Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velké vlčí jezero

Následoval jsem řeku, která si to klikatě hnala zpátky do lesů mezi stromy. To bylo příhodné, jelikož s blížící se nocí se zdálo, že vítr se ještě pořádně nepředvedl a pokud jsem si chtěl někde odpočinout, nemohlo to být jen tak "venku".
Uvědomoval jsem si přítomnost Borůvkového lesa hned po mé levici. Možná bych se neměl zdržovat tak blízko, aby mě přeci nebrali za hrozbu. Sice jsem tam přišel s více než přátelským gestem, ale když se i po odchodu budu toulat kolem, mohlo by to vyvolat nechtěné spekulace. Kráčel jsem po břehu a hledal místo, kde by bylo nejvhodnější řeku překročit, aniž bych musel obětovat suchý kožich. Čumákem jsem zaznamenal několik vlčích pachů, jeden z nich dokonce docela známý. A čerství. Možná bych mohl... chtěl jsem se vydat po stopách šedé vlčice, ale jakmile jsem se rozešel, rychle jsem zase zastavil a zbystřil. K mým uším dolehl jistý šramot. Kořist? Musel jsem najít zdroj, mohlo by to znamenat potravu!
Potrava to nebyla. Místo toho jsem opatrně došel k jakémusi šedému vlku schoulenému pod keřem. Na první pohled to nebyl ideální úkryt. "Omlouvám se," ozval jsem se, abych vlka náhodou svou přítomností nezaskočil, to bych nerad. "Jsi v pořádku? Vypadáš docela zmrzlý. Mohu ti nějak pomoci?" nabídl jsem se vlídně a udržoval si od vlka přiměřený odstup, abych ho zbytečně neznervózňoval přílišnou blízkostí a nevyvolával dojem nebezpečí.

// Děkujeme Elise a vzdáváme holt! Prima oddechová akcička pro zpestření.

Prosím mušličky Kesselovi ^^

Postával jsem tam a kde jaký kolemjdoucí by mohl nabýt dojmu, že jsem tam takhle přimrznul a úplně zkameněl, zatímco já si poklidně brouzdal ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Hlavu a hlavně čumák jsem měl zdvižený k obloze, pokorně jsem si užíval vůni zimy, která byla takřka tím jediným, co ke mě všudypřítomný vítr přivál. Proháněl se kolem tak urputně, že všechny jiné možné pachy už určitě roznesl jinam do kraje. Nevadilo mi to. Čerství čistý vzduch mi ke spokojenosti stačil.
Zhluboka jsem povzdechl, snad abych se pořádně zase rozdýchal a připravil k pohybu a v tom jsem pocítila, že jsem na místě skutečně ztuhl. Možná jsem chlad sám pořádně nepociťoval, to ovšem neznamenalo, že tu nebyl. Oklepal jsem se a protáhl. Jestli tu zůstanu trčet ještě chvíli, bude ze mě rampouch dřív, než si toho stihnu všimnout. Ta myšlenka, leč znepokojivá, mě pobavila. Byl bych jako ledová socha, navždy uvězněná uprostřed jezera. Nebo tedy alespoň do doby, než by pode mnou rupnul oblevou led a voda mě pohltila. A teď vážně, tyhle myšlenky by mi skutečně neměly připadat směšné! V duchu jsem se napomenul, abych se choval na svůj věk, ale kdo tu byl, aby mně to hlídal? Život s úsměvem je vždycky lepší, třebaže je ten úsměv zmrzlý...
Netušil jsem moc, kam se mám vydat, kam chci teď jít? Hory v dálce mě lákaly, třebaže ty mé byly na opačné straně, ale kopec jako kopec. Vydal jsem se podél řeky k nedalekému lesu, abych se nemusel prodírat přes zasněženou pláň.

// řeka Mahtae (sever)

// Borůvkový les přes řeku Mahtae

Vypotácel jsem se tedy slušně z Borůvkového lesa a vydal se přes otevřenou pláň podél nedaleké řeky na sever. Dobře jsem věděl, kam dojdu - tedy pokud se za ta léta zem nepohnula a celý svět nějak nepřevrátil, a že tady bylo možné všelicos. Jak jsem však přicházel blíž a blíž, skutečně se přede mnou rozložil výhled, který jsem očekával.
Jezero. Veliké jezero a v dohledu ani živáčka. Vlci. Kořist. Nic. Nedivil jsem se, kdo by v takovém počasí vystrkoval hlavu z doupěte? Kolem se divoce proháněl vítr, kterému nyní žádné stromy ani skály nebránili. Měl jsem hustou srst a na chlad jsem byl zvyklý, tak mě to tolik netrápilo. Zatím. Věděl jsem ale, že ještě může být hůř - a pravděpodobně bude. Poslední zima nebyla žádná legrace a to jsem měl alespoň místo, kde jsem se mohl před nepřízní počasí schovat. Ale tentokrát? Byl jsem docela bezmocně vystaven matičce přírodě na pospas.
"Zastav se na konci zimy a něco možná vymyslíme." Čekat, až zima skončí, mi nepřišlo moudré. Ten čas by pro mě vůbec přijít nemusel...
Došel jsem ke kraji jezera. Tedy alespoň k tomu, co jsem za kraj povařoval, ale byl jsem opatrný. Břehy zamrzaly a byly ukryté pod lezem. To, na čem jsem stál, už jistě nebyla pevná zem. Přesto jsem došel až tam, kde ještě nebyla hladina ledem pokrytá, abych se mohl napít, když už jsem si nemohl na cestu nic ulovit. A co dál, a co dál?
Zdvihl jsem hlavu a rozhlédl se po bělostné krajině, která v sobě mísila zasněžené lesy i vrcholky kopců a hor. Hory... byl jsem rád, že jsem tady, zpátky, na Gallirei, ale zároveň jsem po dlouhé době zase pocítil touhu vrátit se domů.

Trpělivě jsem čekal na Blueberryho vyjádření, ale v hlavě už se neubránil šibalským myšlenkám. To budou Baghý se Sigym valit oči, jestli to vyjde! Nebo také ne, přeci jen to byl původně nápad Baghý, ale třeba je alespoň trochu překvapím? Bylo by to jistě pěkné, kdyby to bylo skutečné, ale borůvkový alfa mě seznámil s naprosto jinou situací.
I když mě u srdce lehce píchlo, na venek jsem na sobě nedal nic znát. "Rozumím," hlesl jsem uctivě a bylo tomu tak. Chápal jsem, že ne vždy jde všechno tak, jak by si jeden přál. A tohle byl opravdu špatný čas na nové členy. Až skončí zima? zopakoval jsem si. To bych mohl zvládnout, ale čas plynul rychle a za tu dobu se mohlo toliko udát.
Ohlédl jsem se stranou ke skupince zdejších vlků a Eloře, která se velmi rychle seznamovala, snad jako by sem patřila odjakživa. Alespoň ona tu našla útočiště. "I tak děkuji. Přeji vaší smečce mnoho sil do nadcházejícího období," pronesl jsem ještě k Blueberrymu, abych se jak se patří rozloučil a jal se k odchodu. Už jsem tu opravdu neměl důvod zůstávat. Obloha se protrhla a pokryla zem bohatou sněhovou nadílkou. Jestli tohle nebylo místo, kde bych se s ní mohl ve společnosti popasovat, musel jsem se vydat hledat dál. A rychle.

// VVJ přes řeku Mahtae

Kessel - b, a, d, f, b, b, a, f, a, a, d, a, a, c, a, a, a, a, b, a, a, b
Nejvíce vhodnou se mi jeví v tvém osudu Mechová smečka, rozhodně se vyhni tuláctví, to se k tobě vůbec nehodí.

Kaya - a, d, e, a, c, a, d, d, f, d, e, c, b, e, d, d, b, a, b, b, a, a
Tři osudy jsou ti nakloněny Asgaarská smečka, Sarumenská smečka nebo věčný život tuláka.

Utvořil se tu celkem slušný hlouček z členů smečky, ale všichni tu na mě působily velmi mile. A někteří možná trochu ztřeštěně, ale to nebylo nikdy na škodu. Usmál jsem se, bylo hezké vidět, jak pěkné místo k životu si Sigy s Baghý našli. Možná bych... zakroutil jsem hlavou. To byl určitě špatný nápad. I když za zkoušku nic vlk nedá.
Nori si začala nárokovat Baghý a s Elorou to vypadalo dobře. Nejdřív mě sice přepadl takový neblahý pocit podle prvotní Blueberryho reakce na malou, ale s jeho dalšími slovy zmizel. Takže Elora měla smečku, byla v bezpečí. Tady o ni bude jistě dobře postaráno, o tom jsem nepochyboval. Má hnědá společnice už byla tažena pryč a já ji jen pokynul na rozloučenou. "Zase se uvidíme," dodal jsem, pro ujištěnou. To víte, jak se to vysloví, už se to musí dodržet. Já bych také měl jít, ale v mysli mě stále hlodala ta otázka. Však i s Baghý už o tom mluvili, znělo to krásně, ale...
"Omlouvám se," odkašlal jsem si a odchytil si v rychlosti Blueberryho, který chudák už ode mě asi chtěl mít pokoj. "Opravdu nerad ruším, ale chtěl bych se zeptat jestli byste možná neměli ve smečce místo ještě pro jeden krk na víc? Vím, že mládí je pro smečku jistě perspektivnější, ale mohu se zaručit, že bych nebyl přítěží,"hlesl jsem jemným, lehce tlumeným hlasem. Zaujal jsem galantní, slušný postoj a vyčkával na vlků verdikt. Schválně jsem s otázkou vyčkával, než Baghý odešla. To by bylo ale překvapení, až by to zjistila...

// děkuji za akci, nebude mi vadit, když se teď s nějakou hledačkou počká alespoň do Velikonoc... xD

Za 15 nalezenců prosím 30 kamenů + 30 oblázků

Nahozeno.

Hlasuji pro:
1. mapka č.1
2. mapka č. 7
3. mapka č. 5

// Východní Galtavar

Táhly jsme kance do lesa a nebyla to zrovna brnkačka. Zvíře bylo těžké a mrazivá vlhkost, která se mísila s hustou všudypřítomnou mlhou tomu také nepomáhala. Baghý se ale udatně drala kupředu, třebaže se jí Elora motala pod nohama a tak jsem nechtěl zaostávat a zabral. Ještě nejsem žádná souška, povzbudil jsem se v duchu a tahal. A tahal. A tahal. Až jsme byli v lese a mě přepadl nepříjemný pocit. Jistě, byl jsem tu z dobré vůle a přicházel jen s těmi nejšlechetnějšími úmysly, a přece mi nedalo klid pomyšlení, že bych tu neměl být a zvláště pak, když jsme postupovali stále hlouběji a hlouběji do území, jak nás Baghý vedla. Touha po dobrém skutku byla však silnější. Pomohl jsem s úlovkem až tam, kde byl potřeba, načež jsem ho s radostí a těžkým výdechem konečně pustil z tlamy.
"Vždy k službám," prohodil jsem k Baghý, která už asi nevěděla, jak mi dokázat svou vděčnost, ale vždyť já to moc dobře věděl. "Hlavně, že nepřijde nazbyt." Vlčice vytím dala znamení smečce a já se rozhodl, že bude mnohem slušnější počkat alespoň na někoho zdejšího, než se vypařit jak pára nad pramenem. Navíc to netrvalo dlouho, než se k nám donesl něčí hlas dříve, než jeho tělo.
Ohlédl jsem se za hlasem a částečně překvapeně, částečně zmateně jsem poslouchal nářek flekatého černého vlka. Jak tak pokračoval, zvídavě jsem nadzdvihl obočí a trochu se pousmál. Co bylo tohle za individuum, že má takové nápady? Ta otázka ještě ani nezazněla a už jsem na ni měl odpověď. Hned bylo jasné, odkud vítr vane. "Tak Nori!" zvedl jsem také svůj hlas. "Ty jsi ten slavný Nori, ano? Můžeš si být jistý, tvá pověst tě skutečně předchází," ubezpečil jsem vlka a mrkl po Baghý. "Těší mě, jsem Kessel. Pochybuji, že má pověst je tak napřed, jako ta tvá," obdařil jsem ho přátelským úsměvem, ale to už se tu zjevil někdo další.
"Kessel, těší mě," představil jsem se Blueberrymu už trochu uhlazeněji, ale stále přátelsky. Pokud mě paměť neklame - a podle vlkova nástupu na scénu to bude tak - byl Blueberry zdejší alfa. Hned jsem se cítil o trochu lépe, když už o nás věděl. Byl jsem stále vetřelec, ale už ne v utajení. "Nepřišel jsem dělat problémy," objasnil jsem okamžitě, kdyby to náhodou dle mého zjevu nebylo dostatečně zřetelné - jistota je jistota. "Pomáhal jsem jen Baghý dostat úlovek do lesa, aby se s tím nemusela prát sama." Oháňkou jsem mrskl nápadně ke kanci a pak očima sjel k malé Eloře, protože upřímně, tu jsem tak nějak vysvětlit nedovedl.

Když padá sníh za límec,
začíná nám prosinec,
a to značí prima svátky
na které zas nemáš dárky.

Nájezd děláš na obchody,
bereš všude po dvou schody,
sháníš něco jí i jemu,
hlavně za výhodnou cenu!

Že už mají vyprodáno?
"Neměli to, sorry mámo,"
píšeš aspoň přání v ruce,
snad bude líp v dalším roce.

(Ale každý dobře víme,
že za rok se nezměníme,
a tak zas na Štědrý den
bude prázdno pod stromem.)

To vlče se mi zamlouvalo. Tedy, ne že by existovalo moc vlčat, co bych neměl rád, ale tahle mrňavá měla co do sebe, když se přidala k mému dramatickému výstupu s kancem. Musel jsem se nahlas zasmát a dál se spokojeně culil, zatímco se malá vrhla po kusu žvance. "My už jsme si dali do nosu před chvílí," ujistil jsem Eloru, aby na nás nemusela brát ohledy a hltala co hrdlo ráčí.
Zajímala se hodně o magie, tedy hlavně o barvu očí. Mrkl jsem na Baghý, která se aktivně vrhla do objasňování té veliké zbarvovací záhady a průběžně jsem přikyvoval, abych dal jejím slovům za pravdu. "Předměty jsou pro mě magie také opředená tajemstvím. Nemyslím si, že bych znal moc vlků, co tou magií vládli nebo se tím chlubili." Skutečně, kdyby ji vlčice nezmínila, asi bych zrovna na tuhle magii úplně pozapomněl, jak málo jsem se s ní setkával. Nemyslel jsem si ale, že by to bylo tím, že jde o slabou magii, spíš byla méně nápadná, než magie živlů. "Vlci s iluzí mají oči fialové," doplnil jsem svou společnici, kde už si nevěděla rady a shlédnul na vlče. "A bílé oči jsou známkou magie myšlenek. Před takovými vlky by sis měla dávat pozor nejen na to, co říkáš, ale i co si myslíš, umí se ti totiž snadno dostat do hlavy." Znělo to skoro jako varování možná hlavně pro to, že jsem se pro jednou po delší době neusmíval a tvářil se, i mluvil celkem vážně. Neměl jsem tuhle magii rád. Vlky s ní jsem sice z fleku neodsuzoval, ale nelíbilo se mi, jak jednoduše by se dala její moc zneužít.
Baghý jsem nejspíš vyvedl z míry dost zarážející otázkou, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomoval a tak jsem si ani nevšiml, jak to muselo vlčici zarazit. Neměla vlčata. Zajímalo mě, jak moc to bylo její rozhodnutí, ale nechtěl jsem se v tom rýpat hlouběji. Byla to její věc, i když jsem byl přesvědčený, že by byla super máma už kvůli tomu, jak se rozplývala nad Elorou.
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, alespoň ne vlastní," sdělil jsem Baghý a pohledem sklouzl k předním tlapám. "Ale pod tlapami mi jich prošlo docela dost. Myslím, že to není zas takový rozdíl," přemýšlel jsem nahlas a v hlavě vzpomínal na všechny ty chlupaté kuličky, se kterými se mi zkřížili cesty. Ne vždy ale jejich příběhy končili šťastně...
Hnědá společnice zavelela a její hlas mě probral z nostalgie. Nastražil jsem uši, vyskočil na nohy a ocas už zase jel jako o překot. "Taky si myslím. Čas se trochu rozhýbat, ať z nás nejsou sněhuláci," houkl jsem rozhodně, mrkl na Eloru a přistoupil ke zdechlině. Kolem poletoval sníh, jeho jemné siluety působily jako přátelské pozvání ke hře, každý znalý vlk ale věděl, že to je jen předzvěst mnohem horších časů. Elora s Bahgý se museli dostat domů a já... bych se sebou měl také něco dělat. "No jo, když já už se nabídl, tak to se nedá nic dělat," zazubil jsem se a na oko povzdechl, než jsem čapl kance z druhé strany a táhl ho s Baghý k lesu...

// Borůvkový les

1x zmrzlé ouško lišky hází Flynnovi a 1x zmrzlé ouško lišky Heather, aby si měli Sigyho prťata s čím hrát.
1x zmrzlé ouško lišky letí na Eloru. Cože, kdo to byl? Kdo to hodil?
1x zmrzlé ouško lišky hází z křoví na Arcanuse a tiše se vytratí.
2x sobí paroh se spolu s ním skutálí k Baghý, protože neumí házet a celý se do nich nějak zamotal...
1x sobí paroh bací do zadnice kolegu Noriho jako dar k brzkému seznámení!
Uklouzne na 2x Vlčíškův bobek, kterými ozdobí Lindasy už tak hnědý kožíšek. To se vsákne.
1x pozlacený divočák je obtížně dostrkán k Sigymu (jak jako tímhle vůbec házíte?! ), aby měl odpuštění za ty zmizelé roky trochu pojištěné.

Zatímco jsme se s Baghý domlouvali, Elora na nás mohla oči nechat. Od dospělého vlka už by takové zírání bylo docela nepříjemné, ale od vlčat jsem to tak nějak nebral. Byla malá, často zvídavá a měla se ještě hodně co učit. Bylo normální, že na svět kolem sebe kolikrát takhle zaujatě kulila kukadla. Bylo to roztomilé. Vzácné. V dospělosti už se jen málo který vlk dovede na svět podívat s takovým upřímným okouzlením.
Usmál jsem se na mladou slečnu a přikývnutím potvrdil slova hnědé vlčice. "Jako vlčata jsme ale také měli oči zlaté. Zbarví se až časem a někomu se nezbarví vůbec a zůstanou zlaté. Chtěla by jsi, aby se ti oči zabarvily?" zeptal jsem se zvídavě a také se přistihl, že přemýšlím, proč se vůbec některým vlkům oči nezbarvují. To byla otázka, na kterou jsem pro zatím neznal odpověď. Je to náhoda? Dědičné? Jde o sílu počátečního projevu magie? Těžko říct.
Kance jsem nechal kancem. Strašidelné zvuky vycházející z pohublého bříška vlčete naznačovali, že tam stejně míří naše další kroky a tak bylo mnohem lehčí to zvíře ukázat, než vysvětlovat. I když živá ukázka by byla ještě o něco vhodnější, ale co už. Místo toho jsem se musel pousmát nad tím, jak se Baghý nad Elorou skoro rozplývala. Bylo to sladké. Měl jsem pocit, že teď by jí to vlče mohlo rafnout do nohy a ona by si toho ani nevšimla. Tiše jsem se zubil cestou za opuštěným úlovkem.
"Eloro, představuji ti mrtvého kance. Mrtvý kanče, tohle je Elora a má hrozný hlad." Předvedl jsem trochu divadýlko, když jsme dorazili k mršině a teatrálně vlčeti představil nové zvíře na jejím jídelníčku.
Baghý jsem nabídl, že jim se zbytkem pomůžu do lesa. "Nezdržel bych se dlouho, nerad bych smečku narušoval," ujistil jsem vlčici dvojče. A jestli v Borůvkovém lese narazím na staré známé? To jsem netušil. Netušil jsem, kdo by tam mohl být a ať jsem pátral v paměti jak jsem pátral, nemohl jsem vypátrat ani živáčka. Třeba někoho poznám, až ho uvidím, ale moc šancí jsem tomu také nedával. Ale život je plný překvapení.
Elora mohla hodovat na tom, co teď věděla, že je kanec a já využil chvilky klidu a přesunul se vedle povalující se vlčice. Jen jsem se posadil a nerušeně sledoval, jak si vlče plní pupek, než jsem polohlasem k Baghý promluvil: "Máš vlastní? Vlčata, myslím."

Jsem si zrovna říkala, jak by mohla být fajn nějaké hledačka zase jednou... pak vlezu na stránku a co na mě nevybafne. Děkuji za cenu útěchy, já byla fakt na vážkách, jestli to má cenu ještě hrotit nebo ne... :D

A uctivě děkujeme Falkovi za vytrácení pokladů a 100% nálezné. :3 :D

A uctivě děkujeme Wizku za sestavení a že nevěřila v sílu prokrastinace a dala tu akci na měsíc. :D