Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Počet bodů: 18
Směna: 10 bodů za 8 křišťálů, 8 bodů za 60 oblázků
Navíc: nada

Se zveřejněním děl nemám problém.

Sigy by očividně rád nejen povídal, ale také se dozvěděl něco víc ode mě. Byl jsem mu vděčný, že to ze mě nepáčil hned tady a teď. Pořád ten stejný Sigy. Přikývl jsem. "To bych určitě měl." A taky to udělám. Jednou. Všechno mu povím. Jestli si někdo zaslouží vysvětlení, byl to on. A také pár dalších, při vzpomínce na než se mi svírala hruď.
S Baghý jakoby se začali přetahovat o to, kdo odejde první. Bylo to... zvláštní. Sledoval jsem, jak se vzdaluje. Zdálo se mi to, nebo tak divně pajdal vzhůru do kopců? "Najdu si tě. Slibuji," přislíbil jsem žíhanému vlčkovi a jelikož jsem nerozhazoval nikdy plané sliby kolem sebe, uvědomoval jsem si, že teď to musím splnit. Už nezmizím. Slibuji.
Odvrátil jsem se k vlčici, která se původně také měla k odchodu. "Nerad bych zdržoval ani jednoho z vás," promluvil jsem k ní. "Určitě máte své smečkové povinnosti nebo... nebo něco jiného. Nemám právo si nárokovat něcí společnost po tak dlouhé době, co jsem byl pryč." To byla pravda. Pokud vlčice někam musela jít, nemínil jsem ji zdržovat, i když jsem byl za její společnost rád. Bylo to lehčí. Lehčí než se Sigym, u které jsem se zdráhal a obtížně vybíral slova. S Baghý jsem nepociťoval tu tíživou vinu v zádech. "Ale možná bych tě mohl doprovodit, pokud někam míříš? Tedy pokud by ti nevadilo se tahat se staroušem," usmál jsem se. "Rád bych slyšel něco o těch zážitcích, co Sigy zmiňoval."

"Pravda nedá se říct, že bych se zrovna nudil," potvrdil jsem Sigyho slova a pousmál se na jmenovanou vlčici. I s ní si budeme muset najít čas na převyprávění všech těch zážitků. Byl jsem zvědavý, co celá ta léta dělala a taky mi stále vrtal hlavou ten vzhled. Vážně bych přísahal, že vypadá trošinku jinak. Pak ale žíhaný vlček opět uhodil na citlivé téma a já cítil, jak se mi úzkostně stáhla hruď. Narvinijská smečka... to dává smysl. Scar... nechal jsem ji v tom úplně samotnou. Zadíval jsem se do Sigyho zlatých očí, jako bych nevěděl, co mu na to říct. Bylo to bolestivé téma - Narvinij a všechno po něm - ale věděl jsem, že úplně se tomu rozhovoru vyhnout nemůžu a ani bych neměl. Mohl jsem... můžu si za to sám. Nemůžu se tomu vyhýbat věčně. Přikývl jsem. "Rád si to všechno jednou poslechnu." Zmínil se i o Borůvkové smečce a mě se rozsvítilo. Znával jsem ji a několik vlků z ní. Bylo dobré vědět, že některé věci se nezměnili. Bylo dobré vědět, že Sigy si i přes všechna má hloupá rozhodnutí našel svoje místo. Mrknul jsem na Baghý, když ji znovu adresoval. Heh, "madam"? pousmála jsem se v duchu a věnoval ji vědoucí pohled. Byli spolu ve smečce, jsou spolu tady a jak o ní Sigy mluvil... asi jsem si to lehce mylně vyložil.
Vlčice ale vypadal zamlkle. Vzhled nebylo to jediné, co jsem si u ní pamatoval trochu jinak a jistě, za ta léta se vlci změní, ale tohle mi přišlo podezřelé. Držela se zpátky, tím jsem si byl jistý. Ale proč? Vřele jsem se usmál, když mi oplatila kompliment. "Ale kde že," prohodil jsem pobaveně, "my staříci moc dobře víme, jak na tom jsme. Nemusíš lichotit mým šedinám. I když-" naklonil jsem hlavu, jako bych si snažil prohlédnou sám sebe - "nevypadám s nimi úplně nejhůř, to uznávám." Zasmál jsem se a doufal, že tím trochu odlehčím i Baghý. Chtěl jsem jí ukázat, že se nic nestalo a nemusí se zdráhat, ať už jí k tomu vede cokoliv. Však bylo veselé, že nás osud zase svedl dohromady, tak nač se zrovna teď čímkoliv trápit?
Byla to docela ironie. Kdybych si jen uvědomoval, že Baghý se teď nechávala zžírat stejnými pocity, kterým jsem v případě Sigyho čelil já sám...

Žíhaný vlček přede mnou se celý tetelil a zmítal. Připomínal mi vlče. To malé vlčátko, kterým před dávnou a ještě dávnější dobou byl a já ho teď viděl tady a nezáleželo na tom, že se mi hravě výškou vyrovná. Pořád to bylo to vlče. Pořád to byl Sigy. Byl jsem rád, že jsem dokázal zabránit slzám, aby mi samým dojetím nevyhrkly do očí. Do teď jsem netušil, jak moc mi tenhle vlček chyběl. Pak mě Sigy objal a ve mě se něco zlomilo. Nezlobí se, uvědomil jsem si. Nebo se k té zlobě ze šoku ještě nedostal. Tak jako tak, můj strach se zdál být zbytečný. Přesto jsem si dával pozor na to, co říkám a zůstával obezřetný. Nechtěl jsem... nechtěl jsem tuhle chvíli pokazit.
"Byl jsem..." začal jsem a uhnul pohledem stranou. Jistě, že jsem mu dlužil vysvětlení, a ne jenom jemu. Ale věděl jsem, že o tom nebude jednoduché mluvit a i kdybych to zvládl, nemohl jsem se mu při tom dívat do očí. "...daleko za hranicemi Gallirei. Dlouho." To byla hloupost. Sigy určitě věděl, jak dlouho jsem byl pryč, nemusel jsem to zdůrazňovat. Na hlubší vysvětlování jsem se nezmohl. "Mrzí mě, že jsem vás tu takhle nechal." Opustil. "Ale rád vidím, že se ti dobře daří. Daří se ti dobře, že ano?" Bylo snazší stočit konverzaci k němu. Navíc jsem to opravdu chtěl vědět. Chtěl jsem to slyšet přímo od něj, i když to na pohled vypadalo, že prosperuje. Zase mě to zabolelo. Byl jsem upřímně rád, že je mu dobře, ale hněval jsem se sám na sebe, že jsem nebyl u toho. Že jsem tu nebyl pro něj, abych mu pomohl.
Hnědá vlčice o sobě dala taktně znát a mě v ten okamžik došlo, že tu nejsme sami. To bylo ode mne nezdvořilé a navíc jsem si vzpomněl, že i můj pozdrav byl prvně přerušen. "Omlouvám se, my jsme se vlastně ještě nepředstavili. Těší mě, já jsem- Baghý?" Vlčice mě naprosto zaskočila. "Ta Baghý?" zopakoval jsem, jako bych jich znal snad tucet. Zůstal jsem na ni koukat a pokoušel jsem si spojit mé rozmazané vzpomínky s obrazem vlčice přede mnou. Nevylučuji, že mi při tom nesklouzla hlava mírně do strany. "Vážně... skoro bych tě nepoznal! Tedy, co to povídám, vážně jsem tě nepoznal, promiň," zajíkal jsem se. "Zvláštní. Pamatuji si tě... jinak." Starší - ale to bych samozřejmě s ohledem na všechnu etiku, co je mi svatá, nemohl říct nahlas. "Vypadáš dobře," prohodil jsem s milým úsměvem, aby si nemyslela něco špatného, a prohlédl si oba dva přítomné. Jaká to byla zvláštní náhoda, že jsme se tu všichni takhle sešli.

Nebylo mi souzeno užívat si samotu a ticho o moc déle - však toho už jsem si také užil dost. Kdybych v tom chtěl pokračovat, proč bych lezl do kraje, o kterém jsem věděl, že přímo přetéká vlčími dušemi? Ne, dříve či později jsem počítal s nějakým vyrušením. Ale tohle? Tohle bych rozhodně nepředpokládal.
Sklonil jsem se a napil se z řeky, když jsem zaslechl pomalé kroky. Blížily se ke mě, opravdu opatrně až to bylo podezřelé. Není tak divu, že jsem musel zkrátka odvrátit pohled, abych zjistil, co se mi děje za zády. A tak se stalo, že jsem zůstal koukat na mladou vlčici stojící opodál. Také mě pozorovala takovým zvláštním pohledem. Co se jí asi honilo hlavou? Nevypadala, že by se bála, ale přesto mi přišla taková... zmatená.
"Zdra-" chtěl jsem pozdravit, abych zjistil, co za jejím pohledem vězí, ale nebyla mi dáno dokončit slovo. Přerušil mě křik - to snad někdo volal mé jméno nebo se mi to zdálo? - a pak rachot, jako by se někdo kutálel přímo k nám. Doširoka jsem rozevřel oči pozorujíc vlka valícího se z kamenné cestičky a ještě o něco víc je vykulil hned, jak mi hlavou prolítlo, co za vlka to vlastně je. Došlo mi to chvilku před tím, než jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Konečně jsem si spojil ten pach.
Seděl tu přede mnou a já z něj nemohl spustit oči. Musel jsem ale vypadat spíš, jako když vidím ducha, než starého přítele. "Si... Sigy?" uniklo mi z tlamy nejistě a já se nakrátko ohlédl po vlčici, jako bych si nebyl jistý, jestli je to skutečné a ona mi to mohla potvrdit. Ale co, třeba se mi zdáli oba. Zase jsem zamrkal na žíhaného vlčka a prohluboval dál ticho, které se mezi námi rozprostíralo. Nevěděl jsem, co mám říct. Netušil jsem, co dělat. Nic mi v tuhle chvíli nepřipadalo správné. Něco v hloubi duše mi radilo utíkej! - ale já stál na místě bez hnutí jako přikovaný.
Řekni něco, no tak! Tak dlouho si ho přeci neviděl a teď tu jen stojíš a koukáš. Co si asi pomyslí? nabádal mě vnitřní hlas, který byl tam někde v hlavě o dost klidnější, než jsem byl já navenek. Jako by si za ta léta mohl myslet ještě něco horšího, uvědomil jsem si poklesle a přeci jen se odhodlal. "Jsi... jsi v pořádku? Nezranil ses?" zeptal jsem se starostlivě a vlka tak zběžně přejel pohledem. Nedovolil jsem se k němu naklonit blíž. Nedovolil jsem si se radovat. Měl jsem pocit, že si to nezasloužím.

// Východní hvozd (přes Vřesový palouk)

Mé přání bylo vyslyšeno! Buď, a nebo mě mé podvědomí jen vedlo schválně sem. Přes dávno zapomenuté lesy a zákoutí jsem dorazil k další řece, která se tentokrát pyšnila svým vodopádem. A ne jen ta ledajakým vodopádem. Zůstal jsem na mě nějakou dobu viset očima. Byl stejně krásný a majestátní, jako jsem ho pamatoval.
"Tohle místo..." hledal jsem slova. Chtěl jsem se ujistit, že nesním. Ano, tohle místo bylo důkazem, že jsem zpátky. Že tohle je Gallirea. "Jsem zpátky," pronesl jsem tichým hlasem - přeci jen jsem si byl vědom toho, že mluvím jen sám se sebou. Pomalu jsem se přiblížil k vodnímu toku, jako by ho snad rychlejší pohyb měl vyděsit. Jako by se měl při prudším pohybu rozplynout, zmizet. V duchu jsem zabědoval. Však jsem věděl, že je to skutečné, ale proč... proč to riskovat.
Voda mě teď obklopovala shora i zespoda. Stál jsem na břehu a shlížel do vlnící se řeky, na které se kroutil můj odraz. Zvláštní. Nedovedl bych spočítat, kolikrát jsem si tenhle moment vybavoval. Kolikrát jsem se tohoto okamžiku obával. Až budu zase zpátky. Co všechno se stane. Představoval jsem si jen to nejhorší a při tom... tohle bylo docela poklidné. Krásné. Ano, krásné.
Zůstal jsem tam postávat a krčil jsem se nad odrazem ve vlnách. Nebo jsem možná už ten odraz ani nevnímal. Už jsem nesledoval sebe, ale řeku jako takovou.
Bylo krásné být zpátky.

// Východní úkryt (přes Kierb)

Řekl jsem si sice žádné kopce, ale to se v tak nerovném terénu jen těžko splňuje. Navíc jsem se vrátil k té řece a tentokrát ji následoval opačným směrem. Déšť se ukázal být nejen příjemným společníkem, ale i užitečným. Přes padající kapky se asi zdejším komárům nechtělo příliš manévrovat a raději zalezli. Najednou byla moje procházka o to příjemnější.
A zmáčený kožich? Však on zase uschne.
Nedovedl jsem si vysvětlit, proč se kolem té řeky tak motám. Mohl jsem vyrazit úplně jiným směrem. Byl jsem si docela jistý, že na druhou stranu bych došel až za Smrtí, pokud se tedy už nepřestěhovala. Něco mi ale říkalo, že to nehrozí. Ale ne, já byl zase tady. Řeku též z obou stran obklopovaly lesy a mě najednou... nebylo tak příjemné se tu potulovat jako před chvíli. Tohle místo jsem znal, určitě jsem ho znal. Jenomže jsem si nemohl vzpomenout.
Raději jsem zase jednou opustil koryto řeky a zmizel mezi stromy. Cesta tu nebyla nic moc - spíš nic, než moc. Kámen co kámen, sem tam vykukovala skála, o rovném terénu se mi mohlo jenom zdát. Zatím jsem se udržel na nohou. Mohlo to být horší. Přesto jsem doufal, že brzy dojdu do lepších podmínek. Neměl bych to s tím horolezectvím, ani skálolezectvím přehánět.

// Kaskády (přes Vřesový palouk)

Táhle jsem zívl a zamrkal, abych se rozkoukal. Probudil jsem se a rozhlédl se kolem. Co asi změnilo za tu chvilku strávenou v ničím nerušeném limbu? Nic, jak se zdálo. Netopýři stále vesele viseli z vršku jeskyně a opodál dál spali ty dvě vlčice. A samozřejmě, jak jsem předpokládal, já se probudil v celku a nezraněn. Hm, kdo by se starého vlka bál, zanotoval jsem si úsměvně a jal se opatrně zvednout. I za tu chvilku jsem si stihl přeležet tlapy, tak jsem je teď musel řádně jak se patří protáhnout, než je zase na celý zbytek dne zaúkoluji.
Vykoukl jsem z úkrytu. Byl den, ale deštivý. Slunce se stydlivě schovávalo za mraky. Zvažoval jsem, jestli ještě nepobýt tady v suchu, ale proč? V mém věku už jsem neměl času nazbyt na nějaké lelkování a tenhle malý deštíček mě přeci nezastraší. Navíc jsem déšť měl rád. Déšť. Vodu. Mohl jsem si tak tajně představovat, že je tu se mnou, i když to byl jen dávný sen starého blázna. Tohle vědomí mě ovšem nikdy od té bláhové myšlenky neodvedlo.
"Dneska asi žádné hory," usmyslel jsem si, než jsem opustil úkryt a vydal se dál, kam mě paměť vedla. Třeba najdu další místa tak stejná a neměnná, jako bylo tohle.

// Východní hvozd (přes Kierb)

// Orlí dráp (přes Kierb)

Řeku jsem našel velice snadno - jdete prostě dolů a dolů a dolů, dokud už nejste tak moc dole, že tam teče voda - a jal se následovat její proud. Nebyl jsem tu ale sám, kolem mě poletovala celá armáda drobných škůdců, co mi otravně bručeli kolem hlavy. Nemusíme si nic nalhávat, dlouho jsem to u té řeky nevydržel. Zvlášť, když jsem opodál zahlédl konečně něco, co jsem s jistotou mohl říct, že poznávám. "Ta sopka..." a vydal jsem se k ní.
Ano, přesně jak jsem si pamatoval. Sopka a les kolem ní. A pro ty pozorné skrývá tohle místo ještě něco lepšího. Úkryt. Zaplavila mě vlna nostalgie. Nebo spíš mě jen tak lehce omývala, jak jsem kráčel k obřímu kamennému otvoru. Tohle místo se jako zázrakem vůbec nezměnilo. Pamatoval jsem si ho přesně takové. Zdálo se, že má paměť je zdaleka nejlepší, když je unavená. Znovu jsem se nad tou představou pousmál a těšil se, až si na chvíli budu moci odpočinout.
Dalo by se říct, že mé plány lehce narušila přítomnost jiných vlků. Nebyl jsem překvapený. Tohle místo nabízelo suché útočiště, ale že by bylo zrovna schované a tajné, to se dalo říct jen stěží. Věnoval jsem přítomným vlkům - vlčicím - krátký pohled. Vypadali, že sem také přišli za příslibem klidného odpočinku. Nechal jsem je být a odebral se na druhou stranu jeskyně, kde jsem se pomalu poskládal na zem. Ani přítomnost cizinců mě neodradila od mé původní myšlenky dát si tu dvacet. Dovolte mi se podělit o jednu z výhod stáří: Nikdo vás nepovažuje za hrozbu. Většině vlkům už ani za vrčení nestojíte. Nečekal bych, že teď by to bylo jiné.
Zůstal jsem ještě chvíli bdělí a pozoroval stěny jeskyně, jako bych v nich chtěl číst, co se za ta uplynulá léta stalo, o co všechno jsem přišel. Jenomže vlci neumí číst a jeskyně nejsou knihy. Zabloudil jsem očima vysoko ke stropu, ze kterého nehybně viseli další zdejší nájemníci, kteří se ukrývali před denním světlem. Pár takových jsem také doma míval. Třeba jsou to ti samí a sledovali mě až sem? To se nikdy nedozvím.
Zívl jsem. Dlouhé putování a zdolávání jednoho kopce za druhým mě bezesporu vyčerpali. Nejvyšší čas dát svým svalům a kostem trochu pohov...

// Kopce Tary (přes Ještěrčí lučinu)

Přiznám se, že netuším, co mě to najednou popadlo, ale v jednu chvíli jsem zdolal jedny kopce a v té druhé jsem se přistihl, jak lezu po další hoře. Ale jak jsem říkal, tahle byla zvláštní, známá, a tak jsem k ní chtěl být ještě blíž. Pozorovat ji z blízka, ne-li přímo na ní! Ale jak jsem tak stoupal po strmějším a strmějším terénu, začínalo mi docházet, že tady jsem své síly skutečně přecenil. Toužebně jsem vzhlédl kam pokračovala kamenná stěna a kolem mě se prohnal vítr a také uháněl tím směrem. "Dnes už ne," špitnul jsem tiše, "dnes tě tam nemůžu doprovázet." Nechal jsem vítr, ať si výhled užívá pro jednou sám a já se rozhlédl, jestli přeci něco málo neuvidím alespoň skulinkou mezi větvemi borovic. Ani ta trochu totiž nebyla k zahození.
Kochal jsem se výhledem na krajinu, o níž jsem se snažil přesvědčit, že ji znám. Měl jsem ale skutečné trable tomu uvěřit. "Je to už tak dlouho, proč bych se měl divit," zavrtěl jsem smířeně hlavou a začal sestupovat dolů. Mezi stromy jsem zahlédl řeku a byl jsem připravený ji na nějakou dobu pasovat na svého průvodce. Kolem řeky je vždycky život.

// Východní úkryt (přes Kierb)

// Severní hvozd (přes Vřesoviště)

Prošel jsem přes pole plné vřesu, které nebylo tak lehké zdolat, jak jsem si myslel. A co jsi si vůbec myslel? Zvykej si, už to bude jenom těžší, připomněl jsem si, ale nenechal se tím faktem zarmoutit. Naopak, na po tlamě se mi rozlil nepatrný úsměv, docela mě to pomyšlení pobavilo. Léta se procházím v horách a teď by mě pokořilo pár vřesových keříků? To by panečku vydalo na minimálně zábavnou historku. Usmál jsem se a otočil kupředu, kde na mě vybafnul pěkný kopec vzhůru. "Podívejme, historka ještě nekončí."
Mysleli byste si, že si starý vlk jako já řekne, že se mu škrábání do nějakých kopců nevyplatí, však k čemu to je. No, mýlil byste se, kopce a hory byly i na stará kolena moje oblíbená místa. Když jsem teď opustil svou jeskyni ve výškách, byl jsem za každý náhodný výstup, který mi terén připravil do cesty, rád. Kdepak to nějak obcházet, jen hezky nahoru. Na lenošení v nížinách budu mít dost času, až budu zakopaný někde pod drnem.
A tak jsem začal stoupat a musím říct, bylo to o dost snazší, než prodírání se tím houštím vřesu a keřů. Navíc mi tu každou chvíli neuvízla tlapa v nějaké díře, i když terén to taky nebyl jeden z nejrovnějších a neúhlednějších.
Znáte to - když se bavíte, čas plyne rychleji. A tak se najednou stalo, že jsem byl nahoře a naskytl se mi příjemný výhled do krajiny. Věčná odměna pro všechny, kteří nebyli líní si pro ni vylézt. Vítr tu foukal docela silný a opíral se mi do boků. Ach, jak moc mi tohle chybělo. Pod kopci jsem se snažil dál rozpoznávat krajinu, ale asi jsem si přeci jen něco nalhával a moje paměť nebyla tak dobrá, jako dřív. Ani tady jsem kus světa nepoznával. Za to s výskytem vlků už to bylo o něco lepší. Musím být blízko. Přímo přede mnou jsem spatřil ohromnou vykukující horu. Konečně něco povědomého.
Zdvihl jsem čenich k obloze a dlouze, táhle zavyl, snad té hoře na pozdrav. Staří známý, to jsme byly. Musela to být ona, jedna z těch, co jsem pozoroval až od své skrýše, zbaběle zalezlý někde za horizontem... svěsil jsem hlavu, ale nesmutněl. Nebylo radostné pomyšlení na to, jaký jsem býval, ale teď jsem byl tady. Abych to napravil. A to jsem měl v plánu také udělat.

// Orlí dráp (přes ještěrky)

// někde pryč ale ne zase tak daleko

Kráčel jsem v poklidu lesem. Neměl jsem kam spěchat, mě už nic neuteče. A tak jsem jen šel a šel a doufal, že dojdu tam, kam potřebuji. Co udělám, až tam skutečně dorazím? To jsem sám moc dobře ještě nevěděl a rozhodl jsem se si tím nezatěžovat svou mysl. Trápil jsem se až příliš dlouho a nevedlo to k žádnému řešení tak třeba, snad, až ta chvíle skutečně nastane, budu zkrátka vědět, co s tím. A všechno dobře dopadne.
Hlubokým nádechem jsem nasál chladný podzimní vzduch. Myšlenka na poklidný návrat byla skutečně něco krásného. Hned jsem cítil, jak mě nový přísun kyslíku zahřál po celém těle. Spolu s ním mi do čumáku přistálo několik pachů a jen málo z nich patřilo vlkům. Když už, byli stejně docela vyváté. Vlčí noha sem již nějakou dobu nevkročila. Letmo jsem si prohlížel stromy, které jsem míjel, jako bych je měl každou chvíli rozpoznat. Nestalo se.
Musím být ještě pořád docela daleko. Takový pěkný les a úplně opuštěný. Nepozastavil jsem se a pokračoval v cestě. Nenechal jsem se starými pachy odvést od svého daného směru. Sám jsem dobře věděl, kudy musím jít dál. Nebo jsem si to alespoň myslel, ale ona se pravda brzy ukáže. Již brzy.
Jinak naprosté ticho, které panovalo po celém lese, rozřízlo divoké zakrákání a ptačí řev. Užíval jsem si poklidné podmínky, takže mě tato náhlá změna překvapila natolik, až jsem sebou škubnul a donutil se ohlédnout ve snaze najít viníka, který za ten skřehot může. Nejspíš nebyl sám, ve větvích se muselo dohadovat celé hejno podle toho randálu, co najednou nadělali. Znělo to jako divoká hádka. O čem se hádají? Proč? Ptáci, prostě ptáci. Ti se nikdy neuměli dohodnout v klidu. Nechal jsem je napospas jejich nekulturním projevům a s potěšením uvítal hranici lesa, která mě nyní dělila od rozlehlé louky pokryté bohatými vřesovými keříky.

// Kopce Tary (přes Vřesoviště)

Predral som sa posledným hustým kroviskom, které mi skrížilo cestu a vyplivlo ma na docela malú, za to preslnenů mýtinku. Po dlhom cestovaním lesom som bol za trochu priestoru a slnka vďačný. Vstúpil som na lúku a vyplašil z nej hejno jarabíc. Bolo jich tak šesť, možno sedem, neviem. Nepočítal som je ani som sa za nimi nevrhol. Nemal som hlad ani chuť loviť. Bol som iba rád, že to bolo to jediné, na čo som tu natrafil. Alebo nie?
Postával som uprostred priestranstva, mlčky, keď som počul akýsi šramot v nedalekom kroví. Bolo to až príliš hlasité, aby to boly tie vtáci. Nenechal som sa vyviest z klidu a jen tiše zavetril. A to už bolo zvláštne, lebo som nič necítil. Alespoň nie nič neobvyklého. Vlhkosť sa držala ve vzduchu a aj ten pach vtákov tu bol, no nič ďalšie o sebe nedalo vedieť.
"Kto je tam?" Keďže čuch nezabrál, musela prísť na řadu slova. Otočil som sa a v húštine zbadal dve lesklá očka. Pozorovali ma a ja je porozoval nazpeť. "Viem, že tu si. Přeco sa skrývaš?" Kroví zašustilo, ale ani hláska z neho nevyšla. Oči ma stále pozorovali. Nevypadali nebezpečne, skor zvedavo a možno i trochu vystrašene. To sa mi potvrdilo, keď som chcel prísť ku kroví bližšie. Tvor v ňom zapišťal a ziarivá očka zmizla aj s ním. Znovu som zavetril. Stále nič a predsa som nebol až tak starý hlupák, abych si toto nevymýšlal. Nie, to nie, bol som eště dostatočne pri smysloch.
Zmizol som z mýtinky a o chvílu sa vrátil s uloveným vtákom v tlame. Nič som nepočul ani znovu nezbadal tie oči v húští a přesto som vtáka položil priamo pred něj v priatelskom gestu. Krátky okamih som vyčkával, než som sa narovnal a rozhodol sa pokračovať ve své cestě. Už som skoro zmizol opeť v lese, keď sa ozvalo šustanie. Ohledol som sa. Vetve kríku se pohybovaly a úlovok bol preč.
Posledný pokus. Zavetřil som. Nič. Zvláštné, pomyslol som si. Ale ať už to bolo čo bolo, zjevne to malo hlad. Bol som spokojený, že si za svoji svačinku vybralo to niečo tu jarabíci a nie ma. Treba by som mu mohol lepšie pomoci, keby sa ma tol'ko nebál, no aj táto drobnosť mi nechávala pokoj na duši, se ktorým som sa mohol vydať dalej. Eště ma čekala dlhá cesta a nepochyboval som, že bude pretkaná mnohými takými prekvapienami a záhadami...

// omlouvám se za tento příšerný nekulturní zážitek komukoliv, kdo je odsouzen to číst xD