Gallirea - Příspěvky uživatele

Dlouho jsem s nikým nemluvil, takže mi jistě nikdo nemohl mít za zlé, že jsem si nenechal ujít příležitost chytit Sinéad za slovo. Na oko jsem se zatvářil velmi překvapeně. "Opravdu? Bydlíš? Tady?" ptal jsem se nevěřícně a pak si velice důkladně začal obhlížet balvan, ze kterého na mě ještě před chvíli shlížela. Tvářil jsem se lehce kriticky. "Inu já bych spíš preferoval útulnou jeskyni vystlanou mechem a kožešinami, ale dnešní mládí má asi o dost nižší nároky." Položil jsem tlapu na studený kámen a po chvíli ji vrátil zpět na zem do sněhu. Obrátil jsem se na Sinéad s dramatickým akceptujícím výrazem, že ji rozhodně za tuto volbu nebudu soudit. Pak už jsem to nevydržel a tiše se zasmál.
"Znám jedno místo," spustil jsem, ale pak jsem si také vzpomněl, že jsme se Sigym nevyřešili absenci stropu. Jeho úkryt byl tak ideálním místem pro odpočinek v teplých měsících, ale v zimě moc užitku nenabízel. "Ale to není na zimu úplně vhodné. Věřím ale, že když bude potřeba, nějaký úkryt si najdu," ubezpečil jsem vlčici, aby o mě nemusela mít starost.
Pochválil jsem jí i odznaky, svým způsobem, což ji zjevně potěšilo. A rozesmálo v jednom. Tak to mělo být.
"Hm, to od nich nebylo moc hezké," přikyvoval jsem nespokojenému vzdechu vlčice. A pak jsem to byl já, kdo tentokrát převzal onen vznešený důležitý postoj a významný hlas. "Nebojte se nic, mladá dámo, neb jste právě našla svého zachránce, který vám mile rád propůjčí svou společnost a všechna moudra o zimě, co jich jen za svůj dlouhý život nasbíral." Teatrálnost mých občasných výstupů se dala popřít jen stěží. "Jen, abys potom nelitovala, že ses nerozutekla spolu s ostatními," zasmál jsem se již normálně. "Takže? Je nějaké místo, které bys chtěla navštívit obalené v kouzle zimy? Co máš na zimě nejraději? To by mohl být dobrý začátek," vybídl jsem ji laskavým úsměvem, ať spustí.

VAK 1. Chytej vločky na jazyk

Počastoval jsem vlčici pozdravem, jak se sluší a patří. Čekal jsem nějakou odpověď, to ano, ale co se následně stalo, to bych nepředpověděl. Na okamžik jsem zaskočeně zamrkal, pak jsem se ale zaposlouchal, protože to vypadalo, že se to ještě vyvine zajímavým směrem. Musel jsem se držet, abych pobaveně nepovytáhnul obočí. Sinéad - tedy pardon ne, sám velectěný duch Vánoc - se při svém kázání zakuckal, ale statečně to překonal a vykašlal ze sebe i zbytek svého požehnání. Když mě pak dodatečně začala zasypávat sněhem, zašklebil jsem se, jak se mi dostával do očí a všude.
Oklepal jsem se, abych ze sebe sněhové požehnání dostal dolů. "Čím si jeden potulný starý vlk zasloužil takového přání od samotné ducha Vánoc? Ne, že bych si stěžoval. Jestli bude tahle chumelit ještě dlouho, každé takové požehnání se mi bude hodit," hlesl jsem pobaveně. Neubránil jsem se a také se oblíznul, abych ochutnal letošní sněhové vločky, co mi ještě zůstaly na čumáku. Jako mladý jsem si myslel, že vás ve stáří všechny tyhle drobné blbůstky přejdou. Nepřejdou. Chytání sněhových vloček je zaručená zábava v každém věku, pokud tedy nejste už od přírody zaprdnutí bručouni. Vystrčil jsem proto jazyk ještě několikrát, nachytat na něj vločky byla v takové chumelenici hračka.
"Hmm," přikývnul jsem souhlasně na její nadšená slova. "Skutečně. Vypadá to, že tě Gallirea opravdu okouzlila, když se tu stále potloukáš." Dopřál jsem si chvíli, abych si ji mohl pozorněji prohlédnout. Zdálo se mi, že má na vlka podivně rozčepýřené uši, ale třeba za to mohlo jen to její zimní dovádění a můj zhoršující se zrak. V čem mě mé oči však jisto jistě nešálily, byla barva zdobící její kožíšek. "Novinka?" zeptal jsem se a pokynul na znaky táhnoucí se po celé délce její tlapy. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli, to mohla být pěkně stará novinka. "Vypadá to dobře. A taky trochu jako varování, že není radno si s tebou zahrávat," zatvářil jsem se významně, jestli to byl či nebyl účel té kresby. "Rád bych vás, mladá válečnice, ujistil, že pro vás rozhodně žádnou hrozbu nepřestavuji. Jsem možná starý, ale ne blázen, abych se pouštěl s tak mocnými soupeři do křížku," dramaticky jsem o krůček ustoupil a sehnul podřízeně hlavu, než jsem pohled zase zvednul k vlčici a malinko se ušklíbnul. Pak jsem se narovnal a jazykem rychle slíznul ze vzduchu další vločku. "Neměl jsem v plánu tě vyrušit při svačině," mrknul jsem na ni.

VAK 1. Vyruš přezimující zvíře

// Kaskády (přes hvozd)

Nemohl jsem se ztrácet v příjemném chladu a vůni zimy ve vzduchu příliš dlouho. Nohy mi skutečně začínaly přimrzat k zemi a vůbec se o celé mé tělo pokoušel mráz. Musel jsem se hýbat, abych se zahřál, a doufat, že narazím na něco k snědku, abych trochu obnovil svou zásobu tuku. Být takhle vychrtlý na zimu mi nedávalo nejlepší šance na přežití.
Dorazil jsem do hor a byl rád, že nešlo o žádné strmé šplhání. Měl jsem kopce rád, to ano, ale takovou zásobu energie, kterou by stoupání do vysokých kopců vyžadovalo, jsem neměl. S mým postupem hlouběji do kopců jsem si však začal uvědomovat, že tu nejspíš nenarazím na moc dostupné kořisti, kterou bych ve svém současném stavu mohl ulovit. "Měl jsem zůstat v tom lese," prohodil jsem a ohlédl se za sebe na hvozd, kterým jsem právě prošel.
Bylo ráno, tma ustoupila a zem začal zasypávat první letošní sníh. Přemítal jsem v duchu, kolik ho asi napadne letos a jak namáhavé se bude jím brodit. Možná bych měl zkrátka celou zimu strávit v nějakém lese, hezky krytém, takže tam nebudou tak nezdolné sněhové závěje.
Rozešel jsem se dál a najednou mi tlapa zapadla mezi kamení. Překvapeně jsem rozevřel oči a tlapu opatrně vytáhnul. Nebyla zaklíněná, jen zem pod ní nebyla dost pevná. A z pod rozbitého kamení něco vyběhlo. Myš. Rejsek. Plh. Těžko říct. Sledoval jsem, jak peláší do dálky a ani se ho nesnažil chytit. Byl jsem totiž nanejvýš zaskočen tím, že se to zvíře schovávalo zrovna tady. Kdo by se pokoušel přezimovat pod hromadou kamení? Ať už doběhne kamkoliv, bude mu tam určitě lépe, než tady. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, jako bych říkal "ach ti mladí". Zjevně se to teď mohlo používat i na jiné živočišné druhy. A když jsme u toho mládí...
Následoval jsem hlas, který se začal po horách rozléhat. "Někdo se na zimu skutečně těšil, jak se zdá," pronesl jsem pobaveně, pozorujíc vlčici skotačící bez zábran na nějakém balvanu. To já už si dovolit nemohl. "Zdravím. Sinéad, jestli mi paměť dobře slouží, že? Dlouho jsme se neviděli," obdařil jsem vlčici vřelým úsměvem.

VAK 4. Obdivuj krásu zimy

// Útočiště

Prolezl jsem uzoučkým průchodem šikovně schovaným za vodopádem. Nebylo to ani tak obtížné, protože hubenější už jsem snad být ani nemohl. To by mohl být takhle na začátku zimy docela problém.
Že začíná zima mi bylo jasné hned, jak jsem vylezl zpoza vodopádu, který sice ještě nezamrznul, ale dělal vstupu do úkrytu příjemnou zástěnu, za kterou se jen tak dotěrné vnější počasí nedostalo. Teď mě ale ovanul mrazivý vítr a hravě se mi dostal pod kůži, až jsem se chladem zachvěl. To jsem se nemohl probudit po zimě, když už? Živote? Slyšíš? Mohl jsem to v klidu přezimovat, víš, natahoval jsem se v myšlenkám k samotným bohům, ale jak jsem bratra Smrti znal, jen by se pobaveně smál. To bylo v pořádku, tak to totiž mělo být. Ve skutečnosti jsem se na něj nezlobil. Nezlobil jsem se na nikoho.
"Co pro mě ještě máš, Živote?" hlesl jsem tentokrát nahlas se zdviženou hlavou a od tlamy se mi krom slov vyhrnula pára. Dech se stával v takových teplotách viditelným a já nemohl od té mizející páry odtrhnout zrak. Další zima. Vydechl jsem ještě jednou, tentokrát mlčky, a znovu putující dech pozoroval, než se rozplynul. Zavřel jsem oči a vnímal mnohem pozorněji ostatními smysly. Chladný vzduch se mi dral do čumáku a naplňoval mě sladkými vzpomínkami na zimní radovánky. I když krajina kolem ještě nebyla zakrytá sněhem, ve vzduchu se vznášela jeho předzvěst. Se zavřenými zraky bylo tak snadné si představit, že jste uprostřed bělostné pohádky. Ale já si nic takového nepředstavoval. V hlavě jsem měl obraz okolí přesně takový, jak ve skutečnosti byl. Opět se do mě opřel mráz a donutil mě oči opět otevřít. Vzhlédl jsem tak vzhůru na jasnou zimní oblohu. Nebylo divu, že mrzlo, když oblohu nezdobil jediný mráček, za to miliony jasných světélek byly přesně tam, kde byste je čekali.
Možná mi začínaly tlapky lehce přimrzat k zemi, ale já se přemohl tu ještě chvíli jen tak bez hnutí stát a užívat si krásu zimy. To mě opět přimělo pozvednout koutky. Vlčata krásu zimy spatřují nejspíš jen ve sněhové nadílce. Starší vlci v ní vidí spíš potíž v přežití a krásu hledají jen těžko, i když i oni umí uznat půvab zamrzlých obrazců na jezerech či rampouších. Zima ale byla mnohem víc než jen sníh a led. V zimě se celá krajina měnila. Byla tišší. Záhadnější. Nelítostnější. A dokázala vlky semknout tak, jako žádné jiné období.

// Zrcadlové hory (přes hvozd)

(193)

S dlouhým zívnutím jsem se probudil. Jak jsem zvedl své rozlámané tělo ze snad nekonečného spánku, pečlivě jsem se protáhnul, abych rozehnal krev hezky do všech konečků svých končetin. Na závěr jsem se oklepal a rozhlídl po okolí, aniž bych ho skutečně vnímal. Spíš jsem jen tak koukal, ale neviděl. Zpola jsem ještě byl vědomím jinde. Bylo to zvláštní, jako bych tu byl, i když už bych tu být neměl. A teď jsem neměl na mysli nějaké konkrétní místo. Spal jsem... a dlouho. Bylo s podivem, že jsem se vůbec ještě probudil, ale možná to tak mělo být. Možná ještě musím něco na tomto světě vykonat, než si mě černá dáma odvede na věčnost. Nebo jenom nechce, abych jí na té věčnosti příliš mudrloval, tak se to snaží schválně oddálit. Ztuhlé koutky se mi malinko zdvihly do úsměvu. Ano, i to by bylo možné.
Konečně jsem začal vnímat, kde jsem se to probudil. Bylo tu prázdno a pusto. A mělo tu být o to prázdněji, protože jsem se vydal směrem k východu.

// Kaskády

(192)

// smečka 2/8 - vhodné místo pro úkryt

Tohle vypadalo jako skvělé místo, nechtělo se mi ho moc měnit, i když jsem tušil, že až přijde zima, možná se tu bude muset provést více změn, než teď plánujeme. Jak jsme ale procházeli kolem řeky a vodopádu, a jak jsem znal okolní nepříliš hustý porost, bylo vlastně zázrakem, že tu nějaký takový úkryt vlastně byl. Nedovedl jsem si představit jiné místo v okolí, které by k tomuto účelu mohlo sloužit lépe. To už bychom leda museli hledat úplně jinde. Vážně, koho by napadla jako první možnost vodopád? pousmál jsem nad svými myšlenkami a nadzdvihl jedno obočí, když Sigy zmínil Života. "Proč doufáš? Nelíbilo by se ti mít na svou stranu nakloněné samotné božské síly?" znatelně jsem vtipkoval. Život měl určitě důležitější věci na práci, než za zdejší vlky hledat jejich úkryty. I když možná se pokoušel stíhat i to.
Na květinu jsem se dál nevyptával, taková prostá odpověď mi pro teď stačila. Byl jsem už dost letitý, abych věděl, že některé květiny mají na vlkovo zdraví blahodárné účinky, přestože mé představy se tady s realitou nejspíš trochu rozcházely. Jenomže to zjištění se mi osud rozhodl odsunout na později.
Sigy začal navrhovat se mnou a já se do toho začal s každým slovem a nápadem ponořovat čím dál tím hlouběji. Pozorně jsem poslouchal a zároveň si snažil jeho návrhy představit, zatímco jsem mimoděk přikyvoval. "To by šlo, to by šlo," mručel jsem si spíš pro sebe pod čumák. Pokud by tohle místo bylo zakryté kořeny, které by Sigy ovládal, měli jsme i tu zimu vyřešenou. Až by sem začalo hodně soukat, stačilo by kořeny zatáhnout celý strop. A v létě jej zase otevřít. Sám jsem se přistihnul, jak žasnu nad tou magickou vymožeností, neb jsem ji sám nikdy tolik nevyužíval. Skutečně, magií vzduchu si moc bytelných úkrytů nevytvoříte.
"Tak to zní jako plán!" odkývnul jsem nadšeně. "A jestli to bude fungovat nezjistíme, dokud to nevyzkoušíme, tak hurá do toho!" vyrazil jsem hbitě k výklenku, kde jsem měl přiložit i své tlapky k dílu, ale rychle jsem se zase zarazil. "Můžu kopat, zatímco budeš provádět svoje čáry, že ano? Houkneš na mě, když by to vypadalo, že nás to tu pohřbí, jo?" mrknul jsem na něj z legrace, i když jsem to myslel tak na půl vážně. Vlezl jsem do výklenku, že si ho prohlédnu. "To s tou skálou... magie země skálu neupraví?" mířil jsem svou otázkou na žíhaného, ale vzhledem k tomu, že jsem při tom měl hlavu zabořenou ve výklenku, těžko říct, zda ji vůbec postřehnul.

(191)

// Kaskády - 1/8 pohovořit se zakládajícím členem

Mrkal jsem na Sigyho celkem překvapeně, když jeho způsob, jakým tohle místo objevil, bylo "náhodou". Úkryt nejvyšší potřeby, že by? O tom už jsem slyšel. Jsou to zapadlé jeskyně a nory, které byste nikdy nenašli, kdybyste je hledali jen tak, ty vám do cesty musí přivát sám osud, když je skutečně potřebujete. Sigy si možná nahnul osud na svou stranu a ani o tom netuší. "Štěstím, hmm," zabručel jsem si pro sebe a nenápadně se nad tou myšlenkou pousmál. Třeba ho tady ještě trochu zůstalo i pro smečku.
Protahoval jsem se dál Sigymu v patách a v hlavě už plánoval, co tady bude potřeba upravit. Aby se sem vešla smečka, i kdyby nebyla veliká, takhle to tu zůstat nemohlo. Chtělo by to trochu víc místa a zbytek... zbytek budou maličkosti. Bylo to zvláštní, ale žíhaný jako by se tady najednou pohyboval rychleji, než venku. Nebo se mi to jenom zdálo? Do čenichu mi zavál nový pach, nijak silný, ale domyslel jsem si, že vycházel z té květiny, která se doslova rozkvétala před očima. Další otazník do sbírky. "Co je to za kytku?" vyzvídal jsem, když už se o ní i žíhaný zmínil.
A zatímco se vlček spokojeně povaloval po zemi, začal jsem obcházet prostor bez stropu. Sigy navrhl si strop pořídit, ale na mě popravdě takové otevřené místo udělalo dojem. V zimě se tu teplo neudrží, varoval jsem sám sebe. "A před deštěm se tu taky vlk neschová." Došel jsem při svém průzkumu od záhonků až po něco, co úkryt aspoň připomínalo. Docela malý výklenek, který však nebyl stavěný, aby posloužil celé smečce. Po průzkumu jsem se vrátil zpět k Sigymu a dovolil si k našemu velkolepému plánovaní také ulehnout. Netušil jsem, jak moc to mé nohy potřebovaly, než jsem je konečně zbavil tíhy zbytku těla.
"Uff," vydechl jsem úlevně. "Obávám se, že s magií země ti nepomůžu," hlesl jsem omluvně. "Ale strop... popravdě se mi to tu líbí tak, jak to je. Je to jako... malý osobní svět uvnitř jiného světa," zazubil jsem se. "Myslíš, že by namísto zakrývání celého otvoru šlo třeba prohloubit támhle ten výklenek? Zvládla by to magie země tak, aby nám to celé nespadlo na hlavu?" zastříhal jsem tázavě ušima. Mohl jsem podávat nápady, ale jejich využitelnost musel schválit někdo, kdo tomu snad trochu více rozumí. "Kdybychom upravili jen to místo na ukrytí, mohl bys tu záhonky nechat. A pak mě o nich taky něco povědět, abych mohl přiložit tlapku k dílu," nabídl jsem se do práce. Kdo říká, že starý vlk se novým kouskům nenaučí?

Sigy mě vedl dost prazvláštní cestou k místu, kde bych tedy žádný úkryt nečekal. Vážně jsem byl zvědavý, co se z toho vyklube, protože zatím jsme šli vstříc vodní stěně vodopádu. Nebo že by... Nemusel jsem svou myšlenku ani dokončit, protože žíhaný se zastavil a přišla dramatická chvilka, kterou jsem samozřejmě dokázal plně ocenit. "Páni," vydechl jsem ohromeně, i když jsem si už pomalu dával dvě a dvě dohromady. Pořád to bylo velice kreativní, jen mě to nikdy nenapadlo. Možná mi k takovým vynálezům chybělo to důležité - magie vody, ale přeci! Prošel jsem vytvořeným průchodem do chodby schované za padající vodou a uznale při tom pokyvoval hlavou. "Jak jsi to tady vůbec našel?" hlesl jsem, než mě napadla jiná možnost. "Nebo jsi to tu taky sám vytvořil? Celé?" Domníval jsem se, že někdo mocný s magií země by to jistě dokázal. Nemohl jsem si pomoci a rozhlížel se kolem. "Určitě... určitě to bude fungovat! Je to skvělé místo. Jsem ohromen, pokud by to nebylo poznat," zazubil jsem se zpátky na žíhaného. ALe mé nadšení z tohohle místa bylo těžko zaměnitelné za cokoliv jiného. Ohromení jsem neplánoval skrývat a dál se sunul chodbou za Sigym. "Vzpomínám, vzpomínám... říkal jsi něco o tom, že si necháváš růst květiny?" vyzvídal jsem dál, než jsem měl možnost to na vlastní oči zahlédnout.

// Útočiště

// Hadí ocas (přes Midiam)

Uznale jsem pokývnul, respektujíc Sigyho odhodlání. Ale úplně jsem nechtěl, aby se v naší finální destinaci rozplácnul pod tíhou úlovku jen proto, že se teď přepínal. Bylo jedno, o kolik šedin už měl více nebo méně než já, pořád nad ním budu mít nutkání držet ochranou tlapku.
Šel jsem mu tedy jen dál po boku, připraven zasáhnout v případě potřeby. A poslouchal jsem s napnutýma ušima, co velkolepého se ještě Sigymu v hlavě rodí. Popravdě, znělo to trochu jako sen. Sen, který se však může stát skutečností a nepotřebují k tomu zrovna mnoho. "To zní úžasně," pochvaloval jsem a myslel jsem to zcela upřímně. "Na světě je tolik vlků, co potřebují pomoc. Pokud jim ji můžeme poskytnout, proč to neudělat?" usmál jsem se. "Myslíš... myslíš, že by to zdejší vlci ocenili? Abych pravdu řekl, měl jsem spoustu plánů o cestování po tomhle kraji, nostalgické pochůzky a tak, ale málo z nich jsem stačil uskutečnit a na každé provedené jsem narazil na někoho takového, který by jistě takovou službičku využil." Z části jsem mluvil na svého žíhaného společníka, z části jen přemýšlel nahlas.
Před námi se mezi tím rozprostřel výhled na známý vodopád. Ztichnul jsem a zhluboka se nadechnul, abych nasál zdejší vůni. Zvuk šumějící vodu tříštící se o kamení se rozléhal do okolí. Tohle místo jsem měl opravdu rád, vůbec by mi nevadilo se zde usadit. A ještě v nějakém tajném úkrytu... "Takže... teď je asi řada na tobě. Kde máš to své skvělé místo k životu?" pobídl jsem Sigyho, aby mě vedl, protože mě by při pohledu na okolní krajinu ani nenapadlo, že tu snad nějaké místo pro úkryt je. Chm, ale tak proto se tomu říká úkryt z nějakého důvodu.

// Klimbavý les

Pobaveně jsem se pousmál, když mi Sigy dělal výčet všeho, co se v močálech dá přežít oproti otravnému hmyzu. Sám jsem nikdy v močálech nepřebýval, ale tušil jsem, že bych mu asi v opačném případě dal za pravdu. Pro své úkryty jsem si vybíral spíš vysoká místa, kde také moc hmyzu nebylo. Za to se tam naskýtalo nespočet krásných výhledů. Jen při té letmé vzpomínce se mi lehce zastesklo po mém starém domově. Byl jsem tam sice sám, ale bylo to krásné místo. Měl bych si nějaké podobné najít i tady. Možná ne na dožití, když se nejspíš se Sigym pustíme do toho velkolepého stařečkovského pláno, ale na chvíle odpočinku by se hodilo. Udělal jsem si mentální poznámku a hodil Sigymu na záda úlovek.
Měli jsme štěstí, zima začala ustupovat a my se tak nemuseli potýkat s kluzkou zemí. Alespoň v něčem nám příroda začala přát. Smečka na dožití... zajímalo by mě, jak by se na tohle tvářil Život. Nebo dokonce Smrt, pomyslel jsem si a nad myšlenkou nad Smrtí jsem se ušklíbnul. Určitě by se jí nelíbilo, že bychom se jí tak pletli pod nohy. Je přeci mnohem lehčí si vzít nebohé stařečky bez domova a opory, než ty se smečkou v zádech.
Zpomalil jsem, abych narovnal Sigymu kořist. "Jak to jde, dobrý?" Popotáhnul jsem ji, protože začala trochu sjíždět a určitě ho naváděla do strany. "Můžeme zastavit, jestli potřebuješ," navrhl jsem a byl zvědavý, jestli by to vůbec Sigy přiznal, kdyby tomu tak bylo. Neznal jsem ho tak dobře, jak bych rád. Tohle byla příležitost to změnit.

// Kaskády (přes Midiam)

Přišlo mi rozumné netáhnout se přes močály, když tu byla jiná cesta a ani jeden z nás nebyl v tak špatné kondici, aby menší okliku nezvládnul. Ale jelikož jsem netušil, jak docela rychle vlastně je rychle, nevěděl jsem, jak dlouhá cesta mě čeká. A abych pravdu řekl, možná jsem na svůj věk začínal své síly lehce přeceňovat.
Zastříhal jsem ušima, tohle mě zaujalo. "Žil jsi v močálech?" naklonil jsem hlavu. "To je... zajímavý výběr." I když jsem se neptal, můj pohled napovídal, že bych o tom docela rád slyšel víc. To jsme však mohli stihnout za chůze.
Musel jsem si Sigyho nápad nechat krátce projít hlavou. Je to společná práce, nemůžu všechno dělat sám, připomněl jsem si. Když žijete tak dlouho na vlastní tlapu, odnaučíte se přenechávat zátěž ostatním. "Dobrá," souhlasil jsem, "ale řekneš mi, kdyby to už bylo moc, ano? Můžeme se prostřídat." Sehnul jsem se ke kořisti. Celou ji neodtáhneme, ale nějaký kousek na později si schovat můžeme. A přesně ten kousek, nebo spíš kus, jsem pomohl Sigymu hodit na záda. Dával jsem při tom pozor, abych dobře úlovek vyvažoval vlastní silou a žíhaného vlka nevyvedl z rovnováhy a nepovalil na zem. "Dobrý?" ujistil jsem se ještě, než jsme se pomalu dali do pohybu.

// Hadí ocas

V lese zavládlo ticho, jak život vyprchal z daňkových očí a dusot jeho stáda se rozptýlil v dálce. Sigyho slova ho tak nelítostně prořízla, jak se žíhaný vlk přiblížil. Něco uvnitř mě se sevřelo a já ten pocit znal až moc dobře. Cítil jsem se špatně, že jsem takhle přemýšlel. Že jsem přemýšlel nad tím, jak nesprávné je lovit magií a jak moc jsem ochotný to přijmout. Přitom chtěl Sigy být jistě jen nápomocný, neudělal to z lenosti nebo čisté touze dokázat si nad nebohou kořistí nadřazenost magickou mocí. Neměl bych mu to mít za zlé. Neměl bych se nad tím pozastavovat vůbec. Můj vnitřní konflikt se lehce upokojil, když jsem si tohle všechno při pozorování žíhaného uvědomoval. Nenahrazovala ho lítost nad mým raněným společníkem, spíš jen pocit podobný smíření. Podobný proto, že jsem s tím stále nebyl naprosto v pohodě, ale jedno jsem uznat musel, jak jsem zhlížel na ulovené maso. Tohle zvíře bych sám rozhodně neskolil.
Podařilo se mi lehce povzbudivě na vlka pousmát, než jsem se také konečně zakousnul. "Bon Appetit," popřál jsem. Za svůj život jsem potkal vskutku spoustu různých existencí, abych si rozšířil slovník.
Sigy si postesknul po době, kdy mohl lovit jako pořádná šelma. Mohl jsem říct, že je mi jeho situace líto, ale lítost mu nepomůže. "Pověz, pěstuješ v té své zahrádce i něco jedlého?" nadhodil jsem se zájmem namísto lítosti a ukousl další kus žvance.
Když jsme byli oba sytí, bylo na čase pokračovat v plánu. Zamyšleně jsem si přeměřil, co zbylo z našeho hodování. "Jak je to odsud daleko k tvému úkrytu? Mohli bychom vzít ještě kus s sebou, ale pochybuji, že ho zvládneme odtáhnout celého," obrátil jsem se na žíhaného.

Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, ale teď, když se o tom i Sigy zmínil, to nešlo dále ignorovat. Měl pravdu. Tenhle les byl v něčem povědomý. Rozhlédl jsem se kolem, abych mu mohl dát s čistou hlavou za pravdu. "Velmi," přikývnul jsem nejistý, jestli to je stejný les, nebo jen nějaký velice podobný tomu našemu. Přeci jen už je to dávno, co jsem tu byl. Mohl jen trochu přerůst. Ať to bylo jakkoliv, cítil jsem k němu divné pouto. Ale ne tak silné, jako kdyby ho skutečně i obývali ti samí vlci. Společnost tvořila velkou část domova, les mohl být pak skoro kterýkoliv.
Pousmál jsem se na Sigyho, jeho přiznání mě nijak netížilo. Vždycky se to nějak zvládne a dokud ze mě nebude hromádka prachu, vždy se dovedu postarat o sebe i o ostatní. A i jako prach jim alespoň posypu vstup před úkrytem, aby v zimě neklouzal...
Následovali jsme pach daňků, nebo vlastně jsem se nechal vést Sigym, který si asi vzal do hlavy, že je zvládnu ulovit sám. Zas tak naivní jsem ohledně svých schopností ale nebyl. Jenže to už bylo pozdě, když jsme se zjevili opodál od stáda, a žíhaný neplýtval časem. Zachytil jsem jeho signál, ale než jsem si to stačil přeložit, stádo se dalo do pohybu a já viděl proč. Magie země mezi zvěří řádila a podařilo se jí lapit svou kořist. Podle mého pohledu se dalo říci, že není něco v pořádku, ale těžko hádat, zda měl při té akci Sigy čas si něčeho všimnout. Snažil se zapojit, i když přirozenými schopnostmi nemohl. A tak jsem ani já neměl teď to srdce mu do toho hodit klín svými zásadami, kterým se užívání magie při lovu silně příčilo. Kousl jsem se do jazyka, tedy jen obrazně, a vyběhl mezi kořeny, než se zvíře vykroutí nebo ho sevření utrápí v bolestech. Vrhnul jsem se na něj vší stařeckou silou, magie byla dost inteligentní, aby důležitá místa nechala pro mé tesáky nekrytá, a tak jsem jediným pořádným stiskem ukončil daňkovo živelné smýkání. Jak se sevření kořenů uvolnilo, bezvládné tělo padlo k zemi, zatímco jsem se sám tyčil nad ním, ale nedovedl se zakousnout do čerstvého masa. Jako by mě najednou přešla všechna chuť.

Tedy to je objednávek, tak alespoň já ti to udělám jednoduché...

Prosím o:
4 hvězdy do vlastností/4 % nad vrozené -> Kaya taktika lovu

Děkuji

přidáno

POSTY

Kessel:
5.2.
6.2.
12.2.
28.2.

Kaya:
11.2.

5 LÍSTKŮ