Gallirea - Příspěvky uživatele

// Východní Galtavar

Má společnice kladla velmi dobré otázky. Neměl jsem tušení, odkud se ten dým bere. Byla tamtím směrem vůbec nějaká step, jak vlčice navrhovala? "Musel by to být opravdu velký oheň," zamyslel jsem se nahlas. Ještě tu byla jedna možnost. "Tedy, máme tady i sopku, ale..." nedořekl jsem, protože za mě mluvil pohled, který jsem teď odvrátil směrem na vršek sopky tyčící se v dálce na severu - tedy přesně na opačné straně, než odkud se po obloze dým rozléval. Začalo mi to přivolávat víc a víc starostí. Kdybych já hlupák stará nelezl do té řeky, byl bych teď v pořádku a dostatečně v kondici, abych se vydal to prozkoumat, ale takhle? Nezbývalo, než čekat.
Sinéad použila spoustu slov a spojení, kterými lze místní kraj vystihnout, než z ní vypadlo, že přesně tenhle kraj hledá. Nemělo by to být překvapením, ale přesto jsem na ni zaskočeně zamrkal, jak jsme kráčeli opodál bezedné trhliny, jak kdysi cosi roztrhlo zemi vejpůl. "Hmm," zabručel jsem zamyšleně a neobvykle se odmlčel, zatímco jsem se nezastavoval a kráčel spořádaně dál. "Kraj plný magie, říkáš?" ozval jsem se konečně po chvíli a neutrálně se po vlčici ohlédl. Byli jsme asi někde v bodě, kdy bychom měli zatočit a za krátko dojít do nedalekých jeskyní, ale po zjištění, po čem vlčice pátrá, jsem si směr naší cesty rozmyslel. "Něco ti ukážu," byla jediná informace, které se jí ode mě dostala, než jsem vyrazil dál a po chvíli se začal terén svažovat víc a víc, až se ukázalo, že nás čeká pěkný výšlap do kopců. Jistě, že jsem jí o mém plánu nemohl říct dřív. Bylo mi jasné, že by okamžitě protestovala, kdybych navrhl v mém stavu zdolávat něco takového. Ale teď už jsme lezli a já se rozhodl, že tentokrát bude lehčí prosit o odpuštění, než o svolení. O odpuštění budu prosit hlavně sám sebe, jestli tam dolezu, zafuněl jsem si pro sebe a vypnul všechny síly, aby nebylo tak jasné, jak obtížná výšlap to pro mě je.

// Vyhlídka

// řeka Mahtae (sever)

Vyloudil jsem úsměv, když Sinéad s patřičnou mírou dramatičnosti přenechala vedení cesty na mě. Vážně byla moje krevní skupina. Vykročil jsem tedy první kupředu, ale ani jsem nemrknul a vlčice už mě předběhla a chvátala vpřed. Ne však na dlouho, a už už se srovnávala s mým tempem. "Ano, asi mi to nepůjde tak rychle," zazubil jsem se omluvně, že kvůli mě musí krotit svou chůzi. Vypadalo to, že měla dobré srdce, ale zajímalo mě, jestli měla tušení, do čeho se to namočila, když se mi tak urputně snaží pomoci. Ale už jsem si nestěžoval. Na jejím místě bych přeci jen udělal totéž.
Jak se dalo předpokládat, Sinéad si nenechala ujít příležitost mě hned opravit. Poraženecky jsem přikývl. O tom, co skutečně řekla, jsem se ve finále dohadovat nemohl, a nechal jsem ji, ať vypráví. Jak zmínila nepříjemný pach, který se poslední dobou šířil krajinou, začal jsem ho zrovna tak vnímat o něco citlivěji. Znepokojeně jsem nakrčil čelo. "Ne, to skutečně není," pronesl jsem skoro nepřítomně, jak jsem brouzdal pohledem v nebeské dálce. To byl také moment, kdy jsem přerušil chůzi a zůstal stát na místě. Naštěstí ne na dlouho, hned jsem se zase rozešel a přidal pár svižnějších kroků, aby kvůli mě vlčice opět nemusela zpomalovat, což si vysloužilo chraplavé zakuckání.
"Fakt zvláštního, hm?" zopakoval jsem po vlčici uvážlivě. Ať už šlo o cokoliv, vypadal tím naprosto pohlcená. "To zní zajímavě, ale budeš to asi muset trochu rozvést. Tady je toho fakt zvláštního spousty," zasmál jsem se nevinně, protože mi bylo jasné, že vlčice neví, jak ztřeštěný tenhle kus světa někdy umí být, ale třeba bych jí na oplátku mohl v tom hledání trochu pomoci, když se mě rozhodne maličko víc zasvětit.

// propadlina

Obdivně jsem svrásčil čelo, když se vlčice vychloubala svou super schopností - totiž vymýšlením nudných plánů. Uznale jsem pokýval hlavou, za to zasloužila respekt. A pak jsem se zasmál, dokud mi to náhlý záchvat kašle zase nezatrhnul. "Jak si přeješ, budu tedy jen nudný, starý a nachlazený," odkýval jsem pokorně a odkašlal si, "a nějaké pěkné divadélko bych také svedl sehrát, kdybys změnila názor." Zazubil jsem se tentokrát bez doprovodu hlasitého smíchu, abych se vyhnul dalšímu chrmlání.
"Ouch," cuknul jsem s sebou teatrálně, jakože mě její nepřejícnost hluboce zasáhla a nevinně mrknul. Začínal jsem si uvědomovat, že bych měl být víc v klidu, abych se nerozkašlával. Vlčici to působilo viditelné starosti, což bylo na druhou stranu milé, ale nepřál jsem si to. Proto jsem o něco klidněji souhlasně kývnul. "Zdá se, že jsem v dobrých tlapkách," usmál jsem se povzbudivě a bloumavě se rozhlédl. Věděl jsem o jednom docela blízko, ale přes smečky jsme nemohli, takže... to vlastně moc blízko nebylo. Ale bylo to to nejlepší, na co jsem přišel, protože brát to teď přes řeku by nejspíš bylo přesně to vzrůšo, o které Sinéad nežádala. "Znám to tu. O něčem bych věděl, ale," váhavě jsem na vlčici pohlédl, "nebude to úplně za rohem." Dal jsem ji pár chvil, aby z toho mohla ještě vycouvat, třebaže jsem silně pochyboval, že to udělá. A pak jsem krůček po krůčku vyrazil. Chtěl jsem zrychlit, ale takřka okamžitě mi škrábání v krku a dotěrný kašel připomněl, že bych to neměl dělat. Dobrá, takže vycházková chůze.
"Říkala jsi, že nejsi zdejší," což vlastně neřekla, ale nějak jsem si to z toho dovtípil. Ani její pach nebyl ničím místní. A chtěl jsem, aby nám cesta hezky ubíhala, tak ode mně snad nikdo neočekával, že budu mlčet. "Je to tak? Jenom procházíš, nebo máš v našem kraji nějaké větší plány?"

// Východní Galtavar

Nebyl jsem přesvědčivý.
Sinéad, jak se vlčice představila, mi poskytla bohatý výčet toho, kde jsem ve svém divadýlku pochybil. Naneštěstí jsem nemohl zabránit chraplavému kašli, aby se nehrnul z útrob mé promrzlé maličkosti a o tom, zda jsem byl či nebyl před chvílí ještě v ledové vodě, jsem se také nemohl dohadovat. Nebýt jí, sedím tam do teď. Připadal jsem si tak trochu jako malé vlče, které se proti své vůli musí nechat obstarávat. Konečně se jsem se upřímně hřejivě usmál, protože tahle myšlenka mě skutečně pobavila.
"Musím upozornit, že to tedy zní jako nesmírně nudný plán, ale jak jsem říkal, nebudu ti ho kazit," hlesl jsem přátelsky. Elán téhle vlčice se mi líbil, byl mi velice blízký. A ať se mi to líbilo nebo ne, něco takového jsem zrovna teď potřeboval. Nemyslet na to. Odreagovat se. Zaměstnat mysl něčím jiným. Někým jiným. "Možná jsem jen chtěl vyzkoušet, kolik necitelných tvorů kolem projde, než úplně umrznu. Moc mi to nevyšlo, uznávám," zachraptěl jsem a zakašlal. To vůbec neodpovídalo skutečnosti, jenomže proč bych mluvil o něčem tak osobním, tak... těžkém, když jsem mohl elegantně přejít ke svému nevinnému humoru. "Nemám zrovna sílu, abych se bránil ná- *ECHM ECHM*-silné dobrosrdečnosti, takže... co najít nějaký úkryt? Obávám se, že tady se jen tak nezahřeju. Můžeš mě tam doprovodit, jestli trváš na té pomoci. Bylo by ode mně bláhové odmítat milou společnost," nabídl jsem vlčici, protože jsem si byl jistý, že by mi u ní verze se svépomocí stejnak neprošla. Nedivil jsem se jí. Na jejím místě bych dělal totéž.

Vlčice, přestože mě naprosto neznámá, se mě nejspíš snažila z mého omámení vytrhnout. Byla rychlá. Prudká. Hlasitá. V mém stavu jsem to všechno však vnímal nějak podobně v pozadí. Až když bylo mé zírání opravdu dlouhé i na mě, jsem se jal zase trošičku vzpamatovat. Zamrkal jsem a zakroutil hlavou, pomalu, jako bych mě z toho jinak mohla rozbolet hlava.
"Omlouvám se," vydechl jsem unaveně. Odkašlal jsem si. Nejdřív, abych si dopřál víc času a přišel k sobě, pak z toho ale bylo takové zachraptění, jako by se už vysedávání v ledové vodě hlásilo o slovo s následky. "Je od vás velice milé, že o mě máte starost. To se dnes už jen tak nevidí. A rozhodně se nesluší takovou dobrosrdečnost takto oplácet, no... kam jsem jen dal vychování," zavrtěl jsem hlavou tentokrát v jiném manýru a koutky tlamy se mi jemně zdvihly. "Jsem Kessel. Velice mě těší," snažil jsem se ve zdvořilostním gestu lehce uklonit, jak jsem to míval ve zvyku, ale znovu jsem se při tom rozkašlal. Tíhu mokrého kožichu jsem na sobě začínal pociťovat mnohem víc, když jsem už nebyl uzavřený ve vlastních myšlenkách. Ku podivu mi ale nebyla tak příšerná zima, jak bych očekával. Ustoupil jsem dál od vlčice, abych ji zbytečně nezmáčel, a konečně se oklepal. Zvedl se při tom vítr, který se kolem vířil i nějakou dobu po té, co jsem se oklepávat přestal. Má srst na tom za krátko byla o poznání lépe.
Spokojeně jsem se pousmál, abych dal vlčici najevo, že už mám situaci pod kontrolou. Nebo jsem se tak alespoň snažil tvářit. Jen ať pokračuje. Nemusím nikoho zatěžovat svými starostmi. Nemusím jimi zatěžovat zrovna ji. "Ještě jednou děkuji. Všechno už je v pořádku." Nic nebylo v pořádku. "Nenechte si starostí o jednoho pošetilého starce kazit plány," zasmál jsem se lehce. Byl jsem dost přesvědčivý, nebo ne?

Nic jsem necítil. Nejspíš to bylo tím, že mé tělo dokola obepínala chladná voda, jako by ho hladila a znecitlivěním se ho snažila zbavit bolesti. Moje tělo setrvávalo v řece, ale moje mysl se zatoulala mnohem dál. Zpět ji přivedl až hlas ozývající se opodál, třebaže mě přišel neuvěřitelně vzdálený. Trvalo, než jsem si uvědomil, že byl blíž, než se zdálo. Někdo tu byl.
Konečně jsem se ohlédl a zaostřil na původce toho hlasu. Měl bych být obezřetnější. Ale... měl bych? Nezvykle dlouho jsem jen koukal, bez odpovědi. Jen pomalu jsem zpracovával informace, které ke mě s hlasem vlčice doléhaly.
Na čumáku se mi objevil můj typicky milý, jemný úsměv. Cizince přeci se svými problémy zatěžovat nebudu, ale jedno jsem ji musel dát za pravdu. Přinutil jsem své chladem a bolestí paralyzované tělo, aby se pohnulo. Zvedl jsem se a vybrodil se na břeh, kde jsem se ale ani neoklepal. Voda ze mě kapala a zima mi teď byla ještě větší. Nevšímal jsem si toho. Obrátil jsem se na vlčici a přemohl se ve slabý úsměv. "To máš nejspíš pravdu. Děkuji," hlesl jsem ve snaze vyznít trochu vděčně, ale sám jsem nebyl sto posoudit, co z toho vlastně vzniklo. Jediné, co jsem si uvědomoval, byly rudé oči neznámé vlčice, do kterých jsem zůstal zavěšený vlastním unaveným pohledem. Pamatoval jsem jedny podobné oči zalité ohněm, do kterých už se nikdy takhle z blízka znovu nepodívám...

// Asgaar (přes Mahtae - jih)

Abych pravdu řekl, neměl jsem sebemenší tušení, jakým směrem jsem se vlastně vydal a kam dojdu, až úplně opustím les. Šel jsem jako omámený, držel si stálé, couravé tempo. Jen abych se pohyboval. Jen abych se dostal z jednoho bodu do druhého. Cestu mezi tím jsem si nijak neuvědomoval. A zastavit mě dokázala až řeka, která mi cestu zkřížila.
Netuším, jak dlouho jsem tam stál a sledoval vlnící se odraz mého prázdného výrazu uhánějící hladině. Tohle bylo místo velkých setkání, došlo mi. Vždy, když jsem sem zabloudil, na někoho jsem tu natrefil. Stín. Frynn. Elisa. "Elisa..." uniklo mi z tlamy takřka neslyšně. Byla na tom tehdy opravdu špatně, ale pak... pak jsem ji cítil u vodopádů. A potkal jsem ji na louce. Se Shireen. Byla v pořádku. Mluvili jsme spolu. Přísahal bych, že se těšila velkému zdraví. A najednou nebyla. Neexistoval tu žádný otazník. Ztratila se? Zatoulala? Odešla? Ne, žádná neznámá. Žádná sladká nevědomost. A přesto přetrvávalo tolik dalších otázek. Co se stalo? Jak? Proč? Byl jsem už dost starý a světaznalý abych věděl, že takové věci se stávají. Že smrt je součástí života. Ale je jedno, jak moc se snažíte přesvědčit, že je to normální, stejně do bolí. Vždycky to bolí. Byl jsem tak rád, když jsem se vrátil, a oni tu pořád byli. Sigy. Baghý. Elisa. Arcanus. Měl jsem pocit, jako bych dostal druhou šanci. Druhou šanci všechno napravit, znovu je všechny poznat, znovu se stát součástí jejich životů, tentokrát natrvalo. Elisa odešla moc brzy. Nestihl jsem to. Nestihl...
Moje tlapy rozrazili hladinu řeky s hlasitým šplouchnutím.
Znovu.
Znovu.
Stál jsem celý do poloviny nohou potopený. Vzpouzel se na zadní a přední tlapy jsem stále s větší silou spouštěl do vody, která za nic nemohla, a jen trpělivě snášela mé výpady.
Šplouch.
Cák.
Šplouch.
Žbluňk.
Nakonec jsem zůstal v té řece sedět. Chladná voda mi narážela do zad a proudila kolem mě. Nebylo zrovna počasí na nějaké zdlouhavé koupání, ale jakoby na tom záleželo. Seděl jsem nehybně, jako socha, a shlížel se skloněnou hlavou kamsi pod sebe, do uhánějícího proudu. Klidně bych se teď mohl stát jedním z těch kamenů na dně a nikdo by nepoznal rozdíl.

Rád bych přemýšlel, rád bych vymyslel... co vlastně? Jediné, co se dá v problémových situacích vymýšlet, je řešení. Tohle nemá řešení. A já nemohl myslet, vůbec na nic. Snažil jsem si srovnat myšlenky v hlavě, ale se bila s druhou a všechno to byl takový zmatek, který jsem ale vůbec nijak necítil. Úplně jsem ochabl, nevěděl jsem o světe kolem. Nevěděl jsem o světě uvnitř sebe. Nebyl jsem se sto soustředit na jeden a tak jsem vytěsnil oba.
Škubl jsem s sebou až, když se Shireen dala na úprk. To mi připomnělo, kde jsem. A kdo další se musel dnes dozvědět tutéž zprávu. Zaskřípal jsem ztrápeně zuby, ale nechal ji jít. Stejně jako černobílou vlčici a jejího bratra, kteří ji následovali. "Shireen," vydechl jsem pro sebe a mohl jsem jen doufat, že ti dva se o ni postarají. Že se postarají o sebe navzájem. Prosím. Rád bych zůstal a pomohl v této nelehké situaci, ale věděl jsem, kdy je třeba dát věcem čas. Teď bych po jejím boku nebyl k užitku. Arcanus. O něm nic neříkal, uvědomil jsem si a zahleděl se kamsi mezi stromy, jako by se přesně v těch místech měl každou chvíli jmenovaný zjevit. Měl bych ho najít, bylo to jediné, co mi přišlo v tuhle dobu k něčemu dobré. Nebo... jsem možná jen potřeboval svou mysl upnout na jiný cíl, na cokoliv. A tak jsem se rozešel lesem pryč.

// řeka Mahtae (sever) (přes jih)

Prosím 25 mušlí a křišťál na Nickolase. Děkuji!

A ještě jednou si dovolím pochválit všem úžasná díla. Bylo znát, že jste si s tím dali práci a vnukli jste tomu nějaký nápad! Jen procházení té galerie byla pastva pro oči.

Fakt, že jsme na Arcanuse ani Elisu hned v lese nenarazili mě příliš netrápil, dokud to Shireen neoznačila za divné. To už mě malinko znepokojovat začalo. Naštěstí měla mladá vlčice docela praktické řešení. Ano, místo hledání někoho, kdo tu zjevně není, pojďme se ptát těch, co tu jsou. A tak, když navrhla svého bratra, ochotně jsem ji následoval skrze les.
Dohnal jsem ji u dvojice vlků, z nichž v jednom jsem poznával syna zdejších alf, se kterým už jsem měl tu čest za ne příliš ideálních podmínek. Teď se to ale mohlo napravit, když se nemuseli strachovat o nemocnou Elisu. Shireen se energicky ujala slova, takže jsem ji nechal. Oběma jsem jen na pozdrav pokynul hlavou, a když se Shireen s černobílou, jenž si říkala Nym, představovali, také jsem přihodil své jméno do vínku. "Kessel."
Zdvořilost ale musela jít po chvíli stranou. Něco tu nehrálo. Něco na těch dvou nehrálo. A čím déle bílému vlku trvalo se vyjádřit, tím víc se mě zmocňoval podivný nepříjemný pocit. Svíral mě zevnitř, jako by se blížilo něco zlého, ale já nedokázal uhodnout, co. A tak jsem jen nehnutě pozoroval vlka jak mluví se Shireen a ani si neuvědomoval, že se při tom soustředěně mračím. Mžoural jsem na něj jako na nějakého potížistu, co se právě chystá vytasit s nějakým kouskem, který někomu ve finále pěkně ublíží. Netušil jsem ještě, že to, co z vlka vypadne, nezaboří své bolestně ostré drápy jenom do Shireen.
Trvalo mi to. Trvalo mi dlouho, než mi došel význam vlkových slov. Možná za to mohla máma, že jsem si to hned s ohnivou vlčicí nespojil. Možná za to mohl šok, obranný mechanizmus, který si naopak všechno uvědomil až moc rychle a vyšoupl to z hlavy ven, zabouchl vrata na petlici a nechtěl to pustit dál ke zpracování. Vrata ale pozvolna povolovala a informace dostala jméno. Začínala dostávat tvar. Částečky pomalinku zapadaly do sebe, a pak se všechno roztříštilo na kusy. Zlověstný pocit, který se o mě ještě před chvílí pokoušel, mě teď celého pohltil.
Výraz v tváři se mi měnil spolu s tím vším. Svaly povolily, oči se roztáhly a tlama zůstala pootevřená, jako by čekala na vlastní slova, která se ne a ne dostavit. Hleděl jsem na Shireen a jejího bratra, ale vlastně můj pohled jen procházel skrze ně někam do neznáma. Už jsem věděl, co ta slova znamenala, ale dlouho jsem se nepřistihl v situaci, kdy jsem nevěděl, jak s takovým věděním naložit.

// řeka Midiam

Mladá vlčice nejspíš neměla moc tušení, co jsem měl za lubem. Popravdě, ani já jsem si ještě nebyl tak docela jistý, i když, proč bych váhal? Třebaže jsem se nedokázal dopídit na tohle přesné odpovědi, nejistota se stále krčila tam kdesi vzadu v mysli, jako by se ještě nechtěla vzdávat svého práva na slovo. Jen ať se krčí, jakmile moje tlapky překonaly hranici lesa, zaměřil jsem se raději na to, co bylo kolem.
Shireen byla hned v závěsu. Takže závod? Kdo najde alfy první? Zazubil jsem se a po chvíli přibrzdil, abych mohl zavětřit a nehnal se jen naslepo územím. A pak jsem zůstal stát na místě úplně. Pohrával jsem si s větrem, aby vál v náš prospěch, ale ani to mi mé prvotní zjištění nevyvrátilo. "Vypadá to, že nejsou doma," pronesl jsem a na tváři se mi usadil zamyšlený neutrální výraz. Kromě smečkové stopy se tu moc čerstvých pachů nenacházelo. Ohlédl jsem se na Shireen, jako by mi pohled na ni měl napovědět, co dál. "Mohli by být v úkrytu." Nebyla to otázka. Nebyl to plán. Byla to zkrátka jedna z možností.

Za vítězný tým Lasiček prosím o 2* do vzduchu.

A 500 bodů dělím:
350 bodů = Příkaz s 5*
30 bodů = 25 mušliček
120 bodů = 90 květin

// Louka vlčích máků (přes Středozemní pláň)

"Od starouše se toho už moc nečeká, tak není zase tak těžké překvapit," opáčil jsem zvesela a byl jsem rád, že to se mnou nebylo zas tak hrozné. Tedy, já věděl, že jsem nebyl úplně marný, ale občas neuškodilo to zaslechnout i od někoho jiného. Když na mě ale Shireen tak upírala pohled, přišlo mi na ní něco zvláštního. Jiného. "Oheň," špitl jsem v okamžiku uvědomění a zkoumavým pohledem se na vlčici usadil o něco déle. Byla celá máma. Elisy krev jí kolovala v žilách a její oheň teď oficiálně plál v jejím srdci. Ušklíbl jsem se. "Nevěděl jsem, že se ti barva vlčích máků může doslova vpít do očí. Nekoukala si na ně moc z blízka?" Akorát jsme došli k břehu řeky a já se zastavil, abych vlčici pobídl k nahlédnutí na vodní hladinu. Chvíli jsem počkal, než jsem se shrbil a dopřál si pár doušků té trochu umorousané vody, ale co už. Narazil jsem už na horší, a i přes její nepříliš lákavý vzhled tu voda nechutnala nijak zle.
Mohli jsme tu vodu přebrodit, ale její nástrahy jsem si dobře pamatoval. Místo, abych se vrhl do proudu, vydal jsem se kousek dál po břehu, abych našel lepší cestu. "Měl jsem plán a měl jsem domov," odpovídal jsem mezi tím Shireen. "V opačném pořadí. Ale všechno se nějak zvrtlo a zkomplikovalo v momentě, kdy jsem sem vkročil. Od té doby mi plány moc nevycházejí," brouknul jsem trošinku ztrápeně. "Ne, že by mi to vadilo. Mé plány rozhodně nezahrnovaly všechna ta příjemná překvapení, která tu na mě číhala." Sigy. Baghý. Arcanus. Elisa. Frynn. "Ale máš pravdu, zima se blíží, nějaký nový plán by to chtělo. Nebo úkryt, minimálně."
Zastavil jsem a otočil se směrem k řece, ze které trčela spousta kamenní. Tedy, nebylo to kamenní, ale želví krunýře. Vítězná grimasa ovládla můj obličej, když jsem ohlédl na Shireen a pobídl ji, aby se přidala k přeskakování. Sám jsem se na to hned vrhnul, jako by moje kosti a svaly nepamatovali přes deset zim.
Podařilo se mi přeskákat na druhý břeh bez namočení, i když místy jsem měl docela namále. "Vlastně jsem sem původně přišel s cílem přidat se ke smečce," pokračoval jsem v načaté diskuzi. "Možná je na čase alespoň nějaký z mých plánů dotáhnout do konce," mrknul jsem nevinně a zaplul mezi stromy.

// Asgaar!!!

Nevím, jak dlouho jsem zůstal vzhůru a obdivoval jasnou hvězdnou noc. Vím jen, že to bylo ještě dlouho po té, co Shireen přemohl spánek, a co se hejna světélek na obloze uklidnila a už zase si všechna hověla na svém místě. Stejně, jako já. Musel jsem být celý přeleželý, a divil bych se kdyby mě nebolelo za krkem ještě ta tři dny. Teď to ovšem bylo jedno, protože teď už jsem skutečně spal. Někdy v noci na to přeci jen přišlo a já si teď spokojeně podřimoval. Zasloužený odpočinek, bez výčitek a obav, které by mi neustále strašily v hlavě. Takhle to mělo být.
Chladný vánek a slunečná paprsky mě šimraly na kožichu, ale já se srdnatě nevnímal a snažil se uzmout ještě chvilinku spánku. Mé snahy byly dokonány, když se probudila Shireen a rozhodla se zkontrolovat, jak jsem na tom. Konec divadélka, tedy.
Zafuněl jsem a rozespale zamlaskal, že by to jako odpověď samo o sobě postačilo. "Zdá se, že už ne," hlesl jsem, zatímco jsem se pokoušel rozkoukat a přivyknout oči na světlo. Možná mi to trvalo až příliš dlouho, těžko říct. Když jsem však pohledem zabloudil k vlčici, elán už z ní přímo zářil do všech stran a nejspíš byla připravená dnes oběhnout nejmíň deset kopců. Takže ano, zdržoval jsem. Omluvně jsem se pousmál a vyhrabal se na nohy, abych se protáhl - včetně krku, ano ten to potřeboval. "Připravena mámě ukázat, jaká jsme spolehlivá a zodpovědná dvojka?" mrknul jsem na ni spiklenecky, se vzpomínkou na to šílené léto v mysli, a pak vyrazil.
"Abych nezapomněl! Vážím si toho, že jsi se mnou vydržela. Nebo tedy, že jsi mě znovu našla. Chápal bych, kdyby ses nejradši chtěla zdejchnout po tom, co tě Elisa jako skoro dospělou nechala na hlídání nějakýmu staříkovi. I tak doufám, že to nebyl úplně nejhorší výlet," zazubil jsem se na Shireen, zatímco jsme se vybrodili z proudu rudých květů a přes rozlehlou pláň si to namířili přímo k protějšímu lesu.

// řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

Všechna světélka, která se teď řítila nocí přes rozzářenou oblohu se mi odrážela v tmavých očích upřených jejich směrem. Koukal jsem na ně, chvíli skutečně ano. Ale byly i takové okamžiky, kdy se můj pohled ztratil někde v meziprostoru mezi nebem a zemí a k hvězdám už nedoputoval. Byly to ty okamžiky, kdy jsem neexistoval tady, ale kdesi hodně, hodně daleko...
Byla jasná noc. Podobná, jako tato, a malé hnědé vlčátko vykračovalo lesem v doprovodu černobílé vlčice. Neúnavně se dožadovalo vysvětlení - kam ho to vede? Proč uprostřed noci? A proč mu vůbec neodpovídá? Nebyl ještě dost starý, aby dokázal projevit jakékoliv známky trpělivosti. Dospělá vlčice naštěstí měla té své dost, a tak vydržela odolávat nátlaku vlčka až do doby, než se oběma povedlo vyšplhat do zeleného kopce uprostřed luk. Nad hlavou se jim prohnalo světlo. A za ním další. Za krátko mladý vlk s otevřenou tlamou hleděl na hejna hvězd putující oblohou. Bylo to ohromující a... děsivé. Vlček se polekal a vrazil do dospělé vlčice, jak se pokoušel zbrkle najít útočiště pod jejím tělem. Vlčice se smála. Jemu to k smíchu nepřipadalo. Té noci se ale o světlech putujících oblohou spoustu dozvěděl. Té noci je viděl poprvé.
Asi by kde koho překvapilo, že i když jsem byl docela duchem nepřítomný, dokázal jsem němým kývnutím odpovědět na tichý dotaz Shireen. Věděl jsem, co jsou zač. Nebo jsem alespoň věděl, co mně samotnému bylo řečeno. Až když si vlčice rýpla do mého potutelného výrazu, mrsknul jsem po ní na krátko očkem. Tušil jsem, co se jí asi honilo hlavou, ale nebylo to tak. "Vzpomněl jsem si na někoho velmi důležitého," hlesl jsem s úsměvem, který jasně říkal, že vím, že Shireen neříkám nic nového. To už jsme oba znovu vzhlíželi k nebi. Světélka se předháněla, jako by nám nechtěla dovolit znovu odvrátit zrak.
Byl už jsem zase nohama pěvně na zemi - a co víc, někdy mezi tím jsem si lehnul, nevšimnul jsem si přesně kdy - a jen si mlčky spokojeně užíval tu podívanou a klid. Srstí mi občas projel chladný závan větru, který mi nemilosrdně připomínal, že období tepla a blahobytu se krátí. Že co nevidět začne padat sníh a nastoupí hlad a bída. Ale dnes to ještě nebude. Dnes ještě můžeme nechat své starosti odpočívat ve stínu záře padajících hvězd.