Příspěvky uživatele

< návrat zpět

||LOTERIE 19||

Můj drobný společník byl ze srnky celý paf. Mile jsem se pousmál a přikývl, abych mu dal za pravdu. Našel jsem srnu. Bez stop. S čenichem. Čenich byl důležitý. Pochopil malý vlček alespoň to? Plánoval jsem to zjisti, protože u obyčejného vyprávění jsem zůstat nehodlal. "Vystopoval," objasnil jsem jednoslovně Frynnovi. "Vycítil." A pak jsem se opět narovnal, protože už nemělo smysl se krčit a schovávat a leč jsem si to nerad připouštěl, na takové cviky jako samé lehání a vstávání a plížení, už jsem nebyl zrovna stavěný. "Čich ti může hooodně pomoc," zdůraznil jsem a tlapou rozhrábl sníh tak, že jsem ho schválně zvířil do vzduchu a trochu jím ohodil Frynnovi tvář. To aby bylo jasné, že jsme stále u čenichu. Zazubil jsem se, aby to nechápal ve zlém. "Můžeš cítit kořist nebo jiné vlky. Podle čichu poznáš taky vlky ze své smečky," hlesl jsem důležitě a sklonil se k němu, abych mu názorně kožíšek očichal. "Jsou z tebe cítit borůvky," sdělil jsem mu nejvýraznější pach, který se z jeho srsti linul. A Sigy. "Stejně jako ze všech ostatních vlků ze tvé smečky. To je pach Borůvkové smečky." Zase ticho. Viděl jsem, jak se vlček úpěnlivě snaží chápat, ale určitě toho na něj najednou nebylo málo. Konec řečí, čas činů.
"Zkus si to," vybídl jsem ho najednou, "zavětři. Poooořádně začenichej. Schválně, co ucítíš."

||LOTERIE 18||

Asi jsem to s tím vychvalováním přeháněl, když to i na tohle vlčka začínalo být očividně moc. Stavil si vysoké cíle a budoval si k nim cestičku, zatímco se najednou skoro stydlivě tetelil, div se nezahrabal do sněhu. Určitě by se mu to povedlo. Celému. Tiše jsem se zasmál nad jeho roztomilým počínáním. "To je dobře, jen tak dál," pokývl jsem zmoudřele hlavou a pustil se do přežvýkání posledního sousta kuny.
Přes jeho jistě bohaté lovecké zkušenosti mu z výcviku nejspíš vypadlo stopování. To by ale jistě mělo být jeho součástí, stejně jako usmrcení kořisti. Protože není, co bys zakousl, když to nejdřív nevystopuješ. Zdvihl jsem lehce čumák, jako bych na svou následující odpověď byl velice pyšný. "Inu, už mám ve stopování pár let praxe," hlesl jsem skromně a zároveň vznešeně. Heh, "pár let". Jo jo, "pár let" už to určitě je, bavil jsem se v duchu, zatímco na venek jsem držel vážnější tvář. "Ukážu," pokynul jsem důležitě a vyhrabal se ze sněhové závěje zpátky do stoje. "Nejsnazší je stopovat podle otisků stop. Když je na zemi bláto, nebo sníh, lehce poznáš, pokud přes něj někdo přešel a kudy šel." Ohlédl jsem se a naznačil, aby se Frynn podíval na rozhrnutý sníh tvořící cestičku směrem k lesu. "Třeba taková stopa. Určitě bys dovedl říct, že tu někdo šel, i kdybys mě odtamtud neviděl vybíhat." Odmlčel jsem se a dal tak vlčeti čas, aby nové informace vstřebal. "Na sníh a bláto se ale nejde vždy spolehnout. Není všude a vždy. Nejspolehlivější je čich. To, co cítíš čenichem. Pachy." Demonstračně jsem zdvihl nos a hluboce nasál studený vzduch, který s sebou nesl rozmanité pachy z okolí. Svěsil jsem hlavu a posunky Frynnovi naznačil, aby mě tiše následoval. Prodral jsem se neslyšně sněhem po břehu kousek dál po proudu a pak se přikrčil. Frynnovi jsem ukázal, aby se díval přes řeku. Na druhé straně se chvíli nic nedělo, ale pak se mezi stromy mihl vysoký stín a z lesa se vynořila srnka. Jenom na krátko, obezřetně se rozkoukala a v mžiku zmizela.

|| LOTERIE 17 ||

I můj statečný spolulovec byl očividně z výsledku našeho společného snažení nadšený. A tak jsem byl spokojený také, protože o to hlavně mi šlo. S radostí jsem si přežvýkával svá sousta z úlovku a původně jsem se plánoval trochu krotit, aby na vlčka zbylo, kolik bude chtít, ale neušlo mi, že to do sebe jen tak tak tlačí a tak jsem se rozhodl neomezovat, protože jsem pravděpodobně měl větší hlad. A apetit. A spotřebu.
Frynnovy vlčácké výpady a projevy mě nutili se smát, ale krotil jsem se a nechával jsem si na tváři pouze široký úsměv. Nechtěl, aby si myslel, že se mu vysmívám. Vlčata často některé projevy nechápala zrovna šťastně. "Tak to bude tím," vědoucně jsem pokyvoval hlavou nad výčtem Frynnových zkušeností s lovem. Pak se ke mě natáhl a já vycítil další blížící se tajemství, tak jsem našpicoval uši a vypustil obdivné "Hmmmm!" jako, že mě tím velice zaujal. "Hlavní lovec?" ujišťoval jsem se, že vím, o čem mluví. "Být takovým hlavním lovcem, to není žádná hračka," zamyslel jsem se nahlas a dával tak svým hlasem tomuto postu nádech veliké důležitosti. "Je od tebe velmi zodpovědné, že jsi se začal připravovat takhle brzy," pokyvoval jsem uznale hlavou. "Určitě z tebe bude znamenitý hlavní," záměrně jsem nedořekl, na Frynnův způsob. "Už jsi se učil stopovat?" vybídl jsem ho a hned na to si všiml padajícího šera. Možná nebylo vhodné nabádat to vlče k dalším vylomeninám. Mělo by se vrátit ke své smečce...
Pohledem jsem zabloudil k obloze a pak zase na Frynna. Nevypadal unavený a já svou únavu zatím zvládal úspěšně ignorovat. Nezodpovědně, ale úspěšně. Smečka je odsud kousek... vrátit se můžeme kdykoliv a kdykoliv nás tady kdokoliv z ní může najít, ospravedlňoval jsem si další chvilky, kdy jsem Frynna nevlekl zpět domů. I sněžení se umoudřilo. Život byl sice nevypočitatelný, ale já současnou situaci nevyhodnotil jako nikterak nebezpečnou. Pár chvil mimo navíc, to přeci už nemohlo uškodit.

|| LOTERIE 16||

Hnal jsem mrštné zvíře k vlčeti a doufal, že to bude v dostatečné psychické kondici na to po ní vyrazit. Co bych si počal se situací, kdy i tohle naprosto reálné, nesmyšlené a každému oku viditelné zvíře vlčkovi uniklo z tlapek? Chtěl jsem ho rozveselit, ne ho ještě víc zničit, takže by to jistě celé mé snažení značně zkomplikovalo.
K mé úlevě Frynn reagoval na mé varování velmi rychle. I zkroušený drsným životem měl stále kopu energie. Zahlédl jsem jiskru v jeho zlatavých očích, když uviděl cupitající kunu a pak už to byla otázka okamžiku, než zvíře naposledy vydechlo. Chvilka. A bylo dokonáno. Přešel jsem z běhu do líné, houpavé chůze - za což mohlo hlavně brodění sněhem - a dorazil až ke spokojenému lovci, který kolem nás ocáskem div nevyvolal vichřici.
Obdařil jsem Frynna veselým úsměvem. Ano, vyhráli, pomyslel jsem si spokojený s Frynnovým loveckým výkonem. Tedy, s naším. My jsme přeci vyhráli. Sám to tak říkal. Bylo hezké slyšet, jak se už tak malý tvoreček ohání tím slůvkem. My. Určitě z něj jednou vyroste skvělý vlk. "Velmi rád, děkuji," odvětil jsem s uhlazenou zdvořilostí sobě vlastní a posadil se do měkké zimní peřinky, než jsem se jal uzmout také sousto z naší kořisti.
"To byl moc pěkný lov, Frynne," pochválil jsem vlčka, jak jsem polkl. Věděl jsem samozřejmě lépe, že s plnou tlamou se nemluví. "Určitě své lovecké dovednosti hodně trénuješ." To byl reálný postřeh. Třebaže žádné zvíře ze sněhu sám nakonec nevyhnal, jeho plížící technika byla rozhodně důkladně propracovaná. Byl jsem přesvědčen, že kdyby tu skutečně nějaké zbloudilé zvíře bylo, Frynnovi by neuteklo.

|| LOTERIE 15 ||

// Smrkový les

Vypadalo to jako hra. Na honěnou. Možná pro mě. Pro kunu to rozhodně moc zábavné být nemohlo, když tohle nahánění teď rozhodovalo o jejím životě. Nejspíš si myslela, že má navrch, ale rychle jsem jí přesvědčil o jejím omylu, když se mi pokusila pláchnout na strom. V tom momentě jsem vytušil nějakou nekalost z její strany, zabral jsem a vmžiku byl u ní, zuby klaply na prázdno, jen abych ji z kmene vyplašil a ona nás pelášila po zemi. Měla by se naučit nesoudit rychlost vlka podle množství šedin. Škoda, že už na to nebude mít čas.
Rychle jsem se ocitli kraji lesa, protože jsem nikam hluboko ani nezacházel. Teď přicházela ta nejdůležitější část. Mohl jsem jen doufat, že Frynn bude mít ještě dost odhodlání ten svůj lov uskutečnit. Zavyl jsem. Krátce. Abych upoutal jeho pozornost, než se kuna propletla mezi stromy a já těsně za ní. "Frynne, chytej!" houknul jsem na vlče, jako bych mu tu kořist spíš házel než naháněl, a sám malinko zvolnil, abych dal maličkému lovci prostor se předvést. Na otevřeném prostranství u řeky stejně teď neměla kuna moc kam pláchnout, ale Frynn se do toho musel opřít, aby jí stačil. Věřil jsem mu. Byl jsem ale stále v pozoru, připravený kuně odříznout směr a nedovolit ji pláchnout zpátky do skrytu stromů.

|| LOTERIE 14||

// Vodopády

Tiše jsem našlapoval a couval za řadu vzdálených stromů, abych si byl jistý, že mě Flynn nepostřehne a pak jsem si dovolil se obrátit a vyrazit do hloubi lesa naplno. Neměl jsem ale za cíl tu nějak zvlášť křižovat a překonávat velké dálky. Pro můj plán bylo právě důležité, abych zůstal co nejblíž k okraji. A taky štěstí. Potřeboval jsem štěstí, a to se na mě rozhodlo dnes usmát. Nebo možná na to vlče, a já byl jen jeho prostředníkem. Ano, s tím jsem se také dokázal smířit.
Teď už jsem zpomalil a své kroky opět ztišil. Zavětřil jsem, tentokrát bez potřeby využít magie. To, co jsem před chvíli vyčenichal, totiž bylo blízko. Velmi blízko, jak prozrazovaly drobné cestičky ve sněhu. Ještě kousek, ještě kousek... přikrčil jsem se za bílou hromádku. Byla tam. Určitě si hledala něco k snědku, nic netušíc, že za krátko bude ona sama potravou.
Vyrazil jsem a ohodil sněhem stromy za sebou, jak jsem se odrazil. Kuna reagovala takřka okamžitě a dala se na úprk. Nechal jsem ji běžet.... a běžet... a běžet. Byla drobná, lehoučká, sníh se jí překonával mnohem lépe, než někomu s tak mohutným tělem jako jsem měl já, a přesto kdybych chtěl, už bych jí měl. Jenomže já nechtěl. Schválně jsem do prchání nedávala všechno, abych drobnému zvířátku dal náskok a navíc jsem si šetřil energii, když jsem potřeboval rychle uhnout do strany a kunu nasměrovat zpátky. To byl můj úkol. Nenechat jí utéct. Ne tam, kam jsem to nepotřeboval.

// Vodopády

|| LOTERIE 13||

Šli jsme na to. Tedy Frynn šel na to a já se poctivě skrčil v závěji u stromu, abych byl v pohotovosti, až mi ten maličký statečný lovec nažene svou kořist přímo do cesty. Zatím se to ale nedělo a tak jsem jen vykukoval ven a pozoroval vlčka poskakujícího ve sněhu. Nehrál si, byl do toho srdnatě zabraný, až mě samotného několikrát přesvědčil, že z té sněhové hromádky, na kterou právě zaútočil, skutečně něco vyběhne. Jenomže se mu nedařilo tak, jak asi doufal. Na mě se za celou dobu ani neohlédl, z čehož jsem si nic nedělal. Já měl situaci plně pod dohledem, to bylo to hlavní.
Z pohledu na urputně zápasící a trpělivě se nevzdávající vlče mi začínalo být smutno. Přál jsem mu pořádný úlovek, nebo třeba jen šedou myšku. Cokoliv. Býval bych mu držel palce pro štěstí, kdybych tedy nějaké měl. Takhle jsem jen netrpělivě prášil ocasem sníh za sebou a hypnotizoval sněhové hromádky, jako bych v nich pohledem dokázal vytvořit život.
Frynn naposledy zaútočil na strom vedle a po dalším nezdařilém pokusu si rezignovaně dřepnul do závěje. Kdyby tu tak bylo něco... zastříhal jsem ušima. Něco tu přeci bylo! Něco, co bych mohl udělat! Obloha se začínala vyjasňovat, ale kolem nás stále panovalo potemnělé šero. Zdvihl jsem čenich a drobnou hrou s větrem jsem se snažil ovlivnit jeho směr a sílu, až jsem zachytil, co jsem potřeboval. Naposledy jsem zkontroloval vlče, které si bědovalo opodál a mě si nevšímalo, nacež jsem nenápadně vycouval do lesa za sebou...

// Erynijský les

|| LOTERIE 12 ||

Ujasnili jsme si s mým statečným spolulovcem, jak na tom jsme a totiž, že pokud to se mnou bude už hodně špatné, ujišťoval mě, že mi to určitě neprodleně řekne a připojil k tomu takový divný výraz o kterém jsem si nebyl jistý, co si z toho převzít. Obdařil jsem ho ale i tak vděčným úsměvem a dal se do vyhlížení té naší... kořisti.
Protože jsem neměl nejmenší představu o tom, co vlastně hledám - a hlavně jsem si nebyl jistý, že by tu něco jiného kromě nás bylo - musel jsem se uchýlit k jiné strategii, abych malého lovce nezklamal, když už jsem se k němu rozhodl připojit. Frynn byl opravdu zlatíčko a snažil se mě utěšit. Když si hlavu na chvíli položil na mé tlapy, zacítil jsem se provinile, že si tu s ním takhle pohrávám, i když mé úmysly byly zcela čisté. Chtěl jsem, aby se bavil tou svou hrou a moc dobře jsem věděl, že vlčata tak lehce nerozpoznají, kde to "jenom hrajete" zvlášť, když jsem ve skutečnosti jen podával pravdu trochu dramatičtěji, než ve skutečnosti byla.
Pronesl něco o ostrém zraku a já se musel zazubit, ale jen na krátko, protože pak se na mě Frynn podíval a já nechtěl, aby si myslel, že se mu směji a tak jsem honem zase zvážněl. Vlček už byl celý hr do akce. "Provedu," odsouhlasil jsem náš konečný plán, div jsem nesalutoval, a začal se jak se patří profesionálně plížit z vyleženého důlku k blízkému stromu. Když už jsem byl skoro u něj, rychle jsem k němu udělal poslední skok a zmizel za ním. V závěji. Takže jsem se za krátko zase objevil. Vykoukl jsem a pátral ve sněhu před sebou - hledal jsem Frynna, aby mi neunikl nějaký signál. A taky jsem se pro jistou porozhlížel po něčem, protože co kdyby náhodou...

|| LOTERIE 11||

Takže jsme hráli tuhle hru. Tedy, myslel jsem si, že je to hra, skutečně by mě překvapilo, kdyby se v tom sněhu kolem nás něco ulovitelného doopravdy skrývalo. Možná bylo dobrou otázkou, jak jsem plánoval předstírat lov něčeho, v co jsem ve finále nevěřil a neviděl a netušil ani, jak to vypadá. Ovšem, pro autentičnost mého výstupu tady s mladým statečným lovcem jsem nic z toho jen tak přiznat nemohl. Byl jsem opatrný. Ne jen před neznámou hrozbou, ale i před tímhle prckem.
Flynn se hbitě přimáčknul k zemi a já to po jeho vzoru zopakoval a také jsem zalehl do sněžné závěje, ve které jsem ale ani z daleka tak nezmizel, jako on. Hold měl ke schovávání větší talent. Překvapilo mě, jak rázně najednou vlček reagoval, až jsem na něj tentokrát vhrnul zcela upřímně vykulený výraz a přikyvoval a pootevřenou tlamou, jako bych byl velmi zmatený. Tedy, tentokrát jsem byl. Vlček se vzpamatoval a zopakoval to tišeji a to byla chvíle, kdy jsem se dostal zpátky do hry. Kýval jsem a teď už se snad i zdálo, že jsem to pochopil. Chudáček Flynn měl se mnou teď zjevně veliké trápení. "Aha, aha," přitakával jsem vědoucně ve snaze vlčátku ukázat, že už mi to docvaklo. "Teď je mi to jasné. Snad to zvládnu. Kdybych ti překážel, musíš mi to říct, ano? Abych ti ten lov kdyžtak nepokazil," špitnul jsem ke svému mladičkému spolulovci nejistě, jako bych ve své schopnosti příliš nevěřil.
Znovu jsem začal klouzat očima po krajině, tentokrát však ne v rámci obezřetnosti. Z pohledu to bylo zřejmé, číhal jsem. Kdyby se náhodou něco ukázalo, byl jsem ve střehu. Jenomže něco se neukázalo. "Obávám se, že můj zrak už není tak ostrý, v té tmě bych to mohl přehlédnout," svěřil jsem se s omluvným tónem Flynnovi. "A jsem tu docela vidět," dodal jsem a pak se k němu natáhnul, čumákem přímo k jeho ouškům, abych mohl šeptat ještě tišeji. "Co kdybych se schoval třeba támhle za ten strom a ty bys ke mě tu kořist mohl nahnat." Zase jsem se vzdálil, abych si mohl prohlédnout vlčkovu reakci. "Ale chápu, pokud by sis na to netroufnul," brouknul jsem k tomu.

|| LOTERIE 10 ||

Prcek docela legračně vyslovoval, ale jelikož se mu i tak moje jméno líbilo, neprotestoval jsem a jen vděčně pokývl hlavou, že si jeho pochvaly také vážím. "Tak mě tedy velice těší, Frynne," obdařil jsem vlče vřelým úsměvem a čekal, až mi zodpoví mé další dotazy. Zdálo se však, že s nimi měl trochu potíže. Viděl jsem na něm, jak se pekelně soustředí a snaží, jenomže to moc k ničemu nevedlo. "Asi jooo?" zopakoval jsem po něm s důrazem na otázku a trpělivě naklonil hlavu ke straně, jako bych mu ještě dával čas, aby tu myšlenku rozvinul. Neví, z jaké je smečky? Naštěstí to byla formální otázka, borůvky a sladká ovocná vůně se z jeho kožíšku linula i uprostřed zimy. Napětí povolilo, když si vlček přeci vzpomenul ještě na pár detailu. Spokojeně jsem se s ním nad tím objevem veselil. "O tom močálu moc nevím, ale borůvky budou určitě správně," hlesl jsem uznale k jeho urputnému výkonu.
Flynn, jak se ten vlček představil, byl tak hodný a dovolil mi sdílet s ním jeho velkolepé loviště. Zatvářil jsem se zaskočeně. "Ach, to je od tebe milé!" vyhrkl jsem skoro až dojatě. "Děkuji, rád se k tobě připojím," pokynul jsem vděčně a už zbývalo jen zjistit, co to tedy vlastně lovíme. Vlček se ke mě pomalu vydal a já ho zvědavým pohledem sledoval. Copak měl asi za lubem? Dostal se až úplně ke mě a PAK-
"Jo tááák," zašeptal jsem zpátky k vlčet a sklonil se na jeho výšku, abych pokračoval v jeho rozehrané tajemnosti. "Musíme být hodně opatrní." Očima jsem spěšně těkal z jedné strany na druhou, jako bych se ujišťoval, že nás něco neposlouchá. "A to něco my chceme ulovit?" ptal jsem se polohlasně Flynna, jako by byl o mnoho zkušenější lovec a ne nějaké malé vlče s přehnaně bujnou fantazií.

|| LOTERIE 9 ||

Tohle vlče bylo v pořádku. Bez dohledu, ale v pořádku. A zjevně si svou uloupenou svobodu dost užíval. Hrdě se naparoval, moje poznámka mu zjevně udělala radost. Ještě aby ne, já přeci věděl, jak na vlčata a bylo jich jen málo, která by si takovou pochvalu nechala přeletět přes hlavu. Pobaveně jsem se na vlčátko usmál a pokýval souhlasně hlavou, abych mu potvrdil, že vidím, jak dooprrrravdy statečný je. "Jsem Kessel. Prokáže mi opravdu statečný lovec tu čest a prozradí mi své jméno?" pobídl jsem ho, nijak se nezdráhajíc v čechrání jeho mladičkého ega. "Jsi z Borůvkové smečky, že? A lovíš tu sám?" doplnil jsem, abych si o situaci už mohl být jistý.
"Také jsem to měl v plánu," hlesl jsem, třebaže jeho otázka byla něco mezi ptaním se a oznamováním. Na povídání vlčat jsem ale reagoval automaticky, nemusela se přímo ptát, aby ze mě vyloudili odpověď. "Ale jak jsem zjistil, tohle loviště je už zabrané," dodal jsem jakože s trochou zklamání v hlase a pozoroval, jak je maličký celý napjatý, jako by nutně potřeboval zase skočit do nejbližší závěje. Jestlipak věděl, že sněhu se moc nenají. "Copak jsi tu našel za kořist?" zajímal jsem se. Plánoval jsem mu to s tím sněhem když tak radši objasnit, ale nechtěl jsem, aby nabyl dojmu, že si myslím, je hloupý. Vlčátka se uměla velice rychle urážet, když jste si nedali pozor na tlamu.

|| LOTERIE 8||

// řeka Mahtae (sever)

Chtěl jsem zapadnou někam do lesa a snažit se obstarat si něco do žaludku, ale moje plány se zase jednou měly ubírat úplně jiným směrem. To když jsem si kousek od řeky všimnul ve sněhu rozhrnuté cesty. Příliš malé pro dospělého vlka, ale příliš velké pro veverku nebo lasičku. Když jsem stopu, která byla navíc znatelně čerstvá, očichal, rychle jsem zjistil, že ji tu zanechalo vlče. Jiné pachy jsem však z okolí necítil. Bylo tedy samo? A co víc... proč se v té vůni tak silně mísil Sigyho pach? Možná to bylo vlče z Borůvkové smečky, to by to vysvětlovalo. Ale co tu dělalo takhle samo? Za soumraku? Moc se mi to nezdálo a tak jsem upustil od bloudění po lese a vydal se po stopě vlčete, která mě zanedlouho dovedla k vodopádům, kde prudce proudící voda odmítala chladnému počasí podlehnout a stále se valila z kopců.
Po prozkoumání cestičky před sebou jsem zahlédl, jak ze sněhu vyskočilo něco tmavého a zase to zapadlo. Naklonil jsem hlavu na stranu. To muselo být to vlče, a nevypadalo, že by tu samo nějak strádalo. Možná se jen zatoulalo, ale i takový nevinný výlet mohl v zimě být pěkně nebezpečný. A o co se právě pokoušel... zdálo se, že se snaží ulovit sníh. Hodně štěstí, hochu, pousmál jsem se a vydal se k němu.
"Co to jen mé oči vidí," ozval jsem se už z dálky, abych vlče svým náhlým zjevem nepoplašil. "Statečný lovec, co si vyrazil na lov při měsíčku, hádám?" Došel jsem až k vlčeti s pozdviženým obočím. Stále jsem byl na pozoru, kdybych v okolí zaznamenal dalšího vlka. Jeho doprovod, nebo kohokoliv, ale byl jsem si už vcelku jistý, že je tu opravdu sám.

|| LOTERIE 7 ||

// Medvědí řeka

Nechal jsem se řekou vést dlouho, než jsem skoro dorazil zpět na místo, kde ještě byl vyležený dolík ve sněhu o velikosti vlčího těla. Les tu začal ustupovat od strání a prostranství kolem vody bylo vcelku holé. Věděl jsem, že pokračovat dál by znamenalo vyjít zpět na pláň, kam jsem se v tomhle vichru rozhodně nechtěl vydávat.
"Takže přes řeku," oznámil jsem sám sobě, jelikož v mé blízkosti už nebyl nikdo jiný, koho bych informoval. Nevadilo mi to. Možná jsem mohl působit trochu jako blázen, ale po tolika letech střídavé samoty si vlk zvykl povídat alespoň sám se sebou.
Přišel jsem k řece blíž. Nehýbala se, vypadala jako zamrzlá v čase. Totiž, ona doopravdy zamrzlá byla, místy dokonce skrytá pod sněhem. To neznamenalo, že nemohla pekelně klouzat. Učinil jsem tak svůj první krok - a pak další, a další - s patřičnou dávkou rozvahy a pevnosti, abych se nerozmázl jako moucha v letu. Na druhé straně by neměla sídlit smečka, alespoň co mi pachy prozrazovaly.
Konečně jsem zase spočinul na pevné, tedy vlastně dost nadýchané a křupavé zemi a mohl napjatým svalům dopřát odpočinek, než jsem se vydal kupředu. Terén se přede mnou velmi pozvolna nakláněl a já v dálce zaregistroval vrcholky hor tyčící přes špičky nejvyšších stromů. Šel jsem správným směrem a tentokrát tam třeba už i skutečně dorazím.

// Vodopády

|| LOTERIE 6 ||

// Křišťálový lesík

Zanechal jsem šedého vlka svému osudu. Netroufnul bych si říct, zda se ze svého spánku ještě probudí, či nikoli, ale víc jsem mu být nápomocen nedokázal. Zvláštně ne, když měl s přijímáním pomoci zjevné obtíže. Udělal jsem, co jsem mohl. Někteří nejdou zachránit. Nemůžeš je zachránit všechny, Kessi, ozval se mi v hlavě hlas staré známé. Měl pravdu a já se musel soustředit na to, co udělat mohu a ne to, co nesvedu. Třeba teď jsem potřeboval...
Vzhlédl jsem a rozhlédl se. Sněžení za celý den ustávalo, ale nadílka byla hojná a vítr také nepolevoval. Jestli to takhle půjde dál, počasí nepočasí, budu se muset pokusit něco ulovit i tak. V lese jsem měl větší šanci a když nebude zbytí... zabloudil jsem pohledem k říčce, kterou jsem se teď opět nechal vést. Nelíbila se mi představa máčení kožichu ani tlapek v ledové vodě, ale bylo to pořád lepší, než hladovět. Teď jsem to ale ještě chvíli mohl nechat plavat. Kam že jsem to původně měl namířeno, než jsem natrefil na toho vymrzlého chudáka? Ach ano, hory!
Šel jsem zpátky po svých stopách. I pro mě bylo příhodné, že jsem Stína neodvedl nikam daleko a mohl se tak bez problémů vrátit. Jako bys někam pospíchal, připomněl jsem si. Nebylo, kam se hnát, ale kdybych při tom neuhnánění se našel nějakou otužilou lišku nebo veverku, také bych se nezlobil.

// řeka Mahtae (sever)

|| LOTERIE 5 ||

Bylo vcelku potěšující, že alespoň na něčem se naše dvojice shodla. O to potěšující to bylo, když se jednoho z nás ta myšlenka týkala přímo. Znamenalo to, že si byl Stín svých možností, ale i jistých pravidel ohledně vyřčené magie vědom? A co víc, řídil se jimi? Mohl jsem jen doufat a navíc, v jeho současném stavu jsem se nějaké magie obávat nemusel.
"S kým? Se Smrtí?" otázal jsem se trochu hloupě, protože mě zaskočilo, co přesně z mých slov Stína tak zaujalo. Nezdálo se, že by ho zmínka o smrtonosné vlčici nijak rozhodila. Znal jsem spousty vlků, kterým by se ježila srst jen z jejího jména. "Tak trochu," přiznal jsem mu konečně s trochou zamyšlení. "Ale s osobním setkáním jsem neměl tu čest už pěknou řádku let." Ne, že by mi to bylo nějak líto. Přesto mi Stín právě připomněl, že teď když jsem zpět, setkání s její uhelnou existencí mě nejspíš nemine. Bylo to ale rozhodně jedno z těch shledání, na které jsem vůbec nepospíchal.
Šedý společník neměl ani sílu na má slova reagovat a nečekaně se svalil do sněhu, až to se mnou škublo. Vydal u toho takový divný zvuk a já si nebyl jistý, jestli to bylo z bolesti, z posměchu nebo si nějakým způsobem dovedl vyrazit dech. Znatelně jsem zpozorněl a sledoval, jestli se vůbec ještě pohne. Pohnul. Vrčel, i když skoro neslyšně. Pochopil jsem, měl toho dost. Poslední bod záchrany - odpočinek. Vlk vypadal, že můj odchod už ani nezaznamená, místo toho ale ještě něco dokázal říct. Tvář se mi nepatrně zkřivila. "Nejsem si jistý, jestli se to dá pokládat za výhru," hlesl jsem ke Stínovi, který mě dost možná už ani nevnímal. "Dokud se znovu nesetkáme," rozloučil jsem se se zdvořilým kývnutím, třebaže si druhý vlk na nějaké slušnosti už pravděpodobně nepotrpěl a obratem jsem se jal vzdálit.

// Medvědí řeka