Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Potěšeně jsem se pousmál, když Islin pochytila moji narážku na to oslovení. Necítil bych se dobře, kdyby ke mně stále byla tak formální. Nepřipadal jsem si jako někdo, ke komu by měla mít takový respekt a ani jsem být nechtěl. "Taky si myslím," prohodil jsem zvesela souhlasně a společně jsme se vydali na místo, kam nás svolávala Maple.
S hodně vlky na jednom místě jsem neměl problém, byl jsem sociální tvor, ale v takové situaci jsem se nenacházel tak dlouho, že už jsem stačil zapomenout, jaký to může být chaos. Byla tu spousta tváří, které jsem jen tak přejel pohledem, abych si v hlavě uložil, že k nám patří, ale ani jsem se nesnažil to tu více mapovat. Byl jsem rád, že ani Islin se nehrnula do té vřavy a raději jsme zůstali stát na kraji, abychom se do toho všeho nepletli. "Máme ve smečce nějakou novou mládež?" zajímal jsem se při zahlédnutí vlčete v davu. Možná bych se přeci jen měl lépe v té smečce zorientovat.
Aby toho k zorientování nebylo málo, Maple promluvila - jinak, než jsem čekal, takže jsem sebou překvapeně cuknul, když mi její hlas začal znít v hlavě - a oznámila své novinky. Takže to vlče asi bylo její? Když její hlas dozněl, shlédnul jsem k Islin. "Tedy, to jsou novinky," hlesl jsem neurčitě. O slovo se přihlásil pak i nově ustanovený alfa. "Abych pravdu řekl, asi jsem ještě s Tonresem ani Nicosem neměl tu čest. Ty je znáš?" obrátil jsem se znovu na vlčici po svém boku.

Tiše jsem se zasmál nad její trefnou poznámkou o větru. Jistě, vytušit naši přítomnost asi nemohlo být nic složitého. A pak jsem se zaposlouchal o jejím výkladu o lesních plodech, které donesla, a který podle výrazu zaujal i Feline. Říkal jsem si, že té ty informace za jeden den polezou ven ušima, ale vypadala spokojeně, že se dozvídá nové věci.
"Tak to si s dovolením nabídnu a trochu energie doplním," prohodil jsem a také si jednu ostružinu ukořistil, jako by měla vyřešit ten největší hlad. Slupnul jsem ji jedním hltem, ale stihl jsem ji v tlamě rozmělnit jazykem a nechat si její chuť pořádně vychutnat.
"Šel jsem navštívit dávnou přítelkyni, ale nebyla doma. Ale pak jsem našel hezké místo - tedy, já si myslím, že je hezké. Připomíná mi domov, který jsem sám obýval za hranicemi Gallirei. Možná bych ti ho mohl později ukázat," nabídnul jsem Islin a lehce při tom zdůraznil oslovení, protože její vykání mi neuniklo, ale osobně jsem měl za to, že jsme se z toho už přesunuli. Vřele jsem se pousmál, ale na další domluvu nebyl čas, protože se lesem rozlehlo hlasité vytí. Feline za ním bez váhání vzala čáru.
"Nejspíš bychom měli zjistit, o co se jde," obrátil jsem se na Islin, ale vyčkal, až vyrazí ona a pak ji po boku následoval směrem, kterým už stačil zmizet šedivý kožíšek mladé slečny.

Hello, také gratuluji a připojuji se k tomu, co psala Islin. Ať už k vlčatům, tak i k tomu, že jsme teď na území, takže jsme k mání na pokec, kdykoliv se novému alfákovi zachce. xD

Also bych se také chtěla připomenout se zájmem o roli učitele pro Kessela. Psala jsem to již minulou zimu, ale to byl ve smečce krátce, takže to byla spíš prosba do budoucna. Well, doufám, že budoucnost je dnes. xD

Byl jsem fascinovaný vlastní magií, dokud ji nahlas nezačala obdivovat i Feline. Přestože to byl jen malý vír, bylo znát, že z něho má respekt. Lehce jsem se pousmál. "Může to být i zábava," prohodil jsem a vítr znovu roztancoval. Tentokrát už to nebyl vír. Spíš se tak lehce proháněl kolem šedé vlčice, nesl s sebou listí a jehličí, jako by kolem Feline nevinně radostně tancovalo. Vítr samotný se při tom jejího kožíšku skoro ani nedotknul.
"Islin!" zvolal jsem překvapeně a vítr nechal rozehnat. "Děkujeme," hlesl jsem při pohledu na plody, které s sebou vlčice donesla. "Věděla jsi, že jsme dorazili?" ptal jsem se, jako by to nebylo samozřejmé. Jako bych zapomněl, že ostatní vlci mají taky čenich. "Zrovna jsme s Feline trochu trénovali magii, ale myslím, že drobná pauza na svačinku přijde vhod, že?" obrátil jsem se na mladou vlčici, které by se také jistě hodilo nějaké doplnění energie.

Spekulovaly jsme dál o nápadu stmelovací výpravy do okolních hor a mně se ten nápad líbil čím dál tím víc. Kdyby nám už nelezla zima na práh, hned bych se do toho pustil a sháněl všechny, co by se do toho chtěli pustit s námi. Jenomže jsem se musel krotit, když jsem byl teď zase po dlouhé době členem smečky, musel jsem brát ohled hlavně na ni. V zimě tu určitě bude potřeba každý tlapa. Navíc to napadlo i Feline, takže jsem se spokojeně usmál, že máme stejné myšlenky, a souhlasně přikývnul. "Jaro bude lepší volba. Ale alespoň máme spoustu času na to to naplánovat a rozšířit mezi ostatní," neztrácel jsem svůj optimismus.
Nechal jsem ji, ať sama zhodnotí, jak se cítí. Rozhodla se pro pauzu, což jsem chápal a byl jsem rád, že se nezdráhala mi to přiznat. Znal jsem i takové, kteří by se strhali jen pro to, aby nemuseli přiznat, že jsou unavení, i když na tom nebylo nic zlého. Každý z nás někdy byl.
Zamyslel jsem se, co bych jí mohl předvést. Nechtěl jsem to úplně přehnat, přeci jen jsme byli v lese, což mé možnosti lehce omezovalo. A tak se kolem nás náhle zvednul vítr. Prudký, silný. Agresivně rozšuměl větve stromů a nahýbal je do stran. A pak se zmírnil. Bordel kolem přestal postupně poletovat, až ho zůstalo tančit jen málo v malém větrném víru přímo před námi. Ten se neúnavně točil a pohrával si s pár větvičkami, lístečky a dokonce šiškami, které cestou nabral. Bylo snadno uhodnutelné, že ve větších rozměrech by takový vír dokázal nadělat spousty škody. Teď se ale před námi točil jak nějaká káča. Neškodná hračka pro vlčátka. Zůstal jsem na ní viset pohledem. Ne snad, že bych se musel tolik soustředit na její udržení, ale protože mě to také trochu fascinovalo, třebaže šlo o mé dílo.

Uznale jsem na její návrh pokýval hlavou. "Výprava zní zajímavě a určitě se při ní vlci lépe seznámí. Ale kam by taková výprava mohla vést? Hmm," tentokrát jsem se zamyslel také. "Na jižní hranici lesa se tyčí území podivných tančících skal. Byl jsem tam minulou zimu s Islin, ale jen na krajíčku. Docela rád bych to místo prozkoumal víc. I to, co leží za ním. Na jih se tak často nevydávám. Možná by to mohlo zajímat i ostatní? Nebo by se nám podařilo sehnat někoho, kdo to tam naopak dobře zná a dělal by nám průvodce," jal jsem se dál rozvíjet nápad Feline. Skutečně se mi líbil, třebaže bychom se k jeho realizaci dostali nejdřív na jaře, protože bloudit po těch horách v zimě by nebylo moudré.
Když přišla řeč na jejího otce, snažil jsem se zapátrat v paměti, ale už dopředu jsem věděl, že to jméno mi nic neříká. "Adiram... tak toho neznám. Myslel jsem si, že bych mohl. Znám z Borůvkové smečky pár vlků, ale s ním jsem nejspíš ještě neměl tu čest," objasnil jsem Feline, jak se věci mají.
A pak přišla na řadu magie. Přesněji její trénink. Prováděl jsem Feline celým procesem a sledoval, jak se soustředí. Víc jsem ale udělat nemohl, výsledek byl čistě v jejích tlapkách. Vyčkával jsem. Trvalo to a Feline se zdála být odhodlaná snažit se, dokud to nevyjde. Ale neměla by se přepínat. Byl jsem připravený tento pokus už už přerušit, když otevřela oči a já napjatě vyčkával, co přijde dál.
"Výborně!" zaradoval jsem se a nadšeně spolu s ní zamáchal oháňkou. Měl jsem z ní opravdu radost. Totiž, pořád tu existovala možnost, že se jednalo jen o vsugerovaný pocit. Možná se jí to nepodařilo vůbec a jen sama sebe přesvědčila, že ano, protože to moc chtěla. Ale i to byl úspěch a pozitivní motivace musí být. Příště to bude ještě lepší. "A s trochou poctivého procvičování bude tohle za chvíli pro tebe tak snadné, jako mrknutí oka," usmál jsem se. "Chtěla bys zkusit ještě něco?" nadhodil jsem, protože jen ona sama mohla tušit, jak moc energie jí tenhle pokus vzal a kolik jí ještě zbývá, takže jsem ji do toho rozhodně nechtěl nutit.

// Esíčka přes Tenebrae

Povzbudivě jsem se na Feline pousmál. "Tak to máme něco společného. Sám moc vlků ze smečky ještě neznám. Možná bychom mohli uspořádat nějaké seznamovací kolečko, kde bychom se poznali. Myslím víc, než jen na vidění. Nenapadá tě, co by tak skupina vlků mohla podniknout, aby se lépe poznali?" vybídnul jsem ji k zamyšlení. Sám bych asi na něco přišel, ale řešení jsem schválně chtěl přenechat ji. Co by to bylo za učení, kdyby za mladé všechno řešili zkušení starci.
Na to se přeci jen rozpovídala o společném zážitku a já bedlivě vnímal, jako poslušný posluchač a občas přikyvoval a souhlasně zamručel na znamení, že stále poslouchám. "Tvůj otec je z Borůvkové smečky?" zarazil mě jeden možná nepodstatný detail. Třeba jsem ho znal? Vůbec mě překvapilo, že nebyl odsud, ze Sarumenu. Rodina by měla žít pospolu, vedle sebe. Ale to jsem jí nevyprávěl.
Místo toho jsem vyprávěl o magii, což Feline nadchlo dostatečně, aby přistoupila na můj další návrh. Trénink. "No skvělé! Tak jsme tady," prohlásil jsem slavnostně na její souhlas i na to, že jsme došli na hranici řečeného lesa. Vklouznul jsem dovnitř, kde to stále fičelo, ale méně.
"Přemýšlím, co vyzkoušíme. Vyvolávat vítr v těchto podmínkách asi nedává moc smysl," zasmál jsem se, zatímco kolem nás to fučelo a pročechrávalo kožíšky. "S magií vzduchu můžeš změnit směr větru, kterým vane, nebo měnit jeho teplotu. Ohřát ho nebo jej zchladit. Můžeš ho i úplně zastavit, ale to by mohlo být příliš těžké na začátek." Vyjmenoval jsem některé kousky, které se dají s naší magií předvádět. "Můžeme zkusit to s tou teplotou. Zavři oči, to ti pomůže se soustředit," pustil jsem se do vysvětlování. "A teď se zkus zaměřit na vítr, co už fouká. Na ten nejblíž k tobě. Uvědom si, jakým směrem vane. Jakou silou. Možná slyšíš, jak ti hvízdá u uší. Vnímej, kde všude ti prohrabuje srst. Možná ti někde jeho chlad zalézá až na kůži. A až tohle všechno pocítíš... představ si, jaké by to bylo, kdyby ten vítr už nebyl tak studený. Vyměň ho. Za letní vánek vyhřátý sluncem. Stačí trochu. Jen tak, aby nezábl." Mluvil jsem pomalu a dělal pauzy tam, kde jsem Feline dopřával čas, aby mohla zachytit přesně to, o čem jsem jí zrovna instruoval.

// Zrcadlové hory přes Zarostlý les

Sledoval jsem, jak Feline hopká přes kaluže, zatímco já se rozhodl šetřit své síly, třebaže to vypadalo lákavě, a přes napršenou vodu projít, jen to cákalo. "Nuda říkáš? Vždyť jsi sotva musela vyrůst z vlčáckého kožichu. A nepamatuji si, kdy jsem naposledy potkal vlče, co by mi tvrdilo, že jeho život je nuda. Například, co jsi dělala tak daleko na sever od smečky a sama? To bylo taky nudné?" popíchnul jsem ji trochu, aby hned své zážitky takhle nedegradovala. Na světě bylo jen málo věcí, co bych dokázal označit za nudné. A cestování s objevováním rozhodně nebylo jednou z nich.
Vedl jsem nás dál před hory a pak dolů, kde jsme se museli proplést hustým lesem, jen to šustilo. Feline měla nakonec také zvídavé otázky a já se na chvíli zarazil, než jsem si všiml jejích tyrkysových očí a hned mi v hlavě svitlo.
"Poučku, říkáš?" hlesl jsem zamyšleně a jal se dál brodit lesem. "Už jsi něco se svou magií zkoušela? Pokud mohu soudit, a uznávám, že to je velmi zaujatý názor, je magie vzduchu ta z nejlepších." Ohlédnul jsem se na vlčici a mrknul, jako by to mělo být naše malé tajemství. "Potkal jsem se s mnoha vlky, kteří tuhle magii podceňovali. Přeci jen, co tak zmůže drobný větřík na pročechrání srsti, říkali. Jenomže vzduch je víc, než to. Může pomáhat i ničit. Potřebuje cvik, stejně jako každá magie. Protože pokud svou magii vlk s velkým magickým potenciálem neumí ovládat, může být nebezpečný sobě i okolí, aniž by chtěl," vedl jsem si svůj monolog, zatímco už jsme nechali les za sebou a štrádovali si to podél vody k lesu. Teď už byla cesta snadná. "Kdyby jsi chtěla, mohli bychom si zkusit něco potrénovat, až dorazíme domů," nabídl jsem jí.

// Sarumen před Tenebrae

Kiss: Iva
Ok, vrátíme se k té politically safe odpovědi, kde se jedná o hubičku, v tomto případě ve smyslu otcovské lásky! Ale buďme upřímní, i jako otec by byl Kessel už docela starý v tomto scénáři. Nicméně Iva se jeví jako ta správná rošťácká mladá slečna, co se jen tak něčeho nezalekne a to by Kessela velmi těšilo. Odvážná zvídavá mladá srdce mu vždy dokáží vykouzlit úsměv na čumáčku a podpořit v něm víru v další vlčí generace. Ale asi by to mohlo být i smutné, Kessel by snadno mohl v Ivině neohroženosti vidět svou vlastní dceru, kterou vlastně nikdy neměl.

Marry: Skylieth
Protože mi vyšla mezi tím vším dvě prakticky vlčata, je tohle nejvíc safe možnost. Možná jsou ti dva i víc podobně staří, než si myslím, ale na fact checking jsem moc líná, tak si to alespoň budu myslet. Nicméně i když je to primárně safe volba, nejspíš by si se Skylieth rozuměli. Už toho oba dost zažili, včetně vedení vlastní smečky a přihlížení jejímu rozpadu. Minimálně by měli dost o čem si povídat. Jsou to staré páky, na které si život už jen tak nepřijde a možná by jim jen prospěl komfort, který by ve společné cestě jím ještě mohli sdílet.

Kill: Proxima
Ty kráso, nemůžeme v Kesselově případě udělat u této kategorie výjimku a přejmenovat ji třeba na "kept alive"? Ne? Sakra. Dobře, řekneme si, jak se to stalo. Byla to nehoda. Ohromná, hrozivá, neovlivnitelná nehoda, se kterou skutečně nešlo nic dělat, přestože se Kessel moc a moc snažil a fakt, že se mu Proximu nepodařilo zachránit ho bude huntit do konce jeho dnů spolu s dalšími podobnými vzpomínkami, kdy nezvládl někoho ochránit. Byla prostě ve špatný čas na špatném místě. Hodně špatný čas a hodně špatné místo. A možná to částečně byla Kesselova chyba, protože ji nechal. Ne, on tam určitě byl dokonce s ní. A přesto... už se s tím nedalo udělat vůbec nic.

// Jižní galtavar přes Mahtae sever

"No tak to nevím, koho budeme poslouchat. Také jsem spíš poslouchací typ," zasmál jsem se a vyrazil na cestu, která nás čekala. Překonali jsme řeku a vedl jsem nás do kopců, do hor. Jeden by řekl, že za bouřky není nejchytřejší schovávat se zrovna tam, ale popravdě, za bouřky to nebylo bezpečné nikde a tady v horách, někde, měla být ukrytá jeskyně.
Chvíli jsme po horách bloudili, ale než jsme jeskyni stačili najít, počasí se umoudřilo. Na nebi se stále točilo pár podezřele vyhlížející mračen, ale něco mi napovídalo, že z nich už nic nespadne. "Vím, že by tu někde měla být jeskyně, ale najít ji je spíš o náhodě. Je to vlastně taková chodba. Spousty chodeb, ve kterých by se jeden snadno ztratil. To kdyby tě někdy napadlo se ji vydat hledat. Teď ale myslím, že už ji nepotřebujeme. Vyrazíme domů, než si to počasí zase rozmyslí? Myslím, že minimálně dnešek nám na cestu hezký vydrží," prohodil jsem povzbudivě a rozhodl se už dál úkryt nehledat, když nebyl potřeba. Místo toho jsem nás provedl přes hřeben, načež jsme začali sházet do lesů na úpatí.

// Esíčka přes Zarostlý les

Zaskočeně jsem zamrkal, když vlčice začala aktivně objasňovat, odkud se známe. Protože ona si mě pamatovala, naštěstí. A jak tak povídala, taky mi v hlavě svitla ta vzpomínka teď v trochu jasnějších barvách. "Ano, Wolfganie, už si to vybavuji," přiznal jsem a dlouze se na Feline podíval. "Není divu, že jsem si hned nevzpomněl. Nemělas předtím trochu jinou velikost?" zažertoval jsem a tlapou při tom ve vzduchu naznačoval něco mezi malým a velkým. I když při našem setkání pravděpodobně vlčice nebyla už o moc menší, než je teď. Trochu jsem se při tom cítil znepokojivě, protože má paměť skutečně selhala. Často jsem sice o tom vtipkoval, ale reálně se mi to nestávalo. Nedovolil jsem však svým myšlenkám odběhnout až na místo, kde jsem je nechtěl.
"Domů, říkáš? To je náhoda, zrovna tam mám také namířeno. Můžu tě doprovodit, tedy pokud ti nevadí cestou poslouchat staříkovi chrastící kosti," zasmál jsem se, protože moje kosti ve skutečnosti nechrastily. Zatím. Naštěstí. "A také bude dost času na to povídání. Pokud bys chtěla," pousmál jsem se povzbudivě.
Vzhlédnul jsem ke zlověstně se zatahující obloze. Vítr kolem nás se silně zvednul. Tohle nás nemine. "Ale rozhodně tam nestihneme dojít, než se přižene tohle. Vím o jednom místě cestou, kde bychom se mohli schovat. Jen bude trochu oříšek ho najít," ohlédl jsem se na Feline, zda je připravena na cestu, a pak jsem vyrazil, protože času nebylo na zbyt. Nerad bych, aby nás tohle zastihlo někde v půli.

// Zrcadlové hory přes Mahtae sever

// Orlí skály přes VVJ

Sešel jsem ze skal k jezeru a napil se. Nebylo kam spěchat a tak jsem si dával značně na čas. Když jsem pohlédl vzhůru k obloze, zhodnotil jsem, že do konce dne stejně zpátky nedorazím, protože jsem neměl v plánu přes celý kraj běžet. Možná tam nebudu ani zítra. Opravdu, jak daleko to vlastně je? Tiše jsem se sám sobě zasmál. Vážně, to už mám problém se vzdáleností? zavrtěl jsem pobaveně hlavou, ale nebral to vážně. Cítil jsem se stále mlád a dostatečně schopen na kdejaké nástrahy, které mi tenhle kraj nachystá. Vzdálenost jsem rozhodně jako jednu z nich nepočítal.
Brouzdal jsem pohledem kolem a sledoval v dálce šedou šmouhu, která byla vlčicí. Původně jsem si jí snažil nevšímat, nemusím se každému hned plést do cesty. Jen jak jsem tak o ní zavadil pohledem podruhé, potřetí... připadala mi lehce zmatená. Když jsem pak věnoval pozornost jejímu pachu, hned jsem v něm poznal vůni jehličí. Sarumen. A tak jsem se vydal k ní.
"Zdravím," hlesl jsem zdvořile, když jsem už byl na doslech. Při pohledu z blízka mi přišla povědomá. Ale ne dost, abych věděl. "Známe se? Patříš k Sarumenské smečce, že? Možná jsem tě tam někde zahlédl, ale... nedovedu si teď vzpomenout... Já jsem Kessel. Jsem také ze Sarumenu, dá se říct. Omlouvám se, že jsem tě tak z ničeho nic přepadnul, ale vypadala jsi... zmateně. Hledáš něco?" Mluvil jsem klidným, přívětivým dědečkovským hlasem a mezi řečí jsem uvolněně máchnul párkrát ocasem.

// Hnízdo

Když jsem vylezl ven, teplý vítr mi pročísnul srst a zahřál tak mé ztuhlé tělo ze spánku a chladu jeskyně. Chvíli jsem tu jen tak stál, na výklenku a vyhlížel, dýchal. Jako za starých časů. Ano, tohle bylo to místo. Byl jsem si jistý, že se sem brzy zase podívám. Teď jsem se ale musel podívat jinam, a tak mě mé tlapky začaly pomalu unášet cestou zpět a pak dolů, do lesa. Přestože by mé kroky měly směřovat na jih, vyrazil jsem nejprve k jezeru. To nebylo těžké najít, z výšky bylo vidět, ale také jsem se po dlouhém dni chtěl napít, než vyrazím. Protože jezero bylo tady, hned vedle, kdežto Sarumenský les... nerad to přiznávám, ale nebyl jsem si jistá, jak daleko na jih vlastně leží.

// Jižní Galtavar přes VVJ

(319)

Probral jsem se a se širokým zívnutím protáhnul přední tlapy dopředu, co to šlo. S mlasknutím jsem tlamu zase zavřel a trochu rozlámaně se rozhlédl, než jsem se zorientoval, kde vlastně jsem. Venku byla stále světlo, přestože pozvolna sláblo. Blížila se noc.
Zvednul jsem se a musel jsem uznat, že skála, na které jsem ležel, byla hodně studená. Znovu jsem se rozhlédl po skromném prostoru této výhlubně a usoudil, že až se sem vrátím - jakože se vrátím - musím s sebou vzít něco, co na tu zem položím. Ne, že by mi chladná zem vyloženě vadila, ale občas si každý vlk rád lehne do měkkého a teplého. Zvlášť, když pak přijde zima. Teď bylo léto. A přesto to tohle místo nevyhřálo. V zimě by pobyt tady mohl být nepříjemný, kdybych sem náhodou zabloudil. A o to spíš právě v zimě potřebuje vlk úkryt, i když je na míle vzdálený domovu. Ten pro mě teď představoval Sarumenský hvozd, kde bych se měl nejspíš zase ukázat, aby si nemysleli, že už s nimi nepočítám. Já své slovo držím.

// Orlí skály

(318)

// Orlí skály

Opatrně jsem krůček po krůčku vešel do prostoru ukrytým za hnízdem. Nebylo tu moc co zkoumat, žádná skrytá zákoutí, výklenky, nic, co by skrývalo nějaké překvapení. Veškerý prostor jsem viděl už od vchodu jasně na první dobrou, jelikož byl osvětlený denním světlem.
Jeskyně, jestli se tomu tak dalo vůbec říkat, nebyla nijak hluboká a jediné místo, které naskýtalo soukromí, byl kousek země schovaný přímo za kamenem, na kterém bylo orlí hnízdo posazené. Prostor jsem prohlédl nejdřív zrakem, pak jsem ho prošel i s nastraženým čumákem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to tu někdo přede mnou obýval. Vlčí pachy tu nebyly žádné, stejně tak ani stopy po jiných zvířatech. Kromě toho orla, pochopitelně. Znaven jsem nakonec své mohutné tělo složil na chladnou zem právě za ono hnízdo, která rafinovaně zakrývalo vstup. Kdybych nešel až k němu, ani ybch si nevšimnul, že se sem dá zajít a skála prostě jen nepokračuje. Stejně je to zvláštní místo pro hnízdo, pomyslel jsem si, ale to už se mi klížily oči a než jsem se nadál, odplula má mysl do jiných světů.