Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Viděl jsem jí to v očích. Co to bylo? Možná strach věřit. Někdy se bojíme, že něco není skutečné, protože co když tomu uvěříme a pak o to přijdeme? Já byl ale rozhodnutý. Věřil jsem a byl odhodlaný udělat vše pro to, abych ani důvěru Islin nikdy nezradil. "Opravdu," kývnul jsem a vydal se jí naproti. Protože střed byl správné místo. Ani ona. Ani já. My.
Krátce po tom, co bylo po všem, jsem popadnul kožešinu, která se tu stále příhodně povalovala, a přehodil ji přes Islin, aby neprochladla. Začalo sněžit a i když zima nebyla nejlehčím období pro někoho ve vlčí kůži, mě to přišlo nádherné. Jako znamení. Pozoroval jsem třepotající se třpytivé vločky, jak se hojně snášejí na zem. Přišla změna. Vlastně jich s dneškem přišlo několik. Sklonil jsem se k Islin a jemně jí oblíznul čumák. "Pro štěstí," zašeptal jsem a láskyplně se na ni pousmál.

Spokojeně jsem se usmíval a vysníval si s Islin domov, který snad ani nemohl být skutečný. Zatím. To přeci neznamenalo, že by se nedal vybudovat. I Islin se to zjevně zalíbilo, ale něco v jejím hlase mě přimělo zahnat úsměv a starostlivě se na ni ohlédnout. Smutek, který se z něj linul, se mi zabodával do hrudi. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Tohle přeci nebyla příležitost ke smutku. Islin se ale nijak netajila jeho příčinou. Otevřel jsem tlamu, ale nic z ní nevyšlo, než jsem jí pomalu zase zavřel a mlčky sledoval, jak rozeznívá rampouchy.
"Islin," vyslovil jsem její jméno polohlasně, a tak lehce souznělo v ledové melodii, zatímco jsem k vlčici udělal pár kroků blíž. "Opravdu... si myslíš, že je pozdě? Na rodinu?" zadíval jsem se jí jemně do očí a odmlčel se, třebaže jsem nečekal přímo na odpověď. "Nevím, jak mi tohle náleží říkat, ale já tě mám rád, Is. Záleží mi na tobě a na tom, abys byla šťastná. A to všechno, o čem jsi mluvila," utekl mi pobavený výdech, "to bylo krásné. A já bych udělal cokoliv pro to, aby se ti to splnilo. A byl bych hrozně rád, kdybys mi dovolila být toho tvého štěstí součástí. Kdyby to mohlo být naše štěstí." Zůstal jsem u ní stát, ale nedovolil se dál hnout ani o píď. Co jsem chtěl říct jsem vyslovil, ale stejně jako nikdy, ani teď jsem si dovolil hádat, co na to vlčice odpoví, a tak jsem stále mezi námi zachovával ten drobný prostor, aby věděla, že je to její rozhodnutí. Neměl jsem v plánu jí ho vnutit nebo vzít úplně, i když mé plánování rozhodně nepočítalo s tím, co bych si počal s odmítnutím...

Islin nepřijímala komplimenty. Pro vlka, který je rozdával vlevo vpravo, jako jsem byl já, to popravdě byla zprvu nezvyklá situace, ale bylo v tom něco svěžího a opravdového. Navíc jsem si na to už začínal zvykat, takže když úspěšně vlčice opět mé snahy na milá slova odmávla, jako by o nic nešlo, jen jsem se mlčky vědoucně pousmál, protože já věděl své a to mi stačilo.
Uklízel jsem a napovídal u toho celkem dost, takže jsem se nakonec musel zarazit a taky to trochu obrátit na Islin, třebaže jsem se tím nechal zastavit v práci, protože jsem teď stál před úkrytem s vyklepanou kožešinou přes záda a slušně čekal na odpověď, než abych zmizel pryč a nechal vlčici mluvit do prázdna.
Islin se k mému překvapení barvitě rozpovídala a její plány byly tak snové, že jsem naprosto rozuměl, proč něco takového chce. Znělo to idilicky, i to tak vypadalo, když jsem si to vykresloval v hlavě. A pak Islin přestala malovat. "Ale vůbec ne. Chtěl jsem plány, dostal jsem plány," oponoval jsem vlčici, i když se nezdálo, že by potřebovala nějak ujišťovat, protože zněla svým domnělým nedorozuměním spíš pobaveně. "Vlastně, ehm, jestli dovolíš," odkašlal jsem si, jako bych se předem omlouval za to, že jí lezu do jejích představ, než jsem to udělal. "Myslím, že by se k té jeskyni hodila nějaké malá mýtinka, odkud jde vidět na nebe. Kde ve dne můžeš pozorovat mraky a za jasných nocí hvězdy. A poslouchat cvrkání cvrčků, které můžou druhý den děti chytat. Až po hodině plavání, samozřejmě," zasmál jsem se.

Když se nakonec usmála, úsměv jsem jí opětoval. Jako by to celou tu náhle vážnou atmosféru zase zjemnilo. Jako by ten úsměv zpečetil nějakou nevyřčenou dohodu. A pak jsem zůstal zírat jako opařený a rychle přemítal, jestli jsem se v horách nepraštil do hlavy nebo nesnědl nějaké podezřelé bobule. Zdálo se mi to nebo na Islin... poblikávala křídla? Ale ne jen tak ledajaká. Kouzelná bylo první, co mě napadlo. Magická. Pohádková. A i když jsem je na ní nikdy předtím neviděl - jak je to možné? - padly jí jako ulitá. Jako by jí do teď ta špetka magie chyběla a teď s nimi byla kompletní. Pootočil jsem hlavou, jak jsem se tomu snažil přijít na kloub. Možná je schovává schválně? Nemohl jsem ale zaostávat, když už vykročila vpřed a tak jsem popoběhnul, abych jí dohnal a s tou prací pomohl, jak jsem slíbil.
Přidal jsem se k odklízení větviček a při tom zavrtěl hlavou na otázku Islin. "Není to tak... těžké. Když jsi tulák, patří ti celý svět, ale všichni nakonec touží se vrátit na místo, které můžou nazývat domovem. Jsem rád, že jedno takové teď už také mám. Vlastně jsem ti za to ani nepoděkoval," problesklo mi hlavou a zvedl jsem pohled k vlčici. "Děkuji. Že jsi mě sem přivedla. Nebýt tebe, kdo ví, kde bych se pořád toulal," pousmál jsem se na Islin vděčně s klackem v tlamě a zároveň jí ten klacek podával, aby ho přihodila k ostatním, protože spolupráce!
Pak jsem se přesunul ke vchodu do úkrytu, stoupnul si trochu na stranu a nechal vítr, aby z chodby vymetl ven navátý nepořádek. Na tohle byla magie mnohem efektivnější než nějaké zametání větvičkou nebo ocasem. "To by asi bylo na delší vyprávění," hlesl jsem a na to pčíknul, protože jsem si trochu prachu navál přímo do čenichu. "Prošel jsem pár smeček, potkal pár přátel, udělal si pár nepřátel. Sem tam jsem pomohl, sem tam se jen pletl pod nohy," řekl jsem trochu posmutněle, ale dál tu vzpomínku nerozebíral, protože jsem zmizel uvnitř úkrytu.
Za krátko jsem se znovu vynořil s kožešinou v tlamě. Tou jsem se rozmáchnul a plácnul s ní do skalnaté stěny, aby se pak sama svezla dolů k zemi. "Co se plánů týče," pokračoval jsem, zatímco jsem znovu vzal kožešinu do zubí a už o něco jemněji ji upravil a rovnal. "Plánuji poctivě dokončit tenhle úklid a pak se rozvalit do těch nejměkčích kožešin a spát až do jara," zazubil jsem se na vlčici. Nebyla to úplně vážná odpověď. "Ale dost o mně," čapnul jsem kožešinu znovu a znovu s ní prásknul. Proč jsem jí předtím rovnal? Těžko říct. "Co ty a tvoje plány? Kromě pomáhání smečce, o tom už víme," doplnil jsem, abych ujasnil, že takovou odpověď, jako jsem dal já, neberu. Hodil jsem si kožešinu na záda, že ji odnesu zpět a vyměním za další, ale nejdřív jsem čekal, co Islin odpoví, abych neslušně nezmizel, když jsem právě položil otázku.

Snažil jsem se být skromný gentleman, jak jsem to měl v povaze, ale Islin mě nemilosrdně odzbrojila, jak to už dělávala. Vždycky jsem zapomněl a vždy to pro mě znovu bylo k pousmání, jak doslovně si některé mé průpovídky bere. Bylo to roztomilé a vlastně i lichotivé, třebaže jsem věděl, že tak to vlčice nemyslela.
Chápal jsem její obavy. Změny nemusely být příjemné a nesly s sebou velkou neznámou, ale neměnilo se přeci vše a tak jsme se mohli v případě nouze opřít o to, co zůstává. O nás. My se neměníme, ne? Chtěl jsem říct, ale Islin si vzala slovo dřív a tak jsem jí nechal a jen souhlasně pokýval hlavou. Měla dobrý nápad, jak smečce pomoci. "Zapiš si mě," brouknul jsem zvesela a připojil se k ní na cestě k úkrytu. Zalil mě pocit, jako když vyrážím na nějaké napínavé dobrodružství a ne prášit kožešiny. Ale možná nešlo o to, co budu dělat, ale s kým.
Spokojeně jsem si tak trajdal za Islin, dokud mě nezarazilo, když se z ničeho nic zastavila, až ve mně hrklo. Stalo se něco? Snažil jsem se zmateně vyčíst něco z jejích očí. Uši jsem stáhnul dozadu, jak mě zasáhlo, o čem se rozmluvila. Bolelo mě to. I když už jsem tušil, že si něčím projít musela, bolelo mě slyšet ji o tom mluvit. Co si musela zažít. Jak vůbec někoho napadlo jí ublížit.
"To... to mě moc mrzí, Is," vysoukal jsem ze sebe pomalu mezi těmi všemi emocemi, které mnou momentálně vířily, ale bál jsem se pohnout, jako by teď jakýkoliv můj pohyb mohl být špatný. "Já... děkuju. Že mi věříš. Hodně to pro mě znamená. Islin. Já bych ti nikdy neublížil," pohlédl jsem na vlčici jemně, jako bych ji chtěl ubezpečit, že svou důvěru vkládá do dobrých tlapek. Že její důvěra je u mě v bezpečí. Že ona je u mě v bezpečí. Nedovolím, aby ti někdo ještě někdy ublížil.

Popřáli jsme Nicosovi hodně zdaru a klidili se z houfu vlků, kteří už na nového alfu tvořili frontu. Vychytali jsme to ještě dobře, když jsme stáli na jejím začátku. Teď jsme se ale přesunuli stranou a pomalu zmizeli v lese, nechávajíc schromáždění Sarumenu dál a dál za sebou.
Z Islin najednou z ničeho nic vypadl příjemný kompliment, ale zaskočil mě tak nepřipraveného, že jsem netušil, jak reagovat. Skutečně, tahle vlčice. Někdy mi přišlo, že i když je tu se mnou, poletuje hlavou tak trochu v oblacích a sem tam mi snese nějakou náhodnou myšlenku, co jí tam cvrnkne do nosu. Bylo to roztomilé, až jsem se nad tou představou nenápadně uculil. "Určitě nejsem jediná dobrá společnost v dohledu, ale těší mě to. Také jsem s tebou rád," pousmál jsem se potěšeně a možná tak trochu její slova pokroutil, aniž bych si to sám uvědomoval. Nebo ne? "Nicos má potenciál, určitě to zvládne," ujistil jsem ji, kdyby snad z té změny měla obavy. Sám jsem mohl také klidně nějaké mít, ale tušil jsem, že Islin má přeci jen hlubší vazby k téhle smečce a může to vnímat mnohem intenzivněji. "Maple odvedla velký kus práce, o tom není pochyb, ale nikam neodchází. Určitě pomůže, kdyby bylo potřeba. Navíc tu má rodinu. Určitě se bude dál snažit, aby její děti vyrůstali v tom nejlepším," hlesl jsem povzbudivě. Na druhé straně lesa se zatím odehrávalo něco, co by nejspíš mé honosné řeči o bezpečném lese rychle zvyklaly, ale my jsme byli příliš daleko na to, abychom cokoliv z toho slyšeli.

Islin sice navrhla se jít s novým alfou seznámit blíž, ale co vyznělo jako návrh se stalo tak nějak osudem, když se hned na to rozešla za rezavým vlkem s parožím kolem krku. Musel jsem se mírně pousmát, jak hr do toho najednou byla. Nebo prostě jen chtěla vyřídit formality a zmizet z toho chumlu vlků? To bylo možná tak trochu mé přání a tak jsem neváhal a vyrazil za ní.
Zblízka mi bylo jasné, že Nicos je ještě docela mladík. Oproti mně určitě. To ale neznamenalo, že neměl na to být dobrou alfou. Věřil jsem úsudku Maple, že je teď tenhle vlček přede mnou z nějakého důvodu. "Moc mě těší. Hádám, že teď se budeme potkávat častěji. A gratuluji, samozřejmě. Kdybyste s čímkoliv potřebovali pomoc, stačí houknout. My určitě rádi přiložíme tlapky k dílu, aby ve smečce všechno hezky klapalo," usmál jsem se na Nicose přátelsky. Měl jsem z něj dobrý pocit. Ne jako z vůdce, ale jako z osobnosti. A to bylo dobré. Věřil jsem, že má před sebou jistě velké věci.
Islin si ještě přisadila k vlčatům. Šest? To bylo skutečně pěkné číslo na smečku. A ještě takhle před zimou... budeme mít co dělat, aby tolik ratolestí smečka opečovala. Ale konec konců, od toho smečka byla, takže jsem si své obavy nechal pro sebe.
Přikývnul jsem, když se Islin začala loučit. "Hodně štěstí," popřál jsem ještě novopečené alfě, než jsme se odebrali stranou.
"Rozhodla ses neplýtvat dnem?" prohodil jsem pobaveně, jakmile jsme byli o něco dál od ostatních. Abych pravdu řekl, její rychlá vyřídilka mě docela překvapila, ale nestěžoval jsem si.

Potěšeně jsem se pousmál, když Islin pochytila moji narážku na to oslovení. Necítil bych se dobře, kdyby ke mně stále byla tak formální. Nepřipadal jsem si jako někdo, ke komu by měla mít takový respekt a ani jsem být nechtěl. "Taky si myslím," prohodil jsem zvesela souhlasně a společně jsme se vydali na místo, kam nás svolávala Maple.
S hodně vlky na jednom místě jsem neměl problém, byl jsem sociální tvor, ale v takové situaci jsem se nenacházel tak dlouho, že už jsem stačil zapomenout, jaký to může být chaos. Byla tu spousta tváří, které jsem jen tak přejel pohledem, abych si v hlavě uložil, že k nám patří, ale ani jsem se nesnažil to tu více mapovat. Byl jsem rád, že ani Islin se nehrnula do té vřavy a raději jsme zůstali stát na kraji, abychom se do toho všeho nepletli. "Máme ve smečce nějakou novou mládež?" zajímal jsem se při zahlédnutí vlčete v davu. Možná bych se přeci jen měl lépe v té smečce zorientovat.
Aby toho k zorientování nebylo málo, Maple promluvila - jinak, než jsem čekal, takže jsem sebou překvapeně cuknul, když mi její hlas začal znít v hlavě - a oznámila své novinky. Takže to vlče asi bylo její? Když její hlas dozněl, shlédnul jsem k Islin. "Tedy, to jsou novinky," hlesl jsem neurčitě. O slovo se přihlásil pak i nově ustanovený alfa. "Abych pravdu řekl, asi jsem ještě s Tonresem ani Nicosem neměl tu čest. Ty je znáš?" obrátil jsem se znovu na vlčici po svém boku.

Tiše jsem se zasmál nad její trefnou poznámkou o větru. Jistě, vytušit naši přítomnost asi nemohlo být nic složitého. A pak jsem se zaposlouchal o jejím výkladu o lesních plodech, které donesla, a který podle výrazu zaujal i Feline. Říkal jsem si, že té ty informace za jeden den polezou ven ušima, ale vypadala spokojeně, že se dozvídá nové věci.
"Tak to si s dovolením nabídnu a trochu energie doplním," prohodil jsem a také si jednu ostružinu ukořistil, jako by měla vyřešit ten největší hlad. Slupnul jsem ji jedním hltem, ale stihl jsem ji v tlamě rozmělnit jazykem a nechat si její chuť pořádně vychutnat.
"Šel jsem navštívit dávnou přítelkyni, ale nebyla doma. Ale pak jsem našel hezké místo - tedy, já si myslím, že je hezké. Připomíná mi domov, který jsem sám obýval za hranicemi Gallirei. Možná bych ti ho mohl později ukázat," nabídnul jsem Islin a lehce při tom zdůraznil oslovení, protože její vykání mi neuniklo, ale osobně jsem měl za to, že jsme se z toho už přesunuli. Vřele jsem se pousmál, ale na další domluvu nebyl čas, protože se lesem rozlehlo hlasité vytí. Feline za ním bez váhání vzala čáru.
"Nejspíš bychom měli zjistit, o co se jde," obrátil jsem se na Islin, ale vyčkal, až vyrazí ona a pak ji po boku následoval směrem, kterým už stačil zmizet šedivý kožíšek mladé slečny.

Hello, také gratuluji a připojuji se k tomu, co psala Islin. Ať už k vlčatům, tak i k tomu, že jsme teď na území, takže jsme k mání na pokec, kdykoliv se novému alfákovi zachce. xD

Also bych se také chtěla připomenout se zájmem o roli učitele pro Kessela. Psala jsem to již minulou zimu, ale to byl ve smečce krátce, takže to byla spíš prosba do budoucna. Well, doufám, že budoucnost je dnes. xD

Byl jsem fascinovaný vlastní magií, dokud ji nahlas nezačala obdivovat i Feline. Přestože to byl jen malý vír, bylo znát, že z něho má respekt. Lehce jsem se pousmál. "Může to být i zábava," prohodil jsem a vítr znovu roztancoval. Tentokrát už to nebyl vír. Spíš se tak lehce proháněl kolem šedé vlčice, nesl s sebou listí a jehličí, jako by kolem Feline nevinně radostně tancovalo. Vítr samotný se při tom jejího kožíšku skoro ani nedotknul.
"Islin!" zvolal jsem překvapeně a vítr nechal rozehnat. "Děkujeme," hlesl jsem při pohledu na plody, které s sebou vlčice donesla. "Věděla jsi, že jsme dorazili?" ptal jsem se, jako by to nebylo samozřejmé. Jako bych zapomněl, že ostatní vlci mají taky čenich. "Zrovna jsme s Feline trochu trénovali magii, ale myslím, že drobná pauza na svačinku přijde vhod, že?" obrátil jsem se na mladou vlčici, které by se také jistě hodilo nějaké doplnění energie.

Spekulovaly jsme dál o nápadu stmelovací výpravy do okolních hor a mně se ten nápad líbil čím dál tím víc. Kdyby nám už nelezla zima na práh, hned bych se do toho pustil a sháněl všechny, co by se do toho chtěli pustit s námi. Jenomže jsem se musel krotit, když jsem byl teď zase po dlouhé době členem smečky, musel jsem brát ohled hlavně na ni. V zimě tu určitě bude potřeba každý tlapa. Navíc to napadlo i Feline, takže jsem se spokojeně usmál, že máme stejné myšlenky, a souhlasně přikývnul. "Jaro bude lepší volba. Ale alespoň máme spoustu času na to to naplánovat a rozšířit mezi ostatní," neztrácel jsem svůj optimismus.
Nechal jsem ji, ať sama zhodnotí, jak se cítí. Rozhodla se pro pauzu, což jsem chápal a byl jsem rád, že se nezdráhala mi to přiznat. Znal jsem i takové, kteří by se strhali jen pro to, aby nemuseli přiznat, že jsou unavení, i když na tom nebylo nic zlého. Každý z nás někdy byl.
Zamyslel jsem se, co bych jí mohl předvést. Nechtěl jsem to úplně přehnat, přeci jen jsme byli v lese, což mé možnosti lehce omezovalo. A tak se kolem nás náhle zvednul vítr. Prudký, silný. Agresivně rozšuměl větve stromů a nahýbal je do stran. A pak se zmírnil. Bordel kolem přestal postupně poletovat, až ho zůstalo tančit jen málo v malém větrném víru přímo před námi. Ten se neúnavně točil a pohrával si s pár větvičkami, lístečky a dokonce šiškami, které cestou nabral. Bylo snadno uhodnutelné, že ve větších rozměrech by takový vír dokázal nadělat spousty škody. Teď se ale před námi točil jak nějaká káča. Neškodná hračka pro vlčátka. Zůstal jsem na ní viset pohledem. Ne snad, že bych se musel tolik soustředit na její udržení, ale protože mě to také trochu fascinovalo, třebaže šlo o mé dílo.

Uznale jsem na její návrh pokýval hlavou. "Výprava zní zajímavě a určitě se při ní vlci lépe seznámí. Ale kam by taková výprava mohla vést? Hmm," tentokrát jsem se zamyslel také. "Na jižní hranici lesa se tyčí území podivných tančících skal. Byl jsem tam minulou zimu s Islin, ale jen na krajíčku. Docela rád bych to místo prozkoumal víc. I to, co leží za ním. Na jih se tak často nevydávám. Možná by to mohlo zajímat i ostatní? Nebo by se nám podařilo sehnat někoho, kdo to tam naopak dobře zná a dělal by nám průvodce," jal jsem se dál rozvíjet nápad Feline. Skutečně se mi líbil, třebaže bychom se k jeho realizaci dostali nejdřív na jaře, protože bloudit po těch horách v zimě by nebylo moudré.
Když přišla řeč na jejího otce, snažil jsem se zapátrat v paměti, ale už dopředu jsem věděl, že to jméno mi nic neříká. "Adiram... tak toho neznám. Myslel jsem si, že bych mohl. Znám z Borůvkové smečky pár vlků, ale s ním jsem nejspíš ještě neměl tu čest," objasnil jsem Feline, jak se věci mají.
A pak přišla na řadu magie. Přesněji její trénink. Prováděl jsem Feline celým procesem a sledoval, jak se soustředí. Víc jsem ale udělat nemohl, výsledek byl čistě v jejích tlapkách. Vyčkával jsem. Trvalo to a Feline se zdála být odhodlaná snažit se, dokud to nevyjde. Ale neměla by se přepínat. Byl jsem připravený tento pokus už už přerušit, když otevřela oči a já napjatě vyčkával, co přijde dál.
"Výborně!" zaradoval jsem se a nadšeně spolu s ní zamáchal oháňkou. Měl jsem z ní opravdu radost. Totiž, pořád tu existovala možnost, že se jednalo jen o vsugerovaný pocit. Možná se jí to nepodařilo vůbec a jen sama sebe přesvědčila, že ano, protože to moc chtěla. Ale i to byl úspěch a pozitivní motivace musí být. Příště to bude ještě lepší. "A s trochou poctivého procvičování bude tohle za chvíli pro tebe tak snadné, jako mrknutí oka," usmál jsem se. "Chtěla bys zkusit ještě něco?" nadhodil jsem, protože jen ona sama mohla tušit, jak moc energie jí tenhle pokus vzal a kolik jí ještě zbývá, takže jsem ji do toho rozhodně nechtěl nutit.

// Esíčka přes Tenebrae

Povzbudivě jsem se na Feline pousmál. "Tak to máme něco společného. Sám moc vlků ze smečky ještě neznám. Možná bychom mohli uspořádat nějaké seznamovací kolečko, kde bychom se poznali. Myslím víc, než jen na vidění. Nenapadá tě, co by tak skupina vlků mohla podniknout, aby se lépe poznali?" vybídnul jsem ji k zamyšlení. Sám bych asi na něco přišel, ale řešení jsem schválně chtěl přenechat ji. Co by to bylo za učení, kdyby za mladé všechno řešili zkušení starci.
Na to se přeci jen rozpovídala o společném zážitku a já bedlivě vnímal, jako poslušný posluchač a občas přikyvoval a souhlasně zamručel na znamení, že stále poslouchám. "Tvůj otec je z Borůvkové smečky?" zarazil mě jeden možná nepodstatný detail. Třeba jsem ho znal? Vůbec mě překvapilo, že nebyl odsud, ze Sarumenu. Rodina by měla žít pospolu, vedle sebe. Ale to jsem jí nevyprávěl.
Místo toho jsem vyprávěl o magii, což Feline nadchlo dostatečně, aby přistoupila na můj další návrh. Trénink. "No skvělé! Tak jsme tady," prohlásil jsem slavnostně na její souhlas i na to, že jsme došli na hranici řečeného lesa. Vklouznul jsem dovnitř, kde to stále fičelo, ale méně.
"Přemýšlím, co vyzkoušíme. Vyvolávat vítr v těchto podmínkách asi nedává moc smysl," zasmál jsem se, zatímco kolem nás to fučelo a pročechrávalo kožíšky. "S magií vzduchu můžeš změnit směr větru, kterým vane, nebo měnit jeho teplotu. Ohřát ho nebo jej zchladit. Můžeš ho i úplně zastavit, ale to by mohlo být příliš těžké na začátek." Vyjmenoval jsem některé kousky, které se dají s naší magií předvádět. "Můžeme zkusit to s tou teplotou. Zavři oči, to ti pomůže se soustředit," pustil jsem se do vysvětlování. "A teď se zkus zaměřit na vítr, co už fouká. Na ten nejblíž k tobě. Uvědom si, jakým směrem vane. Jakou silou. Možná slyšíš, jak ti hvízdá u uší. Vnímej, kde všude ti prohrabuje srst. Možná ti někde jeho chlad zalézá až na kůži. A až tohle všechno pocítíš... představ si, jaké by to bylo, kdyby ten vítr už nebyl tak studený. Vyměň ho. Za letní vánek vyhřátý sluncem. Stačí trochu. Jen tak, aby nezábl." Mluvil jsem pomalu a dělal pauzy tam, kde jsem Feline dopřával čas, aby mohla zachytit přesně to, o čem jsem jí zrovna instruoval.

// Zrcadlové hory přes Zarostlý les

Sledoval jsem, jak Feline hopká přes kaluže, zatímco já se rozhodl šetřit své síly, třebaže to vypadalo lákavě, a přes napršenou vodu projít, jen to cákalo. "Nuda říkáš? Vždyť jsi sotva musela vyrůst z vlčáckého kožichu. A nepamatuji si, kdy jsem naposledy potkal vlče, co by mi tvrdilo, že jeho život je nuda. Například, co jsi dělala tak daleko na sever od smečky a sama? To bylo taky nudné?" popíchnul jsem ji trochu, aby hned své zážitky takhle nedegradovala. Na světě bylo jen málo věcí, co bych dokázal označit za nudné. A cestování s objevováním rozhodně nebylo jednou z nich.
Vedl jsem nás dál před hory a pak dolů, kde jsme se museli proplést hustým lesem, jen to šustilo. Feline měla nakonec také zvídavé otázky a já se na chvíli zarazil, než jsem si všiml jejích tyrkysových očí a hned mi v hlavě svitlo.
"Poučku, říkáš?" hlesl jsem zamyšleně a jal se dál brodit lesem. "Už jsi něco se svou magií zkoušela? Pokud mohu soudit, a uznávám, že to je velmi zaujatý názor, je magie vzduchu ta z nejlepších." Ohlédnul jsem se na vlčici a mrknul, jako by to mělo být naše malé tajemství. "Potkal jsem se s mnoha vlky, kteří tuhle magii podceňovali. Přeci jen, co tak zmůže drobný větřík na pročechrání srsti, říkali. Jenomže vzduch je víc, než to. Může pomáhat i ničit. Potřebuje cvik, stejně jako každá magie. Protože pokud svou magii vlk s velkým magickým potenciálem neumí ovládat, může být nebezpečný sobě i okolí, aniž by chtěl," vedl jsem si svůj monolog, zatímco už jsme nechali les za sebou a štrádovali si to podél vody k lesu. Teď už byla cesta snadná. "Kdyby jsi chtěla, mohli bychom si zkusit něco potrénovat, až dorazíme domů," nabídl jsem jí.

// Sarumen před Tenebrae