Příspěvky uživatele

< návrat zpět

lot 4/5
JERRY | 1/10 leden

Ve svých letech už bych mohl vědět, že když mi nějaký hlas uvnitř říká, že není dobré vystrkovat zrovna teď čumák z lesa, měl bych ho poslechnout. A opravdu jsem chtěl, ale potřeboval jsem si protáhnout nohy mimo všechny ty stromy. Zase cítit trochu té otevřenosti kolem sebe a dovolit větru opřít se mi do kožichu. Třebaže byl studený, bylo to jako pohlazení od starého přítele. A pak do mě ten přítel strčil.
Než jsem se nadál, rozpoutala se chumelenice jakou jsem dlouho neviděl. A to jsem za svůj život v kopcích viděl už všelijaké rozmary počasí. Namířil jsem si to zpět k lesu, ale nejspíš už bylo na nějaké určování směru pozdě. Co je nahoře a co dole jsem poznával jen stěží, na tož kde je jih a kde sever. A tak jsem po nějaké době zápasení se všudypřítomným sněhem místo k lesu dorazil k jezeru. To by byl dobrý vztyčný bod, kdybych věděl, kde přesně to jezero od lesa vlastně leží. Přesně proto jsem si chtěl obhlédnout okolí, ale teď? Teď jsem leda tak mohl být rád, že alespoň toho jezera jsem si včas všimnul a nezahučel tam.

lot 3/5

"Když ti to zatím stačilo, bude to muset stačit i mně," pousmál jsem se odhodlaně. "A pak bychom mohli, kdybys chtěla, sehnat nějakého toho léčitele, aby nám prozradil víc. Osobně tedy žádného neznám, ale co vím jistě, že tenhle kraj skrývá mnoho talentů a nějaký léčitelský se tu jistě musí také najít." Byl jsem celkem pozitivně naladěn, ale to já byl vždycky. Navíc jsem věřil tomu, co jsem říkal, a snad mé osobní přesvědčení stačilo, aby v má slova uvěřila i Islin.
Vchod se zatím stále vytrvale plnil sněhem, ale ještě ne dost, aby za ním nebylo vidět mizející světlo dne. Blížila se noc, takže i kdybychom chtěli odejít, nebyla na to nejlepší chvíle. Noc tu tedy přečkáme a ráno ukáže, jestli i zbytek zimy. Islin naštěstí nezněla, že by jí to vadilo. I tak jsem si nemohl pomoc a zabloudil k ním zaujatým pohledem. "To je neobvyklé tvrzení," brouknul jsem opatrně, ale pak se také pohledem vrátil k východu. "Většinou vlci dlouhodobému pobytu v uzavřených prostorách nefandí." To jsem byl já, já byl ti vlci. Tohle místo nebylo tak malé, jako nějaká běžně opuštěná nora, ale stejně jsem se v ní začínal cítit nesvůj. Byl jsem zvyklý na otevřené vršky hor, ne jejich vnitřky.

Vyslechl jsem si vyprávění o prabábě, které mělo nepřekvapivě ne úplně nejšťastnější konec. Nebo spíš, skončilo to přesně tam, kde by jeden čekal, že to skončí. Nevyjadřoval jsem se k tomu, jen jsem mlčky soucitně na krátko sklopil hlavu, abych dal najevo, že rozumím. Nikdy nebylo dost času.
Podobnou úlohu v mém životě jako u Islin prabába zastávala u mě Nana. Byl jsem teď nějak v jejím věku, když jsem ji před mnoha lety opustil. Ale teď už vím, jak se ona musela cítit, když jsem odcházel a přitom muselo být ještě tolik věcí, co mě nestačila předat. I já musel nechat jít mnoho vlků, kterým jsem nestačil dát tolik, co bych si přál. A jednou jich tu ještě spoustu zanechám, až přijde můj čas, i když mi dal Život jasně najevo, že to nedopustí nikdy v blízké době. Byl trochu paličatý, to jsem mu musel nechat.
"To zní skvěle," musel jsem uznat. "Možná, tedy až se to venku trochu umoudří, bys mě také mohla něco naučit? Sám jsem už ošetřoval mnoho zraněných, ale vždy jen tak... povrchově. Snažil jsem se porozumět bylinkám, ale jako samoukovi mi to šlo... řekněme, že mizerně je slabé slovo," zasmál jsem se nad svým vlastním neúspěchem. Opravdu bych uvítal, kdybych na tohle sehnal nějakého dobrého učitele.
Venku to zatím vypadalo na pořádnou vánici. Až mě to drželo na pozoru, přestože my jsme byli bezpečně schovaní a minimálně umrznutí nám nehrozilo, dokud jsem měl nějaké ty zbytky sil, abych nám příležitostně zahřál okolní vzduch. "Snad ne. Určitě se každý schoval hned, jak tohle začalo. Spíš bych se bál, že tady zapadneme až do jara, jestli se to brzy nepřestane," prohodil jsem ve snaze odlehčit Islin pochmurnější myšlenky.

AK 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Zahřál jsem větrem náš dočasný úkryt a možná jsem před tím měl Islin varovat, což mi došlo až, když jsem zachytil její překvapený pohled. Oplatil jsem jí ho přívětivým úsměvem, který ji měl ujistit, že je to v pořádku. Neřekl jsem to tak nahlas, ale vlastně jsem se k tomu dílu také tak trochu tímhle přiznal. Nebylo třeba to komentovat nahlas zvlášť, když to nenadělalo žádné velké škody. Kdybych věděl, že je Islin někdo, komu magie vadí, asi bych se omlouval, ale takhle to bylo za mě v pořádku.
Vyzvídal jsem jak, jak to má se zimou a zároveň při tom nakukoval ven, kde řádila chumelenice. Z místa, kde jsem seděl, nebylo moc z té zimy pořádně vidět, kromě sněhu samotného, ale i tak jsem se koukal. Přišlo mi to zajímavé, jak je zima a sníh také normálně nedobré počasí, ale není tak nebezpečný, jako bouřka a tak nepříjemný, jako déšť. Kdyby se v ní tak obtížně neshánělo něco k jídlu, byla by zima bez vrásek okouzlující. Takhle těch pár much měla, ale i tak mi přišla krásná. Proto mě i zarazilo, když jsem slyšel jistý odstup v hlase Islin a musel jsem se na ní s tázavým pohledem otočit. Nečekal bych, že zimu vezme z téhle stránky.
Její vyprávění se pak neslo v o něco veselejším duchu a já se musel také pobaveně zasmát. "Toho sněhuláka bych chtěl vidět, ale asi spíš před tím, než si na něm někdo vylil svou zlost," brouknul jsem. "I když bych se Prabábě nedivil, chudák se snaží drobotinu něco naučit a ten sněhulák jí to zřejmě pěkně kazil," smál jsem se. "Učila i tebe? Rozumíš bylinkám a léčení?"

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Obdivoval jsem velikost tohoto místa a možná si i zachovával trochu obezřetnosti před tím, co to tu muselo zanechat. Islin mě ale uklidnila, že dřívější majitelé si nejspíš nepřijdou nárokovat právo na tohle místo, minimálně do doby, než se oteplí, a to už budeme snad dávno pryč.
Venku chumelilo jako by se roztrhla sněžná hráz, takže jsem byl za nestísněné prostory a závětří rád. Přeci jen jsem si ale dovolil chodbičkou prohnat teplejší vítr, abych ji trochu ohřál, než jsem si přisedl kousek od Islin. "Venku to vypadá na poctivou bílou zimu," brouknul jsem. "Co ty a zimy? Jak jsi je prožívala? Nějaké zábavné historky? Třeba když jsi ještě nebyla součástí Sarumenu," pokračoval jsem dál v nenáročné konverzaci. Rozhodně jsem neplánoval se jí ptát, jestli má zimu ráda, to už jsem se poučil. Nejspíš ji měla ráda stejně, jako všechna zbylá roční období, protože nemá favority. Heheh, zasmál jsem se v duchu, jak jsem si tuhle otázku šikovně uměl zodpovědět sám.
Při té otázce jsem si ale také rozpomenul na své zimy. Většina těch čerstvějších vzpomínek obsahovala mojí jeskyni v horách kousek za Gallirejskými hranicemi. Pár těch o trochu starších i dřívější zimy zde, v Klímové smečce a tak dále, a ty úplně nejmlhavější se vlekli až ke smečce u vodopádů, kde mé malé ještě světa neznalé já vyrůstalo. Teplý pelech, kamarádi na hraní a bezpečná hřejivá náruč, když bylo nejhůře. To byly mé první zimy, tedy alespoň ty, které jsem si pamatoval. Musel jsem se pousmát. Vlčatům vážně stačí málo ke štěstí, ale proč by mělo jen jim?

AK 21. Zkus postavit Iglú

"Takhle předsudky fungují, vlkužel," přiznal jsem, plně si vědom toho, že i já jsem z tohoto přístup vinen. "Ale jestli jsou vlci, kteří tě kvůli tomu nemusí, zjevně jen neměli šanci tě pořádně poznat," doplnil jsem a povzbudivě se na Islin podíval, i když její poznámka zněla spíš zamyšleně, než že by si z toho dělala těžkou hlavu.
Chvíli jsem si ještě držel vedení v naší skromné dvojičce, ale brzy jsem musel uznat, že jestli nechceme zmrznout, bude nejmoudřejší předat ho zkušenějšímu. Islin to tu znala a já věřil, že když nás sem nasměrovala, tak ví, co dělá. Na rozdíl ode mě. A skutečně, bez zaváhání začala obhlížet okolí a než jsem se nadál, našla přesně to, pro to jsme sem přišli.
Ne, že bych jí nevěřil, ale v tom krátkém mezičase, co jsem jí dopřál na zorientování, jsem si začal tlapou pohrávat s čerstvě napadaným sněhem. Povaloval jsem ho sem a tam a začal z něj dělat hromádku. Tu jsem tlapou uplácal a pak do ní vyhloubil s boku díru. Byl to skutečně malý domeček, do kterého se sotva vešla právě ta tlapa, když jsem zaslechl Islin, jak právě objevila úkryt. Ulevilo se mi, protože už jsem v hlavě začínal plánovat, jak ten sněhový příbytek pro tlapku budu muset hodně zvětšit na velikost dvou dospělých vlků, pokud nic nenajdeme. Takhle jsem ho mohl nechat postavený, kde byl a vyrazil jsem za hlasem.
"Je to tu... větší, než jsem čekal," prohlásil jsem, jakmile jsme vklouzli vchodem dovnitř. Neznělo to jako stížnost, spíš jako objevitelský obdiv. "Jak velcí jsi říkala, že jsou ti termiti?"

// Sarumen

Chápal jsem, co se tím snažila Islin říct, ale viděl jsem v tom i ten háček. "No ano, otravovat někoho magií jde i jinak, to určitě. Ale když ti někdo podpálí ocas nebo obalí nohy kapradím, to poznáš. Myšlenky jsou zrádnější, protože nepoznáš, že ti někdo vlezl do hlavy, pokud se ti sám neprozradí." Snažil jsem se to Islin objasnit. Podle jejího nevinného dotazování mi bylo jasné, že takové zrádné intriky šly naprosto mimo ni, ale možná teď trochu lépe pochopí, proč v tom rozdíl je.
Zatím jsem došli k horám a já nás pomalu vedl vzhůru, ne nijak vysoko. "Teď už můžu s jistotou říct, že jsem tu nikdy nebyl. Tahle cesta je výživná, tu bych si určitě pamatoval," prohodil jsem, zatímco jsem zdolával úzké průchody a prašnou cestičku, která mi samovolně ujížděla pod tlapkami. Naštěstí to ještě nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. "Vypadá to, že tu kromě termitů nic moc nežije," zhodnotil jsem pustou krajinu. "Vidíš něco?" zjišťoval jsem, protože na rozdíl ode mě tu Islin už byla, tak třeba věděla lépe, kudy vlastně jít.

// Keksík by měl zájem o osudovku a zároveň časem o post učitele, až o tom budou moct s někým pověřeným hodit řeč xD

Musel jsem se ohlédnutím ujistit, jakou magii vlastně oči Islin odráží, protože mě její fialový věneček mátl a nějak jsem si do hlavy zasadil, že jsou fialové. Ale nebyly a já se zdráhal odpovědět, co se říká o vlcích s magií myšlenek. Ale neměl jsem v plánu lhát nebo se odpovědi vyhýbat, to jsem úplně nebyl já. "Slyšel jsem, co se říká o magii myšlenek. Vlci se takovým radši vyhýbají, protože s tvou mocí je snadné někomu vlézt do hlavy. A nikdo moc nemá rád, když mu někdo leze do hlavy bez dovolení," prozradil jsem jí, přestože jsem nevěřil, že by to byl její případ. Nedovedl jsem si představit, že by se tu celou dobu tvářila nevinně a při tom se mi prohrabávala v hlavě a proto jsem se u toho ani nechtěl moc dlouho zdržovat.
Navrhl jsem, abychom se schovali při všem tom horšícím se počasí, ale Islin uhodila šištičku na hlavičku, že by v úkrytu mohlo být dost... těsno. "Na jih? Tam, jak bydlí ti termiti, říkáš? No proč ne, termiti dělají díry, že ano? Třeba se tam nějaká opuštěná najde," zhodnotil jsem naše možnosti a vyrazil svižněji na jih vstříc termitímu království. Snad už budou mít dost rozumu, aby v tuhle roční dobu spali a my tak nezpůsobili víc potíží, než bychom rádi.

// Prstové hory

Rozpovídal jsem se o tom, co se mi líbí a Islin rychle poznala, odkud vítr fouká. Doslova. "Přesně tak," potvrdil jsem se spokojeným úsměvem. Měl jsem i jiné magie, ale tu, se kterou jsem se narodil, bych za žádnou jinou nevyměnil. "Už jsem se setkal se spoustou stereotypů, které pojí vlky k jejich magii. Hádám, že tohle je ten můj," přiznal jsem. Nepřekvapilo mě, když prozradila, že má ráda zpět kohokoliv, ale na chvíli to ve mě probudilo zvědavost, jak asi zpívá ona? Na to ale určitě existují lepší místa a okolnosti, než uprostřed přeplněného smečkového lesa. Mě by tady rozhodně nikdo zpívat nepřinutil. Nebo ano?
Na zpěv skutečně nebyl prostor, protože duha naši atmosféru změnila tak, jak by jen tak někdo nečekal. Vedl jsem Islin zpět do lesa a poslouchal, co se jí událo. "To je... to je mi moc líto. Tady jsi v bezpečí, slibuju," brouknul jsem a lehce do ní znovu šťouchnul, jako bych tím svá slova stvrzoval. Že jsem tady. A že dokud jsem tady, nedopustím, aby si něčím podobným musela znovu projít. "Začíná tu být docela chladno, nechceme se na chvíli schovat?" navrhnul jsem, protože přestože jsem měl vítr rád, tenhle začínal už nepříjemně štípat.

"Co mám rád já?" zopakoval jsem otázku, kterou na mě Islin obrátila, tak trochu zaskočeně. I když, mohl jsem to čekat. "Hmm, to je hodně... obecné," přemýšlel jsem nahlas, zatímco jsem koukal před sebe a vymýšlel odpověď. Co mám rád, co mám rád... "Mám rád hory, kopce a výšky. Volnost větru, který tě všude doprovází a tiché hvězdné noci. Letní zpěv žab a podzimní barvy listí. Příjemnou společnost... našlo by se toho hodně," uculil jsem se na závěr svého výčtu, který by jinak mohl pokračovat ještě dlouho. Už jsem rozuměl Islin, že říct všechno, bylo vlastně mnohem jednodušší.
To jsme akorát došli k duze, kterou jsem také z výčtu vynechal, ale to neznamenalo, že bych se nemohl potěšit pohledem na ni. A hned dvojitou! Čekal jsem, že i Islin to udělá radost, takový nevšední úkaz, ale když jsem se na ni ohlédl, dělo se něco úplně jiného. "Islin, jsi-" Nebyla v pořádku. Ještě jsem nezažil, aby někoho pohled na duhu takhle sebral. Snažil jsem se nevytřeštit oči, když mi o svém zážitku pověděla. "Spadla? To... to mě mrzí," nenapadlo mě nic jiného, protože jsem stále byl tou informací dost zaskočen. Sehnul jsem se k ní a hlavu ji na krátko v podpůrném gestu zabořil do srsti na krku, než jsem toho využil a pošťouchnul ji tak, abychom se oba otočili a pomalu se rozešli zpátky do lesa. "Jak se to stalo, že ses no, tam nahoru vůbec dostala?" přemohla mě zvědavost.

Hravě jsem vyrazil a kličkoval mezi stromy. Ale moc jsem si je neprohlížel na to, jak jsem se dušoval, že musím všechno vidět. Spíš jsem tak bloudil a po očku sledoval, jestli jde Islin za mnou. Šla, ale nepřišlo mi, že by si to tak užívala. Takže jsem schválně zpomalil, aby mě úplně dohnala mohli jsme jít společně. Už jsem ani nekličkoval, šel jsem přímo za nosem a uhýbal jen tehdy, kdy bych jinak skončil čumákem ve stromě. "Je to jeden ze způsobů, jak ostatní poznat. Zajímat se o to, co mají rádi," vysvětlil jsem jí, protože jsem ji přeci jen slyšel, jako bych zaučoval v sociálních interakcích malé vlče. "Ale když je odpověď všechno, taky tím poznávám," pousmál jsem se na ni, aby ji třeba nenapadlo, že na to snad existuje nějaká správná odpověď.
Nekoukal jsem pořádně, kam jsme vlastně šli, až jsme došli na samotný okraj lesa, kde jsem těsně zastavil. Před námi se ale už otevírala louka a na ní... "Páni, duha," vydechnul jsem. "Těch se v době padajícího listí už moc nevidí. Počkat, je támhleto druhá?" zamžoural jsem do dálky. "Znáš tu historku, co se vypráví o konci duhy?"

Byl jsem zamyšlený a nenapadlo mě, že svou otázkou můžu vlastně Islin rozesmutnit. Ano, pokud na to byla Maple skutečně sama, bylo to trochu smutné, ale já to rozhodně nehodlal na takové notě nechat být. Šťouchnul jsem povzbudivě do Islin čumákem. "Hlavu vzhůru. Že je jediná alfa ještě neznamená, že je na všechno sama. Má tebe. A teď i mě. A vlastně celou smečku. Alfování přináší spousty starostí, to určitě, ale co jsem tak zatím slyšel, smečka je jistě připravena udělat vše pro to, aby Maple byla vždy k tlapce, když je třeba." Na povzbudivé proslovy mě užilo a ani teď tomu nebylo jinak. Vrtěl jsem oháňkou, abych podpořil to, co jsem říkal. Bude to dobré.
Co ovšem nebylo dobré jest to, že jsem zase jednou zapomněl, s kým mám tu čest. Byl jsem připraven na cokoliv, ale Islin mě zase jednou naprosto svou odpovědí odzbrojila. Chvíli jsem zíral, jako bych spadnul z višně, ale pak jsem se hlasitě rozesmál. "Samozřejmě." Neváhal jsem a zjevil se vedle ní. Po tom, co jsem se přestal smát, pochopitelně, ale náladu jsem měl stále velmi dobrou. "Tak to se nedá nic dělat, budeme muset projít celý les. Kořen od kořenu, strom od stromu. Musím to vidět všeeechno," protáhl jsem dramaticky a lehce do Islin strčil. "Vedu, zkus se mnou držet krok," bylo ekvivalentem k "chyť mě, když to dokážeš", protože na to jsem se rozeběhl do lesa a záměrně kličkoval všude, kde se dalo. Řekl jsem přeci každý strom a kořen, no ne?

"Vlčata jsou budoucností každé smečky. Myslím, že trochu hluku přežiju," zasmál jsem se. Nějak mi vypadlo zeptat se na ostatní členy, ale Islin to zachránila. Myslel jsem, že znát alfu bylo dostačující. Zapomněl jsem, kdo všechno se v takové smečce ještě ochomýtá, ale jedna věc mě zaujala. "Vydra, mlha, socha... tenhle les je plný překvapení. Nedivím se, že je tu smečka. Ale Maple... je jediná zdejší alfa?" zajímal jsem se. Už jedna alfa byla docela zvláštnost, ale o to víc se mi to nezdálo, protože jsem si kdesi v hloubi své paměti vzpomínal na jinou vlčici, co o sobě prohlašovala, že je zdejší alfou a Maple to rozhodně nebyla, tak kde té byl konec?
"Ještě je tu třetí místo," nadhodil jsem, když Islin nahlas přemýšlela. Třetí místo, jehož podstatu jsem prve neprozradil. "Pokud ti to ovšem nebude vadit, byl bych rád, kdybys mi ukázala, kde to tu máš nejraději ty."

// Mýtina

Nechal jsem se provést po hranicích a v duchu si dělal poznámky o všem, do čeho mě Islin zasvětila. Musel jsem uznat, že jsem byl překvapený, kolik relativně nehostinných míst Sarumen vlastně obklopuje. Ať už to byly hory plné termitů, kteří se dali považovat za spojence, pokud se také drželi na svém teritoriu a nikoho k nám zároveň nepouštěli, nebo neživý les či temný les na druhé straně hvozdu. Louky byly skutečně jediné přívětivé místo, kudy sem dojít. Byla to dobrá obrana, možná proto tu zažívají takový klid. Rozhodně snazší, než mít pohodově přístupné celé území kolem dokola.
"Na odpočinek je ještě čas," odvětil jsem. Jak se ukázalo, moc místa pro soukromí tu skutečně nebylo, což ovšem neznamenalo, že bych se stále nemohl pokusit nějaké najít. Hranice sousedící s těmi méně hezkými místy mi přišly jako dobré místo, kde začít, ale to jsem odložil na později. "Žil jsem sice převážně sám, ale vždy jsem měl nějakou společnost. I samota může být unavující," hlesl jsem s letmým úsměvem a nechal na krátko mluvit šumící les za nás za oba. Déšť po sobě zanechal čistý svěží vzduch, který teď tančil nocí. Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál jeho vůni. A také jsem možná záměrně mlčel a pokoušel trpělivost Islin, protože tu bylo ještě jedno místo, které jsem chtěl znát, ale prvně jí ho nestydatě zatajil...