Gallirea - Příspěvky uživatele

Všechno kolem křičelo, abychom se otočili na patách a vrátili se, odkud jsme přišli. Nebo šli prostě dál. Tak proč jsme teď stáli? Proč jsem já stál? Nemohl jsem se přimět k pohybu. Za svůj život jsem se už dostal na mnohá místa, ale energie tohohle lesa... něco na ní bylo. Něco, co mě odhánělo a zároveň chtělo, abych to objevil. I když, to jsem spíš chtěl já. Do všeho jsem musel zvědavě strkat čumák, jako bych se už dost neponaučil...
Les působil klidně. Opuštěně. Opravdu. Ale to byla zjevně jen další přetvářka. Znovu jsem zaslechl šramot, tentokrát až nepříjemně podobný cizímu dechu. A bylo to reálnější, než cokoliv předtím. Jaká byla má úleva, když jsem tentokrát našel i původce toho zvuku, který k nám tak ochotně přistoupil. Tohle místo jenom vypadalo mrtvolněji, než jaké doopravdy je. "Zdravím," hlesl jsem na pozdrav vlčici, jako by její hlas vůbec neprozrazoval, že by nás na potkání nejraději shodila do nejbližší propasti. "Vypadalo to tu opuštěně. Omlouvám se, jestli jsme vás vyrušili. Věřte, že to nebylo naším úmyslem," pousmál jsem se, ale jen slabě, přístupněji. Nezubil jsem se jak piraňa na celé kolo, to prosím ne. Možná jsem doufal, že s milejším přístupem, ale ne přehnaně sluníčkovým, vlčice trochu poroztaje. Připomínala mi Stína, ale na rozdíl od vlkova pasivního vyptávání byla tahle madam celkem v ráži. My jsme spíš přikládali dříví do ohně, než abychom tu jiskru sami zažehli. "Nevím, tohle místo mi přijde docela vhodné na emocionální souboje," dovolil jsem se zadívat vlčici zpříma do očí spolu s poznámkou, která jakoby na oko s ničím moc nesouvisela, ale pokud ano, musela si to pořádně přebrat právě ona. A pak se můj výraz opět zjemnil. "My ovšem rádi změníme les," mrknul jsem na ryšavého vlčka po své straně. "Možná byste nám mohla pomoci? Hledáme Sarumenský les." Optal jsem se se vším taktem a slušností na směr, protože na tom přeci nebylo nic špatného, se jednou za čas ujistit, že jdete správně obzvlášť, když už jste dvakrát zabloudili.

// Ostrůvky (přes Mušličkovou pláž)

Scházel jsem dolů, a co si budeme povídat, spíš jsem se klouzal, než šel. Bylo to tak snazší, nevzdorovat té touze hory a zmrzlého sněhu sešoupnout mě co nejníž to šlo. Občas bylo to nejlepší řešení nechat se unášet proudem. Brzy jsem už zahlédl svého mladého společníka, který na mě trpělivě vyčkával, abychom mohli vyrazit kupředu.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nedělej si z toho hlavu. Ptej se, co tě zajímá a já rád odpovím, bude-li to v rozsahu mých znalostí a sil," hlesl jsem k němu povzbudivě. Byla pravda, že tahle smrť otázek se od mladého vlka snesla jak blesk z čistého nebe, o to víc jsem si byl jistý, že pravděpodobně v budoucnu podobného odhodlání bude jen obtížně skládat opět dohromady.
"Rozumím. Spíš bych se divil, kdyby jsi z toho nebyl zmatený. Občas si dva vlci padnou do oka, ani se moc znát nemusí a zkrátka vědí, že ten druhý je pro ně důležitý. Možná je něčím okouzlil, ohromil, třeba jen maličkostí, kterou si v tom zlomku okamžiku neuvědomíme. Někdy je to jen poblouznění, někdy něco víc, to ukáže až čas. Pokud ale cítíš, že Heather je skutečně výjimečná a jsi tak odhodlaný být tu pro ni, pak by ses toho měl držet. Tvé srdce určitě ví, co dělá," mrkl jsem na Alfreda. Byl jsem rád, že ke mě cítil dostatečnou důvěru, aby se mi s tímto svěřil, a také mě v duchu začínala nahlodávat otázka, kdo že ta Heather vlastně je, že tady mladého myslitele dokázala pomalu smyslů zbavit.
"Bylo by to..." tolik otázek a tak málo odpovědí mě nutilo se také zamýšlet čím dál víc, ale všechno, na co jsem přišel, byly stejně nakonec pouhé domněnky. "Bylo by to logické. Vzhledem k tomu, že konec konců ke vzniku nového života jsou zapotřebí dva. Proč je tam jen mít, a nenechat mezi nimi vykvést něco víc? Konec konců, když k tomu není potřeba láska jako taková, proč si na to vlk nevystačí sám? Proč jen vlčice může ve svém lůně vlčata přechovávat?" A teď jsem se dostal do fáze, kde jsem místo odpovědí plodil jen další otázky. Přemýšlel jsem nahlas a můj výraz jasně prozrazoval, že je to určitě něco hodno zamyšlení. "To jsou dobré otázky, vskutku. Vydaly by jistě na bohatou diskuzi, ale k pravé odpovědi bychom se nejspíš nikdy nedobrali. Někdy je to to jediné, co můžeme s řádem světa dělat. Přemýšlet o něm. Můžeme nesouhlasit s tím, jak věci jsou, vlkužal ne všechno můžeme napravit vlastní silou." Dokončil jsem svůj monolog, pohled upřený před sebe, a teď jsem se zastavil. Proč jsme vlastně byli v lese?
Zabrali jsme se do rozmlouvání tak hluboce, že jsem nejspíš opět velmi rychle sešli z cesty. Obezřetně jsem se rozhlédl po okolí, něco se mi na tomhle místě nezdálo. Měl jsem pocit, že bych se měl mít na pozoru, tady bych neměl polevovat na ostražitosti. Ale proč? Podle všeho jsme tu byli docela sami. "Tohle není dobré místo," vydechl jsem mimoděk a zacukal ušima, jako bych něco zaslechl, ale jak jsem se ohlédl, nikde nebyla ani noha. Neměli bychom se tu příliš zdržovat...

Sorrela. Padre. Madre. Frate...tratlo...trae... to poslední znělo jako nějaké jídlo, nikoli příslušník rodiny, ale nějak jsem si to do hlavy také uložil. Alfredo přislíbil, že při troše štěstí to slovíčko uslyším i od jeho sestry a tak jsem si usmyslil, že si na to zkrátka vyčkám. Sorrela. Padre. Madre. Opakoval jsem si alespoň ta, kterými jsem si byl jistý.
Cizojazyčné lekce ale musely jít stranou a dát prostor lekcím životním. Vlček měl mnoho otázek. A další přibývaly. Jestli takhle zpovídal každého, na koho narazil, už jsem se nedivil, že kde pobral tolik rozumu. K mému ani ne překvapení, jako údivu, ve výsledku přesně věděl, o čem je řeč. Nebo o tom měl větší představu, než kterákoliv jiný vlčata, se kterýma jsem měl tu čest. Přikývl jsem. "Ano, ten akt, o něm mluvím." I když jsem měl pocit, že jsem musel svým povídáním už takřka vykecat mladíkovi díru do hlavy, nebylo tomu tak. Stále neměl dost a bylo na něm znát, že v jeho hlavě se hýří nespočet myšlenek. Trpělivě jsem vyčkával, jestli některou z nich ještě zformuje do slov.
Zasmál jsem, když mě hned na to zavalila další vlna otázek. "Ono se vlastně jen říká, že láska je magie, protože... se podobně obtížně vysvětluje. Není to nic, na co by sis mohl sáhnout, co bys přímo mohl vidět nebo cítit - tedy, alespoň ne nosem. Láska je emoce. Stejně jako strach, zlost, radost nebo smutek. Je to pocit ohromné radosti, spokojenosti, štěstí a touhy. Rodí se v nás v souhře určitých událostí, které... se zkrátka stanou. Ale nenech se zmást, láska má mnoho podob. Přátelská láska, rodinná láska a pak tedy samozřejmě i ta partnerská. Ale jak říkáš, tenhle pocit nemusí vůbec ve vzniku nového života figurovat, i když je ovšem krásné, hraje-li v něm svou roli." Pousmál jsem se, abych teď vlčeti náhodou nepokazil jeho idealistické vnímání světa. I když, jak jsem tak poslouchal o té jeho smečce, moc ideální představa to být nemohla. Raději jsem se k tomu nevyjadřoval, ale neubránil jsem se alespoň záchvěvu myšlenky, že možná je Alfredovi lépe teď tam, kde je, než tam kde se narodil.
Jeden by řekl, že jsem se usmíval až moc, ale já věděl, že úsměvů v životě vlka není nikdy dost. "Myslím, že to je na tom zrovna to krásné," skočil jsem vlčeti do řeči, když se durdil, že tohle celé není vůbec k pochopení. "Že lásku nemusíš vůbec chápat. Tu stačí zkrátka cítit," hlesl jsem snově a povzbudivě pohlédl na vlče, aby se tím tolik netrápilo. V očích se mi míhala něha a na hrudi mě cosi tížilo, ale nepřimělo mě to zkřivit tvář. Prostě to cítíš, zopakoval jsem si ve své osobní vnitřní konverzaci jenom pro sebe.
"Za chvilku jsem dole," zavolal jsem za Alfredem a dal mu menší náskok, zatímco jsem se opět plně otočil k výhledu, abych si ho naposledy vychutnal. Nasál jsem vánek do nozder a vydechl. Vzdechl. "Asi mu docela rozumím," pronesl jsem, jako bych k němu určitému mluvil, přestože jsem tu byl už docela sám, a zdvihl hlavu vzhůru. "Cítit to můžeš, ale nakonec se to stejně musíš snažit pochopit, abys věděla, jestli to cítí i druzí. Když máš štěstí, sami ti to řeknou." Světlo slunce se rozbíjelo o vodní hladinu a vlnitá modř mizela v obzoru. "Pamatuji si to, víš. Taky jsi to říkala." Vítr se opíral o můj bok jako můj nejstarší přítel a rozháněl srst do všech koutů. Mlčky jsem vyhlížel do nekonečna. A co bylo za ním? Další neznámá. "Kde je ti asi konec," vydechl jsem už ani ne jako otázku a na okamžik zavřel oči. Zdržel jsem se nejspíš déle, než chvilku.
Zvedl jsem se a začal zdolávat příkrou cestu z hor. I když bych tu jistě vydržel sedět ještě dlouho, právě teď jsem se musel postarat o jeden slib, který jsem plánoval splnit.

// Les ztracených duší (přes Mušličkovou pláž)

"Sorella?" zopakoval jsem, připraven na první lekci a pak se zasmál spolu s vlčetem. Nebyl jsem tak zapšklý, abych si dělal vrásky z nějakých nadávek. "To je od ní milé. Já bych se ale upřímně nezlobil, kdybych se dozvěděl i něco víc, kromě nich."
Zamžoural jsem také do dálky, abych se mohl orientovat podle Alfredova popisu. "Takže na východ, říkáš? To je nějaký les, louka, skály, kopce... ne, hory. To jsou už opravdu hory. Pěkně vysoké. Hm... Dobrá, tak tedy vyrazíme tam a uvidíme, co najdeme. Až na konec světa snad nedojdeme," zasmál jsem se vlastnímu vtipu neuvědomujíc si, že na jeden Konec světa právě koukáme. "Kdybych to nevěděl, normálně bych řekl, že se zem pohnula svět dočista změnil za tu dobu, co jsem brouzdal touhle krajinou naposled. Víš, jsem tu teď čerstvě docela krátce, ale když jsem byl o mnoho mladší, nějaký čas jsem tu žil. Přísahal bych, že jsem to tu prolezl křížem krážem a při tom jsem tady nahoře - ne, tady u moře poprvé stejně tak, jako ty. To mě docela mrzí, takové úchvatné místo by si zasloužilo být objeveno dřív. Ideální pro sdílení s blízkými... přáteli." Zahleděl jsem se nostalgicky k moři. Usmíval jsem se. Pro jednou v mém výrazu vzpomínky nedoprovázela bolest. "Inu, jisté je, že jsem se sem nešplhal naposled. I když příště mi nebude vadit, až ten sráz nebude zasněžený a kluzký. Tamhle ty hory na východě si také nepamatuji. Zvláštní. Ale konec konců, Sarumenské smečka je pro mě takové docela novinkou. Jestli leží někde poblíž nich, dost by to vysvětlovalo."
"Chm, tak povídej, co tě zajímá. Nějakou tu zvláštní otázku snad ještě ustojím - ach, no... no, to není tak docela jedna otázka, že? Nevadí, ale hezky popořádku. Popravdě, kde jsme se tu vzali, to je otázka stará snad jak samotný čas. Nemyslím si, že dnes žije někdo, kdo by to mohl vyprávět s naprostou jistotou. Možná Smrt se Životem, ale těžko říct. Existuje k tomu ovšem spousta příběhů, legend, vyprávění. Jak jistě víš, náš svět byl odedávna magické místo. Magie je mnohem starší, než vlci a cokoliv jiného. Byla tu dlouho před námi a dlouho před vším ostatním. Matka příroda je tím nejstarším druhem magie vůbec. A právě díky ní kdysi, už před dávnými a dávnými časy, vznikl první život. Příroda nejdřív tvořila krajinu. Lesy, hory, kopce. Moře, jezera, louky. Když byla její práce hotova, radovala se z ní, ale něco v ní chybělo. Příroda byla štědrá a chtěla, aby se z jejího výtvoru těšil i někdo jiný. A tak dala vzniknout prvním tvorům, kteří se po krajině začali potloukat. Ryby v řekách, ptáci na obloze, veverky v korunách stromů a mezi mnoha dalšími se tady tak objevili i vlci. Přesněji řečeno jeden vlk. Vlčice. Jestli si dobře na ten příběh vzpomínám, jmenovala se Esme. On totiž ta tvorba všeho živého byl jen takový pokus od Matky přírody, a tak od každého tvora byl jen jeden kus. To ale znamenalo, že se zvířata toulala odděleně, sama, byla opuštěná, neb navzájem si nerozuměla. Příroda viděla, že se její tvorové trápí, ale nechápala proč. Až právě Esme, jediná z těch všech, k Matce přírodě jednoho dne promluvila a vysvětlila ji své trápení. Ta se slitovala a darovala Esme přítele, Nitya. A tak byli dva. A protože byli stále jediní, trávili spolu celou společnou věčnost, až v nich začaly klíčit pocity, které sama Příroda nejspíš nezamýšlela. Láska. Nebyl to jen tak nějaký pocit. Byl to nový druh magie. Magie tak silné, jako byla snad Příroda sama, když při jejím přičinění vznikl další život. Další vlci. Vlčata, abych byl přesnější. Ale byl to zázrak. Co začalo jako pokus se samo postupně vyvíjelo a rozrůstalo. Příroda byla rodinou Esme a Nitya tak ohromena, že i ostatním tvorům darovala druha a svět se začal sám rozrůstat. Matka příroda myslela, že jde o něco ohromného, co přesahovalo ji samotnou, ale popravě? Ve skutečnosti při vytváření tvorů do každého z nich vložila část své magie, která v nás existuje dodnes..."
"Ale jak jsem říkal, to je jen jeden z mnoha příběhů. Omlouvám se, jestli jsem se nechal tím povídáním trochu unést. Těch otázek bylo ale víc, že? Tak počkat, počkat, co že to bylo dál..." nahlas jsem přemítal v paměti, ale vlčka jsem ke slovu nepustil, neb jsem se ho dřív sám zase hbitě chopil.
"Ach ano! Bereme se tu všichni stejně. Tedy... ale ano, řekl bych, že ano. Dnes se všichni zkrátka narodíme a to už je dáno. Žádná povídačka, bez narození bychom tu nebyli, to jsou fakta. Jeleni, lišky, ptáci, ryby, včely, vlci a kdesi cosi, všichni máme ve své podstatě stejný začátek. Docela legrační myšlenka, když si uvědomíme, jak rozdílní všichni tvorové ve výsledku jsou. A jak k tomu narození vlastně dojde, to už možná trochu tušíš sám, ne? Ono se to moc neliší od toho příběhu s Esme a Nityem. Až když byli dva, vznikl nový život, a to platí dnes zrovna tak. Takže na to musí být dva. Matka a otec, bez nich to nejde. A rád bych věřil, že stejně jako v tom příběhu, je k vytvoření nového života zapotřebí špetka té mocné magie zvané láska, ale tahle část už byla skutečně jen pohádková," hlesl jsem lehce zasněně, jako bych si přál, aby tomu bylo jinak. Mé romantické srdéčko se přes tohle vždy trochu hůř přenášelo, ale svět už byl holt takový. Konečně jsem tak ale na okamžik zmlknul a začal normálně dýchat - jelikož jeden by myslel, že jsem se za celou dobu nenadechl, jak mi to mluvilo. "Tak jak jsem říkal," zamlaskal jsem, "vlčata se narodí svým rodičům, matce a otci. K tomu stačí opravdu krátký čas těchto dvou vlků ve velmi těsné vzájemné blízkosti a o pár měsíců později voila! Vlčátka jsou na světě!" Pronesl jsem významně a už mi k tomu chyběl jen nějaký zvukový efekt kouzelné hůlky. "Tak co, pokrylo to tak nějak tu tvou zvláštně asociovanou otázku?" Pousmál jsem se na Alfreda přívětivě, aby neměl pocit, že mě snad takovou, leč vskutku nečekanou, otázkou nějak obtěžuje.

// fun fact: Esme znamená láska, Nitya znamená věčnost a ano, fakt jsem se s tím hledala, aby ta storka ve své hloubce byla ještě sentimentálnější :D

Dal jsem Alfredovi na výběr, a ten si zvolil. Kdo jsem byl já, abych mu v tom vskutku riskantním výšlapu bránil? Mohl jsem se považovat za zodpovědného dospělého, ale chystal jsem se udělat totéž. Co by to bylo za příklad, kdybych jemu to zakázal?
Inu, zvládli jsme to. Oba. V celku. To byl úspěch, a odměna v podobě výhledu ze samotných vršků byla mnohem uspokojivější, než jsem doufal. Mrknul jsem po mladém vlčkovi, který se snažil popadnout dech - a nebyl sám - ale nezdál se, že by litoval. Mlčky jsme oba žasli nad nádherou, kterou výhled na okolní krajinu naskýtal. Ještě chvíli jsem nechtěl tu půvabnou atmosféru pokazit slovy, a tak jsem následoval jeho němého příkladu a zavřel oči, abych si vychutnal přítomnost z jiného soudku.
Šum vody a kvílení větru. Odněkud v dálce jsem možná slyšel skřehotání racků nebo jiných ptáků. Vánek mi pročesával srst, nabíral ji po hrstech a přehazoval z místa na místo. Byl chladný, dostal se mi až na kůži, ale mě to nevadilo. Vítr byl můj živel. Doslova. A teď jsem mu zase jednou byl víc než na dosah. Vlci se běžně s křídly nerodí, není jim od přírody do vínku dáno té samé výsady, jako ptákům. Nemohou létat, plachtit, vznášet se nad krajinou. Když jsem však pobýval na podobných vršcích, byl jsem si jistý, že takový je to pocit. Takové je to létat.
"Myslím, že je to velmi zajímavé," ozval jsem se po dlouhém tichu a nejspíš zprvu nebylo jasné, o čem přesně mluvím. Všeho do času, hned to objasním. "Ta tvá řeč. Vaše." Dovolil jsem si mimoděk vzít v potaz i jeho sestry. "Vím, že existují vlci s rozdílnou řečí, i když tady je to spíš vzácnost. Sám jsem jich pár potkal, ale nikdy jsem jim nerozuměl. Možná bys mě mohl pár věcí naučit, pokud by ti to nevadilo." Obrátil jsem s návrhem pohled na ryšavého mladíka a doplnil ho úsměvem. Jako bych neměl v arsenálu moc jiných výrazů, ale to teď ničemu nevadilo. Byl jsem zvědavý, jestli bych se od Alfreda mohl na stará kolena ještě něčemu novému naučit.
"Je odsud vidět snad celá Gallirea," neopomněl jsem podotknout, s rozhledem k pevnině. "Mohli bychom tak zjistit, kam bychom měli jít. Nepoznáváš náhodou váš les? Nebo něco známého, co by mohlo být poblíž?" pobízel jsem Alfreda, aby se pozorně zahleděl do dálky. Krajina schovaná pod sněhem tohle rozpoznávání značně komplikovala, protože všechno vypadalo nanejvýš podobně, ale za pokus vlk nic nedá.

// Mušličková pláž

Vedl jsem naše kroky dál, přesto že už vědomě docela jiným směrem, než bychom měli jít. Místo, na které nás má krátká nepozornost přivedla, mě upoutalo na tolik že jsem se ani nezastavil, abych se svým společníkem další cestu probral. Kdepak. Nějak jsem tušil, že tohle stojí za prozkoumání, i když se trochu zpozdíme. A přeci začínal nový den. Jestli to tu skutečně bude takové, jak jsem doufal, neměli bychom se o to ošidit. Vlček se sám zdál nekonečnou vodní krajinou uchvácen. "Ano, to je moře," potvrdil jsem mu jeho zvídavou domněnku. Asi ho ještě nikdy neviděl, ale musel o něm už něco slyšet. Jen málo vlků by něco takového střelilo od boku správně.
Chtěl jsem se zastavit na pláži, ale ukázalo se, že můžeme pokračovat trochu dál, třebaže voda teď oblizovala cestu z obou stran. Po očku jsem hlídal Alfreda, jestli ho přeci jen nepřeceňuji, aby se náhodou najednou nekoupal v ledových vlnách, ale mlčky jsem dál kladl tlapu před tlapu.
Přesto, že jsem to vůbec neplánoval, mladičký společník se chytil mých slov a podle toho, co říkal, že mi snažil zlepšit náladu. Přišlo mi to úsměvné. Nelišilo se to moc od toho, co bych já v jeho pozici druhým říkal. A přesto jsem si sobě tak hezky domluvit nedovedl.
"Děkuji," pousmál jsem se vděčně na Alfreda. "Některé mé činy nebyly ty z nejšťastnějších, ale vlastně jsem nikdy nebyl tak úplně nespokojený s tím, jak jsem dopadl." Uchechtnul jsem se. Skutečně. Mohlo to být se mnou všechno mnohem horší. "Jsi bystrý mladý vlk, Alfredo. Nebudu lhát, že mě to nepřekvapuje, ale jsem za to zjištění rád. Také jsem si všiml, že ti občas nerozumím." Znovu jsem se zasmál, abych vlče nevyděsil. Vlastně v tom nebylo nic složitého. "Jako bys mluvil nějakou jinou řečí, nemýlím se?" Pozdvihl jsem vybízivě obočí. Znělo mi to lehce povědomě, možná jsem s ní už dávno setkal, ale nedokázal jsem rozluštit, co znamená.
Došli jsme teď kamsi na pláň, kterou v tomto ročním období zbila stejně jako zbytek kraje bílá peřina. Stále tu ale proudil teplejší mořský vítr a ve vycházejícím slunci se nerušený sníh leskl jako drahokamy. A před námi se se stoupajícím terénem tyčily hory. Dobrá, zde má tichá důvěra vztyčila hranice. "Asi už jsi si všimnul," obrátil jsem se na vlče, "že nejdeme tak úplně správným směrem. Za to se omlouvám, musel jsem se nechat zmást v tom nočním šeru. Ale sem," rozhlédl jsem se kolem sebe, abych umocnil svá slova, "jsem nás zavedl úmyslně. Přiznám se, hlavně z prosté zvědavosti." Zazubil jsem se, jako bych byl vlče, které právě máma přistihla, jak si hraje s jídlem. "Doufám, že ti to nevadí. Stále platí, že tě doprovodím domů." Teď jsem se obrátil a čelil přímo varovně vyhlížejícím kopcům. "Ale rád bych se nejdřív podíval tam nahoru. Vlastně, tam shora. Nemusíš jít se mnou. Ta cesta nevypadá zrovna... vycházkově." Ujistil jsem Alfreda, že rozhodně nechci, aby přepínal své síly jen proto, že já chci pokoušet ty mé. Tohle rozhodnutí bylo čistě na něm samotném.
Rád bych řekl, že jsem se vydal po cestičce vzhůru, ale to by tu nějaká cestička musela být. Šel jsem proto nějak tak, jak jsem předpokládal, že by alespoň být mohla. A také jsem dobře odhadl, že to nebyla žádná hračka. Kromě podkluzování sněhu byl navíc kopec dost strmý, a o tom, že občas nebylo kam dát tlapu snad úplně pomlčím. Po vypětí všech svých sil a několika hazardních kouscích jsem se ale přeci vyškrábal až na vrchol.
A stálo to za to.
Rozevřel se přede mnou výhled snad na celý svět. Část z něj tedy tvořila nekonečná mocně se vlnící hladina moře, ale to tomu vůbec na úchvatnosti neubíralo. Naopak. Jemně se třpytilo úplně všechno. Voda. Sníh. Lesy. Louky. Když jsem zabloudil pohledem k pevnině, byla celá oděná do zimního hávu a mlčela, zatímco se den líně probouzel. Kdyby pode mnou neburácela voda rozbíjející se o skály, řekl bych, že se snad zastavil čas. Tohle. To byla podívaná, kterou vám jen tak nějaký les nebo louka nenabídne. Tohle byli hory v celé své majestátnosti a kráse. Zhluboka jsem se nadechl a vychutnával si svěží mořský vzduch, kterým se mi plnily plíce. Vydechl jsem. "Nádhera."

// Magický palouk

Alfredo měl správný pohled na život. Lhal bych, kdyby se pokoušel tvrdit, že tohle neříkám o většině vlků, na které narazím, ale zamlouval se mi. I když to jako velmi malý zjevně neměl lehké, bral to jak to bylo. Reálně. A měl pravdu, že jsem se neměl za co omlouvat, ale já si za omluvou stál. Bylo to totiž to jediné, co jsem pro něj teď mohl udělat. Alespoň na tom málu jsem si sobecky trval. "Pravda. Určitě vás také hledají. Snad se brzy shledáte," pousmál jsem se na mého mladičkého společníka. Nálada kolem začínala zase trochu stoupat, to bylo na cestu rozhodně vhodnější.
Asi jsem to celé vedl, a tak jsem prostě šel. Šel jsem na jih, protože to byla jediná informace, které jsem se mohl bezpečně držet. Ale když vás kolem dokola obklopuje bílo, bílo a nic než bílo, tak se vlkovi občas zamotá směr a než se naděje, jde docela někam jinam, než původně plánoval. Kdybych nebyl tak hluboce potopen ve vlastní hlavě, třeba bych si dříve všimnul mořského vánku a svítání tam, kde by měla být ještě tma.
Cesta mě ale z mého zadumání nevyrušila. To až hlas mladého vlčka mi připomněl, že jsem se zatoulal do časů dávno minulých. S výrazem, který konečně prozrazoval mou přítomnost v realitě, jsem váhal, jak odpovědět. Bylo tolik různých způsobů. "Ano," hlesl jsem překvapivě krátce, lehce, mělce.
A pak jsem se z toho oklepal. Začínal jsem si všímat, že asi nejsme úplně na správné cestě a pozvolna stočil nás směr doleva, jako by se vůbec nic nedělo. "Ale za většinu z toho si můžu sám. Udělal jsem v životě pár špatných rozhodnutí," doplnil jsem s výrazným rozestupem svou původní odpověď. Nebyli v ní známky smutku ani sentimentu. Můj hlas byl... normální. Říkal jsem to tak, jak to je. I když říkat tomu pár, to byla docela střela od boku.

// Ostrůvky

// Náhorní plošina (přes Zrádcův remízek)

Jak jsme si to zvesela (jak jen to v těchto podmínkách šlo) štrádovali krajem, chtěl jsem zachovat dobrou náladu a podpořit ji svým vytříbeným vtipem. Ten se mi teď vymstil, když jsem poznámkou nejspíš ťal do živého. Trpělivě jsem si ztrápené vlče vyslechl. "Omlouvám se," ozval jsem se v závěsu za své řeči, které neměly nikoho ranit a už vůbec ne přivést do takového stavu. Ale vlky nikdy neví, co říct a neříct, aby se to neobrátilo proti němu. Na okamžik se ke mě upřely očí plné naděje a o to víc mě bolelo, že jsem mu nemohl sdělit žádné dobré zprávy. Zavrtěl jsem zkroušeně hlavou. "Je mi líto, nikoho takového neznám. Ale... Lia, Chiara a Lacrima říkáš? Dobrá, budu si je pamatovat, a kdybych je náhodou potkal, určitě jim vyřídím, že na ně čeká rodina v Sarumenské smečce." Povzbudivě jsem se na Alfreda usmál. "Ještě není všem dnům konec. Vždyť i ty a tvá sestra jste stále tady. Šance jsou, že je přes zimu k sobě vzala jiná smečka, stejně jako vás. Poptám se po nich, až do nějaké takové zavítám." Pokynul jsem rozhodně hlavou, abych stvrdil svá slova. Napovídal jsem toho sice dost, ale sám jsem neměl obavy, že by šlo jen o prázdná slova, a stejné odhodlání se mi zračilo v tyrkysových očí. Já svá slova dodržím.
Po dojemné pauzičce bylo na čase pokračovat, abychom na místě neuvázli do jara. Řeč se jen krátce stočila k nějaké Heather, která zjevně pro Alfreda byla výjimečná takovým způsobem, o kterém měl problém ještě mluvit. Nechal jsem to tak a jen se potutelně usmíval, zatímco jsem koukal před sebe. Speciální a důležitá. Ano, takový vlci jsou vzácní, pobrukoval jsem si alespoň v hlavě.
Prodíral jsem se výčtem jmen vlků ze smečky vlčete, ale žádné z nich neznělo moc povědomě. Buď jsem nikoho z nich skutečně neznal, nebo jsem na tom s pamětí byl hůř, než jsem si myslel. "Momentálně ne," hlesl jsem a nic moc nedodával, protože to pokrývalo obě otázky. Neměl jsem smečku a současně ani místo, kam se vrátit. "Členem smečky jsem byl naposledy před... hodně dlouhou dobou." Ani jsem se nesnažil počítat a mnohem víc, než neurčité roky mě tížila vzpomínka na onu smečku. Věděl jsem, že teď už neexistuje. Narvinij zanikl. Jistě, co jiného jsem mohl očekávat? Ale... vydržel by, kdyby to tenkrát bylo trochu jinak? Myšlenky a vzpomínky mě pohltily tak z čista jasna, že další slova, o která jsem se původně plánoval s vlčkem podělit, zmizela v nekonečném tichu...

// Mušličková pláž

// řeka Mahtae (přes Medvědí řeku)

Pokud sníh u řeky byl hluboký, sníh na otevřené pláni byl přímo bezedný. Ale každý šikovný vlk v něm zvládne něco ujít, když si vhodně rozloží síly. Takže jsem se na cestě nijak nepřepínal a nikam nespěchal. Přeci jen to zrzek řekl dobře, čas nám uteče jako nic s dobrou společností.
Vysvětlil mi hned na úvod, že jeho potulování by vydalo na bohaté vyprávění. Přikývnul jsem, času máme dostatek. "Tvé sestry se také toulají, hm? Vidím, že to tedy máte rodinné," hlesl jsem pobaveně, aby to nevyznělo snad jako výčitky a dál pozorně poslouchal. O jezevcích. O blechách. Ano, ano, tyhle Gallitejské čáryfuky mi už scházely. Alfredo - tak se ten vlček jmenoval, musel jsem si to znovu připomenout - se s výkladem dostal až k nějaké vlčici, než záhadně utichl. Tázavě jsem se na něj obrátil, jestli se mu snad něco nepřihodilo, ale rychle jsem vytušil, že o cestu vůbec nešlo a zase se zahleděl před sebe. "Ta Heather musí být důležitý kamarádka," broukl jsem ledabyle, ale víc jsem do vlčete neryl.
Vlček byl bystrý, to jsem mu musel nechat. "Sem," upustil jsem pouhého slova, jako by bylo těžké jako kámen a chvíli se odmlčel, než jsem se jal pokračovat. "Záleží na tom, kde je to sem. Ale abych pravdu řekl, co je zima dlouhá mám pocit, že jsem se od té řeky nepohnul. Máš pravdu, samota není pro nikoho v těchto podmínkách ideální. No, já měl naštěstí vždy kliku na nějakou zajímavou společnost." Pohodil jsem ocasem a mrknul na vlče, aby věděl, že i on se teď řadí do téhle výsostné skupiny. "Dostal jsem se sem, když jsem pomáhal kamarádce s úlovkem do smečky a pak jsem... se už nějak nestihl dostat jinam. Vždy mě něco vrátilo, i když jsem měl trochu jiné plány, ale tak to zřejmě mělo být. Nestihl jsem si tu v okolí ani nejít žádný úkryt, takže bych stejně neměl kam zalézt." Odmlčel jsem se a zhluboka nasál chladný noční vzduch. Vydechl. "Jsem rád, že se konečně dostanu jinam. Zde na jihu jsem nebyl už... uff, hezkou řádku let. Jak to u vás ve smečce vlastně vypadá?" Hlodala mě ještě otázka, kdo ji vlastně obývá. Chtěl jsem zjistit, jestli z ní přeci někoho neznám, ale měli jsme před sebou ještě pěknou štreku a já si byl jistý, že i na tuhle otázku se dřív či později dostane.

// Magický palouk (přes Zrádcův remízek)

Byl jsem rád, že mladý vlček mou nabídku neodmítl. Tedy, ne že by měl na výběr. Jednak jsem si byl dobře vědom, že někdo s mou grácií a šarmem (a věkem) se odmítá jen těžko a pak bych se stejně nijak odbýt nenechal. Šel bych s ním tak jako tak. Nelíbila se mi myšlenka, že by se tenhle vychrtlík trmácel přes louky na jihu sám, ještě v takovém sněhu.
"Hodně štěstí s povinnostmi," popřál jsem Norimu a oplatil mu spiklenecké mrknutí, když se zavázal, že bude pozdravovat Baghý. "To doufám!" Ohlédl jsem se za černým vlkem, který si sbalil svých pět švestek a začal se prodírat sněhem proti proudu. Zajímalo mě, kolik toho v tomhle sněhu asi tak uloví. Mají ve smečce nouzi o jídlo? Zavrtěl jsem hlavou a zahnal obavy. Oni to určitě zvládnou, já měl teď jiný úkol.
"To by bylo milé. Uvidíme, jak to bude, až tam vůbec dorazíme," pousmál jsem se na rezavého, který mi ochotně nabídl přístřeší v jejich smečce, i když do toho měl asi sotva co povídat. Ale bylo to od něj hezké. Sarumen, že? To jsem si musel zapamatovat. Arcanus také říkal, že v jejich lese vždy najdu úkryt. A vzhledem k tomu, jak často mě nevyzpytatelné cesty osudu vedly zpátky do Borůvkového lesa, ani odtamtud mě nejspíš nyní nemohli s klidným srdcem jen tak vyhnat. Po tlamě se mi rozlil úsměv. Do žádné z těch smeček jsem sice nepatřil, ale rozhodně jsem si v nim už stihl nadělat dobré přátele.
Začalo s smrákat a brzy byla tma. Sněžení ustalo, ale nic nebylo napořád. "Tak abychom vyrazili," prohodil jsem energicky, "vzhůru na jih!" Zazubil jsem se a začal se prodírat závějemi. "Pověz, co vlastně dělá takový spořádaný mladík uprostřed zimy tak daleko od domova?" tázal jsem se okamžitě, abychom se neplížili nocí v ubíjejícím tichu. A také mě to zajímalo. Jeho smečka určitě nebyla dvakrát blízko. Jistě byl mimo i při té ledové vánici.

// Náhodní plošina (přes Medvědí řeku)

"Jistě, jen to nejlepší," pousmál jsem se pobaveně na Noriho. "Co si vzpomínám, znělo to, že jste spolu zažili nějaká úžasná dobrodružství. Hlavně jsem z jejího vyprávění pochopil, co jsi zač." Na chvíli jsem se dramaticky odmlčel a nadzdvihl na vlka obočí, jako by teď mělo přijít nějaké děsivé rozuzlení. "Jsem rád, že si našla tak dobrého přítele. Ona si to zaslouží." Žádné drama se nekonalo. Podle mě byl Nori opravdu prima vlk. Tady zrzek by na to měl asi jiný názor, ale to už bylo mezi nimi.
Mé prvotní spojení těch dvou do jakékoliv známosti zjevně ani jednomu nevyhovovalo. Postupně se ale ukázalo, že Gallirea není tak velká, aby se vůbec neznali, a tak jsem se jen potutelně usmíval na pozadí, zatím co si ti dva rekapitulovali myšlenky. Říkal na jihu? Sarumenská smečka... to je ta, o které mluvil Arcanus? Hm... "Těší mě, Alfredo. Já jsem Kessel," rovněž jsem se představil, i když vlček teď vypadal maličko mimo, a mrsknul jsem pohledem po Norim. "Tak to mě velice mrzí," hlesl jsem s hraným soucitem na to, že se teda znají, a zasmál se.
Nori byl stále Norim a mladičký Alfredo mi právě pochválil peří. Na vlče mluvil vskutku způsobně, dělalo to na mě dojem. (Ale co na mě taky dojem neudělá, že.) Na okamžik jsem se zatvářil zmateně, než mi došlo, o čem vlastně mluví a sklopil jsem k přívěšku zrak. "Ach ano, tohle! Vidíš, děkuji. Mám už ho tak dlouho, až na něj občas úplně zapomínám. Divím se, že jsem ho ještě někde nevytratil," pousmál jsem se nejdřív vesele, ale pak mi jiskra v očích přešla do čehosi nostalgického. Už tak dlouho, zasteskl jsem si. S dalším povzdechem jsem se zase vzpamatoval a živě zdvihl pohled zpátky na ty dva. Přesněji na Alfreda.
"Říkal si, že máš smečku na jihu? To není zrovna blízko. A tohle počasí není zrovna ideální na cestování pro mládež. Co bys řekl na životem ostřílenou lehce prošedivělou společnost?" Zvedl jsem se ze sněhu. Samozřejmě jsem mluvil o sobě, ale říct jednoduše 'půjdu s tebou' znělo na mé standardy až příliš obyčejně.

Ryšavý vlček se nedal tak lehce zazdít a rozhodl se přejít do protiútoku a dát o sobě hezky vědět. Pral se o své místo, zatímco ho Nori dál spokojeně ignoroval. Pohled na ty dva byl vskutku pobavující, jen co je pravda. Po očku jsem mladého vlka sledoval, zatímco uši jsem měl nastražené, aby mi neuniklo nic z toho, co ze sebe sypal ten druhý.
"Říkala jen pravdu a nic než pravdu, jak tak koukám," ušklíbl jsem se a jasně svou narážku mířil na jeho odhodlání dál předstírat, že ryšavý vlk tu prostě není. Nechtěl jsem se jim do jejich bitvy osobností příliš motat, ale to se dělalo opravdu obtížně, když jste v jednom kuse byli doslova mezi nimi. "Skutečně? Tak to jí přeju, jen aby se z toho neztrhala. Tedy nevím ještě přesně, jak ty Životovi čáry fungují, ale jistota je jistota," mrknul jsem na Noriho, aby na stařičko-mladičkou dámu dával raději pozor. I když v tom mrknutí bylo víc. Byla v tom ještě nevyřčená zpráva, která zněla jasně: "A jestli jí práskneš, že se bavíme o jejím věku, jsme mrví oba."
"Páni, tak to je čest," pronesl jsem uznale, ale jako by mě jeho funkce ani nepřekvapovala, "gratuluji." Nori se sice snažil ohledně toho chovat dospěle, ale jeho rozzářená očka jasně prozrazovala, že z toho má větší radost, než dává slovy najevo. Sypal na mě další otázky, ale já se nemohl soustředit, neb jsem obdivoval nezdolnost ryšavého. Ten byl zjevně ještě vlčetem, ale to mu nebránilo v tom, aby Noriho častoval výchovnými lekcemi, za... ani jsem si nebyl jistý, co přesně Nori provedl, ale neměl jsem nejmenší důvod pochybovat, že by to neudělal.
"Není můj, ale má pravdu. Od nás není pěkné, že si ho vůbec nevšímáme," odpověděl jsem černému společníkovi a trochu si poposedl, abych udělal vlčeti místo hlavně proto, že se tím neustálým vměstnáváním se se ty dva na mě už dost tlačili. "Vlastně jsem myslel, že vy dva se nějak znáte. Už si tím tak jistý nejsem." Oba přítomné jsem si přeměřil pohledem a skončil na ryšavém. "Odkud jsi, hochu? Nezdá se, že bys měl domov někde poblíž." Protože "poblíž" znamenalo Asgaar nebo Borůvka a jeho pach nesouhlasil ani s jedním. "Jak že si říkal, že se jmenuješ?" Šlo čistě o slovní obrat, ve skutečnosti jsem na poprvé ani nezaregistroval, že by se vůbec představoval.

Protože jsem si také zatoužil od všeho toho spěchání a pomáhání ostatním trochu odpočinout, usadil jsem se do sněhu na břehu řeku. Však jsem se za posledních pár dní skoro nezastavil. Nejdřív Stín, pak Frynn a do toho všeho Elisa. Bude v pořádku, ujišťoval jsem se, až jsem tomu sám věřil, je silná. Pořád je silná. Jelikož jsem neměl moc příležitostí se o tom přesvědčit, musel jsem se smířit s tím, co jsem považoval za samozřejmost. Elisa byla silná. Jedna z nejsilnějších vlčic- ne, z vlků vůbec, co jsem kdy znal. Že by ji porazila trocha studené vody? To tak! To už by se musel svět skutečně zbláznit.
Ztracen ve svých myšlenkách jsem přeslechl křupání sněhu pod blížícími se tlapkami mé budoucí nové společnosti. Až když byl skoro u mě, překvapeně jsem se na mladého vlčka obrátil. Měl v očích podobný výraz. Očividně jsme tu ani jeden toho druhého nečekali. Měl bych se stydět, jak dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, abych mu odpověděl. "Dobré," začal jsem přívětivým, nijak nenazlobeným tónem, "netřeba se omlouvat, však se ni-"
Chvatně se k nám připojil někdo další. Tahle řeka byla skutečně místem vlčích setkání, už jsem o tom nepochyboval. O to víc mě těšilo, když jsem tentokrát zase viděl známou tvář. Tedy, známou tak docela ne, ale úplný cizinec to také nebyl. "Ale," prohodil jsem zaskočeně, "zdravím!" Vlk si mě očividně pamatoval, přesto že jsme se posledně sotva okem minuli. To mi lichotilo. "Ten pravý a jediný, v celé své prošedivělosti," potvrdil jsem mu dramaticky a zazubil se, aniž bych si všimnul, jak neurvale odstrkuje druhé vlčka stranou. "Nori, že? Jestli mi paměť dobře slouží." Asi bych si měl dát s těmi vtípky na vlastní věk zase pauzu, nebo to jednou začnou brát ostatní vážně a už si to neodpářu. "Je ve smečce všechno v pořádku? Jak se má Baghý?" zajímal jsem se. "Naše poslední setkání moc nevyšlo, oba jste měli najednou tak naspěch... Takže tě rád konečně řádně poznávám." Znovu jsem vlka počastoval širokým přátelským úsměvem, protože přesto, že jsem teď zněl jakože docela oficiálně, neměl jsem nejmenší důvod se u toho tvářit jak nějaký vašnosta. Však už jsem tušil, že na něčem takovém by si určitě vlk, jakým byl podle vypravování Nori, stejnak nepotrpěl.

// Asgaarský hvozd

Opouštěl jsem Arcanuse a zároveň si v hlavě zpětně rekapituloval, co jsem se od něj za tu chvíli dozvěděl. Smečka sem, smečka tam. Vlčata. Nebo spíš... potomci. Ten jeho Sionn už vypadal na vlče trochu odrostlý. A Život. Co že to přesně říkal? Že může ubrat pár let? Omladit snad? Vrtalo mi to hlavou, ale ne snad proto, že by mi to znělo neuvěřitelně, to ne. Však je to Život, vlastně to k němu docela sedělo. Spíš jsem váhal, jestli je to něco, nad čím bych se snad chtěl pozastavovat. Každý měl přeci na světě stanovený svůj čas a teď najednou byla možnost si ten čas prodloužit. K čemu to mohlo být dobré? K čemu mně by to mohlo být dobré?
Zastavil jsem se až u řeky. Dobře známé řeky, abych pravdu řekl. Kolikrát jsem tu za posledních pár dní prošel? Možná jsem se mohl zkrátka usadit tady a vyčkat na další dobrodružství, co si mě najde. Očividně takovou moc tohle místo mělo. Také jsem se nezapomněl porozhlédnout kolem sebe, kdyby tu náhodou někde ležel další šedivý vlk zmlácený životem.

Asi aby mi mé pátrání trochu ulehčil, začal Arcanus sám změny vyjmenovávat. A proč by ne, mohl jsem si to poslechnout, třebaže to souviselo s rozpadem smeček, a to nebylo téma, na které bych byl momentálně připravený. Snažil jsem se na venek nedat znát, jak se mi i ta nevinná zmínka hluboce zabodla do hrudi a mé myšlenky se rázem odebraly směrem k jedné konkrétní smečce... Naštěstí to nebylo něco, u čeho by se chtěl můj dávný přítel dlouze pozastavovat. Docela se mi ulevilo a raději jsem zaměřil vzpomínky na tu zmiňovanou smečku na jihu. "Borůvkovou smečku ano, ale tu druhou, hm... upřímně si nejsem moc jistý. Jak že se jmenuje? Zlatá? Tak nějak to bylo, že?" snažil jsem se lovit v paměti, ale pravdou bylo, že jsem se po Klímu na jihu už zdržoval jen zřídka.
Arcanusovi zjevně velmi záleželo na tom, abych věděl, že jsem tu vždy vítán. Bylo to úsměvné i příjemné vědět, že i po tom, co jsem tu všechny tak nějak nechal a na několik let se vypařil kdo ví kam, se na mě zatím nikdo neutrhl tak, jak jsem očekával. Hlodalo mě svědomí, že jsem si tenhle jejich přístup vůbec nezasloužil. Od Sigyho. Od Arca. Od nikoho. "Děkuji,budu na to myslet," ujistil jsem svého černého společníka, aby věděl, že jeho slova beru ve zřetel a snad v mých očích vyčetl, jak moc to pro mě znamenalo.
"Oh vážně? Máš pravdu, nevěřil. Na takové tvrzení jsou potřeba důkazy," prohodil jsem odlehčeným tónem, "a ať se snažím jak se snažím, já žádné změny nevidím. Ne, vlkužel, pořád ten stejný dobrácký černý kožich jako dřív. I když počkat, počkat... ano, už to vidím. Tenhle chomáč, jasné, tak ten je nový. No jo, no jo, ty změny. Přichází tak rychle, ale co dá dělat." Zabědoval jsem a teatrálně zakroutil hlavou, než jsem se na svého přítele zazubil. Snad jsem ho alespoň trochu pobavil a pozvedl náladu s tím vším, co se dělo kolem. Na malé divadýlko vlk nikdy není dost starý zdálo se.
Tentokrát jsem se už zasmál spolu s ním. "Tak to gratuluji, i když asi s menším zpožděním." Bylo to stále ošemetné téma, ale i tak jsem to podal jako vtip. "Rád bych se s ním trochu víc seznámil. I s ostatními. Ale teď na to nejspíš není nejlepší doba. Měl bych jít. Ty bys měl být určitě už jinde, než trčet tady se mnou," hlesl jsem přátelsky a po očku kouknul k jeskyni, abych svou myšlenku mlčky dokončil. "Vyprovodím se sám. Doufám, že bude Elise zase brzy lépe," pokynul jsem příteli na rozloučenou a rozešel se pryč. Nakonec jsem se ale přeci ještě na chvíli zastavil a ohlédl. "A ještě jednou děkuji," pousmál jsem se vděčně a pak konečně odešel.

// řeka Mahtae (sever)