Gallirea - Příspěvky uživatele

Rád bych přemýšlel, rád bych vymyslel... co vlastně? Jediné, co se dá v problémových situacích vymýšlet, je řešení. Tohle nemá řešení. A já nemohl myslet, vůbec na nic. Snažil jsem si srovnat myšlenky v hlavě, ale se bila s druhou a všechno to byl takový zmatek, který jsem ale vůbec nijak necítil. Úplně jsem ochabl, nevěděl jsem o světe kolem. Nevěděl jsem o světě uvnitř sebe. Nebyl jsem se sto soustředit na jeden a tak jsem vytěsnil oba.
Škubl jsem s sebou až, když se Shireen dala na úprk. To mi připomnělo, kde jsem. A kdo další se musel dnes dozvědět tutéž zprávu. Zaskřípal jsem ztrápeně zuby, ale nechal ji jít. Stejně jako černobílou vlčici a jejího bratra, kteří ji následovali. "Shireen," vydechl jsem pro sebe a mohl jsem jen doufat, že ti dva se o ni postarají. Že se postarají o sebe navzájem. Prosím. Rád bych zůstal a pomohl v této nelehké situaci, ale věděl jsem, kdy je třeba dát věcem čas. Teď bych po jejím boku nebyl k užitku. Arcanus. O něm nic neříkal, uvědomil jsem si a zahleděl se kamsi mezi stromy, jako by se přesně v těch místech měl každou chvíli jmenovaný zjevit. Měl bych ho najít, bylo to jediné, co mi přišlo v tuhle dobu k něčemu dobré. Nebo... jsem možná jen potřeboval svou mysl upnout na jiný cíl, na cokoliv. A tak jsem se rozešel lesem pryč.

// řeka Mahtae (sever) (přes jih)

Prosím 25 mušlí a křišťál na Nickolase. Děkuji!

A ještě jednou si dovolím pochválit všem úžasná díla. Bylo znát, že jste si s tím dali práci a vnukli jste tomu nějaký nápad! Jen procházení té galerie byla pastva pro oči.

Fakt, že jsme na Arcanuse ani Elisu hned v lese nenarazili mě příliš netrápil, dokud to Shireen neoznačila za divné. To už mě malinko znepokojovat začalo. Naštěstí měla mladá vlčice docela praktické řešení. Ano, místo hledání někoho, kdo tu zjevně není, pojďme se ptát těch, co tu jsou. A tak, když navrhla svého bratra, ochotně jsem ji následoval skrze les.
Dohnal jsem ji u dvojice vlků, z nichž v jednom jsem poznával syna zdejších alf, se kterým už jsem měl tu čest za ne příliš ideálních podmínek. Teď se to ale mohlo napravit, když se nemuseli strachovat o nemocnou Elisu. Shireen se energicky ujala slova, takže jsem ji nechal. Oběma jsem jen na pozdrav pokynul hlavou, a když se Shireen s černobílou, jenž si říkala Nym, představovali, také jsem přihodil své jméno do vínku. "Kessel."
Zdvořilost ale musela jít po chvíli stranou. Něco tu nehrálo. Něco na těch dvou nehrálo. A čím déle bílému vlku trvalo se vyjádřit, tím víc se mě zmocňoval podivný nepříjemný pocit. Svíral mě zevnitř, jako by se blížilo něco zlého, ale já nedokázal uhodnout, co. A tak jsem jen nehnutě pozoroval vlka jak mluví se Shireen a ani si neuvědomoval, že se při tom soustředěně mračím. Mžoural jsem na něj jako na nějakého potížistu, co se právě chystá vytasit s nějakým kouskem, který někomu ve finále pěkně ublíží. Netušil jsem ještě, že to, co z vlka vypadne, nezaboří své bolestně ostré drápy jenom do Shireen.
Trvalo mi to. Trvalo mi dlouho, než mi došel význam vlkových slov. Možná za to mohla máma, že jsem si to hned s ohnivou vlčicí nespojil. Možná za to mohl šok, obranný mechanizmus, který si naopak všechno uvědomil až moc rychle a vyšoupl to z hlavy ven, zabouchl vrata na petlici a nechtěl to pustit dál ke zpracování. Vrata ale pozvolna povolovala a informace dostala jméno. Začínala dostávat tvar. Částečky pomalinku zapadaly do sebe, a pak se všechno roztříštilo na kusy. Zlověstný pocit, který se o mě ještě před chvílí pokoušel, mě teď celého pohltil.
Výraz v tváři se mi měnil spolu s tím vším. Svaly povolily, oči se roztáhly a tlama zůstala pootevřená, jako by čekala na vlastní slova, která se ne a ne dostavit. Hleděl jsem na Shireen a jejího bratra, ale vlastně můj pohled jen procházel skrze ně někam do neznáma. Už jsem věděl, co ta slova znamenala, ale dlouho jsem se nepřistihl v situaci, kdy jsem nevěděl, jak s takovým věděním naložit.

// řeka Midiam

Mladá vlčice nejspíš neměla moc tušení, co jsem měl za lubem. Popravdě, ani já jsem si ještě nebyl tak docela jistý, i když, proč bych váhal? Třebaže jsem se nedokázal dopídit na tohle přesné odpovědi, nejistota se stále krčila tam kdesi vzadu v mysli, jako by se ještě nechtěla vzdávat svého práva na slovo. Jen ať se krčí, jakmile moje tlapky překonaly hranici lesa, zaměřil jsem se raději na to, co bylo kolem.
Shireen byla hned v závěsu. Takže závod? Kdo najde alfy první? Zazubil jsem se a po chvíli přibrzdil, abych mohl zavětřit a nehnal se jen naslepo územím. A pak jsem zůstal stát na místě úplně. Pohrával jsem si s větrem, aby vál v náš prospěch, ale ani to mi mé prvotní zjištění nevyvrátilo. "Vypadá to, že nejsou doma," pronesl jsem a na tváři se mi usadil zamyšlený neutrální výraz. Kromě smečkové stopy se tu moc čerstvých pachů nenacházelo. Ohlédl jsem se na Shireen, jako by mi pohled na ni měl napovědět, co dál. "Mohli by být v úkrytu." Nebyla to otázka. Nebyl to plán. Byla to zkrátka jedna z možností.

Za vítězný tým Lasiček prosím o 2* do vzduchu.

A 500 bodů dělím:
350 bodů = Příkaz s 5*
30 bodů = 25 mušliček
120 bodů = 90 květin

// Louka vlčích máků (přes Středozemní pláň)

"Od starouše se toho už moc nečeká, tak není zase tak těžké překvapit," opáčil jsem zvesela a byl jsem rád, že to se mnou nebylo zas tak hrozné. Tedy, já věděl, že jsem nebyl úplně marný, ale občas neuškodilo to zaslechnout i od někoho jiného. Když na mě ale Shireen tak upírala pohled, přišlo mi na ní něco zvláštního. Jiného. "Oheň," špitl jsem v okamžiku uvědomění a zkoumavým pohledem se na vlčici usadil o něco déle. Byla celá máma. Elisy krev jí kolovala v žilách a její oheň teď oficiálně plál v jejím srdci. Ušklíbl jsem se. "Nevěděl jsem, že se ti barva vlčích máků může doslova vpít do očí. Nekoukala si na ně moc z blízka?" Akorát jsme došli k břehu řeky a já se zastavil, abych vlčici pobídl k nahlédnutí na vodní hladinu. Chvíli jsem počkal, než jsem se shrbil a dopřál si pár doušků té trochu umorousané vody, ale co už. Narazil jsem už na horší, a i přes její nepříliš lákavý vzhled tu voda nechutnala nijak zle.
Mohli jsme tu vodu přebrodit, ale její nástrahy jsem si dobře pamatoval. Místo, abych se vrhl do proudu, vydal jsem se kousek dál po břehu, abych našel lepší cestu. "Měl jsem plán a měl jsem domov," odpovídal jsem mezi tím Shireen. "V opačném pořadí. Ale všechno se nějak zvrtlo a zkomplikovalo v momentě, kdy jsem sem vkročil. Od té doby mi plány moc nevycházejí," brouknul jsem trošinku ztrápeně. "Ne, že by mi to vadilo. Mé plány rozhodně nezahrnovaly všechna ta příjemná překvapení, která tu na mě číhala." Sigy. Baghý. Arcanus. Elisa. Frynn. "Ale máš pravdu, zima se blíží, nějaký nový plán by to chtělo. Nebo úkryt, minimálně."
Zastavil jsem a otočil se směrem k řece, ze které trčela spousta kamenní. Tedy, nebylo to kamenní, ale želví krunýře. Vítězná grimasa ovládla můj obličej, když jsem ohlédl na Shireen a pobídl ji, aby se přidala k přeskakování. Sám jsem se na to hned vrhnul, jako by moje kosti a svaly nepamatovali přes deset zim.
Podařilo se mi přeskákat na druhý břeh bez namočení, i když místy jsem měl docela namále. "Vlastně jsem sem původně přišel s cílem přidat se ke smečce," pokračoval jsem v načaté diskuzi. "Možná je na čase alespoň nějaký z mých plánů dotáhnout do konce," mrknul jsem nevinně a zaplul mezi stromy.

// Asgaar!!!

Nevím, jak dlouho jsem zůstal vzhůru a obdivoval jasnou hvězdnou noc. Vím jen, že to bylo ještě dlouho po té, co Shireen přemohl spánek, a co se hejna světélek na obloze uklidnila a už zase si všechna hověla na svém místě. Stejně, jako já. Musel jsem být celý přeleželý, a divil bych se kdyby mě nebolelo za krkem ještě ta tři dny. Teď to ovšem bylo jedno, protože teď už jsem skutečně spal. Někdy v noci na to přeci jen přišlo a já si teď spokojeně podřimoval. Zasloužený odpočinek, bez výčitek a obav, které by mi neustále strašily v hlavě. Takhle to mělo být.
Chladný vánek a slunečná paprsky mě šimraly na kožichu, ale já se srdnatě nevnímal a snažil se uzmout ještě chvilinku spánku. Mé snahy byly dokonány, když se probudila Shireen a rozhodla se zkontrolovat, jak jsem na tom. Konec divadélka, tedy.
Zafuněl jsem a rozespale zamlaskal, že by to jako odpověď samo o sobě postačilo. "Zdá se, že už ne," hlesl jsem, zatímco jsem se pokoušel rozkoukat a přivyknout oči na světlo. Možná mi to trvalo až příliš dlouho, těžko říct. Když jsem však pohledem zabloudil k vlčici, elán už z ní přímo zářil do všech stran a nejspíš byla připravená dnes oběhnout nejmíň deset kopců. Takže ano, zdržoval jsem. Omluvně jsem se pousmál a vyhrabal se na nohy, abych se protáhl - včetně krku, ano ten to potřeboval. "Připravena mámě ukázat, jaká jsme spolehlivá a zodpovědná dvojka?" mrknul jsem na ni spiklenecky, se vzpomínkou na to šílené léto v mysli, a pak vyrazil.
"Abych nezapomněl! Vážím si toho, že jsi se mnou vydržela. Nebo tedy, že jsi mě znovu našla. Chápal bych, kdyby ses nejradši chtěla zdejchnout po tom, co tě Elisa jako skoro dospělou nechala na hlídání nějakýmu staříkovi. I tak doufám, že to nebyl úplně nejhorší výlet," zazubil jsem se na Shireen, zatímco jsme se vybrodili z proudu rudých květů a přes rozlehlou pláň si to namířili přímo k protějšímu lesu.

// řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

Všechna světélka, která se teď řítila nocí přes rozzářenou oblohu se mi odrážela v tmavých očích upřených jejich směrem. Koukal jsem na ně, chvíli skutečně ano. Ale byly i takové okamžiky, kdy se můj pohled ztratil někde v meziprostoru mezi nebem a zemí a k hvězdám už nedoputoval. Byly to ty okamžiky, kdy jsem neexistoval tady, ale kdesi hodně, hodně daleko...
Byla jasná noc. Podobná, jako tato, a malé hnědé vlčátko vykračovalo lesem v doprovodu černobílé vlčice. Neúnavně se dožadovalo vysvětlení - kam ho to vede? Proč uprostřed noci? A proč mu vůbec neodpovídá? Nebyl ještě dost starý, aby dokázal projevit jakékoliv známky trpělivosti. Dospělá vlčice naštěstí měla té své dost, a tak vydržela odolávat nátlaku vlčka až do doby, než se oběma povedlo vyšplhat do zeleného kopce uprostřed luk. Nad hlavou se jim prohnalo světlo. A za ním další. Za krátko mladý vlk s otevřenou tlamou hleděl na hejna hvězd putující oblohou. Bylo to ohromující a... děsivé. Vlček se polekal a vrazil do dospělé vlčice, jak se pokoušel zbrkle najít útočiště pod jejím tělem. Vlčice se smála. Jemu to k smíchu nepřipadalo. Té noci se ale o světlech putujících oblohou spoustu dozvěděl. Té noci je viděl poprvé.
Asi by kde koho překvapilo, že i když jsem byl docela duchem nepřítomný, dokázal jsem němým kývnutím odpovědět na tichý dotaz Shireen. Věděl jsem, co jsou zač. Nebo jsem alespoň věděl, co mně samotnému bylo řečeno. Až když si vlčice rýpla do mého potutelného výrazu, mrsknul jsem po ní na krátko očkem. Tušil jsem, co se jí asi honilo hlavou, ale nebylo to tak. "Vzpomněl jsem si na někoho velmi důležitého," hlesl jsem s úsměvem, který jasně říkal, že vím, že Shireen neříkám nic nového. To už jsme oba znovu vzhlíželi k nebi. Světélka se předháněla, jako by nám nechtěla dovolit znovu odvrátit zrak.
Byl už jsem zase nohama pěvně na zemi - a co víc, někdy mezi tím jsem si lehnul, nevšimnul jsem si přesně kdy - a jen si mlčky spokojeně užíval tu podívanou a klid. Srstí mi občas projel chladný závan větru, který mi nemilosrdně připomínal, že období tepla a blahobytu se krátí. Že co nevidět začne padat sníh a nastoupí hlad a bída. Ale dnes to ještě nebude. Dnes ještě můžeme nechat své starosti odpočívat ve stínu záře padajících hvězd.

// Náhorní plošina

Následoval jsem vzorně mladou vlčici, která rozhodným krokem vyrazila kupředu. Prý to místo nebylo daleko - a opravdu, brzy jsem dorazili na louku, kterou jsem si dokázal představit zalitou v sytě rudém odstínu při denním světle. Poznat květinu, která za to může, byla hračka. Rudá louka, vlčí máky... no jistě, pousmál jsem se, že mě to hned nenapadlo. Tohle bylo rozhodně mnohem lepší, než cokoliv z těch řekněme děsivějších scenérií, které mě při tom názvu napadaly.
Prodírali jsme se skrz rudé květy. Nečekal jsem to, a tak, když sebou Shireen práskla na zem, hrklo ve mě. Rychle mi ale došlo, že se nic neděje a že Shireen byla prostě jen Shireen. Zazubil jsem se. "To ano, dobrá práce. Vypadá to tu pěkně, tolik vlčích máků jsem pohromadě snad ještě neviděl."
Chtěl jsem přijít vztahu s jejím bratrem na kloub, ale atmosféra se s tím prudce změnila. Stejně rychle, jako se vlčice pohodově rozvalila, se teď spořádaně srovnala a já se posadil, abych mohl poslouchat, o co je ochotná se se mnou podělit. Abych pravdu řekl, ani po tom, co domluvila, jsem nebyl moudřejší. Takže vlastně o nic nešlo? Než jsem se sám dostal ke slovu, strhla vlčice mou pozornost k obloze.
"Páni," vydechl jsem obdivně. Nad námi se z oblohy drolily hvězdy. Rád bych si pomyslel, že máme opravdu štěstí. Taková podívaná na takovém pěkném místě. Ale byl jsem úplně lapen v kouzlu okamžiku. Nemohl jsem od hvězd odtrhnout oči, jako by mě naprosto uhranuly. Byl jsem jako v transu. Na Shireen jsem se neohlédl. Jako bych zapomněl, že je tu také. Jako by všechno, krom padajících hvězd přestalo existovat.
A pak jsem se pousmál.

Když Shireen navrhla, že bychom se na tu rudou louku mohli jít podívat, zamyšleně jsem zabručel a zatvářil se, jakože hluboce zvažuji své rozhodnutí. Nemohl jsem na všechno jen tak kývnout a dát jí to takhle lehce, musel jsem ji trošičku potrápit po tom, co ona takovou dobu trápila mě.
"Mořská voda to vymyla?" brouknul jsem si spíš pro sebe, abych si uchoval mentální poznámku o jejích účincích. Vyznal jsem se v pár bylinách a podobném, s mořem jsem ale tolik zkušeností neměl a tohle vypadalo jako informace, která by se mohla někdy hodit. "Nemesis, to je ten tvůj povedený bratříček, že? Co vůbec mělo za význam to... ani nevím jak nazvat to, co se v těch horách semlelo," zatvářil jsem se zmateně, s úmyslem dozvědět se víc. Po pravdě mi ta jejich rvačka přišla taková... z ničeho. Ale také jsem nevěděl, jaký k sobě mají vztah. Třeba se zrovna moc nemusí? Něco si provedli? Proč musí být Elisy rodinka tak komplikovaná, bědoval jsem pobaveně v duchu.
To už byla Shireen zpátky u toho návrhu s rudou loukou a mě došlo, že jsem jí na to zprvu neodpověděl. Ne, že by to mladou vlčici trpilo. Zjevně byla rozhodnutá tam jít, ať řeknu cokoliv. Usmál jsem se. "Dobrá, to zní jako dobrý plán. Uvidíme, jak dlouho se ho vydržíme držet," odsouhlasil jsem a pomalu vstal, abych mohl šedivou následovat. Přesto, že ona stále nějakým způsobem překypovala energií, já tu svojí šetřil a pohyboval se jen tak rychle, jak bylo nezbytně nutné. Užíval jsem si, že mám konečně klid.
Při cestě jsem poslouchal výčet smeček, o kterých věděla. "Smečka na severu... tak jsem právě došel. Takže ty o ní také nic nevíš? Nepamatuji si, že bych tam kdy předtím byl. Bylo to takové zvláštní místo, i když to vypadalo trochu opuštěně. Ale jsem si jistý, že tam smečka sídlí. Docela rád bych zjistil, jací jsou tamní vlci..." přemýšlel jsem nahlas, zatímco před námi se to pomalu začínalo červenat.

// Louka vlčích máků

Nemohl jsem vlčici vinit, když ze sebe začala sypat jednu větu za druhou. Přeci jen jsem se ptal, kde byla, a ona se prostě rozhodla mi to říct všechno. Podobně. Dobrá, však už nebylo kam spěchat, a tak jsem poslušně seděl a naslouchal jejímu vyprávění. Ukázalo se, že bylo jen dobře, že jsem se úplně nezval, protože co ze Shireen vypadlo, to by mě určitě znovu položilo. "Oceán?" zopakoval jsem nevěřícně se zvídavým, trošičku podezíravým výrazem. Jestli ona si jen ze mě nechtěla tropit blázny. Ale byla z toho upřímně nadšená, tak možná... možná jí ten žertík i odpustím. "Jak jste se přes něj vůbec plavili?" vyzvídal jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli mou otázku mezi svou záplavou slov vlčice postřehla.
"Rudá louka, hm? To musela být podívaná. Červené jezero je kousek odtud, to místo znám," přitakal jsem, že chápu, co jí na tom tak fascinovalo. Alespoň na tom jezeru. Ta louka... proč byla asi rudá? Já si žádnou rudou louku nevybavoval, ale trošičku mě ten název znepokojoval. Nebyl čas se tím zabývat, když se Shireen snažila mi pod čumák vnutit své zranění. Zranění... to nebylo dobrý, že ne? "A už tě to nebolí?" hlesl jsem, ale byla to dost zbytečná otázka. Poskakovala by takhle kolem mě, kdyby jí to bolelo? Sám jsem si odpověděl a dovolil si tak opět se vnitřně uklidnit.
Zavrtěl jsem hlavou. "Na tom už nesejde. Hlavně, že jsme se sešli teď. A jsem rád, že si i přes všechna ta dobrodružství zůstala relativně v celku," zazubil jsem se. "To záleží, co bys nazvala zábavou. Jestli nahánění jedné šedivočerné rozjařilé slečny po celé magické končině považuješ za zábavu, tak ano, byl to nekonečný proud zábavy," prohodil jsem z legrace k mé mladé společnici. Neexistovalo, že by nepochopila, o čem mluvím. "Ale zavedlo mě to na pár zajímavých míst, takže se to určitě vyplatilo," dodal jsem pro jistotu spěšně, aby se kvůli tomu přeci jen necítila nějak zle. "Máš představu o tom, kolik tento kraj obývá smeček?" brouknul jsem docela náhodnou otázku, když jeden neznal kontext. A já se s jeho objasňováním zrovna nezdržoval.
Vyhrkl jsem smích, jako by mi u toho spíš zaskočilo. "Tohle že o mě říkala?" hlesl jsem pobaveně. "Tak když to říkala, asi to tak bude. Mámy mají vždycky pravdu," ušklíbnul jsem se. Jestlipak si tohle o něm bude Elisa myslet i po té, co se domákne, že jí na celé léto ztratil vlče? I když, kdo říká, že o tom musí vědět. Zatajení pravdy není špatná věc, pokud to zachrání životy.

Tráva byla tak vysoká, že se v ní celé mé tělo ztrácelo, jak jsem ležel připlácnutý na zemi a pravidelně oddechoval. Nespal jsem, ale že bych byl úplně duchem přítomen, to se také říct nedalo. Jen jsem využíval okamžiku, plně načerpával novou energii, dokud to šlo. Dokud...
Uslyšel jsem, jak tráva začala šustit docela jinak, než jak s ní pohyboval vítr. Něco se blížilo. Nebo někdo. Ale se mnou to ani nehnulo. Ať to byl nebo bylo co chtělo, pravděpodobně mě to jen mine a půjde dál. O to spíš, když to bude nějaká liška nebo něco podobného. Ale šustění se stále přibližovalo a na drobnou lišku to rozhodně nevypadalo. A pak jsem najednou až nečekaně blízko zaslechl své jméno. Nedocházelo mi to, vůbec. Zamračil jsem se, stále se zavřenýma očima. Jako by se mi ten zvuk jen zdál. Dost možná jsem z toho už začínal trochu blbnout. "Shireen..." zamumlal jsem skoro neslyšně jméno vlčice, jejíž hlas mi to připomínalo.
A pak to mnou projeli jako blesk čistým nebem.
Vmžiku jsem rozlepil oči. "Shireen!" vyhrkl jsem a zvedl hlavu, jako bych se bál, že než se zvednu celý, vlčice zase zmizí. To ale pravděpodobně nehrozila, protože ta tu teď kolem mě nadšeně poskakovala a můj překvapený výraz pomalu opadnul. "Shireen," pronesl jsem potřetí její jméno, tentokrát už normálním, vyrovnaným hlasem a s úlevou pozoroval vlčici plnou života. To bylo dobré. Moc dobré. Na chvíli jsem nechápal, jak jsem se vůbec mohl bát. Co by se jí mohlo stát? Víte co, o se mi vlastně teď opravdu přemýšlet nechtělo, ale chápete mě, že.
"Já se ztratil?" tázal jsem se zdviženým obočím, zatímco jsem se posadil. Pak jsem se zasmál. Byl jsem tak rád, že jsem ji našel - tedy, že ona našla mě - že jsem ani nebyl schopný jakékoliv přátelského handrkování. Nakonec se dalo říct, že jsme se ztratili tak nějak oba. "Kam ses poděla ty, to bych také rád věděl. Hnala ses za svým bratrem a najednou jste oba byli kdo ví kde," nadhodil jsem, a vlčice by se mohla snažit hledat sebevíc,ale v těch slovech nebyla ani stopa po výčitkách. Byl jsem prostě jen opravdu rád, že kdo-ví-kde nakonec znamenalo, že už byla jen teď a tady.

// řeka Mahtae - jih

Vedl jsem myšlenkové rozhovory ve své hlavě a vlastně se pro jednou moc nesoustředil na okolí. Jako bych byl smířený s osudem, který jsem si teď na sebe uvrhnul. Kolikrát tudy ještě půjdu? Nebude určitě vadit, když jednou nebudu dávat pozor. Budu mít ještě tolik příležitostí si to tu prohlédnout!
Problém byl, že jsem smířil s tím, že už Shireen nenajdu. A tak jsem se ani nesnažil. Vítr si kolem mě mohl dělat kotrmelce, ale mě pachy jím přiváté sotva pošimraly na čenichu. Jako by už o nic nešlo.
Svalil jsem se do trávy. Nevím, jak se to stalo. Tohle ani nebylo nijak precizně vybrané místo na odpočinek, prostě se to stalo. Ležel jsem. Ale nedalo se říct, že by mi to vadilo. Občas jsem na své stáří docela hřešil. Však, kdo by chtěl přepadnout staříka? Co by z toho měl? Všem musí být jasné, že boj by za moc nestál a nějaký obdiv taky ne, však roztřepanou hromádku kostí, co jen kouzlem drží pohromadě, přepere kde jaké vlče. Ne snad, že bych si myslel, že jsem takhle nepoužitelný, ale nebylo na škodu, když si to mysleli ostatní. Nijak jsem se nesnažil jiným podsunout svou vitalitu, většinou jsem spíš žertoval na úkor svých roků. O vitalitě se žertovat moc nedalo.
Pousmál jsem se a zůstal se zavřenýma očima ležet tam, kde jsem dopadl. Pokud byla má vitalita skutečná, budu tu strašit ještě hodně dlouho, tak proč si nedopřát trochu toho odpočinku.

// Borůvkový les (přes Mahtae - sever)

Jistě, spoléhal jsem na pach toho druhého vlka, že mě zavede někam dál, ale upřímně, jak jsem spěchal pryč z Borůvkového lesa, asi jsem šel na špatnou stranu. Tady už jsem nic necítil. Tedy, alespoň nic užitečného. Ztratil jsem stopu docela, a s ní i sílu dál nad tím vším bědovat. Tahle řeka vypadala povědomě, a když jsem se rozhlédl, v dálce jsem uviděl důvěrně známou krajinu s nespočtem čnějícího kamení. Kruh se uzavřel, jsem zase na začátku. Kdybych překročil řeku na druhý břeh, došel bych až do rokle, ve které jsme se pravděpodobně rozdělili. Bylo by to ale zbytečné, byl jsem si jistý, že tam žádné stopy už nenajdu.
Takže si zkrátka oběhnu celý kraj hezky od znova. Budu dělat kolečka tak dlouho, dokud mi z toho nerupne v makovici nebo dokud nebudu plně připraven čelit Elise bez Shireen. Hm, ta první možnost zní mnohem pravděpodobněji, pokyvoval jsem při tom pomyšlení souhlasně hlavou, když tu teď nebyl nikdo jiný, kdo mi to potvrdil.

// Náhorní plošina

Makadi mi ochotně názorně ukázal, jak velká ta malá vlčice asi je a já ztratil svou nově nalezenou naději stejně rychle, jako jsem po ní chňapnul. Nevadí, však jsem to tušil, uklidňoval jsem se. Ještě jsem měl pach jejího bratra, ještě jsem ho přeci úplně neztratil.
Probral jsem se ze zamyšlení a spatřil, jak se přede mnou hnědobílý vlk snad skoro až krčí. Zaskočeně jsem zamrkal, když mě realita skoro praštila do tváře. Jistě, já se tu vyptával a vlastně jsem tu neměl co dělat. Určitě by byl rád, abych už odešel, jen je nejspíš až moc slušný, aby mi to vůbec řekl. Nebo naznačil. Skoro se zdálo, jako by mu v mé přítomnosti vůbec nebylo dobře. Pro něj jsem vetřelec, připomněl jsem si a musel jsem si dát za pravdu.
"Dobrá," hlesl jsem klidně, "i tak děkuji za tvů... za váš čas." Pokynul jsem vděčně hlavou. "Už nebudu déle zdržovat," informoval jsem zdvořile o svém odchodu, krátce se na vlka naposledy zadíval, abych si byl jistý, že můj odchod zaregistroval, a pak jsem se odebral mimo území Borůvkové smečky. Pátrání ještě neskončilo, jak se zdálo.

// Mahtae jih (přes Mahtae - sever)