Gallirea - Příspěvky uživatele

// Hadí ocas (přes Midiam)

Uznale jsem pokývnul, respektujíc Sigyho odhodlání. Ale úplně jsem nechtěl, aby se v naší finální destinaci rozplácnul pod tíhou úlovku jen proto, že se teď přepínal. Bylo jedno, o kolik šedin už měl více nebo méně než já, pořád nad ním budu mít nutkání držet ochranou tlapku.
Šel jsem mu tedy jen dál po boku, připraven zasáhnout v případě potřeby. A poslouchal jsem s napnutýma ušima, co velkolepého se ještě Sigymu v hlavě rodí. Popravdě, znělo to trochu jako sen. Sen, který se však může stát skutečností a nepotřebují k tomu zrovna mnoho. "To zní úžasně," pochvaloval jsem a myslel jsem to zcela upřímně. "Na světě je tolik vlků, co potřebují pomoc. Pokud jim ji můžeme poskytnout, proč to neudělat?" usmál jsem se. "Myslíš... myslíš, že by to zdejší vlci ocenili? Abych pravdu řekl, měl jsem spoustu plánů o cestování po tomhle kraji, nostalgické pochůzky a tak, ale málo z nich jsem stačil uskutečnit a na každé provedené jsem narazil na někoho takového, který by jistě takovou službičku využil." Z části jsem mluvil na svého žíhaného společníka, z části jen přemýšlel nahlas.
Před námi se mezi tím rozprostřel výhled na známý vodopád. Ztichnul jsem a zhluboka se nadechnul, abych nasál zdejší vůni. Zvuk šumějící vodu tříštící se o kamení se rozléhal do okolí. Tohle místo jsem měl opravdu rád, vůbec by mi nevadilo se zde usadit. A ještě v nějakém tajném úkrytu... "Takže... teď je asi řada na tobě. Kde máš to své skvělé místo k životu?" pobídl jsem Sigyho, aby mě vedl, protože mě by při pohledu na okolní krajinu ani nenapadlo, že tu snad nějaké místo pro úkryt je. Chm, ale tak proto se tomu říká úkryt z nějakého důvodu.

// Klimbavý les

Pobaveně jsem se pousmál, když mi Sigy dělal výčet všeho, co se v močálech dá přežít oproti otravnému hmyzu. Sám jsem nikdy v močálech nepřebýval, ale tušil jsem, že bych mu asi v opačném případě dal za pravdu. Pro své úkryty jsem si vybíral spíš vysoká místa, kde také moc hmyzu nebylo. Za to se tam naskýtalo nespočet krásných výhledů. Jen při té letmé vzpomínce se mi lehce zastesklo po mém starém domově. Byl jsem tam sice sám, ale bylo to krásné místo. Měl bych si nějaké podobné najít i tady. Možná ne na dožití, když se nejspíš se Sigym pustíme do toho velkolepého stařečkovského pláno, ale na chvíle odpočinku by se hodilo. Udělal jsem si mentální poznámku a hodil Sigymu na záda úlovek.
Měli jsme štěstí, zima začala ustupovat a my se tak nemuseli potýkat s kluzkou zemí. Alespoň v něčem nám příroda začala přát. Smečka na dožití... zajímalo by mě, jak by se na tohle tvářil Život. Nebo dokonce Smrt, pomyslel jsem si a nad myšlenkou nad Smrtí jsem se ušklíbnul. Určitě by se jí nelíbilo, že bychom se jí tak pletli pod nohy. Je přeci mnohem lehčí si vzít nebohé stařečky bez domova a opory, než ty se smečkou v zádech.
Zpomalil jsem, abych narovnal Sigymu kořist. "Jak to jde, dobrý?" Popotáhnul jsem ji, protože začala trochu sjíždět a určitě ho naváděla do strany. "Můžeme zastavit, jestli potřebuješ," navrhl jsem a byl zvědavý, jestli by to vůbec Sigy přiznal, kdyby tomu tak bylo. Neznal jsem ho tak dobře, jak bych rád. Tohle byla příležitost to změnit.

// Kaskády (přes Midiam)

Přišlo mi rozumné netáhnout se přes močály, když tu byla jiná cesta a ani jeden z nás nebyl v tak špatné kondici, aby menší okliku nezvládnul. Ale jelikož jsem netušil, jak docela rychle vlastně je rychle, nevěděl jsem, jak dlouhá cesta mě čeká. A abych pravdu řekl, možná jsem na svůj věk začínal své síly lehce přeceňovat.
Zastříhal jsem ušima, tohle mě zaujalo. "Žil jsi v močálech?" naklonil jsem hlavu. "To je... zajímavý výběr." I když jsem se neptal, můj pohled napovídal, že bych o tom docela rád slyšel víc. To jsme však mohli stihnout za chůze.
Musel jsem si Sigyho nápad nechat krátce projít hlavou. Je to společná práce, nemůžu všechno dělat sám, připomněl jsem si. Když žijete tak dlouho na vlastní tlapu, odnaučíte se přenechávat zátěž ostatním. "Dobrá," souhlasil jsem, "ale řekneš mi, kdyby to už bylo moc, ano? Můžeme se prostřídat." Sehnul jsem se ke kořisti. Celou ji neodtáhneme, ale nějaký kousek na později si schovat můžeme. A přesně ten kousek, nebo spíš kus, jsem pomohl Sigymu hodit na záda. Dával jsem při tom pozor, abych dobře úlovek vyvažoval vlastní silou a žíhaného vlka nevyvedl z rovnováhy a nepovalil na zem. "Dobrý?" ujistil jsem se ještě, než jsme se pomalu dali do pohybu.

// Hadí ocas

V lese zavládlo ticho, jak život vyprchal z daňkových očí a dusot jeho stáda se rozptýlil v dálce. Sigyho slova ho tak nelítostně prořízla, jak se žíhaný vlk přiblížil. Něco uvnitř mě se sevřelo a já ten pocit znal až moc dobře. Cítil jsem se špatně, že jsem takhle přemýšlel. Že jsem přemýšlel nad tím, jak nesprávné je lovit magií a jak moc jsem ochotný to přijmout. Přitom chtěl Sigy být jistě jen nápomocný, neudělal to z lenosti nebo čisté touze dokázat si nad nebohou kořistí nadřazenost magickou mocí. Neměl bych mu to mít za zlé. Neměl bych se nad tím pozastavovat vůbec. Můj vnitřní konflikt se lehce upokojil, když jsem si tohle všechno při pozorování žíhaného uvědomoval. Nenahrazovala ho lítost nad mým raněným společníkem, spíš jen pocit podobný smíření. Podobný proto, že jsem s tím stále nebyl naprosto v pohodě, ale jedno jsem uznat musel, jak jsem zhlížel na ulovené maso. Tohle zvíře bych sám rozhodně neskolil.
Podařilo se mi lehce povzbudivě na vlka pousmát, než jsem se také konečně zakousnul. "Bon Appetit," popřál jsem. Za svůj život jsem potkal vskutku spoustu různých existencí, abych si rozšířil slovník.
Sigy si postesknul po době, kdy mohl lovit jako pořádná šelma. Mohl jsem říct, že je mi jeho situace líto, ale lítost mu nepomůže. "Pověz, pěstuješ v té své zahrádce i něco jedlého?" nadhodil jsem se zájmem namísto lítosti a ukousl další kus žvance.
Když jsme byli oba sytí, bylo na čase pokračovat v plánu. Zamyšleně jsem si přeměřil, co zbylo z našeho hodování. "Jak je to odsud daleko k tvému úkrytu? Mohli bychom vzít ještě kus s sebou, ale pochybuji, že ho zvládneme odtáhnout celého," obrátil jsem se na žíhaného.

Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, ale teď, když se o tom i Sigy zmínil, to nešlo dále ignorovat. Měl pravdu. Tenhle les byl v něčem povědomý. Rozhlédl jsem se kolem, abych mu mohl dát s čistou hlavou za pravdu. "Velmi," přikývnul jsem nejistý, jestli to je stejný les, nebo jen nějaký velice podobný tomu našemu. Přeci jen už je to dávno, co jsem tu byl. Mohl jen trochu přerůst. Ať to bylo jakkoliv, cítil jsem k němu divné pouto. Ale ne tak silné, jako kdyby ho skutečně i obývali ti samí vlci. Společnost tvořila velkou část domova, les mohl být pak skoro kterýkoliv.
Pousmál jsem se na Sigyho, jeho přiznání mě nijak netížilo. Vždycky se to nějak zvládne a dokud ze mě nebude hromádka prachu, vždy se dovedu postarat o sebe i o ostatní. A i jako prach jim alespoň posypu vstup před úkrytem, aby v zimě neklouzal...
Následovali jsme pach daňků, nebo vlastně jsem se nechal vést Sigym, který si asi vzal do hlavy, že je zvládnu ulovit sám. Zas tak naivní jsem ohledně svých schopností ale nebyl. Jenže to už bylo pozdě, když jsme se zjevili opodál od stáda, a žíhaný neplýtval časem. Zachytil jsem jeho signál, ale než jsem si to stačil přeložit, stádo se dalo do pohybu a já viděl proč. Magie země mezi zvěří řádila a podařilo se jí lapit svou kořist. Podle mého pohledu se dalo říci, že není něco v pořádku, ale těžko hádat, zda měl při té akci Sigy čas si něčeho všimnout. Snažil se zapojit, i když přirozenými schopnostmi nemohl. A tak jsem ani já neměl teď to srdce mu do toho hodit klín svými zásadami, kterým se užívání magie při lovu silně příčilo. Kousl jsem se do jazyka, tedy jen obrazně, a vyběhl mezi kořeny, než se zvíře vykroutí nebo ho sevření utrápí v bolestech. Vrhnul jsem se na něj vší stařeckou silou, magie byla dost inteligentní, aby důležitá místa nechala pro mé tesáky nekrytá, a tak jsem jediným pořádným stiskem ukončil daňkovo živelné smýkání. Jak se sevření kořenů uvolnilo, bezvládné tělo padlo k zemi, zatímco jsem se sám tyčil nad ním, ale nedovedl se zakousnout do čerstvého masa. Jako by mě najednou přešla všechna chuť.

Tedy to je objednávek, tak alespoň já ti to udělám jednoduché...

Prosím o:
4 hvězdy do vlastností/4 % nad vrozené -> Kaya taktika lovu

Děkuji

přidáno

POSTY

Kessel:
5.2.
6.2.
12.2.
28.2.

Kaya:
11.2.

5 LÍSTKŮ

// omlouvám se, jsem dumdum, co neumí číst a označuje zpětně... ||LOTERIE||

|| LOTERIE ||

// Vřesový palouk

Zamyšleně jsem přikyvoval, jak to Sigy všecho svými slovy ještě více vykresloval do reálnějších obrazů. "Všechny vědomosti, hmm... máš v tom úkrytu i nějakou tůňku? To bychom pak rovnou mohli mít... studnici moudrosti," mrknul jsem znovu a vůbec jsem se za tenhle špatný vtípek nestyděl. Čím víc jsme nad tím rozjímali, tím lepší se to zdálo. Nebyl jsem součástí smečky už tak dlouho, a přeci jsem byl součásti tolika životů. Přišel jsem sem, abych si našel nový domov. Staro-nový? Ale jak dlouho už se tu potloukám a ještě jsem si nesednul. Doslova, dalo by se říct. Měl jsem zůstat s Baghý v Borůvkovém lese? Přidat se k Elisa a Arcanovi v jejich lese? Možná jsem na to celé šel špatně. Možná jsem se jen tak nemohl připlést zpátky do života jen tak nějaké smečky. Možná jsem život té smečce měl vytvořit sám. Ještě musím splácet nějaké dluhy, že? pomyslel jsem si lehce rozesmutněle. Jestli do toho půjdu, nesmím... nesmím už Sigyho podruhé zklamat.
Vešli jsme do lesa a všechno to najednou bylo nějaké těžší. Vážnější. Neměl jsem však čas vnímat, jak nostalgicky povědomě mě tohle místo vítá ve své náruči.. Sigy už byl pro ten nápad dost nadšený a já se musel rychle rozhodnout. Zadíval jsem se na žíhaného, ale rychle si uvědomujíc, že bych se neměl tvářit tak sklesle, aby si nemyslel, že je něco špatně, jsem svůj zrak zase odvrátil a projel jím holé koruny stromů. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že se nemůžu na Sigyho dívat a myslet zároveň. A to mi motalo hlavu ještě víc. Hluboce jsem nasál čenichem vzduch do plic a dramaticky tlamou vydechl. "Opravdu," prohlásil jsem rozhodným hlasem a obrátil se na svého společníka se širokým úsměvem. "Koukneme se na to hned po jídle, říkal jsi? Pravda, s plným břichem se hned lépe přemýšlí. Bude z tebe skvělý stařešina!" pochválil jsem ho se smíchem a poočku jsem začal hledat, co bych tady v lese mohl ulovit. Sigy sice mluvil o tom, že něco ulovíme, ale i když jsem se o tom nezmiňoval, viděl jsem, jak je rád, že se mnou vůbec drží krok, a to jsem nebyl kdo ví jaký rychlík. Bude se muset smířit s tím, že jíst bude to, co mu naservíruji já.

// Dusot (přes Kierb)

Nespěchal jsem, za život jsem se toho nachvátal již dost, takže jsem ani nevnímal, že se krajinou za potravou nepřesouváme nijak převratným tempem. Byl jsem zvyklý své fungování uzpůsobovat ostatním tak přirozeně, že jsem si toho i já sám přestal všímat. Sám bych beztak v tomhle sněhu nikam nedoběhl.
Místo trápení se nad naším tempem jsem se bavil tím, jak se mi podařilo mého žíhaného společníka zaskočit. "Pro mě je ráj všude, kde jsou moji nemilejší," mrknul jsem spiklenecky na Sigyho, samozřejmě jsem si to nemohl odpustit, než jsem se jal vyjádřit k tomu, co ho tak ohromilo. "Proč by ne? Dlouhá léta jsem žil sám v horách. I když vlastně ne tak docela sám... a pomáhal jsem mladým vlkům. Možná je načase obrátit svou pomoc zase jiným směrem," sdělil jsem mu, jak se věci mají. Možná jsem měl s každým krokem kožich šedivější, ale užitečný jsem stále mohl být. Mě zase zaujal tím úkrytem. Obdivně jsem pokýval hlavou. "Panečku, v Kaskádách? To je krásné místo, ale nikdy jsem si nevšiml, že by tam byl prostor pro úkryt. A ještě tak pěkný, jak popisuješ. I když pravda je, že mě nikdy ani nenapadlo ho tam hledat," zasmál jsem se, ale bylo znát, že jsem z takového úkrytu nadšený. "Kdyby se ti zachtělo mi ho ukázat, nebudu se bránit," nabídl jsem se nenápadně, zatímco jsme překročili už velký kus luk a opět vcházeli do lesa. Třeba v tomhle nebude tolik kluzká zem, ale ani tolik nánosu sněhu, abych tam něco ulovil.

// Klimbavý les

// Skvělé místo pro život

Sigy se stále vracel k tomu, že smečka není pro něj. Tahle nebo tamta. S Borůvkovou smečkou naštěstí nic v nepořádku nebylo, ale také odtamtud odešel. A teď Mechová smečka, také nic pro něj. Snažil jsem se na sobě nedat znát, jak zvláštní mi jeho přístup připadal. Možná, protože dřív byl smečkovým vlkem tělem i duší. Stejně, jako já. A přes to všechno, přes svou odevzdanost a loajalitu, zůstal sám. Stejně, jako já. Na čumák se mi dral smutný úsměv, ale nemínil jsem dopustit, aby jej žíhaný zahlédl. "Svobodný vlk, hm? Pravda, pravda, už jsi velký kluk, teď si můžeš dělat, co jen budeš chtít, svět ti leží u nohou!" pronesl jsem slavnostně a zasmála se nad tím, protože jsem si skutečně jen dělal legraci z toho, jak moc to celé znělo jako nově nabytá mladistvá nezávislost. Věřil jsem, že Sigy si mé neškodné pošťuchování nebude brát osobně a chtěl jsem to celé trochu odlehčit.
Jenomže tím jsme u smeček neskončili. Nedalo se říct, že bych Sigyho důvodům nerozumněl. Měl jsem z něj pocit, že už má cizích problému dost. A svých také. Ale jestli on se na tohle všechno cítil být starý, co jsem pak byl já? Málem jsem se při té myšlence zakuckal vlastním prachem, naštěstí však k mému rozkladu zatím nedocházelo. Ale s tím morbidním humorem bych měl něco udělat, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou sám nad sebou. "Vlk je jen tak starý, jak se cítí," odvětil jsem. Znělo by to jako prázdná slova, kdybych tomu skutečně nevěřil. "Ale smečka pro důchodce nezní špatně. No jen si to představ, nějaké pěkné klidné místo, kde si vlk už může hledět nerušeně svého a všude je spoustu pohodlných a prohřátých míst na odpočinek těch starých rozvrzaných kostí. Asi máš pravdu, nezní to špatně. Kdyby ses do toho přeci jen pustil, rád ti pomůžu, nějaké stařecké rady bych určitě ještě schované mít mohl, ale nerad bych tě obíral o místo největšího důchodce," pousmál jsem se na Sigyho vlídně. Měl smeček plné zuby a stejně přijde s takovým nápadem, nemohl jsem se neusmívat. Nevzdávej to, pomyslel jsem si povzbudivě, jako by mi vlček měl číst myšlenky.
"To je v pořádku, to snad ještě zvládnu sám," odbil jsem svého společníka bezstarostně a dál opatrně pokračoval lesem. Čím dále jsme však šli, tím spíš jsem to viděl tak, že budu ještě nějakou dobu hladovět. Na tomhle povrchu se dalo sotva stát, na tož něco chytat. Ale konečně jsme dorazili ke kraji lesa a na louku. Sněžilo. A kam se dostala čerstvá pokrývka, tam už nebyla chůze tak zatraceně nemožná. Přesto ještě nebylo nasněženo dostatečně na to, abych se v tom odvážil nějakých prudších pohybů. Hlídal jsem si každý krok. "Ani to nevypadá, že by se tady něco ulovit dalo," zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Nemusel jsem větřit, abych věděl, že zmrzlá krajina je bez dvou vlků naprosto opuštěná. "Nebo nechalo. Popojdeme trochu dál, ano? Je taková zima, že by do ní ani zajíce nevyhnal a nerad to říkám, ale docela ty potvory ušatý chápu." Zachvěl jsem se zimou, neb mě nemělo moc co hřát a vydal jsem se otevřenou plání někam, kde by bylo něco k snědku a neschovávalo se to uprostřed ohromného kluziště.

// Vřesoviště (přes Kierb)

Přivítal jsem se se svým přítelem a chráněncem a byl jsem rád, že se ta pohodově pustil do vypravování. Lhal bych, kdybych řekl, že mě nemátlo, když se tvářil - a vypadal - jak říkal, tedy celkem dobře, a při tom do svého proslovu zamotal hned několik věcí, které by normálně s vlkem udělali docela opak. Rozhodl jsem se, že je to dobré znamení. Tolik ztrápených vlků jsem potkal, co se čistým tokem života nechávali semlít, že bylo příjemnou změnou narazit na někoho, kdo už to bere takové, jaké to je. Život bere, život dává, my reagujeme. A já trpělivě poslouchal, protože to nejvíc, co jsem teď mohl nabídnout, byly právě mé slechy.
"Mechová smečka říkáš?" zpozorněl jsem. "Potkal jsem jejich alfu. Bývalou alfu? Jsem pořád trochu zmatený z toho, co s ní je nebo není skutečné," prohodil jsem s úsměvem dobrosrdečného staříka, takže bylo znát, že jsem to myslel jen v dobrém. "Takže tam teďka přebýváš? Co se stalo... stalo se něco s Borůvkovou smečkou?" zaváhal jsem lehce, než jsem se opatrně zeptal. Některé věci totiž slyšet nechcete, ale když se moc ptáte, může i na ně dojít. Baghý... proplulo mi starostlivě v hlavě. Snad je mé ďábelské dvojče v pořádku.
Zazubil jsem se. "Heh, vím, že já nemám co říkat, ale není smečka právě ve stáří přesně to, co by se nejednomu šedinovi mohlo hodit?" neodpustil jsem si lehké pošťouchnutí, snad abych Sigyho odradil od myšlenky, že by se měl raději toulat sám. Pak jsem zaskočeně zamrkal. Byl jsem upřímně překvapen, co že všechno tenhle mladík dovede. "To koukám, ty nezahálíš. Až bude zase teplo, budu určitě rád, když mi nějaké z těch svých zahradnických a léčivých dovedností předvedeš. Tedy, pokud by ti to nevadilo. Rád se přiučím," hlesl jsem se stařeckou skromností. "A teď se omlouvám, ale nejedl jsem už..." odmlčel jsem se, protože jsem v paměti vzpomínku na poslední úlovek nemohl najít. Prázdno nejenom v těchto vzpomínkách mě začínalo lehce znepokojovat. "...dlouho,asi, vydechl jsem nakonec nejistě. Potřeboval bych se podívat po něčem na zub, přidáš se?" pobídl jsem ho, protože bych za společnost byl rád a rozhodně jsem ho tu nechtěl opustit sotva jsme se potkali.
Vypravil jsem se skrz lesem, ale byla to chůze vskutku pomalá. Ne snad, že bych rychleji jít nezvládl, ale, inu, nezvládl. Zem i sníh na ní byli promrzlé, až to klouzalo, měl jsem tak co dělat, abych se vůbec někam přemístil. "I když v tomhle toho asi ani moc neulovíme," prohodil jsem spíš pro sebe, než jsem se řečí obrátil zpět na Sigyho. Na něco se ptal, bylo by neslušné mu neodpovědět.
"Já jsem-" chtěl jsem se též pustit do vypravování, když jsem ztichnul v půlce slova. Uvědomil jsem si totiž, že nemám, co vyprávět. Ne snad, že bych nic nezažil, určitě ano. Místo vzpomínek mi však opět v paměti zela jen prázdnota. Po neplánovaně dlouhé odmlce jsem to tak musel přiznat. "Víš, je to zvláštní, ale moc si... jako bych si moc nepamatoval, co jsem... co jsem dělal," mluvil jsem přerušovaně, zamyšleně. Zastavil jsem se a na chvíli se zavřenýma očima ani nedutal. Snažil jsem se rozpomenout, ale nehledal jsem přímo obrazy vzpomínek. Upnul jsem se na tu nejjednodušší formu paměti. Emoce. Nedokázal jsem říct, co přesně jsem dělal, ale dovedl jsem říct, jak jsem se při tom cítil. Emoce se konec konců pamatují mnohem snáz, než cokoliv jiného. "Bylo to... náročné," hlesl jsem, jako bych se ze svých pocitů snažil Sigymu předčítat, "ale osvobozující. A nakonec... nakonec bylo všechno v pořádku. Možná víc, než v pořádku." Otevřel jsem oči a opatrně se rozešel dál. "A teď se mi daří přesně takhle. Chci říct, skvěle, když takhle náhodně potkávám známé dobré tváře," ušklíbl jsem se vesele na žíhaného, abych atmosféru trochu odlehčil.

// Dusot