Vlk, o kterého se právě zajímáte, je ztělesněním vlastního elementu. Stejně jako letní vánek vám může příjemně prohrábnout srst, ale nechtěli byste být někde poblíž, když v něm vře skutečný orkán. Naštěstí pro vás je jen málo pravděpodobné, že ho v takovém stavu zastihnete. Jedná se o velmi klidnou, spořádanou a trpělivou duši. Ale pojďme si o něm říct něco víc…
Hned na první pohled Kessel nepůsobí nebezpečně – vlastně ani na druhý, třetí nebo desátý – ale přesto budí autoritu. Jestli je to tím, že je na něm výrazně znát jeho vitalita v porovnání s jasnými znaky pozdního stáří, těžko říct. Během pár minut společného soužití můžete zjistit, že je to velice přátelský a dobrosrdečný vlk, a se slovy to umí velmi dobře. Navíc je to vskutku elegán a gentleman, který dbá na své způsoby. Mluví pomalu, vlídně a vždy jako by přesně věděl, co říct. Není to sice zrovna typ vlka, který by vám „vykecal“ díru do hlavy, ale není radno to pokoušet - zvlášť při kladení zvídavých otázek. Kessel za svůj život nasbíral nespočet zkušeností a neváhá se o ně s kýmkoli podělit. Pokud chcete svého osobního průvodce světem magií, divokým krajem za hranicemi všeho nebo jen pohádku na dobrou noc, tohle je přesně váš vlk.
Možná je to způsobeno jeho řečí, možná jeho vzhledem, ale tomuhle vlkovi prostě věříte. Jaká si aura důvěryhodnosti se s ním vleče tlapu v tlapě a pokud zrovna nejste zamindrákovaní škarohlídi, nebude vám pravděpodobně vadit s ním zapříst rozhovor naprosto o čemkoliv.
Vlčí optimizmus a zlatá trpělivost jsou pro něj typické. Kessel věří, že dobro je v každém, dokud není prokázáno jinak. Samozřejmě jsou vlci, kteří jeho životní filozofií opovrhují a nezdráhají se mu to vmést do tváře, kousavé poznámky ale Kessela nerozhodí. „Každý potřebuje svůj čas na to, aby zjistil, že život je vlastně docela krásný.“
Přes všechnu tu dobrotu, která tohoto vlka oplývá, se však nenechte zmást. Není to žádný naivka a zametat se sebou rozhodně nenechá. Je možná mírumilovný, ale umí se postavit za to, čemu věří, a v případě potřeby bez váhání bránit sebe i své blízké. Rád by věřil ve svou nezlomnou loajálnost, ale život už ho stačil přesvědčit, že to s tím nebude tak slavné. Kessel na tom ale pracuje, chce být lepší, než býval. Musí být lepší, protože takhle jediná myšlenka, tahle víra je přesně to, co ho stále nutí jít dál. Je ještě tolik věcí, co musí napravit…

Zdravím. Tak pojďte blíž, jen pojďte a pohodlně se usaďte, prosím. Nabídněte si kost, jak je libo – řekl jsem kost, prcku, ne sestřinu nohu. Tak, děkuji a kde jsem to- ach, už vím. Přišli jste si poslechnout můj příběh, je to tak? Nu prosím, já vám ho povím, ale varuji vás, není to zrovna krátké vyprávění…

Kdysi dávno, hodně, HODNĚ dávno, ve velmi vzdáleném lese se narodila tři malá vlčátka. Jedna holčička a dva její bratříčci - a ano, jeden z nich jsem byl já. Ale nebyl jsem Kessel, ještě ne. Jak je to možné? Nechte mě to vysvětlit. Začátky svého života znám pouze z vyprávění, sám si na ně nevzpomínám. Vím, že tehdy jsme žili spokojeně – matka, otec, sestra Fanny, bratr Geib a já, Folio – v útulné smečce nad vodopádem. Tedy až do doby, než nás napadl takový zvláštní tvor. Vypadal trochu jako plešatý medvěd a pořád se pohyboval jen po zadních. V předních tlápách držel divný klacek, kterým na dálku šířil smrt. No nekoukejte na mě takhle, nevymýšlím si to. Lovec – tak mu Geib říkal.
Při tom útoku jsem spadl do řeky, která mě odnesla pryč. Byl jsem v bezpečí před lovcem, ale také bez rodiny a bez vzpomínek. Když jsem se probudil pod vodopádem, na nic jsem si nevzpomínal a kolem mě bylo shromážděno několik vlků – ona tam dole byla totiž taky smečka. Asi věděli, co se stalo u jejich sousedů, protože se mě ujali a vychovali jako vlastního. Přesněji řečeno Nana, postarší místní pečovatelka, ale pro mě byla mnohem víc. A jelikož jsem si nepamatoval ani své jméno, dala mi nové - Kessel.

Vyrůstal jsem a učil se jak být řádným vlkem a členem smečky u vlků pod vodopádem. Lovil jsem a hrál si s ostatními vlčaty, obcházel území s dospělými a sem tam se nenápadně vracel k padající vodě. Nedokázal jsem vysvětlit, co přesně mě k ní tolik táhlo, a stejně jsem tam dokázal prosedět celé dny i noci. Ten vodopád byla moje nejstarší vzpomínka. Ale co bylo před ním?

„Zase jsi tady,“ připojila se ke mně jednoho dne Nana. Musel jsem jí svým neustálým mizením působit starosti. Vlastně jsem jí musel působit starosti pořád. Ona se na mě ale nikdy nehněvala. Nikdy. Pamatuji si ještě ten její konejšivý, tenký hlásek. Voněla po malinách. To bylo zvláštní, protože bych přísahal, že v tom lese jsem nikdy žádné maliny neviděl.
Ten den jsme tam seděli spolu a povídali si o všem. Chvíli mluvila ona, chvíli já. Smáli jsme se a byli vážní. Mluvili jsme o lese, o stromech, o vlcích. O náhodě. O osudu. O vodopádu. Byl to krásný den. Obloha byla zalitá nekonečnou modří.
„Nano-“
„Já vím.“
Nemusel jsem nic říkat a ona přesto věděla. Nemohl jsem tu zůstat. Měl jsem spoustu otázek, na které mi ona odpovědět nemohla. Musel jsem si odpovědi najít sám.

Pár dní na to jsem opustil smečku pod vodopády a vydal se vstříc otevřené divočině a velkému neznámu.
Netrvalo dlouho a dorazil jsem do lesa protkaného novými vlčími pachy. Musel jsem se hodně snažit, tolik cizích vůni najednou nebylo lehké zpracovat a navíc, jakoby si vítr z počátku dělal, co chtěl, než se konečně uráčil foukat mým směrem. Víte, tehdy jsem ještě nevěděl, že jsem za to mohl já sám. První projevy magie bývají tak nepředvídatelné a náhodné, že si jich kolikrát sotva všimnete.
V tom lese na mě čekalo překvapení. Přepadli mě tam dva vlci. Ale klid, klid, nic se mi nestalo, jinak bych vám to tu teď přeci nevyprávěl. Takže ti dva vlci – mimochodem, jeden z nich byla vlčice – na mě vyskočili a pak začali nadšeně vykřikovat „Folio! Folio!“ jako bych měl vědět, co to znamená. Asi bych se tam s nimi dohadoval do dnes, kdyby naši malou sešlost nenarušil nabručený medvěd.
Dali jsme se před medvědem na úprk – a tuhle část si zapamatujte. Od medvěda se kliďte pryč, vždycky. Nepoměřujte s ním svoje síly, protože, věřte mi, on je silnější.
A tak jsme utíkali a byli bychom mu utekli úplně, kdyby se nám do cesty nepřipletl další tvor. Bez chlupů, na dvou nohách, v tlapách klacek – ano, správně, to byl on. Já si ho tedy přímo nepamatoval, ale instinkt mi napovídal, že je to další nebezpečí. Chtěl jsem před ním také utéct, ale ti dva další vlci se vrhli přímo k němu a strhli mě s sebou. Nepamatuji si, co jsem viděl, ale vím, že vzduchem prolítly dvě nepříjemně hlasité hvízdavé rány a pak duté bum, jak bezvládné tělo ohromného medvěda padlo k zemi.

O kus dál, když už jsme vyhodnotili situaci za bezpečnou, jsem od vlků požadoval vysvětlení. To jsem neměl dělat, protože mluvili fakt dlouho. Mluvili a já poslouchal. Jistě už je vám jasné, že ti dva vlci byli Fanny a Geib. Vyprávěli mi o smečce nad vodopády, o ustaraných rodičích, o ztraceném bratru – to jsem měl být údajně já – o útoku a o tom, jak společně cestují a v tohle setkání už ani nedoufali. Abych vám pravdu řekl, nevěřil jsem jim všechno hned, ale přeci jsem se rozhodl zůstat s nimi. Instinkt. Tomu je dobré věřit. A říkám to hlavně kvůli tomu, co se stalo potom.

Ukázalo se, že v tom lese nežil jenom jeden ten lovec. Taky tu měl smečku. Instinkt mi radil se od nich držet dál, ale zvědavost byla mocnější pokušitelka. Podle mého bratra a sestry měl tenhle tvor svou roli v mém životě, který jsem si nepamatoval. Možná jsem doufal, že zdržováním se v jeho blízkosti přijdu na něco víc.
Špatné rozhodnutí. Moc špatné.

Myslel jsem si, že jsem chytřejší než ten tvor, ale mýlil jsem se. Chytil jsem se do nějaké pasti a nemohl se z ní dostat ven. Byl jsem zavřený uvnitř čehosi. Škrábal jsem, házel sebou, vrčel, štěkal, vyl, ale nic nepomáhalo. Tvor mě v té temné noře odnesl pryč a já byl zase jednou oddělen od mé rodiny. Jestli jsem se bál? Jistě. Byl jsem strachy přímo pominutý, vůbec jsem nevěděl, co se mnou bude dál.
Jak jsem se z toho dostal? Měl jsem štěstí, nic jiného v tom nebylo. Cítil jsem, že se stále pohybujeme, když se mnou nora nadskočila a skutálela se z něčeho vysokého. A pak křupla a dovnitř se dostalo světlo. Nečekal jsem na pozvání, rozrazil díru a pelášil pryč. Za mnou se zase jednou ozvaly ty uši rvoucí třaskavé rány. To bylo naposled, co jsem je kdy slyšel. Ne, nechybí mi to, i po tak dlouhé době ten zvuk nemůžu dostat z paměti. Přeji vám, abyste to nikdy nemuseli slyšet.

Co se stalo dál? Vy jste ale zvědavci. Nu co by bylo, toulal jsem se a snažil se najít cestu zpátky k bratovi a sestře. Místo toho jsem ale našel něco docela jiného. Ano, ano, vidím, že někteří z vás už tuší…

Vzpomínám si na to docela jasně. Kolem byla spousta stromů – stojících i ležících. Země byla pokryta čerstvou bílou pokrývkou a všude kolem se ve vzduchu vznášely vlčí pachy. A vločky. Spousta sněhových vloček. Byla zima, když jsem na Gallireu vstoupil poprvé.
Gallireu už znáte, však jsem vám o ní tolikrát vyprávěl. Pamatuji si na prvního vlka, kterého jsem zde potkal. Vlastně vlčici. Byla zvláštní, protože vypadala jako liška, kterou někdo přebarvil na černo. Jasmína. A pak tu byla další vlčice. Tear, ano, Tear se jmenovala. Lovili jsme spolu v horách a málem mě to stálo život. Ano, zase. Vidíte, jak roztržitý jsem býval. Ach, to byly krásné časy.

Přidal jsem se do Klímové smečky – ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou jsem v ní byl. Pamatuji si na alfy. Savior a Siana. Měli zrovna vlčátka a nebylo jich málo. Jedním z nich byl Sigy, vlče, které jsem zachránil z lesa, když přišla povodeň a pak- Ach pardon, o něm už jsem vám vyprávěl? Pravda, ještě aby ne, byl to opravdu skvělý vlček. Hmm, snad se má dobře…
Promiňte, kde jsem to skončil?
Pak tu byli další – Elisa a Arcanus, Meadow, Baghý. Ta vypadala skoro jako já, té bych věřil hned, kdyby se mě snažila přesvědčit, že jsme příbuzní. A ještě… Aria… Ne, to je dobré, můžu o tom mluvit, přeci jen to patří k příběhu.

Zůstal jsem na Gallirei, prozkoumával místní magii a záhady, užíval dobrodružství s novými i starými přáteli i nepřáteli. Jistě, že tu byli i tací. Ani Gallirea nebyla místo, kde by zlý, nepříjemní vlci neexistovali. Ale vyprávěl jsem vám už, jak jsem tam dokonce objevil nové zvíře? Byl to tvor s velkými předními tesáky a s celou svojí smečkou stavěli popadané stromy napříč řekou a úplně ji zastavili. Ale samozřejmě, že vím, že to byli bobři. Jenomže tenkrát? Tenkrát jsem to nevěděl.

No a jak to bylo dál dobře víte. Klímová smečka zanikla a já se zase toulal jenom s tím rozdílem, že tentokrát jsem na to toulání nebyl sám. Byl jsem s ní. Věděl jsem, že i když už nemáme svůj les, s Ariou překonáme všechny nástrahy, co nám život do cesty postaví. Miloval jsem jí. Tak hrozně moc jsem ji miloval… promiňte.

Když Aria zmizela, zničilo mě to. Myslím, že jsem se s tím nikdy nedovedl úplně vypořádat. Tak dobrá, vy chytrolíni – vím, že jsem se s tím ještě stále nevypořádal. Když jsem v té příhodné chvíli potkal Scar, která zažívala totéž, měl jsem pocit, že jsme oba dostali druhou šanci. Nechápejte mě špatně, já měl Scaritu upřímně rád, nikdy bych lásku nedovedl hrát. Ale situace tomu chtěla, abych za tím mylně viděl víc, než jsem doopravdy cítil. Ve skutečnosti jsem se ještě nesmířil se ztrátou Arii. Věděl jsem, že to přeci nemůžu vzdát tak snadno. Věděl jsem, že musím hledat dál a jinde. Že na mě určitě někde čeká. Aria. Fanny. Geib. Rodiče. Ti všichni na mě někde čekali, ale tady to nebylo. Tak jsem se jednoho dne sebral a šel jim naproti.

Už jsem se nevrátil.

Toulal jsem se světem široko, daleko a doufal, že někoho z nich najdu. A to byla ta doba, kdy jsem zjistil, že svět je až příliš veliký na to, aby ho jeden vlk obešel celý sám. Trvalo mi dlouho, než jsem se smířil s tím, že mé kroky nikam nevedou. Tedy, „nikam“ není to správné označení. Zavedly mě za spoustou jiných, nových vlků. A pak zpátky k hranicím Gallirejským.
Jak to myslíte, že jsem něco vynechal? Dobrá, možná ano. Jste si jistí, že chcete slyšet i tuhle část? Není to nic pěkného… Dobrá, dobrá, vrátím se k tomu, ale neříkejte, že jsem vás nevaroval. Tak tedy…

„Nikam“ nebylo to správné označení. Zavedly mě za spoustou jiných, nových vlků. Někteří se mnou cestovali, s některými jsem pobyl na jejich místě, než jsem se vydal dál sám. A někteří… někteří byli opravdu, opravdu maličcí.
Jako ta tři malá vlčátka, která jsem objevil jednoho dne po dlouhé týdenní bouři. Moira, Ayrimey a Fenris byli docela maličcí na to, aby zůstali sami bez matky a přesto v okolí nebylo jiného vlka. Týden, možná déle, jsem tam s nimi zůstal a vyčkával, kdo se pro ně vrátí. Nikdo nepřišel. Tak jsme si nakonec zůstali sami a vyrazili znovu na cesty. Být na jednom místě by nebylo dobré, byl to špatný úkryt. Ten jsme mimochodem přesně hledali. Místo, kde bychom byli v bezpečí, dokud ti prcci nepovyrostou a nepostaví se na vlastní tlapky.
Hledali jsme příliš dlouho a já byl bláhový, když jsem si myslel, že dovedu tři rozpustilá vlčata ubránit sám v tak divokém světě. Byli jsme napadeni. Skupina hladových toulavých vlků šla jen po jediném – snadný úlovek. Zvládnete si jistě představit, že jeden vlk a tři vlčata pro ně byli jen stěží soupeři. Nedovedl jsem je ochránit, ne všechny. Fenris mi to nikdy neodpustil. Nebo možná nikdy neodpustil sobě.
Po útoku jsme se uchýlili do hor a našli tuhle jeskyni. Ayrimey a Fenris se mnou ještě nějakou dobu zůstali, ale byla to jen otázka času. S příchodem nového jara vzal Fenris svou sestru a odešli. Nebyli ještě dospělí, ale já jim v tom nemohl zabránit. Nedovoliv bych si to po tom, co… Inu, snad to tam venku sami zvládli o trochu lépe.

Zůstal jsem v jeskyni sám. Už se mi nechtělo dál zcestovat celou zem, nebyl jsem v té době už jeden z nejmladších. Přesto jsem občas podnikal delší výpravy mimo úkryt a díky nim zjistil, že jsem zpátky, kde jsem začal. Znovu jsem byl na Gallirei. Jeskyně, kterou jsme s vlčaty nalezli, byla jen několik dní vzdálená od toho kraje. Když jsem se do ní po výpravě vrátil, zjistil jsem, že dokonce v dálce tu krajinu vidím. Nebo alespoň ty z jejích nejvyšších vršků. Den za dnem – i v nocích prozářených měsícem – jsem sedával před jeskyní a vyhlížel do dálky. To bylo vše, co jsem měl. Co mám. Neodvážil jsem se tam vrátit. Jistě, že jsem chtěl. Zajisté bych tam znovu potkal známé tváře, ale… všechno by to byli vlci, které jsem tam v první řadě sám zanechal. Bez jediného slova. Bez rozloučení. Nedovedl bych se jim znovu podívat do očí a s tou myšlenkou jsem se nedokázal odhodlat k opuštění téhle jeskyně. Jen vytyčené vršky v dálce – to bylo všechno, co jsem si dovolil mít.

No, a jak to celé dopadlo, víte. Žiju v téhle jeskyni už nějakou dobu a za ten čas se tu vystřídalo mnoho dalších zbloudilých duší. Někteří z nich měli jen hlad, jiní nevěděli, kam jít. Pár jich bylo zlomených, pár příliš mladých a někteří zkrátka ztracení. Nikdo tu ale nikdy nezůstal příliš dlouho. Všichni odešli, když přišel ten správný čas.
Teď je řada na vás. Můj příběh už jste si poslechli, běžte a začněte tvořit ten svůj. Mě už toho v životě mnoho nečeká, ale nikdy nevíte, kdy bude někdo chtít slyšet vyprávět vás. A o mě se bát nemusíte, snad jste už pochopili, že nejlépe se o sebe dovedu postarat sám.

*****

Starý vlk zůstal osamocen sedět na kraji skalní římsy a chladný podzimní vzduch mu pročesával huňatou srst jako jeho nejstarší přítel. Byla krásná jasná noc – takové měl vlk nejraději. Kdyby ho někdo sledoval, nebylo by těžké uhodnout, kam tak toužebně upírá svůj pohled. Vrcholky hor tyčící se v dálce ho přitahovali k sobě. Volaly ho, vábily. Bylo to už tak dávno…
Zima se blížila. Její příslib visel ve vzduchu již několik dní. Brzy bude tady. Přežít v horách v takové době bylo výzvou. Výzvou, kterou vlk už několikrát pokořil. Zvládl by to ale i tentokrát? Zvládl by to sám?
Sám. Byl už tak dlouho sám. Nerad si to přiznával, ale i pro něj již nastal ten správný čas. Čas opustit pohodlí své prázdné jeskyně. Čas čelit následkům svých dávných rozhodnutí. Čas vrátit se tam, kde tohle všechno tak nějak začalo…