Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// tvařme se, že Kessel byl u toho shromádění taky někde v rohu a vše slyšel, ok? O:)

// skalisko

Jasnava s Feline šli napřed ke shromáždění, zatímco jsme si s Islin domlouvali, co s vlčaty. Vlastně si to vlčata rozhodla sama, protože Oberon s Meekou se drželi mamky, zatímco Stellaron - jako poslušný člen smečky - se vydal za vytím na shromáždění. Rychle jsem se s Islin rozloučil a synka dohnal. Ne, že by to bylo nějak obtížně s jeho pidi nožkama.
"To je Nicos. Vede všechny vlky v tomhle lese. A ne, nepapá se. Ani žádný jiný vlk se nepapá. Ani ty se nepapáš," rozdával jsem moudrost pobaven nad synovými otázkami. Vzhledem k tématu shromáždění bylo na místě ho poučit o tom, koho jíst a nejíst, zatímco jsme se drželi trochu vpovzdálí, abych slyšel, ale zároveň synek svými otázkami nevyrušoval rozhovor ostatních. A nechtěl se do nich zakousnout. "To se papat dá, ale není to dobrý na zoubky. Všechny by ti mohly vypadat a pak už bys nemohl papat nic," dovysvětlil jsem, když synek projevil zájem i o Nicosovu ozdobu na krku.

Vzhledem k okolnostem jsem přijal nové postavení s hrdostí. Postarám se o to, aby tenhle les byl znovu bezpečný. Z dálky jsem na Nicose kývnul, jako bych mu tím své odhodlání sděloval.
Diskuze se pak ubírala ještě jiným směrem. Vytušil jsem z toho nějakou nepříjemnou výpravu kamsi, nepostřehnul jsem, kam vlastně. Ale dle reakce ostatních jsem pochopil, že na jejím konci není příjemný vlk. Rád bych Jasnavě pomohl, ale nemohl jsem se rozdělit a byl jsem potřeba jinde.
"Nemyslím si, že je moudré, abychom teď všichni odcházeli. Jestli půjdeš ty, já zůstanu tady. Dám pozor na smečku," udělal jsem pár kroků blíž k hloučku vlků a sdělil rezavému své obavy. Neunikla mi poznámka vlčice o mém věku, ale nic jsem na to neřekl. Měla pravdu. Ale netušila, jak moc mladistvé síly ve mě dříme, pokud ji někdo bude pokoušet.
Byl čas rozloučit se s těmi, co nás opustili. Pochopil jsem, že sil teď nemá Sarumen na zmar a tak jsem čapnul synka do tlamy a hodil si ho na záda. "Pevně se drž, trochu se projedeš. Dáme vyhlídkovou jízdu po lese, ano?" nadhodil jsem a pak se vydal za Feline, Jasnavou a Nicosem k místu, kde měl skonat Roland.

Držel jsem se se synkem dál, ale dostatečně blízko, aby na mě mohli houknout, kdyby byla má pomoc potřeba. Nemusel jsem synkovi zajišťovat výhled z první řady zrovna na tohle. Místo toho jsem mu vyprávěl o tom, jak fungují stromy, les a co jíst a nejíst, když ho to očividně zajímalo nejvíc. Ta housenka, co zrovna lezla po kůře stromu, u kterého jsme se zastavili? Nejíst. Žába, co vyskočila ze křoví zrovna, když jsem Stallerona pokládal na zem? "Taky nejíst, ale můžeš ji zkusit chytit," pobídl jsem synka, aby se zabavil.

(348)

Zprávy, které do úkrytu přinesla Feline, nebyly nic veselého. Neměl jsem jí to za zlé, to ne. Bylo znát, že sama tím vším velmi trpěla. Koho by také nezasáhla smrt člena smečky? Já jsem ho tolik neznal, ale přesto mi to začalo v hlavě šrotovat. Nebyl tak starý, nebo ano? Islin odvedla děti ven a bylo tak jenom dobře. Já dál poslouchal novinky a usoudil jsem, že když jsou děti s Is, půjdu za Nicosem a zjistím, co potřebuje. Jak jsme se ale rozešli z jeskyně ven, z Feline padaly další informace. Další smrt. Někdo zabil... vlče? Vůbec se mi to nelíbilo. A o to spíš, když jsem tu teď měl vlastní rodinu, kterou jsem musel chránit. Smečka má být bezpečné místo, no ne? Tak proč tu najednou umírá jeden za druhým?
Buď opatrná, Is, vyslal jsem tiché varování k vlčici, třebaže ho nemohla slyšel, a vylezl ven do lesa, kde se zjevně dělo hodně věcí, co vyžadovaly zvýšenou pozornost.

// les

(347)

Napjatě jsem sledoval, jak vlčice řeší problém s naším nejedlíkem. Musel jsem uznat i já, že byl o dost hubenější, než jeho bráška. Oberon a Stellaron? pousmál jsem se v duchu nad tím, jak klukům ta jména ladila. Jako opravdová dvojčata, i když každý vypadal jinak, že bych si je rozhodně nepletl.
Stellaron se konečně jal pít a já vydechl, aniž bych si uvědomil, že jsem vůbec dech zadržoval. "Děkujeme," hlesl jsem vděčně k Jasnavě. Než jsem se stačil otočit zpět k Islin, usnula. Musela být vážně vyčerpaná, odpočinek jí přijde vhod. Děti byly nakrmené a můj úkol teď byl z nich nespustit oči, abych jí dopřál klidný spánek.
"Je vidět, že se vyznáš. Dobré vědět, že smečka má takové členy," prohodil jsem k Jasnavě a hned na to popadnul jedno z vlčat - Oberona - do tlamy a posunul ho zpátky na kožešinu k matce, ze které se s vervou snažil dostat. Stellaron ho sice následoval, ale byl pomalejší, a tak jsem ho nechal a natáhnul se po Meece, která mi prvně proklouzla a už si to šinula pryč. Také jsem jí čapnul a přinesl zpátky. "Rád vidím, že jste celý hrr objevovat, ale musíte být trpěliví," kázal jsem k nim jemným hlasem. "Řeknu vám, co. Když počkáte, než si vaše maminka odpočine, mohli bychom pak společně kouknout, jak to vypadá venku, co vy na to?"

(346)

Byl jsem celý rozněžněný pohledem na ten nejkrásnější zázrak na světě. Na nový život. Až když prvotní opar opadl, vmísila se do radosti i trocha starosti. Islin vypadala... mimo. Slabá. Ale bodejť by ne, porod určitě musí být vyčerpávající a tak jsem se snažil přesvědčit, že to dostatek odpočinku jistě vyřeší. Natáhl jsem se k ní a něžně jí pohladil čumákem, jako bych jí chtěl beze slov říct, že jsem tady. Podržím ji, když bude potřeba.
Vlčátka se zatím hemžila a projevovala mnohem víc života. Islin si vzala do péče nejbaculatějšího z chlupatých válečků. "Oberon," zopakoval jsem lehce pobaveně. "To mu sedí," souhlasil jsem a shlédl k černému válečku, který se koulel pryč od Islin. Ke mně. Což nebyl problém, problém byl, že koulet se ke mně znamenalo vykutálet se z kožešiny. A na studenou kamennou zem jeskyně rozhodně jejich tělíčka ještě stavěná nebyla. Sehnul jsem se tak k té aktivní černé kuličce a čumákem jí zatarasil cestu, abych jí přiměl se otočit a válet zpět na druhou stranu. Mohl jsem jí prostě vzít a položit zpátky k Islin, ale přeci jsem jí to nemohl tak zjednodušovat. "Meeka," pojmenoval jsem při tom druhé vlče a vzhlédl k Islin, jestli souhlasí.
Tu se k nám v jeskyni někdo připojil. Měl jsem mnohem klidnější reakci, než rozhozená Islin, ale stejně jsem si Jasnavu pořádně přeměřil. Věřil jsem však svému odhadu na vlky a z ní jsem nic nekalého necítil. Neměl jsem ale čas se v tom nimrat, protože Islin nově příchozí oznámila něco, co mě do teď unikalo. Starostlivě jsem se obrátil k ní i vlčatům, abych zjistil, o kterém z nich je řeč. Museli jsme s tím přeci něco udělat.

(345)

Pomohl jsem Islin a vlčatům do čistých kožešin a tu zaneřáděnou jsem odtáhl ven a zahrabal do sněhu. To pro zatím stačilo, až bude počasí moudřejší, uklidím ji pořádně. Teď jsem však měl jiné priority. Vrátil jsem se k novopečené mamince.
"Vypadají v pořádku. Co ty? Moc... moc mě mrzí, že jsem tu nebyl. Kdybych to věděl, vůbec bych tě tu samotnou nenechával." Nemohl jsem od těch tří kouzelných kuliček odtrhnout zrak, a to už jsem u několika porodů byl a nový život pro mě nebyla žádná, inu, novinka, ale tohle? Tohle bylo jiné. Něco na těch třech kuličkách bylo jiné než na všech ostatních vlčatech, která mi za ta léta prošla pod tlapkami. Navalil se ve mě intenzivní pocit, že bych pro tyhle tři kuličky udělal všechno na světě. Všechno.
"Napadá tě, jak se budou jmenovat?" hlesl jsem k Islin jemně, v mém hlase nebylo žádné naléhání. Jako bych jí dával prostor. Možná potřebovala nejdřív odpočívat, jména se mohla rozdávat později. Stejnak jsem měl pocit, že všechen čas světa teď patří nám, nebylo kam spěchat.

(344)

// Tenebrae přes Sarumen

V lese bylo sněhu méně než na pláních a u řeky, protože přes jehličnany sem tolik nenapadal. Přidal jsem pro to do kroku. Věděl jsem, že jsem byl pryč déle, než bych chtěl a jen doufal, že Islin tu dobu alespoň prospala a nabrala síly. Při troše štěstí přijdu a bude ještě podřimovat. A jak jsem si to usmyslel, jakmile jsem dorazil k úkrytu, zpomalil jsem a dával si pozor, abych velmi tiše našlapoval, kdyby náhodou skutečně ještě spala.
Jenomže nespala. Alespoň to mě břinklo přes čumák, když jsem z vnitra úkrytu uslyšel zapištění. To rozhodně nebylo pištění dospělého vlka. "Is?" vyhrkl jsem a vtrhnul dovnitř, kde se akorát můj pohled střetnul s tím jejím. Vyhlížela mě? Bez zaváhání jsem se vydal k ní. Pach linoucí se jeskyní by mi měl napovědět, co jsem už mohl vědět, ale já to musel vidět na vlastní oči. U Islin se vrtěly tři drobné válečky. Můj pohled zjihnul tak, jako už dlouho ne. "Islin, to... to ty..." breptal jsem, jako by to snad nebylo jasné. Měl bych se z tohohle transu rychle probudit. "Jsou nádherná," hlesl jsem rozněžněně a jemně olíznul Islin čenich. "Měli bychom vás dostat do čistého," začal se mi vracet rozum a jak jsem řekl, tak jsem na tom začal pracovat.

// skalisko přes Sarumen

Dobrá zpráva byla, že už tolik nechumelilo. Špatná, že sněhu bylo i tak všude hojně a mráz jako by taky nevěděl, kdy je čas odejít. Naštěstí jsem byl v pohybu, takže mně samotnému to tolik nevadilo, avšak když jsem dorazil k nejbližší řece pro to, co jsem potřeboval, značně mi můj úkol komplikoval.
Řeka byla zamrzlá. Ne celá, ale dost na to, abych se odvážil po zamrzlých krajích dojít skoro k prostředku řeky, kde ještě řádil volný proud. Nebyly to ale podmínky pro lov, rozhodně ne v téhle vodě. Kdo ví, jestli při takové zimě vůbec nějaké ryby plavou. Určitě jsou zalezlé v bahně, pod ledem. Možná to vůbec není na škodu. Tohle je ta podivná řeka, ryby z ní by mohly Islin spíš přitížit, než ulevit. Osud mi jasně dával znamení, usoudil jsem a vrátil se na pevný břeh.
Ještě chvíli jsem bloudil závějemi, ale bez úspěchu na cokoliv. Moc jsem si nevěřil, že v tak hlubokém sněhu bych něco ulovil, i když jsem zahlédl v dálce zajíce, jak se hopká napít. Než bych k němu doběhnul, byl by ta tam. S povzdechem jsem to nakonec zabalil. V úkrytu bylo jídlo a chutě Islin chtě nechtě musely počkat, až k tomu budou lepší podmínky. Chutě? problesklo mi hlavou, když jsem se vydal zpět k lesu.

// skalisko přes Sarumen

(342)

"Sladké sny," hlesnul jsem tiše, jako by Islin už měla stihnout usnout, a pak se odtáhnul. V tu chvíli se mi naskytnul pohled na housenku Islin zahrabanou v kožešinách. Neudržel jsem se a tiše si uchechtnul. Bylo to roztomilé. Až se vylíhne, bude z ní zase krásný zdravý motýl, pomyslel jsem si pobaveně. Když o ni teď bylo postaráno, byl jsem víc v klidu. Stále mě ale čekat úkol a tak jsem se pomalounku jal k odchodu. Kladl tiše tlapku za tlapkou, jako by snad chůze na tiché zemi mohla někoho vzbudit.
Vykouknul jsem z úkrytu, ale nikde ani živáčka. Byla zima, možná měli všichni něco na práci. A já teď také. Vyrazil jsem do sněhu a upaloval směrem, kterým kolem Sarumenského hvozdu proudila řeka.

// Tenebrae přes les

(341)

// les

I přes slzičky jsem pochopil, že Islin udělalo trochu radost, když jsem ji slíbil, že jí tu rybu zařídím. I když moc moc toužila po té jedně specifické a abych pravdu řekl, já na ryby zrovna odborník nebyl. I kdybych nějakého našel, nevěřil jsem si, že bych ho poznal. To jsem jí ale teď vykládat nehodlal.
"Udělám pro okouna, co bude v mých silách, dobře?" brouknul jsem povzbudivě a pomohl jí dojít až do úkrytu. Vedl jsem ji a podpíral, až jsme byli dostatečně hluboko, aby sem nefoukla z venčí studený vítr a zároveň nebyla na ráně hned, kdyby sem někdo neurvale vpadnul. Nemocní potřebovali klid. Doprovodil jsem ji k rozloženým kožešinám a pomohl jí, aby si na ně lehla a neplácla s sebou jak široká, tak dlouhá. Kdo ví, jak špatně jí skutečně mohlo být. "Opatrně," doprovodil jsem své snahy povzbudivými slovy a když ležela, začal jsem upravovat kožešiny kolem, jako bych jí dělal hnízdo, do kterého se může zahrabat. Poslední kožešinou jsem jí letmo přikryl záda. Ne celá, aby jí zase nebylo moc teplo. Takové přechody ze zimy do tepla také nebyly nic dobrého.
"Dobrý? Musíš zůstat v teple a odpočívat. Zdřímni si a já zatím seženu toho okouna, domluveno?" seznámil jsem ji s dalším plánem a olíznul jí čelo.

Kdyby na Islin něco zaútočilo, tak bych ji bránil, ale takhle jsem ji bránit nemohl. Jenom podpořit. Bylo mi to docela jasné. Byla zima a my se tu procházeli, jako by se nechumelilo. Určitě se nachladila. A jestli si myslela, že se nechám nějakou nemocí zastrašit, vybrala si špatného vlka.
"Nesmysl. Když to chytím, odvedu to pryč, aby tě to netrápilo!" pronesl jsem ve snaze žertovat a trochu uvolnit atmosféru. Islin vypadala, že jí to dost vzalo. Nechal jsem ji jít napřed a sám zaostával, abych pokukoval, jestli někde neobjevím ze sněhu vyčuhovat nějakou užitečnou rostlinku, která by mohla vlčici od nevolnosti ulevit.
A pak se přede mnou ozval pláč.
Rozběhl jsem a doběhl k vlčici, abych ji utišil. "Islin, hej, hej, to bude dobrý," otřel jsem se o ni láskyplně. "Nejdřív tě dostaneme do úkrytu, tam si odpočineš a budeš zase jako rybička. A já ti zatím klidně nějakou rybičku seženu. Nevím tedy, jestli zrovna okouna, ale pokusím se?" zamrkal jsem na ni soucitně a snažil se ji pomoci vstát, aby byla v té zimě co nejméně.

// úkryt

Jak jsem říkal, Islin tenhle les znala jistě mnohokrát lépe, než já, takže přestože mě tlapky až svrběly nedočkavostí, nechal jsem se jí poslušně vést a nepředbíhal, ale oh jak bych rád. Trocha sebeovládání se však vyplatila, když jsme se vynořili na místě, které by s přivřeným okem mohlo odpovídat našemu vysněnému domovu. Rozhlížel jsem se a skutečně jedno oko mhouřil, jako bych se snažil sem všechny ty představy napasovat. Protože teď to ty pokrýval sníh, ale většinu roka to tu bude zelené a živé. Neviděl jsem žádnou jeskyňku a tak jsem si jen domýšlel, že dojde na práci. Nepřekvapovalo mě to, dobrým věcem se v životě občas musí trochu pomoci a jedno štěstí už stálo vedle mě, takže zbytek jsme mohli budovat společn-
"Islin!" vyhrknul jsem, když se z kochání stalo drama. "Jsi v pořádku? Is?" vrhnul jsem se k ní starostlivě a opřel se jí o bok, abych jí byl oporou. "Dobrý? Jak je ti?" zahrnoval jsem jí otázkami, i když jsem tušil, že nejvíc by jí nejspíš pomohlo, kdybych mlčel. Ale to jsem nemohl. Mohl jsem proud dotazů jenom zmírnit. "Dej si sníh, to pomůže," pobízel jsem ji a nespouštěl z ní oči, kdybych... nevím, jak jinak bych vlastně mohl pomoc, ale byl jsem připravená to v mžiku vymyslet, kdyby bylo potřeba.

Když jsem pozoroval Islin, která teď kroužila mezi stromy a roznášela mezi ně chomáčky srsti jako by roznášela po světe zprávy, přišla mi rozkvetlá. Veselá. Jiná, ale v tom nejlepší smyslu, ve kterém to o někom můžete říct. V hlavě měla stále představu svého dokonalého domova. Nedivil jsem se.
"Myslíš tady v lese?" ujišťoval jsem se a zatvářil se při tom zamyšleně. Mohl jsem mít své pochybnosti, ale dokud to pořádně neprozkoumáme, kdo jsem byl, abych rozhodoval? "Můžeme se zkusit porozhlédnout. Znáš to tu lépe, než já," poukázal jsem, ale s neskrývanou nadějí v hlase. Šance, že najdeme přesně takové místo byly opravdu malé, ale kdo říkal, že si takové místečko nemůžeme vytvořit? "A když nic takového nenajdeme... co nám brání si ho prostě vystavět?" nadhodil jsem optimisticky a už se pomalu rozběhl na průzkum, jak jsem byl plný neznámé energie. Popoběhl jsem a doslova lákal Islin s sebou na průzkum. Vypadal jsem jako vlče, které se těší, že poprvé uvidí Vlčíška, takovým nadšením jsem oplýval.

Viděl jsem jí to v očích. Co to bylo? Možná strach věřit. Někdy se bojíme, že něco není skutečné, protože co když tomu uvěříme a pak o to přijdeme? Já byl ale rozhodnutý. Věřil jsem a byl odhodlaný udělat vše pro to, abych ani důvěru Islin nikdy nezradil. "Opravdu," kývnul jsem a vydal se jí naproti. Protože střed byl správné místo. Ani ona. Ani já. My.
Krátce po tom, co bylo po všem, jsem popadnul kožešinu, která se tu stále příhodně povalovala, a přehodil ji přes Islin, aby neprochladla. Začalo sněžit a i když zima nebyla nejlehčím období pro někoho ve vlčí kůži, mě to přišlo nádherné. Jako znamení. Pozoroval jsem třepotající se třpytivé vločky, jak se hojně snášejí na zem. Přišla změna. Vlastně jich s dneškem přišlo několik. Sklonil jsem se k Islin a jemně jí oblíznul čumák. "Pro štěstí," zašeptal jsem a láskyplně se na ni pousmál.

Spokojeně jsem se usmíval a vysníval si s Islin domov, který snad ani nemohl být skutečný. Zatím. To přeci neznamenalo, že by se nedal vybudovat. I Islin se to zjevně zalíbilo, ale něco v jejím hlase mě přimělo zahnat úsměv a starostlivě se na ni ohlédnout. Smutek, který se z něj linul, se mi zabodával do hrudi. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Tohle přeci nebyla příležitost ke smutku. Islin se ale nijak netajila jeho příčinou. Otevřel jsem tlamu, ale nic z ní nevyšlo, než jsem jí pomalu zase zavřel a mlčky sledoval, jak rozeznívá rampouchy.
"Islin," vyslovil jsem její jméno polohlasně, a tak lehce souznělo v ledové melodii, zatímco jsem k vlčici udělal pár kroků blíž. "Opravdu... si myslíš, že je pozdě? Na rodinu?" zadíval jsem se jí jemně do očí a odmlčel se, třebaže jsem nečekal přímo na odpověď. "Nevím, jak mi tohle náleží říkat, ale já tě mám rád, Is. Záleží mi na tobě a na tom, abys byla šťastná. A to všechno, o čem jsi mluvila," utekl mi pobavený výdech, "to bylo krásné. A já bych udělal cokoliv pro to, aby se ti to splnilo. A byl bych hrozně rád, kdybys mi dovolila být toho tvého štěstí součástí. Kdyby to mohlo být naše štěstí." Zůstal jsem u ní stát, ale nedovolil se dál hnout ani o píď. Co jsem chtěl říct jsem vyslovil, ale stejně jako nikdy, ani teď jsem si dovolil hádat, co na to vlčice odpoví, a tak jsem stále mezi námi zachovával ten drobný prostor, aby věděla, že je to její rozhodnutí. Neměl jsem v plánu jí ho vnutit nebo vzít úplně, i když mé plánování rozhodně nepočítalo s tím, co bych si počal s odmítnutím...

Islin nepřijímala komplimenty. Pro vlka, který je rozdával vlevo vpravo, jako jsem byl já, to popravdě byla zprvu nezvyklá situace, ale bylo v tom něco svěžího a opravdového. Navíc jsem si na to už začínal zvykat, takže když úspěšně vlčice opět mé snahy na milá slova odmávla, jako by o nic nešlo, jen jsem se mlčky vědoucně pousmál, protože já věděl své a to mi stačilo.
Uklízel jsem a napovídal u toho celkem dost, takže jsem se nakonec musel zarazit a taky to trochu obrátit na Islin, třebaže jsem se tím nechal zastavit v práci, protože jsem teď stál před úkrytem s vyklepanou kožešinou přes záda a slušně čekal na odpověď, než abych zmizel pryč a nechal vlčici mluvit do prázdna.
Islin se k mému překvapení barvitě rozpovídala a její plány byly tak snové, že jsem naprosto rozuměl, proč něco takového chce. Znělo to idilicky, i to tak vypadalo, když jsem si to vykresloval v hlavě. A pak Islin přestala malovat. "Ale vůbec ne. Chtěl jsem plány, dostal jsem plány," oponoval jsem vlčici, i když se nezdálo, že by potřebovala nějak ujišťovat, protože zněla svým domnělým nedorozuměním spíš pobaveně. "Vlastně, ehm, jestli dovolíš," odkašlal jsem si, jako bych se předem omlouval za to, že jí lezu do jejích představ, než jsem to udělal. "Myslím, že by se k té jeskyni hodila nějaké malá mýtinka, odkud jde vidět na nebe. Kde ve dne můžeš pozorovat mraky a za jasných nocí hvězdy. A poslouchat cvrkání cvrčků, které můžou druhý den děti chytat. Až po hodině plavání, samozřejmě," zasmál jsem se.