Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|| LOTERIE 26 ||

Zasmál jsem se. "Tak to doufám, že máte úkryt alespoň nafukovací," zazubil jsem se, ač jsem si nebyl úplně jistý, že Sigy jenom žertoval. Něco v tom zavánělo pravdou a třebaže se tomu můj přítel smál, určitě to nebylo jenom úsměvné. V očích se mi zračila jiskra. Zadíval jsem se na něj. Chtěl jsem ho jednoduchým pohledem ujistit, že to jistě bude dobré. Tuhle smečku si přeci vybral. Vybrala si ji i Baghý. Nemohlo to tu být špatné. Ale nemusel tu vůbec být. Zakroutil jsem hlavou, abych rychle zahnal myšlenky, které se mi kradli do hlavy. Teď na ně nebyla vhodná chvíle.
Počasí se začalo jak se zdálo umoudřovat. Pomalu se kolem nás rozednívalo, přestože oblohu stále okupovala bohatá mračna. Vítr už nevířil krajinu a ledové krystalky ustoupily. Poslední rozumný důvod, proč ještě zvažovat štědrou Sigyho nabídku, byl tedy ta tam. Vděčně jsem mu pokynul hlavou. "Víš, že nemůžu," pousmál jsem se ve snaze u něj zahnat smutek. Nebo možná zahnat ten svůj. "Pozdravuj Frynna, až se probudí," hlesl jsem mile a přestože bych neměl, zůstal jsem ještě chvíli stát a vyprovázel svého přítele pohledem. Pak už byl čas jít. Cítil jsem, jak se les kolem mě probouzí. Nešlo jen o normální zvěř, ve vzduchu se začaly čím dál více opět prolínat pachy vlků, jak už nebyly roztroušené větrem. Pousmál jsem se. Něco mi říkalo, že jsem to tu opravdu neviděl naposled.

// řeka Mahtae (sever)

|| LOTERIE 25 ||

Stále jsem mluvil s Frynnem povzbudivě a přátelsky. Však také stačilo, že kázání teď dostával od svého otce. Otce. Heh. Sigy a otec? To se mi ještě dlouho a složitě bude ukládat v hlavě. Jak jsem ho ale sledoval v jeho roli, bylo mi jasné, že to je moc dobrý rodič. Šlo mu to skvěle. A měl pravdu. Frynn měl veliké štěstí, že při svém rozmaru toulání natrefil zrovna na mě. Co by se jen mohlo stát, být to někdo jiný... nebo kdyby nikoho nepotkal vůbec? V téhle bouřce? Domů by sám netrefil. Nejspíš by někde zmrznul. "Tvůj tatínek má pravdu," přidal jsem se k žíhanému o něco vážnějším tónem. "Je to nebezpečné, a v zimě o to víc. I takovému správnému toulání se vlk musí nejprve naučit." Pro někoho je potulování přirozenost, ale v případě Frynna má slova platila o to víc. Měl nad sebou však patronát toho nejlepšího vlka, které jsem znal. Sigy určitě udělá všechno pro to, aby se jeho synovi nic nestalo. Sigy se o něm postará.
Vypadalo to, že si mě Frynn docela oblíbil. To jsem rád slyšel, mě se také ten malý neohrožený lovec sněhových vloček zamlouval. Sigy mě ujistil, abych si z infiltrace jejich území nedělal těžkou hlavu. "Děkuji, to je od tebe milé," hlesl jsem vděčně. "Ale nejsem si jistý, do jaké míry by s tebou souhlasili i ostatní členi." Zaposlouchal jsem se, jelikož se lesem právě rozléhalo hned několik vytí, které rozbíjel prudký vítr. "Zdá se, že tu i v takovém počasí máte dost na pilno. Zima je čas plný nejistoty, uhlídat si v ní území je jednou taková práce. Nerad bych někoho svou přítomností zneklidňoval déle, než je nutné." Odpověděl jsem tak Sigymu na jeho otázku. Přešel jsem plně do svého zdvořilostního módu. Ale nešlo o nic nuceného, bylo to tak přirozené, jak jen to mohlo být. Rád bych tu zůstal, opravdu. Bylo tolik věcí, které jsme si s žíhaným ještě museli říct, ale Sigy určitě pochopí, proč teď a tady nebyla vhodná chvíle. "Navíc," hlesl jsem úsměvně na lehčí notu a stočil pohled k vlčeti, které sotva drželo oči otevřené. Nebo nejspíš už ani to ne. "Zdá se, že někdo by se tu potřeboval dobojovat do úkrytu dřív, než si nedobrovolně ustele na sněhu." Tiše jsem se rozplýval nad klimbajícím Frynnem, než jsem se opět obrátil na Sigyho. "Vrátím se, až se počasí trochu umoudří, ano? Teď už vím přesně, kde hledat," ujistil jsem ho a po očku se rozhlédl po zasněžených holých větvích okolních stromů. Ne dlouze, jelikož ledové krystalky z nebe si ihned našly snáze cestu do mé tváře a to rozhodně nebylo nic příjemného. Rychle mi to připomnělo, proč jsem do teď skláněl pohled k zemi.

|| LOTERIE 24 ||

Párkrát jsem zavyl a vyčkával, kdo v okolí na můj signál zareaguje. V tomhle počasí tu na území musela být určitě celá smečka, kde jinde by se asi vlci toulali? "Abych dal smečce vědět, že jsme tady," objasnil jsem zmatenému Frynnovi, kterému mé počínání nejspíš nešlo do hlavy, "a nikdo z toho pak nebyl překvapený. Navíc nevím, kde tu máte úkryt. Za chvíli si pro tebe určitě někdo přijde a od-" Ani jsem nedořekl, přesto, že to bylo jedno, protože vlče z polospánku už jen sotva mohlo vnímat, co jsem mu vykládal. Na místo toho z čista jasna ožil, vyhrkl "tati" a oba jsme se ohlédli stejným směrem. "Sigy?..." vydechl jsem tiše, jak jsem si dával v zamrzlé přestárlé hlavě dvě a dvě dohromady. Tati... Sigy... div jsem se neplácl tlapou do čela, jak jasné to všechno najednou bylo.
Frynn se radostně s otcem přivítal a já si mlčky užíval pohled na ty dva. Tak ze Sigyho je taťka, usmíval jsem se v duchu, ale nebylo se čemu divit. Však už to také nebyl zrovna mladík, přesto, že pro mě bude vždy tak trochu vlčetem. Chystal jsem se žíhanému vlčkovi odpovědět, když si jeho slova převzalo vlče po svém. Inu, vrátit se byl vlastně hlavně jeho nápad, to jsem nemohl popřít. Pobaveně jsem se zasmál. "Děkuji, snažil jsem se," usmál jsem se na vlče, které mě srdnatě vychvalovalo, a pak i na Sigyho. "Je to správný hoch," sdělil jsem mu, čímž jsem ho chtěl ujistit, že mi Frynn vůbec nebyl jakkoliv na obtíž. "Počasí se pěkně vyostřilo, tak jsme rychle upalovali domů, že?" mrknul jsem spiklenecky na vlče. "Omlouvám se, že zase lezu na území. Vyhodíte mě na sever a já přilezu z jihu," s vtipem jsem se otočil zpět k druhému dospělému v naší společnosti, naklonil se k němu a trochu ztišil hlas, aby ho Frynnova ouška nezaznamenala, "ale nepřišlo mi moc spolehlivé, aby si od hranic hledal cestu k úkrytu sám."

|| LOTERIE 23 ||

// řeka Mahtae (sever)

Maličký Frynn byl úplné zlatíčko. Asi za to mohlo hlavně to počasí, které vlčátku nedovolovalo se nějak vzpírat a vymýšlet vylomeniny, ale stejně byl skvělý. Důvěřivý, ale na tom se dá ještě zapracovat. Teď už jsem však šetřil slova a energii na boj s počasím, které se mě nejspíš s každým krokem snažilo přesvědčit, že ano - může to být ještě horší. Tušil jsem, že při takovém vypnutí sil sebou někde švihnu ve chvíli, kdy jen přivoním k náznaku odpočinku. Na tom ovšem teď nezáleželo. Teď záleželo na tom dostat tuhle malou vyklepanou kuličku domů. Do tepla. Do úkrytu. Třásl se. Cítil jsem to. Nebylo to jen zimou. Bál se. Přál jsem si, aby se už bát nemusel. Abychom tam už byli. V lese. V bezpečí.
Konečně jsme zašli mezi stromy, které bez pochyb tvořili část hranic lesa. Smečka. Byli jsme tady. Pro jednou jsem si dovolil udělat výjimku a nečekat poslušně hned na okraji, jak se na cizince patří. Tohle byla mimořádná situace, a tak jsem si dovolil s Frynnem zajít o trochu hlouběji do území a hlavně více mezi kmeny, abych nás alespoň minimálně ochránil od větru a vymyslel, co dál. Smečka určitě má svůj úkryt, ale já bych ho tu neměl šanci najít. O to hůř bych hledal v takových podmínkách a s Frynnem na krku. Neměl jsem šanci uklidnit fujavici panující po lese, na magii mi nezbývalo dost sil, a tak jsem musel jen doufat, že zvuk z mého hrdla dolehne k uším místních vlků i přes nepřízeň větru. Zdvihl jsem hlavu nevnímajíc ledový déšť a zhluboka a dlouze jsem zavyl. Dvakrát. Třikrát. Opakoval jsem své vytí hned několikrát a pak už jen doufal...

|| LOTERIE 22||

// Vodopády

Brodit se hlubokým sněhem s vlčetem v závěsu najednou nebylo tak snadné, jak jsem si pamatoval. Musel jsem hlídat směr, musel jsem hlídat počasí a hlídat to vlče. Zkrátka být ve střehu a ještě mžourat přes nepříjemné ledové krystalky útočící na nás ze všech stran. Ne, skutečně jsem se nedivil, že Frynn chce tak úpěnlivě domů. Nemohl jsem se ale jeho žadoněním nechat zviklat, teď jsme museli postupovat jen tak, jak nám situace dovolovala. Pomalu. Rozvážně. Nakonec tam dorazíme.
"To tedy je," dal jsem malému třesoucímu se tvorečkovi po mém boku za pravdu, jak jsem tělem dál prorážel cestu. "Ale statečný lovec to jistě zvládne. Už to není daleko." Doufal jsem, že taková informace by vlčka mohla alespoň trochu povzbudit. Mě zase povzbuzovalo, že řeka, která se nám teď klenula přes cestu, byla díky tuhé zimě pevně zamrzlá a tentokrát i schovaná pod sněhem. Nemuseli jsme se trápit překonáváním ledové vody ani balancováním na spadaných kládách a cestičkách z kamení, abychom se dostali na druhý břeh.
Na chvíli jsem se přeci zastavil, abych se ujistil, jak je na tom Frynn. Byli jsme skoro tam. Les se tyčil přímo před námi. Shrbil jsem se k němu, abych mu ještě naposledy dopřál krátkého odpočinku, tepla a úkrytu svého kožichu. "Už jen kousek," opakoval jsem se, ale tentokrát to byla o to větší pravda.

// Borůvkový les

|| LOTERIE 21||

Měl jsem v rukávu - tedy, kdybych měl rukávy - veliké plány. Rychle jsem je ale všechny mohl nechat odnést řekou. S novým probouzejícím se dnem se totiž probudilo i něco dalšího a z nebe se místo jemného chladného sněhu začalo snášet něco mnohem méně příjemného. Frynnovi se to vůbec nelíbilo, asi si připadal jak pod útokem. Zamhouřil jsem očima do dálky, ale moc daleko nedohlédl, protože padající ledové jehličky vytvářeli hustou na obloze hustou clonu. Ledový déšť? mračil jsem se. Něco takového jsem nepamatoval ani ze svého života v horách. Počasí na Gallirei se muselo hodně pomátnout od mých posledních let zde.
Ledové krupky zužovaly i mě, ale z přemýšlení mě skutečně vytrhnul až Frynn, který se ke mě mačkal, jako by u mě hledal skrýš, kterou jsem mu mohl sám jen stěží poskytnout. Nemusel mě prosit dvakrát, jeho plán byl naprosto správný. "Ano," hlesl jsem a sklonil se nad něj, abych jeho tělíčko alespoň na okamžik ochránil od náletů ledových střípků, "půjdeme domů." Chlácholivě jsem mu pročísl čumákem srst a stoupnul si tak, abych zaujal místo na návětrné straně. Nemohl jsem Frynna krýt úplně, pokud jsme se měli hýbat, ale i tohle bylo lepší, než nic. "Drž se u mě," instruoval jsem ho, třebaže jsem si byl jistý, že by to nebylo třeba, a vydal se kupředu takovým krokem, aby mi vlče stále stačilo a mohlo se držet po mém boku. Jehličky pronikající mým jinak hustým kožichem nebyly nic příjemného. Teď jsem byl rád, jak blízko smečky jsme.

// řeka Mahtae (sever)

Hlásím staříka.

|| LOTERIE 20||

Na tváři se mi usadil znepokojený výraz, když si vlček začal okusovat nohu ve snaze... zbavit se svého ovocného pachu. Zastříhal jsem ušima a přemýšlel, co s ním. Za mou letitou praxi s vlčaty mě stále ještě dokázala překvapit. Že by se někdo chtěl zbavit svého pachu? To jsem vskutku slyšel poprvé a tak jsem nevěděl, jak bych malému neohroženému Frynnovi mohl být ku pomoci. Tedy, ne že bych chtěl vzhledem k tomu, že ho ten pach minimálně mohl dovést zpět domů.
Třeba vlček zapomene, na trauma s borůvkovou vůní, když se chytí něčeho dalšího. Nadchnout ho pro cokoliv jiného by neměl být problém, jak jsem stihl zjistit. Trpělivě jsem ho sledoval, jak se pekelně soustředí a můj výraz ho mimoděk vybízel k tomu, aby se nebál předvést to nejlepší, co v něm vězí.
"Perfektní, to je velmi dobrý začátek!" pochválil jsem vlčka, který se snažil přijít charakteru mého odéru na jméno a možná, jen možná se tím trochu soukromě bavil. "A teď, když už poznáš můj pach, bychom mohli zkusit něco... těžšího," zachraptěl jsem tajemným polohlasem, abych si získal zpět Frynnovu pozornost a spiklenecky na něj mrknul, než jsem hlavu sklonil na jeho úroveň a pokračoval, jako by šlo o něco děsně mystického. "Chceš si vyzkoušet..." - dramatická pauzička - "něco vystopovat?"

||LOTERIE 19||

Můj drobný společník byl ze srnky celý paf. Mile jsem se pousmál a přikývl, abych mu dal za pravdu. Našel jsem srnu. Bez stop. S čenichem. Čenich byl důležitý. Pochopil malý vlček alespoň to? Plánoval jsem to zjisti, protože u obyčejného vyprávění jsem zůstat nehodlal. "Vystopoval," objasnil jsem jednoslovně Frynnovi. "Vycítil." A pak jsem se opět narovnal, protože už nemělo smysl se krčit a schovávat a leč jsem si to nerad připouštěl, na takové cviky jako samé lehání a vstávání a plížení, už jsem nebyl zrovna stavěný. "Čich ti může hooodně pomoc," zdůraznil jsem a tlapou rozhrábl sníh tak, že jsem ho schválně zvířil do vzduchu a trochu jím ohodil Frynnovi tvář. To aby bylo jasné, že jsme stále u čenichu. Zazubil jsem se, aby to nechápal ve zlém. "Můžeš cítit kořist nebo jiné vlky. Podle čichu poznáš taky vlky ze své smečky," hlesl jsem důležitě a sklonil se k němu, abych mu názorně kožíšek očichal. "Jsou z tebe cítit borůvky," sdělil jsem mu nejvýraznější pach, který se z jeho srsti linul. A Sigy. "Stejně jako ze všech ostatních vlků ze tvé smečky. To je pach Borůvkové smečky." Zase ticho. Viděl jsem, jak se vlček úpěnlivě snaží chápat, ale určitě toho na něj najednou nebylo málo. Konec řečí, čas činů.
"Zkus si to," vybídl jsem ho najednou, "zavětři. Poooořádně začenichej. Schválně, co ucítíš."

||LOTERIE 18||

Asi jsem to s tím vychvalováním přeháněl, když to i na tohle vlčka začínalo být očividně moc. Stavil si vysoké cíle a budoval si k nim cestičku, zatímco se najednou skoro stydlivě tetelil, div se nezahrabal do sněhu. Určitě by se mu to povedlo. Celému. Tiše jsem se zasmál nad jeho roztomilým počínáním. "To je dobře, jen tak dál," pokývl jsem zmoudřele hlavou a pustil se do přežvýkání posledního sousta kuny.
Přes jeho jistě bohaté lovecké zkušenosti mu z výcviku nejspíš vypadlo stopování. To by ale jistě mělo být jeho součástí, stejně jako usmrcení kořisti. Protože není, co bys zakousl, když to nejdřív nevystopuješ. Zdvihl jsem lehce čumák, jako bych na svou následující odpověď byl velice pyšný. "Inu, už mám ve stopování pár let praxe," hlesl jsem skromně a zároveň vznešeně. Heh, "pár let". Jo jo, "pár let" už to určitě je, bavil jsem se v duchu, zatímco na venek jsem držel vážnější tvář. "Ukážu," pokynul jsem důležitě a vyhrabal se ze sněhové závěje zpátky do stoje. "Nejsnazší je stopovat podle otisků stop. Když je na zemi bláto, nebo sníh, lehce poznáš, pokud přes něj někdo přešel a kudy šel." Ohlédl jsem se a naznačil, aby se Frynn podíval na rozhrnutý sníh tvořící cestičku směrem k lesu. "Třeba taková stopa. Určitě bys dovedl říct, že tu někdo šel, i kdybys mě odtamtud neviděl vybíhat." Odmlčel jsem se a dal tak vlčeti čas, aby nové informace vstřebal. "Na sníh a bláto se ale nejde vždy spolehnout. Není všude a vždy. Nejspolehlivější je čich. To, co cítíš čenichem. Pachy." Demonstračně jsem zdvihl nos a hluboce nasál studený vzduch, který s sebou nesl rozmanité pachy z okolí. Svěsil jsem hlavu a posunky Frynnovi naznačil, aby mě tiše následoval. Prodral jsem se neslyšně sněhem po břehu kousek dál po proudu a pak se přikrčil. Frynnovi jsem ukázal, aby se díval přes řeku. Na druhé straně se chvíli nic nedělo, ale pak se mezi stromy mihl vysoký stín a z lesa se vynořila srnka. Jenom na krátko, obezřetně se rozkoukala a v mžiku zmizela.

|| LOTERIE 17 ||

I můj statečný spolulovec byl očividně z výsledku našeho společného snažení nadšený. A tak jsem byl spokojený také, protože o to hlavně mi šlo. S radostí jsem si přežvýkával svá sousta z úlovku a původně jsem se plánoval trochu krotit, aby na vlčka zbylo, kolik bude chtít, ale neušlo mi, že to do sebe jen tak tak tlačí a tak jsem se rozhodl neomezovat, protože jsem pravděpodobně měl větší hlad. A apetit. A spotřebu.
Frynnovy vlčácké výpady a projevy mě nutili se smát, ale krotil jsem se a nechával jsem si na tváři pouze široký úsměv. Nechtěl, aby si myslel, že se mu vysmívám. Vlčata často některé projevy nechápala zrovna šťastně. "Tak to bude tím," vědoucně jsem pokyvoval hlavou nad výčtem Frynnových zkušeností s lovem. Pak se ke mě natáhl a já vycítil další blížící se tajemství, tak jsem našpicoval uši a vypustil obdivné "Hmmmm!" jako, že mě tím velice zaujal. "Hlavní lovec?" ujišťoval jsem se, že vím, o čem mluví. "Být takovým hlavním lovcem, to není žádná hračka," zamyslel jsem se nahlas a dával tak svým hlasem tomuto postu nádech veliké důležitosti. "Je od tebe velmi zodpovědné, že jsi se začal připravovat takhle brzy," pokyvoval jsem uznale hlavou. "Určitě z tebe bude znamenitý hlavní," záměrně jsem nedořekl, na Frynnův způsob. "Už jsi se učil stopovat?" vybídl jsem ho a hned na to si všiml padajícího šera. Možná nebylo vhodné nabádat to vlče k dalším vylomeninám. Mělo by se vrátit ke své smečce...
Pohledem jsem zabloudil k obloze a pak zase na Frynna. Nevypadal unavený a já svou únavu zatím zvládal úspěšně ignorovat. Nezodpovědně, ale úspěšně. Smečka je odsud kousek... vrátit se můžeme kdykoliv a kdykoliv nás tady kdokoliv z ní může najít, ospravedlňoval jsem si další chvilky, kdy jsem Frynna nevlekl zpět domů. I sněžení se umoudřilo. Život byl sice nevypočitatelný, ale já současnou situaci nevyhodnotil jako nikterak nebezpečnou. Pár chvil mimo navíc, to přeci už nemohlo uškodit.

|| LOTERIE 16||

Hnal jsem mrštné zvíře k vlčeti a doufal, že to bude v dostatečné psychické kondici na to po ní vyrazit. Co bych si počal se situací, kdy i tohle naprosto reálné, nesmyšlené a každému oku viditelné zvíře vlčkovi uniklo z tlapek? Chtěl jsem ho rozveselit, ne ho ještě víc zničit, takže by to jistě celé mé snažení značně zkomplikovalo.
K mé úlevě Frynn reagoval na mé varování velmi rychle. I zkroušený drsným životem měl stále kopu energie. Zahlédl jsem jiskru v jeho zlatavých očích, když uviděl cupitající kunu a pak už to byla otázka okamžiku, než zvíře naposledy vydechlo. Chvilka. A bylo dokonáno. Přešel jsem z běhu do líné, houpavé chůze - za což mohlo hlavně brodění sněhem - a dorazil až ke spokojenému lovci, který kolem nás ocáskem div nevyvolal vichřici.
Obdařil jsem Frynna veselým úsměvem. Ano, vyhráli, pomyslel jsem si spokojený s Frynnovým loveckým výkonem. Tedy, s naším. My jsme přeci vyhráli. Sám to tak říkal. Bylo hezké slyšet, jak se už tak malý tvoreček ohání tím slůvkem. My. Určitě z něj jednou vyroste skvělý vlk. "Velmi rád, děkuji," odvětil jsem s uhlazenou zdvořilostí sobě vlastní a posadil se do měkké zimní peřinky, než jsem se jal uzmout také sousto z naší kořisti.
"To byl moc pěkný lov, Frynne," pochválil jsem vlčka, jak jsem polkl. Věděl jsem samozřejmě lépe, že s plnou tlamou se nemluví. "Určitě své lovecké dovednosti hodně trénuješ." To byl reálný postřeh. Třebaže žádné zvíře ze sněhu sám nakonec nevyhnal, jeho plížící technika byla rozhodně důkladně propracovaná. Byl jsem přesvědčen, že kdyby tu skutečně nějaké zbloudilé zvíře bylo, Frynnovi by neuteklo.

|| LOTERIE 15 ||

// Smrkový les

Vypadalo to jako hra. Na honěnou. Možná pro mě. Pro kunu to rozhodně moc zábavné být nemohlo, když tohle nahánění teď rozhodovalo o jejím životě. Nejspíš si myslela, že má navrch, ale rychle jsem jí přesvědčil o jejím omylu, když se mi pokusila pláchnout na strom. V tom momentě jsem vytušil nějakou nekalost z její strany, zabral jsem a vmžiku byl u ní, zuby klaply na prázdno, jen abych ji z kmene vyplašil a ona nás pelášila po zemi. Měla by se naučit nesoudit rychlost vlka podle množství šedin. Škoda, že už na to nebude mít čas.
Rychle jsem se ocitli kraji lesa, protože jsem nikam hluboko ani nezacházel. Teď přicházela ta nejdůležitější část. Mohl jsem jen doufat, že Frynn bude mít ještě dost odhodlání ten svůj lov uskutečnit. Zavyl jsem. Krátce. Abych upoutal jeho pozornost, než se kuna propletla mezi stromy a já těsně za ní. "Frynne, chytej!" houknul jsem na vlče, jako bych mu tu kořist spíš házel než naháněl, a sám malinko zvolnil, abych dal maličkému lovci prostor se předvést. Na otevřeném prostranství u řeky stejně teď neměla kuna moc kam pláchnout, ale Frynn se do toho musel opřít, aby jí stačil. Věřil jsem mu. Byl jsem ale stále v pozoru, připravený kuně odříznout směr a nedovolit ji pláchnout zpátky do skrytu stromů.

|| LOTERIE 14||

// Vodopády

Tiše jsem našlapoval a couval za řadu vzdálených stromů, abych si byl jistý, že mě Flynn nepostřehne a pak jsem si dovolil se obrátit a vyrazit do hloubi lesa naplno. Neměl jsem ale za cíl tu nějak zvlášť křižovat a překonávat velké dálky. Pro můj plán bylo právě důležité, abych zůstal co nejblíž k okraji. A taky štěstí. Potřeboval jsem štěstí, a to se na mě rozhodlo dnes usmát. Nebo možná na to vlče, a já byl jen jeho prostředníkem. Ano, s tím jsem se také dokázal smířit.
Teď už jsem zpomalil a své kroky opět ztišil. Zavětřil jsem, tentokrát bez potřeby využít magie. To, co jsem před chvíli vyčenichal, totiž bylo blízko. Velmi blízko, jak prozrazovaly drobné cestičky ve sněhu. Ještě kousek, ještě kousek... přikrčil jsem se za bílou hromádku. Byla tam. Určitě si hledala něco k snědku, nic netušíc, že za krátko bude ona sama potravou.
Vyrazil jsem a ohodil sněhem stromy za sebou, jak jsem se odrazil. Kuna reagovala takřka okamžitě a dala se na úprk. Nechal jsem ji běžet.... a běžet... a běžet. Byla drobná, lehoučká, sníh se jí překonával mnohem lépe, než někomu s tak mohutným tělem jako jsem měl já, a přesto kdybych chtěl, už bych jí měl. Jenomže já nechtěl. Schválně jsem do prchání nedávala všechno, abych drobnému zvířátku dal náskok a navíc jsem si šetřil energii, když jsem potřeboval rychle uhnout do strany a kunu nasměrovat zpátky. To byl můj úkol. Nenechat jí utéct. Ne tam, kam jsem to nepotřeboval.

// Vodopády

|| LOTERIE 13||

Šli jsme na to. Tedy Frynn šel na to a já se poctivě skrčil v závěji u stromu, abych byl v pohotovosti, až mi ten maličký statečný lovec nažene svou kořist přímo do cesty. Zatím se to ale nedělo a tak jsem jen vykukoval ven a pozoroval vlčka poskakujícího ve sněhu. Nehrál si, byl do toho srdnatě zabraný, až mě samotného několikrát přesvědčil, že z té sněhové hromádky, na kterou právě zaútočil, skutečně něco vyběhne. Jenomže se mu nedařilo tak, jak asi doufal. Na mě se za celou dobu ani neohlédl, z čehož jsem si nic nedělal. Já měl situaci plně pod dohledem, to bylo to hlavní.
Z pohledu na urputně zápasící a trpělivě se nevzdávající vlče mi začínalo být smutno. Přál jsem mu pořádný úlovek, nebo třeba jen šedou myšku. Cokoliv. Býval bych mu držel palce pro štěstí, kdybych tedy nějaké měl. Takhle jsem jen netrpělivě prášil ocasem sníh za sebou a hypnotizoval sněhové hromádky, jako bych v nich pohledem dokázal vytvořit život.
Frynn naposledy zaútočil na strom vedle a po dalším nezdařilém pokusu si rezignovaně dřepnul do závěje. Kdyby tu tak bylo něco... zastříhal jsem ušima. Něco tu přeci bylo! Něco, co bych mohl udělat! Obloha se začínala vyjasňovat, ale kolem nás stále panovalo potemnělé šero. Zdvihl jsem čenich a drobnou hrou s větrem jsem se snažil ovlivnit jeho směr a sílu, až jsem zachytil, co jsem potřeboval. Naposledy jsem zkontroloval vlče, které si bědovalo opodál a mě si nevšímalo, nacež jsem nenápadně vycouval do lesa za sebou...

// Erynijský les