Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Došlo na to, čeho jsem se asi nejvíc obával. Stejně jako alfa ve hvozdu na jihu ani tenhle vlk ve finále neměl neměl tušení, o kom mluvím. Takže zase slepá ulička, jak já jsem to jenom dělal? Nakonec snad vážně budu muset do Asgaaru. Začal jsem se s tou myšlenkou nenávratně smiřovat, zatímco vlk přede mnou vypadal, že se snaží rozpomenout. To bylo od něj milé, ale mně zjevně už nebylo pomoci. Ještě chvilku, a sežeru si, co jsem si nadrobil, bědoval jsem si pro sebe.
"Hodně mladá šedá vlčice, hm?" zabloumal jsem po vzoru Makadiho. Možná jsem se ptal po špatném vlkovi, možná tu byla ona celou dobu. Ne, necítím ji tu, ujasnil jsem si. Na Makadiho návrh jsem zavrtěl hlavou. "To nejspíš nebude třeba, zas tolik se neznáme a... já si vlastně teď ani na to jméno nevzpomenu," zvedl jsem koutky do omluvného úsměvu. "Ale ta vlčice, co jsi zmiňoval... toho vlka hledám právě kvůli ní. Tedy, pokud je to ona. Asi není, necítím ji tu, ale náhoda je blbec, tak se musím zeptat. Jméno Shireen ti něco říká? Není to ta mladá vlčice?" zamrkal jsem zvídavě a skoro se zatajeným dechem vyčkával na odpověď, třebaže jsem si byl dost jistý, jaká bude. Náhoda je blbec, opakoval jsem si pro sebe, abych v sobě ještě chvilku rozdmýchával ty jiskřičky plané naděje. Náhoda je blbec.

Při tomhle čekání se mě zmocnila dobrá nálada. S ohledem na pravděpodobnost z tohohle nemohlo vzejít nic vyloženě špatného. Takže kdo přijde? Sigy? Baghý? Oooo, tady vlastně žije i ten Nori! Probíral jsem se známostmi a vrátil se myšlenkami zpět na zem až v momentě, kdy se ke mně skutečně někdo přibližoval. Borůvkový les nebyl tak hustý jako ten Sarumenský, takže jsem příchozího mohl sledovat už z dálky. A jéje, zabědoval jsem, když se ke mě hnědobílý vlk blížil i s kusem masa v tlamě. Asi jsem přeci jen přišel nevhod. Představa setkání se se starou známostí mi úplně zavřela mysl k variantě, že by mě mohl najít někdo naprosto neznámý. Tohle byl ten případ. Asi mi na očích bylo znát menší překvapení, než jsem se vzpamatoval, protože koukat takhle jsem nepovažoval za slušné.
Vlk se zdál trochu nesvůj. Asi to nebyla jeho obvyklá práce, vyřizovat narušitele. Inu, nemínil jsem mu to nějak víc znepříjemňovat. Postavil jsem se, protože slušnost. "Zdravím," pokynul jsem přátelsky hlavou. "Kessel," představil jsem se ve zkratce, když už s tím on začal. "Někoho hledám a jeho pach mě zavedl zrovna na vaše území. Takový vcelku mladý šedý vlk, neviděli jste ho tu náhodou? Neprocházel tudy? Omlouvám se, že vyrušuji kvůli osobním věcem, ale je to... důležité." Snažil jsem se maličko obhájit a zároveň dát najevo, že mě skutečně mrzí, že jsem ho vyrušil při večerní svačině.

// Východní Galtavar

Tak jsem byl opět tady. Borůvkový les, hm? Mohl bych být klidně slepý, a věděl bych, co přesně tady roste. Typická vůně borůvčí tenhle les nezapře snad co je rok dlouhý. I v zimě, kdy je většina keříků pod sněhem, to tu stále sladce voní, to jsem si pamatoval. A přesto, že byla v zimě slaďoučká vůně až trošinku přemrštěná, působila uklidňujícím způsobem. A mohly za to vůbec ty borůvky, nebo jsem jen tuhle vůni měl spojenou se vším tím dobrým, co tenhle les naskýtal? Baghý. Sigyho. Frynna. Nejspíš za to mohli tak trochu i oni, až mi z toho při tom pomyšlení naskočil úsměv na tlamě.
Nejsi místní a máš něco na práci, musel mi můj vnitřní hlas připomenout, abych se vzpamatoval. Pravda. Neměl bych dobrých vztahů zneužívat tím, že se budu toulat nezván na území. Nehrnul jsem se proto dál do území, ale zůstával jsem trpělivě vyčkávat na hranicích, zatímco mé vytí prostoupilo les. Tady mi určitě pomohou, i kdyby mi měli jen zvednout náladu.
V Sarumenu jsem se zdráhal se u hranit jen špatně podívat, kdyby se někdo už blížit, tady jsem si však dovolil se při čekání posadit. Ani jsem si to neuvědomil, bylo to tak nějak automatické. Nesvazovalo mě to nepříjemné napětí, jako jinde. Přišel jsem jako přítel a také jsem tak čekal, zatímco jsem sám se sebou tiše tipoval, kdo za mnou nejspíš přijde.

// Mechový lesík (přes Kierb)

Nechápu to. Opravdu to nechápu, ale vítr si se mnou musel pěkně zahrávat. Škoda, že jsem teď na takové hrátky neměl čas, ale jak to nespoutanému živlu vysvětlit? Nicméně jsem teď byl na louce a po pachu šedého ani Shireen zase ani stopa. Zkoušel jsem se soustředit a přimět vítr, aby foukal dle mé vůle a zavedl mě zpět na cestu, ze které mě svedl, ale nebylo to nic platné.
Procházel jsem louku a nezbylo mi nic, než opět přemýšlet, dokud jsem před sebou nezahlédl kopce. Ty kopce. Za nimi ležel Asgaar. "Asgaar... no jistě!" docvaklo mi, až jsem měl chuť se sám sobě zasmát. To byl přeci její domov, proč mě to nenapadlo hned! Protože to byl domov například i Elisy, které jsem slíbil, že šedou slečnu pohlídám, a když bych se tam ukázala bez ní... vlastně i když by ona už tam dávno byla, bylo mnohem přijatelnější se nejdřív poohlédnout jinde. Teď mi ale nápady začaly docházet a tak to vypadalo, že nejspíš budu muset čelit té nemilé možnosti. Možná bych mohl využít příležitosti a Elise vysvětlit, že je Shireen vlastně už dost velká, aby se o sebe postarala sama a nějakého šedivého staříka na hlídání nepotřebuje, ale... to bych si něco nalhával i sám. Však jsem se přistihl, že tak občas smýšlím i o Sigym, přestože je od mladé vlčice o dost starší. Nemůžu ohnivou vlčici přesvědčovat o něčem, co jsem sám ještě nebyl schopen řádné pochopit a přijmout.
Vydechl jsem. Tak tedy Asgaar. Tedy, to jsem si myslel, ale při tom, jak jsem nabral hluboce vzduch do plic, jsem to opět ucítil. Poslední možnost, problesklo mi hlavou a vyrazil kupředu, i když už jsem věděl, že se zase řítím někam, kde nemá moje tulácká maličkost co pohledávat...

// Borůvkáč

// Mahar (přes Kierb)

Držel jsem se stopy, která se dál táhla podél pro změnu jiné řeky. Začalo se smrákat, a komáři tu nejspíš měli sněm, ale jak jsem se rychle plížil krajinou, zase tolik mi to nevadilo. Neměl jsem čas přemýšlet nad nepříjemným bzučením a štípanci. Pořád jsem měl čenich v pohotovosti, snad jsem doufal, kdy se k tomu povědomému pachu přidá pach známý. Spíš to ale vypadalo, že Shireen se svým bratrem není. A kam to vůbec šel? bloumal jsem, co takhle víc za řekou může být.
A protože jsem byl v pohotovosti, rychle jsem si všiml, když se k pachu šedého vlka začalo najednou mísit spousta dalších. Tohle už nebylo pronásledování jedné stopy. Zastavil jsem, dál už ani krok. Smečka? rozhlížel jsem se, jako bych tomu nechtěl věřit. Pachové značky ale mluvily jasně. Moc se mi to nezamlouvalo. Další smečka. Ještě, že v Sarumenu jsou natolik přátelští a že jsem s nimi už měl tu čest, to ten můj vpád trošinku zjemňovalo, ale tady? Na tomhle místě jsem byl prvně. A jestli tu navíc opět budu hledat zbytečně...
Ale už jsem tu byl, tak vzhůru do toho, ať je hotovo. Zavyl jsem a čekal. Nebyl jsem tak v klidu, jako v tom mlžném hvozdu, držel jsem si ostražitost. Jak místní reagují na vyrušení? Chtěl jsem být připraven, ale nikdo nepřicházel a mně po chvíli vítr přivál pod čenich znovu pach toho šedého, který to tu nejspíš taky otočil a zmizel jinam. Skoro jsem se za ním rozběhl, abych stopu neztratil. Věděl jsem ale, že to není správné. Měl bych tu počkat, dokud se někdo místní nedostaví. Ale ta stopa...
Rozhlížel jsem se kolem, jako bych hledal nějakou nápovědu. Cestu. Řešení. A taky jsem ho našel. Sesbíral jsem chvatně pár kamínků a větviček a vyskládal je na zem do útvaru, který připomínal... něco mezi abstraktním uměním a motýlem. Motýl. Motýl nikomu neublíží, ne? Když mě sem někdo přijde hledat a uvidí tohle, určitě pochopí, že jsem tu byl v dobrém. Tak, do by bylo. A teď honem za nosem!

// Východní Galtavar (přes Kierb)

// Sarumen (přes Tenebrae)

Jen co jsem vyrazil z lesa, natrefil jsem na řeku, která se táhla na sever. Protože jinak vyhlížela dost... nevábně, rozhodl jsem se raději jít po jejím břehu, než ji brodit. A tak se stalo, že jsem stejně skončil s mokrými tlapkami, jelikož mě ta řeka zavedla do těch nechvalně proslulých močálů. Moc jsem si nepomohl, a aby toho nebylo málo, pořád jsem neměl netušení, kam vlastně jít. Kličkoval jsem mezi podezřele vyhlížejícími jezírky a přemýšlel, kam se bude mé pátrání ubírat.
Docela to tu páchlo. V nose mě něco pošimralo, až to hezké nebylo. Ale spolu s močálovým odérem tu bylo ještě něco. Něco, co naopak velmi upoutalo mou pozornost a přinutilo důkladněji zavětřit. "Ten pach..." došlo mi. Nebyla to Shireen, to ne. Ale nebyl to úplně někdo cizí. Ten pach byl povědomí, tak povědomí tomu jejímu, až se mi tomu nechtělo věřit. "Ten druhý..." přemýšlel jsem nahlas, ale myšlenku nedokončil. Místo toho jsem zrychlil a pokračoval v kurzu na sever, tentokrát už trochu jistější si svým cílem.

// Mechový lesík (přes Kierb)

Zavrtěl jsem urychleně hlavou. "Ale kdepak! Jen jsem pomáhal Alfredovi, protože jsem chtěl. Rozhodně jsem za to nečekal nic na oplátku. A fakt, že mě hned neženete pryč a ještě si mě trpělivě vyslechnete, je pro mě plně dostačující," obdařil jsem vlčici širokým, přívětivým úsměvem. Ještě aby si s tím tak dělala hlavu! Doufal jsem, že jsem jí dal dostatečně najevo, že se tímhle vůbec trápit nemusí.
Stačilo, že jsem se trápil já, jelikož se mi nedostalo zrovna dobrých zpráv. Tedy, znal jsem i spoustu horších variant, takže to, že Shireen vůbec nezná, je vlastně ještě dobré. No ale kam teď? Neměl jsem žádná vodítka, nic.
"V pořádku, i tak děkuji. Vědět, kde nehledat, je rozhodně lepší, než nevědět vůbec nic," snažil jsem se zůstat pozitivní, protože vlčice se mi zdála nějaká skleslejší. To byla vážně tak nesvá, že mi nemůže víc pomoc? To od ní bylo velice milé, ale možná v tom bylo něco víc. Škoda, že mi nepříslušelo něco takového vyzvídat, ale alespoň jsem ji mohl odlehčit od jednoho závaží. Od sebe. "Ještě jednou se tedy omlouvám, že jsem vám tu narušil klid. Už mizím, mám před sebou nejspíš ještě velké pátrání," pousmál jsem se. "Ať se vaší smečce daří a vyřiďte prosím mé pozdravy Alfredovi. Snad se mu daří dobře." A s tím jsem se letmo sklonil na rozloučenou, máchnul ocasem a vyrazil pryč.

// Mahar (přes Tenebrae)

Sluníčko se snažilo proplést své paprsky přes husté koruny zdejších stromů a den se stále příjemně vyjasňoval. Za mnou, na louce, zatímco uvnitř lesa si atmosféra zachovávala svou jedinečnost. Měli tu snad jediný den, kdy by se porostem neplížila mlha? Zamyšlen nad tímto jevem jsem byl nakonec zaskočen, když se přede mnou objevila povědomá vlčice. Na rychlo jsem pátral v paměti, protože jsem se záhy cítil, jako bych všechno zapomněl. Bylo tu dost vlků, když jsem tu byl posledně. Tohle byla alfa, pokud jsem se nemýlil. Ale dost možná jsem se mýlil.
"Ehm, já..." zabrblal jsem. Co to se mnou bylo? Musel jsem si honem nastolit zpět svou úroveň! A pak si taky honem odpočinout, asi toho vážně začínalo být moc. Zatřásl jsem hlavou, abych se vzpamatoval. "Zdravím a omlouvám se," promluvil jsem už zcela spořádaně a pokorně na okamžik svěsil hlavu. Ona tu byla doma. Já byl jen pocestný. "To by byl takový příjemný bonus k mé návštěvě, ale kvůli nim tu úplně nejsem. Hledám jednu mladou šedou vlčici. Ztratil jsem její stopu při té nedávné vichřici a napadlo mě, že kdyby se potulovala v nějaké smečce, vysvětlovalo by to, proč ji nemohu znovu pořádně zavětřit. Shireen se jmenuje, neříká vám to něco?" vyzvídal jsem nadějně.

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

Jak jsem se k hvozdu blížil, brzy jsem si dal dvě a dvě dohromady. Jak jen se to tu... Sarumenský, připomněl jsem si. Ano, to byla ta smečka, ze které byl mladý Alfredo. Třeba budu mít štěstí a natrefím tu na něj, třebaže on teď nebyl hlavním důvod, proč jsem si dovolil sem jen tak nakráčet.
Dobrá, nebylo to jen tak. Opravdu nerad jsem to dělal, že jsem lezl na nárokovaná území, ale teď jsem neměl moc na výběr. Už jsem tu byl, znají mě a třeba... určitě pochopí, že nejsem hrozba. Pevně jsem tomu věřil, nepřišel jsem přeci dělat problémy, to já nikdy! I tak jsem se zastavil jen na hranici lesa, dál ani krok. Zavětřil jsem, ale ve vzduchu se mísilo mnoho pachů a když už jsem byl tady... za zeptání nedám nic. Už jsem se nerozmýšlel a zdvihl hlavu ke korunám stromům, mezi kterými se brzy odráželo mé mohutné vytí. Svůj hlas jsem protáhl a nechal ho ještě nějakou dobu znít, než jsem utichl a našpicoval uši, abych slyšel kohokoliv přicházet. Při troše štěstí to bude vyřízené rychle. Při troše víc štěstí tu najdu Shireen a budu moci přestat pobíhat sem a tam jak zmatená sova. A při nedostatku štěstí se vrátí domů dřív, než ji najdu a pak se tam už nebudu moct ukázat, zabědoval jsem nelibě a očima pročesával hustý porost, kterým les rozkládající se přede mnou bohatě oplýval.

// Kamenná pláň (přes Náhorní plošinu)

Řekl bych, že jsem se pohyboval velice slušnou rychlostí, ale východ slunce mě přesto předehnal. Alespoň už mi nebylo líto té krásně poseté oblohy, kterou jsem si nemohl plně vychutnat. A navíc po ránu pofukoval příjemný větřík. Rozhodl jsem se to chápat jako dobré znamení, určitě jsem byl na dobré stopě!
Neběžel jsem, ale svižným tempem - opravdu úctyhodně svižným na má léta - jsem překonal nemalou vzdálenost, kterou prakticky pokrývala jen louka, louka a zase louka. A přesto jsem naprosto přesně věděl, kde jsem. A také, kde bych mohl být a co bych mohl vidět, kdyby se příroda tak rychle neměnila a nebrala si s sebou celé lesy. Musel jsem se zastavit, abych si maličko odpočinul a promyslel, co dál. Kousek od sebe jsem zpozoroval řeku. Podél řeky jsem se setkal už se spoustou vlků. Řeka bylo vlastně takové místo setkání, třeba to zabere i tentokrát. Tahle ale nevyhlížela zrovna vábně a vlévala se do nedalekého jezera, které... no, rozhodně bych se několikrát zamyslel, než bych se z něj napil. A za tím jezerem čněl les, ze kterého díky rannímu vánku táhla spousta pachů. Poznával jsem ho.

// Sarumen (přes Ohnivé jezero)

// Úzká rokle (přes řeku Mahtae - jih)

Vítr a bouře a písek - ať už se tady vzal vlastně odkudkoliv - ustali. Pomohlo i skrýt se v rokli, kde se vítr nemohl prohánět tak volně jako jinde. Já jsem o tom samozřejmě něco musel vědět. Teď jsem měl mnohem lepší rozhled do okolí, což bylo vlastně k ničemu, když jsem tu široko daleko byl stejně jenom já sám, noc a spoustu kamení. Rozhodně tu nebyla jediná známka po mladé vlčici, jejím bratrovi ani žádném jiném tvoru. Přesto jsem měl oči na stopkách a bedlivě vyhlížel. Jasná noc mi nahrávala, nemusel jsem se snažit prohlídnout tmou, protože prakticky žádná nebyla. Škoda. Kdybych teď neměl jasný úkol, našel bych si nějaké pěkné vysoké místečko a kochal se výhledem na tak překrásné nebe. Koho by takový relax nevábil? Jenomže já si to nemohl dovolit. Přestal jsem se rozhlížet a raději jsem zvedl k nebi čenich, abych zavětřil, než jsem ho opět sklopil.
"Nic," broukl jsem si pro sebe závěr mého pátrání. Takže žádná změna. Tiše jsem povzdechl. "Shireen, tak kde jsi?" ptal jsem se, ale polohlasně. Bylo jasné, že nečekám, že by se teď vlčice vynořila zpoza jednoho z kamenů, aby mi na tuhle otázku opověděla, třebaže by to bylo vskutku milé a velmi žádoucí překvapení.
Sklopil jsem čenich k zemi, abych se pokusil zachytit případnou stopu držící se spíše u země, ale moc šancí jsem tomu nedával. Ta vichřice se postarala o veškeré pachové stopy široko daleko, takže jsem teď hledal naprosto naslepo. Ale vzdát jsem se rozhodně neplánoval...

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

// změna přechodu: Kamenná pláž (přes řeku Mahtae - jih)

// Sněženková louka

Terén se začal svažovat, takže jsem při nejmenším věděl, že se nevracím, i když se kolem mě pozvolna začaly opět zjevovat stromy. Nejprve jen po málu, takže bylo s podivem, že jsem do nějakého nevrazil, ale na to jsem zase neběžel tak rychle. V tomhle vichru se skutečně nějak zvlášť uhánět nedalo. Jakmile jsem zaplul do rádoby závětří, které nebylo o moc lepší, než vytvářela otevřená pláň, ale bylo to alespoň něco, snažil jsem se zorientovat. Viditelnost? Stále dost na nic. Takhle se cítí vlci, co jim slábne zrak? Nebylo to nic příjemného, snad to na mě ještě nějakou chvíli nepřijde a já budu zase bystrý jako sokol, až se tahle bouře přežene.
Kolem mě nebyl nikdo, absolutně nikdo. Běželi snad na opačnou stranu? V tomhle písku je nikdy nenajdu. A stejně, byly jsme v horách, kde byl sníh, kde se tu u všech pavoučích nožek vzalo tolik písku? Nechápal jsem to, nedávalo to smysl. A pak jsem to zaslechl. Přes písečnou stěnu někdo hulákal, jako by chtěl ten písek zastrašit, něco o vítězství nebo tak, jako by tohle celé byl nějaký závod. Závod o život, to možná. "Shireen...?" hrklo ve mně, třebaže ten hlas jisto jistě nebyl její. Napřímil jsem se, jak jen mi současné podmínky dovolily. "Shiree-ech-echCH!" zavolal jsem, ale hned jak jsem otevřel tlamu, měl jsem z ní pískoviště a začal ho vykašlávat. Musím ji najít, nevzdával jsem to. Kam jenom běžela? ptal jsem se, jako by mi na mé myšlenky mohla mladá vlčice odpovědět, ať už byla kdekoliv.
Znáte takové to pravidlo, které říká, že pokud se ztratíte, máte zůstat na místě a on si vás někdo najde? Tak přesně tohle pravidlo jsem teď porušil, jelikož jsem se i přes nepřízeň počasí rozešel kupředu. Musel jsem najít Shireen, pravděpodobně i s tím jejím povedeným bráškou, a pak až zapadnout někam do úkrytu. Ale kde ti dva vlastně vězí...

// řeka Mahtae - sever

// Tajga

Podařilo se mi držet stopu těch dvou živlů ženoucích se kdesi přede mnou, ale musel jsem přidat. V tomhle větru se stopovat nedalo, jedinou možností bylo hlídat si směr a doufat, že se nerozhodnou najednou zahnout. Ale už po sobě skákali, rvali si uši a strkali se ze skály, proč by nějaké kličkování a totální ztracení se v téhle mě vlastně naprosto nepovědomé části krajiny mělo být něco hraničního? Ale zatím to bylo dobré, zatím jsem...
Vyběhl jsem z lesa a okamžitě mě uhodil vítr o dost silnější, než který ohýbal stromy za mnou. Jistě, že tady to bylo o dost horší, však předtím nás ještě kryly stromy. Tady nebylo zhola nic, co by větru zabránilo nabírat na síle. Ucítil jsem, že se mi špatně dýchá, ale ne snad pro to, že bych byl na pokraji sil, ale protože se v těchto podmínkách pomalu dýchat nedalo. Rozkašlal jsem se, asi jsem vdechl minimálně půlku pouště, a musel se zastavit. Zase. Takhle je nikdy nedoženu. Co hůř, takhle je ztratím. Shireen ztratím. Rozhlížel jsem se kolem, ale vířící písek snižoval viditelnost na minimum. Připadal jsem si, že jsem tu docela sám. Ani ty dva podivíny, kteří se z neznámého důvodu hnali za námi, jsem neviděl. Musel jsem se rozhodnout, rychle. Čím déle jsem tu postával, tím víc jsem se dusil pískem a vytvářel mezi námi nechtěný prostoj. A tak jsem se pro jednou rozhodl udělat něco jindy nemyslitelného - zkrátka jsem si vybral směr a rozběhl se dál v naději, že doběhnu vlčata nebo nějakou skrýš dřív, než mě ten vítr taky sebere a odvane do neznáma.

// Úzká rokle

// Sněžné hory

Pořád jsem si nebyl tak docela jistý, o co tady šlo. Mladí vlci přede mnou nejspíš neplánovali v brzké době zpomalit a já jsem si to nemohl dovolit při vzpomínce, co by asi bylo, kdybych Shireen ztratil. Mohla být klidně dospělá, ale jak jednou dáte slovo Elise, nechcete ho porušit, je-li vám váš kožich milý. Možná by se ti dva mohli prostě zastavit a vyříkat si to, ale to nepřipadalo moc v úvahu. Shireen nevypadala jako vyříkávací typ. A aby toho nebylo málo, počasí si také hrálo svou. Kolem nás se zvedal překvapivě mohutný vítr, přesto že jsme slušným tempem opouštěli nejvyšší vrcholky a řítili se k údolí. Měl jsem vítr rád, to ano, ale teď mi moc nepomáhal. Alespoň jsme běželi dolů a ne naopak, byl jsem tak rychlejší, než jsem čekal. Mohl bych jí vyčenichat, nemusím jí vidět, napadlo mě, když jsem začala počítat s tím, že mladou vlčici nedohoním a v téhle snad písečné bouři se mi za chvilku ztratí z dohledu. A najednou stála na místě přímo přede mnou, až jsem skoro nestihl zastavit.
Shireen prohodila pár slov a zase byla ta tam, ani jsem nestihl otevřít tlamu plnou námitek na tuhle šarádu. Nechal jsem jim náskok, abych popadl dech, když už jsem neutíkal a v tom jsem si všiml jiné dvojice vlků, kterou jsme měli doslova za patami. Zajímalo mě, jestli ta cizí vlčice také plánuje tomu vlkovi urvat nohu, až ho dožene. Neplánoval jsem čekat, abych to zjistil. "Na takové akce by měli upozorňovat předem," zavrtěl jsem rezignovaně hlavou a jal se svižně pokračovat směrem, kterým zmizela Shireen. Tempo jsem měl slušné, ale čím déle jsem uháněl, tím spíš mi mé síly připomínaly, že jsem na nějaké závodění už trošinku za zenitem.

// Sněženková louka