Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

Jak jsem se k hvozdu blížil, brzy jsem si dal dvě a dvě dohromady. Jak jen se to tu... Sarumenský, připomněl jsem si. Ano, to byla ta smečka, ze které byl mladý Alfredo. Třeba budu mít štěstí a natrefím tu na něj, třebaže on teď nebyl hlavním důvod, proč jsem si dovolil sem jen tak nakráčet.
Dobrá, nebylo to jen tak. Opravdu nerad jsem to dělal, že jsem lezl na nárokovaná území, ale teď jsem neměl moc na výběr. Už jsem tu byl, znají mě a třeba... určitě pochopí, že nejsem hrozba. Pevně jsem tomu věřil, nepřišel jsem přeci dělat problémy, to já nikdy! I tak jsem se zastavil jen na hranici lesa, dál ani krok. Zavětřil jsem, ale ve vzduchu se mísilo mnoho pachů a když už jsem byl tady... za zeptání nedám nic. Už jsem se nerozmýšlel a zdvihl hlavu ke korunám stromům, mezi kterými se brzy odráželo mé mohutné vytí. Svůj hlas jsem protáhl a nechal ho ještě nějakou dobu znít, než jsem utichl a našpicoval uši, abych slyšel kohokoliv přicházet. Při troše štěstí to bude vyřízené rychle. Při troše víc štěstí tu najdu Shireen a budu moci přestat pobíhat sem a tam jak zmatená sova. A při nedostatku štěstí se vrátí domů dřív, než ji najdu a pak se tam už nebudu moct ukázat, zabědoval jsem nelibě a očima pročesával hustý porost, kterým les rozkládající se přede mnou bohatě oplýval.

// Kamenná pláň (přes Náhorní plošinu)

Řekl bych, že jsem se pohyboval velice slušnou rychlostí, ale východ slunce mě přesto předehnal. Alespoň už mi nebylo líto té krásně poseté oblohy, kterou jsem si nemohl plně vychutnat. A navíc po ránu pofukoval příjemný větřík. Rozhodl jsem se to chápat jako dobré znamení, určitě jsem byl na dobré stopě!
Neběžel jsem, ale svižným tempem - opravdu úctyhodně svižným na má léta - jsem překonal nemalou vzdálenost, kterou prakticky pokrývala jen louka, louka a zase louka. A přesto jsem naprosto přesně věděl, kde jsem. A také, kde bych mohl být a co bych mohl vidět, kdyby se příroda tak rychle neměnila a nebrala si s sebou celé lesy. Musel jsem se zastavit, abych si maličko odpočinul a promyslel, co dál. Kousek od sebe jsem zpozoroval řeku. Podél řeky jsem se setkal už se spoustou vlků. Řeka bylo vlastně takové místo setkání, třeba to zabere i tentokrát. Tahle ale nevyhlížela zrovna vábně a vlévala se do nedalekého jezera, které... no, rozhodně bych se několikrát zamyslel, než bych se z něj napil. A za tím jezerem čněl les, ze kterého díky rannímu vánku táhla spousta pachů. Poznával jsem ho.

// Sarumen (přes Ohnivé jezero)

// Úzká rokle (přes řeku Mahtae - jih)

Vítr a bouře a písek - ať už se tady vzal vlastně odkudkoliv - ustali. Pomohlo i skrýt se v rokli, kde se vítr nemohl prohánět tak volně jako jinde. Já jsem o tom samozřejmě něco musel vědět. Teď jsem měl mnohem lepší rozhled do okolí, což bylo vlastně k ničemu, když jsem tu široko daleko byl stejně jenom já sám, noc a spoustu kamení. Rozhodně tu nebyla jediná známka po mladé vlčici, jejím bratrovi ani žádném jiném tvoru. Přesto jsem měl oči na stopkách a bedlivě vyhlížel. Jasná noc mi nahrávala, nemusel jsem se snažit prohlídnout tmou, protože prakticky žádná nebyla. Škoda. Kdybych teď neměl jasný úkol, našel bych si nějaké pěkné vysoké místečko a kochal se výhledem na tak překrásné nebe. Koho by takový relax nevábil? Jenomže já si to nemohl dovolit. Přestal jsem se rozhlížet a raději jsem zvedl k nebi čenich, abych zavětřil, než jsem ho opět sklopil.
"Nic," broukl jsem si pro sebe závěr mého pátrání. Takže žádná změna. Tiše jsem povzdechl. "Shireen, tak kde jsi?" ptal jsem se, ale polohlasně. Bylo jasné, že nečekám, že by se teď vlčice vynořila zpoza jednoho z kamenů, aby mi na tuhle otázku opověděla, třebaže by to bylo vskutku milé a velmi žádoucí překvapení.
Sklopil jsem čenich k zemi, abych se pokusil zachytit případnou stopu držící se spíše u země, ale moc šancí jsem tomu nedával. Ta vichřice se postarala o veškeré pachové stopy široko daleko, takže jsem teď hledal naprosto naslepo. Ale vzdát jsem se rozhodně neplánoval...

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

// změna přechodu: Kamenná pláž (přes řeku Mahtae - jih)

// Sněženková louka

Terén se začal svažovat, takže jsem při nejmenším věděl, že se nevracím, i když se kolem mě pozvolna začaly opět zjevovat stromy. Nejprve jen po málu, takže bylo s podivem, že jsem do nějakého nevrazil, ale na to jsem zase neběžel tak rychle. V tomhle vichru se skutečně nějak zvlášť uhánět nedalo. Jakmile jsem zaplul do rádoby závětří, které nebylo o moc lepší, než vytvářela otevřená pláň, ale bylo to alespoň něco, snažil jsem se zorientovat. Viditelnost? Stále dost na nic. Takhle se cítí vlci, co jim slábne zrak? Nebylo to nic příjemného, snad to na mě ještě nějakou chvíli nepřijde a já budu zase bystrý jako sokol, až se tahle bouře přežene.
Kolem mě nebyl nikdo, absolutně nikdo. Běželi snad na opačnou stranu? V tomhle písku je nikdy nenajdu. A stejně, byly jsme v horách, kde byl sníh, kde se tu u všech pavoučích nožek vzalo tolik písku? Nechápal jsem to, nedávalo to smysl. A pak jsem to zaslechl. Přes písečnou stěnu někdo hulákal, jako by chtěl ten písek zastrašit, něco o vítězství nebo tak, jako by tohle celé byl nějaký závod. Závod o život, to možná. "Shireen...?" hrklo ve mně, třebaže ten hlas jisto jistě nebyl její. Napřímil jsem se, jak jen mi současné podmínky dovolily. "Shiree-ech-echCH!" zavolal jsem, ale hned jak jsem otevřel tlamu, měl jsem z ní pískoviště a začal ho vykašlávat. Musím ji najít, nevzdával jsem to. Kam jenom běžela? ptal jsem se, jako by mi na mé myšlenky mohla mladá vlčice odpovědět, ať už byla kdekoliv.
Znáte takové to pravidlo, které říká, že pokud se ztratíte, máte zůstat na místě a on si vás někdo najde? Tak přesně tohle pravidlo jsem teď porušil, jelikož jsem se i přes nepřízeň počasí rozešel kupředu. Musel jsem najít Shireen, pravděpodobně i s tím jejím povedeným bráškou, a pak až zapadnout někam do úkrytu. Ale kde ti dva vlastně vězí...

// řeka Mahtae - sever

// Tajga

Podařilo se mi držet stopu těch dvou živlů ženoucích se kdesi přede mnou, ale musel jsem přidat. V tomhle větru se stopovat nedalo, jedinou možností bylo hlídat si směr a doufat, že se nerozhodnou najednou zahnout. Ale už po sobě skákali, rvali si uši a strkali se ze skály, proč by nějaké kličkování a totální ztracení se v téhle mě vlastně naprosto nepovědomé části krajiny mělo být něco hraničního? Ale zatím to bylo dobré, zatím jsem...
Vyběhl jsem z lesa a okamžitě mě uhodil vítr o dost silnější, než který ohýbal stromy za mnou. Jistě, že tady to bylo o dost horší, však předtím nás ještě kryly stromy. Tady nebylo zhola nic, co by větru zabránilo nabírat na síle. Ucítil jsem, že se mi špatně dýchá, ale ne snad pro to, že bych byl na pokraji sil, ale protože se v těchto podmínkách pomalu dýchat nedalo. Rozkašlal jsem se, asi jsem vdechl minimálně půlku pouště, a musel se zastavit. Zase. Takhle je nikdy nedoženu. Co hůř, takhle je ztratím. Shireen ztratím. Rozhlížel jsem se kolem, ale vířící písek snižoval viditelnost na minimum. Připadal jsem si, že jsem tu docela sám. Ani ty dva podivíny, kteří se z neznámého důvodu hnali za námi, jsem neviděl. Musel jsem se rozhodnout, rychle. Čím déle jsem tu postával, tím víc jsem se dusil pískem a vytvářel mezi námi nechtěný prostoj. A tak jsem se pro jednou rozhodl udělat něco jindy nemyslitelného - zkrátka jsem si vybral směr a rozběhl se dál v naději, že doběhnu vlčata nebo nějakou skrýš dřív, než mě ten vítr taky sebere a odvane do neznáma.

// Úzká rokle

// Sněžné hory

Pořád jsem si nebyl tak docela jistý, o co tady šlo. Mladí vlci přede mnou nejspíš neplánovali v brzké době zpomalit a já jsem si to nemohl dovolit při vzpomínce, co by asi bylo, kdybych Shireen ztratil. Mohla být klidně dospělá, ale jak jednou dáte slovo Elise, nechcete ho porušit, je-li vám váš kožich milý. Možná by se ti dva mohli prostě zastavit a vyříkat si to, ale to nepřipadalo moc v úvahu. Shireen nevypadala jako vyříkávací typ. A aby toho nebylo málo, počasí si také hrálo svou. Kolem nás se zvedal překvapivě mohutný vítr, přesto že jsme slušným tempem opouštěli nejvyšší vrcholky a řítili se k údolí. Měl jsem vítr rád, to ano, ale teď mi moc nepomáhal. Alespoň jsme běželi dolů a ne naopak, byl jsem tak rychlejší, než jsem čekal. Mohl bych jí vyčenichat, nemusím jí vidět, napadlo mě, když jsem začala počítat s tím, že mladou vlčici nedohoním a v téhle snad písečné bouři se mi za chvilku ztratí z dohledu. A najednou stála na místě přímo přede mnou, až jsem skoro nestihl zastavit.
Shireen prohodila pár slov a zase byla ta tam, ani jsem nestihl otevřít tlamu plnou námitek na tuhle šarádu. Nechal jsem jim náskok, abych popadl dech, když už jsem neutíkal a v tom jsem si všiml jiné dvojice vlků, kterou jsme měli doslova za patami. Zajímalo mě, jestli ta cizí vlčice také plánuje tomu vlkovi urvat nohu, až ho dožene. Neplánoval jsem čekat, abych to zjistil. "Na takové akce by měli upozorňovat předem," zavrtěl jsem rezignovaně hlavou a jal se svižně pokračovat směrem, kterým zmizela Shireen. Tempo jsem měl slušné, ale čím déle jsem uháněl, tím spíš mi mé síly připomínaly, že jsem na nějaké závodění už trošinku za zenitem.

// Sněženková louka

//(přesun se Shireen ze Zubatky)

Tušil jsem, že Shireen byla od rány. Věděl jsem, že její matka byla od rány. A slyšel jsem, že celá ta jejich rodinka byla tak docela komplikovaná, ale události posledních chvil vynesly význam tohoto slova do úplně jiných výšin, když jsem sledoval, jak se mezi sebou dva šedí vlci mordují, jako by snad nesdíleli tutéž krev. Mohl jsem zakročit, jistě, ale věřte, že se to všechno odehrálo v takovém chvatu, že byste nestihli ani mrknout. Nemo - tak mu Shireen říkala, skočil na sestru a najednou byl fuč. Ale mě tenhle holonek trápit nemusel, toho jsem hlídat neslíbil. Co mi moje srdce přinutilo vynechat několik temp byla lavina, která se utrhla se Shireen. Do háje! Vůbec jsme sem neměli lézt! nadával jsem ve vší slušnosti v duchu a rychle sestupoval za ní. Mladší hnědý vlk, který dělal společnost jejímu bratrovi, byl o poznání rychlejší a zdálo se, že chce šedé slečně také pomoci, takže jsem za jeho příhodnou přítomnost byl vděčný. Seběhl jsem za nimi totiž až po té, co jí pomohl se z toho pádu vzpamatovat. Když to vypadalo, že Shireen nic vážného není, spadla ze mě neskutečná tíha. Kdy jsem se naposledy takhle bál?
Zdvihl jsem hlavu a chtěl si s mladou slečnou promluvit, ale nebylo mi přáno. Její bratr byl zpět, ať už to udělal, jak to udělal, mrsknul jsem po něm pohledem. Nějaká magie? Vypadal o dost otřeseněji, než když se po své sestře původně vrhnul, ale zjevně ani jeden z nich nebyl zrovna svatoušek.
"Shir-" chtěl jsem šedou zastavit, ale ta mě docela ignorovala. Teď jí zajímal jen bratr. Měl jsem to brát jako dobré znamení? Že byla při smyslech po tom pádu na tolik, aby se takhle hněvala? A že byla schopná vstát? Nemo už nebyl tak odhodlaný jí čelit, jako předtím, to ji ale neodradilo. Přestávalo se mi to líbit, ale než jsem otevřel tlamu, Shireen už se po bratrovi vrhla a uháněli oba pryč. "Shir- urgh." Skvělé. Zaskřípal jsem zuby a bezradně se ohlédl na hnědo-černého vlka, snad jako bych se snažil najít někoho, s kým své zoufalství sdílet, než jsem se rozběhl za těma dvěma šedými kožíšky. Příště zase budu Elise hlídat, jooojooo, bědoval jsem, ale zpátky jsem svůj slib už vzít nemohl. Snažil jsem se neztratit ty dva z dohledu, ale momentálně byl můj věk oproti jejich znát. A nepříliš skrytá síla hněvu a nejspíš strachu, která ty dva poháněla, také dělala své. Myšlenka, že bych je snad předběhnul a podařilo se mi je tak zastavit, se ani nestihla celá urodit, než jsem od ní upustil ve snaze všechno vložit do běhu.

// Tajga

Tak nějak jsem očekával, že budeme šplhat dále, ale Shireen se až podezřele často otáčela, jakoby se ujišťovala, že jsem jí stále v patách. Nebo za tím bylo něco víc? Měla bys koukat před sebe, napomenul jsem ji, aniž bych si uvědomil, že jsem to neřekl nahlas. Vítr tu začínal nabírat na síle a opíral se do nás, jako by nás chtěl zahnat pryč. Rozpálený z letních teplot byl tady nahoře chlad ještě štiplavější, než obvykle nejspíše býval.
"Slyšel jsem," přikývnul jsem, když vlče dělalo výčet svých sourozenců, mezi nímž zmínila i neshody svých dvou bratrů. Po tom, co jsem si vyslechl Etneyovi nářky však bylo hezké od někoho z jeho rodiny naopak přímo slyšet, že ho má vlastně rád. Jestlipak to říká i jemu? Určitě by mu to udělalo radost.
"Mé rodiště se od tvého příliš neliší, když už shodíš jedno, shodíš i druhé, a to už je docela fér," usmál jsem se, vůbec se mě to nedotklo. Však měla v jisté věci pravdu, svět byl ve směs stále stejný, ale přeci... přeci byl všude jiný, jen kdybych měl dostatek vhodných slov, abych jí to mohl vysvětlit. Místo toho jsem si jenom povzdechl. Byli jsme už pěkně vysoko a úplný vršek byl stále dost v nedohlednu. Shireen se ale rozhodla usadit přímo uprostřed cesty. Takže stavíme?
Překvapeně jsem zamrkal. Copak měl Klím nějakou pověst o alfa matkách, co opouštěla svá vlčata? Bylo to prokletí? Kdo byla ta jiná vlčice, když ne Siana? "Vypadá to... vypadá to, že ano. Není to tak nepravděpodobné, tvá matka byla v té smečce ještě dávno přede mnou." Klím Shireen ale nepřišel tak zajímavý, jako Smrková smečka. Nebyl v tom rozdíl, všechny postupně potkal podobný osud. "Mám bratra a sestru. Ti kdysi také pobývali v tomhle kraji, ale dnes netuším, kde jim je konec. Jsou ovšem stále to nejbližší, co k rodině mám. Nemám vlastní vlčata, ale mnoho jsem jich za ta léta vychoval. I když, vždy jsem je vnímal jako vlastní. Vždy jsme byli rodina, dokud mne potřebovali, a budu jejich rodina, pokud mne budou potřebovat znovu," pronesl jsem dostatečně odhodlaným hlasem. Nebyla to ani zdaleka žádná hrdinská řeč, ale vidno, jsem rozhodnut svá slova dodržet za každých okolností.
Shireen si zatím dál vysedávala. Zvídavě jsem ji přejel očima, zatímco jsem zůstal stát. "Jaký je další plán? Čekáme na bratra?" podivil jsem se, kam se najednou poděla její kuráž, ale to bylo v pořádku. Pokud sama vyhodnotila, že na to její síly nestačí, byla to ta nejlepší možná scenérie.

// Shireen má povolenou manipulaci

// jezero Nä’hi (přes Sněžné hory)

Jak jsme stoupali výš a výš, terén se postupně čím dál tím nemilosrdně svažoval. Sníh, který se tu bez potíží držel i za teplých letních dní podkluzoval pod tlapami a nejspíš ne jenom mně. Začal jsem zvažovat, jestli jsme už nevyšplhali dostatečně vysoko. Shireen se hrnula udatně kupředu a můj návrh na vrácení by asi nevzala dobře, a tak jsem raději šel dál. Budu jako všichni ostatní, řešit problém teprve, když nastane a snad už nebude příliš pozdě.
"Tady už nejspíš žádný vodopád nenajdeme," prohodil jsem mimoděk. Třeba to Shireen trkne, proč nás sem táhla a že stoupat výš nemá smysl. Jí ale teď trápilo něco docela jiného. Měla pravdu, překvapivě jsme tu nebyli sami. Mimo pachu další vlky prozrazovaly vychozené cestičky v bílé pokrývce. Zajímavá náhoda. "Kolik vás sourozenců vlastně vůbec je? Myslím, že už mi to Etney říkal, ale on toho říkal docela dost." Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem se o tomhle s šedým vůbec bavili a to mluvil o rodině víc, než dostatečně.
Má mladá společnice vypadala naprosto nadšená z informací "z venčí". Vědoucně jsem se pousmál. Jak předvídatelné. "Tráva tam není o nic zelenější a zimy o nic krutější. Tady to sice také není úplně mírumilovné, ale v dálkách jsou cizí vlci mnohem nebezpečnější, než tady. S magií se tam tolik jako zde nesetkáš. Myslím, že kromě povídaček o Smrti a Životu jiné bohy nemají. Tedy alespoň ne tak mocné," snažil jsem se poctivě zodpovědět zvídavé otázky, snad jsem nic nevynechal. Přestal jsem se soustředit na cestu a v ten moment mi podklouzla noha. To jsem byl rychle duchem zpátky! Naštěstí jsem to hravě vybalancoval, ale musel jsem si připomenout, že teď už to bude jenom horší.
"Siana," vzdychl jsem, ale v mém hlase se neodrážela žádná sentimentální nostalgie. Bylo až neobvykle obtížné rozpoznat, jakou emoci jsem s vyslovením toho jména prožíval. "Ano, odchod jí a Saviora znamenal konec Klímové smečky. Zanechali za sebou nás, i svá vlčata. Možná je to lepší pro vlčici, snazší, ale to neznamená, že je to správné. Vlčata nikoho jiného krom své rodiny, v lepším případě i smečky, nemají. Nechat je takhle na pospas osudu..." nedořekl jsem. Bylo znát, že tohle téma jsem nenesl lehce. Už se mi z toho nevířila krev jako dřív, měl jsem dost času na to lépe celou tehdejší situaci pochopit, však jsem se nakonec sám do něčeho podobného dostal, ale já za sebou žádná vlčata nenechal. Můj odchod byl možná stejně nezodpovědný, ale v tomhle jsem měl svědomí čisté a možná proto jsem stále nechápal, jak k tomu tenkrát mohlo dojít. Mluvil jsem rázněji, bez hravého přívětivého podtónu, jako obvykle, nekřičel jsem. Jen jsem taktně, a vlastně nevědomky, dával jasně najevo svůj postoj.
Zabrán do tématu jsem si nevšiml, s jakou překvapivou lehkostí pokračuji po nebezpečné cestě vzhůru. Menší rozhořčení mě zjevně nakoplo a dodalo energii, abych tuhle horu zdolal. Ale jak vysoko ještě? Vrh jsem na teď už všude přítomný sníh zamračený pohled. "Chceme až úplně nahoru?" chtěl jsem si ujasnit náš záměr i se Shireen.

// Západní Galtavar (přes Ageron)

"To by ji jistě potěšilo," přikývnul jsem souhlasně. Jestli chtěla být Shireen jako její mamka, určitě k tomu měla dobře našlápnuto. Pak řeklo vlče něco, co mě asi mělo uklidnit. No, alespoň to bylo milé? "Oh, um, děkuji, budu rád, když můj krk ušetříš," projevil jsem slušně svou vděčnost nad jejím rozhodnutím. I když řekla asi, takže zas tak moc rozhodnutá nebyla.
Šli jsme překvapivě svižně, nebo mi to tak jen připadalo. Nicméně, než jsme se nadáli, už se začal terén svažovat. Jestli chceme až nahoru, tak si teď od kopce nějakou tu chvilku neodpočineme. Tak hurá vzhůru, povzbudil jsem se v duchu, jak jsme začali stoupat, až jsme vystoupali k malebnému jezírku. Nepamatoval jsem si, že by tu tohle kdy bylo.
Zavrtěl jsem hlavou. "Jestli ano, rozhodně si na to nevzpomínám." Pohlédl na svůj odraz ve vodě, která byla zvlněná od Shireeniných tlapek. "Ale spíše ne, takhle pěkné místo bych si rozhodně zapamatoval." Sklonil jsem se, abych se napil. U jezera jsem to nestihl a tady jsem využil příležitosti, když se i mladá slečna rozhodla zastavit a kochat. Na to jsem vzhlédl a pokochal se výhledem do okolí. "Je tu příjemně. Asi už vím, kam se schovat před nesnesitelnými letními horky," zazubil jsem se spokojeně a nechal vítr, který v těchto výšinách panoval, aby mi prohrábnul srst. Ano, byli jsme vysoko. Miloval jsem výšky. Byl jsem tu doma.
Nechtěl jsem se dotknout už žádného tématu, které by nás znovu vrátilo k té nepříjemné situaci s trojbarevnou vlčicí. Z těch jejich neshod už mě bolela pomalu hlava a to se mě to původně ani netýkalo. "Ach tak, tohle to bylo," utrousil jsem tedy jenom, abych to dál nerozmazával. Naštěstí se zdálo, že ani Shireen za to takhle diskuze nestojí. Zajímalo ji docela něco jiného.
"Půjdeme?" vybídl jsem vlče nejprve, než jsem se jal odpověď na její dotaz. "Já jsem se tu vzal z velkých dálek. Nenarodil jsem se v tomhle kraji a nějaký čas jsem mimo něj pobýval, než jsem se zase vrátil. S Elisou a Arcanusem jsem se seznámil ve smečce, která kdysi obývala lesík na jihu. Nevím, co se vlastně přihodilo, ale ten les už tam léta není, jako by se po něm slehla zem." Což nebylo tak nepravděpodobné zrovna tady. Někdo s dobrými zkušenostmi s magií země by to mohl jistě zvládnout. Možná se lesa zbavit Savior, aby se zbavil vzpomínek? Nebo kdo ví, jaký by k tomu mohl mít důvod. "Byla to Klímová smečka, nevyprávěli ti o ní někdy?"

// Zubatá hora (přes Sněžné hory)

// řeka Kierb (přes VVJ)

"No to už vůbec ne!" vyhrkl jsem a v hraném zděšení vykulil na Shireen oči. "Co myslíš, že by bylo horší, nechat se spolknout horou nebo pak čelit tvojí matce a vysvětlovat jí, co se s její holčičkou stalo? To bych za tebou mohl skočit rovnou, ušetřil bych Elise práci s mým zamordováním," pohodil jsem ocasem a spiklenecky mrknul. Nemyslel jsem to nijak ve zlém, ale mladá vlčice jistě moc dobře věděla, co je její maminka zač. Snad už kvůli mně by se do ničeho takového skutečně nepouštěla. Čím déle jsem jí však pozoroval, tím méně jsem si tím byl jistý...
V oku mi zacukalo, když mě do uší praštil nehezký výraz, který vypadl z vlčete. Ta vypadala, že si toho ani nevšimla a vesele pokračovala v chůzi kolem jezera, k němuž jsme po úmorné cestě plné komárů a páchnoucí vody dorazili. Jen pro poznámku, to jezero naštěstí nepáchlo vůbec. Vlastně bylo stejně průzračné, jako jsem si ho pamatoval. Nebyl ale čas se tím kochat, Shireen měla cíl a nehodlala ztrácet drahocenné minutky, jak se zdálo. A já chytil tempo, které jsem si hodlal ještě chvilku udržet.
"Proč byl na nic? Na východě snad není nic k vidění?" zajímal jsem se. Z východu jsem přišel. Kdybyste šli hodně dlouho na východ, tak dlouho, že byste překonali hranice tohoto kraje, našli byste horu a na té hoře opuštěnou jeskyni, která bývala mým domovem. Rozhodně jsem nemohl sám říct, že by na východě nic zajímavého nebylo.

// jezero s šíleným názvem Nä’hi (přes Ageron)

// Ježčí mýtina (přes Kierb)

"Nebojím se, že nebude," odvětil jsem s jistotou v hlase malé dobrodružce, která nás hned zavedla na maximálně nevábné místo. Byl jsem rád, že tudy vlastně jenom procházíme, i když jsem to tu za poslední dobu navštěvoval více často, než bych rád. Zdejší močálovitý odér byl dost silný, za to mohlo to letní počasí. Zamrzají tu močály v zimě? napadlo mě, protože přemýšlením o zimě se v létě vlk nejlépe ochladí, to bylo přeci známé všem. Raději jsem se ale jal soustředit na cestu, než abych se ztrácel ve své hlavě. Přeci jen jsem tu nebyl sám.
"Vůbec ne, jen mě veď. Má jediná prosba je nevrhat se do řeky plné piraní a nepodnikat žádné hrdinné seskoky ze skal a tak," předložil jsem výčet svých podmínek, který by měl být asi o pár bodů delší, ale nějaké poučky jsem si rozhodl ušetřit. Budu věřit, že vlče ví, kam se má a nemá jít, už nebyla zas tak malá a nebyla Frynn, abych měl pocit, že se propadne do středu země, když z ní spustím třeba jen na vteřinku oči.
"Hm, uvidíme, kam nás cesta zavede. Kdo ví, na co v těch horách natrefíme, je to místo mnohých překvapení," hlesl jsem neurčitě. U vodopádů jsem teď strávil dost času a nevadila mi změna krajiny. I když, jakmile jsme opustili močály, smrad kolem nás to nijak nevylepšilo. Pohled mi sklouzl k řece, v níž nevypadala voda koupatelně, na což pitelně a všude kolem tu bylo spoustu nanicovatého, létavého hmyzu. Několikrát jsem třepal hlavou, abych se ho zbavil. "I když doufám, že co nevidět dojdeme na nějaké lepší místo," ohnal jsem se po komárovy, co mi tančil před čumákem, "než je tohle. Předpokládám, že tohle není tvůj první výlet mimo smečku, jak daleko jsi už byla?" K téhle otázce jsem se přiměl po té, co jsme nějakou dobu už lemovali říční koryto a já vytušil naši polohu. Kdesi, ještě stále docela daleko před námi, ale stále před námi, stála hrozivá zřícenina s ještě hrozivějším obyvatelem. Osobně jsem byl rád, že jsem od svého návratu ještě neměl se Smrtí tu čest, ale věděl jsem, že to nebude trvat věčně. Jestlipak se s ní už mladá slečna setkala?

// Západní Galtavar (přes VVJ)

Jak se dalo očekávat, Shireen už kula nějaké pikle. Čekal jsem spíš nějaký výlet po blízkém okolí, ale malá nemalá měla mnohem větší ambice. Neskrýval jsem ve svém výrazu trochu toho překvapení, ale nebylo v něm nic zlého, spíš obdivného. "Tušil jsem, že to nebude jen tak, ale že nás čeká až taková výprava," pronesl jsem zamyšleně. "Nu proč by ne, vodopády jsou krásná věc! A ty tady poblíž už bych dokázal popsat i ve spánku," zazubil jsem se a konečně, po celé té době, co se mi tu společnost střídala a nestřídala, se postavil a protáhnul, abych své svalstvo upozornil, že se blíží aktivita. "Jestli myslíme stejné hory, když vylezeme hodně nahoru, bývá tam i v létě opravdu chladno. A pokud tam vodopády jsou, mohli by být zamrzlé. Teď možná ne, ale v zimě určitě. To je taky krásná podívaná. Už si někdy viděla zamrzlé vodopády?" zajímal jsem se čistě ze své prosté přirozenosti udržovat s ostatními kolem sebe nějakou konverzaci. Mohl jsem se dožadovat, aby na mě Shireen při svém tempu brala ohledy, ale zatím jsem se cítil odpočatě a při síle. Uvidíme, jak na tom budu v těch horách, zapřemýšlel jsem dopředu a honem se dal do kroku, protože má šedá společnice už vyrazila vpřed.

// řeka Kierb (přes Mahar)

Elisa se Shireen chvíli debatovali o Saviorovi, zatímco jsem tiše seděl a mlčel. Při zjištění této reality jsem se zastyděl, že jsem vlastně s jeho přítomností tady vůbec nepočítal a ne zrovna z příjemných důvodů. Ale dobře, že se stále drží, ne? I bez smečky... to už by mě asi překvapovat nemělo.
Dnešek byl plný překvapení, protože na můj zvídavý pohled reagovala Shireen v sebeobraně. Srdnatě se vrhla do obhajování svého chování a musel jsem uznat, že co říkala, mělo něco do sebe. Když rázně zakončila tím, že konflikty pouze ukončuje, souhlasně jsem přikývnul. Tak to bylo správně.
"Neřekl bych tomu přímo plány, ale já osobně jsem to tu ještě nestihl řádně prozkoumat. Tolik se to tu změnilo..." hlesl jsem zamyšleně a sklouzl pohledem k mladé šedivé slečně. "Hodil by se mi nějaký znalejší průvodce, pokud by se do toho někomu chtělo." Mluvil jsem obecně, ale záměr byl zřejmý - že jsem Shireen vyzíval, zda se této pozice ujme.
Elisa k našim plánům nakonec také svolila a já se musel pousmát, když kázala Shireen, aby se chovala slušně. Když se s vlčetem loučila, úsměv mi na tváři stále rostl. Pořád stejná. Šedá uměla být pěkně od rány a kde komu se ježí chlupy jen při zaslechnutí jejího jména, ale tahle její trošinku skrytá, milá část patřila k těm, které jsem si já sám pamatoval nejvíc. Po tom, co jsem si vyslechl, jak vyřešila situaci s nepohodlnými vlčicemi, bylo potěšující být svědkem toho, že ani v tomhle se nezměnila.
"Jako by se stalo," špitnul jsem zpátky tiše Elise, když jsem se k ní natáhl na rozloučenou. "Provedeme!" zahlásil jsem zvesela už nahlas a vyprovázel chvilku vlčici pohledem, než jsme se Shireen znovu osaměli. "Takže, napadá mou zkušenou průvodkyni nějaké místo, o kterém bych rozhodně měl vědět?" vyzvídal jsem, abychom se mohli vydat na cestu.