Gallirea - Příspěvky uživatele

|| LOTERIE ||

// Vřesový palouk

Zamyšleně jsem přikyvoval, jak to Sigy všecho svými slovy ještě více vykresloval do reálnějších obrazů. "Všechny vědomosti, hmm... máš v tom úkrytu i nějakou tůňku? To bychom pak rovnou mohli mít... studnici moudrosti," mrknul jsem znovu a vůbec jsem se za tenhle špatný vtípek nestyděl. Čím víc jsme nad tím rozjímali, tím lepší se to zdálo. Nebyl jsem součástí smečky už tak dlouho, a přeci jsem byl součásti tolika životů. Přišel jsem sem, abych si našel nový domov. Staro-nový? Ale jak dlouho už se tu potloukám a ještě jsem si nesednul. Doslova, dalo by se říct. Měl jsem zůstat s Baghý v Borůvkovém lese? Přidat se k Elisa a Arcanovi v jejich lese? Možná jsem na to celé šel špatně. Možná jsem se jen tak nemohl připlést zpátky do života jen tak nějaké smečky. Možná jsem život té smečce měl vytvořit sám. Ještě musím splácet nějaké dluhy, že? pomyslel jsem si lehce rozesmutněle. Jestli do toho půjdu, nesmím... nesmím už Sigyho podruhé zklamat.
Vešli jsme do lesa a všechno to najednou bylo nějaké těžší. Vážnější. Neměl jsem však čas vnímat, jak nostalgicky povědomě mě tohle místo vítá ve své náruči.. Sigy už byl pro ten nápad dost nadšený a já se musel rychle rozhodnout. Zadíval jsem se na žíhaného, ale rychle si uvědomujíc, že bych se neměl tvářit tak sklesle, aby si nemyslel, že je něco špatně, jsem svůj zrak zase odvrátil a projel jím holé koruny stromů. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že se nemůžu na Sigyho dívat a myslet zároveň. A to mi motalo hlavu ještě víc. Hluboce jsem nasál čenichem vzduch do plic a dramaticky tlamou vydechl. "Opravdu," prohlásil jsem rozhodným hlasem a obrátil se na svého společníka se širokým úsměvem. "Koukneme se na to hned po jídle, říkal jsi? Pravda, s plným břichem se hned lépe přemýšlí. Bude z tebe skvělý stařešina!" pochválil jsem ho se smíchem a poočku jsem začal hledat, co bych tady v lese mohl ulovit. Sigy sice mluvil o tom, že něco ulovíme, ale i když jsem se o tom nezmiňoval, viděl jsem, jak je rád, že se mnou vůbec drží krok, a to jsem nebyl kdo ví jaký rychlík. Bude se muset smířit s tím, že jíst bude to, co mu naservíruji já.

// Dusot (přes Kierb)

Nespěchal jsem, za život jsem se toho nachvátal již dost, takže jsem ani nevnímal, že se krajinou za potravou nepřesouváme nijak převratným tempem. Byl jsem zvyklý své fungování uzpůsobovat ostatním tak přirozeně, že jsem si toho i já sám přestal všímat. Sám bych beztak v tomhle sněhu nikam nedoběhl.
Místo trápení se nad naším tempem jsem se bavil tím, jak se mi podařilo mého žíhaného společníka zaskočit. "Pro mě je ráj všude, kde jsou moji nemilejší," mrknul jsem spiklenecky na Sigyho, samozřejmě jsem si to nemohl odpustit, než jsem se jal vyjádřit k tomu, co ho tak ohromilo. "Proč by ne? Dlouhá léta jsem žil sám v horách. I když vlastně ne tak docela sám... a pomáhal jsem mladým vlkům. Možná je načase obrátit svou pomoc zase jiným směrem," sdělil jsem mu, jak se věci mají. Možná jsem měl s každým krokem kožich šedivější, ale užitečný jsem stále mohl být. Mě zase zaujal tím úkrytem. Obdivně jsem pokýval hlavou. "Panečku, v Kaskádách? To je krásné místo, ale nikdy jsem si nevšiml, že by tam byl prostor pro úkryt. A ještě tak pěkný, jak popisuješ. I když pravda je, že mě nikdy ani nenapadlo ho tam hledat," zasmál jsem se, ale bylo znát, že jsem z takového úkrytu nadšený. "Kdyby se ti zachtělo mi ho ukázat, nebudu se bránit," nabídl jsem se nenápadně, zatímco jsme překročili už velký kus luk a opět vcházeli do lesa. Třeba v tomhle nebude tolik kluzká zem, ale ani tolik nánosu sněhu, abych tam něco ulovil.

// Klimbavý les

// Skvělé místo pro život

Sigy se stále vracel k tomu, že smečka není pro něj. Tahle nebo tamta. S Borůvkovou smečkou naštěstí nic v nepořádku nebylo, ale také odtamtud odešel. A teď Mechová smečka, také nic pro něj. Snažil jsem se na sobě nedat znát, jak zvláštní mi jeho přístup připadal. Možná, protože dřív byl smečkovým vlkem tělem i duší. Stejně, jako já. A přes to všechno, přes svou odevzdanost a loajalitu, zůstal sám. Stejně, jako já. Na čumák se mi dral smutný úsměv, ale nemínil jsem dopustit, aby jej žíhaný zahlédl. "Svobodný vlk, hm? Pravda, pravda, už jsi velký kluk, teď si můžeš dělat, co jen budeš chtít, svět ti leží u nohou!" pronesl jsem slavnostně a zasmála se nad tím, protože jsem si skutečně jen dělal legraci z toho, jak moc to celé znělo jako nově nabytá mladistvá nezávislost. Věřil jsem, že Sigy si mé neškodné pošťuchování nebude brát osobně a chtěl jsem to celé trochu odlehčit.
Jenomže tím jsme u smeček neskončili. Nedalo se říct, že bych Sigyho důvodům nerozumněl. Měl jsem z něj pocit, že už má cizích problému dost. A svých také. Ale jestli on se na tohle všechno cítil být starý, co jsem pak byl já? Málem jsem se při té myšlence zakuckal vlastním prachem, naštěstí však k mému rozkladu zatím nedocházelo. Ale s tím morbidním humorem bych měl něco udělat, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou sám nad sebou. "Vlk je jen tak starý, jak se cítí," odvětil jsem. Znělo by to jako prázdná slova, kdybych tomu skutečně nevěřil. "Ale smečka pro důchodce nezní špatně. No jen si to představ, nějaké pěkné klidné místo, kde si vlk už může hledět nerušeně svého a všude je spoustu pohodlných a prohřátých míst na odpočinek těch starých rozvrzaných kostí. Asi máš pravdu, nezní to špatně. Kdyby ses do toho přeci jen pustil, rád ti pomůžu, nějaké stařecké rady bych určitě ještě schované mít mohl, ale nerad bych tě obíral o místo největšího důchodce," pousmál jsem se na Sigyho vlídně. Měl smeček plné zuby a stejně přijde s takovým nápadem, nemohl jsem se neusmívat. Nevzdávej to, pomyslel jsem si povzbudivě, jako by mi vlček měl číst myšlenky.
"To je v pořádku, to snad ještě zvládnu sám," odbil jsem svého společníka bezstarostně a dál opatrně pokračoval lesem. Čím dále jsme však šli, tím spíš jsem to viděl tak, že budu ještě nějakou dobu hladovět. Na tomhle povrchu se dalo sotva stát, na tož něco chytat. Ale konečně jsme dorazili ke kraji lesa a na louku. Sněžilo. A kam se dostala čerstvá pokrývka, tam už nebyla chůze tak zatraceně nemožná. Přesto ještě nebylo nasněženo dostatečně na to, abych se v tom odvážil nějakých prudších pohybů. Hlídal jsem si každý krok. "Ani to nevypadá, že by se tady něco ulovit dalo," zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Nemusel jsem větřit, abych věděl, že zmrzlá krajina je bez dvou vlků naprosto opuštěná. "Nebo nechalo. Popojdeme trochu dál, ano? Je taková zima, že by do ní ani zajíce nevyhnal a nerad to říkám, ale docela ty potvory ušatý chápu." Zachvěl jsem se zimou, neb mě nemělo moc co hřát a vydal jsem se otevřenou plání někam, kde by bylo něco k snědku a neschovávalo se to uprostřed ohromného kluziště.

// Vřesoviště (přes Kierb)

Přivítal jsem se se svým přítelem a chráněncem a byl jsem rád, že se ta pohodově pustil do vypravování. Lhal bych, kdybych řekl, že mě nemátlo, když se tvářil - a vypadal - jak říkal, tedy celkem dobře, a při tom do svého proslovu zamotal hned několik věcí, které by normálně s vlkem udělali docela opak. Rozhodl jsem se, že je to dobré znamení. Tolik ztrápených vlků jsem potkal, co se čistým tokem života nechávali semlít, že bylo příjemnou změnou narazit na někoho, kdo už to bere takové, jaké to je. Život bere, život dává, my reagujeme. A já trpělivě poslouchal, protože to nejvíc, co jsem teď mohl nabídnout, byly právě mé slechy.
"Mechová smečka říkáš?" zpozorněl jsem. "Potkal jsem jejich alfu. Bývalou alfu? Jsem pořád trochu zmatený z toho, co s ní je nebo není skutečné," prohodil jsem s úsměvem dobrosrdečného staříka, takže bylo znát, že jsem to myslel jen v dobrém. "Takže tam teďka přebýváš? Co se stalo... stalo se něco s Borůvkovou smečkou?" zaváhal jsem lehce, než jsem se opatrně zeptal. Některé věci totiž slyšet nechcete, ale když se moc ptáte, může i na ně dojít. Baghý... proplulo mi starostlivě v hlavě. Snad je mé ďábelské dvojče v pořádku.
Zazubil jsem se. "Heh, vím, že já nemám co říkat, ale není smečka právě ve stáří přesně to, co by se nejednomu šedinovi mohlo hodit?" neodpustil jsem si lehké pošťouchnutí, snad abych Sigyho odradil od myšlenky, že by se měl raději toulat sám. Pak jsem zaskočeně zamrkal. Byl jsem upřímně překvapen, co že všechno tenhle mladík dovede. "To koukám, ty nezahálíš. Až bude zase teplo, budu určitě rád, když mi nějaké z těch svých zahradnických a léčivých dovedností předvedeš. Tedy, pokud by ti to nevadilo. Rád se přiučím," hlesl jsem se stařeckou skromností. "A teď se omlouvám, ale nejedl jsem už..." odmlčel jsem se, protože jsem v paměti vzpomínku na poslední úlovek nemohl najít. Prázdno nejenom v těchto vzpomínkách mě začínalo lehce znepokojovat. "...dlouho,asi, vydechl jsem nakonec nejistě. Potřeboval bych se podívat po něčem na zub, přidáš se?" pobídl jsem ho, protože bych za společnost byl rád a rozhodně jsem ho tu nechtěl opustit sotva jsme se potkali.
Vypravil jsem se skrz lesem, ale byla to chůze vskutku pomalá. Ne snad, že bych rychleji jít nezvládl, ale, inu, nezvládl. Zem i sníh na ní byli promrzlé, až to klouzalo, měl jsem tak co dělat, abych se vůbec někam přemístil. "I když v tomhle toho asi ani moc neulovíme," prohodil jsem spíš pro sebe, než jsem se řečí obrátil zpět na Sigyho. Na něco se ptal, bylo by neslušné mu neodpovědět.
"Já jsem-" chtěl jsem se též pustit do vypravování, když jsem ztichnul v půlce slova. Uvědomil jsem si totiž, že nemám, co vyprávět. Ne snad, že bych nic nezažil, určitě ano. Místo vzpomínek mi však opět v paměti zela jen prázdnota. Po neplánovaně dlouhé odmlce jsem to tak musel přiznat. "Víš, je to zvláštní, ale moc si... jako bych si moc nepamatoval, co jsem... co jsem dělal," mluvil jsem přerušovaně, zamyšleně. Zastavil jsem se a na chvíli se zavřenýma očima ani nedutal. Snažil jsem se rozpomenout, ale nehledal jsem přímo obrazy vzpomínek. Upnul jsem se na tu nejjednodušší formu paměti. Emoce. Nedokázal jsem říct, co přesně jsem dělal, ale dovedl jsem říct, jak jsem se při tom cítil. Emoce se konec konců pamatují mnohem snáz, než cokoliv jiného. "Bylo to... náročné," hlesl jsem, jako bych se ze svých pocitů snažil Sigymu předčítat, "ale osvobozující. A nakonec... nakonec bylo všechno v pořádku. Možná víc, než v pořádku." Otevřel jsem oči a opatrně se rozešel dál. "A teď se mi daří přesně takhle. Chci říct, skvěle, když takhle náhodně potkávám známé dobré tváře," ušklíbl jsem se vesele na žíhaného, abych atmosféru trochu odlehčil.

// Dusot

Musel jsem usnout, ale nevěděl jsem o tom. Teď mě ze spánku probral hluk linoucí se jinak překrásným lesem. Než jsem se probral, bylo mi záhadou, kdo takový specifický zvuk vydává, ale hned jak jsem byl trochu při sobě se mi po tlamičce rozlil uvědomělý úsměv. Takové vytí jsem za celičký svůj život mohl přisoudit jen jedinému vlkovi - ale abych pravdu řekl, zrovna tohle ode mě se rozhodně nenaučil. Sotva jsem zavětřil, mé tušení bylo potvrzeno. "Možná je tohle les přímo pro taková setkání," brouknul jsem si pro sebe a seskočil z kamene, na kterém jsem se před nějakou dobou uhnízdil, přímo do měkké sněhové nadílky. To se mnou až škublo. "Aj aj, tolik sněhu," zabědoval jsem nikoliv nad tou nadílkou jako takovou, ale nad faktem, že poslední věc, co jsem si ze svého předsnového stavu pamatoval, bylo padající listí. Znalý čas a kouzel tohoto světa jsem se však dalšími otázkami nezabýval a opatrně se vydal směrem, odkud nezaměnitelné vytí vycházelo. "Ouuuuuuuu," odpověděl jsem Sigymu ještě před tím, aby věděl, že jsem na cestě.
Tělo jsem měl ztuhlé a chůze už nebyla tak snadná, ovšem dorazil jsem, kam jsem potřeboval. "Sigy!" zvolal jsem, sotva jsem svého přítele zahlédl, a obdařil ho úsměvem na přivítanou. "Jsem rád, že tě vidím. Ten čas ale letí, jak se ti daří, pověz?" pobídl jsem ho hned k vypravování, protože jsem chtěl vědět, co všechno se mu událo za tu dobu, co jsme se naposledy potkali... kdy vlastně? Když jsem říkal, že čas letí, nežertoval jsem. Nemohl jsem si vybavit, kdy že jsme se to viděli naposledy, ale určitě jsem tou dobou měl o pár šedin méně.

Zase jsem se uklidnil. Nevypadalo to na nic vážného, alespoň to Launee tvrdila. Pozvedl jsem překvapeně obočí nad tou záplavou novinek, co od svého druhého já teď měla. Smečka byla v pořádku, ale ten zbytek? "Uhnat si bebína a únavu a ještě už nebýt alfa... ten tvůj klon toho ale stačil zařídit," prohodil jsem zaujatě. Musela mít vskutku na pilno ta druhý. Jestli byla zraněná, možná se o vůdcovství s někým porvala, ale měl jsem dojem, že to bych dokázal poznat ze způsobu, o jakém Launee o alfování mluvila. A nezněla, jako by ho snad prohrála v boji. "To jistě ne!" přitakal jsem k jejím zásluhám. Zdála se být spokojená s tím, jak to se smečkou dopadlo. "Ale jak se to... co se stalo, pokud ti nevadí, že strkám čumák do věcí, do kterých mi nic není. Což bych asi neměl. Určitě bych neměl. Ou, teď jsem to dělal docela dost, že ano? Víc co, nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, je to samozřejmě tvoje věc." Musím uznat, maličko jsem se ztratil ve vlastním blábolení. Pro vlka mého věku vcelku nevídané, ale stává se to. Křenil jsem se jako nesmělý novodospělák, jako by to celou tu mojí motanici slov mělo zakrýt. Raději jsem se vyhoupl na kámen vedle Launee, když mě pobídla a byl rád. Kámen byl totiž opravdu pohodlný a vyhřátý tak, že jsem to ani nečekal. Přitom jsem slyšel, jak nám nad hlavami něco bubnuje do listů stromů. Proč tu vůbec ještě stromy měly listí? Jako by tu byl úplně jiný svět. Dopřál jsem si vteřinku na vychutnání takového pohodlí, než jsem měl pokračovat ve vypravování.
Nebyl jsem si jistý, jestli mě její odpověď potěšila nebo naopak. Možná jsem chtěl, aby tu smečku znala. Aby znala někoho z ní. Možná jsem doufal, že když je bude znát, že mi poví, co se s nimi stalo. Ale jak se ukázalo, to teď nezjistím. "Byla to moje smečka," hlesl jsem, ale rázem jsem se opravil. "Totiž, založil jsem ji. Spolu se Scar, partnerkou." Nepřišlo mi správné mluvit o té smečce jako o mojí. Neudělal jsem nic moc pro to, abych si přiznání jejího vlastnictví zasloužil. "Ale pak jsem... brzy na to jsem odešel. Daleko a na hodně dlouhou dobu," přiznával jsem s kajícným hlasem. Bylo znát, že na sebe na nic z toho nejsem zrovna dvakrát pyšný. "Jak jsme se tam teď sešli, bylo to poprvé od doby, kdy jsem odešel, co jsem znovu do toho lesa vstoupil. Věděl jsem, že smečka už tam není, ale chtěl jsem... vlastně nevím, asi jsem chtěl ten les jenom znovu vidět." Ležel jsem na kameni a zatím, co jsem promlouval, jsem se díval se skloněnou hlavou na své tlapy. Nedovedl jsem se přimět koukat na cokoliv jiného a už vůbec ne sledovat reakci vlčice spokojeně se rozvalující vedle mě.

Žertoval jsem, že nemluvím se skutečnou Launee, ale s jejím klonem, jak tomu říkala, jenomže mě doběhla, když usoudila, že by to klidně tak mohlo být. Koukal jsem jak opařený, protože s takovou možností jsem nepočítal. Obě jsou skutečné? Je jedno, která se rozplyne? Ale to není... nemůžeš být dvakrát někde, ne opravdově. Tohle, nemělo by to být možné... snažil jsem se tomu v duchu přijít na kloub. Měl jsem rád, když měl svět řád, ale protože magie jen zřídka kdy mívala logické vysvětlení, jenom jsem si tím našlapoval na pěkný bolehlav. Důležité bylo, že klon neklon, stále tu byla. I když jsem měl tušení, že by mě moc nepotěšilo, kdyby se najednou proměnila v páru, dým nebo jak to vypadá, když se jedna z těch skutečných Launee rozplyne.
Možná jsme se rozplynuli oba a objevili se někde v neznámu. Protože to tu ani ona nepoznávala, zvídavě jsem vykročil vpřed na průzkumnou misi. Netrvala dlouho.
"Launee! Jsi v pořádku?" Švihem jsem se otočil a hned byl u ní, abych pokládal zbytečné otázky. Nevypadala v pořádku. "Co se stalo?" Zdálo se, že ji něco bolí. Kouslo jí něco? Špatně došlápla? Potřeboval jsem informace, abych věděl, co musím udělat. Vlčice se místo toho omluvila a já si postupně dal dvě a dvě dohromady, i když můj zmatený výraz ještě chvilku tvrdil něco jiného. "To... to bylo ono?" optal jsem se nejistě, zatímco jsem si ji pohledem přeměřoval. "To jsou dobré zprávy, ty rád slyším," vykouzlil jsem na čumáku povzbudivý výraz, jako bych jí tím chtěl předat trochu energie. Ne, že by to takhle fungovalo. Po očku jsem se rozhlédl a v hlavě mi to začalo šrotovat. "Takže... když je o smečku postaráno, může si starostlivá alfa trochu odpočinout, nemám pravdu?" nadhodil jsem "nenápadně" a udělal pár kroků, než jsem se ocitl u pohodlně vyhlížejícího balvanu. "Podívej," pobídl jsem jí, aby přišla taky blíž, "já vím, že už je zima pomalu za řekou a všechno je pěkně prochladlý," odmlčel jsem se a položil tlapu na balvan, "ale tenhle kámen hřeje jako by na něj svítilo slunce celý rok. Zajímavé, nemyslíš?" brouknul jsem a posunky naznačil, ať ho vyzkouší. Sám jsem zůstal stát pod ním.
Jak se ukázalo, vyvléknout se z vyprávění o Narviniji mě Launee jen tak nenechá. Nervózně jsem se zajíkal. Netušil jsem, jak začít. "Noo, ano. Tedy... věděla jsi o ní? Znala si ji? Nebo možná někoho z ní?" Rozhodl jsem se začít spoustou otázek, abych měl čas si rozmyslet, co bude následovat.

// z Narvinije transport Osudem

Pozorně jsem naslouchal, když Launee vysvětlovala, jak se to s tou její magií má. A na rozdíl od ní mě znepokojovalo, že se jí vzpomínky nevrací, jak vypovídala. Pak mě uklidnila. "Takže... ta druhá, hmm, druhá ty má svojí vlastní hlavu, než se rozplyne? Není na to žádný limit v čase nebo třeba vzdálenosti?" vyzvídal jsem maličko, protože jsem se s ničím podobným ještě nesetkal. A taky jsem doufal, že mě odpovědi povzbudí v tom zůstat více v klidu. "Poznají ostatní, že je to jen iluze? Kopie? Nebo jak bych to nazval... jak tomu říkáš ty?" naklonil jsem zvídavě hlavu ke straně a pak s uvědoměním pozdvihl obočí. "Nebo to nejde rozpoznat a já tady teď mluvím s magií, zatímco skutečná Launee odešla? Rozpustíš se mi před očima, až si zamaneš?" V hlase mi však zaznívala nadsázka, která prozrazovala, že si z toho dělám spíš tak trochu legraci, než abych byl skutečně ublížený.
A už to skoro i odlehčená zábava být mohla, když tu se mě má společnice zeptala, co mě přivedlo do tohoto lesa. Málem bych zapomněl. Odmlčel jsem se a pátravým pohledem jsem se rozhlédl po okolí. "Kdysi tu sídlila smečka," začal jsem, ale nedokončil, protože se stalo něco hrozně divného. Najednou jsem ucítil tlak, který mě pohltil, jako by mě něco celého zmačkalo a zase pustilo a najednou... najednou jsem byl jinde. Oba jsem byli jinde.
Zamrkal jsem a rozhlédl se po okolí, tentokrát lehce zmatený. Nepoznával jsem to tu, ale bylo to tu na pohled nádherné. A klidné. Jeden by si řekl, že klid je podezřelý, ale tohle místo mi ani nedovolilo o něm samém pochybovat. Jako by všechny obavy a obezřetnost smetlo ze stolu a nedovolilo jim vejít do mého nitra. Zhluboka jsem nasál zdejší vzduch a slastně vydechl. Obrátil jsem se na Launee. "Kde to jsme, víš to?"

Idylku narušila třesoucí se zem a dým zaplňující oblohu. To samo o sobě bylo dost znepokojující a já už v hlavě přemýšlel, kudy by bylo nejlepší dát se co nejrychleji na ústup. Samozřejmě to nebyla jednočlenná akce, nebylo ani předmětem otázky, že bych Launee vzal s sebou, určitě bych ji tu nenechal. Všechno se ale rychle převrátilo vzhůru nohama, když má společnice tiše pronesla, že tím směrem není jenom neprodyšná neprohlédnutelná clona, ale i její smečka. Hrklo to ve mě a neubránil jsem se překvapenému, nejspíš trochu i polekanému výrazu, který jsem jí věnoval. Dobře, to měnilo plány. Jde se zachraňovat smečka. Nebo... ne?
S ještě větším zaskočením jsem pozoroval, jak už tu nebyla jedna Launee, ale dvě a zatímco jedna v podivně melancholickém klidu dál seděla, za druhou se jen zaprášilo, jak zmizela vstříc nedohlednu. Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval. Ano, zapomněl jsem, co všechno vlastně zdejší vlci dovedou. "To je... velice užitečná věcička," pronesl jsem uznale a konečně se otočil zase na originál, který nikam neodběhnul. "Bude to stačit? Možná bychom... bych se tam měl také podívat? Pomoc s čím bude třeba?" Nejistě jsem se dotazoval vlčice, abych spíš nezpůsobil ještě víc škody než užitku, přeci jen v době ohrožení vpadnout na území smečky. Ale stejně jako jsem byl před chvílí rozhodnut se stáhnout, jsem nyní byl odhodlaný vrhnout se na pomoc se vším vervou, co ve mě ještě dřímala, třebaže mračna dýmu začala pozvolna ustupovat...

Měl jsem štěstí, že mě vlčice nehnala za vyrušení hned do kopců. Hlavně proto, že už jsme na jednom byli, ale také jsem doufal, že někdo očarovaný půvabem tohoto místa nebude tak rychle vznětlivý. Vlčice působila velmi mile a i když mluvila, zdálo se, že částečně stále zůstává v příjemném zenu navozeném zdejší atmosférou.
"Stařence?" zopakoval jsem a na oko se zmateně rozhlédl. "Netušil jsem, že je tu s námi ještě někdo další," nevinně jsem se pousmál a přijal nabídku se usadit vedle ní. "Velmi rád," kývnul jsem na tykání. Ani jsem netušil, kdy jsem k ostatním vlkům začal být až tak zdvořilí, ale trocha zdvořilosti navíc nakonec nikdy nepřišla na škodu. Rozhodl jsem se na chvíli zase zmlknout, abych nerušil klid, který se lesem rozléhal a kvůli kterému jsme sem nejspíše oba zavítali. Mlčky jsem seděl a vychutnával si fakt, že nejsem jediný, kdo ještě dokáže ocenit krásu takových okamžiků.
Jak jsme tak seděli, země se začínala prapodivně otřásat. Skály se nekutálely a stromy stály stále zpříma, tedy mě to tolik neznepokojovalo, ale příjemné to rozhodně nebylo. Nebylo to však poprvé, co jsem zažil malé zemětřesení, jistě to brzy přejde.
Nepřešlo.
"Žiješ tu dlouho, na Gallirei?" hlesl jsem do ticha. "Já tu pobýval už mnoho zim nazpět, než jsem odešel. Vrátil jsem se před pár úplňky, tak si nejsem jist, ale jsou takové otřesy tady... běžné?" zaváhal jsem, jak jsem se snažil najít vhodné slovo. Nebo mě jen celá ta situace znepokojovala. I večer začal ustupovat, ale místo ranního slunka a světla se lesem šířila mlha. Až na to, že to nebyla mlha. Štiplavý zápach a suchá, prachovitá pachuť v čenichu napovídaly něco jiného. Situace začala být alarmující. Kouř byl příliš blízko, příliš hustý příliš rychle. Postavil jsem se ještě nerozhodnutý, co chci vlastně udělat. "Hoří," poznamenal jsem polohlasně. Bylo stěží rozpoznatelné, jestli to byla otázka nebo konstatování. Sám jsem to nevěděl. Dým tu sice byl, ale oheň mu scházel.

Neměl jsem nikam naspěch. Kam by takový toulavý, léty oprýskaný vlk ještě pospíchal? Nejlíp jsem díky tomu věděl, že některé okamžiky jsou důležitější, než celá věčnost a tak jsem tu teď jen tak postával, ani sednou jsem se neobtěžoval, a kochal se poletujícími světélky. Když jedno na chvilku pohaslo, druhé hned vedle něj zablikalo a rozsvítilo se. Bylo jich skutečně mnoho. Nemohl jsem si vzpomenout, že bych kdy narazil na jiné místo, kde by se houfovaly světlušky v takovém množství. O mou hruď se na okamžik pokoušelo bodání výčitek z minulosti, ale rychle ho nahradil jakýsi teplý hřejivý pocit, který se mi po těle rozlil. Radost. Bylo to krásné. Musel jsem být moudrý, když už jsem se tak rozhodl čas od času tvářit. Být moudrý a nekazit si takovou podívanou přízraky z minulosti. Na to zbyde času dost jindy.
Rozhodl jsem se rozejít se trávou, vyrušit víc těch poletujících světélek a vychutnat si, jak se rozlétají od země do okolí. A v tom jsem zjistil, že mezi světélky nejsem tak docela sám. Kousek ode mě seděla vlčice a pokud mi bylo dovoleno soudit, vychutnávala si náhlý klid a harmonii tohoto místa podobně, jako já. Zamýšlel jsem se, zda mi přísluší jí její pohodu narušovat. Co když rušena být nechtěla? Ale pokud nechtěla, mohl bych pak klidně zdvořile jít dál.
"Zdravím," hlesl jsem jemným hlasem ve snaze ji nevyděsit, kdyby si mě náhodou ještě nestačila všimnout. "Nerad vyrušuji, ale kdybych nevěděl své, hádal bych, že mě sem světélka zavedly záměrně. Je to krásné, že? Nebude vám vadit, když by vám na chvilku dělal jeden stařík společnost?" pousmál jsem se přátelsky na vlčici. "Jmenuji se Kessel," dodal jsem a zdvořile při tom pokynul hlavou, jak jsem to měl ve zvyku, jako bych se na pozdrav lehce ukláněl.

1) východ
2) les
3) slunce
4) bílá
5) orel
6) pravá
7) A
8) D
9) C
10) B
11) F
12) C
13) B
14) C
15) A

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Někdy to chce pevné nervy, aby jeden vydržel ve společnosti druhých.

// řeka Kierb

Chtěl jsem to podivuhodné vajíčko zakrýt a vrátit do jeho úkrytu pro toho, komu patří, ale vajíčko bylo křehčí, než jsem si myslel - nebo jsem snad já někde vzal najednou tolik síly? - a PUF, než jsem se nadál, všude kolem mě poletoval duhový třpytivý prášek. Skoro jako když vběhnete do pole pampelišek a ty se rozletí všude kolem, až na to, že tohle nebylo jen chmýří, ale... no, duhový pyl. Zmateně jsem zamrkal, hlavně tedy proto, abych ten třpyt dostal z očí. To jsem tomu dal. Doufal jsem, že teď opravdu nikdo to vajíčko hledat nebude. Oklepal jsem se jednou, dvakrát... ale duhová stopa na mém kožichu ne a ne se nechat setřást. Co je tohle za čáry... ne, že mě to překvapuje, zavrtěl jsem pobaveně hlavou, když jsem si uvědomil, v jakém kraji to vlastně sem. Výbušná duhová vajíčka? To bylo vlastně ještě dobré. Pod čumák jsem se tomu zasmál a přestal řešit otázku překročení řeky, protože teď jsem musel neochotně přes ní, abych se toho duhového kožíšku zbavil.
Vylezl jsem na druhý břeh v docela novém, umytém kabátě. Tedy v tak umytém, jak vlk z téhle řeky může být. Měl bych si později najít ještě jiné místo na umytí, pro jistotu, ale zatím jsem byl zase čistý, jen při občasném zaklepání ze mě ještě sem tam z ukrytých míst létal duchový poprašek. A tak jsem se klepal při každičké příležitosti, abych ho vyklepal co nejvíce, až jsem se dostal víc a víc do šera. Zdvihl jsem hlavu s pohledem upřeným na mohutné koruny stromů zakrývající oblohu. Já ji ale zatoužil vidět a chtěl jsem se vydat dál po svažitém terénu. Když jsem však udělal dalších pár kroků trávou, vyletělo z ní hejno světlušek. A další. Jen ten samotný pohled mě záhy přikoval na místě. Zůstal jsem stát uprostřed poletujících světlonošek jako opařený.

Postával jsem tam dlouho a hleděl na kopce, až mi tlapky musely zdřevěnět, ale ani to mě nepřimělo se pohnout. Ztracen hluboko ve svých myšlenkách a vzpomínkách bych byl teď lehkým terčem... pro kohokoliv. Ale kdo by šel po šedivém stařečkovi? Nemohl jsem vypadat moc nebezpečně, navít takhle s pohledem ztraceným v dálce. Pokud kolem mě někdo prošel, nevěděl jsem to. Pokud na mě někdo mluvil, neslyšel jsem.
Z transu mě probral až vánek prohánějící se kolem koryta řeky, které mu umožňovalo se svobodně prohánět přesto, že kolem dokola dál vodu opět lemovaly stromy místních lesů. Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál ten svěží pach a možná s ním i trochu toho odhodlání. Měl bych se tam jít podívat, není... není to zakázané, přesvědčoval jsem se a rozešel jsem se opatrně podél břehu, jako bych hledal vhodné místo, kde řeku překonat. Tvářil jsem se při tom naprosto seriózně, takže by nikdo kromě mě nepoznal, že jen oddalují tu chvíli, kdy budu muset vkročit na druhý břeh. A už už jsem se se odhodlával, když jsem vstoupil do měkounce vyhlížejícího trsu trávy, což však byla lest. O něco jsem zakopl. Zamyšleně jsem zvrásčil čelo a hleděl na ty barvy, které zase hleděly zpět na mě z té věci, co by nejspíš mohlo být vejce, kdyby to nevypadalo jako... duha? Zmateně jsem zamrkal, jestli mě nešálí zrak a rozhlédl se kolem, zda jsem třeba nepřehlídl někoho poblíž, komu by to mohlo patřit. Protože duhová vajíčka, to se jen tak někde nevidí, a že já už toho viděl spoustu.
Nikde nikdo. Tlapou jsem kolem vajíčka urovnal vysokou trávu, která ho původně skryla i před mým zrakem a vydal jsem se dál. Ať už tady tohle prazvláštní vajíčko vytrousil kdokoliv, jistě se pro něj dříve či později vrátí.

// Narvinijský les

// Neprobádaný les

Letmo jsem zakroutil hlavou. Mechová smečka ani jméno jejich alfy mi nic neříkalo, ale rychle jsem si jej uložil do paměti. Tyhle informace se vždy hodili, zvlášť, když jsem měl v plánu se dál toulat v tomhle kraji. Potěšilo mě, že se Baghý dobře daří, avšak neubránil jsem se výrazu překvapení, když mi Sigy oznámil novinky z jejich smečky - tedy, jak jsem později zjistil, už jen z její. "Takže alfa, ano," zopakoval jsem s potěšeným úsměvem. To se jí nejspíš dařilo dobře. Pokud takhle povýšila, znamená to, že se nějak sblížila s tím... Blueberrym? Vrátil jsem se a přesto mi unikají takové věci. A slíbil jsem, že se zase ukážu... asi je na čase, než už toho bude tolik, že mi to všechno nestihne říct.
Žíhanému jsem věnoval ještě jeden soucitný pohled, když se zamyšlením vysvětloval svou vlastní situaci. "Čas," špitnul jsem skoro neslyšně a možná bych pokračoval, kdyby se malá Karoe neohroženě nedušovala, že není z nějaké a vlastní z vůbec žádné smečky odsud. Asi bych se nad tím více pozastavil, kdybych sám za svůj život tolik zbloudilých vlčat nepotkal. "A zdá se, že i přesto se tě Mechová smečka rozhodla vzít pod svou ochranu. Buď ráda. Buď vděčná." Vděk nebyl otázkou. Maličká, kdybys věděla, jak dopadnou vlčata, která nemají nic, co by mohla nazývat domovem.
Byl jsem zamyšlený, když se ti dva rozhodli odejít. Sigy mi prozradil, že kdybych ho hledal, bude nejspíš tady poblíž, nebo taky někde v nedohlednu. Zaskočil mě, že jsem se ani na jeho plány vyptat nestačil. "I já tebe. Dokud se znovu nesetkáme," pokynul jsem hlavou na rozloučenou a vyprovodil krátce dvojici pohledem. Každý jednou musí jít, ozval se mi v hlavě můj vlastní hlas.
Otočil jsem se k řece a na to můj pohled zabloudil na kopec a les rozkládající se na jejím druhém konci. Tiše jsem mlasknul a vrátil se zpět ke svým myšlenkám...