Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(345)

Pomohl jsem Islin a vlčatům do čistých kožešin a tu zaneřáděnou jsem odtáhl ven a zahrabal do sněhu. To pro zatím stačilo, až bude počasí moudřejší, uklidím ji pořádně. Teď jsem však měl jiné priority. Vrátil jsem se k novopečené mamince.
"Vypadají v pořádku. Co ty? Moc... moc mě mrzí, že jsem tu nebyl. Kdybych to věděl, vůbec bych tě tu samotnou nenechával." Nemohl jsem od těch tří kouzelných kuliček odtrhnout zrak, a to už jsem u několika porodů byl a nový život pro mě nebyla žádná, inu, novinka, ale tohle? Tohle bylo jiné. Něco na těch třech kuličkách bylo jiné než na všech ostatních vlčatech, která mi za ta léta prošla pod tlapkami. Navalil se ve mě intenzivní pocit, že bych pro tyhle tři kuličky udělal všechno na světě. Všechno.
"Napadá tě, jak se budou jmenovat?" hlesl jsem k Islin jemně, v mém hlase nebylo žádné naléhání. Jako bych jí dával prostor. Možná potřebovala nejdřív odpočívat, jména se mohla rozdávat později. Stejnak jsem měl pocit, že všechen čas světa teď patří nám, nebylo kam spěchat.

(344)

// Tenebrae přes Sarumen

V lese bylo sněhu méně než na pláních a u řeky, protože přes jehličnany sem tolik nenapadal. Přidal jsem pro to do kroku. Věděl jsem, že jsem byl pryč déle, než bych chtěl a jen doufal, že Islin tu dobu alespoň prospala a nabrala síly. Při troše štěstí přijdu a bude ještě podřimovat. A jak jsem si to usmyslel, jakmile jsem dorazil k úkrytu, zpomalil jsem a dával si pozor, abych velmi tiše našlapoval, kdyby náhodou skutečně ještě spala.
Jenomže nespala. Alespoň to mě břinklo přes čumák, když jsem z vnitra úkrytu uslyšel zapištění. To rozhodně nebylo pištění dospělého vlka. "Is?" vyhrkl jsem a vtrhnul dovnitř, kde se akorát můj pohled střetnul s tím jejím. Vyhlížela mě? Bez zaváhání jsem se vydal k ní. Pach linoucí se jeskyní by mi měl napovědět, co jsem už mohl vědět, ale já to musel vidět na vlastní oči. U Islin se vrtěly tři drobné válečky. Můj pohled zjihnul tak, jako už dlouho ne. "Islin, to... to ty..." breptal jsem, jako by to snad nebylo jasné. Měl bych se z tohohle transu rychle probudit. "Jsou nádherná," hlesl jsem rozněžněně a jemně olíznul Islin čenich. "Měli bychom vás dostat do čistého," začal se mi vracet rozum a jak jsem řekl, tak jsem na tom začal pracovat.

// skalisko přes Sarumen

Dobrá zpráva byla, že už tolik nechumelilo. Špatná, že sněhu bylo i tak všude hojně a mráz jako by taky nevěděl, kdy je čas odejít. Naštěstí jsem byl v pohybu, takže mně samotnému to tolik nevadilo, avšak když jsem dorazil k nejbližší řece pro to, co jsem potřeboval, značně mi můj úkol komplikoval.
Řeka byla zamrzlá. Ne celá, ale dost na to, abych se odvážil po zamrzlých krajích dojít skoro k prostředku řeky, kde ještě řádil volný proud. Nebyly to ale podmínky pro lov, rozhodně ne v téhle vodě. Kdo ví, jestli při takové zimě vůbec nějaké ryby plavou. Určitě jsou zalezlé v bahně, pod ledem. Možná to vůbec není na škodu. Tohle je ta podivná řeka, ryby z ní by mohly Islin spíš přitížit, než ulevit. Osud mi jasně dával znamení, usoudil jsem a vrátil se na pevný břeh.
Ještě chvíli jsem bloudil závějemi, ale bez úspěchu na cokoliv. Moc jsem si nevěřil, že v tak hlubokém sněhu bych něco ulovil, i když jsem zahlédl v dálce zajíce, jak se hopká napít. Než bych k němu doběhnul, byl by ta tam. S povzdechem jsem to nakonec zabalil. V úkrytu bylo jídlo a chutě Islin chtě nechtě musely počkat, až k tomu budou lepší podmínky. Chutě? problesklo mi hlavou, když jsem se vydal zpět k lesu.

// skalisko přes Sarumen

(342)

"Sladké sny," hlesnul jsem tiše, jako by Islin už měla stihnout usnout, a pak se odtáhnul. V tu chvíli se mi naskytnul pohled na housenku Islin zahrabanou v kožešinách. Neudržel jsem se a tiše si uchechtnul. Bylo to roztomilé. Až se vylíhne, bude z ní zase krásný zdravý motýl, pomyslel jsem si pobaveně. Když o ni teď bylo postaráno, byl jsem víc v klidu. Stále mě ale čekat úkol a tak jsem se pomalounku jal k odchodu. Kladl tiše tlapku za tlapkou, jako by snad chůze na tiché zemi mohla někoho vzbudit.
Vykouknul jsem z úkrytu, ale nikde ani živáčka. Byla zima, možná měli všichni něco na práci. A já teď také. Vyrazil jsem do sněhu a upaloval směrem, kterým kolem Sarumenského hvozdu proudila řeka.

// Tenebrae přes les

(341)

// les

I přes slzičky jsem pochopil, že Islin udělalo trochu radost, když jsem ji slíbil, že jí tu rybu zařídím. I když moc moc toužila po té jedně specifické a abych pravdu řekl, já na ryby zrovna odborník nebyl. I kdybych nějakého našel, nevěřil jsem si, že bych ho poznal. To jsem jí ale teď vykládat nehodlal.
"Udělám pro okouna, co bude v mých silách, dobře?" brouknul jsem povzbudivě a pomohl jí dojít až do úkrytu. Vedl jsem ji a podpíral, až jsme byli dostatečně hluboko, aby sem nefoukla z venčí studený vítr a zároveň nebyla na ráně hned, kdyby sem někdo neurvale vpadnul. Nemocní potřebovali klid. Doprovodil jsem ji k rozloženým kožešinám a pomohl jí, aby si na ně lehla a neplácla s sebou jak široká, tak dlouhá. Kdo ví, jak špatně jí skutečně mohlo být. "Opatrně," doprovodil jsem své snahy povzbudivými slovy a když ležela, začal jsem upravovat kožešiny kolem, jako bych jí dělal hnízdo, do kterého se může zahrabat. Poslední kožešinou jsem jí letmo přikryl záda. Ne celá, aby jí zase nebylo moc teplo. Takové přechody ze zimy do tepla také nebyly nic dobrého.
"Dobrý? Musíš zůstat v teple a odpočívat. Zdřímni si a já zatím seženu toho okouna, domluveno?" seznámil jsem ji s dalším plánem a olíznul jí čelo.

Kdyby na Islin něco zaútočilo, tak bych ji bránil, ale takhle jsem ji bránit nemohl. Jenom podpořit. Bylo mi to docela jasné. Byla zima a my se tu procházeli, jako by se nechumelilo. Určitě se nachladila. A jestli si myslela, že se nechám nějakou nemocí zastrašit, vybrala si špatného vlka.
"Nesmysl. Když to chytím, odvedu to pryč, aby tě to netrápilo!" pronesl jsem ve snaze žertovat a trochu uvolnit atmosféru. Islin vypadala, že jí to dost vzalo. Nechal jsem ji jít napřed a sám zaostával, abych pokukoval, jestli někde neobjevím ze sněhu vyčuhovat nějakou užitečnou rostlinku, která by mohla vlčici od nevolnosti ulevit.
A pak se přede mnou ozval pláč.
Rozběhl jsem a doběhl k vlčici, abych ji utišil. "Islin, hej, hej, to bude dobrý," otřel jsem se o ni láskyplně. "Nejdřív tě dostaneme do úkrytu, tam si odpočineš a budeš zase jako rybička. A já ti zatím klidně nějakou rybičku seženu. Nevím tedy, jestli zrovna okouna, ale pokusím se?" zamrkal jsem na ni soucitně a snažil se ji pomoci vstát, aby byla v té zimě co nejméně.

// úkryt

Jak jsem říkal, Islin tenhle les znala jistě mnohokrát lépe, než já, takže přestože mě tlapky až svrběly nedočkavostí, nechal jsem se jí poslušně vést a nepředbíhal, ale oh jak bych rád. Trocha sebeovládání se však vyplatila, když jsme se vynořili na místě, které by s přivřeným okem mohlo odpovídat našemu vysněnému domovu. Rozhlížel jsem se a skutečně jedno oko mhouřil, jako bych se snažil sem všechny ty představy napasovat. Protože teď to ty pokrýval sníh, ale většinu roka to tu bude zelené a živé. Neviděl jsem žádnou jeskyňku a tak jsem si jen domýšlel, že dojde na práci. Nepřekvapovalo mě to, dobrým věcem se v životě občas musí trochu pomoci a jedno štěstí už stálo vedle mě, takže zbytek jsme mohli budovat společn-
"Islin!" vyhrknul jsem, když se z kochání stalo drama. "Jsi v pořádku? Is?" vrhnul jsem se k ní starostlivě a opřel se jí o bok, abych jí byl oporou. "Dobrý? Jak je ti?" zahrnoval jsem jí otázkami, i když jsem tušil, že nejvíc by jí nejspíš pomohlo, kdybych mlčel. Ale to jsem nemohl. Mohl jsem proud dotazů jenom zmírnit. "Dej si sníh, to pomůže," pobízel jsem ji a nespouštěl z ní oči, kdybych... nevím, jak jinak bych vlastně mohl pomoc, ale byl jsem připravená to v mžiku vymyslet, kdyby bylo potřeba.

Když jsem pozoroval Islin, která teď kroužila mezi stromy a roznášela mezi ně chomáčky srsti jako by roznášela po světe zprávy, přišla mi rozkvetlá. Veselá. Jiná, ale v tom nejlepší smyslu, ve kterém to o někom můžete říct. V hlavě měla stále představu svého dokonalého domova. Nedivil jsem se.
"Myslíš tady v lese?" ujišťoval jsem se a zatvářil se při tom zamyšleně. Mohl jsem mít své pochybnosti, ale dokud to pořádně neprozkoumáme, kdo jsem byl, abych rozhodoval? "Můžeme se zkusit porozhlédnout. Znáš to tu lépe, než já," poukázal jsem, ale s neskrývanou nadějí v hlase. Šance, že najdeme přesně takové místo byly opravdu malé, ale kdo říkal, že si takové místečko nemůžeme vytvořit? "A když nic takového nenajdeme... co nám brání si ho prostě vystavět?" nadhodil jsem optimisticky a už se pomalu rozběhl na průzkum, jak jsem byl plný neznámé energie. Popoběhl jsem a doslova lákal Islin s sebou na průzkum. Vypadal jsem jako vlče, které se těší, že poprvé uvidí Vlčíška, takovým nadšením jsem oplýval.

Viděl jsem jí to v očích. Co to bylo? Možná strach věřit. Někdy se bojíme, že něco není skutečné, protože co když tomu uvěříme a pak o to přijdeme? Já byl ale rozhodnutý. Věřil jsem a byl odhodlaný udělat vše pro to, abych ani důvěru Islin nikdy nezradil. "Opravdu," kývnul jsem a vydal se jí naproti. Protože střed byl správné místo. Ani ona. Ani já. My.
Krátce po tom, co bylo po všem, jsem popadnul kožešinu, která se tu stále příhodně povalovala, a přehodil ji přes Islin, aby neprochladla. Začalo sněžit a i když zima nebyla nejlehčím období pro někoho ve vlčí kůži, mě to přišlo nádherné. Jako znamení. Pozoroval jsem třepotající se třpytivé vločky, jak se hojně snášejí na zem. Přišla změna. Vlastně jich s dneškem přišlo několik. Sklonil jsem se k Islin a jemně jí oblíznul čumák. "Pro štěstí," zašeptal jsem a láskyplně se na ni pousmál.

Spokojeně jsem se usmíval a vysníval si s Islin domov, který snad ani nemohl být skutečný. Zatím. To přeci neznamenalo, že by se nedal vybudovat. I Islin se to zjevně zalíbilo, ale něco v jejím hlase mě přimělo zahnat úsměv a starostlivě se na ni ohlédnout. Smutek, který se z něj linul, se mi zabodával do hrudi. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Tohle přeci nebyla příležitost ke smutku. Islin se ale nijak netajila jeho příčinou. Otevřel jsem tlamu, ale nic z ní nevyšlo, než jsem jí pomalu zase zavřel a mlčky sledoval, jak rozeznívá rampouchy.
"Islin," vyslovil jsem její jméno polohlasně, a tak lehce souznělo v ledové melodii, zatímco jsem k vlčici udělal pár kroků blíž. "Opravdu... si myslíš, že je pozdě? Na rodinu?" zadíval jsem se jí jemně do očí a odmlčel se, třebaže jsem nečekal přímo na odpověď. "Nevím, jak mi tohle náleží říkat, ale já tě mám rád, Is. Záleží mi na tobě a na tom, abys byla šťastná. A to všechno, o čem jsi mluvila," utekl mi pobavený výdech, "to bylo krásné. A já bych udělal cokoliv pro to, aby se ti to splnilo. A byl bych hrozně rád, kdybys mi dovolila být toho tvého štěstí součástí. Kdyby to mohlo být naše štěstí." Zůstal jsem u ní stát, ale nedovolil se dál hnout ani o píď. Co jsem chtěl říct jsem vyslovil, ale stejně jako nikdy, ani teď jsem si dovolil hádat, co na to vlčice odpoví, a tak jsem stále mezi námi zachovával ten drobný prostor, aby věděla, že je to její rozhodnutí. Neměl jsem v plánu jí ho vnutit nebo vzít úplně, i když mé plánování rozhodně nepočítalo s tím, co bych si počal s odmítnutím...

Islin nepřijímala komplimenty. Pro vlka, který je rozdával vlevo vpravo, jako jsem byl já, to popravdě byla zprvu nezvyklá situace, ale bylo v tom něco svěžího a opravdového. Navíc jsem si na to už začínal zvykat, takže když úspěšně vlčice opět mé snahy na milá slova odmávla, jako by o nic nešlo, jen jsem se mlčky vědoucně pousmál, protože já věděl své a to mi stačilo.
Uklízel jsem a napovídal u toho celkem dost, takže jsem se nakonec musel zarazit a taky to trochu obrátit na Islin, třebaže jsem se tím nechal zastavit v práci, protože jsem teď stál před úkrytem s vyklepanou kožešinou přes záda a slušně čekal na odpověď, než abych zmizel pryč a nechal vlčici mluvit do prázdna.
Islin se k mému překvapení barvitě rozpovídala a její plány byly tak snové, že jsem naprosto rozuměl, proč něco takového chce. Znělo to idilicky, i to tak vypadalo, když jsem si to vykresloval v hlavě. A pak Islin přestala malovat. "Ale vůbec ne. Chtěl jsem plány, dostal jsem plány," oponoval jsem vlčici, i když se nezdálo, že by potřebovala nějak ujišťovat, protože zněla svým domnělým nedorozuměním spíš pobaveně. "Vlastně, ehm, jestli dovolíš," odkašlal jsem si, jako bych se předem omlouval za to, že jí lezu do jejích představ, než jsem to udělal. "Myslím, že by se k té jeskyni hodila nějaké malá mýtinka, odkud jde vidět na nebe. Kde ve dne můžeš pozorovat mraky a za jasných nocí hvězdy. A poslouchat cvrkání cvrčků, které můžou druhý den děti chytat. Až po hodině plavání, samozřejmě," zasmál jsem se.

Když se nakonec usmála, úsměv jsem jí opětoval. Jako by to celou tu náhle vážnou atmosféru zase zjemnilo. Jako by ten úsměv zpečetil nějakou nevyřčenou dohodu. A pak jsem zůstal zírat jako opařený a rychle přemítal, jestli jsem se v horách nepraštil do hlavy nebo nesnědl nějaké podezřelé bobule. Zdálo se mi to nebo na Islin... poblikávala křídla? Ale ne jen tak ledajaká. Kouzelná bylo první, co mě napadlo. Magická. Pohádková. A i když jsem je na ní nikdy předtím neviděl - jak je to možné? - padly jí jako ulitá. Jako by jí do teď ta špetka magie chyběla a teď s nimi byla kompletní. Pootočil jsem hlavou, jak jsem se tomu snažil přijít na kloub. Možná je schovává schválně? Nemohl jsem ale zaostávat, když už vykročila vpřed a tak jsem popoběhnul, abych jí dohnal a s tou prací pomohl, jak jsem slíbil.
Přidal jsem se k odklízení větviček a při tom zavrtěl hlavou na otázku Islin. "Není to tak... těžké. Když jsi tulák, patří ti celý svět, ale všichni nakonec touží se vrátit na místo, které můžou nazývat domovem. Jsem rád, že jedno takové teď už také mám. Vlastně jsem ti za to ani nepoděkoval," problesklo mi hlavou a zvedl jsem pohled k vlčici. "Děkuji. Že jsi mě sem přivedla. Nebýt tebe, kdo ví, kde bych se pořád toulal," pousmál jsem se na Islin vděčně s klackem v tlamě a zároveň jí ten klacek podával, aby ho přihodila k ostatním, protože spolupráce!
Pak jsem se přesunul ke vchodu do úkrytu, stoupnul si trochu na stranu a nechal vítr, aby z chodby vymetl ven navátý nepořádek. Na tohle byla magie mnohem efektivnější než nějaké zametání větvičkou nebo ocasem. "To by asi bylo na delší vyprávění," hlesl jsem a na to pčíknul, protože jsem si trochu prachu navál přímo do čenichu. "Prošel jsem pár smeček, potkal pár přátel, udělal si pár nepřátel. Sem tam jsem pomohl, sem tam se jen pletl pod nohy," řekl jsem trochu posmutněle, ale dál tu vzpomínku nerozebíral, protože jsem zmizel uvnitř úkrytu.
Za krátko jsem se znovu vynořil s kožešinou v tlamě. Tou jsem se rozmáchnul a plácnul s ní do skalnaté stěny, aby se pak sama svezla dolů k zemi. "Co se plánů týče," pokračoval jsem, zatímco jsem znovu vzal kožešinu do zubí a už o něco jemněji ji upravil a rovnal. "Plánuji poctivě dokončit tenhle úklid a pak se rozvalit do těch nejměkčích kožešin a spát až do jara," zazubil jsem se na vlčici. Nebyla to úplně vážná odpověď. "Ale dost o mně," čapnul jsem kožešinu znovu a znovu s ní prásknul. Proč jsem jí předtím rovnal? Těžko říct. "Co ty a tvoje plány? Kromě pomáhání smečce, o tom už víme," doplnil jsem, abych ujasnil, že takovou odpověď, jako jsem dal já, neberu. Hodil jsem si kožešinu na záda, že ji odnesu zpět a vyměním za další, ale nejdřív jsem čekal, co Islin odpoví, abych neslušně nezmizel, když jsem právě položil otázku.

Snažil jsem se být skromný gentleman, jak jsem to měl v povaze, ale Islin mě nemilosrdně odzbrojila, jak to už dělávala. Vždycky jsem zapomněl a vždy to pro mě znovu bylo k pousmání, jak doslovně si některé mé průpovídky bere. Bylo to roztomilé a vlastně i lichotivé, třebaže jsem věděl, že tak to vlčice nemyslela.
Chápal jsem její obavy. Změny nemusely být příjemné a nesly s sebou velkou neznámou, ale neměnilo se přeci vše a tak jsme se mohli v případě nouze opřít o to, co zůstává. O nás. My se neměníme, ne? Chtěl jsem říct, ale Islin si vzala slovo dřív a tak jsem jí nechal a jen souhlasně pokýval hlavou. Měla dobrý nápad, jak smečce pomoci. "Zapiš si mě," brouknul jsem zvesela a připojil se k ní na cestě k úkrytu. Zalil mě pocit, jako když vyrážím na nějaké napínavé dobrodružství a ne prášit kožešiny. Ale možná nešlo o to, co budu dělat, ale s kým.
Spokojeně jsem si tak trajdal za Islin, dokud mě nezarazilo, když se z ničeho nic zastavila, až ve mně hrklo. Stalo se něco? Snažil jsem se zmateně vyčíst něco z jejích očí. Uši jsem stáhnul dozadu, jak mě zasáhlo, o čem se rozmluvila. Bolelo mě to. I když už jsem tušil, že si něčím projít musela, bolelo mě slyšet ji o tom mluvit. Co si musela zažít. Jak vůbec někoho napadlo jí ublížit.
"To... to mě moc mrzí, Is," vysoukal jsem ze sebe pomalu mezi těmi všemi emocemi, které mnou momentálně vířily, ale bál jsem se pohnout, jako by teď jakýkoliv můj pohyb mohl být špatný. "Já... děkuju. Že mi věříš. Hodně to pro mě znamená. Islin. Já bych ti nikdy neublížil," pohlédl jsem na vlčici jemně, jako bych ji chtěl ubezpečit, že svou důvěru vkládá do dobrých tlapek. Že její důvěra je u mě v bezpečí. Že ona je u mě v bezpečí. Nedovolím, aby ti někdo ještě někdy ublížil.

Popřáli jsme Nicosovi hodně zdaru a klidili se z houfu vlků, kteří už na nového alfu tvořili frontu. Vychytali jsme to ještě dobře, když jsme stáli na jejím začátku. Teď jsme se ale přesunuli stranou a pomalu zmizeli v lese, nechávajíc schromáždění Sarumenu dál a dál za sebou.
Z Islin najednou z ničeho nic vypadl příjemný kompliment, ale zaskočil mě tak nepřipraveného, že jsem netušil, jak reagovat. Skutečně, tahle vlčice. Někdy mi přišlo, že i když je tu se mnou, poletuje hlavou tak trochu v oblacích a sem tam mi snese nějakou náhodnou myšlenku, co jí tam cvrnkne do nosu. Bylo to roztomilé, až jsem se nad tou představou nenápadně uculil. "Určitě nejsem jediná dobrá společnost v dohledu, ale těší mě to. Také jsem s tebou rád," pousmál jsem se potěšeně a možná tak trochu její slova pokroutil, aniž bych si to sám uvědomoval. Nebo ne? "Nicos má potenciál, určitě to zvládne," ujistil jsem ji, kdyby snad z té změny měla obavy. Sám jsem mohl také klidně nějaké mít, ale tušil jsem, že Islin má přeci jen hlubší vazby k téhle smečce a může to vnímat mnohem intenzivněji. "Maple odvedla velký kus práce, o tom není pochyb, ale nikam neodchází. Určitě pomůže, kdyby bylo potřeba. Navíc tu má rodinu. Určitě se bude dál snažit, aby její děti vyrůstali v tom nejlepším," hlesl jsem povzbudivě. Na druhé straně lesa se zatím odehrávalo něco, co by nejspíš mé honosné řeči o bezpečném lese rychle zvyklaly, ale my jsme byli příliš daleko na to, abychom cokoliv z toho slyšeli.

Islin sice navrhla se jít s novým alfou seznámit blíž, ale co vyznělo jako návrh se stalo tak nějak osudem, když se hned na to rozešla za rezavým vlkem s parožím kolem krku. Musel jsem se mírně pousmát, jak hr do toho najednou byla. Nebo prostě jen chtěla vyřídit formality a zmizet z toho chumlu vlků? To bylo možná tak trochu mé přání a tak jsem neváhal a vyrazil za ní.
Zblízka mi bylo jasné, že Nicos je ještě docela mladík. Oproti mně určitě. To ale neznamenalo, že neměl na to být dobrou alfou. Věřil jsem úsudku Maple, že je teď tenhle vlček přede mnou z nějakého důvodu. "Moc mě těší. Hádám, že teď se budeme potkávat častěji. A gratuluji, samozřejmě. Kdybyste s čímkoliv potřebovali pomoc, stačí houknout. My určitě rádi přiložíme tlapky k dílu, aby ve smečce všechno hezky klapalo," usmál jsem se na Nicose přátelsky. Měl jsem z něj dobrý pocit. Ne jako z vůdce, ale jako z osobnosti. A to bylo dobré. Věřil jsem, že má před sebou jistě velké věci.
Islin si ještě přisadila k vlčatům. Šest? To bylo skutečně pěkné číslo na smečku. A ještě takhle před zimou... budeme mít co dělat, aby tolik ratolestí smečka opečovala. Ale konec konců, od toho smečka byla, takže jsem si své obavy nechal pro sebe.
Přikývnul jsem, když se Islin začala loučit. "Hodně štěstí," popřál jsem ještě novopečené alfě, než jsme se odebrali stranou.
"Rozhodla ses neplýtvat dnem?" prohodil jsem pobaveně, jakmile jsme byli o něco dál od ostatních. Abych pravdu řekl, její rychlá vyřídilka mě docela překvapila, ale nestěžoval jsem si.