Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ryšavý vlček se nedal tak lehce zazdít a rozhodl se přejít do protiútoku a dát o sobě hezky vědět. Pral se o své místo, zatímco ho Nori dál spokojeně ignoroval. Pohled na ty dva byl vskutku pobavující, jen co je pravda. Po očku jsem mladého vlka sledoval, zatímco uši jsem měl nastražené, aby mi neuniklo nic z toho, co ze sebe sypal ten druhý.
"Říkala jen pravdu a nic než pravdu, jak tak koukám," ušklíbl jsem se a jasně svou narážku mířil na jeho odhodlání dál předstírat, že ryšavý vlk tu prostě není. Nechtěl jsem se jim do jejich bitvy osobností příliš motat, ale to se dělalo opravdu obtížně, když jste v jednom kuse byli doslova mezi nimi. "Skutečně? Tak to jí přeju, jen aby se z toho neztrhala. Tedy nevím ještě přesně, jak ty Životovi čáry fungují, ale jistota je jistota," mrknul jsem na Noriho, aby na stařičko-mladičkou dámu dával raději pozor. I když v tom mrknutí bylo víc. Byla v tom ještě nevyřčená zpráva, která zněla jasně: "A jestli jí práskneš, že se bavíme o jejím věku, jsme mrví oba."
"Páni, tak to je čest," pronesl jsem uznale, ale jako by mě jeho funkce ani nepřekvapovala, "gratuluji." Nori se sice snažil ohledně toho chovat dospěle, ale jeho rozzářená očka jasně prozrazovala, že z toho má větší radost, než dává slovy najevo. Sypal na mě další otázky, ale já se nemohl soustředit, neb jsem obdivoval nezdolnost ryšavého. Ten byl zjevně ještě vlčetem, ale to mu nebránilo v tom, aby Noriho častoval výchovnými lekcemi, za... ani jsem si nebyl jistý, co přesně Nori provedl, ale neměl jsem nejmenší důvod pochybovat, že by to neudělal.
"Není můj, ale má pravdu. Od nás není pěkné, že si ho vůbec nevšímáme," odpověděl jsem černému společníkovi a trochu si poposedl, abych udělal vlčeti místo hlavně proto, že se tím neustálým vměstnáváním se se ty dva na mě už dost tlačili. "Vlastně jsem myslel, že vy dva se nějak znáte. Už si tím tak jistý nejsem." Oba přítomné jsem si přeměřil pohledem a skončil na ryšavém. "Odkud jsi, hochu? Nezdá se, že bys měl domov někde poblíž." Protože "poblíž" znamenalo Asgaar nebo Borůvka a jeho pach nesouhlasil ani s jedním. "Jak že si říkal, že se jmenuješ?" Šlo čistě o slovní obrat, ve skutečnosti jsem na poprvé ani nezaregistroval, že by se vůbec představoval.

Protože jsem si také zatoužil od všeho toho spěchání a pomáhání ostatním trochu odpočinout, usadil jsem se do sněhu na břehu řeku. Však jsem se za posledních pár dní skoro nezastavil. Nejdřív Stín, pak Frynn a do toho všeho Elisa. Bude v pořádku, ujišťoval jsem se, až jsem tomu sám věřil, je silná. Pořád je silná. Jelikož jsem neměl moc příležitostí se o tom přesvědčit, musel jsem se smířit s tím, co jsem považoval za samozřejmost. Elisa byla silná. Jedna z nejsilnějších vlčic- ne, z vlků vůbec, co jsem kdy znal. Že by ji porazila trocha studené vody? To tak! To už by se musel svět skutečně zbláznit.
Ztracen ve svých myšlenkách jsem přeslechl křupání sněhu pod blížícími se tlapkami mé budoucí nové společnosti. Až když byl skoro u mě, překvapeně jsem se na mladého vlčka obrátil. Měl v očích podobný výraz. Očividně jsme tu ani jeden toho druhého nečekali. Měl bych se stydět, jak dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, abych mu odpověděl. "Dobré," začal jsem přívětivým, nijak nenazlobeným tónem, "netřeba se omlouvat, však se ni-"
Chvatně se k nám připojil někdo další. Tahle řeka byla skutečně místem vlčích setkání, už jsem o tom nepochyboval. O to víc mě těšilo, když jsem tentokrát zase viděl známou tvář. Tedy, známou tak docela ne, ale úplný cizinec to také nebyl. "Ale," prohodil jsem zaskočeně, "zdravím!" Vlk si mě očividně pamatoval, přesto že jsme se posledně sotva okem minuli. To mi lichotilo. "Ten pravý a jediný, v celé své prošedivělosti," potvrdil jsem mu dramaticky a zazubil se, aniž bych si všimnul, jak neurvale odstrkuje druhé vlčka stranou. "Nori, že? Jestli mi paměť dobře slouží." Asi bych si měl dát s těmi vtípky na vlastní věk zase pauzu, nebo to jednou začnou brát ostatní vážně a už si to neodpářu. "Je ve smečce všechno v pořádku? Jak se má Baghý?" zajímal jsem se. "Naše poslední setkání moc nevyšlo, oba jste měli najednou tak naspěch... Takže tě rád konečně řádně poznávám." Znovu jsem vlka počastoval širokým přátelským úsměvem, protože přesto, že jsem teď zněl jakože docela oficiálně, neměl jsem nejmenší důvod se u toho tvářit jak nějaký vašnosta. Však už jsem tušil, že na něčem takovém by si určitě vlk, jakým byl podle vypravování Nori, stejnak nepotrpěl.

// Asgaarský hvozd

Opouštěl jsem Arcanuse a zároveň si v hlavě zpětně rekapituloval, co jsem se od něj za tu chvíli dozvěděl. Smečka sem, smečka tam. Vlčata. Nebo spíš... potomci. Ten jeho Sionn už vypadal na vlče trochu odrostlý. A Život. Co že to přesně říkal? Že může ubrat pár let? Omladit snad? Vrtalo mi to hlavou, ale ne snad proto, že by mi to znělo neuvěřitelně, to ne. Však je to Život, vlastně to k němu docela sedělo. Spíš jsem váhal, jestli je to něco, nad čím bych se snad chtěl pozastavovat. Každý měl přeci na světě stanovený svůj čas a teď najednou byla možnost si ten čas prodloužit. K čemu to mohlo být dobré? K čemu mně by to mohlo být dobré?
Zastavil jsem se až u řeky. Dobře známé řeky, abych pravdu řekl. Kolikrát jsem tu za posledních pár dní prošel? Možná jsem se mohl zkrátka usadit tady a vyčkat na další dobrodružství, co si mě najde. Očividně takovou moc tohle místo mělo. Také jsem se nezapomněl porozhlédnout kolem sebe, kdyby tu náhodou někde ležel další šedivý vlk zmlácený životem.

Asi aby mi mé pátrání trochu ulehčil, začal Arcanus sám změny vyjmenovávat. A proč by ne, mohl jsem si to poslechnout, třebaže to souviselo s rozpadem smeček, a to nebylo téma, na které bych byl momentálně připravený. Snažil jsem se na venek nedat znát, jak se mi i ta nevinná zmínka hluboce zabodla do hrudi a mé myšlenky se rázem odebraly směrem k jedné konkrétní smečce... Naštěstí to nebylo něco, u čeho by se chtěl můj dávný přítel dlouze pozastavovat. Docela se mi ulevilo a raději jsem zaměřil vzpomínky na tu zmiňovanou smečku na jihu. "Borůvkovou smečku ano, ale tu druhou, hm... upřímně si nejsem moc jistý. Jak že se jmenuje? Zlatá? Tak nějak to bylo, že?" snažil jsem se lovit v paměti, ale pravdou bylo, že jsem se po Klímu na jihu už zdržoval jen zřídka.
Arcanusovi zjevně velmi záleželo na tom, abych věděl, že jsem tu vždy vítán. Bylo to úsměvné i příjemné vědět, že i po tom, co jsem tu všechny tak nějak nechal a na několik let se vypařil kdo ví kam, se na mě zatím nikdo neutrhl tak, jak jsem očekával. Hlodalo mě svědomí, že jsem si tenhle jejich přístup vůbec nezasloužil. Od Sigyho. Od Arca. Od nikoho. "Děkuji,budu na to myslet," ujistil jsem svého černého společníka, aby věděl, že jeho slova beru ve zřetel a snad v mých očích vyčetl, jak moc to pro mě znamenalo.
"Oh vážně? Máš pravdu, nevěřil. Na takové tvrzení jsou potřeba důkazy," prohodil jsem odlehčeným tónem, "a ať se snažím jak se snažím, já žádné změny nevidím. Ne, vlkužel, pořád ten stejný dobrácký černý kožich jako dřív. I když počkat, počkat... ano, už to vidím. Tenhle chomáč, jasné, tak ten je nový. No jo, no jo, ty změny. Přichází tak rychle, ale co dá dělat." Zabědoval jsem a teatrálně zakroutil hlavou, než jsem se na svého přítele zazubil. Snad jsem ho alespoň trochu pobavil a pozvedl náladu s tím vším, co se dělo kolem. Na malé divadýlko vlk nikdy není dost starý zdálo se.
Tentokrát jsem se už zasmál spolu s ním. "Tak to gratuluji, i když asi s menším zpožděním." Bylo to stále ošemetné téma, ale i tak jsem to podal jako vtip. "Rád bych se s ním trochu víc seznámil. I s ostatními. Ale teď na to nejspíš není nejlepší doba. Měl bych jít. Ty bys měl být určitě už jinde, než trčet tady se mnou," hlesl jsem přátelsky a po očku kouknul k jeskyni, abych svou myšlenku mlčky dokončil. "Vyprovodím se sám. Doufám, že bude Elise zase brzy lépe," pokynul jsem příteli na rozloučenou a rozešel se pryč. Nakonec jsem se ale přeci ještě na chvíli zastavil a ohlédl. "A ještě jednou děkuji," pousmál jsem se vděčně a pak konečně odešel.

// řeka Mahtae (sever)

Prosím o 6 lístků z rozcestníkové akce. ^^

Hrozně mě těší, kolik děl se nakonec sešlo a kolik talentovaných a kreativních lidí tu máme. ♥️ Všechna díla jsou fakt povedená, porotcům jejich roli rozhodně nezávidím. :D

Akce byla super, líbilo se mi, že byla možnost se projevit vlastním stylem, nelpělo se na reálnosti jako u Digivlčat (to bylo taky fajn, jo, ale jednou za rok mi reálnost stačila :D). Trochu mě znepokojoval zásah takové větší akce do zkouškového období, kdy je člověk pomalu rád, že napíše alespoň post... chápu, že nebylo třeba účastnit se všech kategorií, ale to pokušení... A jak už jsem zmiňovala, deadline odevzdání stanovený do pátečních ranních hodin šel silně proti všem mým prokrastinačním zásadám, kdy bych jinak všechno doháněla těsně ten deadlinový víkend, kdyby nějaký byl. :D Ale chápu a rozumím důvodům, které k tomu vedly a sakra, za tak rychlé vyhodnocení to stálo.

Pro Kessela prosím: 50 drahých kamenů, 60 květin, 30 křišťálů, 1 teleportační lístek, vlastnost imunity

Děkujeme, Eliso, zase jednou za príma akcičku.

// řeka Mahtae

Dotrmáceli jsme se až mezi stromy, zatímco se Elisa dostala k sobě na tolik, aby ze sebe vyloudila nějaká slova. Znělo to ale, že to nebylo lehké. Také to znělo, že se mě to netýkalo, a tak jsem se tak i tvářil, aby to nevypadalo, že snad nezdvořile poslouchám cizí rozhovory. V duchu mi ale nedalo, abych se tím netrápil. Pamatoval jsem si Elisu docela jinak a vidět ji po tak dlouhé době zrovna v takové stavu, to nebylo nic jednoduchého.
Zaznamenal jsem změnu pachů a došlo mi, že jsme na smečkovém území. Jistě, kam jinam bychom mířili? Jenomže tentokrát moje přítomnost, tedy přítomnost cizince, nebylo to, co tady kde koho pálilo nejvíc. Ani mě ne. Trpělivě jsem doprovázel své dávné přátele až kam to šlo, než se Elisa odpojila a rozumně šla odpočívat do nějaké jeskyně. Přikývnul jsem. "Ať je ti brzy lépe," hlesl jsem za mizícím šedým kožichem a obrátil se na Arcanuse, který se jal tu se mnou ještě zůstat. "Netřeba děkovat, pomoc je samozřejmost," pousmál se jsem. Také jsem ho rád viděl. Oba jsem je rád viděl, i když za lepší okolnosti bych se nezlobil. "Zatím ne," přiznal jsem, "spíš procházím. Cestuji. Zjišťuji, co se tu tak změnilo." Nebylo toho málo, abych pravdu řekl. A tak jsem byl za něco stálého v moři změn docela rád. A jedna stálost stála teď přímo přede mnou. Arcanus měl možná o pár šedin navíc, ale jinak to byl jisto jistě ten starý známý dobrák, co jsem si ho pamatoval. "A rád vidím, že některé věci se nezměnili vůbec. Nebo, ehm, někteří," usmál jsem se, abych svému komplimentu přidal na upřímnosti a po očku se rozhlédl kolem. "Ale možná se mýlím. Ten bílý vlček, to byl váš syn, že?" nadhodil jsem jako jednu z mnohe věcí, které vlastně už tak docela stejné nebyly.

Po krátké panice a mobilizaci sil se zadařilo a Elisa stála na nohou. Tedy, jak nejlépe ve svém stavu jenom dovedla. Bílý vlk, který tu z nás nejprve sténal nejvíc - vážně, jeho nářek byl hlasitější, než samotné Elisy a to ona tu byla ta raněná - si prošel momentem prozření a už podruhé za velice krátkou dobu do mě strčil, tentokrát aby si převzal břemeno těžkopádného těla šedé vlčice na sebe. Když jsem si byl jistý, že ji jistí, odstoupil jsem dál, abychom se ještě nepřetahovali. Nechtěl jsem mu překážet, když se konečně vzpamatoval a zapojil svou mladistvou sílu. I když já měl té své také dost, jen takhle to přeci jen vypadalo jistější. Kolem nás se propletlo několik vlků, kterým jsem nevěnoval toliko pozornosti.
Arcanus s tím bílým, který, jak jsem vydedukoval, byl pravděpodobně Elisy syn, podpírali jmenovanou vlčici a pomalu se s ní prodírali lesem. Ani jsem nevěděl proč, ale nějaký impuls mi velel je nenechat jenom tak odejít, a tak jsem šel prostě s nimi. Zatímco já byl dost rozhozený z toho, co se dělo, Arcanus stihl vyjádřit své rozčarování i z mé přítomnosti. "Zmizel jsi." Ta slova jako by se změnila v ostří, ťali mě přímo do hrudi a něco uvnitř se stáhlo. Ano, já vím, chtěl jsem říct, ale nedokázal jsem to. "To je na delší povídání," odpověděl jsem místo toho, "nejdřív Elisa." Sesumíroval jsem priority a dostal se před trojici vlků. Abych alespoň k něčemu byl, začal jsem vyšlapávat cestu, abych Elise ten pohyb také nějak ulehčil.

// tak prej Asgaar hádám

Za posty od 14. 1. - 14. 2. prosí Kess 27 lístků.

Mohl jsem si naléhat do alelůja, ale z Elisy bych teď asi kloudnou reakci nevymámil. O to zoufalejší jsem byl, naše znovushledání - pokud jsem v něm snad ještě doufal - jsem si takhle rozhodně nepředstavoval. No tak Elis, co to s tebou je? Než jsem se měl k nějakému činu, objevil se vedle mě ještě někdo další. Strčil do mě, jak se hrnul k bezvládnému tělu šedé vlčice a já ho rychle sjel pohledem, abych vyhodnotil situaci. Možná jsem byl hodný dědula, ale kdybych v něm teď vycítil hrozbu, šel bych po něm. Vlk byl však hned na první pohled stejně vyděšený a ustaraný jako já. Víc, možná. A rozhodně to mnohem hůř zvládal. Bude to v pořádku, chtěl jsem říct i nahlas, snad abych vlka trochu uklidnil, ale nedokázal jsem to. Nemohl jsem se přinutit vyslovit to, když jsem si tím sám nebyl úplně jistý.
Pak se tu zjevil někdo další. Konečně vlk činu. Neviděl jsem ho, co byly roky dlouhé, ale hned jsem z toho měl lepší pocit. Na rozdíl od toho mladíka si zachovával chladnou hlavu. Věděl, co dělá. Vlče za ním jsem v této napjaté situace bravurně ignoroval a když mě požádal o pomoc, existovala jen jedna správná odpověď. Rozhodně jsem Arcanusovi přikývl. "Jdeme na to," hlesl jsem a sklonil se zpátky k Elise. Já teď neměl tolik taktu, abych od ní čekal na další odpovědi, které nemusely přijít. Přišel jsem až k ní, odhrábl spod ní trochu sněhu a zapřel jsem se do ní, abych jí pomohl na nohy. No tak, jenom malinko pomoz, povzbuzoval jsem vlčici v duchu, jako by to mělo mít nějaký účinek. Kdyby se dokázala jen maličkato odlehčit od země, zbytek už bychom jistě zvládli za ni.

|| LOTERIE 27 ||

// Borůvkový les

Vypadl jsem z lesa poměrně pozitivně naladěn. Sigy sice nebyl rád, že se zase loučíme a já byl lhal, kdybych o sobě tvrdil opak, ale byl jsem rád, jak to všechno dobře dopadlo. O Frynna bylo postaráno a co víc, byl to Sigyho syn. Sigyho syn. To jsou mi ale zprávy. Dobré zprávy. Kdyby mě někdo teď viděl pochodovat sněhem, aby si si řekl, že jsem blázen, jak jsem se cestou culil.
Nevydrželo mi to dlouho. Čím blíž jsem byl k řece, tím víc se mě zmocňoval zcela jiný pocit. Uvnitř v hrudi to zabolelo. Nemusel by tam být, vrátily se mi myšlenky, které jsem úspěšně prvně zapudil. Nemusel by, kdybych... Radost byla rychle pryč. Skoro až nepřirozeně. Rval jsem se mezi tíživým smutkem, který se o mě pokoušel a něčím víc. Proč se to zase vracelo? Však už jsem to měl skoro vyřešené. Všechno. Nemusel jsem se tím znovu užírat. Nebo ano? Možná jsem na to nikdy neměl úplně zapomenout. Možná jsem-
V bílé peřince přede mnou se objevil šedý flek. Vlk, o tom nebyl pochyb. Co to bylo s touhle řekou? To pokaždé, když tu budu procházet, potkám nějakého vyřízeného šedého vlka? Chvíli mě napadlo, jestli se jen Stín nedobelhal zpátky, ale pak mi to došlo, jakmile jsem zapojil čumák. "Elisa?" šeptnul jsem, jako bych si nebyl jistý. Možná jsem tomu jen nemohl uvěřit. A pak jsem se rozběhl k ní, co mi sníh dovolil. "Eliso!" vyhrkl jsem, ale nešlo o žádné radostné zvolání ze shledání. Bylo mi jasné, že je něco špatně. Sklonil jsem se k ní. "Eliso, slyšíš mě? Prosím, slyšíš mě?" naléhal jsem na ni a dožadoval se odpovědi. Reakce. Jakékoliv. Po spěšném obhlédnutí nevypadal zraněně. Nikde jsem neviděl krev, ani necítil. Tak co se tu potom dělo?

|| LOTERIE 26 ||

Zasmál jsem se. "Tak to doufám, že máte úkryt alespoň nafukovací," zazubil jsem se, ač jsem si nebyl úplně jistý, že Sigy jenom žertoval. Něco v tom zavánělo pravdou a třebaže se tomu můj přítel smál, určitě to nebylo jenom úsměvné. V očích se mi zračila jiskra. Zadíval jsem se na něj. Chtěl jsem ho jednoduchým pohledem ujistit, že to jistě bude dobré. Tuhle smečku si přeci vybral. Vybrala si ji i Baghý. Nemohlo to tu být špatné. Ale nemusel tu vůbec být. Zakroutil jsem hlavou, abych rychle zahnal myšlenky, které se mi kradli do hlavy. Teď na ně nebyla vhodná chvíle.
Počasí se začalo jak se zdálo umoudřovat. Pomalu se kolem nás rozednívalo, přestože oblohu stále okupovala bohatá mračna. Vítr už nevířil krajinu a ledové krystalky ustoupily. Poslední rozumný důvod, proč ještě zvažovat štědrou Sigyho nabídku, byl tedy ta tam. Vděčně jsem mu pokynul hlavou. "Víš, že nemůžu," pousmál jsem se ve snaze u něj zahnat smutek. Nebo možná zahnat ten svůj. "Pozdravuj Frynna, až se probudí," hlesl jsem mile a přestože bych neměl, zůstal jsem ještě chvíli stát a vyprovázel svého přítele pohledem. Pak už byl čas jít. Cítil jsem, jak se les kolem mě probouzí. Nešlo jen o normální zvěř, ve vzduchu se začaly čím dál více opět prolínat pachy vlků, jak už nebyly roztroušené větrem. Pousmál jsem se. Něco mi říkalo, že jsem to tu opravdu neviděl naposled.

// řeka Mahtae (sever)

|| LOTERIE 25 ||

Stále jsem mluvil s Frynnem povzbudivě a přátelsky. Však také stačilo, že kázání teď dostával od svého otce. Otce. Heh. Sigy a otec? To se mi ještě dlouho a složitě bude ukládat v hlavě. Jak jsem ho ale sledoval v jeho roli, bylo mi jasné, že to je moc dobrý rodič. Šlo mu to skvěle. A měl pravdu. Frynn měl veliké štěstí, že při svém rozmaru toulání natrefil zrovna na mě. Co by se jen mohlo stát, být to někdo jiný... nebo kdyby nikoho nepotkal vůbec? V téhle bouřce? Domů by sám netrefil. Nejspíš by někde zmrznul. "Tvůj tatínek má pravdu," přidal jsem se k žíhanému o něco vážnějším tónem. "Je to nebezpečné, a v zimě o to víc. I takovému správnému toulání se vlk musí nejprve naučit." Pro někoho je potulování přirozenost, ale v případě Frynna má slova platila o to víc. Měl nad sebou však patronát toho nejlepšího vlka, které jsem znal. Sigy určitě udělá všechno pro to, aby se jeho synovi nic nestalo. Sigy se o něm postará.
Vypadalo to, že si mě Frynn docela oblíbil. To jsem rád slyšel, mě se také ten malý neohrožený lovec sněhových vloček zamlouval. Sigy mě ujistil, abych si z infiltrace jejich území nedělal těžkou hlavu. "Děkuji, to je od tebe milé," hlesl jsem vděčně. "Ale nejsem si jistý, do jaké míry by s tebou souhlasili i ostatní členi." Zaposlouchal jsem se, jelikož se lesem právě rozléhalo hned několik vytí, které rozbíjel prudký vítr. "Zdá se, že tu i v takovém počasí máte dost na pilno. Zima je čas plný nejistoty, uhlídat si v ní území je jednou taková práce. Nerad bych někoho svou přítomností zneklidňoval déle, než je nutné." Odpověděl jsem tak Sigymu na jeho otázku. Přešel jsem plně do svého zdvořilostního módu. Ale nešlo o nic nuceného, bylo to tak přirozené, jak jen to mohlo být. Rád bych tu zůstal, opravdu. Bylo tolik věcí, které jsme si s žíhaným ještě museli říct, ale Sigy určitě pochopí, proč teď a tady nebyla vhodná chvíle. "Navíc," hlesl jsem úsměvně na lehčí notu a stočil pohled k vlčeti, které sotva drželo oči otevřené. Nebo nejspíš už ani to ne. "Zdá se, že někdo by se tu potřeboval dobojovat do úkrytu dřív, než si nedobrovolně ustele na sněhu." Tiše jsem se rozplýval nad klimbajícím Frynnem, než jsem se opět obrátil na Sigyho. "Vrátím se, až se počasí trochu umoudří, ano? Teď už vím přesně, kde hledat," ujistil jsem ho a po očku se rozhlédl po zasněžených holých větvích okolních stromů. Ne dlouze, jelikož ledové krystalky z nebe si ihned našly snáze cestu do mé tváře a to rozhodně nebylo nic příjemného. Rychle mi to připomnělo, proč jsem do teď skláněl pohled k zemi.

|| LOTERIE 24 ||

Párkrát jsem zavyl a vyčkával, kdo v okolí na můj signál zareaguje. V tomhle počasí tu na území musela být určitě celá smečka, kde jinde by se asi vlci toulali? "Abych dal smečce vědět, že jsme tady," objasnil jsem zmatenému Frynnovi, kterému mé počínání nejspíš nešlo do hlavy, "a nikdo z toho pak nebyl překvapený. Navíc nevím, kde tu máte úkryt. Za chvíli si pro tebe určitě někdo přijde a od-" Ani jsem nedořekl, přesto, že to bylo jedno, protože vlče z polospánku už jen sotva mohlo vnímat, co jsem mu vykládal. Na místo toho z čista jasna ožil, vyhrkl "tati" a oba jsme se ohlédli stejným směrem. "Sigy?..." vydechl jsem tiše, jak jsem si dával v zamrzlé přestárlé hlavě dvě a dvě dohromady. Tati... Sigy... div jsem se neplácl tlapou do čela, jak jasné to všechno najednou bylo.
Frynn se radostně s otcem přivítal a já si mlčky užíval pohled na ty dva. Tak ze Sigyho je taťka, usmíval jsem se v duchu, ale nebylo se čemu divit. Však už to také nebyl zrovna mladík, přesto, že pro mě bude vždy tak trochu vlčetem. Chystal jsem se žíhanému vlčkovi odpovědět, když si jeho slova převzalo vlče po svém. Inu, vrátit se byl vlastně hlavně jeho nápad, to jsem nemohl popřít. Pobaveně jsem se zasmál. "Děkuji, snažil jsem se," usmál jsem se na vlče, které mě srdnatě vychvalovalo, a pak i na Sigyho. "Je to správný hoch," sdělil jsem mu, čímž jsem ho chtěl ujistit, že mi Frynn vůbec nebyl jakkoliv na obtíž. "Počasí se pěkně vyostřilo, tak jsme rychle upalovali domů, že?" mrknul jsem spiklenecky na vlče. "Omlouvám se, že zase lezu na území. Vyhodíte mě na sever a já přilezu z jihu," s vtipem jsem se otočil zpět k druhému dospělému v naší společnosti, naklonil se k němu a trochu ztišil hlas, aby ho Frynnova ouška nezaznamenala, "ale nepřišlo mi moc spolehlivé, aby si od hranic hledal cestu k úkrytu sám."

|| LOTERIE 23 ||

// řeka Mahtae (sever)

Maličký Frynn byl úplné zlatíčko. Asi za to mohlo hlavně to počasí, které vlčátku nedovolovalo se nějak vzpírat a vymýšlet vylomeniny, ale stejně byl skvělý. Důvěřivý, ale na tom se dá ještě zapracovat. Teď už jsem však šetřil slova a energii na boj s počasím, které se mě nejspíš s každým krokem snažilo přesvědčit, že ano - může to být ještě horší. Tušil jsem, že při takovém vypnutí sil sebou někde švihnu ve chvíli, kdy jen přivoním k náznaku odpočinku. Na tom ovšem teď nezáleželo. Teď záleželo na tom dostat tuhle malou vyklepanou kuličku domů. Do tepla. Do úkrytu. Třásl se. Cítil jsem to. Nebylo to jen zimou. Bál se. Přál jsem si, aby se už bát nemusel. Abychom tam už byli. V lese. V bezpečí.
Konečně jsme zašli mezi stromy, které bez pochyb tvořili část hranic lesa. Smečka. Byli jsme tady. Pro jednou jsem si dovolil udělat výjimku a nečekat poslušně hned na okraji, jak se na cizince patří. Tohle byla mimořádná situace, a tak jsem si dovolil s Frynnem zajít o trochu hlouběji do území a hlavně více mezi kmeny, abych nás alespoň minimálně ochránil od větru a vymyslel, co dál. Smečka určitě má svůj úkryt, ale já bych ho tu neměl šanci najít. O to hůř bych hledal v takových podmínkách a s Frynnem na krku. Neměl jsem šanci uklidnit fujavici panující po lese, na magii mi nezbývalo dost sil, a tak jsem musel jen doufat, že zvuk z mého hrdla dolehne k uším místních vlků i přes nepřízeň větru. Zdvihl jsem hlavu nevnímajíc ledový déšť a zhluboka a dlouze jsem zavyl. Dvakrát. Třikrát. Opakoval jsem své vytí hned několikrát a pak už jen doufal...