Gallirea - Příspěvky uživatele

Prozatím jsem doobdivoval krásu toho místa a soustředil se na Baghý. Její prostá odpověď na mou otázku způsobila, že jsem na ni chvilku přitrouble zíral, než jsem se rozesmál. Ukázalo se, že je tohle také její premiéra v návštěvě těchto úchvatných a rafinovaně ukrytých prostor. Náhoda. Legrační náhoda.
A najednou se z ničeho nic kolem mě zvedl vítr. Nebyl přirozený. Žádný přirozený vítr vám s takovou důkladností nenačechrá kožich a nezahřeje. Zvlášť někde v jeskyni uprostřed podzimu. Ale já jsem to také nebyl. Mrkl jsem podezíravě na vlčici, která si spokojeně hověla ve svém již suchém kožíšku opodál. "Děkuji," hlesl jsem k ní a vděčně se pousmál.
Padla otázka, které jsem se nemohl vyhnout a nebyl jsem natolik naivní, abych v to alespoň doufal. "Ne, to je dobrý," zavrtěl jsem hlavou, abych vlčici ujistil, že je její otázku přijímám v pohodě. "Ty jsi mi o sobě pověděla. Je jenom fér, abych se taky podělil..." i když jsem asi nezněl tak rozhodně, jak jsem doufal. "Alespoň si v tom udělám trochu pořádek, než to budu muset líčit Sigymu." Nepříjemně jsem se zavrtěl, protože na tento rozhovor s žíhaným vlčkem jsem se skutečně netěšil, ale třeba by mi právě v tom mohla teď Baghý pomoci. Povzdychl jsem si a konečně se také posadil.
"Popravdě to není moc zábavný ani dobrodružný příběh," upozornil jsem svou společnici hned na začátku. "Opustil jsem Gallireu... no bude to už pěkných pár zim. A od té doby jsem se toulal. Křižoval světem sem a tam a hledal..." odmlčel jsem se. Musím to zmiňovat? No už jsem to nakousl. "Hledal jsem svého bratra a sestru. A také Ariu." Zadíval jsem se zkoumavě na Baghý. Došlo mi, že možná nebude vědět, proč v tom takovou důležitou roli hrála zrovna zrzavá vlčice. Přeci jen zmizela ještě předtím, než jsme se s Ariou dali dohromady. "Nevyšlo to tak, jak jsem plánoval. Strávil jsem na cestách dost času a stejně jsem nikoho z nich nenašel. A mé kroky mě zavedly zpátky k tomuhle kraji." Znovu jsem ztišil hlas a přemýšlel, jestli to tím zakončit přesto, že to ještě zdaleka konec nebyl. Zbytek historky ale líčil mé zbabělé já v tom nejjasnějším světle a tak mi zabralo hodnou chvíli, než jsem se opět chopil slova. "Ale já se nevrátil. Bylo tu něco co... no... nemohl jsem. Nemohl jsem se přimět sem zase vstoupit a tak... žil jsem v horách, v jeskyni na východ odsud." Chtěl jsem se ohlédnout tím směrem, než jsem si uvědomil, že uvnitř jeskyní stejně nic neuvidíme. "Za dobrého počasí jsem z ní dohlédl až na nejvyšší Gallirejské vršky. Bylo to moc pěkné místo. Poslední zima byla ale náročná a... vysilující. Spíš jsem měl štěstí. Došlo mi, že příště to může být ještě horší a pustá jeskyně na vrcholku hor možná přestala být pro stárnoucího vlka vhodným útočištěm. Za to o jednom takovém docela ideálním místě jsem věděl a nebylo zrovna daleko." Mluvil jsem možná lehce záhadně, ale oba jsme museli vědět, o jakém ideálním kraji je řeč. "Takže jsem se přemluvil a řekl si, že jestli se mi začínají poslední zimy sčítat, měl bych alespoň odejít s čistým kožichem. Vyřešit staré záležitosti. A přestat se schovávat." To poslední jsem jen tak polohlasně zamumlal. "A tak jsem tu, to je můj příběh. Snad tě příliš nenudil, ale varoval jsem tě, že to není nic speciálního," pohodil jsem ocasem a dál něco vykládal, jako bych se snažil zamluvit všechno, co jsem ze sebe právě vyklopil. Mohlo se zdát, že mi to šlo hladce, uvnitř se mi ale svíraly snad všechny vnitřnosti a celým tělem mi probíjel zkoprnělý pocit, který jako by mě proměnil v kámen. Nemohl jsem se třást, protože jsem se nemohl pohnout. Až na ocas. Ocas fungoval. A tak jsem jím v nervózních intervalech švihal ze strany na stranu a ani jsem si to neuvědomoval.

// Kaskády (přes Vyhlídku)

Stoupal jsem trpělivě s Baghý a při tom poslouchal, jak vyjmenovávala pár vlků, zmínila několik jmen a událostí. Mlčky jsem pokyvoval hlavou - ono mi nic jiného nezbývalo. Sám jsem k tomu neměl již co dodat a navíc zrovna v tomhle krátkém sletu na mě vychrlila vlčice dost informací naráz. Styx. Cesta. Léto. Jaro. Nori. Na svůj věk jsem si nemohl stěžovat na paměť, ale silně jsem pochyboval, že si za chvíli ty jména budu ještě pamatovat. Zůstal jsem u němého přitakávání - to aby Baghý věděla, že nemluví do prázdna - a rozhlížel se při tom do kraje, než jsme začali sházet do nějakého údolí. Mohl jsem upřímně říct, že jsem netušil, kde jsme, ale věřil jsem, že má společnice to ví.
Pod plánu jsem svou otázkou Baghý zaskočil, ale i když jsem tím jen chtěl pobavit, vlčice už se vrhla do vysvětlování, jak to s tím zapomínám vlastně bylo. Nečekané, zvídavě jsem natáčel hlavu, protože jsem se přistihl, že chci vědět víc. Padlo několik dalších jmen - tentokrát až bolestivě známých - a já se musel snažit, abych se na jejich přítomnost ve vzduchu příliš nezaměřoval. Nechal jsem je proplout kolem a doufal, že se nezastaví a hned zase zmizí. Jenomže za jmény následovala smečka a pak... i něco veselejšího. Zrovna jsem se nadechoval, abych upustil nějakou poznámku ke dvojčatům z Klímu, když jsme stanuli před vstupem do jakési ohromné jeskyně. Poznámka mi zůstala viset na jazyku a já ji s dalším fascinovaným pohledem spolkl.
Postával jsem stále na dešti a obdivoval ten zjev zvenčí. Už odtud to vypadalo dechberoucně a to jsem ještě netušil, jak ohromné je to uvnitř. "Páni," unikl mi uznalý úžas, zatímco jsem se konečně jal vystoupit z deště. "Tak tohle místo vidím poprvé." Mimoděk jsem se oklepal, než jsem došel blíž k Baghý - přeci na ni nebudu cákat. Pozorně jsem pohledem studoval krápníky visící ze stropu a třpytící se kapky vody líně stékající po jejich hranách. "Není možné, aby to tu bylo celé ty roky a já o tom nevěděl. Asi jsem málo Gallireu prochodil a ošidil se o takové místo..." Sklouzl jsem pohledem k vlčici. Věděla moc dobře, kam nás vede. "Jak si to tu objevila?" zajímal jsem se, protože to nevypadalo zrovna na běžnou zastávku na vlčí stezce.

Objetí mělo přesně ten efekt, ve který jsem doufal. Bylo to skoro jako kouzlo, ale nebyla v tom žádná magie. Jen někdy byl jeden čin víc, než tisíc slov. Vlčice byla jako mávnutím kouzelného proutku značně otevřenější a dala se do vypravování. To jsem nečekal, ale jak jsem slíbil, plnil jsem svoji roli vzorného posluchače na jedničku a snažil se u toho nedat příliš znát mé znepokojení. Poslední zima? Zhoršení zdraví? Co to povídá? Těžko se takový strastiplný příběh poslouchá z úst vlčice, která tu právě stojí před vámi. Mladá. Zdravá. Plná života. Ale to byla jen moc tohoto kraje - zahrával si s tím, co se zdálo a nezdálo být skutečné - a tak jsem ani na okamžik o jejích slovech nepochyboval.
"To nic," zavrtěl jsem hlavou, když se vlčice začala omlouvat, "rád slyším, že to tvé vyprávění má dobrý konec." Konec hlavně proto, že v ničem víc nemohla Baghý pokračovat, neboť jsme byli vyrušeni dvojicí šedých cizinek. "Ty je znáš?" broukl jsem ke své hnědé společnici, jelikož se mi zdálo, že jsem od ní zaslechl něco jako jméno. Na známé se nechovali moc přátelsky.
"To zní jako plán," odsouhlasil jsem Baghý a kvapně se ocitl po jejím boku - nebo spíš za ní - abychom mohli odejít. Následoval jsem ji vzhůru po vychozené cestičce, po které odešel před námi žíhaný vlček. Stoupání pro mě nepředstavovalo takový problém, jako by asi leckterý vlk mohl očekávat. Byl jsem na lezení do kopců zvyklý.
Nechtěl jsem jít celou cestu v tichosti, pro to jsme tu přeci nemuseli být dva, a tak jsem si po nějaké chvíli nápadně odkašlal, abych získal pozornost Baghý. "Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že i po ztrátách paměti si stále pamatuješ zrovna mě. Mám to brát jako kompliment?" hlesl jsem hravým hlasem a nevinně se pousmál. Řekl jsem si, že je na čase prolomit tu drsnost vážné atmosféry, co se tu kolem nás nakumulovala. Život je moc krátký na to, abyste byli moc dlouho rozmrzelý.

// Zrcadlové jeskyně (přes Vyhlídku)

Vlčice byla stále nesvá a já byl na pochybách, zda to bylo mnou, či něčím, co jsem řekl, nebo snad jen tím neúnavným deštěm, kterému nebylo konce. Možná jsem ji měl nechat skutečně být, odejít sám a ulehčit jí celou situaci. Pak by měla čas pro sebe. Konec konců, to přesně podle svých slov původně plánovala, než jsme se tu takhle náhodou střetli.
Hlava mi zlehka klesla ke straně, když mimoděk zmínila, že nejsem tak docela jediný, kdo tu dlouho nebyl. Tázavě jsem zamrkal, kampak tím asi mířila? No tak Baghý, mě to můžeš říct - prozrazoval můj pohled, i když tlama zůstala zavřená. Nenaléhal jsem na diskuzi a dával vlčici čas, aby sama nejprve našla ta správná slova. Ta však zavrtěla hlavou.
"Abych pravdu řekl, nemám žádný pořádný plán. Chtěl jsem dojít zpátky - a jsem tady. Co se stane dál je v tlapkách osudu, ale," zdvihl jsem čumák k zatažené obloze a nechal si pár dešťových kapek napadat do tváře, "nezlobil bych se za nějaký přístřešek, než se počasí trochu umoudří, co myslíš? Vím o velkém úkrytu na severu, ale třeba bys věděla o něčem bližším?" tázal jsem se své tiché společnice. Nebyl jsem citlivka, kterému by vadila nějaká přeháňka, ale čeho bylo moc... navíc jsem se ve svých letech už nemohl jen tak vydávat rozmarům počasí na pospas.
Atmosféra se změnila. Stačilo k tomu jediné slůvko, které vyklouzlo Baghý z tlamy. Nastražil jsem uši. Věděl jsem, že ať se vlčice chystá říct cokoliv, je to pro ni důležité. Oh. Najednou to všechno dávalo smysl. Přeměřil jsem si vlčici pohledem. Opravdu ji to tížilo. Beze slov jsem udělal pár kroků k ní a hlavou ji objal tak, jako mě předtím objal Sigy. Nevěděl jsem, jak moc to potřebuji a mrzelo mě, že mi dřív nedošlo, jak moc to potřebovala Baghý. Jednoduché gesto. Tiché ujištění. Nezlobím se.
Odtáhl jsem se. "Každý jsme asi stihli udělat za život něco, na co nejsme zrovna pyšní, vím o tom své," mrkl jsem pohledem do strany, než jsem vrátil zpátky k vlčici. "A ať se tenkrát stalo cokoliv... už na tom nesejde. Já jsem jenom opravdu rád, že jsem tu nakonec na tebe znovu narazil i po tolika zimách. Nebudu lhát, v tohle setkání už jsem ani nedoufal," hlesl jsem přátelsky a lehce se povzbudivě pousmál. "Nemusíš mluvit o tom, co se stalo. Pokud bys ale někdy přeci chtěla, jistě budu někde poblíž a rád si to vyslechnu." Chtěl jsem jí dát času. Tolik času, kolik sama potřebovala, protože teď už jsem to konečně chápal a přesně věděl, čím si asi prochází.
Najednou jsem zaměřil svůj pohled kamsi za hnědou vlčici. Zamžoural jsem a tělo automaticky reagovalo na znepokojení zpevněním postoje. Kousek od nás jsem nejen slyšel, ale i viděl dvě vlčice. Jedna už skoro mizela, zatímco jsem si byl docela jistý, že druhá chraptivě vrčela naším směrem. Udělal jsem krok stranou, aby Baghý netvořila štít mezi mnou a tou podrážděnou vlčicí. Nevrčel jsem, ale doslova jsem ji svíral pohledem. Nebyl jsem sto odhadnout, co ta šedá plánuje, ale nehodlal jsem se tím nechat zcela překvapit. K ničemu nakonec nedošlo, neznámá vlčice z ničeho nic zvala do zaječích. A jak uháněla.
Narovnal jsem se a tiše si pro sebe zamyšleně zamručel. "Asi bychom se vážně měli při nejmenším přemístit. Vypadá to, že někdo tu není nadšený z naší přítomnosti," mrskl jsem napjatě ocasem a otočil se k vlčici. Nějaké přístřeší by teď mohlo zamezit i takovým nepříjemným setkáním.

Počet bodů: 18
Směna: 10 bodů za 8 křišťálů, 8 bodů za 60 oblázků
Navíc: nada

Se zveřejněním děl nemám problém.

Sigy by očividně rád nejen povídal, ale také se dozvěděl něco víc ode mě. Byl jsem mu vděčný, že to ze mě nepáčil hned tady a teď. Pořád ten stejný Sigy. Přikývl jsem. "To bych určitě měl." A taky to udělám. Jednou. Všechno mu povím. Jestli si někdo zaslouží vysvětlení, byl to on. A také pár dalších, při vzpomínce na než se mi svírala hruď.
S Baghý jakoby se začali přetahovat o to, kdo odejde první. Bylo to... zvláštní. Sledoval jsem, jak se vzdaluje. Zdálo se mi to, nebo tak divně pajdal vzhůru do kopců? "Najdu si tě. Slibuji," přislíbil jsem žíhanému vlčkovi a jelikož jsem nerozhazoval nikdy plané sliby kolem sebe, uvědomoval jsem si, že teď to musím splnit. Už nezmizím. Slibuji.
Odvrátil jsem se k vlčici, která se původně také měla k odchodu. "Nerad bych zdržoval ani jednoho z vás," promluvil jsem k ní. "Určitě máte své smečkové povinnosti nebo... nebo něco jiného. Nemám právo si nárokovat něcí společnost po tak dlouhé době, co jsem byl pryč." To byla pravda. Pokud vlčice někam musela jít, nemínil jsem ji zdržovat, i když jsem byl za její společnost rád. Bylo to lehčí. Lehčí než se Sigym, u které jsem se zdráhal a obtížně vybíral slova. S Baghý jsem nepociťoval tu tíživou vinu v zádech. "Ale možná bych tě mohl doprovodit, pokud někam míříš? Tedy pokud by ti nevadilo se tahat se staroušem," usmál jsem se. "Rád bych slyšel něco o těch zážitcích, co Sigy zmiňoval."

"Pravda nedá se říct, že bych se zrovna nudil," potvrdil jsem Sigyho slova a pousmál se na jmenovanou vlčici. I s ní si budeme muset najít čas na převyprávění všech těch zážitků. Byl jsem zvědavý, co celá ta léta dělala a taky mi stále vrtal hlavou ten vzhled. Vážně bych přísahal, že vypadá trošinku jinak. Pak ale žíhaný vlček opět uhodil na citlivé téma a já cítil, jak se mi úzkostně stáhla hruď. Narvinijská smečka... to dává smysl. Scar... nechal jsem ji v tom úplně samotnou. Zadíval jsem se do Sigyho zlatých očí, jako bych nevěděl, co mu na to říct. Bylo to bolestivé téma - Narvinij a všechno po něm - ale věděl jsem, že úplně se tomu rozhovoru vyhnout nemůžu a ani bych neměl. Mohl jsem... můžu si za to sám. Nemůžu se tomu vyhýbat věčně. Přikývl jsem. "Rád si to všechno jednou poslechnu." Zmínil se i o Borůvkové smečce a mě se rozsvítilo. Znával jsem ji a několik vlků z ní. Bylo dobré vědět, že některé věci se nezměnili. Bylo dobré vědět, že Sigy si i přes všechna má hloupá rozhodnutí našel svoje místo. Mrknul jsem na Baghý, když ji znovu adresoval. Heh, "madam"? pousmála jsem se v duchu a věnoval ji vědoucí pohled. Byli spolu ve smečce, jsou spolu tady a jak o ní Sigy mluvil... asi jsem si to lehce mylně vyložil.
Vlčice ale vypadal zamlkle. Vzhled nebylo to jediné, co jsem si u ní pamatoval trochu jinak a jistě, za ta léta se vlci změní, ale tohle mi přišlo podezřelé. Držela se zpátky, tím jsem si byl jistý. Ale proč? Vřele jsem se usmál, když mi oplatila kompliment. "Ale kde že," prohodil jsem pobaveně, "my staříci moc dobře víme, jak na tom jsme. Nemusíš lichotit mým šedinám. I když-" naklonil jsem hlavu, jako bych si snažil prohlédnou sám sebe - "nevypadám s nimi úplně nejhůř, to uznávám." Zasmál jsem se a doufal, že tím trochu odlehčím i Baghý. Chtěl jsem jí ukázat, že se nic nestalo a nemusí se zdráhat, ať už jí k tomu vede cokoliv. Však bylo veselé, že nás osud zase svedl dohromady, tak nač se zrovna teď čímkoliv trápit?
Byla to docela ironie. Kdybych si jen uvědomoval, že Baghý se teď nechávala zžírat stejnými pocity, kterým jsem v případě Sigyho čelil já sám...

Žíhaný vlček přede mnou se celý tetelil a zmítal. Připomínal mi vlče. To malé vlčátko, kterým před dávnou a ještě dávnější dobou byl a já ho teď viděl tady a nezáleželo na tom, že se mi hravě výškou vyrovná. Pořád to bylo to vlče. Pořád to byl Sigy. Byl jsem rád, že jsem dokázal zabránit slzám, aby mi samým dojetím nevyhrkly do očí. Do teď jsem netušil, jak moc mi tenhle vlček chyběl. Pak mě Sigy objal a ve mě se něco zlomilo. Nezlobí se, uvědomil jsem si. Nebo se k té zlobě ze šoku ještě nedostal. Tak jako tak, můj strach se zdál být zbytečný. Přesto jsem si dával pozor na to, co říkám a zůstával obezřetný. Nechtěl jsem... nechtěl jsem tuhle chvíli pokazit.
"Byl jsem..." začal jsem a uhnul pohledem stranou. Jistě, že jsem mu dlužil vysvětlení, a ne jenom jemu. Ale věděl jsem, že o tom nebude jednoduché mluvit a i kdybych to zvládl, nemohl jsem se mu při tom dívat do očí. "...daleko za hranicemi Gallirei. Dlouho." To byla hloupost. Sigy určitě věděl, jak dlouho jsem byl pryč, nemusel jsem to zdůrazňovat. Na hlubší vysvětlování jsem se nezmohl. "Mrzí mě, že jsem vás tu takhle nechal." Opustil. "Ale rád vidím, že se ti dobře daří. Daří se ti dobře, že ano?" Bylo snazší stočit konverzaci k němu. Navíc jsem to opravdu chtěl vědět. Chtěl jsem to slyšet přímo od něj, i když to na pohled vypadalo, že prosperuje. Zase mě to zabolelo. Byl jsem upřímně rád, že je mu dobře, ale hněval jsem se sám na sebe, že jsem nebyl u toho. Že jsem tu nebyl pro něj, abych mu pomohl.
Hnědá vlčice o sobě dala taktně znát a mě v ten okamžik došlo, že tu nejsme sami. To bylo ode mne nezdvořilé a navíc jsem si vzpomněl, že i můj pozdrav byl prvně přerušen. "Omlouvám se, my jsme se vlastně ještě nepředstavili. Těší mě, já jsem- Baghý?" Vlčice mě naprosto zaskočila. "Ta Baghý?" zopakoval jsem, jako bych jich znal snad tucet. Zůstal jsem na ni koukat a pokoušel jsem si spojit mé rozmazané vzpomínky s obrazem vlčice přede mnou. Nevylučuji, že mi při tom nesklouzla hlava mírně do strany. "Vážně... skoro bych tě nepoznal! Tedy, co to povídám, vážně jsem tě nepoznal, promiň," zajíkal jsem se. "Zvláštní. Pamatuji si tě... jinak." Starší - ale to bych samozřejmě s ohledem na všechnu etiku, co je mi svatá, nemohl říct nahlas. "Vypadáš dobře," prohodil jsem s milým úsměvem, aby si nemyslela něco špatného, a prohlédl si oba dva přítomné. Jaká to byla zvláštní náhoda, že jsme se tu všichni takhle sešli.

Nebylo mi souzeno užívat si samotu a ticho o moc déle - však toho už jsem si také užil dost. Kdybych v tom chtěl pokračovat, proč bych lezl do kraje, o kterém jsem věděl, že přímo přetéká vlčími dušemi? Ne, dříve či později jsem počítal s nějakým vyrušením. Ale tohle? Tohle bych rozhodně nepředpokládal.
Sklonil jsem se a napil se z řeky, když jsem zaslechl pomalé kroky. Blížily se ke mě, opravdu opatrně až to bylo podezřelé. Není tak divu, že jsem musel zkrátka odvrátit pohled, abych zjistil, co se mi děje za zády. A tak se stalo, že jsem zůstal koukat na mladou vlčici stojící opodál. Také mě pozorovala takovým zvláštním pohledem. Co se jí asi honilo hlavou? Nevypadala, že by se bála, ale přesto mi přišla taková... zmatená.
"Zdra-" chtěl jsem pozdravit, abych zjistil, co za jejím pohledem vězí, ale nebyla mi dáno dokončit slovo. Přerušil mě křik - to snad někdo volal mé jméno nebo se mi to zdálo? - a pak rachot, jako by se někdo kutálel přímo k nám. Doširoka jsem rozevřel oči pozorujíc vlka valícího se z kamenné cestičky a ještě o něco víc je vykulil hned, jak mi hlavou prolítlo, co za vlka to vlastně je. Došlo mi to chvilku před tím, než jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Konečně jsem si spojil ten pach.
Seděl tu přede mnou a já z něj nemohl spustit oči. Musel jsem ale vypadat spíš, jako když vidím ducha, než starého přítele. "Si... Sigy?" uniklo mi z tlamy nejistě a já se nakrátko ohlédl po vlčici, jako bych si nebyl jistý, jestli je to skutečné a ona mi to mohla potvrdit. Ale co, třeba se mi zdáli oba. Zase jsem zamrkal na žíhaného vlčka a prohluboval dál ticho, které se mezi námi rozprostíralo. Nevěděl jsem, co mám říct. Netušil jsem, co dělat. Nic mi v tuhle chvíli nepřipadalo správné. Něco v hloubi duše mi radilo utíkej! - ale já stál na místě bez hnutí jako přikovaný.
Řekni něco, no tak! Tak dlouho si ho přeci neviděl a teď tu jen stojíš a koukáš. Co si asi pomyslí? nabádal mě vnitřní hlas, který byl tam někde v hlavě o dost klidnější, než jsem byl já navenek. Jako by si za ta léta mohl myslet ještě něco horšího, uvědomil jsem si poklesle a přeci jen se odhodlal. "Jsi... jsi v pořádku? Nezranil ses?" zeptal jsem se starostlivě a vlka tak zběžně přejel pohledem. Nedovolil jsem se k němu naklonit blíž. Nedovolil jsem si se radovat. Měl jsem pocit, že si to nezasloužím.

// Východní hvozd (přes Vřesový palouk)

Mé přání bylo vyslyšeno! Buď, a nebo mě mé podvědomí jen vedlo schválně sem. Přes dávno zapomenuté lesy a zákoutí jsem dorazil k další řece, která se tentokrát pyšnila svým vodopádem. A ne jen ta ledajakým vodopádem. Zůstal jsem na mě nějakou dobu viset očima. Byl stejně krásný a majestátní, jako jsem ho pamatoval.
"Tohle místo..." hledal jsem slova. Chtěl jsem se ujistit, že nesním. Ano, tohle místo bylo důkazem, že jsem zpátky. Že tohle je Gallirea. "Jsem zpátky," pronesl jsem tichým hlasem - přeci jen jsem si byl vědom toho, že mluvím jen sám se sebou. Pomalu jsem se přiblížil k vodnímu toku, jako by ho snad rychlejší pohyb měl vyděsit. Jako by se měl při prudším pohybu rozplynout, zmizet. V duchu jsem zabědoval. Však jsem věděl, že je to skutečné, ale proč... proč to riskovat.
Voda mě teď obklopovala shora i zespoda. Stál jsem na břehu a shlížel do vlnící se řeky, na které se kroutil můj odraz. Zvláštní. Nedovedl bych spočítat, kolikrát jsem si tenhle moment vybavoval. Kolikrát jsem se tohoto okamžiku obával. Až budu zase zpátky. Co všechno se stane. Představoval jsem si jen to nejhorší a při tom... tohle bylo docela poklidné. Krásné. Ano, krásné.
Zůstal jsem tam postávat a krčil jsem se nad odrazem ve vlnách. Nebo jsem možná už ten odraz ani nevnímal. Už jsem nesledoval sebe, ale řeku jako takovou.
Bylo krásné být zpátky.

// Východní úkryt (přes Kierb)

Řekl jsem si sice žádné kopce, ale to se v tak nerovném terénu jen těžko splňuje. Navíc jsem se vrátil k té řece a tentokrát ji následoval opačným směrem. Déšť se ukázal být nejen příjemným společníkem, ale i užitečným. Přes padající kapky se asi zdejším komárům nechtělo příliš manévrovat a raději zalezli. Najednou byla moje procházka o to příjemnější.
A zmáčený kožich? Však on zase uschne.
Nedovedl jsem si vysvětlit, proč se kolem té řeky tak motám. Mohl jsem vyrazit úplně jiným směrem. Byl jsem si docela jistý, že na druhou stranu bych došel až za Smrtí, pokud se tedy už nepřestěhovala. Něco mi ale říkalo, že to nehrozí. Ale ne, já byl zase tady. Řeku též z obou stran obklopovaly lesy a mě najednou... nebylo tak příjemné se tu potulovat jako před chvíli. Tohle místo jsem znal, určitě jsem ho znal. Jenomže jsem si nemohl vzpomenout.
Raději jsem zase jednou opustil koryto řeky a zmizel mezi stromy. Cesta tu nebyla nic moc - spíš nic, než moc. Kámen co kámen, sem tam vykukovala skála, o rovném terénu se mi mohlo jenom zdát. Zatím jsem se udržel na nohou. Mohlo to být horší. Přesto jsem doufal, že brzy dojdu do lepších podmínek. Neměl bych to s tím horolezectvím, ani skálolezectvím přehánět.

// Kaskády (přes Vřesový palouk)

Táhle jsem zívl a zamrkal, abych se rozkoukal. Probudil jsem se a rozhlédl se kolem. Co asi změnilo za tu chvilku strávenou v ničím nerušeném limbu? Nic, jak se zdálo. Netopýři stále vesele viseli z vršku jeskyně a opodál dál spali ty dvě vlčice. A samozřejmě, jak jsem předpokládal, já se probudil v celku a nezraněn. Hm, kdo by se starého vlka bál, zanotoval jsem si úsměvně a jal se opatrně zvednout. I za tu chvilku jsem si stihl přeležet tlapy, tak jsem je teď musel řádně jak se patří protáhnout, než je zase na celý zbytek dne zaúkoluji.
Vykoukl jsem z úkrytu. Byl den, ale deštivý. Slunce se stydlivě schovávalo za mraky. Zvažoval jsem, jestli ještě nepobýt tady v suchu, ale proč? V mém věku už jsem neměl času nazbyt na nějaké lelkování a tenhle malý deštíček mě přeci nezastraší. Navíc jsem déšť měl rád. Déšť. Vodu. Mohl jsem si tak tajně představovat, že je tu se mnou, i když to byl jen dávný sen starého blázna. Tohle vědomí mě ovšem nikdy od té bláhové myšlenky neodvedlo.
"Dneska asi žádné hory," usmyslel jsem si, než jsem opustil úkryt a vydal se dál, kam mě paměť vedla. Třeba najdu další místa tak stejná a neměnná, jako bylo tohle.

// Východní hvozd (přes Kierb)

// Orlí dráp (přes Kierb)

Řeku jsem našel velice snadno - jdete prostě dolů a dolů a dolů, dokud už nejste tak moc dole, že tam teče voda - a jal se následovat její proud. Nebyl jsem tu ale sám, kolem mě poletovala celá armáda drobných škůdců, co mi otravně bručeli kolem hlavy. Nemusíme si nic nalhávat, dlouho jsem to u té řeky nevydržel. Zvlášť, když jsem opodál zahlédl konečně něco, co jsem s jistotou mohl říct, že poznávám. "Ta sopka..." a vydal jsem se k ní.
Ano, přesně jak jsem si pamatoval. Sopka a les kolem ní. A pro ty pozorné skrývá tohle místo ještě něco lepšího. Úkryt. Zaplavila mě vlna nostalgie. Nebo spíš mě jen tak lehce omývala, jak jsem kráčel k obřímu kamennému otvoru. Tohle místo se jako zázrakem vůbec nezměnilo. Pamatoval jsem si ho přesně takové. Zdálo se, že má paměť je zdaleka nejlepší, když je unavená. Znovu jsem se nad tou představou pousmál a těšil se, až si na chvíli budu moci odpočinout.
Dalo by se říct, že mé plány lehce narušila přítomnost jiných vlků. Nebyl jsem překvapený. Tohle místo nabízelo suché útočiště, ale že by bylo zrovna schované a tajné, to se dalo říct jen stěží. Věnoval jsem přítomným vlkům - vlčicím - krátký pohled. Vypadali, že sem také přišli za příslibem klidného odpočinku. Nechal jsem je být a odebral se na druhou stranu jeskyně, kde jsem se pomalu poskládal na zem. Ani přítomnost cizinců mě neodradila od mé původní myšlenky dát si tu dvacet. Dovolte mi se podělit o jednu z výhod stáří: Nikdo vás nepovažuje za hrozbu. Většině vlkům už ani za vrčení nestojíte. Nečekal bych, že teď by to bylo jiné.
Zůstal jsem ještě chvíli bdělí a pozoroval stěny jeskyně, jako bych v nich chtěl číst, co se za ta uplynulá léta stalo, o co všechno jsem přišel. Jenomže vlci neumí číst a jeskyně nejsou knihy. Zabloudil jsem očima vysoko ke stropu, ze kterého nehybně viseli další zdejší nájemníci, kteří se ukrývali před denním světlem. Pár takových jsem také doma míval. Třeba jsou to ti samí a sledovali mě až sem? To se nikdy nedozvím.
Zívl jsem. Dlouhé putování a zdolávání jednoho kopce za druhým mě bezesporu vyčerpali. Nejvyšší čas dát svým svalům a kostem trochu pohov...

// Kopce Tary (přes Ještěrčí lučinu)

Přiznám se, že netuším, co mě to najednou popadlo, ale v jednu chvíli jsem zdolal jedny kopce a v té druhé jsem se přistihl, jak lezu po další hoře. Ale jak jsem říkal, tahle byla zvláštní, známá, a tak jsem k ní chtěl být ještě blíž. Pozorovat ji z blízka, ne-li přímo na ní! Ale jak jsem tak stoupal po strmějším a strmějším terénu, začínalo mi docházet, že tady jsem své síly skutečně přecenil. Toužebně jsem vzhlédl kam pokračovala kamenná stěna a kolem mě se prohnal vítr a také uháněl tím směrem. "Dnes už ne," špitnul jsem tiše, "dnes tě tam nemůžu doprovázet." Nechal jsem vítr, ať si výhled užívá pro jednou sám a já se rozhlédl, jestli přeci něco málo neuvidím alespoň skulinkou mezi větvemi borovic. Ani ta trochu totiž nebyla k zahození.
Kochal jsem se výhledem na krajinu, o níž jsem se snažil přesvědčit, že ji znám. Měl jsem ale skutečné trable tomu uvěřit. "Je to už tak dlouho, proč bych se měl divit," zavrtěl jsem smířeně hlavou a začal sestupovat dolů. Mezi stromy jsem zahlédl řeku a byl jsem připravený ji na nějakou dobu pasovat na svého průvodce. Kolem řeky je vždycky život.

// Východní úkryt (přes Kierb)

// Severní hvozd (přes Vřesoviště)

Prošel jsem přes pole plné vřesu, které nebylo tak lehké zdolat, jak jsem si myslel. A co jsi si vůbec myslel? Zvykej si, už to bude jenom těžší, připomněl jsem si, ale nenechal se tím faktem zarmoutit. Naopak, na po tlamě se mi rozlil nepatrný úsměv, docela mě to pomyšlení pobavilo. Léta se procházím v horách a teď by mě pokořilo pár vřesových keříků? To by panečku vydalo na minimálně zábavnou historku. Usmál jsem se a otočil kupředu, kde na mě vybafnul pěkný kopec vzhůru. "Podívejme, historka ještě nekončí."
Mysleli byste si, že si starý vlk jako já řekne, že se mu škrábání do nějakých kopců nevyplatí, však k čemu to je. No, mýlil byste se, kopce a hory byly i na stará kolena moje oblíbená místa. Když jsem teď opustil svou jeskyni ve výškách, byl jsem za každý náhodný výstup, který mi terén připravil do cesty, rád. Kdepak to nějak obcházet, jen hezky nahoru. Na lenošení v nížinách budu mít dost času, až budu zakopaný někde pod drnem.
A tak jsem začal stoupat a musím říct, bylo to o dost snazší, než prodírání se tím houštím vřesu a keřů. Navíc mi tu každou chvíli neuvízla tlapa v nějaké díře, i když terén to taky nebyl jeden z nejrovnějších a neúhlednějších.
Znáte to - když se bavíte, čas plyne rychleji. A tak se najednou stalo, že jsem byl nahoře a naskytl se mi příjemný výhled do krajiny. Věčná odměna pro všechny, kteří nebyli líní si pro ni vylézt. Vítr tu foukal docela silný a opíral se mi do boků. Ach, jak moc mi tohle chybělo. Pod kopci jsem se snažil dál rozpoznávat krajinu, ale asi jsem si přeci jen něco nalhával a moje paměť nebyla tak dobrá, jako dřív. Ani tady jsem kus světa nepoznával. Za to s výskytem vlků už to bylo o něco lepší. Musím být blízko. Přímo přede mnou jsem spatřil ohromnou vykukující horu. Konečně něco povědomého.
Zdvihl jsem čenich k obloze a dlouze, táhle zavyl, snad té hoře na pozdrav. Staří známý, to jsme byly. Musela to být ona, jedna z těch, co jsem pozoroval až od své skrýše, zbaběle zalezlý někde za horizontem... svěsil jsem hlavu, ale nesmutněl. Nebylo radostné pomyšlení na to, jaký jsem býval, ale teď jsem byl tady. Abych to napravil. A to jsem měl v plánu také udělat.

// Orlí dráp (přes ještěrky)