Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvedl se na nohy a pomalu se rozešel za pachy, jež se nesly lesem. Moc jich nebylo a už vůbec nepatřili jeho rodičům, ale to nevadilo. Neštítil se toho, potkávat se i s jinými vlky. Navíc teď potřeboval rozptýlit myšlenky a protáhnout se před lovem, který byl prý v plánu.
Protáhl se nějakým tím křovím a brzy se ocitl u Morfea s neznámou vlčicí a tetou Maple. I ta cizí voněla lesem, takže to byla asi jedna z dosud nepoznaných tet. Nebyl z těch, jehož ocas by se dal do divokého tanečku, takže k nim přišel dosti bez výrazu, na slušnost ale nezapomínal. "Dobrý den." Alfě uctivě pokývnul hlavou, Amnesii věnoval nepříliš vtíravý, přesto zkoumavý pohled. "Kenai," představil se jí bez větších cavyků. Co dělat s Maple to nevěděl. Znal ji, ale už to bylo dávno a on nebyl z těch, co by hýřili zářivými úsměvy.
"Nemluvili jste s mou matkou? Chtěla uspořádat lov,..." Jestli s nimi mluvila, mohli by vědět, kam se vydala. A jestli ne, mohli ji jít hledat s ním, aby také přidali tlapky k dílu. Ač si tedy vůbec nebyl jistý, jestli alfa loví. Co když mu jen nosí hotové, aby se mohl věnovat nějakým důležitým povinnostem? Předpokládal však, že za podobné nedorozumění by ho Morfeus stejně nesežral. Působil na něj jako rozumný vlk.

Souhlasil s matkou, že magická výpomoc lovu nezní kdovíjak fér. Ona mu ostatně přišla dost nefér i tak. Vlk měl alespoň možnost ovládat magie také a bránit se, ale jejich kořist byla dost bezbranná už jen proti čelistem a drápům. Alespoň mu to tak přišlo. Ač musel uznat, že utíkat uměla skvěle…
Poslouchal matčino nadšené brebentění o létání a celkem jej překvapilo, že se nezaměřila na tu pocitovou stránku, nýbrž tu praktickou. Možná už jí bylo jasné, že to první on nedocení a rovnou zodpověděla otázky, na které by se s pragmatickým pohledem doptával? „Možná se od té doby také pohnul,“ navrhl celkem jednoduché řešení toho, proč na tátu ještě nenarazili a znovu si zívnul.
„Můžu hýbat věcmi. Měnit jejich tvar. Změnit písek v křišťál,“ vyčetl zjednodušeně to, co se dalo s jeho vrozenou magií dělat, když o to máma projevila zájem. Netušil, jak moc to musí ovládat, aby uměl to první, či druhé, ale slíbit jí to mohl. Časem se snad naučí všechno, když bude chtít. Ale teď se mu chtělo tak akorát spát a máma si toho očividně všimla.
„Dobře,“ pokývnul vděčně hlavou. Opět. Sice jí chtěl ještě pomoct se značením, ale ono už té práce moc nezbývalo a on byl vážně unavený… Však se posledně pořádně nevyspal! Měl zlý sen a pak ho ze spaní vytrhla ta pitomá vydra. A od té doby se toulal a toulal. Oddělil se tedy od Wolfganie a začal se rozhlížet po příhodném místě k odpočinku. Což pro něj bylo prakticky kdekoliv na slunku a to dneska pálilo naprosto báječně. Nakonec se rozvalil na jedné hezké mýtince a oddal se spaní.

Kenai pořádně nevěděl, kde se to ocitl. Ale líbilo se mu to. Vzduchem se nesla podivná vůně, kterou ještě nikdy necítil, ale každý neuron v jeho mozku mu říkal, že to nic špatného není. Tráva pod jeho nožkama byla podivně vláčná a zelená tak zářivě, že mu ani nepřipadala skutečná. A poté, co sklonil hlavu, pochopil, že ta vůně vychází z ní. Sladká a vábivá.
Ačkoliv nebyl žádný býložravec, jako jelen nebo králík, tělo si dělalo, co chtělo a on neodolal. Ukousl si opatrně nejprve jedno stébélko, aby se mu tlamou vzápětí rozlehla chuť dosud nepoznaná. Bylo to sladší, než jakékoliv bobule, které kdy ochutnal. Víc než borůvky, jahody a maliny dohromady a on se přistihl u toho, jak to do sebe náhle láduje plnými sousty. Jednoduše neuvěřitelná dobrota. Pravděpodobně návyková, protože chvíli na to, měl kolem sebe vyžrané celé kolečko. Jako když uvážete kozu na klacík.
Chřípí se mu zachvělo, když drobný poryv větru přivál další vůni. Podobnou a přece jinou. Na marcipánovou trávu zapomněl a vrhl se za novým vjemem. Inu, jako hladový vlk. A našel celou horu jakési lepkavé hmoty. Po skvělé předchozí zkušenosti neváhal ani vteřinu a zakousl se do ní. Bylo to překvapivě tuhé a na chvíli se lekl, že mu v tom zůstanou zuby, ale když mu to změklo v tlamě, nabyl svět náhle úplně jiný rozměr. Sice se to lepilo na patro a bylo to mazlavé jako med, ale ta chuť! To blaho! Téměř slastně si zamručel a té hory snědl ještě hodný kus, než mu došlo, že skoro nemůže dýchat, jak mu to zalepilo krk.
Měl by rozhodně vlažit hrdlo a něčím to zapít. Naštěstí slyšel nějaký zurčící potůček celkem nedaleko. Z nějakého důvodu se mu k němu sice přesouvalo ztěžka, ale nakonec ke svému cíli skutečně došel. Voda v korytě ale asi nebyla tak úplně vodou. Měla totiž zlatavou barvu a byla prostě příliš hustá. Připomínala mu šťávu, co občas vytékala ze stromů, když do nich zaryl drápy. A samozřejmě. I ona voněla vábivě sladce. I v ní nakonec smočil svůj nenechavý čenich a hned měl zase o důvod víc, divoce plácat ocáskem tam a zpět. Navíc po proudu čas od času připlaval ostrůvek z jakési sněhově bílé pěny. Připomínala mu mlíčko, kterým byl živ jako docela maličké vlče a nakonec skončil po kolena v sirupu, zatímco s tlamou dokořán chytal tu šlehačkovou nádheru.
Ze všeho toho obžerství jej vytrhl až líbezný hlásek, který moc dobře znal. Šedivá vlčice s ukousnutým uchem a zlatýma očima. Po zádech mu přejel mráz a bez váhání se dal na útěk. Jenže… Najednou měl příšerně krátké nožičky, dýchalo se mu ztěžka a spíš se valil jako sud, než aby běžel. Byl tlustý. Neskutečně. A jeho pronásledovatelka si jen tak uvolněně vyklusávala vedle něj a šklebila se. Byl to dokonalý obrat o stoosmdesátku. Ze sna o dobrotách v noční můžu, ve které byl ještě bezmocnější, než obvykle. Utíkal, zatímco Styx si z něj kousek po kousku ukusovala a děkovala mu, že se pro ni tam vykrmil…

Vzbudil se s vyjeknutím a tak zadýchaný, jako by opravdu utíkal o život s dvaceti kily nákladu navíc. Otřásl se a zkontroloval, že s jeho kondicí je vše v naprostém pořádku a pak opětovně složil hlavu na své tlapy. Ten sen byl tak nějak absurdní, ale i tak se mu zaryl do mozkových závitů.
Měl by přestat zahálet…

Kenai nebyl zrovna citově založený, ale touhle rozuměl. Opět kývnul hlavou, což už byl dost možná spíš zlozvyk než prostředek ke komunikaci. "Rozumím. Také nechci... zklamat," svěřil se. Asi toho měl s mámou společného víc, než ho kdy napadlo. A chtěl, aby na něj mohla být hrdá. Aby na něj bylo spolehnutí. A to všechno. Zamyšleně mávnul oháňkou, když dostával lekci o tom, jak to ve smečce chodí. "Chápu." Dávalo to smysl. Bylo by hloupé přivádět vlčata do špíny a bídy. A zároveň, vlk, který ohrožuje fungování smečky svou sobeckostí, si nezaslouží, aby v nějaké byl.
Pak se ovšem mělo mluvit o něm. A kouzlech. Pokrčil rameny. "Říkal, že jsem se jí asi něčím zalíbil. Netuším čím." Přišlo mu, že za celý život nic pořádného neudělal. Ale jestli byla Smrt vážně tak zlá, možná se jí líbila jeho touha po pomstě? Těžko říct. Přemýšlet nad tím nechtěl. "To zní užitečně," poznamenal, když došlo na neviditelnost. To by uměl rád. Pak ho ale napadlo, že mezi ostatními vlky umí být celkem neviditelný i bez magie. Trochu se tomu ušklíbl a trochu naklonil hlavu, když si začal prohlížet blištivého ptáčka, kterého matka nosila na noze.
Až teď mu došlo, že něco takového vůbec má. Znal ji jen s tím a bral to jako samozřejmost. Ale ne každý se něčím takovým pyšnil. Třeba táta. "Jaké to bylo? Létat?" poptal se, s pohledem upřeným na ty malé modré kamínky. Možná by někdy mohl nějak podobně připevnit ten křišťálový kvítek na Marion. Mohla by ho pak nosit všude sebou a chlubit se. Což ona vždycky ráda.
Líbila se mu představa, že by tu bylo něco, co by uměl jen on, ale hádal, že to není jen tak. A nejprve se chtěl zaměřit na svou kondici a až pak na kouzla, takže to zatím nechal být. Všemu ostatně uzraje jeho čas. Wolfganie ale debatu zatím úplně opouštět nechtěla.
"Asi by mi to řekl, ale já se neptal," připustil, zívnul si, přičemž se pokusil odvrátit hlavu, by mu mamka nemusela koukat až do krku, a jen co zase secvakl čelisti, pokračoval. "Ale od Života to budou pravděpodobně předměty. Půjčil mi je tehdy, když nás odnesl," vyhnul se záměrně slovu "unesl", protože nechtěl bůžka víc zlobit.

Matka zmínila, jaká je škoda, že to s Therionovou návštěvou nevyšlo. Na to on měl ale připravenou odpověď. "Žije ve smečce jen kousek odtud. Můžeme navštívit my jeho. Už jsem tam jednou byl." Nahlas to sice nikdo neřekl, ale hnědý vlk rozhodně voněl Maharskými močály. Byla to dost nezaměnitelná vůně. A navíc sebou měl dvě Maharská vlčata. Sotva by je svěřili cizímu.
Vysvětlení funkce, kterou matka s otcem zastávali nebyla moc složitá. "Zní to, jako velká zodpovědnost," konstatoval na závěr jejího projevu. O to byl raději, že kývnul na lov i tuhle malou výpomoc se značením hranic. Jestli toho měli tolik na práce, chtěl jim trochu ulehčit. I kdyby to bylo sebezanedbatelnější. "Ostatní nemohou mít vlčata?" Podivil se ještě, poněkud zmateně, když přijímal její projevy rodičovské lásky. Sám si hned začal lámat hlavu s tím, proč tomu tak je.
Pak je obestřelo ticho. Kenai jej měl celkem rád, ale právě teď se cítil trochu nemístně. Zase zvládl zabít konverzaci? S mámou? Ne, to nechtěl tak úplně dopustit, proto se zamyslel nad nějakým dalším tématem a nakonec zase otevřel tlamu. "Život říkal, že mám dvě magie. Prý mi jednu věnovala Smrt... Ty máš nějakou magii od Smrti? A všichni vlci ovládají ty stejné, nebo můžu mít i něco jedinečného?" Normálně by jej téma magií až tolik nezajímalo, ale tohle bylo celkem dobré téma k dalšímu rozhovoru. Takové, které by mohlo vystačit, než najdou tátu...

Máma samozřejmě musela hned zhodnotit jeho stav a poptat se. Jinak by to asi nešlo. Hodil pohledem ke své tlapce a pokývl hlavou. "Ještě to trochu pobolívá. Hlavně když jdu z kopce," přiznal upřímně, ač tu slabost vskutku přiznával nerad. Tohle byla ale jeho máma a té mohl říct cokoliv. A tomu pohledu se dost těžko vzpouzelo.
Hned na to kývl hlavou znovu. "Taky ho rád uvidím," ani se nepamatoval, kdy byl s rodiči hezky po hromadě. Škoda, že sourozenci se zase někde flákali. Skoro to vypadalo, jako by jim bylo souzeno, se nikdy nesejít. "Potkal jsem se s otcovým bratrem. Pozval jsem ho sem, ale má teď moc starostí," podělil se o jednu hořko sladkou zprávu. Pak se ji pokusil trochu napodobit o otřít se o nějaký ten strom. Zdálo se, že má co dělat. A navíc do toho plánovala lov. Prostě v jednom kole. Ale to asi to betování obnáší... Asi. "Mami, co to vůbec znamená, že jsi beta?" zeptal se nakonec s mírně přivřenýma očima. Celkem často se představoval jako syn Sarumenských bet, ale ve skutečnosti o funkcích a rolích ve smečce nevěděl nic.
"Rád pomůžu," odpověděl poněkud stručně, na celý ten její lovecký proslov. Pak se však přece jen nadechl, aby něco dodal. "Už jsem byl na lovu s tátou a Litai." To aby si nemyslela, že je úplně nezkušené štěně. Sice to byl jen králík. Nebo zajíc. A prakticky doběhl už k hotovému. Ale i to se počítalo, ne?
To ovšem nebyla jediná věc, kterou měla matka na srdci, a co se týkalo pokračování, jen si ztěžka povzdechl. Na svém cíli totiž nic měnit nehodlal. Ale ni nebyl hlupák. I tak se ale rozhodl nezmínit, že svou nemesis před nedávnem prakticky znovu potkal. Protože máma by za ní pak pravděpodobně letěla, jako smyslů zbavená. Ne tak, jako on. "Byl jsem u Života," shrnul veškeré své myšlenky nakonec. Myslel to tak, že na své svalové hmotě už zapracoval, takže se o něj nemusí zbytečně bát. Asi bylo zřejmé, že si o tom vážně moc povídat nechce. hlavně proto, že by musel máme hrozně odmlouvat a to on přece normálně nedělá. Bylo by to nepříjemné pro oba.

>>> narrske kopce

Byl rád i za to, že Životovo obydlí je tak blízko tomu jeho. Když si ale uvědomil, nad čím zrovna přemýšlí, musel se trochu zarazit. Těsně po tom, co mu Styx ublížila, byl schopný ujít takový kus cesty přes celou Středozemní pláň a teď když je to skoro zahojené, tak fňuká kvůli pár krokům?
Potřásl hlavou a rozhodl se nějaké malé píchání v zápěstí hodit za hlavu. Však už byl doma a cítil velmi čerstvou pachovou stopu své matky. Pravděpodobně značila území smečky. Díky tomu nebylo až tak těžké ji stopovat. Ani pro někoho tak nezkušeného, jako je on. Nikam moc nespěchal a i tak ji celkem brzo našel. Vůbec se nezměnila, což bral jako pozitivum. Rád měl ve světě nějaké neměnné jistoty.
"Ahoj mami," pověděl s drobným pohybem oháňky a zamířil si to přímo k ní, aby se jí otřel o kožich. K nikomu jinému by se takhle asi nepřilísnul. To jestli a i čem si bude chtít popovídat, nechal na ní. Pořád ji však dlužil jisté nehezké vyprávění.

>>> z vrcholu

Cesta dolů byla vskutku rychlejší, ale nedalo se tvrdit, že by byla i pohodlnější. Nebýt té poraněné nohy, asi by to celé probíhalo lépe, ale takhle u úpatí už slušně pajdal. Nápor na končetinu se zdál tak nějak větší. Proto si dole nejprve na chvilku sednul, aby si odpočinul. Celkem výjimečně při tom o ničem nepřemýšlel. Jen seděl, poslouchal šum písku a vzdálené hlasy. Ty byly ostatně tím hlavním stimulem k tomu, aby se zase postavil a vyrazil na cestu. Nějak se necítil na setkání s dalšími cizinci. Seznamování se bylo hrozně vyčerpávající. Neměl na to teď dostačující kapacitu. Jediné co chtěl, byly známé tváře jeho milovaných.
Sunul se tedy pomalu pryč, vděčen za to, že dotyční přítomní také nikam nespěchají a snažil se nožce co nejvíce ulehčit veškerou práci. Naštěstí byla hned o něco lepší, když už nešlo o otravnou cestu ze svahu.

>>> Sarumen

>>> kopce

Jak tak stoupal a stoupal, přičemž plynule ztrácel dech a bojoval a pícháním v boku, došlo mu, že tohle nebude úplně to stejné místo, jako to, kde skončil před rokem. Nepamatoval si, že by při návratu domů, musel jít tak dlouho a přitom měl tehdy nesrovnatelně kratší nožičky. Šel vůbec správně? Představa vší té vynaložené energie pro nic za nic, ho vyloženě děsila.
Proč se vůbec takhle trápil? Mohl si v pohodě a klidu ležet doma před skaliskem a vyhřívat se na sluníčku, které se konečně, po krátké dovolené, ráčilo navrátit na oblohu. Místo toho se tu plahočil do kopce, připraven škemrat na kolenou před jakousi božskou entitou, kterou ani neměl kdovíjak v lásce. Ah ano. Pro to, aby byl dost silný pomáhat ostatním. Proč je tím ale tak posedlý?
To byla otázka, která měla zůstat prozatím nezodpovězena, neb ten, koho hledal, přišel za ním. S úsměvem roztaženým od ucha k uchu a tlamou ve svižném pohybu. Přesně jak si ho pamatoval. I barva kožichu seděla. Stejně tak i tón hlasu, který přímo hladil po duši. Snažil se ale, aby mu to příliš nestouplo do hlavy. To, ani ona podezřele uvolněná nálada, co se mu vkrádala do mysli.
"No ne, Kenaii! Ty jsi v vyrostl! Malém bych tě nepoznal! A přišel jsi na návštěvu! Co tě ke mně přivádí? Povídej, přeháněj! Náš zákazník, náš pán!" Rozjel se magický vlk hnedka z kraje a stále ještě vodopády slov nezastavil. "Jakto, že jsi ještě nevyzkoušel svou magii, když jsme ji tehdy tak pečlivě vybírali?" Zazněla i nějaká ta výčitka k němu směřovaná. Šedivého vlka zajímalo, jak má na tohle všechno teď odpovědět. Nakonec se uchýlil k tomu, co Život bez okolků vynechal. K pozdravu. "Zdravím tě," popřál slušně a přešel k nějakému tomu projevení zájmu o druhou osobu. To je prý také nutnost. "Stále unášíš bezbranná vlčata pro své vlastní pobavení?" Zpětně jej napadlo, že to asi úplně účel zdvořilostního dotazů nesplnilo. Život se totiž zatvářil, jako by se pořádně kousnul do jazyka a nervózně se uchechtl. "Já vás přece neunesl! Jen půjčil! A omluvil jsem se," nahodile výraz úplného svatouška. Nevinnost sama. Zrovna Kenaie to ale nijak neobměkčovalo. "Když se omluvím, že jsem někomu ukousnul ucho, také to bude k ničemu, protože mu ho už nijak nevrátím," vynesl na světlo jedno ze svých mouder. On sám byl rozhodnutý žít tak, aby se nikomu za nic omlouvat nemusel. Ale o tom jindy.
"Ty děláš, jako by vám se mnou bylo zle," zabrblal bílý vlk ublíženě a zahrabal tlapkou v písku. Mít po ruce nějaký kámen, možná by do něj i kopnul. Chvíli vypadal jako úplná hromádka neštěstí. Kenai si povzdechl. "Úplně zle ne," uznal nakonec, čímž vrátil bůžka zpět do jeho obvyklé rozverné nálady. Sledoval, jak se uchýlil k dalšímu hopsání a brebentění, kterému raději nevěnoval moc pozornost. Jen si oblízl čenich, na kterém měl už nadosmrti drobnou jizvičku, jako památku na to, jak mu Život neprozřetelně propůjčil magii, se kterou by žádné vlce nikdy zacházet nemělo. Ukázkový projev nezodpovědnosti. Napadlo jej, že spíš než aby vlk před ním někomu dělal chůvu, sám by nějakou velmi potřeboval.
"Samozřejmě, že jsem vyrostl. To děti dělají. Rostou," pokračoval pak v odpovědích na předešlý polobohův monolog, pročež se jeho konverzační protějšek opět zakabonil. Tentokrát ne dotčeně, ale spíše mentorky. A pobaveně. "Vážně by ses měl naučit, co to jsou zdvořilostní fráze a řečnické otázky," dostal malého doporučení. To si ale nebral příliš k srdci. Po tom, jak svůj předchozí pokus zbabral, se rozhodl, že na to celé kašle. Stejně to tak akorát zdržovalo od důležitých věcí. A tenhle malý karambol jej v tom ještě utvrdil. Prostě pozdravit a bez okolků přejít k jádru pudla. "Nepřišel jsem na návštěvu. Chci abys mi pomohl zesílit. Hádám, že nejsem první, ani poslední," pronesl věcně. Upřímnost nadevše. Kdyby jej sem nezavedla tahle potřeba, dobrovolně by se do toho kopce netáhnul ani s vidinou flakoty toho nejlepšího hovězího. A už vůbec ne, jen tak na pokec, s tímhle rozjařeným pošukem. "Co se týče magie… Zatím jsem neměl tu potřebu ani příležitost, ji objevovat," pokrčil trochu v ramenou. Opravdu na nějaké kouzlení zatím neměl jedinou myšlenku. Nejdřív na to byl moc malý, pak moc zraněný, následně omámený vydrou a nakonec příliš zaneprázdněný Therionem a vlčaty. A teď byl tady. Opravdu tam na to žádná skupinka volného času nebyla.
"To je škoda," zabrblal pro změnu Život. "Hlavně, když vezmeme v potaz, že máš magie dvě." Kenai překvapeně naklonil hlavu na levobok v bezhlesné otázce, na kterou se Život jak okamžitě odpovídat. "Asi sis něčím šplhnul u mé sestry," nabídl malé vysvětlení onoho úkazu, čímž Kenaie ještě víc zmátl. "Nevěděl jsem, že máš sestru," přiznal, ale nezdálo se, že by se tím Bělostného nějak dotknul. Tentokrát. "Jooo. Žije v jednom ponurym lese na severu a není zdaleka tak úžasná, jako já. Ale porad rodina. Znáš to." Šedivý pokývl hlavou. Tomuhle rozhodně rozuměl. Také měl sourozence rád, i když byli tak hrozné odlišní. Jen ten vtip, kterému se měl usmívat, v té řeči neodhalil a nechápal, proč se musí Život furt tak vytahovat.
"Když jsi tak skvělý, tak mi teda pomůžeš?" Připomněl, od čeho se jejich rozhovor odklonil a od čeho nehodlal ustoupit. Bylo hezké, že uměl dvě magie, ale to mu bylo zatím jedno. Časem se s nimi seznámí sám. Svým pohledem se snažil dát najevo, že chce přímou odpověď bez keců kolem, ale buďto to neuměl, nebo to druhý vlk prostě a sprostě ignoroval. "Ohoho! Ty vůbec nemáš tušení jak hrozně moc skvělej sem! To teprve poznáš holečku! Já dovedu věci!" Popravdě. Kenaie napadlo jestli to třeba nedělá schválně. Mohl vůbec existovat tak nadutý vlk? Ale když existovala vlčice, co bezdůvodně kouše do vlčat… Jo asi jo. "Živote," ozval se nenadšeně, což konečně donutilo Bílého k činům.
"Ale to víš, že jo, ale nedělám zadarmo. Zvlášť pro takové protivky," byl opětovné popíchnut, ale rozhodl se držet vzoru, který ve starším vlku měl, a ignoroval to. "Dej mi, nač mám," instruoval jej prostě a dalších pár chvil jeden druhému civěli z očí do očí. Jako by snad sváděli nějaký vnitřní boj. Nakonec to byl Život, kdo přerušil mlčení zahihňáním. "Ty jsi vážně svůj," konstatoval a pak rázně kývnul hlavou. "Dobře teda. Tvé přání je mi rozkazem! A dávej cestou dolů pozor na nohy," vybídl jej rovnou i k odchodu. Asi uznal, že se ten puberťák natrápil už dost a bude nejlépe, když si půjde po svém.
Vlček si ho i tak nejpve přeměřil podezíravým pohledem a teprve pak pomalu kývnul hlavou. "Děkuji. Naviděnou." Zaplatil, co mohl a pak se otočil k odchodu. Doufal, že z kopce to bude veselejší než na něj. Z nějakého důvodu se však neubránil tomu, aby se ještě několikrát nedohlédl. Náhle se mu odcházelo nějak ztěžka. Dokonce snad pocítil i závan smutku a touhy, tady se Životem přece jenom zůstat Překonal to však. Už se těšil domů… Za mámou a tátou, ať to znělo sebedětinštěji. .

>>> Kopce

Objednávka:

Pro Launee
71 oblázků + 15 převod = 86, zůstane 130
11 mušliček + 3 převod = 14, zůstane 15

ID - V01/Síla/ 7* = 35
ID - V01/Rychlost /1* = 5
ID - V01/Vytrvalost /4* = 20
ID - V01/Taktika 3* = 15
Celkem 75 ametystů (zůstane 125)

(Launee má za úpravu vzhledu zaplatit 50 mušlí, 40 pomněnek a 300 oblázků - se vším bude na 0)

>>> tenebraë

Písek pod tlapkami byl celkem příjemná záležitost. Ale on viděl jen strmý svah před sebou. Zakláněl hlavu a v duchu plakal nad svým údělem. Zase se měl trmácet někam nahoru. Bylo mu jasné, že na vrcholku bude sotva popadat dech a netěšil se na to ani za mák. Ale chtěl přeci zesílit, takže tohle byl dobrý trénink. A kdo ví. Třeba je ten výstup nějakou Životovou zkouškou pro všechny odvážlivce, co po něm něco chtějí. Musí prokázat, že si jeho služby zaslouží a má dostatek vůle.
To byly ale jen jeho úvahy, kterými zabíjel čas, zatímco se odhodlával k prvnímu kroku do kopce. Nakonec jej s nešťastným povzdechem i udělal...

>>> Na vrchol

>>> třešňový háj

Z třešňového hájku se nakonec vymotal s pořádným žihadlem v čenichu. Včely byly hrozně nevypočitatelné. Každá zkušenost je však k něčemu dobrá. Teď třeba věděl, že to není až tak hrozné a až bude vybírat mezi tím, zda se nechat popíchat nebo skočit že skály do jezera, bude vědět, co je ta bezpečnější možnost.
Podrbal se a stočil krůčky podél řeky, se kterou se před časem seznámil víc, než chtěl. Tentokrát opravdu neměl v plánu do ní padat a topit se, ale byl si vědom toho, že jí bude muset překročit. Naštěstí už tu byl jednou se Sigym a věděl, které místo je k tomu jako zrozené. Tedy. Kde hnědý vlk tu kladu z jednoho břehu na druhý, vyčaroval. Zdálo se, že ani ta potopa ji neodnesla a všechno bylo hned o dost jednodušší.
Teď už jen najít to místo, které hledal. Ale kopce z pískovce naštěstí nejsou něčím, co se dá snadno přehlédnout. A on tam navíc už jednou přeci byl.

>>> Narrské kopce

>>> Midiam

Oddělil se od proudu řeky, který mu byl doposud dobrým průvodcem. Tam, kam chtěl jít by jej tento rok ale nedovedl. Na to potřeboval jinou řeku. Tyhle končiny ale už dobře znal, takže věděl, kde ji hledat.
Udržoval si Maharské močály po levoboku a mířil kolem nich níž a níž. Tenebraë do nich ostatně vtékala z jihu, takže dříve nebo později na ni narazí.
Přítomnost tohohle lesíka pro něj byla ale překvapením. Tady rozhodně nikdy nebyl. Jiný vlk by se asi nechal okouzlit tím, jak hezky to tu kvete a voní, ale on moc nadšený tedy nebyl. Propletenina větví mu dost komplikovala postup za vytyčeným cílem. Bzukot včel navíc dával tušit, že by si měl dát pozor na to, kam šlape, pokud nechce zažít nějaký ten štípanec.
Celkem litoval, že ten lesík také neobešel, ale pozdě bycha honit. Nakonec také nebylo úplně kam spěchat. Bylo lepší pospíchat pomalu. Raději bezpečné dorazit do cíle o něco později, než brzy ale v kusech.

>>> Tenebrae

>>> Vyhlídka

Vlček klouzal dolů ze svahu dost rozvážně, protože obraznost nebyla zrovna jeho silná stránka. I tak několikrát zaškobrtl či uklouzl a v hlavě se sám sebe ptal, jak chce v tomhle stavu být komukoliv užitečný. Styxin pach jej pořád šimral v nose a připomínal mu, jak akutní jeho problémy jsou.
Musel zesílit, ale bylo mu tak nějak jasné, že přirozeným způsobem by to trvalo příliš dlouho. I kdyby trénoval každý den a celý den, zabralo by to měsíce a on chtěl být schopný se bránit už teď. Aspoň trochu. Tak, že i kdyby prohrál, nebyla by to naprostá porážka, ale třeba by svému protivníkovi také nějaké to zranění uštědřil nazpět. A když šlo o moc a zázračně nepřirozené způsoby, jak ji získat, vytanulo mu na mysli jedno velmi konkrétní jméno. A proto zamířil na jih, směrem ke své domovině. Bylo to takové zabití dvou much jednou ranou, protože do Sarumenu se chtěl vrátit hned záhy a promluvit si s rodiči. Přišlo mi, že je už hrozně dlouho neviděl.

>>> Třešňový háj

"Jsi milá," broukl k Biance, když se nabídla, že si s ním bude hrát. Ale zdálo se, že v brzké době na to nedojde, protože se nad skupinkou Maharských vlků zjevil jakýsi temný mrak. Kenai by jim opravdu rád pomohl, ale tak nějak neměl jak. Když ani vlčata nevěděla, kde to jejich doma je, jak by to asi mohl zjistit on? Pro jednou zas ochutnal tu hořkou chuť bezmoci.
Do jejich rozhovoru se tedy nemíchal, jen zdvořile mlčel. Jen do chvíle, kdy se mu o čenich otřel nepříjemný pach. Jeho krk se trochu naježil, asi jako kdyby mu po zádech zrovna přejel mráz. A ono to tak vlastně i bylo. Poznal vůní své první a největší nepřítelkyně. Měl ji prakticky vrytou do paměti. Nebyl pitomec, aby se za ním rozběhl s kopou výhrůžek na rtech. Sotva se zotavil z toho, co mu udělala a ještě tak nějak neměl příležitost zesilit. Jediný rozdíl byl v tom, že vyrostl, ale i tak by ho Styx určitě vytrestala. Nelíbilo se mu ale, že je tu poblíž. Blízko Bianci a Saturna. Byl proto jen rád, když se začalo mluvit o návratu do močálů. Do míst, kde by měli být se svou smečkou v bezpečí.
Svůj souhlas dal najevo tím, že stočil své kroky zpět dolů z kopce, nicméně našel si příležitost, se soukromé protočit k Therionovi. "Cítím tu vlčici, co zmrzačila mne a mou sestru. Dávejte na sebe pozor," podělil se o nějaké ty informace, které by mohli být pro změnu užitečné jeho strýci a pak zvedl hlas tak, aby jej slyšela i vlčata. "Mám ještě nějaké plány, tak vás opustím. Hodně štěstí s vašimi záležitostmi," asi zase zněl dost odměřeně. Dle všeho tomu tak bylo dost často... Sám se pak vrhnul zpět cestou, kterou prvně přišli. Věřil tomu, že se Therion o své svěřence výborně postará.

>>> Midiam

>>> Středozemka

Ano, bylo mu to jasné. Takové hry jsou nuda. Byla hloupost se vůbec snažit, něco takového najít či vymyslet, protože i tak by je s ním nikdo nechtěl hrát. Jeho prázdný pohled ztratil i tu poslední jiskru a on se vrátil k těm svým mizerným bezvýrazným úsměvům. "Chtěl jsem si něco zahrát s ostatními." Prostě mezi normální vlky nepatřil a měl by to přijmout. Nesnažit se najít způsob, jak se k nim přiblížit. Přesto. To že byl samotář neznamenalo, že chtěl být osamělý. Ale asi to k tomu spělo. Jeho jedinou nadějí asi bylo, najít takové, jako je on sám. Ale jsou někde takoví?
"Určitě víš, že měsíc mění tvar. A nov je ta noc, kdy na obloze vůbec není," vysvětlil maličké vlčici, tak nějak samovolně, aniž by vnímal vlastní slova. Byl tak trochu utopený ve svých myšlenkách. sice si za to vynadal, protože oproti Biančiným problémům, byly ty jeho ničím, ale na jeho nezúčastněném tichu to nic neměnilo. Ostatně, co měl říct? Tohle bylo mezi jeho strýcem a vlčaty.

>>> Ohnivé jezero

Vypadalo to, že jeho otázka na hry spustila jakous takous konverzaci. Bianca tedy moc užitečná nebyla, ale Saturnus s nějakým tím nápadem přišel. Therion mu pro změnu vnukl velmi správnou otázku. "Asi,"vypadlo z něj nakonec vlastní poznání. I když takovou hru najde, s kým ji bude hrát? "Ostatní rádi běhají, dělají hluk a tak," mumlal si do kroku. Těžko si představit, že by Kase nebo Casse udržel chvíli na jednom místě. A Marion. Ta neudržela ani myšlenku. Asi si bude muset vystačit sám. Ne teda, že by to nesvedl...
I otázka užitečnosti hvězd se celkem uchytila a ukázala tu úžasnou diverzitu povah. Protože to, že bylo něco krásné, to bylo Kenaiovi celkem jedno. Krása je k ničemu. Tak jako vždy si tyhle myšlenky nechal pro sebe, protože nechtěl nikoho svou morouskovatostí urazit. Už vůbec ne Biančina brášku. Ani ji. "Myslím, že měsíc je lepší. Ale o novu asi můžeme být rádi i za ty hvězdy," přikývl tedy na její příspěvek do diskuze a pak spokojeně zavrtěl ocáskem, když se ozval jeho strýc. Nezklamal a přišel se skutečně přínosnou informací. Nadšené projevy přenechal Saturnovi a sám o dost klidněji kývl hlavou. "To je opravdu užitečné vědět. Děkuji." Bylo zřejmé, že tenhle malý kompas mu už z hlavy nikdo neukradne. A to měl na vědomostech rád. Byly užitečné a nikdo mu je nemohl vzít... "Víte, co je na severu, Therione?" Zeptal se záhy. Bylo celkem divné, že to byl zrovna on, kdo udržoval hovor v chodu, normálně býval tichý jako myška a jen poslouchal, ale když se mu pro jednou někdo věnoval, hodlal toho využít.

>>> Přes Midiam na Vyhlídku