Gallirea - Příspěvky uživatele

Usmíval jsem se. Alfredo se omlouval za něco, za co sám pořádně nemohl, však jeho chování bylo více než pochopitelné. Přeci si tady nebudeme přehazovat vinu jako horkou bramboru. Zavrtěl jsem hlavou, aby věděl, že není třeba se omlouvat. Nezlobil jsem se. Copak bych mohl?
Po objasnění situace místní alfě - dovtípil jsem se, podle toho, jak k ní ostatní přistupovali i dle jejího vystupování - ryšavý vlček dostál svých prvotních slov a pokoušel se za mě přimluvit, abych zde mohl nějaký čas pobýt a odpočinout si. Pamatoval jsem si, když podobná nabídka zazněla už u řeky, ale to vlci často jen tak říkávají. Že se rozhodl svá slova naplnit, to mě překvapilo, ale mile překvapilo, třebaže se nesetkala s tak pozitivní odezvou. Třebaže tmavá vlčice na to šla se vší taktností a profesionalitou. Chtěla mě se vší slušností poslat z lesa pryč a zároveň zjevně netoužila, abych jí to měl nijak za zlé. Nechtěl jsem způsobovat problémy, od toho jsem tu nebyl. Navíc jsem měl pocit, že tahle vlčice už jich má starostí nad hlavu i bez mé přítomnosti.
Jako zastánce své alfy se u mě záhy zjevila další vlčice, které jsem jen spěšně stihl pokynout na pozdrav, protože jsem o ní do teď neměl ani tušení a docela mě zaskočila. Asi se obávala, abych si slova tmavé nevykládal ve zlém. Bylo potěšující vidět, jak semknutí tu všichni jsou, a přeci mi tahle vlčice pouze potvrdila, že tu je něco v nepořádku. Naneštěstí mi nepříslušelo, abych do toho strkal nos.
"V pořádku, rozumím," hlesl jsem uvědoměle. "Už tak jste tu na mě jakožto na cizince byli dost vstřícní. Děkuji." Načež jsem se obrátil na ryšavé vlče, které s tímto nápadem vyrukovalo a obdaroval ho vděčným pozvednutím koutků. "Děkuji za pokus a nic si z toho nedělej. Vaše alfa má pravdu, nepřísluší mi tu zůstávat, však já už se o sebe postarám. A ty by jsi měl taky, ať se zbavíš toho chrapotu. Na ten máš ještě několik let čas," zazubil jsem se. To se k nám zrovna připletla Pippa. "Není zač děkovat. Dávejte na sebe pozor," mrkl jsem na ní skoro spiklenecky, jako bych naznačoval, že hlavně ona by si měla bratra teď pěkně hlídat. "V to doufám," pousmál jsem se pak nakonec v reakci na to, že se naše cesty zase zkříží. "Někdy na viděnou," věnoval jsem soukromé rozloučení i Alfredovi, protože ten si ho zasloužil.
"Ať se vaší smečce dobře daří," pronesl jsem pak víc nahlas, jakoby pro všechny, ale hlavně pro tmavou alfu, ke které jsem teď upíral svůj zrak a s pokývnutím na rozloučenou se začal od skupiny vzdalovat, až jsem za krátko stanul na samotném okraji lesa a vyrazil pryč.

// Maharské močály (přes řeku Tenebrae)

Měl jsem oči i uši na stopkách, ale všudypřítomná mlha mi rozhodně vyhlížení kohokoliv ani za mák neulehčovala. Než jsem někoho uviděl, dřív se ke mě donesl chraptivý kašel. Zamhouřil jsem oči do lesa tím směrem a z mléčné stěny se záhy vynořil ryšavý vlček. Živý a s radostnou novinou si to zvesela nakráčel až ke mně. Také jsem párkrát na znamená radostného znovuhledání mávnul oháňkou. "To rád slyším! Ale co ty?" výraz ve tváři se na moment starostlivě zjemnil. Ten kašel se mi vůbec nelíbil. "Co jsi si to v tom shonu uhnal? Omlouvám se, chtěl jsem s tebou držet krok, ale jaksi jsem zůstal pozadu." Vycítil jsem, že na vtípky o stařících teď nebyla úplně příhodná chvilka a konečně obdaroval svou plnou pozorností i Alfredovu sestru, která do mě málem vrazila. "Těší mě, já jsem Kessel," představil jsem se vší slušností, i když někdo by řekl, že mluvím "jen s vlčetem", a přívětivě se pousmál. Pippa se s Alfredem domlouvala tou jejich řečí, používala ji mnohem aktivněji, než její bráška. Tím jsem se však neměl moc času zabývat, neboť se k nám tentokrát připojil někdo další, kdo už by s mou přítomností nemusel být tak shovívavý.
"Jsem si plně vědom své přítomnosti na obývaném území a velmi se za své neomalené narušení života zdejší smečky omlouvám," hlesl jsem omluvně k vlčici s bílou tváří. Na mém postoji prach nic nenaznačovalo, že bych měl představovat potíže. Přejel jsem očima po sourozencích. "Dalo by se to tak říct," potvrdil jsem vlčici její bystrou teorii, "doprovázel jsem Alfreda na cestě domů a pak, no, to je na delší vyprávění, ale chtěl jsem se jen ujistit, že nakonec skutečně dorazil a že je tu všechno v pořádku." Nijak už jsem se nepozastavoval nad tím, že vlčice nemá nejspíš nejmenší ponětí, proč by tu něco mělo být v nepořádku.
Sednul jsem si. Musel jsem. Přesto, za jak nezdvořilé bych to za normálních okolností považoval, jsem teď doufal, že to alespoň vlčice bude číst jako známku toho, že jsem se nepřišel rvát, pokud jí to ještě nebylo jasné. Nahánění ryšavého mladíka přes takový kus země si na mě vybralo větší daň, než jsem si byl ochotný přiznat.

Smekám před těmi nejfretkovatějšími, já si sbalím svých pět švestek úkolů a můžu být ráda, že jsem ráda. Navíc zjišťuji, že Kessel není takové sluníčko, jak jsem si myslela... xD

Mám 32 bodů a prosím:
54 drahých kamenů (za 30 bodů)
10 oblázků (za 2 body)

Děkuji

// Ronherský potok (přes Osamělý strom)

Vydal jsem se k osamělému stromu, který opuštěně postával uprostřed ničeho. Předem jsem však věděl, že tam Alfreda už nezastihnu. Viděl bych ho. Zkrátka ryšavou skvrnu na bílé otevřené pláni vidíte už z dálky, ale já nezahlédl nikde ani živáčka. (Za to sem tam nějaký mrtváček se tu povaloval pomalu všude.) Čím blíže jsem však byl tomu stromu, tím blíže jsem byl také zástupu stromů nedaleko za ním. Les. Byl to ten les, po kterém jsme pátrali? Kam jsme měli namířeno? Zpozornil jsem a zamyšleně se zamračil. Po požáru nikde ani stopy. Když jsem nasál místní vzduch, nic nenapovídalo tomu, že by tu snad hořel oheň. Dnes. Včera. Možná celou zimu tu ani plamínek nezaplál. Takže si to skutečně vymyslela, blesklo mi hlavou a ramena mi ztěžkly. Trochu jsem stále doufal, že by z tohohle legraci nedělala, ale byl jsem přesvědčen o opaku. Nu což, tohle byla stále ta lepší varianta. Alfredovi se jistě uleví, určitě už je tam. S touto myšlenkou jsem se mohl sebrat a zkrátka odejít. Sarumenský les jsme našli dle dohody a mě nijak nenáleželo opět lézt na smečkové území, ale pocit zodpovědnosti byl v tento moment silnější. Musel jsem se přesvědčit, jak na tom mladý vlček je. V rámci starostí by mi snad tuhle návštěvu mohli místní odpustit. A tak jsem vstoupil.
V lese se mísila spousta pachů a dle předem získaných informací mě tolik nepřekvapovalo, že mi žádný z nich moc neříká. Jako by se to tu skládalo z naprosto oddělené skupiny vlků, než zbytek kraje. Nebo si opravdu nepamatuješ všechno tak dobře, jak si myslíš. Nebo tak. Nicméně jsem si dovolil projít les kousek u hranic a dopátrat se jednoho specifického pachu, který nebylo tak lehké zachytit, jak jsem doufal. Přeci mířil tímhle směrem, takhle blízko nemohl jen tak zabloudit. Moc se mi to nepozdávalo, ale třeba... třeba měl tenhle les nějakou speciální ochranu na maskování pachů? Tak či tak už jsem se tu plížil dost dlouho neohlášený. Když jsem nemohl najít, koho jsem potřeboval sám, třeba si on najde mě. A tak jsem zavyl.

// Údolí morény (přes Zlatavý les)

Vlezl jsem do dalšího lesa, stopy mě pozvolna zavedly až k jakémusi potoku. Nepoznával jsem to tu ani za mák. Na to, že jsem tu kdysi dávno pobýval, totiž tady na jihu ve smečce, ne přímo v tomto lese, že, se mi to tu všechno zdálo až příliš cizí. Nemůžeš si pamatovat každý strom, který si obešel, připomněl jsem si a dál se soustředil na chůzi. Třeba počasí bylo ještě chladné, jistá změna teplot už v něm byla znát. Odrážela se ve studeném větru, který už nebyl tak úplně studený. Blížilo se jaro a to tohle cestování jen znepříjemňovalo. V povolujícím sněhu se chodilo jen obtížně a já začínal pociťovat, jak za sebou rychle trousím síly.
Zpomal, Alfe, pomyslel jsem si, když jsem se zastavil, abych si na okamžik oddychl, a zahleděl se před sebe do dálky, nasledujíc pohledem rozhrnutou cestičku podél břehu. Smutně jsem se na vodu zahleděl, jako by sebou nesla žal všech, kteří prošli kolem ní. Mrzelo mě, s mladým vlčkem zprávy tolik zamávaly, o to víc, když jsem silně pochyboval o jejich pravdivosti, i když na druhou stranu bych byl jenom rád, kdyby to byla lež.
Svět byl někdy tak zkažený, až mě z toho píchalo u srdce. Nebo to bylo námahou. Nejspíš obojí. Nedovolil jsem si odpočinout a alespoň nějakým krokem jsem zase pokračoval. Tady jsem zůstat nemohl, tady bych k ničemu nebyl.

// Sarumenský hvozd (přes Osamělý strom)

// Les Ztracených duší (přes Zrádcův remízek)

Zanechal jsem vlčici kdesi za sebou, ať se svým životem nějak popere. Měl jsem teď mnohem důležitější věci na vyřizování. Musel jsem dohnat Alfreda a... co bude pak, to jsem ještě nijak rozplánované neměl. Sarumen byl pořád náš cíl. Třeba vlček skutečně věděl, kterým směrem se rozutekl? Hlavně, aby byl v pořádku. Byl rozrušený, o tom žádná, a kdo by se mu také divil, ale v takovém stavu, v opojí strachu a smyslů zbaven může každý dělat velké chyby. Počasí ještě nebylo na chybování zrovna příznivé. Trochu jsem se obával, aby neskončil někde v jámě nebo v řece jen proto, že se hnal bezmyšlenkovitě kupředu.
Velice rychle jsem zjistil, že vlčka tak úplně nedoženu. Byl rychlý, hnalo ho mládí a nově nabyté informace. Následující stopy, které ve sněhu zanechal, věděl jsem, jak pospíchal. Nemohl jsem dělat totéž, na takové mrštné pohyby už jsem si moc netroufal. A tak jsem zkrátka jen pokračoval tempem, na které jsem si troufnul, přesvědčený, že někde ten ryšavý mladík zastavit přeci musí.

// Ronherský potok (přes Zlatavý les)

Černobílá očividně neměla dost taktu, aby takovou zprávu přednesla alespoň trochu citlivě. Vlastně celou dobu mluvila, jako by to nebyl les, ale hořící trs trávy, který někdo rychle zadupnul. Ona to tak úplně nebyla její starost, proč by se měla tvářit zkroušeně, když se jí to naprosto netýkalo, ale tohle byla naprosto jiná úroveň. Vlčice byla zahořklá. Čím déle mluvila, tím víc se mi zdálo, že si to prostě užívá. Švihl jsem ocasem. Co se musí vlkovi v životě přihodit, aby byl takový?
Alfredo naneštěstí nebyl schopný zachovat takový klid. Zpráva ho naprosto zničila. Vyděsila. U něj neexistovala druhá možnost. Jestli slyšel, že les shořel, tak shořel. "Alfe!" zavolal jsem za ním, ale to ho nijak nezbrzdilo, když se s mladickým elánem vrhl pryč. Sklapl jsem zuby. Nezaklel jsem, jak by se asi v takové situaci od každého čekalo, ale mohutně vzdechl. Měl bych vyrazit za ním, ale nejprve jsem se otočil zpět na vlčici a zkoumavě na ni pohlédl. "Hádám, že ano," dal jsem vlčici s klidem za pravdu, "proto jsme na to dva. Každý se vypořádává s nepříjemnostmi života po svém, že?" Neutrální výraz se usadil na mé tváři. Kdybych skutečně věřil jejím slovům, už bych tu dávno takhle nepostávala. A pokud to byla pravda... to byla jiná kapitola. "Děkujeme za pomoc," řekl jsem s naprostou vážností. Rozhodl jsem se jít cestou pasivní agrese, protože o pomoci se tady dalo jen stěží hovořit. "Snad se pro vás ve vaší smečce věci brzy změní k lepšímu," popřál jsem jí a můj pohled se zjemnil. Myslel jsem to zcela upřímně. Podle jejích slov o Sarumenu se skoro zdálo, jako by přesně takový osud přála svému domovu. To bylo... smutné. Odmítal jsem věřit, že by vlčice byla takový škarohlít 24/7, ale teď nebyl čas na terapeutické sezení. Nicméně ať se jí dělo cokoliv, už jen to, že to s ní takhle cloumalo naznačovalo, že jí to není úplně lhostejné, ač se tak pokoušela tvářit. Kousek toho citu v sobě někde měla, ale jako spousta dalších se s ním rozhodla raději zápasit. Kdy se jen vlci ponaučí...
Věnoval jsem cizince pokývnutí hlavou na rozloučenou a pak už jsem se se svižně vydal ve stopách mého mladičkého společníka, který už mohl být kdo ví kde. Naštěstí jsem ve stopování nebyl úplně marný.

// Údolí morény (přes Zrádcův remízek)

Vlčice si tvrdošíjně trvala na své nepřístupnosti. Dobrá. Jestli chce taková být, kdo jsem byl já, abych ji soudil. Každý měl ty manýry zažité trochu jinak a navíc jsem měl víc než dost zkušeností s tímhle typem osobností. Prudkost a neomalenost, ne-li otrávenost. Hlavně se neusmát. Neuhnout pohledem první. Chtěla, abych věděl, že není žádná chuděrka. Jako by tu snad šlo o nějaký souboj charakteru. Ale pokud chtěla být mrzutá, ať si je. V této situaci jsem se nevyhodnotil jako vhodný kandidách na rozmlouvání jejího postoje.
Krátce sjela pohledem na Alfreda a já mlčky rychle zhodnotil její výraz. Pro jistotu. Kdyby ji přeci jen něco nehezkého přelétlo přes čumák přesto, že budila spíš dojem někoho, kdo štěká, ale nekouše. Při nejmenším v tuto chvíli ne. "Nu pořád jste někdo a to našemu záměru bohatě postačí. Jistě chápete, že jsem se musel zkusit alespoň zeptat," prohodil jsem uctivým tónem, abych uvedl věci na pravou míru. Sarumenský, mohl jsem napovědět, ale sám jsem věděl lépe, než skákat vlčiči do řeči, když se přeci jen zdálo, že něco ví a snad i prozradí. Málo jsem věděl, že tohle rozhodně slyšet nechceme.
"Jak prosím?" vyhrkl jsem, jak mě ta zpráva vyvedla z mého běžného klidu. Po očku jsem zkontroloval mladého vlka a jeho reakci, než jsem se vrátil k naší nové společnici. "Jak... jak vyhořel?" Neformuloval jsem svou otázku zrovna slavně. To nedává smysl, však... jsme nikde žádný kouř ani spálený les z vršku neviděli. Škoda, že závažnost informace udávala jasně, že na pochybnosti nezbýval čas. Kdyby to byla pravda, měli bychom se rozhodně pohnout a dojít tam co nejdřív. Třeba bychom ještě mohli pomoci? Nějak... "Kudy?" zopakoval jsem velmi stručně svou nejpůvodnější otázku, s o něco pevnějším výrazem. Směr přeci musela ta vlčice znát, když tak jistě hlásala o osudu toho místa.

Všechno kolem křičelo, abychom se otočili na patách a vrátili se, odkud jsme přišli. Nebo šli prostě dál. Tak proč jsme teď stáli? Proč jsem já stál? Nemohl jsem se přimět k pohybu. Za svůj život jsem se už dostal na mnohá místa, ale energie tohohle lesa... něco na ní bylo. Něco, co mě odhánělo a zároveň chtělo, abych to objevil. I když, to jsem spíš chtěl já. Do všeho jsem musel zvědavě strkat čumák, jako bych se už dost neponaučil...
Les působil klidně. Opuštěně. Opravdu. Ale to byla zjevně jen další přetvářka. Znovu jsem zaslechl šramot, tentokrát až nepříjemně podobný cizímu dechu. A bylo to reálnější, než cokoliv předtím. Jaká byla má úleva, když jsem tentokrát našel i původce toho zvuku, který k nám tak ochotně přistoupil. Tohle místo jenom vypadalo mrtvolněji, než jaké doopravdy je. "Zdravím," hlesl jsem na pozdrav vlčici, jako by její hlas vůbec neprozrazoval, že by nás na potkání nejraději shodila do nejbližší propasti. "Vypadalo to tu opuštěně. Omlouvám se, jestli jsme vás vyrušili. Věřte, že to nebylo naším úmyslem," pousmál jsem se, ale jen slabě, přístupněji. Nezubil jsem se jak piraňa na celé kolo, to prosím ne. Možná jsem doufal, že s milejším přístupem, ale ne přehnaně sluníčkovým, vlčice trochu poroztaje. Připomínala mi Stína, ale na rozdíl od vlkova pasivního vyptávání byla tahle madam celkem v ráži. My jsme spíš přikládali dříví do ohně, než abychom tu jiskru sami zažehli. "Nevím, tohle místo mi přijde docela vhodné na emocionální souboje," dovolil jsem se zadívat vlčici zpříma do očí spolu s poznámkou, která jakoby na oko s ničím moc nesouvisela, ale pokud ano, musela si to pořádně přebrat právě ona. A pak se můj výraz opět zjemnil. "My ovšem rádi změníme les," mrknul jsem na ryšavého vlčka po své straně. "Možná byste nám mohla pomoci? Hledáme Sarumenský les." Optal jsem se se vším taktem a slušností na směr, protože na tom přeci nebylo nic špatného, se jednou za čas ujistit, že jdete správně obzvlášť, když už jste dvakrát zabloudili.

// Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

Scházel jsem dolů, a co si budeme povídat, spíš jsem se klouzal, než šel. Bylo to tak snazší, nevzdorovat té touze hory a zmrzlého sněhu sešoupnout mě co nejníž to šlo. Občas bylo to nejlepší řešení nechat se unášet proudem. Brzy jsem už zahlédl svého mladého společníka, který na mě trpělivě vyčkával, abychom mohli vyrazit kupředu.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nedělej si z toho hlavu. Ptej se, co tě zajímá a já rád odpovím, bude-li to v rozsahu mých znalostí a sil," hlesl jsem k němu povzbudivě. Byla pravda, že tahle smrť otázek se od mladého vlka snesla jak blesk z čistého nebe, o to víc jsem si byl jistý, že pravděpodobně v budoucnu podobného odhodlání bude jen obtížně skládat opět dohromady.
"Rozumím. Spíš bych se divil, kdyby jsi z toho nebyl zmatený. Občas si dva vlci padnou do oka, ani se moc znát nemusí a zkrátka vědí, že ten druhý je pro ně důležitý. Možná je něčím okouzlil, ohromil, třeba jen maličkostí, kterou si v tom zlomku okamžiku neuvědomíme. Někdy je to jen poblouznění, někdy něco víc, to ukáže až čas. Pokud ale cítíš, že Heather je skutečně výjimečná a jsi tak odhodlaný být tu pro ni, pak by ses toho měl držet. Tvé srdce určitě ví, co dělá," mrkl jsem na Alfreda. Byl jsem rád, že ke mě cítil dostatečnou důvěru, aby se mi s tímto svěřil, a také mě v duchu začínala nahlodávat otázka, kdo že ta Heather vlastně je, že tady mladého myslitele dokázala pomalu smyslů zbavit.
"Bylo by to..." tolik otázek a tak málo odpovědí mě nutilo se také zamýšlet čím dál víc, ale všechno, na co jsem přišel, byly stejně nakonec pouhé domněnky. "Bylo by to logické. Vzhledem k tomu, že konec konců ke vzniku nového života jsou zapotřebí dva. Proč je tam jen mít, a nenechat mezi nimi vykvést něco víc? Konec konců, když k tomu není potřeba láska jako taková, proč si na to vlk nevystačí sám? Proč jen vlčice může ve svém lůně vlčata přechovávat?" A teď jsem se dostal do fáze, kde jsem místo odpovědí plodil jen další otázky. Přemýšlel jsem nahlas a můj výraz jasně prozrazoval, že je to určitě něco hodno zamyšlení. "To jsou dobré otázky, vskutku. Vydaly by jistě na bohatou diskuzi, ale k pravé odpovědi bychom se nejspíš nikdy nedobrali. Někdy je to to jediné, co můžeme s řádem světa dělat. Přemýšlet o něm. Můžeme nesouhlasit s tím, jak věci jsou, vlkužal ne všechno můžeme napravit vlastní silou." Dokončil jsem svůj monolog, pohled upřený před sebe, a teď jsem se zastavil. Proč jsme vlastně byli v lese?
Zabrali jsme se do rozmlouvání tak hluboce, že jsem nejspíš opět velmi rychle sešli z cesty. Obezřetně jsem se rozhlédl po okolí, něco se mi na tomhle místě nezdálo. Měl jsem pocit, že bych se měl mít na pozoru, tady bych neměl polevovat na ostražitosti. Ale proč? Podle všeho jsme tu byli docela sami. "Tohle není dobré místo," vydechl jsem mimoděk a zacukal ušima, jako bych něco zaslechl, ale jak jsem se ohlédl, nikde nebyla ani noha. Neměli bychom se tu příliš zdržovat...

Sorrela. Padre. Madre. Frate...tratlo...trae... to poslední znělo jako nějaké jídlo, nikoli příslušník rodiny, ale nějak jsem si to do hlavy také uložil. Alfredo přislíbil, že při troše štěstí to slovíčko uslyším i od jeho sestry a tak jsem si usmyslil, že si na to zkrátka vyčkám. Sorrela. Padre. Madre. Opakoval jsem si alespoň ta, kterými jsem si byl jistý.
Cizojazyčné lekce ale musely jít stranou a dát prostor lekcím životním. Vlček měl mnoho otázek. A další přibývaly. Jestli takhle zpovídal každého, na koho narazil, už jsem se nedivil, že kde pobral tolik rozumu. K mému ani ne překvapení, jako údivu, ve výsledku přesně věděl, o čem je řeč. Nebo o tom měl větší představu, než kterákoliv jiný vlčata, se kterýma jsem měl tu čest. Přikývl jsem. "Ano, ten akt, o něm mluvím." I když jsem měl pocit, že jsem musel svým povídáním už takřka vykecat mladíkovi díru do hlavy, nebylo tomu tak. Stále neměl dost a bylo na něm znát, že v jeho hlavě se hýří nespočet myšlenek. Trpělivě jsem vyčkával, jestli některou z nich ještě zformuje do slov.
Zasmál jsem, když mě hned na to zavalila další vlna otázek. "Ono se vlastně jen říká, že láska je magie, protože... se podobně obtížně vysvětluje. Není to nic, na co by sis mohl sáhnout, co bys přímo mohl vidět nebo cítit - tedy, alespoň ne nosem. Láska je emoce. Stejně jako strach, zlost, radost nebo smutek. Je to pocit ohromné radosti, spokojenosti, štěstí a touhy. Rodí se v nás v souhře určitých událostí, které... se zkrátka stanou. Ale nenech se zmást, láska má mnoho podob. Přátelská láska, rodinná láska a pak tedy samozřejmě i ta partnerská. Ale jak říkáš, tenhle pocit nemusí vůbec ve vzniku nového života figurovat, i když je ovšem krásné, hraje-li v něm svou roli." Pousmál jsem se, abych teď vlčeti náhodou nepokazil jeho idealistické vnímání světa. I když, jak jsem tak poslouchal o té jeho smečce, moc ideální představa to být nemohla. Raději jsem se k tomu nevyjadřoval, ale neubránil jsem se alespoň záchvěvu myšlenky, že možná je Alfredovi lépe teď tam, kde je, než tam kde se narodil.
Jeden by řekl, že jsem se usmíval až moc, ale já věděl, že úsměvů v životě vlka není nikdy dost. "Myslím, že to je na tom zrovna to krásné," skočil jsem vlčeti do řeči, když se durdil, že tohle celé není vůbec k pochopení. "Že lásku nemusíš vůbec chápat. Tu stačí zkrátka cítit," hlesl jsem snově a povzbudivě pohlédl na vlče, aby se tím tolik netrápilo. V očích se mi míhala něha a na hrudi mě cosi tížilo, ale nepřimělo mě to zkřivit tvář. Prostě to cítíš, zopakoval jsem si ve své osobní vnitřní konverzaci jenom pro sebe.
"Za chvilku jsem dole," zavolal jsem za Alfredem a dal mu menší náskok, zatímco jsem se opět plně otočil k výhledu, abych si ho naposledy vychutnal. Nasál jsem vánek do nozder a vydechl. Vzdechl. "Asi mu docela rozumím," pronesl jsem, jako bych k němu určitému mluvil, přestože jsem tu byl už docela sám, a zdvihl hlavu vzhůru. "Cítit to můžeš, ale nakonec se to stejně musíš snažit pochopit, abys věděla, jestli to cítí i druzí. Když máš štěstí, sami ti to řeknou." Světlo slunce se rozbíjelo o vodní hladinu a vlnitá modř mizela v obzoru. "Pamatuji si to, víš. Taky jsi to říkala." Vítr se opíral o můj bok jako můj nejstarší přítel a rozháněl srst do všech koutů. Mlčky jsem vyhlížel do nekonečna. A co bylo za ním? Další neznámá. "Kde je ti asi konec," vydechl jsem už ani ne jako otázku a na okamžik zavřel oči. Zdržel jsem se nejspíš déle, než chvilku.
Zvedl jsem se a začal zdolávat příkrou cestu z hor. I když bych tu jistě vydržel sedět ještě dlouho, právě teď jsem se musel postarat o jeden slib, který jsem plánoval splnit.

// Les ztracených duší (přes Mušličkovou pláž)

"Sorella?" zopakoval jsem, připraven na první lekci a pak se zasmál spolu s vlčetem. Nebyl jsem tak zapšklý, abych si dělal vrásky z nějakých nadávek. "To je od ní milé. Já bych se ale upřímně nezlobil, kdybych se dozvěděl i něco víc, kromě nich."
Zamžoural jsem také do dálky, abych se mohl orientovat podle Alfredova popisu. "Takže na východ, říkáš? To je nějaký les, louka, skály, kopce... ne, hory. To jsou už opravdu hory. Pěkně vysoké. Hm... Dobrá, tak tedy vyrazíme tam a uvidíme, co najdeme. Až na konec světa snad nedojdeme," zasmál jsem se vlastnímu vtipu neuvědomujíc si, že na jeden Konec světa právě koukáme. "Kdybych to nevěděl, normálně bych řekl, že se zem pohnula svět dočista změnil za tu dobu, co jsem brouzdal touhle krajinou naposled. Víš, jsem tu teď čerstvě docela krátce, ale když jsem byl o mnoho mladší, nějaký čas jsem tu žil. Přísahal bych, že jsem to tu prolezl křížem krážem a při tom jsem tady nahoře - ne, tady u moře poprvé stejně tak, jako ty. To mě docela mrzí, takové úchvatné místo by si zasloužilo být objeveno dřív. Ideální pro sdílení s blízkými... přáteli." Zahleděl jsem se nostalgicky k moři. Usmíval jsem se. Pro jednou v mém výrazu vzpomínky nedoprovázela bolest. "Inu, jisté je, že jsem se sem nešplhal naposled. I když příště mi nebude vadit, až ten sráz nebude zasněžený a kluzký. Tamhle ty hory na východě si také nepamatuji. Zvláštní. Ale konec konců, Sarumenské smečka je pro mě takové docela novinkou. Jestli leží někde poblíž nich, dost by to vysvětlovalo."
"Chm, tak povídej, co tě zajímá. Nějakou tu zvláštní otázku snad ještě ustojím - ach, no... no, to není tak docela jedna otázka, že? Nevadí, ale hezky popořádku. Popravdě, kde jsme se tu vzali, to je otázka stará snad jak samotný čas. Nemyslím si, že dnes žije někdo, kdo by to mohl vyprávět s naprostou jistotou. Možná Smrt se Životem, ale těžko říct. Existuje k tomu ovšem spousta příběhů, legend, vyprávění. Jak jistě víš, náš svět byl odedávna magické místo. Magie je mnohem starší, než vlci a cokoliv jiného. Byla tu dlouho před námi a dlouho před vším ostatním. Matka příroda je tím nejstarším druhem magie vůbec. A právě díky ní kdysi, už před dávnými a dávnými časy, vznikl první život. Příroda nejdřív tvořila krajinu. Lesy, hory, kopce. Moře, jezera, louky. Když byla její práce hotova, radovala se z ní, ale něco v ní chybělo. Příroda byla štědrá a chtěla, aby se z jejího výtvoru těšil i někdo jiný. A tak dala vzniknout prvním tvorům, kteří se po krajině začali potloukat. Ryby v řekách, ptáci na obloze, veverky v korunách stromů a mezi mnoha dalšími se tady tak objevili i vlci. Přesněji řečeno jeden vlk. Vlčice. Jestli si dobře na ten příběh vzpomínám, jmenovala se Esme. On totiž ta tvorba všeho živého byl jen takový pokus od Matky přírody, a tak od každého tvora byl jen jeden kus. To ale znamenalo, že se zvířata toulala odděleně, sama, byla opuštěná, neb navzájem si nerozuměla. Příroda viděla, že se její tvorové trápí, ale nechápala proč. Až právě Esme, jediná z těch všech, k Matce přírodě jednoho dne promluvila a vysvětlila ji své trápení. Ta se slitovala a darovala Esme přítele, Nitya. A tak byli dva. A protože byli stále jediní, trávili spolu celou společnou věčnost, až v nich začaly klíčit pocity, které sama Příroda nejspíš nezamýšlela. Láska. Nebyl to jen tak nějaký pocit. Byl to nový druh magie. Magie tak silné, jako byla snad Příroda sama, když při jejím přičinění vznikl další život. Další vlci. Vlčata, abych byl přesnější. Ale byl to zázrak. Co začalo jako pokus se samo postupně vyvíjelo a rozrůstalo. Příroda byla rodinou Esme a Nitya tak ohromena, že i ostatním tvorům darovala druha a svět se začal sám rozrůstat. Matka příroda myslela, že jde o něco ohromného, co přesahovalo ji samotnou, ale popravě? Ve skutečnosti při vytváření tvorů do každého z nich vložila část své magie, která v nás existuje dodnes..."
"Ale jak jsem říkal, to je jen jeden z mnoha příběhů. Omlouvám se, jestli jsem se nechal tím povídáním trochu unést. Těch otázek bylo ale víc, že? Tak počkat, počkat, co že to bylo dál..." nahlas jsem přemítal v paměti, ale vlčka jsem ke slovu nepustil, neb jsem se ho dřív sám zase hbitě chopil.
"Ach ano! Bereme se tu všichni stejně. Tedy... ale ano, řekl bych, že ano. Dnes se všichni zkrátka narodíme a to už je dáno. Žádná povídačka, bez narození bychom tu nebyli, to jsou fakta. Jeleni, lišky, ptáci, ryby, včely, vlci a kdesi cosi, všichni máme ve své podstatě stejný začátek. Docela legrační myšlenka, když si uvědomíme, jak rozdílní všichni tvorové ve výsledku jsou. A jak k tomu narození vlastně dojde, to už možná trochu tušíš sám, ne? Ono se to moc neliší od toho příběhu s Esme a Nityem. Až když byli dva, vznikl nový život, a to platí dnes zrovna tak. Takže na to musí být dva. Matka a otec, bez nich to nejde. A rád bych věřil, že stejně jako v tom příběhu, je k vytvoření nového života zapotřebí špetka té mocné magie zvané láska, ale tahle část už byla skutečně jen pohádková," hlesl jsem lehce zasněně, jako bych si přál, aby tomu bylo jinak. Mé romantické srdéčko se přes tohle vždy trochu hůř přenášelo, ale svět už byl holt takový. Konečně jsem tak ale na okamžik zmlknul a začal normálně dýchat - jelikož jeden by myslel, že jsem se za celou dobu nenadechl, jak mi to mluvilo. "Tak jak jsem říkal," zamlaskal jsem, "vlčata se narodí svým rodičům, matce a otci. K tomu stačí opravdu krátký čas těchto dvou vlků ve velmi těsné vzájemné blízkosti a o pár měsíců později voila! Vlčátka jsou na světě!" Pronesl jsem významně a už mi k tomu chyběl jen nějaký zvukový efekt kouzelné hůlky. "Tak co, pokrylo to tak nějak tu tvou zvláštně asociovanou otázku?" Pousmál jsem se na Alfreda přívětivě, aby neměl pocit, že mě snad takovou, leč vskutku nečekanou, otázkou nějak obtěžuje.

// fun fact: Esme znamená láska, Nitya znamená věčnost a ano, fakt jsem se s tím hledala, aby ta storka ve své hloubce byla ještě sentimentálnější :D

Dal jsem Alfredovi na výběr, a ten si zvolil. Kdo jsem byl já, abych mu v tom vskutku riskantním výšlapu bránil? Mohl jsem se považovat za zodpovědného dospělého, ale chystal jsem se udělat totéž. Co by to bylo za příklad, kdybych jemu to zakázal?
Inu, zvládli jsme to. Oba. V celku. To byl úspěch, a odměna v podobě výhledu ze samotných vršků byla mnohem uspokojivější, než jsem doufal. Mrknul jsem po mladém vlčkovi, který se snažil popadnout dech - a nebyl sám - ale nezdál se, že by litoval. Mlčky jsme oba žasli nad nádherou, kterou výhled na okolní krajinu naskýtal. Ještě chvíli jsem nechtěl tu půvabnou atmosféru pokazit slovy, a tak jsem následoval jeho němého příkladu a zavřel oči, abych si vychutnal přítomnost z jiného soudku.
Šum vody a kvílení větru. Odněkud v dálce jsem možná slyšel skřehotání racků nebo jiných ptáků. Vánek mi pročesával srst, nabíral ji po hrstech a přehazoval z místa na místo. Byl chladný, dostal se mi až na kůži, ale mě to nevadilo. Vítr byl můj živel. Doslova. A teď jsem mu zase jednou byl víc než na dosah. Vlci se běžně s křídly nerodí, není jim od přírody do vínku dáno té samé výsady, jako ptákům. Nemohou létat, plachtit, vznášet se nad krajinou. Když jsem však pobýval na podobných vršcích, byl jsem si jistý, že takový je to pocit. Takové je to létat.
"Myslím, že je to velmi zajímavé," ozval jsem se po dlouhém tichu a nejspíš zprvu nebylo jasné, o čem přesně mluvím. Všeho do času, hned to objasním. "Ta tvá řeč. Vaše." Dovolil jsem si mimoděk vzít v potaz i jeho sestry. "Vím, že existují vlci s rozdílnou řečí, i když tady je to spíš vzácnost. Sám jsem jich pár potkal, ale nikdy jsem jim nerozuměl. Možná bys mě mohl pár věcí naučit, pokud by ti to nevadilo." Obrátil jsem s návrhem pohled na ryšavého mladíka a doplnil ho úsměvem. Jako bych neměl v arsenálu moc jiných výrazů, ale to teď ničemu nevadilo. Byl jsem zvědavý, jestli bych se od Alfreda mohl na stará kolena ještě něčemu novému naučit.
"Je odsud vidět snad celá Gallirea," neopomněl jsem podotknout, s rozhledem k pevnině. "Mohli bychom tak zjistit, kam bychom měli jít. Nepoznáváš náhodou váš les? Nebo něco známého, co by mohlo být poblíž?" pobízel jsem Alfreda, aby se pozorně zahleděl do dálky. Krajina schovaná pod sněhem tohle rozpoznávání značně komplikovala, protože všechno vypadalo nanejvýš podobně, ale za pokus vlk nic nedá.

// Mušličková pláž

Vedl jsem naše kroky dál, přesto že už vědomě docela jiným směrem, než bychom měli jít. Místo, na které nás má krátká nepozornost přivedla, mě upoutalo na tolik že jsem se ani nezastavil, abych se svým společníkem další cestu probral. Kdepak. Nějak jsem tušil, že tohle stojí za prozkoumání, i když se trochu zpozdíme. A přeci začínal nový den. Jestli to tu skutečně bude takové, jak jsem doufal, neměli bychom se o to ošidit. Vlček se sám zdál nekonečnou vodní krajinou uchvácen. "Ano, to je moře," potvrdil jsem mu jeho zvídavou domněnku. Asi ho ještě nikdy neviděl, ale musel o něm už něco slyšet. Jen málo vlků by něco takového střelilo od boku správně.
Chtěl jsem se zastavit na pláži, ale ukázalo se, že můžeme pokračovat trochu dál, třebaže voda teď oblizovala cestu z obou stran. Po očku jsem hlídal Alfreda, jestli ho přeci jen nepřeceňuji, aby se náhodou najednou nekoupal v ledových vlnách, ale mlčky jsem dál kladl tlapu před tlapu.
Přesto, že jsem to vůbec neplánoval, mladičký společník se chytil mých slov a podle toho, co říkal, že mi snažil zlepšit náladu. Přišlo mi to úsměvné. Nelišilo se to moc od toho, co bych já v jeho pozici druhým říkal. A přesto jsem si sobě tak hezky domluvit nedovedl.
"Děkuji," pousmál jsem se vděčně na Alfreda. "Některé mé činy nebyly ty z nejšťastnějších, ale vlastně jsem nikdy nebyl tak úplně nespokojený s tím, jak jsem dopadl." Uchechtnul jsem se. Skutečně. Mohlo to být se mnou všechno mnohem horší. "Jsi bystrý mladý vlk, Alfredo. Nebudu lhát, že mě to nepřekvapuje, ale jsem za to zjištění rád. Také jsem si všiml, že ti občas nerozumím." Znovu jsem se zasmál, abych vlče nevyděsil. Vlastně v tom nebylo nic složitého. "Jako bys mluvil nějakou jinou řečí, nemýlím se?" Pozdvihl jsem vybízivě obočí. Znělo mi to lehce povědomě, možná jsem s ní už dávno setkal, ale nedokázal jsem rozluštit, co znamená.
Došli jsme teď kamsi na pláň, kterou v tomto ročním období zbila stejně jako zbytek kraje bílá peřina. Stále tu ale proudil teplejší mořský vítr a ve vycházejícím slunci se nerušený sníh leskl jako drahokamy. A před námi se se stoupajícím terénem tyčily hory. Dobrá, zde má tichá důvěra vztyčila hranice. "Asi už jsi si všimnul," obrátil jsem se na vlče, "že nejdeme tak úplně správným směrem. Za to se omlouvám, musel jsem se nechat zmást v tom nočním šeru. Ale sem," rozhlédl jsem se kolem sebe, abych umocnil svá slova, "jsem nás zavedl úmyslně. Přiznám se, hlavně z prosté zvědavosti." Zazubil jsem se, jako bych byl vlče, které právě máma přistihla, jak si hraje s jídlem. "Doufám, že ti to nevadí. Stále platí, že tě doprovodím domů." Teď jsem se obrátil a čelil přímo varovně vyhlížejícím kopcům. "Ale rád bych se nejdřív podíval tam nahoru. Vlastně, tam shora. Nemusíš jít se mnou. Ta cesta nevypadá zrovna... vycházkově." Ujistil jsem Alfreda, že rozhodně nechci, aby přepínal své síly jen proto, že já chci pokoušet ty mé. Tohle rozhodnutí bylo čistě na něm samotném.
Rád bych řekl, že jsem se vydal po cestičce vzhůru, ale to by tu nějaká cestička musela být. Šel jsem proto nějak tak, jak jsem předpokládal, že by alespoň být mohla. A také jsem dobře odhadl, že to nebyla žádná hračka. Kromě podkluzování sněhu byl navíc kopec dost strmý, a o tom, že občas nebylo kam dát tlapu snad úplně pomlčím. Po vypětí všech svých sil a několika hazardních kouscích jsem se ale přeci vyškrábal až na vrchol.
A stálo to za to.
Rozevřel se přede mnou výhled snad na celý svět. Část z něj tedy tvořila nekonečná mocně se vlnící hladina moře, ale to tomu vůbec na úchvatnosti neubíralo. Naopak. Jemně se třpytilo úplně všechno. Voda. Sníh. Lesy. Louky. Když jsem zabloudil pohledem k pevnině, byla celá oděná do zimního hávu a mlčela, zatímco se den líně probouzel. Kdyby pode mnou neburácela voda rozbíjející se o skály, řekl bych, že se snad zastavil čas. Tohle. To byla podívaná, kterou vám jen tak nějaký les nebo louka nenabídne. Tohle byli hory v celé své majestátnosti a kráse. Zhluboka jsem se nadechl a vychutnával si svěží mořský vzduch, kterým se mi plnily plíce. Vydechl jsem. "Nádhera."

// Magický palouk

Alfredo měl správný pohled na život. Lhal bych, kdyby se pokoušel tvrdit, že tohle neříkám o většině vlků, na které narazím, ale zamlouval se mi. I když to jako velmi malý zjevně neměl lehké, bral to jak to bylo. Reálně. A měl pravdu, že jsem se neměl za co omlouvat, ale já si za omluvou stál. Bylo to totiž to jediné, co jsem pro něj teď mohl udělat. Alespoň na tom málu jsem si sobecky trval. "Pravda. Určitě vás také hledají. Snad se brzy shledáte," pousmál jsem se na mého mladičkého společníka. Nálada kolem začínala zase trochu stoupat, to bylo na cestu rozhodně vhodnější.
Asi jsem to celé vedl, a tak jsem prostě šel. Šel jsem na jih, protože to byla jediná informace, které jsem se mohl bezpečně držet. Ale když vás kolem dokola obklopuje bílo, bílo a nic než bílo, tak se vlkovi občas zamotá směr a než se naděje, jde docela někam jinam, než původně plánoval. Kdybych nebyl tak hluboce potopen ve vlastní hlavě, třeba bych si dříve všimnul mořského vánku a svítání tam, kde by měla být ještě tma.
Cesta mě ale z mého zadumání nevyrušila. To až hlas mladého vlčka mi připomněl, že jsem se zatoulal do časů dávno minulých. S výrazem, který konečně prozrazoval mou přítomnost v realitě, jsem váhal, jak odpovědět. Bylo tolik různých způsobů. "Ano," hlesl jsem překvapivě krátce, lehce, mělce.
A pak jsem se z toho oklepal. Začínal jsem si všímat, že asi nejsme úplně na správné cestě a pozvolna stočil nás směr doleva, jako by se vůbec nic nedělo. "Ale za většinu z toho si můžu sám. Udělal jsem v životě pár špatných rozhodnutí," doplnil jsem s výrazným rozestupem svou původní odpověď. Nebyli v ní známky smutku ani sentimentu. Můj hlas byl... normální. Říkal jsem to tak, jak to je. I když říkat tomu pár, to byla docela střela od boku.

// Ostrůvky