Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kaskády

Obloha se zatáhla dřív, než jsme někam stihli dojít. Nemusel jsem umět číst myšlenky, abych si všimnul, že to bylo k Etneyovo nelibosti. Ten vlk se zoufale snažil před deštěm utéct přesto, že už lilo jako z konve.
"Ne vlastní, ale spousty jsem jich vychoval," odpověděl jsem za chůze na jeho otázku o vlčatech a zněl jsem velmi hrdě. To, že jsem neměl vlastní vlčata přeci neznamenalo, že jsem nemohl být prospěšný těm, co zase neměli vlastní rodiče. Možná to byl osud, že se můj rodinný život ubíral právě tímto směrem, někdo se přeci o ty drobečky starat musel.
Etney se nějak moc zajímal i přímo o Lucy. Vědoucně jsem se pousmál, což momentálně vidět nemohl. "Byla to malá uličnice. Svéhlavá. A pěkná bojovnice. Pokud si dobře vzpomínám, málem mě utopila při jedné z našich nevinných vodních bitev," zasmál jsem se. Jaká byla jmenovaná vlčice asi dnes? Možná zůstala stejná, jako její bratr, nebo byla už docela jiná. Vzpomněla by si, kdo jsem, kdybychom se znovu potkali? Poznal bych ji vůbec já?
"Uff," vydechl jsem ztěžka, ale nikoli únavou. "Zkoušíš moji paměť?" zažertoval jsem. Příště po mě bude chtít vyjmenovat všechny druhy stromů, co v tom lese rostli, nemám pravdu? "Tak se podívejme... O Lucy a jejích sourozencích víš. A jejich rodiče a alfy, Savior a Siana. Siana byla bílá vlčice a moc si na ni nepamatuji. Savior měl srst hnědou a rád bych věřil, že to byl vůdce na svém místě. O Arie už jsi také slyšel, hmm... ještě tam byla Meadow, moc milá béžová vlčice. Oh, a Baghý! To je kámoška do nepohody, byla s ní kopa legrace. Vlastně stále je, nedávno jsem ji potkal, žije poblíž. A pak samozřejmě tvoji rodiče," zazubil jsem se.
Dobelhali jsem se nakonec k nějakému úkrytu, který vůbec nebyl tím, jež jsem zamýšlel, ale lepší než nic. Etney tam zapadl jako na spásný vor a já mu nehodlal kazit radost, a tak jsem jej následoval do sucha, zatímco vyprávěl o Lucy a Sunstorm. Ach ano, vlčice, pomyslel jsem si úsměvně a mlčky jej se zájmem poslouchal. Stihl jsem rychle pochopit, že Etney je velmi ctižádostivý. "Na základě čeho by si tě ostatní vlci měli vážit?" položil jsem mu zvídavou otázku a usadil se na studenou, ale alespoň ne promáčenou skalnatou zem.
"Oh, to není asi moc záživné. Vlastně jsme se už znali od vidění odjinud, ale až ve smečce jsme se začali víc sbližovat. Trávili jsme spolu víc a víc času, a pak jedna věc vedla k druhé a než jsme se nadáli, došlo nám, že tak nějak jeden bez druhého už moc nefungujeme," uculil jsem se jako nějaký nezkušený mladík, protože i to jsem přes svou stařičkou vizáž dovedl. Etney mě ujistil, že mu moje vyprávění nijak nevadí, naopak. Přikývl jsem. "Děkuji, tak to je od tebe milé. Možná tě vezmu za slovo," mrknul jsem spiklenecky, jakože z legrace. Neuvědomoval jsem si, že bych vlastně smečku měl aktivně shánět, protože zima tu opět bude co nevidět.
Vlček se ztrápeně schoulil do klubíčka a tiše mumlal. Asi to bylo částečně smutným laděním našeho rozhovoru a částečně tím pochmurným počasím, ale vypadal, že ho trápí nepěkné myšlenky. "Hledal jsem ji," hlesl jsem, "dlouho... Ale Lucy nemusí být vůbec ten samý případ. Jestli vydržela na Gallirei takových let, přeci by teď jen tak nezmizela. Zvláště ne ze smečky. Víš co, co kdybych ti ji pomohl hledat, až se počasí trochu umoudří?" Povzbudivě jsem se na šedého pousmál. Ještě nebyl všem dnům konec a ve dvou nám hledání určitě půjde lépe. Kdybych jen já tenkrát nebyl takový hlupák a vyhledal pomoc, místo abych někam vyrážel na vlastní tlapu.
Situace se malinko vyhrotila o chvilku později. Alfování bylo zjevně citlivé téma a ukazovalo se, že Etney si ho nejspíš představoval jako Hurvínek válku. Svěsil jsem hlavu a zavrtěl s ní. "Oblíbenost nestačí," hlesl jsem. "Sám jsi to řekl, důvěra je důležitá. A důvěra a oblíbenost není totéž." Zdvihl jsem hlavu a zadíval se zpět na šedého, přímo do očí, protože naše konverzace zkrátka nabrala toho vážnějšího spádu. "V té smečce jsi se narodil, že? V Asgaaru? Jaké je tvé postavení nyní?"

Etney nebyl jediný, kdo si všímal náhlé změny počasí. Už to nebylo dvakrát na koupání a najít nějaký úkryt by jistě nebylo na škodu. Rovněž jsem zamračeně pohlédl vzhůru a pokýval hlavou, že jeho nápad vůbec není špatný. Nejdřív jsem mu ale musel odpovědět na těch pár otázek, co měl, a zbaštit svůj docela drobný úlovek. Taková rybka vlka na dlouho nezasytí, ale jako jednohubka přišla vhod.
Překvapeně jsem zamrkal, když padlo Lucyino jméno. "Lucy?" zopakoval jsem, jako bych potřeboval trošinku víc času na přemýšlení. "Ano, Lucy... patřila. V té době byla ale ještě malé vlčátko," zazubil jsem se při té vzpomínce na armádu chlupatých koulí, o kterou Klím toho času pečoval. Když tu byl Sigy i Lucy, možná tu zůstal ještě někdo?
Etney se zatvářil zkroušeně, ale než jsem se stačil zeptat, vzal si slovo on. Z jeho tlamy vyklouzlo Ariino jméno jako nic a byl to prazvláštní pocit, slyšet někoho jiného jej vyřknout. Většinou ho užíval jen on. Byla to ta jediná věc, co mu po ní zůstala. Jméno. Jediná věc, co patřila jemu. A přesto, jak ho teď použil někdo jiný, jako by mu ze zad spadla ohromná zátěž. Jako by Aria zase byla někdo, něco víc, než jen pouhá vzpomínka. Pousmál jsem se. "Ano, to byla Aria. Byla krásná. Oči měla sytě modré a hluboké tak, že by ses bál, že se v nich utopíš, když do nich budeš koukat příliš dlouho a přeci bylo vždy tak těžké se odtrhnout. Její srst měla zrzavohnědou a bílou barvu a v tom správném úhlu se mohlo až zdát, že jí celá záda žhnou jasným plamenem, i když nikdy nic víc s ohněm neměla společného. Varování pro ty, kdo by se s ní snad chtěli pustit do křížku, a úchvatná podívaná těm, kdo věděli své. Nebyla zlá, ale taky nebyla žádná slečinka v nesnázích. Uměla se postarat. O sebe. O ostatní, když bylo třeba. Heh, a občas měla opravdu zvláštní nápady. To jsme jednou byli u Medvědího jezera a já opravdu netuším, kde k tomu přišla, ale někde si našla medvědí kožešinu a vystrašila mě s ní tak, že jsem sám málem z vlastní kůže vyletěl," zasmál jsem a v mém hlase se mísila radost se smutkem. Utichl jsem. "Byla výjimečná," povzdechl jsem tiše a chvíli na to se konečně obrátil na svého společníka. "Omlouvám se, jestli jsem se nechal unést. Snad tě povídání starého tuláka moc nenudí," pronesl jsem k němu omluvně a pousmál se.
Situace na obloze se nemoudřila a Etney k úkrytu nabídl svou smečku, což od něj bylo milé, ale schovávat se na území, které mi nepatřilo, nebyl zrovna můj styl. "Smečku bych raději nenarušoval, ale vím o dobré jeskyni kousek odsud. Jen si musíme pospíšit, je to támhle přes kope, tak ať nás tam něco nezastihne." Spolknul jsem poslední kousek ryby a kostřičku skopnul do řeky, ta se o ni postará. Vyrazil jsem kupředu, ať neztrácíme čas, zatímco jsme dál mohli spokojeně diskutovat. Překvapovalo mě, kolik měl Etney otázek, ale neotravovalo. Strávil jsem léta vychováváním nemalého množství vlčat, na otázky jsem byl více než zvyklý.
"To netuším. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, co se vlastně stalo. Možná odešla. Ztratila se, zabloudila někam do jiných končin." Mohl jsem možnosti rozšířit i o tu, kde se jí něco stalo, ale už před dávnou dobou jsem se zařekl, že s touhle možností počítat nehodlám. V něčem je přeci jen nevědomost velmi utěšující. I když to znamenalo, že jsem si musel připustit, že tam venku stále někde je. Pryč. Daleko ode mě. Jak se asi má? Našla si někoho jiného a založila s ním rodinu? Přidala se do jiné smečky? Možná si založila vlastní. Nejvíc mě ale vždy zajímalo, jestli na mě také někdy myslí. Za těch dlouhých probdělých nocí, kdy jsem nemohl odtrhnout oči z nekonečné temné oblohy, byla také vzhůru? Dívala se se mnou? Sdíleli jsme spolu ten tichý spící svět a rozsvícené nebe, třebaže jsme od sebe byli na míle vzdáleni?
O Scaritě ani Narviniji vlček nic nevěděl a já netušil, jestli to jsou dobré či špatné zprávy. Měl jsem se zeptat Sigyho, došlo mi krátce na to, div jsem se neprásknul tlapou do čela. Etney teď vyzvídal o Scar a já na něj pobaveně pozvedl jedno obočí. Neměl jsem ve zvyku se takto o vlčicích vyjadřovat. Pořádný kus byla flákota masa, ne vlčice. Neměl jsem však v úmyslu mu kvůli tomu dávat další přednášku, a tak jsem se jen obrátil, abych sledoval cestu. "Scar byla velmi milá a půvabná vlčice," brouknul jsem. Je, opravil jsem se. Třeba tu na ni narazím... chtěl jsem na ni narazit?
Etneyova vidina jeho alfování mi vynutila na tváři zase jednou upřímný úsměv. "Mít svou smečku není žádná hra, alfování je dřina a kopa práce. Jako k alfě k tobě bude smečka vzhlížet, ale ty se tím zavazuješ, že jsi připraven vždy a za všech okolností tyhle vlky ochránit. Budou na tebe spoléhat. Musíš být silný a někdy dělat silná, těžká rozhodnutí. Je to spousta zodpovědnosti. Myslíš, že bys to zvládl?" zeptal jsem se, ale vůbec to nevyznělo, že bych snad jeho schopnosti zpochybňoval. Jen jsem ho samotného vyzíval, aby se nad tím řádně zamyslel. Přeci jen, o unáhleném zakládání smeček jsem já něco málo věděl...

// Vyhlídka

Shlížel jsem do proudící vody pod mým tělem a na čumáčku se mi rozlil drobný úsměv. Šedému vlčkovi očividně nestačila nějaká polopravda, protože se dožadoval dalšího vysvětlení. Jak bláhový jsem musel být, abych se myslel, že se z toho vyvlíknu? Pobaveně jsem hlasitě vyfoukl čenichem vzduch a zdvihl pohled ke zvědavým očím Etneye. "Ještě před tím, než jsem na hodně dlouhou dobu odešel," hlesl jsem a chvíli na to zabořil čumák do vody, abych z ní chvilku na to vytáhl nic netušící rybku. Tedy, já jí vytáhl a ona sebou plácala tak, až se mi zase vyškubla. Třikrát jsem po ní chňapnul, než se mi ji podařilo pořádně polapit a než mohl šedý klást další otázky, vyšplhal jsem se zpátky na břeh. Moc jsem té rybě nevěřil, třeba jen hrála mrtvou.
"Byl jsem hodně mladý. Poblázněný. Zbrklý. Když jsem sem přišel, našel jsem domov v Klímové smečce, ta však časem zanikla. Krátce na to zmizela i..." to označení jsem si převaloval na zubech v ústech, jako bych přemýšlel, zda má správnou příchuť, "pro mě velmi důležitá vlčice a já myslel, že se přes to časem přenesu. S mou novou partnerkou jsme společně založili vlastní smečku, ale já je nakonec stejně opustil. Ji i smečku," dodal jsem tišším hlasem a sklopil pod tíhou viny a nostalgie pohled. Bylo zřejmé, že jsem na sebe za tenhle kousek nebyl dvakrát pyšný. "Hnal jsem se za Ariou s myšlenkou, jak moc ji potřebuji a neuvědomil jsem si, že za sebou nechával tolik dalších, co potřebují mě," hlesl jsem tiše, skoro nepřítomně. Přemítal jsem teď opět nad všemi, které jsem tu tenkrát zanechal. Bez jediného slova. Varování. Bez rozloučení. Možná by... ale kdepak, to určitě nebude vědět. Nebo přeci? Zadíval jsem se na šedého. "Říká ti něco jméno Scarita? Nebo Narvinijská smečka?"

Můj návrh se setkal s úspěchem. S nadšeným i... méně nadšeným. Etney se na rozdíl od Sunstrom nejspíš moc do rybolovu hrnout nechtěl, ale nakonec souhlasil. Třeba jen potřeboval dodat trochu kuráže. Nebál se snad vody, ne? Nicméně vlčice za to byla naprosto nadšením bez sebe, až mi hlasitý smích unikl na krátko z tlamy. "Závod, proč ne. Jen všeho s mírou, vlk by toho nikdy neměl ulovit víc, než sám sní, pokud se nemá s kým o kořist podělit," upozornil jsem raději, aby se do toho nevrhla po hlavě až moc.
Než jsme se ale já či Etney stihli k Sunstrom přidat, vypálila z vody zase ven. Nejspíš si vzpomněla, že má ještě jinde nějakou prácičku. "Tak příště, budu si to pamatovat!" mrknul jsem na vlčici, aby jsem poukázal, že na tom moje paměť ještě rozhodně není nijak zle. "Na viděnou," broukl jsem za mizejícím bílým kožíškem, a tak jsme si tu s Etneyem zase nějak zůstali. Zvídavě jsem na něj pohlédl, jestli si také narychlo nevzpomene na nějaké vyřizování, ale ten se držel původního plánu. "Rád se přiučím," pousmál jsem se.
Můj mladší společník se vplížil do vody, zatímco já jsem vzhlédl podezíravě k obloze. Den se chýlil ke konci a nebesa začala vyhlížet nepřejícně. Vítr vál silněji, než po zbytek dne, ale necítil jsem v něm takovou vlhkost, která by předpovídala déšť. Snad jsem se nemýlil a vydal se také do řeky. Dvěma mohutnými skoky jsem pokořil dva větší balvany vyčuhující z vody a prohlédl si dno, než jsem se také namočil, jak jsem vklouzl do řeky.
Trpělivě jsem postával na místě a vyčkával, až se ryby, které jsem pohybem vyplašil, zase vrátí, když ve mě pěkně hrklo z Etneyovi náhlé otázky. Chvíli jsem neodpovídal, byla to záludná otázka, ale kdyby se na mě teď kdokoliv podíval, zjistil by, že mi na tlamě přesto vytanul prazvláštní úsměv. Ani ne tak bolestivý, jak by kde kdo nejspíš očekával. Co vlastně znamená být skutečně sám?
"Ano i ne," dočkal se nakonec šedý vlček odpovědi. "Mám tu své přátele. Za ty bych položil život a věřím, že oni by pro mě udělali totéž. Ne, že bych to od nich kdy požadoval. Ale nepatřím do žádné smečky, v tomhle smyslu tu nemám své místo. Míval jsem, ale to bylo ještě před tím, než... no, zkrátka hodně dávno," mlasknul jsem nostalgicky a dál upíral zrak do vody, přesto, že ryby míhající se kolem mě jsem teď maximálně nevnímal. Mladý vlk se možná ptal na něco docela jiného a možná, dost možná byla má zcestná odpověď tak nějak záměrná. Možná... možná jsem si sám odmítal připustit, na co se přesně se vlk vlastně ptal.

Sunstorm označila vlče za monstrum, což by kde koho asi zvedlo ze sedu, ale já se jen pobaveně pousmál. Nedivil bych se, kdyby to byl ten nejadekvátnější popis, který na ni padl. Než jsem se dosmál, a protože se tu nic moc jiného nedělal, akce mladé vlčice, leč rádoby nenápadná, mi příliš neunikla. I když jsem se to taktně rozhodl nekomentovat - třebaže jsem tušil, co se jí jen honí hlavou, Etneye se to dotklo víc, než nejspíš vlčice předpokládala, a hlasitě to dával najevo. Jeho následné obranné vystoupení mě opět přimělo k potutelnému smíchu, ale jen drobnému, nenápadnému, aby si to vlček rovněž nepřebral nijak zle.
Pak přišla důležitá otázka. Co dál? Znamenalo to tedy, že Etney už se problémem se svou rodinou tolik netížil. Možná tomu pomohla přítomnost téhle tříbarevné trochu rozjívené vlčice nebo pár dobrý rad. Tak jako tak, já přesně věděl, co dál.
"Co takhle si něco ulovit?" nadhodil jsem a postavil se, za mnou ve výhledu příhodně šuměl vodopád. "Dneska to vypadá na pěkný den, proč nezkusit trochu štěstí a nedat se na ryby?" zazubil jsem se nevinně a posunky ukázal na mohutné kameny vyčnívající z řeky, které by pro lov mohly být ideální. "Neměl by být problém, když se trochu zmáčíme. Tak co, omladino, troufáte si?" hlesl jsem, jako bych je vyzýval k soutěži.

// podotýkám, že podle popisu území je tu sakra těžké nějakou rybu ulovit :D

Etney moji radu přijal a s odhodláním mi oznámil, že přesně to udělá. Vycítil jsem z něj menší změnu nálady, k lepšímu, abych byl přesný, a tak jsem jen s povzbudivým úsměvem přikývl. I pár na čumák je pohyb dopředu, říkávalo se. To jsem mu samozřejmě už říct neplánoval, ale stále to sedělo. Nemohl jsem tušit, jak jeho rozhovory nakonec dopadnou, ale po jejich uskutečnění rozhodně bude stát dál, než je teď.
A protože tohle bylo tak rušné místo, jeden problém se nahrazoval rychle druhým. Teď tu u nás pobývala tříbarevná vlčice a vehementně se bránila proti slovům jisté mladé dámy, která zmizela stejně rychle, jako se objevila. A já pozorně poslouchal, i když občas jsem byl z jejího vypravování trochu zmaten, na tváři jsem to nedával znát a po celou dobu z ní nespouštěl oči. Nakonec utichla a já na sobě ucítil i Etneyův pohled. S dlouhým povzdechem jsem sklopil konečně zrak. Jistě by k tomu bylo nejlepší slyšet obě verze příběhu, ale tady Sunstorm měla k tomu svému i celkem přesvědčivé ukázky a co jsem si troufnul soudit, nevytvářela dojem zrovna obratného lháře. A jestli je ta slečinka vážně Elisy... vlastně bych se tomu ani nedivil.
Zvedl jsem pohled opět k Sunstorm. "Dobrá," hlesl jsem klidným hlasem a můj výraz zjemněl. "Takže můžu předpokládat, že jste si to mezi sebou vyřídily po svém a už se to nebude opakovat," pousmál jsem se a pasivně vyzíval vlčici k souhlasu. Co jsme si, to jsem si, jak se říká. "Možná by ses od teď od ní měla držet dál. Pro své vlastní dobro. A zdraví." Nebyla to vyhrůžka, ale upřímná rada a tak to také vyznělo. Věřil jsem jí, že v tom ta malá měla také svou roli. Navíc zněla mnohem víc ublíženě na duši, než na těle. Ale také to vlče bylo za a) vlče a za b) Elisy. Dva důvody, které by mě v případě nutnosti stavěly automaticky na jeho obranu, kdyby se semlelo něco dalšího.

// Šmarja to je těžký, nemohli byste všichni nemít tak hezký profily prosím?! Tři hlasy je málo na všechnu tu kreaci... nicméně bylo třeba se uskromnit, takže: Shireen, Nemesis, Zarraya Sečteno

Trpělivě jsem vyčkával a dával Etneyovi čas na to vybrat správná slova. Oplatil jsem mu lehký úsměv, když se zmínil o otci. Takže ne celá rodina, alespoň někoho vlček měl. "Nevíš proč, hm? A zkoušel jsi se jich někdy zeptat, co jsi udělal, že tě nemají rádi?" zeptal jsem se tence, nenaléhavě. "Jestli tě to mrzí, rozhodně neodcházej. Je od tebe velmi statečné se vůbec chtít problému postavit. Útěk není řešení. Přemýšlej, kolik dalších sobě bližních bys za sebou zanechal." O takových nerozumných rozhodnutích jsem mohl vyprávět. Ale nedostal jsem příležitost, protože přes vodopád se neslo vytí. Zastříhal jsem ušima a zpozorněl, než jsem si po očku všiml vlčkovi reakce. Nekomentoval jsem ji. Myslel jsem, že se třeba zvedne a bude volání následovat, on však zůstal na místě. Volání neznělo naléhavě, a tak jsem se nechtěl moc montovat do vlkova důvodů. Ani mi k tomu nedal příliš času, snad jako by byl raději, abych se neptal. Obdařil jsem ho však zaskočeným zamrkáním. "Moje rodina?" vydechl jsem zmateně, než jsem se stihl zorientovat a vrátit se k zamyšlenému, vlídnému kukuči. "Moje rodina, hmm..." odvrátil jsem se od vlka směrem k vodopádům. "Strávil jsem s nimi jen málo času. Na rodiče nemám žádné vzpomínky. Moje sestra byla milá a bratr... trochu drsnější, ale rád věřím, že jsme spolu za ten krátký společný čas dobře vyházeli. Nevím, kde jim je teď konec," hlesl jsem hlasem už skoro neslyšným a nostalgicky se zahleděl do prázdna. Věděl jsem, že oba moji sourozenci kdysi bývali tady. Kdybych tenkrát neodešel, setkali bychom se zase všichni? Byli bychom teď spolu? Znovu jako rodina? "Trochu ti závidím, že máš svoji rodinu na dosah tlapy," ozval jsem se už trochu veseleji a vrátil se očima k Etneyovi. "Doufám, že se to mezi vámi urovná," věnoval jsem mu povzbudivý úsměv a tlapu mu opřel na vyhrbená záda.
Než jsem stihl říct cokoliv dalšího, přiřítila se sem bílá zkáza a div Etneye nesvalila. Mně se vyhnula, ale o překvapený výraz v mé tváři ji to neochudilo. Pochopil jsem, že i když se sem vrhla doslova útokem, není ve finále vlčice nebezpečná. Jenom asi hodně... zbrklá. Věnoval jsem ji přátelský úsměv. "Kessel, těší mě," kývnul jsem zdvořilostně hlavou na pozdrav, než nás Etney taktně vrátil zpět k tématu, od kterého nás Sunstorm vyrušila. "Ah, jistě. Vypadá to, že o tom přemýšlíš až tolik, že se v tom dál už jenom ztrácíš. Mrzí tě, co se stalo, jinak by ses tím přeci vůbec nezaobíral," mrknul jsem na něj. "Myslím, že by bylo na místě říct bratrovi, jak to cítíš. Že tě mrzí, co se mezi vámi stalo. Ale ne nadarmo se říká, že jen čas rány zahojí. Je možné, že tvá slova nepřijme. Ne dnes. Ne zítra. Ale je důležité, abys ty věděl, že své jsi mu řekl. A pak se tím dál netrápit, protože upřímně, víc s tím zkrátka nesvedeš. Nemá smysl se trápit něčím, co teď hned nezměníš."
A protože zřejmě byly vodopády vyhledávaným letoviskem, ani tři vlci nebyli dost. Nakráčelo si to k nám nějaké vlče. Šedé. Nestihl jsem pochytit pach a už na sebe prásklo příbuznost tady s Etneyem. Pozvedl jsem na ni obočí. Vypadala, že má něco za lubem. Ostatně, taková vlčata bývala vcelku běžně. S čímpak přišla tahle?
Výraz ve tváři se mi zpevnil, když vlče odhalilo pokousaný krk. Jelikož ne příliš nenápadně naznačilo, že je to práce Sunstorm, zdvihl jsem tentokrát obočí jejím směrem. Nebyl to ale přátelský pohled. Bezeslov, ale velmi jasně jsem ji vyzíval, aby vysvětlila, co má tohle všechno znamenat, jelikož vlče už si zase šlo po svých.

*nenápadně zvedá tlapičku* Bojim, bojim, ale zkusit se má prý všechno.

// Kde ty ses tu vzala? Přechod prosím.

Mluvili jsme o ozdůbkách a cingrlátkách, než se šedý vlk přede mnou na okamžik ztratil do říše vlastní mysli. Dopřál jsem mu čas, než se na mě otočil s překvapivou otázkou. Podle vlkova výrazu jsem nebyl sám, koho to zaskočilo. Tichým pokynutím jsem ho pobídl, aby pokračoval. "Hm..." zabručel jsem zamyšleně, jak jsem si vhodnou odpověď nechával projít hlavou. A také jsem jako první instinkt přejel ještě jednou pozorně vlka pohledem, ale zraněně nevypadal, alespoň ne fyzicky. "Kdybych mu ublížil já, a on pak na oplátku ublížil mně? Asi bychom si pak byli rovni," pronesl jsem neutrálně, i když jsem tento přístup k problémům maximálně neschvaloval. Boj ohně s ohněm vyústil většinou jen ve více žáru, nikoli v jeho uhašení. "I když to není zrovna ideální způsob řešení," dal jsem hlas svým myšlenkám.
Skočili jsme k Asgaaru a vlk se zdál, že je tam spokojen. Měl zjevně svou představu o povaze mé návštěvy, což mě nijak nerozhodilo. Pobaveně jsem se pousmál a jméno Laura mi rezonovalo v uších. Nemohl jsem říct, že by mi neznělo povědomě. "Vůbec ne," odmávl jsem jeho divoké představy, "jen se tak stalo, že jsem doprovázel domů staré známe. Arcanuse a Elisu, abych byl přesnější." Jak asi teď šedé vlčici bylo? Určitě se z toho vzpamatovala, nějaká... ani jsem přesně nevěděl, co to bylo, ale věřil sem, že se tím Elisa skolit nenechá. Ne, že by jí to vůbec Arcanus dovolil. Možná bych se tam měl zase ukázat. Nebyli naštvaní, že mě vidí. Rád bych věděl, jak na tom je... Teď jsem ale myšlenky nechal myšlenkami, když jsem tu nebyl tak docela sám a měl komu svou pozornost věnovat.
Nemýlil jsem se. Etney byl skleslý a už se to ani nesnažil skrývat. Svalil se k zemi. Až tak špatné to bylo? "Nevíš, co je správné, nebo nevíš, co bys sám chtěl?" začal jsem zkraje. "Nevím... neznám povahu vašeho konfliktu, o co přesně mohlo jít. A neznám tvého bratra," uvedl jsem pro jistotu hned na začátku, aby Etney bral v potaz, že svou radu vařím z jen velmi mála ingrediencí. "Ale jestli tápeš, jak se zachovat, musíš nejdřív vědět, co od toho chování očekáváš. Máš svého bratra rád? Chtěl by to napravit? Jak by sis ty přál, aby tenhle váš svár skončil?" položil jsem pár otázek a pak se utišil, aby měl vlk čas si je sám pro sebe rozebrat, zatímco jsem pohledem zabloudil k vodě tříštící se na konci vodopádu. Nečekal jsem, kdyby mi vlk nahlas nechtěl odpovídat. Odpovědět si konec konců musel hlavně sám sobě.

// mně bylo hned jasná, že v momentě, kdy na to zareaguju, to nebude ještě zahraný nebo to nebude mít herně na sobě nebo tak něco... xD

Zavrtěl jsem hlavou, abych mlčky vlkovi dal najevo, že o žádný dar se nejedná. Ten se ale dál zajímal, kde jsem k němu přišel. Znělo to, jako by si rád pro sebe něco takového také pořídil. V tom jsem mu vlku žel nemohl být až tak nápomocný, ale alespoň odpověď jsem mu dopřát mohl. "Hm," zafuněl jsem zlehka a ohlédl se k řece, "to je zábavné. Vlastně, pokud mě paměť neklame, jsem ty peříčka našel tady u té řeky, bylo to o něco dál po proudu. Ale také to bylo už před řadou zim," doplnil jsem a ohlédl se zpět na šedého společníka, aby náhodou nenabyl dojmu, že když tam teď vyrazí, ještě něco najde. "Byla to docela náhoda, řekl bych. Ale spousta zdejších vlků má štěstí na všelijaké ozdůbky. Když budeš hledat, určitě také na něco časem natrefíš," chtěl jsem ho při nejmenším povzbudit a tak jsem k tomu párkrát přehodil ocas. To abych ukázal, jak moc svému tvrzení věřím, a také jsem věřil!
"Z Asgaarského lesa, ano?" přejel jsem pohledem tentokrát já jeho. "Takže jsem se nemýlil," hlesl jsem mimoděk a na Etneye se přátelsky pousmál. "Těší mě. Nemůžu říct, že bych to tam zrovna znal, ale vcelku nedávno jsem se tam na skok ocitnul." Vlk měl spousty otázek. Chrlil je ze sebe jednu za druhou a skoro bez jakékoliv souvislosti. Zvláštní, tenhle vlk. Sice se vyptával, ale skoro to vyznívalo, jako by vůbec mluvit nechtěl. Neubránil jsem se zamyšlenému zvlnění čela. "Tulák, už po hodně dlouhý čas," brouknul jsem a pro další dotaz dramaticky vzhlédl k blízkému vodopádu. Proč zrovna tady? nebyla vůbec špatná otázka. Vrásky na tváři mi opět vystřídal potutelný, milý úsměv. "Protože to tu mám rád," zaznělo sentimentálně. "Chladněji sice je, ale já mám pořád ještě dost hustou srst. Jsem zvyklý na horší." I kdyby to byl jen dotaz do placu, od Etneye bylo hezké, že se staral.
"A teď mi prozraď ty," ozval jsem se, než by se vlk stačil snad nadechnout k dalším slovům a sklopil k němu přívětivý zrak, "co tě přivedlo zrovna sem. K téhle řece, k vodopádu, a hlavně k osamělému staříkovi posedávajícímu na jeho okraji. Rád bych věřil, že za to může můj přirozený šarm, ale o tom už pár let mám své pochybnosti," zasmál jsem se polohlasně, abych situaci ubral krapet na vážnosti. "Připadáš mi skleslý, omlouvám se, zda se mýlím. Mluvíš, ale jsi jako duchem nepřítomný. Pověz, trápí tě něco? Ale samozřejmě mi také nic říkat nemusíš," ubezpečil jsem ho a upřel na něj svou vlídnou stařeckou tvářičku. Bylo by naprosto v pořádku, kdyby se mě, úplnému cizinci, netoužil dvakrát svěřovat. Na druhou stranu, vyzpovídat se cizincům je kolikrát lehčí, než nejbližším přátelům.

Vychutnával jsem si chvilku klidu a vnímal okolní svět všemi smysly. O kousek dál štěbetaly nějaké vlčice, ale to mě nerozladilo. Bylo to součástí světa. Společnost. Hluk. Vlastně jsem byl docela rád i jen za ten pocit, že to tu není úplně opuštěné. Klid a samota byly dvě úplně odlišné věci.
Jelikož jsem měl uši nastražené, neušlo mi, že se k řece přiblížily další kroky. Ovšem nepředpokládal jsem, že se mě to bude dál týkat a hle, mýlil jsem se. Původce těch kroků mě oslovil a já se pozvolna probral ze svého rozjímání a obrátil na něho tyrkysový pohled. Nebyl jsem si jistý, co si o šedém vlku myslet. Jeho pozdrav nebyl zrovna veselý, ale konec konců on byl ten, kdo přišel za mnou a já jen zřídka společnost odmítal.
S mírumilovným výrazem jsem jen mlčky hlavou pokynul, abych mu pozdrav oplatil. Pak se u kousek u mě usadil, jako by přímo mě hledal. Nebo jen nevěděl, kam vůbec jít. A také ho zaujali moje cinkrlátka. Jistě, ty nikdy nikomu neuniknout. Pousmál jsem se, jak si s peříčky na mém krku pohrával vítr. "Ozdoba," brouknul jsem ledabyle, "ne, že bych si na nějaké parádění potrpěl, ale na tuhle věcičku už jsem si nějak zvykl. Sentimentální záležitosti a tak," mrknul jsem na něj a sklouzl očima na jeho tlapu. "To ale zdá se nemusím zrovna tobě vysvětlovat," povytáhl jsem vědoucně obočí nad jeho vlastní ozdobičkou. Mohli bychom vést jistě dlouhou diskuzi o tom, co z těch našich blbůstek bylo to divný.
Když jsme u divností, tenhle vlk měl podezřele povědomý pach. Cítil jsem z něj Arcanuse a Elisu. A celou jejich smečku. Ale byla to jen otázka smečky? Arcanus přeci říkal, že ten bílý mladík není jejich jediné vlče. A po tom, co jsem se tak slepě napálil s Frynnem a Sigym... Rozhodl jsem se ale zatím na to nevyptávat. "Jsem Kessel," představil jsem se místo toho, a tiše zachraptěl, abych potlačil kašel, který se o mě zase jednou pokoušel. "A tobě říkají?" vybídl jsem ho, aby udělal totéž a já ho nemusel dál oslovovat jako "hej ty".

// Maharské močály

Hnout se dál z těch nepříliš přátelsky vyhlížejících mokřadů byl dobrý nápad. Musel jsem s rozmáčeným sněhem trochu zápasit zvláště pak, když ho bylo všude tolik, ale jak jsem se postupoval dál a dál, do uší mi vklouzl velmi známý a uklidňující šum padající vody. Blížil jsem se k vodopádům, o tom nebyl pochyb. O chvíli na to už jsem je i zahlédl a zalil mě pocit úlevy, klidu a spokojenosti. Tohle místo jsem měl rád. Na tomhle místě jsem přeci hned potkal Sigyho a Baghý. Na tomhle místě... se toho stalo spoustu. Nasál jsem hlubokým vdechem vlhký vzduch. Ano, tady si můžu odpočinout. Ale nejdřív voda, než se vrátí ten kašel.
Jak jsem přistupoval k řece všiml jsem si, že tu nejsem docela sám. Opodál nejspíš vedli nějakou zahloubanou diskuzi dvě vlčice. Neslyšel jsem, o čem si povídali a ani se o to nepokoušel. Nepříslušelo mi odposlouchávat cizí rozhovory, a tak jsem se jen naklonil nad řeku, abych se napil. Voda byla pěkně rozbouřená a její hladina sahala výš, než obvykle. O dost výš. A s tím množstvím sněhu, který tu všude ještě zbýval, to bude ještě horší.
Nechal jsem řeku řekou, vodu vodou a po svlažení krku jsem se uvelebil opodál pod stromem a jen tiše vnímal, jak se voda řítí z nepředstavitelné výše a pak o něco víc tiše putuje dál krajinou...

// Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Opustil jsem Sarumenský hvozd tak spořádaně, jak jsem byl vyzván. V poklidu, bez větších scén. Byl jsem už dost letitý vlk na to, abych kvůli takovému odmítnutí vyváděl a tamní vlčice to podala v tom nejmilejším světle. Nemohl jsem se zlobit, zkrátka nemohl. Teď jsem ale hlavně musel najít jiné místo na odpočinek, když můj původní plán vzal za své.
Pomalu jsem se trmácel podél řeky zpátky na sever, jako bych tušil, že tím budu zase blíž svým známým. Jako by mě nohy sami vedly do pomyslného bezpečí staronových tváří. Skoro to znělo, jako bych sebou plánoval někde plácnout a čekat na záchranu. Ale ne, byl jsem možná trochu tvrdohlavý, ale tak špatně jsem na tom ještě nebyl.
Zakašlal jsem. Aha. Hlavně, že Alfreda budu poučovat, co? zasmál jsem se v duchu, ale i smích v duchu zjevně dráždil krk a tak jsem se rozkašlal znovu. Hezky nám to jaro začínalo. Navíc jsem teď přišel někam, kde řeka zmizela. Nebo spíš byla všude. Sníh tál po celém kraji, ale tady byl extrémně rozmáčený. Nebylo to tu vhodné na chůzi, na tož na odpočinek a já se tu nemínil dlouze zdržovat.

// Kaskády