Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|| LOTERIE 4||

// Medvědí řeka

V mé hlavě existovala velká pravděpodobnost, že mou čistě zdvořilostní otázku na přerušení ticha vlk zkrátka odmítne odpovědět, takže mě překvapilo, když se mezi těžkou chůzí a kašlem chopil vysvětlování. Jako vzorný posluchač jsem tedy nastražil uši a dál se pozvolna brodil sněhem.
"Ach tak," pokýval jsem hlavou, ale už jsem se nedostal k rozjímání o tom, co ta ochrana soukromí vlastně měla znamenat, protože Stín ještě neskončil. Zaujalo mě, jaký spád tohle "soukromí" nabralo. Znovu jsem se ohlédl a tentokrát se nepokoušel o nenápadnost. Měl šedé oči, všimnul jsem si toho správně. "Takže neshody s magií myšlenek, chápu to správně?" hlesl jsem a obrátil se zpět, abych mohl koukat na cestu před sebou a nezahučel omylem do řeky nebo do něčeho nevrazil vzhledem k tomu, že jsme pomalu zrovna vcházeli do lesíka, který v létě nejspíš kryjí krásně zarostlé všudypřítomné břízy a jiné momentálně holé stromy. "Tomu rozumím. Nikdo nemá právo lézt do hlavy ostatním. Cizí nebo přátelé. Smrtižel si spousty vlků s touto magií myslí, že pro ně určitá pravidla neplatí." Z mého hlasu zazníval ráz, bylo to něco úplně jiného, než rozmýšlení o dobrých skutcích. Tady nebylo nad čím rozmýšlet, v tomhle jsem měl jasno, a i když jsem netušil, nakolik dovede svou magii ovládat Stín, chtěl jsem, aby si byl mého postoje k ní přinejmenším vědom. Byl jsem zjevně velmi tolerantní a přátelský, ale každý má někde své hranice. Nezodpovědné zacházení s magií myšlenek bylo tím, kde jsem tu svou stavěl já.
Zavedl jsem Stína trochu hlouběji do lesíka a už jsem se nedržel řeky, kterou jsme nechali někde za sebou. Svůj účel splnila. "Tady," oznámil jsem a zastavil, abych počkal, než se vlk svým tempem dotrmácí trochu blíž. "To musí stačit. Nerad bych tě podceňoval, ale dál bys nedošel a lepší místo už je jen víc na jihu přes velkou pláň a asi ti nemusím vysvětlovat, že to je cesta, kterou bys v současném stavu neušel." Nehodlal jsem se vlka nějak dotknout, ale také jsem mu neplánovala mazat med kolem tlamy. Navíc byl dost uvědomělý, tak proč bych se měl tvářit jakože nic? Tím bych ho snad urazil spíš.
Rozhlédl jsem se. Nízké stromy tu v kombinaci s jejich kreativním stylem růstu - totiž, kde možně se jeden o druhý opíraly a křížily - vytvářely dobré místo pro provizorní úkryty. Na takové spletence bylo díky několikadennímu neustávajícímu větru nahromaděno tolik sněhu, že tvořil perfektní stěnu pro závětří. Sníh uměl být nepříjemný nepřítel, ale když jste ho uměli využít, mohl při nejmenším dobře chránit před sebou samým. A opět, všechno bylo lepší, než holé prostranství na kraji řeky.

|| LOTERIE 3||

// řeka Mahtae (sever)

Můj společník byl vskutku zvláštní osobnost. Ne, že bych běžně vlky škatulkoval, ale existovali jisté skupiny, do kterých se dali normálně zařadit. Přátelští, upovídaní, myslitelé, zmatení, ztracení... ale v tomhle případě bylo ještě těžší ho někam zařadit. Rozhodně to nebyl přítel a i ve svém zuboženém stavu si udržoval ostražitost. I ve svém stavu dosahoval vskutku hlubokých myšlenkových výkonů, takže to musel být jeho denní doušek vody. Neměl zrovna pozitivní pohled na svět, a přeci se na něm udržel dost dlouho. Jak mohou tak skeptičtí jedinci přežít dlouhá léta a při tom si své názory jenom utvrzovat? Vždyť už jen to, že vlk dojde až sem, má možnost dál žít a poznávat... to bylo nádherné. Bylo mi upřímně líto všech těch, kteří to odmítali na své cestě vidět. Přicházeli o hodně.
"Těší mě." Stín. Šedý vlk měl stejně záhadné jméno. Hodilo se k němu. Narodil se s ním, nebo si ho vybral později, aby podtrhovalo jeho image?
Brodili jsme se sněhem, zlehka, pomalu. Nespěchal jsem, ale byl jsem rád, že už nepostávám na jenom místě a i pomalejší pohyb mě obdařil špetkou tepla znovu se rozlévajícím po těle. Dokud jsme šli podél řeky, nemělo důvod stavit a zkoumat, jestli je to dobré místo. U řeky zkrátka dobré místo nebylo. Přes ní jsme nemohli a já věděl, že les po naší levici je územím smečky, takže zkoušet to tam nepřipadalo v úvahu. Po očku jsem mrknul sem tam na Stína - protože jsem byl přesvědčený, že by mou "přehnanou" starostlivost příliš neocenil - jak se pere se svou chůzí a přemýšlel, kolik toho asi ještě ujde. Nemohl jsem ho táhnout nikam daleko a tak jsem mohl jen doufat, že brzy budeme... někde. Někde, kde to bude lepší.
"Pověz, které věci stály za to, abys byl takhle promrzlý?" nadhodil jsem po nějaké době nerušeného ticha čistě proto, že jsem už byl takový. Tušil jsem, že v tom figuruje voda, suchý kožich by ho jistě lépe izoloval, i kdyby nebyl tak huňatý.

// Křišťálový lesík

|| LOTERIE 2 ||

Už to skoro vypadalo, že jsme se tak nějak beze slov domluvili, že spekulací o tom, co je dobré a proč je to dobré už bylo dostatek. Tahle diskuze mi ani v nejmenším nevadila, ale začínal jsem mít pocit, že bychom se velice brzy začali točit v kruhu. A na takové točení je rozhodně lepší jeskyně, ideálně vyskládaná kožešinami a s ohníčkem pěkně uprostřed, ne zasněžené prostranství na kraji řeky uprostřed zimy.
Jenomže vlkovi to jak vidno nedalo. Koutky mi zacukali pobavením. Na někoho, kdo měl zjevné obtíže přijímat mé argumenty - třebaže je nahlas neodsuzoval - se v tom docela rád šťoural hlouběji a hlouběji. Má to smysl, pomyslel jsem si. Vlk to možná nechápal, ale poslouchal a to bylo důležité. Zbytečné by bylo, kdyby mě k tomu vůbec nevnímal, ale tomuhle to v hlavě nejspíš dost šrotovalo, aby mohl novými a novými způsoby vyzývat mé přesvědčení. Docela zábavná hra.
"Pokud matka vychová své mládě, které pak v dospělosti půjde a utopí nevinné vlče v řece, je to vina té matky? Že už tehdy na své mládě nezanevřela a nenechala ho zemřít?" odpověděl jsem opět jak jinak než otázkou. Plně jsem si uvědomoval, že existuje mnoho vlků, které by tento přístup mohl vytáčet, ale já si nemohl pomoci. "Je to vskutku komplikovaná morální otázka," pokynul jsem, jako bych se chystal na další sáhodlouhé přednášení a spekulování, proč to je a není správné. "Je tu možnost, když takovou situaci předpokládáš. Pomůžu ti, i když vím, že bych tím mohl v budoucnu způsobit nesnáze někomu jinému. Ale takové riziko je tu vždy. A co když mi přímo řekneš, že něco takového chystáš, když přežiješ? Pak je otázka, jestli bych ti uvěřil. A také - a může to být naprostá pravda - ale kdo rozhodne, že k tomu pak skutečně dojde? Pomocí ti mohu dát příležitost dělat strašné věci, ale také ti dávám příležitost si to ještě rozmyslet." Mluvil jsem čistě v hypotetické rovině, ani jsem se v tu chvíli na šedého nekoukal. Místo toho jsem sledoval opodál proudící řeku uvězněnou pod ledovou krustou. "A ve finále," doplnil jsem o něco odlehčenějším hlasem, "špatné skutky s sebou nesou také své následky, odměna za ně jistě vlka nemine." Pohodil jsem ocasem, jako bych právě neřešil otázku života a smrti. Ale už dost tlachání, nebo tu přimrzneme oba.
Po mém absolutně nulovém naléhání vlk souhlasil. Kvůli zachování jisté stařecké důstojnosti jsem samozřejmě nezačala jásat s energickými výskoky do vzduchu, ale alespoň jsem ho obdařil spokojeným úsměvem. I když vlk neměl kam jít a to mohl být trochu problém. Já také neměl kam jít. Pohlédl jsem přes řeku na druhý břeh, kde se tyčil les. To by bylo dobré místo, ale když jsem koutkem oka zaznamenal, jak obtížně vlk zápasil jen s tím, aby se udržel na nohou, od nápadu s přechodem řeky jsem upustil. Kameny by nepřeskákal, z klády by nejspíš také sklouznul a tahat ho do vody? To jsem ho stejně tak mohl zakousnout tady a teď. Ne. Musíme jinudy. Na sobě jsem však nedal znát, jak improvizovaný můj plán je.
"Dobrá, půjdeme na jih," oznámil jsem svému společníkovi. "Nemusíš spěchat, využij tolik času, kolik potřebuješ. Já stejně už tak hnát nedovedu," zazubil jsem se, narážejíc na svá léta, přestože to vůbec nebyla pravda. Možná jsem doufal, že si díky tomu nebude vlk připadat tak potupně. Vlk. "Mimochodem, jmenuji se Kessel."

// Medvědí řeka

|| LOTERIE 1||

Byl jsem trpělivý. Z fyzických sil mi toho z mládí možná už tolik nezůstalo, ale psychicky jsem byl obrnění jako málo kdo, jinak bych tu asi nevydržel tak dlouho spekulovat s někým, kdo zcela nepochybně stál na úplně opačném břehu vlčího životního přesvědčení. Konverzace si ale stále zachovávala velmi úctyhodný slušný ráz a tedy jsem neměl jediný důvod v ní násilně nepokračovat.
S dramatickým hmm jsem se odmlčel, abych vlkova slova zvážil. "Pravda," kývnul jsem nakonec, "Energii. Tělesné teplo." Na kožich se mi usazovala stále rostoucí vrstva sněhu. "Ale osobně bych to nepovažoval i za ztrátu času, to už jsme ale opět u toho proč a věřím, že souhlasíš, že ptát se proč by šlo stále do nekonečna,"pousmál jsem se jemně. A pak se usmál o trochu víc při zmínce o tvrdohlavosti. Jistě, tvrdohlavost. Hrdost. Ty šli přeci spolu tlapu v tlapu.
Vlk se nad mou poznámkou skoro až děsivě ušklíbl. Bral jsem to tedy jako odpověď. "Neznám," hlesl jsem, "a ani bych si to netroufnul tvrdit," ujistil jsem ho, zatímco se nad tím šedý bavil. "Netrápí," odvětil jsem skromně. "Pravda, jediné co v tu chvíli určitě vím je, že nabízím pomoc někomu, kdo by ji mohl potřebovat. Ty říkáš, že jsou vlci, kteří si pomoc nezaslouží. Já říkám, že pomoc si zaslouží každý. I křivák či darebák. Bez téhle další šance by přeci nikdy už nemusel mít možnost se napravit." Sluníčková nátura mého stařeckého dobráckého já se opět drala na povrch.
Z vlka a počasí jsem si tak trochu po svém utahoval, i když sám bych tuhle habaďůru rozhodně tak nehezkým slovem nepopsal. Měl jsem tušení, že nemluvím s žádným hlupákem a vlk naprosto přesně pochopil význam mých ledabylých slov. Jeho velmi neutrální reakci jsem tak považoval za pozitivní. "Chápu. Vypadáš jako tulák a odpusť mi, pokud se mýlím. Je-li tomu ale jinak, možná je nějaké místo, kam by ses rád dostal. Lepší, než-" důrazně jsem pohlédl na zapadané křoví, "toto. Jak jsem říkal, nebudu se vnucovat, ale pokud by ses rozhodl mou nabídku přijmout, rád ti pomohu se tam dostat." Část s 'protože sám už se nedostaneš asi nikam' jsem vynechal. Bylo mi jasné, že tenhle je docela na pokraji svých sil. Nějaký východní úkryt? Tam by sám nikdy nedošel.

"Nemyslel?" zopakoval jsem s tázavým výrazem a lehce nakloněnou hlavou - a i přes to vše jsem si dokázal zachovat jakýsi důstojný postoj. Dovedete si představit vlka s nakloněnou hlavou, co pořád vypadá důstojně? Tak to jsem já, tu představu si držte. Šedý vlk se začal škrábat na nohy - dobré, předpokládal jsem, že ani toho pomalu nebude schopný - a já trpělivě vyčkával, až se popere s touto úlohou, než mi objasní, co tedy bylo pravou podstatou jeho otázky.
"Proč vůbec někomu pomáhat? A proč nepomáhat? Třeba v tuto chvíli na tom já z mé strany vůbec nic netratím. Pokud o to ovšem druhá strana nestojí, to je jiná. Nemám potřebu se vnucovat, abychom si rozuměli," promluvil jsem trochu vážněji, důrazněji, než při zbytku mé promluvy. "Ale jak jsem říkal, někdy je to jen otázka hrdosti. Někteří vlci jsou dost hrdí na to, aby je to stálo krk." I když jsem své přesvědčení piloval dlouhá léta, už nějakou dobu jsem nenatrefil na někoho, kdo by se na ně vyptával a při tom si z toho... co si z toho vlastně tenhle vlk odnášel? Nic, jak se mohlo na první pohled zdát. Vlk ale pokládal vskutku podnětné argumenty, to jsem mu musel nechat. Přesto jsem na jeho další vtíravé otázky znovu nereagoval tak, abych je uspokojil. Místo toho jsem se sám zeptal: "Připadáš si jako prolhaný, prohnilý a zkažený? Jako někdo, kdo si nezaslouží zachránit?" Pronesl jsem to tentokrát se stejnou hovorností, jakou do teď mluvil on. Pozorně jsem se na něj díval, ale očekávaného soucitu by se v mých očích vlk jen těžko dohledal.
Napůl jsem čekal, že vlk prostě odejde. Už jsem ho vyrušil z jeho nepříliš rafinovaného úkrytu pod keřem a když si dal tu práci se vstáváním, k odchodu už chybělo jen málo. Na místo toho se po chvíli znovu posadil. Že by to bylo znamení? Ten, kdo měl odejít, jsem nejspíš měl být já. Stejně jsem jen procházel, a přeci jsem měl pocit, že tady ještě nejsem hotov. "Plánuješ tu umřít?" opáčil jsem a vzhlédl k rozjasňující se obloze. "Škoda," brouknul jsem ledabyle, "takový pěkný den se právě rýsuje. Ten se ti k tomu umírání vůbec nehodí."

Překvapeně jsem zamrkal. Takže vlk o jeskyních věděl, ale měl s nimi vlastní zkušenosti. Z přirozeně vlčí zvědavosti mě napadlo, co tam asi prováděl, že se tam údajně tak zpřerážel. Život byl ale nevyzpytatelný a já hned nehodlal dělat unáhlené závěry, že je to prostě neskutečné nemehlo. Každý z nás má svůj příběh, každý má své důvody. A já měl teď být zpovídaný z těch mým.
Cizinec se choval odtažitě, pochopitelně, a vycítil jsem z něj jistou nevraživost. Měl jsem tušení, že z mé přítomnosti přeci není nadšený. O moc laskavosti očividně ve své životě nezakopl. Nevadí. "Nejedno strkání rypáku do cizích věcí už toho cizího zachránilo," opáčil jsem s klidem. "Neříkám, že je to pravidlo," přiznal jsem, abych naznačil, že chápu jeho skeptičnost, "ale proč se o to alespoň nepokusit? Vlci si to neradi přiznávají - a tuláci zvlášť - ale každý by občas užil cizí pomoci. A pokud ji jeden občas potřebuje, přijde mi jenom fér ji nabídnout dál." Pozitivita z mého názoru jasně vyzařovala, a kde komu by jistě mohl přijít naivní. Nedivil bych se, kdyby to tak odsoudil i ten šedý, ale já mu to neříkal s cílem získat jeho požehnání. Zeptal se. Já odpověděl. To byla slušnost. A možná využitá příležitost pro to, pokusit se někomu lehce otevřít oči.

Šedivý vlk nevypadal zrovna v nejlepší kondici, ale to, že dokázal přes ten zamračený výraz velmi slušně dávat dohromady věty napovídalo, že na tom ještě nejspíš nebude tak zle. Přesto se klepal a choulil jako někdo, kdo by rozhodně pomoc mohl uvítat, i když se tak ani v nejmenším netvářil. Takových už jsem potkal a nemínil jsem se tím kyselým přístupem nechat jen tak odradit.
Zdrženlivě jsem pozdvihl obočí. Omlouvám se za co? Za nich konkrétního přeci, možná za vyrušení. To vlk asi nechápal ale já už se k tomu nevyjadřoval. Neviděl jsem moc smysl v tom mu to vysvětlovat. Na první pohled prochladlý chlupáč nevypadal jako někdo, kdo by s otevřenou náručí přijímal vřelá gesta, ale že mě ani hned neodpálkoval, rozhodl jsem se to alespoň zkusit.
Šedý varovně pronesl cosi o utržení ucha a já se pobaveně usmál, jako by to snad nemyslel smrtelně vážně. "Jak myslíš," pronesl jsem pobaveně, i když to nebyl můj plán. Měl jsem vůbec nějaký plán? Sám jsem si nebyl tak docela jistý. "V tom případě ti můžu leda nabídnout lepší úkryt, než je křoví u řeky." Protože od vody jde vždycky chlad, že, tady by se těžko zahřál. "Jistě by bylo nejlepší rovnou zažehnout oheň, ale to není v mých silách." Otočil jsem se, abych čumákem naznačil směr. "Na severu pod sopkou je veliká jeskyně. Útočiště, které nikomu nepatří." Pak jsem se zamyslel. Úkryt na severu byl docela daleko a vlk by se musel plahočit přes louky a vzdorovat větru. Pohledem jsem zabloudit k svažitému lesu a vykukujícím kopcům za ním. "A na úpatí těchto kopců jsou skryté jeskyně. Stačí se dobře dívat. Musel bys to ale obejít, lesy patří smečkám a ty by z procházejícího nejspíš nadšení nebyly," oklepal jsem se a podíval se zpět na šedého. Když se jeden chvíli nehýbe, hned se do něj dere zima mnohem rychleji.

// Velké vlčí jezero

Následoval jsem řeku, která si to klikatě hnala zpátky do lesů mezi stromy. To bylo příhodné, jelikož s blížící se nocí se zdálo, že vítr se ještě pořádně nepředvedl a pokud jsem si chtěl někde odpočinout, nemohlo to být jen tak "venku".
Uvědomoval jsem si přítomnost Borůvkového lesa hned po mé levici. Možná bych se neměl zdržovat tak blízko, aby mě přeci nebrali za hrozbu. Sice jsem tam přišel s více než přátelským gestem, ale když se i po odchodu budu toulat kolem, mohlo by to vyvolat nechtěné spekulace. Kráčel jsem po břehu a hledal místo, kde by bylo nejvhodnější řeku překročit, aniž bych musel obětovat suchý kožich. Čumákem jsem zaznamenal několik vlčích pachů, jeden z nich dokonce docela známý. A čerství. Možná bych mohl... chtěl jsem se vydat po stopách šedé vlčice, ale jakmile jsem se rozešel, rychle jsem zase zastavil a zbystřil. K mým uším dolehl jistý šramot. Kořist? Musel jsem najít zdroj, mohlo by to znamenat potravu!
Potrava to nebyla. Místo toho jsem opatrně došel k jakémusi šedému vlku schoulenému pod keřem. Na první pohled to nebyl ideální úkryt. "Omlouvám se," ozval jsem se, abych vlka náhodou svou přítomností nezaskočil, to bych nerad. "Jsi v pořádku? Vypadáš docela zmrzlý. Mohu ti nějak pomoci?" nabídl jsem se vlídně a udržoval si od vlka přiměřený odstup, abych ho zbytečně neznervózňoval přílišnou blízkostí a nevyvolával dojem nebezpečí.

// Děkujeme Elise a vzdáváme holt! Prima oddechová akcička pro zpestření.

Prosím mušličky Kesselovi ^^

Postával jsem tam a kde jaký kolemjdoucí by mohl nabýt dojmu, že jsem tam takhle přimrznul a úplně zkameněl, zatímco já si poklidně brouzdal ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Hlavu a hlavně čumák jsem měl zdvižený k obloze, pokorně jsem si užíval vůni zimy, která byla takřka tím jediným, co ke mě všudypřítomný vítr přivál. Proháněl se kolem tak urputně, že všechny jiné možné pachy už určitě roznesl jinam do kraje. Nevadilo mi to. Čerství čistý vzduch mi ke spokojenosti stačil.
Zhluboka jsem povzdechl, snad abych se pořádně zase rozdýchal a připravil k pohybu a v tom jsem pocítila, že jsem na místě skutečně ztuhl. Možná jsem chlad sám pořádně nepociťoval, to ovšem neznamenalo, že tu nebyl. Oklepal jsem se a protáhl. Jestli tu zůstanu trčet ještě chvíli, bude ze mě rampouch dřív, než si toho stihnu všimnout. Ta myšlenka, leč znepokojivá, mě pobavila. Byl bych jako ledová socha, navždy uvězněná uprostřed jezera. Nebo tedy alespoň do doby, než by pode mnou rupnul oblevou led a voda mě pohltila. A teď vážně, tyhle myšlenky by mi skutečně neměly připadat směšné! V duchu jsem se napomenul, abych se choval na svůj věk, ale kdo tu byl, aby mně to hlídal? Život s úsměvem je vždycky lepší, třebaže je ten úsměv zmrzlý...
Netušil jsem moc, kam se mám vydat, kam chci teď jít? Hory v dálce mě lákaly, třebaže ty mé byly na opačné straně, ale kopec jako kopec. Vydal jsem se podél řeky k nedalekému lesu, abych se nemusel prodírat přes zasněženou pláň.

// řeka Mahtae (sever)

// Borůvkový les přes řeku Mahtae

Vypotácel jsem se tedy slušně z Borůvkového lesa a vydal se přes otevřenou pláň podél nedaleké řeky na sever. Dobře jsem věděl, kam dojdu - tedy pokud se za ta léta zem nepohnula a celý svět nějak nepřevrátil, a že tady bylo možné všelicos. Jak jsem však přicházel blíž a blíž, skutečně se přede mnou rozložil výhled, který jsem očekával.
Jezero. Veliké jezero a v dohledu ani živáčka. Vlci. Kořist. Nic. Nedivil jsem se, kdo by v takovém počasí vystrkoval hlavu z doupěte? Kolem se divoce proháněl vítr, kterému nyní žádné stromy ani skály nebránili. Měl jsem hustou srst a na chlad jsem byl zvyklý, tak mě to tolik netrápilo. Zatím. Věděl jsem ale, že ještě může být hůř - a pravděpodobně bude. Poslední zima nebyla žádná legrace a to jsem měl alespoň místo, kde jsem se mohl před nepřízní počasí schovat. Ale tentokrát? Byl jsem docela bezmocně vystaven matičce přírodě na pospas.
"Zastav se na konci zimy a něco možná vymyslíme." Čekat, až zima skončí, mi nepřišlo moudré. Ten čas by pro mě vůbec přijít nemusel...
Došel jsem ke kraji jezera. Tedy alespoň k tomu, co jsem za kraj povařoval, ale byl jsem opatrný. Břehy zamrzaly a byly ukryté pod lezem. To, na čem jsem stál, už jistě nebyla pevná zem. Přesto jsem došel až tam, kde ještě nebyla hladina ledem pokrytá, abych se mohl napít, když už jsem si nemohl na cestu nic ulovit. A co dál, a co dál?
Zdvihl jsem hlavu a rozhlédl se po bělostné krajině, která v sobě mísila zasněžené lesy i vrcholky kopců a hor. Hory... byl jsem rád, že jsem tady, zpátky, na Gallirei, ale zároveň jsem po dlouhé době zase pocítil touhu vrátit se domů.

Trpělivě jsem čekal na Blueberryho vyjádření, ale v hlavě už se neubránil šibalským myšlenkám. To budou Baghý se Sigym valit oči, jestli to vyjde! Nebo také ne, přeci jen to byl původně nápad Baghý, ale třeba je alespoň trochu překvapím? Bylo by to jistě pěkné, kdyby to bylo skutečné, ale borůvkový alfa mě seznámil s naprosto jinou situací.
I když mě u srdce lehce píchlo, na venek jsem na sobě nedal nic znát. "Rozumím," hlesl jsem uctivě a bylo tomu tak. Chápal jsem, že ne vždy jde všechno tak, jak by si jeden přál. A tohle byl opravdu špatný čas na nové členy. Až skončí zima? zopakoval jsem si. To bych mohl zvládnout, ale čas plynul rychle a za tu dobu se mohlo toliko udát.
Ohlédl jsem se stranou ke skupince zdejších vlků a Eloře, která se velmi rychle seznamovala, snad jako by sem patřila odjakživa. Alespoň ona tu našla útočiště. "I tak děkuji. Přeji vaší smečce mnoho sil do nadcházejícího období," pronesl jsem ještě k Blueberrymu, abych se jak se patří rozloučil a jal se k odchodu. Už jsem tu opravdu neměl důvod zůstávat. Obloha se protrhla a pokryla zem bohatou sněhovou nadílkou. Jestli tohle nebylo místo, kde bych se s ní mohl ve společnosti popasovat, musel jsem se vydat hledat dál. A rychle.

// VVJ přes řeku Mahtae

Kessel - b, a, d, f, b, b, a, f, a, a, d, a, a, c, a, a, a, a, b, a, a, b
Nejvíce vhodnou se mi jeví v tvém osudu Mechová smečka, rozhodně se vyhni tuláctví, to se k tobě vůbec nehodí.

Kaya - a, d, e, a, c, a, d, d, f, d, e, c, b, e, d, d, b, a, b, b, a, a
Tři osudy jsou ti nakloněny Asgaarská smečka, Sarumenská smečka nebo věčný život tuláka.

Utvořil se tu celkem slušný hlouček z členů smečky, ale všichni tu na mě působily velmi mile. A někteří možná trochu ztřeštěně, ale to nebylo nikdy na škodu. Usmál jsem se, bylo hezké vidět, jak pěkné místo k životu si Sigy s Baghý našli. Možná bych... zakroutil jsem hlavou. To byl určitě špatný nápad. I když za zkoušku nic vlk nedá.
Nori si začala nárokovat Baghý a s Elorou to vypadalo dobře. Nejdřív mě sice přepadl takový neblahý pocit podle prvotní Blueberryho reakce na malou, ale s jeho dalšími slovy zmizel. Takže Elora měla smečku, byla v bezpečí. Tady o ni bude jistě dobře postaráno, o tom jsem nepochyboval. Má hnědá společnice už byla tažena pryč a já ji jen pokynul na rozloučenou. "Zase se uvidíme," dodal jsem, pro ujištěnou. To víte, jak se to vysloví, už se to musí dodržet. Já bych také měl jít, ale v mysli mě stále hlodala ta otázka. Však i s Baghý už o tom mluvili, znělo to krásně, ale...
"Omlouvám se," odkašlal jsem si a odchytil si v rychlosti Blueberryho, který chudák už ode mě asi chtěl mít pokoj. "Opravdu nerad ruším, ale chtěl bych se zeptat jestli byste možná neměli ve smečce místo ještě pro jeden krk na víc? Vím, že mládí je pro smečku jistě perspektivnější, ale mohu se zaručit, že bych nebyl přítěží,"hlesl jsem jemným, lehce tlumeným hlasem. Zaujal jsem galantní, slušný postoj a vyčkával na vlků verdikt. Schválně jsem s otázkou vyčkával, než Baghý odešla. To by bylo ale překvapení, až by to zjistila...

// děkuji za akci, nebude mi vadit, když se teď s nějakou hledačkou počká alespoň do Velikonoc... xD

Za 15 nalezenců prosím 30 kamenů + 30 oblázků

Nahozeno.