Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím o 40 drahokamů (8 bodů) a 256 oblázků (32 bodů)

a děkuji za akci! Opravdu se mi líbilo, že bylo téma na dva dny a ne jenom na jeden, nevypadalo to hned tak beznadějně.

Sinéad odešla už před nějakou dobou a já se uhnízdil na okraji vyhlídky. Ležel jsem a rozhlížel se do krajiny, hlavou mi vířilo množství myšlenek. Tížily mě nedávné zprávy a všudypřítomný dým, který se plížil přes louky a lesy pode mnou, mi též na klidu nepřidával. Nebyla to obyčejná mlha, ta by nevydržela tak dlouho. Nebylo na ni ve vzduchu ani dostatečně vlhko. Byl to hnusný, zapáchající, suchý čmoud, který mě dráždil v čenichu pokaždé, když jsem se silněji nadechl. Kašel z ledové koupele mě naštěstí pozvolna přešel, i když jsem v krku cítil ještě nepříjemné škrábání. Nemohl jsem tu zůstat vysedávat věčně. Měl bych vstát, měl bych se hýbat. Kam ale jít?
Pode mnou se tyčily nejvyšší stromy Asgaarského hvozdu. Najdi Arcanuse. Vzpomínáš? Hledal si jeho. Musel jsem najít svého přítele. Musel jsem s ním mluvit. Musel jsem... měl bych zjistit, jak na tom je. Ale čím víc jsem se k tomu odhodlával, tím spíš jsem chtěl zůstat bez hnutí ležet.
Nad Gallireou se překlenula noc, když jsem se konečně jal vstát. Protáhl jsem ztuhlé svaly a začal scházet z kopců po úzké cestičce směrem k vodopádu. Ne, ještě jsem s ním mluvit nemohl. Nemohl jsem být dobrý přátel, pokud jsem sám nebyl se vším srovnaný. I když, jak by se s něčím takový dalo vůbec vyrovnat... Potřeboval jsem se projít, provětrat hlavu. Snad mi ještě nějaká doba o samotě prospěje.

// Mahar (přes Kaskády)

"Celý život je jen souhra podivuhodných náhod," pronesl jsem přemoudřele s povzbudivou vřelostí v očích, jako nějaký mechový dědeček z pohádkového lesa.
Rozhodl jsem se, že když se je Sinéad do všeho tak žhavá, nějaké znalosti navíc ji neuškodí. Její reakce mě ale zaskočila zcela nepřipraveného. Zmateně jsem zamrkal, než jsem si v hlavě její slova pořádně uchopil. A pak jsem se zasmál. "Tak to skutečně není," zubil jsem se, ale bylo dobré vědět, že v sobě kromě dobrodružného ducha má tahle vlčice i trochu té obezřetnosti. "Nemyslím si, že by to dělal úmyslně, možná to ani sám ovládat nemůže, tohle... nutkání ostatních zůstat. Co si pamatuji, sám od sebe vlky posílá pryč, když se zdrží nebezpečně dlouho, ale jeden nikdy nemůže být dost opatrný." Snažil jsem se Životovi trochu jeho reputaci napravit, snad si o něm Sinéad neudělal kvůli mé nepřesné volbě slov špatný obrázek. Život byl dobrý spojenec, nezasloužil si, aby se něm šířili nesprávné dojmy.
Má mladá společnice sebou začala šít, celý tenhle rozhovor ji musel vlít novou krev do žil. "To je pochopitelné," kývnul jsem chápavě a shlédl z výhledu přímo pod sebe, kde se rozkládal Asgaar. Při tom pohledu můj výraz zjihl a zešednul. Ne doslova, pocitově. Něco bylo jinak. Zavrtěl jsem hlavou. "Nebudeš se přeci na dobrodružství tahat s chrmlajícím starcem," hlesl jsem a natočil pohled k ní, už zase trochu živější, ale v koutcích očí se stále zračily zbytky zastírané bolesti. Vzpomínal jsem, co jsem chtěl vlastně udělat, než jsem vůbec vlčici potkal. "Musím si vyřídit vlastní záležitosti. Ještě si tu trochu odpočinu a půjdu si také po svých." Uvědomil jsem si, že to neznělo moc přesvědčivě, a tak jsem se urychleně vzpamatoval a tiše zachraptěl. "Vyvaruji se další ledové koupeli. Slibuji," zvedl jsem melodramaticky tlapu na znamení slibu a zazubil jsem se.

Souhlasně jsem přikývl. "Existuje," odpověděl jsem a čumák jsem obrátil na jih, kde se v dálce, ve tmě a pod mlžným nelibě zapáchajícím oparem skrýval domovský les zmiňované smečky. Ještě jsem neházel špičák do žita, ale tušil jsem, že tím se pravděpodobnost mé známosti s otcem Sinéad celkem snižovala. A jak jsem zaslechl jeho jméno, které mi navzdory mému očekávání nic neříkalo, bylo to jasné. Sinéad byla bystrá vlčice a hned vytušila, proč jsem se po jménu pídil. "Nejspíš jsme se museli minout," přiznal jsem.
Neubránil jsem se drobnému úsměvu nad volbou jejího slovníku. Zjevně ji něco jen tak nevyděsí. Dušovala se, že má jen ty nejnevinnější úmysly, ale podezíravě jsem na ni pozvedl obočí. Nedalo se říct, že bych tomu tak úplně věřil. Podle tónu hlasu to nejspíš ani neočekávala. "Pozdravit, jistě," zopakoval jsem velice nepřesvědčivě. "Život nejspíš takovou společnost uvítá. I když opatrně, z návštěv s ním se velice špatně odchází, abys tam s ním nezůstala no... prakticky na pořád. To ta jeho magická esence občas s vlky dělá. Co se Smrti týče... nevinná návštěva zní jako velmi špatný nápad. Ale i přes všechnu lstivost a nevraživost se s ní dá dohodnout, když jde o obchod. Z nějakého důvodu je-" děsně ujetá, řekl bych, patřit do mladší generace - "velkou oblíbenkyní drahokamů. Ametysty, opály, safíry, takové věci. S prázdnou bych k ní rozhodně nechodil."

Občas je potřeba dát přednost funkčnosti, a tady si myslím to je dobrá volba. Přemýšlela jsem nad tím už párkrát při volbě odměn nebo počítání u bohů, že je to vlastně jen komplikace. Neříkám, že pomněnky, ametysty a safíry nebudou chybět, ale z pohledu praktičnosti je to jenom změna k lepšímu.
A jsem zvědavá, co na nás perly chystají.

Chtěl jsem si chvilku užívat výhled, který nebyl zase tak úchvatný, ale má společnice poukázala na něco velmi závažného. Přinutil jsem se zaměřit pozornost na kouřový opar a těžko říct, zda jsem se mračil z toho mžourání, nebo z přemýšlení nad něčím vůbec ne pěkným. Čím víc jsem se soustředil, tím víc jsem vnímal zápach ve větru a na to konto jsem nedobrovolně pokračoval v kašlání. "V tom můžeme doufat," odvětil jsem Sinéad, která se to snažila vnímat optimisticky. "Může to být jen menší nepříjemnost, nebo to přeroste v opravdu velký průšvih. Nemyslím si, že tenhle kraj zná nějakou zlatou střední cestu," zavrtěl jsem hlavou. Zatím to ještě nebylo tak zlé. Kouř setrvával na jihu a k nám ho tížila ještě dlouhá cesta. Při troše štěstí sem dotáhne vůbec a podzimní větry ho odvedou pryč.
"Tvůj otec tu žil?" zpozorněl jsem, protože co když jsem toho vlka znal. Nemohl jsem si nechat jen tak uniknout příležitost dozvědět se něco o starých známých. "Prozradíš mi, jak se jmenuje?" vyzvídal jsem, ale vlčice zase vyzvídala ode mne, takže jsme si alespoň byli kvit.
"Potkal," přikývl jsem a zakašlal. Už jsem kašlal spíš z toho štiplavého zápachu v čenichu, než že by to byl následek otužování. Chtěl jsem si tu na vršku odpočinout, měl jsem výšiny rád, ale začalo se ukazovat, že to nebyl nejlepší nápad. "Jejich moc... nic takového jsem nikdy neviděl, těžko se popisuje slovy. Je ohromná. Víc než to. Snad skoro všemocná. Jestli má nějaké limity, o tuhle informaci se s námi nepodělili. A není radno si s nimi zahrávat. Zvláště se Smrtí," pohlédl jsem s vážnou tváří na Sinéad, "ale to už jistě také víš."

Sinéad měla z počátku problém mému tvrzení věřit. Dopřál jsem ji však čas tu informaci zpracovat a jen trpělivým kýváním znovu a znovu potvrzoval svá slova, zatímco vlčice hledala vhodnou reakci, na které by se ustálila. Byl jsem rád, že se rozhodla pro nadšení, které z jejího výskání a poskakování vyzařovalo. Rád bych ho s ní sdílel v plné parádě, ale na rozdíl od ní jsem upřednostnil možnost se na chvíli posadit. Bylo sezení vždycky tak příjemné a uvolňující? Asi jsem to tentokrát vážně přehnal, musel jsem si přiznat. Ale teď jsem mohl svým silám dopřát nějaký odpočinek.
Nevinně jsem se pousmál. Bylo předvídatelné, že mi vlčice přeci jen vyčiní moji trvdohlavost. "To jsem sice mohl," pokýval jsem souhlasně hlavou, "ale pak bych tě připravil o tenhle výhled a to jsem nemohl dopustit." Odvrátil jsem pohled do krajiny a spokojen sám se sebou jsem nechal vánek, ať kolem nás tančí. V hrdle jsem tlumeně zachraptěl, ale kašel z toho tentokrát nevyšel. "Není to tak lepší, že si hned můžeš celou zemi prohlédnout?" nadhodil jsem, ale pak si vzpomněl na nepříjemnou mlžnou šmouhu, co ten výhled kapánek kazila. "Tedy, skoro celou," opravil jsem se spěšně.
"Kdysi jsem tu žil," začal jsem reagovat na smršť jejích energických otázek, "a před minulou zimou jsem se znovu vrátil. S místními bohy mám také své zkušenosti. Co jsi o nich slyšela ty?" tázal jsem se, protože mě zajímalo, jak moc pověst Smrt a Života předchází za hranicemi Gallirei.

// Propadlina

Vědoucně jsem se zazubil, což Sinéad vidět nemohla, protože jsem ji měl za zády, jak jsem zdolával kopec krůček po krůčku. Ty protesty jsem si zasloužil, i pohružky nebyly daleko od pravdy. Rád bych ji na to odpověděl, ale šetřil jsem dech, abych vydržel až nahoru. Cítil jsem, že se přepínám víc, než je zdrávo, ale tvrdohlavě jsem si to stoupal výš a výš a námahu se snažil vyrovnat sípavým hlasitým dechem.
Naštěstí tu byly i vyšší hory a strmější cesty, takže tuhle jsem nakonec úspěšně pokořil. Jen co jsem ale polevil, jak mé tlapky spočinuly na vršku, zastavil jsem se a nepříjemně se rozkašlal. A když jsem nekašlal, snažil jsem se pořádně popadnout dech. Paráda, zrovna tohle jsem ukazovat nechtěl, ale abych dotáhl svůj plán dokonce, potřeboval jsem se nejdřív z toho výstupu kapánek vzpamatovat. Puch, který se šířil krajinou a já ho s hlubokými nádechy nasával čenichem, tomu dvakrát nepomáhal. Přemohl jsem se a na vlčici, která se ochotně vyšplhala za mnou, se potutelně pousmál, aby si nedělala starosti, přesto že jsem musel znít fakt špatně. "Tak to bychom měli."
Naposledy jsem si odkašlal a trochu se narovnal, abych nevypadal úplně žalostně. "Tudy," pobídl jsem Sinéad a lehkým krokem se vypravil k okraji vyhlídky. Za krátko jsme stanuli před ohromným výhledem, který narušovala pošmourně se plížící mlha. Nedělalo to ten nejlepší dojem, ale s tím jsem si nic počít nemohl. Nechal jsem vlčici chvíli bezradně dumat, proč jsem ji sem vlastně tahal, než jsem se ujmul slova. "Sinéad," hlesl jsem významně a dopřál si dramatickou pauzičku, "vítej na Gallirei."

// Východní Galtavar

Má společnice kladla velmi dobré otázky. Neměl jsem tušení, odkud se ten dým bere. Byla tamtím směrem vůbec nějaká step, jak vlčice navrhovala? "Musel by to být opravdu velký oheň," zamyslel jsem se nahlas. Ještě tu byla jedna možnost. "Tedy, máme tady i sopku, ale..." nedořekl jsem, protože za mě mluvil pohled, který jsem teď odvrátil směrem na vršek sopky tyčící se v dálce na severu - tedy přesně na opačné straně, než odkud se po obloze dým rozléval. Začalo mi to přivolávat víc a víc starostí. Kdybych já hlupák stará nelezl do té řeky, byl bych teď v pořádku a dostatečně v kondici, abych se vydal to prozkoumat, ale takhle? Nezbývalo, než čekat.
Sinéad použila spoustu slov a spojení, kterými lze místní kraj vystihnout, než z ní vypadlo, že přesně tenhle kraj hledá. Nemělo by to být překvapením, ale přesto jsem na ni zaskočeně zamrkal, jak jsme kráčeli opodál bezedné trhliny, jak kdysi cosi roztrhlo zemi vejpůl. "Hmm," zabručel jsem zamyšleně a neobvykle se odmlčel, zatímco jsem se nezastavoval a kráčel spořádaně dál. "Kraj plný magie, říkáš?" ozval jsem se konečně po chvíli a neutrálně se po vlčici ohlédl. Byli jsme asi někde v bodě, kdy bychom měli zatočit a za krátko dojít do nedalekých jeskyní, ale po zjištění, po čem vlčice pátrá, jsem si směr naší cesty rozmyslel. "Něco ti ukážu," byla jediná informace, které se jí ode mě dostala, než jsem vyrazil dál a po chvíli se začal terén svažovat víc a víc, až se ukázalo, že nás čeká pěkný výšlap do kopců. Jistě, že jsem jí o mém plánu nemohl říct dřív. Bylo mi jasné, že by okamžitě protestovala, kdybych navrhl v mém stavu zdolávat něco takového. Ale teď už jsme lezli a já se rozhodl, že tentokrát bude lehčí prosit o odpuštění, než o svolení. O odpuštění budu prosit hlavně sám sebe, jestli tam dolezu, zafuněl jsem si pro sebe a vypnul všechny síly, aby nebylo tak jasné, jak obtížná výšlap to pro mě je.

// Vyhlídka

// řeka Mahtae (sever)

Vyloudil jsem úsměv, když Sinéad s patřičnou mírou dramatičnosti přenechala vedení cesty na mě. Vážně byla moje krevní skupina. Vykročil jsem tedy první kupředu, ale ani jsem nemrknul a vlčice už mě předběhla a chvátala vpřed. Ne však na dlouho, a už už se srovnávala s mým tempem. "Ano, asi mi to nepůjde tak rychle," zazubil jsem se omluvně, že kvůli mě musí krotit svou chůzi. Vypadalo to, že měla dobré srdce, ale zajímalo mě, jestli měla tušení, do čeho se to namočila, když se mi tak urputně snaží pomoci. Ale už jsem si nestěžoval. Na jejím místě bych přeci jen udělal totéž.
Jak se dalo předpokládat, Sinéad si nenechala ujít příležitost mě hned opravit. Poraženecky jsem přikývl. O tom, co skutečně řekla, jsem se ve finále dohadovat nemohl, a nechal jsem ji, ať vypráví. Jak zmínila nepříjemný pach, který se poslední dobou šířil krajinou, začal jsem ho zrovna tak vnímat o něco citlivěji. Znepokojeně jsem nakrčil čelo. "Ne, to skutečně není," pronesl jsem skoro nepřítomně, jak jsem brouzdal pohledem v nebeské dálce. To byl také moment, kdy jsem přerušil chůzi a zůstal stát na místě. Naštěstí ne na dlouho, hned jsem se zase rozešel a přidal pár svižnějších kroků, aby kvůli mě vlčice opět nemusela zpomalovat, což si vysloužilo chraplavé zakuckání.
"Fakt zvláštního, hm?" zopakoval jsem po vlčici uvážlivě. Ať už šlo o cokoliv, vypadal tím naprosto pohlcená. "To zní zajímavě, ale budeš to asi muset trochu rozvést. Tady je toho fakt zvláštního spousty," zasmál jsem se nevinně, protože mi bylo jasné, že vlčice neví, jak ztřeštěný tenhle kus světa někdy umí být, ale třeba bych jí na oplátku mohl v tom hledání trochu pomoci, když se mě rozhodne maličko víc zasvětit.

// propadlina

Obdivně jsem svrásčil čelo, když se vlčice vychloubala svou super schopností - totiž vymýšlením nudných plánů. Uznale jsem pokýval hlavou, za to zasloužila respekt. A pak jsem se zasmál, dokud mi to náhlý záchvat kašle zase nezatrhnul. "Jak si přeješ, budu tedy jen nudný, starý a nachlazený," odkýval jsem pokorně a odkašlal si, "a nějaké pěkné divadélko bych také svedl sehrát, kdybys změnila názor." Zazubil jsem se tentokrát bez doprovodu hlasitého smíchu, abych se vyhnul dalšímu chrmlání.
"Ouch," cuknul jsem s sebou teatrálně, jakože mě její nepřejícnost hluboce zasáhla a nevinně mrknul. Začínal jsem si uvědomovat, že bych měl být víc v klidu, abych se nerozkašlával. Vlčici to působilo viditelné starosti, což bylo na druhou stranu milé, ale nepřál jsem si to. Proto jsem o něco klidněji souhlasně kývnul. "Zdá se, že jsem v dobrých tlapkách," usmál jsem se povzbudivě a bloumavě se rozhlédl. Věděl jsem o jednom docela blízko, ale přes smečky jsme nemohli, takže... to vlastně moc blízko nebylo. Ale bylo to to nejlepší, na co jsem přišel, protože brát to teď přes řeku by nejspíš bylo přesně to vzrůšo, o které Sinéad nežádala. "Znám to tu. O něčem bych věděl, ale," váhavě jsem na vlčici pohlédl, "nebude to úplně za rohem." Dal jsem ji pár chvil, aby z toho mohla ještě vycouvat, třebaže jsem silně pochyboval, že to udělá. A pak jsem krůček po krůčku vyrazil. Chtěl jsem zrychlit, ale takřka okamžitě mi škrábání v krku a dotěrný kašel připomněl, že bych to neměl dělat. Dobrá, takže vycházková chůze.
"Říkala jsi, že nejsi zdejší," což vlastně neřekla, ale nějak jsem si to z toho dovtípil. Ani její pach nebyl ničím místní. A chtěl jsem, aby nám cesta hezky ubíhala, tak ode mně snad nikdo neočekával, že budu mlčet. "Je to tak? Jenom procházíš, nebo máš v našem kraji nějaké větší plány?"

// Východní Galtavar

Nebyl jsem přesvědčivý.
Sinéad, jak se vlčice představila, mi poskytla bohatý výčet toho, kde jsem ve svém divadýlku pochybil. Naneštěstí jsem nemohl zabránit chraplavému kašli, aby se nehrnul z útrob mé promrzlé maličkosti a o tom, zda jsem byl či nebyl před chvílí ještě v ledové vodě, jsem se také nemohl dohadovat. Nebýt jí, sedím tam do teď. Připadal jsem si tak trochu jako malé vlče, které se proti své vůli musí nechat obstarávat. Konečně se jsem se upřímně hřejivě usmál, protože tahle myšlenka mě skutečně pobavila.
"Musím upozornit, že to tedy zní jako nesmírně nudný plán, ale jak jsem říkal, nebudu ti ho kazit," hlesl jsem přátelsky. Elán téhle vlčice se mi líbil, byl mi velice blízký. A ať se mi to líbilo nebo ne, něco takového jsem zrovna teď potřeboval. Nemyslet na to. Odreagovat se. Zaměstnat mysl něčím jiným. Někým jiným. "Možná jsem jen chtěl vyzkoušet, kolik necitelných tvorů kolem projde, než úplně umrznu. Moc mi to nevyšlo, uznávám," zachraptěl jsem a zakašlal. To vůbec neodpovídalo skutečnosti, jenomže proč bych mluvil o něčem tak osobním, tak... těžkém, když jsem mohl elegantně přejít ke svému nevinnému humoru. "Nemám zrovna sílu, abych se bránil ná- *ECHM ECHM*-silné dobrosrdečnosti, takže... co najít nějaký úkryt? Obávám se, že tady se jen tak nezahřeju. Můžeš mě tam doprovodit, jestli trváš na té pomoci. Bylo by ode mně bláhové odmítat milou společnost," nabídl jsem vlčici, protože jsem si byl jistý, že by mi u ní verze se svépomocí stejnak neprošla. Nedivil jsem se jí. Na jejím místě bych dělal totéž.

Vlčice, přestože mě naprosto neznámá, se mě nejspíš snažila z mého omámení vytrhnout. Byla rychlá. Prudká. Hlasitá. V mém stavu jsem to všechno však vnímal nějak podobně v pozadí. Až když bylo mé zírání opravdu dlouhé i na mě, jsem se jal zase trošičku vzpamatovat. Zamrkal jsem a zakroutil hlavou, pomalu, jako bych mě z toho jinak mohla rozbolet hlava.
"Omlouvám se," vydechl jsem unaveně. Odkašlal jsem si. Nejdřív, abych si dopřál víc času a přišel k sobě, pak z toho ale bylo takové zachraptění, jako by se už vysedávání v ledové vodě hlásilo o slovo s následky. "Je od vás velice milé, že o mě máte starost. To se dnes už jen tak nevidí. A rozhodně se nesluší takovou dobrosrdečnost takto oplácet, no... kam jsem jen dal vychování," zavrtěl jsem hlavou tentokrát v jiném manýru a koutky tlamy se mi jemně zdvihly. "Jsem Kessel. Velice mě těší," snažil jsem se ve zdvořilostním gestu lehce uklonit, jak jsem to míval ve zvyku, ale znovu jsem se při tom rozkašlal. Tíhu mokrého kožichu jsem na sobě začínal pociťovat mnohem víc, když jsem už nebyl uzavřený ve vlastních myšlenkách. Ku podivu mi ale nebyla tak příšerná zima, jak bych očekával. Ustoupil jsem dál od vlčice, abych ji zbytečně nezmáčel, a konečně se oklepal. Zvedl se při tom vítr, který se kolem vířil i nějakou dobu po té, co jsem se oklepávat přestal. Má srst na tom za krátko byla o poznání lépe.
Spokojeně jsem se pousmál, abych dal vlčici najevo, že už mám situaci pod kontrolou. Nebo jsem se tak alespoň snažil tvářit. Jen ať pokračuje. Nemusím nikoho zatěžovat svými starostmi. Nemusím jimi zatěžovat zrovna ji. "Ještě jednou děkuji. Všechno už je v pořádku." Nic nebylo v pořádku. "Nenechte si starostí o jednoho pošetilého starce kazit plány," zasmál jsem se lehce. Byl jsem dost přesvědčivý, nebo ne?

Nic jsem necítil. Nejspíš to bylo tím, že mé tělo dokola obepínala chladná voda, jako by ho hladila a znecitlivěním se ho snažila zbavit bolesti. Moje tělo setrvávalo v řece, ale moje mysl se zatoulala mnohem dál. Zpět ji přivedl až hlas ozývající se opodál, třebaže mě přišel neuvěřitelně vzdálený. Trvalo, než jsem si uvědomil, že byl blíž, než se zdálo. Někdo tu byl.
Konečně jsem se ohlédl a zaostřil na původce toho hlasu. Měl bych být obezřetnější. Ale... měl bych? Nezvykle dlouho jsem jen koukal, bez odpovědi. Jen pomalu jsem zpracovával informace, které ke mě s hlasem vlčice doléhaly.
Na čumáku se mi objevil můj typicky milý, jemný úsměv. Cizince přeci se svými problémy zatěžovat nebudu, ale jedno jsem ji musel dát za pravdu. Přinutil jsem své chladem a bolestí paralyzované tělo, aby se pohnulo. Zvedl jsem se a vybrodil se na břeh, kde jsem se ale ani neoklepal. Voda ze mě kapala a zima mi teď byla ještě větší. Nevšímal jsem si toho. Obrátil jsem se na vlčici a přemohl se ve slabý úsměv. "To máš nejspíš pravdu. Děkuji," hlesl jsem ve snaze vyznít trochu vděčně, ale sám jsem nebyl sto posoudit, co z toho vlastně vzniklo. Jediné, co jsem si uvědomoval, byly rudé oči neznámé vlčice, do kterých jsem zůstal zavěšený vlastním unaveným pohledem. Pamatoval jsem jedny podobné oči zalité ohněm, do kterých už se nikdy takhle z blízka znovu nepodívám...

// Asgaar (přes Mahtae - jih)

Abych pravdu řekl, neměl jsem sebemenší tušení, jakým směrem jsem se vlastně vydal a kam dojdu, až úplně opustím les. Šel jsem jako omámený, držel si stálé, couravé tempo. Jen abych se pohyboval. Jen abych se dostal z jednoho bodu do druhého. Cestu mezi tím jsem si nijak neuvědomoval. A zastavit mě dokázala až řeka, která mi cestu zkřížila.
Netuším, jak dlouho jsem tam stál a sledoval vlnící se odraz mého prázdného výrazu uhánějící hladině. Tohle bylo místo velkých setkání, došlo mi. Vždy, když jsem sem zabloudil, na někoho jsem tu natrefil. Stín. Frynn. Elisa. "Elisa..." uniklo mi z tlamy takřka neslyšně. Byla na tom tehdy opravdu špatně, ale pak... pak jsem ji cítil u vodopádů. A potkal jsem ji na louce. Se Shireen. Byla v pořádku. Mluvili jsme spolu. Přísahal bych, že se těšila velkému zdraví. A najednou nebyla. Neexistoval tu žádný otazník. Ztratila se? Zatoulala? Odešla? Ne, žádná neznámá. Žádná sladká nevědomost. A přesto přetrvávalo tolik dalších otázek. Co se stalo? Jak? Proč? Byl jsem už dost starý a světaznalý abych věděl, že takové věci se stávají. Že smrt je součástí života. Ale je jedno, jak moc se snažíte přesvědčit, že je to normální, stejně do bolí. Vždycky to bolí. Byl jsem tak rád, když jsem se vrátil, a oni tu pořád byli. Sigy. Baghý. Elisa. Arcanus. Měl jsem pocit, jako bych dostal druhou šanci. Druhou šanci všechno napravit, znovu je všechny poznat, znovu se stát součástí jejich životů, tentokrát natrvalo. Elisa odešla moc brzy. Nestihl jsem to. Nestihl...
Moje tlapy rozrazili hladinu řeky s hlasitým šplouchnutím.
Znovu.
Znovu.
Stál jsem celý do poloviny nohou potopený. Vzpouzel se na zadní a přední tlapy jsem stále s větší silou spouštěl do vody, která za nic nemohla, a jen trpělivě snášela mé výpady.
Šplouch.
Cák.
Šplouch.
Žbluňk.
Nakonec jsem zůstal v té řece sedět. Chladná voda mi narážela do zad a proudila kolem mě. Nebylo zrovna počasí na nějaké zdlouhavé koupání, ale jakoby na tom záleželo. Seděl jsem nehybně, jako socha, a shlížel se skloněnou hlavou kamsi pod sebe, do uhánějícího proudu. Klidně bych se teď mohl stát jedním z těch kamenů na dně a nikdo by nepoznal rozdíl.