Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dával jsem Sinéad čas, i když jsem tu pochopitelně neplánoval strávit celé stáří. Ještě chvíli a asi bych se odebral jinam, ale zatím jsem byl zaujatý plácáním hromádek sněhu. Ani jsem nevěděl, proč to dělám, či co mají symbolizovat. Byly to prostě hromádky, jedna vedle druhé a ku podivu to zkrátka byla taková příjemná odpočinková činnost. Zahřál jsem si při tom pohybu tlapky, místo abych stál nehnutě a mrznul na místě. Možná jsem si u toho něco v tichosti pobrukoval, celou tuhle pohodovou idylku však narušila sněhová rána, která se mi rozprskla do kožichu.
Ihned zalarmován jsem zaujal obranný postoj. "Co to-" byl jsem připraven na další útok, ale místo toho ze svého úkrytu vyskočila očividně spokojená Sineád s obří rybou v tlamě a něco při tom žvatlala. Přes rybu ji pochopitelně nebylo rozumět. Uvolnil jsem se, protože skutečné nebezpečí nakonec nehrozilo.
"To je teda pěkný macek," pochvaloval jsem úlovek uznalým pokýváním. "Odkud se s ním táhneš? To musela být taky zajímavá cesta. Co, macku, užil sis vyhlídkovou cestu po souši?" obrátil jsem se tentokrát na rybu povalující se v závěji. "Hm, chápu, doslova tím zážitkem oněměl." Skončil jsem konverzaci s rybou a otočil se na vlčici. "Toho jsi taky udolala sněhovými koulemi? Mušku máš, to se musí nechat," poznamenal jsem, zatímco jsem si velice nápadně oklepával tlapkou sníh ze srsti na boku, kam jsem dostal čistý zásah. Pak se odnikud zdvihl silný vítr, který rozehnal lehoučký sníh do všech stran. Každopádně přes něj nebylo vidět, jak otravně létal do očí a do čumáku. Když vítr o pár vteřin ustal, než se Sinéad stačila rozkoukat a zjisti, že před ní už nestojím, schytala sněhovou kouli přímo za uši. "Jéje, omlouvám se, to víš, ty moje oči už nejsou, co bývaly. Vůbec nevidím, kam mi ten sníh padá." Zněl jsem rádoby omluvně, hravě jsem na vlčici mrknul a honem se schoval za skálu, abych byl před další salvou sněhu v bezpečí.

VAK 6. Naplánuj si letní dovolenou

// VVJ (přes Východní hvozd)

Razil jsem si to po stopách té ztřeštěné vlčice, ale nutno dodat, že jsem se pěkně loudal. Ne snad, že bych si to vybral sám, spíš se mi v té hordě sněhu opravdu nepohybovalo snadno. "A každý rok je to v zimě horší a horší," musel jsem si připustit, zatímco jsem se škrábal zase do kopců. Jak jsem říkal, oni mi ty kopce ani tak nevadili, já měl kopce a hory rád, že kdybych mohl, zůstal bych jen a jen nahoře. Ale mé chřadnoucí kosti a svaly se na to moc netvářili.
"Prožil jsem v horách většinu svých let. Jaro. Léto. Podzim. Zima. Všechny období. Možná, když mě se mě Život tak urputně snaží tu ještě udržet, bych toho měl využít a toulat se taky někde jinde. Hmm, prý je tu někde velká slaná voda a je tam pěkně a teplo. To by nemuselo být tak špatné místo na regeneraci. Jak asi chutnají slané ryby?" Nebylo pro mě tak obvyklé, abych hned myslel o jídle, ale tohle byla seriózní otázka. Až mě zaskočilo zjištění, že jsem v takových vodách ještě nikdy nelovil. Bylo rozhodnuto! Až opadne trocha toho sněhu a oteplí se, vyrazím najít tu velkou vodu.
"Třeba Sinéad ví, kde to je a mohla by mě tam zavést... kde vůbec je?" podivil jsem se, protože už jsem šel docela dlouho, ale na vlčici jsem nenarazil. Za to jsem narazil na místo, kde byl sníh pěkně rozrytý a vůbec ne hezky rovně napadaný. Někdo tu řádil. Mohlo by to klidně být nějaké divoké zvíře, ale po podrobnějším prozkoumání se zdálo, že to řádění mělo nějaký systém. Byla tu nějaká uplácaná hrouda sněhu. Ta nevznikla sama od sebe. Stačilo použít čumák, abych zjistil, že tu byla. Potřeboval jsem si odpočinout, nemohl jsem se hnát kamkoliv, kam se vydala dál, ale třeba se vrátí, když poslušně počkám. A zatím jsem obdivovala architekturu jejího výtvoru a z nudy na tom vzoru začal plácat svoje hroudy. Jednu. Druhou. Třetí...

VAK 3. Jdi bruslit

// Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Běžel jsem po stopách, protože vlčice už mi dávno zmizela v dálce. Ale mířila přesně tam, kam jsem si myslel. Uf, vážně mě chce dostat na led? divil jsem se, ale vlastně jsem se tomu nápadu tolik nebránil. I když, pokud jsme právě Smrt opravdu naštvali, pravděpodobně pod námi ten led začne hodně rychle křupat.
Už jsem byl skoro u jezera a zahlédl tak barevný kožíšek Sinéad, jak se klouže po zmrzlé hladině jezera sem a tam. Asi si mého příchodu musela všimnout, neb mým směrem začala něco hulákat. Neznělo to, že by se ze setkání se Smrtí poučila. "Kde jaký vlk možná ne, ale na ni by sis měla opravdu dávat pozor," varoval jsem ji, když zrovna prosvištěla blíž kolem mě, abych nemusel křičet přes celé jezero. Pak jsem si řekl, že budu cool stařík a taky se sklouznu. Opatrně jsem vstoupil na led. Nebylo to tak těžké. Začal jsem střídat jednu nohu s druhou a jakmile jsem tomu přišel na kloub, šlo to samo. Jistě, nebruslil jsem tak energicky, jako Sinéad. Snažil jsem se držet od náhodných pádů co nejdál, takže mé bruslení bylo silně rekreační.
Pomalu jsem klouzal od břehu ke břehu, než jsem se však vrátil zpět, zpozoroval jsem, že Sinéad něco kutí uprostřed jezera. V zájmu zachování vlastního zdraví jsem se doklouzal k okraji a vlezl na pevnou zem, odkud jsem zamhouřil oči, abych lépe viděl... "Oheň?" nechápal jsem. Smrt asi nebude třeba, Sineád se v tom jezeře utopí sama. "Sid, co to-" nemusel jsem to doříct, protože jsem to viděl. Hlava mi poklesla ke straně, jak moc jsem nechápal, co se na tom jezeře právě odehrává. Nicméně se zdálo, že to má vlčice pod kontrolou, ačkoliv to vypadalo pěkně nebezpečně. Co, kdyby pod nějakou tou krou uvízla?
"Ohnivá Žaneta bude jednou staříkova smrt!" neváhal jsem tentokrát za ní křičet a po břehu se rozběhl tam, kam ona mířila po vodě.

// Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

VAK 11. Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

//Aina

Sinéad plánovala do Smrtinýho lesa zanést vánoční náladu. Ne, rozhodně nevěděla, co dělá. O to víc jsem měl procit, že bych měl jít za ní. Třeba se pak alespoň budu moci nabídnout výměnou za ni, až Smrt něčím rozzuří. Jen jsem doufal, že podobně velkorysí nápad nemělo více vlků. Smrt a velkorysost nešla tlapku v tlapě ve všech významech. Když jsem sledoval, jak Sinéad poskakuje a otrhává a skládá dohromady různé materiály, jen jsem jí přímočaře následoval, když jsem si všimnul, že pod jednou větví, ze které vlčice právě úspěšně shodila sněhovou peřinku, se něco zalesklo...
Teď už jsem si byl jistý, že neví, do čeho se pouští. "Ty jsi se se Smrtí ještě nepotkala?" divil jsem se a po skončení jejího vysvětlování jsem se div nerozesmál. Protože to znělo jako vtip. Každý, kdo tu ježibabu z kamenné chaloupky zná, by to jako vtip pochopil. "Nemyslím si, že bude Smrt nadšená, že se jí snažíš vydekorovat to její sídlo. Docela si na té ponurosti a prázdnotě zakládá, řekl bych," chtěl jsem to vlčici rozmluvit, ale ta se nedala. Dokončila své dílo úctyhodné kvality a ještě přidala, aby ke zřícenině získala náskok. Ti mladí, všechno si musí ověřit na vlastní tlapku, zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v jejích stopách, aniž bych přidal. Věřil jsem, že Sinéad nebude až tak bláhová, aby Smrt provokovala.
Dorazil jsem akorát, když Smrt na Sinéad div neplivala jed. Její pečlivě vyrobená dekorace žhnula zeleným plamenem a krátce na to vlčice kolem mě vzala nohy na ramena, jen jsem se za ní ohlédl. "A ty tu chceš co? Že se vůbec odvažuješ mi lézt na oči," syčela podrážděně. "Omlouvám se, věř, že to nebyl můj záměr, jsem pouhý doprovod," hlesl jsem uctivě. Ne, že by to Smrt nějak uklidnilo. "Příště to bude naposled, to jsem ti řekla, ne? Až ke mě příště strčíš čumák, už neodejdeš." "Pamatuji na to, obávám se však, že tvůj bratr má se mnou jiné plány." Při zmínce o Životu div sama nevzplála. Byla naštvaná, hrozně naštvaná. Rozuměl jsem tomu, přeci jen jsem měl být její už dávno. Proto jsem si také udržoval dostatečnou vzdálenost, ve které jsem cítil alespoň trochu bezpečí. Ne, že by mi nemohla ani tak ublížit, kdyby skutečně chtěla. Pochopil jsem, že je nejvyšší čas zmizet. Před tím jsem ale vzal do tlamičky krásný kamínek, nejspíš pěkně cenný, který jsem sebral právě cestou lesem, a pár kroky ho položil před Smrt. "Nezlob se prosím na ni. Ještě neví, jaké vhodné dary se pro bohy sluší," doplnil jsem k dárku. Nečekal jsem, až se Smrt vzpamatuje a jako mrknutím oka už jsem byl ten tam...

//VVJ (přes Galtavar)

Něco se mi zdálo, jistě, ale už si nepamatuji, co. Někdy během toho snění jsem procitnul, ale dal jsem na hlásek, co mě nabádal, abych spal dál, takže jsem se jen s mlaskáním a vrtěním znovu uvelebil a spokojeně dumal.
Podruhé už mě hlásek nenabádal, abych spal. Spíš mě tahal z pelechu ven. A byl to ten samý hlásek, abych byl přesný. V polospánku se vlk nechá tak snadno obalamutit... "Takže jsi ranní ptáče," zívnul jsem a lezl ven z naší tunelo-díry, zatímco Sinéad servírovala snídani, jak to sama nazvala. "Dokonce i jako dravec lovíš," konstatoval jsem nad ulovenými hlodavci. Už jen chybělo, aby jí narost zobák a křídla. Poletovat zvládla i bez nich. Pohledem jsem zavadil o břeh řeky, a oči se mi malinko vypoulily nad tou spouští. Dobrá, takhle dravec úplně přesně nelovil.
"Děkuji," neopomněl jsem na správné způsoby a pak zblajznul nabídnutou myš jako jednohubku. To mé chuťové pohádky spíš rozbouřilo, než uspokojilo. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl ještě hlad. Možná, když mé kosti přežijí v celku bruslení, se budeme moc poohlédnou po něčem výživnějším. To jsem neměl čas se Sinéad prodiskutovat, protože navrhla něco úplně jiného. Znepokojivě jsem se podíval na místo, kde chtěla podniknout kdo ví co. "A jsi si jistá, že to musí být zrovna v tomhle lese? Vidíš třeba... támhle, u jezera! To je taky pěkný les, ne? Nešlo by to tam?" snažil jsem se nabídnout jiné alternativy. Marně. Asi jsem nemusel vysvětlovat, proč se mi zrovna tenhle konkrétní les nezamlouval, ale už jsem se tak nějak upsal, že se Sineád podniknu to zimní dobrodružství, či co, takže jsem nechtěl couvnout. Navíc, já se Smrti nebál. Jen to byl asi poslední tvor na světě, se kterým bych se chtěl v zimě potkat. Nebo kdykoliv jindy, když na to přijde. "No dobře," souhlasil jsem, ale bylo znát, že mám své pochybnosti. "Snad víš, co děláš."

// Jedlový pás

VAK 8. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

// Sněžné velehory (přes sopku)

"Hmm, jestli je schopnost zneviditelnit se výhradně znakem Vlčíška, tak těch Vlčíšků znám několik," zasmál jsem se. Možná byla ta magie skutečně původně jen jeho. Možná se nějak nehezky pohádal se Smrtí a ta si řekla, že jeho moc znehodnotí, když ji začne učit obyčejné vlky. Vztahy mocných bohů vůbec byla zajímavá záležitost. Ale nás smrtelníky naštěstí většinou obcházela, takže jsem to nechal být.
Místo hlubokého bloumání jsem si prostě užil jízdu na sněhu z obrovitánské hory jako nějaké jarní vlče. Vyhrabal jsem se zpod závěje, která mě zastavila a měl jsem pocit, že se musím poskládat. Netušil jsem, kde mám hlavu a kde ocas, než se mi z toho přestala motat hlava. Sinéad to očividně nezastavilo, protože na mě chrlila další salvu slov. Lepší než haldu sněhu, řekl bych. "Se ztracenými věcmi se to má tak, že je najdeš nejlépe tehdy, když je vůbec nehledáš," pronesl jsem. "Možná bychom měli zkusit hledat něco jiného. Na to místo bychom pak mohli narazit jen tak, omylem." Znělo to trochu naivně, jenomže na tom něco bylo. Zkušenosti. Neuměl jsem to vysvětlit, ale takhle to prostě fungovalo. Jako kouzlo. Magie. Jestli v tomhle typu čar měl někdo tlapky, tipoval bych naší starou zelenočernou známou.
"Nebo to uděláme tak," zasmál jsem se, když se Sinéad vrhla do hrabání. Tunely, které jsem si já představoval, se v tomhle množství sněhu jistě postavit nedaly, ale tím jsem jí nehodlal kazit nadšení. "Na ledu jsem nestál už léta," přiznal jsem místo toho a přidal se k hrabání.
Moje rychlost byla opět s tou mladé vlčice nesrovnatelná, i když ji hnalo i obří zapálení, jak bylo znát, kdežto já si dával na čas a spíš se bavil pohledem na to, jak zarytě hrabe, ale občas si dá záležet a jen tak přestane, aby zkontrolovala, že se nám dílo nebortí na hlavu. Snažil jsem se nevinný smích skrývat, ale ne vždy mi to šlo.
To, co na závěr vzniklo, nebyl ani tak tunel, jako díra s pochybně vyhlížejícím stropem, ale alespoň to byla fakt povedená díra. "Podívejme se," pokýval jsem hlavou uznale, "když nemůže Mohamed k hoře..." Sinéad vklouzla ihned dovnitř, kontrola kvality, a jak se uvelebila, vmáčknul jsem se vedle ní. Díra ve sněhu rozhodně nebyla obří jeskyně, ale v obří jeskyni se také dva vlci těžko zahřejí. Takhle si ve spánku alespoň udržíme teplo. "Dobrou noc" zívnul jsem a složil hlavu, abych si také odpočinul. Musel jsem toho využít, protože se zdálo, že jakmile se probudíme, bude chtít Sinéad pokračovat v testování toho, co mé staré kosti ještě vydrží.

// Zubatá hora

Má společnice měla obdivuhodnou dávku trpělivosti, když jsem ji dohnal skoro bez potíží. Bylo mi jasné, že kvůli mě občas schválně zpomalovala. Jak jsem byl na doslech, začala o Vlčíškovi víc přemýšlet. Nenápadně jsem se uculil, ale neprozradil jsem nic. Ale brala to ze správného konce. "Máš pravdu. Pokud může existovat někdo jako Smrt a Život, proč ne Vlčíšek?" připojil jsem se k jejímu filozofování nevině, jakože o tom také vážně přemýšlím. Protože věřit či nevěřit ve Vlčíška, na to si musel každý přijít sám.
Cesta z kopce byla o něco víc nepříjemná, než cesta nahoru. Pořádně to klouzalo a já tomu vzdoroval přesně do doby, než mladou vlčí hlavu napadlo něco lepšího. "Klouzat?" zopakoval jsem zaskočeně, jako bych špatně slyšel, a pak tlapkou ozkoušel klouzavost povrchu. Nebyl jsem ještě plně rozhodnutý, ale také mi nebylo dáno moc na výběr. Sinéad se do toho vrhla po hlavě - doslova. "Tak to být na svém místě zpomalím, nebo jsme oba o hladu," zažertoval jsem ohledně trestu pro poraženého a hupsnul jsem břichem napřed do sněhu, abych mohl vlčici následovat alespoň poloviční rychlostí, kterou se valila dolů ona. Byla to vlastně legrace. Kdyby nehrozilo, že budu mít tlamu plnou sněhu, zubím se nadšením celou tu jízdu. Kdo řekl, že je stáří překážkou v tom užít si taky trochu zábavy? Sinéad měla pravdu. Tenhle způsob cestování byl o dost efektivnější!

// Aina (přes sopku)

VAK 7. Udělej někomu radost dárkem

// Gejzírové pole (přes velehory)

Tlumeně jsem se zasmál, když mi Sinéad sdělila své veliké tajemství se šplháním do kopců. Trochu mě to uklidnilo, že nás tedy nečeká dlouhý výšlap, i když já měl tedy výšku nevýslovně rád. Inu, dělal jsem předčasné závěry. Cesta se stále svažovala vzhůru a Sinéad se rozhodně netvářila, že plánuje zastavit a nejít dál. Sám jsem funěl do kopce - tedy, snažil jsem se nefunět. Možná jsem si hrál na starého dědulu, ale pořád jsem se snažil si namluvit, že na to mám a je to skutečně jenom hra.
Po nějaké době stoupání se ukázalo, že jsme asi nebyli jediní, kdo si udělal výlet do hor v těch nejméně vhodných podmínkách. V uších mi zazněl zvonivý hlas. "Ale, to je přeci-" spustil jsem, ale nejspíš dost potichu, unaven ještě tím šplháním, protože Sinéad se chopila slova dřív, než jsem stačil větu dokončit. Dobrá, usmyslel jsem si a postavil se kousek od ní, abych viděl, jak se situace vyvine. Celou dobu jsem se jen tiše usmíval, zatímco Sinéad vedla s Vlčíškem diskuzi. Nepřekvapoval mě směr, kterým se ubírala.
Když to Sinéad nakonec zabalila a rozešla se pryč, nevydržel jsem to a musel se zasmát nahlas. "Omlouvám se. Vypadá to, že ani zde né všichni věří." Vlk se na mě obrátil. "A ty mi věříš?" "Copak se na Gallirei neděje spousty mnohem neuvěřitelnějších věcí, než je zjevení vánočního ducha na vršku nejvyšší hory široko daleko?" Vlčíšek se tvářil, že ho to přesvědčilo. "Řekneš jí to?" ukázal na postupně se vzdalující Sinéad. "Měl bych?" odpověděl jsem mu otázkou, načež jsme si s Vlčíškem vyměnili dlouhý pohled, ve kterém jsme se mlčky shodli na odpovědi.
Možná jsem byl zesláblý, ale využil jsem toho, že už tu sám o sobě vítr dost foukal. Za pomoci větru jsem pak vehnal vír do závěje sněhu a vyhnal jím sníh do výšky. Když vítr v tom místě ustal, stála tam vysoká kopa sněhu podobná vlkovi, který seděl hned vedle ní. Byla to Vlčíškova sněžná podobizna. "Užij si zimu, Vlčíšku. Přeju ti, ať máš vedle sebe stále někoho, kdo v tebe uvěří," mrknul jsem na vlka, ducha, zjevení... a vydal se za Sinéad, aby na mě nemusela dlouho čekat kdo ví kde.

// Sněžné hory

VAK 14. Ohřej se u gejzírů

// Zrcadlové hory (přes hvozd)

Sinéad přijala mou staříčkovskou výzvu. Vlastně se zdálo, že byla přesvědčená, že to nedokážu zahnat do takového extrému, aby z té hry musela odstoupit. Nechtěl jsem ji skutečně prudit, ale trocha neškodného dramatu by mohla být v pořádku, ne? Přeci jen si o to sama řekla. Využil jsem tak první příležitosti a začal hrát, nutno podotknout, že to nebylo nic nervy drásajícího, ale Sinéad se úkolu péče o staříka zhostila s lehkostí. Nabídla mi pomoc při chůzi a dokonce nečekala na odpověď, prostě se zjevila vedle mě, aby mě podpírala. "To je od vás milé, slečno, to víte, takový náklad se hned lépe nese ve dvou," upustil jsem rozvrzaným hláskem, který jsem nakonec doplnil smíchem.
Nechal jsem se vést lesem. Moc se mi nepozdávala ta historka s tím, že by zasněžené kopečky měly být někde tady. Pokud mi paměť dobře sloužila - ale to už nebyl zrovna důvěryhodný zdroj - nic takové jako kopečky tu v lese nebylo. Ani kolem něj. Hory, možná. "Takže že ty tunely vznikly sami od sebe? To je... podivuhodné." Pokýval jsem uznale. Sinéad do toho byla tak zapálená, že jsem neměl to srdce jí její teorie vyvracet. Však brzy oba přijdeme na to, kde je pravda.
A také, že přišli. Přišli jsme na planinu, kde nebylo po kopečcích ani památky. Ale bylo tu něco jiného a vlčice se k tomu hned vrhla. "Sinéad, počk-" chtěl jsem ji varovat, protože moje těžké zkušenosti zahrnovaly i tyhle záhadné díry, ale mé reflexy nejsou, co bývaly. Vlčice naštěstí stihla uhnout právě v čas. Přidal jsem, abych byl brzy hned u ní. "Jo, jo, viděl. To bylo - uff - trochu těsné," vydechl jsem úlevou, že se jí nic nestalo. "Něco mi říká, že tohle nejsou ty tunely, co jsi měla na mysli," troufnul jsem si hádat.
Zatímco byla Sinéad fascinovaná tryskající vroucí vodou, dovolil jsem se povalit na zem, které byla od teplých proudů příjemně zahřátá. Celé mé stařičké tělo pocítilo tu úlevu, kterou způsobovaly zahřáté ztuhlé svaly. Tunely to možná nebyly, ale i tak se mi líbilo, co jsme našli. Sinéad zdá se nebyla tak moc zaujatá gejzíry, aby zapomněla na původní plán a navrhla řešení. Následoval jsem pohledem směr, který naznačila a hlavu stále zvedal a zvedla, protože to bylo pořádné pohoří, které našla. "Ptačí perspektiva, hm? To se mi líbí," schválil jsem a postavil se zpátky na nohy s o něco větší svěžestí, než jsem se táhnul celou tu dobu. Naštěstí mi vlčice připomněla, že mám hrát křehkého staříka na pokraji sil, když mi nabídla, že mě tam dotáhne. "Jestli se opravdu chceš rozhlédnout až z toho nejvyššího vršku, obávám se, že jiná možnost nám ani nezbývá," hlesl jsem naoko zdrceně, ale zatím se rozešel po svých. Ono to s tím táhnutím byla legrace taky jen napůl, takže jsem se rozhodl její síly zatím šetřit.

// Zubatá hora (přes Sněžné velehory)

Sinéad se snažila tohle divadlo hrát se mnou. Nemohl jsem lhát, trochu mě těšilo, když to nevydržela tak dlouho bez smíchu, jako já. I když jsme se ve finále smáli oba. "To víš, zrovna jsi se trefila do mé volné chvíle," prohodil jsem nonšalantně, jako bych měl jindy nějaké velkolepé plány. Tedy, měl. Už nemám. Měl bych si nějaké zase vymyslet, protože život bez cíle nevedl k ničemu dobrému. Ale ty pro mě něco máš, nemám pravdu, Živote?
"Tak snažit, říkáš? Mám to snad brát jako výzvu? Stačí říct. Uvidíme, jak nesnesitelně staříčkovský dovedu být," oplatil jsem vlčici široký úsměv, který by jistě někoho mohl přimět svá slova rychle přehodnotit. Mimo to, "takový kopečky" nebyl zrovna konkrétní popis a donutil mě zadržet smích. Protože by bylo neslušné v takové případě vyprsknout smíchy. Prskat smíchy je neslušné v každém případě.
"Sněhové tunely?" zpozorněl jsem. "Takový sněhový tunel... ten už jsem pěkně dlouho nepostavil. Myslím, slečno, že jste mě získala pro svou věc!" oznámil jsem rozhodně. Zdálo se, že mě ten nápad zaujal víc, než bych sám čekal. "Dobrá, jdeme hledat kopečky," zasmál jsem se, protože mi ten popis stále přišel k popukání. Sinéad na to hbitě vyrazil kupředu, i když jsem měl určité podezření o náhodné volbě jejího směru. "Zpomal, zpomal, nezapomeň, že s sebou táhneš léta zkušeností," zavolal jsem za ní tím nejchraplavějším, nejstaříčkovatějším hlasem, který jsem dovedl napodobit, a chvíli se za ní hrbil a belhal, než to i na mě začalo být moc namáhavé a nahodil jsem normální chůzi. Ta se pořád vlčici nemohla v rychlosti rovnat, ale alespoň to nevypadalo, že s každým krokem vydechnu naposled.

// Gejzírové pole (přes Výchovní hvozd)

Dlouho jsem s nikým nemluvil, takže mi jistě nikdo nemohl mít za zlé, že jsem si nenechal ujít příležitost chytit Sinéad za slovo. Na oko jsem se zatvářil velmi překvapeně. "Opravdu? Bydlíš? Tady?" ptal jsem se nevěřícně a pak si velice důkladně začal obhlížet balvan, ze kterého na mě ještě před chvíli shlížela. Tvářil jsem se lehce kriticky. "Inu já bych spíš preferoval útulnou jeskyni vystlanou mechem a kožešinami, ale dnešní mládí má asi o dost nižší nároky." Položil jsem tlapu na studený kámen a po chvíli ji vrátil zpět na zem do sněhu. Obrátil jsem se na Sinéad s dramatickým akceptujícím výrazem, že ji rozhodně za tuto volbu nebudu soudit. Pak už jsem to nevydržel a tiše se zasmál.
"Znám jedno místo," spustil jsem, ale pak jsem si také vzpomněl, že jsme se Sigym nevyřešili absenci stropu. Jeho úkryt byl tak ideálním místem pro odpočinek v teplých měsících, ale v zimě moc užitku nenabízel. "Ale to není na zimu úplně vhodné. Věřím ale, že když bude potřeba, nějaký úkryt si najdu," ubezpečil jsem vlčici, aby o mě nemusela mít starost.
Pochválil jsem jí i odznaky, svým způsobem, což ji zjevně potěšilo. A rozesmálo v jednom. Tak to mělo být.
"Hm, to od nich nebylo moc hezké," přikyvoval jsem nespokojenému vzdechu vlčice. A pak jsem to byl já, kdo tentokrát převzal onen vznešený důležitý postoj a významný hlas. "Nebojte se nic, mladá dámo, neb jste právě našla svého zachránce, který vám mile rád propůjčí svou společnost a všechna moudra o zimě, co jich jen za svůj dlouhý život nasbíral." Teatrálnost mých občasných výstupů se dala popřít jen stěží. "Jen, abys potom nelitovala, že ses nerozutekla spolu s ostatními," zasmál jsem se již normálně. "Takže? Je nějaké místo, které bys chtěla navštívit obalené v kouzle zimy? Co máš na zimě nejraději? To by mohl být dobrý začátek," vybídl jsem ji laskavým úsměvem, ať spustí.

VAK 1. Chytej vločky na jazyk

Počastoval jsem vlčici pozdravem, jak se sluší a patří. Čekal jsem nějakou odpověď, to ano, ale co se následně stalo, to bych nepředpověděl. Na okamžik jsem zaskočeně zamrkal, pak jsem se ale zaposlouchal, protože to vypadalo, že se to ještě vyvine zajímavým směrem. Musel jsem se držet, abych pobaveně nepovytáhnul obočí. Sinéad - tedy pardon ne, sám velectěný duch Vánoc - se při svém kázání zakuckal, ale statečně to překonal a vykašlal ze sebe i zbytek svého požehnání. Když mě pak dodatečně začala zasypávat sněhem, zašklebil jsem se, jak se mi dostával do očí a všude.
Oklepal jsem se, abych ze sebe sněhové požehnání dostal dolů. "Čím si jeden potulný starý vlk zasloužil takového přání od samotné ducha Vánoc? Ne, že bych si stěžoval. Jestli bude tahle chumelit ještě dlouho, každé takové požehnání se mi bude hodit," hlesl jsem pobaveně. Neubránil jsem se a také se oblíznul, abych ochutnal letošní sněhové vločky, co mi ještě zůstaly na čumáku. Jako mladý jsem si myslel, že vás ve stáří všechny tyhle drobné blbůstky přejdou. Nepřejdou. Chytání sněhových vloček je zaručená zábava v každém věku, pokud tedy nejste už od přírody zaprdnutí bručouni. Vystrčil jsem proto jazyk ještě několikrát, nachytat na něj vločky byla v takové chumelenici hračka.
"Hmm," přikývnul jsem souhlasně na její nadšená slova. "Skutečně. Vypadá to, že tě Gallirea opravdu okouzlila, když se tu stále potloukáš." Dopřál jsem si chvíli, abych si ji mohl pozorněji prohlédnout. Zdálo se mi, že má na vlka podivně rozčepýřené uši, ale třeba za to mohlo jen to její zimní dovádění a můj zhoršující se zrak. V čem mě mé oči však jisto jistě nešálily, byla barva zdobící její kožíšek. "Novinka?" zeptal jsem se a pokynul na znaky táhnoucí se po celé délce její tlapy. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli, to mohla být pěkně stará novinka. "Vypadá to dobře. A taky trochu jako varování, že není radno si s tebou zahrávat," zatvářil jsem se významně, jestli to byl či nebyl účel té kresby. "Rád bych vás, mladá válečnice, ujistil, že pro vás rozhodně žádnou hrozbu nepřestavuji. Jsem možná starý, ale ne blázen, abych se pouštěl s tak mocnými soupeři do křížku," dramaticky jsem o krůček ustoupil a sehnul podřízeně hlavu, než jsem pohled zase zvednul k vlčici a malinko se ušklíbnul. Pak jsem se narovnal a jazykem rychle slíznul ze vzduchu další vločku. "Neměl jsem v plánu tě vyrušit při svačině," mrknul jsem na ni.

VAK 1. Vyruš přezimující zvíře

// Kaskády (přes hvozd)

Nemohl jsem se ztrácet v příjemném chladu a vůni zimy ve vzduchu příliš dlouho. Nohy mi skutečně začínaly přimrzat k zemi a vůbec se o celé mé tělo pokoušel mráz. Musel jsem se hýbat, abych se zahřál, a doufat, že narazím na něco k snědku, abych trochu obnovil svou zásobu tuku. Být takhle vychrtlý na zimu mi nedávalo nejlepší šance na přežití.
Dorazil jsem do hor a byl rád, že nešlo o žádné strmé šplhání. Měl jsem kopce rád, to ano, ale takovou zásobu energie, kterou by stoupání do vysokých kopců vyžadovalo, jsem neměl. S mým postupem hlouběji do kopců jsem si však začal uvědomovat, že tu nejspíš nenarazím na moc dostupné kořisti, kterou bych ve svém současném stavu mohl ulovit. "Měl jsem zůstat v tom lese," prohodil jsem a ohlédl se za sebe na hvozd, kterým jsem právě prošel.
Bylo ráno, tma ustoupila a zem začal zasypávat první letošní sníh. Přemítal jsem v duchu, kolik ho asi napadne letos a jak namáhavé se bude jím brodit. Možná bych měl zkrátka celou zimu strávit v nějakém lese, hezky krytém, takže tam nebudou tak nezdolné sněhové závěje.
Rozešel jsem se dál a najednou mi tlapa zapadla mezi kamení. Překvapeně jsem rozevřel oči a tlapu opatrně vytáhnul. Nebyla zaklíněná, jen zem pod ní nebyla dost pevná. A z pod rozbitého kamení něco vyběhlo. Myš. Rejsek. Plh. Těžko říct. Sledoval jsem, jak peláší do dálky a ani se ho nesnažil chytit. Byl jsem totiž nanejvýš zaskočen tím, že se to zvíře schovávalo zrovna tady. Kdo by se pokoušel přezimovat pod hromadou kamení? Ať už doběhne kamkoliv, bude mu tam určitě lépe, než tady. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, jako bych říkal "ach ti mladí". Zjevně se to teď mohlo používat i na jiné živočišné druhy. A když jsme u toho mládí...
Následoval jsem hlas, který se začal po horách rozléhat. "Někdo se na zimu skutečně těšil, jak se zdá," pronesl jsem pobaveně, pozorujíc vlčici skotačící bez zábran na nějakém balvanu. To já už si dovolit nemohl. "Zdravím. Sinéad, jestli mi paměť dobře slouží, že? Dlouho jsme se neviděli," obdařil jsem vlčici vřelým úsměvem.

VAK 4. Obdivuj krásu zimy

// Útočiště

Prolezl jsem uzoučkým průchodem šikovně schovaným za vodopádem. Nebylo to ani tak obtížné, protože hubenější už jsem snad být ani nemohl. To by mohl být takhle na začátku zimy docela problém.
Že začíná zima mi bylo jasné hned, jak jsem vylezl zpoza vodopádu, který sice ještě nezamrznul, ale dělal vstupu do úkrytu příjemnou zástěnu, za kterou se jen tak dotěrné vnější počasí nedostalo. Teď mě ale ovanul mrazivý vítr a hravě se mi dostal pod kůži, až jsem se chladem zachvěl. To jsem se nemohl probudit po zimě, když už? Živote? Slyšíš? Mohl jsem to v klidu přezimovat, víš, natahoval jsem se v myšlenkám k samotným bohům, ale jak jsem bratra Smrti znal, jen by se pobaveně smál. To bylo v pořádku, tak to totiž mělo být. Ve skutečnosti jsem se na něj nezlobil. Nezlobil jsem se na nikoho.
"Co pro mě ještě máš, Živote?" hlesl jsem tentokrát nahlas se zdviženou hlavou a od tlamy se mi krom slov vyhrnula pára. Dech se stával v takových teplotách viditelným a já nemohl od té mizející páry odtrhnout zrak. Další zima. Vydechl jsem ještě jednou, tentokrát mlčky, a znovu putující dech pozoroval, než se rozplynul. Zavřel jsem oči a vnímal mnohem pozorněji ostatními smysly. Chladný vzduch se mi dral do čumáku a naplňoval mě sladkými vzpomínkami na zimní radovánky. I když krajina kolem ještě nebyla zakrytá sněhem, ve vzduchu se vznášela jeho předzvěst. Se zavřenými zraky bylo tak snadné si představit, že jste uprostřed bělostné pohádky. Ale já si nic takového nepředstavoval. V hlavě jsem měl obraz okolí přesně takový, jak ve skutečnosti byl. Opět se do mě opřel mráz a donutil mě oči opět otevřít. Vzhlédl jsem tak vzhůru na jasnou zimní oblohu. Nebylo divu, že mrzlo, když oblohu nezdobil jediný mráček, za to miliony jasných světélek byly přesně tam, kde byste je čekali.
Možná mi začínaly tlapky lehce přimrzat k zemi, ale já se přemohl tu ještě chvíli jen tak bez hnutí stát a užívat si krásu zimy. To mě opět přimělo pozvednout koutky. Vlčata krásu zimy spatřují nejspíš jen ve sněhové nadílce. Starší vlci v ní vidí spíš potíž v přežití a krásu hledají jen těžko, i když i oni umí uznat půvab zamrzlých obrazců na jezerech či rampouších. Zima ale byla mnohem víc než jen sníh a led. V zimě se celá krajina měnila. Byla tišší. Záhadnější. Nelítostnější. A dokázala vlky semknout tak, jako žádné jiné období.

// Zrcadlové hory (přes hvozd)