Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zrcadlové jeskyně (přes Mahtae)

Procházeli jsme podél řeky místem, které se k mému údivu za ta léta tolik nezměnilo. Teď už jsem zase věděl, kde se nacházíme a začínal jsem tušit, kam nás Baghý vede. Nemusel jsem však hádat, vždyť širé louky se za nedlouho rozprostřely přímo před námi.
Ještě tu ale byla jedna nevyřešená, celkem znepokojivá záležitost.
"Mohla by to být magie," přikývl jsem. Ono tady mohla být magie úplně všechno. "Ale jestli s tím má co společného zrovna magie vzduchu, to si nemyslím. Ty jsi neodletěla nebo tak, jenom si *PUF* zmizela. Hned. Něco takového jsem asi ještě neviděl," zamýšlel jsem se a pohledem tak dlouho zamyšleně bloumal po nebi, až jsem se přerazil o nějakou hromádku hlíny. Nespadl jsem, ale pomohlo mi to doslova se vrátit myšlenkami zpět na zem. "Souhlasím. Pokud tedy nemáš pocit, že by to mohlo být něco nebezpečného..." povytáhl jsem tázavě na vlčici obočí. Slíbili jsme si lov, ale pokud by jí tohle dělalo starosti, rozhodně by to stálo za přehodnocení priorit.
Zhluboka jsem se nadechl a zavětřil, abych nasál všechny okolní pachy. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se rozhodli využít tohoto nedeštivého dne, a nám tak bylo shánění kořisti dost ulehčeno. Podle chuti, ano? Byl jsem zvyklý se spíš spokojit s tím, co zkrátka ulovit zvládnu. Návrh Baghý zněl ale velmi lákavě. "Nebude to žádná lehká práce, ale troufla by sis na divočáka?" navrhl jsem, protože jsem jejich přítomnost ucítil kdesi směrem na východ. Lov prasete nebyla zrovna jednoduchá záležitost a vůbec ne, když se pohybovali ve skupinách. Kdybychom však byli šikovní...
"Chtěl bych se tu ještě projít. Protáhnout se přes pár známých míst a třeba natrefím na nějaká další příjemná překvapení," uculil jsem se na Baghý, protože bylo jasné, že ona byla jedním z nich. "Nakonec bych svůj prošedivělý kožich rád někde usadil. Budu muset ale hodně zapátrat, která smečka by před zimou přijala takového staříka." Svými slovy jsem se neznámo proč dost podceňoval. Stále jsem měl smečce do nabídnout a měl jsem při tom ještě tolik energie a síly, co kde jaký mladík, o zkušenostech nemluvě. Možná jsem si jenom rád sám ze sebe trochu utahoval. Věděl jsem, že v momentě, kdyby na tom skutečně záleželo, bych se nenechal svým věkem porazit - při nejmenším ne bez boje.

Zasmál jsem se spolu s Baghý. Vypadalo to, že bychom ve finále konec světa úspěšně zaspali oba. "Léto je jako stvořené pro toulky a objevování, zima je pro lenošení. Teda, pokud si to můžeš dovolit. Nechápu, kdo vymyslel, že medvědi si můžou celou zimu prochrnět a my ne. Až zjistím, kdo za to může, budu si to s ním muset hezky vyříkat," prohodil jsem z části z legrace, z části povzbudivě, protože mi přišlo, že se vlčice za to své "přiznání" trochu stydí. Neměla by se cítit špatně za to, že načerpává potřebnou energii, i kdyby měla prospat celý den. Jo, jistě, hlavně já mám co povídat, zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou.
Baghý pronesla, že k lovu se ještě ráda připojí, ale pak se naše cesty budou muset rozejít. Ne na pořád, samozřejmě. Znovu se setkáme, tím jsem si byl už jistý. Zastříhal jsem ušima, protože mi k nim dolehlo chraplavé krákání a očima spočinul na ptákovi vysedávajícím na blízkém stromě. Pořád tu je? vrtalo mi hlavou. Neviděl jsem moc opeřenců, kteří by tak dlouho vydrželi posedávat na jednom místě a při tom nespali. Ale pořád to byla jenom vrána, nechal jsem ji být a přitakal na návrh mé společnice. "Tak to zní přímo ideálně! Prosím," dramaticky jsem galantně sklonil hlavu a nechal vlčici projít do vedení, aby mi ukázala cestu. Když jsem se znovu narovnával, abych ji mohl následovat, jen koutkem oka jsem ji zahlédl a pak BLIK - zmizela.
"Baghý!" vyhrkl jsem poplašeně a ohlédl se, protože jen kousíček vedle jsem zaznamenal pohyb. A pak jsem zíral jako opařený a těkal očima z jednoho místa na druhé. Vždyť... vždyť byla... To mi hlava nebrala, kde se vzala tam? Poklusem jsem se přidal k ní a na okamžik nejistě tápal v nastalém tichu, než promluvila.
"Díky vlku!" vydechl jsem s hlasitou úlevou. "Už jsem se lekl, že já jsem ten, komu hráblo." Vážně jsem si oddychl. To poslední, co mi na stará kolena a před zimou ještě chybělo bylo, abych začal blouznit. "Takže se mi to nezdálo, že ne? Stalo se... něco," vyměnil jsem si v Baghý tázavý pohled, protože jsem nevěděl, jak tenhle úkaz přesně nazvat. "Byla jsi přímo přede mnou a pak najednou... jsi tam nebyla. Co to bylo?" zeptal jsem se, přestože vlčice nezněla o nic méně zaskočeně, než jsem byl já sám.

// Východní Galtavar (přes Mahtae)

Usnul jsem vprostřed věty a dál už chrupkal sladce a tiše jako nemluvně. Pravidelně jsem oddechoval a určitě jsem musel funět dost nahlas. V jeden moment jsem procitl, dlouze a hlasitě zívl, načež jsem se znovu stáhl a zkroutil do klubíčka, jako bych se neplánoval už tenhle rok probudit. Prostě ho prosím.
Za krátko jsem se ale dalšímu úpadku do říše snů začal bránit. Tentokrát si nemohu dovolit vyspávat jak se mi zlíbí. Už jsem nebyl sám, uvědomil jsem si a stále stočený probral a zbystřil své smysly. Baghý tu stále byla, vycítil jsem její přítomnost, třebaže jsem ji ještě neviděl. Konečně jsem rozlepil oči a s hrůzou zjistil, že svět je zahalen do hávu denního světla v plné své síle. Bylo ho dokonce víc, než předchozí dny. Dešťové mraky se musely protrhat.
Začal jsem se zvedat rozlámaně ze země a pečlivě jsem si protáhl všechny končetiny, abych se připravil na nový den. Nový den... většinu jsem ho už prospal, zabědoval jsem a pohledem vyhledal hnědou vlčici postávající opodál, než jsem se k ní loudavým volným krokem rozešel.
"Baghý," oslovil jsem ji. Byl jsem přesvědčený, že si je již mé bdělosti dobře vědoma, přesto jsem ji svým hlasem nechtěl snad polekat nebo vyrušit. Vypadala totiž velice zadumaně. Když jsem se ujistil, že můžu mluvit dál, spustil jsem: "Panečku, to je ale světla." Z okraje jeskyní jsem vyhlédl na nebe a zakřenil se, protože mi sluneční paprsky zasvítily přímo do očí. "Že by nás před zimou přeci čekalo ještě pár pěkných dní? A já bych tenhle skoro prospal. Měla jsi mě vzbudit. Šťouchnout, rafnout" otočil jsem se k vlčici, "i když ses o to možná pokoušela. Omlouvám se, mám poslední dobou těžké spaní. Občas se až děsím, že se začne zem lámat vejpůl a z nebe pršet ohnivé kamení a se mnou to ani nehne," uculil jsem se omluvně s "hřejícím" sluncem v zádech. Znovu jsem mlčky toužebně vyhlédl ven. Tenhle den rozhodně nebyl stvořený pro schovávání se po jeskyních.
"Myslím, že zase dlouho takové podmínky pro ulovení něčeho kloudného k snědku mít nebudu," broukl jsem. "Nerad bych tě zdržoval, to už jistě víš. Děkuji, že jsi tu se mnou přečkala. Nebudu tě přemlouvat k lovu, stejně nepůjde o nic velkolepého," zazubil jsem se, "a hned poté musím najít toho Sigyho. Nerad bych, aby si myslel, že jsem na něj zapomněl nebo se na něj nedej vlku vykašlal." To už jsem trochu zvážněl, protože na tom nebylo moc k smíchu. Představil jsem vlčici svůj další plán a trpělivě vyčkával, jak se sama rozhodne dál naložit se svým časem. Začínal jsem se cítit špatně, že jsem si z něj stihl už tolik ukrást, ale ne moc. Přeci jsem za její společnost byl upřímně rád, tak co je malá krádež času mezi starými přáteli.

Naslouchal jsem příhodám z Borůvkové smečky, o jejích trablech, krásách, i vlcích, kteří ji spolu s mými známými obývají. Bylo to vyprávění protkané smutkem, vyčerpáním, ale i naději a těžkou prací. Znělo to jako hezké místo pro život, které stálo za to chránit. Baghý ale z ničeho nic zase drobet zvážněla a já k ní stočil tázavý pohled stejně, jako ona ke mně.
Byl jsem jako malé vlče, kterému maminka do hlavy vtloukala, že cizí vlky nesmí vodit do úkrytu. Baghý velmi záleželo na tom, abych si to, co mi právě pověděla, dobře zapamatoval. Mě to ale tak zaskočilo, že jsem na ni nějakou dobu vykuleně koukal, jako by na mě mluvila cizí řečí. Já byl zvyklý se pro ostatní rozdat a vždy nabídnout pomocnou tlapku, ale v opačném případě mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, oč kráčí. Nakonec se můj výraz uvolnil a zjemnil. "Děkuji," hlesl jsem vděčně ke své hnědé společnici. Dlouho jsem neměl někoho, na koho bych se já mohl spoléhat. "Budu si to pamatovat," ujistil jsem ji.
Zprávy o Elise, leč nepřímo jisté, mě vyvedli z míry. Neviděli jsme se už dlouhá léta a mnoho se mohlo za tu dobu změnit, ale já si takhle mohl představit s vlčaty jen tu starou dobrou verzi šedé vlčice, co jsem si pamatoval. Bylo to... zvláštní. Elisa s vlčaty. Možná bych sebou měl pohnout. Tohle je jistě jedinečný úkaz, abych ho neprošvihl, napadlo mě. Třeba se Elisa vážně změnila, ale to mi přišlo stejně podivné. Zaklepal jsem hlavou a raději ty představy vyhnal. Žádná očekávání, žádné domněnky. Všechno se ukáže, až ji najdu. Je. Jsou s Arcem vůbec stále spolu?
"Ach tak, ach tak," pokýval jsem několikrát hlavou vědoucně, "klidně mohli odejít úplně. Ani bych se jim nedivil." Zadíval jsem se na vlčici, na které se také začala projevovat únava. Zazubil jsem se. Netušil jsem, že je konverzace se mnou až tak únavná, pomyslil jsem si pobaveně, ale nebral si to osobně. Obou by spánek přišel vhod, jak sama řekla a mé tělo mě žalostně prosilo, abych se s ní o tom nepřel. Mohlo zůstat klidné, neměl jsem to v plánu.
"Jsem rád, že to říkáš, protože -" potlačil jsem zívnutí, "ano, určitě ano. Můžu se sebevíc snažit přesvědčovat se o své výdrži, ale své tělo myslí nepřelstím. A že jsem se o to pokoušel už tolikrát." Unaveně jsem mrkl na vlčici a cítil, jak mi těžkne hlava. Dalšímu zívnutí už jsem se neubránil. "Takže pokud... pokud ti to..." zamlaskal jsem, ale jak na to přišla řeč, spánek mě přepadl mnohem rychleji a větu už jsem ani nedokončil...

Vlčice si nedala pokoj a dál mi vykládala, jak úžasné věci se mnou určitě bude při našem rozhovoru sdílet Sigy. Chtěla mě vyprovokovat, abych se hned sebral a běžel za ním to zjistit? Samozřejmě bych to už ze slušnosti neudělal, abych tu dámu nechal najednou samotnou, ale nemohl jsem se zbavit té představy, že přesně o to se snaží. Navíc jsem viděla v jejích očích, s jakou chutí by mi to sama všechno povyprávěla a jen tak tak se držela zpátky. Zazubil jsem se. Bylo to od ní milé i roztomilé.
Sdílel jsem s Baghý zachmuřený výraz, zatímco popisovala, jakou pohromu uvalila Smrt na jejich les. Jakmile jsem ale znal jméno nadpřirozené bytosti v tom zapletené, nebylo to pro mě překvapující, smutek to však nemírnilo. Ani mou společnici pouhé vzpomínání nenechalo klidnou. Naklonil jsem se k ní a jemně povzbudivě do ní šťouchl. Vzpomínky to byly, nic víc. Nemusí se jimi nechávat strhnout. Přikývl jsem. "Vždy k službám," usmál jsem se. "Musíte mít les plný schopných vlků. To jsem rád."
"Arcanus a Elisa?" zopakoval jsem a zpozorněl. Byl jsem unavený, ale tenhle zvrat konverzace mě obdařil novou energií. "Jsou ještě pořád tady?" A hned na to jsem se v duchu plácl přes čumák. To určitě vyznělo hloupě, kde jinde by byli? Ale přeci... ty dva jsem tak dlouho neviděl. Ani když jsem ještě pobýval v tomto kraji se naše cesty po rozpadu Klímu mnohokrát nezkřížili. Jak se jim asi vede? Budou si mě vůbec pamatovat? Budou mě chtít vidět? Mluvit se mnou? Hlavou se mi začalo motat tolik otázek, a jediné, co jsem ze sebe byl schopen vypravit, bylo: "To jsou mi zprávy. Možná bych se za nimi mohl také zastavit, pokud je najdu." Přemýšlel jsem nahlas. "Lucy? Ano... ano vzpomínám si. To je Sigyho sestra, i když jeho si z nich pořád pamatuji nejvíce..." zarazil jsem se a chvíli brouzdal pohledem po stropě, jako by mi měl odpovídat na mé otázky místo hnědé vlčice. "A co ostatní? Amelis? Allaseon? O nich něco víš?" tázal jsem se Baghý s předpokladem, že jí ta jména něco určitě říkají.

Svěřil jsem se a Baghý přidala, že někdy se vlk musí zachránit sám. Je to jeho jediná možnost. A někdy... někdy to nezvládne. Tušil jsem, že mluví z vlastní zkušenosti. Musela na tom být zle, opravdu zle. Na jak tenké hranici mezi tím tu být a nebýt se vůbec kdysi nacházela? A přesto to zvládla. Nevěděl jsem jak, ale díky Životu v sobě našla zbytky síly a vzepjala se. Vydržela. A teď byla tady. A vypadala mnohem lépe.
Vlčice mi prozradila, jak upřímná radost od žíhaného vlčka to byla, i že se toho mám ještě co dozvědět. "Nepovídej." Zvědavě jsem povytáhl obočí, třebaže mi bylo jasné, že vlčice mi nic víc neprozradí. "To se těším, až se to překvapení dozvím," usmál jsem se. O co tak velkolepého asi mohlo jít, že to tak důkladně tajila a nechávala jenom pro něj? Nebo to nebylo vůbec velkolepé a tohle byl jen projev slušnosti. I to na Baghý velmi sedělo.
Zívl jsem.
Dostali jsme se až k Borůvkové smečce. Zajímalo mě, jak se jim tam daří, protože tuhle smečku jsem si pamatoval... no už hrozně dávno. Bylo dobré slyšet, že stále prosperuje, i když mě Baghý zpravila o tom, že už ne pod stejnou tlapou. Jméno nového alfy mi vůbec nic neříkalo, za to zmínka o jednom ze zdejších mocných bytostí mi nevědomky naježila chlupy na zádech. "To je strašné. Zjevně Smrt ještě nepřestalo bavit rozesívat chaos a strach všude, kam si zamane," vzdychl jsem. Smrt byla jednou z těch stinných stránek zdejšího života - to aby to tu nebylo moc perfektní. Ale nakonec na tom nesešlo. Buď vás tady sežehla Smrt, nebo vás tam venku zabije něco jiného. Ona totiž byla všude, v tom byl ten háček. Všude, jen tady jste jí doslova mohli vidět přicházet.
Znovu jsem potlačil další zívnutí, ale vycítil jsem, jak o mě čím dál tím mocněji usiluje únava.
"Je mi líto vaší ztráty. Nejsem si jistý, jak bych mohl... ale kdybyste potřebovali, určitě rád pomůžu." Trable téhle smečky mohly jít úplně mimo mě, ale Baghý ji popsala jako domov. A o domov se musí pečovat. Možná nebyl můj, ale pořád to bylo speciální místo pro Sigyho a Baghý. A já byl rozhodnutý udělat cokoliv, abych jim pomohl se o jejich speciální místo postarat - to bylo to nejmenší, co jsem pro ně mohl udělat.

Má oháňka pravidelně zametala vlhkou zem pod sebou a já byl rád, že jsem ze sebe dostal tohle všechno, i když jsem stále uvnitř cítil napětí. To postupně začala také ochabovat, když se znovu jeskyní rozzvučel Baghýin jemný, chápavý hlas. Chtěla mi vysvětlit, proč mi tak dobře rozumí. Nechal jsem ji a postupně po jejích slovech začínal chápat, že ty dávno minulá dvojčata z Klímu jsou stále tak nějak tady. Možná už jsme neměli tak stejné kožíšky, hodně se toho změnilo. Ale naše osudy byly přeci tolik podobné. Tížily nás během nich stejné myšlenky, stejné pocity a stejná samota. Tedy ano, já si občas dokázal společnost najít, ale divili byste se, jak snadné je být obklopení vlky a i přesto se cítit sám.
Opětoval jsem vlčici její úsměv a ocas se mi po dlouhé době zase jednou klidně obtočil kolem nohou. Rozhodl jsem se sdílet ještě jednu myšlenku, která mě trápila, a nyní se to zdálo být o dost snazší. "Dřív jsem Sianě a Saviorovi hodně zazlíval osud Klímové smečky. Opustili nás, opustili vlastní vlčata, která potřebovala ochranu jako ptáci křídla. Nechali to všechno být, nestarali se. Nedokázal jsem pochopit, jak to mohli dopustit. Jak mohli jen tak odejít." Pobaveně jsem se uchachtnul a zavrtěl hlavou. "Ale pak jsem udělal přesně to samé. Odešel jsem, bez jediného slova. Všechny, co mě potřebovali, jsem nechal tady, ať si poradí, zatímco jsem se sám sobecky hnal za hloupou nadějí... iluzí..." vydechl jsem. Mluvil jsem lehce podrážděně, ale z hlasu muselo být zřejmé, že tahle zlost je mířena hlavně na mě samotného. "Nevěděl jsem, jestli se někdy vrátím. Nechtěl jsem. Co bych asi vykládal všem těm vlkům, které jsem tu tenkrát nechal? Ale... v jednom máš pravdu," zdvihl jsem k vlčici pohled, "jsem rád, že jsem to udělal. Sigy... vypadal, že je rád, že mě vidí. To je dobrý začátek. Myslím. A znovu jsem tu potkal tebe. To musí být dobré znamení. Tím jsem si jist." Vesele jsem máchl znovu oháňkou a napjatá atmosféra byla ta tam. S vlčicí se mluvilo vskutku lehce. Byl jsem za to rád.
Z krápníků zatím neúnavně skapávala voda a několik jejích kapek se mi trefilo přímo do zátylku. Mráz mi projel celým tělem, až jsem z toho vyskočil na nohy a zatřásl se. "Uf, omlouvám se," hlesl jsem za ten náhlý pohyb a vrhl krátký pohled ke stropu, jako bych mu chtěl sdělit, že moc dobře vím, odkud vítr fouká, načež jsem si přisedl zpátky k vlčici. "Sigy říkal, že jste spolu ve smečce. Borůvková, tak to bylo? Ještě stále ji vede ta černobílá vlčice... ne, na jméno už si nevzpomenu." Trochu nahlouple jsem se zašklebil. Měl bych si zvykat, s tou pamětí to jistě už lepší nebude.

Prozatím jsem doobdivoval krásu toho místa a soustředil se na Baghý. Její prostá odpověď na mou otázku způsobila, že jsem na ni chvilku přitrouble zíral, než jsem se rozesmál. Ukázalo se, že je tohle také její premiéra v návštěvě těchto úchvatných a rafinovaně ukrytých prostor. Náhoda. Legrační náhoda.
A najednou se z ničeho nic kolem mě zvedl vítr. Nebyl přirozený. Žádný přirozený vítr vám s takovou důkladností nenačechrá kožich a nezahřeje. Zvlášť někde v jeskyni uprostřed podzimu. Ale já jsem to také nebyl. Mrkl jsem podezíravě na vlčici, která si spokojeně hověla ve svém již suchém kožíšku opodál. "Děkuji," hlesl jsem k ní a vděčně se pousmál.
Padla otázka, které jsem se nemohl vyhnout a nebyl jsem natolik naivní, abych v to alespoň doufal. "Ne, to je dobrý," zavrtěl jsem hlavou, abych vlčici ujistil, že je její otázku přijímám v pohodě. "Ty jsi mi o sobě pověděla. Je jenom fér, abych se taky podělil..." i když jsem asi nezněl tak rozhodně, jak jsem doufal. "Alespoň si v tom udělám trochu pořádek, než to budu muset líčit Sigymu." Nepříjemně jsem se zavrtěl, protože na tento rozhovor s žíhaným vlčkem jsem se skutečně netěšil, ale třeba by mi právě v tom mohla teď Baghý pomoci. Povzdychl jsem si a konečně se také posadil.
"Popravdě to není moc zábavný ani dobrodružný příběh," upozornil jsem svou společnici hned na začátku. "Opustil jsem Gallireu... no bude to už pěkných pár zim. A od té doby jsem se toulal. Křižoval světem sem a tam a hledal..." odmlčel jsem se. Musím to zmiňovat? No už jsem to nakousl. "Hledal jsem svého bratra a sestru. A také Ariu." Zadíval jsem se zkoumavě na Baghý. Došlo mi, že možná nebude vědět, proč v tom takovou důležitou roli hrála zrovna zrzavá vlčice. Přeci jen zmizela ještě předtím, než jsme se s Ariou dali dohromady. "Nevyšlo to tak, jak jsem plánoval. Strávil jsem na cestách dost času a stejně jsem nikoho z nich nenašel. A mé kroky mě zavedly zpátky k tomuhle kraji." Znovu jsem ztišil hlas a přemýšlel, jestli to tím zakončit přesto, že to ještě zdaleka konec nebyl. Zbytek historky ale líčil mé zbabělé já v tom nejjasnějším světle a tak mi zabralo hodnou chvíli, než jsem se opět chopil slova. "Ale já se nevrátil. Bylo tu něco co... no... nemohl jsem. Nemohl jsem se přimět sem zase vstoupit a tak... žil jsem v horách, v jeskyni na východ odsud." Chtěl jsem se ohlédnout tím směrem, než jsem si uvědomil, že uvnitř jeskyní stejně nic neuvidíme. "Za dobrého počasí jsem z ní dohlédl až na nejvyšší Gallirejské vršky. Bylo to moc pěkné místo. Poslední zima byla ale náročná a... vysilující. Spíš jsem měl štěstí. Došlo mi, že příště to může být ještě horší a pustá jeskyně na vrcholku hor možná přestala být pro stárnoucího vlka vhodným útočištěm. Za to o jednom takovém docela ideálním místě jsem věděl a nebylo zrovna daleko." Mluvil jsem možná lehce záhadně, ale oba jsme museli vědět, o jakém ideálním kraji je řeč. "Takže jsem se přemluvil a řekl si, že jestli se mi začínají poslední zimy sčítat, měl bych alespoň odejít s čistým kožichem. Vyřešit staré záležitosti. A přestat se schovávat." To poslední jsem jen tak polohlasně zamumlal. "A tak jsem tu, to je můj příběh. Snad tě příliš nenudil, ale varoval jsem tě, že to není nic speciálního," pohodil jsem ocasem a dál něco vykládal, jako bych se snažil zamluvit všechno, co jsem ze sebe právě vyklopil. Mohlo se zdát, že mi to šlo hladce, uvnitř se mi ale svíraly snad všechny vnitřnosti a celým tělem mi probíjel zkoprnělý pocit, který jako by mě proměnil v kámen. Nemohl jsem se třást, protože jsem se nemohl pohnout. Až na ocas. Ocas fungoval. A tak jsem jím v nervózních intervalech švihal ze strany na stranu a ani jsem si to neuvědomoval.

// Kaskády (přes Vyhlídku)

Stoupal jsem trpělivě s Baghý a při tom poslouchal, jak vyjmenovávala pár vlků, zmínila několik jmen a událostí. Mlčky jsem pokyvoval hlavou - ono mi nic jiného nezbývalo. Sám jsem k tomu neměl již co dodat a navíc zrovna v tomhle krátkém sletu na mě vychrlila vlčice dost informací naráz. Styx. Cesta. Léto. Jaro. Nori. Na svůj věk jsem si nemohl stěžovat na paměť, ale silně jsem pochyboval, že si za chvíli ty jména budu ještě pamatovat. Zůstal jsem u němého přitakávání - to aby Baghý věděla, že nemluví do prázdna - a rozhlížel se při tom do kraje, než jsme začali sházet do nějakého údolí. Mohl jsem upřímně říct, že jsem netušil, kde jsme, ale věřil jsem, že má společnice to ví.
Pod plánu jsem svou otázkou Baghý zaskočil, ale i když jsem tím jen chtěl pobavit, vlčice už se vrhla do vysvětlování, jak to s tím zapomínám vlastně bylo. Nečekané, zvídavě jsem natáčel hlavu, protože jsem se přistihl, že chci vědět víc. Padlo několik dalších jmen - tentokrát až bolestivě známých - a já se musel snažit, abych se na jejich přítomnost ve vzduchu příliš nezaměřoval. Nechal jsem je proplout kolem a doufal, že se nezastaví a hned zase zmizí. Jenomže za jmény následovala smečka a pak... i něco veselejšího. Zrovna jsem se nadechoval, abych upustil nějakou poznámku ke dvojčatům z Klímu, když jsme stanuli před vstupem do jakési ohromné jeskyně. Poznámka mi zůstala viset na jazyku a já ji s dalším fascinovaným pohledem spolkl.
Postával jsem stále na dešti a obdivoval ten zjev zvenčí. Už odtud to vypadalo dechberoucně a to jsem ještě netušil, jak ohromné je to uvnitř. "Páni," unikl mi uznalý úžas, zatímco jsem se konečně jal vystoupit z deště. "Tak tohle místo vidím poprvé." Mimoděk jsem se oklepal, než jsem došel blíž k Baghý - přeci na ni nebudu cákat. Pozorně jsem pohledem studoval krápníky visící ze stropu a třpytící se kapky vody líně stékající po jejich hranách. "Není možné, aby to tu bylo celé ty roky a já o tom nevěděl. Asi jsem málo Gallireu prochodil a ošidil se o takové místo..." Sklouzl jsem pohledem k vlčici. Věděla moc dobře, kam nás vede. "Jak si to tu objevila?" zajímal jsem se, protože to nevypadalo zrovna na běžnou zastávku na vlčí stezce.

Objetí mělo přesně ten efekt, ve který jsem doufal. Bylo to skoro jako kouzlo, ale nebyla v tom žádná magie. Jen někdy byl jeden čin víc, než tisíc slov. Vlčice byla jako mávnutím kouzelného proutku značně otevřenější a dala se do vypravování. To jsem nečekal, ale jak jsem slíbil, plnil jsem svoji roli vzorného posluchače na jedničku a snažil se u toho nedat příliš znát mé znepokojení. Poslední zima? Zhoršení zdraví? Co to povídá? Těžko se takový strastiplný příběh poslouchá z úst vlčice, která tu právě stojí před vámi. Mladá. Zdravá. Plná života. Ale to byla jen moc tohoto kraje - zahrával si s tím, co se zdálo a nezdálo být skutečné - a tak jsem ani na okamžik o jejích slovech nepochyboval.
"To nic," zavrtěl jsem hlavou, když se vlčice začala omlouvat, "rád slyším, že to tvé vyprávění má dobrý konec." Konec hlavně proto, že v ničem víc nemohla Baghý pokračovat, neboť jsme byli vyrušeni dvojicí šedých cizinek. "Ty je znáš?" broukl jsem ke své hnědé společnici, jelikož se mi zdálo, že jsem od ní zaslechl něco jako jméno. Na známé se nechovali moc přátelsky.
"To zní jako plán," odsouhlasil jsem Baghý a kvapně se ocitl po jejím boku - nebo spíš za ní - abychom mohli odejít. Následoval jsem ji vzhůru po vychozené cestičce, po které odešel před námi žíhaný vlček. Stoupání pro mě nepředstavovalo takový problém, jako by asi leckterý vlk mohl očekávat. Byl jsem na lezení do kopců zvyklý.
Nechtěl jsem jít celou cestu v tichosti, pro to jsme tu přeci nemuseli být dva, a tak jsem si po nějaké chvíli nápadně odkašlal, abych získal pozornost Baghý. "Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že i po ztrátách paměti si stále pamatuješ zrovna mě. Mám to brát jako kompliment?" hlesl jsem hravým hlasem a nevinně se pousmál. Řekl jsem si, že je na čase prolomit tu drsnost vážné atmosféry, co se tu kolem nás nakumulovala. Život je moc krátký na to, abyste byli moc dlouho rozmrzelý.

// Zrcadlové jeskyně (přes Vyhlídku)

Vlčice byla stále nesvá a já byl na pochybách, zda to bylo mnou, či něčím, co jsem řekl, nebo snad jen tím neúnavným deštěm, kterému nebylo konce. Možná jsem ji měl nechat skutečně být, odejít sám a ulehčit jí celou situaci. Pak by měla čas pro sebe. Konec konců, to přesně podle svých slov původně plánovala, než jsme se tu takhle náhodou střetli.
Hlava mi zlehka klesla ke straně, když mimoděk zmínila, že nejsem tak docela jediný, kdo tu dlouho nebyl. Tázavě jsem zamrkal, kampak tím asi mířila? No tak Baghý, mě to můžeš říct - prozrazoval můj pohled, i když tlama zůstala zavřená. Nenaléhal jsem na diskuzi a dával vlčici čas, aby sama nejprve našla ta správná slova. Ta však zavrtěla hlavou.
"Abych pravdu řekl, nemám žádný pořádný plán. Chtěl jsem dojít zpátky - a jsem tady. Co se stane dál je v tlapkách osudu, ale," zdvihl jsem čumák k zatažené obloze a nechal si pár dešťových kapek napadat do tváře, "nezlobil bych se za nějaký přístřešek, než se počasí trochu umoudří, co myslíš? Vím o velkém úkrytu na severu, ale třeba bys věděla o něčem bližším?" tázal jsem se své tiché společnice. Nebyl jsem citlivka, kterému by vadila nějaká přeháňka, ale čeho bylo moc... navíc jsem se ve svých letech už nemohl jen tak vydávat rozmarům počasí na pospas.
Atmosféra se změnila. Stačilo k tomu jediné slůvko, které vyklouzlo Baghý z tlamy. Nastražil jsem uši. Věděl jsem, že ať se vlčice chystá říct cokoliv, je to pro ni důležité. Oh. Najednou to všechno dávalo smysl. Přeměřil jsem si vlčici pohledem. Opravdu ji to tížilo. Beze slov jsem udělal pár kroků k ní a hlavou ji objal tak, jako mě předtím objal Sigy. Nevěděl jsem, jak moc to potřebuji a mrzelo mě, že mi dřív nedošlo, jak moc to potřebovala Baghý. Jednoduché gesto. Tiché ujištění. Nezlobím se.
Odtáhl jsem se. "Každý jsme asi stihli udělat za život něco, na co nejsme zrovna pyšní, vím o tom své," mrkl jsem pohledem do strany, než jsem vrátil zpátky k vlčici. "A ať se tenkrát stalo cokoliv... už na tom nesejde. Já jsem jenom opravdu rád, že jsem tu nakonec na tebe znovu narazil i po tolika zimách. Nebudu lhát, v tohle setkání už jsem ani nedoufal," hlesl jsem přátelsky a lehce se povzbudivě pousmál. "Nemusíš mluvit o tom, co se stalo. Pokud bys ale někdy přeci chtěla, jistě budu někde poblíž a rád si to vyslechnu." Chtěl jsem jí dát času. Tolik času, kolik sama potřebovala, protože teď už jsem to konečně chápal a přesně věděl, čím si asi prochází.
Najednou jsem zaměřil svůj pohled kamsi za hnědou vlčici. Zamžoural jsem a tělo automaticky reagovalo na znepokojení zpevněním postoje. Kousek od nás jsem nejen slyšel, ale i viděl dvě vlčice. Jedna už skoro mizela, zatímco jsem si byl docela jistý, že druhá chraptivě vrčela naším směrem. Udělal jsem krok stranou, aby Baghý netvořila štít mezi mnou a tou podrážděnou vlčicí. Nevrčel jsem, ale doslova jsem ji svíral pohledem. Nebyl jsem sto odhadnout, co ta šedá plánuje, ale nehodlal jsem se tím nechat zcela překvapit. K ničemu nakonec nedošlo, neznámá vlčice z ničeho nic zvala do zaječích. A jak uháněla.
Narovnal jsem se a tiše si pro sebe zamyšleně zamručel. "Asi bychom se vážně měli při nejmenším přemístit. Vypadá to, že někdo tu není nadšený z naší přítomnosti," mrskl jsem napjatě ocasem a otočil se k vlčici. Nějaké přístřeší by teď mohlo zamezit i takovým nepříjemným setkáním.

Počet bodů: 18
Směna: 10 bodů za 8 křišťálů, 8 bodů za 60 oblázků
Navíc: nada

Se zveřejněním děl nemám problém.

Sigy by očividně rád nejen povídal, ale také se dozvěděl něco víc ode mě. Byl jsem mu vděčný, že to ze mě nepáčil hned tady a teď. Pořád ten stejný Sigy. Přikývl jsem. "To bych určitě měl." A taky to udělám. Jednou. Všechno mu povím. Jestli si někdo zaslouží vysvětlení, byl to on. A také pár dalších, při vzpomínce na než se mi svírala hruď.
S Baghý jakoby se začali přetahovat o to, kdo odejde první. Bylo to... zvláštní. Sledoval jsem, jak se vzdaluje. Zdálo se mi to, nebo tak divně pajdal vzhůru do kopců? "Najdu si tě. Slibuji," přislíbil jsem žíhanému vlčkovi a jelikož jsem nerozhazoval nikdy plané sliby kolem sebe, uvědomoval jsem si, že teď to musím splnit. Už nezmizím. Slibuji.
Odvrátil jsem se k vlčici, která se původně také měla k odchodu. "Nerad bych zdržoval ani jednoho z vás," promluvil jsem k ní. "Určitě máte své smečkové povinnosti nebo... nebo něco jiného. Nemám právo si nárokovat něcí společnost po tak dlouhé době, co jsem byl pryč." To byla pravda. Pokud vlčice někam musela jít, nemínil jsem ji zdržovat, i když jsem byl za její společnost rád. Bylo to lehčí. Lehčí než se Sigym, u které jsem se zdráhal a obtížně vybíral slova. S Baghý jsem nepociťoval tu tíživou vinu v zádech. "Ale možná bych tě mohl doprovodit, pokud někam míříš? Tedy pokud by ti nevadilo se tahat se staroušem," usmál jsem se. "Rád bych slyšel něco o těch zážitcích, co Sigy zmiňoval."

"Pravda nedá se říct, že bych se zrovna nudil," potvrdil jsem Sigyho slova a pousmál se na jmenovanou vlčici. I s ní si budeme muset najít čas na převyprávění všech těch zážitků. Byl jsem zvědavý, co celá ta léta dělala a taky mi stále vrtal hlavou ten vzhled. Vážně bych přísahal, že vypadá trošinku jinak. Pak ale žíhaný vlček opět uhodil na citlivé téma a já cítil, jak se mi úzkostně stáhla hruď. Narvinijská smečka... to dává smysl. Scar... nechal jsem ji v tom úplně samotnou. Zadíval jsem se do Sigyho zlatých očí, jako bych nevěděl, co mu na to říct. Bylo to bolestivé téma - Narvinij a všechno po něm - ale věděl jsem, že úplně se tomu rozhovoru vyhnout nemůžu a ani bych neměl. Mohl jsem... můžu si za to sám. Nemůžu se tomu vyhýbat věčně. Přikývl jsem. "Rád si to všechno jednou poslechnu." Zmínil se i o Borůvkové smečce a mě se rozsvítilo. Znával jsem ji a několik vlků z ní. Bylo dobré vědět, že některé věci se nezměnili. Bylo dobré vědět, že Sigy si i přes všechna má hloupá rozhodnutí našel svoje místo. Mrknul jsem na Baghý, když ji znovu adresoval. Heh, "madam"? pousmála jsem se v duchu a věnoval ji vědoucí pohled. Byli spolu ve smečce, jsou spolu tady a jak o ní Sigy mluvil... asi jsem si to lehce mylně vyložil.
Vlčice ale vypadal zamlkle. Vzhled nebylo to jediné, co jsem si u ní pamatoval trochu jinak a jistě, za ta léta se vlci změní, ale tohle mi přišlo podezřelé. Držela se zpátky, tím jsem si byl jistý. Ale proč? Vřele jsem se usmál, když mi oplatila kompliment. "Ale kde že," prohodil jsem pobaveně, "my staříci moc dobře víme, jak na tom jsme. Nemusíš lichotit mým šedinám. I když-" naklonil jsem hlavu, jako bych si snažil prohlédnou sám sebe - "nevypadám s nimi úplně nejhůř, to uznávám." Zasmál jsem se a doufal, že tím trochu odlehčím i Baghý. Chtěl jsem jí ukázat, že se nic nestalo a nemusí se zdráhat, ať už jí k tomu vede cokoliv. Však bylo veselé, že nás osud zase svedl dohromady, tak nač se zrovna teď čímkoliv trápit?
Byla to docela ironie. Kdybych si jen uvědomoval, že Baghý se teď nechávala zžírat stejnými pocity, kterým jsem v případě Sigyho čelil já sám...

Žíhaný vlček přede mnou se celý tetelil a zmítal. Připomínal mi vlče. To malé vlčátko, kterým před dávnou a ještě dávnější dobou byl a já ho teď viděl tady a nezáleželo na tom, že se mi hravě výškou vyrovná. Pořád to bylo to vlče. Pořád to byl Sigy. Byl jsem rád, že jsem dokázal zabránit slzám, aby mi samým dojetím nevyhrkly do očí. Do teď jsem netušil, jak moc mi tenhle vlček chyběl. Pak mě Sigy objal a ve mě se něco zlomilo. Nezlobí se, uvědomil jsem si. Nebo se k té zlobě ze šoku ještě nedostal. Tak jako tak, můj strach se zdál být zbytečný. Přesto jsem si dával pozor na to, co říkám a zůstával obezřetný. Nechtěl jsem... nechtěl jsem tuhle chvíli pokazit.
"Byl jsem..." začal jsem a uhnul pohledem stranou. Jistě, že jsem mu dlužil vysvětlení, a ne jenom jemu. Ale věděl jsem, že o tom nebude jednoduché mluvit a i kdybych to zvládl, nemohl jsem se mu při tom dívat do očí. "...daleko za hranicemi Gallirei. Dlouho." To byla hloupost. Sigy určitě věděl, jak dlouho jsem byl pryč, nemusel jsem to zdůrazňovat. Na hlubší vysvětlování jsem se nezmohl. "Mrzí mě, že jsem vás tu takhle nechal." Opustil. "Ale rád vidím, že se ti dobře daří. Daří se ti dobře, že ano?" Bylo snazší stočit konverzaci k němu. Navíc jsem to opravdu chtěl vědět. Chtěl jsem to slyšet přímo od něj, i když to na pohled vypadalo, že prosperuje. Zase mě to zabolelo. Byl jsem upřímně rád, že je mu dobře, ale hněval jsem se sám na sebe, že jsem nebyl u toho. Že jsem tu nebyl pro něj, abych mu pomohl.
Hnědá vlčice o sobě dala taktně znát a mě v ten okamžik došlo, že tu nejsme sami. To bylo ode mne nezdvořilé a navíc jsem si vzpomněl, že i můj pozdrav byl prvně přerušen. "Omlouvám se, my jsme se vlastně ještě nepředstavili. Těší mě, já jsem- Baghý?" Vlčice mě naprosto zaskočila. "Ta Baghý?" zopakoval jsem, jako bych jich znal snad tucet. Zůstal jsem na ni koukat a pokoušel jsem si spojit mé rozmazané vzpomínky s obrazem vlčice přede mnou. Nevylučuji, že mi při tom nesklouzla hlava mírně do strany. "Vážně... skoro bych tě nepoznal! Tedy, co to povídám, vážně jsem tě nepoznal, promiň," zajíkal jsem se. "Zvláštní. Pamatuji si tě... jinak." Starší - ale to bych samozřejmě s ohledem na všechnu etiku, co je mi svatá, nemohl říct nahlas. "Vypadáš dobře," prohodil jsem s milým úsměvem, aby si nemyslela něco špatného, a prohlédl si oba dva přítomné. Jaká to byla zvláštní náhoda, že jsme se tu všichni takhle sešli.