Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lilac se rozhodla proti mé nabídce protestovat, ale jak by mohla trefit do lesa sama jsem si nějak nedovedl představit. Ona se však už odtáhla a razila si cestu pryč. Nadechl jsem se, abych ještě něco řekl, abych ji zastavil, ale zase jsem tlamu zavřel a jen pozoroval, jak se docela zdařile potácí pryč a dokonce správným směrem. Nelíbilo se mi to, vůbec se mi to nelíbilo, ale nechtěl jsem se vnucovat, když o to nestála. Možná přesně tohle potřebovala, zvládnout se o sebe postarat, aby se cítila lépe po tom, co si prožila. "Hodně štěstí," špitnul jsem nakonec za vlčicí, třebaže už to slyšet nemohla a dál ji jen vyprovázel pohledem, než zmizela v dálce úplně.
Vzdychl jsem si a posadil se. Vzhlédl jsem na nebe a tiše přemítal o událostech posledních dní. Měsíců. Ani jsem si neuvědomoval, kolik času již uběhlo, jako by se míhal kolem mě a zapomněl mě táhnout sebou. Zůstal jsem stát, chycen v jednom bodě, zatímco život pokračoval. A teď se zase začínal dotýkat i mě. Vnímal jsem ho, cítila jsem svět jak kolem mě dýchá a já zase můžu dýchat s ním. Musím dýchat s ním, ještě jsem se nemohl zastavit, ještě ne...

// Neprobádaný les (přes Kierb)

// Zarostlý les

Zdálo se, že mi Lilac uvěřila. To bylo dobře, protože kdyby ještě chvíli trvala na svém, možná bych začal spíš já věřit jí. Ale kdepak, byli jsme oba živý a v rámci možností zdraví a také jsme hlavně už našli cestu z toho spletence větví a stromů a lián. Zamžoural jsem do ostrého dopoledního slunka, které silně osvětlovalo bílou krajinu před námi. Stačilo pár krůčků vpřed a bořili jsme se do hlubokých závějí sněhu, až mě to nutilo přemýšlet, jak dlouho jsem v tom lese byl. Kdy stihlo tolik sněhu napadnout? Do boku se mi bez pardonu hnedle opíral silný chladný vítr, když nás před ním teď nemělo co krýt. Zhluboka jsem se nadechl a nasál vůni krajiny. Zima už byla tady.
Lilac teď už zněla mnohem spokojeněji, když věděla, jak na tom je. Ještě aby ne, když právě zjistila, že nezemřela pod obřím balvanem. Když se však k mým uším doneslo jméno smečky, které vyslovila, ucítil jsem bolestivé bodnutí v hrudi. S odpovědí jsem si dal na čas. Nechtěl jsem, aby v mém hlase byla bolest tak snadno znát. "Já jsem... jsem místní, ale nejsem. Nemám tu smečku. Ale... Asgaarskou smečku znám." Dařilo se mi mluvit takřka bez potíží, i když pomaleji. "Možná bych tě k ní mohl zavést. Tam by se o tebe určitě postarali. Nemůžu tě přeci nechat potulovat tady někde v závějích, když-" odkašlal jsem si, "když nevidíš na krok."

Došli jsme na místo, odkud se ozývalo volání o pomoc, ale nikdo, kdo by pomoc potřeboval, už tu nebyl. Zanechal za sebou jen důkazy o své přítomnosti v podobě překousaných lián a polámaných a udupaných větví. Lilac to viděla optimisticky. "Možná," zakašlal jsem, "nebo ji les pohltil před tím, než jsme se k ní stihli dostat a teď jsme další na řadě," zazubil jsem se, jak jsem to pronesl s žertovným tónem, aby vlčice nenabyla dojmu, že to myslím vážně. I když, možná bych v takových situacích o něčem podobném vůbec vtipkovat neměl...
Nezůstali jsme dlouho stát a dál se prodírali neprůchodným lesem. Lilac se rozhodla obohatit naší nelehkou cestu o nějaké vysvětlování, a tak jsem nastražil uši a jen hlídal, aby jí při tom povídání nešvihalo do tváře až moc větví - ale co si budeme namlouvat, ne vždy se mi to dařilo vychytat. Její vyprávění navíc nabíralo dost rychle na intenzitě. Když jsem se ptal, něco takové jsem rozhodně za odpověď nečekal. Umřela? zarazil jsem se a v tu chvíli jsem klopýtnul, protože jsem přestal dávat pozor. "Promiň," omluvil jsem se jí, protože nejspíš udělala totéž. Zorientoval jsem se kudy dál, a zachytil pach dvou vlků, který nám, jak jsem doufal, pomůže vymotat se odsud ven.
Důležitě jsem se zamyslel. "Hmm... abych pravdu řekl, posmrtný život jsem si představoval trochu jinak. Hlavně jsem tak trochu doufal, že budu vědět, že jsem umřel," zasmál jsem se jemně, lehce pobaven tou myšlenkou. "Po tom vyprávění nedokážu vůbec hádat, jak je to možné, ale jsem si jistý - a tahle příšerná cesta přes les toho pravděpodobně bude důkazem - že jsme oba naprosto živí," hlesl jsem povzbudivě a pousmál se nehledě na to, že vlčice můj výraz vidět nemohla. Ještě jsme překonali pár křovisek a hle, zdárně se nám podařilo vynořit se na jakési louce...

// Ještěrčí lučina

Vlčice přijala mou pomoc, ale vést ji hustým porostem vůbec nebylo jednoduché. "Tomu se vůbec nedivím, je to tu - vlevo - pěkně zamotané. Ani si ne - sehnout - ani si nepamatuju, jak jsem se sem já dostal. Pařez." Průběžně jsem vlčici upozorňoval na překážky, zatímco jsme se ploužili vskutku slimáčím tempem kupředu. Ale pokud udržíme jeden směr, ven se přeci někdy vymotat musíme, tím jsem si byl jist. "Ale najednou jsem tu byl, jako by mě ten les spolknul," dokončil jsem a porost zašustil, když jsem se zakousl do větve, abych s ní uhnul vlčici z cesty. "Ani netuším, jaké má tohle místo jméno." Sám jsem proklouzl pod větví. "Ale něco se 'zarostlý' by určitě bylo trefné."
Vlčice se po sléze představila jako Lilac, a já zase jednou tiše zabědoval, kam jsem dal své vychování. Možná se tu ztratilo stejně, jako já. "Velmi mě těší," hlesl jsem galantně, "já jsem Kessel." A vklouzli jsme na místo, kde nebylo po dalším vlku už ani vidu, ani slechu, a přesto po pozornějším prozkoumání se zdálo, že tu ještě před malou chvílí někdo zajisté byl. "To je zvláštní," pronesl jsem polohlasně, ale dlouho se tím nezabýval. Možná se mi volání o pomoc jenom zdálo. Mate tenhle les i něco jiného, než orientaci?
"Asi... asi půjdeme dál," zhodnotil jsem a opatrně pobídl Lilac, abychom se znovu rozešli. Něco mi však říkalo, že hned tak snadno se odsud nevymotáme.

Měl to být takový uvítací žertík na prolomení ledů, ale rychle jsem zjistil, že jsem se trefil přímo do černého. Až moc přesně, řekl bych. Vlčice vypadala víc zmateně, než jsem čekal. Tvářila se roztěkaně, jakoby nedokázala chvíli koukat na jedno místo, a mluvila tichým, nejistým hláskem. Brzy mi ale vše bylo jasnější, jak dál povídala.
Její otázka mě zaskočila, což ona podle svých slov stejně nemohla postřehnout. Proto to vypadalo, jako by koukala skrz mě a ne na mě. "Já ne. Totiž," odkašlal jsem si, "vidím naprosto normálně," hlesl jsem zdráhavě, jako bych čekal, co s vlčicí ta informace udělá. Dal jsem ji čas na vstřebání, než jsem se pustil do vyptávání. "Jak se vám to stalo, máte tušení? Kdy bylo to 'předtím'? Před čím?" Zarazil jsem se a zatřepal hlavou. Takhle ne, tohle počká. "Omlouvám se, možná bychom se odsud nejdřív měli pokusit dostat." Zvedl jsem pohled a rozhlédl se, abych našel nejlepší cestičku mezi takřka neprůchodným porostem, kudy nevidoucí vlčici vést.
Postavil jsem se pak vedle vlčice, ale ne dost blízko, abych se ji dotýkal, ještě jsem si držel odstup, abych ji nedopatřením nevyděsil. "Pokusím se nás vyvést ven oba, pokud mi to dovolíte," nabídl jsem se a trpělivě vyčkával, jak se rozhodne.
Vlk možná lesem stěží proleze, zvuk se tu však šířil dobře a tak se k nám o pár chvil později doneslo docela zoufalé volání o pomoc. Zamračil jsem se. Co bylo tohle místo zač? "Půjdeme za tím voláním, ano? Není to daleko." Alespoň jsem si to myslel, a když (pokud) se vlčice odhodlala mi věřit a nechat se vést po mém boku, vydal jsem se zvolenou rádoby cestičkou a snažil se zapamatovat, odkud volání přišlo. Zavyl jsem, abych o nás dal znát a snad vlka v nesnázích přiměl, aby se znovu ozval a navedl nás k sobě.

// Mahar

Neřekl bych, že jsem si přilepšil, když jsem se z močálů opět vymotal. Dostal jsem se jen do další spletité situace - horší, možná. Musel jsem si dávat velký pozor, aby mě nějaký zbloudilý ukrytý kořen nepřiměl ztratit rovnováhu a rozplácnout se jak dlouhý tak široký na další dřevinu, protože volného prostoru tu zrovna moc nebylo. Čumákem jsem odhrnoval visící liány a shrboval jsem se pod nízkými větvemi, které byly moc bytelná na to, abych je ohnul při pouhém procházení. Co bylo tohle místo, které jako by si žilo vlastním životem, vůbec zač?
Kdybych se náhodou chtěl někdy doslova ztratit, určitě bych šel sem. Kdo by mě tu hledal? A kdo by mě tu našel? Sám jsem se přestával orientovat, jestli jsem tudy už nešel... nebo to byla tahle cesta? Ne, tenhle strom... všechno tu vypadalo až moc stejně a rozdílně zároveň. Nacházel jsem se sice v prekérní situaci, ale v duchu jsem obdivoval živelnost tohoto místa. "Ale to se podívejme," brouknul jsem si znalecky pro sebe, když jsem mezi stromy zahlédl snad přízrak. Ne, přízraky nemají pach, tohle byla skutečná vlčice. Třeba se sem skutečně přišla prostě ztratit, napadlo mne, ale to mě neodradilo od toho ji konfrontovat. "Ehm, zdravím," vydral jsem se z mechu a kapradí s mírným zakašláním. "Neztratila jste se náhodou? Tedy, rozumím, na takovém místě je to trochu hloupá otázka," zazubil jsem se vřelým, stařeckým způsobem. Pravdu dít, také jsem nebyl zrovna nalezený, ale takhle jsme alespoň mohli být ztracení společně.

// Vyhlídka (přes Kaskády)

Netrvalo dlouho, a jak jsem se dal znovu do pohybu a mé tělo, včetně svalů a plic se znovu setkalo s námahou, kašel se vrátil. Nebyl tak intenzivní, ani vtíravý, ale doprovázel mě celou cestu z vyhlídky až k vodopádům. Teď už jsem si však troufal říct, že jsem mnohem víc při smyslech, než abych se vrhl do ledové vody, a tak jsem si raději našel vhodné místo na relativně suchý přechod. Přeci jen jsem slíbil, že se teď na nějakou dobu koupelím vyhnu.
To by mě nohy nesměly zanést na tohle místo. Než jsem se nadál, bylo pozdě, abych se otočil. Močály, opět. Čím víc jsem se jim toužil vyhnout, tím spíš jsem se v nich ocitl. Čenich jsem musel mít tím hnusným kouřem celý zahlcený, když jsem necítil, kam se to blížím. Teď jsem s opatrností překračoval podezřelé loužičky a obcházel ty mnohem větší. Zajímalo by mě, kolik nepozorných obětí si tohle místo vyžádalo...

// Zarostlý les

Prosím o 40 drahokamů (8 bodů) a 256 oblázků (32 bodů)

a děkuji za akci! Opravdu se mi líbilo, že bylo téma na dva dny a ne jenom na jeden, nevypadalo to hned tak beznadějně.

Sinéad odešla už před nějakou dobou a já se uhnízdil na okraji vyhlídky. Ležel jsem a rozhlížel se do krajiny, hlavou mi vířilo množství myšlenek. Tížily mě nedávné zprávy a všudypřítomný dým, který se plížil přes louky a lesy pode mnou, mi též na klidu nepřidával. Nebyla to obyčejná mlha, ta by nevydržela tak dlouho. Nebylo na ni ve vzduchu ani dostatečně vlhko. Byl to hnusný, zapáchající, suchý čmoud, který mě dráždil v čenichu pokaždé, když jsem se silněji nadechl. Kašel z ledové koupele mě naštěstí pozvolna přešel, i když jsem v krku cítil ještě nepříjemné škrábání. Nemohl jsem tu zůstat vysedávat věčně. Měl bych vstát, měl bych se hýbat. Kam ale jít?
Pode mnou se tyčily nejvyšší stromy Asgaarského hvozdu. Najdi Arcanuse. Vzpomínáš? Hledal si jeho. Musel jsem najít svého přítele. Musel jsem s ním mluvit. Musel jsem... měl bych zjistit, jak na tom je. Ale čím víc jsem se k tomu odhodlával, tím spíš jsem chtěl zůstat bez hnutí ležet.
Nad Gallireou se překlenula noc, když jsem se konečně jal vstát. Protáhl jsem ztuhlé svaly a začal scházet z kopců po úzké cestičce směrem k vodopádu. Ne, ještě jsem s ním mluvit nemohl. Nemohl jsem být dobrý přátel, pokud jsem sám nebyl se vším srovnaný. I když, jak by se s něčím takový dalo vůbec vyrovnat... Potřeboval jsem se projít, provětrat hlavu. Snad mi ještě nějaká doba o samotě prospěje.

// Mahar (přes Kaskády)

"Celý život je jen souhra podivuhodných náhod," pronesl jsem přemoudřele s povzbudivou vřelostí v očích, jako nějaký mechový dědeček z pohádkového lesa.
Rozhodl jsem se, že když se je Sinéad do všeho tak žhavá, nějaké znalosti navíc ji neuškodí. Její reakce mě ale zaskočila zcela nepřipraveného. Zmateně jsem zamrkal, než jsem si v hlavě její slova pořádně uchopil. A pak jsem se zasmál. "Tak to skutečně není," zubil jsem se, ale bylo dobré vědět, že v sobě kromě dobrodružného ducha má tahle vlčice i trochu té obezřetnosti. "Nemyslím si, že by to dělal úmyslně, možná to ani sám ovládat nemůže, tohle... nutkání ostatních zůstat. Co si pamatuji, sám od sebe vlky posílá pryč, když se zdrží nebezpečně dlouho, ale jeden nikdy nemůže být dost opatrný." Snažil jsem se Životovi trochu jeho reputaci napravit, snad si o něm Sinéad neudělal kvůli mé nepřesné volbě slov špatný obrázek. Život byl dobrý spojenec, nezasloužil si, aby se něm šířili nesprávné dojmy.
Má mladá společnice sebou začala šít, celý tenhle rozhovor ji musel vlít novou krev do žil. "To je pochopitelné," kývnul jsem chápavě a shlédl z výhledu přímo pod sebe, kde se rozkládal Asgaar. Při tom pohledu můj výraz zjihl a zešednul. Ne doslova, pocitově. Něco bylo jinak. Zavrtěl jsem hlavou. "Nebudeš se přeci na dobrodružství tahat s chrmlajícím starcem," hlesl jsem a natočil pohled k ní, už zase trochu živější, ale v koutcích očí se stále zračily zbytky zastírané bolesti. Vzpomínal jsem, co jsem chtěl vlastně udělat, než jsem vůbec vlčici potkal. "Musím si vyřídit vlastní záležitosti. Ještě si tu trochu odpočinu a půjdu si také po svých." Uvědomil jsem si, že to neznělo moc přesvědčivě, a tak jsem se urychleně vzpamatoval a tiše zachraptěl. "Vyvaruji se další ledové koupeli. Slibuji," zvedl jsem melodramaticky tlapu na znamení slibu a zazubil jsem se.

Souhlasně jsem přikývl. "Existuje," odpověděl jsem a čumák jsem obrátil na jih, kde se v dálce, ve tmě a pod mlžným nelibě zapáchajícím oparem skrýval domovský les zmiňované smečky. Ještě jsem neházel špičák do žita, ale tušil jsem, že tím se pravděpodobnost mé známosti s otcem Sinéad celkem snižovala. A jak jsem zaslechl jeho jméno, které mi navzdory mému očekávání nic neříkalo, bylo to jasné. Sinéad byla bystrá vlčice a hned vytušila, proč jsem se po jménu pídil. "Nejspíš jsme se museli minout," přiznal jsem.
Neubránil jsem se drobnému úsměvu nad volbou jejího slovníku. Zjevně ji něco jen tak nevyděsí. Dušovala se, že má jen ty nejnevinnější úmysly, ale podezíravě jsem na ni pozvedl obočí. Nedalo se říct, že bych tomu tak úplně věřil. Podle tónu hlasu to nejspíš ani neočekávala. "Pozdravit, jistě," zopakoval jsem velice nepřesvědčivě. "Život nejspíš takovou společnost uvítá. I když opatrně, z návštěv s ním se velice špatně odchází, abys tam s ním nezůstala no... prakticky na pořád. To ta jeho magická esence občas s vlky dělá. Co se Smrti týče... nevinná návštěva zní jako velmi špatný nápad. Ale i přes všechnu lstivost a nevraživost se s ní dá dohodnout, když jde o obchod. Z nějakého důvodu je-" děsně ujetá, řekl bych, patřit do mladší generace - "velkou oblíbenkyní drahokamů. Ametysty, opály, safíry, takové věci. S prázdnou bych k ní rozhodně nechodil."

Občas je potřeba dát přednost funkčnosti, a tady si myslím to je dobrá volba. Přemýšlela jsem nad tím už párkrát při volbě odměn nebo počítání u bohů, že je to vlastně jen komplikace. Neříkám, že pomněnky, ametysty a safíry nebudou chybět, ale z pohledu praktičnosti je to jenom změna k lepšímu.
A jsem zvědavá, co na nás perly chystají.

Chtěl jsem si chvilku užívat výhled, který nebyl zase tak úchvatný, ale má společnice poukázala na něco velmi závažného. Přinutil jsem se zaměřit pozornost na kouřový opar a těžko říct, zda jsem se mračil z toho mžourání, nebo z přemýšlení nad něčím vůbec ne pěkným. Čím víc jsem se soustředil, tím víc jsem vnímal zápach ve větru a na to konto jsem nedobrovolně pokračoval v kašlání. "V tom můžeme doufat," odvětil jsem Sinéad, která se to snažila vnímat optimisticky. "Může to být jen menší nepříjemnost, nebo to přeroste v opravdu velký průšvih. Nemyslím si, že tenhle kraj zná nějakou zlatou střední cestu," zavrtěl jsem hlavou. Zatím to ještě nebylo tak zlé. Kouř setrvával na jihu a k nám ho tížila ještě dlouhá cesta. Při troše štěstí sem dotáhne vůbec a podzimní větry ho odvedou pryč.
"Tvůj otec tu žil?" zpozorněl jsem, protože co když jsem toho vlka znal. Nemohl jsem si nechat jen tak uniknout příležitost dozvědět se něco o starých známých. "Prozradíš mi, jak se jmenuje?" vyzvídal jsem, ale vlčice zase vyzvídala ode mne, takže jsme si alespoň byli kvit.
"Potkal," přikývl jsem a zakašlal. Už jsem kašlal spíš z toho štiplavého zápachu v čenichu, než že by to byl následek otužování. Chtěl jsem si tu na vršku odpočinout, měl jsem výšiny rád, ale začalo se ukazovat, že to nebyl nejlepší nápad. "Jejich moc... nic takového jsem nikdy neviděl, těžko se popisuje slovy. Je ohromná. Víc než to. Snad skoro všemocná. Jestli má nějaké limity, o tuhle informaci se s námi nepodělili. A není radno si s nimi zahrávat. Zvláště se Smrtí," pohlédl jsem s vážnou tváří na Sinéad, "ale to už jistě také víš."

Sinéad měla z počátku problém mému tvrzení věřit. Dopřál jsem ji však čas tu informaci zpracovat a jen trpělivým kýváním znovu a znovu potvrzoval svá slova, zatímco vlčice hledala vhodnou reakci, na které by se ustálila. Byl jsem rád, že se rozhodla pro nadšení, které z jejího výskání a poskakování vyzařovalo. Rád bych ho s ní sdílel v plné parádě, ale na rozdíl od ní jsem upřednostnil možnost se na chvíli posadit. Bylo sezení vždycky tak příjemné a uvolňující? Asi jsem to tentokrát vážně přehnal, musel jsem si přiznat. Ale teď jsem mohl svým silám dopřát nějaký odpočinek.
Nevinně jsem se pousmál. Bylo předvídatelné, že mi vlčice přeci jen vyčiní moji trvdohlavost. "To jsem sice mohl," pokýval jsem souhlasně hlavou, "ale pak bych tě připravil o tenhle výhled a to jsem nemohl dopustit." Odvrátil jsem pohled do krajiny a spokojen sám se sebou jsem nechal vánek, ať kolem nás tančí. V hrdle jsem tlumeně zachraptěl, ale kašel z toho tentokrát nevyšel. "Není to tak lepší, že si hned můžeš celou zemi prohlédnout?" nadhodil jsem, ale pak si vzpomněl na nepříjemnou mlžnou šmouhu, co ten výhled kapánek kazila. "Tedy, skoro celou," opravil jsem se spěšně.
"Kdysi jsem tu žil," začal jsem reagovat na smršť jejích energických otázek, "a před minulou zimou jsem se znovu vrátil. S místními bohy mám také své zkušenosti. Co jsi o nich slyšela ty?" tázal jsem se, protože mě zajímalo, jak moc pověst Smrt a Života předchází za hranicemi Gallirei.

// Propadlina

Vědoucně jsem se zazubil, což Sinéad vidět nemohla, protože jsem ji měl za zády, jak jsem zdolával kopec krůček po krůčku. Ty protesty jsem si zasloužil, i pohružky nebyly daleko od pravdy. Rád bych ji na to odpověděl, ale šetřil jsem dech, abych vydržel až nahoru. Cítil jsem, že se přepínám víc, než je zdrávo, ale tvrdohlavě jsem si to stoupal výš a výš a námahu se snažil vyrovnat sípavým hlasitým dechem.
Naštěstí tu byly i vyšší hory a strmější cesty, takže tuhle jsem nakonec úspěšně pokořil. Jen co jsem ale polevil, jak mé tlapky spočinuly na vršku, zastavil jsem se a nepříjemně se rozkašlal. A když jsem nekašlal, snažil jsem se pořádně popadnout dech. Paráda, zrovna tohle jsem ukazovat nechtěl, ale abych dotáhl svůj plán dokonce, potřeboval jsem se nejdřív z toho výstupu kapánek vzpamatovat. Puch, který se šířil krajinou a já ho s hlubokými nádechy nasával čenichem, tomu dvakrát nepomáhal. Přemohl jsem se a na vlčici, která se ochotně vyšplhala za mnou, se potutelně pousmál, aby si nedělala starosti, přesto že jsem musel znít fakt špatně. "Tak to bychom měli."
Naposledy jsem si odkašlal a trochu se narovnal, abych nevypadal úplně žalostně. "Tudy," pobídl jsem Sinéad a lehkým krokem se vypravil k okraji vyhlídky. Za krátko jsme stanuli před ohromným výhledem, který narušovala pošmourně se plížící mlha. Nedělalo to ten nejlepší dojem, ale s tím jsem si nic počít nemohl. Nechal jsem vlčici chvíli bezradně dumat, proč jsem ji sem vlastně tahal, než jsem se ujmul slova. "Sinéad," hlesl jsem významně a dopřál si dramatickou pauzičku, "vítej na Gallirei."