Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina (přes Zrádcův remízek)

Jak jsme si to zvesela (jak jen to v těchto podmínkách šlo) štrádovali krajem, chtěl jsem zachovat dobrou náladu a podpořit ji svým vytříbeným vtipem. Ten se mi teď vymstil, když jsem poznámkou nejspíš ťal do živého. Trpělivě jsem si ztrápené vlče vyslechl. "Omlouvám se," ozval jsem se v závěsu za své řeči, které neměly nikoho ranit a už vůbec ne přivést do takového stavu. Ale vlky nikdy neví, co říct a neříct, aby se to neobrátilo proti němu. Na okamžik se ke mě upřely očí plné naděje a o to víc mě bolelo, že jsem mu nemohl sdělit žádné dobré zprávy. Zavrtěl jsem zkroušeně hlavou. "Je mi líto, nikoho takového neznám. Ale... Lia, Chiara a Lacrima říkáš? Dobrá, budu si je pamatovat, a kdybych je náhodou potkal, určitě jim vyřídím, že na ně čeká rodina v Sarumenské smečce." Povzbudivě jsem se na Alfreda usmál. "Ještě není všem dnům konec. Vždyť i ty a tvá sestra jste stále tady. Šance jsou, že je přes zimu k sobě vzala jiná smečka, stejně jako vás. Poptám se po nich, až do nějaké takové zavítám." Pokynul jsem rozhodně hlavou, abych stvrdil svá slova. Napovídal jsem toho sice dost, ale sám jsem neměl obavy, že by šlo jen o prázdná slova, a stejné odhodlání se mi zračilo v tyrkysových očí. Já svá slova dodržím.
Po dojemné pauzičce bylo na čase pokračovat, abychom na místě neuvázli do jara. Řeč se jen krátce stočila k nějaké Heather, která zjevně pro Alfreda byla výjimečná takovým způsobem, o kterém měl problém ještě mluvit. Nechal jsem to tak a jen se potutelně usmíval, zatímco jsem koukal před sebe. Speciální a důležitá. Ano, takový vlci jsou vzácní, pobrukoval jsem si alespoň v hlavě.
Prodíral jsem se výčtem jmen vlků ze smečky vlčete, ale žádné z nich neznělo moc povědomě. Buď jsem nikoho z nich skutečně neznal, nebo jsem na tom s pamětí byl hůř, než jsem si myslel. "Momentálně ne," hlesl jsem a nic moc nedodával, protože to pokrývalo obě otázky. Neměl jsem smečku a současně ani místo, kam se vrátit. "Členem smečky jsem byl naposledy před... hodně dlouhou dobou." Ani jsem se nesnažil počítat a mnohem víc, než neurčité roky mě tížila vzpomínka na onu smečku. Věděl jsem, že teď už neexistuje. Narvinij zanikl. Jistě, co jiného jsem mohl očekávat? Ale... vydržel by, kdyby to tenkrát bylo trochu jinak? Myšlenky a vzpomínky mě pohltily tak z čista jasna, že další slova, o která jsem se původně plánoval s vlčkem podělit, zmizela v nekonečném tichu...

// Mušličková pláž

// řeka Mahtae (přes Medvědí řeku)

Pokud sníh u řeky byl hluboký, sníh na otevřené pláni byl přímo bezedný. Ale každý šikovný vlk v něm zvládne něco ujít, když si vhodně rozloží síly. Takže jsem se na cestě nijak nepřepínal a nikam nespěchal. Přeci jen to zrzek řekl dobře, čas nám uteče jako nic s dobrou společností.
Vysvětlil mi hned na úvod, že jeho potulování by vydalo na bohaté vyprávění. Přikývnul jsem, času máme dostatek. "Tvé sestry se také toulají, hm? Vidím, že to tedy máte rodinné," hlesl jsem pobaveně, aby to nevyznělo snad jako výčitky a dál pozorně poslouchal. O jezevcích. O blechách. Ano, ano, tyhle Gallitejské čáryfuky mi už scházely. Alfredo - tak se ten vlček jmenoval, musel jsem si to znovu připomenout - se s výkladem dostal až k nějaké vlčici, než záhadně utichl. Tázavě jsem se na něj obrátil, jestli se mu snad něco nepřihodilo, ale rychle jsem vytušil, že o cestu vůbec nešlo a zase se zahleděl před sebe. "Ta Heather musí být důležitý kamarádka," broukl jsem ledabyle, ale víc jsem do vlčete neryl.
Vlček byl bystrý, to jsem mu musel nechat. "Sem," upustil jsem pouhého slova, jako by bylo těžké jako kámen a chvíli se odmlčel, než jsem se jal pokračovat. "Záleží na tom, kde je to sem. Ale abych pravdu řekl, co je zima dlouhá mám pocit, že jsem se od té řeky nepohnul. Máš pravdu, samota není pro nikoho v těchto podmínkách ideální. No, já měl naštěstí vždy kliku na nějakou zajímavou společnost." Pohodil jsem ocasem a mrknul na vlče, aby věděl, že i on se teď řadí do téhle výsostné skupiny. "Dostal jsem se sem, když jsem pomáhal kamarádce s úlovkem do smečky a pak jsem... se už nějak nestihl dostat jinam. Vždy mě něco vrátilo, i když jsem měl trochu jiné plány, ale tak to zřejmě mělo být. Nestihl jsem si tu v okolí ani nejít žádný úkryt, takže bych stejně neměl kam zalézt." Odmlčel jsem se a zhluboka nasál chladný noční vzduch. Vydechl. "Jsem rád, že se konečně dostanu jinam. Zde na jihu jsem nebyl už... uff, hezkou řádku let. Jak to u vás ve smečce vlastně vypadá?" Hlodala mě ještě otázka, kdo ji vlastně obývá. Chtěl jsem zjistit, jestli z ní přeci někoho neznám, ale měli jsme před sebou ještě pěknou štreku a já si byl jistý, že i na tuhle otázku se dřív či později dostane.

// Magický palouk (přes Zrádcův remízek)

Byl jsem rád, že mladý vlček mou nabídku neodmítl. Tedy, ne že by měl na výběr. Jednak jsem si byl dobře vědom, že někdo s mou grácií a šarmem (a věkem) se odmítá jen těžko a pak bych se stejně nijak odbýt nenechal. Šel bych s ním tak jako tak. Nelíbila se mi myšlenka, že by se tenhle vychrtlík trmácel přes louky na jihu sám, ještě v takovém sněhu.
"Hodně štěstí s povinnostmi," popřál jsem Norimu a oplatil mu spiklenecké mrknutí, když se zavázal, že bude pozdravovat Baghý. "To doufám!" Ohlédl jsem se za černým vlkem, který si sbalil svých pět švestek a začal se prodírat sněhem proti proudu. Zajímalo mě, kolik toho v tomhle sněhu asi tak uloví. Mají ve smečce nouzi o jídlo? Zavrtěl jsem hlavou a zahnal obavy. Oni to určitě zvládnou, já měl teď jiný úkol.
"To by bylo milé. Uvidíme, jak to bude, až tam vůbec dorazíme," pousmál jsem se na rezavého, který mi ochotně nabídl přístřeší v jejich smečce, i když do toho měl asi sotva co povídat. Ale bylo to od něj hezké. Sarumen, že? To jsem si musel zapamatovat. Arcanus také říkal, že v jejich lese vždy najdu úkryt. A vzhledem k tomu, jak často mě nevyzpytatelné cesty osudu vedly zpátky do Borůvkového lesa, ani odtamtud mě nejspíš nyní nemohli s klidným srdcem jen tak vyhnat. Po tlamě se mi rozlil úsměv. Do žádné z těch smeček jsem sice nepatřil, ale rozhodně jsem si v nim už stihl nadělat dobré přátele.
Začalo s smrákat a brzy byla tma. Sněžení ustalo, ale nic nebylo napořád. "Tak abychom vyrazili," prohodil jsem energicky, "vzhůru na jih!" Zazubil jsem se a začal se prodírat závějemi. "Pověz, co vlastně dělá takový spořádaný mladík uprostřed zimy tak daleko od domova?" tázal jsem se okamžitě, abychom se neplížili nocí v ubíjejícím tichu. A také mě to zajímalo. Jeho smečka určitě nebyla dvakrát blízko. Jistě byl mimo i při té ledové vánici.

// Náhodní plošina (přes Medvědí řeku)

"Jistě, jen to nejlepší," pousmál jsem se pobaveně na Noriho. "Co si vzpomínám, znělo to, že jste spolu zažili nějaká úžasná dobrodružství. Hlavně jsem z jejího vyprávění pochopil, co jsi zač." Na chvíli jsem se dramaticky odmlčel a nadzdvihl na vlka obočí, jako by teď mělo přijít nějaké děsivé rozuzlení. "Jsem rád, že si našla tak dobrého přítele. Ona si to zaslouží." Žádné drama se nekonalo. Podle mě byl Nori opravdu prima vlk. Tady zrzek by na to měl asi jiný názor, ale to už bylo mezi nimi.
Mé prvotní spojení těch dvou do jakékoliv známosti zjevně ani jednomu nevyhovovalo. Postupně se ale ukázalo, že Gallirea není tak velká, aby se vůbec neznali, a tak jsem se jen potutelně usmíval na pozadí, zatím co si ti dva rekapitulovali myšlenky. Říkal na jihu? Sarumenská smečka... to je ta, o které mluvil Arcanus? Hm... "Těší mě, Alfredo. Já jsem Kessel," rovněž jsem se představil, i když vlček teď vypadal maličko mimo, a mrsknul jsem pohledem po Norim. "Tak to mě velice mrzí," hlesl jsem s hraným soucitem na to, že se teda znají, a zasmál se.
Nori byl stále Norim a mladičký Alfredo mi právě pochválil peří. Na vlče mluvil vskutku způsobně, dělalo to na mě dojem. (Ale co na mě taky dojem neudělá, že.) Na okamžik jsem se zatvářil zmateně, než mi došlo, o čem vlastně mluví a sklopil jsem k přívěšku zrak. "Ach ano, tohle! Vidíš, děkuji. Mám už ho tak dlouho, až na něj občas úplně zapomínám. Divím se, že jsem ho ještě někde nevytratil," pousmál jsem se nejdřív vesele, ale pak mi jiskra v očích přešla do čehosi nostalgického. Už tak dlouho, zasteskl jsem si. S dalším povzdechem jsem se zase vzpamatoval a živě zdvihl pohled zpátky na ty dva. Přesněji na Alfreda.
"Říkal si, že máš smečku na jihu? To není zrovna blízko. A tohle počasí není zrovna ideální na cestování pro mládež. Co bys řekl na životem ostřílenou lehce prošedivělou společnost?" Zvedl jsem se ze sněhu. Samozřejmě jsem mluvil o sobě, ale říct jednoduše 'půjdu s tebou' znělo na mé standardy až příliš obyčejně.

Ryšavý vlček se nedal tak lehce zazdít a rozhodl se přejít do protiútoku a dát o sobě hezky vědět. Pral se o své místo, zatímco ho Nori dál spokojeně ignoroval. Pohled na ty dva byl vskutku pobavující, jen co je pravda. Po očku jsem mladého vlka sledoval, zatímco uši jsem měl nastražené, aby mi neuniklo nic z toho, co ze sebe sypal ten druhý.
"Říkala jen pravdu a nic než pravdu, jak tak koukám," ušklíbl jsem se a jasně svou narážku mířil na jeho odhodlání dál předstírat, že ryšavý vlk tu prostě není. Nechtěl jsem se jim do jejich bitvy osobností příliš motat, ale to se dělalo opravdu obtížně, když jste v jednom kuse byli doslova mezi nimi. "Skutečně? Tak to jí přeju, jen aby se z toho neztrhala. Tedy nevím ještě přesně, jak ty Životovi čáry fungují, ale jistota je jistota," mrknul jsem na Noriho, aby na stařičko-mladičkou dámu dával raději pozor. I když v tom mrknutí bylo víc. Byla v tom ještě nevyřčená zpráva, která zněla jasně: "A jestli jí práskneš, že se bavíme o jejím věku, jsme mrví oba."
"Páni, tak to je čest," pronesl jsem uznale, ale jako by mě jeho funkce ani nepřekvapovala, "gratuluji." Nori se sice snažil ohledně toho chovat dospěle, ale jeho rozzářená očka jasně prozrazovala, že z toho má větší radost, než dává slovy najevo. Sypal na mě další otázky, ale já se nemohl soustředit, neb jsem obdivoval nezdolnost ryšavého. Ten byl zjevně ještě vlčetem, ale to mu nebránilo v tom, aby Noriho častoval výchovnými lekcemi, za... ani jsem si nebyl jistý, co přesně Nori provedl, ale neměl jsem nejmenší důvod pochybovat, že by to neudělal.
"Není můj, ale má pravdu. Od nás není pěkné, že si ho vůbec nevšímáme," odpověděl jsem černému společníkovi a trochu si poposedl, abych udělal vlčeti místo hlavně proto, že se tím neustálým vměstnáváním se se ty dva na mě už dost tlačili. "Vlastně jsem myslel, že vy dva se nějak znáte. Už si tím tak jistý nejsem." Oba přítomné jsem si přeměřil pohledem a skončil na ryšavém. "Odkud jsi, hochu? Nezdá se, že bys měl domov někde poblíž." Protože "poblíž" znamenalo Asgaar nebo Borůvka a jeho pach nesouhlasil ani s jedním. "Jak že si říkal, že se jmenuješ?" Šlo čistě o slovní obrat, ve skutečnosti jsem na poprvé ani nezaregistroval, že by se vůbec představoval.

Protože jsem si také zatoužil od všeho toho spěchání a pomáhání ostatním trochu odpočinout, usadil jsem se do sněhu na břehu řeku. Však jsem se za posledních pár dní skoro nezastavil. Nejdřív Stín, pak Frynn a do toho všeho Elisa. Bude v pořádku, ujišťoval jsem se, až jsem tomu sám věřil, je silná. Pořád je silná. Jelikož jsem neměl moc příležitostí se o tom přesvědčit, musel jsem se smířit s tím, co jsem považoval za samozřejmost. Elisa byla silná. Jedna z nejsilnějších vlčic- ne, z vlků vůbec, co jsem kdy znal. Že by ji porazila trocha studené vody? To tak! To už by se musel svět skutečně zbláznit.
Ztracen ve svých myšlenkách jsem přeslechl křupání sněhu pod blížícími se tlapkami mé budoucí nové společnosti. Až když byl skoro u mě, překvapeně jsem se na mladého vlčka obrátil. Měl v očích podobný výraz. Očividně jsme tu ani jeden toho druhého nečekali. Měl bych se stydět, jak dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, abych mu odpověděl. "Dobré," začal jsem přívětivým, nijak nenazlobeným tónem, "netřeba se omlouvat, však se ni-"
Chvatně se k nám připojil někdo další. Tahle řeka byla skutečně místem vlčích setkání, už jsem o tom nepochyboval. O to víc mě těšilo, když jsem tentokrát zase viděl známou tvář. Tedy, známou tak docela ne, ale úplný cizinec to také nebyl. "Ale," prohodil jsem zaskočeně, "zdravím!" Vlk si mě očividně pamatoval, přesto že jsme se posledně sotva okem minuli. To mi lichotilo. "Ten pravý a jediný, v celé své prošedivělosti," potvrdil jsem mu dramaticky a zazubil se, aniž bych si všimnul, jak neurvale odstrkuje druhé vlčka stranou. "Nori, že? Jestli mi paměť dobře slouží." Asi bych si měl dát s těmi vtípky na vlastní věk zase pauzu, nebo to jednou začnou brát ostatní vážně a už si to neodpářu. "Je ve smečce všechno v pořádku? Jak se má Baghý?" zajímal jsem se. "Naše poslední setkání moc nevyšlo, oba jste měli najednou tak naspěch... Takže tě rád konečně řádně poznávám." Znovu jsem vlka počastoval širokým přátelským úsměvem, protože přesto, že jsem teď zněl jakože docela oficiálně, neměl jsem nejmenší důvod se u toho tvářit jak nějaký vašnosta. Však už jsem tušil, že na něčem takovém by si určitě vlk, jakým byl podle vypravování Nori, stejnak nepotrpěl.

// Asgaarský hvozd

Opouštěl jsem Arcanuse a zároveň si v hlavě zpětně rekapituloval, co jsem se od něj za tu chvíli dozvěděl. Smečka sem, smečka tam. Vlčata. Nebo spíš... potomci. Ten jeho Sionn už vypadal na vlče trochu odrostlý. A Život. Co že to přesně říkal? Že může ubrat pár let? Omladit snad? Vrtalo mi to hlavou, ale ne snad proto, že by mi to znělo neuvěřitelně, to ne. Však je to Život, vlastně to k němu docela sedělo. Spíš jsem váhal, jestli je to něco, nad čím bych se snad chtěl pozastavovat. Každý měl přeci na světě stanovený svůj čas a teď najednou byla možnost si ten čas prodloužit. K čemu to mohlo být dobré? K čemu mně by to mohlo být dobré?
Zastavil jsem se až u řeky. Dobře známé řeky, abych pravdu řekl. Kolikrát jsem tu za posledních pár dní prošel? Možná jsem se mohl zkrátka usadit tady a vyčkat na další dobrodružství, co si mě najde. Očividně takovou moc tohle místo mělo. Také jsem se nezapomněl porozhlédnout kolem sebe, kdyby tu náhodou někde ležel další šedivý vlk zmlácený životem.

Asi aby mi mé pátrání trochu ulehčil, začal Arcanus sám změny vyjmenovávat. A proč by ne, mohl jsem si to poslechnout, třebaže to souviselo s rozpadem smeček, a to nebylo téma, na které bych byl momentálně připravený. Snažil jsem se na venek nedat znát, jak se mi i ta nevinná zmínka hluboce zabodla do hrudi a mé myšlenky se rázem odebraly směrem k jedné konkrétní smečce... Naštěstí to nebylo něco, u čeho by se chtěl můj dávný přítel dlouze pozastavovat. Docela se mi ulevilo a raději jsem zaměřil vzpomínky na tu zmiňovanou smečku na jihu. "Borůvkovou smečku ano, ale tu druhou, hm... upřímně si nejsem moc jistý. Jak že se jmenuje? Zlatá? Tak nějak to bylo, že?" snažil jsem se lovit v paměti, ale pravdou bylo, že jsem se po Klímu na jihu už zdržoval jen zřídka.
Arcanusovi zjevně velmi záleželo na tom, abych věděl, že jsem tu vždy vítán. Bylo to úsměvné i příjemné vědět, že i po tom, co jsem tu všechny tak nějak nechal a na několik let se vypařil kdo ví kam, se na mě zatím nikdo neutrhl tak, jak jsem očekával. Hlodalo mě svědomí, že jsem si tenhle jejich přístup vůbec nezasloužil. Od Sigyho. Od Arca. Od nikoho. "Děkuji,budu na to myslet," ujistil jsem svého černého společníka, aby věděl, že jeho slova beru ve zřetel a snad v mých očích vyčetl, jak moc to pro mě znamenalo.
"Oh vážně? Máš pravdu, nevěřil. Na takové tvrzení jsou potřeba důkazy," prohodil jsem odlehčeným tónem, "a ať se snažím jak se snažím, já žádné změny nevidím. Ne, vlkužel, pořád ten stejný dobrácký černý kožich jako dřív. I když počkat, počkat... ano, už to vidím. Tenhle chomáč, jasné, tak ten je nový. No jo, no jo, ty změny. Přichází tak rychle, ale co dá dělat." Zabědoval jsem a teatrálně zakroutil hlavou, než jsem se na svého přítele zazubil. Snad jsem ho alespoň trochu pobavil a pozvedl náladu s tím vším, co se dělo kolem. Na malé divadýlko vlk nikdy není dost starý zdálo se.
Tentokrát jsem se už zasmál spolu s ním. "Tak to gratuluji, i když asi s menším zpožděním." Bylo to stále ošemetné téma, ale i tak jsem to podal jako vtip. "Rád bych se s ním trochu víc seznámil. I s ostatními. Ale teď na to nejspíš není nejlepší doba. Měl bych jít. Ty bys měl být určitě už jinde, než trčet tady se mnou," hlesl jsem přátelsky a po očku kouknul k jeskyni, abych svou myšlenku mlčky dokončil. "Vyprovodím se sám. Doufám, že bude Elise zase brzy lépe," pokynul jsem příteli na rozloučenou a rozešel se pryč. Nakonec jsem se ale přeci ještě na chvíli zastavil a ohlédl. "A ještě jednou děkuji," pousmál jsem se vděčně a pak konečně odešel.

// řeka Mahtae (sever)

Prosím o 6 lístků z rozcestníkové akce. ^^

Hrozně mě těší, kolik děl se nakonec sešlo a kolik talentovaných a kreativních lidí tu máme. ♥️ Všechna díla jsou fakt povedená, porotcům jejich roli rozhodně nezávidím. :D

Akce byla super, líbilo se mi, že byla možnost se projevit vlastním stylem, nelpělo se na reálnosti jako u Digivlčat (to bylo taky fajn, jo, ale jednou za rok mi reálnost stačila :D). Trochu mě znepokojoval zásah takové větší akce do zkouškového období, kdy je člověk pomalu rád, že napíše alespoň post... chápu, že nebylo třeba účastnit se všech kategorií, ale to pokušení... A jak už jsem zmiňovala, deadline odevzdání stanovený do pátečních ranních hodin šel silně proti všem mým prokrastinačním zásadám, kdy bych jinak všechno doháněla těsně ten deadlinový víkend, kdyby nějaký byl. :D Ale chápu a rozumím důvodům, které k tomu vedly a sakra, za tak rychlé vyhodnocení to stálo.

Pro Kessela prosím: 50 drahých kamenů, 60 květin, 30 křišťálů, 1 teleportační lístek, vlastnost imunity

Děkujeme, Eliso, zase jednou za príma akcičku.

// řeka Mahtae

Dotrmáceli jsme se až mezi stromy, zatímco se Elisa dostala k sobě na tolik, aby ze sebe vyloudila nějaká slova. Znělo to ale, že to nebylo lehké. Také to znělo, že se mě to netýkalo, a tak jsem se tak i tvářil, aby to nevypadalo, že snad nezdvořile poslouchám cizí rozhovory. V duchu mi ale nedalo, abych se tím netrápil. Pamatoval jsem si Elisu docela jinak a vidět ji po tak dlouhé době zrovna v takové stavu, to nebylo nic jednoduchého.
Zaznamenal jsem změnu pachů a došlo mi, že jsme na smečkovém území. Jistě, kam jinam bychom mířili? Jenomže tentokrát moje přítomnost, tedy přítomnost cizince, nebylo to, co tady kde koho pálilo nejvíc. Ani mě ne. Trpělivě jsem doprovázel své dávné přátele až kam to šlo, než se Elisa odpojila a rozumně šla odpočívat do nějaké jeskyně. Přikývnul jsem. "Ať je ti brzy lépe," hlesl jsem za mizícím šedým kožichem a obrátil se na Arcanuse, který se jal tu se mnou ještě zůstat. "Netřeba děkovat, pomoc je samozřejmost," pousmál se jsem. Také jsem ho rád viděl. Oba jsem je rád viděl, i když za lepší okolnosti bych se nezlobil. "Zatím ne," přiznal jsem, "spíš procházím. Cestuji. Zjišťuji, co se tu tak změnilo." Nebylo toho málo, abych pravdu řekl. A tak jsem byl za něco stálého v moři změn docela rád. A jedna stálost stála teď přímo přede mnou. Arcanus měl možná o pár šedin navíc, ale jinak to byl jisto jistě ten starý známý dobrák, co jsem si ho pamatoval. "A rád vidím, že některé věci se nezměnili vůbec. Nebo, ehm, někteří," usmál jsem se, abych svému komplimentu přidal na upřímnosti a po očku se rozhlédl kolem. "Ale možná se mýlím. Ten bílý vlček, to byl váš syn, že?" nadhodil jsem jako jednu z mnohe věcí, které vlastně už tak docela stejné nebyly.

Po krátké panice a mobilizaci sil se zadařilo a Elisa stála na nohou. Tedy, jak nejlépe ve svém stavu jenom dovedla. Bílý vlk, který tu z nás nejprve sténal nejvíc - vážně, jeho nářek byl hlasitější, než samotné Elisy a to ona tu byla ta raněná - si prošel momentem prozření a už podruhé za velice krátkou dobu do mě strčil, tentokrát aby si převzal břemeno těžkopádného těla šedé vlčice na sebe. Když jsem si byl jistý, že ji jistí, odstoupil jsem dál, abychom se ještě nepřetahovali. Nechtěl jsem mu překážet, když se konečně vzpamatoval a zapojil svou mladistvou sílu. I když já měl té své také dost, jen takhle to přeci jen vypadalo jistější. Kolem nás se propletlo několik vlků, kterým jsem nevěnoval toliko pozornosti.
Arcanus s tím bílým, který, jak jsem vydedukoval, byl pravděpodobně Elisy syn, podpírali jmenovanou vlčici a pomalu se s ní prodírali lesem. Ani jsem nevěděl proč, ale nějaký impuls mi velel je nenechat jenom tak odejít, a tak jsem šel prostě s nimi. Zatímco já byl dost rozhozený z toho, co se dělo, Arcanus stihl vyjádřit své rozčarování i z mé přítomnosti. "Zmizel jsi." Ta slova jako by se změnila v ostří, ťali mě přímo do hrudi a něco uvnitř se stáhlo. Ano, já vím, chtěl jsem říct, ale nedokázal jsem to. "To je na delší povídání," odpověděl jsem místo toho, "nejdřív Elisa." Sesumíroval jsem priority a dostal se před trojici vlků. Abych alespoň k něčemu byl, začal jsem vyšlapávat cestu, abych Elise ten pohyb také nějak ulehčil.

// tak prej Asgaar hádám

Za posty od 14. 1. - 14. 2. prosí Kess 27 lístků.

Mohl jsem si naléhat do alelůja, ale z Elisy bych teď asi kloudnou reakci nevymámil. O to zoufalejší jsem byl, naše znovushledání - pokud jsem v něm snad ještě doufal - jsem si takhle rozhodně nepředstavoval. No tak Elis, co to s tebou je? Než jsem se měl k nějakému činu, objevil se vedle mě ještě někdo další. Strčil do mě, jak se hrnul k bezvládnému tělu šedé vlčice a já ho rychle sjel pohledem, abych vyhodnotil situaci. Možná jsem byl hodný dědula, ale kdybych v něm teď vycítil hrozbu, šel bych po něm. Vlk byl však hned na první pohled stejně vyděšený a ustaraný jako já. Víc, možná. A rozhodně to mnohem hůř zvládal. Bude to v pořádku, chtěl jsem říct i nahlas, snad abych vlka trochu uklidnil, ale nedokázal jsem to. Nemohl jsem se přinutit vyslovit to, když jsem si tím sám nebyl úplně jistý.
Pak se tu zjevil někdo další. Konečně vlk činu. Neviděl jsem ho, co byly roky dlouhé, ale hned jsem z toho měl lepší pocit. Na rozdíl od toho mladíka si zachovával chladnou hlavu. Věděl, co dělá. Vlče za ním jsem v této napjaté situace bravurně ignoroval a když mě požádal o pomoc, existovala jen jedna správná odpověď. Rozhodně jsem Arcanusovi přikývl. "Jdeme na to," hlesl jsem a sklonil se zpátky k Elise. Já teď neměl tolik taktu, abych od ní čekal na další odpovědi, které nemusely přijít. Přišel jsem až k ní, odhrábl spod ní trochu sněhu a zapřel jsem se do ní, abych jí pomohl na nohy. No tak, jenom malinko pomoz, povzbuzoval jsem vlčici v duchu, jako by to mělo mít nějaký účinek. Kdyby se dokázala jen maličkato odlehčit od země, zbytek už bychom jistě zvládli za ni.

|| LOTERIE 27 ||

// Borůvkový les

Vypadl jsem z lesa poměrně pozitivně naladěn. Sigy sice nebyl rád, že se zase loučíme a já byl lhal, kdybych o sobě tvrdil opak, ale byl jsem rád, jak to všechno dobře dopadlo. O Frynna bylo postaráno a co víc, byl to Sigyho syn. Sigyho syn. To jsou mi ale zprávy. Dobré zprávy. Kdyby mě někdo teď viděl pochodovat sněhem, aby si si řekl, že jsem blázen, jak jsem se cestou culil.
Nevydrželo mi to dlouho. Čím blíž jsem byl k řece, tím víc se mě zmocňoval zcela jiný pocit. Uvnitř v hrudi to zabolelo. Nemusel by tam být, vrátily se mi myšlenky, které jsem úspěšně prvně zapudil. Nemusel by, kdybych... Radost byla rychle pryč. Skoro až nepřirozeně. Rval jsem se mezi tíživým smutkem, který se o mě pokoušel a něčím víc. Proč se to zase vracelo? Však už jsem to měl skoro vyřešené. Všechno. Nemusel jsem se tím znovu užírat. Nebo ano? Možná jsem na to nikdy neměl úplně zapomenout. Možná jsem-
V bílé peřince přede mnou se objevil šedý flek. Vlk, o tom nebyl pochyb. Co to bylo s touhle řekou? To pokaždé, když tu budu procházet, potkám nějakého vyřízeného šedého vlka? Chvíli mě napadlo, jestli se jen Stín nedobelhal zpátky, ale pak mi to došlo, jakmile jsem zapojil čumák. "Elisa?" šeptnul jsem, jako bych si nebyl jistý. Možná jsem tomu jen nemohl uvěřit. A pak jsem se rozběhl k ní, co mi sníh dovolil. "Eliso!" vyhrkl jsem, ale nešlo o žádné radostné zvolání ze shledání. Bylo mi jasné, že je něco špatně. Sklonil jsem se k ní. "Eliso, slyšíš mě? Prosím, slyšíš mě?" naléhal jsem na ni a dožadoval se odpovědi. Reakce. Jakékoliv. Po spěšném obhlédnutí nevypadal zraněně. Nikde jsem neviděl krev, ani necítil. Tak co se tu potom dělo?