Gallirea - Příspěvky uživatele

(193)

S dlouhým zívnutím jsem se probudil. Jak jsem zvedl své rozlámané tělo ze snad nekonečného spánku, pečlivě jsem se protáhnul, abych rozehnal krev hezky do všech konečků svých končetin. Na závěr jsem se oklepal a rozhlídl po okolí, aniž bych ho skutečně vnímal. Spíš jsem jen tak koukal, ale neviděl. Zpola jsem ještě byl vědomím jinde. Bylo to zvláštní, jako bych tu byl, i když už bych tu být neměl. A teď jsem neměl na mysli nějaké konkrétní místo. Spal jsem... a dlouho. Bylo s podivem, že jsem se vůbec ještě probudil, ale možná to tak mělo být. Možná ještě musím něco na tomto světě vykonat, než si mě černá dáma odvede na věčnost. Nebo jenom nechce, abych jí na té věčnosti příliš mudrloval, tak se to snaží schválně oddálit. Ztuhlé koutky se mi malinko zdvihly do úsměvu. Ano, i to by bylo možné.
Konečně jsem začal vnímat, kde jsem se to probudil. Bylo tu prázdno a pusto. A mělo tu být o to prázdněji, protože jsem se vydal směrem k východu.

// Kaskády

(192)

// smečka 2/8 - vhodné místo pro úkryt

Tohle vypadalo jako skvělé místo, nechtělo se mi ho moc měnit, i když jsem tušil, že až přijde zima, možná se tu bude muset provést více změn, než teď plánujeme. Jak jsme ale procházeli kolem řeky a vodopádu, a jak jsem znal okolní nepříliš hustý porost, bylo vlastně zázrakem, že tu nějaký takový úkryt vlastně byl. Nedovedl jsem si představit jiné místo v okolí, které by k tomuto účelu mohlo sloužit lépe. To už bychom leda museli hledat úplně jinde. Vážně, koho by napadla jako první možnost vodopád? pousmál jsem nad svými myšlenkami a nadzdvihl jedno obočí, když Sigy zmínil Života. "Proč doufáš? Nelíbilo by se ti mít na svou stranu nakloněné samotné božské síly?" znatelně jsem vtipkoval. Život měl určitě důležitější věci na práci, než za zdejší vlky hledat jejich úkryty. I když možná se pokoušel stíhat i to.
Na květinu jsem se dál nevyptával, taková prostá odpověď mi pro teď stačila. Byl jsem už dost letitý, abych věděl, že některé květiny mají na vlkovo zdraví blahodárné účinky, přestože mé představy se tady s realitou nejspíš trochu rozcházely. Jenomže to zjištění se mi osud rozhodl odsunout na později.
Sigy začal navrhovat se mnou a já se do toho začal s každým slovem a nápadem ponořovat čím dál tím hlouběji. Pozorně jsem poslouchal a zároveň si snažil jeho návrhy představit, zatímco jsem mimoděk přikyvoval. "To by šlo, to by šlo," mručel jsem si spíš pro sebe pod čumák. Pokud by tohle místo bylo zakryté kořeny, které by Sigy ovládal, měli jsme i tu zimu vyřešenou. Až by sem začalo hodně soukat, stačilo by kořeny zatáhnout celý strop. A v létě jej zase otevřít. Sám jsem se přistihnul, jak žasnu nad tou magickou vymožeností, neb jsem ji sám nikdy tolik nevyužíval. Skutečně, magií vzduchu si moc bytelných úkrytů nevytvoříte.
"Tak to zní jako plán!" odkývnul jsem nadšeně. "A jestli to bude fungovat nezjistíme, dokud to nevyzkoušíme, tak hurá do toho!" vyrazil jsem hbitě k výklenku, kde jsem měl přiložit i své tlapky k dílu, ale rychle jsem se zase zarazil. "Můžu kopat, zatímco budeš provádět svoje čáry, že ano? Houkneš na mě, když by to vypadalo, že nás to tu pohřbí, jo?" mrknul jsem na něj z legrace, i když jsem to myslel tak na půl vážně. Vlezl jsem do výklenku, že si ho prohlédnu. "To s tou skálou... magie země skálu neupraví?" mířil jsem svou otázkou na žíhaného, ale vzhledem k tomu, že jsem při tom měl hlavu zabořenou ve výklenku, těžko říct, zda ji vůbec postřehnul.

(191)

// Kaskády - 1/8 pohovořit se zakládajícím členem

Mrkal jsem na Sigyho celkem překvapeně, když jeho způsob, jakým tohle místo objevil, bylo "náhodou". Úkryt nejvyšší potřeby, že by? O tom už jsem slyšel. Jsou to zapadlé jeskyně a nory, které byste nikdy nenašli, kdybyste je hledali jen tak, ty vám do cesty musí přivát sám osud, když je skutečně potřebujete. Sigy si možná nahnul osud na svou stranu a ani o tom netuší. "Štěstím, hmm," zabručel jsem si pro sebe a nenápadně se nad tou myšlenkou pousmál. Třeba ho tady ještě trochu zůstalo i pro smečku.
Protahoval jsem se dál Sigymu v patách a v hlavě už plánoval, co tady bude potřeba upravit. Aby se sem vešla smečka, i kdyby nebyla veliká, takhle to tu zůstat nemohlo. Chtělo by to trochu víc místa a zbytek... zbytek budou maličkosti. Bylo to zvláštní, ale žíhaný jako by se tady najednou pohyboval rychleji, než venku. Nebo se mi to jenom zdálo? Do čenichu mi zavál nový pach, nijak silný, ale domyslel jsem si, že vycházel z té květiny, která se doslova rozkvétala před očima. Další otazník do sbírky. "Co je to za kytku?" vyzvídal jsem, když už se o ní i žíhaný zmínil.
A zatímco se vlček spokojeně povaloval po zemi, začal jsem obcházet prostor bez stropu. Sigy navrhl si strop pořídit, ale na mě popravdě takové otevřené místo udělalo dojem. V zimě se tu teplo neudrží, varoval jsem sám sebe. "A před deštěm se tu taky vlk neschová." Došel jsem při svém průzkumu od záhonků až po něco, co úkryt aspoň připomínalo. Docela malý výklenek, který však nebyl stavěný, aby posloužil celé smečce. Po průzkumu jsem se vrátil zpět k Sigymu a dovolil si k našemu velkolepému plánovaní také ulehnout. Netušil jsem, jak moc to mé nohy potřebovaly, než jsem je konečně zbavil tíhy zbytku těla.
"Uff," vydechl jsem úlevně. "Obávám se, že s magií země ti nepomůžu," hlesl jsem omluvně. "Ale strop... popravdě se mi to tu líbí tak, jak to je. Je to jako... malý osobní svět uvnitř jiného světa," zazubil jsem se. "Myslíš, že by namísto zakrývání celého otvoru šlo třeba prohloubit támhle ten výklenek? Zvládla by to magie země tak, aby nám to celé nespadlo na hlavu?" zastříhal jsem tázavě ušima. Mohl jsem podávat nápady, ale jejich využitelnost musel schválit někdo, kdo tomu snad trochu více rozumí. "Kdybychom upravili jen to místo na ukrytí, mohl bys tu záhonky nechat. A pak mě o nich taky něco povědět, abych mohl přiložit tlapku k dílu," nabídl jsem se do práce. Kdo říká, že starý vlk se novým kouskům nenaučí?

Sigy mě vedl dost prazvláštní cestou k místu, kde bych tedy žádný úkryt nečekal. Vážně jsem byl zvědavý, co se z toho vyklube, protože zatím jsme šli vstříc vodní stěně vodopádu. Nebo že by... Nemusel jsem svou myšlenku ani dokončit, protože žíhaný se zastavil a přišla dramatická chvilka, kterou jsem samozřejmě dokázal plně ocenit. "Páni," vydechl jsem ohromeně, i když jsem si už pomalu dával dvě a dvě dohromady. Pořád to bylo velice kreativní, jen mě to nikdy nenapadlo. Možná mi k takovým vynálezům chybělo to důležité - magie vody, ale přeci! Prošel jsem vytvořeným průchodem do chodby schované za padající vodou a uznale při tom pokyvoval hlavou. "Jak jsi to tady vůbec našel?" hlesl jsem, než mě napadla jiná možnost. "Nebo jsi to tu taky sám vytvořil? Celé?" Domníval jsem se, že někdo mocný s magií země by to jistě dokázal. Nemohl jsem si pomoci a rozhlížel se kolem. "Určitě... určitě to bude fungovat! Je to skvělé místo. Jsem ohromen, pokud by to nebylo poznat," zazubil jsem se zpátky na žíhaného. ALe mé nadšení z tohohle místa bylo těžko zaměnitelné za cokoliv jiného. Ohromení jsem neplánoval skrývat a dál se sunul chodbou za Sigym. "Vzpomínám, vzpomínám... říkal jsi něco o tom, že si necháváš růst květiny?" vyzvídal jsem dál, než jsem měl možnost to na vlastní oči zahlédnout.

// Útočiště

// Hadí ocas (přes Midiam)

Uznale jsem pokývnul, respektujíc Sigyho odhodlání. Ale úplně jsem nechtěl, aby se v naší finální destinaci rozplácnul pod tíhou úlovku jen proto, že se teď přepínal. Bylo jedno, o kolik šedin už měl více nebo méně než já, pořád nad ním budu mít nutkání držet ochranou tlapku.
Šel jsem mu tedy jen dál po boku, připraven zasáhnout v případě potřeby. A poslouchal jsem s napnutýma ušima, co velkolepého se ještě Sigymu v hlavě rodí. Popravdě, znělo to trochu jako sen. Sen, který se však může stát skutečností a nepotřebují k tomu zrovna mnoho. "To zní úžasně," pochvaloval jsem a myslel jsem to zcela upřímně. "Na světě je tolik vlků, co potřebují pomoc. Pokud jim ji můžeme poskytnout, proč to neudělat?" usmál jsem se. "Myslíš... myslíš, že by to zdejší vlci ocenili? Abych pravdu řekl, měl jsem spoustu plánů o cestování po tomhle kraji, nostalgické pochůzky a tak, ale málo z nich jsem stačil uskutečnit a na každé provedené jsem narazil na někoho takového, který by jistě takovou službičku využil." Z části jsem mluvil na svého žíhaného společníka, z části jen přemýšlel nahlas.
Před námi se mezi tím rozprostřel výhled na známý vodopád. Ztichnul jsem a zhluboka se nadechnul, abych nasál zdejší vůni. Zvuk šumějící vodu tříštící se o kamení se rozléhal do okolí. Tohle místo jsem měl opravdu rád, vůbec by mi nevadilo se zde usadit. A ještě v nějakém tajném úkrytu... "Takže... teď je asi řada na tobě. Kde máš to své skvělé místo k životu?" pobídl jsem Sigyho, aby mě vedl, protože mě by při pohledu na okolní krajinu ani nenapadlo, že tu snad nějaké místo pro úkryt je. Chm, ale tak proto se tomu říká úkryt z nějakého důvodu.

// Klimbavý les

Pobaveně jsem se pousmál, když mi Sigy dělal výčet všeho, co se v močálech dá přežít oproti otravnému hmyzu. Sám jsem nikdy v močálech nepřebýval, ale tušil jsem, že bych mu asi v opačném případě dal za pravdu. Pro své úkryty jsem si vybíral spíš vysoká místa, kde také moc hmyzu nebylo. Za to se tam naskýtalo nespočet krásných výhledů. Jen při té letmé vzpomínce se mi lehce zastesklo po mém starém domově. Byl jsem tam sice sám, ale bylo to krásné místo. Měl bych si nějaké podobné najít i tady. Možná ne na dožití, když se nejspíš se Sigym pustíme do toho velkolepého stařečkovského pláno, ale na chvíle odpočinku by se hodilo. Udělal jsem si mentální poznámku a hodil Sigymu na záda úlovek.
Měli jsme štěstí, zima začala ustupovat a my se tak nemuseli potýkat s kluzkou zemí. Alespoň v něčem nám příroda začala přát. Smečka na dožití... zajímalo by mě, jak by se na tohle tvářil Život. Nebo dokonce Smrt, pomyslel jsem si a nad myšlenkou nad Smrtí jsem se ušklíbnul. Určitě by se jí nelíbilo, že bychom se jí tak pletli pod nohy. Je přeci mnohem lehčí si vzít nebohé stařečky bez domova a opory, než ty se smečkou v zádech.
Zpomalil jsem, abych narovnal Sigymu kořist. "Jak to jde, dobrý?" Popotáhnul jsem ji, protože začala trochu sjíždět a určitě ho naváděla do strany. "Můžeme zastavit, jestli potřebuješ," navrhl jsem a byl zvědavý, jestli by to vůbec Sigy přiznal, kdyby tomu tak bylo. Neznal jsem ho tak dobře, jak bych rád. Tohle byla příležitost to změnit.

// Kaskády (přes Midiam)

Přišlo mi rozumné netáhnout se přes močály, když tu byla jiná cesta a ani jeden z nás nebyl v tak špatné kondici, aby menší okliku nezvládnul. Ale jelikož jsem netušil, jak docela rychle vlastně je rychle, nevěděl jsem, jak dlouhá cesta mě čeká. A abych pravdu řekl, možná jsem na svůj věk začínal své síly lehce přeceňovat.
Zastříhal jsem ušima, tohle mě zaujalo. "Žil jsi v močálech?" naklonil jsem hlavu. "To je... zajímavý výběr." I když jsem se neptal, můj pohled napovídal, že bych o tom docela rád slyšel víc. To jsme však mohli stihnout za chůze.
Musel jsem si Sigyho nápad nechat krátce projít hlavou. Je to společná práce, nemůžu všechno dělat sám, připomněl jsem si. Když žijete tak dlouho na vlastní tlapu, odnaučíte se přenechávat zátěž ostatním. "Dobrá," souhlasil jsem, "ale řekneš mi, kdyby to už bylo moc, ano? Můžeme se prostřídat." Sehnul jsem se ke kořisti. Celou ji neodtáhneme, ale nějaký kousek na později si schovat můžeme. A přesně ten kousek, nebo spíš kus, jsem pomohl Sigymu hodit na záda. Dával jsem při tom pozor, abych dobře úlovek vyvažoval vlastní silou a žíhaného vlka nevyvedl z rovnováhy a nepovalil na zem. "Dobrý?" ujistil jsem se ještě, než jsme se pomalu dali do pohybu.

// Hadí ocas

V lese zavládlo ticho, jak život vyprchal z daňkových očí a dusot jeho stáda se rozptýlil v dálce. Sigyho slova ho tak nelítostně prořízla, jak se žíhaný vlk přiblížil. Něco uvnitř mě se sevřelo a já ten pocit znal až moc dobře. Cítil jsem se špatně, že jsem takhle přemýšlel. Že jsem přemýšlel nad tím, jak nesprávné je lovit magií a jak moc jsem ochotný to přijmout. Přitom chtěl Sigy být jistě jen nápomocný, neudělal to z lenosti nebo čisté touze dokázat si nad nebohou kořistí nadřazenost magickou mocí. Neměl bych mu to mít za zlé. Neměl bych se nad tím pozastavovat vůbec. Můj vnitřní konflikt se lehce upokojil, když jsem si tohle všechno při pozorování žíhaného uvědomoval. Nenahrazovala ho lítost nad mým raněným společníkem, spíš jen pocit podobný smíření. Podobný proto, že jsem s tím stále nebyl naprosto v pohodě, ale jedno jsem uznat musel, jak jsem zhlížel na ulovené maso. Tohle zvíře bych sám rozhodně neskolil.
Podařilo se mi lehce povzbudivě na vlka pousmát, než jsem se také konečně zakousnul. "Bon Appetit," popřál jsem. Za svůj život jsem potkal vskutku spoustu různých existencí, abych si rozšířil slovník.
Sigy si postesknul po době, kdy mohl lovit jako pořádná šelma. Mohl jsem říct, že je mi jeho situace líto, ale lítost mu nepomůže. "Pověz, pěstuješ v té své zahrádce i něco jedlého?" nadhodil jsem se zájmem namísto lítosti a ukousl další kus žvance.
Když jsme byli oba sytí, bylo na čase pokračovat v plánu. Zamyšleně jsem si přeměřil, co zbylo z našeho hodování. "Jak je to odsud daleko k tvému úkrytu? Mohli bychom vzít ještě kus s sebou, ale pochybuji, že ho zvládneme odtáhnout celého," obrátil jsem se na žíhaného.

Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, ale teď, když se o tom i Sigy zmínil, to nešlo dále ignorovat. Měl pravdu. Tenhle les byl v něčem povědomý. Rozhlédl jsem se kolem, abych mu mohl dát s čistou hlavou za pravdu. "Velmi," přikývnul jsem nejistý, jestli to je stejný les, nebo jen nějaký velice podobný tomu našemu. Přeci jen už je to dávno, co jsem tu byl. Mohl jen trochu přerůst. Ať to bylo jakkoliv, cítil jsem k němu divné pouto. Ale ne tak silné, jako kdyby ho skutečně i obývali ti samí vlci. Společnost tvořila velkou část domova, les mohl být pak skoro kterýkoliv.
Pousmál jsem se na Sigyho, jeho přiznání mě nijak netížilo. Vždycky se to nějak zvládne a dokud ze mě nebude hromádka prachu, vždy se dovedu postarat o sebe i o ostatní. A i jako prach jim alespoň posypu vstup před úkrytem, aby v zimě neklouzal...
Následovali jsme pach daňků, nebo vlastně jsem se nechal vést Sigym, který si asi vzal do hlavy, že je zvládnu ulovit sám. Zas tak naivní jsem ohledně svých schopností ale nebyl. Jenže to už bylo pozdě, když jsme se zjevili opodál od stáda, a žíhaný neplýtval časem. Zachytil jsem jeho signál, ale než jsem si to stačil přeložit, stádo se dalo do pohybu a já viděl proč. Magie země mezi zvěří řádila a podařilo se jí lapit svou kořist. Podle mého pohledu se dalo říci, že není něco v pořádku, ale těžko hádat, zda měl při té akci Sigy čas si něčeho všimnout. Snažil se zapojit, i když přirozenými schopnostmi nemohl. A tak jsem ani já neměl teď to srdce mu do toho hodit klín svými zásadami, kterým se užívání magie při lovu silně příčilo. Kousl jsem se do jazyka, tedy jen obrazně, a vyběhl mezi kořeny, než se zvíře vykroutí nebo ho sevření utrápí v bolestech. Vrhnul jsem se na něj vší stařeckou silou, magie byla dost inteligentní, aby důležitá místa nechala pro mé tesáky nekrytá, a tak jsem jediným pořádným stiskem ukončil daňkovo živelné smýkání. Jak se sevření kořenů uvolnilo, bezvládné tělo padlo k zemi, zatímco jsem se sám tyčil nad ním, ale nedovedl se zakousnout do čerstvého masa. Jako by mě najednou přešla všechna chuť.

Tedy to je objednávek, tak alespoň já ti to udělám jednoduché...

Prosím o:
4 hvězdy do vlastností/4 % nad vrozené -> Kaya taktika lovu

Děkuji

přidáno

POSTY

Kessel:
5.2.
6.2.
12.2.
28.2.

Kaya:
11.2.

5 LÍSTKŮ

// omlouvám se, jsem dumdum, co neumí číst a označuje zpětně... ||LOTERIE||