Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Představa Sineád o konci zimy stráveném někde v teplých končinách se mi zalíbila natolik, že jsem se jí také nechal na chvíli unést. Možná se mi v tu chvíli do myšlenek prodrala magie, ale už jen ta vidina hřejícího slunce mi zahřívala kožíšek v tomhle jinak nekončícím mrazu.
Medvědi spali, má společnice se nenechala obalamutit potencionální hrozbou. Co spí se může probudit, pomyslel jsem si provokativně, ale nahlas neřekl nic, jelikož jsem nechtěl znít až moc jako starostlivý dědula. Byl jsem dědula, ale takový, se kterým byla legrace. I když Sineád akorát prohlašovala, že jí je jedno, co tu žije a my při tom akorát míjeli hromádku kostí. Možná jsme se pletli oba. Možná tu už nežilo nic. Popravdě mě těch několik kůstek přimělo být malounko obezřetnější.
A při vší té obezřetnosti jsem podrobně i prozkoumával zářící krápníky. "Pravda," přikývnul jsem. "Kde jinde, než tady. Možná je to odměna pro každého, kdo tyhle jeskyně objeví a odváží se vkročit až takhle hluboko," napadlo mě. Přistoupil jsem k jednomu kamennému tesáku blíž a opřel o něj tlapu. Nehřál. Ani magie z něj kdo ví jak nesálala. Takže prostě jen svítil.
"Hm?" nastražil jsem uši, když jsem znovu uslyšel hlas vlčice a vyrazil za ní. "Je to možné," ujistil jsem ji. "Všechny řeky a potoky nad zemí také začínají někde pod ní. Pramení pod povrchem. Třeba je tu taky nějaký pramen, který pak někde vytéká do krajiny. Chceme to prozkoumat?" vybídl jsem svou společnici, i když to byla asi zbytečná otázka. Chceme, zrcadlila se mi odpověď v očích a honem jsem se vydal za zvukem, jako by snad šlo o závod, kdo tu tekoucí vodu najde dřív.

"Do teplejších krajin?" podivil jsem se, když jsem se narovnal a neubránil se smíchu. "Jak dlouhé si myslíš, že tyhle tunely jsou?" zavrtěl jsem pobaveně hlavou. Musel jsem uznat, že kdybychom těmito cestami došli až do nějaké tajné teplé oázy uprostřed hor, spadla by mi brada. Vydali jsme se tedy na průzkum do neznáma. Byla to zábava, jen to pomyšlení. Kdy naposledy jsem jen tak šel něco zajímavého prozkoumávat? Ta myšlenka mě naplňovala mladistvou zvědavostí.
"Ve jeskyni může žít spoustu věcí," bloumal jsem při chůzi šerem. "Třeba vlci, ale jo, netopýři, můry a kdejaký hmyz. Medvědi~" vydechl jsem skoro až tajemně, jako bych chtěl, aby to nahánělo husí kůži. "Když budeme mít štěstí, všichni tihle budou teď spát, takže nás čeká nerušené prozkoumávání! Když budeme mít štěstí," dodal jsem znovu. Tahle záhadná, chladná a polotemná atmosféra mě vážně pohltila. Ne snad, že bych si myslil, že takovými řečmi neohroženou ohnivou vlčici vystraším, ale copak jsem se o to nemohl alespoň pokusit? Bohové odpustí vrtkému staříkovi jeho nevinnou zábavu.
Šero netrvalo dlouho. Jak jsme postupovali, cosi se před námi objevilo. Sineád z toho byla nadšená, já zaskočený. "Co to..." přemýšlel jsem, ale stejně jsem musel přijít blíž, abych to zjistil. Krápníky. Zajímavé. Sineád z nich měla radost. I já musel uznat, že jeskynní chodby zdobily opravdu znamenitě, ale... "Neměly by," přiznal jsem a podrobně se jal krápníky prozkoumávat. Procházel jsem se mezi nimi a pozoroval je, jako by v nich byly všechny odpovědi vepsány. "Zvláštní. Možná je tohle místo přeci jen magičtější, než se zdá," usoudil jsem a pohledem se nyní snažil mezi krápníky najít Sineád. Rád bych si poslechnul její názor.

Rozhlížel jsem se nerušeně kolem a dlouze vyhlížel z jeskyně, když jsem zaregistroval, že se Sineád začala vrtět a po té i probouzet. "Dobré," popřál jsem jí také pěkné ráno, i když ráno tak úplně nebylo. "Hmm... nu, do růžové tomu chybělo ještě pár odstínů, obávám se," zamyslel jsem se s neskonalou vážností, jako bych přesně ty odstíny počítal. Pak jsem vstal a oklepal se, abych zase rozproudil krev v žilách a s tím se i trochu zahřál. Sineád nezapomněla na náš plán, než jsme usnuli, o čemž jsem si nedovolil zapochybovat.
"Mám snad na výběr?" ušklíbl jsem se. Kdybych řekl, že nepůjdu, vlčice by mě stejnak nějak přiměla, tím jsem si byl jistý. Krom toho, jiným směrem, než dál do nitra jeskynních chodem se teď stejně jít nedalo. Popošel jsem tedy dál do chodby mizící ve tmě. Při postupném vcházení se mi oči zlehka té tmě přizpůsobovali, takže zatím trochu vidět bylo. Kudy asi tyhle chodby vedou? zastříhal jsem ušima a otočil se na Sineád. "Tak prosím, až po vás," vybídl jsem ji a při tom se mírně poklonil jako zdvořilý dámin doprovod. Po probuzení jsem býval o dost teatrálnější.

POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

POVAHA I VZHLED

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

VZHLED


POVAHA

Po našich podrobných výpočtech jsme došli k výsledku, že se musíme spokojit s tím, že se nám alespoň nevkrádá štiplavý mrazivý vítr pod kožich. Sineád to brala dost sportovně. "Vydržíme," odsouhlasil jsem. "I když já bych klidně trochu princezna byl," dodal jsem. Jestli by to znamenalo záruku tepla, proč ne? Mé staré kosti by určitě proti troše rozmazlovaná za ta léta neprotestovaly. Tiše jsem se zasmál a co nevidět se nechal unášet do říše snů.

Spal jsem. Byl jsem si jistý tím, že je to sen. Nebyl jsem nikde. Přesněji řečeno tohle místo nebylo ničím. Les. Jeskyně. Louka. Ani počasí tu neexistovalo. A uprostřed toho ničeho - vlk.
"Živote," hlesl jsem. Vlk mě pozdravil vlídným úsměvem. Já nevěděl, jestli se smát. Takže to možná tak úplně sen nebyl. "Musíme si promluvit." "Tušil jsem něco takového. O čem bys rád mluvil?" pobídl mě vlk vřele. "No, o tomhle?" ukázal jsem posunky na sebe sama. "O tom, že jsem pořád tady. Naživu." Bůh přede mnou překvapeně zamrkal. "Ale? Proč? Nechceš snad žít?" "Nejde přeci o to, jestli chci. Já už bych neměl-" "Říká kdo?" skočil mi do řeči a tím mě umlčel. Na to jsem připravenou odpověď neměl.
Vlk se přiblížil ke mě a pobaveně vrtěl hlavou. "Kessi, Kessi, moc nad tím přemýšlíš. Proč by to mělo být o tom, co má a nemá být? Život je o tom chtít," mrknul na mě spiklenecky. "Věř mi, něco málo o něm vím. A tak nějak mi přišlo, že ty chceš, tak jsem se do toho vložil. Konec konců, mou sestru můžeš zavolat vždycky, před Smrtí se nikdo nemůže schovávat věčně, na to pamatuj. Můžu ti pomoci, ale ani já nedovedu tvůj čas natahovat do nekonečna." Poprvé za celou naši výměnu zněl Život skutečně vážně. Vyměnili jsme si pohledy a já přikývnul. "Takže mám čas?" "Jsi pánem svého času, ale každá vláda má své limity," neodpustil si bůžek mluvit v hádankách. "Rozumím," odvětil jsem smířeně a na Životu bylo vidět, že je rád, že se s ním nepokouším dál dohadovat. Místo toho jsme zabředli ještě do jiných rozhovorů, než přišel čas přijít zase k sobě...

Zívl jsem a otevřel oči. Několikrát jsem zamrkal, abych se řádně rozkoukal. Venku stále stejná kalamita, v jeskyni stále stejní vlci. Sineád spala a já si tak dovolil ještě chvíli přemýšlet o rozhovoru, který jsem s Životem vedl. "Čas, hmm," šeptnul jsem si pro sebe a pozoroval, jak venku vítr kličkuje závějí. I sám Život se o čase zmínil tolikrát, že v tom muselo být něco víc. Ale už jsem věděl, že v jedné věci jsem se přeci zmýlil.
Nebyl to sen.

"Se sprostou ozvěnou?" divil jsem se. "Na nic takového si tam tedy nepamatuji," kroutil jsem hlavou. Byl jsem si docela jistý, že bych zrovna takový významný detail o tom místě nezapomněl.
My jsme - naštěstí - našli jinou jeskyni, kde žádná sprostá ozvěna nebyla. I když mě tedy malinko pokoušela zvědavost, tak něco takového zní. Navíc, ozvěna byla prostě hlas toho, kdo na ni mluvil. Nenápadně jsem při pohledu na Sineád nadzdvihl obočí, copak hezkého asi v té jeskyni vykládala, že jí ozvěna tak odpovídala? Raději jsem se neptal a uvelebil se v našem prozatimním slušném úkrytu. Hodně by to pohodlí tu zlepšil oheň, ale na to scházelo dřevo.
"Magie země," dovolil jsem si zamudrlovat a shrnout ten krkolomný popis od Sid, načež jsem zavrtěl hlavou. "Vlkužel, tu neovládám. Mohl bych kolem nás na chváli ohřát vzduch, ale také to nevydrží napořád a byla by nám pak jen zima ještě větší. Asi je to znamení, že si nemáme vymýšlet a rozmazlovat zádele," zazubil jsem se a sesunul se podél stěny, o kterou jsem se do teď opíral. Zívl jsem a také se podíval na kamení kolem. Tohle hořet nebude. "Vlastně by šlo ten kámen rozpálit jako s tou rybou. Ale stejně by po chvíli zchladnul a přestože magie ohně mi nemůže být vzdálenější, dovedu si představit, že by tě to jistě stálo hodně drahocenné energie. Nechme to být. Když ti bude zima, stačí krátká procházka venku a hned ti tu zas bude tepleji."
Očima jsem zabloudil dál do tmy, kam pokračovala chodba jeskyně. Magie ohně mi nemohla být vzdálenější, ale vzduch byl můj živel. A právě díky své citlivosti vůči tomuto živlu jsem tu ten vzduch teď cítil nepatrně kroužit, což prozrazovalo, že ta chodba vede někam dál, i když bude asi pěkně dlouhá. "Co říkáš na to, až si trochu vydechneme, že bychom to šli prozkoumat hlouběji?" navrhl jsem a položil hlavu. Nejsem si jistý, jestli jsem slyšel odpověď své společnice před tím, než jsem usnul.

// Zrcadlové hory

Zastříhal jsem ušima. "U sopky? Tak vidíš, že ji znáš," potvrdil jsem. Skutečně jsem chtěl mířit tam. I kdybychom nenašli tu jeskyni, byla šance, že u sopky bude tepleji, než někde tady v horách. Jenomže jsme zamířili místo k sopce vlk ví kam...
Sineád se rozběhla do jeskyně, jako by to byl dárek, který si už hrozně dlouho přála. A není? pomyslel jsem si a zavrtěl hlavou, než jsem se také vydal dovnitř. Jen vlk zalezl do závětří, bylo mu znatelně lépe. Bylo až fascinující, o kolik se může oteplit, když se do vás v jednom kuse neopírá ten nejchladnější severák. "Uff, vlastně mi vůbec nevadí, že jsme našli tohle místo. Kdybychom šli až k sopce, asi bychom potřebovali vyhrabat z těch závějí oba," usoudil jsem a rozhlédl se po jeskyni. Dlouhá chodba se drala dál a dál pod horami a končila neznámo kde. Nebo možná hned za zatáčkou, těžko říct, protože ji velmi brzo zahalil stín a dál vidět nebylo. "Vypadá to, že když bude potřeba, můžeme zalézt hlouběji," nadhodil jsem a pohledem zabloudil i k dvojici vlků, "a také, že tu nejsme sami." Pokynul jsem k nim jen z dálky na pozdrav, ze slušnosti, ale blíž jsem nešel. Každý se chce v tomhle počasí schovat, to ovšem neznamená, že se hned chce družit. Zašel jsem od vchodu ještě trochu dál a dřepnul si na zem vedle stěny, o kterou jsem se opřel a vydechnul. "Teď můžeme v klidu počkat, až se ryba zpracuje," prohlásil jsem s úšklebkem a pohledem na tu spoušť venku. "Je docela škoda, že jsme nepotkali žádný strom a v tomhle počasí ani větývku nevykopeme. Oheň by teď nepřišel na zmar," přehodil jsem ocasem a přemýšlel, kde bychom tady mohli k nějakému dříví přijít.

Chtěl jsem být ohleduplný gentleman, ale mladá krev mi v tom jaksi velmi urputně bránila. Sinéad dala dost výrazně najevo, že můj nápad se zamítá, ani jsem nemusel svůj původní plán upřesňovat, prokoukla to okamžitě. Zaskočeně jsem mlčel a nechal jí mluvit a mluvit. Zněla přesvědčivě. Dobře, žádné rozdělování se konat nebude. Pousmál jsem, když nastala chvilka ticha, takže se zdálo, že Sineád svou řeč skončila. "Popravdě, ani jsem si nemyslel, že bys odešla tak jednoduše, ale nemůžeš říkat, že jsem tě nevaroval. Dobře, jestli se chceš v tomhle počasí plahočit krajinou s promrzlým staříkem, stařík musí šetřit energii a nemá jí dost na to ti v tom bránit. Taky pamatuj, že k tomu vyhrabávání ze závějí si se přihlásila dobrovolně," vypláznul jsem na ní špičku jazyka a vyskočil na nohy. Bylo na čase se dát do pohybu, nebo tu taky dost možná přimrzneme.
"Nerad bych ti kazil očekávání, ale není to kdo ví jaká úžasná skrýš. Vlastně můžeš zjistit, že ji třeba také znáš, je to docela velká jeskyně, ale nikdo v ní dlouhodobě nebydlí, takže je svým způsobem vždy přístupná těm, co ji potřebují," vykládal jsem, zatímco jsem se brodil sněhem a pozorně se rozhlížel kolem, kdyby náhodou se nám poštěstilo najít nějaké vhodné útočiště tady. Vždy jsem věřil svému orientačnímu smyslu a málo kdy jsem pochybil, ale všudy přítomný sníh a zvedající se vítr mě přeci museli trochu zmást, protože jsem nás nevědomky vedl úplně opačným směrem, než jsem plánoval. Bylo to nejspíš i tím, že díky tomuhle počasí nebylo moc vidět do dálky. Zkrátka a jednoduše jsem za okamžik netušil, kde vlastně jsme. I má chůze se změnila na dost nejistou, nesnažil jsem to skrývat. "Obávám se, že jsme někde špatně zahnuli," pronesl jsem, bedlivě porovnávající levou zasněženou stranu s pravou zasněženou stranou. A pak jsem zahnul za roh a před námi se objevila jeskyně. Jen tak, z ničeho nic. Zamrkal jsem, ale nestěžoval si. Ohlédl jsem se na Sineád. "Vypadá to, že osud nám je nakloněn víc, než jsme si mysleli."

// Zrcadlové jeskyně

Dobrá, nepřidal jsem se k jídlu hned. Musel jsem se nejdřív nepatrně pobaveně zasmát nad tím, jak Sineád mé přání k jídlu zopakovala naprosto nesprávně. Asi bych se za to cítil špatně, smát se takhle někomu za nevinnou chybu, ale vlčici to naštěstí nevadilo, protože si toho zřejmě ani nevšimla. Ryba byla až tak dobrá! A tak jsem se nenechal dvakrát pobízet - protože kdybych čekal, asi by na mě ani soustíčko nezbylo - a také jsem začal macka uždibovat. Občas jsem si musel jazykem vylovit z tlamy kost, co mi uvízla mezi zuby, ale jinak to byl vskutku výtečný pokrm. A teplým jídlem se rozhodně v takových podmínkách nepohrdá.
Spokojeně jsme si pomlaskávali. Musel jsem uznat, že i o mě se trochu pokoušela únava, ale usnout tady a teď nepřicházelo v úvahu. Život mě neprobral doslova nevyrval ze spárů Smrti proto, abych to zalomil kvůli zimě. "To zní rozhodně jako rozumný plán," odsouhlasil jsem tak návrh Sineád a zamyslel se. "Můžeme tady ve skalách zkusit najít nějakou skulinku, ale nevím, jestli všechno nebude zasněžené. Jinak vím o jednom místě, ale to není zrovna blízko." Napadnul mě i Sigyho úkryt, ale zaprvé, byl Sigyho, nikoli můj, a za druhé to bylo spíš letní sídlo, než zimní skrýš. "Nerad bych tě s sebou vláčel takovou cestu, Asgaar má úkryt mnohem blíž. Myslím, že by ses měla vydat tam." Ano, navrhoval jsem, že se naše cesty rozdělí. Nemohl jsem se přeci pozvat do cizího úkrytu, ne-li úkrytu smečky úplně sám, a zároveň bych se cítil opravdu špatně, kdybych k nejbližší jeskyni, která fakt není za rohem, nutil jít Sineád se mnou. Mému gentlemanskému mozečku to přišlo jako nejlepší řešení.

// absolutně netuším, jestli Kess ví, že je Sineád Asgaarská, takže se pojďme pro účely tohoto postu tvářit, že prostě jo xD