Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S kroucením jsem se ztěžka zvedal ze země. Nešlo to nijak rychle, tohle byl přeci jen už druhý pád a tentokrát nebyl moc pěkný. Třebaže se mi navenek nic závažného nestalo, byl jsem si jistý, že ještě pár dní tenhle lov doslova ucítím. Vzpamatovával jsem se, ale možná jsem to měl udělat rychleji. Netušil jsem, kolik času uběhlo, ale jak jsem se ohlédl, spatřil jsem povalujícího kance a Baghý, která se doslova zuby drápy držela na něm a odmítala se jím nechat tak neelegantně shodit po mém vzoru. Co mi také došlo při tom pohledu bylo, že to takhle už nevydrží moc dlouho. Ale kanec krvácel. Pokud to neprozrazovaly proužky tekoucí krve, tak její kovový pach určitě.
Trvá to dlouho. Moc dlouho. Konečně jsem se vzpamatoval a přispěchal spolulovkyni na pomoc. A teď už i tomu druhému zvířeti, abych rychleji ukončil jeho trápení. Ani jeden nemůže žít, dokud je druhý živ, ozval se mi hlas v hlavě a já se našteloval, abych na poslední okamžik nechytal ještě kopanec na památku. Vrhl jsem se na kance, ze kterého život utíkal až nepříjemně pomalu, zavrávoral jsem, ale Baghý ho naštěstí měla pevně sevřeného na to, aby mě znovu setřásl a bez dalšího zaváhání se zakousl.
Zvíře sebou ještě hodnou chvilku škubalo, načež veškerý vzdor ochabl. Cítil jsem to pod tlapami. Cítil jsem to po celém těle. Jeho i mém. Byl konec. Pro něj. Pro nás to znamenalo přežít, alespoň na nějakou dobu. Pustil jsem a zamlaskal, abych si olízl čumák zamazaný od krve.
"Uf," slezl jsem z divočáka, "to byl ale pořádně husarský kousek. Pořád si myslíš, že to byl dobrý nápad?" mrkl jsem na Baghý a snažil se nedýchat tak vyřízeně, jak bych právě potřeboval. Vlastně to bylo docela fajn a úspěšné! Ale na nějakou dobu se teď zase rád spokojím se zajíci, liškami nebo kunou.

Rozehnali jsme skupinku kanců a vyhlídli naši nebohou oběť. Teď už zbývalo to nejtěžší - dostat ji. S vypětím všech sil jsem pelášil, abych ohromné nemotorné zvíře předběhl a zastoupil mu cestu. V ten okamžik v žilách nekolovala snad ani kapka stařičké krve, byl jsem fyzicky zdatný jak v těch nejlepších letech.
Povedlo se mi dostat před kance a smykem jsem se obrátil po boku Baghý, abych se přidal k zastrašující barikádě. Naježil jsem se a nahrbil. Z tlamy se mi řinulo chladnokrevné děsuplné vrčení, které mi bylo skoro až cizí, přesto bylo mé. Kance očividně překážka v cestě znepokojila, ale začínal jsem se obávat, že to ho nezastaví. Nemůžeme ustoupit. Zůstaň. Opakoval jsem si a ještě vteřinku... vteřinku... a za chvíli už hrozilo, že to do nás naboří plnou silou. Kolem nás, tedy hlavně za námi se zdvihl až podezřele silný vítr a já koutkem oka zahlédl poplašený výraz Baghý, která svou pozornost odvrátila od kance za nás. Sám jsem nevěděl, co jí tak vyvedlo z míry. Jediné, co jsem věděl bylo, že alespoň jeden z nás musí hlídat situaci před námi.
Když jsme u té situace před námi, kanec náhle změnil směr. Zabralo to. S vrčením jsem zachraptěl a vyrazil za ním. Možná jsem ho předtím předehnal, ale čím déle to potrvá, tím menší šance budeme mít. Vydrží utíkat déle, než my. Přikrčil jsem a protahoval kroky. Bylo strategické ho obklíčit z obou stran a tak jsem se jedné ujal.
Běžel jsem teď divočákovi po boku a chvíli vyčkávala, jestli v sobě nenajde ještě více elánu a nepřidá. Na to jsem na něj začal dorážet. Vrčel jsem a cenil tesáky, klapal jimi na prázdno a všímal si kancovo reakcí, které nebyli na kreativitu bohaté. Snažil se uhýbat, ale na druhé straně měl dalšího lovce. Potřeboval jsem se nějak dostat... Kámen!
Bylo mi jasné, že jakmile opustím divočákův bok, začne uhýbat před Baghý mým směrem. V hodnou chvíli - zrovna, když jsme míjeli jeden z docela vysokých balvanů - jsem na něj s nabráním všech sil vyskočil a z výšky hned skočil přímo na zvíře. Tesáky jsem mu zabořil do kůže, ale dlouho jsem se neudržel. Zvíře se prudce zmítalo asi v tom zmatku samo zakoplo, těžko říct, ale oba jsme se svalili na zem jak dvě zralé švestky a já byl jen rád, že mě nezalehl svým mohutným tělem. "BAG-!" vyhrkl jsem jen po vlčici, aby kance už nenechala vstát, sám jsem teď totiž měl trochu problém se posbírat.

Lehce přitroublým pohledem jsem zabrousil k vlčici, když při našem rozhovoru o smečkách uhodila šištičku na hlavičku. Proč hledat další smečky, když bych mohl zůstat s nimi? Se Sigym. S Baghý. Borůvková smečka... znělo mi to jméno ozvěnou v hlavě. "To není špatný nápad," utrousil jsem zamyšleně. Možná bych si o tom mohl promluvit i se žíhaným. Určitě by mu to nevadilo, ale jistota je jista.
Bystrá vlčice prokoukla mé nevinné divadýlko a zmínila vlka, jehož jméno už také párkrát padlo. Když mi vyprávěla o jeho úžasném plánu na sehrání takové šarády, rozesmálo mě to. "To je ale povedený nápad. Ten Nori zní jako pěkný vtipálek. Snad s ním jednou také budu mít tu čest," zazubil jsem se a byl rád, že tu Baghý měla štěstí na prima společnost. Dvanáct zim byla skutečně dlouhá doba, já o tom něco musel vědět, ale zase jednou jsem zabrousil očima na svěží, mladinkou vizáž své společnice. Nevědět své, ani za mák bych jí tyhle roky nevěřil.
Přišel čas ověřit naše lovecké dovednosti. Baghý odmávla můj plán bez připomínek, tak snad se všechno vydaří. Tiše jsem kývl na její shrnutí a začala s plížit stranou na své předem určené stanoviště. Chvilku to trvalo, to dá rozum. Když jsem byl snad v dostatečné vzdálenosti, vykoukl jsem na povedenou skupinku divočáků, kteří si stále neuvědomovali, co se na ně chystá. Tak jdeme na to, povzbudil jsem se a přenesl váhu z jedné nohy na druhou, jako bych se chystal na výpad. A také, že ano.
Přes louku se rozeznělo táhlé hlasité vytí.
Kanci zpozorněli, ale to už jsem odhalil svůj úkryt a s hlasitým divokým vrčením se vrhal k nim. Utíkejte! napovídal jsem jim v duchu a oni poslušně a naprosto neorganizovaně brali nohy na ramena. Několik z nich se chvíli zmateně točilo v kruzích, než si vybrali směr. Neviděl jsem Baghý, ale vzhledem k tomu, že většina skupiny začala pelášit k lesu jsem hádal, že už také plní svůj úkol. Snažil jsem se je shromáždit a navést na jedinou únikovou cestu. Jedno z prasat si ale nahánění líbit nenechalo a z davu svých kolegů vyběhlo přímo proti mě. Vyhnul jsem se jen o chloupek přímému střetu, ale stejně do mě strčil svým mohutným rozkývaným bokem a rána mě povalila na zem. Kromě krátkého vyvedení z rovnováhy to na mě naštěstí nezanechalo žádnou újmu. Vyškrábal jsem se zpátky na nohy a začal očima vyhledávat vzdorovitého kance, kdyby chtěl své štěstí pokoušet znova. Divočák kolem mě udělal kolečko a pak se zdálo, že se opět připojil k ostatním. Nejspíš byl jen pomatený, ale i to bylo riziko tohohle našeho kousku.
Vyskočil jsem na blízký vyvýšený kámen pro lepší rozhled. Většina mohutných neobratných chlupatých těl dupala k lesu. Znovu jsem zavyl. Čas na další krok. Oddělit posledního. Vyhledal jsem pohledem vlčici a vrhl se znovu do pronásledování, abychom společně odklonili posledního opozdilce od zbytku. Protože jednoho vlka by nejspíš nezalekl, ale když mu cestu zastoupíme oba, mohl by si nechat říct.

Můj plán lovu na divočáky se setkal se zelenou. Byl jsem překvapený, jak natěšeně na to má společnice reagovala. Asi zatoužila pořádně rozproudit krev v žilách, ale to jsme byli dva. Zavrtěl jsem radostně ocasem, cíl bychom tedy měli. Vydali jsme se přes pláň za pachem divé zvěře. "Předem se omlouvám, ale dlouho už jsem nelovil s někým," varoval jsem Baghý, aby věděla, co tak nějak od lovu očekávat. Přišlo mi to totiž jako dobrá informace na úvod naší malé akce.
Než jsme se k partičce divočáků přiblížili, vystavila mi Baghý snad celý seznam místních smeček. Pobaveně jsem se zasmál. "Tak to vypadá, že ani nebudu muset dlouho složitě hledat." Zmínila Asgaar, který by snad měl mít ve svých řadách Arcanuse s Elisou. Nějakou smečku hodně na jihu, smečku v močálech - zvláštní místo pro vlky mimochodem - a jednu v nedalekých horách, na které byl výhled i odsud. Věnoval jsem majestátním hornatým výstupkům tichý pohled. Sněžné hory. Až příliš známé místo. Kromě pravidelného vyhlížení jejich vrcholků z mého starého úkrytu jsem je znával už z dávných časů. Tam jsem se poprvé potkal a Ariou. Poprvé jsem tamtudy přišel na území Gallirei. A také jsem tam pláchl se Sigym, když kraj ohrožovala potopa. Tolik vzpomínek...
Baghý do mě strčila. "Ach né, jen to né! Jak bych jen já nebohý stařeček mohl ustát hněv přísné Baghý!" Zahlaholil jsem dramaticky. Mojí hru na ubohého zbídačeného staříka mi nevěřila ani na chvíli. Zazubil jsem se. "Ajajajajaj, byl jsem odhalen," zavrtěl jsem na oko poraženecky hlavou.
Přikrčil jsem se do přerostlé trávy, když už jsme měli skupinku prasat skoro před sebou. Kromě nezaměnitelného pachu je prozradil také dunivý dupot a neutichající chrochtání. Byl jsem si jistý, že slyšet nás přicházet rozhodně nemohli. "Musíme doufat, že budou spíš utíkat, než útočit." Kdyby se rozhodli bránit, mohl by to být docela problém. "Já půjdu tamhle, abychom je hnali směrem k lesu. Začnu výt a vyskočíme na ně, abychom je poplašili. V panice snad zvolí jediný volný směr a až začnou zabíhat do lesa, půjdeme po tom nejvíc vzadu. Odřízneme ho. Nesmí proklouznout za zbytkem do lesa, tady ho uženeme snáz," šeptl jsem a krátce mrkl na svou spolulovkyni, jestli s plánem souhlasí. Na můj vkus v něm bylo víc "snad" než by mělo, ale když to nevyjde, vždycky si můžeme chytit alespoň králíka - tedy, pokud nás tahle legrace nebude stát zdraví.

// Zrcadlové jeskyně (přes Mahtae)

Procházeli jsme podél řeky místem, které se k mému údivu za ta léta tolik nezměnilo. Teď už jsem zase věděl, kde se nacházíme a začínal jsem tušit, kam nás Baghý vede. Nemusel jsem však hádat, vždyť širé louky se za nedlouho rozprostřely přímo před námi.
Ještě tu ale byla jedna nevyřešená, celkem znepokojivá záležitost.
"Mohla by to být magie," přikývl jsem. Ono tady mohla být magie úplně všechno. "Ale jestli s tím má co společného zrovna magie vzduchu, to si nemyslím. Ty jsi neodletěla nebo tak, jenom si *PUF* zmizela. Hned. Něco takového jsem asi ještě neviděl," zamýšlel jsem se a pohledem tak dlouho zamyšleně bloumal po nebi, až jsem se přerazil o nějakou hromádku hlíny. Nespadl jsem, ale pomohlo mi to doslova se vrátit myšlenkami zpět na zem. "Souhlasím. Pokud tedy nemáš pocit, že by to mohlo být něco nebezpečného..." povytáhl jsem tázavě na vlčici obočí. Slíbili jsme si lov, ale pokud by jí tohle dělalo starosti, rozhodně by to stálo za přehodnocení priorit.
Zhluboka jsem se nadechl a zavětřil, abych nasál všechny okolní pachy. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se rozhodli využít tohoto nedeštivého dne, a nám tak bylo shánění kořisti dost ulehčeno. Podle chuti, ano? Byl jsem zvyklý se spíš spokojit s tím, co zkrátka ulovit zvládnu. Návrh Baghý zněl ale velmi lákavě. "Nebude to žádná lehká práce, ale troufla by sis na divočáka?" navrhl jsem, protože jsem jejich přítomnost ucítil kdesi směrem na východ. Lov prasete nebyla zrovna jednoduchá záležitost a vůbec ne, když se pohybovali ve skupinách. Kdybychom však byli šikovní...
"Chtěl bych se tu ještě projít. Protáhnout se přes pár známých míst a třeba natrefím na nějaká další příjemná překvapení," uculil jsem se na Baghý, protože bylo jasné, že ona byla jedním z nich. "Nakonec bych svůj prošedivělý kožich rád někde usadil. Budu muset ale hodně zapátrat, která smečka by před zimou přijala takového staříka." Svými slovy jsem se neznámo proč dost podceňoval. Stále jsem měl smečce do nabídnout a měl jsem při tom ještě tolik energie a síly, co kde jaký mladík, o zkušenostech nemluvě. Možná jsem si jenom rád sám ze sebe trochu utahoval. Věděl jsem, že v momentě, kdyby na tom skutečně záleželo, bych se nenechal svým věkem porazit - při nejmenším ne bez boje.

Zasmál jsem se spolu s Baghý. Vypadalo to, že bychom ve finále konec světa úspěšně zaspali oba. "Léto je jako stvořené pro toulky a objevování, zima je pro lenošení. Teda, pokud si to můžeš dovolit. Nechápu, kdo vymyslel, že medvědi si můžou celou zimu prochrnět a my ne. Až zjistím, kdo za to může, budu si to s ním muset hezky vyříkat," prohodil jsem z části z legrace, z části povzbudivě, protože mi přišlo, že se vlčice za to své "přiznání" trochu stydí. Neměla by se cítit špatně za to, že načerpává potřebnou energii, i kdyby měla prospat celý den. Jo, jistě, hlavně já mám co povídat, zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou.
Baghý pronesla, že k lovu se ještě ráda připojí, ale pak se naše cesty budou muset rozejít. Ne na pořád, samozřejmě. Znovu se setkáme, tím jsem si byl už jistý. Zastříhal jsem ušima, protože mi k nim dolehlo chraplavé krákání a očima spočinul na ptákovi vysedávajícím na blízkém stromě. Pořád tu je? vrtalo mi hlavou. Neviděl jsem moc opeřenců, kteří by tak dlouho vydrželi posedávat na jednom místě a při tom nespali. Ale pořád to byla jenom vrána, nechal jsem ji být a přitakal na návrh mé společnice. "Tak to zní přímo ideálně! Prosím," dramaticky jsem galantně sklonil hlavu a nechal vlčici projít do vedení, aby mi ukázala cestu. Když jsem se znovu narovnával, abych ji mohl následovat, jen koutkem oka jsem ji zahlédl a pak BLIK - zmizela.
"Baghý!" vyhrkl jsem poplašeně a ohlédl se, protože jen kousíček vedle jsem zaznamenal pohyb. A pak jsem zíral jako opařený a těkal očima z jednoho místa na druhé. Vždyť... vždyť byla... To mi hlava nebrala, kde se vzala tam? Poklusem jsem se přidal k ní a na okamžik nejistě tápal v nastalém tichu, než promluvila.
"Díky vlku!" vydechl jsem s hlasitou úlevou. "Už jsem se lekl, že já jsem ten, komu hráblo." Vážně jsem si oddychl. To poslední, co mi na stará kolena a před zimou ještě chybělo bylo, abych začal blouznit. "Takže se mi to nezdálo, že ne? Stalo se... něco," vyměnil jsem si v Baghý tázavý pohled, protože jsem nevěděl, jak tenhle úkaz přesně nazvat. "Byla jsi přímo přede mnou a pak najednou... jsi tam nebyla. Co to bylo?" zeptal jsem se, přestože vlčice nezněla o nic méně zaskočeně, než jsem byl já sám.

// Východní Galtavar (přes Mahtae)

Usnul jsem vprostřed věty a dál už chrupkal sladce a tiše jako nemluvně. Pravidelně jsem oddechoval a určitě jsem musel funět dost nahlas. V jeden moment jsem procitl, dlouze a hlasitě zívl, načež jsem se znovu stáhl a zkroutil do klubíčka, jako bych se neplánoval už tenhle rok probudit. Prostě ho prosím.
Za krátko jsem se ale dalšímu úpadku do říše snů začal bránit. Tentokrát si nemohu dovolit vyspávat jak se mi zlíbí. Už jsem nebyl sám, uvědomil jsem si a stále stočený probral a zbystřil své smysly. Baghý tu stále byla, vycítil jsem její přítomnost, třebaže jsem ji ještě neviděl. Konečně jsem rozlepil oči a s hrůzou zjistil, že svět je zahalen do hávu denního světla v plné své síle. Bylo ho dokonce víc, než předchozí dny. Dešťové mraky se musely protrhat.
Začal jsem se zvedat rozlámaně ze země a pečlivě jsem si protáhl všechny končetiny, abych se připravil na nový den. Nový den... většinu jsem ho už prospal, zabědoval jsem a pohledem vyhledal hnědou vlčici postávající opodál, než jsem se k ní loudavým volným krokem rozešel.
"Baghý," oslovil jsem ji. Byl jsem přesvědčený, že si je již mé bdělosti dobře vědoma, přesto jsem ji svým hlasem nechtěl snad polekat nebo vyrušit. Vypadala totiž velice zadumaně. Když jsem se ujistil, že můžu mluvit dál, spustil jsem: "Panečku, to je ale světla." Z okraje jeskyní jsem vyhlédl na nebe a zakřenil se, protože mi sluneční paprsky zasvítily přímo do očí. "Že by nás před zimou přeci čekalo ještě pár pěkných dní? A já bych tenhle skoro prospal. Měla jsi mě vzbudit. Šťouchnout, rafnout" otočil jsem se k vlčici, "i když ses o to možná pokoušela. Omlouvám se, mám poslední dobou těžké spaní. Občas se až děsím, že se začne zem lámat vejpůl a z nebe pršet ohnivé kamení a se mnou to ani nehne," uculil jsem se omluvně s "hřejícím" sluncem v zádech. Znovu jsem mlčky toužebně vyhlédl ven. Tenhle den rozhodně nebyl stvořený pro schovávání se po jeskyních.
"Myslím, že zase dlouho takové podmínky pro ulovení něčeho kloudného k snědku mít nebudu," broukl jsem. "Nerad bych tě zdržoval, to už jistě víš. Děkuji, že jsi tu se mnou přečkala. Nebudu tě přemlouvat k lovu, stejně nepůjde o nic velkolepého," zazubil jsem se, "a hned poté musím najít toho Sigyho. Nerad bych, aby si myslel, že jsem na něj zapomněl nebo se na něj nedej vlku vykašlal." To už jsem trochu zvážněl, protože na tom nebylo moc k smíchu. Představil jsem vlčici svůj další plán a trpělivě vyčkával, jak se sama rozhodne dál naložit se svým časem. Začínal jsem se cítit špatně, že jsem si z něj stihl už tolik ukrást, ale ne moc. Přeci jsem za její společnost byl upřímně rád, tak co je malá krádež času mezi starými přáteli.

Naslouchal jsem příhodám z Borůvkové smečky, o jejích trablech, krásách, i vlcích, kteří ji spolu s mými známými obývají. Bylo to vyprávění protkané smutkem, vyčerpáním, ale i naději a těžkou prací. Znělo to jako hezké místo pro život, které stálo za to chránit. Baghý ale z ničeho nic zase drobet zvážněla a já k ní stočil tázavý pohled stejně, jako ona ke mně.
Byl jsem jako malé vlče, kterému maminka do hlavy vtloukala, že cizí vlky nesmí vodit do úkrytu. Baghý velmi záleželo na tom, abych si to, co mi právě pověděla, dobře zapamatoval. Mě to ale tak zaskočilo, že jsem na ni nějakou dobu vykuleně koukal, jako by na mě mluvila cizí řečí. Já byl zvyklý se pro ostatní rozdat a vždy nabídnout pomocnou tlapku, ale v opačném případě mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, oč kráčí. Nakonec se můj výraz uvolnil a zjemnil. "Děkuji," hlesl jsem vděčně ke své hnědé společnici. Dlouho jsem neměl někoho, na koho bych se já mohl spoléhat. "Budu si to pamatovat," ujistil jsem ji.
Zprávy o Elise, leč nepřímo jisté, mě vyvedli z míry. Neviděli jsme se už dlouhá léta a mnoho se mohlo za tu dobu změnit, ale já si takhle mohl představit s vlčaty jen tu starou dobrou verzi šedé vlčice, co jsem si pamatoval. Bylo to... zvláštní. Elisa s vlčaty. Možná bych sebou měl pohnout. Tohle je jistě jedinečný úkaz, abych ho neprošvihl, napadlo mě. Třeba se Elisa vážně změnila, ale to mi přišlo stejně podivné. Zaklepal jsem hlavou a raději ty představy vyhnal. Žádná očekávání, žádné domněnky. Všechno se ukáže, až ji najdu. Je. Jsou s Arcem vůbec stále spolu?
"Ach tak, ach tak," pokýval jsem několikrát hlavou vědoucně, "klidně mohli odejít úplně. Ani bych se jim nedivil." Zadíval jsem se na vlčici, na které se také začala projevovat únava. Zazubil jsem se. Netušil jsem, že je konverzace se mnou až tak únavná, pomyslil jsem si pobaveně, ale nebral si to osobně. Obou by spánek přišel vhod, jak sama řekla a mé tělo mě žalostně prosilo, abych se s ní o tom nepřel. Mohlo zůstat klidné, neměl jsem to v plánu.
"Jsem rád, že to říkáš, protože -" potlačil jsem zívnutí, "ano, určitě ano. Můžu se sebevíc snažit přesvědčovat se o své výdrži, ale své tělo myslí nepřelstím. A že jsem se o to pokoušel už tolikrát." Unaveně jsem mrkl na vlčici a cítil, jak mi těžkne hlava. Dalšímu zívnutí už jsem se neubránil. "Takže pokud... pokud ti to..." zamlaskal jsem, ale jak na to přišla řeč, spánek mě přepadl mnohem rychleji a větu už jsem ani nedokončil...

Vlčice si nedala pokoj a dál mi vykládala, jak úžasné věci se mnou určitě bude při našem rozhovoru sdílet Sigy. Chtěla mě vyprovokovat, abych se hned sebral a běžel za ním to zjistit? Samozřejmě bych to už ze slušnosti neudělal, abych tu dámu nechal najednou samotnou, ale nemohl jsem se zbavit té představy, že přesně o to se snaží. Navíc jsem viděla v jejích očích, s jakou chutí by mi to sama všechno povyprávěla a jen tak tak se držela zpátky. Zazubil jsem se. Bylo to od ní milé i roztomilé.
Sdílel jsem s Baghý zachmuřený výraz, zatímco popisovala, jakou pohromu uvalila Smrt na jejich les. Jakmile jsem ale znal jméno nadpřirozené bytosti v tom zapletené, nebylo to pro mě překvapující, smutek to však nemírnilo. Ani mou společnici pouhé vzpomínání nenechalo klidnou. Naklonil jsem se k ní a jemně povzbudivě do ní šťouchl. Vzpomínky to byly, nic víc. Nemusí se jimi nechávat strhnout. Přikývl jsem. "Vždy k službám," usmál jsem se. "Musíte mít les plný schopných vlků. To jsem rád."
"Arcanus a Elisa?" zopakoval jsem a zpozorněl. Byl jsem unavený, ale tenhle zvrat konverzace mě obdařil novou energií. "Jsou ještě pořád tady?" A hned na to jsem se v duchu plácl přes čumák. To určitě vyznělo hloupě, kde jinde by byli? Ale přeci... ty dva jsem tak dlouho neviděl. Ani když jsem ještě pobýval v tomto kraji se naše cesty po rozpadu Klímu mnohokrát nezkřížili. Jak se jim asi vede? Budou si mě vůbec pamatovat? Budou mě chtít vidět? Mluvit se mnou? Hlavou se mi začalo motat tolik otázek, a jediné, co jsem ze sebe byl schopen vypravit, bylo: "To jsou mi zprávy. Možná bych se za nimi mohl také zastavit, pokud je najdu." Přemýšlel jsem nahlas. "Lucy? Ano... ano vzpomínám si. To je Sigyho sestra, i když jeho si z nich pořád pamatuji nejvíce..." zarazil jsem se a chvíli brouzdal pohledem po stropě, jako by mi měl odpovídat na mé otázky místo hnědé vlčice. "A co ostatní? Amelis? Allaseon? O nich něco víš?" tázal jsem se Baghý s předpokladem, že jí ta jména něco určitě říkají.

Svěřil jsem se a Baghý přidala, že někdy se vlk musí zachránit sám. Je to jeho jediná možnost. A někdy... někdy to nezvládne. Tušil jsem, že mluví z vlastní zkušenosti. Musela na tom být zle, opravdu zle. Na jak tenké hranici mezi tím tu být a nebýt se vůbec kdysi nacházela? A přesto to zvládla. Nevěděl jsem jak, ale díky Životu v sobě našla zbytky síly a vzepjala se. Vydržela. A teď byla tady. A vypadala mnohem lépe.
Vlčice mi prozradila, jak upřímná radost od žíhaného vlčka to byla, i že se toho mám ještě co dozvědět. "Nepovídej." Zvědavě jsem povytáhl obočí, třebaže mi bylo jasné, že vlčice mi nic víc neprozradí. "To se těším, až se to překvapení dozvím," usmál jsem se. O co tak velkolepého asi mohlo jít, že to tak důkladně tajila a nechávala jenom pro něj? Nebo to nebylo vůbec velkolepé a tohle byl jen projev slušnosti. I to na Baghý velmi sedělo.
Zívl jsem.
Dostali jsme se až k Borůvkové smečce. Zajímalo mě, jak se jim tam daří, protože tuhle smečku jsem si pamatoval... no už hrozně dávno. Bylo dobré slyšet, že stále prosperuje, i když mě Baghý zpravila o tom, že už ne pod stejnou tlapou. Jméno nového alfy mi vůbec nic neříkalo, za to zmínka o jednom ze zdejších mocných bytostí mi nevědomky naježila chlupy na zádech. "To je strašné. Zjevně Smrt ještě nepřestalo bavit rozesívat chaos a strach všude, kam si zamane," vzdychl jsem. Smrt byla jednou z těch stinných stránek zdejšího života - to aby to tu nebylo moc perfektní. Ale nakonec na tom nesešlo. Buď vás tady sežehla Smrt, nebo vás tam venku zabije něco jiného. Ona totiž byla všude, v tom byl ten háček. Všude, jen tady jste jí doslova mohli vidět přicházet.
Znovu jsem potlačil další zívnutí, ale vycítil jsem, jak o mě čím dál tím mocněji usiluje únava.
"Je mi líto vaší ztráty. Nejsem si jistý, jak bych mohl... ale kdybyste potřebovali, určitě rád pomůžu." Trable téhle smečky mohly jít úplně mimo mě, ale Baghý ji popsala jako domov. A o domov se musí pečovat. Možná nebyl můj, ale pořád to bylo speciální místo pro Sigyho a Baghý. A já byl rozhodnutý udělat cokoliv, abych jim pomohl se o jejich speciální místo postarat - to bylo to nejmenší, co jsem pro ně mohl udělat.

Má oháňka pravidelně zametala vlhkou zem pod sebou a já byl rád, že jsem ze sebe dostal tohle všechno, i když jsem stále uvnitř cítil napětí. To postupně začala také ochabovat, když se znovu jeskyní rozzvučel Baghýin jemný, chápavý hlas. Chtěla mi vysvětlit, proč mi tak dobře rozumí. Nechal jsem ji a postupně po jejích slovech začínal chápat, že ty dávno minulá dvojčata z Klímu jsou stále tak nějak tady. Možná už jsme neměli tak stejné kožíšky, hodně se toho změnilo. Ale naše osudy byly přeci tolik podobné. Tížily nás během nich stejné myšlenky, stejné pocity a stejná samota. Tedy ano, já si občas dokázal společnost najít, ale divili byste se, jak snadné je být obklopení vlky a i přesto se cítit sám.
Opětoval jsem vlčici její úsměv a ocas se mi po dlouhé době zase jednou klidně obtočil kolem nohou. Rozhodl jsem se sdílet ještě jednu myšlenku, která mě trápila, a nyní se to zdálo být o dost snazší. "Dřív jsem Sianě a Saviorovi hodně zazlíval osud Klímové smečky. Opustili nás, opustili vlastní vlčata, která potřebovala ochranu jako ptáci křídla. Nechali to všechno být, nestarali se. Nedokázal jsem pochopit, jak to mohli dopustit. Jak mohli jen tak odejít." Pobaveně jsem se uchachtnul a zavrtěl hlavou. "Ale pak jsem udělal přesně to samé. Odešel jsem, bez jediného slova. Všechny, co mě potřebovali, jsem nechal tady, ať si poradí, zatímco jsem se sám sobecky hnal za hloupou nadějí... iluzí..." vydechl jsem. Mluvil jsem lehce podrážděně, ale z hlasu muselo být zřejmé, že tahle zlost je mířena hlavně na mě samotného. "Nevěděl jsem, jestli se někdy vrátím. Nechtěl jsem. Co bych asi vykládal všem těm vlkům, které jsem tu tenkrát nechal? Ale... v jednom máš pravdu," zdvihl jsem k vlčici pohled, "jsem rád, že jsem to udělal. Sigy... vypadal, že je rád, že mě vidí. To je dobrý začátek. Myslím. A znovu jsem tu potkal tebe. To musí být dobré znamení. Tím jsem si jist." Vesele jsem máchl znovu oháňkou a napjatá atmosféra byla ta tam. S vlčicí se mluvilo vskutku lehce. Byl jsem za to rád.
Z krápníků zatím neúnavně skapávala voda a několik jejích kapek se mi trefilo přímo do zátylku. Mráz mi projel celým tělem, až jsem z toho vyskočil na nohy a zatřásl se. "Uf, omlouvám se," hlesl jsem za ten náhlý pohyb a vrhl krátký pohled ke stropu, jako bych mu chtěl sdělit, že moc dobře vím, odkud vítr fouká, načež jsem si přisedl zpátky k vlčici. "Sigy říkal, že jste spolu ve smečce. Borůvková, tak to bylo? Ještě stále ji vede ta černobílá vlčice... ne, na jméno už si nevzpomenu." Trochu nahlouple jsem se zašklebil. Měl bych si zvykat, s tou pamětí to jistě už lepší nebude.

Prozatím jsem doobdivoval krásu toho místa a soustředil se na Baghý. Její prostá odpověď na mou otázku způsobila, že jsem na ni chvilku přitrouble zíral, než jsem se rozesmál. Ukázalo se, že je tohle také její premiéra v návštěvě těchto úchvatných a rafinovaně ukrytých prostor. Náhoda. Legrační náhoda.
A najednou se z ničeho nic kolem mě zvedl vítr. Nebyl přirozený. Žádný přirozený vítr vám s takovou důkladností nenačechrá kožich a nezahřeje. Zvlášť někde v jeskyni uprostřed podzimu. Ale já jsem to také nebyl. Mrkl jsem podezíravě na vlčici, která si spokojeně hověla ve svém již suchém kožíšku opodál. "Děkuji," hlesl jsem k ní a vděčně se pousmál.
Padla otázka, které jsem se nemohl vyhnout a nebyl jsem natolik naivní, abych v to alespoň doufal. "Ne, to je dobrý," zavrtěl jsem hlavou, abych vlčici ujistil, že je její otázku přijímám v pohodě. "Ty jsi mi o sobě pověděla. Je jenom fér, abych se taky podělil..." i když jsem asi nezněl tak rozhodně, jak jsem doufal. "Alespoň si v tom udělám trochu pořádek, než to budu muset líčit Sigymu." Nepříjemně jsem se zavrtěl, protože na tento rozhovor s žíhaným vlčkem jsem se skutečně netěšil, ale třeba by mi právě v tom mohla teď Baghý pomoci. Povzdychl jsem si a konečně se také posadil.
"Popravdě to není moc zábavný ani dobrodružný příběh," upozornil jsem svou společnici hned na začátku. "Opustil jsem Gallireu... no bude to už pěkných pár zim. A od té doby jsem se toulal. Křižoval světem sem a tam a hledal..." odmlčel jsem se. Musím to zmiňovat? No už jsem to nakousl. "Hledal jsem svého bratra a sestru. A také Ariu." Zadíval jsem se zkoumavě na Baghý. Došlo mi, že možná nebude vědět, proč v tom takovou důležitou roli hrála zrovna zrzavá vlčice. Přeci jen zmizela ještě předtím, než jsme se s Ariou dali dohromady. "Nevyšlo to tak, jak jsem plánoval. Strávil jsem na cestách dost času a stejně jsem nikoho z nich nenašel. A mé kroky mě zavedly zpátky k tomuhle kraji." Znovu jsem ztišil hlas a přemýšlel, jestli to tím zakončit přesto, že to ještě zdaleka konec nebyl. Zbytek historky ale líčil mé zbabělé já v tom nejjasnějším světle a tak mi zabralo hodnou chvíli, než jsem se opět chopil slova. "Ale já se nevrátil. Bylo tu něco co... no... nemohl jsem. Nemohl jsem se přimět sem zase vstoupit a tak... žil jsem v horách, v jeskyni na východ odsud." Chtěl jsem se ohlédnout tím směrem, než jsem si uvědomil, že uvnitř jeskyní stejně nic neuvidíme. "Za dobrého počasí jsem z ní dohlédl až na nejvyšší Gallirejské vršky. Bylo to moc pěkné místo. Poslední zima byla ale náročná a... vysilující. Spíš jsem měl štěstí. Došlo mi, že příště to může být ještě horší a pustá jeskyně na vrcholku hor možná přestala být pro stárnoucího vlka vhodným útočištěm. Za to o jednom takovém docela ideálním místě jsem věděl a nebylo zrovna daleko." Mluvil jsem možná lehce záhadně, ale oba jsme museli vědět, o jakém ideálním kraji je řeč. "Takže jsem se přemluvil a řekl si, že jestli se mi začínají poslední zimy sčítat, měl bych alespoň odejít s čistým kožichem. Vyřešit staré záležitosti. A přestat se schovávat." To poslední jsem jen tak polohlasně zamumlal. "A tak jsem tu, to je můj příběh. Snad tě příliš nenudil, ale varoval jsem tě, že to není nic speciálního," pohodil jsem ocasem a dál něco vykládal, jako bych se snažil zamluvit všechno, co jsem ze sebe právě vyklopil. Mohlo se zdát, že mi to šlo hladce, uvnitř se mi ale svíraly snad všechny vnitřnosti a celým tělem mi probíjel zkoprnělý pocit, který jako by mě proměnil v kámen. Nemohl jsem se třást, protože jsem se nemohl pohnout. Až na ocas. Ocas fungoval. A tak jsem jím v nervózních intervalech švihal ze strany na stranu a ani jsem si to neuvědomoval.

// Kaskády (přes Vyhlídku)

Stoupal jsem trpělivě s Baghý a při tom poslouchal, jak vyjmenovávala pár vlků, zmínila několik jmen a událostí. Mlčky jsem pokyvoval hlavou - ono mi nic jiného nezbývalo. Sám jsem k tomu neměl již co dodat a navíc zrovna v tomhle krátkém sletu na mě vychrlila vlčice dost informací naráz. Styx. Cesta. Léto. Jaro. Nori. Na svůj věk jsem si nemohl stěžovat na paměť, ale silně jsem pochyboval, že si za chvíli ty jména budu ještě pamatovat. Zůstal jsem u němého přitakávání - to aby Baghý věděla, že nemluví do prázdna - a rozhlížel se při tom do kraje, než jsme začali sházet do nějakého údolí. Mohl jsem upřímně říct, že jsem netušil, kde jsme, ale věřil jsem, že má společnice to ví.
Pod plánu jsem svou otázkou Baghý zaskočil, ale i když jsem tím jen chtěl pobavit, vlčice už se vrhla do vysvětlování, jak to s tím zapomínám vlastně bylo. Nečekané, zvídavě jsem natáčel hlavu, protože jsem se přistihl, že chci vědět víc. Padlo několik dalších jmen - tentokrát až bolestivě známých - a já se musel snažit, abych se na jejich přítomnost ve vzduchu příliš nezaměřoval. Nechal jsem je proplout kolem a doufal, že se nezastaví a hned zase zmizí. Jenomže za jmény následovala smečka a pak... i něco veselejšího. Zrovna jsem se nadechoval, abych upustil nějakou poznámku ke dvojčatům z Klímu, když jsme stanuli před vstupem do jakési ohromné jeskyně. Poznámka mi zůstala viset na jazyku a já ji s dalším fascinovaným pohledem spolkl.
Postával jsem stále na dešti a obdivoval ten zjev zvenčí. Už odtud to vypadalo dechberoucně a to jsem ještě netušil, jak ohromné je to uvnitř. "Páni," unikl mi uznalý úžas, zatímco jsem se konečně jal vystoupit z deště. "Tak tohle místo vidím poprvé." Mimoděk jsem se oklepal, než jsem došel blíž k Baghý - přeci na ni nebudu cákat. Pozorně jsem pohledem studoval krápníky visící ze stropu a třpytící se kapky vody líně stékající po jejich hranách. "Není možné, aby to tu bylo celé ty roky a já o tom nevěděl. Asi jsem málo Gallireu prochodil a ošidil se o takové místo..." Sklouzl jsem pohledem k vlčici. Věděla moc dobře, kam nás vede. "Jak si to tu objevila?" zajímal jsem se, protože to nevypadalo zrovna na běžnou zastávku na vlčí stezce.

Objetí mělo přesně ten efekt, ve který jsem doufal. Bylo to skoro jako kouzlo, ale nebyla v tom žádná magie. Jen někdy byl jeden čin víc, než tisíc slov. Vlčice byla jako mávnutím kouzelného proutku značně otevřenější a dala se do vypravování. To jsem nečekal, ale jak jsem slíbil, plnil jsem svoji roli vzorného posluchače na jedničku a snažil se u toho nedat příliš znát mé znepokojení. Poslední zima? Zhoršení zdraví? Co to povídá? Těžko se takový strastiplný příběh poslouchá z úst vlčice, která tu právě stojí před vámi. Mladá. Zdravá. Plná života. Ale to byla jen moc tohoto kraje - zahrával si s tím, co se zdálo a nezdálo být skutečné - a tak jsem ani na okamžik o jejích slovech nepochyboval.
"To nic," zavrtěl jsem hlavou, když se vlčice začala omlouvat, "rád slyším, že to tvé vyprávění má dobrý konec." Konec hlavně proto, že v ničem víc nemohla Baghý pokračovat, neboť jsme byli vyrušeni dvojicí šedých cizinek. "Ty je znáš?" broukl jsem ke své hnědé společnici, jelikož se mi zdálo, že jsem od ní zaslechl něco jako jméno. Na známé se nechovali moc přátelsky.
"To zní jako plán," odsouhlasil jsem Baghý a kvapně se ocitl po jejím boku - nebo spíš za ní - abychom mohli odejít. Následoval jsem ji vzhůru po vychozené cestičce, po které odešel před námi žíhaný vlček. Stoupání pro mě nepředstavovalo takový problém, jako by asi leckterý vlk mohl očekávat. Byl jsem na lezení do kopců zvyklý.
Nechtěl jsem jít celou cestu v tichosti, pro to jsme tu přeci nemuseli být dva, a tak jsem si po nějaké chvíli nápadně odkašlal, abych získal pozornost Baghý. "Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že i po ztrátách paměti si stále pamatuješ zrovna mě. Mám to brát jako kompliment?" hlesl jsem hravým hlasem a nevinně se pousmál. Řekl jsem si, že je na čase prolomit tu drsnost vážné atmosféry, co se tu kolem nás nakumulovala. Život je moc krátký na to, abyste byli moc dlouho rozmrzelý.

// Zrcadlové jeskyně (přes Vyhlídku)

Vlčice byla stále nesvá a já byl na pochybách, zda to bylo mnou, či něčím, co jsem řekl, nebo snad jen tím neúnavným deštěm, kterému nebylo konce. Možná jsem ji měl nechat skutečně být, odejít sám a ulehčit jí celou situaci. Pak by měla čas pro sebe. Konec konců, to přesně podle svých slov původně plánovala, než jsme se tu takhle náhodou střetli.
Hlava mi zlehka klesla ke straně, když mimoděk zmínila, že nejsem tak docela jediný, kdo tu dlouho nebyl. Tázavě jsem zamrkal, kampak tím asi mířila? No tak Baghý, mě to můžeš říct - prozrazoval můj pohled, i když tlama zůstala zavřená. Nenaléhal jsem na diskuzi a dával vlčici čas, aby sama nejprve našla ta správná slova. Ta však zavrtěla hlavou.
"Abych pravdu řekl, nemám žádný pořádný plán. Chtěl jsem dojít zpátky - a jsem tady. Co se stane dál je v tlapkách osudu, ale," zdvihl jsem čumák k zatažené obloze a nechal si pár dešťových kapek napadat do tváře, "nezlobil bych se za nějaký přístřešek, než se počasí trochu umoudří, co myslíš? Vím o velkém úkrytu na severu, ale třeba bys věděla o něčem bližším?" tázal jsem se své tiché společnice. Nebyl jsem citlivka, kterému by vadila nějaká přeháňka, ale čeho bylo moc... navíc jsem se ve svých letech už nemohl jen tak vydávat rozmarům počasí na pospas.
Atmosféra se změnila. Stačilo k tomu jediné slůvko, které vyklouzlo Baghý z tlamy. Nastražil jsem uši. Věděl jsem, že ať se vlčice chystá říct cokoliv, je to pro ni důležité. Oh. Najednou to všechno dávalo smysl. Přeměřil jsem si vlčici pohledem. Opravdu ji to tížilo. Beze slov jsem udělal pár kroků k ní a hlavou ji objal tak, jako mě předtím objal Sigy. Nevěděl jsem, jak moc to potřebuji a mrzelo mě, že mi dřív nedošlo, jak moc to potřebovala Baghý. Jednoduché gesto. Tiché ujištění. Nezlobím se.
Odtáhl jsem se. "Každý jsme asi stihli udělat za život něco, na co nejsme zrovna pyšní, vím o tom své," mrkl jsem pohledem do strany, než jsem vrátil zpátky k vlčici. "A ať se tenkrát stalo cokoliv... už na tom nesejde. Já jsem jenom opravdu rád, že jsem tu nakonec na tebe znovu narazil i po tolika zimách. Nebudu lhát, v tohle setkání už jsem ani nedoufal," hlesl jsem přátelsky a lehce se povzbudivě pousmál. "Nemusíš mluvit o tom, co se stalo. Pokud bys ale někdy přeci chtěla, jistě budu někde poblíž a rád si to vyslechnu." Chtěl jsem jí dát času. Tolik času, kolik sama potřebovala, protože teď už jsem to konečně chápal a přesně věděl, čím si asi prochází.
Najednou jsem zaměřil svůj pohled kamsi za hnědou vlčici. Zamžoural jsem a tělo automaticky reagovalo na znepokojení zpevněním postoje. Kousek od nás jsem nejen slyšel, ale i viděl dvě vlčice. Jedna už skoro mizela, zatímco jsem si byl docela jistý, že druhá chraptivě vrčela naším směrem. Udělal jsem krok stranou, aby Baghý netvořila štít mezi mnou a tou podrážděnou vlčicí. Nevrčel jsem, ale doslova jsem ji svíral pohledem. Nebyl jsem sto odhadnout, co ta šedá plánuje, ale nehodlal jsem se tím nechat zcela překvapit. K ničemu nakonec nedošlo, neznámá vlčice z ničeho nic zvala do zaječích. A jak uháněla.
Narovnal jsem se a tiše si pro sebe zamyšleně zamručel. "Asi bychom se vážně měli při nejmenším přemístit. Vypadá to, že někdo tu není nadšený z naší přítomnosti," mrskl jsem napjatě ocasem a otočil se k vlčici. Nějaké přístřeší by teď mohlo zamezit i takovým nepříjemným setkáním.