Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1) východ
2) les
3) slunce
4) bílá
5) orel
6) pravá
7) A
8) D
9) C
10) B
11) F
12) C
13) B
14) C
15) A

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Někdy to chce pevné nervy, aby jeden vydržel ve společnosti druhých.

// řeka Kierb

Chtěl jsem to podivuhodné vajíčko zakrýt a vrátit do jeho úkrytu pro toho, komu patří, ale vajíčko bylo křehčí, než jsem si myslel - nebo jsem snad já někde vzal najednou tolik síly? - a PUF, než jsem se nadál, všude kolem mě poletoval duhový třpytivý prášek. Skoro jako když vběhnete do pole pampelišek a ty se rozletí všude kolem, až na to, že tohle nebylo jen chmýří, ale... no, duhový pyl. Zmateně jsem zamrkal, hlavně tedy proto, abych ten třpyt dostal z očí. To jsem tomu dal. Doufal jsem, že teď opravdu nikdo to vajíčko hledat nebude. Oklepal jsem se jednou, dvakrát... ale duhová stopa na mém kožichu ne a ne se nechat setřást. Co je tohle za čáry... ne, že mě to překvapuje, zavrtěl jsem pobaveně hlavou, když jsem si uvědomil, v jakém kraji to vlastně sem. Výbušná duhová vajíčka? To bylo vlastně ještě dobré. Pod čumák jsem se tomu zasmál a přestal řešit otázku překročení řeky, protože teď jsem musel neochotně přes ní, abych se toho duhového kožíšku zbavil.
Vylezl jsem na druhý břeh v docela novém, umytém kabátě. Tedy v tak umytém, jak vlk z téhle řeky může být. Měl bych si později najít ještě jiné místo na umytí, pro jistotu, ale zatím jsem byl zase čistý, jen při občasném zaklepání ze mě ještě sem tam z ukrytých míst létal duchový poprašek. A tak jsem se klepal při každičké příležitosti, abych ho vyklepal co nejvíce, až jsem se dostal víc a víc do šera. Zdvihl jsem hlavu s pohledem upřeným na mohutné koruny stromů zakrývající oblohu. Já ji ale zatoužil vidět a chtěl jsem se vydat dál po svažitém terénu. Když jsem však udělal dalších pár kroků trávou, vyletělo z ní hejno světlušek. A další. Jen ten samotný pohled mě záhy přikoval na místě. Zůstal jsem stát uprostřed poletujících světlonošek jako opařený.

Postával jsem tam dlouho a hleděl na kopce, až mi tlapky musely zdřevěnět, ale ani to mě nepřimělo se pohnout. Ztracen hluboko ve svých myšlenkách a vzpomínkách bych byl teď lehkým terčem... pro kohokoliv. Ale kdo by šel po šedivém stařečkovi? Nemohl jsem vypadat moc nebezpečně, navít takhle s pohledem ztraceným v dálce. Pokud kolem mě někdo prošel, nevěděl jsem to. Pokud na mě někdo mluvil, neslyšel jsem.
Z transu mě probral až vánek prohánějící se kolem koryta řeky, které mu umožňovalo se svobodně prohánět přesto, že kolem dokola dál vodu opět lemovaly stromy místních lesů. Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál ten svěží pach a možná s ním i trochu toho odhodlání. Měl bych se tam jít podívat, není... není to zakázané, přesvědčoval jsem se a rozešel jsem se opatrně podél břehu, jako bych hledal vhodné místo, kde řeku překonat. Tvářil jsem se při tom naprosto seriózně, takže by nikdo kromě mě nepoznal, že jen oddalují tu chvíli, kdy budu muset vkročit na druhý břeh. A už už jsem se se odhodlával, když jsem vstoupil do měkounce vyhlížejícího trsu trávy, což však byla lest. O něco jsem zakopl. Zamyšleně jsem zvrásčil čelo a hleděl na ty barvy, které zase hleděly zpět na mě z té věci, co by nejspíš mohlo být vejce, kdyby to nevypadalo jako... duha? Zmateně jsem zamrkal, jestli mě nešálí zrak a rozhlédl se kolem, zda jsem třeba nepřehlídl někoho poblíž, komu by to mohlo patřit. Protože duhová vajíčka, to se jen tak někde nevidí, a že já už toho viděl spoustu.
Nikde nikdo. Tlapou jsem kolem vajíčka urovnal vysokou trávu, která ho původně skryla i před mým zrakem a vydal jsem se dál. Ať už tady tohle prazvláštní vajíčko vytrousil kdokoliv, jistě se pro něj dříve či později vrátí.

// Narvinijský les

// Neprobádaný les

Letmo jsem zakroutil hlavou. Mechová smečka ani jméno jejich alfy mi nic neříkalo, ale rychle jsem si jej uložil do paměti. Tyhle informace se vždy hodili, zvlášť, když jsem měl v plánu se dál toulat v tomhle kraji. Potěšilo mě, že se Baghý dobře daří, avšak neubránil jsem se výrazu překvapení, když mi Sigy oznámil novinky z jejich smečky - tedy, jak jsem později zjistil, už jen z její. "Takže alfa, ano," zopakoval jsem s potěšeným úsměvem. To se jí nejspíš dařilo dobře. Pokud takhle povýšila, znamená to, že se nějak sblížila s tím... Blueberrym? Vrátil jsem se a přesto mi unikají takové věci. A slíbil jsem, že se zase ukážu... asi je na čase, než už toho bude tolik, že mi to všechno nestihne říct.
Žíhanému jsem věnoval ještě jeden soucitný pohled, když se zamyšlením vysvětloval svou vlastní situaci. "Čas," špitnul jsem skoro neslyšně a možná bych pokračoval, kdyby se malá Karoe neohroženě nedušovala, že není z nějaké a vlastní z vůbec žádné smečky odsud. Asi bych se nad tím více pozastavil, kdybych sám za svůj život tolik zbloudilých vlčat nepotkal. "A zdá se, že i přesto se tě Mechová smečka rozhodla vzít pod svou ochranu. Buď ráda. Buď vděčná." Vděk nebyl otázkou. Maličká, kdybys věděla, jak dopadnou vlčata, která nemají nic, co by mohla nazývat domovem.
Byl jsem zamyšlený, když se ti dva rozhodli odejít. Sigy mi prozradil, že kdybych ho hledal, bude nejspíš tady poblíž, nebo taky někde v nedohlednu. Zaskočil mě, že jsem se ani na jeho plány vyptat nestačil. "I já tebe. Dokud se znovu nesetkáme," pokynul jsem hlavou na rozloučenou a vyprovodil krátce dvojici pohledem. Každý jednou musí jít, ozval se mi v hlavě můj vlastní hlas.
Otočil jsem se k řece a na to můj pohled zabloudil na kopec a les rozkládající se na jejím druhém konci. Tiše jsem mlasknul a vrátil se zpět ke svým myšlenkám...

Mladá slečna vypadala, že už má staříků dost a odhodlaně si to rázovala kupředu, což mě jen pobídlo k další pobavené grimase, kterou se mi tentokrát podařilo skrýt za zády vlčete. Nechal jsem ji vést a zatímco odhodlaně kráčela k řece, obrátil jsem se k Sigymu. "Má vyřídilku," brouknul jsem. "Kde jsi k ní přišel? Je taky ze smečky? Jak se tam vlastně máte, zvládli jste zimu? Jak se daří ostatním? Baghý?" vyhrnul jsem nenuceně na vlčka nespočet otázek, aniž bych si to uvědomil. Trklo mě, že bych se tam nejspíš měl sám zastavit a zjistit to, však nebylo nic jednoduššího. Možná, až nás Karoe zavede k řece a tam vyřídíme, co je třeba, mohla by nás pak také zavést ke smečce. Do Borůvky. Ale hlavně... co vůbec chtěla u té řeky dělat?
"Máte s řekou nějaké velkolepé plány, až tam dorazíme?" zvýšil jsem hlas, aby mě už slyšelo i vlče, neb to byla otázka primárně mířena na ní, ona byla vůdce.

// Kierb

Chápavě jsem pokýval hlavou, připraven respektovat rozhodnutí vlčete, které podle Sigyho slov bylo vedoucím této výpravy. Některá vlčata byla dost od rány, aby i dospělého vlka poslala pryč, když se jim jeho přítomnost znelíbí, u téhle vlčice jsem si nebyl tak jistý. Přesto jsem se snažil vystupovat co nejvíce vstřícně, aby případné nepříjemné pnutí mezi námi dlouho nepřetrvávalo. "Rozumím, tím pádem se ochotně podvolím rozhodnutí vůdce," hlesl jsem s úsměvem a pobídl Karoe k vyjádření.
Karoe nebyla zjevně ve své pozici úplně jistá. Nebylo divu, ale na vlče si vedla dobře. Podle jejích slov jsem usoudil, že překážet nebudu. Nebo se mě svrhne v nechráněný moment do řeky, až k ní dojdeme, pousmál jsem se pobaveně nad tou myšlenkou. "Tak pojďme," kývnul jsem a vykročil směrem, kterým jsem přišel, jelikož jsem přesně tam, kam jsme mířili, před chvíli byl. Sotva po pár krocích jsem se však zarazil. "Pardon, už bych zapomněl. To víte, stáří," zazubil jsem se a posunky pobídl vlče, že má volné pole působnosti a zároveň naznačil směr, kterým jsem očekával, že se vydá, protože ten byl ten správný. "Až po vůdci," brouknul jsem.

Sigy mi svůj drobný doprovod chvatně představil jako Karoe a i jí prozradil mé jméno. Jemně jsem se na vlče pousmál, jako bych ta slova stvrzoval, jako by snad žíhaný vlček měl důvod si jméno vymýšlet. Prozradili mi, že tu čekají. Tedy, vlastně už nečekají? Karoe se svým kamarádem museli hrát nějakou zajímavou naháněcí stopovací hru, i když vlče z toho nijak zvlášť nadšené nebylo. Třeba s touhle hrou vůbec nesouhlasilo.
"Co plánujete u řeky? Další pátrání?" vyzvídal jsem. "Omlouvám se, jestli jsem vám překazil zábavu, ale možná bych se k vám mohl přidat?" nadhodil jsem a tázavě přešel pohledem ze Sigyho na vlče. "Pokud by to ovšem nevadilo ani jednomu z vás," hlesl jsem mile, aby snad bylo vlčeti jasnější, že pochopím, kdyby chtělo dál pokračovat jen v doprovodu Sigyho. Tomu jsem ostatně též věnoval ještě jedno ohlédnutí s vysvětlením. "Vyrazil jsem kam mě tlapky nesly, ale nemám vlastně teď namířeno vůbec nikam," přiznal jsem.

// Ještěrčí lučina (přes Kierb)

Než jsem si to stačil uvědomit, byl jsem na nohou a ty mě nesly... no, zkrátka někam pryč. Ale hýbal jsem se a tělem mi prostupovala nová energie, taková, kterou by si každý měl vážit, zvlášť protože v zimním období se dostavuje jen zřídka. Razil jsem si to ke kopcovitým lesům, ale když jsem dorazil k řece a zjistil, jaký přesně kopec by za ní na mě čekal, rozhodl jsem se raději jej obejít a následovat řeku na sever.
A tak jsem skončil v podobně zarostlém lese, který se mě v sobě však nesnažil uvěznit navždy svými kořeny a liánami. Navíc mi byl mnohem známější a neměl jsem obavy, že bych z něj cestu ven raz dva zase nenašel. V tomhle lese se skrýval velký úkryt, možná bych mohl zavítat do něj... a už už jsem se tím směrem chtěl vydat, když mě do čumáku uhodil známý pach. Jak rád jsem za něj byl, ale vlk nebyl sám. Zaváhal jsem jen na vteřinku. Kdyby se to nehodilo, půjdu zase dál, usmyslel jsem si a už se prodíral mezi vzrostlými tisy, aby mi vlk nestihl pláchnout.
Za krátko už jsem se vynořil za dvojicí hnědých kožíšků. "Sigy," nahodil jsem okamžitě spokojený výraz dobře si vědom toho, že ho tu najdu. "Rád tě vidím," hlesl jsem, kdyby to vlčkovi nebylo jasné a přívětivým pohledem zabloudil k vlčeti, abych si ho letmo prohlédl. "Zdravím," pronesl jsem přátelsky jak se na spořádaného vychovaného vlka patří, "neruším?" Zdvihl jsem hlavu, abych na obě pěkně viděl, ale něco mi tu nehrálo. "Ztratili jste se?" zeptal jsem se, i když z mého hlasu bylo znát, že se mi tomu rozhodně nechce věřit. Sigy musel mít Gallireu prolezlou křížem krážem, ten se tu vyzná i mnohem lépe než já.

Lilac se rozhodla proti mé nabídce protestovat, ale jak by mohla trefit do lesa sama jsem si nějak nedovedl představit. Ona se však už odtáhla a razila si cestu pryč. Nadechl jsem se, abych ještě něco řekl, abych ji zastavil, ale zase jsem tlamu zavřel a jen pozoroval, jak se docela zdařile potácí pryč a dokonce správným směrem. Nelíbilo se mi to, vůbec se mi to nelíbilo, ale nechtěl jsem se vnucovat, když o to nestála. Možná přesně tohle potřebovala, zvládnout se o sebe postarat, aby se cítila lépe po tom, co si prožila. "Hodně štěstí," špitnul jsem nakonec za vlčicí, třebaže už to slyšet nemohla a dál ji jen vyprovázel pohledem, než zmizela v dálce úplně.
Vzdychl jsem si a posadil se. Vzhlédl jsem na nebe a tiše přemítal o událostech posledních dní. Měsíců. Ani jsem si neuvědomoval, kolik času již uběhlo, jako by se míhal kolem mě a zapomněl mě táhnout sebou. Zůstal jsem stát, chycen v jednom bodě, zatímco život pokračoval. A teď se zase začínal dotýkat i mě. Vnímal jsem ho, cítila jsem svět jak kolem mě dýchá a já zase můžu dýchat s ním. Musím dýchat s ním, ještě jsem se nemohl zastavit, ještě ne...

// Neprobádaný les (přes Kierb)

// Zarostlý les

Zdálo se, že mi Lilac uvěřila. To bylo dobře, protože kdyby ještě chvíli trvala na svém, možná bych začal spíš já věřit jí. Ale kdepak, byli jsme oba živý a v rámci možností zdraví a také jsme hlavně už našli cestu z toho spletence větví a stromů a lián. Zamžoural jsem do ostrého dopoledního slunka, které silně osvětlovalo bílou krajinu před námi. Stačilo pár krůčků vpřed a bořili jsme se do hlubokých závějí sněhu, až mě to nutilo přemýšlet, jak dlouho jsem v tom lese byl. Kdy stihlo tolik sněhu napadnout? Do boku se mi bez pardonu hnedle opíral silný chladný vítr, když nás před ním teď nemělo co krýt. Zhluboka jsem se nadechl a nasál vůni krajiny. Zima už byla tady.
Lilac teď už zněla mnohem spokojeněji, když věděla, jak na tom je. Ještě aby ne, když právě zjistila, že nezemřela pod obřím balvanem. Když se však k mým uším doneslo jméno smečky, které vyslovila, ucítil jsem bolestivé bodnutí v hrudi. S odpovědí jsem si dal na čas. Nechtěl jsem, aby v mém hlase byla bolest tak snadno znát. "Já jsem... jsem místní, ale nejsem. Nemám tu smečku. Ale... Asgaarskou smečku znám." Dařilo se mi mluvit takřka bez potíží, i když pomaleji. "Možná bych tě k ní mohl zavést. Tam by se o tebe určitě postarali. Nemůžu tě přeci nechat potulovat tady někde v závějích, když-" odkašlal jsem si, "když nevidíš na krok."

Došli jsme na místo, odkud se ozývalo volání o pomoc, ale nikdo, kdo by pomoc potřeboval, už tu nebyl. Zanechal za sebou jen důkazy o své přítomnosti v podobě překousaných lián a polámaných a udupaných větví. Lilac to viděla optimisticky. "Možná," zakašlal jsem, "nebo ji les pohltil před tím, než jsme se k ní stihli dostat a teď jsme další na řadě," zazubil jsem se, jak jsem to pronesl s žertovným tónem, aby vlčice nenabyla dojmu, že to myslím vážně. I když, možná bych v takových situacích o něčem podobném vůbec vtipkovat neměl...
Nezůstali jsme dlouho stát a dál se prodírali neprůchodným lesem. Lilac se rozhodla obohatit naší nelehkou cestu o nějaké vysvětlování, a tak jsem nastražil uši a jen hlídal, aby jí při tom povídání nešvihalo do tváře až moc větví - ale co si budeme namlouvat, ne vždy se mi to dařilo vychytat. Její vyprávění navíc nabíralo dost rychle na intenzitě. Když jsem se ptal, něco takové jsem rozhodně za odpověď nečekal. Umřela? zarazil jsem se a v tu chvíli jsem klopýtnul, protože jsem přestal dávat pozor. "Promiň," omluvil jsem se jí, protože nejspíš udělala totéž. Zorientoval jsem se kudy dál, a zachytil pach dvou vlků, který nám, jak jsem doufal, pomůže vymotat se odsud ven.
Důležitě jsem se zamyslel. "Hmm... abych pravdu řekl, posmrtný život jsem si představoval trochu jinak. Hlavně jsem tak trochu doufal, že budu vědět, že jsem umřel," zasmál jsem se jemně, lehce pobaven tou myšlenkou. "Po tom vyprávění nedokážu vůbec hádat, jak je to možné, ale jsem si jistý - a tahle příšerná cesta přes les toho pravděpodobně bude důkazem - že jsme oba naprosto živí," hlesl jsem povzbudivě a pousmál se nehledě na to, že vlčice můj výraz vidět nemohla. Ještě jsme překonali pár křovisek a hle, zdárně se nám podařilo vynořit se na jakési louce...

// Ještěrčí lučina

Vlčice přijala mou pomoc, ale vést ji hustým porostem vůbec nebylo jednoduché. "Tomu se vůbec nedivím, je to tu - vlevo - pěkně zamotané. Ani si ne - sehnout - ani si nepamatuju, jak jsem se sem já dostal. Pařez." Průběžně jsem vlčici upozorňoval na překážky, zatímco jsme se ploužili vskutku slimáčím tempem kupředu. Ale pokud udržíme jeden směr, ven se přeci někdy vymotat musíme, tím jsem si byl jist. "Ale najednou jsem tu byl, jako by mě ten les spolknul," dokončil jsem a porost zašustil, když jsem se zakousl do větve, abych s ní uhnul vlčici z cesty. "Ani netuším, jaké má tohle místo jméno." Sám jsem proklouzl pod větví. "Ale něco se 'zarostlý' by určitě bylo trefné."
Vlčice se po sléze představila jako Lilac, a já zase jednou tiše zabědoval, kam jsem dal své vychování. Možná se tu ztratilo stejně, jako já. "Velmi mě těší," hlesl jsem galantně, "já jsem Kessel." A vklouzli jsme na místo, kde nebylo po dalším vlku už ani vidu, ani slechu, a přesto po pozornějším prozkoumání se zdálo, že tu ještě před malou chvílí někdo zajisté byl. "To je zvláštní," pronesl jsem polohlasně, ale dlouho se tím nezabýval. Možná se mi volání o pomoc jenom zdálo. Mate tenhle les i něco jiného, než orientaci?
"Asi... asi půjdeme dál," zhodnotil jsem a opatrně pobídl Lilac, abychom se znovu rozešli. Něco mi však říkalo, že hned tak snadno se odsud nevymotáme.

Měl to být takový uvítací žertík na prolomení ledů, ale rychle jsem zjistil, že jsem se trefil přímo do černého. Až moc přesně, řekl bych. Vlčice vypadala víc zmateně, než jsem čekal. Tvářila se roztěkaně, jakoby nedokázala chvíli koukat na jedno místo, a mluvila tichým, nejistým hláskem. Brzy mi ale vše bylo jasnější, jak dál povídala.
Její otázka mě zaskočila, což ona podle svých slov stejně nemohla postřehnout. Proto to vypadalo, jako by koukala skrz mě a ne na mě. "Já ne. Totiž," odkašlal jsem si, "vidím naprosto normálně," hlesl jsem zdráhavě, jako bych čekal, co s vlčicí ta informace udělá. Dal jsem ji čas na vstřebání, než jsem se pustil do vyptávání. "Jak se vám to stalo, máte tušení? Kdy bylo to 'předtím'? Před čím?" Zarazil jsem se a zatřepal hlavou. Takhle ne, tohle počká. "Omlouvám se, možná bychom se odsud nejdřív měli pokusit dostat." Zvedl jsem pohled a rozhlédl se, abych našel nejlepší cestičku mezi takřka neprůchodným porostem, kudy nevidoucí vlčici vést.
Postavil jsem se pak vedle vlčice, ale ne dost blízko, abych se ji dotýkal, ještě jsem si držel odstup, abych ji nedopatřením nevyděsil. "Pokusím se nás vyvést ven oba, pokud mi to dovolíte," nabídl jsem se a trpělivě vyčkával, jak se rozhodne.
Vlk možná lesem stěží proleze, zvuk se tu však šířil dobře a tak se k nám o pár chvil později doneslo docela zoufalé volání o pomoc. Zamračil jsem se. Co bylo tohle místo zač? "Půjdeme za tím voláním, ano? Není to daleko." Alespoň jsem si to myslel, a když (pokud) se vlčice odhodlala mi věřit a nechat se vést po mém boku, vydal jsem se zvolenou rádoby cestičkou a snažil se zapamatovat, odkud volání přišlo. Zavyl jsem, abych o nás dal znát a snad vlka v nesnázích přiměl, aby se znovu ozval a navedl nás k sobě.

// Mahar

Neřekl bych, že jsem si přilepšil, když jsem se z močálů opět vymotal. Dostal jsem se jen do další spletité situace - horší, možná. Musel jsem si dávat velký pozor, aby mě nějaký zbloudilý ukrytý kořen nepřiměl ztratit rovnováhu a rozplácnout se jak dlouhý tak široký na další dřevinu, protože volného prostoru tu zrovna moc nebylo. Čumákem jsem odhrnoval visící liány a shrboval jsem se pod nízkými větvemi, které byly moc bytelná na to, abych je ohnul při pouhém procházení. Co bylo tohle místo, které jako by si žilo vlastním životem, vůbec zač?
Kdybych se náhodou chtěl někdy doslova ztratit, určitě bych šel sem. Kdo by mě tu hledal? A kdo by mě tu našel? Sám jsem se přestával orientovat, jestli jsem tudy už nešel... nebo to byla tahle cesta? Ne, tenhle strom... všechno tu vypadalo až moc stejně a rozdílně zároveň. Nacházel jsem se sice v prekérní situaci, ale v duchu jsem obdivoval živelnost tohoto místa. "Ale to se podívejme," brouknul jsem si znalecky pro sebe, když jsem mezi stromy zahlédl snad přízrak. Ne, přízraky nemají pach, tohle byla skutečná vlčice. Třeba se sem skutečně přišla prostě ztratit, napadlo mne, ale to mě neodradilo od toho ji konfrontovat. "Ehm, zdravím," vydral jsem se z mechu a kapradí s mírným zakašláním. "Neztratila jste se náhodou? Tedy, rozumím, na takovém místě je to trochu hloupá otázka," zazubil jsem se vřelým, stařeckým způsobem. Pravdu dít, také jsem nebyl zrovna nalezený, ale takhle jsme alespoň mohli být ztracení společně.

// Vyhlídka (přes Kaskády)

Netrvalo dlouho, a jak jsem se dal znovu do pohybu a mé tělo, včetně svalů a plic se znovu setkalo s námahou, kašel se vrátil. Nebyl tak intenzivní, ani vtíravý, ale doprovázel mě celou cestu z vyhlídky až k vodopádům. Teď už jsem si však troufal říct, že jsem mnohem víc při smyslech, než abych se vrhl do ledové vody, a tak jsem si raději našel vhodné místo na relativně suchý přechod. Přeci jen jsem slíbil, že se teď na nějakou dobu koupelím vyhnu.
To by mě nohy nesměly zanést na tohle místo. Než jsem se nadál, bylo pozdě, abych se otočil. Močály, opět. Čím víc jsem se jim toužil vyhnout, tím spíš jsem se v nich ocitl. Čenich jsem musel mít tím hnusným kouřem celý zahlcený, když jsem necítil, kam se to blížím. Teď jsem s opatrností překračoval podezřelé loužičky a obcházel ty mnohem větší. Zajímalo by mě, kolik nepozorných obětí si tohle místo vyžádalo...

// Zarostlý les