Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina

Následoval jsem vzorně mladou vlčici, která rozhodným krokem vyrazila kupředu. Prý to místo nebylo daleko - a opravdu, brzy jsem dorazili na louku, kterou jsem si dokázal představit zalitou v sytě rudém odstínu při denním světle. Poznat květinu, která za to může, byla hračka. Rudá louka, vlčí máky... no jistě, pousmál jsem se, že mě to hned nenapadlo. Tohle bylo rozhodně mnohem lepší, než cokoliv z těch řekněme děsivějších scenérií, které mě při tom názvu napadaly.
Prodírali jsme se skrz rudé květy. Nečekal jsem to, a tak, když sebou Shireen práskla na zem, hrklo ve mě. Rychle mi ale došlo, že se nic neděje a že Shireen byla prostě jen Shireen. Zazubil jsem se. "To ano, dobrá práce. Vypadá to tu pěkně, tolik vlčích máků jsem pohromadě snad ještě neviděl."
Chtěl jsem přijít vztahu s jejím bratrem na kloub, ale atmosféra se s tím prudce změnila. Stejně rychle, jako se vlčice pohodově rozvalila, se teď spořádaně srovnala a já se posadil, abych mohl poslouchat, o co je ochotná se se mnou podělit. Abych pravdu řekl, ani po tom, co domluvila, jsem nebyl moudřejší. Takže vlastně o nic nešlo? Než jsem se sám dostal ke slovu, strhla vlčice mou pozornost k obloze.
"Páni," vydechl jsem obdivně. Nad námi se z oblohy drolily hvězdy. Rád bych si pomyslel, že máme opravdu štěstí. Taková podívaná na takovém pěkném místě. Ale byl jsem úplně lapen v kouzlu okamžiku. Nemohl jsem od hvězd odtrhnout oči, jako by mě naprosto uhranuly. Byl jsem jako v transu. Na Shireen jsem se neohlédl. Jako bych zapomněl, že je tu také. Jako by všechno, krom padajících hvězd přestalo existovat.
A pak jsem se pousmál.

Když Shireen navrhla, že bychom se na tu rudou louku mohli jít podívat, zamyšleně jsem zabručel a zatvářil se, jakože hluboce zvažuji své rozhodnutí. Nemohl jsem na všechno jen tak kývnout a dát jí to takhle lehce, musel jsem ji trošičku potrápit po tom, co ona takovou dobu trápila mě.
"Mořská voda to vymyla?" brouknul jsem si spíš pro sebe, abych si uchoval mentální poznámku o jejích účincích. Vyznal jsem se v pár bylinách a podobném, s mořem jsem ale tolik zkušeností neměl a tohle vypadalo jako informace, která by se mohla někdy hodit. "Nemesis, to je ten tvůj povedený bratříček, že? Co vůbec mělo za význam to... ani nevím jak nazvat to, co se v těch horách semlelo," zatvářil jsem se zmateně, s úmyslem dozvědět se víc. Po pravdě mi ta jejich rvačka přišla taková... z ničeho. Ale také jsem nevěděl, jaký k sobě mají vztah. Třeba se zrovna moc nemusí? Něco si provedli? Proč musí být Elisy rodinka tak komplikovaná, bědoval jsem pobaveně v duchu.
To už byla Shireen zpátky u toho návrhu s rudou loukou a mě došlo, že jsem jí na to zprvu neodpověděl. Ne, že by to mladou vlčici trpilo. Zjevně byla rozhodnutá tam jít, ať řeknu cokoliv. Usmál jsem se. "Dobrá, to zní jako dobrý plán. Uvidíme, jak dlouho se ho vydržíme držet," odsouhlasil jsem a pomalu vstal, abych mohl šedivou následovat. Přesto, že ona stále nějakým způsobem překypovala energií, já tu svojí šetřil a pohyboval se jen tak rychle, jak bylo nezbytně nutné. Užíval jsem si, že mám konečně klid.
Při cestě jsem poslouchal výčet smeček, o kterých věděla. "Smečka na severu... tak jsem právě došel. Takže ty o ní také nic nevíš? Nepamatuji si, že bych tam kdy předtím byl. Bylo to takové zvláštní místo, i když to vypadalo trochu opuštěně. Ale jsem si jistý, že tam smečka sídlí. Docela rád bych zjistil, jací jsou tamní vlci..." přemýšlel jsem nahlas, zatímco před námi se to pomalu začínalo červenat.

// Louka vlčích máků

Nemohl jsem vlčici vinit, když ze sebe začala sypat jednu větu za druhou. Přeci jen jsem se ptal, kde byla, a ona se prostě rozhodla mi to říct všechno. Podobně. Dobrá, však už nebylo kam spěchat, a tak jsem poslušně seděl a naslouchal jejímu vyprávění. Ukázalo se, že bylo jen dobře, že jsem se úplně nezval, protože co ze Shireen vypadlo, to by mě určitě znovu položilo. "Oceán?" zopakoval jsem nevěřícně se zvídavým, trošičku podezíravým výrazem. Jestli ona si jen ze mě nechtěla tropit blázny. Ale byla z toho upřímně nadšená, tak možná... možná jí ten žertík i odpustím. "Jak jste se přes něj vůbec plavili?" vyzvídal jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli mou otázku mezi svou záplavou slov vlčice postřehla.
"Rudá louka, hm? To musela být podívaná. Červené jezero je kousek odtud, to místo znám," přitakal jsem, že chápu, co jí na tom tak fascinovalo. Alespoň na tom jezeru. Ta louka... proč byla asi rudá? Já si žádnou rudou louku nevybavoval, ale trošičku mě ten název znepokojoval. Nebyl čas se tím zabývat, když se Shireen snažila mi pod čumák vnutit své zranění. Zranění... to nebylo dobrý, že ne? "A už tě to nebolí?" hlesl jsem, ale byla to dost zbytečná otázka. Poskakovala by takhle kolem mě, kdyby jí to bolelo? Sám jsem si odpověděl a dovolil si tak opět se vnitřně uklidnit.
Zavrtěl jsem hlavou. "Na tom už nesejde. Hlavně, že jsme se sešli teď. A jsem rád, že si i přes všechna ta dobrodružství zůstala relativně v celku," zazubil jsem se. "To záleží, co bys nazvala zábavou. Jestli nahánění jedné šedivočerné rozjařilé slečny po celé magické končině považuješ za zábavu, tak ano, byl to nekonečný proud zábavy," prohodil jsem z legrace k mé mladé společnici. Neexistovalo, že by nepochopila, o čem mluvím. "Ale zavedlo mě to na pár zajímavých míst, takže se to určitě vyplatilo," dodal jsem pro jistotu spěšně, aby se kvůli tomu přeci jen necítila nějak zle. "Máš představu o tom, kolik tento kraj obývá smeček?" brouknul jsem docela náhodnou otázku, když jeden neznal kontext. A já se s jeho objasňováním zrovna nezdržoval.
Vyhrkl jsem smích, jako by mi u toho spíš zaskočilo. "Tohle že o mě říkala?" hlesl jsem pobaveně. "Tak když to říkala, asi to tak bude. Mámy mají vždycky pravdu," ušklíbnul jsem se. Jestlipak si tohle o něm bude Elisa myslet i po té, co se domákne, že jí na celé léto ztratil vlče? I když, kdo říká, že o tom musí vědět. Zatajení pravdy není špatná věc, pokud to zachrání životy.

Tráva byla tak vysoká, že se v ní celé mé tělo ztrácelo, jak jsem ležel připlácnutý na zemi a pravidelně oddechoval. Nespal jsem, ale že bych byl úplně duchem přítomen, to se také říct nedalo. Jen jsem využíval okamžiku, plně načerpával novou energii, dokud to šlo. Dokud...
Uslyšel jsem, jak tráva začala šustit docela jinak, než jak s ní pohyboval vítr. Něco se blížilo. Nebo někdo. Ale se mnou to ani nehnulo. Ať to byl nebo bylo co chtělo, pravděpodobně mě to jen mine a půjde dál. O to spíš, když to bude nějaká liška nebo něco podobného. Ale šustění se stále přibližovalo a na drobnou lišku to rozhodně nevypadalo. A pak jsem najednou až nečekaně blízko zaslechl své jméno. Nedocházelo mi to, vůbec. Zamračil jsem se, stále se zavřenýma očima. Jako by se mi ten zvuk jen zdál. Dost možná jsem z toho už začínal trochu blbnout. "Shireen..." zamumlal jsem skoro neslyšně jméno vlčice, jejíž hlas mi to připomínalo.
A pak to mnou projeli jako blesk čistým nebem.
Vmžiku jsem rozlepil oči. "Shireen!" vyhrkl jsem a zvedl hlavu, jako bych se bál, že než se zvednu celý, vlčice zase zmizí. To ale pravděpodobně nehrozila, protože ta tu teď kolem mě nadšeně poskakovala a můj překvapený výraz pomalu opadnul. "Shireen," pronesl jsem potřetí její jméno, tentokrát už normálním, vyrovnaným hlasem a s úlevou pozoroval vlčici plnou života. To bylo dobré. Moc dobré. Na chvíli jsem nechápal, jak jsem se vůbec mohl bát. Co by se jí mohlo stát? Víte co, o se mi vlastně teď opravdu přemýšlet nechtělo, ale chápete mě, že.
"Já se ztratil?" tázal jsem se zdviženým obočím, zatímco jsem se posadil. Pak jsem se zasmál. Byl jsem tak rád, že jsem ji našel - tedy, že ona našla mě - že jsem ani nebyl schopný jakékoliv přátelského handrkování. Nakonec se dalo říct, že jsme se ztratili tak nějak oba. "Kam ses poděla ty, to bych také rád věděl. Hnala ses za svým bratrem a najednou jste oba byli kdo ví kde," nadhodil jsem, a vlčice by se mohla snažit hledat sebevíc,ale v těch slovech nebyla ani stopa po výčitkách. Byl jsem prostě jen opravdu rád, že kdo-ví-kde nakonec znamenalo, že už byla jen teď a tady.

// řeka Mahtae - jih

Vedl jsem myšlenkové rozhovory ve své hlavě a vlastně se pro jednou moc nesoustředil na okolí. Jako bych byl smířený s osudem, který jsem si teď na sebe uvrhnul. Kolikrát tudy ještě půjdu? Nebude určitě vadit, když jednou nebudu dávat pozor. Budu mít ještě tolik příležitostí si to tu prohlédnout!
Problém byl, že jsem smířil s tím, že už Shireen nenajdu. A tak jsem se ani nesnažil. Vítr si kolem mě mohl dělat kotrmelce, ale mě pachy jím přiváté sotva pošimraly na čenichu. Jako by už o nic nešlo.
Svalil jsem se do trávy. Nevím, jak se to stalo. Tohle ani nebylo nijak precizně vybrané místo na odpočinek, prostě se to stalo. Ležel jsem. Ale nedalo se říct, že by mi to vadilo. Občas jsem na své stáří docela hřešil. Však, kdo by chtěl přepadnout staříka? Co by z toho měl? Všem musí být jasné, že boj by za moc nestál a nějaký obdiv taky ne, však roztřepanou hromádku kostí, co jen kouzlem drží pohromadě, přepere kde jaké vlče. Ne snad, že bych si myslel, že jsem takhle nepoužitelný, ale nebylo na škodu, když si to mysleli ostatní. Nijak jsem se nesnažil jiným podsunout svou vitalitu, většinou jsem spíš žertoval na úkor svých roků. O vitalitě se žertovat moc nedalo.
Pousmál jsem se a zůstal se zavřenýma očima ležet tam, kde jsem dopadl. Pokud byla má vitalita skutečná, budu tu strašit ještě hodně dlouho, tak proč si nedopřát trochu toho odpočinku.

// Borůvkový les (přes Mahtae - sever)

Jistě, spoléhal jsem na pach toho druhého vlka, že mě zavede někam dál, ale upřímně, jak jsem spěchal pryč z Borůvkového lesa, asi jsem šel na špatnou stranu. Tady už jsem nic necítil. Tedy, alespoň nic užitečného. Ztratil jsem stopu docela, a s ní i sílu dál nad tím vším bědovat. Tahle řeka vypadala povědomě, a když jsem se rozhlédl, v dálce jsem uviděl důvěrně známou krajinu s nespočtem čnějícího kamení. Kruh se uzavřel, jsem zase na začátku. Kdybych překročil řeku na druhý břeh, došel bych až do rokle, ve které jsme se pravděpodobně rozdělili. Bylo by to ale zbytečné, byl jsem si jistý, že tam žádné stopy už nenajdu.
Takže si zkrátka oběhnu celý kraj hezky od znova. Budu dělat kolečka tak dlouho, dokud mi z toho nerupne v makovici nebo dokud nebudu plně připraven čelit Elise bez Shireen. Hm, ta první možnost zní mnohem pravděpodobněji, pokyvoval jsem při tom pomyšlení souhlasně hlavou, když tu teď nebyl nikdo jiný, kdo mi to potvrdil.

// Náhorní plošina

Makadi mi ochotně názorně ukázal, jak velká ta malá vlčice asi je a já ztratil svou nově nalezenou naději stejně rychle, jako jsem po ní chňapnul. Nevadí, však jsem to tušil, uklidňoval jsem se. Ještě jsem měl pach jejího bratra, ještě jsem ho přeci úplně neztratil.
Probral jsem se ze zamyšlení a spatřil, jak se přede mnou hnědobílý vlk snad skoro až krčí. Zaskočeně jsem zamrkal, když mě realita skoro praštila do tváře. Jistě, já se tu vyptával a vlastně jsem tu neměl co dělat. Určitě by byl rád, abych už odešel, jen je nejspíš až moc slušný, aby mi to vůbec řekl. Nebo naznačil. Skoro se zdálo, jako by mu v mé přítomnosti vůbec nebylo dobře. Pro něj jsem vetřelec, připomněl jsem si a musel jsem si dát za pravdu.
"Dobrá," hlesl jsem klidně, "i tak děkuji za tvů... za váš čas." Pokynul jsem vděčně hlavou. "Už nebudu déle zdržovat," informoval jsem zdvořile o svém odchodu, krátce se na vlka naposledy zadíval, abych si byl jistý, že můj odchod zaregistroval, a pak jsem se odebral mimo území Borůvkové smečky. Pátrání ještě neskončilo, jak se zdálo.

// Mahtae jih (přes Mahtae - sever)

Došlo na to, čeho jsem se asi nejvíc obával. Stejně jako alfa ve hvozdu na jihu ani tenhle vlk ve finále neměl neměl tušení, o kom mluvím. Takže zase slepá ulička, jak já jsem to jenom dělal? Nakonec snad vážně budu muset do Asgaaru. Začal jsem se s tou myšlenkou nenávratně smiřovat, zatímco vlk přede mnou vypadal, že se snaží rozpomenout. To bylo od něj milé, ale mně zjevně už nebylo pomoci. Ještě chvilku, a sežeru si, co jsem si nadrobil, bědoval jsem si pro sebe.
"Hodně mladá šedá vlčice, hm?" zabloumal jsem po vzoru Makadiho. Možná jsem se ptal po špatném vlkovi, možná tu byla ona celou dobu. Ne, necítím ji tu, ujasnil jsem si. Na Makadiho návrh jsem zavrtěl hlavou. "To nejspíš nebude třeba, zas tolik se neznáme a... já si vlastně teď ani na to jméno nevzpomenu," zvedl jsem koutky do omluvného úsměvu. "Ale ta vlčice, co jsi zmiňoval... toho vlka hledám právě kvůli ní. Tedy, pokud je to ona. Asi není, necítím ji tu, ale náhoda je blbec, tak se musím zeptat. Jméno Shireen ti něco říká? Není to ta mladá vlčice?" zamrkal jsem zvídavě a skoro se zatajeným dechem vyčkával na odpověď, třebaže jsem si byl dost jistý, jaká bude. Náhoda je blbec, opakoval jsem si pro sebe, abych v sobě ještě chvilku rozdmýchával ty jiskřičky plané naděje. Náhoda je blbec.

Při tomhle čekání se mě zmocnila dobrá nálada. S ohledem na pravděpodobnost z tohohle nemohlo vzejít nic vyloženě špatného. Takže kdo přijde? Sigy? Baghý? Oooo, tady vlastně žije i ten Nori! Probíral jsem se známostmi a vrátil se myšlenkami zpět na zem až v momentě, kdy se ke mně skutečně někdo přibližoval. Borůvkový les nebyl tak hustý jako ten Sarumenský, takže jsem příchozího mohl sledovat už z dálky. A jéje, zabědoval jsem, když se ke mě hnědobílý vlk blížil i s kusem masa v tlamě. Asi jsem přeci jen přišel nevhod. Představa setkání se se starou známostí mi úplně zavřela mysl k variantě, že by mě mohl najít někdo naprosto neznámý. Tohle byl ten případ. Asi mi na očích bylo znát menší překvapení, než jsem se vzpamatoval, protože koukat takhle jsem nepovažoval za slušné.
Vlk se zdál trochu nesvůj. Asi to nebyla jeho obvyklá práce, vyřizovat narušitele. Inu, nemínil jsem mu to nějak víc znepříjemňovat. Postavil jsem se, protože slušnost. "Zdravím," pokynul jsem přátelsky hlavou. "Kessel," představil jsem se ve zkratce, když už s tím on začal. "Někoho hledám a jeho pach mě zavedl zrovna na vaše území. Takový vcelku mladý šedý vlk, neviděli jste ho tu náhodou? Neprocházel tudy? Omlouvám se, že vyrušuji kvůli osobním věcem, ale je to... důležité." Snažil jsem se maličko obhájit a zároveň dát najevo, že mě skutečně mrzí, že jsem ho vyrušil při večerní svačině.

// Východní Galtavar

Tak jsem byl opět tady. Borůvkový les, hm? Mohl bych být klidně slepý, a věděl bych, co přesně tady roste. Typická vůně borůvčí tenhle les nezapře snad co je rok dlouhý. I v zimě, kdy je většina keříků pod sněhem, to tu stále sladce voní, to jsem si pamatoval. A přesto, že byla v zimě slaďoučká vůně až trošinku přemrštěná, působila uklidňujícím způsobem. A mohly za to vůbec ty borůvky, nebo jsem jen tuhle vůni měl spojenou se vším tím dobrým, co tenhle les naskýtal? Baghý. Sigyho. Frynna. Nejspíš za to mohli tak trochu i oni, až mi z toho při tom pomyšlení naskočil úsměv na tlamě.
Nejsi místní a máš něco na práci, musel mi můj vnitřní hlas připomenout, abych se vzpamatoval. Pravda. Neměl bych dobrých vztahů zneužívat tím, že se budu toulat nezván na území. Nehrnul jsem se proto dál do území, ale zůstával jsem trpělivě vyčkávat na hranicích, zatímco mé vytí prostoupilo les. Tady mi určitě pomohou, i kdyby mi měli jen zvednout náladu.
V Sarumenu jsem se zdráhal se u hranit jen špatně podívat, kdyby se někdo už blížit, tady jsem si však dovolil se při čekání posadit. Ani jsem si to neuvědomil, bylo to tak nějak automatické. Nesvazovalo mě to nepříjemné napětí, jako jinde. Přišel jsem jako přítel a také jsem tak čekal, zatímco jsem sám se sebou tiše tipoval, kdo za mnou nejspíš přijde.

// Mechový lesík (přes Kierb)

Nechápu to. Opravdu to nechápu, ale vítr si se mnou musel pěkně zahrávat. Škoda, že jsem teď na takové hrátky neměl čas, ale jak to nespoutanému živlu vysvětlit? Nicméně jsem teď byl na louce a po pachu šedého ani Shireen zase ani stopa. Zkoušel jsem se soustředit a přimět vítr, aby foukal dle mé vůle a zavedl mě zpět na cestu, ze které mě svedl, ale nebylo to nic platné.
Procházel jsem louku a nezbylo mi nic, než opět přemýšlet, dokud jsem před sebou nezahlédl kopce. Ty kopce. Za nimi ležel Asgaar. "Asgaar... no jistě!" docvaklo mi, až jsem měl chuť se sám sobě zasmát. To byl přeci její domov, proč mě to nenapadlo hned! Protože to byl domov například i Elisy, které jsem slíbil, že šedou slečnu pohlídám, a když bych se tam ukázala bez ní... vlastně i když by ona už tam dávno byla, bylo mnohem přijatelnější se nejdřív poohlédnout jinde. Teď mi ale nápady začaly docházet a tak to vypadalo, že nejspíš budu muset čelit té nemilé možnosti. Možná bych mohl využít příležitosti a Elise vysvětlit, že je Shireen vlastně už dost velká, aby se o sebe postarala sama a nějakého šedivého staříka na hlídání nepotřebuje, ale... to bych si něco nalhával i sám. Však jsem se přistihl, že tak občas smýšlím i o Sigym, přestože je od mladé vlčice o dost starší. Nemůžu ohnivou vlčici přesvědčovat o něčem, co jsem sám ještě nebyl schopen řádné pochopit a přijmout.
Vydechl jsem. Tak tedy Asgaar. Tedy, to jsem si myslel, ale při tom, jak jsem nabral hluboce vzduch do plic, jsem to opět ucítil. Poslední možnost, problesklo mi hlavou a vyrazil kupředu, i když už jsem věděl, že se zase řítím někam, kde nemá moje tulácká maličkost co pohledávat...

// Borůvkáč

// Mahar (přes Kierb)

Držel jsem se stopy, která se dál táhla podél pro změnu jiné řeky. Začalo se smrákat, a komáři tu nejspíš měli sněm, ale jak jsem se rychle plížil krajinou, zase tolik mi to nevadilo. Neměl jsem čas přemýšlet nad nepříjemným bzučením a štípanci. Pořád jsem měl čenich v pohotovosti, snad jsem doufal, kdy se k tomu povědomému pachu přidá pach známý. Spíš to ale vypadalo, že Shireen se svým bratrem není. A kam to vůbec šel? bloumal jsem, co takhle víc za řekou může být.
A protože jsem byl v pohotovosti, rychle jsem si všiml, když se k pachu šedého vlka začalo najednou mísit spousta dalších. Tohle už nebylo pronásledování jedné stopy. Zastavil jsem, dál už ani krok. Smečka? rozhlížel jsem se, jako bych tomu nechtěl věřit. Pachové značky ale mluvily jasně. Moc se mi to nezamlouvalo. Další smečka. Ještě, že v Sarumenu jsou natolik přátelští a že jsem s nimi už měl tu čest, to ten můj vpád trošinku zjemňovalo, ale tady? Na tomhle místě jsem byl prvně. A jestli tu navíc opět budu hledat zbytečně...
Ale už jsem tu byl, tak vzhůru do toho, ať je hotovo. Zavyl jsem a čekal. Nebyl jsem tak v klidu, jako v tom mlžném hvozdu, držel jsem si ostražitost. Jak místní reagují na vyrušení? Chtěl jsem být připraven, ale nikdo nepřicházel a mně po chvíli vítr přivál pod čenich znovu pach toho šedého, který to tu nejspíš taky otočil a zmizel jinam. Skoro jsem se za ním rozběhl, abych stopu neztratil. Věděl jsem ale, že to není správné. Měl bych tu počkat, dokud se někdo místní nedostaví. Ale ta stopa...
Rozhlížel jsem se kolem, jako bych hledal nějakou nápovědu. Cestu. Řešení. A taky jsem ho našel. Sesbíral jsem chvatně pár kamínků a větviček a vyskládal je na zem do útvaru, který připomínal... něco mezi abstraktním uměním a motýlem. Motýl. Motýl nikomu neublíží, ne? Když mě sem někdo přijde hledat a uvidí tohle, určitě pochopí, že jsem tu byl v dobrém. Tak, do by bylo. A teď honem za nosem!

// Východní Galtavar (přes Kierb)

// Sarumen (přes Tenebrae)

Jen co jsem vyrazil z lesa, natrefil jsem na řeku, která se táhla na sever. Protože jinak vyhlížela dost... nevábně, rozhodl jsem se raději jít po jejím břehu, než ji brodit. A tak se stalo, že jsem stejně skončil s mokrými tlapkami, jelikož mě ta řeka zavedla do těch nechvalně proslulých močálů. Moc jsem si nepomohl, a aby toho nebylo málo, pořád jsem neměl netušení, kam vlastně jít. Kličkoval jsem mezi podezřele vyhlížejícími jezírky a přemýšlel, kam se bude mé pátrání ubírat.
Docela to tu páchlo. V nose mě něco pošimralo, až to hezké nebylo. Ale spolu s močálovým odérem tu bylo ještě něco. Něco, co naopak velmi upoutalo mou pozornost a přinutilo důkladněji zavětřit. "Ten pach..." došlo mi. Nebyla to Shireen, to ne. Ale nebyl to úplně někdo cizí. Ten pach byl povědomí, tak povědomí tomu jejímu, až se mi tomu nechtělo věřit. "Ten druhý..." přemýšlel jsem nahlas, ale myšlenku nedokončil. Místo toho jsem zrychlil a pokračoval v kurzu na sever, tentokrát už trochu jistější si svým cílem.

// Mechový lesík (přes Kierb)

Zavrtěl jsem urychleně hlavou. "Ale kdepak! Jen jsem pomáhal Alfredovi, protože jsem chtěl. Rozhodně jsem za to nečekal nic na oplátku. A fakt, že mě hned neženete pryč a ještě si mě trpělivě vyslechnete, je pro mě plně dostačující," obdařil jsem vlčici širokým, přívětivým úsměvem. Ještě aby si s tím tak dělala hlavu! Doufal jsem, že jsem jí dal dostatečně najevo, že se tímhle vůbec trápit nemusí.
Stačilo, že jsem se trápil já, jelikož se mi nedostalo zrovna dobrých zpráv. Tedy, znal jsem i spoustu horších variant, takže to, že Shireen vůbec nezná, je vlastně ještě dobré. No ale kam teď? Neměl jsem žádná vodítka, nic.
"V pořádku, i tak děkuji. Vědět, kde nehledat, je rozhodně lepší, než nevědět vůbec nic," snažil jsem se zůstat pozitivní, protože vlčice se mi zdála nějaká skleslejší. To byla vážně tak nesvá, že mi nemůže víc pomoc? To od ní bylo velice milé, ale možná v tom bylo něco víc. Škoda, že mi nepříslušelo něco takového vyzvídat, ale alespoň jsem ji mohl odlehčit od jednoho závaží. Od sebe. "Ještě jednou se tedy omlouvám, že jsem vám tu narušil klid. Už mizím, mám před sebou nejspíš ještě velké pátrání," pousmál jsem se. "Ať se vaší smečce daří a vyřiďte prosím mé pozdravy Alfredovi. Snad se mu daří dobře." A s tím jsem se letmo sklonil na rozloučenou, máchnul ocasem a vyrazil pryč.

// Mahar (přes Tenebrae)

Sluníčko se snažilo proplést své paprsky přes husté koruny zdejších stromů a den se stále příjemně vyjasňoval. Za mnou, na louce, zatímco uvnitř lesa si atmosféra zachovávala svou jedinečnost. Měli tu snad jediný den, kdy by se porostem neplížila mlha? Zamyšlen nad tímto jevem jsem byl nakonec zaskočen, když se přede mnou objevila povědomá vlčice. Na rychlo jsem pátral v paměti, protože jsem se záhy cítil, jako bych všechno zapomněl. Bylo tu dost vlků, když jsem tu byl posledně. Tohle byla alfa, pokud jsem se nemýlil. Ale dost možná jsem se mýlil.
"Ehm, já..." zabrblal jsem. Co to se mnou bylo? Musel jsem si honem nastolit zpět svou úroveň! A pak si taky honem odpočinout, asi toho vážně začínalo být moc. Zatřásl jsem hlavou, abych se vzpamatoval. "Zdravím a omlouvám se," promluvil jsem už zcela spořádaně a pokorně na okamžik svěsil hlavu. Ona tu byla doma. Já byl jen pocestný. "To by byl takový příjemný bonus k mé návštěvě, ale kvůli nim tu úplně nejsem. Hledám jednu mladou šedou vlčici. Ztratil jsem její stopu při té nedávné vichřici a napadlo mě, že kdyby se potulovala v nějaké smečce, vysvětlovalo by to, proč ji nemohu znovu pořádně zavětřit. Shireen se jmenuje, neříká vám to něco?" vyzvídal jsem nadějně.