Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Mahar přes řeku

Následoval vodní proud. Přišlo mu to tak nějak přirozené. Vodní toky bral jako takové pilíře pro cestování. Držet se jich bylo prostě rozumné, protože jejich poloha se nemění, a navíc jsou zdrojem vody a potravy. Kopa výhodných jistot, kterých by se měl každý držet. Jestli chce dotyčné najít, u řeky bude větší šance, ne?
Nečekal ovšem, že bude slavit úspěch hned u té první. A přesto jeho mrznoucí čenich zaznamenal známou vůni, kvůli které našel místo, kde řeku bezpečně překonat, aby se dostal na ostrov sevřený mezi jejími rameny. Sice se ta vůně míchala s další, zcela neznámou, přesto si byl celkem jistý, že se nemýlí. A brzy si to potvrdil i pohledem. Sice tolik vyrostla, že tomu bylo těžké uvěřit, ale ty bílé nožky byly až příliš spolehlivý poznávací znak. Užil si příjemný okamžik bez jakýchkoliv fyzických trablí. Mžik.
Z pohledu na zakrvácenou tlamu a přítomnou mrtvolku, usoudil, že s jeho službami aka zručným lovem myší pod závějemi je amen. A zase ten podivný tlak na plicích. Hmmm. Druhý vlk byl zrzavohnědý a nebyl mu ani za mák povědomí, což jej nutilo k ostražitosti. Ale s Biancou se očividně znali, takže to až tolik nepřeháněl. Zastavil se mimo osobní prostor obou vlků a dal se do zdravení. "Ahoj Bianco," broukl nejprve ke slečně a pak došla řada i na cizince. O něco formálněji. "Dobrý den."

>>> Sarumen přes řeku

Nechal rodný les zase za sebou. Po kolikáté už? Přišlo mu, že odtamtud odchází nějak často, aniž by se tam pořádně zdržel. Myslel si, že to tam má rád, ale... Zároveň, jako by se tam dusil. Byl sám ze sebe většinu času pořádně zmatený a nemyslel si, že by existoval někdo jiný, kdo by mu mohl v hlavě uklidit, nastrkat nepořádek do správných šuplíků a ten zmatek umlčet.
Brodil se sněhem kupředu a náhle mu došlo, že tohle je už jeho druhá zima. Brzy bude dvouletý a... co za svůj život dokázal? Nic, aby byl upřímný. Jen tak nějak přežíval, nikoho si k sobě moc nepouštěl a nikdo moc nepouštěl jeho k sobě. Krom rodičů. Ale když se nad tím tak zamyslel... Ani ty pořádně neznal. Nemluvě o jeho sourozencích.
Povzdechl si, když minul to, co dříve bývalo hranicemi Maharské smečky. Teď tu ale dle všeho už nic takového nebylo. Z nějakého důvodu ho bodlo u srdce, protože... Tady před rokem potkal první a jediné vlče, co mu navrhlo přátelství. No dobrá, asi to ještě nebyl rok, protože tehdy sníh už odtával, ale to nic moc neměnilo. Měl tu žít i jeho strýc, kterého také téměř neznal. Opravdu ho z toho bolelo v hrudi. Mohl by to snad být smutek?
Odešel z lesa s tím, že chce být sám, ale podlehl náhlému popudu, což zrovna často nedělal, a rozhodl se, že ty dva zkusí najít. Nevěděl, co od těch potenciálních setkání očekává, ale asi nebylo nic jednoduššího, než to udělat a zjistit, co to přinese.

>>> Přes Kiërb Narvinij

Nakonec se zjevili. Vlk mu ještě jednou vyjádřil svůj vděk a Kenai přikývl. Sledujíc, jak se je vlče pobízeno k činům. Asistovat jim u toho zřejmě nemusel. A necítil ani velkou potřebu někoho tak zesláblého hlídat. Co by jim tu asi tak mohli udělat?
"Já musím jít. Tak se najezte... A pak odejděte. Nebo si promluvte s alfou," zamumlal. Byly to moc složité informace na to, aby se daly vyjádřit jeho obvyklým jednoslovným odsekáváním. Rozumnější mu přišlo, aby se vlk s Morfeem domluvil na členství nebo alespoň krátkém pobytu, protože v téhle zimě... nedovedl si představit, že by ji sami přežili. "Je to dobrý vlk," zamumlal. Pořád byl mírně rozčarovaný z alfových předchozích slov, ale odmítal kvůli jedné chybce zahořknout.
A pak jim kývl na rozloučenou. Asi dostane vynadáno, že je tu nechal jen tak, ale... Bylo mu to jedno. Musel jít. Nebo spíš. Chtěl jít. Nevěděl proč, ani kam, ale sotva by si měl s vlčetem a jeho otcem, co povídat. On si neměl s nikým o čem povídat. Proto asi bylo lepší, když byl prostě... sám. Necítil se pak tak nepatřičně. Jako vrah konverzace a veškeré zábavy.

>>> Přes Tenebrae do Močálů

Ještě jednou kývnul k neznámé vlčici, když mu vrátila pozdrav. Byla to taková jeho obdoba zdvořilého úsměvu, protože se... usmívat jednoduše neuměl. Pozornost pak stočil k Alfákovi, který se podivoval nad jeho prohlášením a zakroutil hlavou, aby jej vyvedl z omylu. "Cestuje se svým otcem," vysvětlil a nadechoval se i k další pokorné žádosti, jestli by mohl vzít něco pod zub i druhému článku dvojice, ale Morfeus jej předběhl.
"Dobře. Děkuji," brouknul a doufal, že to znělo dostatečně vděčně. Než však opětovně zabořil zuby do toho, co ze srny zbývalo, pohlédl na zrku. "Na shledanou." Nevoněla smečkou, takže předpokládal, že ji znovu jen tak nepotká. Pak mršinu zvedl a vydal se s ní skrz les zpět k hranicím. Byla už dost ožraná, takže moc nevážila a on byl na své poměry celkem při síle. A až se nají, snad se to ještě zlepší.
Teď se mělo ale najíst hubené vlče a jeho hubený táta. Hubený Kenai uvidí, co na něj zbude. Zatím ale nikde neviděl ani své "svěřence" takže vše položil na zem a zmateně se rozhlédl, zatímco z úst mu unikalo nejisté: "Halo? Jsem tady..."

>>> Ronherský potok (nebo tak nějak)

Vlk je oba představil, což bylo fajn. Nerad na ostatní volal takovými těmi neutrálními osloveními, jako je "hej ty"... A také nerad jména zkracoval, proto ho vždy pohladilo po duši, když se našel někdo s krátkým a úderným jménem, které se zkracovat ani nedalo. Tallow jako takové zněl. Larissa už tolik ne, ale... no asi to bylo jedno. Kolikrát je za svůj život ještě potká, že?
Dovedl je tedy do lesa, ceníc si toho, že otec svou dcerku krotí a krátce zavyl, aby dal obyvatelům vědět svůj příchod. To byla činnost, kterou taktéž neprovozoval rád. Měl rád ticho a klid a hlasité vyřvávání na celý les s tím nešlo moc dohromady. Pak se na zjizveného vlka zadíval. "Počkejte tady, prosím," požádal dvojičku. Tak nějak se nebál, je tu nechat. Oba byli slabí a vyhublí, sotva by mohli v lese něco provést. Leda by byli špehové, co měli vzbuzovat lítost. V tom případě odváděli dobrou práci.
Prošel pak lesem až k úlovku, na kterém se pořád hodovalo. Alfa a nějaká cizí vlčice. "Dobrý den," popřál té, kterou ještě neviděl a zadíval se na to, co z jeho úlovku zbývalo. Celkem ho zajímalo, co dělá Sunstorm bez své srny. "Máme návštěvu," zamumlal, aby nikdo nemohl říct, že něco zatajuje. "Kousek si vezmu," dodal záhy a počkal, až mu vlci udělají prostor. Neměl v úmyslu se někam cpát, do ostatních strkat a podobné hlouposti, které narušují nejen jeho osobní prostor, ale i ty kolem. "Pro hladové vlče," dokončil větu. Momentálně se mu žaludek nekroutil, takže by i sám něco snědl, ale jestli chtěl dělat dobré skutky, hodlal to dělat na svůj vlastní úkor a dvojici tuláků dát svou porci.

//pardon

Vlček těknul pohledem k malému vlčeti, které se zajímalo o papání a záhy přidalo několik nepotřebných informací navíc. Hleděl naň s očividným zmatením, protože vůbec nechápal k čemu všechny ty pohyby a grimasy a... všechno. Nemohli se všichni prostě tvářit pořád stejně? Bylo by to o tolik jednodušší. "To, mne napadlo," pověděl nakonec, když mu sdělila, že vlk se kterým je, je její táta. "Já jsem Kenai," představil se, aby na to zase nepozapoměl.
Zrak pak stočil právě k dospělci, který se obětavě ptal hlavně na jídlo pro malou. To bylo Kenaiovi nesmírně sympatické. Hlavně potom, co si vyslechl doma. Bylo hezké vědět, že jsou tu i jiní vlci, kterým záleží na ostatních. Na těch slabších. Otázka byla, zda by měl takovou péči i o někoho jiného, než byl člen rodiny.
Přikývl tedy hlavou, že se vynasnaží a pak jí pro změnu zakroutil. "To... není třeba," zamumlal poklidně. Nedělal to kvůli protislužbě. Úplně mu stačilo, cítit se nápomocný. Užitečný. Nebolelo ho pak bříško, ani nic jiného. Bylo mu tak fajn. "Tak pojďte," vybídl je a otočil se na podpatku.
Samozřejmě to mezitím stihl třikrát promyslet. Oba vypadali příliš slabí na to, aby mohli v Sarumenu někomu ublížit, jinak by byl rozhodně obezřetnější. Takhle se to ovšem rozhodl risknout. Co se stane s ním, až se přizná, co dělá, to ho pro teď vůbec nezajímalo ani neznervózňovalo.

>>> Sarumen

>>> Sarumen

Nechal les za sebou a cítil, jak z něj úzkost opadává. Nevěděl proč tomu tak bylo. Domov vždy považoval za to nejlepší místo, ale teď to vypadalo, že se tam cítil pod tlakem. Nikdo jiný, než on sám za to ale nemohl. Sám bude také muset vymyslet, jak se toho zbavit. Bolest hlavy odezněla spolu s tím, jak přestal přespříliš přemýšlet. Nastavil tvář slabým podzimním paprskům a soustředil se jen na každý další krok.
Dokud nezaslechl hlasy. Tehdy zastříhal ušima a na chvíli zůstal stát, nejistý si tím, jestli chce opravdu někoho konfrontovat. Co když se mu zase udělá zle? Ale... Jeden tenoučký hlásek se ptal po jídle a zněl opravdu zkroušeně. Tehdy si Kenai uvědomil, že i když svět kolem něj, je jaký je, on nemusí být tak úplně jeho součástí. Jestli zbytek chtěl utrpení ostatních ignorovat, budiž. On takový ale být nemusí. Byla to jeho volba. Měl by dělat to, co považuje za správné...
Vyburcoval se tedy opět k pohybu, aby našel původce těch hlasů. Pravděpodobně otce a dceru. Byli si celkem podobní. Nejistě přešlápl, nikdy to se slovy moc neuměl. "Zdravím," vydechl nakonec a snažil se tvářit přátelsky, což byl celkem problém, když netušil, jak takový výraz má vůbec vypadat. "U nás v lese... zrovna teď jídlo máme," pronesl pak a snažil se ignorovat toho červíčka pochybností, který mu říkal, že by neměl zvát cizince do jejich smečky, aby se nažrali na jejich jídle... Ale tu srnu ulovil on! Ne ten, co ji přinesl. Měl právo rozhodnou o tom, kdo se z ní nají! A pokud ne, tak nad tímhle světem už opravdu zlomí hůl. A přijme zodpovědnost. Ne jako ti dva, co utekli, při prvním záblesku problémů.

Vlče se zase podivně kabonilo, ale ocenil alespoň to, že mu přeložilo svá slova do srozumitelného jazyka. Byl by i poděkoval, ale to už se na něj škaredil i její společník a pak zmizeli, jako pára nad hrncem. Netušil, co to je ten bonzák, ale byl si celkem jistý, že oblíbený určitě moc není.
Ztěžka si povzdechl a zaměřil svůj pohled na alfu, který se dvou zlodějů svým způsobem zastal. Doposud ho měl za rozumného a úctyhodného vlka, ale tohle ho celkem zklamalo. Svěsil uši i ocas, bolest v břiše ještě zesílila. Že by se u něj projevoval smutek a podobné věci, které ostatní cítí, takhle? "Ulovil jsem ji já... mám tedy umřít?" zeptal se. Věcně.
Sám bral svět trochu jinak. Myslel si, že se v něm všichni o všechny starají a pomáhají si přežít navzájem, ale očividně to byla naivní představa dobrá jen pro vlčata. A on už vlče nebyl. Asi by se měl konečně řádně střetnout s realitou, když zážitek se Styx mu nestačil. Ve skutečnosti si vlci navzájem škodí. Berou naději jednomu, aby mohli živit tu svou. Sice se tváří, že jsou hodní a obětaví, ale jakmile nejde o jejich rodinu, či přátele, na nikom a ničem jim nezáleží. K bříšku ho rozbolela ještě hlava.
Nevěděl, co to znamená trucovat, ale nějak se na to ptát nechtěl a ani neměl koho. Alfa se vydal za cizincem a Derian, jako by nebyla myslí přítomna. Cítil tu rodiče, ale... nechtěl je obtěžovat. Při lovu je určitě zklamal dost. Cítil i sestru, ale... on se měl starat o ni a ne ona o něj. S dalším těžkým povzdechem se zvedl na nohy a stejně šouravě, jako sem přišel, zase odešel.

>>> Ronherský potok

Trochu zastříhal ušima, když ta malá spustila nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou. Nepovažoval za kdovíjak slušné, mluvit na někoho řečí, které nerozumí. Mohla mu říct prakticky cokoliv. A proč se na něj tak divně dívala? Co to bylo za výraz? Nerozuměl tomu. Popravdě jediné, co se už naučil pobíral byl úsměv a smutek. Tohle neznal a nutilo jej to, se nejistě ošít. "Nerozumím," pronesl nakonec zcela upřímně a zadíval se na druhého vlka, jehož řeč těla mu také byla neznámá. Stejně jako tón hlasu.
"Ano. Kenai," odpověděl tedy na otázku. To ještě zvládal. Nadechoval se i k tomu, že odpoví na další, ale to už se tu zjevil alfa. Toho podzravil ucitvým pokývnutím hlavy, tak jako ty dva předtím a ne úplně spokojeně trhnul uchem, když zazněla jeho slova. "Chválíte je za krádež?" Zeptal se poněkud nevěřícně. I když to byl schopen akceptovat jako určitou formu zákona přírody, pořád mu to nepřišlo správné, natož chválihodné. Živit se na těžce oddřené práci někoho jiného. Vážně to takhle fungovalo?
Udělalo se mu ještě víc zle, a tak se raději otočil k opětovnému odchodu. Pach masa a zvuky přežvykování mu opravdu obracely žaludek naruby. Neměl ale nic, co by mohl vyzvrátit, takže ho to vlastně jen šíleně bolelo. Plácl sebou pod jedním ze stromů a vyčerpaně zavřel oči. Možná to tak má být a měl by prostě umřít. Stejně světu vůbec nerozumí. Nepatří do něj. Je divný. Tak to ten zloděj řekl. A nebyl první.

>>> Tmavé Smrčiny

Nikam moc nechvátal. Vlastně se dost ploužil. Byl unavený a vlastně dost hladový. Pořádně nevěděl, proč se nenajedl s Akim a Sunstorm, zvlášť, když měl na úlovku svůj podíl, ale... Asi měl prostě v hlavě nějaký blok, který nebylo vůbec snadné překonat.
Nakonec do lesa dorazil. Zdálo se, že tu bylo i celkem živo, ale jeho vůbec nelákalo skončit v dalším davu. Místo hledání společnosti si naše jednu z louží, která nebyla jedovatá a nějakou dobu se pral s vlastním obličejem a tlapkami, aby ze sebe smyl vlastní i srnčí krev.
Sotva skončil, rozezvučelo se lesem vytí, které mu upřímně nebylo ani trochu povědomé. Asi některý ze členů, kterého ještě neznal. Což vlastně ani nebylo tak těžké. Kopu času trávilo mimo les a ten co trávil zde, většinou prospal. Asi by bylo fajn, se představit. Společenský sice nebyl, ale měl slušné vychování. Navíc to znělo jako pozvánka na svačinu. Třeba by se mohl konečně donutit něco sníst...
Proto se dal zase do pohybu a zastavil se až u nesourodé dvojice. Tmavý vlk a světlé vlče. Očividně si ta dvě hubatá děcka odnesli domů. Což ho ani moc nepřekvapovalo. Nedalo se říct, že by z toho měl něbo neměl radost. Prostě to bral tak, jak to bylo. Kývl teda oběma hlavou na pozdrav a zadíval se na kořist, kterou přitáhli. Stačil mu jediný pohled aby věděl své. Kousné rány na těle srny byly prostě příliš dobře známé a navíc na jednom z kopýtek pořád ještě byla jeho vlastní zaschlá krev. "Kradené?" Odtušil, aniž by to slovo bylo jakkoliv zabarveno emocemi. Popravdě mu to bylo celkem jedno, jen ho zajímalo jestli se k tomu dotyční přiznají. Když se nechali Aki se Suny okrást, tak si nic jinýho nezasloužili. Pro něj to na situaci nic neměnilo. Pořád při pohledu na jídlo necítil sebemenší chuť, se ho dotknout. A přitom se mu žaludek kroutil hlady. I pohled na to, jak se ti dva cpou, ho znechucoval. A přitom dříve jídlo zbožňoval víc, než cokoliv jiného. Tak ho to mátlo, že se zapomněl představit. Ale tak. Nemusí to být pokaždé on, kdo s tím začne.

Moc nevnímal, jak jejich kořist nakonec zemřela. Hučelo mu v uších a v očích měl nateklou vlastní krev. Taky měl tak trochu pocit, že mu při všem tom cukání vyjela čelist z pantu. Ale hned, jak srna přestala kopat a pustil ji, si ověřil, že je kde má být. Jen... si mohl přidat na seznam další nový pocit.
Prokřupal si ztuhlý a rozbolavělý krk, aby následně přistoupil k otírání obličeje o své nohy. Bylo to sice špinavé, ale být slepý bylo mnohem nepříjemnější, než být špinavý. Asi pak vypadal jako pěkné strašidlo s rudým obličejem, ale koho to zajímalo. Jeho parťáky očividně moc ne. Jeden myslel na žrádlo a druhý na cestu pryč. Bylo trochu frustrující, že oni vyvázli bez zranění. Asi byl opravdu hrozný nemotora. Začínal se za sebe celkem stydět, ačkoliv žádnou poruchou sebevědomí netrpěl.
Jídlo se zakroucením hlavy odmítl. Na tomhle úlovku se sice podílel, ale nějak neměl chuť. Vůbec si neuvědomoval, že nežral už hrozně dlouho a začíná být celkem pohublý. Před zimou. Nevnímal to. A chvíli na to kroutil hlavou znovu. "Do Maharu v tomhle počasí? Ne děkuji. Už jednou jsem se tam málem utopil," odtušil a zároveň je tím vlastně varoval před tím, co mohou čekat. Pak se pomalu zvednul na nohy. "Vrátím se ke své smečce," informoval je a kývnul jim hlavou na rozloučenou. Pak se konečně vydal domů. Od lovu svou rodinu neviděl...

>>> Sarumen

Čekal. Tiše a trpělivě. Nehnutě. To byly tři věci, ve kterých opravdu vynikal. Být to dokonalá situace, svítilo by navíc slunko a on se na něm jen nečinně vyhříval. Teď měl ale zcela jiný úkol, a kdyby tvril, že není nervozní, lhal by. Dělal to prvně a poslední skupinový lov... no, ne přímo pokazil, ale spíš v něm, byl prd platný. Teď hrál dost stěžejní roli a nechtěl to pokazit. Zklamat ty dva. Zklamat sebe.
Od chmurných myšlenek se odpoutal v okamžik, kdy zaslechl první vzdálený šramot, přecházející v blížící se dusot nohou. Paspárků a tlap. Bylo celkem dobře poznat, kdo je vlkem a kdo srnkou, což mu hrálo do karet. Mohl tak totiž své parťáky nějakou dobu napínat a udeřit opravdu až v poslední chvíli, když to jejich nebohá kořist nebude čekat.
Neváhal však. Když nebudou jíst, budou to oni, kdo bude umírat a na vlcích mu záleželo víc, než na laních a králících. Byli lovci a kdyby to tak nemělo být, nebylo by to tak. Vyskočil z poza stromu, když se kolem něj srna hnala jako hnědá šmouha. Byla rychlejší než čekal, takže ji nesrazil úderem do boku, jak plánoval, ale vrazil jí alespoň celou svou vahou do zádě, až si málem vyrazil dech. Srna zavrávorala a zadní nohy se jí rozjely, čehož instinktivně využil a zakousnul se jí do hlezna. Když ji neskolil, musel se postarat alespoň o to, aby ji zranil dost na to, aby jim neutekla. Nebo ji udržet, než přiběhne někdo z kolegů a dorazí ji.
To co způsobil, v jeho očích, jako fatální rána nevypadalo a tak držel. Všemi silami, zatímco ona se svíjela a kopala ho volnou nohou všude kde to jen šlo. Nečekal, že tak štíhlé zvíře bude tak silné! Ale držel, ačkoliv mu do očí tekla krev z roztrženého obočí. Nepotřeboval vidět, jen držet zuby u sebe a ignorovat bolest. Hlavou mu však jelo prosebné: "Tak si pospěšte..."

Zdálo se, že oba souhlasí s tím, že budou jeho nahaněči. Celkem se mu ulevilo. Rozhodl se, že se nebude moc šířit s tím, že to ještě nikdy nedělal. Rozhodl si věřit. Pro tentokrát. Jeho slabou stránkou byl běh. Nikoliv ležení v úkrytu. Doufal. Nerad by jim to pokazil.
Začala padat tma. Něvěděl, jestli je to dobrá nebo zlá správa, ale svou kořist nakonec vystopovali. Snažil se našlapovat tak tiše, jak jen mu to nemotorné nohy dovolovali a dostatečně se skrývat v podrostu. To že jim vítr pach vysoké přinášel, znamenalo, že fouká jejich směrem. Velmi pozitivní.
Chtěl se zeptat, proč se má vracet tak daleko, ale znělo logicky, že potřebují vědět, kde přesně je. Usoudil, že Sun a Aki si dost zaběhnou, ale to nebyl tak úplně jeho problém. Stejně se už vlčice dala do činění, takže nebylo, jak plán probrat či změnit. Trochu rozladěně loupnul obočím po hnědém vlkovi, možná v tom byla i špetka soucitu.
A pak se otočil na patě, aby se skryl na domluveném místě. Snažil se cestou nepřizabít a nakonec to zapíchnul za rozložitým kmenem stromu. Doufal, že je to dostatečně dobrá čekací pozice. A pak už mohl jen trpělivě čekat. S tím problém neměl.

Zvídavá a upovídaná vlčice, o které musel smýšlet jako o rozjíveném mláděti, ačkoliv on sám byl mladší než on. Ale to bylo normální. On byl dospělejší než kopa dospělých. Nic nového. "Therion." Nic víc. Nic míň. Přesně sem Kenaiova výřečnost sahala. Pak se zatvářil mírně nechápavě. Však už jí řekl, že bydlí v tom lese vedle a... No, snazší bude asi vysvětlit jí to polopatě. "Protože jsem se narodil v Sarumenu. Moji rodiče a sourozenci jsou v Sarumenu." Čekat od něj nějaký dodatek, jakože má Sarumen navíc rád, bylo bezpředmětné. On byl silně věcný, nikoliv sentimentální.
Ale výborné nápady, to měl. Zdálo se, že lov učaroval oběma jeho společníkům a tak pokývl hlavou. "Vystopujeme ji, já se schovám a vy ji ke mně naženete," sdělil se s taktikou klasickou a velmi jednoduchou. Přesně tou, kterou používala i jeho smečka a pravděpodobně celý svět. Nic moc k vymýšlení na tom neviděl, jen chtěl být tentokrát ten, co to nezkazí, protože se při běhu valí jako sud.
Co bude s tou pitomou vránou, mu bylo vážně jedno. "Co chceš," doporučil vlčici a dal se do čenichání, jestli také zachytí ten pach, o kterém mluvila. Poté se začal pomalu sunout lesem k jejich cíli, který byl vlk ví kde, ale asi ne zas tak daleko. Jestli si s ním chtěl někdo povídat, musel to iniciovat, protože on žádný užvaněný zvědavka nebyl a mlčení mu vyhovovalo.

"Mahar," pronesl bez jakéhokoliv citového zabarvení, název místa, které chtěla udělat svým domovem. Nechápal proč, ale nebyl z těch, co by pokládali otázky a vyzvídali. Byla to každého věc, kde chce žít. A klidně to mohly být močály. On to raději vynechá. Jen... By mohl zase navštívit Biancu. Někdy. Sliby se mají plnit. "Žije tam můj strýc," vypadlo z něj nakonec, aby řeč nestála a s chladným poklidem přijal, tu skutečnost, že ho vlčice ohodila bahnem.
Hned se prostě začal znuděně čistit a její omluvu okomentoval jen lhostejným pokrčením ramen. "Těžko," uznal, že jeho vyhlídky na to, aby ulovil dva zajdy jedním šmahem, jsou dost bledé. Neměl bohužel dvě hlavy a v rychlosti prostě pokulhával. "Tak můžeme ulovit něco většího. Jednu srnu místo šesti zajíců," navrhl dvojici. Ve třech by to nemuselo být tak špatné. Zvlášť, když konečně přestalo pršet. Déšť se s nimi očividně rozloučil nějakým posledním zahřměním, během kterého vlčice málem vyskočila z kůže. Mít trochu živější povahu, zasmál by se tomu, ale to by to pak nebyl Kenai.