Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Abych pravdu řekl, vlka s parožím jsem vlastně ještě neviděl, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se tu skutečně někde nějaký takový potuloval," odpověděl jsem zamyšleně a zcela nezaujatě, zatímco mladý vlk za mnou začínal chytat záchvaty paniky z všech těch bombastických informací, kterými jsem ho obohacoval. Po čumáku se mi rozlil potutelný úsměv, kterého si ale panikařící vlček všimnout nemohl. Nezastavoval jsem a stoupal dál. O něj jsem se nebál. Až se mládí vzpamatuje, dožene mě. A také, že dohnal.
Souhlasně jsem přikývnul, když si to vlček začínal rychle dávat dohromady. "Přesně tak. Ale nenech se zmást, pořád jsou to bohové. Nemusí ti splnit nic, mohou ti splnit všechno, nakonec to vždy záleží právě na nich, co z tvého přání vyplyne." A tak trochu z toho začínalo plynout, že vlk s parožím třeba bohy naštval a proto má teď hlavu o něco těžší. Dovedl jsem si představit, že i tak ti dva fungují.
Seděl jsem na okraji skláy s výhledem a nechal vlka, ať se kochá. Nedivil jsem se mu. Znal jsem to tu a kochal jsem se úplně stejně, jako bych tu byl poprvé. "A to ještě nevidíme všechno. Jak říkám, jsou místa, odkud je i větší výhled," pronesl jsem tajemně, aby si šedý náhodou nemyslel, že teď už viděl všechno. Ten byl z toho tak ohromený, že najednou nevěděl, co dělat dřív. Přátelé? Smečka? Partnerka? Nechal jsem ho se tím prodrat a sám si myslel své. Tímhle si musí každý projít sám, ale možná jsem mu v hloubi duše záviděl, že jeho to všechno teprve čeká.
"Hmm, normálně to není možné," hlesl jsem zamyšleně nad jeho otázkou ohledně magií. Pak jsem se ale neubránil lehkému úšklebku. "Ale tady není nic tak docela normální. Stává se, že si tu vlci rozvinou vlohy pro další magie. A ti, které to nepotká přirozeně, přilezou škemrat za Bohy, aby jim nadání pro jiné magie darovali. Ano, to i to dělají. To už zní trochu lákavěji, než fialové ucho a ploutev místo ocasu, že?" pousmál jsem se pobaveně.

// Východní hvozd

Nešlo o žádný lehký výšlap, ale já ho zdolával hravě, jako by moje tělo už samo roky nepsalo dějiny téhle země. Ovšem den, kdy se nebudu moct vyšplhat na pořádnou horu bude dnem, kdy bude na čase zalézt pod zem. To dnes ještě nebylo. S šedým jsme postupně stoupali výš a výš, až stromů ubývalo.
"Takže už jsi měl tu čest s ochutnávkou zdejší magie setkat," komentoval jsem jeho srážku s modrým vlkem. "Barevné kožíšky tu nejsou nic zvláštního. Stejně jako vlci s křídly nebo parožím," prohodil jsem, jako by to bylo něco naprosto normálního. "Mohou za to místní Bohové. Čas od času někomu z rozmaru splní přání, když se za nimi rozhodne vypravit. Tedy z rozmaru, protože jsou ochotní se s námi vůbec bavit, ale úplně zadarmo to nedělají," upřesnil jsem. To už jsme byli docela vysoko a naskytl se nám tak slušný výhled do krajiny. Zastavil jsem na kamenné římse a počkal, až vlček také přijde blíž.
"Existují tu sice vyšší hory, ze kterých jde vidět víc, ale tohle bylo nejblíž, tak nám to musí stačit. To, co před sebou vidíš, je Gallirea," představil jsem vlkovi svět, který ho tak zajímal. Výhled jsme momentálně měli na velké jezero i hory tyčící se za ním. Kolem se rozkládaly široké pláně i lesy. "Je to tu poměrně přátelské, ale to neznamená, že se ti sem tam nepoštěstí natrefit na nějakého potížistu, všichni tu nejsou svatí. Támhle hned za těmi horami se nachází Borůvková smečka. A také Asgaarská. Dál na jihu je smečka Sarumenská, tam patřím i já." Odmlčel jsem se a zamyslel. Tušil jsem, že tohle nejsou všechny smečky, které na Gallirei máme, ale také jsem došel nepříjemnému zjištění, že o dalších nic nevím. To bych měl brzy napravit. "Určitě to nejsou všechny zdejší smečky, ale jsou to ty nejstarší, co tenhle kraj pamatuje."
Vlček se rozpovídal i o své magii, kterou nebylo tak těžké odhalit. Přeci jen měl zelené oči stejně, jako já tyrkysové. "Přišel jsi na dobré místo, jestli se chceš ve své magii zdokonalit. Sám magii země neovládám, ale když bys chtěl, určitě by sis tu mohl najít někoho, kdo tě ochotně nějaké magické triky naučí," hlesl jsem povzbudivě a při tom doloval v paměti, jestli mě náhodou nějaký vhodný učitel pro něj nenapadne. Sigy, jenomže ten byl kdo ví kde. Možná to byla dobrá motivace pro to ho konečně jít také hledat.

Nebyl jsem si jistý, jestli je to štěstí nebo pech, vytáhnout poprvé tlapy z domácího pelechu a hned padnout do víru chaosu, který tento kraj nabízel. Ale ve skutečnosti mladému vlkovi nehrozilo nic víc, než léčba šokem a ta přicházela v každém věku, když sem zabloudil někdo nevědomky.
Musel jsem se smát, když se vlk hned začal zastávat lovu a co by z něj pak zůstalo. "Toho bych se nebál. Že by to chutnalo jako zajíc neznamená, že by ho to mohlo nahradit. Vlci musí jíst maso, naše těla to potřebují. Houby... můžeme nechat těm, které pak sníme my," prohodil jsem a mrknul při tam na trs zbývajících hub v trávě.
Vlk se dál zajímal a vlastně bylo dobré, že se ptal. Neunikl mi jeho pohled na ozdobu pohupující se mi na krku a já začínal tušit, že bude co vysvětlovat, ještě než ze sebe vysypal všechny otázky. "Heh, řekl bych, že je nás tady dost," uchechtnul jsem se a při tom se rozhlížel, jako bych po něčem pátral. Pohled se mi ustálil na cestě do kopce a třebaže jsem sám netušil, kam přesně nás to zavede, vydal jsem se tím směrem. "Pojď za mnou," pobídnul jsem ho, aby mě následoval a při výstupu jsem pokračoval. "Magie je tady víc, než dost. Troufnu si říct, že všechny tobě známé, ale určitě tu narazíš i na zvláštnosti, o kterých jsi nikdy neslyšel. Tahle krajina magií dýchá, je vláhou její země a občas... řekněme, že posouvá hranice představivosti všech, kteří se rozhodnou tu chvíli pobýt."

// Orlí skály

Vlka jsem vyplašil, pochopitelně. Když se za někoho připlížíte a promluvíte, koho by to nevylekalo. Jenomže mi to nedošlo, na mysli jsem v tu chvíli měl jen ty houby a včasné varování, kdyby náhodou. Sám jsem tím málem způsobil, že vlkovi zaskočilo a to bych pak musel řešit jiný problém. Zabědoval jsem si sám nad sebou v duchu a na vlka se omluvně zatvářil.
Šedý nevypadal, že by se tím trápil. Naopak. Jak otevřel tlamu, už mu jela. Z počátku jsem byl tou horlivostí zaskočen, ale brzy jsem se musel pobaveně zasmát. Vypadal mladě a plný života, tak to mělo být.
"Kessel, těší mě," představil jsem se na oplátku. "Říkal jsem si, že nebudeš zdejší. Máš nějaký důvod, který tě sem dovedl nebo jen toulavé tlapky?" prohodil jsem vlídně, zatímco jsem přišel blíž, abych si mohl nabízené houby pozorněji prohlédnout. "Sám houbám moc neholduji, jeden nikdy neví." Očichal jsem je. Smrděly... jako houby. Ale nevypadaly nebezpečně. Nicméně jsem je nechal tam, kde byly.
"Taková kouzla tady nehledej," zasmál jsem se. "Že by existovala magie, co by každé houbě dala příchuť něčeho lepšího? Bažanta? Ryby? Zajíce? Když o tom takhle přemýšlím, vlastně to nezní tak špatně," přešel jsem z pobavení do reálně zamyšleného výrazu, když mi to přestávalo připadat nereálné.

// Mahtae sever

Nožky mě vypravily do lesa. Nedalo se říct, že by mne to překvapilo. Až se slunko vyšplhá výš, jistě bude pěkné teplo, takhle stín který les poté naskýtá je ideální. Navíc tenhle les nebyl jen obyčejná rovinka. Když tudy vlk potřeboval jenom proběhnout, moc to neocenil, ale na línější potulování byl skvělý, kopcovitý, s rozličnou vegetací.
Procházel jsem lesem, když jsem zaslechl šramot. Zvedl jsem hlavu a kousek od sebe uviděl kamzíka, který koukal přímo na mě. Chvíli jsme tak ne sebe zírali, než se sebral a poklusem zmizel. Zůstal jsem stát na místě a dal mu náskok, než jsem se vydal jinudy. Kořist byla vždycky tak vyplašená, i když jste po ní nešli. Popravdě, takový život by se mi asi nelíbil.
O kousek dál jsem znovu zaslechl šramot, tentokrát jeho původce však neměl rohy. "S těmi houbami bych byl opatrný. Zvlášť v tomhle kraji se houbová dieta ne vždy vyplatí," prohodil jsem vlkovi za zády. Na houby jsem úplný odborník nebyl, i když jsem poznal, které rozhodně jíst nemám. Slyšel jsem však už historky o tom, co s vlky místní houby dokážou provést.

// Borůvka

Vrátil jsem se k řece a do čenichu nasál vlhký vzduch. Po nedávných deštích byl čistý a svěží a vlíval mi novou energii do žil. Jako by mě volal a vábil, abych vyběhl a hrál si s ním po lukách jako malé vlče. Musel jsem se nad tím v duchu pousmát. Popravdě, kdybych teď na té louce byl, a ne u vody, asi bych to i udělal.
Mé nožky se ale stále toužily toulat. Kam? To nebylo důležité, jen, aby šly. A tak jsem se jim rozhodl vyhovět. Pohledem jsem přejel louku na druhé straně řeky, kopce a hory, lesy i nedaleko se třpytící hladinu jezera a nechal je si vybrat, kam mě zavedou.

// Východní hvozd

Vlk si dal tlapu před čumák a zavrtěl hlavou, což jsem si vyložil jako složitější verzi souhlasu s tím, co jsem řekl. Moc toho nenamluví. Nějak mě nenapadlo si to spojit s tím, že ani nemůže. Spokojeně jsem se usmál, když odsouhlasil, že o mé návštěvě Baghý zpraví a pak už tu zbývalo jen to dilema s deštěm. Erlend si musel všimnout, že váhám, protože mě zahrnul množstvím expresivních gest, které jsem si chvíli převaloval v hlavě, než jsem se ustálil na tom, že jsem si jistý, co znamenají. Zadíval jsem se hlouběji do lesa, kam mě zval. A znovu zaváhal.
"Děkuji, ale opravdu bych neměl. Tohle místo je domovem jiných vlků, ne mým." Byl jsem dostatečně nerozhodný, aby se za tu dobu stačilo počasí umoudřit a déšť ustupovat. Tentokrát jsem k nebi zapíchnul čumák já. "Vypadá to, že mám přátele i na vyšších místech. Nakonec to asi nebude tak zlé," zasmál jsem se, protože to skutečně vypadalo, jako by mi někdo zametal cestičku.
"Ať se Borůvkové smečce dál dobře daří," sdělil jsem šedému svá slova na rozloučenou, načež jsem se otočil a odebral k ochodu.

// Mahtae sever

V hlavě se mi rozezněl cizí hlas. Nejdřív mě to zaskočilo, což se jistě zračilo i v mém výrazu, ale rychle jsem si při pohledu na vlka spojil dvě a dvě. "Erlend?" zopakoval jsem nahlas, abych svou domněnku potvrdil. Byl to vskutku zvláštní vlk. Nejdřív ta vize s Baghý a teď tohle. "Moc toho nenamluvíte, že," hlesl jsem přátelsky. Nesoudil jsem ho, ať už byl jeho důvod pro takovou... neobvyklou komunikaci jakýkoliv. Ale také to znamenalo, že mi k Baghý nic moc víc sám asi nepoví. Jeho reakce beztak jasně znamenala to nejdůležitější - minuli jsme se.
"To se nedá nic dělat," odvětil jsem rychle, protože vlk, tedy teď už Erlend vypadal, že ho velice tíží, že mi nemůže pomoci. "Měla vždycky toulavé tlapky. Budu se tu za ní hold muset zastavit jindy," nadhodil jsem, jako by o nic nešlo. Čekat jsem tu na ní neplánoval. Tohle nebyl můj les. Nebylo na mně tu zůstat. Přesto se během mé krátké návštěvy zde pěkně rozpršelo a mně vrtalo hlavou, kam uklidím svůj prošedivělý kožich, abych ho úplně nepromáčel. "Až se vrátí, vyřídíte jí, že jsem tu byl? Aby si nemyslela, že si na ni starý přítel už ani nevzpomene."

Horlivě bych se pustil do akce, jen stačilo, aby mi vlk přede mnou řekl, co mám dělat. Ten ale jen zvednul klidně tlapu, čímž mě překvapivě uklidnil. Jako by všechny ty děsivé scénáře, co se mi v hlavě začaly rojit, mávnutím rozehnal. Soustředil jsem se na jeho tlapu, jako by to bylo teď to jediné, co stojí mezi životem a smrtí. A brzy se pohled na tlapu rozplynul, protože jsem zahlédl jiný.
Kde jsem to byl? Ne. Já tu nebyl. Já to jen viděl. Baghý. Je v pořádku. Předává šedému vlkovi svůj přívěšek. Dobrovolně. S veselým. Když se obraz rozplynul, zůstal jsem koukat do prázdna. Ta rána z toho, jaký balvan mi spadl ze srdce, musela být slyšitelná. Probral jsem se a konečně se zase věnoval vlku, který se nyní tvářil velmi omluvně. S vřelým úsměvem jsem zavrtěl hlavou, abych ho ubezpečil, že se nic nestalo.
"Omlouvám se. Asi jsem... nepatřičně jsem zpanikařil," zazubil jsem se lehce zostuzen. "Musíte být pro Baghý důležitý, když vám to dala. Jsem rád, že má kolem sebe své důležité blízké," pronesl jsem spokojen s myšlenkou, že se mé dávné přítelkyni dobře daří. "Jmenuji se Kessel. Jsem Baghý dlouholetý přítel a přišel jsem ji navštívit. Hádám však, že jsem se netrefil do chvíle, kdy bych ji tu zastihnul?" zastříhla jsem zvídavě ušima, protože přestože stopa po ní tu byla slabší, mohl mě stále vlk vyvézt z omylu. Už mi dokázal, že mu to jde velice dobře a měl na to zajímavé neotřelé způsoby.

Poklidně jsem vyčkával a poslouchal zvuky lesa. Šelest listí, škrábání veverčích drápků o kůru stromů, prozpěvování ptactva. A mezi tím vším se záhy ozvalo křupání větviček pod nohami někoho, kdo se blížil mým směrem. Ohlédl jsem se za zvukem a spatřil, jak se ke mně lesem blíží vlk, kterému hlavu zdobila korunka. Vypadal, že přichází v míru.
"Zdravím," začal jsem uctivě, jakožto správná návštěva na jeho území, ale při tomto letmém pozdravu a pokynutí hlavou, které jsem k tomu už ze zvyku vždy připojil, jsem očima sklouznul na ozdobu houpající se mu na krku. Ozdobu, kterou jsem znal. Najednou jako by mnou projel šok, nemohl jsem z té houpající věcičky spustit oči. "Přišel jsem za Baghý. Nestalo se jí něco? Je v pořádku?" začal jsem se vyptávat spěšně, přestože jsem se snažil příliš nepanikařit. Z mého těkání mezi jeho tváří a ozdůbkou ale mohl vlk vyčíst, co mě tak znervózňuje. Proč je tohle tady, když Baghý tu není? Byl jsem tak rozhozený náhlou starostí o ní, že jsem naprosto opomněl se představit nebo třeba vlkovi přiblížit, kdo vůbec jsem, že se o ni zajímám. Strach a péče v mém hlase byly ale upřímné. Upřel jsem na vlka před sebou naléhavý pohled. Jestli bylo potřeba jí snad nějak pomoci, byl jsem připraven.

// Mahrae sever

Vstoupil jsem. I když jsem se držel jen na okraji a nepřišel dělat žádné potíže, vždycky mi bylo nepříjemné jen tak lézt na území smeček. Připadal jsem si, jako když narušuji něčí soukromí. Místní přeci nemohli na první dobrou vědět, že jim sem právě nevlezl někdo, kdo to tu přišel obrátit vzhůru nohama. Trochu jsem se uklidňoval tím, že mě díky mé postarší vizáži mohou podcenit. Nevadilo by mi to. Nemuseli by ve mě vidět hrozbu a já bych měl prostor vysvětlit, co tu pohledávám.
Než jsem se ale ohlásil, zavětřil jsem. Baghý jsem v lese skutečně cítil. Ale pach nebyl tak čerstvý, aby mě ta zpráva utěšila. Najdu jí tu? Zvedl jsem čumák a táhle, ladně, nepříliš hlasitě zavyl. Abych o sobě dal vědět, ale zároveň nerušil klidnou atmosféru lesa, která tu vesměs panovala.

// Východní hvozd

Vylezl jsem z lesa kousek od řeky, ke které mě volně nesly moje další kroky. Sehnul jsem se a pořádnými doušky se napil, než jsem si oblíznul čumák, aby mi voda netekla všude po tlamě. Bylo to osvěžující. Ještě chvíli jsem se kochal jen tak pohledem na tekoucí vodu, na krajinu. Neměl jsem úplně kam spěchat. Spěch byl záležitostí vlků, kteří ještě nevěděli, že když půjdou rychle, přehlédnou na světě to nejkrásnější. A možná jsem si celou tu poetičnost svého čekání namlouval, protože jsem věděl, že teď už stačilo jít dál po proudu a dojdu tam, kam potřebuji. Rozešel jsem se.
Řeka mě nyní vedla až k hranicím lesa, který jsem znal. Osobně. Z vyprávění. Měl bohatou historii. A pokud jsem si dobře pamatoval, momentálně měl i někoho, koho jsem přišel navštívit.

// Borůvka

// Gejzírové pole

Z pole vroucích vodních kráterů jsem vklouznul do kopcovitého lesa. Teď mě čekala chůze přes něj. Delší, ale svěží. Kopcovité terény jsem měl rád. Procházel jsem jím, když mi k uším dolehl zvuk šumějící vody, jak padá ze skal dolů. Vodopády. Zastavil jsem se a krátce se tím směrem otočil, ale nečel jsem tudy. Sigy. Nic bych tam nenašel. Pachy v okolí nikterak nenaznačovali, že by se tu můj svěřenec poslední dobou potuloval, ani když jsem si je přivál z větší dálky. Zajímalo by mě, kam se ten žíhaný vlček beze slova poděl.
Míjel jsem hory, které se tyčily na severní straně hvozdu. Vysoké a majestátní. Ani tam jsem nezamířil, protože bych tam nenašel, co jsem hledal. Ale věděl jsem, že se tam rozhodně musím vydat, až tudy zase půjdu. Něco mě do těch hor volalo a nepřestane to naléhat, dokud tomu nevyhovím. Teď to něco však muselo počkat. Emoce vyvolané tučňáčím setkáním byly silnější.

// Mahtae sever

// Tundra přes Kierb

Obratně jsem míjel krátery v zemi, ze kterých příležitostně tu a tam vystřelil sloup vroucí vody. Byl jsem už dost letitý na to, abych tyhle nástrahy znal, takže ty si na mě jen tak nepřijdou. Mezi gejzíry však bylo dusno, které vystřídalo příjemný chlad z tundry, což mi nedělalo dobře, ale snažil jsem se nezastavit. Čím dříve tohle území překonám, tím dříve se dostanu na lepší vzduch - to jsem si myslel. Aby se mi hlava příliš z horka a vlhka netočila, nechal jsem kolem sebe tu a tam prohnat slabý chladný vánek, aby mě osvěžil. Krom dusna tu však byl ještě jeden problém. Nad hlavou se mi začala stahovat mračna a cosi uvnitř mě mi napovídalo, že to nejsou jen nějací planí strašáci. Bude pršet. Měl jsem čas, ale eventuelně vodu z těch mraků budu mít v kožichu. Pokud se do té doby někde neschovám.

// Východní hvozd

// Ledová pláň

Toulal jsem se tundrou, která se s jarem probouzela k životu. Stále tu bylo chladněji, než ve většině kraje v tomhle období, ale nemohl jsem říct, že by mi to vadilo. Dvojice vlků ze smečky zmizela. Odejít jsem nechal i Islin a zůstal tak docela sám s tou vzpomínkou na veselého tučňáka, který se radostně shledal se svou rodinou. Hřejivý pocit, který taková podívaná s sebou nesla, se ve mě zabodával i do bolestivějších míst. Věděl jsem, že bych se brzy měl vrátit do Sarumenského lesa, když tam teď patřím, přesto jsem zatoužil vyrazit úplně jiným směrem. Potřeboval jsem někoho najít. A něco mi říkalo, že ten někdo daleko na jihu rozhodně nebude a tak jsem se vydal cestou, kterou mi našeptával vítr, můj věčný společník.

// Gejzírové pole přes Kierb