Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Shireen mi trochu osvětlila situaci a jistě, že v tom byla zapletená i ta vlčice od vodopádů. Její verzi příběhu jsem slyšel taky a jeden by řekl, že tím by to mohl považovat za vyřízené. Ale tohle byla přeci jen Elisina krev, ta nic nenechá jen na dobrém slově. Věřil jsem, že teď se ty dvě budou šedivému klanu vyhýbat obloukem, pokud vůbec vyváznou. "Jistě budeš mít ještě spousty příležitostí to napravit," hlesl jsem k vlčeti povzbudivě, když bědovalo nad svým selháním.
"Hm, to také nezní špatně. Tak co kdybychom tu ještě chvíli sečkali, a když se mamka neukáže, půjdeme tam? Můj domov je momentálně všude a nikde, tedy o to se obávat nemusíš," pousmál jsem se nad Shireeninou uvědomělostí. Rozhodně byla dcerou svých rodičů.
Sotva jsem domluvil, čekání bylo u konce a k nám se připojil další šedý kožich. Zatímco ve společnosti Shireen jsem si dovolil ležet, teď jsem se vyhoupl vzhůru a posadil v rámci slušnosti. "Zdravím, Eliso. Rád vidím, že jsi opět ve své kůži," zazubil jsem se potěšeně a shlédl na už ne tak malou, když o ní byla řeč a také se ohlédl na kopce v dáli. Savior je také pořád tady? Nevím proč mě ta zpráva tolik zaskočila, byla to však záležitost až k pozdějšímu řešení. Má chvilková duševní nepřítomnost zapříčinila, že jsem ze slov, která mířila Elisa hlavně na Shireen, nic moc nezaregistroval. To bylo jenom dobře, asi bych k tomu měl své výhrady, které by nebyly na místě, neb to nebyla moje věc a stejně... stejně bych nejradši zakročil.
"Ano, ten příběh už jsem slyšel," přitakal jsem a zvídavě jsem zamžoural na Shireen, protože jsem ho slyšel maličko jinak. "Shireen se ale také tak úplně nedala, že?" mrknul jsem.

Vlčátko bylo velmi zdvořilé. Kdybych to nevěděl, vůbec bych jí za matku Elisu netypoval - tedy, ne že by Elisa nebyla zdvořilá, ale... chápejte. Přisedlo si ke mě, zjevně nikam na spěch nemělo. A zjevně o mě už také něco slyšelo. Pousmál jsem se. "Ano, jsem velmi rád, že mohu říct, že tvé rodiče znám," potvrdil jsem jí její domněnku. Možná proto byla taková uvolněnější, věděla přibližně, kdo jsem? U vodopádů jsem rozhodně nijak nebezpečně nevyhlížel...
"Ajajajajaj," zabědoval jsem, "takže je maminka stále stejná. No to těm dvěma rozhodně nezávidím, snad s nimi bude mít trochu slitování." Moc dobře jsem věděl, čeho je šedá vlčice schopná. A věděl jsem taky, jak jsou matky vůči svým vlčatům ochranářské. Takže pokud to mělo co dočinění ještě tady s mladou slečnou, spojte jedno s druhým a začínal jsem se o ty dvě neznámé vlčice upřímně strachovat. "Počkáme tu spolu na ni? Rád ji také pozdravím," nabídl jsem vlčeti svou společnost, i když ona už se tu stejně sama usadila, takže to byla vskutku jen formální záležitost.
"Spíš procházím. Včerejší déšť mě zahnal do úkrytu, tak jsem se chtěl trochu protáhnout a nohy mě zanesly až sem. Přišlo mi to tu pěkné a klidné, na chvilku jsem se tu zastavil a než jsem se nadál, byla noc. Ale nebe se odsud dá také pěkně pozorovat, že?" Ohlédl jsem se a vzhlédl pohledem k obloze zasypané nespočtem drobounkých světýlek. Sem tam se ještě mihnul nějaký ten mráček, ale vypadalo to, že bychom se snad mohli konečně dočkat hezké počasí. Jak jsem se tak kochal tím pohledem, vlče vedle mě mi prozradilo své jméno. Shlédl jsem zpátky k ní a tvář mi zdobil stále ten samý vřelý úsměv. "Velmi mě těší, Shireen. Mně říkají Kessel."

Povaloval jsem se a smýkal v trávě, až jsem rozvířil snad všechny pyly a prachy ve své okolí. Nedivil bych se, kdybych vstal a kožich měl celý nažloutlý. Něco z toho mě začalo šimrat v nose a já několikrát pšíknul, než jsem sebou přestal tak šít a jen se dál spokojeně rozvaloval a užíval si letního podvečera, který se přímo nade mnou rychle měnil v noc. Upíral jsem tyrkysový pohled vzhůru do neznáma a přemítal, co mě tady ještě čeká. Kam se vydat dál? Etneye jsem nechal kdesi za sebou, ale naše konverzace mi stále utkvívala v hlavě. "Smečka, hm?" vydechl jsem sám pro sebe v přesvědčení, že mě nikdo jiný stejně slyšet nemůže. Brzy jsem se přesvědčil o opaku.
Zaslechl jsem zvuk a šustění trávy, jak se jí prodíraly něčí tlapy. Převalil jsem se na břicho právě ve chvíli, kdy na mě vykoukla šedá hlavička povědomé mladé slečny. "Pěkné pozdravení i tobě," pokynul jsem na vlče a vyslechl si, co má na srdíčku. Zavrtěl jsem hlavou. "V pořádku, nevyděsila si mě, jen možná trochu překvapila," pousmál jsem se a zůstal nerušeně ležet jen se zdviženou hlavou, abych nevyhlížel až moc ležérně. "A co, že se mladá slečna jako ty toulá po nocích takhle sama?" otázal jsem se a hlavu zdvihnul trochu výš, abych se rozhlédl lépe kolem a zavětřil. "Nebude tě mamka hledat? Kdepak jsi jí nechala?" V okolí jsem cítil pachů hned několik, ten Elisin mezi nimi však nebyl a já si jen od vodopádů pamatoval, že s touhle drobnou darebnicí odcházela.

// Mahar

Vylezl jsem z toho dobře nevanoucího místa a přede mnou se k mému překvapení z ničeho nic rozložila celkem pěkná, rozrostlá louka. Tady se ty krajiny střídaly jak se jim chtělo, bylo to k pousmání. Jen jsem to tu opět skoro nepoznával. Vzdychl jsem. To se toho tady vážně tolik změnilo, hm? vzhlédl jsem k obloze, jako by na ní byl někdo, kdo by mi dokázal odpovědět. Nebyl. A tak jsem se jen procházel loukou a vlastně ze sebe během té příležitosti stíral všechen šmír a bláto, které mi utkvělo z močálů na tlapkách. Nebyl jsem žádná cimprlína, ale i tak jsem byl přesvědčen, že by o svůj vzhled měl každý vlk dbát alespoň minimálně.
Nastražil jsem uši, když jsem uslyšel dupot kopyt a než jsem vzhlédl, v dálce už ode mě pelášilo stádo srnek. Asi jsem je nevědomky vyplašil, ale hnát jsem se za nimi nemínil. Sám bych nic takhle velkého už léta neulovil a navíc jsem neměl hlad. Vlk by neměl lovit jen pro zábavu. Namísto toho jsem si našel plácek s docela měkkou, příjemnou trávou a povalil se do něj. Převalil jsem se na záda a začal s sebou v té trávě smýkat a převalovat se pomalu jak malé vlčátko, ale i postarší mládenci si občas potřebovali orazit a podrbat záda.

// Vyhlídka (přes Midiam)

Sestoupil jsem z kopců a řeku překonal po příhodných kamenech, protože byla ještě nebezpečně rozbouřená z dešťů z předešlých dnů a já skutečně netoužil nechat se jejím divokým proudem strhnout, když se mi do teď povedlo udržet srst suchou.
Nohy ale pak zavedly na místo, kde bylo předchozí vyzrání nad řekou docela zbytečné. Prapodivně, nevábně to tu páchlo. "Močály," hlesl jsem si pro sebe, jelikož jsem tu teď byl docela sám, a pozorně se rozhlédl kolem sebe. "To tu nebývalo," zavzpomínal jsem a opatrně se jal vést své kroky dál, na dlouho jsem se tu zdržovat nechtěl, i když mě zajímalo, co tomu tady dalo vzniknout. Jaká byla historie tohoto místa? Protože většinou ta neopuštěnější místa jsou na historky ta nejbohatší. Tady se ale nebylo koho zeptat. Jiní Gallirejší by to mohli tušit, dovtípil jsem se a obešel podezřele vypadající povrch, který by mě s největší pravděpodobností při první příležitosti spolkl. Vlastně jsem byl docela rád, když se mi podařilo to tu ve zdraví přejít a najít cestu ven...

// Ježčí mýtina

Vlčici zjevně pár sladkých slůvek nestačilo, ale já byl rád, když se Etney trošku zklidnil a přidal hrst svých vlídných slov. Třeba se nám nakonec podaří o naší blažené nevinnosti cizinku přesvědčit. Ubránil jsem se tichému zasmání, když se šedý naparoval svou alfáckou krví. Mohl si na svou rodinu stěžovat do alelůja, ale smečkový život mu očividně svědčil a byl na něj hrdý.
"Já sice nejsem žádný alfa ani skoro alfa, za to jsem prostě stařík. A staříci mají už trochu jiné věci na práci," přidal jsem se pro změnu já k Etneyovu proslovu, i když jsem ho nechtěl moc přerušovat, očividně se v tom dost vyžíval. "Samozřejmě, že se můžeš procházet," zamrkal jsem trochu zaskočeně její prudkostí, načež jsem uvědoměle pokýval hlavou. "Omlouvám se, máš pravdu, nic mi do toho není," přiznal jsem, neb jsem myslel, že si mou otázku mohla vlčice jen špatně vyložit jako přílišnou zvědavost. S tou jsem ale nemohl konkurovat ani za mák Etneyovi, který se z ní rozhodl dostat mnohem víc informací. Smečku, hm? Že by se ztratila? napadlo mě a vyčkával jsem, jestli nám na to podá vlčice vysvětlení. Mimochodem se stále ještě nepředstavila, až tak rozhozená byla.
Sledoval jsem mezi tím, jak si ji Etney prohlíží a napadlo mě, že z takové pozornosti asi cizinka moc nadšená nebude. Mě protínala očima a to jsem se narozdíl od Etneye ani nehnul. Zaslechl jsem, co vlčici pověděl, když se k ní dostal tak blízko, a pobaveně jsem protočil oči v sloup. Mládí, pomyslel jsem si a zvedl se. "Asi je na čase, aby se stařík klidil stranou," brouknul jsem. "Děkuji za příjemnou společnost, Etneyi, a hodně štěstí s rodinou a se smečkou. Rád tě zase někdy uvidím," usmál jsem se na šedého společníka a pokynul i cizí bezejmenné vlčici. "Madam." Obešel jsem ji a za chvíli jsem zmizel pod kopcem.

// Mahar (přes Midiam)

S úsměvem jsem přikývl. "Ne jen ve smečce," hlesl jsem bez dalšího vysvětlování, protože co si budeme namlouvat, mohl bych mluvit ještě dlouho. Zajímavější mi však přišlo, že tady Etney byl zjevně také učitel a tu roli mu někdo musel dát. Někdo k tomu oprávněný. Nemůže si přeci myslet, že ho rodina nebere, když mu svěří takový úkol, pomyslel jsem si. "A co ta tvoje malá divoká sestřička?" Co už vlastně nebyla moc malá, ale i tak byla pořád vlčetem, když nás vyhledala u řeky. "Tu by jsi určitě mohl něco naučit. Třeba jak se nepouštět do křížku s většími, silnějšími vlky, pro začátek," zazubil jsem se, když jsem si vzpomněl na to divadélko ohledně ní a Sunstorm.
Vyprávěl jsem, a můj hlas nejspíš začal šedého uspávat. Ne unavovat, jak by si kdo jiný asi uraženě pomyslel. Ale počasí k odpočinku přímo zvalo a tak jsem jen letmo pokynul hlavou, leč mě stejně už moc nevnímal, a dál polohlasem povídal...

Nespal jsem. Jen jsem seděl na okraji a vyhlížel do krajiny, ztracen v myšlenkách, když šedý opět promluvil a dal tak najevo, že je duchem opět přítomen. Věnoval jsem mu delší pohled, zatímco povídal. Tak přeci něco málo z toho, co jsem říkal, vnímal. Přikývnul jsem na souhlas, protože jsem toho už napovídal dost a vydal se po boku Etneye ani nevím kam a stejně na tom nezáleželo, protože jsme moc daleko nedošli.
Otočil jsem se na svého společníka, jen co mě oslovil, a pak jsem našpicoval uši, protože jsem zaslechl blížící se kroky. Ohlédl jsem se zase zpět a před námi se na to zjevila hodně mladě vyhlížející vlčice. Srst měla zježenou, ale spíš než nebezpečně, útočně či překvapeně vypadala na rovinu vyděšeně. Proč? problesklo mi hlavou. Vlčice musela být strachem naprosto ochromená, jinak by každý jiný už bral nohy na ramena. Ona se ale ani nehnula a stála jako přikovaná. Etney se chopil iniciativy a dost energicky se představil, až jsem se obával, že tohle jen vlčici vyděsí ještě víc.
Věnoval jsem Etneyovi významný pohled, kterým jsem mu naznačoval, aby nebyl tak hr a opět se podíval na cizinku. "Nemusíš mít strach. Alespoň ne z nás, nic ti neuděláme," hlesl jsem klidným, přátelským hlasem a posadil se, abych ukázal, že skutečně neplánuji útočit nebo něco podobného. "Jsem Kessel." Pohodil jsem hlavou na Etneye, který se už stihl představit. "A ty jsi? Nechtěli jsme tě zaskočit, skrývali jsme se tu před tou včerejší bouřkou, proto jsme se zjevili tak odnikud, vlastně podobně jako ty, taky jsi nás překvapila," pousmál jsem se pobaveně a ohlédl se na šedého, zda má slova potvrdí. Vlčice na rozdíl od nás byla celá promočená a nezdálo se, že by s úkrytem při bouřce měla podobné štěstí. "A copak sem přivádí tebe?"

// Kaskády

Obloha se zatáhla dřív, než jsme někam stihli dojít. Nemusel jsem umět číst myšlenky, abych si všimnul, že to bylo k Etneyovo nelibosti. Ten vlk se zoufale snažil před deštěm utéct přesto, že už lilo jako z konve.
"Ne vlastní, ale spousty jsem jich vychoval," odpověděl jsem za chůze na jeho otázku o vlčatech a zněl jsem velmi hrdě. To, že jsem neměl vlastní vlčata přeci neznamenalo, že jsem nemohl být prospěšný těm, co zase neměli vlastní rodiče. Možná to byl osud, že se můj rodinný život ubíral právě tímto směrem, někdo se přeci o ty drobečky starat musel.
Etney se nějak moc zajímal i přímo o Lucy. Vědoucně jsem se pousmál, což momentálně vidět nemohl. "Byla to malá uličnice. Svéhlavá. A pěkná bojovnice. Pokud si dobře vzpomínám, málem mě utopila při jedné z našich nevinných vodních bitev," zasmál jsem se. Jaká byla jmenovaná vlčice asi dnes? Možná zůstala stejná, jako její bratr, nebo byla už docela jiná. Vzpomněla by si, kdo jsem, kdybychom se znovu potkali? Poznal bych ji vůbec já?
"Uff," vydechl jsem ztěžka, ale nikoli únavou. "Zkoušíš moji paměť?" zažertoval jsem. Příště po mě bude chtít vyjmenovat všechny druhy stromů, co v tom lese rostli, nemám pravdu? "Tak se podívejme... O Lucy a jejích sourozencích víš. A jejich rodiče a alfy, Savior a Siana. Siana byla bílá vlčice a moc si na ni nepamatuji. Savior měl srst hnědou a rád bych věřil, že to byl vůdce na svém místě. O Arie už jsi také slyšel, hmm... ještě tam byla Meadow, moc milá béžová vlčice. Oh, a Baghý! To je kámoška do nepohody, byla s ní kopa legrace. Vlastně stále je, nedávno jsem ji potkal, žije poblíž. A pak samozřejmě tvoji rodiče," zazubil jsem se.
Dobelhali jsem se nakonec k nějakému úkrytu, který vůbec nebyl tím, jež jsem zamýšlel, ale lepší než nic. Etney tam zapadl jako na spásný vor a já mu nehodlal kazit radost, a tak jsem jej následoval do sucha, zatímco vyprávěl o Lucy a Sunstorm. Ach ano, vlčice, pomyslel jsem si úsměvně a mlčky jej se zájmem poslouchal. Stihl jsem rychle pochopit, že Etney je velmi ctižádostivý. "Na základě čeho by si tě ostatní vlci měli vážit?" položil jsem mu zvídavou otázku a usadil se na studenou, ale alespoň ne promáčenou skalnatou zem.
"Oh, to není asi moc záživné. Vlastně jsme se už znali od vidění odjinud, ale až ve smečce jsme se začali víc sbližovat. Trávili jsme spolu víc a víc času, a pak jedna věc vedla k druhé a než jsme se nadáli, došlo nám, že tak nějak jeden bez druhého už moc nefungujeme," uculil jsem se jako nějaký nezkušený mladík, protože i to jsem přes svou stařičkou vizáž dovedl. Etney mě ujistil, že mu moje vyprávění nijak nevadí, naopak. Přikývl jsem. "Děkuji, tak to je od tebe milé. Možná tě vezmu za slovo," mrknul jsem spiklenecky, jakože z legrace. Neuvědomoval jsem si, že bych vlastně smečku měl aktivně shánět, protože zima tu opět bude co nevidět.
Vlček se ztrápeně schoulil do klubíčka a tiše mumlal. Asi to bylo částečně smutným laděním našeho rozhovoru a částečně tím pochmurným počasím, ale vypadal, že ho trápí nepěkné myšlenky. "Hledal jsem ji," hlesl jsem, "dlouho... Ale Lucy nemusí být vůbec ten samý případ. Jestli vydržela na Gallirei takových let, přeci by teď jen tak nezmizela. Zvláště ne ze smečky. Víš co, co kdybych ti ji pomohl hledat, až se počasí trochu umoudří?" Povzbudivě jsem se na šedého pousmál. Ještě nebyl všem dnům konec a ve dvou nám hledání určitě půjde lépe. Kdybych jen já tenkrát nebyl takový hlupák a vyhledal pomoc, místo abych někam vyrážel na vlastní tlapu.
Situace se malinko vyhrotila o chvilku později. Alfování bylo zjevně citlivé téma a ukazovalo se, že Etney si ho nejspíš představoval jako Hurvínek válku. Svěsil jsem hlavu a zavrtěl s ní. "Oblíbenost nestačí," hlesl jsem. "Sám jsi to řekl, důvěra je důležitá. A důvěra a oblíbenost není totéž." Zdvihl jsem hlavu a zadíval se zpět na šedého, přímo do očí, protože naše konverzace zkrátka nabrala toho vážnějšího spádu. "V té smečce jsi se narodil, že? V Asgaaru? Jaké je tvé postavení nyní?"

Etney nebyl jediný, kdo si všímal náhlé změny počasí. Už to nebylo dvakrát na koupání a najít nějaký úkryt by jistě nebylo na škodu. Rovněž jsem zamračeně pohlédl vzhůru a pokýval hlavou, že jeho nápad vůbec není špatný. Nejdřív jsem mu ale musel odpovědět na těch pár otázek, co měl, a zbaštit svůj docela drobný úlovek. Taková rybka vlka na dlouho nezasytí, ale jako jednohubka přišla vhod.
Překvapeně jsem zamrkal, když padlo Lucyino jméno. "Lucy?" zopakoval jsem, jako bych potřeboval trošinku víc času na přemýšlení. "Ano, Lucy... patřila. V té době byla ale ještě malé vlčátko," zazubil jsem se při té vzpomínce na armádu chlupatých koulí, o kterou Klím toho času pečoval. Když tu byl Sigy i Lucy, možná tu zůstal ještě někdo?
Etney se zatvářil zkroušeně, ale než jsem se stačil zeptat, vzal si slovo on. Z jeho tlamy vyklouzlo Ariino jméno jako nic a byl to prazvláštní pocit, slyšet někoho jiného jej vyřknout. Většinou ho užíval jen on. Byla to ta jediná věc, co mu po ní zůstala. Jméno. Jediná věc, co patřila jemu. A přesto, jak ho teď použil někdo jiný, jako by mu ze zad spadla ohromná zátěž. Jako by Aria zase byla někdo, něco víc, než jen pouhá vzpomínka. Pousmál jsem se. "Ano, to byla Aria. Byla krásná. Oči měla sytě modré a hluboké tak, že by ses bál, že se v nich utopíš, když do nich budeš koukat příliš dlouho a přeci bylo vždy tak těžké se odtrhnout. Její srst měla zrzavohnědou a bílou barvu a v tom správném úhlu se mohlo až zdát, že jí celá záda žhnou jasným plamenem, i když nikdy nic víc s ohněm neměla společného. Varování pro ty, kdo by se s ní snad chtěli pustit do křížku, a úchvatná podívaná těm, kdo věděli své. Nebyla zlá, ale taky nebyla žádná slečinka v nesnázích. Uměla se postarat. O sebe. O ostatní, když bylo třeba. Heh, a občas měla opravdu zvláštní nápady. To jsme jednou byli u Medvědího jezera a já opravdu netuším, kde k tomu přišla, ale někde si našla medvědí kožešinu a vystrašila mě s ní tak, že jsem sám málem z vlastní kůže vyletěl," zasmál jsem a v mém hlase se mísila radost se smutkem. Utichl jsem. "Byla výjimečná," povzdechl jsem tiše a chvíli na to se konečně obrátil na svého společníka. "Omlouvám se, jestli jsem se nechal unést. Snad tě povídání starého tuláka moc nenudí," pronesl jsem k němu omluvně a pousmál se.
Situace na obloze se nemoudřila a Etney k úkrytu nabídl svou smečku, což od něj bylo milé, ale schovávat se na území, které mi nepatřilo, nebyl zrovna můj styl. "Smečku bych raději nenarušoval, ale vím o dobré jeskyni kousek odsud. Jen si musíme pospíšit, je to támhle přes kope, tak ať nás tam něco nezastihne." Spolknul jsem poslední kousek ryby a kostřičku skopnul do řeky, ta se o ni postará. Vyrazil jsem kupředu, ať neztrácíme čas, zatímco jsme dál mohli spokojeně diskutovat. Překvapovalo mě, kolik měl Etney otázek, ale neotravovalo. Strávil jsem léta vychováváním nemalého množství vlčat, na otázky jsem byl více než zvyklý.
"To netuším. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, co se vlastně stalo. Možná odešla. Ztratila se, zabloudila někam do jiných končin." Mohl jsem možnosti rozšířit i o tu, kde se jí něco stalo, ale už před dávnou dobou jsem se zařekl, že s touhle možností počítat nehodlám. V něčem je přeci jen nevědomost velmi utěšující. I když to znamenalo, že jsem si musel připustit, že tam venku stále někde je. Pryč. Daleko ode mě. Jak se asi má? Našla si někoho jiného a založila s ním rodinu? Přidala se do jiné smečky? Možná si založila vlastní. Nejvíc mě ale vždy zajímalo, jestli na mě také někdy myslí. Za těch dlouhých probdělých nocí, kdy jsem nemohl odtrhnout oči z nekonečné temné oblohy, byla také vzhůru? Dívala se se mnou? Sdíleli jsme spolu ten tichý spící svět a rozsvícené nebe, třebaže jsme od sebe byli na míle vzdáleni?
O Scaritě ani Narviniji vlček nic nevěděl a já netušil, jestli to jsou dobré či špatné zprávy. Měl jsem se zeptat Sigyho, došlo mi krátce na to, div jsem se neprásknul tlapou do čela. Etney teď vyzvídal o Scar a já na něj pobaveně pozvedl jedno obočí. Neměl jsem ve zvyku se takto o vlčicích vyjadřovat. Pořádný kus byla flákota masa, ne vlčice. Neměl jsem však v úmyslu mu kvůli tomu dávat další přednášku, a tak jsem se jen obrátil, abych sledoval cestu. "Scar byla velmi milá a půvabná vlčice," brouknul jsem. Je, opravil jsem se. Třeba tu na ni narazím... chtěl jsem na ni narazit?
Etneyova vidina jeho alfování mi vynutila na tváři zase jednou upřímný úsměv. "Mít svou smečku není žádná hra, alfování je dřina a kopa práce. Jako k alfě k tobě bude smečka vzhlížet, ale ty se tím zavazuješ, že jsi připraven vždy a za všech okolností tyhle vlky ochránit. Budou na tebe spoléhat. Musíš být silný a někdy dělat silná, těžká rozhodnutí. Je to spousta zodpovědnosti. Myslíš, že bys to zvládl?" zeptal jsem se, ale vůbec to nevyznělo, že bych snad jeho schopnosti zpochybňoval. Jen jsem ho samotného vyzíval, aby se nad tím řádně zamyslel. Přeci jen, o unáhleném zakládání smeček jsem já něco málo věděl...

// Vyhlídka

Shlížel jsem do proudící vody pod mým tělem a na čumáčku se mi rozlil drobný úsměv. Šedému vlčkovi očividně nestačila nějaká polopravda, protože se dožadoval dalšího vysvětlení. Jak bláhový jsem musel být, abych se myslel, že se z toho vyvlíknu? Pobaveně jsem hlasitě vyfoukl čenichem vzduch a zdvihl pohled ke zvědavým očím Etneye. "Ještě před tím, než jsem na hodně dlouhou dobu odešel," hlesl jsem a chvíli na to zabořil čumák do vody, abych z ní chvilku na to vytáhl nic netušící rybku. Tedy, já jí vytáhl a ona sebou plácala tak, až se mi zase vyškubla. Třikrát jsem po ní chňapnul, než se mi ji podařilo pořádně polapit a než mohl šedý klást další otázky, vyšplhal jsem se zpátky na břeh. Moc jsem té rybě nevěřil, třeba jen hrála mrtvou.
"Byl jsem hodně mladý. Poblázněný. Zbrklý. Když jsem sem přišel, našel jsem domov v Klímové smečce, ta však časem zanikla. Krátce na to zmizela i..." to označení jsem si převaloval na zubech v ústech, jako bych přemýšlel, zda má správnou příchuť, "pro mě velmi důležitá vlčice a já myslel, že se přes to časem přenesu. S mou novou partnerkou jsme společně založili vlastní smečku, ale já je nakonec stejně opustil. Ji i smečku," dodal jsem tišším hlasem a sklopil pod tíhou viny a nostalgie pohled. Bylo zřejmé, že jsem na sebe za tenhle kousek nebyl dvakrát pyšný. "Hnal jsem se za Ariou s myšlenkou, jak moc ji potřebuji a neuvědomil jsem si, že za sebou nechával tolik dalších, co potřebují mě," hlesl jsem tiše, skoro nepřítomně. Přemítal jsem teď opět nad všemi, které jsem tu tenkrát zanechal. Bez jediného slova. Varování. Bez rozloučení. Možná by... ale kdepak, to určitě nebude vědět. Nebo přeci? Zadíval jsem se na šedého. "Říká ti něco jméno Scarita? Nebo Narvinijská smečka?"

Můj návrh se setkal s úspěchem. S nadšeným i... méně nadšeným. Etney se na rozdíl od Sunstrom nejspíš moc do rybolovu hrnout nechtěl, ale nakonec souhlasil. Třeba jen potřeboval dodat trochu kuráže. Nebál se snad vody, ne? Nicméně vlčice za to byla naprosto nadšením bez sebe, až mi hlasitý smích unikl na krátko z tlamy. "Závod, proč ne. Jen všeho s mírou, vlk by toho nikdy neměl ulovit víc, než sám sní, pokud se nemá s kým o kořist podělit," upozornil jsem raději, aby se do toho nevrhla po hlavě až moc.
Než jsme se ale já či Etney stihli k Sunstrom přidat, vypálila z vody zase ven. Nejspíš si vzpomněla, že má ještě jinde nějakou prácičku. "Tak příště, budu si to pamatovat!" mrknul jsem na vlčici, aby jsem poukázal, že na tom moje paměť ještě rozhodně není nijak zle. "Na viděnou," broukl jsem za mizejícím bílým kožíškem, a tak jsme si tu s Etneyem zase nějak zůstali. Zvídavě jsem na něj pohlédl, jestli si také narychlo nevzpomene na nějaké vyřizování, ale ten se držel původního plánu. "Rád se přiučím," pousmál jsem se.
Můj mladší společník se vplížil do vody, zatímco já jsem vzhlédl podezíravě k obloze. Den se chýlil ke konci a nebesa začala vyhlížet nepřejícně. Vítr vál silněji, než po zbytek dne, ale necítil jsem v něm takovou vlhkost, která by předpovídala déšť. Snad jsem se nemýlil a vydal se také do řeky. Dvěma mohutnými skoky jsem pokořil dva větší balvany vyčuhující z vody a prohlédl si dno, než jsem se také namočil, jak jsem vklouzl do řeky.
Trpělivě jsem postával na místě a vyčkával, až se ryby, které jsem pohybem vyplašil, zase vrátí, když ve mě pěkně hrklo z Etneyovi náhlé otázky. Chvíli jsem neodpovídal, byla to záludná otázka, ale kdyby se na mě teď kdokoliv podíval, zjistil by, že mi na tlamě přesto vytanul prazvláštní úsměv. Ani ne tak bolestivý, jak by kde kdo nejspíš očekával. Co vlastně znamená být skutečně sám?
"Ano i ne," dočkal se nakonec šedý vlček odpovědi. "Mám tu své přátele. Za ty bych položil život a věřím, že oni by pro mě udělali totéž. Ne, že bych to od nich kdy požadoval. Ale nepatřím do žádné smečky, v tomhle smyslu tu nemám své místo. Míval jsem, ale to bylo ještě před tím, než... no, zkrátka hodně dávno," mlasknul jsem nostalgicky a dál upíral zrak do vody, přesto, že ryby míhající se kolem mě jsem teď maximálně nevnímal. Mladý vlk se možná ptal na něco docela jiného a možná, dost možná byla má zcestná odpověď tak nějak záměrná. Možná... možná jsem si sám odmítal připustit, na co se přesně se vlk vlastně ptal.

Sunstorm označila vlče za monstrum, což by kde koho asi zvedlo ze sedu, ale já se jen pobaveně pousmál. Nedivil bych se, kdyby to byl ten nejadekvátnější popis, který na ni padl. Než jsem se dosmál, a protože se tu nic moc jiného nedělal, akce mladé vlčice, leč rádoby nenápadná, mi příliš neunikla. I když jsem se to taktně rozhodl nekomentovat - třebaže jsem tušil, co se jí jen honí hlavou, Etneye se to dotklo víc, než nejspíš vlčice předpokládala, a hlasitě to dával najevo. Jeho následné obranné vystoupení mě opět přimělo k potutelnému smíchu, ale jen drobnému, nenápadnému, aby si to vlček rovněž nepřebral nijak zle.
Pak přišla důležitá otázka. Co dál? Znamenalo to tedy, že Etney už se problémem se svou rodinou tolik netížil. Možná tomu pomohla přítomnost téhle tříbarevné trochu rozjívené vlčice nebo pár dobrý rad. Tak jako tak, já přesně věděl, co dál.
"Co takhle si něco ulovit?" nadhodil jsem a postavil se, za mnou ve výhledu příhodně šuměl vodopád. "Dneska to vypadá na pěkný den, proč nezkusit trochu štěstí a nedat se na ryby?" zazubil jsem se nevinně a posunky ukázal na mohutné kameny vyčnívající z řeky, které by pro lov mohly být ideální. "Neměl by být problém, když se trochu zmáčíme. Tak co, omladino, troufáte si?" hlesl jsem, jako bych je vyzýval k soutěži.

// podotýkám, že podle popisu území je tu sakra těžké nějakou rybu ulovit :D

Etney moji radu přijal a s odhodláním mi oznámil, že přesně to udělá. Vycítil jsem z něj menší změnu nálady, k lepšímu, abych byl přesný, a tak jsem jen s povzbudivým úsměvem přikývl. I pár na čumák je pohyb dopředu, říkávalo se. To jsem mu samozřejmě už říct neplánoval, ale stále to sedělo. Nemohl jsem tušit, jak jeho rozhovory nakonec dopadnou, ale po jejich uskutečnění rozhodně bude stát dál, než je teď.
A protože tohle bylo tak rušné místo, jeden problém se nahrazoval rychle druhým. Teď tu u nás pobývala tříbarevná vlčice a vehementně se bránila proti slovům jisté mladé dámy, která zmizela stejně rychle, jako se objevila. A já pozorně poslouchal, i když občas jsem byl z jejího vypravování trochu zmaten, na tváři jsem to nedával znát a po celou dobu z ní nespouštěl oči. Nakonec utichla a já na sobě ucítil i Etneyův pohled. S dlouhým povzdechem jsem sklopil konečně zrak. Jistě by k tomu bylo nejlepší slyšet obě verze příběhu, ale tady Sunstorm měla k tomu svému i celkem přesvědčivé ukázky a co jsem si troufnul soudit, nevytvářela dojem zrovna obratného lháře. A jestli je ta slečinka vážně Elisy... vlastně bych se tomu ani nedivil.
Zvedl jsem pohled opět k Sunstorm. "Dobrá," hlesl jsem klidným hlasem a můj výraz zjemněl. "Takže můžu předpokládat, že jste si to mezi sebou vyřídily po svém a už se to nebude opakovat," pousmál jsem se a pasivně vyzíval vlčici k souhlasu. Co jsme si, to jsem si, jak se říká. "Možná by ses od teď od ní měla držet dál. Pro své vlastní dobro. A zdraví." Nebyla to vyhrůžka, ale upřímná rada a tak to také vyznělo. Věřil jsem jí, že v tom ta malá měla také svou roli. Navíc zněla mnohem víc ublíženě na duši, než na těle. Ale také to vlče bylo za a) vlče a za b) Elisy. Dva důvody, které by mě v případě nutnosti stavěly automaticky na jeho obranu, kdyby se semlelo něco dalšího.

// Šmarja to je těžký, nemohli byste všichni nemít tak hezký profily prosím?! Tři hlasy je málo na všechnu tu kreaci... nicméně bylo třeba se uskromnit, takže: Shireen, Nemesis, Zarraya Sečteno

Trpělivě jsem vyčkával a dával Etneyovi čas na to vybrat správná slova. Oplatil jsem mu lehký úsměv, když se zmínil o otci. Takže ne celá rodina, alespoň někoho vlček měl. "Nevíš proč, hm? A zkoušel jsi se jich někdy zeptat, co jsi udělal, že tě nemají rádi?" zeptal jsem se tence, nenaléhavě. "Jestli tě to mrzí, rozhodně neodcházej. Je od tebe velmi statečné se vůbec chtít problému postavit. Útěk není řešení. Přemýšlej, kolik dalších sobě bližních bys za sebou zanechal." O takových nerozumných rozhodnutích jsem mohl vyprávět. Ale nedostal jsem příležitost, protože přes vodopád se neslo vytí. Zastříhal jsem ušima a zpozorněl, než jsem si po očku všiml vlčkovi reakce. Nekomentoval jsem ji. Myslel jsem, že se třeba zvedne a bude volání následovat, on však zůstal na místě. Volání neznělo naléhavě, a tak jsem se nechtěl moc montovat do vlkova důvodů. Ani mi k tomu nedal příliš času, snad jako by byl raději, abych se neptal. Obdařil jsem ho však zaskočeným zamrkáním. "Moje rodina?" vydechl jsem zmateně, než jsem se stihl zorientovat a vrátit se k zamyšlenému, vlídnému kukuči. "Moje rodina, hmm..." odvrátil jsem se od vlka směrem k vodopádům. "Strávil jsem s nimi jen málo času. Na rodiče nemám žádné vzpomínky. Moje sestra byla milá a bratr... trochu drsnější, ale rád věřím, že jsme spolu za ten krátký společný čas dobře vyházeli. Nevím, kde jim je teď konec," hlesl jsem hlasem už skoro neslyšným a nostalgicky se zahleděl do prázdna. Věděl jsem, že oba moji sourozenci kdysi bývali tady. Kdybych tenkrát neodešel, setkali bychom se zase všichni? Byli bychom teď spolu? Znovu jako rodina? "Trochu ti závidím, že máš svoji rodinu na dosah tlapy," ozval jsem se už trochu veseleji a vrátil se očima k Etneyovi. "Doufám, že se to mezi vámi urovná," věnoval jsem mu povzbudivý úsměv a tlapu mu opřel na vyhrbená záda.
Než jsem stihl říct cokoliv dalšího, přiřítila se sem bílá zkáza a div Etneye nesvalila. Mně se vyhnula, ale o překvapený výraz v mé tváři ji to neochudilo. Pochopil jsem, že i když se sem vrhla doslova útokem, není ve finále vlčice nebezpečná. Jenom asi hodně... zbrklá. Věnoval jsem ji přátelský úsměv. "Kessel, těší mě," kývnul jsem zdvořilostně hlavou na pozdrav, než nás Etney taktně vrátil zpět k tématu, od kterého nás Sunstorm vyrušila. "Ah, jistě. Vypadá to, že o tom přemýšlíš až tolik, že se v tom dál už jenom ztrácíš. Mrzí tě, co se stalo, jinak by ses tím přeci vůbec nezaobíral," mrknul jsem na něj. "Myslím, že by bylo na místě říct bratrovi, jak to cítíš. Že tě mrzí, co se mezi vámi stalo. Ale ne nadarmo se říká, že jen čas rány zahojí. Je možné, že tvá slova nepřijme. Ne dnes. Ne zítra. Ale je důležité, abys ty věděl, že své jsi mu řekl. A pak se tím dál netrápit, protože upřímně, víc s tím zkrátka nesvedeš. Nemá smysl se trápit něčím, co teď hned nezměníš."
A protože zřejmě byly vodopády vyhledávaným letoviskem, ani tři vlci nebyli dost. Nakráčelo si to k nám nějaké vlče. Šedé. Nestihl jsem pochytit pach a už na sebe prásklo příbuznost tady s Etneyem. Pozvedl jsem na ni obočí. Vypadala, že má něco za lubem. Ostatně, taková vlčata bývala vcelku běžně. S čímpak přišla tahle?
Výraz ve tváři se mi zpevnil, když vlče odhalilo pokousaný krk. Jelikož ne příliš nenápadně naznačilo, že je to práce Sunstorm, zdvihl jsem tentokrát obočí jejím směrem. Nebyl to ale přátelský pohled. Bezeslov, ale velmi jasně jsem ji vyzíval, aby vysvětlila, co má tohle všechno znamenat, jelikož vlče už si zase šlo po svých.