Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"V lese co je hned vedle," kývnul hlavou směrem na západ a pak měl co dělat, aby stíhal její myšlenkové pochody. "Nebojoval jsem. Učil jsem se to," uvedl na pravou míru, to, co asi přeslechla. "A i když to umíš, nese to rizika. Můžeš se vyčerpat až do mdlob," využil příležitost k tomu, někoho zase jednou poučovat a zahleděl se k jejím zabahněným nohám. Že by opravdu zahrabala víc, než měla? Ztřeštěná se na to zdála dost.
"Jaké smečce?" Zeptal se s kapkou obav. U nich doma už měli ukecaných třeštidel víc než dost. Nevěděl, kolik by jich ještě snesl. Měl rád svůj klid a tahle vlčice byla přesný opak toho, co si představoval pod pojmem "dokonalý společník". Sotva by ji donutil se prostě jen válet na sluníčku, nic nedělat a mlčet. Ale vzhledem k tomu, že se ho ptala na domov, tak asi netušila, že Sarumen vůbec existuje.
"Nejsem moc dobrý v běhání," poznamenal záhy. Vážně se mu nechtělo honit za zajíci. Byli tak mrštní a rychlí a on nemotora první kategorie. "Ale když je ke mně naženete..." Ach, proč jen na to přistupoval? Měl by jít domů a jít spát, né pomáhat nějakým randomům s plněním jejich věcí.
Když pak chytila ptáka v letu, jen nevěřícně zakroutil hlavou. Byl to pěkně krkolomný skok. Asi se dneska vážně hodlala zabít, nebo co. Ale, i když ho celkem zajímalo, jak taková vrána chutná, do odpovědi se nehrnul. Nechtěl ochutnávat cizí úlovek a už vůbec nevěděl, jestli by něco takového zadavatele toho úkolu spíš neurazilo.

Vlk se stihl představit jako Aki a víc nic, protože se tu zjevila jakási strakatá vlčice, která se ujala slova. Už teď mohl říct, že byla pořádně upovídaná. Možná by si rozuměla s Marion. Ale kdo ví. Nerad soudil z ničeho. "Kenai," představil se nejprve na oplátku. "Vracím se tudy domů," vysvětlil prostě a asi by se dal rovnou i do loučení, protože na dvojici hravých, co se bavili naháněním zajíců v dešti, prostě neměl tak úplně náladu. Nikdy. Ne jen teď.
To se ale zase ozval hnědý vlk, a Kenai mírně škubnul oušky. "Udělal jsem si to, když jsem se učil kouzlit," vysvětlil. Netušíc, k čemu Akimu ta informace bude. I tak ale raději neřekl úplně přesnou pravdu. Pro jistotu. Zneužít se dalo asi všechno.
Pak pohledem zabloudil k Akiho nohám, kde očividně něco chybělo a pak zakroutil hlavou, jakožto odpoveď na nadnesený dotaz. On rozhodně neměl zapotřebí krást ostatním jejich vydřené jídlo. Však stačí, aby se vrátil domů a vzal si něco ze spíže. Nepřišlo mu ale, že by bylo možné, aby zlodějkou byla Sunstorm. Měla co dělat s vlastním úlovkem.
"Možná nějaké zvíře?" Navrhnul. Vážně by nerad, aby se tu semlelo nějaké nedopatření. A drobné zlodějské šelmičky jsou všudepřítomné.

>>> Narrské kopce

No, tenhle soused Sarumenu moc kouzelný nebyl. Kenai ale nebyl žádný estetikou posedlý vlk, takže mu to bylo úplně jedno. Jen shledal, že umírající stromy moc vhodné, jako střecha nad hlavou, nejsou. Voda na něj padala stále. Proto si to hned vykročil, zase o dům dál. Totiž do lesa, kde se narodil a od toho záměru jej zastavila jen neočekávaná událost.
Hlasitý dusot nohou, které se za něčím dost rychle hnaly. Nečekal dlouho a prosvištěl kolem něj zajíc a v jeho patách tmavohnědý vlk. Stříhnul uchem a chvíli upřeně hleděl do míst, kde mu dvojice zmizela. Nechápal, jak může někdo v tomhle nečase takhle vyvádět. Vždyť uklouzne a přinejmenším se přizabije. Hrozná hloupost. Znělo to přesně jako něco, čeho by byl schopen jeho bratr.
Plánoval to nechat být a jít. ostatně, co mu bylo do nějakého cizáka, ale o chvíli později, na něj nějakým kouzlem narazil zase. Asi byl předtím úspěšný, protože teď zahrabával svůj úlovek. Bylo by příšerně nezdvořilé, kdyby jen tak prošel kolem, a tak se donutil k další zastávce. "Zdravím," pronesl prostě a slízl si kapku, co mu zrovna přistála na zjizveném čenichu. Tím jeho kreativita končila.

>>>Tulipánová louka

Otravná voda pořád padala z nebe a máčela mu kožich. Byl to přesně pravý opak počasí, které měl rád. Respektive. I tohle by měl rád, kdyby se zrovna válel pod střechou a jen sledoval a poslouchal šum deště. To by se mu líbilo. Ale schytávat to plnou palbou? Bleh!
Vyvaroval se však toho, aby přemýšlel nad tím, jak moc si přeje, aby vysvitlo slunko. Nechtěl riskovat, že ho oblaka vyslyší a on skončí v téhle pustině, k smrti vyčerpaný a bez pomoci. Vážně momentálně žádná kouzla pokoušet nechtěl. Prostě bude jednodušší, když to odsud šmejkne někam pod stromy. Už se neblýskalo, takže návštěva lesa nezněla jako učiněná sebevražda.
Pohodil ocasem a dal se směrem k lesu, který pravděpodobně sousedil s tím rodným. Jen byl teď o něco blíže. A navíc tam nikdy nebyl, tak proč by to nemohl napravit? Je dobré znát okolní terén a vědět, kde co hledat.

>>> Tmavé smrčiny

>>> Zubří vysočina

Vlčkovi zabralo nějaký ten čas, než se smířil s tím, jak hrozně neužitečný při smečkovém lovu byl. Nakonec ale zvítězila ona logická stránka jeho mysli nad tou emotivní. Jak také jinak? Prostě byl pomalý nemotora. Zkoušel se přes to dostat a poctivě trénoval několik týdnů, ale nic moc se na tom nezměnilo. Zato zjistil, že á celkem slušnou sílu a tak se rozhodl, že příští lov se nenechá přemluvit a místo nahánění bude čekat v záloze, jako ten, kdo kořist skolí.
S tímhle mentálním rozpoložením byl schopný se konečně pohnout z místa a uvědomit si, že svět se zase celý tak nějak změnil Místo nesnesitelných veder, mu teď společnosti dělal povětšinou otravný déšť. Jako by snad nikdy nemohlo být prostě jenom... příjemně. Teď už se ale naštěstí nebouřilo, jen z oblohy padala voda. A působilo bezpečněji, dát se na cestu domů. Díky dobrému orientačnímu smyslu i tušil, kudy. Odtud ostatně mohl celkem dobře vidět na Životovi kopce a odtamtud už to daleko nebylo. Jen musel překonat jednu řeku. Ne že by mu ta situace nebyla povědomá, ale tentokrát do ní určitě nespadne! Už není malé vlče, aby se nechal nést proudem, vlk ví kam.

>>> Narrské vršky přes Eso

Šedivý vlk v sobě nenašel dost emocí na to, aby se mračil nebo předváděl jakýkoliv jiný projev citů, takže místo toho jen na vlčata zíral s prázdným pohledem a pokrčil rameny. "Nemám problém se chovat hezky, když se chovají hezky ostatní. Nezáležeje na pohlaví," O tom celý život byl. Dávat to, co chceš přijímat. A nedělat mezi osobami moc velké rozdíly. Ti malí nemohli čekat, že se na ně bude usmívat, když na něj cení zuby. "Nevím kdo z nás je víc stupidní, když jste protivní na někoho, kdo je očividně větší a silnější než vy? Chcete umřít?" Nemyslel to jako výhrůžku a ani se tak netvářil. Byl to vážně míněný dotaz podpořený jeho chybějícím smyslem pro konverzaci. A jelikož byl od narození tak trochu dospělý, dávalo smysl, že s vlčaty mu to moc nepůjde.
Pak se zadíval na Morfea, který mu přinesl kus žvance. Respektive své oči na chvíli pevně zastavil na jídle a pak odmítavě zakroutil hlavou. "Děkuji, nemám hlad." Ve skutečnosti si prostě nepřipadal tak, že by si kus úlovku zasloužil, když k úspěchu nijak nepřispěl. A zároveň ho z té skutečnosti tak trochu přešla chuť. A stejně tak z arogance a hlouposti těch dvou malých.
"Jistě. Před minutou to utrhnul z čerstvě zabitého zvířete, ale už to stihnul třikrát otrávit," odtušil. Nelíbilo se mu, že jeho alfu někdo z něčeho takového obviňoval a celkově si přišel pod psa a to ještě nevěděl, co se v jeho nepřítomnosti stalo mámě. Mávl ocasem a otočil se k odchodu. "Hodně štěstí s umíráním v divočině," popřál protivným vlčatům, Morfeovi uctivě kývnul hlavou a rozešel se někam nazdařbůh. Chtěl být zase jednou sám...

>>> Tulipánová louka

Kenai sám se chtěl nabídnout na roli toho, jež čeká v úkrytu a pak ze zálohy udeří, ale jeho matka měla jiný názor a protože byla beta, jmenovaná lovkyně a starší a tím pádem i chytřejší, rozhodl se neprotestovat a zařadit se k naháněcí skupince. Že to byla pořádná hloupost mu však došlo v okamžik, kdy se smečka dala do pohybu a začala se od něj vzdalovat, stejně tak jako štvané stádo. Snažil se své nohy popohnat, ale bylo to k ničemu. Prostě byl pomalý a navíc zakopával o vlastní tlapky. Rázem si vzpomněl, proč neměl tak rád fyzické aktivity. Byl v tom prostě příšerný!
Ostatní vlci, tam někde daleko vpředu, mezitím oddělili vyhlídnutý kus od zbytku jeho rodiny a jali se do něj svými zuby a drápy vyrývat krvácející rány, které se mu měly dříve nebo později stát osudnými. On sám osobně doufal, že spíše dříve, než-li později, ale nijak k tomu nepřispěl. Netrpěl sice tím, že by ho začalo píchat v boku nebo přicházet o dech, ale tak nějak ho přemohlo něco docela jiného. Stud. Pocit zbytečnosti. Postupně zpomalil ze svého ubohého běhu do klusu, pak do kroku až úplně zastavil, stále daleko od ostatních a povzdechl si. Vůbec se mu mezi ně nechtělo...

Proto se pohledem chytil žíhaného vlka, který odběhl kus jinam a cosi u toho vykřikoval. Po krátkém zamyšlení se vydal právě za Newlinem a jeho malému objevu v podobě vlčat. Jedno z nich zrovna dost prskalo. Holka. Jak jinak.
"Sama si dej voraz a buď ráda, že jsme to stádo nedopatřením nenahnali na vás. Byli byste na kaši," zamručel. Sám sebe překvapil tou kousavostí, ale asi byl prostě rozladěný z toho, co se odehrálo v minulých minutách. A navíc to byla pravda a jemu se hrůzou ježily chlupy v zátylku, když si tu scénu představil. "Jak můžete cestovat sami?" Stočil pak pohled na bratra té malé furie a posadil se, protože stát bylo prostě na nic. Že by další dvojka sirotků?

>>> Ježčí mýtina

Do rozhovoru se klasicky moc nezapojoval. Když jej ale oslovil Morfeus, zbystřil a jal se odpovídat. "Kdysi jsme s Litai a otcem lovili zajíce," sdělil se se svou jedinou loveckou zkušeností, mimo tu, kdy v Močálech ulovil myš pro Biancu. Něco takového asi nestálo ani za zmínku a tak to na světlo nevytahoval.
Se zájmem pak stočil uši k Amnesii, když popsala, co tu žije. Netušil, co to ten bizon je a proto se začal na to celé i celkem těšit. Ačkoliv i jeho lenost se ozývala o slovo, smysl pro povinnost vyhrával. Vypadalo to, že ta zvířata, ať už to bylo cokoliv, zbytek výpravy nadchla a tak nekazil partu. Z otcových slov však vyrozuměl, že to asi bude něco velikého.
A když se začalo plánovat, jak se to celé uskuteční, zjevil se odnikud Newlin. Tomu byl stále vděčen za to, jak mu pomohl od bolesti, když jej pochroumala Styx, ale na pomoc se mu nehrnul. V první řadě už se o to starali ostatní a druhak... nerad se pletl do věcí, kterým nerozuměl. A téhle situaci nerozuměl ani trochu.
Zasněně se tedy za chůze zahleděl na zamračenou oblohu, ze které se snášeli otravné kapky deště, které měly jejich lov kdečím komplikovat. Tím, jak smývali pach ze vzduchu i stopy ze země. Bahnem, které jim bude nebezpečně klouzat pod nohama. Jak tak nad tím přemýšlel, najednou mu došlo, jak moc si přeje, aby nepršelo. A asi se na tu myšlenku upnul víc, než by čekal, neb chvíli na to, déšť jako kouzlem ustal. Obloha zůstala tmavá, ale voda zůstávala v oblacích. A jemu se tak trochu zatmělo před očima, až musel zamrkat. I přes chvilkovou závrať se ale snažil poslouchat důkladně matčiny instrukce, držet se po větru a přikrčený, jak ho to tehdá učil táta... Ještě že si před akcí dobře odpočal.

>>> Sarumen

Všichni si celkem živě povídali a on je pozorně poslouchal. Nic z řečeného se nezdálo kdovíjak důležité a tak nějak k tomu neměl co říct. Nevadilo mu to. Neměl potřebu pořád mlít pantem a vlastně si vývoj situace celkem užíval. Obklopený ruchem, ale přitom si ho prakticky nikdo nevšímá. Ideální stav.
Ten se změnil v ještě ideálnější, když našli jeho mámu. A nejen tu. I tátu. V takové situaci dokonce i tom máchl ocáskem z jedné strany na druhou a nepřišlo mu vůbec divné nebo zostuzující to, jak se k sobě měli. Však takoví byli vždycky. Byl proto trochu zmaten chováním Amnesie, ale jako obvykle nic neřekl a raději se zaměřil na tátu, který pozdravil snad všechny, krom něho. Byl si své téměřné neviditelnosti vědom, ale zrovna u táty by to nečekal. Ale budiž.
Mlčky se přesunul k matčině boku, tátovi prostě kývnul na pozdrav a vyklusával si to se skupinkou dál. Tam, kam je jejich alfa vedl. Napadlo ho, jestli otec vůbec ví, co se jemu s Marion stalo...

>>> přes Eso, za zubry

Seznámení s cizí vlčicí měl vcukuletu za sebou a mohl se věnovat Maple, jež si samozřejmě neodpustila nějaké to klasické povídání. Jen přikývl hlavou. Tu svou poznámku aka "samozřejmě, že rostu" si tentokráte nechal pro sebe a sáhl po nějaké té zdvořilostní větě. "Já také." Ani nevěděl, jestli to je nebo není pravda. Vidí ji rád? Nerad pravděpodobně ne, ale rád? Proč jen v tom měli všichni ostatní tak jasno?
Pak se přidal i Morfeus se svou troškou do mlýna. Kenai se na něj během toho požadavku díval, ale o odpovědi moc nepřemýšlel. "Uvidíme." Přišlo mu divné, aby alfovi říkal čau. To neříkal ani sourozencům, aby byl upřímný. A Morfe? On opravdu nesnášel zkráceniny. A proto nechtěl nic slibovat, ale ani to rezolutně odmítnout. To on nedělal. Prostě se... uvidí. Jaká slova mu přijdou do tlamky, až se znovu potkají. Novým kouskům ho ale už asi moc nenaučí.
Pak se rozhovor stočil k Wolfganii a lovu. Opět jen mlčky pokýval hlavou a jal se skupinku následovat. O nějaké povídání se ani nesnažil a přemýšlel, jak takový velký lov asi probíhá. Ale snad to bude společné naháňce na zajíce aspoň trochu podobné...

>>> za ostatními

Zvedl se na nohy a pomalu se rozešel za pachy, jež se nesly lesem. Moc jich nebylo a už vůbec nepatřili jeho rodičům, ale to nevadilo. Neštítil se toho, potkávat se i s jinými vlky. Navíc teď potřeboval rozptýlit myšlenky a protáhnout se před lovem, který byl prý v plánu.
Protáhl se nějakým tím křovím a brzy se ocitl u Morfea s neznámou vlčicí a tetou Maple. I ta cizí voněla lesem, takže to byla asi jedna z dosud nepoznaných tet. Nebyl z těch, jehož ocas by se dal do divokého tanečku, takže k nim přišel dosti bez výrazu, na slušnost ale nezapomínal. "Dobrý den." Alfě uctivě pokývnul hlavou, Amnesii věnoval nepříliš vtíravý, přesto zkoumavý pohled. "Kenai," představil se jí bez větších cavyků. Co dělat s Maple to nevěděl. Znal ji, ale už to bylo dávno a on nebyl z těch, co by hýřili zářivými úsměvy.
"Nemluvili jste s mou matkou? Chtěla uspořádat lov,..." Jestli s nimi mluvila, mohli by vědět, kam se vydala. A jestli ne, mohli ji jít hledat s ním, aby také přidali tlapky k dílu. Ač si tedy vůbec nebyl jistý, jestli alfa loví. Co když mu jen nosí hotové, aby se mohl věnovat nějakým důležitým povinnostem? Předpokládal však, že za podobné nedorozumění by ho Morfeus stejně nesežral. Působil na něj jako rozumný vlk.

Souhlasil s matkou, že magická výpomoc lovu nezní kdovíjak fér. Ona mu ostatně přišla dost nefér i tak. Vlk měl alespoň možnost ovládat magie také a bránit se, ale jejich kořist byla dost bezbranná už jen proti čelistem a drápům. Alespoň mu to tak přišlo. Ač musel uznat, že utíkat uměla skvěle…
Poslouchal matčino nadšené brebentění o létání a celkem jej překvapilo, že se nezaměřila na tu pocitovou stránku, nýbrž tu praktickou. Možná už jí bylo jasné, že to první on nedocení a rovnou zodpověděla otázky, na které by se s pragmatickým pohledem doptával? „Možná se od té doby také pohnul,“ navrhl celkem jednoduché řešení toho, proč na tátu ještě nenarazili a znovu si zívnul.
„Můžu hýbat věcmi. Měnit jejich tvar. Změnit písek v křišťál,“ vyčetl zjednodušeně to, co se dalo s jeho vrozenou magií dělat, když o to máma projevila zájem. Netušil, jak moc to musí ovládat, aby uměl to první, či druhé, ale slíbit jí to mohl. Časem se snad naučí všechno, když bude chtít. Ale teď se mu chtělo tak akorát spát a máma si toho očividně všimla.
„Dobře,“ pokývnul vděčně hlavou. Opět. Sice jí chtěl ještě pomoct se značením, ale ono už té práce moc nezbývalo a on byl vážně unavený… Však se posledně pořádně nevyspal! Měl zlý sen a pak ho ze spaní vytrhla ta pitomá vydra. A od té doby se toulal a toulal. Oddělil se tedy od Wolfganie a začal se rozhlížet po příhodném místě k odpočinku. Což pro něj bylo prakticky kdekoliv na slunku a to dneska pálilo naprosto báječně. Nakonec se rozvalil na jedné hezké mýtince a oddal se spaní.

Kenai pořádně nevěděl, kde se to ocitl. Ale líbilo se mu to. Vzduchem se nesla podivná vůně, kterou ještě nikdy necítil, ale každý neuron v jeho mozku mu říkal, že to nic špatného není. Tráva pod jeho nožkama byla podivně vláčná a zelená tak zářivě, že mu ani nepřipadala skutečná. A poté, co sklonil hlavu, pochopil, že ta vůně vychází z ní. Sladká a vábivá.
Ačkoliv nebyl žádný býložravec, jako jelen nebo králík, tělo si dělalo, co chtělo a on neodolal. Ukousl si opatrně nejprve jedno stébélko, aby se mu tlamou vzápětí rozlehla chuť dosud nepoznaná. Bylo to sladší, než jakékoliv bobule, které kdy ochutnal. Víc než borůvky, jahody a maliny dohromady a on se přistihl u toho, jak to do sebe náhle láduje plnými sousty. Jednoduše neuvěřitelná dobrota. Pravděpodobně návyková, protože chvíli na to, měl kolem sebe vyžrané celé kolečko. Jako když uvážete kozu na klacík.
Chřípí se mu zachvělo, když drobný poryv větru přivál další vůni. Podobnou a přece jinou. Na marcipánovou trávu zapomněl a vrhl se za novým vjemem. Inu, jako hladový vlk. A našel celou horu jakési lepkavé hmoty. Po skvělé předchozí zkušenosti neváhal ani vteřinu a zakousl se do ní. Bylo to překvapivě tuhé a na chvíli se lekl, že mu v tom zůstanou zuby, ale když mu to změklo v tlamě, nabyl svět náhle úplně jiný rozměr. Sice se to lepilo na patro a bylo to mazlavé jako med, ale ta chuť! To blaho! Téměř slastně si zamručel a té hory snědl ještě hodný kus, než mu došlo, že skoro nemůže dýchat, jak mu to zalepilo krk.
Měl by rozhodně vlažit hrdlo a něčím to zapít. Naštěstí slyšel nějaký zurčící potůček celkem nedaleko. Z nějakého důvodu se mu k němu sice přesouvalo ztěžka, ale nakonec ke svému cíli skutečně došel. Voda v korytě ale asi nebyla tak úplně vodou. Měla totiž zlatavou barvu a byla prostě příliš hustá. Připomínala mu šťávu, co občas vytékala ze stromů, když do nich zaryl drápy. A samozřejmě. I ona voněla vábivě sladce. I v ní nakonec smočil svůj nenechavý čenich a hned měl zase o důvod víc, divoce plácat ocáskem tam a zpět. Navíc po proudu čas od času připlaval ostrůvek z jakési sněhově bílé pěny. Připomínala mu mlíčko, kterým byl živ jako docela maličké vlče a nakonec skončil po kolena v sirupu, zatímco s tlamou dokořán chytal tu šlehačkovou nádheru.
Ze všeho toho obžerství jej vytrhl až líbezný hlásek, který moc dobře znal. Šedivá vlčice s ukousnutým uchem a zlatýma očima. Po zádech mu přejel mráz a bez váhání se dal na útěk. Jenže… Najednou měl příšerně krátké nožičky, dýchalo se mu ztěžka a spíš se valil jako sud, než aby běžel. Byl tlustý. Neskutečně. A jeho pronásledovatelka si jen tak uvolněně vyklusávala vedle něj a šklebila se. Byl to dokonalý obrat o stoosmdesátku. Ze sna o dobrotách v noční můžu, ve které byl ještě bezmocnější, než obvykle. Utíkal, zatímco Styx si z něj kousek po kousku ukusovala a děkovala mu, že se pro ni tam vykrmil…

Vzbudil se s vyjeknutím a tak zadýchaný, jako by opravdu utíkal o život s dvaceti kily nákladu navíc. Otřásl se a zkontroloval, že s jeho kondicí je vše v naprostém pořádku a pak opětovně složil hlavu na své tlapy. Ten sen byl tak nějak absurdní, ale i tak se mu zaryl do mozkových závitů.
Měl by přestat zahálet…

Kenai nebyl zrovna citově založený, ale touhle rozuměl. Opět kývnul hlavou, což už byl dost možná spíš zlozvyk než prostředek ke komunikaci. "Rozumím. Také nechci... zklamat," svěřil se. Asi toho měl s mámou společného víc, než ho kdy napadlo. A chtěl, aby na něj mohla být hrdá. Aby na něj bylo spolehnutí. A to všechno. Zamyšleně mávnul oháňkou, když dostával lekci o tom, jak to ve smečce chodí. "Chápu." Dávalo to smysl. Bylo by hloupé přivádět vlčata do špíny a bídy. A zároveň, vlk, který ohrožuje fungování smečky svou sobeckostí, si nezaslouží, aby v nějaké byl.
Pak se ovšem mělo mluvit o něm. A kouzlech. Pokrčil rameny. "Říkal, že jsem se jí asi něčím zalíbil. Netuším čím." Přišlo mu, že za celý život nic pořádného neudělal. Ale jestli byla Smrt vážně tak zlá, možná se jí líbila jeho touha po pomstě? Těžko říct. Přemýšlet nad tím nechtěl. "To zní užitečně," poznamenal, když došlo na neviditelnost. To by uměl rád. Pak ho ale napadlo, že mezi ostatními vlky umí být celkem neviditelný i bez magie. Trochu se tomu ušklíbl a trochu naklonil hlavu, když si začal prohlížet blištivého ptáčka, kterého matka nosila na noze.
Až teď mu došlo, že něco takového vůbec má. Znal ji jen s tím a bral to jako samozřejmost. Ale ne každý se něčím takovým pyšnil. Třeba táta. "Jaké to bylo? Létat?" poptal se, s pohledem upřeným na ty malé modré kamínky. Možná by někdy mohl nějak podobně připevnit ten křišťálový kvítek na Marion. Mohla by ho pak nosit všude sebou a chlubit se. Což ona vždycky ráda.
Líbila se mu představa, že by tu bylo něco, co by uměl jen on, ale hádal, že to není jen tak. A nejprve se chtěl zaměřit na svou kondici a až pak na kouzla, takže to zatím nechal být. Všemu ostatně uzraje jeho čas. Wolfganie ale debatu zatím úplně opouštět nechtěla.
"Asi by mi to řekl, ale já se neptal," připustil, zívnul si, přičemž se pokusil odvrátit hlavu, by mu mamka nemusela koukat až do krku, a jen co zase secvakl čelisti, pokračoval. "Ale od Života to budou pravděpodobně předměty. Půjčil mi je tehdy, když nás odnesl," vyhnul se záměrně slovu "unesl", protože nechtěl bůžka víc zlobit.

Matka zmínila, jaká je škoda, že to s Therionovou návštěvou nevyšlo. Na to on měl ale připravenou odpověď. "Žije ve smečce jen kousek odtud. Můžeme navštívit my jeho. Už jsem tam jednou byl." Nahlas to sice nikdo neřekl, ale hnědý vlk rozhodně voněl Maharskými močály. Byla to dost nezaměnitelná vůně. A navíc sebou měl dvě Maharská vlčata. Sotva by je svěřili cizímu.
Vysvětlení funkce, kterou matka s otcem zastávali nebyla moc složitá. "Zní to, jako velká zodpovědnost," konstatoval na závěr jejího projevu. O to byl raději, že kývnul na lov i tuhle malou výpomoc se značením hranic. Jestli toho měli tolik na práce, chtěl jim trochu ulehčit. I kdyby to bylo sebezanedbatelnější. "Ostatní nemohou mít vlčata?" Podivil se ještě, poněkud zmateně, když přijímal její projevy rodičovské lásky. Sám si hned začal lámat hlavu s tím, proč tomu tak je.
Pak je obestřelo ticho. Kenai jej měl celkem rád, ale právě teď se cítil trochu nemístně. Zase zvládl zabít konverzaci? S mámou? Ne, to nechtěl tak úplně dopustit, proto se zamyslel nad nějakým dalším tématem a nakonec zase otevřel tlamu. "Život říkal, že mám dvě magie. Prý mi jednu věnovala Smrt... Ty máš nějakou magii od Smrti? A všichni vlci ovládají ty stejné, nebo můžu mít i něco jedinečného?" Normálně by jej téma magií až tolik nezajímalo, ale tohle bylo celkem dobré téma k dalšímu rozhovoru. Takové, které by mohlo vystačit, než najdou tátu...

Máma samozřejmě musela hned zhodnotit jeho stav a poptat se. Jinak by to asi nešlo. Hodil pohledem ke své tlapce a pokývl hlavou. "Ještě to trochu pobolívá. Hlavně když jdu z kopce," přiznal upřímně, ač tu slabost vskutku přiznával nerad. Tohle byla ale jeho máma a té mohl říct cokoliv. A tomu pohledu se dost těžko vzpouzelo.
Hned na to kývl hlavou znovu. "Taky ho rád uvidím," ani se nepamatoval, kdy byl s rodiči hezky po hromadě. Škoda, že sourozenci se zase někde flákali. Skoro to vypadalo, jako by jim bylo souzeno, se nikdy nesejít. "Potkal jsem se s otcovým bratrem. Pozval jsem ho sem, ale má teď moc starostí," podělil se o jednu hořko sladkou zprávu. Pak se ji pokusil trochu napodobit o otřít se o nějaký ten strom. Zdálo se, že má co dělat. A navíc do toho plánovala lov. Prostě v jednom kole. Ale to asi to betování obnáší... Asi. "Mami, co to vůbec znamená, že jsi beta?" zeptal se nakonec s mírně přivřenýma očima. Celkem často se představoval jako syn Sarumenských bet, ale ve skutečnosti o funkcích a rolích ve smečce nevěděl nic.
"Rád pomůžu," odpověděl poněkud stručně, na celý ten její lovecký proslov. Pak se však přece jen nadechl, aby něco dodal. "Už jsem byl na lovu s tátou a Litai." To aby si nemyslela, že je úplně nezkušené štěně. Sice to byl jen králík. Nebo zajíc. A prakticky doběhl už k hotovému. Ale i to se počítalo, ne?
To ovšem nebyla jediná věc, kterou měla matka na srdci, a co se týkalo pokračování, jen si ztěžka povzdechl. Na svém cíli totiž nic měnit nehodlal. Ale ni nebyl hlupák. I tak se ale rozhodl nezmínit, že svou nemesis před nedávnem prakticky znovu potkal. Protože máma by za ní pak pravděpodobně letěla, jako smyslů zbavená. Ne tak, jako on. "Byl jsem u Života," shrnul veškeré své myšlenky nakonec. Myslel to tak, že na své svalové hmotě už zapracoval, takže se o něj nemusí zbytečně bát. Asi bylo zřejmé, že si o tom vážně moc povídat nechce. hlavně proto, že by musel máme hrozně odmlouvat a to on přece normálně nedělá. Bylo by to nepříjemné pro oba.