Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když sledoval ten její zářivý úsměv, zatímco nezřízeně brebentila, rozhodl se ho trochu napodobit. Jestli to bylo legrační, měl by se usmívat, že ano? Pomaličku protáhl koutky tlamy, aby to zas moc nepřehnal. Nechtěl, aby na něj zanevřela, protože... je divný. Ona při jejich posledním setkání sice tvrdila, že divný není, ale to na změnu jeho názoru zdaleka nestačilo. A normální vlci se čas od času usmějí. "Snad ne," přisvědčil, protože mu přišlo, že by to všechno neměl nechat bez komentáře a pak se krátce zamyslel nad její otázkou.
"Tahle mi vyhovuje," pronesl nakonec. Nedovedl si představit, že by měl jiné oči. Celkově to měl s představivostí dost na štíru. Ale... s modrými by vypadal ještě chladněji a nepřišlo mu, že by se k němu jiné hodily. "Možná hnědé," připustil po dalším kratším zamyšlení. Takové oči měl otec a bylo to asi to nejpřírodnější mezi barvami magií.
Pak se podělila o svou příhodu se Životem, tak se rozhodl jí to oplatit. "Mne a sestru unesl k sobě na kopec, když jsme byli malí." Byl stručný jako vždy, ale připraven na to, odpovídat, kdyby ji to snad víc zajímalo. "A pomohl mi zesílit," vzpomněl si po malé odmlce. Byl mu za to vděčný a přitom to málem vypustil z hlavy.
"Toulal jsem se," přiznal. Nic moc velkého nezažil, díky čemuž chvílemi podléhal celkem depresivním náladám o zbytečnosti celého bytí, ale... Do toho ji zrovna zasvěcovat nemusel. Zašilhal pak k místům, kde mu zůstala ona značka, jež ji zajímala. "To je z lovu." Ano, mohl se rozpovídat víc, ale je to Kenai, kterého je třeba ke každému slovu málem nutit.

Bianca měla snad pořád radost. Usmívala se a v hlase jí stále zaznívala taková ta úderná energie, která se jemu obloukem vyhýbala. Připomínala mu Marion, ale ta byla na rozdíl od Bianci navíc hrozně hloupoučká. Naprosto nehodící se do reálného světa. Píchlo ho u srdce a on si to odvodil jako stesk. Začínal chápat, jak funguje. Necítí tak úplně emoce, jako to mají ostatní, ale události v něm vyvolávají fyzickou odezvu. Teď se mu stýskalo po sestře, kterou už dlouho neviděl. A zároveň mu bylo příjemně, protože Bianca byla podobné slunce, které prozařovalo ponuré dny.
"Neztratíš se," ujistil ji přesvědčeně. "Podél řeky pořád na jih," dodal. Kdyby se někdo při takové cestě ztratil, musel to být opravdový zoufalec. "Jen, abychom se neminuli," vyřkl nahlas i další svou myšlenku, což zas tak často nedělal. Ale přišlo mu, že ta skutečnost stojí za zmínku.
Pak je však pohltilo téma magií, které na vlčici očividně dělalo dojem. Kenai tedy magie moc nezbožňoval, ale už o nich něco málo věděl, tak proč se trochu neblýsknout. "Ne všem se obarví oči," vysvětlil jednu z otázek. "Každý v sobě nějakou magii nese," dodal aby ji ujistil, že i ona jednou kouzlit určitě bude a pak se vrátil k úplně prvnímu dotazu, "Nevím, co vše to dovede. Nezkoušel jsem to," přiznal. To, že od té doby prakticky jen hladověl a neměl na nějaké kouzlení energii, už ne.
"Občas takové věci dělá Život," nadnesl jedinou věc, co jej s prapodivným úkazem napadla. Ještě by to mohla být nevědomky její práce, ale... na to byla asi ještě moc mladá.

Vlčice rozhodně s mluvením problém neměla. Brzy vzduchem létalo tolik jmen, že se v nich už nevyznal, ale to stěžejní snad pochopil. Založili novou smečku, na bezpečnějším místě. A jeho strýc ji vedl se svou družkou. a také to vypadalo, že krom nich v ní byla jen samá vlčata. Nebo tedy. Bianca už asi moc vlče nebyla, ale to na podstatě věci moc neměnilo. Muselo to být těžké.
"Budu o tom muset říct otci," poznamenal mírně zamyšleně. Nokt by určitě rád věděl, k jakému kroku se jeho bratr odvážil. "Když už vím, kam jít, přijdu kdykoliv," slíbil a uvědomil si, že se mu ta představa opravdu líbí. Když už nemohli být v jedné smečce, bylo hezké že mohl kamarádku aspoň navštěvovat. Zvlášť když ani jinou neměl.
Jeho magie vyvolala o dost větší nadšení u ní, než u něj samotného, když ji objevil. Ale to nebylo v tomhle případě nic nového. On se málokdy pro něco nadchne. "Uvidíme, co svedu," zamumlal. Teď když měl plný žaludek, by to nemuselo být tak zlé. "Já nevím. Prostě jsem jednou pomyslel na to, aby přestalo pršet a ono přestalo," řekl to tak, jak to bylo. "Nic jsem se neučil..." Ano, rozhodně to bylo jiné, než když mu Život ukazoval, co dovede magie předmětů. Možná by měl někdy v dohledné době vyzkoušet i tu? Teď tím ale nehodlal plýtvat energii. Místo toho vzhlédl k zamračené obloze a během několika chvil ten kousek nad nimi jedinou myšlenkou a trochou soustředění vyčistil do modra. Na chvíli žádné vločky padající do očí. Nechal toho ale celkem záhy, protože opravdu nebyl při síle a zakroutil hlavou.
"Já se ozval hned, jak jsem vás našel. A neumím s rostlinami. Od toho je magie země," vysvětlil jí. Navíc na tohle nebyl dost kreativní. I kdyby ho napadlo, udělat někomu něčím radost, skončilo by to něčím mnohem praktičtějším, než záhonkem sedmikrásek.

Vyhovovalo mu, když ostatní mluvili a on jen poslouchal. Bianca mu to umožňovala, takže se hezky posadil a jal se přežvykovat zajíčka, kterým byl obdarován. Samozřejmě si zapsal za uši, že příště by měl ulovit on něco pro ni, aby byl svět v rovnováze a jeho pak netížilo vlastní bříško, při vzpomínka na to, že někomu dluží.
"Povodně si pamatuji. Náš les měl také na mále," připustil. Byl šok, vrátit se domů a místo louky najít jezero, které se dotírá na hranice lesa. Byl tehdy navíc napůl chromý a všechno ho bolelo. O to šílenější mu všechno přišlo.
Při další vyprávění se zatvářila, jako by ji něco bolelo. Vzpomněl si, že mu říkala, že se ztratili své rodině... A podle toho výrazu soudil, že dobrý konec to nemělo. Chápavě přikývl hlavou a taktně mlčel. Nechtěl aby byla smutná. Tedy, myslel si, že ta emoce bude asi smutek. "To zní hrozně," zamumlal, když došlo na nezájem alfy a příšery a maličko se zamračil. Tahle Skylí nezněla tak úctyhodně jako Morfeus. Byl si jistý, že jejich alfa by jakékoliv příšery z lesa vyhnal.
"Odešli jste všichni společně?" Ujistil se. "Do jiné smečky?" Zamrzelo ho, že nepřišli do Sarumenu. Mohl by pak s Biancou být každý den. Navíc byl Therion jeho strýc. Otec by ho viděl rád a určitě i jeho partnerku, adoptovaná vlčata nebo cokoliv. Znělo to hezky. Ale nestalo se to, takže tím svou mysl nezatěžoval moc dlouho a když mu srdce podivně zaplesalo, vzal to jako signál k dalšímu zavrcení ocáskem. Bylo legrační, jak byla rychlostí blesku potrestána za tu štěněčí škodolibost. Oblízl si krev z čenichu a hodil očkem k obloze. "Umím ovládat počasí," sdělil a pohled vrátil k ní, jako by se ptal, jestli jim tu má uprostřed zimy udělat léto.

Kenai se pomalu učit rozeznávat pocity ostatních na základě jejich vnějších projevů. Hádl, že Bianca měla radost, že ho vidí. Pohyb ocásku se zdál jako spolehlivá indikace pozitivních vjemů. Nechal se inspirovat a sám rozhýbal svůj vlastní chvost. Sice nevěděl, jestli se taky cítí tak šťastně, ale rozhodně ho v její přítomnosti nebolelo bříško ani nic jiného. A to příjemná změna byla.
Pak pomalu přikývl hlavou. "Byl jsem v Močálech a byly prázdné," mluvil pomalu a zřetelně, přivírajíc očí do proudu nekonečného vodopádu vloček. "Tak jsem vás šel hledat," potvrdil jí její domněnky a ačkoliv to bylo docela vzácné, přešel od vysvětlení k otázce. "Co se stalo?" Smečka, co opustila své místo pro něj byla něčím zcela novým. Nikdy ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, že by se něco takového mohlo stát.
Pak se zadíval na Biančinu kořist a znovu kývl hlavou. "Vidím," nechtěl ji tou věcností zlobit, prostě byl takový. A ona to už mohla víceméně znát. Pak se dal do usilovného přemýšlení. Až mu mezi očima naskočila hluboká vráska. Měl hlad. Ale bylo správné jíst úlovky ostatních? Na druhou stranu, sám nakrmil několik tuláků svým úlovkem... A nabídla mu to. A vypadala, že by byla ráda a přidala neprůstřelný argument s tím, že jinak se to zkazí, což žádný zodpovědný vlk nemohl dopustit. "Rád," vypadlo z něj nakonec. A pak potřásl hlavou, na kterou mu z větve spadla kopice sněhu. Vzhlédl ke stromu, co mu to provedl s celkem dotčeným výrazem. "Nemám rád zimu," zahudroval. Chtěl se vyhřívat na sluníčku!

>>> Mahar přes řeku

Následoval vodní proud. Přišlo mu to tak nějak přirozené. Vodní toky bral jako takové pilíře pro cestování. Držet se jich bylo prostě rozumné, protože jejich poloha se nemění, a navíc jsou zdrojem vody a potravy. Kopa výhodných jistot, kterých by se měl každý držet. Jestli chce dotyčné najít, u řeky bude větší šance, ne?
Nečekal ovšem, že bude slavit úspěch hned u té první. A přesto jeho mrznoucí čenich zaznamenal známou vůni, kvůli které našel místo, kde řeku bezpečně překonat, aby se dostal na ostrov sevřený mezi jejími rameny. Sice se ta vůně míchala s další, zcela neznámou, přesto si byl celkem jistý, že se nemýlí. A brzy si to potvrdil i pohledem. Sice tolik vyrostla, že tomu bylo těžké uvěřit, ale ty bílé nožky byly až příliš spolehlivý poznávací znak. Užil si příjemný okamžik bez jakýchkoliv fyzických trablí. Mžik.
Z pohledu na zakrvácenou tlamu a přítomnou mrtvolku, usoudil, že s jeho službami aka zručným lovem myší pod závějemi je amen. A zase ten podivný tlak na plicích. Hmmm. Druhý vlk byl zrzavohnědý a nebyl mu ani za mák povědomí, což jej nutilo k ostražitosti. Ale s Biancou se očividně znali, takže to až tolik nepřeháněl. Zastavil se mimo osobní prostor obou vlků a dal se do zdravení. "Ahoj Bianco," broukl nejprve ke slečně a pak došla řada i na cizince. O něco formálněji. "Dobrý den."

>>> Sarumen přes řeku

Nechal rodný les zase za sebou. Po kolikáté už? Přišlo mu, že odtamtud odchází nějak často, aniž by se tam pořádně zdržel. Myslel si, že to tam má rád, ale... Zároveň, jako by se tam dusil. Byl sám ze sebe většinu času pořádně zmatený a nemyslel si, že by existoval někdo jiný, kdo by mu mohl v hlavě uklidit, nastrkat nepořádek do správných šuplíků a ten zmatek umlčet.
Brodil se sněhem kupředu a náhle mu došlo, že tohle je už jeho druhá zima. Brzy bude dvouletý a... co za svůj život dokázal? Nic, aby byl upřímný. Jen tak nějak přežíval, nikoho si k sobě moc nepouštěl a nikdo moc nepouštěl jeho k sobě. Krom rodičů. Ale když se nad tím tak zamyslel... Ani ty pořádně neznal. Nemluvě o jeho sourozencích.
Povzdechl si, když minul to, co dříve bývalo hranicemi Maharské smečky. Teď tu ale dle všeho už nic takového nebylo. Z nějakého důvodu ho bodlo u srdce, protože... Tady před rokem potkal první a jediné vlče, co mu navrhlo přátelství. No dobrá, asi to ještě nebyl rok, protože tehdy sníh už odtával, ale to nic moc neměnilo. Měl tu žít i jeho strýc, kterého také téměř neznal. Opravdu ho z toho bolelo v hrudi. Mohl by to snad být smutek?
Odešel z lesa s tím, že chce být sám, ale podlehl náhlému popudu, což zrovna často nedělal, a rozhodl se, že ty dva zkusí najít. Nevěděl, co od těch potenciálních setkání očekává, ale asi nebylo nic jednoduššího, než to udělat a zjistit, co to přinese.

>>> Přes Kiërb Narvinij

Nakonec se zjevili. Vlk mu ještě jednou vyjádřil svůj vděk a Kenai přikývl. Sledujíc, jak se je vlče pobízeno k činům. Asistovat jim u toho zřejmě nemusel. A necítil ani velkou potřebu někoho tak zesláblého hlídat. Co by jim tu asi tak mohli udělat?
"Já musím jít. Tak se najezte... A pak odejděte. Nebo si promluvte s alfou," zamumlal. Byly to moc složité informace na to, aby se daly vyjádřit jeho obvyklým jednoslovným odsekáváním. Rozumnější mu přišlo, aby se vlk s Morfeem domluvil na členství nebo alespoň krátkém pobytu, protože v téhle zimě... nedovedl si představit, že by ji sami přežili. "Je to dobrý vlk," zamumlal. Pořád byl mírně rozčarovaný z alfových předchozích slov, ale odmítal kvůli jedné chybce zahořknout.
A pak jim kývl na rozloučenou. Asi dostane vynadáno, že je tu nechal jen tak, ale... Bylo mu to jedno. Musel jít. Nebo spíš. Chtěl jít. Nevěděl proč, ani kam, ale sotva by si měl s vlčetem a jeho otcem, co povídat. On si neměl s nikým o čem povídat. Proto asi bylo lepší, když byl prostě... sám. Necítil se pak tak nepatřičně. Jako vrah konverzace a veškeré zábavy.

>>> Přes Tenebrae do Močálů

Ještě jednou kývnul k neznámé vlčici, když mu vrátila pozdrav. Byla to taková jeho obdoba zdvořilého úsměvu, protože se... usmívat jednoduše neuměl. Pozornost pak stočil k Alfákovi, který se podivoval nad jeho prohlášením a zakroutil hlavou, aby jej vyvedl z omylu. "Cestuje se svým otcem," vysvětlil a nadechoval se i k další pokorné žádosti, jestli by mohl vzít něco pod zub i druhému článku dvojice, ale Morfeus jej předběhl.
"Dobře. Děkuji," brouknul a doufal, že to znělo dostatečně vděčně. Než však opětovně zabořil zuby do toho, co ze srny zbývalo, pohlédl na zrku. "Na shledanou." Nevoněla smečkou, takže předpokládal, že ji znovu jen tak nepotká. Pak mršinu zvedl a vydal se s ní skrz les zpět k hranicím. Byla už dost ožraná, takže moc nevážila a on byl na své poměry celkem při síle. A až se nají, snad se to ještě zlepší.
Teď se mělo ale najíst hubené vlče a jeho hubený táta. Hubený Kenai uvidí, co na něj zbude. Zatím ale nikde neviděl ani své "svěřence" takže vše položil na zem a zmateně se rozhlédl, zatímco z úst mu unikalo nejisté: "Halo? Jsem tady..."

>>> Ronherský potok (nebo tak nějak)

Vlk je oba představil, což bylo fajn. Nerad na ostatní volal takovými těmi neutrálními osloveními, jako je "hej ty"... A také nerad jména zkracoval, proto ho vždy pohladilo po duši, když se našel někdo s krátkým a úderným jménem, které se zkracovat ani nedalo. Tallow jako takové zněl. Larissa už tolik ne, ale... no asi to bylo jedno. Kolikrát je za svůj život ještě potká, že?
Dovedl je tedy do lesa, ceníc si toho, že otec svou dcerku krotí a krátce zavyl, aby dal obyvatelům vědět svůj příchod. To byla činnost, kterou taktéž neprovozoval rád. Měl rád ticho a klid a hlasité vyřvávání na celý les s tím nešlo moc dohromady. Pak se na zjizveného vlka zadíval. "Počkejte tady, prosím," požádal dvojičku. Tak nějak se nebál, je tu nechat. Oba byli slabí a vyhublí, sotva by mohli v lese něco provést. Leda by byli špehové, co měli vzbuzovat lítost. V tom případě odváděli dobrou práci.
Prošel pak lesem až k úlovku, na kterém se pořád hodovalo. Alfa a nějaká cizí vlčice. "Dobrý den," popřál té, kterou ještě neviděl a zadíval se na to, co z jeho úlovku zbývalo. Celkem ho zajímalo, co dělá Sunstorm bez své srny. "Máme návštěvu," zamumlal, aby nikdo nemohl říct, že něco zatajuje. "Kousek si vezmu," dodal záhy a počkal, až mu vlci udělají prostor. Neměl v úmyslu se někam cpát, do ostatních strkat a podobné hlouposti, které narušují nejen jeho osobní prostor, ale i ty kolem. "Pro hladové vlče," dokončil větu. Momentálně se mu žaludek nekroutil, takže by i sám něco snědl, ale jestli chtěl dělat dobré skutky, hodlal to dělat na svůj vlastní úkor a dvojici tuláků dát svou porci.

//pardon

Vlček těknul pohledem k malému vlčeti, které se zajímalo o papání a záhy přidalo několik nepotřebných informací navíc. Hleděl naň s očividným zmatením, protože vůbec nechápal k čemu všechny ty pohyby a grimasy a... všechno. Nemohli se všichni prostě tvářit pořád stejně? Bylo by to o tolik jednodušší. "To, mne napadlo," pověděl nakonec, když mu sdělila, že vlk se kterým je, je její táta. "Já jsem Kenai," představil se, aby na to zase nepozapoměl.
Zrak pak stočil právě k dospělci, který se obětavě ptal hlavně na jídlo pro malou. To bylo Kenaiovi nesmírně sympatické. Hlavně potom, co si vyslechl doma. Bylo hezké vědět, že jsou tu i jiní vlci, kterým záleží na ostatních. Na těch slabších. Otázka byla, zda by měl takovou péči i o někoho jiného, než byl člen rodiny.
Přikývl tedy hlavou, že se vynasnaží a pak jí pro změnu zakroutil. "To... není třeba," zamumlal poklidně. Nedělal to kvůli protislužbě. Úplně mu stačilo, cítit se nápomocný. Užitečný. Nebolelo ho pak bříško, ani nic jiného. Bylo mu tak fajn. "Tak pojďte," vybídl je a otočil se na podpatku.
Samozřejmě to mezitím stihl třikrát promyslet. Oba vypadali příliš slabí na to, aby mohli v Sarumenu někomu ublížit, jinak by byl rozhodně obezřetnější. Takhle se to ovšem rozhodl risknout. Co se stane s ním, až se přizná, co dělá, to ho pro teď vůbec nezajímalo ani neznervózňovalo.

>>> Sarumen

>>> Sarumen

Nechal les za sebou a cítil, jak z něj úzkost opadává. Nevěděl proč tomu tak bylo. Domov vždy považoval za to nejlepší místo, ale teď to vypadalo, že se tam cítil pod tlakem. Nikdo jiný, než on sám za to ale nemohl. Sám bude také muset vymyslet, jak se toho zbavit. Bolest hlavy odezněla spolu s tím, jak přestal přespříliš přemýšlet. Nastavil tvář slabým podzimním paprskům a soustředil se jen na každý další krok.
Dokud nezaslechl hlasy. Tehdy zastříhal ušima a na chvíli zůstal stát, nejistý si tím, jestli chce opravdu někoho konfrontovat. Co když se mu zase udělá zle? Ale... Jeden tenoučký hlásek se ptal po jídle a zněl opravdu zkroušeně. Tehdy si Kenai uvědomil, že i když svět kolem něj, je jaký je, on nemusí být tak úplně jeho součástí. Jestli zbytek chtěl utrpení ostatních ignorovat, budiž. On takový ale být nemusí. Byla to jeho volba. Měl by dělat to, co považuje za správné...
Vyburcoval se tedy opět k pohybu, aby našel původce těch hlasů. Pravděpodobně otce a dceru. Byli si celkem podobní. Nejistě přešlápl, nikdy to se slovy moc neuměl. "Zdravím," vydechl nakonec a snažil se tvářit přátelsky, což byl celkem problém, když netušil, jak takový výraz má vůbec vypadat. "U nás v lese... zrovna teď jídlo máme," pronesl pak a snažil se ignorovat toho červíčka pochybností, který mu říkal, že by neměl zvát cizince do jejich smečky, aby se nažrali na jejich jídle... Ale tu srnu ulovil on! Ne ten, co ji přinesl. Měl právo rozhodnou o tom, kdo se z ní nají! A pokud ne, tak nad tímhle světem už opravdu zlomí hůl. A přijme zodpovědnost. Ne jako ti dva, co utekli, při prvním záblesku problémů.

Vlče se zase podivně kabonilo, ale ocenil alespoň to, že mu přeložilo svá slova do srozumitelného jazyka. Byl by i poděkoval, ale to už se na něj škaredil i její společník a pak zmizeli, jako pára nad hrncem. Netušil, co to je ten bonzák, ale byl si celkem jistý, že oblíbený určitě moc není.
Ztěžka si povzdechl a zaměřil svůj pohled na alfu, který se dvou zlodějů svým způsobem zastal. Doposud ho měl za rozumného a úctyhodného vlka, ale tohle ho celkem zklamalo. Svěsil uši i ocas, bolest v břiše ještě zesílila. Že by se u něj projevoval smutek a podobné věci, které ostatní cítí, takhle? "Ulovil jsem ji já... mám tedy umřít?" zeptal se. Věcně.
Sám bral svět trochu jinak. Myslel si, že se v něm všichni o všechny starají a pomáhají si přežít navzájem, ale očividně to byla naivní představa dobrá jen pro vlčata. A on už vlče nebyl. Asi by se měl konečně řádně střetnout s realitou, když zážitek se Styx mu nestačil. Ve skutečnosti si vlci navzájem škodí. Berou naději jednomu, aby mohli živit tu svou. Sice se tváří, že jsou hodní a obětaví, ale jakmile nejde o jejich rodinu, či přátele, na nikom a ničem jim nezáleží. K bříšku ho rozbolela ještě hlava.
Nevěděl, co to znamená trucovat, ale nějak se na to ptát nechtěl a ani neměl koho. Alfa se vydal za cizincem a Derian, jako by nebyla myslí přítomna. Cítil tu rodiče, ale... nechtěl je obtěžovat. Při lovu je určitě zklamal dost. Cítil i sestru, ale... on se měl starat o ni a ne ona o něj. S dalším těžkým povzdechem se zvedl na nohy a stejně šouravě, jako sem přišel, zase odešel.

>>> Ronherský potok

Trochu zastříhal ušima, když ta malá spustila nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou. Nepovažoval za kdovíjak slušné, mluvit na někoho řečí, které nerozumí. Mohla mu říct prakticky cokoliv. A proč se na něj tak divně dívala? Co to bylo za výraz? Nerozuměl tomu. Popravdě jediné, co se už naučil pobíral byl úsměv a smutek. Tohle neznal a nutilo jej to, se nejistě ošít. "Nerozumím," pronesl nakonec zcela upřímně a zadíval se na druhého vlka, jehož řeč těla mu také byla neznámá. Stejně jako tón hlasu.
"Ano. Kenai," odpověděl tedy na otázku. To ještě zvládal. Nadechoval se i k tomu, že odpoví na další, ale to už se tu zjevil alfa. Toho podzravil ucitvým pokývnutím hlavy, tak jako ty dva předtím a ne úplně spokojeně trhnul uchem, když zazněla jeho slova. "Chválíte je za krádež?" Zeptal se poněkud nevěřícně. I když to byl schopen akceptovat jako určitou formu zákona přírody, pořád mu to nepřišlo správné, natož chválihodné. Živit se na těžce oddřené práci někoho jiného. Vážně to takhle fungovalo?
Udělalo se mu ještě víc zle, a tak se raději otočil k opětovnému odchodu. Pach masa a zvuky přežvykování mu opravdu obracely žaludek naruby. Neměl ale nic, co by mohl vyzvrátit, takže ho to vlastně jen šíleně bolelo. Plácl sebou pod jedním ze stromů a vyčerpaně zavřel oči. Možná to tak má být a měl by prostě umřít. Stejně světu vůbec nerozumí. Nepatří do něj. Je divný. Tak to ten zloděj řekl. A nebyl první.

>>> Tmavé Smrčiny

Nikam moc nechvátal. Vlastně se dost ploužil. Byl unavený a vlastně dost hladový. Pořádně nevěděl, proč se nenajedl s Akim a Sunstorm, zvlášť, když měl na úlovku svůj podíl, ale... Asi měl prostě v hlavě nějaký blok, který nebylo vůbec snadné překonat.
Nakonec do lesa dorazil. Zdálo se, že tu bylo i celkem živo, ale jeho vůbec nelákalo skončit v dalším davu. Místo hledání společnosti si naše jednu z louží, která nebyla jedovatá a nějakou dobu se pral s vlastním obličejem a tlapkami, aby ze sebe smyl vlastní i srnčí krev.
Sotva skončil, rozezvučelo se lesem vytí, které mu upřímně nebylo ani trochu povědomé. Asi některý ze členů, kterého ještě neznal. Což vlastně ani nebylo tak těžké. Kopu času trávilo mimo les a ten co trávil zde, většinou prospal. Asi by bylo fajn, se představit. Společenský sice nebyl, ale měl slušné vychování. Navíc to znělo jako pozvánka na svačinu. Třeba by se mohl konečně donutit něco sníst...
Proto se dal zase do pohybu a zastavil se až u nesourodé dvojice. Tmavý vlk a světlé vlče. Očividně si ta dvě hubatá děcka odnesli domů. Což ho ani moc nepřekvapovalo. Nedalo se říct, že by z toho měl něbo neměl radost. Prostě to bral tak, jak to bylo. Kývl teda oběma hlavou na pozdrav a zadíval se na kořist, kterou přitáhli. Stačil mu jediný pohled aby věděl své. Kousné rány na těle srny byly prostě příliš dobře známé a navíc na jednom z kopýtek pořád ještě byla jeho vlastní zaschlá krev. "Kradené?" Odtušil, aniž by to slovo bylo jakkoliv zabarveno emocemi. Popravdě mu to bylo celkem jedno, jen ho zajímalo jestli se k tomu dotyční přiznají. Když se nechali Aki se Suny okrást, tak si nic jinýho nezasloužili. Pro něj to na situaci nic neměnilo. Pořád při pohledu na jídlo necítil sebemenší chuť, se ho dotknout. A přitom se mu žaludek kroutil hlady. I pohled na to, jak se ti dva cpou, ho znechucoval. A přitom dříve jídlo zbožňoval víc, než cokoliv jiného. Tak ho to mátlo, že se zapomněl představit. Ale tak. Nemusí to být pokaždé on, kdo s tím začne.