Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 7

Moc se neorientoval v tom, co se děje. Ono to totiž bylo všechno dost emotivně zabarvené a to pro něj bylo nemožné rozmotat. Asi jako Gordický uzel. Nebo jak se ta věc jmenuje. Newlin a puntíkovaná někam prchli, za doprovodu děkovných a chápavých slov a máma... ta plakala. Svíralo se mu z toho srdce, ale tan nějak se nezmohl na nic, než zmatené přihlížení tomu, jak ji jejich nové alfy konejší. Asi by měl taky, ale... No kdyby byla sama. Ale v chumlu tří těl pro sebe tak nějak neviděl místo. Navíc nebyl ten nejlepší na přinášení dobré nálady. To byl spíš uprchlí Newlin nebo Marion. Ta tu ale také nebyla.
Polkl v sobě své malicherné problémy, se kterými sem původně přišel a jen drobně přešlápl. I někdo jako on musel poznat, že na to není vhodná chvíle. Zvlášť, když do toho začala Darkie jančit něco s vlčetem. Ohlédl se, jestli třeba nepůjde o Larisu a jejího otce, ale o chvíli později se vráctila se zcela jiným klubíčkem neštěstí. Promrzlým na kost. Bezvládné tělíčko se ihned ocitlo v péči tří starostlivých vlčic a on se cítil čím dál tím zbytečnější.
Rozhodl se to však změnit. Ne nezvedl se a neběžel do úkrytu pro kožešiny. Jen se vpovzdálí posadil, kdyby to s ním snad mělo seknout a zadíval se na černou oblohu, ze které padal ten pichlavý sajrajt. Myšlenku v sobě živil jedinou. Aby to sakra přestalo. Vichr i zmrzlý sníh. Jaro jim tu z toho asi úplně udělat nemohl, ale vyčistit oblohu a utišit vítr ano. Bojovat s takovým živlem, jako je blizard ale nebylo vůbec jednoduché a on se postupně ze sedu svedl do lehu a na závěr svého úspěšného snažení si oblízl krev, co mu vytekla z nosu. Napadlo ho, že by si zdříml, ale byl příliš pohodlny na to, aby to zapíchnul přímo tady.

// loterie 6

>>> Tenebrae

Louky nechal za sebou a vklouzl do lesa. Nebyl z těch, co by hned postřehli, že je něco špatně, takže si to mezi stromy vykračoval poklidně, nevzrušeně a pomalu. Neměl ostatně kam spěchat. Matku v lese cítil a předpokládal, že nikam jen tak nepůjde. Zaručeně ji najde a nemusí se u toho přerazit spěchem. V tomhle lese se to ostatně moc nevyplácelo. Jezírka, kořeny... Nechtěl si něco zlomit. Jednou to stačilo.
Po nějaké chvíli ovšem prostě došel do cíle a trochu nejistě se zastavil opodál. Pachy i temné siluety prozrazovaly, že to nebude zrovna soukromé setkání s matkou. Členové smečky se očividně srocovali v jednu velkou skupinku a on davy zrovna nemusel. Dokonce ani nebyl zvědavka, které by to nedalo, aby nešel vyzkoumat, o co šlo. Byl ale odhodlaný s matkou mluvit, a nechtěl od toho utíkat.
Tak se zhluboka nadechl nosem, na kuráž a přišel ještě blíž. Tak, že byl schopný odlišit osoby od sebe a slyšet, o čem se mluví. Vyhovovalo mu ale, zůstat zatím ve stínu a nepovšimnutý. Ačkoliv jej potěšilo a uklidnilo, že všechny přítomné poznává. A není tu zloděj srn. Nebyl tu ale ani Morfeus a zdálo se, že přitom o něm se hodně mluví. "Je pryč. Není mezi námi..." Samozřejmě ho napadlo, kam alfák asi tak šel, ale nahlas to nevyslovil a jen poslouchal jak se situace dál vyvrbí. Něco málo přišlo. Tety Darkie a Maple jako alfy. Znělo to poněkud cize, ale... Věci se prostě dějí, ne?

//Loterie 5

>>> Kierb přes Mahar

Močály prosvištěl stejně rychle, jako když přes ně mířil na sever. A vůbec mu to nepřišlo monotonní. Nepotřeboval k životu dobrodružství a neustálé změny. Vyhovovala mu dobře známá a bezpečně prošlapaná cestička. Klidně tudy bude chodit tam a zpět stokrát ročně. Ale asi se to nestane, protože na to byl příliš líný. Ehm. Doufal, že Bianca splní slovo a přijde někdy ona za ním, protože k další procházce se bude asi přesvědčovat složitě. Cítil se na to, zapíchnout to v úkrytu a spát, než přijde jaro. A až přijde jaro, tak se bude prostě slunit někde hezky vyvalený a jen u toho přežvykovat nějaký kousek masa, který mu snad někdo uloví. No dobře, zas takovým příživníkem by být nikdy nechtěl, ale byl by to ideální svět.
V sevření dvou luk, pak pokračoval dál na jih. Tam kde to vonělo domovem. Tentokrát ho z té skutečnosti nic nebolelo, takže by to mohl být pro změnu příjemný pobyt. Na to si myslel. Ale jen proto, že ještě nevěděl, co ho tam čeká. Zatím ale mohl pochodovat kupředu ve sladké nevědomosti a těšit se na ostatní. Kdopak tam asi bude tentokrát? Doufal, že ne Duncan a ta malá hubatá. Něco mu totiž říkalo, že ho neměli rádi a on by nechtěl nikoho obtěžovat svou přítomností. A zdálo se mu, že to dělá dost často...

>>> Sarumen

// loterie 4

>>> Východní úkryt

Řeka, jeho větrná společnice. Nejlepší kamarádka, napadlo ho. Asi by bylo nejlepší, kdyby se vlk jako on, kamarádil jen s neživými věcmi. Těm sotva mohl nějak ublížit. A perfektně by si rozuměli. Také totiž nemluvily a neměly city. Tak nějak zatoužil po tom, aby mohl mít něco, jako máma. Na tlapě nebo na krku. Věčného společníka, se kterým by si mohl povídat, kdyby to zrovna potřeboval a který by ho k tomu nenutil, zrovna, když by nechtěl. Bylo mu celkem jedno, že by byl v očích ostatních za pošuka. To stejně už asi byl, protože se neuměl smát.
"Na tebe se můžu vždycky spolehnout, co?" Hlesl tiše k řece a trochu se zaškaredil, když si uvědomil, že to není tak úplně pravda. Jednou se ostatně málem utopil. Sice v té řece o něco níže, ale... kdo ví, kde jedna končí a druhá začíná? Nevěděl toho o světě ještě tolik. Na to, že mu budou brzy dva roky... A kolik času strávil v lese? Kolik času strávil s rodinou? Asi by se měl stydět. Ale co je to vlastně stud? O tom přeci přemýšlel před chvílí a chtěl se na to zeptat mámy. Nebo táty. Nebo alfy. Kohokoliv, kdo bude schopný odpovědět. Takže ne Marion.
Jak ta se asi má a co dělá? A co Cassian? Žili vůbec stále v lese nebo ho dávno opustili, aniž by se s ním rozloučili? A co by pak měl cítit, jestli ano? Být myslící bytost bylo tak otravné. Kéž by se mohl proměnit v šutr nebo něco takového. Pfff.

>>> Tenebrae přes Mahar

// Loterie 3

Tiše si povzdechl, když se probudil. Zase ho tížilo v oblasti žaludku. Co to bylo? Říkala, že ji bolel smutek. Mohl by tohle být taky projev něčeho, co měl cítit? Bylo mu nepříjemně... protože usnul uprostřed jejich konverzace? Asi ano. Kvůli tomu by se určitě měl cítit mizerně. Ale jak by to měl pojmenovat? Lítost? No, než si to definitivně zařadí, asi by se měl někoho zeptat. Vše by se mělo prověřit.
Bianca už tu ale nebyla, takže bude muset najít někoho jiného. Někoho dalšího, s kým ho nic bolet nebude. Pokud možno. Kolik takových vlků ale jeden může za život potkat? Momentálně se mu popravdě dělalo zle i z pomyšlení na vlastní rodiče. Museli být zklamaní jeho výkonem při lovu. Ale nemohl se jim vyhýbat věčně. Možná tohle byla ta správná příležitost, je vyhledat. A věděl celkem jasně, kam jít. Domů. Byli přeci bety. Těžko si představit, že by je tam nenašel.
Postavil se tedy na ztuhlé nohy. Mimoděk zatoužil po sluncem vyhřátém jaru. Po hře na obličeje s Biancou, která mohla být zábavná i užitečná a přitom ji prospal... No. Aspoň měl důvod, proč vlčici zase jednou vyhledat. Svou kamarádku. Znělo to hezky. O to víc ho bolelo to bříško, když si vzpomněl, co udělal. Zazdil její snahu, mu pomoci.
Na nic moc nečekal a vyrazil k východu z jeskyně. Ten nebylo nijak těžké najít. A stejně tak snadno najde i cestu domů. Stačí jen najít řeku A následovat ji skrz Močály na jih. A pak už jen přes Kopretinovou louku přímo do Sarumenu.

>>> Kiërb přes neprobádaný les

>>> Narvinij přes kierb
Loto 1/2

Nacvičování výrazů znělo přesně jako ta hra v leže, kterou se snažil vymyslet, když byl malý. "To je dobrý nápad," uznal celkem zaujatě a na chvíli se zastavil v postupu, aby se na ni zase zadíval. "Jsi vážně hodná," konstatoval nakonec a pak se zase obrátil a vykročil vpřed. Řeka je přivedla k nějakému dalšímu lesu a skrz vločky zaznamenal vstup do nějaké jeskyně. Zamířil tedy rovnou tam.
"Měl jsem pocit, že bych se měl usmát, když říkáš takovou věc," zamumlal. "Ale nic mne nebolí, takže nic nepříjemného," pokýval hlavou nad svou úvahou a opatrně se sunul vzhůru po kluzkém svahu. "Opatrně," nabádala svou společnici s nehranou péčí a pak jako první opatrně nakoukl do útrob hory. Byl větší a silnější, takže dávalo rozum, aby obhlédl situaci.
"To jsme na tom podobně." Bylo to zvláštní. Proč se tak málo potkávali mezi sebou? Neměly by smečky nějak zařídit, aby si měly jejich děti s kým hrát. Poznávat se mezi sebou? Bylo to ale vůbec proveditelné?
"Vypadá to v pořádku," houkl za sebe, když se ukázalo, že prostor je prázdný, ač se tu mísilo hned několik pachů. Jeden z nich zapříčinil, že se celý na zlomek okamžiku naježil, ale rychle se uklidnil, protože nechtěl Biancu děsit.
Trochu si to ještě kolem očenichal, než našel místo, kde si lehl. Teď když na ně netáhlo a nepadal ten bílý bordel, mysl mu opanoval neskutečný klid. Navíc byl i najedený. Vůbec nic, nač si stěžovat.

Loto 1/1

Nijak zvlášť ji to nevykolejilo, ale možná to bylo tak trochu tím, že úplně nerozuměla rozsah toho, co jí povídá. Ale očividně si něčeho zvláštního na něm už všimla. "Snažím se občas nějak zatvářit, aby nebylo vlkům kolem nepříjemně." Nezdálo se ale, že by to nějak často fungovalo. Buďto používal špatné grimasy ve špatný čas, nebo se prostě neuměl tvářit dost přirozeně.
"Já rád pomáhám ostatním," připustil tiše, když se zase rozpovídala. "Není mi dobře, když se někomu ubližuje, ale... Nemyslím si, že je to to stejné, co prožívají ostatní." Sklopil maličko uši, jak byl zvyklý vídávat u projevů nejistoty. Do debat o dobru a zlu se moc pouštět nechtěl, protože mu to přišlo hrozně šedivé a složité, takže se donutil k dalšímu úsměvu, když sdělila, že na jejich přátelství to nic nezmění.
"Co kamarádi tak obvykle dělají?" Zajímal se záhy, a hezky umačkal další kupku sněhu, co se mu vsunula do cesty. Podle všeho si spolu hrají, ale on na hry není a to ona už věděla. Pomáhají si? To se mu rozhodně líbilo. Vlci by si měli pomáhat. Všichni by měli být kamarádi. Ale někdy to asi moc nejde. Byl by třeba schopný pomoci Styx, potom, co jemu a Marion udělala? Slíbil jí, že za to zaplatí...
Přikývl hlavou, když mu kladla na srdce, ať je opatrný a také se tím řídil. Díval se hezky před sebe a postupoval pomalu, aby na zledovatělém povrchu nezačal ujíždět kdo ví kam. V tom větru se cestovalo dost na nic. Byl na to trochu moc zpohodlnělý. Stále se však držel svého nepsaného pravidla - cestuj spolu s řekou. A snažil se, aby Bianca opravdu neměla žádnou práci s chůzí v jeho stopách.

>>> Východní úkryt přes Kierb

"Asi," broukl jednu z těch svých stručných odpovědí. Ale. Byl tu s vlčicí, co je nazývala přáteli a jeho tohle už nějakou dobu... ne vyloženě trápilo. Ale těžko vybrat jiné slovo. "Já tyhle věci moc neumím. Poznat jak se kdo cítí," přiznal tedy. Bylo to prvně, co se s tím někomu svěřil. Ani matka o tom nevěděla, protože jí tím nechtěl přidávat starosti. Pochopitelně pak už neprojevil moc zájmu o Smrt ani magie, protože tak osobní téma ho trochu znepokojilo. Ani nevěděl, co od toho vlastně čeká. "Někdy si myslím, že sám žádné city nemám," doplnil, zatímco se díval do jejích očí a snažil si je představit modré...
Smích byl ovšem jeden z těch snáze zařaditelných projevů. Tomu už celkem rozuměl. Teď to asi nebyl až tolik projev radosti, jako spíš škodolibosti, což teda nebylo moc hezké, ale jí byl ochoten to odpustit. Zvlášť, když s nestalo nic hrozného. Tušil, že kdyby si opravdu natloukl, dělala by si starosti a nesmála by se. Místo káravého pohledu se tedy pokusil také pousmát a sledujíc, jaké potíže se sněhem má, se nabídl: "Můžeš jít cestou, co udělám." Kývl hlavou za sebe. Krom toho, že se nevyčerpá prodíráním závějemi také nebude hrozit, že by jí upadl na hlavu. To by nerad.

Jeho vrozená magie se setkala s nějakým nepochopením, a aby byl upřímný, sám o ní moc nevěděl. "Můžeš hýbat věcmi, aniž by ses jich dotknula. A měnit je v jiné. Já své sestře vyrobil křišťálový květ z hromádky písku," vysvětlil i s názorným příkladem, by to celé bylo snazší pochopit a pak pokrčil rameny. "Také jsem ji ještě nepotkal. Prý žije někde tady na Severu." Měl od Smrti magii, kterou dle všeho bravurně ovládal a přitom ji ani neznal. Možná by to měl napravit a zeptat se jí, co tím sleduje...
Život byl ale lepším tématem pro oba. Znovu přikývl hlavou. "Znám vlčici s modrými drápy a čenichem," potvrdil její verzi příběhu, ale pak trochu zakroutil hlavou. "Jsem se svým kožichem spokojený." Holdoval prostě přirozenosti, ale to neznamenalo, že by chtěl někomu jeho vylepšení rozmlouvat. Byla to každého věc.
"Sever moc neznám, ale proč ne?" Odsouhlasil Biančinu touhu po procházce a hledání úkrytu. Trochu se rozhlédl a pak pomalu vykročil kupředu. Opravdu to tu neznal, takže bylo jedno kam vyrazí. "Byli jsme na to tři." Nebylo správné, aby vypadal jako nějaký ultimátní lovec, kdy byl ve skutečnosti rozený nemotora. I teď kdoví proč trochu klopýtl a málem si zařídil další šrám na čumáku.

Byl rád, že s ním někdo v něčem souhlasí, ale mrzelo ho, že nemohl být zrovna nápomocný. Jeho představivost byla dost mizerná, takže doplnit Biance jinak barevné oči, pro něj bylo téměř nemožné. Když zmínila tyrskysovou, trochu víc se na to zaměřil a nakonec trochu nejistě přikývl hlavou. "Modrá by ti slušela," připustil. Nevěděl proč. Pořád měl ten pocit, že on by s modrýma vypadal chladně, ale Bianca? Ani za mák. Stejně tak to platilo o jeho matce. Měla modré oči, ale pořád působila mile a vesele. Nedávalo to moc smysl.
"Tyrkysová vzduch. Tmavě modrá voda. Zelená zem. Hnědé předměty. Purpurové iluze. Stříbrné myšlenky. Rudý oheň,..." Vyjmenoval postupně, na co si zrovna vzpomněl. "To jsou magie od Života. Jiné ti může dát i Smrt. Ale nevím, jestli mění barvu očí," bylo těžké přiznat, že také něco neví, proto to musel co nejrychleji zakrýt něčím, co zase ví. "Ale když se ti nebude barva, co máš, líbit, Život ti ji může změnit." Sourozenci byli očividně velmi vděčné téma, protože u nich zůstávalo.
"Nudil se a chtěl si s někým hrát," vysvětlil Životovi pochybné pohnutky. Také se chtěl podle všeho před někým předvádět, ale nechtěl mu kazit pověst ještě víc. On byl totiž vážně hodný. Ač dost nerozumný. "Žije hned vedle našeho lesa. V kopcích z písku. Uvidíš je od té řeky, podél které půjdeš," dal jí jasné instrukce k tomu, kde toho blázna najít. Bylo rozhodně snazší mluvit o ostatních. než o sobě.
"Asi," zamumlal, když se zeptala, jestli to byla zábava. Pořád se v těhle věcech moc nevyznal a začínal pochybovat, že kdy bude. Rád chodil všude kolem, ale bavilo ho to? Nebo se tím jen vyhýbal setrvávání v srdci smečky? "Dobře. Ukážu ti ta místa," souhlasil ovšem celkem bez okolků, když projevila zájem o spolucestování. Ukázka byla názornější, než vyprávění a... chtěl zkusit jaké to je, cestovat s někým. Nejen sám.
"Srna," odpověděl i na poslední otázku. "Trochu." Ve skutečnosti se moc nepamatoval na bolest. Spíš na to, jak protivně mu tekla krev do očí a on si chvíli myslel, že nevidí. Ale na to se neptala.

Když sledoval ten její zářivý úsměv, zatímco nezřízeně brebentila, rozhodl se ho trochu napodobit. Jestli to bylo legrační, měl by se usmívat, že ano? Pomaličku protáhl koutky tlamy, aby to zas moc nepřehnal. Nechtěl, aby na něj zanevřela, protože... je divný. Ona při jejich posledním setkání sice tvrdila, že divný není, ale to na změnu jeho názoru zdaleka nestačilo. A normální vlci se čas od času usmějí. "Snad ne," přisvědčil, protože mu přišlo, že by to všechno neměl nechat bez komentáře a pak se krátce zamyslel nad její otázkou.
"Tahle mi vyhovuje," pronesl nakonec. Nedovedl si představit, že by měl jiné oči. Celkově to měl s představivostí dost na štíru. Ale... s modrými by vypadal ještě chladněji a nepřišlo mu, že by se k němu jiné hodily. "Možná hnědé," připustil po dalším kratším zamyšlení. Takové oči měl otec a bylo to asi to nejpřírodnější mezi barvami magií.
Pak se podělila o svou příhodu se Životem, tak se rozhodl jí to oplatit. "Mne a sestru unesl k sobě na kopec, když jsme byli malí." Byl stručný jako vždy, ale připraven na to, odpovídat, kdyby ji to snad víc zajímalo. "A pomohl mi zesílit," vzpomněl si po malé odmlce. Byl mu za to vděčný a přitom to málem vypustil z hlavy.
"Toulal jsem se," přiznal. Nic moc velkého nezažil, díky čemuž chvílemi podléhal celkem depresivním náladám o zbytečnosti celého bytí, ale... Do toho ji zrovna zasvěcovat nemusel. Zašilhal pak k místům, kde mu zůstala ona značka, jež ji zajímala. "To je z lovu." Ano, mohl se rozpovídat víc, ale je to Kenai, kterého je třeba ke každému slovu málem nutit.

Bianca měla snad pořád radost. Usmívala se a v hlase jí stále zaznívala taková ta úderná energie, která se jemu obloukem vyhýbala. Připomínala mu Marion, ale ta byla na rozdíl od Bianci navíc hrozně hloupoučká. Naprosto nehodící se do reálného světa. Píchlo ho u srdce a on si to odvodil jako stesk. Začínal chápat, jak funguje. Necítí tak úplně emoce, jako to mají ostatní, ale události v něm vyvolávají fyzickou odezvu. Teď se mu stýskalo po sestře, kterou už dlouho neviděl. A zároveň mu bylo příjemně, protože Bianca byla podobné slunce, které prozařovalo ponuré dny.
"Neztratíš se," ujistil ji přesvědčeně. "Podél řeky pořád na jih," dodal. Kdyby se někdo při takové cestě ztratil, musel to být opravdový zoufalec. "Jen, abychom se neminuli," vyřkl nahlas i další svou myšlenku, což zas tak často nedělal. Ale přišlo mu, že ta skutečnost stojí za zmínku.
Pak je však pohltilo téma magií, které na vlčici očividně dělalo dojem. Kenai tedy magie moc nezbožňoval, ale už o nich něco málo věděl, tak proč se trochu neblýsknout. "Ne všem se obarví oči," vysvětlil jednu z otázek. "Každý v sobě nějakou magii nese," dodal aby ji ujistil, že i ona jednou kouzlit určitě bude a pak se vrátil k úplně prvnímu dotazu, "Nevím, co vše to dovede. Nezkoušel jsem to," přiznal. To, že od té doby prakticky jen hladověl a neměl na nějaké kouzlení energii, už ne.
"Občas takové věci dělá Život," nadnesl jedinou věc, co jej s prapodivným úkazem napadla. Ještě by to mohla být nevědomky její práce, ale... na to byla asi ještě moc mladá.

Vlčice rozhodně s mluvením problém neměla. Brzy vzduchem létalo tolik jmen, že se v nich už nevyznal, ale to stěžejní snad pochopil. Založili novou smečku, na bezpečnějším místě. A jeho strýc ji vedl se svou družkou. a také to vypadalo, že krom nich v ní byla jen samá vlčata. Nebo tedy. Bianca už asi moc vlče nebyla, ale to na podstatě věci moc neměnilo. Muselo to být těžké.
"Budu o tom muset říct otci," poznamenal mírně zamyšleně. Nokt by určitě rád věděl, k jakému kroku se jeho bratr odvážil. "Když už vím, kam jít, přijdu kdykoliv," slíbil a uvědomil si, že se mu ta představa opravdu líbí. Když už nemohli být v jedné smečce, bylo hezké že mohl kamarádku aspoň navštěvovat. Zvlášť když ani jinou neměl.
Jeho magie vyvolala o dost větší nadšení u ní, než u něj samotného, když ji objevil. Ale to nebylo v tomhle případě nic nového. On se málokdy pro něco nadchne. "Uvidíme, co svedu," zamumlal. Teď když měl plný žaludek, by to nemuselo být tak zlé. "Já nevím. Prostě jsem jednou pomyslel na to, aby přestalo pršet a ono přestalo," řekl to tak, jak to bylo. "Nic jsem se neučil..." Ano, rozhodně to bylo jiné, než když mu Život ukazoval, co dovede magie předmětů. Možná by měl někdy v dohledné době vyzkoušet i tu? Teď tím ale nehodlal plýtvat energii. Místo toho vzhlédl k zamračené obloze a během několika chvil ten kousek nad nimi jedinou myšlenkou a trochou soustředění vyčistil do modra. Na chvíli žádné vločky padající do očí. Nechal toho ale celkem záhy, protože opravdu nebyl při síle a zakroutil hlavou.
"Já se ozval hned, jak jsem vás našel. A neumím s rostlinami. Od toho je magie země," vysvětlil jí. Navíc na tohle nebyl dost kreativní. I kdyby ho napadlo, udělat někomu něčím radost, skončilo by to něčím mnohem praktičtějším, než záhonkem sedmikrásek.

Vyhovovalo mu, když ostatní mluvili a on jen poslouchal. Bianca mu to umožňovala, takže se hezky posadil a jal se přežvykovat zajíčka, kterým byl obdarován. Samozřejmě si zapsal za uši, že příště by měl ulovit on něco pro ni, aby byl svět v rovnováze a jeho pak netížilo vlastní bříško, při vzpomínka na to, že někomu dluží.
"Povodně si pamatuji. Náš les měl také na mále," připustil. Byl šok, vrátit se domů a místo louky najít jezero, které se dotírá na hranice lesa. Byl tehdy navíc napůl chromý a všechno ho bolelo. O to šílenější mu všechno přišlo.
Při další vyprávění se zatvářila, jako by ji něco bolelo. Vzpomněl si, že mu říkala, že se ztratili své rodině... A podle toho výrazu soudil, že dobrý konec to nemělo. Chápavě přikývl hlavou a taktně mlčel. Nechtěl aby byla smutná. Tedy, myslel si, že ta emoce bude asi smutek. "To zní hrozně," zamumlal, když došlo na nezájem alfy a příšery a maličko se zamračil. Tahle Skylí nezněla tak úctyhodně jako Morfeus. Byl si jistý, že jejich alfa by jakékoliv příšery z lesa vyhnal.
"Odešli jste všichni společně?" Ujistil se. "Do jiné smečky?" Zamrzelo ho, že nepřišli do Sarumenu. Mohl by pak s Biancou být každý den. Navíc byl Therion jeho strýc. Otec by ho viděl rád a určitě i jeho partnerku, adoptovaná vlčata nebo cokoliv. Znělo to hezky. Ale nestalo se to, takže tím svou mysl nezatěžoval moc dlouho a když mu srdce podivně zaplesalo, vzal to jako signál k dalšímu zavrcení ocáskem. Bylo legrační, jak byla rychlostí blesku potrestána za tu štěněčí škodolibost. Oblízl si krev z čenichu a hodil očkem k obloze. "Umím ovládat počasí," sdělil a pohled vrátil k ní, jako by se ptal, jestli jim tu má uprostřed zimy udělat léto.

Kenai se pomalu učit rozeznávat pocity ostatních na základě jejich vnějších projevů. Hádl, že Bianca měla radost, že ho vidí. Pohyb ocásku se zdál jako spolehlivá indikace pozitivních vjemů. Nechal se inspirovat a sám rozhýbal svůj vlastní chvost. Sice nevěděl, jestli se taky cítí tak šťastně, ale rozhodně ho v její přítomnosti nebolelo bříško ani nic jiného. A to příjemná změna byla.
Pak pomalu přikývl hlavou. "Byl jsem v Močálech a byly prázdné," mluvil pomalu a zřetelně, přivírajíc očí do proudu nekonečného vodopádu vloček. "Tak jsem vás šel hledat," potvrdil jí její domněnky a ačkoliv to bylo docela vzácné, přešel od vysvětlení k otázce. "Co se stalo?" Smečka, co opustila své místo pro něj byla něčím zcela novým. Nikdy ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, že by se něco takového mohlo stát.
Pak se zadíval na Biančinu kořist a znovu kývl hlavou. "Vidím," nechtěl ji tou věcností zlobit, prostě byl takový. A ona to už mohla víceméně znát. Pak se dal do usilovného přemýšlení. Až mu mezi očima naskočila hluboká vráska. Měl hlad. Ale bylo správné jíst úlovky ostatních? Na druhou stranu, sám nakrmil několik tuláků svým úlovkem... A nabídla mu to. A vypadala, že by byla ráda a přidala neprůstřelný argument s tím, že jinak se to zkazí, což žádný zodpovědný vlk nemohl dopustit. "Rád," vypadlo z něj nakonec. A pak potřásl hlavou, na kterou mu z větve spadla kopice sněhu. Vzhlédl ke stromu, co mu to provedl s celkem dotčeným výrazem. "Nemám rád zimu," zahudroval. Chtěl se vyhřívat na sluníčku!