Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moc nevnímal, jak jejich kořist nakonec zemřela. Hučelo mu v uších a v očích měl nateklou vlastní krev. Taky měl tak trochu pocit, že mu při všem tom cukání vyjela čelist z pantu. Ale hned, jak srna přestala kopat a pustil ji, si ověřil, že je kde má být. Jen... si mohl přidat na seznam další nový pocit.
Prokřupal si ztuhlý a rozbolavělý krk, aby následně přistoupil k otírání obličeje o své nohy. Bylo to sice špinavé, ale být slepý bylo mnohem nepříjemnější, než být špinavý. Asi pak vypadal jako pěkné strašidlo s rudým obličejem, ale koho to zajímalo. Jeho parťáky očividně moc ne. Jeden myslel na žrádlo a druhý na cestu pryč. Bylo trochu frustrující, že oni vyvázli bez zranění. Asi byl opravdu hrozný nemotora. Začínal se za sebe celkem stydět, ačkoliv žádnou poruchou sebevědomí netrpěl.
Jídlo se zakroucením hlavy odmítl. Na tomhle úlovku se sice podílel, ale nějak neměl chuť. Vůbec si neuvědomoval, že nežral už hrozně dlouho a začíná být celkem pohublý. Před zimou. Nevnímal to. A chvíli na to kroutil hlavou znovu. "Do Maharu v tomhle počasí? Ne děkuji. Už jednou jsem se tam málem utopil," odtušil a zároveň je tím vlastně varoval před tím, co mohou čekat. Pak se pomalu zvednul na nohy. "Vrátím se ke své smečce," informoval je a kývnul jim hlavou na rozloučenou. Pak se konečně vydal domů. Od lovu svou rodinu neviděl...

>>> Sarumen

Čekal. Tiše a trpělivě. Nehnutě. To byly tři věci, ve kterých opravdu vynikal. Být to dokonalá situace, svítilo by navíc slunko a on se na něm jen nečinně vyhříval. Teď měl ale zcela jiný úkol, a kdyby tvril, že není nervozní, lhal by. Dělal to prvně a poslední skupinový lov... no, ne přímo pokazil, ale spíš v něm, byl prd platný. Teď hrál dost stěžejní roli a nechtěl to pokazit. Zklamat ty dva. Zklamat sebe.
Od chmurných myšlenek se odpoutal v okamžik, kdy zaslechl první vzdálený šramot, přecházející v blížící se dusot nohou. Paspárků a tlap. Bylo celkem dobře poznat, kdo je vlkem a kdo srnkou, což mu hrálo do karet. Mohl tak totiž své parťáky nějakou dobu napínat a udeřit opravdu až v poslední chvíli, když to jejich nebohá kořist nebude čekat.
Neváhal však. Když nebudou jíst, budou to oni, kdo bude umírat a na vlcích mu záleželo víc, než na laních a králících. Byli lovci a kdyby to tak nemělo být, nebylo by to tak. Vyskočil z poza stromu, když se kolem něj srna hnala jako hnědá šmouha. Byla rychlejší než čekal, takže ji nesrazil úderem do boku, jak plánoval, ale vrazil jí alespoň celou svou vahou do zádě, až si málem vyrazil dech. Srna zavrávorala a zadní nohy se jí rozjely, čehož instinktivně využil a zakousnul se jí do hlezna. Když ji neskolil, musel se postarat alespoň o to, aby ji zranil dost na to, aby jim neutekla. Nebo ji udržet, než přiběhne někdo z kolegů a dorazí ji.
To co způsobil, v jeho očích, jako fatální rána nevypadalo a tak držel. Všemi silami, zatímco ona se svíjela a kopala ho volnou nohou všude kde to jen šlo. Nečekal, že tak štíhlé zvíře bude tak silné! Ale držel, ačkoliv mu do očí tekla krev z roztrženého obočí. Nepotřeboval vidět, jen držet zuby u sebe a ignorovat bolest. Hlavou mu však jelo prosebné: "Tak si pospěšte..."

Zdálo se, že oba souhlasí s tím, že budou jeho nahaněči. Celkem se mu ulevilo. Rozhodl se, že se nebude moc šířit s tím, že to ještě nikdy nedělal. Rozhodl si věřit. Pro tentokrát. Jeho slabou stránkou byl běh. Nikoliv ležení v úkrytu. Doufal. Nerad by jim to pokazil.
Začala padat tma. Něvěděl, jestli je to dobrá nebo zlá správa, ale svou kořist nakonec vystopovali. Snažil se našlapovat tak tiše, jak jen mu to nemotorné nohy dovolovali a dostatečně se skrývat v podrostu. To že jim vítr pach vysoké přinášel, znamenalo, že fouká jejich směrem. Velmi pozitivní.
Chtěl se zeptat, proč se má vracet tak daleko, ale znělo logicky, že potřebují vědět, kde přesně je. Usoudil, že Sun a Aki si dost zaběhnou, ale to nebyl tak úplně jeho problém. Stejně se už vlčice dala do činění, takže nebylo, jak plán probrat či změnit. Trochu rozladěně loupnul obočím po hnědém vlkovi, možná v tom byla i špetka soucitu.
A pak se otočil na patě, aby se skryl na domluveném místě. Snažil se cestou nepřizabít a nakonec to zapíchnul za rozložitým kmenem stromu. Doufal, že je to dostatečně dobrá čekací pozice. A pak už mohl jen trpělivě čekat. S tím problém neměl.

Zvídavá a upovídaná vlčice, o které musel smýšlet jako o rozjíveném mláděti, ačkoliv on sám byl mladší než on. Ale to bylo normální. On byl dospělejší než kopa dospělých. Nic nového. "Therion." Nic víc. Nic míň. Přesně sem Kenaiova výřečnost sahala. Pak se zatvářil mírně nechápavě. Však už jí řekl, že bydlí v tom lese vedle a... No, snazší bude asi vysvětlit jí to polopatě. "Protože jsem se narodil v Sarumenu. Moji rodiče a sourozenci jsou v Sarumenu." Čekat od něj nějaký dodatek, jakože má Sarumen navíc rád, bylo bezpředmětné. On byl silně věcný, nikoliv sentimentální.
Ale výborné nápady, to měl. Zdálo se, že lov učaroval oběma jeho společníkům a tak pokývl hlavou. "Vystopujeme ji, já se schovám a vy ji ke mně naženete," sdělil se s taktikou klasickou a velmi jednoduchou. Přesně tou, kterou používala i jeho smečka a pravděpodobně celý svět. Nic moc k vymýšlení na tom neviděl, jen chtěl být tentokrát ten, co to nezkazí, protože se při běhu valí jako sud.
Co bude s tou pitomou vránou, mu bylo vážně jedno. "Co chceš," doporučil vlčici a dal se do čenichání, jestli také zachytí ten pach, o kterém mluvila. Poté se začal pomalu sunout lesem k jejich cíli, který byl vlk ví kde, ale asi ne zas tak daleko. Jestli si s ním chtěl někdo povídat, musel to iniciovat, protože on žádný užvaněný zvědavka nebyl a mlčení mu vyhovovalo.

"Mahar," pronesl bez jakéhokoliv citového zabarvení, název místa, které chtěla udělat svým domovem. Nechápal proč, ale nebyl z těch, co by pokládali otázky a vyzvídali. Byla to každého věc, kde chce žít. A klidně to mohly být močály. On to raději vynechá. Jen... By mohl zase navštívit Biancu. Někdy. Sliby se mají plnit. "Žije tam můj strýc," vypadlo z něj nakonec, aby řeč nestála a s chladným poklidem přijal, tu skutečnost, že ho vlčice ohodila bahnem.
Hned se prostě začal znuděně čistit a její omluvu okomentoval jen lhostejným pokrčením ramen. "Těžko," uznal, že jeho vyhlídky na to, aby ulovil dva zajdy jedním šmahem, jsou dost bledé. Neměl bohužel dvě hlavy a v rychlosti prostě pokulhával. "Tak můžeme ulovit něco většího. Jednu srnu místo šesti zajíců," navrhl dvojici. Ve třech by to nemuselo být tak špatné. Zvlášť, když konečně přestalo pršet. Déšť se s nimi očividně rozloučil nějakým posledním zahřměním, během kterého vlčice málem vyskočila z kůže. Mít trochu živější povahu, zasmál by se tomu, ale to by to pak nebyl Kenai.

"V lese co je hned vedle," kývnul hlavou směrem na západ a pak měl co dělat, aby stíhal její myšlenkové pochody. "Nebojoval jsem. Učil jsem se to," uvedl na pravou míru, to, co asi přeslechla. "A i když to umíš, nese to rizika. Můžeš se vyčerpat až do mdlob," využil příležitost k tomu, někoho zase jednou poučovat a zahleděl se k jejím zabahněným nohám. Že by opravdu zahrabala víc, než měla? Ztřeštěná se na to zdála dost.
"Jaké smečce?" Zeptal se s kapkou obav. U nich doma už měli ukecaných třeštidel víc než dost. Nevěděl, kolik by jich ještě snesl. Měl rád svůj klid a tahle vlčice byla přesný opak toho, co si představoval pod pojmem "dokonalý společník". Sotva by ji donutil se prostě jen válet na sluníčku, nic nedělat a mlčet. Ale vzhledem k tomu, že se ho ptala na domov, tak asi netušila, že Sarumen vůbec existuje.
"Nejsem moc dobrý v běhání," poznamenal záhy. Vážně se mu nechtělo honit za zajíci. Byli tak mrštní a rychlí a on nemotora první kategorie. "Ale když je ke mně naženete..." Ach, proč jen na to přistupoval? Měl by jít domů a jít spát, né pomáhat nějakým randomům s plněním jejich věcí.
Když pak chytila ptáka v letu, jen nevěřícně zakroutil hlavou. Byl to pěkně krkolomný skok. Asi se dneska vážně hodlala zabít, nebo co. Ale, i když ho celkem zajímalo, jak taková vrána chutná, do odpovědi se nehrnul. Nechtěl ochutnávat cizí úlovek a už vůbec nevěděl, jestli by něco takového zadavatele toho úkolu spíš neurazilo.

Vlk se stihl představit jako Aki a víc nic, protože se tu zjevila jakási strakatá vlčice, která se ujala slova. Už teď mohl říct, že byla pořádně upovídaná. Možná by si rozuměla s Marion. Ale kdo ví. Nerad soudil z ničeho. "Kenai," představil se nejprve na oplátku. "Vracím se tudy domů," vysvětlil prostě a asi by se dal rovnou i do loučení, protože na dvojici hravých, co se bavili naháněním zajíců v dešti, prostě neměl tak úplně náladu. Nikdy. Ne jen teď.
To se ale zase ozval hnědý vlk, a Kenai mírně škubnul oušky. "Udělal jsem si to, když jsem se učil kouzlit," vysvětlil. Netušíc, k čemu Akimu ta informace bude. I tak ale raději neřekl úplně přesnou pravdu. Pro jistotu. Zneužít se dalo asi všechno.
Pak pohledem zabloudil k Akiho nohám, kde očividně něco chybělo a pak zakroutil hlavou, jakožto odpoveď na nadnesený dotaz. On rozhodně neměl zapotřebí krást ostatním jejich vydřené jídlo. Však stačí, aby se vrátil domů a vzal si něco ze spíže. Nepřišlo mu ale, že by bylo možné, aby zlodějkou byla Sunstorm. Měla co dělat s vlastním úlovkem.
"Možná nějaké zvíře?" Navrhnul. Vážně by nerad, aby se tu semlelo nějaké nedopatření. A drobné zlodějské šelmičky jsou všudepřítomné.

>>> Narrské kopce

No, tenhle soused Sarumenu moc kouzelný nebyl. Kenai ale nebyl žádný estetikou posedlý vlk, takže mu to bylo úplně jedno. Jen shledal, že umírající stromy moc vhodné, jako střecha nad hlavou, nejsou. Voda na něj padala stále. Proto si to hned vykročil, zase o dům dál. Totiž do lesa, kde se narodil a od toho záměru jej zastavila jen neočekávaná událost.
Hlasitý dusot nohou, které se za něčím dost rychle hnaly. Nečekal dlouho a prosvištěl kolem něj zajíc a v jeho patách tmavohnědý vlk. Stříhnul uchem a chvíli upřeně hleděl do míst, kde mu dvojice zmizela. Nechápal, jak může někdo v tomhle nečase takhle vyvádět. Vždyť uklouzne a přinejmenším se přizabije. Hrozná hloupost. Znělo to přesně jako něco, čeho by byl schopen jeho bratr.
Plánoval to nechat být a jít. ostatně, co mu bylo do nějakého cizáka, ale o chvíli později, na něj nějakým kouzlem narazil zase. Asi byl předtím úspěšný, protože teď zahrabával svůj úlovek. Bylo by příšerně nezdvořilé, kdyby jen tak prošel kolem, a tak se donutil k další zastávce. "Zdravím," pronesl prostě a slízl si kapku, co mu zrovna přistála na zjizveném čenichu. Tím jeho kreativita končila.

>>>Tulipánová louka

Otravná voda pořád padala z nebe a máčela mu kožich. Byl to přesně pravý opak počasí, které měl rád. Respektive. I tohle by měl rád, kdyby se zrovna válel pod střechou a jen sledoval a poslouchal šum deště. To by se mu líbilo. Ale schytávat to plnou palbou? Bleh!
Vyvaroval se však toho, aby přemýšlel nad tím, jak moc si přeje, aby vysvitlo slunko. Nechtěl riskovat, že ho oblaka vyslyší a on skončí v téhle pustině, k smrti vyčerpaný a bez pomoci. Vážně momentálně žádná kouzla pokoušet nechtěl. Prostě bude jednodušší, když to odsud šmejkne někam pod stromy. Už se neblýskalo, takže návštěva lesa nezněla jako učiněná sebevražda.
Pohodil ocasem a dal se směrem k lesu, který pravděpodobně sousedil s tím rodným. Jen byl teď o něco blíže. A navíc tam nikdy nebyl, tak proč by to nemohl napravit? Je dobré znát okolní terén a vědět, kde co hledat.

>>> Tmavé smrčiny

>>> Zubří vysočina

Vlčkovi zabralo nějaký ten čas, než se smířil s tím, jak hrozně neužitečný při smečkovém lovu byl. Nakonec ale zvítězila ona logická stránka jeho mysli nad tou emotivní. Jak také jinak? Prostě byl pomalý nemotora. Zkoušel se přes to dostat a poctivě trénoval několik týdnů, ale nic moc se na tom nezměnilo. Zato zjistil, že á celkem slušnou sílu a tak se rozhodl, že příští lov se nenechá přemluvit a místo nahánění bude čekat v záloze, jako ten, kdo kořist skolí.
S tímhle mentálním rozpoložením byl schopný se konečně pohnout z místa a uvědomit si, že svět se zase celý tak nějak změnil Místo nesnesitelných veder, mu teď společnosti dělal povětšinou otravný déšť. Jako by snad nikdy nemohlo být prostě jenom... příjemně. Teď už se ale naštěstí nebouřilo, jen z oblohy padala voda. A působilo bezpečněji, dát se na cestu domů. Díky dobrému orientačnímu smyslu i tušil, kudy. Odtud ostatně mohl celkem dobře vidět na Životovi kopce a odtamtud už to daleko nebylo. Jen musel překonat jednu řeku. Ne že by mu ta situace nebyla povědomá, ale tentokrát do ní určitě nespadne! Už není malé vlče, aby se nechal nést proudem, vlk ví kam.

>>> Narrské vršky přes Eso

Šedivý vlk v sobě nenašel dost emocí na to, aby se mračil nebo předváděl jakýkoliv jiný projev citů, takže místo toho jen na vlčata zíral s prázdným pohledem a pokrčil rameny. "Nemám problém se chovat hezky, když se chovají hezky ostatní. Nezáležeje na pohlaví," O tom celý život byl. Dávat to, co chceš přijímat. A nedělat mezi osobami moc velké rozdíly. Ti malí nemohli čekat, že se na ně bude usmívat, když na něj cení zuby. "Nevím kdo z nás je víc stupidní, když jste protivní na někoho, kdo je očividně větší a silnější než vy? Chcete umřít?" Nemyslel to jako výhrůžku a ani se tak netvářil. Byl to vážně míněný dotaz podpořený jeho chybějícím smyslem pro konverzaci. A jelikož byl od narození tak trochu dospělý, dávalo smysl, že s vlčaty mu to moc nepůjde.
Pak se zadíval na Morfea, který mu přinesl kus žvance. Respektive své oči na chvíli pevně zastavil na jídle a pak odmítavě zakroutil hlavou. "Děkuji, nemám hlad." Ve skutečnosti si prostě nepřipadal tak, že by si kus úlovku zasloužil, když k úspěchu nijak nepřispěl. A zároveň ho z té skutečnosti tak trochu přešla chuť. A stejně tak z arogance a hlouposti těch dvou malých.
"Jistě. Před minutou to utrhnul z čerstvě zabitého zvířete, ale už to stihnul třikrát otrávit," odtušil. Nelíbilo se mu, že jeho alfu někdo z něčeho takového obviňoval a celkově si přišel pod psa a to ještě nevěděl, co se v jeho nepřítomnosti stalo mámě. Mávl ocasem a otočil se k odchodu. "Hodně štěstí s umíráním v divočině," popřál protivným vlčatům, Morfeovi uctivě kývnul hlavou a rozešel se někam nazdařbůh. Chtěl být zase jednou sám...

>>> Tulipánová louka

Kenai sám se chtěl nabídnout na roli toho, jež čeká v úkrytu a pak ze zálohy udeří, ale jeho matka měla jiný názor a protože byla beta, jmenovaná lovkyně a starší a tím pádem i chytřejší, rozhodl se neprotestovat a zařadit se k naháněcí skupince. Že to byla pořádná hloupost mu však došlo v okamžik, kdy se smečka dala do pohybu a začala se od něj vzdalovat, stejně tak jako štvané stádo. Snažil se své nohy popohnat, ale bylo to k ničemu. Prostě byl pomalý a navíc zakopával o vlastní tlapky. Rázem si vzpomněl, proč neměl tak rád fyzické aktivity. Byl v tom prostě příšerný!
Ostatní vlci, tam někde daleko vpředu, mezitím oddělili vyhlídnutý kus od zbytku jeho rodiny a jali se do něj svými zuby a drápy vyrývat krvácející rány, které se mu měly dříve nebo později stát osudnými. On sám osobně doufal, že spíše dříve, než-li později, ale nijak k tomu nepřispěl. Netrpěl sice tím, že by ho začalo píchat v boku nebo přicházet o dech, ale tak nějak ho přemohlo něco docela jiného. Stud. Pocit zbytečnosti. Postupně zpomalil ze svého ubohého běhu do klusu, pak do kroku až úplně zastavil, stále daleko od ostatních a povzdechl si. Vůbec se mu mezi ně nechtělo...

Proto se pohledem chytil žíhaného vlka, který odběhl kus jinam a cosi u toho vykřikoval. Po krátkém zamyšlení se vydal právě za Newlinem a jeho malému objevu v podobě vlčat. Jedno z nich zrovna dost prskalo. Holka. Jak jinak.
"Sama si dej voraz a buď ráda, že jsme to stádo nedopatřením nenahnali na vás. Byli byste na kaši," zamručel. Sám sebe překvapil tou kousavostí, ale asi byl prostě rozladěný z toho, co se odehrálo v minulých minutách. A navíc to byla pravda a jemu se hrůzou ježily chlupy v zátylku, když si tu scénu představil. "Jak můžete cestovat sami?" Stočil pak pohled na bratra té malé furie a posadil se, protože stát bylo prostě na nic. Že by další dvojka sirotků?

>>> Ježčí mýtina

Do rozhovoru se klasicky moc nezapojoval. Když jej ale oslovil Morfeus, zbystřil a jal se odpovídat. "Kdysi jsme s Litai a otcem lovili zajíce," sdělil se se svou jedinou loveckou zkušeností, mimo tu, kdy v Močálech ulovil myš pro Biancu. Něco takového asi nestálo ani za zmínku a tak to na světlo nevytahoval.
Se zájmem pak stočil uši k Amnesii, když popsala, co tu žije. Netušil, co to ten bizon je a proto se začal na to celé i celkem těšit. Ačkoliv i jeho lenost se ozývala o slovo, smysl pro povinnost vyhrával. Vypadalo to, že ta zvířata, ať už to bylo cokoliv, zbytek výpravy nadchla a tak nekazil partu. Z otcových slov však vyrozuměl, že to asi bude něco velikého.
A když se začalo plánovat, jak se to celé uskuteční, zjevil se odnikud Newlin. Tomu byl stále vděčen za to, jak mu pomohl od bolesti, když jej pochroumala Styx, ale na pomoc se mu nehrnul. V první řadě už se o to starali ostatní a druhak... nerad se pletl do věcí, kterým nerozuměl. A téhle situaci nerozuměl ani trochu.
Zasněně se tedy za chůze zahleděl na zamračenou oblohu, ze které se snášeli otravné kapky deště, které měly jejich lov kdečím komplikovat. Tím, jak smývali pach ze vzduchu i stopy ze země. Bahnem, které jim bude nebezpečně klouzat pod nohama. Jak tak nad tím přemýšlel, najednou mu došlo, jak moc si přeje, aby nepršelo. A asi se na tu myšlenku upnul víc, než by čekal, neb chvíli na to, déšť jako kouzlem ustal. Obloha zůstala tmavá, ale voda zůstávala v oblacích. A jemu se tak trochu zatmělo před očima, až musel zamrkat. I přes chvilkovou závrať se ale snažil poslouchat důkladně matčiny instrukce, držet se po větru a přikrčený, jak ho to tehdá učil táta... Ještě že si před akcí dobře odpočal.

>>> Sarumen

Všichni si celkem živě povídali a on je pozorně poslouchal. Nic z řečeného se nezdálo kdovíjak důležité a tak nějak k tomu neměl co říct. Nevadilo mu to. Neměl potřebu pořád mlít pantem a vlastně si vývoj situace celkem užíval. Obklopený ruchem, ale přitom si ho prakticky nikdo nevšímá. Ideální stav.
Ten se změnil v ještě ideálnější, když našli jeho mámu. A nejen tu. I tátu. V takové situaci dokonce i tom máchl ocáskem z jedné strany na druhou a nepřišlo mu vůbec divné nebo zostuzující to, jak se k sobě měli. Však takoví byli vždycky. Byl proto trochu zmaten chováním Amnesie, ale jako obvykle nic neřekl a raději se zaměřil na tátu, který pozdravil snad všechny, krom něho. Byl si své téměřné neviditelnosti vědom, ale zrovna u táty by to nečekal. Ale budiž.
Mlčky se přesunul k matčině boku, tátovi prostě kývnul na pozdrav a vyklusával si to se skupinkou dál. Tam, kam je jejich alfa vedl. Napadlo ho, jestli otec vůbec ví, co se jemu s Marion stalo...

>>> přes Eso, za zubry

Seznámení s cizí vlčicí měl vcukuletu za sebou a mohl se věnovat Maple, jež si samozřejmě neodpustila nějaké to klasické povídání. Jen přikývl hlavou. Tu svou poznámku aka "samozřejmě, že rostu" si tentokráte nechal pro sebe a sáhl po nějaké té zdvořilostní větě. "Já také." Ani nevěděl, jestli to je nebo není pravda. Vidí ji rád? Nerad pravděpodobně ne, ale rád? Proč jen v tom měli všichni ostatní tak jasno?
Pak se přidal i Morfeus se svou troškou do mlýna. Kenai se na něj během toho požadavku díval, ale o odpovědi moc nepřemýšlel. "Uvidíme." Přišlo mu divné, aby alfovi říkal čau. To neříkal ani sourozencům, aby byl upřímný. A Morfe? On opravdu nesnášel zkráceniny. A proto nechtěl nic slibovat, ale ani to rezolutně odmítnout. To on nedělal. Prostě se... uvidí. Jaká slova mu přijdou do tlamky, až se znovu potkají. Novým kouskům ho ale už asi moc nenaučí.
Pak se rozhovor stočil k Wolfganii a lovu. Opět jen mlčky pokýval hlavou a jal se skupinku následovat. O nějaké povídání se ani nesnažil a přemýšlel, jak takový velký lov asi probíhá. Ale snad to bude společné naháňce na zajíce aspoň trochu podobné...

>>> za ostatními