Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlasuji pro:
1. mapka č.1
2. mapka č. 7
3. mapka č. 5

// Východní Galtavar

Táhly jsme kance do lesa a nebyla to zrovna brnkačka. Zvíře bylo těžké a mrazivá vlhkost, která se mísila s hustou všudypřítomnou mlhou tomu také nepomáhala. Baghý se ale udatně drala kupředu, třebaže se jí Elora motala pod nohama a tak jsem nechtěl zaostávat a zabral. Ještě nejsem žádná souška, povzbudil jsem se v duchu a tahal. A tahal. A tahal. Až jsme byli v lese a mě přepadl nepříjemný pocit. Jistě, byl jsem tu z dobré vůle a přicházel jen s těmi nejšlechetnějšími úmysly, a přece mi nedalo klid pomyšlení, že bych tu neměl být a zvláště pak, když jsme postupovali stále hlouběji a hlouběji do území, jak nás Baghý vedla. Touha po dobrém skutku byla však silnější. Pomohl jsem s úlovkem až tam, kde byl potřeba, načež jsem ho s radostí a těžkým výdechem konečně pustil z tlamy.
"Vždy k službám," prohodil jsem k Baghý, která už asi nevěděla, jak mi dokázat svou vděčnost, ale vždyť já to moc dobře věděl. "Hlavně, že nepřijde nazbyt." Vlčice vytím dala znamení smečce a já se rozhodl, že bude mnohem slušnější počkat alespoň na někoho zdejšího, než se vypařit jak pára nad pramenem. Navíc to netrvalo dlouho, než se k nám donesl něčí hlas dříve, než jeho tělo.
Ohlédl jsem se za hlasem a částečně překvapeně, částečně zmateně jsem poslouchal nářek flekatého černého vlka. Jak tak pokračoval, zvídavě jsem nadzdvihl obočí a trochu se pousmál. Co bylo tohle za individuum, že má takové nápady? Ta otázka ještě ani nezazněla a už jsem na ni měl odpověď. Hned bylo jasné, odkud vítr vane. "Tak Nori!" zvedl jsem také svůj hlas. "Ty jsi ten slavný Nori, ano? Můžeš si být jistý, tvá pověst tě skutečně předchází," ubezpečil jsem vlka a mrkl po Baghý. "Těší mě, jsem Kessel. Pochybuji, že má pověst je tak napřed, jako ta tvá," obdařil jsem ho přátelským úsměvem, ale to už se tu zjevil někdo další.
"Kessel, těší mě," představil jsem se Blueberrymu už trochu uhlazeněji, ale stále přátelsky. Pokud mě paměť neklame - a podle vlkova nástupu na scénu to bude tak - byl Blueberry zdejší alfa. Hned jsem se cítil o trochu lépe, když už o nás věděl. Byl jsem stále vetřelec, ale už ne v utajení. "Nepřišel jsem dělat problémy," objasnil jsem okamžitě, kdyby to náhodou dle mého zjevu nebylo dostatečně zřetelné - jistota je jistota. "Pomáhal jsem jen Baghý dostat úlovek do lesa, aby se s tím nemusela prát sama." Oháňkou jsem mrskl nápadně ke kanci a pak očima sjel k malé Eloře, protože upřímně, tu jsem tak nějak vysvětlit nedovedl.

Když padá sníh za límec,
začíná nám prosinec,
a to značí prima svátky
na které zas nemáš dárky.

Nájezd děláš na obchody,
bereš všude po dvou schody,
sháníš něco jí i jemu,
hlavně za výhodnou cenu!

Že už mají vyprodáno?
"Neměli to, sorry mámo,"
píšeš aspoň přání v ruce,
snad bude líp v dalším roce.

(Ale každý dobře víme,
že za rok se nezměníme,
a tak zas na Štědrý den
bude prázdno pod stromem.)

To vlče se mi zamlouvalo. Tedy, ne že by existovalo moc vlčat, co bych neměl rád, ale tahle mrňavá měla co do sebe, když se přidala k mému dramatickému výstupu s kancem. Musel jsem se nahlas zasmát a dál se spokojeně culil, zatímco se malá vrhla po kusu žvance. "My už jsme si dali do nosu před chvílí," ujistil jsem Eloru, aby na nás nemusela brát ohledy a hltala co hrdlo ráčí.
Zajímala se hodně o magie, tedy hlavně o barvu očí. Mrkl jsem na Baghý, která se aktivně vrhla do objasňování té veliké zbarvovací záhady a průběžně jsem přikyvoval, abych dal jejím slovům za pravdu. "Předměty jsou pro mě magie také opředená tajemstvím. Nemyslím si, že bych znal moc vlků, co tou magií vládli nebo se tím chlubili." Skutečně, kdyby ji vlčice nezmínila, asi bych zrovna na tuhle magii úplně pozapomněl, jak málo jsem se s ní setkával. Nemyslel jsem si ale, že by to bylo tím, že jde o slabou magii, spíš byla méně nápadná, než magie živlů. "Vlci s iluzí mají oči fialové," doplnil jsem svou společnici, kde už si nevěděla rady a shlédnul na vlče. "A bílé oči jsou známkou magie myšlenek. Před takovými vlky by sis měla dávat pozor nejen na to, co říkáš, ale i co si myslíš, umí se ti totiž snadno dostat do hlavy." Znělo to skoro jako varování možná hlavně pro to, že jsem se pro jednou po delší době neusmíval a tvářil se, i mluvil celkem vážně. Neměl jsem tuhle magii rád. Vlky s ní jsem sice z fleku neodsuzoval, ale nelíbilo se mi, jak jednoduše by se dala její moc zneužít.
Baghý jsem nejspíš vyvedl z míry dost zarážející otázkou, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomoval a tak jsem si ani nevšiml, jak to muselo vlčici zarazit. Neměla vlčata. Zajímalo mě, jak moc to bylo její rozhodnutí, ale nechtěl jsem se v tom rýpat hlouběji. Byla to její věc, i když jsem byl přesvědčený, že by byla super máma už kvůli tomu, jak se rozplývala nad Elorou.
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, alespoň ne vlastní," sdělil jsem Baghý a pohledem sklouzl k předním tlapám. "Ale pod tlapami mi jich prošlo docela dost. Myslím, že to není zas takový rozdíl," přemýšlel jsem nahlas a v hlavě vzpomínal na všechny ty chlupaté kuličky, se kterými se mi zkřížili cesty. Ne vždy ale jejich příběhy končili šťastně...
Hnědá společnice zavelela a její hlas mě probral z nostalgie. Nastražil jsem uši, vyskočil na nohy a ocas už zase jel jako o překot. "Taky si myslím. Čas se trochu rozhýbat, ať z nás nejsou sněhuláci," houkl jsem rozhodně, mrkl na Eloru a přistoupil ke zdechlině. Kolem poletoval sníh, jeho jemné siluety působily jako přátelské pozvání ke hře, každý znalý vlk ale věděl, že to je jen předzvěst mnohem horších časů. Elora s Bahgý se museli dostat domů a já... bych se sebou měl také něco dělat. "No jo, když já už se nabídl, tak to se nedá nic dělat," zazubil jsem se a na oko povzdechl, než jsem čapl kance z druhé strany a táhl ho s Baghý k lesu...

// Borůvkový les

1x zmrzlé ouško lišky hází Flynnovi a 1x zmrzlé ouško lišky Heather, aby si měli Sigyho prťata s čím hrát.
1x zmrzlé ouško lišky letí na Eloru. Cože, kdo to byl? Kdo to hodil?
1x zmrzlé ouško lišky hází z křoví na Arcanuse a tiše se vytratí.
2x sobí paroh se spolu s ním skutálí k Baghý, protože neumí házet a celý se do nich nějak zamotal...
1x sobí paroh bací do zadnice kolegu Noriho jako dar k brzkému seznámení!
Uklouzne na 2x Vlčíškův bobek, kterými ozdobí Lindasy už tak hnědý kožíšek. To se vsákne.
1x pozlacený divočák je obtížně dostrkán k Sigymu (jak jako tímhle vůbec házíte?! ), aby měl odpuštění za ty zmizelé roky trochu pojištěné.

Zatímco jsme se s Baghý domlouvali, Elora na nás mohla oči nechat. Od dospělého vlka už by takové zírání bylo docela nepříjemné, ale od vlčat jsem to tak nějak nebral. Byla malá, často zvídavá a měla se ještě hodně co učit. Bylo normální, že na svět kolem sebe kolikrát takhle zaujatě kulila kukadla. Bylo to roztomilé. Vzácné. V dospělosti už se jen málo který vlk dovede na svět podívat s takovým upřímným okouzlením.
Usmál jsem se na mladou slečnu a přikývnutím potvrdil slova hnědé vlčice. "Jako vlčata jsme ale také měli oči zlaté. Zbarví se až časem a někomu se nezbarví vůbec a zůstanou zlaté. Chtěla by jsi, aby se ti oči zabarvily?" zeptal jsem se zvídavě a také se přistihl, že přemýšlím, proč se vůbec některým vlkům oči nezbarvují. To byla otázka, na kterou jsem pro zatím neznal odpověď. Je to náhoda? Dědičné? Jde o sílu počátečního projevu magie? Těžko říct.
Kance jsem nechal kancem. Strašidelné zvuky vycházející z pohublého bříška vlčete naznačovali, že tam stejně míří naše další kroky a tak bylo mnohem lehčí to zvíře ukázat, než vysvětlovat. I když živá ukázka by byla ještě o něco vhodnější, ale co už. Místo toho jsem se musel pousmát nad tím, jak se Baghý nad Elorou skoro rozplývala. Bylo to sladké. Měl jsem pocit, že teď by jí to vlče mohlo rafnout do nohy a ona by si toho ani nevšimla. Tiše jsem se zubil cestou za opuštěným úlovkem.
"Eloro, představuji ti mrtvého kance. Mrtvý kanče, tohle je Elora a má hrozný hlad." Předvedl jsem trochu divadýlko, když jsme dorazili k mršině a teatrálně vlčeti představil nové zvíře na jejím jídelníčku.
Baghý jsem nabídl, že jim se zbytkem pomůžu do lesa. "Nezdržel bych se dlouho, nerad bych smečku narušoval," ujistil jsem vlčici dvojče. A jestli v Borůvkovém lese narazím na staré známé? To jsem netušil. Netušil jsem, kdo by tam mohl být a ať jsem pátral v paměti jak jsem pátral, nemohl jsem vypátrat ani živáčka. Třeba někoho poznám, až ho uvidím, ale moc šancí jsem tomu také nedával. Ale život je plný překvapení.
Elora mohla hodovat na tom, co teď věděla, že je kanec a já využil chvilky klidu a přesunul se vedle povalující se vlčice. Jen jsem se posadil a nerušeně sledoval, jak si vlče plní pupek, než jsem polohlasem k Baghý promluvil: "Máš vlastní? Vlčata, myslím."

Jsem si zrovna říkala, jak by mohla být fajn nějaké hledačka zase jednou... pak vlezu na stránku a co na mě nevybafne. Děkuji za cenu útěchy, já byla fakt na vážkách, jestli to má cenu ještě hrotit nebo ne... :D

A uctivě děkujeme Falkovi za vytrácení pokladů a 100% nálezné. :3 :D

A uctivě děkujeme Wizku za sestavení a že nevěřila v sílu prokrastinace a dala tu akci na měsíc. :D

Takže pro rekapitulaci - Sigy tu nebyl, ale nechal tu překvapení v podobě hnědo černého vlčete. Nedalo se říct, že by to něco vysvětlovalo. Vlastně jsem z toho stále byl docela jelen, drobné vlčátko ale prokázalo slušné vychování a já rozhodně nehodlal v tomhle zaostávat. "Moc mě těší, Eloro," pousmál jsem se na ni, protože koukat na ni jak na zjevení by jistě téhle situaci nijak nepomohlo, "já jsem Kessel, přítel tady Baghý a Sigyho, jestli jsem pochopil správně, že ho také znáš." Elora nevypadala, že by se mě lekla nebo snad bála, když jsem se sem přiřítil jak splašený bizon, ale stejně jsem doufal, že takové malé dodatečné informace podpoří moji důvěryhodnost. Jistota byla jistota.
Pořád jsem si ale nebyl jistý, co si teď plánuje Baghý s vlčetem počít. Obrátil jsem se na ni a odpověď přišla docela hned v závěsu. "Nejspíš," přitakal jsem hnědé vlčici a svůj pohled opět stočil k zmenšenině vlka. "Pokud máš hlad, náš kanec je tvůj kanec," podpořil jsem Baghýinu nabídku. Kančímu masu se jen těžko odolává a pokud ho vlče ještě nemělo tak ani neví, o co přichází.
"Nemusíš se přeci omlouvat," ubezpečil jsem svou společnici, "to je život a život se zkrátka děje, většinou tak, jak bychom si to nepředstavovali," zasmál jsem se a lehce jakože zavrávoral v reakci na její šťouchnutí. "Jistě, v Borůvce. Naneštěstí jste se oba usadili tahle hezky poblíž, takže teď už se mě jen tak nezbavíte," mrkl jsem na ní, aby bylo jasné, že všechny případné plány na případné ukrývání byly marné.
"Mimochodem, co se zbytkem z úlovku?" přeskočil jsem na trochu vážnější notu a oháňkou mrskl směrem k roztrhanému zvířeti. "Nechceš alespoň pomoc to odtáhnout do lesa? Ne, že bych nevěřil ve vaši sílu, dámy," hodil jsem při tom po očku i na Eloru, aby věděla, že beru její přítomnost také na vědomí, "ale pár pomocných tlapek navíc vždycky přijde vhod."

Budu se opakovat, ale musím - super nápad, super akce! Dlouho jsem neviděla kolem akce takový hype kvůli výsledkům. Krása

Prosila bych:
Kessel - 20 drahokamů + 1 křišťál + 5 mušliček
Kaya - 20 oblázků + 5 mušliček

Děkuji

PŘIDÁNO

Krize byla zažehnána. Baghý občas bývala až přehnaně starostlivá, ale já jsem sotva měl co říkat. Byl jsem rád, že se vše uklidnilo a my se mohli soustředit na plody naší práce. Mrtvoly naší práce?
Mé gentlementské gesto bylo bez okolků přijato a tak začaly hody. Sám si našel místečko vedle vlčice, ale takové, abychom oba měli dost prostoru a mohli si kance jak se patří vychutnat. Šťavnaté maso se mi převalovalo v tlamě a klouzalo do žaludku a musím přiznat, byla to opravdová slast. Maso velkých zvířat chutnalo úplně jinak než těch malých živočichů, co jsem si zvládal akorát ulovit sám. Spokojenost z výsledku našeho lovu se s každým dalším soustem násobila.
A pak krajinu kolem nás prořízlo chraplavé, docela uši rvoucí vytí. Zpozorněl jsem, ale Baghý hned věděla, o koho se jedná. Když zmínila Sigyho jméno, nejprve jsem překvapivě zamrkal a pak konečně po dlouhé době řádně zavětřil. Je skutečně celou dobu tady? Nechápal, jak jsem si toho mohl do teď nevšimnout. Důležitější otázkou však bylo, co za tím náhlým skřekotem vězí. Ohlédl jsem se na hnědou vlčici, která se ochotně nabízela na průzkum. Ale celá se do toho nějak zamotala a její nejistá rozpačitost mě přiměla k úsměvu. Rozhodnutí z ní ale přeci vylezlo. "Počkám tady. Kdyby mě bylo potřeba, jsem u vás raz dva," hlesl jsem povzbudivě a sledoval vzdalující se siluety vlčice. Snad to není nic vážného, blesklo mi hlavou a já odvrátil svou pozornost zpět ke kořisti. Když už tu mám čekat, můžu se něčím zabavit.
Zabořil jsem do kance ještě několikrát tesáky a uzmul si pár dalších soust, než jsem byl s plností svého žaludku spokojený. Měl jsem pravdu, ze zvířete zbyl ještě pořádný kus. Smečka to určitě ocení, ale jak-
Další vytí.
Neznělo extra naléhavě, přesto jsem ani na chvíli nepřemýšlel, co se může stát s opuštěnou mršinou prasete a vyrazil za zvukem. Nemusel jsem pelášit dlouho - naštěstí - a už jsem uviděl Baghý a... místo očekávaného žíhaného vlčka tu stálo tmavé vlčátko. Hlava mi to nepobírala. Zpomalil jsem a k oběma už přišel normálním krokem. "Baghý?" oslovil jsem vlčici tázavě, "co se tu děje? A..." rozhlédl jsem se kolem, ale toho, po kom jsem pátral, jsem nezahlédl. "Sigy tu není?" Byl jsem teď z toho upřímně naprosto mimo.

I po té, co kanec málem uhnal nás - i když to mělo být obráceně - tento nápad Baghý pořád schvalovala. Ušklíbl jsem se, co jiné jsem mohl čekat? Vlk potřebuje do života trochu toho vzrůša, adrenalinu... co je to za život, když ho sem tam jeden nezariskuje, že? Bavil jsem se vlastními myšlenkami a záhy se skoro polekal, když vlčice změnila směr konverzace a horlivě se dožadovala nejnovějších zpráv o mém poloveckém stravu. Zaskočeně jsem zamrkal, jako bych mě právě probudili ze zimního spánku.
"Ne, ne, ne, to nic! Nic mi není, podívej!" začal jsem spěšně svou hnědou společnici přesvědčovat, že se tím nemusí trápit a při tom až komicky přešlapoval na místě, abych dokázal svá slova. "Vidíš? Jako rybička!" zatetelil jsem se a dramaticky hrdě zdvihl čenich. "Na mě si nějaký kanec nepřijde!" Chvíli jsem držel hlavu důstojně vztyčenou - pro efekt, chápeme - a pak ji sklonil zpět k Baghý. "Jsem si jistý, že by si se zajímala hned, kdyby se skutečně něco stalo," pousmál jsem se povzbudivě.
Přikývl jsem. "Samozřejmě. Ten kanec neměl šanci," zazubil jsem se a přejel pohledem po bezvládném tělu mrtvého velikána. "S tímhle už si ale sami asi neporadíme. Myslíš, že by zbytek úlovku přijala Borůvková smečka? Ať nepřijde na škodu." To on by nepřišel. Po tomhle kraji se toulá tolik vlků, že by si mršina jistě našla dalšího strávníka, než by ji stihla vstřebat zem, ale proč s tím někomu cíleně nepřilepšit?
Přes pach krve v čumáku jsem ještě neměl možnost zaregistrovat nepříliš vzdálený pach Sigyho a jeho doprovodu a dál se jen přátelsky věnoval mé současné milé společnosti. Udělal jsem úkrok od úlovku a pokynul vlčici. "Dámy první. S chutí do toho!" a elegantně jsem sklonil hlavu. Snad vlčice pochopila, že ne teď nebyla přijatelná odpověď.

S kroucením jsem se ztěžka zvedal ze země. Nešlo to nijak rychle, tohle byl přeci jen už druhý pád a tentokrát nebyl moc pěkný. Třebaže se mi navenek nic závažného nestalo, byl jsem si jistý, že ještě pár dní tenhle lov doslova ucítím. Vzpamatovával jsem se, ale možná jsem to měl udělat rychleji. Netušil jsem, kolik času uběhlo, ale jak jsem se ohlédl, spatřil jsem povalujícího kance a Baghý, která se doslova zuby drápy držela na něm a odmítala se jím nechat tak neelegantně shodit po mém vzoru. Co mi také došlo při tom pohledu bylo, že to takhle už nevydrží moc dlouho. Ale kanec krvácel. Pokud to neprozrazovaly proužky tekoucí krve, tak její kovový pach určitě.
Trvá to dlouho. Moc dlouho. Konečně jsem se vzpamatoval a přispěchal spolulovkyni na pomoc. A teď už i tomu druhému zvířeti, abych rychleji ukončil jeho trápení. Ani jeden nemůže žít, dokud je druhý živ, ozval se mi hlas v hlavě a já se našteloval, abych na poslední okamžik nechytal ještě kopanec na památku. Vrhl jsem se na kance, ze kterého život utíkal až nepříjemně pomalu, zavrávoral jsem, ale Baghý ho naštěstí měla pevně sevřeného na to, aby mě znovu setřásl a bez dalšího zaváhání se zakousl.
Zvíře sebou ještě hodnou chvilku škubalo, načež veškerý vzdor ochabl. Cítil jsem to pod tlapami. Cítil jsem to po celém těle. Jeho i mém. Byl konec. Pro něj. Pro nás to znamenalo přežít, alespoň na nějakou dobu. Pustil jsem a zamlaskal, abych si olízl čumák zamazaný od krve.
"Uf," slezl jsem z divočáka, "to byl ale pořádně husarský kousek. Pořád si myslíš, že to byl dobrý nápad?" mrkl jsem na Baghý a snažil se nedýchat tak vyřízeně, jak bych právě potřeboval. Vlastně to bylo docela fajn a úspěšné! Ale na nějakou dobu se teď zase rád spokojím se zajíci, liškami nebo kunou.

Rozehnali jsme skupinku kanců a vyhlídli naši nebohou oběť. Teď už zbývalo to nejtěžší - dostat ji. S vypětím všech sil jsem pelášil, abych ohromné nemotorné zvíře předběhl a zastoupil mu cestu. V ten okamžik v žilách nekolovala snad ani kapka stařičké krve, byl jsem fyzicky zdatný jak v těch nejlepších letech.
Povedlo se mi dostat před kance a smykem jsem se obrátil po boku Baghý, abych se přidal k zastrašující barikádě. Naježil jsem se a nahrbil. Z tlamy se mi řinulo chladnokrevné děsuplné vrčení, které mi bylo skoro až cizí, přesto bylo mé. Kance očividně překážka v cestě znepokojila, ale začínal jsem se obávat, že to ho nezastaví. Nemůžeme ustoupit. Zůstaň. Opakoval jsem si a ještě vteřinku... vteřinku... a za chvíli už hrozilo, že to do nás naboří plnou silou. Kolem nás, tedy hlavně za námi se zdvihl až podezřele silný vítr a já koutkem oka zahlédl poplašený výraz Baghý, která svou pozornost odvrátila od kance za nás. Sám jsem nevěděl, co jí tak vyvedlo z míry. Jediné, co jsem věděl bylo, že alespoň jeden z nás musí hlídat situaci před námi.
Když jsme u té situace před námi, kanec náhle změnil směr. Zabralo to. S vrčením jsem zachraptěl a vyrazil za ním. Možná jsem ho předtím předehnal, ale čím déle to potrvá, tím menší šance budeme mít. Vydrží utíkat déle, než my. Přikrčil jsem a protahoval kroky. Bylo strategické ho obklíčit z obou stran a tak jsem se jedné ujal.
Běžel jsem teď divočákovi po boku a chvíli vyčkávala, jestli v sobě nenajde ještě více elánu a nepřidá. Na to jsem na něj začal dorážet. Vrčel jsem a cenil tesáky, klapal jimi na prázdno a všímal si kancovo reakcí, které nebyli na kreativitu bohaté. Snažil se uhýbat, ale na druhé straně měl dalšího lovce. Potřeboval jsem se nějak dostat... Kámen!
Bylo mi jasné, že jakmile opustím divočákův bok, začne uhýbat před Baghý mým směrem. V hodnou chvíli - zrovna, když jsme míjeli jeden z docela vysokých balvanů - jsem na něj s nabráním všech sil vyskočil a z výšky hned skočil přímo na zvíře. Tesáky jsem mu zabořil do kůže, ale dlouho jsem se neudržel. Zvíře se prudce zmítalo asi v tom zmatku samo zakoplo, těžko říct, ale oba jsme se svalili na zem jak dvě zralé švestky a já byl jen rád, že mě nezalehl svým mohutným tělem. "BAG-!" vyhrkl jsem jen po vlčici, aby kance už nenechala vstát, sám jsem teď totiž měl trochu problém se posbírat.

Lehce přitroublým pohledem jsem zabrousil k vlčici, když při našem rozhovoru o smečkách uhodila šištičku na hlavičku. Proč hledat další smečky, když bych mohl zůstat s nimi? Se Sigym. S Baghý. Borůvková smečka... znělo mi to jméno ozvěnou v hlavě. "To není špatný nápad," utrousil jsem zamyšleně. Možná bych si o tom mohl promluvit i se žíhaným. Určitě by mu to nevadilo, ale jistota je jista.
Bystrá vlčice prokoukla mé nevinné divadýlko a zmínila vlka, jehož jméno už také párkrát padlo. Když mi vyprávěla o jeho úžasném plánu na sehrání takové šarády, rozesmálo mě to. "To je ale povedený nápad. Ten Nori zní jako pěkný vtipálek. Snad s ním jednou také budu mít tu čest," zazubil jsem se a byl rád, že tu Baghý měla štěstí na prima společnost. Dvanáct zim byla skutečně dlouhá doba, já o tom něco musel vědět, ale zase jednou jsem zabrousil očima na svěží, mladinkou vizáž své společnice. Nevědět své, ani za mák bych jí tyhle roky nevěřil.
Přišel čas ověřit naše lovecké dovednosti. Baghý odmávla můj plán bez připomínek, tak snad se všechno vydaří. Tiše jsem kývl na její shrnutí a začala s plížit stranou na své předem určené stanoviště. Chvilku to trvalo, to dá rozum. Když jsem byl snad v dostatečné vzdálenosti, vykoukl jsem na povedenou skupinku divočáků, kteří si stále neuvědomovali, co se na ně chystá. Tak jdeme na to, povzbudil jsem se a přenesl váhu z jedné nohy na druhou, jako bych se chystal na výpad. A také, že ano.
Přes louku se rozeznělo táhlé hlasité vytí.
Kanci zpozorněli, ale to už jsem odhalil svůj úkryt a s hlasitým divokým vrčením se vrhal k nim. Utíkejte! napovídal jsem jim v duchu a oni poslušně a naprosto neorganizovaně brali nohy na ramena. Několik z nich se chvíli zmateně točilo v kruzích, než si vybrali směr. Neviděl jsem Baghý, ale vzhledem k tomu, že většina skupiny začala pelášit k lesu jsem hádal, že už také plní svůj úkol. Snažil jsem se je shromáždit a navést na jedinou únikovou cestu. Jedno z prasat si ale nahánění líbit nenechalo a z davu svých kolegů vyběhlo přímo proti mě. Vyhnul jsem se jen o chloupek přímému střetu, ale stejně do mě strčil svým mohutným rozkývaným bokem a rána mě povalila na zem. Kromě krátkého vyvedení z rovnováhy to na mě naštěstí nezanechalo žádnou újmu. Vyškrábal jsem se zpátky na nohy a začal očima vyhledávat vzdorovitého kance, kdyby chtěl své štěstí pokoušet znova. Divočák kolem mě udělal kolečko a pak se zdálo, že se opět připojil k ostatním. Nejspíš byl jen pomatený, ale i to bylo riziko tohohle našeho kousku.
Vyskočil jsem na blízký vyvýšený kámen pro lepší rozhled. Většina mohutných neobratných chlupatých těl dupala k lesu. Znovu jsem zavyl. Čas na další krok. Oddělit posledního. Vyhledal jsem pohledem vlčici a vrhl se znovu do pronásledování, abychom společně odklonili posledního opozdilce od zbytku. Protože jednoho vlka by nejspíš nezalekl, ale když mu cestu zastoupíme oba, mohl by si nechat říct.

Můj plán lovu na divočáky se setkal se zelenou. Byl jsem překvapený, jak natěšeně na to má společnice reagovala. Asi zatoužila pořádně rozproudit krev v žilách, ale to jsme byli dva. Zavrtěl jsem radostně ocasem, cíl bychom tedy měli. Vydali jsme se přes pláň za pachem divé zvěře. "Předem se omlouvám, ale dlouho už jsem nelovil s někým," varoval jsem Baghý, aby věděla, co tak nějak od lovu očekávat. Přišlo mi to totiž jako dobrá informace na úvod naší malé akce.
Než jsme se k partičce divočáků přiblížili, vystavila mi Baghý snad celý seznam místních smeček. Pobaveně jsem se zasmál. "Tak to vypadá, že ani nebudu muset dlouho složitě hledat." Zmínila Asgaar, který by snad měl mít ve svých řadách Arcanuse s Elisou. Nějakou smečku hodně na jihu, smečku v močálech - zvláštní místo pro vlky mimochodem - a jednu v nedalekých horách, na které byl výhled i odsud. Věnoval jsem majestátním hornatým výstupkům tichý pohled. Sněžné hory. Až příliš známé místo. Kromě pravidelného vyhlížení jejich vrcholků z mého starého úkrytu jsem je znával už z dávných časů. Tam jsem se poprvé potkal a Ariou. Poprvé jsem tamtudy přišel na území Gallirei. A také jsem tam pláchl se Sigym, když kraj ohrožovala potopa. Tolik vzpomínek...
Baghý do mě strčila. "Ach né, jen to né! Jak bych jen já nebohý stařeček mohl ustát hněv přísné Baghý!" Zahlaholil jsem dramaticky. Mojí hru na ubohého zbídačeného staříka mi nevěřila ani na chvíli. Zazubil jsem se. "Ajajajajaj, byl jsem odhalen," zavrtěl jsem na oko poraženecky hlavou.
Přikrčil jsem se do přerostlé trávy, když už jsme měli skupinku prasat skoro před sebou. Kromě nezaměnitelného pachu je prozradil také dunivý dupot a neutichající chrochtání. Byl jsem si jistý, že slyšet nás přicházet rozhodně nemohli. "Musíme doufat, že budou spíš utíkat, než útočit." Kdyby se rozhodli bránit, mohl by to být docela problém. "Já půjdu tamhle, abychom je hnali směrem k lesu. Začnu výt a vyskočíme na ně, abychom je poplašili. V panice snad zvolí jediný volný směr a až začnou zabíhat do lesa, půjdeme po tom nejvíc vzadu. Odřízneme ho. Nesmí proklouznout za zbytkem do lesa, tady ho uženeme snáz," šeptl jsem a krátce mrkl na svou spolulovkyni, jestli s plánem souhlasí. Na můj vkus v něm bylo víc "snad" než by mělo, ale když to nevyjde, vždycky si můžeme chytit alespoň králíka - tedy, pokud nás tahle legrace nebude stát zdraví.