zračilo i v mém výrazu, ale rychle jsem si při pohledu na vlka spojil dvě a dvě. "Erlend?" zopakoval jsem nahlas, abych svou domněnku potvrdil. Byl to vskutku zvláštní vlk. Nejdřív ta vize s Baghý a teď tohle. "Moc toho nenamluvíte, že," hlesl jsem přátelsky. Nesoudil jsem ho, ať už byl jeho důvod pro takovou... neobvyklou komunikaci jakýkoliv. Ale také to znamenalo, že mi k Baghý nic moc víc sám asi nepoví. Jeho reakce beztak jasně znamenala to nejdůležitější - minuli jsme se.
"To se nedá nic dělat," odvětil jsem rychle, protože vlk, tedy teď už Erlend vypadal, že ho velice tíží, že mi nemůže pomoci. "Měla vždycky toulavé tlapky. Budu se tu za ní hold muset zastavit jindy," nadhodil jsem, jako by o nic nešlo. Čekat jsem tu na ní neplánoval. Tohle nebyl můj les. Nebylo na mně tu zůstat. Přesto se během mé krátké návštěvy zde pěkně rozpršelo a mně vrtalo hlavou, kam uklidím svůj prošedivělý kožich, abych ho úplně nepromáčel. "Až se vrátí, vyřídíte jí, že jsem tu byl? Aby si nemyslela, že si na ni starý přítel už ani nevzpomene."

Horlivě bych se pustil do akce, jen stačilo, aby mi vlk přede mnou řekl, co mám dělat. Ten ale jen zvednul klidně tlapu, čímž mě překvapivě uklidnil. Jako by všechny ty děsivé scénáře, co se mi v hlavě začaly rojit, mávnutím rozehnal. Soustředil jsem se na jeho tlapu, jako by to bylo teď to jediné, co stojí mezi životem a smrtí. A brzy se pohled na tlapu rozplynul, protože jsem zahlédl jiný.
Kde jsem to byl? Ne. Já tu nebyl. Já to jen viděl. Baghý. Je v pořádku. Předává šedému vlkovi svůj přívěšek. Dobrovolně. S veselým. Když se obraz rozplynul, zůstal jsem koukat do prázdna. Ta rána z toho, jaký balvan mi spadl ze srdce, musela být slyšitelná. Probral jsem se a konečně se zase věnoval vlku, který se nyní tvářil velmi omluvně. S vřelým úsměvem jsem zavrtěl hlavou, abych ho ubezpečil, že se nic nestalo.
"Omlouvám se. Asi jsem... nepatřičně jsem zpanikařil," zazubil jsem se lehce zostuzen. "Musíte být pro Baghý důležitý, když vám to dala. Jsem rád, že má kolem sebe své důležité blízké," pronesl jsem spokojen s myšlenkou, že se mé dávné přítelkyni dobře daří. "Jmenuji se Kessel. Jsem Baghý dlouholetý přítel a přišel jsem ji navštívit. Hádám však, že jsem se netrefil do chvíle, kdy bych ji tu zastihnul?" zastříhla jsem zvídavě ušima, protože přestože stopa po ní tu byla slabší, mohl mě stále vlk vyvézt z omylu. Už mi dokázal, že mu to jde velice dobře a měl na to zajímavé neotřelé způsoby.

Poklidně jsem vyčkával a poslouchal zvuky lesa. Šelest listí, škrábání veverčích drápků o kůru stromů, prozpěvování ptactva. A mezi tím vším se záhy ozvalo křupání větviček pod nohami někoho, kdo se blížil mým směrem. Ohlédl jsem se za zvukem a spatřil, jak se ke mně lesem blíží vlk, kterému hlavu zdobila korunka. Vypadal, že přichází v míru.
"Zdravím," začal jsem uctivě, jakožto správná návštěva na jeho území, ale při tomto letmém pozdravu a pokynutí hlavou, které jsem k tomu už ze zvyku vždy připojil, jsem očima sklouznul na ozdobu houpající se mu na krku. Ozdobu, kterou jsem znal. Najednou jako by mnou projel šok, nemohl jsem z té houpající věcičky spustit oči. "Přišel jsem za Baghý. Nestalo se jí něco? Je v pořádku?" začal jsem se vyptávat spěšně, přestože jsem se snažil příliš nepanikařit. Z mého těkání mezi jeho tváří a ozdůbkou ale mohl vlk vyčíst, co mě tak znervózňuje. Proč je tohle tady, když Baghý tu není? Byl jsem tak rozhozený náhlou starostí o ní, že jsem naprosto opomněl se představit nebo třeba vlkovi přiblížit, kdo vůbec jsem, že se o ni zajímám. Strach a péče v mém hlase byly ale upřímné. Upřel jsem na vlka před sebou naléhavý pohled. Jestli bylo potřeba jí snad nějak pomoci, byl jsem připraven.

// Mahrae sever

Vstoupil jsem. I když jsem se držel jen na okraji a nepřišel dělat žádné potíže, vždycky mi bylo nepříjemné jen tak lézt na území smeček. Připadal jsem si, jako když narušuji něčí soukromí. Místní přeci nemohli na první dobrou vědět, že jim sem právě nevlezl někdo, kdo to tu přišel obrátit vzhůru nohama. Trochu jsem se uklidňoval tím, že mě díky mé postarší vizáži mohou podcenit. Nevadilo by mi to. Nemuseli by ve mě vidět hrozbu a já bych měl prostor vysvětlit, co tu pohledávám.
Než jsem se ale ohlásil, zavětřil jsem. Baghý jsem v lese skutečně cítil. Ale pach nebyl tak čerstvý, aby mě ta zpráva utěšila. Najdu jí tu? Zvedl jsem čumák a táhle, ladně, nepříliš hlasitě zavyl. Abych o sobě dal vědět, ale zároveň nerušil klidnou atmosféru lesa, která tu vesměs panovala.