Příspěvky uživatele

< návrat zpět

*nenápadně zvedá tlapičku* Bojim, bojim, ale zkusit se má prý všechno.

// Kde ty ses tu vzala? Přechod prosím.

Mluvili jsme o ozdůbkách a cingrlátkách, než se šedý vlk přede mnou na okamžik ztratil do říše vlastní mysli. Dopřál jsem mu čas, než se na mě otočil s překvapivou otázkou. Podle vlkova výrazu jsem nebyl sám, koho to zaskočilo. Tichým pokynutím jsem ho pobídl, aby pokračoval. "Hm..." zabručel jsem zamyšleně, jak jsem si vhodnou odpověď nechával projít hlavou. A také jsem jako první instinkt přejel ještě jednou pozorně vlka pohledem, ale zraněně nevypadal, alespoň ne fyzicky. "Kdybych mu ublížil já, a on pak na oplátku ublížil mně? Asi bychom si pak byli rovni," pronesl jsem neutrálně, i když jsem tento přístup k problémům maximálně neschvaloval. Boj ohně s ohněm vyústil většinou jen ve více žáru, nikoli v jeho uhašení. "I když to není zrovna ideální způsob řešení," dal jsem hlas svým myšlenkám.
Skočili jsme k Asgaaru a vlk se zdál, že je tam spokojen. Měl zjevně svou představu o povaze mé návštěvy, což mě nijak nerozhodilo. Pobaveně jsem se pousmál a jméno Laura mi rezonovalo v uších. Nemohl jsem říct, že by mi neznělo povědomě. "Vůbec ne," odmávl jsem jeho divoké představy, "jen se tak stalo, že jsem doprovázel domů staré známe. Arcanuse a Elisu, abych byl přesnější." Jak asi teď šedé vlčici bylo? Určitě se z toho vzpamatovala, nějaká... ani jsem přesně nevěděl, co to bylo, ale věřil sem, že se tím Elisa skolit nenechá. Ne, že by jí to vůbec Arcanus dovolil. Možná bych se tam měl zase ukázat. Nebyli naštvaní, že mě vidí. Rád bych věděl, jak na tom je... Teď jsem ale myšlenky nechal myšlenkami, když jsem tu nebyl tak docela sám a měl komu svou pozornost věnovat.
Nemýlil jsem se. Etney byl skleslý a už se to ani nesnažil skrývat. Svalil se k zemi. Až tak špatné to bylo? "Nevíš, co je správné, nebo nevíš, co bys sám chtěl?" začal jsem zkraje. "Nevím... neznám povahu vašeho konfliktu, o co přesně mohlo jít. A neznám tvého bratra," uvedl jsem pro jistotu hned na začátku, aby Etney bral v potaz, že svou radu vařím z jen velmi mála ingrediencí. "Ale jestli tápeš, jak se zachovat, musíš nejdřív vědět, co od toho chování očekáváš. Máš svého bratra rád? Chtěl by to napravit? Jak by sis ty přál, aby tenhle váš svár skončil?" položil jsem pár otázek a pak se utišil, aby měl vlk čas si je sám pro sebe rozebrat, zatímco jsem pohledem zabloudil k vodě tříštící se na konci vodopádu. Nečekal jsem, kdyby mi vlk nahlas nechtěl odpovídat. Odpovědět si konec konců musel hlavně sám sobě.

// mně bylo hned jasná, že v momentě, kdy na to zareaguju, to nebude ještě zahraný nebo to nebude mít herně na sobě nebo tak něco... xD

Zavrtěl jsem hlavou, abych mlčky vlkovi dal najevo, že o žádný dar se nejedná. Ten se ale dál zajímal, kde jsem k němu přišel. Znělo to, jako by si rád pro sebe něco takového také pořídil. V tom jsem mu vlku žel nemohl být až tak nápomocný, ale alespoň odpověď jsem mu dopřát mohl. "Hm," zafuněl jsem zlehka a ohlédl se k řece, "to je zábavné. Vlastně, pokud mě paměť neklame, jsem ty peříčka našel tady u té řeky, bylo to o něco dál po proudu. Ale také to bylo už před řadou zim," doplnil jsem a ohlédl se zpět na šedého společníka, aby náhodou nenabyl dojmu, že když tam teď vyrazí, ještě něco najde. "Byla to docela náhoda, řekl bych. Ale spousta zdejších vlků má štěstí na všelijaké ozdůbky. Když budeš hledat, určitě také na něco časem natrefíš," chtěl jsem ho při nejmenším povzbudit a tak jsem k tomu párkrát přehodil ocas. To abych ukázal, jak moc svému tvrzení věřím, a také jsem věřil!
"Z Asgaarského lesa, ano?" přejel jsem pohledem tentokrát já jeho. "Takže jsem se nemýlil," hlesl jsem mimoděk a na Etneye se přátelsky pousmál. "Těší mě. Nemůžu říct, že bych to tam zrovna znal, ale vcelku nedávno jsem se tam na skok ocitnul." Vlk měl spousty otázek. Chrlil je ze sebe jednu za druhou a skoro bez jakékoliv souvislosti. Zvláštní, tenhle vlk. Sice se vyptával, ale skoro to vyznívalo, jako by vůbec mluvit nechtěl. Neubránil jsem se zamyšlenému zvlnění čela. "Tulák, už po hodně dlouhý čas," brouknul jsem a pro další dotaz dramaticky vzhlédl k blízkému vodopádu. Proč zrovna tady? nebyla vůbec špatná otázka. Vrásky na tváři mi opět vystřídal potutelný, milý úsměv. "Protože to tu mám rád," zaznělo sentimentálně. "Chladněji sice je, ale já mám pořád ještě dost hustou srst. Jsem zvyklý na horší." I kdyby to byl jen dotaz do placu, od Etneye bylo hezké, že se staral.
"A teď mi prozraď ty," ozval jsem se, než by se vlk stačil snad nadechnout k dalším slovům a sklopil k němu přívětivý zrak, "co tě přivedlo zrovna sem. K téhle řece, k vodopádu, a hlavně k osamělému staříkovi posedávajícímu na jeho okraji. Rád bych věřil, že za to může můj přirozený šarm, ale o tom už pár let mám své pochybnosti," zasmál jsem se polohlasně, abych situaci ubral krapet na vážnosti. "Připadáš mi skleslý, omlouvám se, zda se mýlím. Mluvíš, ale jsi jako duchem nepřítomný. Pověz, trápí tě něco? Ale samozřejmě mi také nic říkat nemusíš," ubezpečil jsem ho a upřel na něj svou vlídnou stařeckou tvářičku. Bylo by naprosto v pořádku, kdyby se mě, úplnému cizinci, netoužil dvakrát svěřovat. Na druhou stranu, vyzpovídat se cizincům je kolikrát lehčí, než nejbližším přátelům.

Vychutnával jsem si chvilku klidu a vnímal okolní svět všemi smysly. O kousek dál štěbetaly nějaké vlčice, ale to mě nerozladilo. Bylo to součástí světa. Společnost. Hluk. Vlastně jsem byl docela rád i jen za ten pocit, že to tu není úplně opuštěné. Klid a samota byly dvě úplně odlišné věci.
Jelikož jsem měl uši nastražené, neušlo mi, že se k řece přiblížily další kroky. Ovšem nepředpokládal jsem, že se mě to bude dál týkat a hle, mýlil jsem se. Původce těch kroků mě oslovil a já se pozvolna probral ze svého rozjímání a obrátil na něho tyrkysový pohled. Nebyl jsem si jistý, co si o šedém vlku myslet. Jeho pozdrav nebyl zrovna veselý, ale konec konců on byl ten, kdo přišel za mnou a já jen zřídka společnost odmítal.
S mírumilovným výrazem jsem jen mlčky hlavou pokynul, abych mu pozdrav oplatil. Pak se u kousek u mě usadil, jako by přímo mě hledal. Nebo jen nevěděl, kam vůbec jít. A také ho zaujali moje cinkrlátka. Jistě, ty nikdy nikomu neuniknout. Pousmál jsem se, jak si s peříčky na mém krku pohrával vítr. "Ozdoba," brouknul jsem ledabyle, "ne, že bych si na nějaké parádění potrpěl, ale na tuhle věcičku už jsem si nějak zvykl. Sentimentální záležitosti a tak," mrknul jsem na něj a sklouzl očima na jeho tlapu. "To ale zdá se nemusím zrovna tobě vysvětlovat," povytáhl jsem vědoucně obočí nad jeho vlastní ozdobičkou. Mohli bychom vést jistě dlouhou diskuzi o tom, co z těch našich blbůstek bylo to divný.
Když jsme u divností, tenhle vlk měl podezřele povědomý pach. Cítil jsem z něj Arcanuse a Elisu. A celou jejich smečku. Ale byla to jen otázka smečky? Arcanus přeci říkal, že ten bílý mladík není jejich jediné vlče. A po tom, co jsem se tak slepě napálil s Frynnem a Sigym... Rozhodl jsem se ale zatím na to nevyptávat. "Jsem Kessel," představil jsem se místo toho, a tiše zachraptěl, abych potlačil kašel, který se o mě zase jednou pokoušel. "A tobě říkají?" vybídl jsem ho, aby udělal totéž a já ho nemusel dál oslovovat jako "hej ty".

// Maharské močály

Hnout se dál z těch nepříliš přátelsky vyhlížejících mokřadů byl dobrý nápad. Musel jsem s rozmáčeným sněhem trochu zápasit zvláště pak, když ho bylo všude tolik, ale jak jsem se postupoval dál a dál, do uší mi vklouzl velmi známý a uklidňující šum padající vody. Blížil jsem se k vodopádům, o tom nebyl pochyb. O chvíli na to už jsem je i zahlédl a zalil mě pocit úlevy, klidu a spokojenosti. Tohle místo jsem měl rád. Na tomhle místě jsem přeci hned potkal Sigyho a Baghý. Na tomhle místě... se toho stalo spoustu. Nasál jsem hlubokým vdechem vlhký vzduch. Ano, tady si můžu odpočinout. Ale nejdřív voda, než se vrátí ten kašel.
Jak jsem přistupoval k řece všiml jsem si, že tu nejsem docela sám. Opodál nejspíš vedli nějakou zahloubanou diskuzi dvě vlčice. Neslyšel jsem, o čem si povídali a ani se o to nepokoušel. Nepříslušelo mi odposlouchávat cizí rozhovory, a tak jsem se jen naklonil nad řeku, abych se napil. Voda byla pěkně rozbouřená a její hladina sahala výš, než obvykle. O dost výš. A s tím množstvím sněhu, který tu všude ještě zbýval, to bude ještě horší.
Nechal jsem řeku řekou, vodu vodou a po svlažení krku jsem se uvelebil opodál pod stromem a jen tiše vnímal, jak se voda řítí z nepředstavitelné výše a pak o něco víc tiše putuje dál krajinou...

// Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Opustil jsem Sarumenský hvozd tak spořádaně, jak jsem byl vyzván. V poklidu, bez větších scén. Byl jsem už dost letitý vlk na to, abych kvůli takovému odmítnutí vyváděl a tamní vlčice to podala v tom nejmilejším světle. Nemohl jsem se zlobit, zkrátka nemohl. Teď jsem ale hlavně musel najít jiné místo na odpočinek, když můj původní plán vzal za své.
Pomalu jsem se trmácel podél řeky zpátky na sever, jako bych tušil, že tím budu zase blíž svým známým. Jako by mě nohy sami vedly do pomyslného bezpečí staronových tváří. Skoro to znělo, jako bych sebou plánoval někde plácnout a čekat na záchranu. Ale ne, byl jsem možná trochu tvrdohlavý, ale tak špatně jsem na tom ještě nebyl.
Zakašlal jsem. Aha. Hlavně, že Alfreda budu poučovat, co? zasmál jsem se v duchu, ale i smích v duchu zjevně dráždil krk a tak jsem se rozkašlal znovu. Hezky nám to jaro začínalo. Navíc jsem teď přišel někam, kde řeka zmizela. Nebo spíš byla všude. Sníh tál po celém kraji, ale tady byl extrémně rozmáčený. Nebylo to tu vhodné na chůzi, na tož na odpočinek a já se tu nemínil dlouze zdržovat.

// Kaskády

Usmíval jsem se. Alfredo se omlouval za něco, za co sám pořádně nemohl, však jeho chování bylo více než pochopitelné. Přeci si tady nebudeme přehazovat vinu jako horkou bramboru. Zavrtěl jsem hlavou, aby věděl, že není třeba se omlouvat. Nezlobil jsem se. Copak bych mohl?
Po objasnění situace místní alfě - dovtípil jsem se, podle toho, jak k ní ostatní přistupovali i dle jejího vystupování - ryšavý vlček dostál svých prvotních slov a pokoušel se za mě přimluvit, abych zde mohl nějaký čas pobýt a odpočinout si. Pamatoval jsem si, když podobná nabídka zazněla už u řeky, ale to vlci často jen tak říkávají. Že se rozhodl svá slova naplnit, to mě překvapilo, ale mile překvapilo, třebaže se nesetkala s tak pozitivní odezvou. Třebaže tmavá vlčice na to šla se vší taktností a profesionalitou. Chtěla mě se vší slušností poslat z lesa pryč a zároveň zjevně netoužila, abych jí to měl nijak za zlé. Nechtěl jsem způsobovat problémy, od toho jsem tu nebyl. Navíc jsem měl pocit, že tahle vlčice už jich má starostí nad hlavu i bez mé přítomnosti.
Jako zastánce své alfy se u mě záhy zjevila další vlčice, které jsem jen spěšně stihl pokynout na pozdrav, protože jsem o ní do teď neměl ani tušení a docela mě zaskočila. Asi se obávala, abych si slova tmavé nevykládal ve zlém. Bylo potěšující vidět, jak semknutí tu všichni jsou, a přeci mi tahle vlčice pouze potvrdila, že tu je něco v nepořádku. Naneštěstí mi nepříslušelo, abych do toho strkal nos.
"V pořádku, rozumím," hlesl jsem uvědoměle. "Už tak jste tu na mě jakožto na cizince byli dost vstřícní. Děkuji." Načež jsem se obrátil na ryšavé vlče, které s tímto nápadem vyrukovalo a obdaroval ho vděčným pozvednutím koutků. "Děkuji za pokus a nic si z toho nedělej. Vaše alfa má pravdu, nepřísluší mi tu zůstávat, však já už se o sebe postarám. A ty by jsi měl taky, ať se zbavíš toho chrapotu. Na ten máš ještě několik let čas," zazubil jsem se. To se k nám zrovna připletla Pippa. "Není zač děkovat. Dávejte na sebe pozor," mrkl jsem na ní skoro spiklenecky, jako bych naznačoval, že hlavně ona by si měla bratra teď pěkně hlídat. "V to doufám," pousmál jsem se pak nakonec v reakci na to, že se naše cesty zase zkříží. "Někdy na viděnou," věnoval jsem soukromé rozloučení i Alfredovi, protože ten si ho zasloužil.
"Ať se vaší smečce dobře daří," pronesl jsem pak víc nahlas, jakoby pro všechny, ale hlavně pro tmavou alfu, ke které jsem teď upíral svůj zrak a s pokývnutím na rozloučenou se začal od skupiny vzdalovat, až jsem za krátko stanul na samotném okraji lesa a vyrazil pryč.

// Maharské močály (přes řeku Tenebrae)

Měl jsem oči i uši na stopkách, ale všudypřítomná mlha mi rozhodně vyhlížení kohokoliv ani za mák neulehčovala. Než jsem někoho uviděl, dřív se ke mě donesl chraptivý kašel. Zamhouřil jsem oči do lesa tím směrem a z mléčné stěny se záhy vynořil ryšavý vlček. Živý a s radostnou novinou si to zvesela nakráčel až ke mně. Také jsem párkrát na znamená radostného znovuhledání mávnul oháňkou. "To rád slyším! Ale co ty?" výraz ve tváři se na moment starostlivě zjemnil. Ten kašel se mi vůbec nelíbil. "Co jsi si to v tom shonu uhnal? Omlouvám se, chtěl jsem s tebou držet krok, ale jaksi jsem zůstal pozadu." Vycítil jsem, že na vtípky o stařících teď nebyla úplně příhodná chvilka a konečně obdaroval svou plnou pozorností i Alfredovu sestru, která do mě málem vrazila. "Těší mě, já jsem Kessel," představil jsem se vší slušností, i když někdo by řekl, že mluvím "jen s vlčetem", a přívětivě se pousmál. Pippa se s Alfredem domlouvala tou jejich řečí, používala ji mnohem aktivněji, než její bráška. Tím jsem se však neměl moc času zabývat, neboť se k nám tentokrát připojil někdo další, kdo už by s mou přítomností nemusel být tak shovívavý.
"Jsem si plně vědom své přítomnosti na obývaném území a velmi se za své neomalené narušení života zdejší smečky omlouvám," hlesl jsem omluvně k vlčici s bílou tváří. Na mém postoji prach nic nenaznačovalo, že bych měl představovat potíže. Přejel jsem očima po sourozencích. "Dalo by se to tak říct," potvrdil jsem vlčici její bystrou teorii, "doprovázel jsem Alfreda na cestě domů a pak, no, to je na delší vyprávění, ale chtěl jsem se jen ujistit, že nakonec skutečně dorazil a že je tu všechno v pořádku." Nijak už jsem se nepozastavoval nad tím, že vlčice nemá nejspíš nejmenší ponětí, proč by tu něco mělo být v nepořádku.
Sednul jsem si. Musel jsem. Přesto, za jak nezdvořilé bych to za normálních okolností považoval, jsem teď doufal, že to alespoň vlčice bude číst jako známku toho, že jsem se nepřišel rvát, pokud jí to ještě nebylo jasné. Nahánění ryšavého mladíka přes takový kus země si na mě vybralo větší daň, než jsem si byl ochotný přiznat.

Smekám před těmi nejfretkovatějšími, já si sbalím svých pět švestek úkolů a můžu být ráda, že jsem ráda. Navíc zjišťuji, že Kessel není takové sluníčko, jak jsem si myslela... xD

Mám 32 bodů a prosím:
54 drahých kamenů (za 30 bodů)
10 oblázků (za 2 body)

Děkuji

// Ronherský potok (přes Osamělý strom)

Vydal jsem se k osamělému stromu, který opuštěně postával uprostřed ničeho. Předem jsem však věděl, že tam Alfreda už nezastihnu. Viděl bych ho. Zkrátka ryšavou skvrnu na bílé otevřené pláni vidíte už z dálky, ale já nezahlédl nikde ani živáčka. (Za to sem tam nějaký mrtváček se tu povaloval pomalu všude.) Čím blíže jsem však byl tomu stromu, tím blíže jsem byl také zástupu stromů nedaleko za ním. Les. Byl to ten les, po kterém jsme pátrali? Kam jsme měli namířeno? Zpozornil jsem a zamyšleně se zamračil. Po požáru nikde ani stopy. Když jsem nasál místní vzduch, nic nenapovídalo tomu, že by tu snad hořel oheň. Dnes. Včera. Možná celou zimu tu ani plamínek nezaplál. Takže si to skutečně vymyslela, blesklo mi hlavou a ramena mi ztěžkly. Trochu jsem stále doufal, že by z tohohle legraci nedělala, ale byl jsem přesvědčen o opaku. Nu což, tohle byla stále ta lepší varianta. Alfredovi se jistě uleví, určitě už je tam. S touto myšlenkou jsem se mohl sebrat a zkrátka odejít. Sarumenský les jsme našli dle dohody a mě nijak nenáleželo opět lézt na smečkové území, ale pocit zodpovědnosti byl v tento moment silnější. Musel jsem se přesvědčit, jak na tom mladý vlček je. V rámci starostí by mi snad tuhle návštěvu mohli místní odpustit. A tak jsem vstoupil.
V lese se mísila spousta pachů a dle předem získaných informací mě tolik nepřekvapovalo, že mi žádný z nich moc neříká. Jako by se to tu skládalo z naprosto oddělené skupiny vlků, než zbytek kraje. Nebo si opravdu nepamatuješ všechno tak dobře, jak si myslíš. Nebo tak. Nicméně jsem si dovolil projít les kousek u hranic a dopátrat se jednoho specifického pachu, který nebylo tak lehké zachytit, jak jsem doufal. Přeci mířil tímhle směrem, takhle blízko nemohl jen tak zabloudit. Moc se mi to nepozdávalo, ale třeba... třeba měl tenhle les nějakou speciální ochranu na maskování pachů? Tak či tak už jsem se tu plížil dost dlouho neohlášený. Když jsem nemohl najít, koho jsem potřeboval sám, třeba si on najde mě. A tak jsem zavyl.

// Údolí morény (přes Zlatavý les)

Vlezl jsem do dalšího lesa, stopy mě pozvolna zavedly až k jakémusi potoku. Nepoznával jsem to tu ani za mák. Na to, že jsem tu kdysi dávno pobýval, totiž tady na jihu ve smečce, ne přímo v tomto lese, že, se mi to tu všechno zdálo až příliš cizí. Nemůžeš si pamatovat každý strom, který si obešel, připomněl jsem si a dál se soustředil na chůzi. Třeba počasí bylo ještě chladné, jistá změna teplot už v něm byla znát. Odrážela se ve studeném větru, který už nebyl tak úplně studený. Blížilo se jaro a to tohle cestování jen znepříjemňovalo. V povolujícím sněhu se chodilo jen obtížně a já začínal pociťovat, jak za sebou rychle trousím síly.
Zpomal, Alfe, pomyslel jsem si, když jsem se zastavil, abych si na okamžik oddychl, a zahleděl se před sebe do dálky, nasledujíc pohledem rozhrnutou cestičku podél břehu. Smutně jsem se na vodu zahleděl, jako by sebou nesla žal všech, kteří prošli kolem ní. Mrzelo mě, s mladým vlčkem zprávy tolik zamávaly, o to víc, když jsem silně pochyboval o jejich pravdivosti, i když na druhou stranu bych byl jenom rád, kdyby to byla lež.
Svět byl někdy tak zkažený, až mě z toho píchalo u srdce. Nebo to bylo námahou. Nejspíš obojí. Nedovolil jsem si odpočinout a alespoň nějakým krokem jsem zase pokračoval. Tady jsem zůstat nemohl, tady bych k ničemu nebyl.

// Sarumenský hvozd (přes Osamělý strom)

// Les Ztracených duší (přes Zrádcův remízek)

Zanechal jsem vlčici kdesi za sebou, ať se svým životem nějak popere. Měl jsem teď mnohem důležitější věci na vyřizování. Musel jsem dohnat Alfreda a... co bude pak, to jsem ještě nijak rozplánované neměl. Sarumen byl pořád náš cíl. Třeba vlček skutečně věděl, kterým směrem se rozutekl? Hlavně, aby byl v pořádku. Byl rozrušený, o tom žádná, a kdo by se mu také divil, ale v takovém stavu, v opojí strachu a smyslů zbaven může každý dělat velké chyby. Počasí ještě nebylo na chybování zrovna příznivé. Trochu jsem se obával, aby neskončil někde v jámě nebo v řece jen proto, že se hnal bezmyšlenkovitě kupředu.
Velice rychle jsem zjistil, že vlčka tak úplně nedoženu. Byl rychlý, hnalo ho mládí a nově nabyté informace. Následující stopy, které ve sněhu zanechal, věděl jsem, jak pospíchal. Nemohl jsem dělat totéž, na takové mrštné pohyby už jsem si moc netroufal. A tak jsem zkrátka jen pokračoval tempem, na které jsem si troufnul, přesvědčený, že někde ten ryšavý mladík zastavit přeci musí.

// Ronherský potok (přes Zlatavý les)

Černobílá očividně neměla dost taktu, aby takovou zprávu přednesla alespoň trochu citlivě. Vlastně celou dobu mluvila, jako by to nebyl les, ale hořící trs trávy, který někdo rychle zadupnul. Ona to tak úplně nebyla její starost, proč by se měla tvářit zkroušeně, když se jí to naprosto netýkalo, ale tohle byla naprosto jiná úroveň. Vlčice byla zahořklá. Čím déle mluvila, tím víc se mi zdálo, že si to prostě užívá. Švihl jsem ocasem. Co se musí vlkovi v životě přihodit, aby byl takový?
Alfredo naneštěstí nebyl schopný zachovat takový klid. Zpráva ho naprosto zničila. Vyděsila. U něj neexistovala druhá možnost. Jestli slyšel, že les shořel, tak shořel. "Alfe!" zavolal jsem za ním, ale to ho nijak nezbrzdilo, když se s mladickým elánem vrhl pryč. Sklapl jsem zuby. Nezaklel jsem, jak by se asi v takové situaci od každého čekalo, ale mohutně vzdechl. Měl bych vyrazit za ním, ale nejprve jsem se otočil zpět na vlčici a zkoumavě na ni pohlédl. "Hádám, že ano," dal jsem vlčici s klidem za pravdu, "proto jsme na to dva. Každý se vypořádává s nepříjemnostmi života po svém, že?" Neutrální výraz se usadil na mé tváři. Kdybych skutečně věřil jejím slovům, už bych tu dávno takhle nepostávala. A pokud to byla pravda... to byla jiná kapitola. "Děkujeme za pomoc," řekl jsem s naprostou vážností. Rozhodl jsem se jít cestou pasivní agrese, protože o pomoci se tady dalo jen stěží hovořit. "Snad se pro vás ve vaší smečce věci brzy změní k lepšímu," popřál jsem jí a můj pohled se zjemnil. Myslel jsem to zcela upřímně. Podle jejích slov o Sarumenu se skoro zdálo, jako by přesně takový osud přála svému domovu. To bylo... smutné. Odmítal jsem věřit, že by vlčice byla takový škarohlít 24/7, ale teď nebyl čas na terapeutické sezení. Nicméně ať se jí dělo cokoliv, už jen to, že to s ní takhle cloumalo naznačovalo, že jí to není úplně lhostejné, ač se tak pokoušela tvářit. Kousek toho citu v sobě někde měla, ale jako spousta dalších se s ním rozhodla raději zápasit. Kdy se jen vlci ponaučí...
Věnoval jsem cizince pokývnutí hlavou na rozloučenou a pak už jsem se se svižně vydal ve stopách mého mladičkého společníka, který už mohl být kdo ví kde. Naštěstí jsem ve stopování nebyl úplně marný.

// Údolí morény (přes Zrádcův remízek)

Vlčice si tvrdošíjně trvala na své nepřístupnosti. Dobrá. Jestli chce taková být, kdo jsem byl já, abych ji soudil. Každý měl ty manýry zažité trochu jinak a navíc jsem měl víc než dost zkušeností s tímhle typem osobností. Prudkost a neomalenost, ne-li otrávenost. Hlavně se neusmát. Neuhnout pohledem první. Chtěla, abych věděl, že není žádná chuděrka. Jako by tu snad šlo o nějaký souboj charakteru. Ale pokud chtěla být mrzutá, ať si je. V této situaci jsem se nevyhodnotil jako vhodný kandidách na rozmlouvání jejího postoje.
Krátce sjela pohledem na Alfreda a já mlčky rychle zhodnotil její výraz. Pro jistotu. Kdyby ji přeci jen něco nehezkého přelétlo přes čumák přesto, že budila spíš dojem někoho, kdo štěká, ale nekouše. Při nejmenším v tuto chvíli ne. "Nu pořád jste někdo a to našemu záměru bohatě postačí. Jistě chápete, že jsem se musel zkusit alespoň zeptat," prohodil jsem uctivým tónem, abych uvedl věci na pravou míru. Sarumenský, mohl jsem napovědět, ale sám jsem věděl lépe, než skákat vlčiči do řeči, když se přeci jen zdálo, že něco ví a snad i prozradí. Málo jsem věděl, že tohle rozhodně slyšet nechceme.
"Jak prosím?" vyhrkl jsem, jak mě ta zpráva vyvedla z mého běžného klidu. Po očku jsem zkontroloval mladého vlka a jeho reakci, než jsem se vrátil k naší nové společnici. "Jak... jak vyhořel?" Neformuloval jsem svou otázku zrovna slavně. To nedává smysl, však... jsme nikde žádný kouř ani spálený les z vršku neviděli. Škoda, že závažnost informace udávala jasně, že na pochybnosti nezbýval čas. Kdyby to byla pravda, měli bychom se rozhodně pohnout a dojít tam co nejdřív. Třeba bychom ještě mohli pomoci? Nějak... "Kudy?" zopakoval jsem velmi stručně svou nejpůvodnější otázku, s o něco pevnějším výrazem. Směr přeci musela ta vlčice znát, když tak jistě hlásala o osudu toho místa.