Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//(přesun se Shireen ze Zubatky)

Tušil jsem, že Shireen byla od rány. Věděl jsem, že její matka byla od rány. A slyšel jsem, že celá ta jejich rodinka byla tak docela komplikovaná, ale události posledních chvil vynesly význam tohoto slova do úplně jiných výšin, když jsem sledoval, jak se mezi sebou dva šedí vlci mordují, jako by snad nesdíleli tutéž krev. Mohl jsem zakročit, jistě, ale věřte, že se to všechno odehrálo v takovém chvatu, že byste nestihli ani mrknout. Nemo - tak mu Shireen říkala, skočil na sestru a najednou byl fuč. Ale mě tenhle holonek trápit nemusel, toho jsem hlídat neslíbil. Co mi moje srdce přinutilo vynechat několik temp byla lavina, která se utrhla se Shireen. Do háje! Vůbec jsme sem neměli lézt! nadával jsem ve vší slušnosti v duchu a rychle sestupoval za ní. Mladší hnědý vlk, který dělal společnost jejímu bratrovi, byl o poznání rychlejší a zdálo se, že chce šedé slečně také pomoci, takže jsem za jeho příhodnou přítomnost byl vděčný. Seběhl jsem za nimi totiž až po té, co jí pomohl se z toho pádu vzpamatovat. Když to vypadalo, že Shireen nic vážného není, spadla ze mě neskutečná tíha. Kdy jsem se naposledy takhle bál?
Zdvihl jsem hlavu a chtěl si s mladou slečnou promluvit, ale nebylo mi přáno. Její bratr byl zpět, ať už to udělal, jak to udělal, mrsknul jsem po něm pohledem. Nějaká magie? Vypadal o dost otřeseněji, než když se po své sestře původně vrhnul, ale zjevně ani jeden z nich nebyl zrovna svatoušek.
"Shir-" chtěl jsem šedou zastavit, ale ta mě docela ignorovala. Teď jí zajímal jen bratr. Měl jsem to brát jako dobré znamení? Že byla při smyslech po tom pádu na tolik, aby se takhle hněvala? A že byla schopná vstát? Nemo už nebyl tak odhodlaný jí čelit, jako předtím, to ji ale neodradilo. Přestávalo se mi to líbit, ale než jsem otevřel tlamu, Shireen už se po bratrovi vrhla a uháněli oba pryč. "Shir- urgh." Skvělé. Zaskřípal jsem zuby a bezradně se ohlédl na hnědo-černého vlka, snad jako bych se snažil najít někoho, s kým své zoufalství sdílet, než jsem se rozběhl za těma dvěma šedými kožíšky. Příště zase budu Elise hlídat, jooojooo, bědoval jsem, ale zpátky jsem svůj slib už vzít nemohl. Snažil jsem se neztratit ty dva z dohledu, ale momentálně byl můj věk oproti jejich znát. A nepříliš skrytá síla hněvu a nejspíš strachu, která ty dva poháněla, také dělala své. Myšlenka, že bych je snad předběhnul a podařilo se mi je tak zastavit, se ani nestihla celá urodit, než jsem od ní upustil ve snaze všechno vložit do běhu.

// Tajga

Tak nějak jsem očekával, že budeme šplhat dále, ale Shireen se až podezřele často otáčela, jakoby se ujišťovala, že jsem jí stále v patách. Nebo za tím bylo něco víc? Měla bys koukat před sebe, napomenul jsem ji, aniž bych si uvědomil, že jsem to neřekl nahlas. Vítr tu začínal nabírat na síle a opíral se do nás, jako by nás chtěl zahnat pryč. Rozpálený z letních teplot byl tady nahoře chlad ještě štiplavější, než obvykle nejspíše býval.
"Slyšel jsem," přikývnul jsem, když vlče dělalo výčet svých sourozenců, mezi nímž zmínila i neshody svých dvou bratrů. Po tom, co jsem si vyslechl Etneyovi nářky však bylo hezké od někoho z jeho rodiny naopak přímo slyšet, že ho má vlastně rád. Jestlipak to říká i jemu? Určitě by mu to udělalo radost.
"Mé rodiště se od tvého příliš neliší, když už shodíš jedno, shodíš i druhé, a to už je docela fér," usmál jsem se, vůbec se mě to nedotklo. Však měla v jisté věci pravdu, svět byl ve směs stále stejný, ale přeci... přeci byl všude jiný, jen kdybych měl dostatek vhodných slov, abych jí to mohl vysvětlit. Místo toho jsem si jenom povzdechl. Byli jsme už pěkně vysoko a úplný vršek byl stále dost v nedohlednu. Shireen se ale rozhodla usadit přímo uprostřed cesty. Takže stavíme?
Překvapeně jsem zamrkal. Copak měl Klím nějakou pověst o alfa matkách, co opouštěla svá vlčata? Bylo to prokletí? Kdo byla ta jiná vlčice, když ne Siana? "Vypadá to... vypadá to, že ano. Není to tak nepravděpodobné, tvá matka byla v té smečce ještě dávno přede mnou." Klím Shireen ale nepřišel tak zajímavý, jako Smrková smečka. Nebyl v tom rozdíl, všechny postupně potkal podobný osud. "Mám bratra a sestru. Ti kdysi také pobývali v tomhle kraji, ale dnes netuším, kde jim je konec. Jsou ovšem stále to nejbližší, co k rodině mám. Nemám vlastní vlčata, ale mnoho jsem jich za ta léta vychoval. I když, vždy jsem je vnímal jako vlastní. Vždy jsme byli rodina, dokud mne potřebovali, a budu jejich rodina, pokud mne budou potřebovat znovu," pronesl jsem dostatečně odhodlaným hlasem. Nebyla to ani zdaleka žádná hrdinská řeč, ale vidno, jsem rozhodnut svá slova dodržet za každých okolností.
Shireen si zatím dál vysedávala. Zvídavě jsem ji přejel očima, zatímco jsem zůstal stát. "Jaký je další plán? Čekáme na bratra?" podivil jsem se, kam se najednou poděla její kuráž, ale to bylo v pořádku. Pokud sama vyhodnotila, že na to její síly nestačí, byla to ta nejlepší možná scenérie.

// Shireen má povolenou manipulaci

// jezero Nä’hi (přes Sněžné hory)

Jak jsme stoupali výš a výš, terén se postupně čím dál tím nemilosrdně svažoval. Sníh, který se tu bez potíží držel i za teplých letních dní podkluzoval pod tlapami a nejspíš ne jenom mně. Začal jsem zvažovat, jestli jsme už nevyšplhali dostatečně vysoko. Shireen se hrnula udatně kupředu a můj návrh na vrácení by asi nevzala dobře, a tak jsem raději šel dál. Budu jako všichni ostatní, řešit problém teprve, když nastane a snad už nebude příliš pozdě.
"Tady už nejspíš žádný vodopád nenajdeme," prohodil jsem mimoděk. Třeba to Shireen trkne, proč nás sem táhla a že stoupat výš nemá smysl. Jí ale teď trápilo něco docela jiného. Měla pravdu, překvapivě jsme tu nebyli sami. Mimo pachu další vlky prozrazovaly vychozené cestičky v bílé pokrývce. Zajímavá náhoda. "Kolik vás sourozenců vlastně vůbec je? Myslím, že už mi to Etney říkal, ale on toho říkal docela dost." Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem se o tomhle s šedým vůbec bavili a to mluvil o rodině víc, než dostatečně.
Má mladá společnice vypadala naprosto nadšená z informací "z venčí". Vědoucně jsem se pousmál. Jak předvídatelné. "Tráva tam není o nic zelenější a zimy o nic krutější. Tady to sice také není úplně mírumilovné, ale v dálkách jsou cizí vlci mnohem nebezpečnější, než tady. S magií se tam tolik jako zde nesetkáš. Myslím, že kromě povídaček o Smrti a Životu jiné bohy nemají. Tedy alespoň ne tak mocné," snažil jsem se poctivě zodpovědět zvídavé otázky, snad jsem nic nevynechal. Přestal jsem se soustředit na cestu a v ten moment mi podklouzla noha. To jsem byl rychle duchem zpátky! Naštěstí jsem to hravě vybalancoval, ale musel jsem si připomenout, že teď už to bude jenom horší.
"Siana," vzdychl jsem, ale v mém hlase se neodrážela žádná sentimentální nostalgie. Bylo až neobvykle obtížné rozpoznat, jakou emoci jsem s vyslovením toho jména prožíval. "Ano, odchod jí a Saviora znamenal konec Klímové smečky. Zanechali za sebou nás, i svá vlčata. Možná je to lepší pro vlčici, snazší, ale to neznamená, že je to správné. Vlčata nikoho jiného krom své rodiny, v lepším případě i smečky, nemají. Nechat je takhle na pospas osudu..." nedořekl jsem. Bylo znát, že tohle téma jsem nenesl lehce. Už se mi z toho nevířila krev jako dřív, měl jsem dost času na to lépe celou tehdejší situaci pochopit, však jsem se nakonec sám do něčeho podobného dostal, ale já za sebou žádná vlčata nenechal. Můj odchod byl možná stejně nezodpovědný, ale v tomhle jsem měl svědomí čisté a možná proto jsem stále nechápal, jak k tomu tenkrát mohlo dojít. Mluvil jsem rázněji, bez hravého přívětivého podtónu, jako obvykle, nekřičel jsem. Jen jsem taktně, a vlastně nevědomky, dával jasně najevo svůj postoj.
Zabrán do tématu jsem si nevšiml, s jakou překvapivou lehkostí pokračuji po nebezpečné cestě vzhůru. Menší rozhořčení mě zjevně nakoplo a dodalo energii, abych tuhle horu zdolal. Ale jak vysoko ještě? Vrh jsem na teď už všude přítomný sníh zamračený pohled. "Chceme až úplně nahoru?" chtěl jsem si ujasnit náš záměr i se Shireen.

// Západní Galtavar (přes Ageron)

"To by ji jistě potěšilo," přikývnul jsem souhlasně. Jestli chtěla být Shireen jako její mamka, určitě k tomu měla dobře našlápnuto. Pak řeklo vlče něco, co mě asi mělo uklidnit. No, alespoň to bylo milé? "Oh, um, děkuji, budu rád, když můj krk ušetříš," projevil jsem slušně svou vděčnost nad jejím rozhodnutím. I když řekla asi, takže zas tak moc rozhodnutá nebyla.
Šli jsme překvapivě svižně, nebo mi to tak jen připadalo. Nicméně, než jsme se nadáli, už se začal terén svažovat. Jestli chceme až nahoru, tak si teď od kopce nějakou tu chvilku neodpočineme. Tak hurá vzhůru, povzbudil jsem se v duchu, jak jsme začali stoupat, až jsme vystoupali k malebnému jezírku. Nepamatoval jsem si, že by tu tohle kdy bylo.
Zavrtěl jsem hlavou. "Jestli ano, rozhodně si na to nevzpomínám." Pohlédl na svůj odraz ve vodě, která byla zvlněná od Shireeniných tlapek. "Ale spíše ne, takhle pěkné místo bych si rozhodně zapamatoval." Sklonil jsem se, abych se napil. U jezera jsem to nestihl a tady jsem využil příležitosti, když se i mladá slečna rozhodla zastavit a kochat. Na to jsem vzhlédl a pokochal se výhledem do okolí. "Je tu příjemně. Asi už vím, kam se schovat před nesnesitelnými letními horky," zazubil jsem se spokojeně a nechal vítr, který v těchto výšinách panoval, aby mi prohrábnul srst. Ano, byli jsme vysoko. Miloval jsem výšky. Byl jsem tu doma.
Nechtěl jsem se dotknout už žádného tématu, které by nás znovu vrátilo k té nepříjemné situaci s trojbarevnou vlčicí. Z těch jejich neshod už mě bolela pomalu hlava a to se mě to původně ani netýkalo. "Ach tak, tohle to bylo," utrousil jsem tedy jenom, abych to dál nerozmazával. Naštěstí se zdálo, že ani Shireen za to takhle diskuze nestojí. Zajímalo ji docela něco jiného.
"Půjdeme?" vybídl jsem vlče nejprve, než jsem se jal odpověď na její dotaz. "Já jsem se tu vzal z velkých dálek. Nenarodil jsem se v tomhle kraji a nějaký čas jsem mimo něj pobýval, než jsem se zase vrátil. S Elisou a Arcanusem jsem se seznámil ve smečce, která kdysi obývala lesík na jihu. Nevím, co se vlastně přihodilo, ale ten les už tam léta není, jako by se po něm slehla zem." Což nebylo tak nepravděpodobné zrovna tady. Někdo s dobrými zkušenostmi s magií země by to mohl jistě zvládnout. Možná se lesa zbavit Savior, aby se zbavil vzpomínek? Nebo kdo ví, jaký by k tomu mohl mít důvod. "Byla to Klímová smečka, nevyprávěli ti o ní někdy?"

// Zubatá hora (přes Sněžné hory)

// řeka Kierb (přes VVJ)

"No to už vůbec ne!" vyhrkl jsem a v hraném zděšení vykulil na Shireen oči. "Co myslíš, že by bylo horší, nechat se spolknout horou nebo pak čelit tvojí matce a vysvětlovat jí, co se s její holčičkou stalo? To bych za tebou mohl skočit rovnou, ušetřil bych Elise práci s mým zamordováním," pohodil jsem ocasem a spiklenecky mrknul. Nemyslel jsem to nijak ve zlém, ale mladá vlčice jistě moc dobře věděla, co je její maminka zač. Snad už kvůli mně by se do ničeho takového skutečně nepouštěla. Čím déle jsem jí však pozoroval, tím méně jsem si tím byl jistý...
V oku mi zacukalo, když mě do uší praštil nehezký výraz, který vypadl z vlčete. Ta vypadala, že si toho ani nevšimla a vesele pokračovala v chůzi kolem jezera, k němuž jsme po úmorné cestě plné komárů a páchnoucí vody dorazili. Jen pro poznámku, to jezero naštěstí nepáchlo vůbec. Vlastně bylo stejně průzračné, jako jsem si ho pamatoval. Nebyl ale čas se tím kochat, Shireen měla cíl a nehodlala ztrácet drahocenné minutky, jak se zdálo. A já chytil tempo, které jsem si hodlal ještě chvilku udržet.
"Proč byl na nic? Na východě snad není nic k vidění?" zajímal jsem se. Z východu jsem přišel. Kdybyste šli hodně dlouho na východ, tak dlouho, že byste překonali hranice tohoto kraje, našli byste horu a na té hoře opuštěnou jeskyni, která bývala mým domovem. Rozhodně jsem nemohl sám říct, že by na východě nic zajímavého nebylo.

// jezero s šíleným názvem Nä’hi (přes Ageron)

// Ježčí mýtina (přes Kierb)

"Nebojím se, že nebude," odvětil jsem s jistotou v hlase malé dobrodružce, která nás hned zavedla na maximálně nevábné místo. Byl jsem rád, že tudy vlastně jenom procházíme, i když jsem to tu za poslední dobu navštěvoval více často, než bych rád. Zdejší močálovitý odér byl dost silný, za to mohlo to letní počasí. Zamrzají tu močály v zimě? napadlo mě, protože přemýšlením o zimě se v létě vlk nejlépe ochladí, to bylo přeci známé všem. Raději jsem se ale jal soustředit na cestu, než abych se ztrácel ve své hlavě. Přeci jen jsem tu nebyl sám.
"Vůbec ne, jen mě veď. Má jediná prosba je nevrhat se do řeky plné piraní a nepodnikat žádné hrdinné seskoky ze skal a tak," předložil jsem výčet svých podmínek, který by měl být asi o pár bodů delší, ale nějaké poučky jsem si rozhodl ušetřit. Budu věřit, že vlče ví, kam se má a nemá jít, už nebyla zas tak malá a nebyla Frynn, abych měl pocit, že se propadne do středu země, když z ní spustím třeba jen na vteřinku oči.
"Hm, uvidíme, kam nás cesta zavede. Kdo ví, na co v těch horách natrefíme, je to místo mnohých překvapení," hlesl jsem neurčitě. U vodopádů jsem teď strávil dost času a nevadila mi změna krajiny. I když, jakmile jsme opustili močály, smrad kolem nás to nijak nevylepšilo. Pohled mi sklouzl k řece, v níž nevypadala voda koupatelně, na což pitelně a všude kolem tu bylo spoustu nanicovatého, létavého hmyzu. Několikrát jsem třepal hlavou, abych se ho zbavil. "I když doufám, že co nevidět dojdeme na nějaké lepší místo," ohnal jsem se po komárovy, co mi tančil před čumákem, "než je tohle. Předpokládám, že tohle není tvůj první výlet mimo smečku, jak daleko jsi už byla?" K téhle otázce jsem se přiměl po té, co jsme nějakou dobu už lemovali říční koryto a já vytušil naši polohu. Kdesi, ještě stále docela daleko před námi, ale stále před námi, stála hrozivá zřícenina s ještě hrozivějším obyvatelem. Osobně jsem byl rád, že jsem od svého návratu ještě neměl se Smrtí tu čest, ale věděl jsem, že to nebude trvat věčně. Jestlipak se s ní už mladá slečna setkala?

// Západní Galtavar (přes VVJ)

Jak se dalo očekávat, Shireen už kula nějaké pikle. Čekal jsem spíš nějaký výlet po blízkém okolí, ale malá nemalá měla mnohem větší ambice. Neskrýval jsem ve svém výrazu trochu toho překvapení, ale nebylo v něm nic zlého, spíš obdivného. "Tušil jsem, že to nebude jen tak, ale že nás čeká až taková výprava," pronesl jsem zamyšleně. "Nu proč by ne, vodopády jsou krásná věc! A ty tady poblíž už bych dokázal popsat i ve spánku," zazubil jsem se a konečně, po celé té době, co se mi tu společnost střídala a nestřídala, se postavil a protáhnul, abych své svalstvo upozornil, že se blíží aktivita. "Jestli myslíme stejné hory, když vylezeme hodně nahoru, bývá tam i v létě opravdu chladno. A pokud tam vodopády jsou, mohli by být zamrzlé. Teď možná ne, ale v zimě určitě. To je taky krásná podívaná. Už si někdy viděla zamrzlé vodopády?" zajímal jsem se čistě ze své prosté přirozenosti udržovat s ostatními kolem sebe nějakou konverzaci. Mohl jsem se dožadovat, aby na mě Shireen při svém tempu brala ohledy, ale zatím jsem se cítil odpočatě a při síle. Uvidíme, jak na tom budu v těch horách, zapřemýšlel jsem dopředu a honem se dal do kroku, protože má šedá společnice už vyrazila vpřed.

// řeka Kierb (přes Mahar)

Elisa se Shireen chvíli debatovali o Saviorovi, zatímco jsem tiše seděl a mlčel. Při zjištění této reality jsem se zastyděl, že jsem vlastně s jeho přítomností tady vůbec nepočítal a ne zrovna z příjemných důvodů. Ale dobře, že se stále drží, ne? I bez smečky... to už by mě asi překvapovat nemělo.
Dnešek byl plný překvapení, protože na můj zvídavý pohled reagovala Shireen v sebeobraně. Srdnatě se vrhla do obhajování svého chování a musel jsem uznat, že co říkala, mělo něco do sebe. Když rázně zakončila tím, že konflikty pouze ukončuje, souhlasně jsem přikývnul. Tak to bylo správně.
"Neřekl bych tomu přímo plány, ale já osobně jsem to tu ještě nestihl řádně prozkoumat. Tolik se to tu změnilo..." hlesl jsem zamyšleně a sklouzl pohledem k mladé šedivé slečně. "Hodil by se mi nějaký znalejší průvodce, pokud by se do toho někomu chtělo." Mluvil jsem obecně, ale záměr byl zřejmý - že jsem Shireen vyzíval, zda se této pozice ujme.
Elisa k našim plánům nakonec také svolila a já se musel pousmát, když kázala Shireen, aby se chovala slušně. Když se s vlčetem loučila, úsměv mi na tváři stále rostl. Pořád stejná. Šedá uměla být pěkně od rány a kde komu se ježí chlupy jen při zaslechnutí jejího jména, ale tahle její trošinku skrytá, milá část patřila k těm, které jsem si já sám pamatoval nejvíc. Po tom, co jsem si vyslechl, jak vyřešila situaci s nepohodlnými vlčicemi, bylo potěšující být svědkem toho, že ani v tomhle se nezměnila.
"Jako by se stalo," špitnul jsem zpátky tiše Elise, když jsem se k ní natáhl na rozloučenou. "Provedeme!" zahlásil jsem zvesela už nahlas a vyprovázel chvilku vlčici pohledem, než jsme se Shireen znovu osaměli. "Takže, napadá mou zkušenou průvodkyni nějaké místo, o kterém bych rozhodně měl vědět?" vyzvídal jsem, abychom se mohli vydat na cestu.

Shireen mi trochu osvětlila situaci a jistě, že v tom byla zapletená i ta vlčice od vodopádů. Její verzi příběhu jsem slyšel taky a jeden by řekl, že tím by to mohl považovat za vyřízené. Ale tohle byla přeci jen Elisina krev, ta nic nenechá jen na dobrém slově. Věřil jsem, že teď se ty dvě budou šedivému klanu vyhýbat obloukem, pokud vůbec vyváznou. "Jistě budeš mít ještě spousty příležitostí to napravit," hlesl jsem k vlčeti povzbudivě, když bědovalo nad svým selháním.
"Hm, to také nezní špatně. Tak co kdybychom tu ještě chvíli sečkali, a když se mamka neukáže, půjdeme tam? Můj domov je momentálně všude a nikde, tedy o to se obávat nemusíš," pousmál jsem se nad Shireeninou uvědomělostí. Rozhodně byla dcerou svých rodičů.
Sotva jsem domluvil, čekání bylo u konce a k nám se připojil další šedý kožich. Zatímco ve společnosti Shireen jsem si dovolil ležet, teď jsem se vyhoupl vzhůru a posadil v rámci slušnosti. "Zdravím, Eliso. Rád vidím, že jsi opět ve své kůži," zazubil jsem se potěšeně a shlédl na už ne tak malou, když o ní byla řeč a také se ohlédl na kopce v dáli. Savior je také pořád tady? Nevím proč mě ta zpráva tolik zaskočila, byla to však záležitost až k pozdějšímu řešení. Má chvilková duševní nepřítomnost zapříčinila, že jsem ze slov, která mířila Elisa hlavně na Shireen, nic moc nezaregistroval. To bylo jenom dobře, asi bych k tomu měl své výhrady, které by nebyly na místě, neb to nebyla moje věc a stejně... stejně bych nejradši zakročil.
"Ano, ten příběh už jsem slyšel," přitakal jsem a zvídavě jsem zamžoural na Shireen, protože jsem ho slyšel maličko jinak. "Shireen se ale také tak úplně nedala, že?" mrknul jsem.

Vlčátko bylo velmi zdvořilé. Kdybych to nevěděl, vůbec bych jí za matku Elisu netypoval - tedy, ne že by Elisa nebyla zdvořilá, ale... chápejte. Přisedlo si ke mě, zjevně nikam na spěch nemělo. A zjevně o mě už také něco slyšelo. Pousmál jsem se. "Ano, jsem velmi rád, že mohu říct, že tvé rodiče znám," potvrdil jsem jí její domněnku. Možná proto byla taková uvolněnější, věděla přibližně, kdo jsem? U vodopádů jsem rozhodně nijak nebezpečně nevyhlížel...
"Ajajajajaj," zabědoval jsem, "takže je maminka stále stejná. No to těm dvěma rozhodně nezávidím, snad s nimi bude mít trochu slitování." Moc dobře jsem věděl, čeho je šedá vlčice schopná. A věděl jsem taky, jak jsou matky vůči svým vlčatům ochranářské. Takže pokud to mělo co dočinění ještě tady s mladou slečnou, spojte jedno s druhým a začínal jsem se o ty dvě neznámé vlčice upřímně strachovat. "Počkáme tu spolu na ni? Rád ji také pozdravím," nabídl jsem vlčeti svou společnost, i když ona už se tu stejně sama usadila, takže to byla vskutku jen formální záležitost.
"Spíš procházím. Včerejší déšť mě zahnal do úkrytu, tak jsem se chtěl trochu protáhnout a nohy mě zanesly až sem. Přišlo mi to tu pěkné a klidné, na chvilku jsem se tu zastavil a než jsem se nadál, byla noc. Ale nebe se odsud dá také pěkně pozorovat, že?" Ohlédl jsem se a vzhlédl pohledem k obloze zasypané nespočtem drobounkých světýlek. Sem tam se ještě mihnul nějaký ten mráček, ale vypadalo to, že bychom se snad mohli konečně dočkat hezké počasí. Jak jsem se tak kochal tím pohledem, vlče vedle mě mi prozradilo své jméno. Shlédl jsem zpátky k ní a tvář mi zdobil stále ten samý vřelý úsměv. "Velmi mě těší, Shireen. Mně říkají Kessel."

Povaloval jsem se a smýkal v trávě, až jsem rozvířil snad všechny pyly a prachy ve své okolí. Nedivil bych se, kdybych vstal a kožich měl celý nažloutlý. Něco z toho mě začalo šimrat v nose a já několikrát pšíknul, než jsem sebou přestal tak šít a jen se dál spokojeně rozvaloval a užíval si letního podvečera, který se přímo nade mnou rychle měnil v noc. Upíral jsem tyrkysový pohled vzhůru do neznáma a přemítal, co mě tady ještě čeká. Kam se vydat dál? Etneye jsem nechal kdesi za sebou, ale naše konverzace mi stále utkvívala v hlavě. "Smečka, hm?" vydechl jsem sám pro sebe v přesvědčení, že mě nikdo jiný stejně slyšet nemůže. Brzy jsem se přesvědčil o opaku.
Zaslechl jsem zvuk a šustění trávy, jak se jí prodíraly něčí tlapy. Převalil jsem se na břicho právě ve chvíli, kdy na mě vykoukla šedá hlavička povědomé mladé slečny. "Pěkné pozdravení i tobě," pokynul jsem na vlče a vyslechl si, co má na srdíčku. Zavrtěl jsem hlavou. "V pořádku, nevyděsila si mě, jen možná trochu překvapila," pousmál jsem se a zůstal nerušeně ležet jen se zdviženou hlavou, abych nevyhlížel až moc ležérně. "A co, že se mladá slečna jako ty toulá po nocích takhle sama?" otázal jsem se a hlavu zdvihnul trochu výš, abych se rozhlédl lépe kolem a zavětřil. "Nebude tě mamka hledat? Kdepak jsi jí nechala?" V okolí jsem cítil pachů hned několik, ten Elisin mezi nimi však nebyl a já si jen od vodopádů pamatoval, že s touhle drobnou darebnicí odcházela.

// Mahar

Vylezl jsem z toho dobře nevanoucího místa a přede mnou se k mému překvapení z ničeho nic rozložila celkem pěkná, rozrostlá louka. Tady se ty krajiny střídaly jak se jim chtělo, bylo to k pousmání. Jen jsem to tu opět skoro nepoznával. Vzdychl jsem. To se toho tady vážně tolik změnilo, hm? vzhlédl jsem k obloze, jako by na ní byl někdo, kdo by mi dokázal odpovědět. Nebyl. A tak jsem se jen procházel loukou a vlastně ze sebe během té příležitosti stíral všechen šmír a bláto, které mi utkvělo z močálů na tlapkách. Nebyl jsem žádná cimprlína, ale i tak jsem byl přesvědčen, že by o svůj vzhled měl každý vlk dbát alespoň minimálně.
Nastražil jsem uši, když jsem uslyšel dupot kopyt a než jsem vzhlédl, v dálce už ode mě pelášilo stádo srnek. Asi jsem je nevědomky vyplašil, ale hnát jsem se za nimi nemínil. Sám bych nic takhle velkého už léta neulovil a navíc jsem neměl hlad. Vlk by neměl lovit jen pro zábavu. Namísto toho jsem si našel plácek s docela měkkou, příjemnou trávou a povalil se do něj. Převalil jsem se na záda a začal s sebou v té trávě smýkat a převalovat se pomalu jak malé vlčátko, ale i postarší mládenci si občas potřebovali orazit a podrbat záda.

// Vyhlídka (přes Midiam)

Sestoupil jsem z kopců a řeku překonal po příhodných kamenech, protože byla ještě nebezpečně rozbouřená z dešťů z předešlých dnů a já skutečně netoužil nechat se jejím divokým proudem strhnout, když se mi do teď povedlo udržet srst suchou.
Nohy ale pak zavedly na místo, kde bylo předchozí vyzrání nad řekou docela zbytečné. Prapodivně, nevábně to tu páchlo. "Močály," hlesl jsem si pro sebe, jelikož jsem tu teď byl docela sám, a pozorně se rozhlédl kolem sebe. "To tu nebývalo," zavzpomínal jsem a opatrně se jal vést své kroky dál, na dlouho jsem se tu zdržovat nechtěl, i když mě zajímalo, co tomu tady dalo vzniknout. Jaká byla historie tohoto místa? Protože většinou ta neopuštěnější místa jsou na historky ta nejbohatší. Tady se ale nebylo koho zeptat. Jiní Gallirejší by to mohli tušit, dovtípil jsem se a obešel podezřele vypadající povrch, který by mě s největší pravděpodobností při první příležitosti spolkl. Vlastně jsem byl docela rád, když se mi podařilo to tu ve zdraví přejít a najít cestu ven...

// Ježčí mýtina

Vlčici zjevně pár sladkých slůvek nestačilo, ale já byl rád, když se Etney trošku zklidnil a přidal hrst svých vlídných slov. Třeba se nám nakonec podaří o naší blažené nevinnosti cizinku přesvědčit. Ubránil jsem se tichému zasmání, když se šedý naparoval svou alfáckou krví. Mohl si na svou rodinu stěžovat do alelůja, ale smečkový život mu očividně svědčil a byl na něj hrdý.
"Já sice nejsem žádný alfa ani skoro alfa, za to jsem prostě stařík. A staříci mají už trochu jiné věci na práci," přidal jsem se pro změnu já k Etneyovu proslovu, i když jsem ho nechtěl moc přerušovat, očividně se v tom dost vyžíval. "Samozřejmě, že se můžeš procházet," zamrkal jsem trochu zaskočeně její prudkostí, načež jsem uvědoměle pokýval hlavou. "Omlouvám se, máš pravdu, nic mi do toho není," přiznal jsem, neb jsem myslel, že si mou otázku mohla vlčice jen špatně vyložit jako přílišnou zvědavost. S tou jsem ale nemohl konkurovat ani za mák Etneyovi, který se z ní rozhodl dostat mnohem víc informací. Smečku, hm? Že by se ztratila? napadlo mě a vyčkával jsem, jestli nám na to podá vlčice vysvětlení. Mimochodem se stále ještě nepředstavila, až tak rozhozená byla.
Sledoval jsem mezi tím, jak si ji Etney prohlíží a napadlo mě, že z takové pozornosti asi cizinka moc nadšená nebude. Mě protínala očima a to jsem se narozdíl od Etneye ani nehnul. Zaslechl jsem, co vlčici pověděl, když se k ní dostal tak blízko, a pobaveně jsem protočil oči v sloup. Mládí, pomyslel jsem si a zvedl se. "Asi je na čase, aby se stařík klidil stranou," brouknul jsem. "Děkuji za příjemnou společnost, Etneyi, a hodně štěstí s rodinou a se smečkou. Rád tě zase někdy uvidím," usmál jsem se na šedého společníka a pokynul i cizí bezejmenné vlčici. "Madam." Obešel jsem ji a za chvíli jsem zmizel pod kopcem.

// Mahar (přes Midiam)

S úsměvem jsem přikývl. "Ne jen ve smečce," hlesl jsem bez dalšího vysvětlování, protože co si budeme namlouvat, mohl bych mluvit ještě dlouho. Zajímavější mi však přišlo, že tady Etney byl zjevně také učitel a tu roli mu někdo musel dát. Někdo k tomu oprávněný. Nemůže si přeci myslet, že ho rodina nebere, když mu svěří takový úkol, pomyslel jsem si. "A co ta tvoje malá divoká sestřička?" Co už vlastně nebyla moc malá, ale i tak byla pořád vlčetem, když nás vyhledala u řeky. "Tu by jsi určitě mohl něco naučit. Třeba jak se nepouštět do křížku s většími, silnějšími vlky, pro začátek," zazubil jsem se, když jsem si vzpomněl na to divadélko ohledně ní a Sunstorm.
Vyprávěl jsem, a můj hlas nejspíš začal šedého uspávat. Ne unavovat, jak by si kdo jiný asi uraženě pomyslel. Ale počasí k odpočinku přímo zvalo a tak jsem jen letmo pokynul hlavou, leč mě stejně už moc nevnímal, a dál polohlasem povídal...

Nespal jsem. Jen jsem seděl na okraji a vyhlížel do krajiny, ztracen v myšlenkách, když šedý opět promluvil a dal tak najevo, že je duchem opět přítomen. Věnoval jsem mu delší pohled, zatímco povídal. Tak přeci něco málo z toho, co jsem říkal, vnímal. Přikývnul jsem na souhlas, protože jsem toho už napovídal dost a vydal se po boku Etneye ani nevím kam a stejně na tom nezáleželo, protože jsme moc daleko nedošli.
Otočil jsem se na svého společníka, jen co mě oslovil, a pak jsem našpicoval uši, protože jsem zaslechl blížící se kroky. Ohlédl jsem se zase zpět a před námi se na to zjevila hodně mladě vyhlížející vlčice. Srst měla zježenou, ale spíš než nebezpečně, útočně či překvapeně vypadala na rovinu vyděšeně. Proč? problesklo mi hlavou. Vlčice musela být strachem naprosto ochromená, jinak by každý jiný už bral nohy na ramena. Ona se ale ani nehnula a stála jako přikovaná. Etney se chopil iniciativy a dost energicky se představil, až jsem se obával, že tohle jen vlčici vyděsí ještě víc.
Věnoval jsem Etneyovi významný pohled, kterým jsem mu naznačoval, aby nebyl tak hr a opět se podíval na cizinku. "Nemusíš mít strach. Alespoň ne z nás, nic ti neuděláme," hlesl jsem klidným, přátelským hlasem a posadil se, abych ukázal, že skutečně neplánuji útočit nebo něco podobného. "Jsem Kessel." Pohodil jsem hlavou na Etneye, který se už stihl představit. "A ty jsi? Nechtěli jsme tě zaskočit, skrývali jsme se tu před tou včerejší bouřkou, proto jsme se zjevili tak odnikud, vlastně podobně jako ty, taky jsi nás překvapila," pousmál jsem se pobaveně a ohlédl se na šedého, zda má slova potvrdí. Vlčice na rozdíl od nás byla celá promočená a nezdálo se, že by s úkrytem při bouřce měla podobné štěstí. "A copak sem přivádí tebe?"